LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SBĚR NÁŘEČNÍHO MATERIÁLU PRO ATLAS LITEVSKÉHO JAZYKA

E. GRINAVECKIENĖ

V naší republice se od roku 1951 každoročně v širokém měřítku provádí výzkum litevských jazykových nářečí a sběr nářečního materiálu pro připravovaný atlas litevského jazyka. Za tímto účelem připravil Institut litevského jazyka a literatury Litevské SSR Akademie věd program „Sběr materiálu pro atlas litevského jazyka“¹, který vyšel v roce 1951. V roce 1954 byla připravena a vydána také „Instrukce ke sběru materiálu pro atlas litevského jazyka“², jež poskytuje konkrétní metodické pokyny, jak od mluvčích nářečí zjistit tu či onu nářeční zvláštnost, jak ji zaznamenat, jak zpracovávat shromážděný materiál apod. Aby sběr nářečního materiálu probíhal plánovitěji a systematičtěji, bylo celé území Litevské SSR rozděleno na více než 700 obydlených lokalit vzdálených od sebe přibližně 10–12 km. Zkoumají se nářečí těchto obydlených lokalit. V současnosti je takových lokalit určených k výzkumu o něco více, neboť se během expedic či individuálního výzkumu ukázalo, že s ohledem na historický vývoj jazyka a nářečí je třeba jejich počet zvýšit v místech, kde probíhají hranice nářečí a kde se setkávají rysy několika různých nářečí. Je třeba ještě dodat, že materiál pro připravovaný atlas litevského jazyka se sbíral a stále sbírá také v izolovaných litevských vesnicích v západních okresech Běloruské SSR (Grodno, Rodūnia, Jūrotiškės, Varanavas, Astravas, Zietela, Vydžiai a Breslauja).

Do sběru nářečního materiálu se hned od prvních dnů (1951) zapojili pracovníci oddělení dějin jazyka a dialektologie Institutu litevského jazyka a literatury, vyučující a studenti kateder litevského jazyka Vilniuské státní univerzity pojmenované po V. Kapsukasovi a Vilniuského státního pedagogického institutu. V poslední době se do této práce aktivně zapojil také kolektiv vyučujících a studentů katedry litevského jazyka Šiauliaiského pedagogického institutu a rovněž někteří učitelé litevštiny v republice.

Na začátku sběru dialektologického materiálu byla pozornost věnována především těm litevským nářečím, která tvořila základ spisovného litevského jazyka, tedy jihozápadním aukštaitským nářečím (kapským a zanavským) a dalším nářečím jižní Litvy. Během prvních tří let sběru materiálu (1951–1953) lze říci,

¹Viz Program sběru materiálu pro atlas litevského jazyka, Akademie věd Litevské SSR, Institut litevského jazyka a literatury, Vilnius, 1951, 2. vyd., 1956.

²Viz Instrukce ke sběru materiálu pro atlas litevského jazyka, Akademie věd Litevské SSR, Institut litevského jazyka a literatury, Vilnius, 1954, 2. vyd., 1957.

191

bylo prozkoumáno celé území nářečí jižní Litvy (včetně části středních aukštaitských a dzūkských nářečí). Od roku 1954 se začala zkoumat východní aukštaitská nářečí, od roku 1957 se zkoumají střední aukštaitská nářečí a v roce 1958 se přistoupilo ke studiu nejobtížnějších litevských nářečí — žemaitských. Je třeba zmínit, že jen za rok 1959 byl pro atlas litevského jazyka shromážděn nářeční materiál z 85 obydlených lokalit. Dosud již bylo prozkoumáno nářečí více než 500 obydlených lokalit. Sběr nářečního materiálu má být dokončen kolem roku 1963.

Jak probíhá sběr nářečního materiálu litevského jazyka, nejzřetelněji ukazuje materiál shromážděný v roce 1959. Zde jej stručně rozebereme.

Dialektologové Institutu litevského jazyka a literatury uspořádali v roce 1959 tři vědecké expedice, kterých se celkem zúčastnilo 20 lidí a během nichž byla prozkoumána nářečí 40 obydlených lokalit. (Roční plán předpokládal prozkoumat 30 lokalit.)

První expedice zamířila do izolovaných litevských enkláv v západní Běloruské SSR — do okresů Jūrotiškės (dnes Ivje), Varanavas, Rodūnia a Gardinas. Během této expedice byla prozkoumána nářečí 7 obydlených lokalit. Podařilo se shromáždit mnoho cenného nářečního materiálu, který byl dosud málo známý nebo neslýchaný; získány byly také údaje, které umožňují rozšířit areál a hranice nářečních rysů doložených na území Litevské SSR. Zaznamenáno bylo mnoho nových slov a jejich tvarů odrážejících místní kolorit, řada krásných ustálených rčení a starých frazeologických spojení, značné množství folkloru, zejména žalozpěvů a zaříkávání; shromážděno bylo také asi 500 místních názvů z tohoto kraje a další cenný materiál. (Několik ukázek folkloru zaznamenaných v tomto kraji je na konci článku uvedeno jako nářeční příklady, viz s. 199–204.)

Například nářeční údaje shromážděné v okolí Kargaudů (okres Rodūnia, výzkum prováděl V. Vitkauskas), Ramaškoniů (okres Varanavas, výzkum prováděl J. Šukys) a Azierků (okres Gardinas, výzkum prováděl A. Vidugiris) ukazují, že zde dochází k monoftongizaci litevských dvojhlásek ie, uo, které se mění v y, ū, např.: dynā³ (den), nỹkas (nikdo), kūdėlis (kuodel), šlūtėlė (košťátko), gydōt (zpívat), spytỹs (roj), klūnas (stodola).

³Nářeční příklady jsou v článku zapisovány litevskými písmeny tam, kde se jejich výslovnost shoduje se spisovným litevským jazykem; odlišnosti ve výslovnosti hlásek od spisovného litevského jazyka se však označují. Například v příkladech z izolovaných litevských enkláv v Běloruské SSR se vyskytují hlásky ė, ə, ь. Vyslovují se po tvrdých souhláskách (proto se v tomto případě ani tvrdost l neoznačuje) a odpovídají těmto hláskám spisovné litevštiny: e-ė (no-rejo~norėjo); ə-ę (regėj ~ regėjo), ь — i, j, y (stīrbis ~ sūris, žīda ~ žydi, rūtas ~ rytas; pirkėlė ~ pirkėlė). V příkladech žemaitských nářečí se vyskytují otevřenější hlásky ę, ǫ. Vyslovují se místo krátkých samohlásek i, u spisovné litevštiny a dvojhlásek, které se s nimi tvoří (kệš ~ kiša, bōva ~ būvo), a také na konci slova místo nepřízvučných e, ė, io, e spisovné litevštiny (sākę ~ sakė, lāukę ~ laukė, brōlę ~ brolio). Samohlásky ę, ǫ jsou vždy krátké. V příkladech nářečí střední Litvy se používají samohlásky odlišné od e, o spisovné litevštiny, které se vyskytují na konci nepřízvučných slov místo dvojhlásek ai, au (vaikę ~ vaikai, sākę ~ sakau). Na konci nepřízvučných slov v těchto nářečích se samohláska ę vyslovuje místo dvojhlásek iai, ei a samohlásky ę ve spisovné litevštině (kviečę ~ kviečiai, sākę ~ sakei, kâtę ~ katę). Samohláska ǫ se na konci nářečního slova vyslovuje místo spisovného ą (vaikǫ ~ vaiką). Místo krátkého a spisovné litevštiny se zde na konci uzavřeného slova vyslovuje poněkud redukované ə s nádechem u (vaikəs ~ vaikas). Odlišná měkkost jednotlivých souhlásek či skupin souhlásek se vždy označuje. Hlásky se nepřepisují do podoby spisovné litevštiny.

