LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

K OTÁZCE PŮVODU MOLD. RUM. DOINA

G. BOGAČ

Od poloviny minulého století se termín doina jako označení zvláštního písňového a hudebního žánru předrumunského folklóru pevně začlenil do folkloristiky i do běžného úzu. Je pravda, že jak sestavovatel první sbírky rumunských lidových písní (1852) Vasile Alecsandri, který termínu zajistil široké rozšíření, tak téměř všichni následující kulturní činitelé při vymezování žánru zohledňovali pouze jeho literární kritérium. Tímto slovem, převzatým z lidové terminologie Moldávie, se dlouho označovalo každé lyrické dílo, zpravidla v mollových tóninách, které se svým textem lišilo od hrdinsko-epických básní a od písní rituálních, kalendářních a tanečních. Tehdy, ve druhé polovině XIX. století a v prvních desetiletích našeho století, ještě nenastal čas ke studiu melodie a struktury vokální a instrumentální doiny, oblasti jejího rozšíření, stadií jejího vývoje, funkcí, zvláštností jejího provádění a dalších problémů.

Zatímco domácí folkloristika teprve shromažďovala fakta pro budoucí zobecnění, roku 1875 vyšla důkladná studie o původu samotného názvu. B. Petriceicu Hasdeu, absolvent Charkovské univerzity a významný moldavsko-rumunský filolog, navrhl etymologii termínu a určil jeho souvislost se vzdálenými příbuznými výrazy. Hasdeu pokládal toto slovo za tráckého (dáckého) původu. Je příbuzné, psal, s keltsko-irským dan „píseň, báseň“ a perským danah „píseň zpívaná ženami“. Obě tyto podoby předpokládají jako společný etymon sanskrtské slovo dana „píseň, zvuk“. Dalšími příbuznými výrazy tohoto termínu jsou zend. daēnā „píseň“ a arménské den, nejbližší je však samozřejmě litevské daina „píseň“.

183

(V té době se ještě nikdo nemohl zabývat osudem téhož slova v lotyštině)¹.

„Dákové a Litevci,“ psal Hasdeu, „jsou tedy jedinými národy, které zachovaly nezměněný obsah i podobu slova daina — nejkrásnějšího dědictví původního indoevropského jazyka, dědictví, které je mnohem starším svědectvím o společenství našich předků než nejstarší lapidární nápisy“…²

Moldavsko-rumunský učenec vznesl také otázku možného převzetí tohoto termínu Litevci (od Rumunů). Poznamenal, že Slované takové slovo nemají a že Moldavané a Litevci kdysi žili „v sousedství“. Hasdeu však tuto možnost ihned odmítl: názvy lidových písní se nepřejímají, tvrdil, a kromě toho lze výskyt -i- v litevském daina (ve srovnání se sanskrtským dana) vysvětlit zákonitostmi vývoje samotné litevštiny³. Otázku, zda Rumuni sami převzali toto slovo od Litevců, tento učenec nekladl.

Hasdeuovým názorům a argumentaci o tráckém původu termínu doina předcházelo vědecké vysvětlení Dimitrieho Cantemira (1672—1723). Podle názoru tohoto vynikajícího moldavského učence se doinou nazýval dácký „bůh války“. V poznámce ke svému textu Cantemir uvedl, že toto slovo se obvykle objevuje na začátku „mužských“ (z hlediska provádění) písní, tedy že zmínka o tomto božstvu představuje jakési vzývání⁴. Cantemirovo svědectví o výskytu tohoto slova v úvodní formuli písní (které podle jeho názoru měly výhradně válečný charakter) potvrdily pozdější folklorní záznamy. Toto slovo se skutečně vyskytuje v úvodech doiny, někdy tvořených řadou dvojslabičných či jednoslabičných zvolání; objevuje se i v úvodech, které se místy staly fakultativními. Je pravda, že v různých fonetických variantách a v různých rytmicko-akcentologických pozicích se vyskytuje v počátečních verších nejen doin, ale i jiných žánrů, včetně rituálních. Tak se v severní části dakorumunského území, v Maramureši, užívají podoby: dăina, dŭină; dui, dui, dui; v Transylvánii — dăină, dăina; ăi-nam – dăinam; ěi-nu – duinu; dăina-le; dăina-mă; ăină-dăină; dăina-dăină. V Moldávii se užívá doina a zdrobnělina doinița.

