LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

RETRAKCE A PŘESUN PŘÍZVUKU V LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

V. GRINAVECKIS

I. RETRAKCE PŘÍZVUKU

1. Termíny pro retrakci přízvuku

§ 1. V současné litevské dialektologii se k popisu retrakce přízvuku v nářečích užívají termíny všeobecná a podmíněná retrakce přízvuku, avšak ani jeden z nich není přesný. Všeobecnou retrakcí přízvuku se nazývá retrakce přízvuku z krátké a dlouhé koncovky s cirkumflexem. Z toho plyne, že retrakce přízvuku ve skutečnosti není všeobecná — podle tohoto zákona se přízvuk z koncovky s akutem neretraktuje. Podmíněnou retrakcí přízvuku se nazývá retrakce přízvuku z krátké koncovky na dlouhou slabiku druhou od konce. Tento zákon však zahrnuje pouze jeden zákon retrakce přízvuku z krátké koncovky. Z toho plyne, že tyto termíny nestačí k popisu všech případů retrakce přízvuku.

Protože uvedené termíny jsou nepřesné a nestačí k popisu všech případů retrakce přízvuku, užívají se v tomto článku nové termíny, které charakterizují každý případ retrakce přízvuku z koncovky.

1. K označení závislosti retrakce přízvuku na délce koncovky a přízvuku se užívají tyto termíny:

a) Retrakce přízvuku z krátké koncovky se nazývá retrakcí přízvuku z krátké koncovky (gravní).

b) Retrakce přízvuku z dlouhé koncovky s cirkumflexem se nazývá retrakcí přízvuku z cirkumflexní koncovky.

c) Retrakce přízvuku z koncovky s akutem se nazývá retrakcí přízvuku z akutové koncovky.

2. K určení zákonů retrakce přízvuku v jednotlivých nářečích se užívají tyto termíny:

a) Retrakce přízvuku z krátké (původně krátké a původně akutové) a cirkumflexní koncovky se nazývá retrakcí přízvuku gravní-cirkumflexní, zatímco retrakci přízvuku v těch nářečích, která přízvuk retraktují nejen z krátké a cirkumflexní, ale také z akutové koncovky, lze nazvat retrakcí přízvuku gravní, cirkumflexní a akutovou.

b) Retrakci přízvuku z krátké koncovky ve všech případech, tj. na následující slabiku, dlouhou i krátkou, počítáno od konce slova, budeme nazývat všeobecnou retrakcí přízvuku z krátké koncovky.

117

c) Přesun přízvuku z krátké koncovky pouze na dlouhou slabiku, která není poslední, lze nazvat podmíněnou retrakcí gravisového přízvuku.

d) Přesun přízvuku z krátké koncovky pouze na slabiku tvořenou dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou ie, uo lze nazvat počátečním stadiem přesunu přízvuku.

2. Zákonitosti přesunu přízvuku

§ 2. V severních a severozápadních litevských nářečích se za určitých okolností přesouvá přízvuk z konce slova na jeho začátek. Přesun přízvuku není na všech místech stejný. Mluvené nářeční zvláštnosti jednotlivých míst se v různých ohledech liší, proto lze přesun přízvuku rozdělit do několika skupin podle nejméně tří hledisek: 1) podle toho, z jaké koncovky se přesouvá (z krátké; z krátké a dlouhé cirkumflektované; z krátké, dlouhé cirkumflektované i dlouhé akutované); 2) podle toho, na kterou slabiku od konce (na předposlední; na první (počáteční) apod.); 3) podle toho, zda se při přesunu soustředí celý přízvuk na jediné slabice, nebo se rozděluje mezi dvě či více slabik.

§ 3. První rozdělení. V nejzápadnější části oblasti přesunu přízvuku, která na západě přiléhá ke Kurskému zálivu a Baltskému moři a na severu k lotyšské hranici, se vyskytuje přesun gravisového a cirkumflektovaného přízvuku, tj. přízvuk se přesouvá z krátké koncovky (z původně krátké, např.: sūnus ~ sūnùs, daĩlus ~ daí-lùs, z původně akutované, např.: bàlta ~ baltà < baltá, màrti ~ martì < martí Joniškis) a z dlouhé cirkumflektované koncovky (např.: sũnaus ~ sūnaũs, pàčiuos ~ pačiõs Klykoliiai). Uvedený přesun přízvuku pokrývá oblast severně a západně od linie, která začíná u ústí řeky Minije a vede přes Ž. Naumiestis, Pajūris, Upynu, Vaiguvu, Kurtuvėny, Kužius, obchází Šiauliai a dále prochází přes Radviliškis, Baisogalu, Upytę a Panevėžys; západně od Biržů dosahuje lotyšské hranice (srov. APh IV 33). Na některých místech v severní a západní části uvedené oblasti se někdy přesouvá přízvuk také z akutované koncovky. Jde o přesun akutovaného přízvuku, který pokrývá celou severní část území donininků, např.: árklliẽms ~ arkliáms, gáidẽms (hlavní přízvuk na konci) ~ gaidžiáms (Kojeliai, okres Klaipėda); vyskytuje se také místy podél lotyšského pohraničí, např.: nèžinau ~ nežì-nau, bǫvau ~ buvau, gèram ~ gerám, kǫkèm ~ kokiám, laũkam ~ laukám, árkliem ~ arkliám, svèččem ~ svečiám (Akmenė, Klykoliai, Vegeriai, Papilė, Tryškiai, Luokė), gèram ~ gerám, kǫkèm ~ kokiám (Šiupyliai), laũkam ~ laukám, árkliem ~ arkliám, svèččem ~ svečiám (Šimkūnų k., okres Joniškis, Vilūnaičių k., okres Joniškis), a také z vnitřku slova, např.: pàmate ~ pamãtė, nèžina ~ nežìno (Šiupyliai), sǫsenėsas ~ susinėsasi, nepàdarisi ~ nepadarýsi (Klykoliai, srov. také A. Jonaitýtė LKK II 114, 115). V severní části povodí řeky Mūša se místy přesouvá přízvuk z koncovek dativu, např.: saũsam ~ sausám, viẽnam ~ vienám. Zde se však koncovka dativu vyslovuje s cirkumflektovanou intonací: jam̃, taĩ (Uniūnų k., okres Linkuva).

Jižně a východně od oblasti přesunu gravisového a cirkumflektovaného přízvuku se rozkládá oblast přesunu gravisového přízvuku, kde se přízvuk přesouvá pouze z krátké koncovky. V APh IV 33 se uvádí, že v této oblasti se přízvuk přesouvá „pouze na zachovaný dlouhý a dvojhláskový kořen“. Toto tvrzení není přesné, protože v uvedené oblasti se přízvuk přesouvá třemi způsoby:

a) Z krátké koncovky vždy, nezávisle na délce předposlední slabiky. Tento případ stažení přízvuku se vyskytuje v oblasti, kde gravino-cirkum-

118

Do této oblasti patří jihovýchodní kout dūnininkai (Kiaunoriai, gen. Kiaunorius), Tytuvėnai, Šalōpelkis, Pakražantis, Kražiai, Kušleikiai) a část severozápadní oblasti aukštaičiů (Šiauliai, Pakapė, Tyruliai, Šiluva, Lyduvėnai). Kromě toho se přízvuk přesouvá vždy z krátké koncovky za východní hranicí oblasti přesunu gravisového a cirkumflektovaného přízvuku, v okolí Biržů, např.: ankšti, ba.l.ti, ta.m.šu; ma.ž.šus, kėlus, vākārė, rutėlės, ni.tikės (Kušleikiai, okres Kelmė, viz Gtr 103); ainu ~ einu, sōdus ~ sodūs; nāktis ~ naktis, vēdu ~ vedu, nēšu ~ nešu, rāštus ~ raštus, pati ~ pati, rasu ~ rasą, bālu ~ balą, gēru ~ gerą (Vabalninkas); saīs ~ sausą, viēn ~ vieną, sāk ~ šaką, viś ~ visi (Biržai, viz I. Lašinskaitė LKK I 189).

b) Z krátké koncovky pouze v případech, kdy je předposlední slabika dlouhá, např.: jāuna, karšti, baūsus, ale: mažā, viś, laukai (Troškūnai); girdžu, suprantù, aštūni (Viduklė); laīkus, sveīki (Šimkaičiai, srov. E. Grinaveckienė LKK I 122).

c) V nejjihovýchodnější části pojednávané oblasti (Suginčiai, Karalinava — okres Molėtai, Gelvonai — okres Ukmergė) se přízvuk z krátké koncovky přesouvá pouze tehdy, když předposlední slabiku tvoří dlouhá samohláska nebo dvojhlásky ie, uo, např.: sūnus, pǐ?ksu, stora, lōpus, prōtu, viena, diena, ale sausā, laukīs, dalīs, tvarkā (viz Gtr 103).

Jihovýchodní hranice oblasti přesunu gravisového přízvuku (všeobecného i podmíněného) (tak, jak je zde popsán: sausā ir šākā, šāk) vede přibližně těmito místy: Upyna, Nemakščiai, Viduklė, Šimkaičiai, Ariogala, Čekiškė, Kulva, Gelvonai, Giedraičiai, Molėtai, Leliūnai, Vyžuonos, Svėdasai, Kamajai, Kriaunos.

§ 4. Druhé dělení.

a) V celé výše popsané oblasti retrakce přízvuku není přízvuk z konce slova odsunut úplně: na některých místech je na konci slova ještě slyšet zbytek přízvuku. To je příznačné pro všechny žemaitské dialekty, v nichž se přízvuk odsouvá, např.: švìsa ~ šviesà, vãpsā ~ vapsā (Laukuva); gálvā ~ galvà, šākā ~ šakà, gáidīs ~ gaidỹs, gėismė ~ giesmė (Grušlaukė); mažā ~ mažà, sausā ~ sausà (Kelmė). Ve víceslabičných slovech s retrahovaným přízvukem je přízvučná každá slabika, např.: ãgìnā ~ aguonà, pãvažā ~ pavažà (Laukuva); vàkārė ~ vakarė, pãbō.ngā ~ pabanga ‘konec’ (Mažeikiai), srov. Švdt § 3 a násl.

b) V rozložení přízvuku ve víceslabičných slovech s retrahovaným přízvukem se poněkud liší pouze severovýchodní žemaitský kout, kde se přízvuk odsouvá (Klykoliai, Akmenė, Papilė, Viekšniai): starobylý přízvuk krátkých koncových slabik už není slyšet, např.: kálba ~ kalbà, ãveles, drūktā, mė̃us (Klykoliai), srov. Švdt § 78. Někdy není koncový přízvuk, zejména v krátké koncovce, slyšet ani v donininském dialektu: nēšu ~ nešu, vės ~ visà, žiūv ~ žuviu (Dreverna). Velmi podobně se vyslovuje starý koncový přízvuk i v severní části severozápadních aukštaitských dialektů (srov. A. Jonaitytė LKK II 109, 110); jižněji (v okolí Šiauliai, Pakapė, Šiluva, Krakes) se starý koncový přízvuk zachoval lépe. U Žemaitů i u sousedních Aukštaitů je starý (koncový) přízvuk vedlejší, zatímco retrahovaný přízvuk na první slabice je hlavní.

c) Dále na východ od žemaitských dialektů se v aukštaitských dialektech zbytky koncového (starého) přízvuku vyskytují podél hranic retrakce gravisově-cirkumflexového a gravisového přízvuku. Například nedaleko Panevėžys, ve vsi Stetiškės, která leží na hranici retrakce gravisově-cirkumflexového přízvuku, se koncový (starý) přízvuk ve slovech

119

s retrahovaným přízvukem vyslovuje v případech, kdy je koncová slabika dlouhá: laũką ~ lauką, vaikè ~ vaikai, būvǒ ~ buvau, maišǒ ~ mačiau. V krátké koncovce již nejsou stopy starého přízvuku, např.: sausù ~ sausà, šakù ~ šakà.

d) Podél hranic podmíněné retrakce přízvuku se rovněž zachovaly stopy koncového (starého) přízvuku, např.: laũkus, vaĩkus (Kamajai), tõli, aũkšta (vesnice Bikūnai, okres Anykščiai, srov. Gtr 103). Takové dva přízvuky jsou slyšet na celém severu východních aukštaitských a východních dzūkijských dialektů (Daugėliškis, Dusetos, Svėdasai, Utena, Zarasai, Linkmenys (viz E. Grinaveckienė MADA 2 (9) 176), Rimšė).

