LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

MORFOLOGIE JIŽNÍHO NÁŘEČÍ VÝCHODNÍCH AUKŠTAITŮ

(Podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno, sloveso)

K. MORKŪNAS

Šis darbas yra prieš keletą metų (1961) apie Pabaisko, Pašilės (Ukmergės r.), Čiobiškio, Gėlvonų, Musninkų, Viesų (Širvintų r.) apylinkių tarmę (tiksliau – šnektą) parašytos monografijos dalis. Pirmoji monografijos dalis, kurioje aprašyta tarmės fonetinė sistema, taip pat detaliau nurodytas tarmės plotas ir ribos, yra paskelbta anksčiau¹. Pora mažesnių straipsnių paskelbta ir iš morfologijos. Šiame darbe jau skelbti dalykai nekartojami, būtinais atvejais tiktai nurodoma ankstesnės publikacijos.

Hlavní pozornost je věnována morfologickému systému nářečí a předkládání jazykových údajů; širší výklady jejich původu se většinou nepodávají. Důvodem je jak úspora místa, tak skutečnost, že původ morfologických jevů mnoha litevských nářečí (mezi nimi i jevů charakteristických pro jižní nářečí východních Aukštaitů) byl již poměrně podrobně objasněn v některých zásadních dílech vydaných v posledních letech².

PODSTATNÉ JMÉNO

1. Obecné poznámky

Rod. § 1. a) K maskulinnímu rodu náleží především takzvaná substantiva s kmenem (i)a, např.: dūgnas, guolis, svėčis ~ svėčius, žvirblis ~ žvirblỹs. Do kmenů (i)a částečně nebo zcela přešla také nepočetná maskulina s kmenem i, (i)u a souhláskovým kmenem, např.: unglis ~ anglis, vagis, dungùs ~ dangùs, sūnas ~ sūnus, sūkčis ~ sūkčius; akmuo, pemuo ~ piemuõ, tešmuõ (srov. také §§ 13–16).

Osoby mužského pohlaví mohou označovat také jednotlivá substantiva s kmenem (i)o nebo ē. Většinou jde o osobní jména, např.: (křestní jména) ãleksa „Aleksas“, vínca „Vincas“, žigma „Zigmas“; (příjmení) avižà ~ Avižà, dúda ~ Dū̃da (|| dúdas ~ Dū̃das, srov. dudai ~ Dūdai „název vesnice“), gineikà ~ Gineikà, vėgelė ~ Vėgelė. Obecná maskulina s těmito kmeny jsou vzácná, např.: barzáila ~ barzdylà, dėdė ~ dėdė.

¹ Viz „Lietuvių kalbotyros klausimai“, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 5–59. Tam je na s. 5–6 vysvětlena také fonetická transkripce, v níž je uvedena fonetika nářečí. V této práci jsou údaje o morfologii nářečí předkládány v zásadě toutéž transkripcí.

² LTSR MA, Institut litevského jazyka a literatury, Gramatika litevského jazyka, sv. 1, Fonetika a morfologie (podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno), Vilnius, 1965; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija (Srovnávací fonetika a morfologie nářečí), Vilnius, 1966; Chr. S. Stang, Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo – Bergen – Tromsö, 1966, aj.

107

b) Podstatná jména ženského rodu jsou kmeny (i)a-, ė-, i, např.: galvà, sáuje ~ sáuja, katė. K těmto kmenům obvykle přešla i dřívější podstatná jména ženského rodu se souhláskovým kmenem, např.: ausis, dukte (srov. také §§ 11, 12, 16).

c) Podstatných jmen tzv. společného rodu je málo. Poněkud početnější skupinu tvoří pouze slova kmene o, např.: dvėsna, dvòkla, džùsna ~ džiusna, gniùsa ~ gniūsa „kdo není při práci rychlý“, gvóša „nemotora“, kemerėkla „kdo je neohrabaný, neobratný“, kėrėpla, kevėrza, kìurza „špinavec“, lepėiza „tlusťoch“, nùrna, pikčiurna, ráira „žvanil, tlachal“, snūda ~ snūdà „ospalec“, sùsnà (|| sùsna), švėna „kdo švenoja (hodně mluví)“, vėpla, žópla.

Z ostatních kmenů se vyskytují jen jednotlivá slova, jimiž se někdy označuje osoba mužského i ženského pohlaví, např.: galvócis ~ galvóčius „kdo má dobrou hlavu, je chytrý“ (jisai didelis galvócis; anà gerà galvócis), gudróčis ~ gudróčius (tokò gudróče neabgausi; nebūk tòke gudróčis); gerklõnas „kdo má ve zvyku hlasitě křičet, nadávat“ (jisai toks gerklõnas; tòj boba tòke gerklõnas); ackalūnas ~ atskalūnas (jisai toks ackalūnas paždarė; anà tòke ackalūnas || ackalūne— nenòri su nieku giminiuotis), perėjūnas ~ perėjūnas (tasai vaikas tikras perėjūnas; tòj mergà tòke perėjūnas || perėjune); rekšnis ~ rėkšnys (chlapec — rekšnis, a dívka bývá ještě větší rekšnis || rekšnė); plūške ~ plūškė „žvanil“ (anà tòke plūške; neklausik kū tas plūškė || plūškis šneka), skrėšne ~ skrėšnė „špinavec, špindíra“ (anà tòke skrėšne; jisai toks skrėšne || skrėšnis), žnipīala ~ žnypėlė „kdo je drobný, malého vzrůstu“ (mòtina tòke žnipīala; kū jisai padarīs toks žnipīala).

Podstatná jména společného rodu v nářečí jsou většinou odvozena příponami; předponová odvozenina a složená slova se vyskytují jen ojediněle, např.: patérška „žvanil, žvanilka“, naktibalda.

Podstatnými jmény společného rodu se obvykle vyjadřuje negativní postoj k osobě, o níž se mluví.

Číslo. § 2. Vedle jednotného a množného čísla se v řeči lidí starší generace ještě někdy vyskytují také tvary dvojného čísla. Ani starší generace si však tyto tvary nezachovala u všech kmenů a všech pádů. Poněkud častěji se užívá pouze akuzativ duálu podstatných jmen kmenů (i)a, a to spolu s du nebo abu(du), např.: du kartù atàlake (~ atàlėkė); kaũilam pa dù kùošiku umpìlau „prasatům jsem nalil po dvou koších“; abì maĩšù nupìrka; pa dù pė́du dēda; až dù ròžu ženíjus „ženil jsem se dvakrát“; atàveže pér dien dù vežimù; ans narė́je, kàd abùdu vaikù paįimtumem; pė́rnii dù cañtnāru gavau „loni jsem dostal dva centnáře“; pa dù rublių makė́je; vežikam dàve pa dù padelù (~ puodelių). Ještě vzácnější jsou tvary akuzativu duálu podstatných jmen kmene o, např.: dvì diẽni laũkių (~ laũkiau); pìrka dvì kapì agùrku; dvì vagì iššvàre. Tvary duálu tohoto pádu u ostatních kmenů nebyly vůbec zaznamenány.

Ve zkamenělých rčeních (např. v některých příslovích) se ještě občas vyskytuje některý tvar nominativu duálu, např.: abù galù tòku; saldù kaip dù medù; sù durnù — dù turù, sù plikù nér kò pėstis.

Přesto i mluvčí nářečí starší generace (nehledě už na mladé) místo zmíněných tvarů duálu užívají převážně plurál, např.: dù kartùs buvaũ; abù maĩšùs nupìrka…

Za pozůstatky duálu je třeba považovat také dosud užívané tvary dativu množného čísla kmenů (i)a a dativu a instrumentálu kmenů (i)o, ė, i, u bez

108

-s³, např.: (už.) daržām, médžem ~ médžiam; (už., v.) galvóm, sáujem ~ sáujom; katėm, žėmem ~ žėmėm; ausim, ugnim; pelūm. Tvary podstatných jmen v těchto pádech, stejně jako u ostatních skloňovaných slovních druhů, se zakončením na -s se v nářečí neužívají.

§ 3. V nářečí stejně jako ve spisovném jazyce existují podstatná jména, u nichž se užívají buď pouze tvary jednotného, nebo pouze tvary množného čísla, např.:

a) singularia tantum: pėnas, penėlis ~ pienėlis, malis ~ molys „jíl“; báila ~ báilė, kulž ~ kūlė „doba mlácení obilí; obilí určené k výmlatu“; ėdelas „krmivo“, pėnelas „jídlo, krmivo“; snaudulis ~ snaudulys, graudulis ~ graudulys; gerùmas, kuntrumas ~ kantrumas; jaunùmė, mažumė: jaunātve ~ jaunātvė, senātve ~ senātvė; baltžemis, jedžemis ~ juodžemys „černozem“; papjūtė ~ papjūtė „sklizeň“, pripratīs ~ pripratys „zvyk, navyknutí“, šūopratis „porozumění, chápavost“;

b) pluralia tantum: kailinei ~ kailiniai, kailinūkai, kailinōkai; dalibas ~ dalybos, radybas ~ radybos; spaudiklas ~ spaudykles „louskáčky na ořechy“; žabōklį ~ žabōkliai; krēkenas ~ krēkenos, rietenas ~ rietenos, šēlenas ~ šēlenos, smāgenas „mozek“, svaigenas ~ svaigenos „omamující nápoj“; muštnės ~ muštynės, žudnės ~ žudynės; pelasei ~ pelėsiai, plakesėi ~ plėkesiai „plévy“, rudesei ~ rudesiai „rez“, dūmtuves ~ dūmtuvės, karštūves ~ karštuvės „sušárny“, skerštūves ~ skerštuvės; ataudai, iš(i)edas ~ išėdos, niūobaigas ~ niūobaigos, niūosedas ~ niūosedos, pagrėbstas ~ pagrėbstos „zbytky shrabků“, pākritas ~ pākritos, pražvalg as ~ pražválgos.

Pád. § 4. Kromě pádů užívaných ve spisovném jazyce existuje v nářečí také vnitřní směrový lokál (ilativ). Tvary tohoto pádu zastupují ve spisovném jazyce předložkovou konstrukci į+akuzativ.

O pádových koncovkách charakteristických pro slova s jedním kmenem nebo s kmeny určité skupiny se pojednává dále. Zde je třeba zmínit pouze skutečnosti společné všem kmenům, totiž:

1. Tvary vokativu množného čísla se vždy shodují s nominativem množného čísla.

2. Tvorba lokálových i ilativových tvarů podstatných jmen všech kmenů (a také ostatních skloňovaných slov) je jednotná.

Podstatná jména s kmenem na a mají v koncovce lokálu jednotného čísla všude samohlásku -i (< *-ēn) ~ -e (srov. § 6), zatímco tvary ostatních kmenů jsou zkrácené (§§ 7–16). Tvary lokálu množného čísla všech kmenů mají v okolí Musninků a Širvintů samohlásku -e (laukiuose, šakose), v okolí Gélvonů a Pabaiska pak samohlásku -i ~ -e (laukiuosi, šakōsi). Tvary lokálu množného čísla bez koncové samohlásky se v nářečí vyskytují velmi zřídka, např.: laukios, šakos⁴.