¹ První zavedení termínu daina do úzu v roce 1893 Krishjānidem Baronsem, na naléhání vydavatele Wissendorffa, a argumenty pro jeho zavedení, které předložili J. Lautenbach a J. Sander, vyvolaly ostrý odpor P. Šmitse a J. Sirmāise: P. Šmits, Par jauno tautas dziesmu krājumu. „Mājas Viesis“, 1893, s. 50; J. Sirmāis, Mūsu tautas dziesmu jaunākais izdevums, „Dienas Lapa“, 1894, s. 212—215. Za tuto informaci vděčíme rižské folkloristce M. Beitinya, které tímto upřímně děkujeme.

² B. Petriceicu Hasdeu, Principy srovnávací árijskoevropské filologie zahrnující indo-persko-thrácké, řecko-italsko-keltské a balto-slovansko-germánské skupiny, s aplikacemi na dějiny rumunského jazyka. Kurz přednášený na Fakultě literatury a filozofie v Bukurešti, I, 1875, str. 28—29.

³ Tamtéž, s. 26—27.

⁴ Димитрий Кантемир, Дескрипция Молдовей, Кишинэу, 1957, стр. 197.

184

Pouze v Moldávii, Bukovině a Maramureši se slovo doina a jeho varianty užívají jako termín označující hudební žánr písně. V Transylvánii se slovo vyskytuje pouze v úvodních verších. V jiných oblastech dakorumunštiny je doina jako termín neznámé: vůbec se nevyskytuje ve Valašsku, Oltenii, Banátu a Dobrudži⁵.

Cantemirův názor na původní vojenský charakter hudebního žánru i jeho názvu našel stoupence také v XIX. století: zastávali jej Iordachi Mălinescu a známý moldavský spisovatel C. Negruzzi, který dokonce složil tři pochodové „doiny“ a vydával je za lidové.

Argumentace Hasdeua, který Cantemirův názor zdůvodnil v souladu s úrovní vědy své doby⁶, však všem pozdějším badatelům připadala nepřesvědčivá. Před Hasdeuem i po něm (aniž by s ním ovšem polemizovali) hledali badatelé původ slova v jiných jazycích: lat. donativum „dar, který římský voják dostával po bitvě“ (!), lat. Diana „ochránkyně lovců“ (a tudíž válečníků), Danubius „Dunaj“. Všechny tyto tři návrhy vznikly roku 1842 z pera diletanta Iordachiho Mălinescua⁷. Jiní hledali etymon ve slovanských jazycích: slov. двойница „dvojitá píšťalka, dvojitá píšťalka“ — A. Cihac⁸; rus. дуть, дунуть — C. N. Burileanu⁹. Jiní učenci-filologové odvozovali slovo z řeckého δην, δαν — dórského označení „Jupitera“ — Petru Maior¹⁰, častěji však přece jen z latiny: Diana+oda (!) — básník I. Eliade-Rădulescu¹¹; lat. doleo, přes předpokládanou meziformu *dolina — A. T. Laurianu a I. C. Massim¹² aj. Nakonec se našli i badatelé, kteří slovo odvozovali z vlastního jazyka: od slovesa a dăina „houpat se, kolébat se“, anebo od opakované citoslovce, často se vyskytujícího v úvodech tohoto básnického žánru: dui, dui, dui¹³. Objevil se také názor, že toto slovo má v dakorumunštině germánský původ.

V poslední práci na toto téma, v již výše citované dokumentární a pronikavé studii rumunského folkloristy Ovi-

⁵ Všechny tyto příklady jsou spolu s kontextem uvedeny ve studii rumunského folkloristy Ovidiu Papadima, Considerații despre doină, „Studii și cercetări de istorie literară și folclor“, IX, 1960, č. 2, s. 326—329.

