LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O VÝVOJI TVARŮ IMPERATIVU

D. SKURKAITĖ

§ 1. V litevských nářečích a starých písemných památkách se vyskytují dvojí tvary imperativu: s formantem -k (nešk, daryk) a bez formantu -k (neš, darai). Tvary 1. osoby jednotného čísla imperativu bez -k se dosud užívají ve východních dzūkijských nářečích¹ (v Dūkštu, Ignalině, Švenčionėliai, Švenčionys, Tverečius); jinde se vyskytují jen jednotlivé tvary tohoto typu, např.: numėš Alks, Antz, Stlm, imi, neši Ds, Sv, Dgl, im Ssk, klausai Brd, Lknv, Pn, imį, bėgi, neši Krtn. Poněkud častěji se tvary imperativu bez formantu -k dosud užívají v okolí Dieveniškės, Rodūnia, Lazūnai, Gervėčiai a Apsas.

§ 2. A. Schleicher a A. Becenberger jako první uvedli v litevských písemných památkách tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu bez formantu -k a pokusili se vysvětlit jejich původ. Oni i další pozdější badatelé uznávali, že část z nich pochází z optativu, totiž:

a) okmenová slovesa, 2. osoba jednotného čísla: graištai „graibyk“, valgai, guldais řídce Pn, Stlm, Ds; často: Dkšt, Rš, Sld, Lkm, Plš, Dglš, Ign, Tvr, Klt, Kret, Ršk, Ml, Dtn, Švnc, Žbl, Ad, Dv, Aps, Grv, Lz (zde se užívá zvratný tvar guldais), Žt. (Tyto tvary jsou v nářečích nejrozšířenější.)³

b) ikmenová slovesa, 2. osoba jednotného čísla⁴: ravì Dglš, Ign, Grv⁵, Lz,

¹ Nářeční materiál pro tento článek byl shromážděn z popisů jednotlivých nářečí (disertací, diplomových prací, článků). Využito bylo také materiálu pro atlas litevských nářečí, shromážděného v Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR.

² Žr. A. Schleicher, Handbuch der litauischen Sprache, Prag, 1856, p. 230 tt. (toliau: Handbuch...); A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache, Göttingen, 1877, p. 208 tt., 222 tt. (toliau: Beiträge...).

³ Kromě imperativních tvarů o-kmenových sloves tohoto typu existují také paródz, šildzies Grv, nekliūd Klt; vznikly podle imperativních tvarů (i)a-kmenových sloves (srov. § 5).

⁴ O imperativu i-kmenových sloves viz E. Nieminen, Der urindogermanische Ausgang ai des Nominativ—Akkusativ Pluralis des Neutrums im Baltischen, Helsinki, 1922, p. 108 (dále: Ausgang...).

⁵ Tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu i-kmenových sloves zaznamenané v Gervėčiai, pažiūr, til, tilė, jsou podle všeho utvořeny rovněž (srov. pozn. 3) podle imperativních tvarů (i)a-kmenových sloves.

153

Zt, mi.lĭ Sv, ti.lĭ, tū.ri.s Dtn, ravī. Sld, Klt, Vsn, penī, turiēs Lkm, tū.ri, ravī, tū.ries, gulīēs Ad⁶, Plš.

c) V nářečích téměř nenacházíme tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu sloves (i)a-kmenů s formantem te. Tento formant je typický pro 3. osobu imperativu (viz § 13). J. Endzelīns uvádí tvar vedzie⁷ (srov. také tvar i-kmenu tilīe, viz poznámku 5).

§ 3. Optativní tvary získaly význam imperativu, jak se zdá, již v prasobaltštině: v pruštině se v tomto významu užívají také tvary starého optativu (wedais, wedeys „veď“, endiris „podívej se“, kirdijti „poslouchejte“ apod.)⁸; lotyšské imperativní tvary darait, daraities, lieciet, liecieties apod. se rovněž pokládají za pozůstatky starého optativu⁹.

§ 4. Ačkoli se lingvisté shodují na optativním původu výše uvedených tvarů, tvary jako gelb DP 78²⁹, 80⁹, dūd DP 84²⁸, 106¹⁶, 113³¹, dūdi DP 85²⁶, parōd DP 161⁸, atteid DP 113 ²⁸.¹⁰ byly vykládány velmi rozporuplně. Podle našeho názoru jsou nejblíže pravdě F. Specht a E. Fraenkel¹¹: nářeční tvar duō Dglš, Tvr, Ltk, Ml, Dtn, Ad, Grv, Lz... pokládají za starý imperativ¹². Lze se domnívat, že od stōti vznikl starý kořenový imperativ *stō; v nářečích mu odpovídají tvary atstō, stā Lkm, acistā Plš, Ad, srov. také testā (§ 13). Stejně staré mohou být i imperativy miēk, gied Plš, miēk Dtn, pāweyzd PK 66¹⁴, pawiżd, wiżd KN 11,

⁶ Zvratné tvary imperativu sloves i-kmenů mohou mít přízvuk také na kořeni: tu.ries Ad, srov. J. Kardelytė, Liepiamosios nuosakos dvejopos formos ir jų vartojimas Rytų Lietuvos tarmėse, LKK, t. 1, Vilnius, 1957, s. 183 (dále: LKK, t. 1).

⁷ Žr. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, § 691 (toliau: Gramatika...).

⁸ Žr. J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīgā, 1940, p. 119 tt.

⁹ Viz A. Bielenstein, Die lettische Sprache nach ihren Lauten und Formen, II, Berlin, 1864, s. 160 (§ 450) (dále: Die lettische Sprache...); Ф. О. Фортунатовъ, Критическій разборъ сочиненія Г. К. Ульянова «Значенія глагольныхъ основъ въ лит. — славянскомъ языкѣ», «Сборникъ Отдѣленія русскаго языка и словесности Имп. Ак. Наукъ», LXIV, № 11, Петербургъ, 1897, s. 143–148 (dále: Критическій разборъ...); K. Brugmann, Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, II, 3, Strassburg, 1916, § 469 (dále: Grundriss...); J. Endzelīns, Gramatika, § 692.