§ 5. Třetí členění.

V některých dialektech litevštiny se přízvuk odsouvá na první slabiku (ve víceslabičných slovech), v jiných na předposlední (s určitými výjimkami). V žemaitských dialektech se podle zákona retrakce gravisově-cirkumflexového přízvuku přízvuk odsouvá na první slabiku. Podle zákona retrakce gravisového přízvuku se v žemaitských dialektech přízvuk rovněž odsouvá na první slabiku (např.: nėgàlž ~ negali, nebėtùrù ~ nebeturiu, drūo-bužù ~ drobužiu), avšak souběžně se v oblasti retrakce gravisového přízvuku v žemaitských dialektech přízvuk odsouvá na tu slabiku, na kterou při skloňování či časování slova přeskočí z koncovky, např.: aštūni ~ aštuoni (:aštuonis) lapẽlis ~ lapelius (:lapelį), kanapikẽs ~ kanapikės (:kanapikę), bli˙nūkùs ~ blyniukus (: blyniuką), drobužùs ~ drobužius (: drobužį), vuotagù ~ votagų (:votagą), bala.n.džùs ~ balandžius (: balandį); kėtūrì ~ keturi (:keturis), dėdamà ~ dedamà (: dėdamą), vàkarè ~ vakare (:vakarą), neki.m.bama ~ nekimbama (: nekimbama), dèbesù ~ debesį (: debesį) (Kušleikiai, okres Kelmė).

Východní aukštaitské dialekty odsouvají přízvuk na slabiku před koncovou, např.: pamàčà ~ pamačiau, padàrǒ ~ padariau, pavàž ~ pavažą, šonel ~ šuneliù (Pušalotas); avìž ~ aviža, išìs ~ išiša, pabàig ~ pabaiga, vodèg ~ uodega (vesnice Čeniškiai, okres Biržai); malõnus ~ malonūs, nobõdus ~ nuobodūs, septintà ~ septintą, išáusta ~ išaušta (vesnice Kupreliskis, okres Vabalninkas); akmenù ~ akmenų, sǫ-draške ~ sudraskei, vakàre ~ vakarai, ketǫr ~ keturi (Pušalotas). Přízvuk na slabiku vzdálenější od konce odsouvají východní Aukštaitové u slov s přízvukovým typem 3, např.: vuõdeg ~ uodega, vėrgdam ~ verkdama (tamtéž); lĩ˙gǫm ~ lygumą, alkàn ~ alkaną, sausùm ~ sausumą, bėgdam ~ bėgdama (Linkuva), srov. Švdt § 4.

Severozápadní Aukštaitové, kteří svým sídelním územím navazují na Žemaity, mají retrakci přízvuku velmi podobnou žemaitské, tj. přízvuk se odsouvá na první slabiku (s drobnými výjimkami), např.: pėlenai ~ pelenai, lĩ˙dekà ~ lydeką, bàravìks ~ baravykas, paũkščiuks ~ paukščiukas (Šiupyliai, okres Šiauliai); àdara ~ atdarà, ìštìsa ~ ištisà, uõdega ~ uodega, dõvana ~ dovanà; àkmenu ~ akmenų, dõbilai ~ dobilai, pàšaki˙s ~ pasakys (vesnice Eglynaukis, okres Joniškis). Vedle toho se vyslovuje i podoba s retrahovaným přízvukem na druhé slabice, např.: pabaiga (i pàbaiga) ~ pabaigà, sudrāskẽi (i sùdraskei) ~ sudraskei, pasvèikai (i pà sveikai) ~ pasveikai, vandeniũ (i vàndenìnu) ~ vandeniniu (tamtéž); maitìnu (i mãitinu) ~ maitinù, dalìnu (i dãlinu) ~ dalinù (vesnice Šimkūnai, okres Joniškis). Podobné kolísání přízvuku (retrakce na slabiku před koncovou a na první slabiku) se vyskytuje v oblasti od žemaitské hranice po Joniškis (viz Gtr 104, srov. také A. Jonitytė LKK II § 4). Dále na východ od Joniškis začíná stále více převládat retrahovaný přízvuk na slabice před koncovou.

120

3. Historie retrakce přízvuku

a) Příčiny retrakce přízvuku

§ 6. V litevštině se staré cirkumflektované samohlásky na konci slova zkrátily, např.: sausà < * sausą, vàrna < * vórną (viz J. Endzelynas GF 22). V severních litevských nářečích pokročilo zkracování cirkumflektovaných koncovek ještě dále. V severozápadní části žemaitských nářečí jsou staré cirkumflektované samohlásky na konci slova zkráceny natolik, že jsou sotva slyšitelné, např.: sáus(a) ~ sausa (Priekulė), sáus^a ~ sausa (Židikai, Leckava, Klykólai); v severozápadní části východoaukštaitských nářečí (v povodí řeky Mūša) staré cirkumflektované samohlásky zcela zanikly, např.: saĩs ~ sausà, vàrn ~ vàrna (Pušalotas, Biržai). Protože zkracování samohlásek cirkumflektovaných koncovek zasahovalo stejně přízvučný i nepřízvučný konec slova, další zánik, redukci koncovek v severovýchodních litevských nářečích musel provázet jiný jev — přesun přízvuku z konce slova na jeho začátek.

Počátek retrakce přízvuku lze chápat takto: když se dlouhé cirkumflektované koncové samohlásky postupně zkrátily a v severních nářečích dále zanikaly, musely při svém zániku ztrácet přízvuk (:sausà > saĩs^a, naujienà > naujienėⁿ), neboť přízvučný zvuk musí být vyslovován nikoli slaběji, nýbrž silněji. Slovo bez přízvuku nemůže existovat, proto se přízvuk musel objevit ve slabikách vzdálenějších od konce slova. Později se začal přesouvat přízvuk i z dlouhých cirkumflektovaných koncovek: šakòs > šakós, pavažòs < pavažõs (Joniškis). Přesun přízvuku z dlouhých cirkumflektovaných koncovek mohl být podmíněn analogií (u mnoha slov a tvarů se přízvuk již přesunul z koncových slabik), zvláště silně muselo působit přízvukování tvarů v paradigmatu. Kromě toho se cirkumflektované koncovky na mnoha místech, zejména v povodí Mūši, také zkracovaly. Je třeba poznamenat, že v mnoha případech bylo zkracování přízvučných i nepřízvučných cirkumflektovaných koncovek ve východoaukštaitských nářečích stejné, např.: vuverė ~ voverė, báre ~ bãrė, lùnkàs ~ lankõs, blaižas ~ blaizdos (viz J. Šukys LKK II 158, 159), pagalàs ~ pagalõs, pradalgis ~ pradalgỹs (vesnice Čeniškiai, okres Biržai), ėžs ~ ežỹs, gėnīs ~ genỹs, ãkma ~ akmuõ (Pušalotas). Druhá etapa retrakce přízvuku vytvořila dnešní oblast retrakce gravisového a cirkumflektového přízvuku.

b) Proces retrakce přízvuku

§ 7. Není pochyb, že ne všechny výše uvedené případy retrakce přízvuku (§ 2–5) vznikly současně. Je třeba předpokládat, že k retrakci přízvuku docházelo v etapách, které lze doložit dnes pozorovanými stupni retrakce přízvuku.

a) První stupeň retrakce přízvuku, kdy se přízvuk přesouvá z krátké koncovky (původně krátké i dlouhé cirkumflektované) na dlouhou předposlední slabiku a v poslední slabice je ještě slyšitelný zbytek starého přízvuku (ãũkšta, sūnūs, viz § 4), zřejmě ukazuje na úplně první, nejstarší počátky retrakce přízvuku. V tomto případě se dlouhá předposlední slabika mohla snáze zesílit a získat přízvuk, zatímco zkrácená cirkumflektovaná koncovka postupně slábla, protože dlouhé slabiky se vyslovují důrazněji než krátké. Tak lze vysvětlit, proč saũsà se již začalo vyslovovat s retrahovaným přízvukem, zatímco šakà retrahovaný přízvuk ještě nemá (viz § 3b).

121

Za další variantu počátků retrakce přízvuku je třeba považovat retrakci v některých lokalitách okresu Molėtai (Suginčiai, Karalinava), při níž se přízvuk přesouvá z krátké koncovky na předposlední slabiku tvořenou dlouhými samohláskami a dvojhláskami ie, uo (viz § 3c). Tento případ retrakce přízvuku zřejmě ukazuje, že dlouhé samohlásky a dvojhlásky ie, uo (které se v nářečích ve svých změnových procesech většinou neliší od samohlásek) tvoří těsnější fonetickou jednotku, a proto se vyslovují důrazněji a déle než dvojhlásky a, e, i, u + l, m, n, r a ai, ei, au, ui, jejichž složky tak těsnou jednotku netvoří. Tato retrakce přízvuku nejspíše nepředstavuje primární stadium přesunu přízvuku na začátek slova v celé oblasti retrakce přízvuku, nýbrž jde o jev příznačný pouze pro jižní východoaukštaitská nářečí. K tomuto závěru vede absence analogických případů retrakce přízvuku v jiných nářečích (žemaitských, severozápadních a středních aukštaitských).

b) Další vývoj retrakce přízvuku bezpochyby vedl k vytvoření podmíněné retrakce gravisového přízvuku (saũsa, ale šakà) a později i všeobecné retrakce gravisového přízvuku (šakà, šakù, šak). Je možné, že na některých místech tyto dva stupně retrakce přízvuku (saũsa a šakà) tvořily jednu etapu, tj. že v obou případech došlo k okamžitému přesunu přízvuku. Existence obou těchto stupňů retrakce přízvuku ve východoaukštaitských nářečích (saũsa šakà — Anykščiai a saũs šak — Biržai) a v severozápadních aukštaitských nářečích (saũsa šakà — Šiauliai, saũsa šakà — Šimkaičiai) však dovoluje předpokládat, že přinejmenším v části nářečí (přibližně v oblastech, kde se tyto stupně vyskytují dnes) taková stadia retrakce přízvuku existovala.

c) Ustálený retrahovaný přízvuk se z krátkých koncovek rozšířil na začátek slova a také na přízvuk cirkumflektovaných koncovek. K utváření této etapy retrakce přízvuku přispěla především analogie a zčásti také zkracování koncovek (viz § 6).

d) V nejsevernějších a nejzápadnějších nářečích se v některých lokalitách přízvuk někdy přesouvá na začátek slova také z akutových koncovek a z jeho středu (viz § 3). Jde ovšem již o další, novější krok na cestě k ustálení přízvuku na první slabice.