Tvary ilativu jednotného čísla všech kmenů končí na -n (srov. §§ 6–16). Tvary ilativu množného čísla nejsou v celé nářeční oblasti jednotné. Ve východní a jižní části – Graužiečiai, Krikštenai, Viešos, Kaimynėliai, Juknónys – se nejčastěji užívají tvary s -na, např.: kapióšna, sáujesna ~ sáujosna. V okolí Čiobiškisu a Musninků se místo nich nebo vedle nich vyskytují také takové tvary ilativu množného čísla jako: kapióšnan, rátasnan, šakōšnan, širdisnan nebo (vzácněji) juknanišan ~ Juknónyšan, smailūosan ~ Smailiūosan, žāšlesan ~ Žāšliuosan. V okolí Gélvonů a Pabaiska se nejčastěji užívají tvary ilativu množného čísla

³ Plg. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951, p. 405.

⁴Podrobněji o tvarech lokálu množného čísla v nářečí viz K. Morkūnas, Iš rytų aukštaičių tarmių daugiskaitos inesyvo formų istorijos, in: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida, Vilnius, 1964, s. 145 a násl.

109

jsou: kapiosin, ratasin, šakosin, širdisin (vznikly z tvarů místního pádu množného čísla přidáním -n podle ilativu jednotného čísla).

Totéž by bylo možné říci také o postpozicích lokativních a ilativních tvarů všech ostatních skloňovaných slovních druhů a o jejich rozšíření.

Kmen. § 5. V nářečí zůstaly z podstatných jmen kmenů (i)u a souhláskových kmenů už jen zbytky. Do jiných kmenů přecházejí také slova určitých skupin s kmenem i. Pravidelné mísení kmenů podstatných jmen se lépe projeví v oddílu „Skloňování“ (§§ 11—16). Zde zmíníme pouze jednotlivá slova, která mají v nářečí jinou koncovou kmenovou samohlásku než v lk. Např.:

kmen typu a: víkas, mn. dat. vikám, akuz. vikùs (: srov. vikis);

kmen typu ia: klùmpis (: klùmpė), reikalìs ~ reikalỹs (: reikalas);

kmen typu o: káima (: káimas), krėklà „datel“, mn. dat. krėklám ~ krėklom, akuz. krėklàs ~ krėklàs (: krėklas), mótera (: moteris), riėtkas ~ riėtkos mn. (: rietkas);

kmen typu ė: abelė ~ obelė (: obelis), girė ~ girė (: giria), įlėlė ~ ylė, mn. dat. įlėlėm ~ ylėm, akuz. illas ~ yles (: yla), palzė ~ palė (: palà), skalzė ~ skolė (: skola), špìrgė ~ spirgė, mn. dat. špìrgėm ~ spirgėm, akuz. špìrgis ~ spirges (: širgas), užskalzė ~ užkalė, mn. dat. užskalzėm ~ užkalėm, akuz. užskalàs ~ užkalės (: užkalas), vōgė ~ vōgė (: vōgis, -io).

2. Skloňování

a kmen

§ 6. Koncovky podstatných jmen s kmenem a se v nářečí od spisovného jazyka většinou liší pouze foneticky: j. č. nom. [piuod-, vaik-]-as ~ [piuod-, vaik-] -as, gen. -a ~ -o, dat. -ai ~ -ui, akuz. -u ~ -ą, instr. -u (-ù) ~ -u (-ù), lok. -i (-ì) ~ -e (-ė), vok. -i ~ -e; mn. č. nom., vok. -ai (-ài) ~ -ai (-ai), gen. -u (-ų) ~ -ų (-ų), akuz. -us || -as (-ùs || -às) ~ -us (-ùs), instr. -ais (-àis) ~ -ais (-aĩs). Nepřízvučná koncovka j. č. ilativu se vždy vyslovuje -an ~ -an (piuodan), zatímco přízvučná má dvě podoby: -añ a -ań, např. miškañ || miškán (častější je patrně -ań).

Vokativní tvary j. č. některých podstatných jmen s kmenem a (většinou osobních jmen) mají částici -ai, např.: jōnai ~ Jōnai, pētrai ~ Pētrai; augūnai ~ Augūnai, juzēnai ~ Juzēnai; bitinikai ~ bitinykai || bitiniki, tēvai || tēvi. Vokativní tvary j. č. víceslabičných slov mohou také zcela postrádat koncovou samohlásku nebo dvojhlásku, např.: dōbil, šūniuk ~ šūniuk, untan ~ Añtan (|| untānai ~ Antānai).

K dativu mn. č. viz § 2, k lokálu a ilativu mn. č. — § 4.

ia kmen

§ 7. V nářečí má přízvučná koncovka -is v nominativu j. č. podstatných jmen s kmenem ia dlouhou samohlásku (bràlis ~ brolỹs „bratr“, kellś ~ kelỹs „cesta“, malis ~ molỹs „jíl“, šmelis ~ smelỹs, žvìris ~ žvyrỹs „štěrk“), zatímco nepřízvučná má samohlásku krátkou (brìedis, peilis, žodis). Kromě toho foneticky odpovídá koncovka -is nominativu j. č. také spisovnému -ias, např.: svėcis ~ svėčias, vėjis ~ vėjas. Afrikáty ukazují, že tuto koncovku měly také výrazy jautis „býk“, medzis (|| medis).

Koncovka genitivu j. č. v nářečí -e foneticky odpovídá spisovnému -io (např. brōle ~ brōlio), dativ -iį ~ -iui, akuzativ -i ~ -į (brōli ~ brōlį) a -ią (svėči ~ svėčią, vėji ~ vėją), instrumentál.

110

-’u⁵ (-’ū) ~ -iu (-iū), il. -in (-īn) ~ -in (-īn); mn. č. nom., vok. -ij (-eī) ~ -iai (-iaī), gen. -’ų (-’ū) ~ -ių (-iū), akuz. -is (-is [-’ūs]) ~ -ius (-iùs, např.: brólis ~ brólius, švečis || švečiùs ~ svečiùs), instr. -įs (-eis) ~ -iais (-iaīs).

Koncovka lokálu j. č. závisí na místě přízvuku: tvary s nepřízvučnou koncovkou končí na -ių ~ -yj <- -yje (sūri ~ sūryj, vėji ~ vėjji), zatímco tvary s přízvučnou koncovkou končí na samohlásku -y (malý ~ molý „v jílu“, smėlì ~ smėlý „v písku“). K lokálu a ilativu mn. č. viz § 4.

Vokativ j. č. s nepřízvučnou koncovkou končí na -i (bróledi), zatímco ten s přízvučnou koncovkou končí na samohlásku -y (arklì ~ arklý). Vokativ j. č. víceslabičných slov s kmenem ia má nejčastěji koncovku -ių ~ -iau, např.: artójiu ~ artójau, kasėjù ~ kasėjau, kreivarūnikių ~ kreivarūnikiau || kreivarūniki, vaikūpaláikiu || vaikūpaláiki. Méně často mohou mít koncovku -ių i dvouslabičná slova, např.: jáučiu || jáuti, švẽčiu || švẽti. Vedle častějšího vokativního tvaru j. č. slova brolis brali se někdy vyskytuje také braláu.

K dativu mn. č. viz § 2.

o kmen

§ 8. Většina koncovek pádů podstatných jmen o-kmenového typu v nářečí je stejná jako v litevštině (liší se pouze foneticky): sg. nom. [-lōv-]-a, [šak-]-à, gen. -as (-õs) ~ -os (-õs), dat. -ai ~ -ai, acc. -u ~ -ą, ill. -an (-ōn) ~ -on (-ōn); pl. nom., voc. -as ~ -os, gen. -u (-ū) ~ -ų (-ū), acc. -as (-às) ~ -as (-às).

Instrumentál sg. se od litevštiny morfologicky liší změněnou koncovkou, srov. nářeční sg. instr. lóvaì, šakaì. Koncovku -aì lze odvodit z -uj ~ -aį. Tato koncovka se zobecnila u všech jmenných slov (i)o-kmenového typu podle instrumentálu sg. zájmen ženského rodu, např.: anùj ~ anąj || aną „ona“, šitùj ~ šitąj || šitą „tato“ (o těchto tvarech zájmen viz také § 42 a poznámku pod čarou 15). Delší (dvojhláskové) koncovky nahradily také jednoduché koncovky instrumentálu sg. všech ostatních skloňovaných slov ženského rodu (a také příležitostně se vyskytujících podstatných jmen mužského rodu o- a ē-kmenového typu)⁶, srov. §§ 9–12, 16c, 25, 26.

Koncovka lokálu sg. je zkrácená: -aį (-ōi) ~ -oj (-ōj). O lokálu a illativu pl. viz § 4.

Vokativ sg. má vedle tvarů s koncovkou -a někdy také tvary s -a. První (např.: gálva, mergà) jsou starší: jejich koncové -a < -ā, zatímco druhé (galvà, mergà) vznikly podle nominativu sg.

O dativu a instrumentálu pl. viz § 2.

io kmen

§ 9. Koncovky podstatných jmen io-kmenového typu jsou stejné jako u o-kmenových (viz § 8), pouze po j nebo změkčené souhlásce jsou v nářečí ještě více foneticky pozměněné. Zvláště se změnily nepřízvučné koncovky, srov.: sg. nom. [sáuj-]-e ~ [sáuj-]-a, [valdž-]-ē ~ [valdž-]-ià, gen. -es (-’õs) ~ -os (-iõs), dat. -įi ~ -ai (-iaì), acc. -i ~ -ą (-ią), instr. -ii (-ī) ~ -aj (-iãj), loc. -ij (-’ōi) ~ -oj (-iōj), ill. -in (-’ōn) ~ -on (-iōn), voc. -i ~ -a (-ia); pl. nom., voc. -es ~ -os (-ios), gen. -u (-’ū) ~ -ų (-iū), dat. and instr. -em (-’ōm) ~ -om (-iōm), acc. -is (-is) ~ -as (-iàs), loc. -esi

⁵ Značka cirkumflexové intonace psaná vlevo od samohlásky označuje, že tato samohláska je přední a souhláska před ní je změkčená.

⁶ Podrobněji o těchto nářečních tvarech instrumentálu sg. viz K. Morkūnas, Įvardžiuotinių būdvardžių įekanos rytų aukštaičių pietinėje tarmėje, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, serija A, t. 2(7), 1959, p. 198 tt.

141

-ese (-’ōsil-’ōse) ~ -ose (-iōse), il. -esin/-esna/-esnan (-’ōsin/-’ōsna/-’ōsnan) ~ -osen /-osna|-osnan (-iōsen/-iōsna/-iōsnan).

Nominativ singuláru několika podstatných jmen s kmenem io- končí -i < -ī: marti, pati „manželka“.

kmen ė

§ 10. Většina koncovek podstatných jmen s kmenem ė v nářečí je stejného původu jako v litevštině spisovné: nom. sg. [kárv-]-e ~ [kárv-]-ė, [kat-]-ė ~ [kat-]-ė, gen. -es (-ės) ~ l-ės (-ės), dat. -ii ~ -ei, acc. -i ~ -ę, ill. -in (-ēn) ~ -ēn (-ēn); nom., voc. pl. -es ~ -ės, gen. -ų (-ū) ~ -ių (-iū), acc. -is (-is) ~ -es (-ės).

Koncovka instrumentálu singuláru -ii (-ī) viz § 8.

Koncový vokál lokálu singuláru vypadl. U forem s koncovým přízvukem často vypadává také -i (~ -j), např.: pamiškė „v pamiškė“, ukmergė „v Ukmergė“, žėvė „v žėvė“, ale říká se (méně často) i s -i: pamiškėi, žėvėi. U forem s nekoncovým přízvukem -i vždy zůstává, např.: koši ~ košėj, ūpū ~ ūpėj, žėmiai ~ žėmėj. O lokálu plurálu a illativu viz § 4.