¹⁰ Viz A. Bielenstein, Die lettische Sprache..., s. 160; O. Wiedemann, Handbuch der litauischen Sprache, Strassburg, 1897, s. 112; J. Endzelīns, Gramatika..., § 691; J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, III, Warszawa, 1956, s. 277 (dále: Gramatyka...); J. Zubatý, Baltische Miscellen, IF, t. 4, s. 176 (dále: IF); A. Schleicher, Handbuch, s. 226 n.; A. Bezzenberger, Beiträge..., s. 217 n.; F. Specht, Širwyds Leben und Schriften, „Širwyds Punktay sakimu“, Göttingen, 1929, s. 41×–42× (dále: Širwyds Leben und Schriften...); týž, Zu den altpreussischen Verbalformen auf -ai, -ei, -sai, -sei, KZ, t. 55, Göttingen, 1928, s. 174 (dále: KZ, t. 55); A. Senn, Die athematischen Verba in Mikalojus Daukszas Schriften, St. Balt., t. 4, Roma, 1934–1935, s. 86; Ф. О. Фортунатовъ, Критическій разборъ..., s. 160; В. К. Поржезинскій, Къ исторіи формъ спряженія въ балтійскихъ языкахъ, Москва, 1901, s. 30 n. (dále: Къ исторіи...).

¹¹ Viz F. Specht, KZ, t. 55, s. 182; E. Fraenkel, Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen, BS, II, Wilno, 1936, s. 41 (dále: BS, II).

¹² Srov. výklad V. Poržežinského o původu (te)ei, viz B. K. Поржезинскій, Къ исторіи..., s. 30 n.

154

wey, pawėzd SD 7, 243, gelb Vln 20₂₄, DP 78₂₇, gelb DP 79₂₈, gelb DP 309₁₅, gelb DK 15₁₇, gelb DK 15₃₄, 45 atd.

§ 5. V nářečích se vyskytují velmi rozmanité tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu sloves s kmenem na (i)a, např.: krau̇, rau̇, apsiau̇, ragau̇, šūkau̇ Dkšt, Krd, Dglš, Lkm, Klt, Ad, Tvr, Grv; šluȯ (ir šluȯ), dainuȯ Sld, Lkm, Plš, Švnč, Ad, Grv; grȧ, atsistȧ, kapȧ Krd, Ign, Lkm, Plš, Dglš, Ml, Tvr, Ad; gi̇, resp. gi̇, ri̇; padali̇ Plš, Ml, Dglš, Tvr, Dtn, Ad; bū̇, resp. bū̇, supū̇ Lkm, Klt, Ad, Ml; dūj, naktūj Dtn, Ad.

Původ těchto tvarů podle našeho názoru správně vysvětluje J. Kazlauskas: když se některé tvary starého kořenového imperativu (duo, išej) shodovaly s kmenem infinitivu slovesa, začal se tento kmen užívat ve významu 2. osoby jednotného čísla imperativu. Vznikla-li souvislost mezi tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu a indikativu přítomného času, podle J. Kazlauskase se vedle tvarů bū̇, riešutaū̇ apod. vytvořily podle tvarů 2. osoby indikativu būni, riešutaūni apod. také tvary šluoj (šluoj, šluoj), meluoj Lkm, Plš, Dglš, Tvr, Dtn, Ad, Grv, Lz, griau̇n, šūkaūn Krd, Lkm, Plš, Klt, stoj (stoj), joj, kapȧj Lkm, Ign, Plš, Dglš, Dtn, Tvr, Ad, Lz, Aps, būn (būn), griūn Lkm, Klt, Ign. Vedle tvarů stoj, šluoj vznikly také tvary būj, grūj, siūj Plš, Lkm, Tvr, Dtn, Ad.

§ 6. Ve 2. osobě množného čísla se rovněž mohou vyskytovat tvary imperativu kořenového, optativního a kontaminačního původu¹⁴. V reflexivních tvarech této osoby může reflexivní částice stát před osobní koncovkou nebo za ní, např.: šūkuojtes, keltė̃s Ad, šilčtes „zahřívejte se“, gultės Grv, gulties Dtn, Ml, liautės, liaunietės „přestaňte“ Dglš, sėditės, klōjitės Lz, džiaugtės, džiaugietės Tvr a kelieṡte Ad, liaunietėste Dglš, džiaugiėste Tvr.

Tyto reflexivní tvary se v nářečích Adutiškis, Daugėliškis, Mielagėnai a Tverečius často užívají při rozkazování dvěma až třem osobám; při rozkazování většímu počtu osob se koncovka 2. osoby množného čísla zdvojuje, např.: džiauktėtės Ml, Tvr, keltėtės Dglš, keltėtės Ad a keltėste Dglš¹⁵.

§ 7. V celé Litvě se ve významu 1. osoby množného čísla imperativu (s formantem -k nebo bez něj) může užívat tvar 1. osoby množného čísla indikativu přítomného času (gaūdom „chytejme“, vežam „vezměme“). Užívání tvarů indikativu ve významu 1. osoby množného čísla imperativu a vzácnost imperativních tvarů této osoby¹⁶ vedou k domněnce, že tvary imperativu 1. osoby množného čísla vznikly později než tvary imperativu 2. osoby jednotného a množného čísla. Po dlouhou dobu se v 1. osobě množného čísla imperativu patrně užívaly injunktivní tvary; srov. indikativní tvary atematického slovesa eiti ‚jít‘, které se v mnoha částech Litvy zachovaly a užívají se ve významu 1. osoby množného čísla imperativu: eima, eimà Prg, eimė, a(i)mė Grš, Vilkv, eimė Jrb, aimė Raud, Knv, Rgv, Kp, Pl, ai(i)mė Lkm, amė Dglš, Tvr, Ad, a(i)mà Zt apod.; srov. tvary 1. osoby duálu aivà Raud, Vl, Vilkv, eivà Jrb, Grš.

¹³ Viz J. Kazlauskas, Iš optatyvo istorijos, LKK, t. 4, Vilnius, 1961, s. 82—83.

