LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

POZNÁMKY K OTÁZCE NEJSTARŠÍCH VZTAHŮ BALTŠTINY A SLAVŠTINY

V. MAŽIULIS

Jestliže se indoevropská jazykověda 19. století (A. Schleicher, mladogramatici aj.) poměrně jednomyslně držela hypotézy baltoslovanského prajazyka [kterou nezplodilo nic jiného než Schleicherova teorie „rodokmenu“ jazyků (Stammbaumtheorie)], později se v této věci začaly objevovat i jiné názory. Jeden z nejvýznamnějších ruských jazykovědců té doby, J. Baudouin de Courtenay, na rozdíl od mladogramatiků soudil, že není důvod hovořit o baltoslovanském prajazyce, neboť argumentů „proti“ je prý nejméně tolik, ne-li více, než argumentů „pro“; své tvrzení však J. Baudouin de Courtenay podrobněji nerozvedl. Prvním, kdo se pokusil argumentačně podložit neexistenci baltoslovanského prajazyka, byl známý francouzský jazykovědec A. Meillet. Ve své studii „Les dialectes indoeuropéens“ (Paris, 1908) kritizoval K. Brugmannovo pojetí baltoslovanského prajazyka a dospěl k závěru, že genetické vztahy baltských a slovanských jazyků je třeba vysvětlovat principem paralelního vývoje. Tradicionalisticky smýšlejícím mladogramatikům se tato Meilletova novinka pochopitelně zdála být herezí. Ani ostatním jazykovědcům, zejména těm z poslední doby (a ne pouze zastáncům baltoslovanského prajazyka), však zdaleka nebyla a není všeobecně přijatelná. Významný badatel v oblasti baltských jazyků J. Endzelīns stejně jako A. Meillet nemá sklon uznávat baltoslovanský prajazyk, tento problém však řeší jinak než A. Meillet. J. Endzelīns ve své práci „Славяно-балтийские этюды“ (Харьков, 1911) mimořádně pečlivě prozkoumal podobnosti a rozdíly mezi baltskými a slovanskými jazyky a dospěl k závěru, že Baltové a Slované pocházejí z různých praindoevropských kmenů, které hovořily různými (byť poměrně podobnými) nářečími a později prošly obdobím společného soužití — „baltoslovanskou epochou“ (l. c., s. 200—201)¹. Zcela stejný názor zastával² i náš velký jazykovědec K. Būga — nejvýznamnější badatel tohoto problému z hlediska baltské toponomastiky, který se v posledních letech svého života díval na hypotézu baltoslovanského prajazyka obzvláště skepticky. „Jiní jazykovědci,“ psal K. Būga, „věří, že jazykové společné rysy, kterých mají jazyky aistů a Slovanů dosti mnoho,

¹ Srov. také J. Endzelīns, Lekcijas par baltu valodu salīdzināmo gramatiku, 6, Rīgā, 1927; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 18, Rīgā, 1951; Я. Эндзелин, Древнейшие славяно-балтийские языковые связи. — „Труды Академии наук Латвийской ССР“, 2, 67—82, Рига, 1953; srov. Вопросы языкознания, 4, 125, Москва (1952)

² K. Būga, Kalbų mokslas bei mūsų senovė. — „Draugija“, 20, 9—10, Kaunas (1913). K. Būga, Rinktiniai raštai, 1, 407—408, Vilnius, 1958.

5

dokazují, že Aisté a Slované měli také samostatný prajazyk po indoevropském období. Tomu nevěřím, neboť nenacházím jediný jazykový fakt, který by nás nutně nutil uznat domnělý aistsko-slovanský prajazyk. Všechny společné rysy aistštiny a slovanských jazyků ukazují pouze na to, že Aisté žili v sousedství Slovanů od nepaměti, tj. od indoevropské doby³. Někteří⁴ se domnívají, že K. Būga byl úplným zastáncem Meilletova pojetí, s tím však nelze souhlasit. Būgův dosti zřetelně negativní postoj k baltoslovanskému prajazyku nás ještě neopravňuje tvrdit, že K. Būga odporoval Endzelīnsovu pojetí, neboť K. Būga, který vždy zdůrazňoval mimořádnou blízkost baltských a slovanských jazyků, zastával princip kontaktního vývoje těchto jazyků (nepochybně také pod vlivem Schmidtovy „vlnové teorie“⁶); srov. „jazykové společné rysy ukazují, že Aisté žili v sousedství Slovanů mnohem déle než Italové s Kelty“⁵. Zdá se, že podobný názor jako Endzelīns zastává i Pr. Skardžius⁶. Ve prospěch Endzelīnsovy teorie (resp. proti baltoslovanskému prajazyku) nedávno uvedl řadu racionálních úvah významný sovětský slavista prof. dr. S. Bernstein (С. Б. Бернштейн) ve svém článku „Балто-славянская языковая сообщность“⁷, jehož hlavní myšlenku stručně vyjadřují tato autorova slova: „V našem článku (tj. v článku S. Bernsteina — V. M.) bude řeč právě o Verkehrsgemeinschaft (tento termín autor dále překládá výrazem сообщность — V. М.), tj. o společném jazykovém prostoru baltských a slovanských jazyků, který nevznikl jejich společným původem z indoevropského prajazyka, nýbrž v důsledku dlouhodobého kontaktu, který začal mnohem později než indoevropská epocha a skončil ještě dlouho před naším letopočtem“⁸.

Aniž bychom podrobně rozebírali dějiny otázky genetické příbuznosti baltských a slovanských jazyků (této otázce je ostatně věnováno mnoho prací), je třeba dodat, že navzdory zásadním výzkumům J. Endzelīna, K. Būgy, E. Fraenkela (E. Fraenkel), Chr. Stanga, M. Vasmera (M. Vasmer), L. Bulachovského a dalších badatelů (baltistů, slavistů i indoevropeistů, jakož i archeologů apod.) si konečné vyřešení problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků nepochybně ještě vyžádá mnoho práce⁹. Každopádně je třeba říci, že v současnosti nabývá typologie stále většího významu při studiu jednotlivých jazyků i jazyků příbuzných; k výzkumu problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků ji poměrně plodně využívají například V. Ivanov a V. Toporov¹⁰.