Nejstarší forma vokativu singuláru měla patrně koncový vokál -i, vzniklý z krátkého -e, např.: kãrvi, kãti, lãpi. Forma s -e (-ē), např.: katė, kãrvė, lãpė ~ lãpē, je nová a vznikla podle nominativu singuláru. Vedle kãti, katė se někdy vyskytující forma kãte, je nejspíše kontaminační, vzniklá z prvních dvou forem.

O dativu a instrumentálu plurálu viz § 2. Tvary nominativu, dativu a instrumentálu plurálu podstatného jména katė se někdy užívají také s koncovkami kmenů i: nom. katìs ~ kãtys, dat., instr. katim.

Po ztvrdnutí l se koncovky podstatných jmen s kmenem ė, zejména nepřízvučné, v mnoha případech zcela sjednotily s koncovkami kmenů o, srov.: nom. sg. [sául-]-a ~ [sául-]-ė, [pel-]-ē ~ [pel-]-ė, gen. -as, -ės, dat. -ai, acc. -u, instr. -ai, -ąž, loc. -ai, -ėj || -ę, ill. -an, -ēn, voc. -a || -a, -ą || -ę; nom., voc. pl. -as, gen. -ų, -ų, dat., instr. -am,-ēm, acc. -as, -às, loc. -asil-ase, -ēsi|-ēse, ill. -asin|-asna(n), -ēsin|-ēsna(n).

kmen i

§ 11. Koncovky i-kmenů se nejlépe zachovaly u slov ženského rodu s koncovým přízvukem, srov.: j. č. nom. [šird-]-is, gen. -ies, ak. -i ~ -į, ill. -in, vok. -ie; mn. č. nom., vok. -is ~ -ys, gen. [širdž-]-ių ~ [širdž-]-ių, dat. a instr. -im (srov. § 2), ak. -is (|| širdis), lok. -isi ~ yse|-ise ~ -yse (srov. § 4), ill. -isin ~ -ysen|-isna(n) ~ -ysna(n) (srov. § 4).

Dat. j. č. má nejčastěji koncovku podstatných jmen io-kmenů: širdžiu ~ širdžiai. Ze starých koncovek dat. j. č. i-kmenů -i (< -ie < -ei) se, zdá se, zachovala ve vzácněji se vyskytující formě širdži, a také ve zpodstatnělém adverbiu a-kmenové slovo iki gãli „až do konce“. Koncové -i sem bylo přidáno podle dativních koncovek ostatních kmenů (a, o, ė), které končí samohláskou -i.

Ohledně koncovky instr. j. č. -ii (širdži || širdį) viz § 8.

Formy lok. j. č. s přízvukem nikoli na koncovce končí na -ii, např.: nòsį ~ nosyj, pâlti ~ pâlty, zatímco formy s přízvukem na koncovce končí na -i, např.: akì ~ akỳ, pirtì ~ pirtỳ.

§ 12. Podstatná jména ženského rodu i-kmenů s přízvukem nikoli na koncovce se skloňují zcela stejně jako podstatná jména ė-kmenů s přízvukem nikoli na koncovce (§ 10), srov.: j. č. nom., vok. [nós-]-e ~ [nós-]-ė, gen. -es, dat. -ii, ak. -i,

112

instr. -ii, lok. -ii, ill. -in; mn. č. nom., vok. -es, gen. -ų, dat., instr. -em, ak. -is, lok. -esi/-ese, ill. -esin/-esna(n).

Takto se například skloňují podstatná jména: gaište ~ gaištė (: lk. gaištis), iiltė ~ iltė (: iltis), kártė ~ kártė (: kártis), klútė ~ kliūtė (: kliūtis), külšė ~ külšė (: külšis), kūge ~ kūgė (: kūgis), pálė ~ páltė (: páltis), paslėpsnė ~ paslėpsnė (: paslėpsnis), pažintė ~ pažintė (: pažintis), švirtė ~ svirtė (: svirtis), ūgnė ~ ūgnė (: ugnis), únkštė ~ ankštė (: ankštis), ūnė ~ antė (: antis).

Koncovky všech pádů těchto podstatných jmen v jednotném čísle, kromě nominativu, a také genitivu a akuzativu množného čísla foneticky splynuly s koncovkami kmenů na ė (např. kárve ~ kárvė). Později byly koncovky i v dalších pádech — nominativu jednotného a množného čísla, dativu, instrumentálu, lokálu a illativu množného čísla — nahrazeny koncovkami „silnějšího“ ė-kmene.

§ 13. Podstatná jména mužského rodu s kmenem na i téměř úplně přešla v nářečí ke kmenům na ia, srov.: j. č. nom. [uñgl-]-is ~ [añgl-]-is, [vag-]-is, gen. [uñgl-]-e ~ [añgl-]-io, [vag-]-ies || [vāg-]-e ~ [vag-]-io, dat. -ii ~ -iui, ak. -i ~ -į, instr. -’ù ~ -iù, lok. -ii ~ -yj, -i ~ -ỹ, ill. -in, -iń, vok. [vag-]-ie || -is; mn. č. nom., vok. [uñgl-]-iį ~ -iai, [vāg-]-is ~ -ys || [vag-]-ei ~ -iai, gen. -’ų ~ -ių, -’ū ~ -ių, dat. -em ~ -iam, -’ām ~ -iám, ak. -’us || -is ~ -ius, instr. -iįs ~ -iais, -eis ~ -iais, lok. -esi/-’uose (-ese) ~ -iuose, -’iõsi/-’uose — -iuõse (srov. § 4), ill. -esin ~ -iuosen/-esna(n) ~ -iuosna (n), -’iõsin ~ -iuõsen/-uõsna(n) (srov. § 4).

Gen. j. č. má nejčastěji koncovku -e ~ -io, zatímco nom. mn. č. má koncovku -ei (nepřízvučné -ii) ~ -iai.

V nářečí se vyskytuje také mužský rod kirkšnīs ~ kirkšnỹs „kirkšnis“.

kmen(i)u

§ 14. Koncovky podstatných jmen s kmenem na u byly z větší části nahrazeny koncovkami kmenů na a. Koncovky kmene na u se zachovaly pouze v jednotlivých pádech.

Koncovka nominativu jednotného čísla -us se zachovala převážně pouze v přízvučné podobě, např.: alūs, medūs, vidūs. Nepřízvučné -us se vlivem redukce na konci slova nejčastěji vyslovuje jako -as, např.: sūnas ~ sūnūs, turğas — turğus. Méně často také -ùs > -às: alàs, vidàs.

Totéž platí i pro akuzativ množného čísla, srov.: pelùs || pelàs (řid.), piêtas ~ pie-tùs.

Genitiv jednotného čísla některých slov s kmenem na u má pouze koncovku -aus, např.: alaũs, medaũs, vidaũs. Jiná podstatná jména mohou vedle koncovky kmene na u často mít také koncovku kmene na a, např.: letãus ~ lietaũs || lieta ~ lieto, viršaũs || virša ~ viršo, žmogaus ~ žmogaus || žmogų ~ žmogo.

Koncovka dativu jednotného čísla -aį foneticky odpovídá litevské spisovné -ui (sūnai ~ sūnui); akuzativ jednotného čísla, stejně jako genitiv množného čísla, má -u ~ -ų (sūnu ~ sūnų, sunū ~ sunų), inessiv jednotného čísla -an (s přízvukem také -un) ~ -un (turğan || turguń || turgań, vidun || vidan).

Instrumentál jednotného čísla má nejčastěji koncovku kmene na a -u (alù, lietu, medù, sūnu, žmogù), řidčeji se vyskytuje i zkrácená koncovka kmene na u -um < -umi (alum, medum).

Lokativ jednotného čísla některých slov se užívá pouze s koncovkou -aį ~ -uj, např.: vidai, viršai. Lokativ jednotného čísla ostatních podstatných jmen s kmenem na u má převážně koncovku kmene na a -i (< *-en), např.: cukri ~ cukrė, duñgi ~ dangė, tūfgi ~ turgė (řid. tūr-gai).

8. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

113

Vokativ singuláru většinou zachovává koncovku kmenů na -u -u (alãũ, sunãũ ~ sūnãũ, žmagãũ ~ žmogãũ), ale někdy se vyskytuje i koncovka kmenů na -a -a (např. žmõgì ~ žmõgė).

Nominativ a vokativ plurálu mají nejčastěji koncovku kmenů na -a -ai: letai ~ lietai, pelai, turgai, viršai. Méně často se zachovává také koncovka -us (-as) ~ -ūs, obvykle u příslušníků starší generace, např.: pėlus (pėlas) ~ pėlūs, pietus ~ pietūs.

Dat. a instr. pl. pelům, petům ~ pietům, sunům ~ sūnům jsou duálové formy u-kmenů, srov. § 2. Vedle nich se však častěji užívají formy a-kmenů: dat. pelám, sunám ~ sūnám, turgam (turgám), viršám; instr. pelais, sunais ~ sūnais, turgais (turgais), viršais.

Tvary lokálu a illativu plurálu jsou většinou tvořeny podle kmenů na -a, např.: peluõsi|peluõse, petuõsi|petuõse ~ pietuõse, viršuõsi|viršuõse; peluõsin|peluõsna(n), petuõsin|petuõsna(n). Koncovky kmenů na -u si zachovalo jen několik slov, např.: pelùsi (pelùsis), petùsi; pelùsin, petùsin. Poslední uvedené tvary se užívají velmi zřídka a pouze u starých mluvčích nářečí. K postpozici těchto pádů srov. také § 4.

§ 15. Koncovky podstatných jmen kmenů na -iu se většinou sjednotily s koncovkami kmenů na -ia, srov.: sg. nom. [krìž-]is ~ [krýž-]-ius, gen. -e ~ -io, dat. -iį ~ -iui, acc. -i ~ -ių, instr. -’u ~ -iu, loc. -iį ~ -iuj, ill. -im ~ -iun, voc. -ių ~ -iau; pl. nom., voc. -iį ~ -iai, gen. -u ~ -ių, dat. -em ~ -iam, acc. -is ~ -ius, instr. -i̇s ~ -iais, loc. -esi ~ -iuose|-ese (-uose) ~ -iuose, ill. -esin ~ -iuosen|-esna(n) ~ -iuosna(n).

Souhláskové kmeny

§ 16. Jak již bylo uvedeno (§§ 1, 5), podstatná jména se souhláskovými kmeny mají v nářečí většinou koncovky jiných kmenů. Podle současného skloňování lze tato podstatná jména rozdělit do několika skupin.

a) Slova akmuõ, raumuõ se skloňují téměř zcela jako podstatná jména kmenů na -a, srov. pádové koncovky: sg. gen. [ãkmen-]-a ~ [ãkmen-]-o, dat. -ai ~ -ui, acc. -u ~ -ą, instr. -u, loc. -į ~ -ę, ill. -an ~ -añ, voc. -ie (vedle nominativního tvaru, např. akmuõ); pl. nom., voc. -ai, gen. -ų ~ -ų, dat. -ám, acc. -ãs ~ -ús, instr. -ais, loc. -iuõsi|-iuõ-se, ill. -iuõsin|-iuõsna(n) (srov. § 4). Poměrně často se i nominativ singuláru těchto slov užívá s koncovkou -as ~ -as: ákmuõnas, raũmenas.

b) Tvary singuláru slova pemuõ ~ pietmuõ mají většinou koncovky podstatných jmen kmenů na -ia, zatímco tvary plurálu mají koncovky podstatných jmen kmenů na -i, srov.: sg. gen. [piemen-]-e ~ -io, dat. -iį ~ -iui, acc. -i ~ -į, instr. -’u ~ -iu, loc. -i ~ -y, ill. -in, voc. -ie; pl. nom., voc. -is ~ -ys, gen. -ų ~ -ų, dat., instr. -im, acc. -is, loc. -isi|-ise ~ -yse, ill. -isin ~ -ysėn|-isna(n) ~ -ysna(n) (srov. § 4).