⁶ Autor zmínil také jméno badatele, který jako první upozornil na souvislost mezi dakorumunským doină a litevským daina: mnichovský orientalista Martin Haug „Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft“, 1855).

⁷ Iordachi Mălinescu, Un discurs și poezie, „Foaie pentru minte, inimă și învățătură“, V, 1842, s. 97—99; Ap. B. Petriceicu Hasdeu, Op. cit., s. 21; Ovidiu Papadima. Op. cit. s., 312.

⁸ A. de Cihac, Dictionnaire d’étymologie daco-romane, Francfort s/M., 1870, s. v.

⁹ C. N. Burileanu, Intre frunză verde“ și doină, București, 1936, стр. 57.

¹⁰ Ap. B. Petriceicu Hasdeu, Op. cit., s. 21.

¹¹ Ap. Ovidiu Papadima, Op. cit., s. 314.

¹² A. T. Laurianu a I. C. Massim. Slovník zahrnující slova z rumunského jazyka cizí svým původem nebo podobou a ta nejasného původu, Bukurešť, 1876, s. v.

¹³ Tiberiu Brediceanu, 170 melodii populare romînești din Maramureș. București, 1957. s. 5.

185

Papadimův názor vyjadřuje pevné přesvědčení o původu slova. Transylvánská forma dăina může být, jak navrhl „zcela oprávněně“ i Hașdeu, dáckého původu¹⁴; moldavská forma doina naproti tomu „nepochybně“ patří ke slovanským jazykům¹⁵. Proč tedy takto rozlišovat názvy jednoho a téhož objektu?

Pravda, kromě Hașdeua žádný z výše uvedených autorů svá předpokládaná etymologická řešení nezdůvodnil, pouze je navrhl, a ani se nepokusil vyvrátit názory předchozích autorů.

Tyto badatele pravděpodobně zmátla nečekanost a obrovský „rozmach“ Hașdeuovy etymologie. Ve skutečnosti však podle nejnovějších lingvistických poznatků není dáckých prvků v moldavštině zase tolik. Nejnovější badatelé thráčtiny, bulharský etymolog Vl. Georgiev¹⁶ a rumunský jazykovědec I. I. Russu¹⁷, ve svých pracích věnovaných zvláště takzvaným autochtonním prvkům slovo doina vůbec nezkoumají, ba ani je nezařazují do seznamu thráckých slov, která se dochovala v jazycích národů Balkánského poloostrova. Proti hypotéze o jediném starobylém „dáckém“ prototypu svědčí také varianty, které jsou nečekané u tak jednotného jazyka, jakým je dakorumunština, a vyskytují se navíc ve velmi malé vzdálenosti od sebe (dokonce i na témže místě!). Stejně závažným vyvrácením vysokého stáří tohoto slova u Dakorumunů je jeho fonetická podoba: očekávaná moderní forma by v dakorumunštině nebyla doina, nýbrž *doaină. Vědce mohl zmást také fakt, že Hașdeu příliš kategoricky vyloučil možnost přejímání, přestože do jiných jazyků často pronikají nejen názvy, ale i samotné předměty — lidové nástroje, tance a písně — například cobza, lăuta, ghitara, polca, mazurca sîrba, bulgăreasca v dakorumunštině; samotné slovo daina v současné lotyštině atd. (Je však třeba mít na paměti, že všechny tyto převzaté objekty a slova se nepřebírají v „čisté“ podobě, nýbrž se vždy mísí s tradičním fondem.) Hașdeu konečně tehdy nemohl vůbec zohlednit značnou fonetickou variabilitu slova, hudební stránku doiny (její blízkost či odlišnost od litevských dain dosud nikdo neprozkoumal...) ani jednotlivé vývojové fáze a oblast rozšíření samotné doiny.