Délku přízvučné hlásky obvykle vyznačují příslušné značky přízvuku: samohlásky s přízvukem klesavým, stoupavým a lomeným jsou vždy dlouhé, s přízvukem středním polodlouhé. Značka středního přízvuku se navíc klade i nad dlouhé samohlásky v případech, kdy se přízvukové rozdíly nerozlišují. Délku hlásky v tomto případě označuje obvyklé značení délky v litevštině (čárka, nosovková značka). Stejně se označují i dlouhé nepřízvučné hlásky. Polodélku nepřízvučné hlásky označuje tečka vpravo dole vedle hlásky. Pokud je ve slově několik přízvuků, hlavní je první,

192

Materiál z Pelesy (okres Rodūnia, zkoumala D. Gargasaite) a z punktu Azierkai dokládá zajímavou změnu souhlásek těchto nářečí t, d v g, k před samohláskami e, ė, např.: vángenio (vandenio), kėvas (tėvas), kekės (tekės), sūgege (sudegė).

Materiál zkoumané oblasti dokládá, že v tvarech místního pádu jednotného čísla a třetí osoby jednotného čísla minulého jednorázového času odpadávají na konci slova před j nebo v litevské standardní jazyce samohlásky e, ė, o, např.: ažvacioj (užpakalyje), gerklėj (gerklėje), ažnorėj (panorėjo), atėj (atėjo), atpjov (atpjovė), spiov (spiovė), insispirdzinėj (priešinosi). Tento jev se nejčastěji objevuje tehdy, když j, v stojí před slabikou s dlouhými samohláskami nebo dvojhláskami.

V okolí Lazūnů (okres Jūrotiškės, zkoumala E. Grinaveckienė) byly zaznamenány nominativní tvary jednotného čísla podstatných jmen se souhláskovým kmenem, jako mūoj (motina), žmuoj (žmogus); staré tvary adjektiv se zájmenným zakončením a také zajímavé tvary substantiv se zájmenným zakončením, jako jaunamėjam mūžkobs žaidžia (u mladého hraje harmonika), ažėn tu radunūpjamp susiedėliump (zastav se u opravdových sousedů), martėlėsis andarėkas (sukně nevěsty), žmogauškasai darbas (lidská práce), arganistasai (varhaník) a podobně; vyskytují se dvojí tvary instrumentálu jednotného čísla osobních a zvratných zájmen maimĩ ir maimĩm (mnou), taimi ir taimĩ (tebou), saimi ir saimĩm (sebou); je doloženo užívání starých postpozitivních lokálů a rozmanitost jejich tvarů: kláusk tãmp kitàmp žmogėp (zeptej se toho druhého člověka), tibp (u tebe), vaikėp (u dítěte, dítěte), peliūmp (u lišek), durump (u dveří), manĩp (u mne); vartuosai (ve vratech), apivaraitešbi (s popruhy, s provázky), jājūosbi (v jámě na sušení lnu), dviðjocbi momosbi (dvou matek, u dvou matek) a podobně; užívá se neutra místo standardního „būdavo“: būlo, ėnas ateima manāp momāp (bývalo, on přichází k mé matce); zbytky starého koncového přízvuku ve slovesech: stos (bude, objeví se), stojós (stal se), stojomės (vstali jsme), vijós (honil se), radós (objevil se). V Lazūnech a také v některých dalších zkoumaných bodech (Kargaudai, Pelesa) se užívá neměnný a ustálený tvar činného příčestí minulého jednorázového času, např.: berniūkas susnebivę (hoch je vyčerpaný), mergutaitė ažmigį (děvče usnulo), anà numirį (ona zemřela), vaikas apsisžūcinį (dítě se opařilo), šuvà predį (pes přiběhl), aš atėj (já jsem přišel), brigadierius apsįrdį (brigádník se rozzlobil) a podobně. Není snad tento tvar, který se na první pohled jeví jako nominativ plurálu, ve skutečnosti starým neutrem zobecněným pro obě rody a obě čísla, které se už v jiných litevských nářečích nevyskytuje? K vyjádření instrumentálu plurálu se v těchto nářečích patrně užívá starý tvar duálu, např.: v Lazūnech, Kargaudai a Pelesě s koncovkou -mi: akìmi (očima), durìmi (dveřmi), nósimi (nosními dírkami), lápėmi (liškami), rankòmi (rukama); v Bieliūnai (u Nočie, okres Rodūnia, zkoumala A. Jonaitytė) s koncovkou -ma: žmonìma (lidmi), šunìma (psy), rankòma (rukama); v Ramaškonyse s koncovkou -mu: avimù (ovcemi), piemenimù (pastýři), šunimù (psy).

Přítomná činná příčestí se zde vyskytují zřídka. Někdy (v punktu Lazūnai) jejich funkci plní polopříčestí, např.: pamàtė žmogų sėdėdamų (uviděl sedícího člověka), daũg eidamų žmonių (mnoho jdoucích lidí), rado arklį ėsdamų (našel žeroucího koně), pamėčiau valgydamų (nechal jsem ho jíst), regėjau anų sėdamų (viděl jsem ho sít) a podobně.

V těchto nářečích se vyskytuje také mnoho příslovcí odlišných od spisovného jazyka—

13. Kalbotyros klausimai, III

193

příslovcí, např.: tadùkai (tehdy), šėjaũkai (sem), tėjaũkai (tam), dabàrkai (nyní), dàrkai (nyní), ingi kẽtverelìa (na čtyři části) a mnoho dalších.

Většina sloves s příponou -(d)inėti v těchto nářečích na rozdíl od spisovného jazyka obvykle nevyjadřuje opakování děje, např.: (Lazūnai) išėidzinėja senas žilas dziedas (odchází starý šedovlasý stařec), ãnas jau davydzinėja manę (už mě dohání), atnešùžinèk dàrkai savus grašùs (přines teď své peníze); (Pelesa) išdarindzinėja ravèlį dėl sàmąnų (dělá příkop pro mech); (Ramaškonys) jau pritemdzinėja (už se stmívá) a podobně.

V okolí Lazūnů se vyskytuje stará předložka pie. Užívá se zde s akuzativem namísto předložky spisovného jazyka prie s genitivem, např.: anà stõu pie kraštų (stojí u kraje), mēs gyvenam pie medžių (bydlíme u lesa). Předložka pie se zde užívá také ve významu „o“, např.: pie maną nepamirš (nezapomeň na mě), ką sakė pie obelas (co říkal o jabloních). K vyjádření směru po slovesech pohybu (eiti, grįžti, siųsti…) se zde na rozdíl od spisovného jazyka vždy užívá starý genitiv bez předložky, např.: eik manęs (jdi ke mně), ãnas negrįžo jòs (nevrátil se k ní), nuvėj bernùkas dẽdės (chlapec odešel ke strýci), àciuntė jaunikį dukterìes (poslali ženicha k dceři) a podobně.