§ 8. Všechny uvedené etapy retrakce přízvuku nevznikly náhle, najednou. Proces retrakce přízvuku probíhal ve všech etapách pozvolna, postupně, po dlouhou dobu: koncový přízvuk postupně slábl, zatímco retrahovaný přízvuk (na začátku slova) současně sílil. To jasně ukazují především žemaitská a podžemaitská aukštaitská nářečí, kde starý přízvuk stále přetrvává (byť již značně oslabený), ale vyslovuje se již i retrahovaný přízvuk: vìna ~ vienà, màžà ~ mažà, láukà ~ laukai (viz také § 5, 7 a). Totéž pozorujeme i v aukštaitské oblasti, jenže zde se stopy starého (koncového) přízvuku zachovaly nikoli v celé oblasti, nýbrž pouze na okrajích oblastí retrakce gravisového (§ 4 c, d) a gravisového i cirkumflektového přízvuku. Je třeba poznamenat, že ve východoaukštaitských nářečích za hranicí retrakce gravisového přízvuku nejsou v případech s krátkou koncovkou dlouhé samohlásky a dvojhlásky ie, uo v předposlední slabice zkráceny (na rozdíl od obvyklého zkracování v nepřízvučné pozici), např.: tvorà, sūnùs, storà, vienà, juodà, bet tva.rà:s ~ tvorõs, su.nauis, sta.rà:s ~ storõs, ve.nà:s ~ vienõs, ja.dà:s ~ juodõs (Utena), viz také Kirtis 116. Zde přízvuk na začátku slova (retrakovaný přízvuk) ještě není patrný, avšak neslabičnost dvojhlásek ie, uo a zúžení samohlásek ē, ā (jejich změna na ė, o) ukazují, že se tyto hlásky nezkrátily, stejně jako hlásky přízvučné (srov. plõnas, vėjas, viẽnas, juõdas — Utena); jestliže tomu tak je, pak tedy i zde již existují počátky procesu retrakce přízvuku. Stejný jev nacházíme i v nářečí veliuonském, v oblasti podmíněné retrakce gravisového přízvu-

122

podél hranic: plonà, storà, vienà, juodà, bet plunõs, sturõs, venõs, judõs (okres Vilkija, vesnice Saulėtekio).

Po stažení přízvuku z dlouhé cirkumflexní koncovky zůstala stopa starého koncového přízvuku jen na jednom místě ve východních aukštaitských nářečích — ve vesnici Stetiškiai nedaleko Panevėžysu (viz § 4c).

§ 9. Proces stahování přízvuku nezačal ve všech místech, kde se přízvuk dnes stahuje, ve stejnou dobu. Už samotné postupné slábnutí stahování přízvuku od severu a severozápadu k jihu a východu naznačuje, že stahování přízvuku začalo nejprve v severozápadních částech nářečí (přímořští Žemaité, severní dounininkové) a v severních částech východních aukštaitských nářečí (povodí řeky Mūša) a odtud se postupně šířilo k jihu a východu.

a) To, že se přízvuk u přímořských Žemaitů začal stahovat jako první, dokládají tyto skutečnosti.

Obecně platí, že v litevštině, objeví-li se přízvuk na slabice před místem starého přízvuku, má nový přízvuk v dlouhé slabice vždy cirkumflexní nebo střední (která je z hlediska pohybu hlasu cirkumflexní) intonaci. Tak je tomu v žemaitských (s výjimkou přímořských) a severních aukštaitských nářečích, v nichž se přízvuk stahuje, např.: bàltà ~ baltà, bàltos ~ baltõs, laũkų ~ laukų (Joniškis), gìva ~ gyvà, jaũna ~ jaũna (Obeliai). V přímořském žemaitském nářečí je však tomu jinak: je-li přízvuk stažen na cirkumflexní kořen, dostává průběžnou (spisovně cirkumflexní) intonaci, např.: ùžì ~ užì, žõsės ~ žąsis (Kartena), nebo střední (která je pouze kratší průběžnou intonací), např.: laũkà ~ laukai, ná.ujuõs ~ naujõs (Salantai); je-li přízvuk stažen na akutuální kořen, dostává tlačenou (spisovně akutuální) intonaci, např.: bá.ltà ~ baltà, bá.ltũos ~ baltõs (Grūšlaukė); pé.rmõs ~ pirmõs, viéžš ~ vėžys (Salantai).

Tato dvojí podoba intonace staženého přízvuku u přímořských Žemaitů ukazuje, že přímořští Žemaité přízvuk stáhli ještě v době, kdy v předpřízvučných slabikách stále vyslovovali obě intonace: cirkumflexní i akutuální. Docházíme tedy k závěru, že přímořští Žemaité (stejně jako Lotyši) stáhli přízvuk ještě před sjednocením intonace nepřízvučných předpřízvučných slabik, zatímco ostatní Žemaité až po tomto sjednocení. Přímořští Žemaité tedy stáhli přízvuk dříve a všichni ostatní později. Dlouhé předpřízvučné slabiky přímořských Žemaitů již byly přízvučné se staženým přízvukem, když nastala změna akutuální intonace předpřízvučných slabik v cirkumflexní, a proto již nemohly svou intonaci změnit, neboť se sjednotila pouze intonace nepřízvučných slabik: v předpřízvučných slabikách se zobecnila cirkumflexní intonace, v popřízvučných akutuální, např.: kalnài, bet kálnus, vẽžėlės, bet vẽžgėlės (srov. K. Būga LKŽ I XIX).

To, že dounininkové stáhli přízvuk dříve než dūnininkové, dokládá také výraznější prodloužení samohlásek a dvojhlásek ve slabikách s přízvukem staženým z koncovky. Například u dūnininků má intonace staženého přízvuku v dvojslabičných slovech, jejichž obě slabiky jsou dlouhé, střední podobu a délka samohlásek ani dvojhlásek se neliší od délky v nepřízvučných slabikách. Například délka dvojhlásek au, ǫn v prvních slabikách slov láukù ~ laukų, dǫntù ~ dantų se nijak neliší od délky týchž dvojhlásek v nepřízvučných slabikách, např.: laukåms ~ laukåms, dǫntìms ~ dantìms, zatímco první složka dvojhlásek u dounininků je v tomto případě polodlouhá: lá.ukàm ~ laukų, dǫ.ntùm ~ dantų, bet laukåms ~ laukåms, dǫntìms ~ dantìms (Salantai).

123

Na základě výše uvedených tvrzení lze dospět k závěru, že stahování přízvuku začalo na severozápadě žemaitských nářečí a poté se šířilo k jihu. Tento závěr podporují také následující údaje z žemaitských nářečí:

1. Stažený přízvuk dounininků se vyslovuje důrazněji než u dūnininků.

2. V oblasti nářečí dūnininků stažený přízvuk při postupu od severu k jihu slábne, až na jižním okraji nářeční oblasti zcela zaniká.

3. Koncové samohlásky dounininků, zejména severních, které nesou starý přízvuk, se vyslovují méně výrazně než švdt a starý (vedlejší koncový) přízvuk je méně slyšitelný, např.: gražǫs ~ gražūs, tǫ? ~ turiù (Salantai).

b) Ve východoaukštaitských nářečích stahování přízvuku pravděpodobně začalo nejprve v povodí řeky Mūša, neboť zde staré krátké koncovky a staré akutuální koncovky již zcela vymizely (např.: sūns ~ sūnùs, ràs ~ rasà), což ukazuje, že zde akutuální koncovky (a spolu s nimi i staré krátké koncovky) začaly slábnout a zanikat dříve; přízvuk se z těchto koncovek musel stahovat na slabiky dále od konce. Lze předpokládat, že postupné slábnutí zkracování koncovek (viz Gtr 101) a stahování přízvuku (viz § 7) směrem na jih a východ od povodí Mūši ukazuje, jak se tyto jevy šířily z jednoho centra.

§ 10. Ze všeho, co bylo řečeno v § 9, lze dospět k závěru, že výchozí centra stahování přízvuku byla dvě: u Žemaitů v severozápadní části oblasti dounininků a u Aukštaitů v povodí řeky Mūša.

Je velmi pravděpodobné, že oblasti stahování přízvuku u přímořských Žemaitů a v povodí řeky Mūša spolu v počátečním období tohoto jevu nesouvisely. Teprve později se žemaitské stahování přízvuku, postupující na východ, setkalo s vlnou stahování přízvuku východních Aukštaitů, postupující na západ. Pás mezi oběma oblastmi stahování přízvuku však dosud nebyl zcela vyrovnán; tuto mezeru zřetelně dokládá zúžení oblasti stahování cirkumflexního přízvuku v šiauliajském úseku (viz § 3a).

To, že stahování přízvuku u Žemaitů a Aukštaitů vzniklo nezávisle na sobě, dokládá také skutečnost, že pravidla stahování přízvuku u Žemaitů a Aukštaitů se liší: 1. Žemaité stahují přízvuk vždy na první slabiku, zatímco Aukštaité na druhou (s drobnými výjimkami, viz § 5). 2. Žemaité si dodnes zachovali také stopy starého (koncového) přízvuku (sáusà ~ sausà, mažà ~ mažà, vã-kã ~ vaikai); navíc ve víceslabičných slovech se staženým přízvukem rozdělují přízvuk mezi všechny slabiky (blėzdž'n.gà ~ blezdingà) (viz § 4). Stopy koncového přízvuku u Aukštaitů se vyskytují pouze na okrajích oblastí podmíněného a všeobecného stahování přízvuku (tõli ~ toli vesnice Bikūnai, okres Anykščiai, sākė ~ sakė vesnice Stetiškiai, okres Panevėžys).

Podle odlišné povahy stahování přízvuku tedy rozlišujeme žemaitské a aukštaitské stahování přízvuku (viz také Gtr 103, 104).