Hlavní skutečností, kterou nezohlednil ani Hașdeu (jenž tehdy neměl k dispozici potřebné materiály), ani pozdější etymologové, je to, že slovo doina se nejčastěji objevuje pouze v úvodní formuli poetického textu tohoto hudebního žánru (regionálně také v některých dalších žánrech), v té jeho části, která podle zjištění muzikologů nijak nesouvisí, ani geneticky, ani

¹⁴ Ovidiu Papadima, Op. cit., стр. 316.

¹⁵ Ibidem, стр. 317.

¹⁶ Владимир Георгиев, Тракийският епик, София, 1957.

¹⁷ I. I. Russu, Limba traco-dacilor, București, 1959.

186

ani tematicky s ostatními částmi doiny jako takové¹⁸. A pokud se objevuje i v samotném textu doiny, doplňuje tam tento výraz verš do přirozené délky.

Slovo doina se s největší pravděpodobností právě odtud, z této úvodní „cizorodé“ formule — která je v tomto žánru dnes fakultativní — časem osamostatnilo a začalo nejprve regionálně, a poté od poloviny XIX. století (rozšířením svého významu) označovat tento zvláštní poetický a hudební žánr jako celek. Ve folkloru se často vyskytují případy, kdy se jednotlivá slova z úvodní formule, stejně jako vůbec z textu písní, osamostatní a získají samostatný a zobecněný význam. Úvodními formulacemi písní mohou být různá zvolání i celé věty, zcela převzaté z jiných jazyků: takové jsou rumunské začátky balad v jazyce čangajů, moldavské úvodní formule písní Romů atd. Do jiného jazykového prostředí se přenášejí i celé sloky (ukrajinský folklorista například ve Vinnycké oblasti objevil moldavský text předlohy Puškinovy „Písně Zemfiry“; v dětských „rozpočítadlech“ se objevují slova i celé výrazy převzaté z jiných jazyků atd.). Přítomnost slov, která v úvodních formulích ztratila veškerý smysl, i slov, která dále oddělují jednotlivé sloky různých obřadních písní (například výskyt zcela nesrozumitelného rumunského slova ler ve formuli ler, doamne, pocházející z lat. (Na) IleI (uiah), domine, současně dokazuje možnost zařazování nových výpůjček do úvodní formule a neodporuje možnosti, že se tato formule později osamostatní. Slovo doina se všemi svými variantami se konečně vyskytuje zdaleka ne na celém dakorumunském území. Ba co víc: pouze v Moldávii, Bukovině a Maramureši, tedy jen v severní a severovýchodní části tohoto území, se toto slovo v lidovém jazyce používá jako označení určitého hudebního žánru; na poměrně rozsáhlém území Transylvánie se zachovalo pouze v úvodních formulích a nemá žádný určitý význam. V jižní části území dakorumunského jazyka slovo zcela chybí, stejně jako ve všech románských nářečích Balkánského poloostrova. Kdyby slovo mělo jednotný dácký původ, k tomu by samozřejmě nemohlo dojít.

To vše svědčí o tom, že moldavské slovo doina je přejaté.

Lze vyslovit domněnku, že dakorumunské slovo doina bylo ve XIII—XV. století převzato od Litevců. Tuto hypotézu podporují následující fakta (jazykové povahy).

V litevštině znamená daina „lidová píseň“, zatímco v moldavštině jde o konkrétní poetický a hudební žánr. Význam slova je tedy v moldavštině mnohem užší než v litevštině. Toto zúžení významu, typické právě pro lexikální

¹⁸ Em. Comişel, Preliminarii la studiul ştiinţific al doinei, „Revista de Folclor”, IV, 1959, № 1—2, стр. 157.