¹⁴ Příklady viz J. Kardelytė, LKK, t. 1, s. 186. Je třeba pouze poznamenat, že autorčino tvrzení, že dvouslabičné tvary 2. osoby množného čísla imperativu mají přízvuk pouze na koncovce, se zdá být nepodložené; srov. dėjste, laīte „dovolte“, rīcte, lañdže (a kemžtė), lipte, geñte, šākte (a larntė) Tvr.

¹⁵ Žr. ir J. Otrebski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, I, Kraków, 1934, p. 385.

¹⁶ Např. vzácné tvary 1. osoby množného čísla imperativu bez -k: gañaimė, kraūmė, grēbme „hrabme“, vakariūjome Ml, Ad, rāšaimė, tilīme, paṣākme, siedziēmės Tvr, ūlgaime Švnč, lēidme, ragāūnme, stātāime Aps.

155

§ 8. Tvary 1. osoby množného čísla imperativu se zakončením -me v některých východních dzūkijských nářečích vyjadřují rozkaz adresovaný dvěma osobám — posluchači a tomu, komu je rozkaz určen (např. amė, padėsi vežimą nukrauti). Přidáním koncovky -te k takovému tvaru se rozkaz vztahuje na více osob (bōbos, amėte rīt viōgaut). Koncovka -te, která tvaru dává význam množného čísla, je zde přidána podle 2. osoby množného čísla.

§ 9. V tvarech 3. osoby imperativu (permisivu) se dnes běžně užívají částice te, tegu(l), testa, lai, laigul aj.

Původ částice te zůstává dodnes nejasný. A. Becenberger ji ztotožnil s deiktickou částicí te, běžně užívanou se slovesy (Kodelei tu man tikrai viena burtą... tedavei BB Joz 17, 14, Schitie pafkucziau/ieghi wiena hadiną te dirba. BB Mt 20, 12, Jauniau/is tebėra pas mu/ų Tiewą BB 1 Moz 42, 13)¹⁷. Podobně částici te vykládají J. EndzelYnas a J. Otrembskis¹⁸.

Částice te, spojená se slovesem, se může užívat také jako samostatné slovo. Již ve starých písemných pramenech ve větách s několika tvary 3. osoby imperativu te obvykle stojí pouze před prvním slovesem, např.: Czia te dūdie wiens wienam Wenčianōnės Žėdus o Klebonas fudedade abejū dešinę Ranką Daw Pam 9, Te ne lipa ing namus ney ineina Bt 13, 15.

Ve starých písemných pramenech se spolu s te užívá také částice gi, např.: tėgistow BB 2 Krn 1, 9, tegiweifd BB 1 Moz 43, 33, tėgi parod (vedle te parodig), tėgi ne regis DP 264₃₄, tegi ėssi DP 433₂.

Ve starých písemných pramenech se nacházejí také příklady, v nichž se samohláska částice te stahuje s první samohláskou slovesa nebo jeho předpony, např.: totei „ať přijde“ KN 264, totliektis „ať zůstane“ DP 70₃, tėssi „ať je“ DP 51₄₁, tė/si DP 82₂₃, 194₅, 257₈.

Zvratná částice stojí nejčastěji mezi te (ta) a slovesným kořenem, např.: tesidėd DP₂₄, te/įskiria BB 1 PvP 7, 15, tesided AK 42₉ || tęsispardai Jrb, tesi-suk Grdž, tesizi.nai Šl, Sv, Plš, tesizi.no Uog, Plv, tesizi.na Pnm, Ad, tasiprausia Skp, tasdārai Rmš, tesizi.nai Tvr. V některých nářečích mají tvary tohoto typu zvratnou částici na konci, např.: tėpešas Krtn, temōkais Lkv, tegānos Gerv, tė.siuvas Ds.

§ 11. Mnohem častěji než s te se k vyjádření 3. osoby imperativu užívá slovesný tvar s částicí tegul (tagul) nebo s její kratší podobou tegu (tagu), např.: tegul auga Smn, Lp, Glv, Bgs, Plš, Ad, Ds, tėgul būn Kal, Pgr, tegūl nėš Erž, Všk, tegul dāro Pgr, Grdž, Vs, tėgul ār Šl, Pkp, tegul’ lėkia Žsl, Kš, tegul dāro Knv, tegul kās Pš, Škn, tagūl eina Plv, Pnd, Dbk, tegūl tili Kp, Skp, Sv, Ktk, tegul sū.kas Aln a tegu nėša Gršk, Smn, Vs, Lp, Knv, tegū būn, tegu atimie Jrb, Grdž, tagū mōkos Krtn, Lkv, tegu sāko Všk, Kal, Erž, Gerv, tegu dirb ret. Brž, tegū praišia Glv, Aln, Ktk, Ad, tagū mirksta Kp, Skp a podobně.¹⁹

¹⁷ Viz A. Bezzenberger, Beiträge..., s. 211. Jednou se te užilo dokonce i s přídavným jménem: tegaliau fioioje privartije BB Ez 40, 20 (srov. novodobé příklady: Kartą ten tebuvau. Jis ten tebėgyvena, viz J. Otrębskis, Gramatyka..., s. 368).

¹⁸ Žr. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius, 1957, p. 191; J. Otrębskį, Gramatyka..., p. 368.

¹⁹ Částice tegul se ve starých písemných pramenech užívá vedle te. Zdá se, že se nevyskytuje pouze v Bibli J. Chilinského a ve Volfenbüttelské postile; viz A. Bezzenberger, Studien über die Sprache des preussischen Enchiridions, KZ, sv. 41, Göttingen, 1907, s. 112 a násl. (dále: KZ, sv. 41). Naproti tomu v dílech K. Sirvyda se tegul užívá zvlášť často: v „Punktuose Sakymų“ se spolu s te našel pouze jeden tvar te klausai 338₁ (F. Specht, Syrwids Leben und Schriften..., s. 42).

156

Ve východních dzūkijských nářečích se ještě vyskytují zmíněné tvary s částicemi testą, testau, např.: testą eina Knv, testą lieka Ad, testą sėdas Tvr, testau pāravi „ať připraví“ Ad. F. Kuršaitis²⁰ pokládal gulėti za permisivní tvar slovesa²¹. A. B ecenbergeris zde spatřoval spojení částic te, gu a lai. gu tohoto spojení je tázací částice, která se vyskytuje i v jiných slovech, např.: jeigu, negu, zatímco lai odpovídá pruštině lai (srov. bōulai „aby bylo“, ēilai „ať jde, aby šel“), litevskému a lotyšskému lai, užívanému s tvary imperativu. Názor A. B ecenbergerise, s nímž později souhlasili i další jazykovědci, správně kritizoval E. Hermanas²². Zdá se být oprávněná domněnka E. Hermanase, že tegu vzniklo nefoneticky z tegul.