Žemaitské a východoaukštaitské stahování přízvuku se setkaly v pásmu dnešních severozápadních a středních aukštaitských nářečí (Šiupyliai—Joniškis). Proto se zde setkáváme s rysy obou systémů stahování přízvuku (žemaitského i aukštaitského), tj. přízvuk se v některých případech stahuje dvojím způsobem: jak na první, tak na předposlední slabiku, např.: àštuoni ir aštuõni, nežinau ir nežinau, mãitinu ir maitinu, dàlinu ir dalinù (ves Šimkūnai, okres Joniškis); pàbaiga ir pabaigà (ves Eglynlaukis, okres Joniškis), a přízvuk se také někdy rozkládá na několik slabik slova, jindy se soustřeďuje pouze na jednu slabiku, např.: atèìn ir ateìn ~ ateina, pàti || pàti~ pati (Šiu-

124

pyliai, okres Šiauliai), dárbininkus ‖ dárbininkus (ves Šimkūnai, okres Joniškis), srov. také A. Jonaitītė LKK II 109, 110. V uvedeném pásmu však převažuje spíše žemaitský než východoaukštaitský systém stahování přízvuku, třebaže v okresech Akmenė a Kuršėnai, na okraji žemaitské oblasti, se rovněž setkáváme s proniklými rysy aukštaitského systému stahování přízvuku; například se zde někdy vyskytuje jen jeden stažený přízvuk (ketųru, ~ keturių, vėsuokė ~ visokie, Klykoliai), někdy se přízvuk stahuje pouze na předposlední slabiku, např.: palėkau ~ palikau, nebėmatau ~ nebematau (Klykoliai).

c) Stáří stahování přízvuku

§ 11. Akutová intonace staženého přízvuku v akutové slabice u přímořských Žemaitů ukazuje, že se zde přízvuk stáhl ještě před sjednocením intonací nepřízvučných slabik (viz § 9). Tato skutečnost by mohla vést k domněnce, že v žemaitském nářečí se přízvuk začal stahovat dříve, kdežto v aukštaitském později (neboť v aukštaitských nářečích mají slabiky s akutovým staženým přízvukem pouze cirkumflexní intonaci (nebo střední), což znamená, že se přízvuk stáhl až po sjednocení intonací nepřízvučných slabik). Může však být, že se intonace nepřízvučných slabik v žemaitských nářečích sjednotily později, protože Žemaité si intonace obecně uchovali zřetelnější (lépe slyšitelné) než Aukštaité, zejména východní. Stahování přízvuku, které začalo v žemaitských a aukštaitských nářečích současně, tedy mohlo u přímořských Žemaitů zastihnout akutovou intonaci nepřízvučných slabik ještě nezměněnou na cirkumflexní, zatímco ve východoaukštaitské oblasti (povodí Mūši) již intonace nepřízvučných slabik mohly být sjednoceny. Stahování přízvuku v aukštaitských nářečích proto nemusí být mladší než v žemaitských.

§ 12. Stahování přízvuku je nepochybně mladší než zkracování akutových koncovek. Dokud byly akutové koncovky dlouhé, přízvuk se nemohl stáhnout už jen z toho důvodu, že ani dnes se přízvuk z akutových koncovek nestahuje (s výjimkou případů v nejseverozápadnější části oblasti stahování přízvuku, viz § 3); proces stahování přízvuku přece také souvisí se zánikem akutových koncovek, které se již zkrátily (viz § 7). K. Būga na základě koncovek slovanských výpůjček — podstatných jmen středního rodu — zjistil, že akutové koncovky se v litevštině zkrátily kolem 13. století (K. Būga LKŽ I XXX—XXXIV). Stahování přízvuku muselo začít o něco později.

§ 13. a) V lotyštině se koncovky odpovídající litevským akutovým koncovkám zkrátily dříve než v litevštině (K. Būga LKŽ I XXXIV). Podle J. Endzelyna se v lotyštině přízvuk nejprve stáhl z krátkých koncovek (viz J. Endzelynas Gr 32—33). Z toho vyplývá, že v lotyštině kdysi docházelo také pouze ke gravisovému stahování přízvuku; později se samozřejmě postupně přešlo k úplnému stahování přízvuku, tj. k ustálení přízvuku na první slabice. Pokud proces stahování přízvuku v lotyštině probíhal stejně (nebo podobně) jako v litevských nářečích, pak jeho příčinou bylo zřejmě totéž, totiž zkracování koncovek. A protože se koncovky v lotyštině zkrátily dříve, muselo tam dříve začít i stahování přízvuku; v současnosti je už ustálení přízvuku na první slabice v lotyštině dokončeno, ačkoli i v lotyštině se ještě

125

vyskytují vedlejší přízvuky, které jsou nejspíše, stejně jako v žemaitském nářečí, pozůstatkem přesunu přízvuku z konce slova na začátek (viz § 30). Stahování přízvuku jako důsledek zkracování koncovek, které zasáhlo lotyšskou jazykovou oblast (samozřejmě ne celou najednou), se muselo rozšířit také do litevské jazykové oblasti.

Tak lze chápat dějiny stahování přízvuku ve východních baltských jazycích.

b) Společné kořeny stahování přízvuku v lotyštině a severních litevských nářečích dokládá také souvislá, nepřerušená oblast tohoto jazykového jevu. Někteří se domnívají, že ve východním cípu litevské jazykové oblasti podél lotyšské hranice ke stahování přízvuku nedochází, což znemožňuje spojovat jeho stahování s lotyšským přízvukem (viz APh IV 33). Ve skutečnosti však ke stahování přízvuku dochází i ve východním cípu litevské jazykové oblasti (Kamajai, Zarasai, Dusetos, Rimšė, Apsas), pravda, velmi slabě (viz § 4 d). Dalšímu šíření stahování přízvuku v této oblasti (východní Aukštaitie a východní Dzūkie) podle všeho bránil jiný fonetický jev — zkracování dlouhých nepřízvučných hlásek, které stahování přízvuku předešlo: přízvuk se obtížněji přesouvá do zkrácených, tj. slaběji vyslovovaných předpřízvučných slabik (srov. § 8). V našem povodí, kde se dlouhé nepřízvučné samohlásky zkrátily, se hlásky přízvučné staženým přízvukem nezkrátily: dõvan ~ dovanà, giẽsme, ~ giesmẽ, ale dovančėla ~ dovanėlė, gedõt ~ giedóti (Pušalotas). V Biržai, kde se přízvuk z dlouhých koncovek nestahuje, se vyslovuje viẽn ~ vienà, ale venõs ~ vienõs.

II. PŘESUN PŘÍZVUKU

1. Zákonitosti přesunu přízvuku

§ 14. V žemaitských nářečích, v nichž se přízvuk stahuje, mají slova s hlavním, starobylým přízvukem v určitých případech také vedlejší přízvuk, nazývaný vedlejší přesunutý přízvuk, který se nachází v nepřízvučných slabikách následujících po přízvučné.

§ 15. Vedlejší přesunutý přízvuk se vyskytuje v těchto případech:

1. V dlouhé slabice (nacházející se po hlavním, starobylém přízvuku), např.: audė ~ audèi, brėzgėls ~ brizgelas ‘brizgìlas’, bùom ~ bùtų, bimbāls ~ bimbalas, dedžiojo ~ didžiojoje, ēržēls ~ erželas ‘eržìlas’, ēsēls ~ ėselas ‘asilas’, galvuožerses ~ galvoviršis ‘viršugalvis’, ēšlēi ~ išleja ‘išlieja’, kēpāls ~ kėpalas, lāpē ~ lapei, lādite ~ láidyti, lēpōnt ~ lipant, mōnì ~ manìe ‘man’, mēdie ~ mėdėje ‘medyje’, nuvažiuōnt ~ nuvažiuojant, vuobōls ~ obuolas ‘obuolys’, pāta-line ~ patalynė, parvažāēven ~ parvažiuojavę, ri'tioji ~ rytójuo, sēnēms ~ seniams, sūnū ~ sūnuo ‘sūnui’, sprāgēls ~ sprāgelas ‘spragìlas’, skrōždieles ~ skruzdėlės, šēršūnc ~ širšūnas, šōni ~ šūnie ‘šuniui’, trēzdesimtē ~ trisdešimti ‘trisdešimts’, vākārs ~ vakaras, vėžōnt ~ vežant, vīrāms ~ vyrams, vēršiū ~ veršiuo ‘veršiui’, vēštā ~ vištai, vėjēne ~ vėjėję ‘vėjyje’, viedārs ~ vėdaras, žōnsēnc ~ žąsinas, žing-dāms ~ žįsdamas.

Uvedené příklady mají pouze po jedné dlouhé slabice, která se nachází po hlavním, starobylém přízvuku. Jestliže se ve slově po hlavním, starobylém přízvuku nachází mnoho dlouhých

126

slabik, mají všechny vedlejší přízvuk, např.: bånduodãržie ~ bandódaržėję ‘bandodaržyje’, darbúodavomuos ~ darbuodavomós ‘darbuodavomės’, júodalksnes ~ júodalksnias, káustidavom ~ káustydavoma ‘kaustydavome’, mókytúojos ~ mokytojus ‘mokytojas’, pùšimpėlkė ~ Pušynpelkėje (bažinatý les v okrese Šilalė, vesnici Šiauduva), si̇̀nuotãrpė ~ sienõtarpėje ‘sienotarpėje’, tórpdėrvùonės ~ tórpdirvonis ‘dirvonas, ant kurio mina, džiovina durpes’, žiópčiúodams ~ žiópčiodamas.

2. Na a(e) < baltské ã ve slovech, které jsou složené nebo k nimž se připojila postpozice:

a) V tvarech nominativu singuláru určitých adjektiv, např.: bál-tãsės ~ báltasis, dūorãsės ~ dõrasis, gẽltuònãsės ~ geltonasis, gẽrãsės ~ gẽrasis, grẽitãsės ~ grẽitasis, káiltãsės ~ káltasis, krẽivãsės ~ krẽivasis, mãžãsės ~ mã-žasis, mẽnkãsės ~ mẽnkasis, sėnãsės ~ sėnasis, áiškãsės ~ áiškiasis, ãštrẽsės ~ ãštriasis, dáilẽsės ~ dailiasis, gẽlẽsės ~ giliasis, grãudẽsės ~ grãudžiasis, jáukẽ-sės ~ jáukiasis, línksmẽsės ~ línksmiasis (lìːn.k.smõs ~ linksmius ‘linksmas’, plã-tẽsės ~ plãčiasis, žõngẽsės ~ žãngiasis (žõː.n.gõs ~ žangus ‘kas sparčiai eina’), aukštẽsnẽsės ~ aukštẽsniasis, dẽdẽsnẽsės ~ didẽsnasis, gerẽsnẽsės ~ gerẽsnasis; naujẽlẽsnẽsės ~ naujẽlẽsnasis, plònẽlẽsnẽsės ~ plonilẽsnasis; aukščẽusẽsės ~ aukščiausiasis, gražẽusẽsės ~ gražiausiasis, jaunẽusẽsės ~ jauniausiasis, lengvẽudẽ-sės ~ lengviausiasis.

b) Ve 3. osobě zvratných sloves, např.: áudãs ~ áudasi ‘audžiasi’, bãrãs ~ bãrasi, dẽrbãs ~ dirbasi, džáugãs ~ džiau̇gasi ‘džiaugiasi’; sùkãs ~ sukias ‘sukis’, nẽškẽs ~ nẽškias.

c) Ve slovesných příponách -av-, -dav- (v minulém jednorázovém a opakovaném čase), např.: júodava ~ júodavo, plūdùrava ~ plūdùravo, šùkava ~ šūkavo, úogava ~ úogavo; dainiúodava ~ dainiuodavo, švẽlpaudava ~ švilpaudavo, táuškindava ~ táuškindavo, vartýdava ~ vartydavo. Jestliže po a této přípony následuje dlouhá slabika, a nemá přízvuk; v tomto případě má vedlejší přízvuk dlouhá slabika na konci slova, např.: šùkavóm ~ šúkavoma ‘šūkavome’, úogavóm ~ úo-gavoma ‘uogavome’, lìbdavìot ~ liep­davote.

V tomto případě § 2b nemají přesunutý přízvuk všechna žemaitská nářečí, v nichž se přízvuk stahuje; v severozápadních donininkajských nářečích se v tomto případě přízvuk nepřesouvá.

§ 16. Vedlejší přesunutý přízvuk bývá zpravidla na krátkých samohláskách v dlouhých slovech, nejčastěji ve složeninách, v nichž po hlavním, starobylém přízvuku následují ještě tři nebo více slabik, např.: ėkẽtvẽrbãlės ~ eketvirbalis, pãkùpẽtė ~ pãkupetė ‘pakugė’, pãvãkãrė ~ pãvakare, sùrmaĩšẽlės ~ sùrmaišelis, òšpakã-lės ~ užpakalis (viz § 21c).