187

…výpůjček se, jak již víme, odehrávalo v severní polovině dákorumunského území, tedy právě na území, jehož obyvatelé skutečně mohli přicházet do styku s Litevci, být s nimi, ne-li v „sousedství“, alespoň v kontaktu vojenského, obchodního a kulturního charakteru. Kromě toho lze dnes, kdy se již nahromadilo nemálo faktů, zaznamenat i následující, zřejmě nikoli náhodnou shodu: slovo doina se vyskytuje v jeho nářečních podobách daina a daină (tak blízkých, totožných s litevským daina!), a to v úvodních formulích i jako lidový termín na severu, právě v oblasti rozšíření a nejstarší fáze hudebního vývoje tohoto žánru.¹⁹ Konečně bychom měli předpokládat výpůjčku slova doina také proto, že na rozdíl od litevštiny, kde má slovo silnou oporu ve slovech téhož kořene, je v dákorumunštině doina slovem základovým, a také proto, že všechna od něj odvozená slova jsou tvořena pomocí poměrně nových přípon: jméno дойнаш je utvořeno pomocí přípony -аш, v jazyce nové, maďarského původu; zdrobněle a mazlivě zabarvené дойницэ obsahuje příponu slovanského původu; všechna ostatní odvozená slova — дойнар a дойни, дойнишоарэ и дойнитор — jsou sice utvořena pomocí přípon latinského původu, přesto však v moldavštině představují poměrně novotvary z období existence samotné moldavštiny. To vše — zúžení významu, shoda areálu nářeční podoby дайна s areálem nejstarší hudební fáze doiny a konečně morfologie nových odvozenin od kořenového slova дойна — by nemohlo nastat, kdyby slovo дойна (jako termín, nikoli jako básnický a hudební žánr!) bylo dáckého původu.

K výpůjčce dákorumunského дойна mohlo dojít v době, kdy se hranice litevského království rozšiřovaly (XIII—XV. století) až k hranicím Moldávie a severní Transylvánie. Zda k této výpůjčce došlo přímo, nebo prostřednictvím polštiny, není jasné; slovo dana nejasného původu se vyskytuje také v polských písních (v kontextu: Da, dy, dana, da, dy, dana; Oj dana moja dana; Dana, dana, dana, dana; Dana...le... a jinde).²⁰

Původně neznámá sloka, anebo pouze toto jediné slovo, které dříve žilo v nějaké samostatné sloce (snad skutečně vojenského rázu a v litevštině!), se dostalo do textu tradičního začátku místní tradiční melodie doiny. Spolu s básnickou slokou nebo refrénovým slovem byly do tohoto začátku vneseny, navrstvily se či kontaminovaly—

Béla Bartók, Insemnări asupra cântecului popular romînesc, s předmluvou Zena Vancey, „Revai Lexicon“, Vol. Supl., 1935, s. 73; Ap.: Tiberiu Alexandru, Béla Bartók despre folclorul romînesc, București, 1958, s. 73; Cfr. Em. Comișel, Op. cit., s. 149.

²⁰ См., например, сборник: Dolf Chybiński, Od Tatr do Bałtyky, Kraków, 1950, NN 89, 140, 177, 208 и др.

188

—ly prvky neobvyklé melodie. (Jak již víme, začátek tohoto dákorumunského hudebního žánru, v němž se vyskytuje pouze slovo doina, není geneticky ani tematicky spjat s tradiční doinou.) Poté se slovo díky již ustálené podobě začátku, a tedy i častému užívání, izolovalo z kontextu jako termín pro celý hudební žánr. Tuto izolaci pozorujeme i dnes v Maramureši, kde termín duina nelze oddělit od obvyklého opakování dui-dui-dui, které je však třeba chápat nikoli jako slovotvorný kořen tohoto slova, nýbrž jako jeho důsledek. V Maramureši, kde je spojení refrénového opakování s již osamostatněným termínem dodnes patrné, se však zachoval zakonzervovaný nejstarší typ melodie doiny. Vzhledem k nestejnoměrnému vývoji hudebních žánrů v různých oblastech můžeme připustit, že právě tentýž proces proběhl i v Moldávii: z obdobného „cizorodého“ začátku se slovo oddělilo a ustálilo jako termín. K tomu však došlo již v některé rané fázi existence doiny s jejím převzatým začátkem. Samotná melodie doiny se zde pak ubírala vlastní cestou vývoje a vzdalování se od nejstarší fáze, zachované pouze v Maramureši.