Původ nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, jimiž se zabývá tento článek

³ K. Būga, Šis-tas iš lietuvių ir indoeuropiečių senovės. — „Tauta ir žodis“, 2, 106, Kaunas, 1924; plg. dar op. cit., 1, 431.

⁴ Plg. pvz., „Славянская филология (Philologie slave)“ (toliau — СФ) 1, 8, Москва (1958).

⁵ K. Būga, op. cit., 106.

⁶ Pr. Skardžius, Lietuvių kalba, jos susidarymas ir raida (nurodoma pagal СФ, 1, 31. — V. M.).

⁷ Viz СФ, 1, 45—67.

⁸ СФ, 1, 45.

⁹ Někteří jazykovědci (zejména zastánci baltoslovanského prajazyka) mají za to, že základní otázka tohoto problému (tj. existence baltoslovanského prajazyka apod.) je nyní definitivně vyřešena, s čímž zdaleka ne všichni souhlasí.

¹⁰ Žr. В. В. Иванов и В. Н. Топоров, К постановке вопроса о древнейших отношениях балтийских и славянских языков (IV Международный съезд славистов), Москва, 1958.

6

tímto problémem se zabývat nehodláme; omezíme se pouze na několik konkrétních poznámek k některým otázkám, které mají určitý význam pro zkoumání nejstarších vztahů těchto jazykových skupin¹¹.

I Litevské duomi, demi, staroslověnské damb kmen

§ 1. Již více než sto let lingvisté zkoumají litevské duomi, duosti, duo-dąs, staroslověnské damb, dastō, dadetō, dadų a litevský demi, desti, dedąs kmen přítomného času. Celý problém spočívá v tom, že mnohé rekonstruované reduplikované předformy *dōd(a)mi, respektive *dedh(a)mi¹² neodpovídají z hlediska vokalismu praindoevropským *dedōmi, respektive *dedhēmi (obvykle rekonstruovaným podle sanskrtského dadāmi, dadhāmi, řeckého δίδωμι, δίθημι¹³ atd.). Pro tento nesoulad existuje řada vysvětlení (viz poznámku č. 12 na s. 7), která se obvykle opírají o kontaminaci kořene *dō-, respektive *dhē-, s odpovídajícími reduplikovanými kmeny přítomného času (k tomu srov. poznámku č. 17 na s. 8); ať je tomu jakkoli, tímto způsobem zůstává nevysvětleno zaniknutí dlouhé vokalické koncovky kmene v jednotném čísle (srov. sanskrtské dadāmi, řecké δίδωμι atd.).

2. J. M. Kořinek vysvětluje litevské duomi, staroslověnské damb jinak¹⁴. Podle jeho názoru baltoslovanské *dōmi, *dōme pocházejí ze starších *dōmi, respektive *dōmes, které nejsou ničím jiným než praindoevropskými tvary, jenže ve všech číslech pozbyly reduplikační slabiky¹⁵. Avšak výklady J. M. Kořinka o reduplikovaném pra-

¹¹ Zde jsou předloženy tytéž myšlenky a tentýž materiál (ačkoli na některých místech poněkud jinak upravený), které byly uvedeny v mé brožuře: Заметки к вопросу о древнейших отношениях балтийских и славянских языков (IV Международный съезд славистов), Вильнюс, 1958.

¹² Prae-baltské, respektive prabaltské a praslovanské tvary kmene s podobnou reduplikací rekonstruují přímo nebo jako kompromisní podobu litevské duomi, staroslověnské damb, litevské demi: A. Schleicher, Litauische grammatik, 253—254, Prag, 1856; G. Mahlow, Die langen Vocale AEO in den europaeischen Sprachen, 84—85, Berlin, 1879; O. Wiedemann, Das litauische Präteritum, 54—55, Strassburg, 1891; O. Wiedemann, Handbuch der litauischen Sprache, 114, Strassburg, 1897; K. Brugmann, Grundriss... 2 Band, Teil 3, 1 Lieferung, 110 a další, Strassburg, 1913; W. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik, 1, 506 a další, Göttingen, 1906; A. Leskien, Grammatik der altbulgarischen Sprache, 188—189, Heidelberg, 1909; A. Meillet, Le slave commun, 207—208, Paris, 1934; A. Meillet, Introduction... 204, Paris, 1934; R. Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch, 47, 56—57, Göttingen, 1923; Chr. Stang, Das slavische und baltische Verbum, 21—22, 268, Oslo, 1942; A. Vaillant viz Bulletin de la société de linguistique de Paris, 40, 22 (ačkoli dříve jinak, viz Revue des études slaves, 14, 30 a další); A. Баян, Руководство по старославянскому языку, § 222, Москва, 1952; Я. С. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство. — „Вопросы языкознания“ (dále ВЯ), 6, 35—36, (1954); J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, § 430, Warszawa, 1956; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 723 a další, Rīgā, 1951; M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, 1, 327, 347, Heidelberg, 1953; В. Георгиев, Към въпроса за балтославянската езикова общност. — „Български език“, год VIII, 2, 107, (1958).

¹³ „Řecké rozložení (ε pro aorist a perfektum, ε pro prézens) je sekundární“ — E. Schwyzer, Griechische Grammatik, II Lief., 648, München, 1939.

¹⁴ J. M. Kořinek, Praesentní tvary korene *dō-, „dávati“ v jazycích slovanských a baltských. — „Listy filologické“, ročník 65, Praha, 445—454, 1938.

