RECENZIJOS

HYDRONYMIE HORNÍHO PODYŇEPRU A BALTSKÁ MINULOST

V. N. Toporov a O. N. Trubačov, Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří, Moskva, 1962, 270 p.

Existence baltské toponymie daleko na jih a východ od území dnešní Litevské SSR dnes nevyvolává pochybnosti. Otázkou je pouze to, jak rozsáhlá je, jak daleko se rozšířila, kdo byli její nositelé a kam zmizeli. Na tyto otázky se vědci již nejednou pokusili odpovědět. Při přehledu dějin výzkumu uvedených problémů (od A. Kočiubinského a L. Pogodina až po K. Būgu a M. Fasmera) snadno pozorujeme, jak se závěry těchto výzkumů měnily. Zatímco první kroky v této oblasti byly nesmělé a hranice rozšíření baltské toponymie zůstávaly velmi neurčité, výzkumy K. Būgy a M. Fasmera již poskytly poměrně přesné odpovědi na některé z výše uvedených otázek. Monografie V. Toporova a O. Trubačova „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“ je logickým pokračováním těchto výzkumů a potvrzuje názor dřívějších badatelů, zejména K. Būgy, na existenci baltských místních názvů jihovýchodně od dnešní Litvy. Baltské toponymie se však nachází mnohem více a hranice jejího rozšíření se výrazně posouvají.

Soudě podle množství zkoumaného materiálu, přesnosti metody, šíře a novosti závěrů bude mít tato kniha rozhodující význam pro objasnění některých otázek baltské a slovanské minulosti. S ohledem na to se v krátkém článku nepokoušíme knihu jakkoli podrobněji hodnotit; chceme pouze pojednat o jedné či druhé otázce důležitější pro baltistiku.

Nejprve je třeba se zastavit u metodologických záležitostí. Kniha upoutá pozornost svou nespornou předností oproti dřívějším pracím v této oblasti: nezkoumá se v ní pouze jeden areál toponymie či jedna jazykově-etnická vrstva zvoleného území, nýbrž pečlivě celá hydronymie tohoto území; v její úplnosti se hledají určité pracovní typy či lexikální vrstvy a teprve poté se vyvozují závěry. Dalším kladným metodologickým rysem této knihy je, že se v ní poprvé tak široce a důsledně zkoumá slovotvorba hydronym Horního Podněpří a analýza jejich tvoření se bere za základ, zatímco etymologické (lexikální) zkoumání hydronym se pokládá za velmi důležité, avšak pouze pomocné.

221

Toponymie Horního Podněpří mohla projít velmi složitým vývojem. Baltské místní názvy na územích obsazených Slovany byly po mnoho staletí pod vlivem vývojových zákonitostí slovanských jazyků. Mnohé z nich se vlivem těchto zákonitostí, substituce a lidové etymologie změnily k nepoznání. Vezmeme-li v úvahu jeden z hlavních závěrů této knihy, že místní Baltové byli asimilováni postupně a nikoli najednou, a možnost období bilingvismu, lze se domnívat, že vývoj hydronym Horního Podněpří, zejména jejich hláskový vývoj, musel být velmi osobitý. Z těchto důvodů autoři oprávněně přicházejí s myšlenkou a v praxi se jí řídí: při srovnávání hydronym Horního Podněpří s pruskými, litevskými a lotyšskými místními názvy se v tomto případě již nelze opírat pouze o tradiční hláskoslovné zákonitosti baltských a slovanských jazyků, stanovené převážně na základě společné baltské a slovanské slovní zásoby, neboť zvláštní jazykové a historické podmínky Horního Podněpří působení těchto zákonitostí zcela narušily a změnily. Kromě toho se mnohé baltské místní názvy mohly dostat do slovanských jazyků až poté, co některé slovanské hláskoslovné zákonitosti přestaly působit, anebo se naopak změnily pod vlivem místních jazykových zákonitostí. Z těchto důvodů nemusí být lexikální analýza vždy plodná. Autoři pochopili, že nejspolehlivějším kritériem pro objasnění geneze hydronym může být pouze jejich afixace.

Tato podle našeho názoru správná výzkumná metoda byla jednou z nejdůležitějších podmínek, které autorům umožnily dospět k velmi důležitým závěrům; jejich hlavní body zde nyní uvedeme.

Především je třeba zdůraznit, že území rozšíření baltské hydronymie se výrazně rozšiřuje jak jižním, tak jihovýchodním směrem. Pripjať byla dosud považována za jižní hranici, kterou Baltové nikdy nepřekročili. Autoři na základě rozsáhlých shluků baltských hydronym na levém břehu Pripjati a jimi poprvé nalezených baltských hydronym jižně od Pripjati docházejí k závěru, že Pripjať nebyla jižní hranicí, která by izolovala oblast rozšíření Baltů. Dokládá to mimo jiné i opakovaný výskyt baltských místních názvů severně i jižně od Pripjati (Случье, Сажелка, Виша atd.).