Ve zkoumaných nářečích se vyskytuje také mnoho lexikálních odlišností od spisovného jazyka, mnoho starých litevských slov a krásných frazeologických spojení, která se v jiných litevských nářečích obvykle nevyskytují, např.: (Lazūnai) mèdžas (les), mèdžiaga (strom), lãpė, laputáitė (veverka), sprùndagalvis, stumbagalvis (kladivoun), làkštas (list stromu), plùksna (cibulová nať), grùšcis (bramborová kaše), kùsnis (drobeček), krìmisc (hlodat), nuplùk (odplout), vienàra (stejně), sekmė (pohádka), priimtùvės (dary), nusmainyce (vyměnit se), apsikėpce (zmoknout), degùs, deguncì (horký, -á), insivìlgynce (promočit se), skraidýce (pobíhat, běhat), rìžke (brát, vést), kienas darbas (čí práce), vienas vienõp neùturbja (jeden s druhým nemluví), ant pirmojo slbnìksčio pasakiau (nejprve jsem řekl) a další; (Kargaudai) sekėc (moci: jùms dár sekėjo pamiegoc), pìktauc (zlobit se: piktauja vaikas, kàd žindos nieko nèra), rėkia, kaip inskeltas (pláče jako šílený, hlasitě), pjovacis (bodání, píchnutí, píchavá bolest), apsegtùvas (oblečení), plõnas, kàp mušõžamis; (Ramaškonys) dudėnt (mluvit), tarpùpėdžis (boční prostor stodoly), draugė (rodina), pàisy (dívat se: pàisau per lãngų), raudõns (červenohlávek), grýnas (nahý), kràmtyt (štípat: dilgynė kràmtos); (Pelesa) žmogùs (muž: anyta žmogaus mokrà), kodė (káď), kėltuva (rohatá kráva), dievàitis (měsíc: kiek aždarbujì ant dievaičio; ažu dievaičio mire), nastràž (sever, ústa: nastrai mažì, šaukštas didzidžìlis), žingelis (řemínek cepu), žolynas (květina), stacinys (kupka obilí), straublỹs (duha), pliuskúoja, kaip botàgas per vàndeni (plácá nesmysly), neva-rýta nuvėj, neaprašyta testa parein, sùkti nosį (zlobit se) a mnoho dalších.

Nářeční materiál shromážděný při první dialektologické expedici byl vědecky shrnut a jedna či dvě práce z něj byly připraveny k vydání.

Druhá dialektologická expedice se konala v jihozápadních žemaitských nářečích — v okresech Priekulė, Šilutė, Pagėgiai a Klaipėda. Bylo zde prozkoumáno nářečí v devíti lokalitách. Během výzkumu bylo nalezeno značné množství, dá se říci, nového a cenného nářečního materiálu. Například v okolí Plikiů v okrese Klaipėda (zkoumala D. Gargasaite) byl zjištěn zajímavý vokalický jev — dvojhláska ai se na konci slova ve všech případech mění v dvojhlásku uo (viz v tomto vydání článek D. Gargasaïtė „Plikių tarmės žodžio galo

194

dvojhláska -ai“). Během expedice se tomuto jevu věnovala pozornost také v širším měřítku. Byly podniknuty další pokusy zjistit hranice jeho rozšíření. Podle předběžných údajů byl stanoven tento trojúhelník rozšíření jevu: Plikiai — Kalotė — Dovilai. V. Fenclau, který zkoumal místní názvy tohoto kraje a pokusil se podat nejobecnější charakteristiku zdejších nářečí, vymezil také hranice rozšíření jednotlivých rysů, které současné nářeční údaje ve většině případů nepotvrdily⁴. Tato expedice tedy upřesnila také hranici, kterou V. Fenclau stanovil mezi žemaitskými pobřežními nářečími a klaipėdským a šilutským nářečím. K priekulskému nářečí patří také část nářeční oblasti, kterou V. Fenclau přiřadil k šilutskému a klaipėdskému nářečí. Bylo rovněž upřesněno přízvukování a pravopis místních názvů.

Například místní názvy z okolí Priekulė Grūmbliai, Kānwonai, Derėkliai, Drēverna, Prōtnēšai, Kūkorai V. Fenclau přízvukuje na koncovce a považuje je za slova s koncovým přízvukem, zatímco my jsme je zaznamenali s přízvukem na kořeni a dnes se vyslovují: Grūmblē, Kānwōna, Dērėklē ar Dēcklē, Drēverna, Prōtnēšē, Kūkorā a podobně. Místní název Drežiai jsme klasifikovali jako název čtvrté přízvukové skupiny (v dativu a akuzativu je přízvuk na konci slova): Drežē, Drežiams, Drežius, zatímco V. Fenclau jej podle našeho názoru nesprávně považuje za název druhé přízvukové skupiny (v dativu je přízvuk na kořeni, v akuzativu na koncovce) a podobně.

Během expedice bylo nově zjištěno, že samohláska e, ať už samostatně, nebo ve spojení s l, m, n, r, pokud stojí před měkkou souhláskou, se v priekulském nářečí (zkoumala E. Grinaveckienė) zužuje a vyslovuje přibližně jako ė ve spisovném jazyce, např.: kēršys (keršys), pēmpe (pempe), gērž (geri), dēve (davė), nēšt (nešti), žērpē (verpti), avšak: kēršts (kerštas), pēnkts (penktas), gērs (geras), dēvus (davusi), nēs, vērpām (verpiame) a další. Zúžení či rozšíření samohlásky e v závislosti na následující souhlásce je charakteristické pro mnoho litevských nářečí, stejně jako pro lotyštinu našich severních sousedů. Tento jev, který byl zaznamenán v priekulském nářečí, významně rozšiřuje zajímavou oblast jeho výskytu.

Vedle toho byla na celé zkoumané ploše zaznamenána živá a široce užívaná duálová čísla u substantiv, zájmen a sloves, např.: anodō pačiūdō tur išimaitį (anie abu patys turi išsimaitinti), abōdo lȳgu bōva (abu lygūs buvo), dvi danti nū dākta išmušē (du dantis šalia vienas kito išsimušė), dvi mergiki abidi venōki (dvi mergaitės, abi vienokios), du sūnu žōvorusu (du žuvę sūnūs), mōdo pačiūdo nabōvova susiōščiusiu (mudu patys nebuvome pažįstami, susipažinę), ar nesusipȳksetau jōdo (ar judu nesusipyksite), su dōm vežēmom (su dviem vežimais) a podobně. Duál, jak známo, není vlastní ostatním litevským nářečím ani spisovnému jazyku a zaniká, případně již zcela zanikl.

Zde byla zaznamenána také přítomnost dvou zvratných částic ve tvarech předponových sloves, např.: rēk nūsilēstis (reikia nusileisti), nenusitēpkis (ne-nusitepk), isilāptis (įsilipti), izilākos (išsilaiko), izisūkos (išsisuko) a podobně. Podle údajů, které máme nyní k dispozici, se slovesa se dvěma zvratnými částicemi již téměř nikde ve větším rozsahu nevyskytují, s výjimkou žemaitských nářečí.