¹⁵ S výklady J. M. Kořinka souhlasí: E. Fraenkel, Baltische Sprachwissenschaft in den Jahren 1938—1940, 11—12, Helsinki, 1941; E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, 92 a další, Heidelberg, 1950; E. Fraenkel, Litauisches etymo-

7

kmenové *sentinį — ssl. dadetъ, dady, litev. duodąs (srov. skr. dadat, řec. διδοὺς), stejně tak 2 pl., 2 du., 3 sing. — jsou podle mého názoru značně umělé¹⁶.

§ 3. Nejprve je třeba říci, že při řešení této otázky připadají v úvahu dva pohledy neboli dvě alternativy. Podle jednoho, tradičního pohledu sahá reduplikace présentních kmenů těchto sloves do indoevropského prajazyka (viz § 4–§ 8), podle druhého mohla vzniknout i později jako izoglosní inovace indoevropských dialektů (viz §11).

§ 4. Podle první alternativy se zdá nejspolehlivější předpokládat, že litev. duomi, demi, ssl. dambъ ztratily reduplikovanou slabiku pouze v singulárových tvarech: to znamená, že tyto dva présentní kmeny neměly v singulárových tvarech před koncovkou souhlásku *-d-, srov. např. paradigmata sanskrtu a řečtiny: dádāmi (dá-dāsi, dádāti: dadmās atd.), δίδωμι (δίδως, δίδωσι: *δίδομεν > δίδομεν atd.), τίθημι (τίθης, τίθησι: *τίθεμεν > τίθεμεν atd.) a podobně.

§ 5. V baltských (srov. slovanských aj.) jazycích singulárové tvary atematických a vůbec všech sloves nikdy nepřevyšují plurálové a duálové tvary počtem kmenů, avšak srov. skr. dádāmi: dadmās, dadvás, řec. δίδωμι: *δίδομεν > δίδομεν atd. Proto se reduplikované kmeny *dedōmi, *dedēmi v singulárových tvarech baltských (i slovanských) jazyků staly fonologicko-morfologicky izolovanými (odpadly):

sg. 1. *dōm(e)i pl. 1. *dedmē du. 1. *dedvā part. praes. act. *dedan(t)s

2. *dōs(e)i 2. *destē 2. *destā

3. *dōti 3. *dedint(i), -ant(i).

sg. 1. *dēm(e)i pl. 1. *dedmē du. 1. *dedvā part. praes. act. *dedan(t)s

2. *dēs(e)i 2. *destē 2. *destā

3. *dēti 3. *dedint(i), -ant(i).

§ 6. V důsledku kvalitativního (a kvantitativního) protikladu kmenových samohlásek, tj. *-ō-: *-ē-, se kmenová samohláska *-ō- v singulárových tvarech *dōmi, *dōsi, *dōti mohla zobecnit na celý présentní kmen¹⁷ (srov. litev. ēmi: *imē ≈ skr. emi: imās, litev. esmi: *smē ≈ skr. asmi: smas atd.):

sg. 1. *dōm(e)i pl. 1. *dōdmē du. 1. *dōdvā part. praes. act. *dōdan(t)s

2. *dōs(e)i 2. *dōstē 2. *dōstā

3. *dōti 3. *dōdint(i), -ant(i).

§ 7. Třetí singulárový tvar *dōti se podle poměru k 2 pl. *dōstē, 2 du. *dōstā, 3 pl. *dōdint(i), -ant(i), part. praes. act. *dōdan(t)s (srov. 3 sg. ēsti: 2 pl. ēste, 3 pl. *ēdint(i), -ant(i), part. praes. act. *ēdan(t)s atd.) změnil v *dōstē. V první osobě plurálu *-d- před -m- pravidelně vypadlo a podle toho i v duálovém tvaru téže osoby¹⁸, nepochybně také pod příslušným vlivem singuláru

logisches Wörterbuch, 112, Heidelberg, 1955; V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, 81 (avšak srov. „jen 3. plur. stč. dadie z dā-d-redupl.“), Praha, 1957. Podobně srov. O. Szemerényi, Zwei Fragen des urslav. Verbums. — Études slaves et roumaines, 1, 7—14, (1948); tento příspěvek však, stejně jako práce J. Safarewicze [J. Safarewicz, Przyczynki do zagadnienia wspólnoty bałto-słowiańskiej. — Sprawozdania z czynności i posiedzeń P.A.U., 46, Nr. 8, 199—202, (1945)], nebyl autorovi dostupný.

¹⁶ Srov. také kritické poznámky Endzelīnse k 3. sg. — J. Endzelīns, op. cit., 724.

¹⁷ V tomto případě kořenové -ō-, např. *dōt(e)i (infinitiv), stěží mělo vliv, srov. *dēt(e)i > litev. dėti, avšak demi, desti, staroslověn. dĕti, ale dežǫ (viz níže).

8

skaitos tvaru 1. osoby¹⁸ (v němž *-d- nebylo, viz výše). Podobně vznikly také staroslověn. damo, dasi, dastõ, damž, daste, dadetõ (part. praes. act. dady, -ąšta), dabē, daste, daste, -ta kmenové tvary.

§ 8. V paradigmatu slovesa demi se v důsledku kvantitativního protikladu kmenových samohlásek, tj. -ē- (sg.): -ē (pl., du. a v odpovídajících participiích), prosazuje samohláska -ē- (navíc je více prézentních tvarů s takovou kvantitou kmenové samohlásky). V litevštině se *dēm(e)i vyvíjelo podobně jako *dōm(e)i, avšak kmenová samohláska v prézentu je ē-¹⁹, zatímco v tvarech *-d- *dedmē, *dedvā zaniklo, zdá se, analogicky (zcela nefoneticky!) k tvarům *dōmē, *dōvā (viz výše), *ēdmē > *ēmē, *ēdvā > *ēvā atd., tím spíše, že v singuláru *dēm(e)i (namísto staršího *dēm(e)i) *-d- nemělo; tak vzniklo litev. demi, desi, destis atd. Podobně se vyvíjela i slovanská prézentní paradigma tohoto slovesa, která se poměrně záhy změnila v tematickou — staroslověn. deždą < *dedjǫ < *demi (avšak tvarově analogické formy — staroslověn. damb, dasi atd.), srov. staroslověn. viždǫ (srov. atematický imperativ viždь): litev. veimu „hledám“ (Dieveniškės — Lingua Posnaniensis 5, 72-73) < *veimi < *veidmei; srov. A. Meillet, Le slave commun, II éd., 206 psl.