V tomto případě vzniká vedlejší přesunutý přízvuk na druhé slabice po hlavním, starobylém přízvuku. Je-li tato slabika dlouhá, nevyskytuje se vedlejší přesunutý přízvuk ani na první, ani na třetí slabice po hlavním, starobylém přízvuku, např.: pòžbaprùotės ~ pùsbėprotis.

§ 17. Hlavní (starobylý) přízvuk, jak je patrné ze všech uvedených příkladů, vždy předchází přesunutému přízvuku (přízvukům). Je-li hlavní (starobylý) přízvuk na konci slova, takové slovo nikdy nemá přesunutý přízvuk, např.: alsavãu ~ alsavau ‘kvėpavau’, prìvežẽms ~ prìvežimas.

§ 18. V některých západoaukštaitských nářečích se rovněž vyskytuje vedlejší přízvuk

127

případy připomínající žemaitský vedlejší přízvuk odsunutý na konec, např.: užžvakar ~ užva- kar, párvažiāva ~ párvažiavo ‘přejel’ (Turbarkas); obdobné případy vedlejšího přízvuku uvádí také Fr. Kuršaitis Gr 64, 65, např.: pérvaryti, péralkes, pér- gabénti.

2. Tónové kontury odsunutého přízvuku

§ 19. V nářečích dūnininků a jižních donininků (jižně od Priekulė) mají slabiky s odsunutým přízvukem vždy lomenou intonaci, až na několik případů s krátkou intonací, viz Švdt § 7–8, 68.

§ 20. Lomená intonace odsunutého přízvuku se v nářečích dounininků a severních donininků (severně od Priekulė) vyslovuje:

a) v každé dlouhé koncové slabice s odsunutým přízvukem, např.: làpà ~ lapai, vìrà ~ vyrai; kìelė ~ kėlei, làukāu ~ laukiau; làkėnàu ~ lãkinau, làkėnuot ~ lãkinote, pàvàžā ~ pāvažai, gėrūjuo || gėrōjuo ~ gėruoju ‘dobrému’, gerėjė ~ gerėjai; vàkārs ~vãkaras, jōvāls ~ jōvalas, spràgėls ~ sprãgilas (Alsėdžiai, Seda, Telšiai...);

b) v kořenech s původním přízvukem na první části (nejčastěji viz § 21 b), např.: párkõštė ~ párkãsti, párpjāutė ~ párpiauti, párlāužtė ~ párlaužti (Kretinga, viz J. Aleksandravičius VVPI MD VIII 131, 132), pòžbrùolis ~ pūšbrolis (Grūšlaukė);

c) v kořenech s původním přízvukem na druhé části, např.: nùtrėnkė ~ nùtrenkė: trefkė, nùšlàužė ~ nùšliaužė: šliaužė, kélvėitė ~ kélvietė: vietą (Kretinga), srov. § 20 b;

d) v příponách s původně akutovými dlouhými samohláskami nebo dvojhláskami, např.: gáudėtė ~ gáudyti, jūdìntė ~ jūdinti, šāukūtė ~ šāukoti ‘křičet’;

e) v příponách s původně cirkumflexními dlouhými samohláskami a dvojhláskami, např.: pašūtėlis ~ pasiūtėlis.

§ 21. V nářečích dounininků a severních donininků (severně od Priekulė) se slabiky s odsunutým přízvukem vyslovují s průběhovou intonací v těchto případech (viz B. Rokaitė, LKK, IV, 144).

a) Slabiky s původním přízvukem na druhé části:

1. kořeny slov: àtvàrsla ~ ãtvarslai: verčia, vārto, pālàukis ~ pāliaukis: liaũkos, parsegōnda ~ pársigando: išsigāndo, pàgàikštis ~ pãgaikštis;

2. přípony: rùpūžė ~ rūpūžė: kepūžė ‘chlupatá čepice’ (viz LKŽD 390), sālontus ~ Sālantus: Šlavañtas (jezero v okrese Prienai, viz LKŽD 374), ōrkštinė~urkštinė;

3. koncovky: līgūoje ~ lýgiojo < ligjājā, līgōji ~ lýgįjį < ligjanjīn, līgūoje ~ lýgiąją < ligjanjān, līgūoses ~ lýgiosios < ligjāšjās (pl. nom.);

b) Slabiky s původním přízvukem na první části:

1. kořeny jednotlivých slov: pālōnge ~ pālangė: lāngas, pālūpis ~ pālūpis: lūpa, pāmùosis ~ pānosis: nōsis, pòspūrė ~ pūspūrė: pūras, pašūostė ~ pāšostė: sōstas;

2. jednotlivé koncovky: dérbontējē ~ pracující, srov. verptējē ~ ti, kdo spřádají (Kretinga, viz J. Aleksandravičius VVPI MD VIII 138, 139);

3. jednotlivé přípony: peìškūne ~ Paeškūnė (vesnice v okrese Skuodas): Eiškūnas (řeka v okrese Skuodas).

128

c) Slabiky tvořené samohláskami a, e, ė, o < a, e, i, u:

1. samohláska a < ã: mažàsis ~ mažasis, pérmãsis ~ pirmasis, padėrptãsis ~ padirbtasis; dùksãva ~ dùksavo, mãinekãva ~ mãinikavo, ãpnãris ~ ãpnasris „otěž“, ekė̇tverbalìs ~ ekėtvirbalis, pãrsãkė ~ pársakė „přemluvil“, pãvãkãrė ~ pãvakare, ǒšpãkãlis ~ užpakalis;

2. samohláska e < ã: dèrbonėtės ~ dirbančiasis (Kretinga, viz J. Aleksandravičius VVPI MD VIII 138);

3. samohláska e < ė: pàoudėgė ~ pàuodėgė, pòsėsėrė ~ pusseserė, sùrmãisėlis ~ sùrmaisėlis;

4. samohláska e < i: dėdervėnė ~ dėdervinė, šòlėnė ~ šulinė; jọdėna ~ judino, lākėna ~ lā kino, párėlėje ~ páriljo „přelilo se“, dále srov. § 23.

5. samohláska o < u: ãpōšė ~ ãpūšė.

6. V donininské nářeční skupině, zvláště směrem více na jih, se samohlásky a, e, ę, o s posunutým přízvukem vyslovují s krátkou intonací, např.: karūmėnė~karūmenė, vėšvanāges~vištvanagis (Priekulė), srov. § 16, 19, ale: párėlėje~páriljo, kėmpėnė~kėmpinė (Budrikai, okres Klaipėda).

§ 22. a) Intonace slabik s původním akcentem akutovým se v donininských nářečích může v mnoha případech změnit v cirkumflexní (§ 21 b) v důsledku metatonie nebo analogie.

b) Cirkumflexní intonaci mohou mít slabiky s posunutým přízvukem pouze v nefinálních slabikách; intonace dlouhých finálních slabik s posunutým přízvukem je u všech Žemaitů, kteří mají posunutý přízvuk, vždy lámaná, i když je slabika původně cirkumflexní, např.: lápą ~ lápai, vīrā ~ vīrai; gėrōjūō ~ gėruoju „dobrému“ (Alsėdžiai). Zdá se, že posunutý přízvuk ve finální slabice vznikl o něco později, až poté, co se intonace přízvučných slabik sjednotily, pokud nejde o důsledek analogie.

3. Historie přesunu přízvuku

a) Příčiny přesunu přízvuku

§ 23. Přesunutý přízvuk vznikl v žemaitských nářečích zřejmě z několika příčin.

a) Přesun přízvuku bezpochyby souvisí s retrakcí přízvuku. Když se v důsledku retrakce přízvuku začaly přízvukovat předpřízvučné slabiky, tj. zesílila výslovnost předpřízvučných slabik, začaly se obdobně vyslovovat silněji i slabiky popřízvučné, tj. získaly přesunutý přízvuk. Že vznik přesunutého přízvuku souvisí se vznikem retrakce přízvuku, dokládá téměř úplná shoda areálu retrakce a přesunu přízvuku (viz § 14) a stejná doba vzniku (viz § 27–29).

b) Druhou příčinou vzniku přesunutého přízvuku je nejspíše totéž co u retrakce přízvuku – krácení konce slova. V žemaitských nářečích působil zákon kompenzace intenzity a délky výslovnosti samohlásek a dvojhlásek, podle něhož se při krácení koncovky zesiluje výslovnost předcházejících (vzdálenějších od konce slova) samohlásek či dvojhlásek, tj. dostávají přízvuk a v souvislosti s tím se prodlužují, např.: pãvakãrė <*pàvakãrė, òšpãkãlis <*ùžpakãlis, būdāva <*būdāva. Ve tvarech būdavom ~ būdavome, būdavot ~ būdavote však samohláska a ve slabice -da- již není

9. Kalbotyros klausimai, IV

129

prodloužená, neboť v tomto případě připadl kompenzační přírůstek délky na dlouhou předkoncovou slabiku, která se v důsledku zkrácení konce slova stala koncovou.

§ 24. Význam krácení koncovky pro vznik přesunutého přízvuku dobře ukazují paradigmata skloňování a časování slov (viz B. Rokaitė LKK IV 145), v nichž například tvary låkėno ∼ låkino < *lakinóo, låkini < *lakinė nemají přesunutý přízvuk, zatímco låkėna ∼ låkino < *lakinā jej již mají. To je pochopitelné, protože koncovky s cirkumflexem se musely zkrátit před retrakcí přízvuku (viz § 12), zatímco k přesunu přízvuku mělo dojít o něco později než k jeho retrakci. Krácení koncovek s cirkumflexem (nikoli jejich zánik) tedy nemohlo mít význam pro vznik přesunutého přízvuku; přesunutý přízvuk zřejmě souvisí se změnou, zkrácením koncovek s akutem. To vysvětluje, proč má z uvedených tvarů přesunutý přízvuk pouze ten, který měl na konci samohlásku s cirkumflexem. Srov. také přízvukování jmenných paradigmat (příklady z Grušlaukė):

Jednotné číslo

N. šõlėnė ∼ šūlinė pɔ̀seserė ∼ pusseserė G. šõlėnės ∼ šūlinės pɔ̀seserės ∼ pusseserės D. šõlėnė ∼ šūlinei pɔ̀seserė ∼ pusseserei A. šõlėnę ∼ šūlinę pɔ̀seserę ∼ pusseserę I. šõlene ∼ šūline pɔ̀seserė ∼ pussesere L. šõlėnie ∼ šūlinėje pãvakārė ∼ pãvakarėje

Množné číslo

V. šõlėnės ∼ šūlinės pɔ̀seserės ∼ pusseserės K. šõlėnų ∼ šūlinių pɔ̀sesėrų ∼ pusseserių N. šõlėnėms ∼ šūlinėms pɔ̀sesėrėms ∼ pusseserėms G. šõlėnes ∼ šūlines pɔ̀seseres ∼ pusseseres Instr. šõlėnėms ∼ šūlinėmis pɔ̀sesėrėms ∼ pusseserėmis Lok. šõlėnės ∼ šūlinėse

§ 25. Vliv zkracování koncovky na vznik přesunutého přízvuku dokládá také silnější výslovnost přesunutého přízvuku v koncové slabice, jestliže má slovo několik přesunutých přízvuků, např.: vålkūotīs ∼ valkioties <*valkiotiesi, pūoãukštė ∼ poaukščiai (viz Švdt, § 30, 68 b). To je pochopitelné: koncová slabika nářečí převzala sílu od těch hlásek na konci slova, které se zkrátily (redukovaly) nebo zanikly.