Existenci baltských místních názvů východně od Dněpru, konkrétně v povodí Sože, lingvisté dlouho popírali. Dokonce i náš významný toponomast K. Būga uznal existenci baltských místních názvů v povodí Sože teprve v článku „Litevci na břehu Sože“, napsaném roku 1923. Baltskou toponymii v tomto povodí zaznamenal také M. Fasmer. V. Toporov a O. Trubačov nacházejí v povodí Sože baltských místních názvů mnohem více a z jejich rovnoměrného rozmístění podél celého toku řeky vyvozují, že přítomnost Baltů v povodí Sože tím nekončí. Autoři postupují dále na východ a na středním a horním toku Desny, kde dosud, jak se dá říci, nebyly baltské prvky konstatovány, nacházejí přibližně sto baltských hydronym. V povodí Desny je jich však méně než v povodí Sože, což podle autorů ukazuje, že východní hranice baltského území leží nedaleko. Východní hranici bude možné definitivně stanovit po prozkoumání hydronym horního toku Oky.

Jedním z nejdůležitějších a nejnovějších závěrů této monografie je stanovení jihovýchodní hranice rozšíření baltských místních názvů a zároveň Baltů a

222

konstatování přímých kontaktů íránských jazyků. Autoři posouvají tuto hranici mnohem dále na jihovýchod, než se dosud předpokládalo, až do povodí řeky Sejm, kde nacházejí přibližně dvacet baltských hydronym. Pozoruhodné je, že téměř všechna leží na pravém břehu Sejmu. Z naší strany chceme zdůraznit, že baltský původ většiny z nich není pochybný.

Lingvisté, zejména v poslední době, zaznamenali značné lexikální shody mezi baltskými a íránskými jazyky. Výklad těchto shod však vždy působil mnoho obtíží, protože až dosud se všeobecně zastával názor, že k přímým kontaktům mezi baltskými a íránskými jazyky nedocházelo. Posunutí jihovýchodní etnické hranice Baltů do povodí Sejmu, kde se nacházejí téměř nepochybné íránské stopy, umožňuje autorům dojít k závěru, že Sejm byl kdysi místem bezprostředních kontaktů baltských a íránských jazyků.

Zcela nově se v knize řeší také otázka dalšího osudu baltských kmenů, které zanechaly tak výrazné stopy v toponymii Horního Podněpří. K. Būga tvrdil, že Baltové, kteří kdysi žili daleko na jihovýchod od území dnešní Litvy, se pod tlakem Slovanů stahovali na severozápad a již v 6.–7. století n. l. dosáhli dnešních oblastí, zatímco Slované ve stejné době přišli až do vilenských zemí¹. V. Toporov a O. Trubačov ve své knize poměrně přesvědčivě předkládají názor, že k masovému stěhování Baltů pod tlakem Slovanů nedošlo, nýbrž že Slované postupným pronikáním do oblastí obývaných baltskými kmeny Baltové asimilovali na místě. Potvrzují to některé jevy v tvoření hydronym, například pořadí rozložení sufixů, a zejména skutečnost, že baltská jména nesou velmi malé potoky i značný počet názvů sídel, které se mění poměrně rychle. Asimilace Baltů musela probíhat v různých dobách a ne všude naráz. Autoři se domnívají, že v některých slovanských oblastech, které dříve obývali Baltové, byl proces asimilace dlouhý a složitý a pravděpodobně jej doprovázelo období bilingvismu. Hypotézu o dvojjazyčném období opírají autoři především o přesnost foneticko-morfologické substituce baltských místních názvů zakončených na -as, -us ve slovanských jazycích. Podle našeho názoru by hypotézu bilingvismu podpořily také sémantické paralely a přesné sémantické kalky některých hydronym Horního Podněpří, např.: Вязовенка (kterou autoři srovnávají s litevským ąžuolas, lotyšským ozols, pruským ansonis) a Дубовонка, Дубровейка; Лисичка||Ропша (srov. ruské лиса; Ропша — z íránského slova „liška“) a její přítok Лопанка (srov. litevské lapė). I poté, co Slované pronikli daleko na sever, zůstávaly na územích, která obsadili, ještě dlouho baltské ostrůvky, které během dvojjazyčného období postupně zanikaly. V. Toporov a O. Trubačov se domnívají, že některé z těchto ostrůvků přetrvaly poměrně dlouho, dokonce až do počátku druhého tisíciletí n. l.

Přijmeme-li tuto teorii (a zatím nemáme žádný důvod o ní pochybovat), definitivně bychom vyřešili i některé další problémy související s baltskou minulostí. Především se to týká otázky vzniku litevských ostrůvků ležících na východ a jih za hranicemi území dnešní Litevské SSR.

¹ Apie tai žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 740 ir kitur.

223

Autoři na základě analýzy hydronym odmítají názor některých badatelů, že baltská toponymie povodí Horního Podněpří mohla být později přinesena válečnými zajatci či jinými kolonisty. 700–800 baltských hydronym, poměrně rovnoměrně rozložených po celém Podněpří, je nezvratným potvrzením závěru V. Toporova a O. Trubačova. Kromě toho pořadí rozložení sufixů baltských hydronym rovněž ukazuje, že vrstva baltských toponymických reliktů v Horním Podněpří je starší než slovanská. Podle autorů byli od nejstarších dob, které lze lingvisticky zkoumat, hlavním etnickým prvkem Horního Podněpří Baltové. Jako logický důsledek tohoto tvrzení se v knize klade otázka přínosu starých Baltů k dějinám Horního Podněpří v nejširším smyslu tohoto slova.