§ 9. Ještě několik poznámek k tvaru třetí osoby množného čísla (3pl.) těchto sloves. Především je třeba říci, že určitý formantní vztah tvaru 3 pl. — korelace s tvarem prézentního participia činného rodu — je v indoevropských jazycích poměrně zřetelně patrný (formant *-nt-²⁰). Jestliže v baltštině skutečně existoval (o tom jsme všichni přesvědčeni) tvar 3 pl. odpovídající (v tomto případě) staroslověn. dadetъ, dadǫtъ, skr. dadati, dadhati apod., pak jej, tj. *dōdint(i), *dōdant(i), *dedint(i), *dedant(i), snad nepřímo naznačuje participiální tvar ve výrazech jako: není, kdo duodą, není, kdo dedą (Dusetos, Antazavė aj.) ²¹. [Svou dřívější hypotetickou domněnku (a poznámku k ní)²², že tvary 3 sg. pl. du. uváděné v gramatice D. Kleina dūd, (pra)ded mohou nepřímo snad ukazovat na prabaltické tvary 3 pl. *dōdint(i), *dedint(i), nyní považuji za ničím nepodloženou]. Protože prézentní participium činného rodu těchto dvou, stejně jako i ostatních atematických sloves, má již, zdá se, od velmi dávných dob formant -ant- < ie. *-ont-²³ (nikoli -int-!), mohl místo staršího tvaru 3 pl. *dōdint(i), *dedint(i) (srov. staroslověn. dadetъ) vzniknout (výše uvedený tvar 3 pl.

¹⁸ Srov. „Der Dual davē, vēvē, ēvē (javē) hat analogischen d- Schwund nach 1. Ps. Sg. und. Pl.“ — N. van Wijk, Geschichte der altkirchenslavischen Sprache, 1, 53, Berlin u. Leipzig, 1931.

¹⁹ K litev. demi, nikoli *démi, srov. K. Būga. — „Tauta ir žodis“, 1, 402; K. Būga, Kalba ir senovė, 1, 158, 213; K. Būga. — Archivum Philologicum, 1, 62.

²⁰ Snad tyto dva tvary vznikly (?) z jediného, tj. slovesně-jmenného, respektive participiálního tvaru, který se postupem času začlenil do slovesného paradigmatu?

²¹ Podrobněji viz J. Endzelin IF 33, 124—125, (1914). J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 161—162, Vilnius, 1957; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 708—712; Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, 233—234, Oslo, 1942; srov. F. Specht KZ, 56, 121, (1929).

²² Viz B. Majulis, Zápisky k otázce nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, 9 (ř. 18—24 shora a poznámka č. 4), Vilnius, 1958.

²³ „Unzweifelhaft lag aber uridg. Abstufung in dem Partizip der meisten athematischen Verba“ (A. Thumb, Handbuch des Sanskrit, 1, 223, Heidelberg, 1905). Baltský (slovanský aj.) participiální formant -ant- (sl. *-ont-) je zde zobecněn z kmene přímých (nepřímých — *-nt-) pádových tvarů; srov. například staré substantivum participiálního původu litev. dantis, prus. dantis, skr. dantam (acc. sg.); datās (acc. pl.), řec. ὀδόντα, (aiol.) ἔδοντες (pl.); lat. dentem, staroir. dét, got. tunþus aj.

9

díky korelaci mezi tvarem a partic. praes. act. a také podle příkladu odpovídajícího tematického tvaru) nový tvar s formantem -ant-, tj. *dōdant(i), *dedant(i), srov. ssl. dadǫtъ, rus. dadym²⁴ a podobně.

§ 10. Tematizaci paradigmatu litev. duomi (pravda, poměrně pozdní) mohly vedle jiných příčin²⁵ ovlivnit, jak lze předpokládat, také korelace mezi prézentním kmenem verbi finiti a prézentním kmenem verbi infiniti²⁶. Přibližně totéž lze říci i o vývoji prézentního kmene slovanského paradigmatu *demi, které se poměrně záhy stalo tematickým.

§ 11. Dříve zmíněná alternativa (§ 4 — § 8), resp. předpoklad, že prézentní reduplikace zde zkoumaných sloves sahá až do praindoevropské doby, se zdá být sporný, neboť tato projekce reduplikace do indoevropského prajazyka se nakonec zakládá pouze na odpovídajících faktech z indoíránských, řeckých a částečně arménských jazyků. Je však známo, že indoíránské, řecké a arménské jazyky tvoří samostatnou nářeční skupinu [srov. práce Bonfantes (Bonfante), Porciga (Porzig), Kraeho (Krahe) aj.], která má řadu rysů odlišujících ji od ostatních indoevropských jazyků (srov. systém slovesných časů, augment apod.). O tom, že litev. prézentní kmeny duomi, demi možná nikdy neměly reduplikaci, tedy ani v indoevropském prajazyce, svědčí, zdá se, také fakta z jiných indoevropských jazyků, srov. např. chet. tahhi „beru“ (nejspíše z ide. *dō- — „dávat“), temi „mluvím“ (srov. významový vývoj — ssl. děti „klást; říkat“), tehhi „kladu“ [oba tvary zřejmě pocházejí z ide. *dhē- „klást“ (chetitštině reduplikace není cizí, není však formativním prvkem jako např. ve staroindičtině nebo řečtině)]. Proto by bylo možné reduplikaci v skr. dadāmi, dadhāmi, ř. δίδωμι, τίθημι aj. považovat za novum této jazykové nářeční skupiny. V souvislosti s tím by bylo třeba pro prézentní tvary těchto dvou sloves v baltských (a slovanských) jazycích rekonstruovat archaický stav (strukturálně odpovídající praindoevropskému):

Sg. 1. *dōm(e)i pl. 1. *dōmē

2. *dōs(e)i 2. *dōtē

3. *dōti²⁷ 3. *dōnti a další.