Mimochodem, kompenzační prodloužení samohlásek nejlépe dokládají a, e < ai, ei: zánikem druhé složky dvojhlásky se prodloužila první složka, stejně jako ve spisovném jazyce ą, ę, į, ų < an, en, in, un, kde máme rovněž kompenzační prodloužení. Delší výslovnosti samohlásek a, e < ai, ei než ostatních hlásek si již povšiml K. Jaunius, viz Pocc роб 24. Protože tyto dvojhlásky v žemaitských nářečích na konci slova splynuly v jednu samohlásku a vyskytují se tam poměrně často, mohlo to značně přispět i ke vzniku přesunutého přízvuku v koncových slabikách. Zde je třeba mít na paměti ještě to, že samohláska vzniklá z dvojhlásky má v žemaitském nářečí nejen sklon zachovávat původní (dvojhláskovou) délku, ale soustřeďuje v sobě také veškerou sílu výslovnosti dvojhlásky. Tímto způsobem vzniká vedlejší přízvuk v přízvučné slabice.

130

§ 26. Přesunutý přízvuk ve slabikách uvnitř slova musel vzniknout analogicky k vedlejšímu přízvuku vzniklému retrakcí. Nejlépe to dokládá skutečnost, že v dounininských nářečích (zčásti také na okrajích severních dūnininských nářečí) nesou přesunutý (slabý) přízvuk i krátké slabiky nacházející se mezi slabikou s hlavním původním přízvukem a dlouhou slabikou s vedlejším přesunutým přízvukem, např.: pãvažã ~ pãvažai, ašarã ~ ašarai, ãtnėšė ~ ãtnėšei, pãrvėžė ~ pãrvėžei ‚převezl jsi‘ (Grūšlaukė), srov. také B. Rokaitė LKK IV 143.

To, že přesunutý přízvuk není zachovaným starobylým přízvukem, řekněme ve složených nebo předponových slovech, dokládá skutečnost, že přesunutý přízvuk vznikl ve slabikách slova, které dříve přízvuk neměly, např.: pãvakare ~ pãvakarė, plãutkėpenės ~ plãutkepenės, pùseserė ~ pùsseserė, pãbudėgė ~ pãuodėgė.

Ve všech případech vznikl přesunutý přízvuk na krátkých samohláskách a, e, ė, o ve slabice předposlední, což potvrzuje názor, že zkracování či zánik koncové slabiky (koncových samohlásek a dvojhlásek) podmínily zesílení předposlední slabiky, tj. vznik přesunutého přízvuku, srov. § 23.

b) Stáří přesunu přízvuku

§ 27. V dūnininských nářečích se slabiky s přesunutým přízvukem vždy vyslovují s lomenou intonací, např.: ląpã ~ ląpai, pỹlė ~ pỹlei, gẽrasės ~ gẽrasis, jùkās ~ juõkasi ‚směje se‘ (viz Švdt, § 6–9, 68). V dounininských a severních donininských nářečích mají slabiky s přesunutým přízvukem dvojí intonaci — lomenou nebo cirkumflexovou, např.:

a) vìrūo ~ výruo ‚muži‘, párbėktę ~ párbėgti ‚přeběhnout‘, vãsarã ~ vãsarai;

b) párlėke ~ párlėkė ‚přeletěl‘ (Kretinga), Pãlėiknis ~ Pãlieknis (místní název v okolí Endriejavas, okres Rietavas).

Z příkladů je patrné, že intonace přesunutého přízvuku v dounininském nářečí závisí na původní intonaci slabiky. Jestliže měla slabika s přesunutým přízvukem původně akutovou intonaci, často se taková zachovala i dnes (nářečně lomená), srov. párbėktę ~ párbėgti a bėktę ~ bėkti; jestliže měla cirkumflexovou intonaci, zůstala cirkumflexová (nářečně průběžná), srov. párėte ~ párėiti, párkėrštę ~ párkirsti, párlėkte ~ párlėkti a lėkte ~ lėkti (Kretinga, viz J. Aleksandravičius VVPI MD VIII 131, 132), viz také § 19.

Starobylé intonace si zachovaly také dlouhé přízvučné koncovky, nejsou-li v poslední slabice, např.: bãltõje ~ bãltojo, bãltõjų ~ bãltãjų, bãltõ-sės ~ bãltosios (Grūšlaukė), viz § 21 a.

I v dounininském nářečí se však vyskytuje mnoho případů, kdy mají slabiky s přesunutým přízvukem lomenou intonaci i místo původní cirkumflexové, např.: párlėke ~ párlėke, ale pràlėke ~ pràlėke, nãsvėka ~ nẽsveika (Kretinga, viz J. Aleksandravičius VVPI MD VIII 131, 132, srov. také § 20 a). Je možné, že lomená intonace namísto původní cirkumflexové vznikla analogicky nebo že v jednotlivých případech je i sám přesunutý přízvuk mladší.

Přesunutý přízvuk a lomená intonace v koncových slabikách slova (ve všech případech, viz § 21 b) jsou zřejmě pozdější. Jejich původ nejspíše souvisí s jinými dlou-

131

… postpřízvučných slabik, a také na odsouvání přízvuku (viz § 22 a) a monoftongizaci koncových dvojhlásek (viz § 24).

To znamená, že odsunutý přízvuk (stejně jako stažený, viz § 9 a) vznikl v dounininských a severních donininských nářečích ještě v době, kdy se intonace postpřízvučných slabik stále rozlišovaly a nebyly sjednoceny. Intonace postpřízvučné slabiky, která získala přízvuk, se už nemohla změnit, protože v litevštině se sjednocovaly pouze intonace nepřízvučných slabik. V dūnininských nářečích odsunutý přízvuk vznikl později — po sjednocení intonací postpřízvučných slabik, kdy už všechny dlouhé postpřízvučné slabiky měly akut; je tedy pochopitelné, že postpřízvučná slabika po získání odsunutého přízvuku musela zachovat akut (zlomenou intonaci).

§ 28. Rozdílnost intonací odsunutého přízvuku v dounininských a dūnininských nářečích ukazuje, že v severní části žemaitských nářečí začalo odsouvání přízvuku dříve, zatímco v jižní části později. Protože stahování přízvuku zřejmě také začalo dříve v severní části (ukazují to rovněž intonace slabik s předcházejícím přízvukem, tj. slabik předcházejících přízvuku, viz § 20 a), je třeba předpokládat, že stahování i odsouvání přízvuku probíhaly souběžně. Odsouvání přízvuku však, chápeme-li je jako jev, který vznikl (alespoň zčásti) v důsledku stahování přízvuku (viz § 23 a), muselo následovat po stahování, tedy nastat o něco později.

§ 29. a) Lze předpokládat, že odsunutý přízvuk, stejně jako stažený, vznikl nejprve ve slovech, jejichž hlavní starověký přízvuk připadal na krátké slabiky. Dokládá to skutečnost, že v tomto případě je vedlejší odsunutý přízvuk silnější a samohlásky i dvojhlásky, které jej nesou, jsou více prodloužené než ve slovech, v nichž je starověký přízvuk na dlouhých slabikách, např.: lėpàm ~ lipama ‘lipame’, dėdėsės ~ didžiasis, rėzdàms ~ rįsdamas; ale nèšõnì ~ nešant, áugàm ~ augama ‘augame’, dūobėls ~ dóbilas (dūnininkové), srov. § 21.

b) Dounininkové a donininkové vyslovují slova s vedlejším odsunutým přízvukem, v nichž starověký přízvuk leží na a, e, takto: nàktėi ~ nãktie ‘na noc’, vẽstėis ~ vėstis (Kretinga), làpà ~ lãpai, žẽmė ~ žẽmei (Normantai, okres Klaipėda), zatímco dūnininkové vyslovují tatáž slova nãkti ~ nãktie, vẽstis ~ vėsties (Laukuva). To znamená, že a, e s hlavním starověkým přízvukem se zde u dounininků vyslovují krátce, kdežto u dūnininků dlouze. Na základě toho lze předpokládat, že vedlejší odsunutý přízvuk u dounininků vznikl ještě před prodloužením krátkých přízvučných a, e. Hlavní starověký přízvuk, oslabený vznikem vedlejšího odsunutého přízvuku, už tyto samohlásky nemohl prodloužit. Vedlejší odsunutý přízvuk u dūnininků vznikl až po prodloužení a, e.

c) Samohlásky ė, o (~ i, u) se u dounininků i dūnininků s hlavním starověkým přízvukem prodloužily (např.: kė.ta ~ kitą, šò.va ~ siūvo), avšak ve slovech s vedlejším odsunutým přízvukem zůstaly tyto samohlásky krátké (např. u dūnininků stėprė ~ stipriai, sòkrė ~ sūkriai, v Kretingě: lėpàm ~ lipama ‘lipame’, bòvòm ~ būvoma ‘buvome’). To znamená, že vedlejší odsunutý přízvuk u dounininků i dūnininků vznikl před prodloužením ė, o (srov. § 22a).

§ 30. Lotyština má rovněž vedlejší přízvuk, který se v mnohém podobá vedlejšímu odsunutému a vedlejšímu staženému přízvuku v žemaitských nářečích. Slabiky s vedlejším přízvukem v lotyštině si stejně jako v žemaitských nářečích v mnoha případech zachovaly starou intonaci, např.: dẽrības:

132

derýbos, ciemĩns: kaimýnas, vasarãjis: vasarójas, vãcietis: vókietis, zinãms: žìno-mas, žinóti, aklė̃: aklėjì, aklùos: aklúosius (viz J. Endzelīns Gr. 41 a násl.); v lotyštině však byly zřejmě vlivem systému vedlejší přízvuk i jeho intonace většinou vyrovnány a sjednoceny (viz J. Endzelīns Gr. 32, 33). Zachované starověké intonace vedlejšího přízvuku v lotyštině a žemaitských nářečích jsou tak dalším důkazem, že přízvuk na první slabice vznikl stejným způsobem jak v lotyštině, tak v severních litevských nářečích. Ustálenější systém vedlejšího přízvuku (a intonací) v lotyštině navíc ukazuje, že dnešní lotyšský systém přízvuku je starší než systém severních litevských nářečí, což dále podporuje představu, že vlna stahování přízvuku (a zároveň jeho odsouvání), jako důsledek zkracování koncovek s akutem (a cirkumflexem) — dlouhých v lotyštině — pronikla do severních litevských nářečí z lotyšské jazykové oblasti. Zřejmě byly kontakty starověkých žemaitských nářečí a nářečí povodí řeky Mūša s lotyšskými nářečími intenzivnější než jinde, a proto se zde v litevské jazykové oblasti mohly snáze vytvořit první ohniska stahování přízvuku.

Zkratky

APh — Archivum Philologicum, Kaunas, 1930—1938.

K. Būga LKŽ — K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, I sąsiuvinis, Kaunas, 1924.

K. Būga RR — K. Būga, Vybrané spisy, I, sestavil Z. Zinkevičius, redigoval V. Mažiulis, Vilnius, 1958; II, sestavil Z. Zinkevičius, Vilnius, 1959.