Evropští učenci nevěděli o tom, že v moldavštině a rumunštině existuje slovo дойна. Někteří z nich, například Johann Schmidt, odvozovali litevské daina od kořene di-t „tančit“, jiní od deja „nářek“, dejoti „naříkat“ (Schleicher); Pictet a Albert Bebel pak dále určili jeho souvislost s odpovídajícími výrazy v jiných indoevropských jazycích (perštině, zendštině a dalších). V posledním etymologickém slovníku litevštiny od E. Fraenkela²¹, který přijímá Schmidtův názor, se uvádí, že slovo daina se vyskytuje se stejným významem i v lotyštině a že je příbuzné s lotyšským slovesem diēt „tančit“, „zpívat“. Rozsáhlá dokumentace sémantiky tohoto slova je uvedena v lotyšsko-německém slovníku K. Mühlenbacha a J. Endzelīna²².

Výše předložená hypotéza o litevském původu dákorumunské дойны se samozřejmě týká pouze terminologické stránky otázky. Doina je lyrický žánr. A lyrika je nezbytnou součástí folkloru všech národů. Svou konkrétní podobou a obsahem má doina obzvlášť blízko k lyrickým písním národů žijících na Balkáně. Ani široké rozšíření žánru jako celku, ani konkrétnější podobnost jeho podoby u určitého okruhu národů však nelze chápat jako výpůjčku či migraci. Folkloristé používají termín polygeneze, jímž se označuje současný samovolný vznik žánru u různých národů, někdy velmi

²¹ Prof. E. Fraenkel, Litauisches Etymologisches Wörterbuch, Lieferung I, Heidelberg—Göttingen, 1956, s. v.

²² K. Mülenbachs—J. Endzelīns, Latviešu valodas vārdnīca, I—IV, Rīgā, 1923—1932.

189

vzdálených od sebe, což je důsledkem stejných podmínek materiálního a duchovního života.

Styl hudebního žánru doina nás však podle pozorování nejednoho muzikologa neodkazuje na sever, směrem k Litvě, nýbrž na východ (srov. ukrajinské dumy) a jihovýchod (Béla Bartók)²³, na východ (C. Brăiloiu)²⁴ a k persko-arabskému makamu (Emil Riegler Dinu)²⁵.

Srovnávacím studiem moldavské doiny a litevské daina se dosud nikdo nezabýval, není však pochyb, že toto téma brzy najde svého nadšeného badatele.

Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka společného původu moldavského a litevského termínu doină—daina není tak jednoduchá, jak se jevila před více než 80 lety dokonce i takovému renomovanému vědci, jakým byl Hasdeu. Překvapivá fonetická shoda těchto dvou termínů a jejich sémantická blízkost vyžadují další pečlivý výzkum, který spojí úsilí jazykovědců (dialektologů a etymologů) a především muzikologů, a to nejen moldavských a rumunských, ale i ukrajinských, polských, lotyšských a samozřejmě litevských.

Kišiněv

PŮVOD MOLD., RUM. DOINA

G. BOGACIUS

Shrnutí

Autor článku předkládá hypotézu, že slovo doinu, které se od poloviny 19. století široce ustálilo jako folkloristický termín označující určitý druh písně, si Dako-Rumuni mohli ve 13.–15. století vypůjčit od Litevců, jejichž státní hranice v té době sahaly až do Moldávie a severní Transylvánie. Mohli si je vypůjčit přímo od Litevců nebo prostřednictvím polštiny. O tom, že slovo dōina je v dako-rumunštině přejaté, svědčí i to, že se jeho význam ve srovnání s významem litevského slova daina zúžil; odvozená slova od doina jsou navíc tvořena novými, většinou cizími sufixy.

²³ Béla Bartók, Op. cit., 191, 192; Ap. Tiberiu Alexandru, Op. cit., 75.

²⁴ Const. Brăiloiu, La musique populaire roumaine, „La revue musicale“, N spécial: „La musique dans les pays latins“, 1940, стр. 7—8.

²⁵ Emil Riegler Dinu, Das rumänische Volkslied, Berlin, 1940; Ap. Em. Comişel, Op. cit., стр. 150.