Monografie se zabývá také otázkou příslušnosti baltských hydronym Horního Podněpří k jednotlivým dialektům baltských kmenů. Podle autorů ukazují sufixace a lexikální prvky, že v Horním Podněpří jsou hydronyma, která lze připsat Lotyšům (sufix -ėja), Litevcům (sufix -ija, -esa, -asa), Jatvingům (sufix -da), Prusům (Стаона, Стаоня aj., srov. pruské stabis „kámen“; Поня, srov. pruské pannean „bláto“; Гейшинка, srov. pruské geeyse „čáp“). Celkově je však tento problém velmi nejasný. Právě uvedené případy v zásadě ještě nic nevypovídají o příslušnosti hydronyma k některému tehdejšímu baltskému dialektu, protože podle autorů se fonetické, morfologické a lexikální rysy, které lze spojovat s přibližně stejným územím, neshodují s žádným dnes známým baltským dialektem. Autoři se domnívají, že v Horním Podněpří mohla existovat nějaká nám neznámá skupina baltských dialektů. Je však pravda, že údajů, které by tuto domněnku podpořily, je zatím příliš málo.

Podle našeho názoru lze navíc poměrně vážně pochybovat o věrohodnosti některých výše uvedených znaků dialektového rozrůznění baltských jazyků. Například je zcela nepochopitelné, proč autoři považují příponu -ija za příznačnou pouze pro litevská jména a tvrdí, že Lotyši tuto příponu vůbec neznají (s. 148, 239). Vždyť už J. Endzelīns, jehož studii o tvoření lotyšských hydronym² autoři využívají, uvedl několik lotyšských hydronym s příponou -ija: Cilm-ija, Guob-ija, Lub-ija, Māl-ija, Sar-ija, Sāl-ija, Tēic-ija. Dnes lze seznam takových místních názvů přinejmenším zdvojnásobit: Ak-men-ija³ např., Akmin-ija³ ves., Aps-ija³ pot., Bērz-ija³ pot., Čērp-ija³ pot., Gal-ijas³ pot., Kaln-ijas⁴ osada, Kļav-ija⁴ pot., Krūkl-ija⁴ ves., Lūkst-ija⁴ pot. Přípona -ija tedy o tom, zda hydronymum patří k lotyšskému, či litevskému názvosloví, nic jistého neříká.

Kromě baltsko-slovanských jazykových vztahů se v knize poměrně obšírně probírají také slovansko-finské a baltsko-finské jazykové vztahy. Problematice baltsko-finských jazykových vztahů

² J. E n d z e l ī n s, Die lettländischen Gewässernamen, „Zeitschrift für slavische Philologie“, XI. Leipzig, 1934, p. 127.

³ J. E n d z e l ī n s, Latvijas PSR vietvārdi, I daļa, 1. sējums, Rīgā, 1956, attiecinkamai p. 15, 17, 40, 106, 164, 294.

⁴ Ten pat, I daļa, 2. sējums, Rīgā, 1961, attinkamai p. 22, 110, 151, 346.

224

Řešení tohoto problému již bylo svěřeno značnému počtu výzkumů různého zaměření. Naprostá většina těchto výzkumů se však zabývala vztahy Baltů a baltských Finů, zatímco problém jazykových kontaktů Baltů s povolžskými Finy je prozkoumán mnohem méně. V. Toporov a O. Trubačov ve své knize poněkud podrobněji objasňují jazykové vztahy Baltů a povolžských Finů. Závěry jejich studií znovu potvrzují přímé vztahy mezi baltskými a mordvinskými jazyky, jejichž existenci konstatoval již K. Būga⁵, srov. mordvinské peel, pejel’ „nůž“, přejaté z baltských jazyků. V. Toporov a O. Trubačov se navíc domnívají, že Baltové měli poměrně intenzivní přímé kontakty nejen s Mordviny, ale také s Mari (Čeremisy)⁶. Jedním z hlavních důkazů tohoto tvrzení by mělo být litevské slovo lopšys, které autoři pokládají za výpůjčku z mari lepš „kolébka; tyč, na níž se zavěšuje kolébka“⁷. Kvůli souhlásce š (srov. mordvinské lavš) nemůže být litevské lopšys přejato z mordvinštiny.

Tvrzení autorů, že imperativní formant udu-ka v litevštině (stejně jako v ruštině, srov. k) vznikl podle finského imperativu, jehož formant je rovněž -ka (-k), se týká také jazykových vztahů Baltů a Finů. Jde o zcela novou a velmi odvážnou hypotézu. K jejímu posouzení bude zřejmě zapotřebí samostatná rozsáhlejší studie.