V okrese Šilutė, v okolí Rusnė a Šyškrantė (zkoumala L. Surgailaitė), byl poprvé zaznamenán přechod starého koncového dvojhláskového spojení en (které ve spisovném jazyce přešlo na e) v příčestích na dvojhlásku ei, např.: būvēi (buvę), pardāvēi (pardavę), priējēi (priėję),

⁴ Viz W. Fenzlau, Die deutschen Formen der Litauischen Orts- und Personennamen des Memelgebiets“, 12, Halle, 1936.

195

šókėi (šokę) a další. Tento nový jazykový jev je zajímavý tím, že z nářečí bylo dosud známo pouze to, že staré an, en (ve spisovném jazyce ą, ę) přecházejí na ai, ei, jsou-li přízvučné a mají cirkumflexní intonaci, například spręsti (spręsti), kąsnis (kąsnis), avšak údaje ze současného výzkumu jasně ukazují, že i staré nepřízvučné en na konci slova (podtrženo mnou — E.G.) může přejít na dvojhlásku ei. Zajímavé je také to, že v materiálu shromážděném z této oblasti jsou zaznamenány příklady, v nichž na ei přešlo i staré en s cirkumflexní intonací (ve spisovném jazyce ẽ). Například v okolí Priekulė se říká lėšas (lęšis, druh hrachu: dãuk lėšu bõva į rūgiùs), skėišė (skęsk) a další. Tento fakt pomůže objasnit původ některých slov a jejich tvarů v našem jazyce.

Na rozdíl od některých jiných litevských nářečí a spisovného jazyka se v těchto nářečích adjektiva s určitým členem tvoří dvojím způsobem, např.: lėsąsis⁵ a lėsąis (liesasis), jāunāsis a jāunāis (jaunasis), mažāsis a mažāis (mažasis), gērāsis a gērāis (gerasis). Je možné, že první tvary (gērāsis...) vznikly podle spisovného jazyka a druhé (gērāis..., v nářečí méně časté) podle lotyštiny. Proti tomuto názoru však podle mého mínění poněkud svědčí to, že tvary jako gerāsis... byly tvořeny podle spisovného jazyka, neboť přípona a v těchto nářečích, i když nemá hlavní přízvuk, se vyslovuje dlouze (jako dlouhá dostává vedlejší přízvuk přesunutý z hlavního místa), zatímco ve spisovném jazyce je přízvučná a vyslovuje se krátce. Samohláska a v tomto tvaru se vyslovuje dlouze také ve všech ostatních žemaitských nářečích; původ její délky dosud není jasný ani objasněný. Je možné, že dvojí užívání určitých tvarů v námi zkoumané oblasti přinese více světla a pomůže lépe a správněji vysvětlit různé způsoby tvoření určitých tvarů ve všech žemaitských nářečích.

V okolí Priekulė se podařilo zaznamenat také několik dalších adjektiv se zajímavým tvořením, např.: apatējis — apatējis krāštš yr nūbrikis (shodil srst), rēk nūdāžīt; kraštējis — kraštējē kõrē pilni mēdāus yr; pačiūjis—nū pačiūju išgerdau pėta žōdį; vidurējis — vidurējis rēms yr išvīrtis; viršutējis — viršutējē lentīna; viršūjysis — viršūjosios dānės iškrēta (vypadly horní zuby) a další.

Jak je patrné z příkladů, tato adjektiva vyjadřují odlišující vlastnost věci. Jejich význam se tedy přiblížil významu adjektiv s určitým členem⁶ nebo adjektiv s příponou -inis⁷. Existuje názor, že taková adjektiva mohla vzniknout ze skloňovaných tvarů podstatného jména a zájmena jis, ji⁸.

Ve zkoumané oblasti byl zaznamenán také úplný přechod sloves se základy na -ia- a -i- k základu na -a-, např.: audām (audžiame), kenčiu (kenčiu), mylām (mylime), pēṛ (peri), šērat (šeriate), gēram (geriame) a podobně.

Z nejzajímavějších případů tvoření slov stojí za zmínku přípona -ininkas, která se v těchto nářečích vyskytuje velmi často. Označuje osoby s trvalým zaměstnáním a charakterizuje činitele podle jejich původu a místa bydliště, případně podle jejich zaměstnání, např.: lāukinīaks (rolník, člen kolchozu), kōpinīaks (rybář, obyvatel písečných dun), žvējininīks (rybář), žēminīaks (rolník), kūrminīaks (ten, kdo chytal krtky), lētūvinīaks (obyvatel Klaipėdy), vēntinīaks (obyvatel Ventė), kēmīninīks (obyvatel vesnice—

⁵ Přízvuk přípony a je vedlejší a přesunutý, protože se zde vyslovuje dlouze.

⁶ Srov. A. Valeckienė, Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas, viz Literatūra ir kalba, 2, 175, Vilnius, 1957.

⁷ Srov. tamtéž, 260.

⁸ Viz Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai, 11–12, Vilnius, 1957.

196

obyvatel), butėlininks (majitel malého domku), susirinkimininks (osoba vykonávající kněžské povinnosti), išimtinininks (dědeček, který žil z výměnku) a podobně.

Je zajímavé zmínit také to, že v okolí Priekulė a Grobštai se k označení manželek podle jmen jejich mužů používá substantivní tvar ženského rodu s určitým členem, odvozený od mužova jména, např.: Kristupoji (Kristupova žena), Anskioji (Anskisova žena), Martynoji (Martynasova žena), Mikioji (Mikisova manželka), Jūrioji (Jurgisova žena), Endrikioji (Andriejusova žena), Krizioji (Krizasova žena) a další.

Ze syntaktických zvláštností stojí za zmínku užití genitivu při záporu, např.: nebeat rāda tän väika (nenašel to dítě), žiaurōma nerōdžiau kareivis būdāms (krutost jsem neprojevoval, když jsem byl vojákem), šoferi dā nemačiau (řidiče jsem ještě neviděl), juk mes arklēna nevalgōm (vždyť nejíme koňské maso), aš nenorėjau tēvi trukdyti (nechtěl jsem tě obtěžovat) a podobně; užití předložky a předpony py místo spisovného litevského prie, např.: py tvōrōs (u plotu), py väika (u dítěte), py manęs (u mě), pygalvėlis (polštářek), pýgals (nocleh), pýbutis (přístavek).

Během této expedice bylo shromážděno více než 200 místních názvů. To je velmi důležité, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že názvy míst v tomto kraji dosud nebyly vůbec systematicky sbírány. Podařilo se také zapsat asi 20 starých lidových písní s melodiemi. (Melodie zapsal pracovník kulturního domu v Priekulė A. Jovaiša.)

Třetí dialektologická expedice Ústavu litevského jazyka a literatury byla zaměřena především na nářečí severní a střední Litevské SSR — v okresech Panevėžys, Pakruojis, Šeduva, Ramygala a Kėdainiai. Kromě toho byla zkoumána také rodná nářečí jednotlivých účastníků expedice nebo nářečí jim blízká. Během expedice bylo prozkoumáno nářečí 24 obydlených míst, z toho 16 rodných nářečí.