Sg. 1. *dem(e)i pl. 1. *demē

2. *des(e)i 2. *detē

3. *deti 3. *denti a další.

Srov. starohornoněm. tôm, tôs, tót, tômes, tót, tónt aj. (pozornost zasluhuje vztah kořenového vokalismu — *de-mi > *de-mei > litev. de-mi: dē-ti, *de-mi > ssl. de-ždǫ: dē-ti, srov. litev. ėmi, ssl. jamb: skr. admī apod.). Tak lze hovořit o tvaru 3. pl. *dōnti, *denti, který existoval v určitém období baltských a slovanských jazyků a později byl na základě korelace s tematickým tvarem 3. pl., např. *vedant(i), *nārint(i) apod., chápán jako *d-ōnt(i), *d-entį²⁸. Protože toto místo bylo nejslabší čá-

²⁴ Srov. П. С. Кузнецов, Историческая грамматика русского языка, 280, Москва, 1953.

²⁵ Srov. J. Endzelins, op. cit. 725 (od 4. řádku shora).

²⁶ Korelace kořene slovesa „dávat“, kterou uvádí Endzelīns, s tvarem 3. pl. *dōdant(i) (viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 724) v baltských, resp. zvláště litevských jazycích je, nebo alespoň není v rozporu s tím, že ve starých litevských textech je 3. sg. zobecněno i pro 3. osobu množného a dvojného čísla, zatímco tematické prézentní tvary duomi (bei demi) se zřejmě objevují později (když 3. pl. již dávno zaniklo).

²⁷ Srov. véd. dāti..., viz A. A. Баранников, Элементы сравнительно-исторического метода в индологии ВЯ, 2, 49, (1952).

10

v paradigmatu [jednoslabičný kořen vedle prostého *dō-, *dē-,²⁸ a také z dalších důvodů: např. velké množství atematických sloves v baltských a slovanských jazycích má ve 3. os. mn. č. slabik více než ostatní (atematické) tvary, zvláště plurálové, srov. litev. ēmi, staroslov. jamb: staroslov. jadętъ, balt. *smē: staroslov. sątъ apod.], proto se ve 3. os. mn. č. mohl objevit -d-²⁸ (tj. *dō-nti > *dō-d-nti > *dō-d-inti, *de-nti > *de-d-nti > *de-d-inti), snad podobně jako v následujících případech, které původně souhlásku -d-²⁹ neměly: litev. aumi „tkám“: austi „tká“, audžas (srov. skr. otum „tkát“ aj.), litev. giemi „zpívám“: gėsti „zpívá“, giedàs (srov. st. rus. azamu „kokrhat (kohout)“, skr. gāyati „zpívá“, gī-tas „(od)zpívaný“ aj.), litev. čiaumi „kýchám“: čiausti „kýchá“, čiaudas (srov. lotyš. škaunt, skr. kṣauti „kýchá“ aj.),³⁰ srov. litev. eimi „jdu“, eiti „jde“: staroslov. idǫtъ, rus. idym (staroslov. idǫ aj. = rus. idy aj.) aj. Jestliže -d- ve tvarech *dōdant-, *dedant- skutečně vzniklo tímto způsobem, pak by tvorba litev. duosti, desti, staroslov. dastъ aj., resp. vznik -s-, byla samozřejmá.

§ 12. Vedle atematických litev. duomi, demi, staroslov. damb, *demb (≥dežd) se ve slovanských a baltských jazycích setkáváme s tvary: staroslov. dajo (dajati), dějo (dějati), lotyš. dēj „klade (slepice)“ [dēt „klást (vejce)“]. Tyto paralelní tvary zřejmě souvisely s vidovými významy³¹. Srov. také litev. joja: véd. yāmi, staroslov. jadǫtъ, jadǫ (srov. staroslov. idǫtъ: litev. eimi); litev. stoju, staroslov. stajǫ: řec. ἵστημι < ἵσταμι; staroslov. vějo, góts. waia „foukám“: skr. vāti, řec. ἄησι aj.

II. O enklitických osobních zájmenech v baltských a slovanských jazycích

§ 1. Baltové a Slované mají pro všechny tři osoby osobního zájmena nepřízvučné, resp. enklitické tvary: litev. mi, ti, si (-i patrně z *-ei), staroslov. mi, ti, si (-i nejspíše z *-oi). Obvykle se říká, že ostatní indoevropské jazyky mají odpovídající tvary pouze pro první a druhou osobu, např. skr. me, te, řec. μοι, σοι (Homérovo τοι). Tvrdí se, že takové paradigma je společné pouze Baltům a Slovanům³². Taková tvrzení však ještě nedokazují, že zmíněný rys baltských a slovanských jazyků náleží pouze těmto dvěma jazykovým větvím — je třeba se domnívat, že jde koneckonců o starou indoevropskou reliktní vlastnost, srov. řec. μοι, τοι, οἱ aj.³³ Odpovídající enklitika téhož kořene pro všechny tři osoby nacházíme např. také v klínopisné chetitštině: -mu „mně, mě“, -ta „tobě, tebe“, -ši „jemu, jí, sobě“³⁴ (tato chetitská enklitika mají i množné číslo-

²⁸ Tuto myšlenku mi sdělil (20. května 1958) můj moskevský kolega V. Toporovas.

²⁹ Nebylo by snad možné v podobných případech odvozovat souhlásku -d- ze staršího *-n- (později disimilačně změněného na -d- v prézentním tvaru 3. os. mn. č. a v odpovídajícím participiu prézentu aktiva), srov. v jistém ohledu baltskou prézentní příponu -n-a?

³⁰ Snad je -d- podobného(?) původu v kauzativním slovese vė-d-inti (srov. ges-inti apod.).