§ 12. Protože se částice lai užívá pouze v severních litevských nářečích (dlouho se mělo za to, že jen v žemaitských nářečích²³), byla považována za kuršismus či lotyšismus²⁴. K. Būga na základě toho, že částici lai měli také Prusové, srov. ēilai, auotilai „ať chce“, usoudil, že není lotyšského původu²⁵.

O původu částice lai existují dva názory. Někteří jazykovědci pokládají lotyšské lai a litevské lai za pozůstatek starého imperativu slovesa (lotyšského laist, litevského leisti)²⁶. Opírají se o tvar laid, užívaný ve starých lotyšských textech místo lai, a o odpovídající částice ve slovanských jazycích (rus. пусть (z пустить), пускай (z пускать), pol. niech, niechai, ukr. нехай, bělorus. няхай), které jsou rovněž starými imperativy.

S tímto názorem nesouhlasili A. B ecenbergeris a K. Būga; laid, doložené ve starých textech, podle nich vzniklo z lai a postpozice da²⁷. Toto druhé vysvětlení,

²⁰ Žr. F. Kurschat, Grammatik der litauischen Sprache, Halle, 1876, p. 372 (§ 1369).

²¹ Podobně se testą pokládá za permisivní tvar slovesa stovėti, viz J. Zubatý, IF, t. 4, p. 474.

²² E. Hermann, Litauische Studien, Berlin, 1926, p. 255 tt.

²³ F. Kuršaitis (viz F. Kurschat, Grammatik..., p. 301, § 1160) tvrdil, že lai se užívá v Klaipėdě a Kretingě, zatímco východní Žemaité mají tegul. K. Būga (viz K. Būga, Kalbos mažmožiai, „Švietimo darbas“, 3–4, Kaunas, 1921, p. 47) uvádí, že lai se užívá ve Skuodu, Mosėdisu, Alsėdžiai, Rietavasu a Kvėdarně. Lze dodat, že lai (nebo lei) se vyskytuje také v Kretingě (lai eit), Viekšniuose (lei miliė), Kalnalyje (lai skaīto), Šelėniuose (lai dirb), Kuršėnuose (lei nōrie, zř. lai einie), Šakyně (lai būnie, lei dirb), Šiauliai, Pakapėje (lai ār'), Steigviliuose (lei kabalīoji), Biržuose (lei peīk), Pabiržėje (lei paliek), Svėdasuose (lai gu.li).

²⁴ Srov. J. Endzelīns, Gramatika..., § 694.

²⁵ Viz K. Būga, Славяно-балтийские этимологии, „Rinktiniai raštai“, I, Vilnius, 1958 p. 452—453. (dále: RR, I).

²⁶ Viz A. Bielenstein, Die lettische Sprache..., p. 164, 208, 365; J. Zubatý, Über die sogenannten Flickvokale des lettischen Volkslieds; Věstník královské České společnosti náuk, Třída filosoficko-historicko jazy kopytná, t. 19, Prag, 1855, p. 13; týž, IF, t. 6, p. 294; J. Endzelin, Lettische Miszellen, KZ, t. 42, Göttingen, 1909, p. 375; týž, Gramatika..., § 690; týž, Kritische Anzeiger, AfslPh, t. 32, Berlin, 1911, p. 295. E. Fraenkel, BS, II, p. 64; týž, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Göttingen, 1955, p. 328 nn.; Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo, 1942, p. 245 (dále: Verbum...); J. Otrębski, Gramatyka..., III, p. 365. S žádným ze dvou názorů na původ lai uvedených v článku nesouhlasili K. Brugmanas, A. Trautmanas, E. Bernekeris a další (viz K. Brugmann, Slavisch li und lettisch lai, IF, t. 15, Strassburg, 1903—1904, p. 380 (dále: IF, t. 15); týž, Grundriss..., II, 3, p. 974; A. Trautmann, Altpreussische Sprachdenkmäler, p. 285; E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, I, Heidelberg, 1913, p. 716, 698; F. Solmsen, KZ, t. 44, p. 184.

²⁷ A. Bezzenberger, KZ, t. 41, p. 122; K. Būga, RR, I, p. 452—454.

157

později se k němu přiklonil i E. Nieminen,²⁸ se zdá být přesnější²⁹. Ruské пусть, пускай jsou totiž zjevně pozdějšího původu: ve staré ruštině bylo jejich místem částice да (která nahradila formy bez částice). V lotyštině se 3. osoba imperativu užívá pouze s lai. Kad Je pochybné, že by se forma imperativu lai ve velmi dávných dobách změnila v částici (jako se například později snad změnilo tegul nebo zmíněné slovanské částice).

§ 13. Formy 3. osoby imperativu sloves s o-kmenem a se starou koncovkou optativu -ai se vyskytují, byť poměrně zřídka, v žemaitských, západoaukštaitských a východoaukštaitských nářečích, např.: tarašai, tamokais Lkv, tegūnai Vds, terodai Prg, tesakai Šl, tesispardai, tegu suvalgai Jrb, Grdž, tesizinai GĮ, tedarai Pls, Dglš, Tvr, Dtn, Ad, tadarai Rš, tesiži.nai ret. Sv, Ktk.

Starší formy imperativu se v současnosti užívají také u sloves s jinými kmeny, např.: leimūlė „ať miluje“, leibūnė, tevežie Vks, teneši, tepraušis Gerv, tanešie, tanaudie Lkv, tebūnie, težiūrie Pgr, tegulie, teguli, tedirbi ret. Kps, VIkv, tebėgie, tegu atimė Jrb, testovį, ret. teeinie Sv, testovį, teneši ret. Pnm, testą, testau, temiek, tevažiuoj, testovį, tepriraū, teišmok, tegied Dglš, Tvr, testą, téi „ať jde“, testau, tepadali, teguli Ad.