Na závěr těchto obecnějších poznámek chceme zdůraznit, že místní názvy, jejichž analýza autorům umožnila vyvodit tolik nových a důležitých závěrů, jsou jako celek poměrně autentické a přesné. To se týká především baltské toponymie. O autenticitě slovanských místních názvů nemůžeme říci nic jistého, protože hydronyma uvedená v monografii jsme nemohli ověřit v terénu a prameny (tištěné i rukopisné), z nichž je autoři čerpali, jsou nám nedostupné (s výjimkou sbírky P. Maštakova). Autoři sami uznávají, že chybějí přesné záznamy od místních obyvatel. Tento velký nedostatek je však obecně vlastní celé naší toponomastice. Chceme pouze poznamenat, že monografie pracuje příliš málo s názvy jezer, které sice nejsou ve sbírce P. Maštakova, ale podle našeho přesvědčení bylo možné je shromáždit z různých jiných pramenů.

Z nepřesných podob litevských místních názvů lze uvést: Darupis, řeka — správně Duōrupis; Dūma, řeka — správně Dāmė a Dūmė; Gleuja, řeka — má být Gluvija; Kyklė, jezero — takové jméno dnes není známo. Do lingvistické literatury se zřejmě dostalo z knihy G. Gerulise „Die altpreussischen Ortsnamen“ (Berlin und Leipzig, 1922), v níž se G. Gerulis opírá o K. Būgu. Ve svém

⁵ Žr. K. Būga. Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1958, p. 417.

⁶ Kad baltai yra turėję tiesioginių kontaktų su mariais (čeremisais), pastebėjo jau K. Būga (Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 590), tik jis šiuos santykius nemanė buvus intensyvius. Vėliau K. Būgos mintį patvirtino B. Serebrennikovas (Б. А. Серебренников, О некоторых следах исчезнувшего индоевропейского языка в центре европейской части СССР, близкого к балтийским языкам, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos Darbai“, serija A, 1, Vilnius, 1957, p. 69—71) ir tam tikra prasme, labai hipotetiškai V. Nikonovas (В. А. Никонов, Неизвестные языки Поочья, «Вопросы языкознания», 1960, № 2, p. 89—95).

⁷ Apie tai dar žr. O. H. Трубачев, Три литовских этимологии: 1. kaktà, 2. šiaudas, 3. lopšys, „Lingua Poznaniensis“, VIII, Poznań, 1960, p. 236—242.

15. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida

225

K. Būga pakládá toto jméno jezera nejspíše z Vaižgantových spisů (viz Sąrašas geografiskųjų Lietuvos vardų, „Dirva-Žinynas“, 1904, I, č. 10, s. 51). Sám K. Būga toto jméno jezera neuvedl v žádném ze svých děl. Snad jde o nějakým způsobem zkomolené jméno jezera v okolí Užventisu, Tykle||Tyk lis, a tamtéž o vesnici Tykle; Luba — správně Labà a Luobà.

Za zmínku stojí obezřetnost autorů při přiřazování hydronyma k některému jazyku, zejména v případech, kdy je hydronymní lexém společný Baltům i Slovanům. Z tohoto hlediska je zdařilý výklad názvu řeky Березина a názvů řek s al- (Ольховка, Ольховец, Ольшица aj.) a s kam- (Каменка). Jako kladnou stránku monografie lze uvést obezřetnost při srovnávání a výkladu v etymologickém slovníku hydronym a schopnost najít v nezbytných případech řešení pomocí paralelních výkladů. Někdy se nám však zdá, že těchto paralel je až příliš mnoho. Například u názvu Anelka (s. 176) by postačoval jediný výklad, který autoři uvádějí jako druhý: baltský kořen ap- (= up-), sufix -el- a -ka. Srovnání tohoto hydronyma s lotyšským apaļš a litevským ap(v)alus se zdá zbytečné, neboť taková sémantika je pro názvy řek velmi netypická. V lotyšském ani litevském místním názvosloví zřejmě nejsou názvy řek s tímto kořenem.

Etymologie uvedené v hydronymickém slovníku či v komentářích jsou celkově přijatelné. K několika z nich bychom však rádi něco poznamenali.

Аткыльня, Откыльня (s. 176). S rozdělením tohoto hydronyma na předponu at- a kořen -kil- lze snad souhlasit, ale těžko lze uvěřit, že zde kdysi existovalo slovo s významem „pramen“.

Варсова, Ворсоха, Ворсиха (s. 178). Autoři správně srovnávají litevské vers-, versm- ve významu „pramen“, nespojují je však s litevským názvem řeky Versakà||Verseka (1. Dieveniškės, povodí Gauji, 2. Valkininkai, povodí Merkysu).

Вересочь (s. 179). Archetyp *Versakis uvedený v etymologickém slovníku je zcela možný, hydronymum Вересочь je však třeba především srovnat s litevským Verseka||Versakà a s Варсоха z povodí Dnepru.

Воролочи (s. 181). K. Būga (Rinktiniai raštai, III, 880) a V. Toporov s O. Trubačovem rekonstruují archetyp *Varlakiai, název bažiny Воролочи však nesrovnávají s litevskými názvy Varlakys, jezero, Varlakys, řeka, a Varliakys, jezero.