Podle vzoru pemuõ se skloňují: jezm(u)õ ~ juozm(u)õ „bedra“, lemuõ ~ liemuõ, ruduo, skemuõ ~ ski(em)uõ, stamuõ ~ stuomuõ, šelmuõ, šuvà (v singuláru má vedle častějšího tvaru šūne ~ šūnio také šūnies), tešmuõ, vanduõ (u mluvčích starší generace nářečí: unduo); pouze plurál: ãšmenis ~ ãšmenys, mẽtmenis ~ mẽtmenys. Jednotlivá slova této skupiny mohou mít také koncovky podstatných jmen kmenů na -a, např.: sg. gen. stūom ena, tẽšmena, dat. stūomenai, tẽšmenai…; pl. nom. stamenai, tešmenai; ãšmenai, mẽtmenai, dat. stamenám, tešmenám; mẽtmenám… Vedle nominativního tvaru singuláru šelmuõ se vyskytují také tvary šėlmenas, šėlmenis.

114

Kromě jednotného čísla v nominativu mají stejné koncovky jako pemuõ také dùntis ~ dantys „zub“, debesìs || debesìs ~ debesỹs (pravda, vedle častějšího genitivu množného čísla debesù ~ debesų se někdy říká také debesų ~ debesìų).

c) Bývalá podstatná jména ženského rodu s konsonantickými kmeny mají nyní většinou koncovky kmenů i, srov. koncovky pádů slova sesuõ (|| sesuvà): gen. sg. [seser-]-ìes, dat. -ìi ~ -ìai, akuz. -ì ~ -į, instr. -ìi (srov. § 8), lok. -ì ~ -ỹ, il. -ìñ, vok. -ìe (vedle nominativních forem); nom., vok. pl. -ìs ~ -ỹs, gen. -ũ ~ -ũ, dat., instr. -ìm, akuz. -ìs, lok. -ìsi|-ìse ~ -ìse, il. -ìsin ~ -ỹsen|-ìsna(n) ~ -ỹsna(n). Takto se skloňují ještě tato podstatná jména: duktė (gen. sg. dukterìs || duktės); ausis, dùris ~ dùrys (pouze pl.), pūšis, šaknìs, žùsis ~ žàsis, žuvis. Genitiv množného čísla všech těchto slov má před koncovkou tvrdou koncovou souhlásku kmene.

3. Přízvukování

§ 17. Nebudeme-li se zabývat obecnými otázkami přízvukování podstatných jmen v nářečí a v litevském spisovném jazyce, zmíníme zde pouze ty, které nářečí odlišují od spisovného jazyka.

1. Stává se, že jednotlivá podstatná jména (dvojslabičná či víceslabičná) mají v nářečí jiný přízvukový vzor než ve spisovném jazyce. Přízvukem se mohou lišit také všechny (nebo téměř všechny) odvozeniny jedné či druhé přípony. Níže jsou uvedeny tyto přípony a také nejčastěji užívaná jednotlivá slova s odlišným přízvukem.

a) V nářečí mají stálý přízvuk:

dvojslabičná podstatná jména: grìnčė ~ grìnčia (: spis.⁷ gryčia 2), gùoba (: guoba 4), vãlgis || valgìs 2 (: valgis 2);

víceslabičná podstatná jména: bėpratis, -e (: beprõtis, -ė 2), bedãrbis, -e (: be-darbis, -ė 2), bekėlnis, -e (: bekėlnis, -ė 2), beširdis, -e (: beširdis, -ė 2), gìltinė (: giltìnė 3ᵃ), ketašìrdis, -e (: kietašìrdis, -ė 2), minkštašìrdis -e (: minkštašìrdis, -ė 2), pailgavėidis, -e (: pailgavėidis, -ė 2), skõlinikas, -e ~ skõlinykas, -ė (: skolininkas, -ė 2).

b) V nářečí mají druhý přízvukový vzor dvojslabičná podstatná jména: drùmž-las (: drumžlės 4), pùšne ~ pùšnė (: pušnis 4), smùda ~ smudà (: smūdà 4), ùšne ~ ùsnė (: usnis 4), žvaigždė (: žvaigždė 4). Druhý přízvukový vzor mají také víceslabičná podstatná jména s příponou -ìte ~ -ỹtė, např.: avite, šakìte, vištìte. Je třeba dodat, že instrumentál singuláru a akuzativ plurálu odvozenin tohoto typu si většinou zachovávají přízvuk na koncovce (instr. avitì, šakitì, vištitì; akuz. avitìs ~ avytès, šakitìs ~ šakytès, višìtis ~ višytès), ačkoli se v takových případech přízvuk obecně posouvá na předposlední dlouhou slabiku (srov. instr. sg. šìlvai „švestka“, akuz. pl. slivas ~ slyvàs).

Druhým přízvukovým vzorem se přízvukuje také ještě několik víceslabičných podstatných jmen: garùnkštė ~ garàukštė (: garànkštis 1), pavartė (: pavartė 3ᵇ), užùntis ~ užàntis, gen. sg. užùntė ~ užàntčio (: užantis 1).

c) V nářečí mají třetí přízvukový vzor dvojslabičná podstatná jména: brãlis ~ brolỹs (: brõlis 1), gurkšnìs ~ gurkšnỹs (: gùrkšnis 1), klanìs ~ klonỹs (: klõnis 1), kušnìs ~ kašnỹs (: kãšnis 1), malìs ~ molỹs (: mõlis 1), šáukštas (: šáukštas 1),

⁷Za přízvukování ve spisovném jazyce se považuje přízvukování podle „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ (Vilnius, 1954).

8*

115

tiltas (: tiltas 1), žauna 3 || žauna 1 (: žiauna 1), žintas ~ žentas (: žentas 1), žvirblis ~ žvirblis (: žvirblis 1).

Třetím přízvukovým typem se přízvukují také víceslabičná podstatná jména utvořená příponou -iena: avižiena, dobilieną ~ dobilieną, kvietiena ~ kvietiena, miežiena ~ miežiena, rugiena; aviena „jehněčí maso“, karviena, kiauliena ~ kiauliena, paukštiena, untiena ~ antiena, vištiena. Při skloňování těchto podstatných jmen se přízvuk přesouvá z koncovky na předposlední slabiku, srov.:

Jednotné číslo Množné číslo N. rugiena, vištiena rugienas G. rugienos, vištenos rugenų D. rugienai, vištienai rugenom A. rugienų, vištienų rugienas I. rugiena, vištiena rugenom L. rugienoj, vištenoj rugenosi|rugenose Il. rugienon, vištenon rugenosin|rugenosna(n)

Výjimku tvoří podstatné jméno jautiena s dvojím přízvukováním, a to: jautena (stálý přízvuk) a jautiena (jako vištiena); stálý přízvuk na příponě (jako v lk.) mají také blakštiena, mėnesiena ~ mėnesiena.

Do tohoto přízvukového typu patří také podstatná jména utvořená příponou -ėjis, -ė ~ -ėjys, -ė (užívaná vedle odvozenin s ustáleným přízvukem s -ėjas, -a), např.: pj eve jėis ~ piovėjys, rinkėję ~ rinkėjė, gen. pjėvėje, rinkėjės; mn. nom. pj eve jėi, rinkėjės, gen. pj eve jū, rinkėjū, dat. pj eve jām, rinkėjēm, acc. pj eve jīis, rinkėjīs…

Třetím přízvukovým typem se přízvukují převážně odvozeniny s příponou -iklė ~ -yklė, např.: baidiklė, ganiklė, šaudiklė, vetiklė ~ vėtyklė, gen. baidiklės, ganiklės, šaudiklės, vetiklės; mn. nom. baidiklas, ganiklas, šaudiklas, vėtyklas, gen. baidiklų, ganiklų, šaudiklų, vetiklų, dat. baidiklēm, ganiklēm, šaudiklēm, vetiklēm, acc. baidiklas, ganiklas, šaudiklas, vėtyklas. Druhým přízvukovým typem je však spaudiklas ~ spaudýklės „louskáček“, gen. spaudiklų, dat. spaudiklam, acc. spaudiklas ~ spaudykles.

V nářečí patří ke třetímu přízvukovému typu také jednotlivá další víceslabičná podstatná jména, např.: třetího typu: akėčės (: akėčios 1), grėbėstas (: grėbėstas 2); třetího typu „a“: arškėtis ~ erškėtýs (: erškėtis 2), prekląmis ~ priekląmýs (: prieklomis 1), ėremėtis (: priemėtis 1), ėresvirnis ~ priesvirnys (: priesvirnis 1), pretemis || pritemis (: priėtemis 1); třetího typu „b“: akatas ~ akuotas (: akuotas 1), ašaka (: ašaka 1), balana (: balana 2), balanda ~ balandą (: balanda 1), batkatis ~ botkotys (: botkotis 1), baudževà (: baudžiava 1), gabana (: gābana 1), ganėvà (: ganjava 1), lap(a)kritīs ~ lap(a)-kritýs (: lapkritīs 1), nugara (: nugara 1), paperis ~ popierýs (: popierius 1), samana (: samana 1), antakis ~ antakýs (: antakis 1), užkulnis ~ užkulnys (: užkulnis 1), užupis ~ užupýs (: užupis 1), veškėlis ~ vieškelys (: vieškelis 1).

d) Čtvrtým přízvukovým typem se v nářečí, na rozdíl od lk., přízvukují tato dvojslabičná podstatná jména: durys (: durys 2), gilė (: gilė 2), giṅklas (: giṅklas 2), grūntas (: grūntas 2), kråpas, (: kråpas 2), kriaušis ~ kriaušys (: kriaušis 2), kulė ~ kūlė „obilí určené k mlácení; mlácené obilí“ (: kūlė 2), lóta (: lota 2), miestas (: miestą|2), prāsm as

116

(: priešmas 2), putà (: putà 2), raístas (: raístas 2), rãktas (: rãktas 2), sklaũtas (: skliaũtas 2), sklỹpas (: sklỹpas 2), smukis ~ smukỹs (: smũkis 2), sõdas 4 ‖ sõdas 2 (: sõdas 2), srūtas ~ srūtos, sūtras ~ sūtros (: srūtos, sūtros 2), stūmbas ~ stūmbas (: stãmbas 3), šérnas (: šérnas 3), ū̃rvas (: ū̃rvas 3), žil̃ė ~ žylė (: žỹlė 1), žiñklas ~ žėñklas (: žénklas 3).

2. Za zmínku stojí také některé další zvláštnosti přízvukování podstatných jmen v nářečí.

a) Místo přízvuku v některých tvarech se mohlo změnit vlivem jiných tvarů, v důsledku tendence k takzvanému kolonovému přízvukování.