§ 14. Význam 3. osoby imperativu mají mnohem častěji formy 3. osoby indikativu prézentu s částicí (te, tegu(l), testa, lai apod.). Tyto formy se užívají v celé Litvě a hojně se vyskytují také ve starých písemných památkách. V některých nářečích může být 3. osoba imperativu vyjádřena i formou 3. osoby indikativu futura, např.: tėgu pamatīs Gerv, lai būs Škn, tegul važiuoš, tegū pavalgis Lp, testà ateis Knv; srov. také formy tohoto typu, které se nacházejí ve starých písemných památkách: tegul bus SP I 25₂₀, 66₄, 152₁₇, tegul ne bus SP II 100₁₀, tegul bus SE 276; tegul karis paštatītus KN 25.

V kaniavském nářečí může být 3. osoba imperativu vyjádřena také formou konjunktivu s částicí: testà ateit.

§ 15. Jak jsme viděli, 3. osoba imperativu se od ostatních osob imperativu liší přítomností určité částice a užíváním indikativních forem. Lze se domnívat, že formy 3. osoby imperativu jsou pozdějšího původu než formy 2. osoby jednotného a množného čísla. Dlouhou dobu se k vyjádření významu 3. osoby imperativu v litevštině a lotyštině zřejmě užívaly formy indikativu (srov. ustálená rčení rūna tave giltinė, lotyšsky paraj vinu Jupis).³⁰

Později na jejich místě převládly formy 2. osoby imperativu, srov. dies duo tau³¹, trauk tave kelmai „ať tě táhnou pařezy“, šūk tave ubagas Krtn, rāu(k) aną pikį „ať ho vezme čert“, trauk jum paraliai, trenk tave perkūnas Škn³² a ve starých písemných památkách nedělej

²⁸ Podle E. Nieminena může částice lai pocházet z *lāi nebo *lāi (E. Nieminen, Ausgang..., s. 112 a násl.).

²⁹ Srov. litev. lai, lotyš. lai, pruské -lai ve srovnání s ruským ли (viz A. Leskien, Die Deklination im Slavisch-Litauischen und Germanischen, Lipsk, 1876, s. 49; F. Solmsen, KZ, sv. 44, s. 184; W. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik, II, Göttingen, 1928, s. 288; K. Brugmann, IF, sv. 15, s. 380; K. Büga, RR, I, s. 452—453; E. Nieminen, Ausgang..., s. 113.

³⁰ Viz J. Endzelīns, Gramatika..., § 694; J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos..., s. 191 (§ 398).

³¹ Viz J. Endzelīns, Gramatika..., § 694.

³² Srov. rus. Отохни твой язык.

158

(Karalius tho neded (chirdie)fp BB 2 Sam 19, 19), atmete „ať odmítne“ BP 26₂₅.³³ K jejich ustálení v tomto významu snad přispěla okolnost, že formy zmíněné v § 2, pocházející z optativu, se začaly užívat místo neparadigmatických (injunktivních nebo jiných) forem 3. osoby imperativu. Po zániku koncového *t ve 3. osobě (*darai-f) se formy *darai(s) a *darai(t) nerozlišovaly. Proto se spolu s nimi začala k vyjadřování 3. osoby imperativu užívat částice te (a jinde snad zpočátku i všude (?) lai). Tato částice měla specifikovat 3. osobu imperativu. Časem ji nahradily zpodstatnělé formy imperativu tegul, testa, laigul apod. Mohly se užívat také vedle starší formy 3. osoby imperativu s částicí te, srov. tegul tedūmo DP 221₁₅, tegul te diūdes DK 120₁₀ (ve vydání E. Zitiga), kožnas tegul paties fawo darbą tedatina Bt PvG 6, 4, o tegul tenudalija Bt PvG 6, 6, tegul tedaro taip KIG 521³⁴.

§ 16. S 3. osobou imperativu se může užívat částice sau, která zcela oslabila rozkazovací význam, např.: tegū sau rėkauna Tvr, tegul sau nė.šas Pnm. A. Brückner považuje takovou formu z merkinského nářečí (tegul sau eina) za překlad ze slovanských jazyků (srov. polské niech sobie idzie)³⁵. V litevských nářečích se však přece velmi často užívá imperativu tesižinai, tes ižino (srov. § 9). Na mnoha místech (Raguva, Palėvenė, Svėdasai, Alanta, Kuktiškės aj.) se částice te zachovala pouze v této formě, vedle jinak užívaných podob tegul, tegu. Jak je patrné, částice te se ve formě tesižinai, tes ižino zachovala kvůli zvratné částici, která zdůrazňuje odstín dovolení: tesižino = tegul sau žinosi. Proto by se snad i užívání sau s 3. osobou imperativu mělo považovat za vzniklé nezávisle na analogickém polském niech sobie idzie.

§ 17. Jak v litevštině vznikl imperativ s formantem -k?

Různé odstíny rozkazu v imperativu mohou v indoevropských jazycích zdůrazňovat určité částice³⁶. Tyto částice se někdy mohou změnit ve skutečné flexe (např. v řečtině a sanskrtu -dhi). Podobně snad vznikl i formant -k litevského imperativu.

Jaký významový odstín dodávala částice -k imperativní formě? Podle názoru J. Otrębského³⁷ mohly formy s -k vyjadřovat zmírněný rozkaz (odtud vznikl jejich význam budoucího času: zmírněný rozkaz nevyžaduje okamžité splnění). Tento názor však zřejmě není opodstatněný — jestliže starý imperativ vyjadřoval přísný rozkaz, pak není pochopitelné, proč měl zaniknout.

Jak již bylo řečeno, některé imperativní formy v litevštině zanikaly a místo nich se začaly užívat nové formy. Imperativ optativního původu nenahradil všechny dřívější imperativní formy. Část těchto forem se podobala formám 2. osoby indikativu prézentu (srov. § 5). Nová částice měla zřejmě posílit rozkazovací význam, a tím zároveň výrazněji odlišit některé imperativní formy 2. osoby od forem 2. osoby indikativu prézentu.