³¹ Srov. např. A. Meillet, Le slave commun, II éd., 208, 223. A. Meillet, Introduction... VIII éd., 219.

³² Viz např. Я. С. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство ВЯ, 6, 35 (1954); J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 137, Warszawa, 1956; ani další autoři, např. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 148, pro třetí osobu neuvádějí odpovídající doklady z jiných indoevropských jazyků.

³³ Viz K. Brugmann, Grundriss... 2 Band, 2 Teil, 1 Lief., 407, Strassburg, 1909.

³⁴ Viz И. Фридрих, op. cit., 73.

11

tyto tvary, srov. v této souvislosti odpovídající fakta ve slovanském, indoíránském aj. jazycích ³⁵, která jsou pravděpodobně ze starších *me, *te, *soi³⁶; dále srov. tyto enklitické zájmeno s (chetitskými) posesivními enklitickými zájmeny, např. dat. sg. -mi, -ti, -ši³⁷ (tato posesiva se vyskytují zejména v textech chetitské „Staré říše“). Jestliže -mu, -ta (a jejich plurál) mají význam dativu a akuzativu, pak -ši (a jeho plurál) — pouze dativu ³⁸. Zdá se, že význam chetitských enklitik první a druhé osoby má určitý vztah k tonickým osobním zájmenům uk „já“, zik „ty“ (singulár i plurál), jejichž akuzativ, dativ, a dokonce i nominativ může vyjadřovat jeden a tentýž tvar.

2. Významy dativní a akuzativní³⁹ jsou v litevských enklitikách mi, ti poměrně zřetelně patrné, např. nemipatika Br. Pred. 2. 17, pamijakik Br. I Mos. 37. 16, Tob. 5. 17, Isz to mi auga džiaug/mas K. 13, Pamijāke T. Ap. G. 11. 9, Neti dave KS 176, dekawojameti KM. 11; Anas mi weda K. 18, kodel mi apžiedei T. Mat. 27.46, kad ti gärbintumim K. 209, Kad ti pažintu žmones K. 218 atd.⁴⁰ Podobné významy měl také enklitikon si (který se poměrně záhy změnil v reflexivní částici); těchto významů si lze povšimnout, byť i v současném jazyce, např. auñuosi batus: kelìuosi iš lovos, srov. lot. aunies kājas!: celies agri! atd. Zdá se navíc, že existují doklady⁴¹ svědčící o tom, že mi, ti, si měly také genitivní význam⁴², který by měl být starý; srov. skr. me, te (dat. -gen.). Slovanské mi, ti, si vyjadřují (zdá se) pouze dativ⁴³. Jestliže starší významy těchto tří enklitik v baltských jazycích skutečně byly dativně-genitivní, bylo by třeba akuzativní význam ve východobaltských jazycích vysvětlovat nejen podle předpokladů uváděných J. Endzelynem⁴⁴, ale také vlivem vztahu mezi genitivem a akuzativem tónického osobního zájmena⁴⁵⁴⁶ (srov. výše o chetitštině). Na druhou stranu, v indoevropských jazycích tyto tři enklitiky — staré atonické slovníčky

³⁵ Předpokládá se, že tomu tak dříve bylo i v baltských jazycích; viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 915 (tamže literatura).

³⁶ Srov. H. Kronasser, Vergleichende Laut-und Formenlehre des Hethitischen, 142, 144, Heidelberg, 1956.

³⁷ Srov. „Possessifs -mi-: -ti: -ši- = μοι, τοι, οἱ etc.“ — J. Kuryłowicz, „Le hittite“. — Reports for the Eighth International Congress of Linguists, Vol. II, 295, Oslo, 5—9 August 1957.

³⁸ Viz И. Фридрих, op. cit., 73; H. Kronasser, op. cit., 142—144.

³⁹ Dativní významy mi, ti se ve starých litevských textech užívají mnohem častěji než akuzativní — E. Hermann, Litauische Studien, 69, Berlin, 1926.

⁴⁰ Příklady převzaty z A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache, 163—164 (uvádí autora a zkratky), Göttingen, 1877.

⁴¹ Viz E. Hermann, op. cit., 74 aj.

⁴² K jeho zániku muselo začít docházet poměrně brzy.

⁴³ K pozůstatkům podobného (tj. pouze dativního) významu v baltských jazycích srov. E. Hermann, op. cit., 73.

⁴⁴ J. Endzelīns, l. c.

⁴⁵ Viz J. Endzelīns, op. cit. 505 aj.; J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 147—148 (§ 300, § 302).

⁴⁶ Podobným způsobem mohly být vytlačeny i staré baltské tonické tvary (které od určité doby získaly také enklitické vlastnosti; srov. o slovanských jazycích A. Байан, op. cit., 411; Н. ван-Бейк, История старославянского языка, 280, Москва, 1957) *mēn, *tēn, *sēn (srov. prus. mien, tien aj., srov. stsl. mę, tę, sę, skt. mām, tvām; viz J. Endzelynas, op. cit., 148) a atonické (pouze enklitické) *mē, *tē, *sē (na které by snad poukazovalo prus. si, pokud skutečně pochází z *sē; srov. skt. mā, tvā, řec. με, σε < *tFe aj.; viz J. Endzelynas, l. c.).

12

významy se patrně již od dávných dob nemusely morfologicky přísně rozlišovat⁴⁷.