Je třeba zmínit, že se této expedice kromě dialektologů z Ústavu litevského jazyka a literatury zúčastnili také dva vyučující z republikových vysokých škol a pět učitelů z republiky.

Během expedice bylo shromážděno mnoho materiálu, který upřesňuje areál nářečí pantininků a pontininků. Shromážděný nářeční materiál z tohoto kraje ukazuje, že k pantininkům v současnosti patří také Smilgiai a okolí Klovainiai. Kromě toho byla na základě rozdílné výslovnosti spisovných litevských dvojhlásek s cirkumflexem am, an (na jednom místě se mění na om, on: pakrōmtė (rozžvýkal), kõmps (roh), jinde na um, un: ruṅk(a) (ruka), kūmps (roh)) a samotné podnářečí pantininků nově rozděleno na dvě nářečí. V podnářečí pantininků v okolí Surviliškis, Truskava, Ramygala a Ėriškės bylo rovněž konstatováno, že dvojhlásky am, an s neklesavou intonací zůstávají neporušené: brangùmas, pūsamėžis, zatímco dvojhlásky s klesavou intonací se mění na um, un: unksĭvas (časný), atkumpĭs (zákoutí, zapadlý kout) a podobně. Během expedice bylo shromážděno mnoho nového materiálu o posunu přízvuku, zkracování koncovek a různých výkyvech vokalismu zkoumaných nářečí a podobně; dále bylo shromážděno přes 600 místních názvů, nemalé množství materiálu pro slovník a folklorního materiálu.

V popisech rodných nářečí ležících mimo hranice zkoumané oblasti bylo během expedice shromážděno mnoho cenného nového nářečního materiálu důležitého pro kartografické zpracování. Například v popisu nářečí Kalnalis (okres Salantai, zkoumal učitel P. Kniūkšta) jsou nejen vyzdviženy jazykové zvláštnosti charakteristické pro tento kraj, ale také byly činěny pokusy

197

byly určeny hranice rozšíření některých rysů charakteristických pouze pro toto nářečí, bylo shromážděno více než 300 místních názvů a nově bylo zjištěno, že v nepřízvučné koncovce příčestí činného rodu přítomného času odpovídá litevskému spisovnému a nářeční ą, např.: rašos (rašas), žėnos (žinas), zatímco v přízvučné koncovce — dvojhláska ou, např.: kėrtous (kertas), bėgous (bėgas); v oddílu o syntaxi byl vyzdvižen zajímavý a neobvyklý jev — užívání předložek ant, iš, lig, be, nuo, prie, po, už, dėl šalia s genitivem ve spojení s dativem, např.: ba kūosė (bez kaše), es rūoba (z chaty) aj. Stejný jev byl konstatován také na území žemaitských donininků mezi Grobštami, Dovily a Kalotė.

Mnoho nového a cenného nářečního materiálu shromáždily také vysoké školy republiky.

Dialektologové Vilniuské státní univerzity nesoucí jméno V. Kapsukase zkoumali nářečí západních a středních aukštaitů (okresy Ariogala, Kėdainiai a Šeduva). Expedice se zúčastnilo 18 studentů a vedoucí (vyučující J. Kardelytė). Bylo prozkoumáno nářečí 8 obydlených míst. Materiál z prozkoumaných míst zpřesňuje hranici nářečí západních a středních aukštaitů i izoglosu změkčování souhlásky l; poukazuje na případy zkracování nepřízvučných dlouhých samohlásek a prodlužování přízvučných krátkých samohlásek, na rozrůzněnou výslovnost dvojhlásek ie, uo a na rozšíření samohlásek i, u, e v závislosti na jejich pozici ve slově; pokouší se určit zákonitosti zkracování koncovek, přináší značné množství materiálu o posunu přízvuku, zpřesňuje izoglosu rozšíření koncovky u dativu jednotného čísla podstatných jmen první deklinace: vaikū (vaikui), ārkliu (arkliui) apod.

Dialektologové Vilniuského státního pedagogického institutu zkoumali v roce 1959 nářečí okresu Kelmė. Expedice se celkem zúčastnilo 27 studentů a dva vedoucí (starší vyučující J. Aleksandravičius a V. Grinaveckis). Bylo prozkoumáno nářečí 11 obydlených míst. Shromážděný materiál obsahuje mnoho důležitých a cenných jazykových faktů pro atlas litevského jazyka: z míst Adomaičiai (zkoumaly B.Rokaitė, A.Iksalaitė ir A. Stunžėnaitė), Kubiliai (zkoumaly R. Baltrušaitytė ir Z. Dzemionaitė), Kražiai (zkoumaly G. Narauskaitė, D. Jonikaitė ir G. Čičelytė), Kušleikiai (zkoumaly Ž. Urbonavičiūtė, E. Tamošaitytė ir J. Kelioytė), Tytuvėnėliai (zkoumaly A. Žigytė, S. Kurmanskis, G. Stielėnytė) a Salopelkiai (zkoumaly H. Blažytė ir Z. Kantminaitė). Materiál z těchto míst přináší mnoho nových údajů o posunu přízvuku ve všech případech z krátké koncovky na předcházející slabiku, ať dlouhou, nebo krátkou. Tento jazykový jev, který ukazuje, že v litevských nářečích existuje vedle všeobecného posunu přízvuku (kdy se přízvuk ve všech případech přesouvá z cirkumflexního nebo krátkého konce slova na počáteční slabiky) a podmíněného posunu přízvuku (kdy se přízvuk z krátké koncovky přesouvá pouze na předcházející dlouhou slabiku) ještě třetí typ posunu přízvuku, byl konstatován již v letech předchozích výzkumů⁹, avšak přesnější hranice jeho rozšíření nebyly známy. Nářeční materiál z míst Kušleikiai, Tytuvėnėliai a Kubiliai rozšiřuje areál užívání koncovky -ai ve 3. osobě přítomného času sloves třídy a-kam. (jis ėina, gaũna, nėša ~ jis eina, gauna, neša apod.) a také oblast rozšíření koncovky -iums v instrumentálu množného čísla ženských jmen a zájmen: lāpiums (lapėms), vargšūms (vargšėmis), kačiūms (katėmis). Kromě toho bylo během této expedice poprvé konstatováno, že v akuzativu jednotného čísla jednoslabičných slov…

⁹ Srov. V. Grinaveckis. Zkracování koncovek v litevských nářečích. Viz VVPI Mokslo darbai, Lietuvių kalba ir literatūra, 8, 103—104, Vilniaus Valstybinis pedagoginis institutas, Vilnius, 1959.

198

koncovce se zde místo litevského spisovného ą vyslovuje dvojhláska au (její první složka má mírný odstín samohlásky o), např.: kàu (ką), tàu (tą), jàu (ja) a další.