J. Endzelynas GF — J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957.

J. Endzelynas Gr — J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951.

Gtr — Vl. Grinaveckis, Krácení koncovek v litevských nářečích. — „Vědecké práce Vilniuského státního pedagogického institutu. Litevský jazyk a literatura“, VIII, 97—105, Vilnius, 1959.

K. Jaunius — Росс говор — Диалектологические особенности литовского языка в Россенском уезде (К. Явниса). — К. Гуковский, Описание Россенского уезда, стр. 20—25, Ковна, 1893.

Kirtis — V. Grinaveckis, Přízvuk severozápadních žemaitských nářečí. — „Otázky litevské lingvistiky“, I, 109—118, Vilnius, 1957.

F. Kuršaitis Gr — Grammatik der litauischen Sprache von Dr. Friedrich Kurschat, Halle, 1876.

LKK — Otázky litevské lingvistiky, I, 1957; II, 1959; III, 1960.

LKŽD — Pr. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1941.

MADA — Práce Akademie věd Litevské SSR. Řada A.

švdt — severozápadní žemaitská nářečí.

Švdt — Vl. Grinaveckis, Fonetické zvláštnosti severozápadních žemaitských nářečí a jejich vývoj. — „Vědecké práce Vilniuského státního pedagogického institutu“, XI, 41—118, Vilnius, 1960.

VVPI MD — Vědecké práce Vilniuského státního pedagogického institutu.

Místa, z nichž pochází materiál, a jeho poskytovatelé a zapisovatelé

Alsėdžiai, okres Plungė, 1958¹— G. Sėlenytė.

ves Bikūnai, okres Anykščiai, 1960—O Žakytė.

¹ Číslo u názvu místa označuje datum zapsání nebo poskytnutí materiálu. Příklady uvedené v článku z míst, která nejsou v tomto seznamu zmíněna, zapsal na místě sám autor článku.

133

ves Čeniškiai, okres Biržai, 1958 — V. Drevinskaitė.

ves Eglynlaukis, okres Joniškis, 1960 — A. Lauciūtė.

Endriejavas, okres Rietavas, 1956 — E. Martinkutė.

Grūslaukė, okres Kretinga, 1960 — A. Vaitkutė.

Ylakiai, okres Seda, 1958 — E. Malukaitė.

ves Jokampolė, okres Kelmė, 1960 — N. Tamutytė.

Kamajai, okres Rokiškis, 1955 — D. Gargasaítė.

ves Karalinava, okres Molėtai, 1958 — A. Pivoras.

Kartena, okres Kretinga, 1959 — E. Tamošaitytė.

ves Kulai I, okres Skuodas, 1960 — I. Žutaitė.

Pušalotas (ves Dikoniai), okres Joniškėlis, 1955 — O. Sučvaitė.

ves Saulėtekis, okres Vilkija, 1959 — G. Mozurkaitė.

Seda, 1958, 1959 — R. Mickevičiūtė, V. Majausskaitė.

vesnice Skliaustės, okres Seda, 1958 — D. Jonikaitė.

vesnice Stetiškiai, okres Panevėžys, 1959 — M. Taruškaitė.

vesnice Suginčiai, okres Molėtai, 1959 — A. Sugintaitė.

vesnice Šakiai, okres Molėtai, 1958 — E. Lukošiūnaitė.

vesnice Šimkūnai, okres Joniškis, 1958 — O. Riniūtė.

Šiupyliai (vesnice Norvaišiai), okres Šiauliai, 1955 — Alb. Vaitkutė.

Tyruliai, okres Radviliškis, 1960 — V. Galinauskaitė.

vesnice Uniūnai, okres Linkuva, 1959 — S. Dauparaitė.

Židikai, okres Seda, 1959 — B. Malukaitė.

II

Materiál shromážděný na různých místech okresu Kelmė (Adomaičiai, Kiaunoriai, Kražiai, Kušleikiai, Pakražantis, Salopelkis, Tytuvėnai aj.) byl zaznamenán při dialektologické expedici Vilniauského státního pedagogického institutu v roce 1959, kterou vedli seniorní lektoři J. Aleksandravičius a V. Grinaveckis a které se zúčastnilo 20 studentů (B. Rokaitė, Ž. Urbavičiūtė, E. Tamošaitytė, I. Ermanytė, P. Katinaite, J. Keliolytė, A. Stunžėnaitė aj.). Materiál z okresu Akmenė (Klykoliai, Papilė, Viekšniai) byl rovněž shromážděn při dialektologické expedici VPI v roce 1959, které se kromě autora tohoto článku zúčastnili také B. Rokaitė, E. Martinkutė, I. Ermanytė, J. Ilkevičiūtė, A. Verbickaitė, P. Katinaite aj.

RETRAKCE A PŘESUN PŘÍZVUKU V NÁŘEČÍCH LITEVŠTINY

В. З. ГРИНАВЕЦКИС

Shrnutí

1. Retrakce přízvuku

Retrakce přízvuku z konce slova na jeho začátek se rozkládá na celé severní a severozápadní území litevštiny. Zákonitosti retrakce přízvuku však nejsou na celém tomto území stejné. Na samém severu, poblíž lotyšské hranice, se na některých místech (Akmenė, Joniškis, Žeimelis) přízvuk z konce slova vždy přesouvá na počáteční slabiky, tj. z krátké koncovky, např.: vien~vieną ‚jedna‘, z dlouhé cirkumflexní koncovky, např.: laukė~laukai ‚pole‘, a z dlouhé akutové koncovky, např.: vaikam~vaikám ‚dětem‘. Taková

134

retrakce přízvuku se vyskytuje v severozápadní části litevského území a v okolí města Klaipėda. Jihovýchodně od uvedeného území se přízvuk přesouvá na počáteční slabiky pouze z krátké (a také původně akutové) a cirkumflexní koncovky. Jde o zákon retrakce gravisově-cirkumflexního přízvuku. Jihovýchodní hranice rozšíření tohoto zákona vede od pobřeží Kurského zálivu, od místa, kde se do něj vlévá řeka Minija, přibližně přes tato místa: Žemaičių Naumiestis, Pajūris, Upyna, Vaiguva, Kurtuvėnai, Kužiai, Šiauliai (ze severu), Radviliškis, Baisogala, Upytė, Panevėžys (z jihovýchodu), Vabalninkas a západně od města Biržai dosahuje lotyšské hranice. Jižně a východně od uvedené linie se přízvuk stahuje pouze z krátké (a původně akutové) koncovky, ale tato retrakce se ještě někdy děje jako dvojice. V okolí města Šiauliai a jižně od něj (Pakapė, Kiaunoriai, Kelmė, Kražiai, Pakražantis, Tytuvėnai, Šiluva), stejně jako v okolí města Biržai, se přízvuk z krátké koncovky stahuje vždy, např.: saũsa šakà~sausa šakà ‚suchá větev‘ (Kelmė), saũs šak ‚totéž‘ (Biržai). Na celém zbývajícím území, kde platí zákon retrakce přízvuku z krátké koncovky, se přízvuk stahuje pouze tehdy, je-li předposlední slabika dlouhá, např.: saũsa ‚suchá‘, ale šakà ‚větev‘ (Viduklė, Čekiškė, Jonava, Ukmergė...). Jihovýchodní hranice retrakce přízvuku z krátké koncovky vede přibližně přes tato místa: Upyna, Nemakščiai, Viduklė, Šimkaičiai, Ariogala, Čekiškė, Kulva, Gelvonai, Giedraičiai, Molėtai, Leliūnai, Vyžuonos, Svėdasai, Kamajai, Kraunos.

V žemaitských nářečích se při retrakci přízvuku hlasová síla rozkládá na všechny slabiky slova, např.: dẽinā~dienà ‚den‘, vakãrė~vakarė ‚večer‘. Stejné rozložení přízvuku na všechny slabiky se vyskytuje také v aukštaitských nářečích sousedících se žemaitskými a rovněž v místech, kudy prochází hranice retrakce akutového a akutově-cirkumflexního přízvuku. Zbytky přízvuku na konci slova při jeho stahování na začátek svědčí o postupném přesunu přízvuku z konce slova na jeho začátek.

V žemaitských nářečích se přízvuk stahuje na první slabiku, kdežto v aukštaitských na předposlední (s drobnými odchylkami).

Jedním z nejdůležitějších faktorů, které způsobily zánik přízvuku na konci slova, je redukce starých koncovek se silným počátečním přízvukem, např.: *sausã>sausà>sūsà (v žemaitských nářečích) >saũs (povodí řeky Mūša). Proto je pochopitelné, že proces zániku přízvuku na konci slova začal u krátkých (a původně akutových) koncovek. Retrakce přízvuku začala nejdříve na severozápadě žemaitských nářečí a v aukštaitských nářečích v povodí řeky Mūša; odtud se rozšířila na ostatní dnešní území, kde se vyskytuje retrakce přízvuku. Na počátku měla tedy retrakce přízvuku dvě centra (severozápad žemaitských nářečí a povodí řeky Mūša), která se zřejmě nesetkala; teprve později se oblasti šíření retrakce přízvuku v žemaitských a aukštaitských nářečích spojily.

135

Retrakce přízvuku se mohla objevit až po zkrácení starobylých akútních koncovek, tj. po 13. století. V lotyštině se akútní koncovky zkrátily dříve než v litevštině. Podle J. Endzelīna byl v lotyštině přízvuk nejprve stažen z konce na začátek u těch slov, jejichž koncovky byly krátké nebo měly původně akútní intonaci (viz Gr. 33—32). Z toho vyplývá, že i lotyština kdysi měla retrakci pouze gravisového přízvuku a teprve v dalším vývoji (postupným zobecňováním podle analogie, stejně jako v nářečích litevštiny) se v ní vytvořil současný systém přízvuku, tj. stálý přízvuk na první slabice. Jestliže proces přesunu přízvuku na první slabiku probíhal v lotyštině stejně jako v litevských nářečích, musely být stejné i příčiny retrakce — redukce akútních koncovek (v lotyštině všech dlouhých koncovek). Protože se dlouhé koncovky v lotyštině zkrátily dříve, musela i retrakce přízvuku nastat dříve než v litevských nářečích. A jelikož žádný jazykový jev nevzniká naráz na celém jazykovém území, nýbrž se šíří z jednoho či několika center, vlna retrakce přízvuku jako důsledek redukce koncovek nepochybně dorazila na severozápad a sever litevských nářečí z Lotyšska a poté zasáhla rozsáhlejší území. Výše uvedená starobylá centra vzniku retrakce přízvuku na litevském jazykovém území měla v té době patrně užší kontakty se starobylými lotyšskými nářečími.

2. Přesun přízvuku

Žemaitským nářečím je kromě staženého přízvuku vlastní také přesunutý přízvuk, tj. přízvuk vzniklý v nepřízvučných slabikách následujících po původně přízvučné slabice, např.: kàtė~kàtei ‚kočce‘. Přesunutým přízvukem se vyslovují všechny dlouhé (někdy i krátké) nepřízvučné slabiky následující po původně přízvučné slabice. Příčinou vzniku přesunutého přízvuku byla patrně retrakce přízvuku. Protože se po retrakci mnohá slova vyslovovala s přízvukem na každé slabice, měla se i síla hlasu v těch slovech, jichž se zákon retrakce přízvuku netýkal, rozložit. Druhou příčinou přesunu přízvuku je redukce dlouhých cirkumflexních koncovek. Dokazuje to následující: ve skloňovacím nebo časovacím paradigmatu se přesunutý přízvuk vyskytuje v těch tvarech, jejichž koncová slabika byla dlouhá a měla cirkumflexní intonaci, např.: šọ́lėne (< *šūlinē)~šùlinė ‚studna‘ (nominativ jednotného čísla), šọ́lėnęs (*šūlinēs)~šùlinės (genitiv jednotného čísla), šọ́lėnę (< *šūlinēn)~šùlinę (akuzativ jednotného čísla), šọ́lėnių (< *šūlinjū)~šùlinių (genitiv množného čísla), avšak šọ́lėne (< *šūlinēn)~šùline (instrumentál jednotného čísla), šọ́lėnęs (< *šūlinēs)~šùlines (akuzativ množného čísla).