³³ Nejde-li o kalky, jak tomu snad může být v Katechismu M. Daukši: Kuri mūmus duok’ Wieszpatie (Ktore nam day Panie) (ve vydání E. Zitiga 86²⁰).

³⁴ Srov. F. Kurschat, Grammatik..., s. 301 (§ 1160), 372 (§ 1369). Vedle forem tegul pasilieket, teit, tegul eit lze říkat také tegul tepasilieekt, tegul teit, tegul teina.

³⁵ Žr. A. Brückner, Litu-slavische Studien, I, Weimar, 1877, p. 164.

³⁶ Např. řec. ἄγε, φέρε, lat. age agedum (zesilující výzvu), lat. amabo sis (=si vis) (zmírňující výzvu), viz K. Brugmann, Grundriss..., II 3, § 717.

³⁷ Viz J. Otrębski, Gramatyka..., III, s. 226 (§ 504).

159

V nářečích lze pozorovat souvislost mezi tvary imperativu a indikativu budoucího času: 1. osoba množného čísla imperativu bez -k (a také 3. osoba, srov. § 14) může být vyjádřena i tvarem indikativu budoucího času (srov. nešma „nesme“ Lkv, pasidalìsma „rozdělme se“ Skp); v některých nářečích se tvary 1. osoby množného čísla imperativu s -k vytvořily podle tvarů indikativu budoucího času (viz § 21)³⁸.

Stopy užívání dvou imperativních časů pozorujeme také v kretingijském nářečí³⁹. Proto by snad bylo možné předpokládat, že i v jiných mluvách po určitou dobu existovaly dva imperativní časy.

§ 18. Jak v nářečích, tak ve starých písemných památkách končí tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu nejčastěji formantem -k. Plnější tvary jsou velmi vzácné. Mohou končit⁴⁰:

-i: šūki vzác. Gršk, Plv; padėki Sb, viz BM I 104, gulkį, palaukig Zt;

-ie: šūkie Smn, Jrb, darýkie Lp, Ršk, Grv, atadúokie Dglš, Tvr, Švnč, nesėdėkie Lz;

-a: vėskia Knv, baika „přestaň“ Kp;

-ai: sakíkai Krtn⁴¹, tilėkai Ds, pa-gi-kinķkai VoL 490₃, pa-gi-žiūrėkai VoL 490₅, palaukai VoL 364₆,₇;₇, pasakýkai VoL 366₂₁.

V současných nářečích končí zvratné tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu nejčastěji na -is, např.: neškis, juokis Ms, Vkš, Gerv, Jrb, KzR, Prn, sū.kis Rk, Sv, Tršk, Pnd, Ktk, Mlt apod. Poměrně vzácné jsou zvratné tvary s -ies, např.: juókies vzác. Grš, Vlkv, nėškies Jrb, liáukies Dglš, Ršk, Tvr, nebo s -ias, např.: kiškias Vkš, Trk, sūkias Kal, nėškias Lkv, kėlkias Krž.

§ 19. Jak vypadala celá částice, která se změnila v imperativní formant -k, lze jen těžko říci. A. Schleicher a K. Brugmann (později podobně usuzovali Ch. Stang a J. Otrębski) předpokládali částici k⁴². V. Poržeziński⁴³ dokazoval, že existovaly dvě částice — ki a kie. F. Solmsen⁴⁴ se domníval, že mohlo jít o ko nebo ka.

Různě se vykládá také původ formantu -k. Téměř všichni jazykovědci⁴⁵ tento formant spojují se slovanskou částicí ka. V ruštině se tato částice užívá se slovesy

³⁸ Kromě toho lze předpokládat, že se paradigma časování imperativu s -k (eik(i), eik-i-me, eik-i-te...) utvořilo podle časování budoucího času (eisi, eisime...), srov. § 19.

³⁹ Viz J. Aleksandravičius, Kretingos tarmės veiksmažodis, „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai“, sv. 8, 1959, s. 117 a násl. (část těchto tvarů viz poznámka 41).

⁴⁰ Příklady ze starých písemných památek viz A. Bezzenberger, Beiträge, s. 220 a násl.; В. К. Поржезинский, Къ исторіи, s. 22 a násl.

⁴¹ V kretingijském nářečí mají tyto tvary význam imperativu přítomného času (viz J. Aleksandravičius, cit. dílo, s. 117 a násl.). -ai je zde pravděpodobně částice, která se užívá i s jinými slovesnými tvary, např.: reikiai „je třeba“, eitai „jde“, reiksai „bude třeba“, ėsaị „bude“ Krtn. Tato částice nemůže být pozůstatkem optativního imperativu, protože se vyskytuje i u tvarů kmene na a (jak jsme viděli, imperativy kmenů na a a o se navíc nemají sklon směšovat).

⁴² A. Schleicher, Handbuch..., s. 230; K. Brugmann, Grundriss..., II, 3, s. 957, § 889; J. Otrebski, Gramatyka..., s. 226; Ch. S. Stang, Verbum..., s. 248.

⁴³ В. К. Поржезинский, Къ исторіи..., s. 34.

⁴⁴ F. Solmsen, Etymologien. I. Slav. ka, ko, griech. κᾶ, κέ(v), KZ, t. 35, 1899, p. 463 ff. (dále: KZ, t. 35).

⁴⁵ Viz literaturu uváděnou v poznámkách 42—44, dále srov. F. Miklosich, Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen, IV, Wien, 1867, p. 798.

160

imperativů a konjunktivů, např. расскажи-ка, ложись-ко, поёшико, попейко, по-ёдему-ко, постоиму-ко⁴⁶.

Koncovky 1. a 2. osoby množného čísla imperativu v litevštině jsou -kime, -kite (nikoli *-mek(i), *-tek(i)). Podobné vkládání částice bylo zaznamenáno v jaroslavském nářečí ruštiny: v běžné řeči — полюкаме častěji (namísto полюме-ка) a v písni выго-няйкаме⁴⁶.

Jak je vidět, vztah mezi litevským -k a slovanským -ka byl správně rozpoznán. K. Brugmann dále soudí, že litevské -k (stejně jako staroindické kam, kám, avestánské kam, řecké χέν, χέ, χά, dórské κά a staroslověnské κъ, ruské ко, ка) pochází z indoevropských zájmen *quom, *quem, *quā, V. Poržezinskij — z indoevropských zájmen se základy⁴⁷*qui (> litev. ki), *quā (> litev. -kie).