Šiauliaiský pedagogický institut prozkoumal v roce 1959 nářečí 21 obydlených míst. Práce vedla starší vyučující M. Kuosienė. Materiál z prozkoumaných míst tvoří výhradně popisy rodných nářečí. To zvláště zvyšuje hodnotu shromážděného materiálu, protože rodné nářečí, s nímž člověk žije od raného dětství, lze popsat nejpřesněji. Za kladnou stránku práce je třeba považovat také to, že značná část těchto popisů pochází ze žemaitských nářečí a z té oblasti Litevské SSR, která náleží do zóny všeobecného posunu přízvuku. Systém těchto nářečí je obtížný a složitý, a proto se zapisovatelé setkávali s nemalými problémy, zejména při zaznamenávání přízvuku a přízvukových kontur. Například popisy nářečí v Gedkančiai (okres Kelmė, zkoumala N. Ribinskytė) a Švėkšně (okres Šilutė, zkoumala A. Raukytė) přinášejí mnoho konkrétního a spolehlivého materiálu o přesunu přízvuku z krátké koncovky na každou předcházející slabiku, zatímco popisy nářečí v Pryšmančiai (zkoumal J. Lukauskas), Užventis (zkoumala M. Sabutytė), Šaukotas (zkoumala I. Pranevičiūtė), Gimbogala (zkoumala M. Švėgždaitė), Gilvyčiai (zkoumala D. Šidlauskaitė) a Gruzdžiai (zkoumaly Z. Ruškytė ir R. Andrijaitytė) objasňují zákonitosti a kolísání všeobecného posunu přízvuku v těchto nářečích. V mnoha prozkoumaných místech byly kromě náležitého zachycení systému nářečí vyzdviženy také nové nářeční materiály, které umožňují rozšířit areál výskytu jednotlivých nářečních rysů, doložit intenzitu jejich rozšíření apod. Například popis nářečí Švėkšny četnými příklady potvrzuje zajímavý fonetický jev, který byl již dříve zaznamenán a popsán v jazykovědné literatuře¹⁰ — přechod nářeční samohlásky e (v litevštině spisovné jí odpovídají e a ė) v a, stojí-li před tvrdou souhláskou: màtà (metai), pamalàti (pameluoti), ràtà (reta), sáns (senas), svàkàtą (sveikata), šìmat (šimet), ràk (reikia). Nářeční materiál z Aukštašlynu (zkoumala S. Dobilait y tė) a Laužai (zkoumala I. Paulauskaitė; obě místa jsou v okrese Raseiniai) ukazuje, že v těchto oblastech mají ženská jména a zájmena v lokálu množného čísla mužské koncovky, např.: dilgėliuose (dilgėlėse), akiuose (akyse), gėlduose (geldose), širdžiuose (širdyse), marčiuose (marčiose).

Mnoho cenných nářečních rysů bylo vyzdviženo také v dalších popisech nářečí.

V současnosti se začíná kartografovat již prozkoumaná oblast nářečí jižní Litvy; jednotlivé nářeční rysy se zaznamenávají do mapy a uvádí se rozsah a hranice jejich rozšíření. Na jednotlivých mapách budou patrné uzly křížení a průsečíků nářečních rysů, jejich variabilita, centra jejich vzniku aj. Nářeční rysy zobrazené na mapách podají jasný obraz vzniku a vývoje litevského jazyka, objasní vzájemné vztahy litevského jazyka a nářečí v průběhu dějin, přispějí k objasnění vztahů litevštiny s příbuznými jazyky a podobně.

TEXTY

O kostele

Jednou šla maminka se synem do kostela. Řekla: „Jdi do kostela,“ a on odešel. Jenže nešel do kostela, ale do mlýna; tam se prošel, díval se, jak se ve mlýně pracuje, a vrátil se domů. Maminka se ho ptá: „Tak co jsi tam viděl v kostele?“ A on řekl:

¹⁰ Žr. Vl. Grinaveckis, Šiaurės vakarų dunininkų tarmių fonetinės ypatybės ir jų raida, filologijos mokslų kandidato laipsnio disertacijos autoreferatas, 8, Vilnius, 1956.

199

Viděl jsem pány Ježíše a svaté pány a svatá paní sedí a pořád říká: „Itlium pitlium, itlium pitlium.“ Maminka říká: „Ty jsi ale hlupák, kde jsi byl? Vždyť jsi nešel do kostela, ale do mlýna.“

Vyprávěla Plakina Juzefa, 52 let, z vesnice Bebrėnai, z okolí Lazūnai.

O vaječné omeletě

Jednou v neděli upekla žena vaječnou omeletu a odešla do kostela, aniž se najedla; omeletu nechala doma na oběd. V kostele ale nemohla na omeletu ani na chvíli zapomenout: copak se bez ní nikdo nenají, kolik asi sní, než bude v kostele? Modlí se modlitby, pokřižuje se, ale v hlavě jí běží, jako by někdo pořád říkal, že už jí její omeletu. Když si někdo v hlavě myslí něco špatného, říká se, že mu našeptávají čerti; proto je třeba vztyčit prostředníček a čerti dají pokoj. Tak tedy v kostele přes rameno vztyčila prostředníček; jenže žádný čert tam není — kde by se taky v kostele vzal? Žena klečela za pecí. Vidí to a říká si: „Ta žena se snad pomátla: v kostele ukazuje prostředníček.“ A přitom se opravdu jednalo o omeletu: malé děti se sešly, aby si hrály, když maminka byla v kostele, a tak si hrály. Byli tam novomanželé, chlapec se převlékl za ženicha a děvčátko za nevěstu. Nu, novomanžele je třeba pohostit. Chlapec z toho domu, kde byla omeleta, ji tedy postavil na stůl a snědl. Maminka přišla z kostela a vidí — omeleta je snědená. A maminka svého chlapečka ztloukla.

Vyprávěla Plakina Juzefa z vesnice Bebrėnai, z okolí Lazūnai.

Pohádka o dětech

Šel jsem cestou přes stromy (les), našel jsem vlka ležet na zádech, mouchy mu vlezly až do plné tlamy. Pomyslel jsem si: „Zadusil se.“ Říkám si, že se musím podívat, zda neleží na druhém boku. Zatloukl jsem drápy (nehty) a začal jsem ho převalovat na druhý bok. Sotva jsem se ho dotkl, sotva vyskočil, sotva mě mrštil mezi pařezy, strašně mě vyděsil a sám se polekal, přeskočil potůček a zmizel, a mě pak dva týdny bolel bok.

Vyprávěl Avižičius Juozas, 49 let, z vesnice Pasaliai, okolí Daunoriai.

Dobrodružná pohádka

Doslechl jsem se, že na nebi je v komůrce (uodą) tele. A já za mouchami — za krávami. Chytil jsem tele i mouchy a odnesl je nahoru na nebe, abych je vyměnil. Přišel jsem k dubu, vylezl jsem na ten dub, ale na nebe se nedalo dostat, bylo to tři metry. Co jsem si počal? Vzal jsem kus klacku, zabodl ho a vylezl nahoru. Tam mi dali ještě telátko a přidali mi krávu. Přijel jsem k tomu dubu — vršek se zřítil. Co jsem si počal? Nedalo se slézt na zem. Pobil jsem ty krávy, pobil telátka, z kůží jsem nařezal řemeny, sešil jsem je a po těch řemenech jsem se spouštěl na zem. Na zem mě nechtěli pustit z výšky padesáti metrů. Přišla bouře, která mě rozháněla: tu mě vítr hnal do Moskvy, tu do Petrohradu, a já se držel spony na řemenu.