Například u víceslabičných podstatných jmen druhé přízvukové třídy bývá v jednotném instrumentálu a množném akuzativu poměrně často, stejně jako v jiných pádech, přízvuk na předposlední slabice, srov.: jedn. instr. bur̃bėkļu ~ bur̃bėkliu „burbėklių“, bur̃bėklai „burbėklė“, snaudãliu ~ snaudãliu „snaudalių“, snaudãlai „snaudale“, sausãtii „sausate“, ukmer̃gišku ~ ukmergiškiu „ukmergiškiu“, ukmergiškiai „ukmergiškė“; mn. akuz. bur̃bėklus ~ bur̃bėklius „burbėklius“, bur̃bėklas ~ bur̃bėkles „burbėkles“, snaudãlis ~ snaudãlius „snaudalius“, snaudãlas ~ snaudãles „snaudales“, sausãtis ~ sausãtes „sausates“, ukmergiškis ~ ukmergiškius „ukmergiškius“, ukmergiškes „ukmergiškes“.

Ze stejného důvodu se vedle ašvijė ~ uošvijà⁸, mušėikà⁹ častěji nesprávně přízvukují tvary ašvijė, mušėika.

b) Vokativní tvary podstatných jmen zdrobnělého nebo mazlivého významu v jednotném čísle, které ztratily koncovou samohlásku či dvojhlásku, mají velmi často přízvuk přenesený z přípony na první slabiku, např.: dabiluk (: dabilùkas ~ dobiliùkas), katiñuk (: katiñùkas ~ katiñiukas), katinė́l (: katinė́lis), stasùl (: stasùlis ~ Stasiùlis), šùnel (: šùnelis), vaĩkuk (: vaĩkùkas ~ vaikiùkas), vaikelùk (: vaikelùkas ~ vaikelìukas); gėgutìt (: gegutìtė ~ gegutýtė), ląputìt (: lapùtė ~ lapùtė), marčiùt (: marčiùtė ~ marčiūtė), moterel (: moterėlė ~ moterėlė), seserìt (: seserìtė ~ seserytė). Stejně se přízvukují i některá běžná (nezdrobnělá) vlastní jména, např.: aũgustin (: aũgustinas ~ Augustinas), uñtan (: untãnas ~ Antãnas).

Přenesení přízvuku na první slabiku uvedených tvarů někdy souvisí také s určitým významovým rozdílem. Při volání na někoho z dálky a hlasitěji se častěji užívají vokativní tvary jednotného čísla s přízvukem zachovaným v příponě (katiñuk, katiñėl(i); gegutìt, lapùt), zatímco při běžné řeči, při oslovení někoho zblízka, tvary s přízvukem na první slabice.

3. V nářečí se ještě vyskytují jednotlivá slova nebo tvary, které se od spisovného jazyka liší nikoli místem přízvuku, nýbrž intonací. Např.:

a) Slova spisovného jazyka kaũkaspenis (1), lakštingala (1) se v nářečí vyslovují: kãukaspėnis (1), lakštingėla (1).

b) Přízvučná koncovka instrumentálu množného čísla podstatných jmen i-kmenů má akutovou intonaci, např.: akim, ausim, pirtim, vitim ~ vytim. Tyto tvary se tedy zcela shodují s tvary dativu množného čísla. Vznik této shody pravděpodobně ovlivnila slova kmenů (i)o- a ė-, u nichž se intonace přízvučných koncovek dativu a instrumentálu množného čísla pravidelně sblížila:

dat. galvóm, katė̃m instr. galvóm, katė̃m 〉 dat., instr. galvòm, katė̃m¹⁰.

⁸ V nářečí se toto slovo přízvukuje dvojím způsobem: podle druhé a čtvrté přízvukové třídy, srov.: jedn. gen. ašvijės a ašvijos, lok. ašvijìjì a ašvijòj.

⁹ Obecná i vlastní jména s příponou -eika se v nářečí přízvukují podle druhé přízvukové třídy.

¹⁰ Zde, stejně jako v celé práci, označuje znak střední intonace v nářečí splynulou akutovou a cirkumflexovou intonaci přízvučných dlouhých samohlásek a dvojhlásek ie, uo.

117

PŘÍDAVNÁ JMÉNA

1. Obecné poznámky

Rod. § 18. Přídavná jména nářečí mají tři rody: mužský, ženský a střední.

Přídavná jména mužského rodu jsou kmenů (i)a- a u-, zatímco přídavná jména ženského rodu jsou kmenů (i)o- a ė-.

S podstatnými jmény společného rodu lze užívat přídavná jména ženského i mužského rodu. V takovém případě se obvykle přihlíží k tomu, o jakých osobách se mluví: mužského, nebo ženského rodu, např.: jisai geras žopla „on je velký hlupák“, jisai gėras pliuške (~ pliuškė) „on je velký žvanil, tlachal“ anà (= ji) gerà žopla, anà gerà pliuške.

Tvary středního rodu přídavných jmen jsou stejné jako u k., tj. ustálený nominativ nebo akuzativ sg., např.: visur bálta; par mumis ii rudenį saùsa „u nás je sucho i na podzim“; lauki žãli ~ laukė žãlia; šitoi vietai gìlu „na tomto místě je hluboko“; anamì miški labai tūnku. Odvozená přídavná jména s příponami -(ut)inis, -ikščias ~ -ykščias, -ivas ~ -yvas střední rod nemá; nemají jej ani některá další přídavná jména, např.: bėras, -a, dvìlas, -a ~ dvýlas, -à, kalbùs, -i, kniùpščis, -e ~ kniùpščius, -ià, landùs, -i ~ landus, -i, pėsčis, -e ~ pėsčias, -ià, šlìbas, -à, valgùs, -i.

Číslo. § 19. Přídavná jména mají jednotné a množné číslo. Vedle tvarů dvojného čísla podstatných jmen se vyskytují také tvary přídavných jmen téhož čísla, např.: dù gerù vežimù atavėžiu (~ atavėžiau); dù mažù vaikù būva (~ būvo). Tvary dvojného čísla přídavných jmen jsou však velmi vzácné — mnohem vzácnější než pozůstatky dvojného čísla u podstatných jmen (o nich viz § 2).

Pád. § 20. Vokativ přídavných jmen se užívá poměrně méně často než u podstatných jmen. Jeho tvary se obvykle shodují s nominativními tvary, např.: sg. vok. brúngus (-as) švėteli (: nom. brúngus švėtėlis ~ brángus svėtelis), gėras vaikì (: gėras vaikas), laukinė katė (: laukinė katė ~ laukinė katė), miẽla matinėlė ~ miẽla motinėlė; pl. vok. brúngus švėtėlii (:nom. brúngus švėtėlii ~ brángus švėtėliai), gerì vaikài (: geri vaikai), laukinės kãtes (: laukinės kãtes ~ laukinės kãtės), miẽlas matinėlas (: miẽlas matinėlas ~ mielos motinėlės).

U přídavných jmen s více než dvěma slabikami a-kmenového typu ia- se v sg. vokativu vyskytuje několik tvarů, např.: pirmutinis (jako nom.), pirmùtini, pirmutiniu ~ pirmutiniau; šveikėšnis, šveikėšniu ~ sveikėšniau; šveikáusis ~ sveikiausias, šveikáusiu ~ sveikiausiau.

Kmen. § 21. Kmeny přídavných jmen v nářečí jsou stejné jako v lk. Některá přídavná jména však mohou mít dvojí pádové koncovky — vedle starých také novější, převzaté z jiných kmenů. Kmeny přídavných jmen, stejně jako podstatných jmen, se tedy mísí.

Především některá přídavná jména kmene a- (ž. r. o-) přecházejí ke kmenům u- (ž. r. io-). Tento jev je vlastní i jiným nářečím. Například v mnoha nářečích, stejně jako v současném spisovném jazyce, jsou přídavná jména kmenů u- (ž. r. io-) ašt-rùs, -i, biaurùs, -i, pigùs, -i, stiprùs, -i, švelnùs, -i atd. v některých nářečích také staro-

118

V těchto písemných památkách se dosud zachovávají kmeny a- (ženský rod o-). V jižním dialektu východních aukštaitských nářečí má ženský rod těchto přídavných jmen tvary kmene io (např. bjauri, bjaurõs, bjaurái,...), mužský rod má obvykle dvojí tvary pádů kmenů a a u, srov. skloňování bjaurùs:¹¹

Jednotné číslo Množné číslo N. bjaũras, bjaurùs bjaurùs (bjaũras) G. bjaũra, bjaurãus bjaurũ, bjaurũ D. bjaurám, bjaurãm bjaurìems A. bjaũru bjaurùs (bjaũras), bjaurìs I. bjaurũ, bjaurù bjaurãis, bjaureĩs L. bjauràm, bjaurẽn bjaurũosi, bjaurũosi Ill. bjaurán, bjaurẽn bjaurũosin, bjaurũosin

Vedle starších kmenů a se poměrně často vyskytují novější tvary kmene u také u přídavného jména lẽngvas: lũngvas (často) || lungvùs (mn. č. nom. lũngvi || lũngvus); genitiv, lokál a ilativ množného čísla však mají vždy pouze tvary kmene a (lungvùs, lungvũosi, lungvũosin). Ženský rod tohoto přídavného jména má rovněž dvojí tvary: kmeny o- a io- (sg. nom. lungvà, lũngvi, gen. lungvõs, lungvės...).

Postupný přechod jednotlivých přídavných jmen s kmenem a ke kmenům u pravděpodobně poskytl základ i opačnému procesu míšení kmenů: v nářečí se vedle starých tvarů přídavných jmen s kmenem u začaly užívat také tvary kmene a, srov. § 24.

O přechodu některých přídavných jmen s kmenem ė ke kmenům (i)o viz § 26.

Stupňování. § 22. V nářečí, stejně jako ve spisovném jazyce, existují tři základní stupně přídavných jmen: pozitiv, komparativ a superlativ. Kromě nich existují ještě vyšší stupeň a nejvyšší možný stupeň přídavných jmen. Podle míry vyjadřované vlastnosti následují stupně přídavných jmen v tomto pořadí: pozitiv, vyšší stupeň, komparativ, superlativ a nejvyšší možný stupeň.

Z přídavných jmen v pozitivu (aukštas, -à, báltas, -à) se tvoří tvary vyššího stupně, komparativu a superlativu. Jejich tvoření je, dá se říci, stejné jako ve spisovném jazyce.

Přídavná jména vyššího stupně se tvoří příponou -elėsnis, -ė ~ ėlesnis, -ė (aukštėlesnis, -ė, bãltelėsnis, -ė), komparativ pak příponou -ėsnis, -ė ~ ėsnis, -ė (aukštesnis, -ė, baltėsnis, -ė).

Tvary mužského rodu superlativu jsou: aukščiaũsis, balčiaũsis atd. Stejné tvary mají některá sousední i vzdálenější východní aukštaitská nářečí (Siesikai, Taujėnai, Raguva, Truskava, Krekenava…). V těchto nářečích se však stejně jako v jižním dialektu východních aukštaitských nářečí změnila koncovka -as jiných slov po měkké souhlásce na -is (např. svẽčias, vėjas > švẽčis, vėjis). Z toho vyplývá, že i aukščiaũsis,

¹¹ Srov.: ąztras SP I 14₄₀, DP 273₆, ąztra SP II 83₃₀, sg. gen. ąztra SP II 108₁₀, sg. ženského rodu ak. ąztrą DP 28₃₇, pl. nom. aztri SP I 122₁₅, II 108₃; instr. aztrai DP 155₃, aztromis SP II 199₇; pl. gen. biauru SP I 232₁₁, pl. ak. biaurus SP II 170₈; pigas SP II 62₁, nepigas SP II 232₁₃, pl. nom. pigi SP I 314₄, bezrodý gen. piga SP I 27₂₃, 107₂₂, přísl. pigay SP I 249₁₄, pigai DK 113₈, pigiai DP 4₁₁, 11₇, 19₅₈; stipras SP I 114₄, sg. instr. stipru SP II 19₉, pl. ak. stiprus SP II 19₁₂, instr. stiprays SP II 227₃₀, přísl. stipray SP II 20₁₈; pl. ak. szwelmus SP I 32₁₃, instr. szwelnais SP I 32₁₃; ãstras, -à Miroslavas, Pilviškiai, biaũras, -à Linkmenys (srov. také: Lietuvių kalbos žodynas, t. 1, Vilnius, 1941, s. 275, 651; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 274 a násl.).