A. Schleicher⁴⁸ srovnával částici -k s p, po (např. taip, staré taipo, kitaip, kaip, odvozené od kmenů ta, kita, ka)⁴⁹. Podobný názor zastává i E. Fraenkel; formant imperativu -k spojuje s litevskou postpozicí pi⁵⁰.

V. Toporov a O. Trubačov⁵¹ vyslovili zcela novou myšlenku. Podle nich byl litevský a ruský imperativ s -k utvořen podle ugrofinského imperativu, který má formant -ka.

§ 20. Ke kterým tvarům se připojila částice -k? Podle A. Schleichera a K. Brugmanna se tato částice vsunula do imperativních tvarů typu duodi, imi. Avšak duodi, imi jsou tvary prézentního kmene. Proto A. Schleicher soudil, že se částice vsunula do těch tvarů, u nichž se kmen prézentu a infinitivu shoduje. Tak vedle starého imperativu gelbi (1. os. sg.), gelbite (2. os. sg.) vznikl nový gelbki, gelbkite (později gelbėk, gelbėkite).

Ch. Stang (a J. Otrębski) se domnívá, že základem imperativních tvarů s -k byly tvary kořenového imperativu, jako ei⁵². Částice -k se zřejmě nejpozději připojila k tvarům, které měly na konci souhlásku (p, š aj.). V některých nářečích se i dnes v 2. osobě imperativu formant -k někdy nevyslovuje, pokud mu předchází souhláska, např.: nepil(k), paiń(k), kirp(k) (ale gėrk) Jrb (v jurbarském nářečí k zde může odpadnout po všech souhláskách, zachovává se jen po r); mė.s(k), lū.p(k), nė.š(k) Sy, at-nė.š(k) Plvn, atkimš(k) Kp, vėš šieną, nupėš vytą Dbk.

§ 21. Tvary 1. osoby množného čísla imperativu s -k mohou mít v některých aukštaitských nářečích koncovku -ium, srov. bėki'um vzácně Dkš, NŪt, Vlė, neš̌kium, neškiumės Prn, eikium Mrk, Prl, kėlki'um, kėlkiums, kėlkiumėms Slm, t. lėkium Plvn, duokium, diokiumus, prašksiumėms častěji Pnm, vė.ški'um, vė.ški'um(e)s, vė.ški'umėms Sy⁵³.

⁴⁶ Srov. F. Solmsen, KZ, t. 35, p. 463 nn.

⁴⁷ Názory dalších jazykovědců se rovněž liší, srov. H. Osthoff, Perfekt, p. 355; A. Bezzenberger, Beiträge..., 217 nn.; F. Solmsen, KZ, t. 35, 463 nn.

⁴⁸ Viz A. Schleicher, Handbuch..., p. 231.

⁴⁹ Srov. také slovanská zájmena: rus. мне-ка, тебе-ка (tvary vyskytující se v ruských bylinách), srb. тебе-ка „tobě“, naske „nás“, vaske „vás“, bulh. азика, азка „já“, менека „mne“, тебека „tebe“.

⁵⁰ Viz E. Fraenkel, BS, II, p. 41 nn.

⁵¹ Viz В. Н. Топоров и О. Н. Трубачёв, Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962, p. 249—250.

⁵² To zvláště potvrzuje forma aik, která v Daugėliškyse a Tvereči vyjadřuje jak přítomný, tak budoucí čas imperativu.

⁵³ Srov. také išmuškium (a atadūokiem) Sb, išmuškium, eikium, viz F. Specht, Litauische Mundarten, gesammelt von A. Baranowski, II, Leipzig, 1922, s. 193.

11. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida

161

Tyto formy vznikly podle 1. osoby množného čísla budoucího času indikativu: v nářečích, kde 1. osoba množného čísla imperativu končí na -kium, mají i tvary budoucího času -siu⁵⁴. To znovu potvrzuje vztah mezi tvary imperativu a budoucího času indikativu (srov. § 7).

§ 22. Jak jsme viděli, tvary imperativu bez -k se užívají nejen v nářečích východních Dzuků; občas se vyskytují také v Kretingě, Linkuvě, Panevėžysu, Švedasu, Aleksandrãvelė a jinde.

Nejstarší dochované tvary imperativu v litevštině jsou takzvaný kořenový imperativ (např. duo apod.). Tyto tvary mají dnes někdejší atematická slovesa a slovesa s kmenem (i)a. V období společného baltského jazyka se ve funkci imperativu začal užívat tvar optativu. Imperativ sloves s kmenem o- a i-, užívaný dnes v litevských nářečích, má původ v optativu. Optativní imperativ sloves s kmenem (i)a se téměř nedochoval. Není jasné, kdy v litevštině vznikly kontaminované tvary imperativu duod, šluoj, būn.

Staré tvary 3. osoby imperativu se mohly zcela shodovat s tvary 2. osoby jednotného čísla imperativu. K vyjádření 3. osoby imperativu se s tímto tvarem začaly užívat částice te, ta, lai, později tegu(l), tagu(l), testa(u), laigu(l), leigu(l). Dnes se 3. osoba imperativu nejčastěji vyjadřuje tvarem 3. osoby přítomného času indikativu s částicí.

Tvar 1. osoby množného čísla imperativu je mladšího původu než tvary jednotného čísla a 2. osoby množného čísla. 1. osoba množného čísla může být vyjádřena také tvarem 1. osoby množného čísla přítomného času indikativu.

Tvary imperativu s -k vznikly dlouho před objevením se prvních písemných památek. Lze pozorovat určitý vztah mezi imperativem s formantem -k a tvary budoucího času indikativu.

Z K R A T K Y⁵⁵

AfslPh — Archiv für slavische Philologie, Berlín (od roku 1876).

AK — Anonymní katechismus z roku 1605.

BB — (s odkazy na biblický text) Biblia tatai esti Wissas Schwentas Raschtas Lietuwischkai pergulditas per Jana Bretkuna Lietuwos Pleboną Karaliaucziuie (1590).