200

Vítr mě hnal, hnal, dokud jsem se neutrhl. Když jsem se utrhl, spadl jsem do takového hlubokého močálu (bažiny), až po krk jsem se do bahna zabořil a sedím v bažině — není, komu bych to řekl. Přiletěla husa, udělala si na mé hlavě hnízdo, snesla vejce, a já sedím v bažině. Přijeli lovci, aby ta vejce sebrali, a já jsem se zakousl huse do ocasu; vytáhla mě a hle, přijel jsem až do Vilniusu.

Vyprávěl Avižičius Juozas

Pohádka

Byl jednou jeden chudý člověk, žil nuzně. Vyšel na cestu a šel. Potkal starého děda, stařičkého stařečka. „Kam jdeš?“ zeptal se. „Jdu, dědečku, hledat místo, kde bych se naučil léčit lidi. A kam dojdeš, jdi za mnou, budeme spolu léčit lidi.“ Nu, šli oba, tam, kde lidé naříkali bolestí, je vyléčili, a tak chodili pořád. Jednou večer se unavili, a tu uviděli celý pytel brambor. Přišel ten dědeček a povídá: „Odpočineme si tady, jdi s ovcí, zabijeme ji, upečeme na ohni a sníme.“ Dědeček si lehl a usnul, a ten druhý zabil ovci, vyndal vnitřnosti (ledviny), kůži na ohni upekl a snědl. Děda se probudil a povídá: „Vyndal jsi mi vnitřnosti, já si je upeču a sním.“ „Dědečku, z černé ovce žádné vnitřnosti nezbyly.“ „Jak to, že žádné nezbyly? Vždyť tam byly.“ On se nepřiznal, že je snědl, lhal dědečkovi. Nu, ovci snědli, a dědeček toho člověka tam nechal. „Já si teď dojdu domů, na rozdíl od tebe to bez mé pomoci nezvládneš.“ A on ho tam také nechal. Kde byl, tam onemocněla pánova dcera. Přišel tam ten chudý člověk, aby ji vyléčil. „Ach,“ říká, „vyléčím ji.“ Pozoroval, jak dědeček léčil, a tak ji také vyléčil. Ten dědeček ale neléčil, to Bůh mu daroval schopnost léčit. On šel léčit, vytáhl nůž a začal dívku řezat; řezal, ale nic se mu nepodařilo, ruce se mu potřísnily krví a sám se zakrvácel, ale nic nesvedl — nevyléčil ji. Už ho vedli na popravu, už ho chtěli oběsit. Kde byl dědeček? Přišel. „Ty ničemo, co jsi to provedl! Říkal jsem ti, abys neléčil, ale ty ses beze mě vydal léčit, a teď tě oběsí. Nuže, má ta černá ovce vnitřnosti?“ „Dědečku, nemá.“ „Tak tě oběsí, je to tvůj konec, a žádné východisko není.“ „Nu, takové neštěstí, už nic nezbývá.“ Dědeček tedy šel léčit pánovu dceru, kterou ten druhý rozřezal. Dědeček dívku znovu složil, poskládal kousky, které ten muž rozřezal, strčil jeden kousek do jednoho ucha a druhý do druhého — dívka se probrala a vstala zdravá. Nu, vyšel pán ven a povídá: „Pomoz mi s tímto zločinem, ať je to jakkoli, já jsem ji vyléčil.“ Pán ho také nechal jít. Dědeček mu říká: „Tak, chlapče, nechoď léčit beze mě, protože tě oběsí; už máš smrt na dosah.“ Dědeček šel něco zařídit. Navršil jednu hromádku, navršil druhou a navršil třetí. „Dědečku, co to děláš? Tři hromádky, už zase něco vršíš; vždyť jsme léčili jen my dva, žádný třetí s námi nebyl.“ „Podívej, chlapče: tahle hromádka je pro tebe, tahle pro mě, a ta třetí pro toho, kdo snědl vnitřnosti té ovce.“ On se zasmál: „Dědečku, to jsem byl já, kdo je snědl.“ „A kde jsi je snědl? Už jsi byl na smrt, nepřiznal ses, ale když jsi uviděl, co se děje, přiznal ses, že jsi snědl ty vnitřnosti. Tak běž, běž, neboj se.“ „Dědečku, přísahám na čest, snědl jsem je.“ „Ty ničemo! Tam tě věšeli, šlo ti o život, nepřiznal ses, a až teď, když jsi viděl, co se děje, ses přiznal — smrt je dražší než život.“ Dědeček dal všechny hromádky do pytle a odnesl mu ho. „Tak žij, a hlavně už nikdy nechoď léčit.“ Lidé tehdy nechodili k Bohu — chodili k ničemu.

Vyprávěl Avižičius Juozas

201

O včelách

Bylo to tak: ďábel směnil s čertem kabát (podvedl ho). Čert měl včely, a ďábel měl takové červy, kteří hlodají krávy a koně. Ďábel viděl, že čert nosí med, ďábel také zatoužil po medu, a tak začal s čertem vyjednávat: pojďme si to vyměnit, ty mi dáš včely a já ti červy. Čert začal pochybovat: co když mě ďábel oklame, co když to nebude dobré, až si to vyměníme. Ďábel souhlasil, ale bylo třeba říci, kdy si to vymění, aby červi nebyli pro čerta špatní: on přece neví, možná že jeho červi budou lepší než včely. Ďábel tedy řekl: vyměníme si je, až opadají všechny listy ze stromů. Čert věděl, že na podzim listí opadá, ale ďábel si vymyslel borovici a jedli, jejichž jehličí nikdy neopadává. Na podzim pak čert přišel k ďáblovi, když už listí opadalo. Ďábel začal říkat: copak jsi slepý, podívej se, jestli už opadalo. Čert se rozhlédl, co se děje, a včely zůstaly u ďábla. Ďábel pak lidem řekl: kde jsou včely, tam nikdy neuhodí hrom.

Vyprávěl Spiečys, 58 let, z vesnice Dervagiai, okolí Daunoriai.

Oplakávání matky po smrti

Ach, má maminko, proč jsi mě opustila, zůstala jsem sirotkem, zatímco ostatní děti mají maminky; kdo mi rozčeše vlasy, kdo mi je zaplete, kdo mi vypere košilky a udělá práci, kdo mě večer uloží: neukolébá mě ke spánku a neuloží mě do postýlky. Ach, má maminko, připravili ti rakev; je tam tmavo, není tam žádné světlo. Ach, moji dědečkové, jakou rakev jste mi připravili, jak je v ní smutno. Ach, má maminko, ležíš tiše, neodpovídáš nám, neposuneš rukama, nemůžeš promluvit. Ach, má maminko, přijď potichoučku, probuď mě hezky, přijď pod okénko a zavolej své děti, aby neusnuly a vstaly do práce, protože mohou usnout, protože se bez své maminky, bez své příbuzné, nemohou naučit. Tety jsou cizí, nejsou to maminky, ony neutěšují, je těžké, jak je to zlé, není kdo by nás zavolal, není kdo by nás večer uložil, není kdo by připravil jídlo a nakrmil nás, bez naší maminky, bez naší příbuzné. Napiš lísteček, dej ho ptáčkovi, aby ho donesl, aby ji zavolal, abych si mohla promluvit, abych poznala slova své maminky. Ach, má maminko, už tě nikdy neuvidím, už se tam nerozhlédnu, ach, má maminko, kdy si mě k sobě vezmeš.