Жердь, Жерты, Жерт (s. 188). Podle autorů vznikla podoba Жердь vlivem lidové etymologie z жерг-, jehož kořen žer- srovnávají na jedné straně s litevským žėrėti a na druhé straně s pruským Girte a litevským Girta-kalnis (podle Spruogise). Protože жерг- může mít v tomto případě dvojí původ, nelze o prvním srovnání říci nic jednoznačného. Druhé srovnání sotva bude správné, především kvůli sémantice. Nebylo by přesnější spojit жердь (Жерт) jako paralelu také s litevskými názvy řek Gerd-auję a Gėrd-upis?

Жорна, Карна (s. 115). Podle autorů je obtížné přiřadit tyto názvy řek k některému jazyku, protože jejich etymologie není zcela jasná. Druhý název, totiž Карна, je pravda zařazen do etymologického slovníku baltských hydronym a podle našeho názoru je zcela správně srovnáván s litevským Karnupė a pruským Karnithen. Dále srov. názvy řek Karnavė, Kaŭnupis a Karnėlis (?)

226

jezero. Do této skupiny lze snad zařadit také řeku Kernaūja, řeku Kernaūė, jezero Keĕnavas a jezero Kerňys. Zdá se tedy, že není důvod pochybovat o baltském původu názvu řeky Карна.

Název řeky Жорна autoři pro jeho nejasnost zaznamenali společně s názvem Карна, do etymologického slovníku baltských hydronym však již zařazen nebyl, přestože má dobrý protějšek v litevském názvosloví — řeku Žarnà.

Hodily by se sem také názvy Жарна (s. 109) a Жаренка (s. 57). Zajímavé je, že litevské městečko Zarėnai leží u řeky Žarnõs. Srov. také řeku Žarė a vesnici Zarėnai u této řeky.

Зембик, Зембинка (s. 188). Ačkoli autoři pochybují o autentičnosti těchto podob, není podle všeho důvod ponechat tento název řeky bez komentáře jen proto. Počáteční z zde může být baltský dialektismus, srov. litevskou řeku Zambas.

Жортаика (s. 188). Uvádí se Kočiubinskij, který název spojuje se slovesy žiovojų, -roti (?). Především však tento název řeky souvisí s litevskou řekou Žarčius.

Лабаповка (s. 192). Ve slovníku baltských hydronym je tento název řeky považován za příbuzný s kořenem lab-, velmi častým v baltské toponymii, a srovnáván s labas „dobrý“, zatímco jiný přítok téže řeky, Добрая, Добря́нка, je bez výhrad pokládán za kalk baltského názvu. Je pochopitelné, že takový názor příliš zobecňuje. Především je příliš odvážné spojovat všechna baltská místní jména s kořenem lab- s apelativem labas. Zatímco v mikrotoponymii, a zejména v názvech sídel, může být taková sémantika poměrně častá, u hydronym je méně obvyklá. Litevské řeky Labà, Labauškštas, Labāžė, jezero Labāžis, jezero Labė aj. bychom podle našeho názoru přesněji spojovali nikoli s labas „dobrý“, nýbrž s lóbas „prohlubeň, rokle, údolí, kotlina, údolní sedlo“. K sémantice srov. řeku Lobà a jezero Lobinis. Zde lab- odpovídá lob- podobně jako s(t)ravėti odpovídá srovė. Jestliže je název řeky Добрая, Добря́нка v povodí Dněpru skutečně kalkou baltského názvu, mohl v důsledku lidové etymologie vzniknout také z lóbas < *lābas, protože obě dnešní slova — lābas a lóbas — tehdy musela znít podobně.

Na druhou stranu bychom měli k názoru, že název řeky Добрая, Добря́нка je kalkem baltského jména, zejména vzhledem k variantě Добря́нка, přistupovat velmi obezřetně: srov. Добрейка, varianta Добря́нка, kterou autoři podle našeho názoru poměrně výstižně spojují s kořenem litevských místních jmen dubur- =duburys „prohlubeň, údolí“. Vždyť lóbas a duburys jsou slova s velmi podobnou sémantikou, téměř synonyma. O tom, že názvy řek v jedné oblasti mohou mít kořeny lob- a dubr-, svědčí také hydronyma povodí Dněpru Лабицъ<? *Lobikis a Добре́чка; Добрин; Добринь. Posledně uvedené názvy bychom nejspíše měli odvozovat nikoli od lābas „dobrý“, nýbrž od dubur- (duburys).

Лоша (s. 194). K. Būga z devíti názvů řek Лоша, které znal, považoval za baltský pouze název přítoku Ašmeny; všechny ostatní názvy Losas pokládal vzhledem k jejich geografické poloze za slovanského původu a srovnával je se sl. loše „zlý, špatný“⁸. Vezmeme-li v úvahu recenzované dílo, které výrazně rozšiřuje hranice rozšíření baltské hydronymie, lze plně souhlasit s autory, že i jiné

⁸ K. Būga, Rinktiniai raštai, III. Vilnius, 1961, p. 530.