119

balčiausias, geriausias, greičiausiai fonetiškai vznikly z aukščiausias, balčiau-sias, geriausias. Lze ještě dodat, že poslední uvedené tvary druhého stupně přídavných jmen se užívají v jiných východních aukštaitských nářečích (Utena, Dusetos, Obėliai...), která zachovávají neporušené -ias, a také v písemných památkách starých písemností vycházejících ze základů východních aukštaitských nářečí (srov.: szwinčiausias AK 18₂₁, wiriáusias AK 37₃₀, aukščiausias ir didžiausias SP I 4₂₆–₂₇, wiriausias SP II 198₇). Ženské tvary tohoto stupně jsou v jižním nářečí východních aukštaitských nářečí: aukščause ~ aukščiausia, balčiause ~ balčiausia atd.

Přídavná jména superlativu se nejčastěji tvoří připojením zájmena pats, pati k přídavným jménům superlativu, např.: pat aukščiausis ~ pats aukščiausias, pati aukščause — pati aukščiausia. Místo pats se někdy může užívat také genitiv, akuzativ (méně často) nebo instrumentál zájmena kas, genitiv plurálu nebo akuzativ plurálu zájmena visas s předložkou už, jakož i slovanské nai, např.: ko (kū ~ ką, kuo) geriausis, -ė; visų (~ visų) geriausis,-ė; už visus geriausis, už visas (~ už visas) geriause; nai geriausis, -ė. Zřídka se ve stejném významu říká: už visus geresnis, už visas geresnė.

Stupňují se také přídavná jména středního rodu, např.: aukšta, aukštelau ~ aukšteliau, aukščau ~ aukščiau, aukščause ~ aukščiausia, kū(kuo) aukščause ~ kū (kuo) aukščiausia, visų aukščause ~ visų aukščiausia, už vis aukščause.

Určitý stupeň přítomné vlastnosti mohou vyjadřovat také přídavná jména tvořená některými jinými příponami nebo předponami, srov.: kepūre (~ kepūrė) maž ma-žoka (= příliš malá); naktis dabar tumšokas ~ naktųs dabar tamsokos (= tmavé, ale ne příliš); jisai dabar apisveikis (~ apysveikis „ještě ne zcela zdravý, téměř zdravý“).

Stejně jako ve spisovném jazyce jsou i v nářečí přídavná jména, jejichž vlastnosti nelze vyjádřit ani v menší, ani ve větší míře; ta se nestupňují, např.: basas, -a, geležinis, -e ~ geležinis, -ė, pernikščis, -e ~ pernykščias, -ia „loňský, -á“. Také přídavná jména tvořená příponami -ėtas, -otas, -uotas a některými dalšími příponami se stupňují jen zřídka. Lze s nimi však užívat určitá příslovce druhého a třetího stupně, např.: dabėtas ~ duobėtas, šakotas; daugiau (~ daugiau), labjau (~ labiau) dabėtas, šakotas; daugause (~ daugiausia), labjause (~ labiausia) dabėtas, šakotas.

2. Skloňování

kmeny a, ia

§ 23. Koncovky přídavných jmen kmenů a-, ia-: sg. nom. [bált-]-as ~ -as, [naũj-]-is ~ -as, gen. -a, -e ~ -o, dat. -ám, acc. -ų, -i ~ -ą, instr. -u, -ù, loc. -am̃, -em̃ ~ -am̃, ill. -añ, -eñ ~ añ; pl. nom. -i, gen. -ų ~ -ų, dat. -iẽm ~ -iẽm, acc. -us || -as ~ -us, -ūs || -is ~ -ūs, instr. -aĩs, -eĩs ~ -aĩs, loc. -uõsi / -uõse, ill. -uõsin / -uõsna(n) (srov. § 4).

Dat. sg. víceslabičných přídavných jmen kmene ia má vedle koncovky -em ~ -iam někdy také koncovku -iũ ~ -iui, která vznikla podle podstatných jmen kmene ia, srov.: beržiniui pagaliui ~ beržiniui pagaliui, geriausi svečiai ~ geriausiui svečiui, kvietinių ragaišių ~ kvietiniui ragaišiui, vilniškiai svečiai ~ vilniškiui svečiui. Tento typ dativu sg. se vyskytuje také ve starých písemných památkách, srov.: Noriu asz tam paskutiniui dit’ kaip ir taw DP 93₁₂–₁₃.

120

Tvar akuzativu singuláru superlativu geriausi mohl foneticky vzniknout jak z geriusuta, tak z geriausių. Poslední akuzativní tvar vedle nominativu geriausias užívají některá jiná východní aukštaitská nářečí (srov. také tvary ve starých jazykových památkách psaných na základě východních aukštaitských nářečí: szwinciausi AK 30₁₉, 82₃₂₉, 98₃₀, szwynciausi SP I 101₁₅₇, brungiausi SP II 25₁₅, 27₁, 30₂₅).

Vedle tvaru ilativu singuláru komparativních adjektiv geresnin (srov. akuzativ singuláru gerėsni ~ geresnį) se častěji užívá tvar geresnėn, který pravděpodobně vznikl podle naujėn. S -en ~ -ian se nejčastěji užívá také ilativ singuláru odvozenin se sufixem -utinė, např.: paskutinėn, pirmutinėn. Zda ilativ singuláru superlativních adjektiv na -in (srov. geriausin) vznikl z -in, nebo z -ian, lze těžko říci, protože není jasná ani původní podoba akuzativu singuláru.

Koncovky nominativu plurálu -ii ~ -iai a dativu plurálu -em ~ -iam mají medinis, paskutinis a další adjektiva tohoto typu s kmenem na ia.

Kmen na u

§ 24. Koncovky: nominativ singuláru [graž-] -ūs (|| -ās ~ -ūs), genitiv -aũs, dativ -’ām ~ -iám, akuzativ -u (-a) ~ -ų, instrumentál -ù ~ -iù, lokál -em̃ ~ -iam̃, ilativ -eñ ~ -iañ; nominativ plurálu -us (-as) ~ -ūs, genitiv -ų ~ -ių, dativ -iém, akuzativ -’ùs (-is) ~ -iùs, instrumentál -eĩs ~ -iaĩs, lokál -’ùosi | -’ùose, ilativ -’ùosin | -’ùosna(n) (srov. § 4).

Do skloňování adjektiv s kmenem na u pronikají koncovky kmenů na a; srov. tvary poměrně často užívané v nářečí: genitiv singuláru brūnga ~ brūngo, gārda ~ gārdo, dativ singuláru gražām, saldām, statām ~ sotām, instrumentál gražù, saldù, sotù, lokál gražūm, saldām, statām, ilativ gražān, saldān, statān; genitiv plurálu gražū ~ gražų, saldū ~ saldų, sotū ~ sotų, akuzativ gražūs (gražās), saldūs (saldās), instrumentál gražāis, saldāis, lokál gražūosi, saldām, il. gražūosin, statūosin.

O příčinách vzniku souběžných tvarů s kmenem na a viz § 21.

Kmeny na o, io

§ 25. Příklady adjektiv s kmenem na o-, io: baltā, naujė ~ naujā, gerāuse ~ geriāusia, gražī. Koncovky těchto adjektiv jsou stejné jako u substantiv s kmeny na o, io (srov. §§ 8, 9).

kmen na ė

§ 26. Příklady přídavných jmen s kmenem na ė-kamienių: medinė ~ medinė, gerėsne ~ gerės-nė. Koncovky těchto přídavných jmen jsou většinou stejné jako u podstatných jmen s kmenem na ė-kamienių (srov. § 10), avšak některé pády komparativů a elativů, jakož i přídavných jmen utvořených příponou -utinė, mohou mít vedle tvarů s kmenem na ė-kamienių také tvary s kmenem na io-kamieno, srov.: sg. gen. geresnės, gerelesnės, pirmutinės || geresnōs, gerelesnōs, pirmutinōs, loc. geresnėj, gerelesnėj, pirmutinėj || geresnōj, gerelesnōj, pirmutinōj, ill. geresnėn, gerelesnėn, pirmutinėn || geresnōn, gerelesnōn, pirmutinōn; pl. dat. a iness. geresnėm, gerelesnėm, pirmutinėm || geresnōm, gerelesnōm, pirmutinōm, loc. geresnėsi, gerelesnėsi, pirmutinėsi || geresnōsi, gerelesnōsi, pirmutinōsi, ill. geresnėsin, gerelesnėsin, pirmutinėsin || geresnōsin, gerelesnōsin, pirmutinōsin. V některých lokalitách oblasti jižního nářečí východní aukštaitštiny (např. v okolí Gelvonů) se tvary s koncovkami kmene na io užívají dokonce častěji.

Koncovky některých pádů přídavných jmen s kmenem na ė-kamienių obsahujících l, které před kmenovou samohláskou ztvrdlo, se v důsledku hláskových změn shodují s koncovkami přídavných jmen s kmenem na o-kamienių.

121

mis, plg.: vns. vard. didela ~ didelė, naud. didelái ~ dideléi, gal. didelù ~ didelę, įn. didelãi; dgs. vard. didelàs ~ didelės, gal. didelàs ~ deles. Pagal tuos linksnius o-kamienių galūnės kartais pridedamos ir kitų linksnių formoms, plg.: vns. kilm. didelõs || didelės ~ didelės, viet. didelõj || didelėj ~ didelėj, il. didelõn || didelėn ~ didelėn; dgs. naud., įn. didelõm || didelėm ~ didelėm, viet. didelõsj || didelėsi ~ didelėse, il. didelõsin || didelėsin ~ didelėsen.

3. Pozůstatky zájmenných přídavných jmen

§ 27. Rytų aukštaičių pietinės tarmės plotas įeina į tą Lietuvos dalį, kurioje įvardžiuotiniai būdvardžiai dabar beveik nevartojami. Jų funkcijas čia dažniausiai atlieka paprastieji būdvardžiai. Tarmėje kiek dažniau pasitaiko tiktai įvairių sud daiktavardėjusių, suprieveiksmėjusių įvardžiuotinių būdvardžių, plg. tikrinius vietų vardus: bindrõje ~ Bendrõja Skominėlių, Vaitkūnų k. (Pabaisko apyl.) pievos, didžõje ~ Didžõja Knizlaukio k. (Vėprių apyl.), Slabados, Ulyčnykų, Vaitkūnų k. (Pabaisko apyl.) pievos, dubõje ~ Dubõja Slabados, Vaitkūnų k. pievos, ilgõje ~ Ilgõja Minčiukų k. (Musninkų apyl.) dirva, plačõje ~ Plačõja Vaiteliškių k. (Krikštėnų apyl.) pieva, smailõji Kaimynėlių k. (Musninkų apyl.) dirva; didžõje balà ~ Didžõja balà Bagužiškių k. (Krikštėnų apyl.), didžõje pieva ~ Didžõja pieva Santakių k. (Viesų apyl.), ilgiẽji alkaĩ ~ Ilgieji alkaĩ Skominų k. (Pabaisko apyl.) raistas, ilgõje pieva ~ Ilgõja pieva Vindeikiai, platẽji alkaĩ ~ Platẽji alkaĩ Skominų k. raistas; (netaisyklingai padarytos formos) aukštõjes ~ Aukštõjos Lesčiūnų k. (Juknonių apyl.) dirva, platusẽji skersini ~ Platusẽji skersiniai Gailiųnų k. (Krikštėnų apyl.) dirva.