BM — Litevská nářečí, sebraná A. Baranowskim. Svazek I: Texty z pozůstalosti Webera, vydal Dr. Franz Specht... Lipsko 1920.

BP — Postilla tatai esti Trumpas ir Prastas Ischguldimas Euangeliu... Per Jana Bretkuna... Karaliaucziuie... 1591, I.

BS — Balticoslavica, I—III, Vilnius (1933—1938).

Bt — (s odkazy na biblický text) S. Bythner, Naujās Testamentas... Pirma karta ant Svieto Lietuwiskzoj kalboj... Su didžiu dabojimu pergulditas. Lietuvos žmonėms ant iszganytingos naudos Iszspāustas. Drukawõjo arba iszspaude Spāustuwõj Reusnėro Karaliaucziuj’, Métu MDCCI.

⁵⁴ Koncovka budoucího času -sium vznikla nejspíše podle poměru aisi-aisit = aisiu: x=aisium, viz F. Specht, KZ, sv. 55, s. 177.

⁵⁵ Kromě těchto zkratek se v článku používají také zkratky názvů obcí zavedené ve „Slovníku litevského jazyka“, viz Lietuvių kalbos žodynas, sv. 5. Vilnius, 1959.

162

Daw Pam — Dawadnas Pamokinimas kaip wijji Lietuwoje... mají jednat, chtějí-li věrně vykonávat svatý úřad duchovních. Karaliaučius, roku MDCCXXX.

čast. — často, nejčastěji užívaná forma.

DK — Litevský katechismus N. Daukši podle vydání z roku 1595, přetištěný a opatřený vysvětlivkami E. Woltera. Petrohrad, 1886.

DP — Katolická postila, to jest: Výklad evangelia každé neděle a svátku po celý rok. Od kněze Mikalojv Davkszy, kanovníka Médniku, přeložená z polštiny. Se svolením a povolením představeného, ve Vilniusu v tiskárně Akademie... 1599.

Dtn — Dotenėnai, okres Švenčionys.

Gerv — Gerviniai, okres Raseiniai.

IF — Indogermánská bádání, Štrasburk, Berlín a Lipsko (od roku 1892).

KlG — První gramatika litevského jazyka, Vilnius, 1957.

KN — (S. J. Telega). Kniga Nobaznistes Krikščioniszkos... podruhé přetištěna v Kėdainiai... 1653.

Krd — Kirdeikiai, okres Utena.

Kret — Kretuonys, okres Švenčionys.

KZ — Časopis pro srovnávací jazykovědu v oblasti indogermánských jazyků, založený A. Kuhnem, Göttingen (od roku 1852).

LKK — Otázky litevské jazykovědy, Vilnius (od roku 1957).

Ltk — Latakiškė, okres Ignalina.

Nūt — Naujoji Ūta, okres Prienai.

PK — Polský katechismus s litevským překladem aneb Krátké shrnutí na jednom místě víry a křesťanských povinností... Nákladem Jeho Milosti pana Málcherá Pietkiewicze, zemského písaře vilenského. Ve Vilniusu tiskem Stanisława Wierżeyského, roku 1598.

Plvn — Palėvenė, okres Kupiškis.

ret. — zřídka, méně často užívaná forma.

Ršk — Riešutėnai, okres Švenčionys.

SD — Dictionarium trium lingvarum, In usum Studiosae Iuventutis, Avctore... Constantino Szyrwid... Quinta editio... Vilnae... MDCC.XIII.

SE — Summa Abā Trumpas iszguldimas Ewangeliw... Kiedaynise... 1653.

SP — Syrwids Punktay sakimu (Punkty kazań). Teil I: 1629. Teil II: 1644... herausgegeben von Dr. Franz Specht. Göttingen 1929.

St. balt. — Studi baltici, Roma, Instituto per L’Europa Orientale.

ukr. — ukrajinština.

Vln — Enchiridion, Catechismas maszas, dael paspalitu Plebónu ir Koznadiju... isch Wokischka lieszuwia ant Lietuwischka pilnai ir wier­nai pergulditas, per Baltramieju Wilentha Plebona Karalauczuje ant Schteindama. Ischspaustas Karalauczu per Jurgi Osterbergera, Metu... MDLXXXIX.

O VÝVOJI TVARŮ IMPERATIVU

Д. СКУРКАЙТЕ

Resumé

V některých litevských nářečích a ve starých písemných památkách se užívají dva typy imperativních tvarů: s formantem -k a bez něj. Imperativ bez formantu -k je rozšířen v nářečích východních dzuků (Dūkštas, Ignalina, Švenčionėliai, Švenčionys, Tverečius); v jiných nářečích se vyskytují pouze jednotlivé imperativní tvary bez

11*

163

-k: imti, neši (Dusetos, Svėdasai, Daugailiai), im (Šešuoliai), klaušai (Briedžiai, Linkuva, Panevėžys), imti, begi (Kretinga).

Nejstarší dochovanou formou imperativu je imperativ typu duo. Tvary tohoto typu se nyní tvoří od sloves s atematickým kmenem a s kmenem na -(i)a.

Od dob společnobaltského období vstoupily do systému imperativu tvary optativu. V současnosti mají v litevských nářečích imperativy sloves s kmenem na -o a -i optativní původ.

3. osoba imperativu se nyní vyjadřuje tvarem indikativu jednotného čísla s částicemi te, ta, lai, lei, tegu(l), tagu(l), testa(u), laigu(l), leigu(l). V mnoha nářečích se ještě zachovaly i další tvary 3. osoby imperativu, utvořené pomocí částic te, tegu(l), lai, laigu(l), testa aj., a tvary imperativu 2. osoby bez formantu -k.

Tvary imperativu 1. osoby množného čísla vznikly v litevštině později než tvary 2. osoby jednotného a množného čísla. Před jejich vznikem (a dodnes) se ve funkci imperativu 1. osoby množného čísla užívaly tvary indikativu přítomného času 1. osoby množného čísla.

Imperativ s formantem -k vznikl dlouho před objevením prvních písemných památek. Lze s jistotou konstatovat souvislost těchto útvarů s tvary indikativu budoucího času.