15*

227

Říční názvy Лоша jsou baltské. Přesto by stálo za to zapochybovat, zda nebylo bezdůvodně a nekriticky přijato K. Būgovo spojení názvu řeky Лоша s litevským lašis „losos“. V litevské toponymii se vedle Lašašà ř., Lašišà ř., Lašišìnė ř., Lašišupis ř., jejichž vztah k apelativu lašìša je zřejmý, vyskytují také Lašupis ř., Lašmuõ ř., Lašupis, Lašupėlis ř., Lašupis ř. Tyto názvy řek je podle našeho názoru přesnější spojovat nikoli s lašìša, nýbrž s lašas, srov. lašmuõ „průduch, nezamrzající místo v jezeře“; zdá se tedy, že i název řeky Лоша by bylo vhodnější srovnávat s Lašmuõ, Lašupis aj.

Лыза (s. 195). Autoři správně rekonstruují *Lūž-(i)a. Srov. také Lūžija, louka a vesnice v okrese Klaipėda.

Овчеса (s. 199). Podle V. Toporova a O. Trubačova je tento hydronymum vzhledem k příponě třeba považovat za baltské, ačkoli kořen je silně ovlivněn lidovou etymologií. Podle našeho názoru lze kořen Овч- srovnávat s litevským Aukūpė ř., Aükupis ř.

Осова (s. 200). Autoři tento název řeky srovnávají (pravda, s otazníkem) s Освица ř., litevským Ašvà ř. a ašvà „klisna“. Zdá se nám, že v litevské toponymii odpovídají hydronymu Осова Āsavas jezero, Asavà ř., Asavėlis jezero; jejich kořen as- je v litevské toponymii poměrně častý: Asys jezero, Asinis ř., Ašėkas jezero. K as- srov. asys „přeslička“.

Пакуль (s. 200). Srovnání s litevským pãkulos je ze sémantického hlediska zcela nepřesvědčivé. Je-li důvod považovat tento hydronym za baltský, pak by v něm bylo třeba především rozlišit předponu pa- a kořen kul- nebo kūl-, srov. litevské Kulė ř., Kulėinis jezero, Kulys jezero a Kūlupis ř., Kūlupis ř.

Říčnímu názvu Пакуль odpovídá litevské Pakūlė, louka (Molėtai, vesnice Skrebuliai), Pakulys, bažina, louka (Panemunis, vesnice Papiškiai), Pakulelė, mokřina (Kapčiamiestis, vesnice Valentai). Ke kul- srov. kulỹs „roh, okraj, kus“: Šiąvasar nusipioviau gerą kulį pievos. Kulely tan paganyk, čia da teip neišganyta.

Усперт (s. 211). Je těžké uvěřit odvození tohoto názvu řeky z *Ušpert < *Už-pert- (?). Především jej lze srovnávat s litevským Ūspārtas || Ūpartas || Ūpars-tas jezerem. Vzhledem k variantám Ūpartas a Ūparstas názvu jezera Ūspārtas a také kvůli dlouhému ū by bylo rozdělení na předponu a kořen velmi nejisté.

Чередемо (s. 212). Spojení s litevským Kirdeikiai není zcela přesné. Tento hydronym by bylo vhodnější srovnávat s litevským Skerdimas ř. (počáteční s zde může být také následek přidané hlásky).

Samostatně je třeba se zastavit u hydronym Гать, Смерть a Жердь:

Гать (s. 182). V etymologickém slovníku baltismů připojeném ke knize je uvedena práce K. Būgy „Studie názvů řek a starověk Aistů a Slovanů“, v níž je Гать vzhledem ke své geografické poloze pokládána za hydronymum nebaltského původu. (Nyní, kdy se hranice rozšíření baltských místních názvů výrazně posunuly, geografická poloha hydronyma Гать již jeho baltský původ nevylučuje; srov. lotyšské Gāte ř., litevské Gatė ř.).

Смерть (s. 208). Do slovníku baltismů je zařazeno opatrně. Srovnává se s litevským Smertupis.

⁹ Lietuvių kalbos žodynas, VI, Vilnius, 1962, p. 836.

228

Жердь (s. 188). Za baltismus je považováno s otazníkem (viz výše).

V komentářích k hydronymům zakončeným na — ь (s. 126) jsou názvy řek Гать, Смерть ir Жердь zařazeny do skupiny hydronym, která autoři pokládají za čistá apelativa přeměněná v místní názvy: Жердь, Грязь, Гать, Смерть, Сухарь, Пропасть, Рубеж, Колодезь, Дочь, Сыч, Кокош atd. Není těžké pochopit, že jde o slovanská apelativa (жердь „kůl“, грязь „bláto“, гать „hatě, dláždění v bažině, povalový chodník“, смерть „smrt“, сухарь „suchar“, пропасть „propast“, рубеж „hranice, mez“, колодезь „studna“, дочь „dcera“, сыч „sýček“, кокош „starobylá ozdoba ženské hlavy u Rusů?“). Jestliže jsou ve slovníku baltismů Гать, Смерть ir Жердь považovány za baltské obezřetně, s otazníkem, pak čtenář z komentářů bez pochyb pochopí, že jde o slovanské místní názvy. Kterému výkladu tedy věřit?