O dalších substantivizovaných a také adverbializovaných zájmenných přídavných jménech tohoto nářečí viz „Lietuvos TSR MA Darbai“, řada A, 2(7), 1959, s. 191.

4. Kirčiavimas

§ 28. a) Přízvukování dvojslabičných přídavných jmen v nářečí se od spisovné litevštiny příliš neliší. Za zmínku stojí pouze tyto drobnosti:

1. Vieno kito būdvardžio kirčiavimas nesutampa su lk., pvz., trečiąja kirčiuote kirčiuojamas tūmsus, -i (: lk. tamsùs, -i 4), ketvirtąja kirčiuote — ker̃šas, -à (: kéršas, -à 3), šir̃mas, -à (: širmas, -à 3).

2. U přídavného jména třetího přízvukového typu brangùs, -i má jednotné číslo nominativ přízvuk na kořeni, — brúngus, brúngi, neutrum brúngu, — tedy stejně jako aiškus, aiški, tūnkus ~ túnkus, túnki ~ tánki¹².

3. U přídavných jmen ženského rodu, tj. (i)okmenových, má dativ jednotného čísla přízvuk na koncovce: baltái, sausái; saldžiẽji ~ saldžiái, žaliái ~ žaliái. Takto se přízvukují také víceslabičná přídavná jména těchto kmenů ve třetím a čtvrtém přízvukovém typu, např.: alkanái, pailgái, purvìnai, svetimái; nažulnãi ~ nuožulnìai, panašái ~ panašiái.

U víceslabičných přídavných jmen se rozdíly v přízvukování oproti spisovné litevštině vyskytují poněkud častěji.

V souvislosti s přízvukováním těchto přídavných jmen srov. A. Laigonaitė, Literatūrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, Vilnius, 1959, s. 50.¹²

122

1. Přídavná jména s příponami -onas, -ona; -ivas ~ -yvas, -iva ~ -yva mají v nářečí přízvuk podle třetího přízvukového typu, např.: geltonas, -a ~ geltonas, -a, raudonas, -a ~ raudonas, -a; unkštivas, -a ~ ankstyvas, -a, velivas, -a ~ vėlyvas, -a; dat. pl. geltoniem, geltonom, raudaniem, raudanom; unkštiviem, unkštivom, veliviem, velivom.

Takto se přízvukují převážně i odvozeniny s příponou -ingas, -inga, např.: smalingas, -a, geringą „geringą“; dat. pl. smalingiem, smalingom, geringom; akuz. pl. smalingus, smalingas, geringas. Některá přídavná jména s příponou -ingas, -inga se přízvukují různě — podle třetího přízvukového typu, jak již bylo uvedeno, nebo (méně často) mají stálý přízvuk v příponě (jako v lk.) či v kořeni, např.: lėtingas, lėtingą || lėtingas, lėtinga || lėtingas, lėtingą; lėtinga; dat. pl. lėtingiem, lėtingom || lėtingem, lėtingam || lėtingiem, lėtingam; akuz. pl. lėtingus, lėtingas || lėtingus, lėtingas.

Dvojím způsobem se přízvukují složená přídavná jména s předponou prie-: buď mají stálý přízvuk na předponě (jako v lk.), nebo pohyblivý, přesouvající se z koncovky na předponu, např.: priedurnis, -ė, priešakvaišis, -ė, priešekurtis, -ė || priedurnis, -ė ~ priedurnys, -ė, prekvaišis, -ė ~ priekvaišys, -ė, prekurtys, -ė ~ priekurtys, -ė; dat. pl. priedurnem ~ priedurniam, priedurnėm || priedurnám ~ priedurniám, priedurnėm ~ priedurnėm; akuz. pl. priedurnis ~ priedurnius, priedurnes.

Podle třetího „a“ přízvukového typu se přízvukuje přídavné jméno mėlinas, -a ~ mėlynas, -a (v ženském rodě, sg. nominativu, je rovněž přízvučná první slabika!), dat. pl. mėlinėm, mėlinom, akuz. pl. mėlinus, mėlinas.

2. Přídavná jména komparativu a elativu mají v nářečí čtvrtý přízvukový typ. Do tohoto typu většinou patří i přídavná jména s příponou -utinis, -utinė: paskutinis, -ė, pirmutinis, -ė, vidutinis, -ė; dat. pl. paskutiniem, paskutinom (o koncovce viz § 26), akuz. pl. paskutinius, paskutinis.

3. Na rozdíl od lk. se přízvukují některá přídavná jména s příponou -inis, -inė. Např. v nářečí mají stálý přízvuk miltinis, -e (: lk. miltinis, -ė, 2), mėšinis, -e (: mėšinis, -ė 2), vuosinis, -e (: uosinis, -ė 2). Dvojím způsobem se přízvukují aglinis, -e ~ eglinis, -ė, alkšninis, -e, beržinis, -e — podle druhého přízvukového typu (jako v lk.) a se stálým přízvukem (áglinis, -e, alkšninis, -ė, beržinis, -e).

ČÍSLOVKA

1. Základní číslovky

Základní

§ 29. Základní číslovky určité v nářečí se svým tvořením většinou neliší od číslovek stejného druhu ve spisovné litevštině. Samostatně nebo v určitých skupinách (řekněme „11“ — „19“) se číslovky poněkud změnily pouze foneticky, srov.:

1. vienas, viena

2. dù, dvì

3. trìs ~ trỹs

4. keturi, kẽtres < kẽturios

5. piñki ~ penki, piñkes ~ peñkios

6. šeši, šešes ~ šešios

7. saptini < septyni, saptines < septynios

8. aštūmi, aštūmes ~ aštūnios

123

9. devìni ~ devyni, devìnes ~ devýnios

10. dešims, dešimtis

11. venùolka < vienuólika

20. dvìdešims

21. dvìdešims vienas, dvìdešims viena

30. trìzdešims ~ trisdešims

40. kètrezdešims < keturiasdešims

100. šimtas

1000. tūkstūntis ~ tūkstantis.

Vedle základních číslovek septìnezdešims „70“, aštuónezdešims „80“…, tūkstūntis šimtas, tūkstantis du šimtai, tūkstantis du šimtai pìnk(e)zdešims… se často (zejména u mluvčích starší generace) ve stejném významu říká: septìnez dešimtis (< sedmdesát), aštuóne² dešimtis…; venùolka šìntu (~ šìntu), dvìlka šìntu, dvìlka šìntu ùi pìnk(e)zdešims… Srov.: màn jau septìnez dešìmtis šeši metai; už kārvi tadaj makėje aštanòika devinòika šìntu; jisai be dvìdešims keturū šìntu neparādoda.

§ 30. Číslovka viēnas¹³ se skloňuje jako adjektiva kmene a-, zatímco viēna jako adjektiva kmene o (§§ 23, 25).

Tvary genitivu, dativu a instrumentálu číslovky dù, dvì jsou stejné v mužském i ženském rodě: gen. dvējì ~ dviejų nebo dvìe, dat. a instr. dvìem. Lokál mužského rodu dvējūosi|dvējūose ~ dviejuose, ill. dvejūosin ~ dviejuosen|dvejūosna(n) ~ dviejuosna(n), lokál ženského rodu dvejōsil|dvejōse ~ dviejose, ill. dvejōsin ~ dviejosėn|dvejōsna(n) ~ dviejosna(n) (srov. § 4).

Stejně jako dù, dvì se skloňují také abù, abì. Pouze nominativ a akuzativ mají tvary abùdu, abìdvi — ostatní pády se neužívají.

Číslovka trìs má samostatné tvary pro mužský a ženský rod v lokálu a illativu: lok. trìjūosi|trìjūose, trìjōsi|trìjōse, ill. trìjūosin|trìjūosna(n), trìjōsin|trìjōsna(n). Tvary ostatních pádů nerozlišují rod: gen. trìjų ~ trijų, dat. a instr. trìem ~ trim, akuz. trìs.

Koncovky číslovky keturi jsou stejné jako u adjektiv kmene ia (např. naujas, § 23), zatímco kètrės ~ kètrios odpovídají množným tvarům adjektiv kmene io (např. nauja, § 25). Kromě nominativu ženského rodu samohlásku u po souhlásce t zpravidla neobsahuje ani akuzativní tvar: kètris ~ kètrias. Akuzativ mužského rodu kètris se také shoduje s akuzativem ženského rodu. Jeho koncovka -is však mohla v nářečí foneticky vzniknout jak z -is, tak z -ius. Tvar tohoto pádu kèt(u)ris se vyskytuje v okolí Čiobiškisu a Musninků a jinde na východním okraji nářeční oblasti. Mají jej také sousední východoaukštaitská nářečí, která po změkčené souhlásce (nebo j) zachovávají nekrácené -us (Kurkliai, Lyduokiai, Želva, Molėtai, Giedraičiai…). Sousední středoaukštaitští mluvčí z okolí Kaišiadorių (např. v Žasliai) mají tento akuzativ s -is, ačkoli na některých místech (např. Palomenė) se vedle něj vyskytuje také tvar s -ius. Lze ještě dodat, že koncovka -is je typická také pro spisy K. Širvyda,

¹³ Stejně jako v litevském spisovném jazyce (srov. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, s. 938), lze i v nářečí viēnas,-a užívat také v adjektivním či zájmenném významu, např.: tikāi viēna ki (= jako) pirštas; su tuo vaikų dabar viēnas vargas; venēiš metāis būva labai unkštivas pavasaris; jie ki gaidžei viēnas prieš kitų šakinei; mės iš viēna bakana (= bochníku) duonas nevalgėm.

124

srov.: pinkis SP I 252₂₀, septinis SP I 140₁₇ vedle elnius SP I 141₂₆, erszkiečius SP II 163₃₂.

Jako keturi, ketres se skloňují také pinki, pinkes; šeši, šešes; septini, septines; aštuoni, aštuones; devini, devines.

Číslovka dešims se neskloňuje. Její skloňovaná podoba dešimtis (užívaná poněkud častěji pouze příslušníky starší generace nářečí) má stejné koncovky jako podstatná jména i-kmenová (srov. § 11), pouze vedle genitivu množného čísla dešimčių ~ dešimčių se objevuje také dešimtų ~ dešimtų.

Číslovky vienuolka – devinuolka mají pády jednotného čísla. Jejich koncovky jsou stejné jako u podstatných jmen o-kmenových (§ 8), pouze akuzativ má krátké -a, tj. shoduje se s nominativem.

Číslovka šimtas se skloňuje jako podstatná jména a-kmenová (§ 6), zatímco tūkštūntis většinou (a u příslušníků mladší generace vždy) jako podstatná jména ia-kmenová (§ 7). Starší generace ji někdy stále užívá také s koncovkami podstatných jmen ē-kmenových, srov.: nom. sg. tūkštūnė ~ tūkstantė, gen. sg., nom. pl. tūkštūntes ~ tūkstantēs, dat. a instr. pl. tūkštūntiem ~ tūkstantēm. Takové podoby pravděpodobně vznikly místo starších ženských tvarů i-kmenových (srov. přechod podstatných jmen ženského rodu i-kmenových k ē-kmenovým — § 12).