O starobylosti přesunu přízvuku svědčí intonace, s níž se vyslovují slabiky nesoucí tento přízvuk. Jestliže se nepřízvučná slabika po původně přízvučné vyslovovala s akútním přízvukem, vyslovuje se i dnes v mnoha případech s přerušovanou intonací, která má původ v akútní intonaci (např.: pàrkõste~pàrkąsti ‚překousnout‘, srov.

136

kãsti ‚kousnout‘), a naopak: jestliže se slabika po původně přízvučné vyslovovala s cirkumflexní intonací, ve většině případů se i nyní tato slabika pod přesunutým přízvukem vyslovuje se silnou středovou intonací (např.: pārsēgōnda ~ pārsigando ‚lekl se‘, srov. išsigāndo ‚totéž‘, lygio-je~lygiojo <*ligjā̃ ‚rovného‘), která má původ v cirkumflexní intonaci. Z toho vyplývá, že přesunutý přízvuk, stejně jako přízvuk stažený, vznikl ještě před zobecněním akútní intonace v nepřízvučných slabikách po původně přízvučné slabice a cirkumflexní intonace v předpřízvučných slabikách (jako v lotyštině).

Takové rozlišování intonací ve slabikách s přesunutým přízvukem se vyskytuje pouze v severních žemaitských nářečích; jižněji je intonace přesunutého přízvuku vždy přerušovaná. To ukazuje, že na severu žemaitských nářečí začal přesun přízvuku dříve, zatímco na jihu později.

Také lotyštině jsou vlastní vedlejší přízvuky, které ve většině případů rovněž zachovaly starobylé intonace, např.: akliē: litevsky aklieji ‚slepí‘, ciemīns: litevsky kaimynas ‚soused‘. To znovu dokládá, že proces utváření systému přízvuku (s přízvukem na začátku slova) probíhal v lotyštině i v severních nářečích litevštiny podobně.

Retrakce a přesun přízvuku v litevských nářečích

V. GRINAVECKIS

Shrnutí

I. Retrakce přízvuku

Retrakce přízvuku z konce slova na začátek zahrnuje celé severozápadní území litevského jazyka. Pravidla této retrakce však nejsou na celém území stejná. Na samém severu, v blízkosti lotyšské hranice, v okolí měst Akmenė, Joniškis a Žeimelis, se přízvuk vždy přesouvá z konce slova na začátek, tj. z krátké koncovky, jako například vien ~ vienà — „sám, jedna“, z cirkumflektované koncovky, jako například laukė ~ laukai „pole“, a z koncovky s akutovým přízvukem, jako například vaikam~vaikám „dětem“. Tato retrakce se vyskytuje v severozápadní části litevského jazykového území a v okolí Klaipėdy. V jihovýchodním směru výše zmíněného území se přízvuk přesouvá na první slabiky pouze z krátké koncovky (původem také z akutové a cirkumflektované koncovky). To je pravidlo retrakce gravisově-cirkumflektovaného přízvuku.

137

Jihovýchodní hranice rozšíření tohoto pravidla od pobřeží Kurského zálivu, kde se vlévá řeka Minija, prochází přibližně těmito oblastmi: Žemaičių Naumiestis, Pajūris, Upyna, Vaiguva, Kurtuvėnai, Kužiai, Šiauliai (severně), Radviliškis, Baisogala, Upytė, Panevėžys (jihovýchodně), Vabalninkas; západně od města Biržai dosahuje lotyšské hranice. Jižně a východně od zmíněné linie se přízvuk retrahuje pouze z krátké koncovky (a podle původu z akutové koncovky), tato retrakce však může probíhat dvěma způsoby. V okolí města Šiauliai, jižně od něj (Pაკapė, Kiaunoriai, Kelmė, Kražiai, Pakražantis, Tytuvėnai, Šiluva), a také kolem města Biržai se přízvuk vždy retrahuje z krátké koncovky, např. saũsà šakà ~ sausà šakà „suchá větev“ (Kelmė), saũs šak „tamtéž“ (Biržai). Na zbytku území, kde působí pravidlo retrakce z krátké koncovky, se přízvuk retrahuje pouze tehdy, je-li předposlední slabika dlouhá, např. saũša „suchý“, ale šakà „větev“ (Viduklė, Čekiškė, Jonava, Ukmergė…). Jihovýchodní hranice retrakce z krátké koncovky prochází přibližně těmito oblastmi: Upyna, Nemakščiai, Viduklė, Šimkaičiai, Ariogala, Čekiškė, Kulva, Gelvonai, Giedraičiai, Molėtai, Leliūnai, Vyžuonos, Svėdasai, Kamajai, Kriaunos.

V nížemaitských (žemaitských) nářečích se při retrakci přízvuku rozkládá hlasová síla na všechny slabiky slova, např. dẽinà ~ dienà „den“, vàkarè ~ vakarè „večer“. Takové rozložení přízvuku nacházíme také ve východolitevských (aukštaitských) nářečích, která sousedí s nížemaitskými nářečími. Vyskytuje se také v oblastech, jimiž prochází hranice retrakce akutového a gravisově-cirkumflektovaného přízvuku. Zbytky přízvuku na konci slova během jeho retrakce na začátek svědčí o tom, že retrakce přízvuku z konce slova na jeho začátek probíhá postupně.

V nížemaitských nářečích se přízvuk retrahuje na první slabiku, východolitevských nářečích však na předposlední slabiku (až na několik výjimek).

Jedním z nejdůležitějších činitelů podmiňujících zánik přízvuku na konci slova je redukce starobylých akutových koncovek, např. *sausá > sausà > sãus² (v nížemaitských nářečích) > saũs (v povodí řeky Mūša). Proto je pochopitelné, že proces zániku přízvuku na konci slova začal u krátkých koncovek (a podle původu u akutových koncovek).

Retrakce přízvuku začala o něco dříve v severozápadních nížemaitských nářečích a odtud se rozšířila na zbývající území retrakce přízvuku. Retrakce přízvuku na začátek tak měla dvě centra (severovýchodní nížemaitská nářečí a povodí řeky Mūša), která spolu zřejmě nepřišla do styku; teprve následným rozšířením jejich území se nížemaitská a východolitevská retrakce přízvuku spojily.

138

Retrakce přízvuku se mohla objevit až po zkrácení starobylých akcentovaných koncovek, tj. po 13. století. Dlouhé koncovky se v lotyštině zkrátily o něco dříve než v litevštině. Podle J. Endzelina se přízvuk v lotyštině přesunul především z konce slova na jeho začátek u slov s krátkými koncovkami (Gr. 33—32). Z toho vyplývá, že i lotyština měla kdysi pouze retrakci gravisového přízvuku a teprve v dalším vývoji (v procesu analogického zobecnění, stejně jako v litevských nářečích) se v ní vytvořil také současný systém přízvuku, tj. přízvuk na první slabice. Jestliže proces retrakce přízvuku na první slabiku probíhal v lotyštině i v litevských nářečích stejně, musely být stejné také příčiny této retrakce — redukce (dlouhých) koncovek. Protože se dlouhé koncovky zkrátily dříve, měla i retrakce přízvuku nastat mnohem dříve než v litevských nářečích. Jelikož se žádný jazykový jev nemůže objevit náhle na celém území, nýbrž se šíří z jednoho či několika center, přišla retrakce přízvuku jako důsledek redukce akutově přízvučných koncovek nepochybně z Lotyšska do severozápadních území a severních nářečí litevštiny a později zasáhla i větší území. Výše zmíněná centra vzniku retrakce přízvuku na území litevštiny byla zřejmě v úzkém kontaktu se starobylými lotyšskými nářečími.

II. Přesun přízvuku

Pro dolnolitevská nářečí je s výjimkou retrahovaného přízvuku charakteristický přesun přízvuku, tj. přízvuk, který vznikl po přízvučné slabice, např.: Ràte ~ kãtei, kočce (D.).¹ Přesunutým přízvukem se vyslovují všechny dlouhé (někdy také krátké) slabiky následující po přízvučné slabice. Příčinou vzniku přesunutého přízvuku byla zřejmě retrakce přízvuku. Protože se po retrakci přízvuku již mnoho slov vyslovovalo s přízvukem na všech slabikách, měla se síla hlasu rozložit také v těch slovech, kterých se retrakce přízvuku nedotkla. Druhou příčinou přesunu přízvuku je redukce dlouhých cirkumflektovaných koncovek. Dokazuje to následující: v paradigmatech skloňování nebo časování se přesunutý přízvuk objevuje v těch tvarech, v nichž byla poslední slabika dlouhá a cirkumflektovaná, např. šòłẽnę < *šùlinē ~ šùline ‘studna, N. sg.’ šòłẽnes < *šùlinēs ~ šùlines ‘G. sg.’, šòłẽnę < *šùlinēn ~ šùline ‘Akk. sg.’ šòłẽnu < *šùlinjun ~ šùliniu ‘G. pl.’, avšak šò-łẽnę < *šùlinēn ~ šùline ‘se studnou’, šò.łẽnes < ~ šùlinēns ~ šùlines ‘Akk. pl.’

O stáří přesunu přízvuku svědčí intonace, s níž se vyslovují slova s daným přízvukem. Pokud nepřízvučná

139

slabika byla vyslovována s akutovým přízvukem, vyslovuje se i dnes s lámaným tónem, který pochází z akutové intonace (např.: pãrkõste ~ pãrkašti ‘prokousnout’, srov. kãšti ‘kousat’), a naopak: byla-li nepřízvučná slabika vyslovována s cirkumflektovaným přízvukem, vyslovuje se i nyní většinou při přesunutém přízvuku s protáhlým tónem (např.: pãrsẽgõnda ~ pársigan̄do ‘lekl se’, srov. išsigãndo ‘tamtéž’ lĩgõje ~ lygiojo < *lĩgjãjã ‘stejného…’), který pochází z cirkumflexu. Z toho vyplývá, že jak přesunutý, tak retrahovaný přízvuk vznikl ještě před zobecněním akutové intonace na po přízvuku následujících slabikách a cirkumflektované intonace na slabikách před přízvukem.

Takový rozdíl intonace na slabikách s přesunutým přízvukem se vyskytuje pouze v severních dolnolitevských nářečích; dále na jih má přesunutý přízvuk vždy lámaný tón. To ukazuje, že přesun přízvuku začal v dolnolitevských nářečích dříve než na jihu.

Lotyština má také vedlejší přízvuk, který si rovněž většinou zachoval starobylou intonaci, např. aklīē: litevsky aklieji ‘slepí’, ciemīns; litevsky kaimymas ‘soused’. To znovu svědčí o tom, že proces utváření přízvukového systému (s přízvukem na začátku slova) byl v lotyštině i v severních nářečích litevštiny stejný (nebo podobný).