O Смерть je třeba dodat, že bylo do slovníku baltismů zařazeno bez opodstatnění. Srovnání s litevským Smertupis zde ničemu nepomáhá, protože kořen smert- je v litevštině, a zejména v názvech několika malých potoků, poměrně novým výpůjčním prvkem ze slovanských jazyků. Při takovém postupu by za baltské bylo možné považovat nejen Смерть, ale například také Рубеж (s. 125), které autoři uvádějí mezi jinými apelativy, jež se staly hydronymy, spolu s Смерть (s. 126). K рубеж- srov. litevské Rubėžius (ř.), Rubėžupis (ř.). Podle našeho názoru je zcela oprávněné, že hydronymum Рубеж není považováno za baltské.

Podobný případ nastal i u názvu řeky z povodí Seimu Жадинка. Při pojednání o existenci přímých baltsko-íránských kontaktů (s. 231) autoři zařadili název řeky Жадинка do seznamu baltských hydronym z povodí Seimu, do slovníku baltismů jej však nezařadili. Navíc se nějakým způsobem ocitl ve slovníku slovanských hydronym, kde je považován za odvozený od slovanského *žad-.

Název řeky Мутежер je uveden jak v etymologickém slovníku baltských hydronym, tak ve slovníku slovanských hydronym, ačkoli se v obou případech vychází z názoru K. Būgy na slovanský původ tohoto jména: < sl. *Мути-жир. Zdá se nám, že v tomto případě lze názor K. Būgy sotva bezvýhradně přijmout. Srovnání druhé složky -ежер- se slovanským -жир-, které K. Būga nachází pouze v osobních jménech, vzbuzuje z hlediska sémantiky velmi vážné pochybnosti. Navíc není zcela jasné, jak by se slovanské jméno *Мутужир mohlo ve slovanských jazycích změnit na Мутежер. Pokud se má na mysli lidová etymologie, její působení mohlo spíše vést k opačnému vývoji. Souvislost druhé složky -ежер s litevským ežeras „jezero“ je poměrně zřejmá. Že názvy řek mohou obsahovat lexém ežer-, dokládají tyto litevské hydronymické názvy: Ežer-ėlė (dvě řeky), Ežer-ėlis (šest řek), Ežer-yščia, Ežer-otakis, Ežer-uona, Ežer-upis (pět řek), Ežer-upis.

K мут- srov. (?) Maučiūvis (ř.).

Něco bychom mohli vytknout také úplnosti slovníku baltismů. Někdy není zcela jasné, podle jakých kritérií autoři ten či onen hydronym do slovníku zařadili, nebo nezařadili. Samozřejmě nemáme na mysli případy, které autoři s ohledem na téma práce a nedostatek materiálu vědomě pominuli. (Hydronyma z povodí Němenu, Daugavy, zčásti Západního Bugu, Oky a horní Volhy, jasná apelativa, hydronyma od osobních jmen s jasnou etymologií aj.).

229

a další). Ani názvy řek v povodí Dněpru však nebyly do slovníku baltismů (někdy ani slavismů) zařazeny zcela důsledně. Podle našeho názoru mohly být do slovníku baltismů místo ne zcela jasných případů (např. Домашния, Бася, Негра, Дамарка aj.) zapsány některé jiné hydronymy, například:

Алшенка (s. 53) (ř.) — srov. litevské Alšėna (ř.), Alšià (ř.), Alšià||Pieštuvenų ežeras a vynalézavé komentáře autorů k názvům řek v povodí Dněpru obsahujícím Ольш-, Ольх- (s. 160).

Болдинка (s. 59) (ř.), Болданка (s. 64) (ř.) — přestože slovník obsahuje Болдыж, srov. litevské Baldõnas (jezero), Baldõkas (jezero), Baldùpė (ř.).

Головля (s. 103) (jezero) — úplným ekvivalentem by mohlo být litevské Galvėlis (jezero), srov. Galvinis (jezero), Gálvė (?) (jezero).

Детянка (s. 65) (ř.) — přestože slovník obsahuje Деена, Деевка, srov. litevské Degùtinė (ř.), Degùtė (ř.), Dėguva (ř.).

Деменка (s. 56 aj.) (ř.), Деминка (s. 61, 62) (ř.) — přestože slovník obsahuje Дамынка, odvozovanou od baltských hydronym s kořeny dam-, dem-. K dem- srov. Dėmenas (jezero), Dėmenas (jezero), Dėmė (ř.) nebo Deimenà (ř.).

Жиминка||Жимина (s. 62) (ř.) — srov. litevské Žeimenà (ř.), Žeimenys||Žeimenas||Žeimenes (jezero).

Ильговка (s. 51) (ř.) — srov. litevské Ilgė (ř.), Ilgója (ř.), Ilgis (jezero), Ilgotis (ř.) a mnoho dalších hydronym s tímto kořenem, jejichž etymologie je jasná.

Каратынка (s. 64) (ř.) — srov. litevské Karatėlė (jezero), Kerõtis (jezero), Kerotỹs (jezero).

Лашунка||Лошуня (s. 68) přítok, Лошова (s. 147) přítok, Лошинец (s. 85) přítok — ačkoli ve slovníku je Лоша (o ní viz výše). K Лаш-, Лош- viz s. 227.