§ 3. Ssl. sę, prus. sien(sin) < *sēn, si, < *sē (patrně; viz poznámku č. 46, s. 12) by mohly být protějškem litevské zvratné částice -se. Setkáváme se s ní (vedle -si) ve starých litevských písemných památkách, např. u Mažvydase⁴⁸: raschose 13₁₄, kiesiese 21₁₆, makase 38₁₀, ₁₁, skaitose 13₁₄, pradestyse 17₅, 40₁, prasidėase 21₉, biakiese 32₆–₇ aj. (vedle: pradestysy 14₁, dabaisey 34₁₅, giestyśy 54₂ aj.); u Bretkūna, Biblia: dabaiase Luk. 6, 7, piktinasse Mat. 13, 21, biotumse Jer. 32, 39, budawiose Ap. G. 9, 31; u Bretkūna, Postilla: mokintuse I 33₁₂, randasse I 86₂; u Vilenta, Enchiridion: testojese 28; „Summa (‘…Ewangeliv… Kiedaynise… 1653)“: isedoutumey 21₂₁₉. Starou písemnou částici -se patrně potvrzují i dnešní nářečí, totiž jižní žemaitská nářečí [v nichž -e v částici -se nemůže být žemaitským případem výslovnosti samohlásky -i] a sousedící západní aukštaitská nářečí: šakose vedle šakos, pasidarė (Pagramantis)⁴⁹, pėštise, vaipytise, šukiotise, pėšase, vaipose vedle pėštis, vaipytis, pasišukuok (Girdžiai, Skirsnemunė, Šimkaičiai), sukūose, sukėse (Agilas, Tovė, Lūja)⁵⁰ aj. Litevské -se (významově se nelišící od -si) vzniklo patrně z východobaltského *sēn, resp. *sē (ak. sg.; pokud jde o koncovku, srov. savę, tavę, manę). Na základě tohoto tvaru lze předpokládat, že východní Baltové měli i jiné zájmenné enklitické akuzativní tvary — *mēn, resp. *mē, *tēn, resp. *tē⁵¹, srov. prus. mien, tien, sien, si, ssl. mę, tę, sę, skr. mām, tvām, mā, tvā.

§ 4. Kromě toho je třeba říci, že Baltové a Slované užívají ve zvratných slovesech pro všechny tři osoby enklitiku osobního zájmena třetí osoby — zvratnou částici; zcela podobný je však i jev v hetitských zvratných slovesných tvarech, kde je zvratnou částicí pro všechny tři slovesné osoby -za, která snad vznikla z *sē⁵², srov. prus. si < *sē (viz výše), lat. sē.

III. O baltických a slovanských číslovkách⁵³

§ 1. Baltická základní číslovka „1“ má z hlediska svého kořene paralely nejen ve slovanských jazycích. Indoevropské číslovky „2“ — „4“ (srov. vztah mezi balt. resp. litev. abù a slov. resp. ssl. oba se vztahem mezi řec. ἀμφω a lat. ambo) se v baltických a slovanských jazycích vyvíjely v závislosti na jejich deklinačním systému. Morfologický osud indoevropských nesklonných číslovek „5“ — „9“ se v baltických a slovanských jazycích liší. Baltická číslovka „100“ je bezprostředním praindoevropským reliktem,

⁴⁷ Srov. E. Hermann, op. cit., 78 a násl.

⁴⁸ Citováno podle vydání J. Gerulise (1922).

⁴⁹ Viz P. Jonikas, Pagramančio tarmė, 66, Kaunas, 1939.

⁵⁰ Viz J. Gerullis a Chr. Stangas, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, 47 a násl., Kaunas, 1933.

⁵¹ Ve východolitevských nářečích (včetně všech dzūků) mohly obě staré podoby *sei a *sen (> *sin > -si) foneticky splynout v jedno si; podobně se v lotyštině mohly podoby *sei a *sēn (> *sie > si) změnit v jediné -si-.

⁵² Viz H. Kronasser, op. cit., 145.

⁵³ O číslovkách podrobněji viz B. Мажюлис, Литовские числительные и соотношение балтийских числительных с числительными других индоевропейских языков (диссертация и автореферат), Москва, 1955; В. Мажюлис, Индоевропейская десятичная система числительных ВЯ, 4, 53—59 (1956); Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai, 40—64, Vilnius, 1957.

13

zatímco baltské „1000“ má paralely ve slovanských a germánských jazycích. V základních číslovkách „11“—„19“ v baltských, slovanských a germánských jazycích nacházíme jisté podobnosti, které jsou nejspíše paralelními vývojovými jevy. Základní číslovky „20“—„90“ v baltských, slovanských a také germánských jazycích jsou jako slovní spojení (nikoli složeniny!) praindoevropskými relikty, nikoli novotvary⁵⁴. Řadové číslovky baltských a slovanských jazyků jsou typologicky poměrně blízké, srov. však tytéž číslovky v jiných indoevropských jazycích.

§ 2. Jestliže mají východní Baltové a všichni Slované v číslovce „devět, devátý“ na počátku d- namísto staršího n- [srov. lit. devyni, devintas (avšak prus. newīnts), stsl. devętь, devętь], jde zde možná o paralelní jazykový jev baltských (východních) a slovanských jazyků, srov. stsl. nebo: lit. debesìs, la. debess, a nejspíše také stsl. domъ: lit. nãmas (kde se staré baltské *d- mohlo změnit ve východobaltské n-⁵⁵); dále srov. hieroglyfické chet. tapas „nebe“: klínopisné chet. nepiš „ts“, hieroglyfické chet. adamai|azamai „jméno“: řec. ὄνομα⁵⁶.

§ 3. Tvoření baltských souhrnných číslovek patrně začíná číslovkou „2“: lit. dveji, dvėjos, dvėja, la. divēji, divejas (: balt. *d(u)vō, *dvei a kmen *dvei-), prus. *dwaien (:dwai) ≈ abbaien (:dwai), srov. stsl. dъvoji, dъvoje (=dъva, dvė a kmen *dvoi-), skr. dvayas „dvojí“, řec. δοιοί „ts“ atd. Analogicky k dveji máme treji [a? (v jistém ohledu) ketveri (: *ketveres⁵⁷)], srov. dъvoji, troji [a četvorъ, četverъ (: *ketveres⁵⁷)]. Tvar dveji byl v baltských (a také slovanských) jazycích patrně podmíněn i tím, že při užití číslovky *dvō, *dvei s pluraliovými podstatnými jmény mohl vzniknout rozpor (*d(v)ō, *dvei — duálové tvary a plurálové tvary pluraliových podstatných jmen), který byl odstraněn tvarem dveji. Obecně se slovotvorný a morfologický systém baltských číslovek v mnoha případech podobá slovanskému. Je však třeba upozornit na to, že nejstarší baltské číslovky, tj. společně indoevropské, jsou bezprostředními relikty indoevropského prajazyka, zatímco pozdější číslovky, tj. nesdílené s ostatními indoevropskými jazyky, jsou odpovídajícím způsobem podobné číslovkám slovanským, jakož i germánským a některým dalším indoevropským jazykům.