Oplakala Audzevičiūtė Vikčia, 72 let, z vesnice Uosiagiris, okolí Daunoriai.

Oplakávání dcery po smrti

Ach, má dceruško, ach, má milovaná, ach, moje jahůdko, ach, můj ptáčku, už tě nespatřím, nebudou tu tvé stopy, nebudou tu tvá slůvka, nebude tu nikdo, kdo by mě zastoupil (vystřídal), nebudou tu tvé práce. Proč jsi tak mladá zemřela, proč jsi tak brzy zvadla, jako tráva na podzim, jako květinka v zahrádce? Proč jsi mě opustila, proč jsi opustila mě starou, odešla jsi mladá do země, proč ses urazila, snad kvůli mně staré, nebo pro tebe bylo tak těžké být? Kdo se o mé stáří postará…

202

(…) kdo mě bude oplakávat (pohřbívat)? Myslela jsem, že ty mě, má dceruško, ještě budeš občas navštěvovat, a mně se zdálo, že tě pohřbívám mladou, ukládám do země. Tvůj domeček bude bez okének, ještě temnější a smutnější: neuslyším tvá slovíčka, neuvidím tvé stopy — ani tě neuslyším, ani neucítím, ty mi nepošleš ani jednou dopis (vzkaz), ani si nepřečtu tvé dopisy, ke mně nepřijdeš, nic mi neřekneš, jaký je tvůj život po takové zemi, má dceruško.

Zazpívala Avižičienė Paulina, 48 let, z vesnice Dervagiai, okolí Daunoriai.

Nářek nad zemřelým manželem

Ach, můj mužíčku, můj nejkrásnější, můj milý, proč jsi zemřel, proč jsi mě opustil? Lidé budou orat na poli, ale já nebudu mít komu orat, můj záhonek zůstane neoraný. Hospodáříček, otec, synáček je ještě malý, nemá ho kdo učit, vychovávat, svého tatínka si nebude pamatovat, nebude znát tátu. Děti jiných lidí budou chodit na seno se svými tatínky, ale on bude stát jako pařez, děti ho budou trápit a nebude mít kdo se za něj přimluvit. Je mi těžko zůstat sama, co teď budu dělat, kam se poděju, kam půjdu? Proč jsi mě opustil samotnou, proč sis mě nevzal s sebou? Nezapomněls na mě, vezmi mě s sebou, abych se netrápila sama! Jiné snachy půjdou se svými muži, ale já musím jít sama. Ach, můj mužíčku, na tvém hrobečku vyroste zelená tráva, přijde léto, kukačka zakuká, ptáčci zašvitoří, broučci, hmyz všichni ožijí, jen ty budeš ležet sám v zemi. Kéž ti Bůh dá nebe, abys tam měl lépe než tady.

Zazpívala Spiecienė Ona, 60 let, z vesnice Dervagiai, okolí Daunoriai.

Ukolébavka

Spinkej, spinkej, kocourku černý, nebuď mi děťátko! Z té kožešiny sundám chlupy a svému děťátku ušiji kabátek. Spinkej, spinkej, kocourku strakatý, nebuď mi děťátko! Z té kožešiny sundám chlupy a děťátku ušiji kožíšek. Spinkej, spinkej, kocourku bílý, nebuď mi děťátko! Z té kožešiny sundám chlupy a děťátku ušiji košilku.

Zazpívala Audzevičiūtė Vikcia, 72 let, z vesnice Uosiagiriai, okolí Daunoriai.

Ukolébavka

Houpám, houpám já tě, má dcero krásná, má dcero milá, já tě kolébám, já tě houpám, já ti zpívám písničku, abys usnula.

Zazpívala Audzevičiūtė Vikcia

203

Pastýřská píseň

Neprš, neprš, deštíčku, tvé dítě promokne, promokne: sedělo pod keři, mělo trochu chleba, krájelo ho na krajíci, dělilo na kousky.

Zazpívaly: Kavalčiuk Paulina, 49 let, Tulko Juzefa, 60 let, Stankevič Vladislava, 45 let, Žaldak Olesia, 56 let, Tulko Ana, 53 let, Žaldak Olimpija, 48 let, a Plakina Juzefa, 52 let. Všechny z vesnice Bebrėnai, z okolí Lazūnai.

Modlitba k měsíci

1) Mladý měsíčku, králi nebes, ať se ti dobře daří a nám ať se vede dobře.

Zapsáno ve vesnici Šeškai v okolí Daunoriai od Škarbeliosios Vikčios, asi 65 let.

2) Mladý měsíčku, králi nebes, ať je ti korunou a mně zdravím a životem.

Zapsáno od Audzevičiūtės Vikčios

Píseň

Zajíček poskakoval po ulicích a děvčata po světnicích (světnice): zajíček chtěl nakouknout, co děvčata dělají.

A děvčata len pletou, len pletou, na trh vezou, a chlapci pískají, a chlapci pískají.

Zazpívala Audzevičiūtė Vikčia

Hádanky

1) Chodí po stěnách s červenou čepicí (Prusové).

2) Žije-li máma mezi pěti syny, všichni mají jedno jméno (ruce).

3) Stodola plná oveček, a jen jeden baron bečí (kostel a kněz).

4) Sud bez dna a bez obručí, a bez ničeho, a plný vína (vajíčko).

5) Bez rukou a bez sekery, a postavená chalupa (ptačí hnízdo).

6) Z hlavy ocas a z ocasu ocas (kůň).

7) Zrnko máku prorazí kalhoty (blecha kousne člověka).

8) Všechny stromy jsou rovné, jen jedna větev je dlouhá (dojačka — nádoba na mléko).

9) Na stromě děťátko kouří (jablko).

10) Máma hladká (rovná), babička hrbatá (kuphrbá), děti poskakují (mlátiště, stodola, cepy).

204

SBĚR DIALEKTÁLNÍHO MATERIÁLU PRO LINGVISTICKÝ ATLAS LITEVSKÉHO JAZYKA

E. I. GRINAVECKENE

Resumé

Článek poukazuje na důležitou oblast litevské jazykovědy — studium litevských nářečí a sběr nářečního materiálu pro litevský lingvistický atlas. Tato práce se v naší republice provádí od roku 1951. Aktivně se na ní podílejí katedry litevského jazyka vysokých škol republiky a Sektor dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR (který při této práci plní vedoucí a koordinační úlohu). Dosud byl shromážděn nářeční materiál z více než 500 obcí na území Litevské SSR a také z některých izolovaných litevských ostrovů na území západního Běloruska. V budoucnu zbývá prozkoumat nářečí dalších 200 obcí zahrnutých do sítě našeho dialektologického atlasu a sběr údajů pro Atlas litevských nářečí bude dokončen. Záznamy a studium nářečního materiálu v posledních letech výrazně zesílily. Jen za rok 1959 byl shromážděn nářeční materiál z 85 obcí.

Článek osvětluje průběh dialektologického výzkumu, ukazuje vědeckou hodnotu shromážděného nářečního materiálu, upozorňuje na jazykové jevy důležité pro litevskou dialektologii, které se v nářečích zachovaly, a zdůrazňuje velký význam připravovaného lingvistického atlasu litevského jazyka.