Лойня (s. 106) přítok, Лойна (s. 107) přítok, Лойница (s. 89) přítok — srov. litev. Lainỹs jezero, Lainėlis jezero, Leinis potok.

Рамонка (s. 56) přítok — srov. litev. Ramõnas přítok, Ramõjus přítok, Rãmis jezero, Ramýtė přítok.

Роспись (s. 123) — snad z *Rasupis¹⁰, srov. litev. Raséika||Raseikà||Rãs upis? přítok.

Слення (s. 106) přítok — snad baltského původu, srov. Slėnė přítok, slėnis, slėnys.

Сурулль||Суремля (s. 124) přítok — srov. litev. Sūrupėlis přítok, Sūrupis přítok.

Do etymologického slovníku slovanských hydronym snad nebylo třeba zařazovat názvy řek s kořenem tal-: Таль, Талица, Талинка, které se odvozují od slovanského participia s -ль, srov. rus. та́лый: та́ять. Říční jméno Таль má úplné protějšky v litevském názvosloví, srov. Talė přítok, Talys jezero a snad také Telỹs jezero. Zdá se, že ke stejnému kořeni patří i pr. Tolyn jezero. Zatím nemáme důvod považovat posledně uvedená jména za slovanská, tím spíše, že jsou možná

10 K synkopě samohlásky u v formantu -up- viz A. Vanagas, Sinkopė lietuvių upėvardžiuose su -upė, -upis, „LTSR Mokslų akademijos Darbai“, řada A, 2(15), Vilnius, 1963, s. 261 a násl.

230

etymologizovat lze také na základě materiálu baltských jazyků, srov. lit. talė „stezka zarostlou loukou“. Co se týče sémantiky, srov. lot. talvot „bělat, blednout“, tals: audeklus liek uz tala (pļavas, nuoras) talāt, balināt¹¹.

Zde uvedené nepřesnosti či přehlédnutí jsou, jak je pochopitelné, drobné a nijak se nedotýkají podstaty díla.

Na závěr dodáme, že zvolené téma (zkoumanou oblastí není lingvoetnický, nýbrž geografický prostor) s sebou neslo velmi reálné nebezpečí, že závěry práce zůstanou v mezích regionální studie. Až na několik případů, kdy konečné řešení otázky nebylo možné vzhledem k regionálnímu zaměření tématu (např. východní hranice rozšíření baltské hydronymie, problém původu přípon -анка, -янка, -ейка, -ня, -на aj.), se autoři tomuto nebezpečí v zásadě vyhnuli: své závěry opírali o analýzu hydronym nejen z povodí Dněpru, ale i ze sousedních území, případně o výzkumy jiných autorů.

Význam monografie „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“ pro vědu je skutečně značný. Jde o zajímavé a významné lingvistické dílo, které může být příkladem toho, jak lze z analýzy jazykových faktů vyvodit závěry důležité pro řadu dalších vědních oborů. O baltské pravlasti, dlouhém období „symbiózy“ Baltů a Slovanů, někdejších baltských sousedech atd. zde najdou mnoho zajímavých poznatků nejen lingvisté, ale také historikové, archeologové, etnografové, folkloristé a vědci z dalších oborů. Tato práce vnese mnoho světla do problematiky baltsko-slovanských jazykových vztahů.

A. Vanagas

OTÁZKY BALTSKÉ A SLOVANSKÉ AKCENTUACE

V. M. Illič-Svityč, Jmenná akcentuace v baltském a slovanském jazyce (osud akcentuačních paradigmat), Moskva, 1963, 178 s.

Původ intonačních a přízvukových systémů baltských a slovanských jazyků je důležitým problémem indoevropeistiky. Na jeho řešení částečně závisí také to, jak budou vykládány nejstarší vztahy mezi těmito jazyky. Je proto pochopitelné, že při zkoumání jazykových vztahů Baltů a Slovanů se věnuje značná pozornost akcentuaci těchto jazyků. V posledních letech výzkum akcentuace baltských a slovanských jazyků zvláště zesílil. Vyšlo několik studií a dalších článků¹, v nichž je značný prostor věnován samotné baltské akcentuaci

¹¹ K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, Rediģējis, papildinājis, nobeidzis J. Endzelīns, IV sējums, Rīgā, 1929—1932, p. 128.

¹ A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, 1950, Paris; Le problème des intonations balto-slaves, BSL, 37, 1936, p. 114 tt.; J. Kurylowicz, L'accentuation des langues indo-européennes, Wrocław—Kraków, 1952, II leid. 1958; Chr. S. Stang, Slavonic accentuation, Oslo, 1957; L. Sadnik, Slavische Akzentuation. I. Die vorhistorische Zeit, Wiesbaden, 1959; E. Nonnenmacher-Pribić, Die baltoslavischen Akzent und Intonationsverhältnisse und ihr quantitativer Reflex im slovakischen, Wiesbaden, 1961; J. Kazlauskas, Dėl lietuvių kalbos vardadžio kirčiavimo sistemos raidos, „Kalbotyra“, VII, Vilnius, 1963, p. 171—181.

231