⁵⁴ Tak se domnívá například A. Meillet, Introduction... VII éd., 413.

⁵⁵ V mé brožuře Заметки к вопросу о древнейших отношениях..., 18 se vloudila redakční chyba, totiž chybí tento dodatek v závorkách.

⁵⁶ K chetitskému n-: d- v těchto slovech (vznik d- není jasný) viz J. Gelb, The Contribution of the new Cilician Bilinguals to the Decipherment of Hieroglyphic Hittite. — „Bibliotheca orientalis“, vol. VII, Nr. 5, 140 (1950); S. Alp, Bemerkungen zu den Hieroglyphen des hethitischen Monuments von Imamkulu. — „Archiv Orientální“, vol. 18, Nr. 1—2, 8 (1950); H. T. Bossert, Die phönizisch-hethitischen Bilinguen vom Karatepe. — „Oriens“, vol. II, Nr. 1, 110 (1949); H. T. Bossert, Die phönizisch-hethitischen Bilinguen vom Karatepe. — „Jahrbuch für kleinasiatische Forschung, Band II, H. 2, 187; Goetze, The linguistic Continuity of Anatolia as shown by its proper names. — „Journal of Cuneiform Studies“, vol. VIII, Nr. 2, 77 (a poznámka 59) (1954); J. Friedrich, Hethitisches Wörterbuch, Lief. 4, 334, Heidelberg, 1954; H. Kronasser, op. cit., 228—229.

⁵⁷ Baltské *ketveres, slovanské *ketveres, patrně ze staršího baltského *ketvares, resp. slovanského *ketvores (nom. sing.) (baltské *-a- > -e-, slovanské *-o- > -e- snad vlivem „asimilace“, srov. řec. (ión.) τέσσερες, kde „-e- prob. par assim. vocalique“ — E. Boisacq, Dictionnaire étymologique de langue grecque, 960, Heidelberg—Paris, 1916), srov. skr. catvāras, řec. (dór.) τέτορες atd. (slovanské -o- v tvaru četvoro sotva bude staré).?

14

IV. Další drobné poznámky

§ 1. V genitivu o-kmenových jmen východních Baltů a všech Slovanů nacházíme koncovku -ā, srov. lit. vilko (nářeč. vilkā), la. vilka, stsl. vlьka, avšak pruština má -as [srov. koncovky: prus. nom. sing. deiw's, gen. sing. deiwaś — chet. nom. sing. attaš „otec“, gen. sing. attaś; prus. nom. sing. gijwan „život“ (neutr.), gen. sing. gīwas — chet. nom. sing. pedan „místo“ (neutr.), gen. sing. pēdaś]. Tento genitivní typ (tj. s koncovkou -ā) sotva může být v baltských i slovanských jazycích zvlášť starý: svědčí proti tomu nejen pruština, ale také podoby uvedeného kmene ve všech indoevropských jazycích, které se v jednotlivých indoevropských dialektech utvořily různě. Má se za to, že genitivní koncovka -ā ve východobaltských a slovanských jazycích je geneticky spojena s ablativem (který se v určité době mohl v jednotlivých indoevropských dialektech stát paradigmatickým tvarem⁵⁸). Zdá se, že tuto tradiční tezi dosud nevyvracejí argumenty J. Otrembského⁵⁹.

* * *

Místo závěrů

Aniž bych řešil problém původu dávných vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky, přesto se přikláním k názoru, že dávné (i inovační) podobnosti baltských a slovanských jazyků – „paralely“ zmíněné v těchto poznámkách – se nedovolávají tradiční hypotézy baltsko-slovanského prajazyka (resp. genetické jednoty baltských a slovanských jazyků): prozatím si zde lze vystačit s principy jazykové diferenciace a integrace, na něž poukázal J. Endzelīns.

POZNÁMKY K OTÁZCE NEJDÁVNĚJŠÍCH VZTAHŮ BALTSKÝCH A SLOVANSKÝCH JAZYKŮ

В. П. МАЖЮЛИС

Resumé

Na začátku článku jsou uvedeny některé historické údaje týkající se řešení této baltsko-slovanské problematiky, přičemž hlavní důraz je kladen na teorii vynikajícího vědce J. Endzelīna. Autor článku si vůbec nečiní nárok na odborné řešení otázky nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků, nýbrž pouze předkládá řadu konkrétních poznámek, které však mají jistý vztah k dané problematice. Při rozboru dvou alternativ týkajících se prézentního kmene baltsko-slovanských „dát“, „dět“, autor článku zpochybňuje tradičně rekonstruovaný archetyp *dōdmi, resp. *dedmi. V následujících třech pododstavcích—

⁵⁸ Plg. Fr. Specht, Der Ursprung der indogermanischen Deklination, 371, Göttingen, 1947; Fr. Specht, Zum Ersatz des Ablativs, 69, 127 (1948).

⁵⁹ Viz Я. Отрембский, op. cit., 31.

15

V oddílech článku se pojednává o enklitických osobních zájmenech, číslovkách a genitivu (typu litev. vilko, rus. волка) baltských a slovanských jazyků.

Podrobnější shrnutí tohoto článku je zbytečné, neboť obsahuje tytéž skutečnosti a myšlenky, které byly uvedeny v brožuře téhož autora „Poznámky k otázce nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků (IV. mezinárodní sjezd slavistů)“, Vilnius, 1958.

21