Složené číslovky dvidešims — devineždesims se neskloňují. U víceslovných číslovek se skloňují všechna slova, např.: nom. dū tūktūnčiį irįs šimtąjį devini, gen. dvėjų tūktūnčių trijų šimtų devinių atd.

Druhové číslovky

§ 31. Nejprve je třeba zmínit druhové číslovky tvořené stejně jako v 1. p.: veneri ~ vieneri, vieneres ~ vienerios; abejì, abejes ~ abėjos; dvėji, dvėjes ~ dvėjos; frėji, frėjes ~ frėjos; ketveri, ketveres ~ ketverios; pinkeri, pinkeres ~ pinkerios... devineri ~ devyneri, devineres ~ devynerios.

S příponou -er- se někdy říká také dvėjeri, dvėjeres ~ dvėjerios; frėjeri, frėjeres ~ frėjerios.

Vedle druhových číslovek s příponou -er- se v nářečí užívají také číslovky stejného významu s příponou -el-: veneli ~ vienelė, vienelės ~ vienelios, pinkeli, pinkelės ~ penkelios; šešeli, šešelės ~ šešelios; septineli < septyneli, septineles < septynelios; aštaneli ~ aštuoneli, aštaneles ~ aštuonelios; devineli ~ devyneli, devineles ~ devynelios.

Vedle ženských nominativních tvarů vieneres, vieneles a akuzativu vieneris ~ vienerias, vienelis ~ vienelias se vyskytují také tvary s kořenovým -e-: nom. vėneres ~ vėnerios, vėnelės ~ vėnelios, akuz. vėneris ~ vėnerias, vėnelis ~ vėnelias. Poslední uvedené tvary pravděpodobně vznikly podle dvėjes nebo dvėj eres, kė tveres (nom.); dvėjeris ~ dvėjerias, kė tveris ~ kė tverias (akuz.).

Druhové číslovky se užívají s pomnožnými podstatnými jmény, např.: dvėjes (dvėjeres, dvėjeles) dūris, kė tveres šākes, devineri (devineli) mētai.

Druhové číslovky se skloňují jako základní číslovka keturi, ketres (§ 30). Koncovkou akuzativu mužského rodu je většinou -is (dvėjis, frėjis); pouze blíže východní hranici nářečí se vyskytuje také -us (dvėjus, frėjus). Vedle ženského

125

tvary dativu a instrumentálu číslovky množné hromadné frėjes se někdy říkají také trėjom a trijom, např.: frijom pirštinem neustėks šūlu; su frijom kėlnem. Poslední forma je nejspíš kontaminační útvar z tvarů frėjom a frīm.

Hromadné číslovky

§ 32. Tvoření hromadných číslovek v nářečí je stejné jako v litevském spisovném jazyce: dvėjetas, trėj etas, kėivertas, piñketas ~ peñketas, devinetas ~ devýnetas.

Číslovky tohoto druhu lze užívat s podstatnými jmény mužského i ženského rodu, např.: frėjetas arklių, kėivertas paršu; piñketas kárvu, šéšetas kañlu.

Hromadné číslovky mají pády jednotného čísla. Jejich koncovky jsou většinou stejné jako u podstatných jmen a-kmenových (§ 6), pouze nominativ a akuzativ mohou mít někdy také koncovku -a, např.: piñketa paršu laksta, trėjeta kárviu ganasi; kėiverta arklių pardavė, aštíone ta vištu lápe nuneše. Tyto tvary (stejně jako vienuolika — devyniolika) je třeba považovat za pozůstatky nominativu-akuzativu středního rodu.

Zlomkové číslovky

§ 33. Zlomkové číslovky tohoto typu, jako jsou ve spisovné litevštině viena trečioji, trys aštuntosios, se v nářečí neužívají; místo nich se říká: (vienas) trėčdalis, (vienas) kėvirtadalis, dù piñktadalii ~ dù penktadaliai, tris aštuntadalii ~ trýs aštuntadaliai atd.

Číslovky tohoto druhu mají pouze tvary mužského rodu; jejich složené části trėčdalis, ketvirtadalis atd. se skloňují jako podstatná jména ia-kmenová (§ 7).

Ve významu zlomkové číslovky se užívá také slovo pusė ~ pusė (skloňuje se jako podstatná jména ē-kmenová, § 10).

Číslovky pusúitra ~ pusáitro, puštrėčė ~ pustrėčio, puškėtv irta ~ pusketvirto... se mění podle rodu, ale neskloňují se; užívají se pouze tvary genitivu, např.: puštrėčė maiša ~ pustrėčio maišo, puštrėčės luntós ~ pustrėčios lentós.

2. Řadové číslovky

§ 34. Tvoření řadových číslovek v nářečí se v zásadě neliší od spisovného jazyka, srov.: pirmas, -à; úntras, -à ~ añtras, -à; trėčis, -ė ~ trėčias, -ià; ketvirtas, -à; devintas, -à; dešimtas, -à; dvidešimtas, -à; dvidešim(s) pirmas, -à. Pouze řadové číslovky od „11“ do „19“ mohou mít v nářečí dvojí podoby — vedle veniúoiktas, -a, dvìlktas, -a se u mluvčích nářečí starší generace stále poměrně často užívají také venalikis, -e ~ vienuolikìs, -ė, dvìlikis, -e ~ dvylikis, -ė atd.

§ 35. Skloňované tvary číslovky pirmas mají stejné koncovky jako kmeny na -a, zatímco pirmà jako přídavná jména s kmenem na -o (§§ 23, 25). Stejně se skloňují i další řadové číslovky s kmenem na -a a -o.

Číslovky trėčis, venalikis, dvìlikis... se skloňují jako kmeny na -ia (§ 23), trėčė jako kmeny na -io (§ 25) a venalike, dvìlike jako přídavná jména s kmenem na -ē (§ 26). Podobně jako některá přídavná jména s kmenem na -ia mají i číslovky venalikis, dvìlikis atd. vedle adjektivní koncovky dativu sg. (venalikem ~ vienuolikìam, dvìlikem ~ dvylìkiam) někdy mají i substantivní koncovku (venalikìi ~ vienuolikìui, dvìlikìi ~ dvylìkiui).

126

U složených řadových číslovek se skloňuje pouze poslední slovo, např.: sg. nom. tūkstantis devyni šimtai penktas, gen. tūkstantis devyni šimtai penkta... pl. nom. tūkstantis devyni šimtai keturelikį metai, instr. tūkstantis devyni šimtai keturelikiais metais.

3. Přízvukování

§ 36. Významnější rozdíly v přízvukování číslovek v nářečí oproti spisovnému jazyku jsou následující:

a) Základní číslovky:

1. Při rytmickém počítání může být u číslovek „4“ — „6“ přízvuk na první slabice: keturi, piñki, šeši.

2. Tvar dativu sg. číslovky viena má přízvuk na koncovce: venái ~ vienái (srov. § 28a).

3. Přízvuková melodie dativních a instrumentálních tvarů číslovky trìs je cirkumflexní: trīm (srov. § 17,3).

4. Jednotlivé skloňované tvary číslovky dešimtis mohou mít vedle přízvuku na koncovce někdy (řidčeji) také přízvuk na kmeni, např.: sg. nom. dešimtis || dešimtis, gen. dešimties || dešimties.

5. Tvary množného čísla číslovky šimtas mají přízvuk na kmeni, následují-li po jiné číslovce, např.: dù šimtai, dvìlika šimtų ~ dvyl(i)ka šimtų, trīm šimtam, dvìem šimtais, avšak: šimtai jų tinai skraida; tų jų šimtais nepapirksi.

b) Násobné číslovky:

Vedle nominativních tvarů s přízvukem na koncovce septneri, septnelì, aštaneri, aštanelì, devineri, devinelì se užívají také tvary s přízvukem na příponě: septýneri, septýnelì, aštuoneri, aštuonelì, devyneri, devynelì. Tvary s tímto přízvukem vznikly podle septynì, aštuoni, devìni, kde byl přízvuk pravidelně stažen z krátké koncovky.

c) Řadové číslovky:

1. první, -á sg. instrumentál a pl. akuzativ mají nejčastěji přízvuk na koncovce: prvnímu, první; první, první. Koncovka těchto tvarů začala být přízvučná podle analogie s ostatními řadovými číslovkami, např. druhý, -á ~ druhý, -á — sg. instr. druhým, druhým; pl. akuz. druhé, druhé.

U číslovek ženského rodu první — desátá, dvacátá — devadesátá má sg. dativ přízvuk na koncovce, např.: první, čtvrté, dvacáté..., stejně jako tentýž pád u adjektiv o-kmenového typu (§ 28 a).

2. devatenáctiletý, -á ~ devatenáctiletý, -á se přízvukují podle druhého přízvukového paradigmatu (devatenáctý, -á... má stálý přízvuk jako spisovný jazyk).

ZÁJMENO

1. Obecné poznámky

§ 37. Většina zájmen v nářečí je stejná jako ve spisovném jazyce, pouze některá jsou poněkud pozměněna foneticky či morfologicky, u jednotlivých zájmen se změnil význam a několik jich přešlo ze slovanských jazyků. Např.:

1. Osobní: já, ty, on¹⁴ || ăns „on“, anà „ona“, mẽs, vy ~ vy, oni || àne ~ ãnie, jós || ãnas ~ ãnos.

¹⁴ Krátký tvar on se vůbec neužívá. S částicí -ai, která v nářečí ztratila svůj ukazovací a zdůrazňovací význam, se užívají i některá další zájmena (srov. dále).

127

2. Zvratné savi ~ savę.

3. Přivlastňovací: màna ~ màno, tàva ~ tàvo, sàva ~ sàvo.

4. Ukazovací: anàs, anõjį < anõjį¹⁵ „ana“, šitas, šitai ~ šitoj „šita“, tàs || tasai, tõj „ta“, tõks || taksai ~ toksai, tõke ~ tokią, šitaks ~ šitoks || šitaksai ~ šitoksai, šitake ~ šitokia, tas pãc ~ tas pats, tõj pati, pãc tas, pati tõj, tõks pãc, taksai pãf, tõke pati (pãt).

5. Tázací-vztažná: kàs, kõks || kaksai ~ koksai, kõke, katràs, katrõj, kuris, kurõj (vzácné), keli, -es ~ -ios, kelintas, -à, keleri, -es, kanõ „čí“.

6. Neurčitá: kàs, kõks || kaksai, kõke, katràs, -õj, keli, -es, kelõlika < keliõlika, keletas, bet kàs, bet kõks || bet kaksai, bet kõke, bet katràs, bet katrõj, katràs-ne-katras, katrõj-ne-katrõj, kai kàs, kažna kàs, kažna katràs, kažna kõks (kaksai), šis tàs, šõks tõks || šeksai taksai ~ šioksai toksai, šõke, tõke, kitas, kitai ~ kitoj, kas kita, vienas kitas, viena kita, kitõks, -e, kitõniškas, -a, visas, -à, viskàs, visõks, -e, niẽkas, ni joks, -e „ani jeden, -a“, ni kõks (kaksai), -e „ani jaký, -á“. Místo každý, -á se nejčastěji užívají zájmena slovanského původu kõžnas, -a, žėdnas, -a.

7. Vymezovací pãc, pati.

2. Skloňování

Zájmena bez rozlišení rodu

§ 38. àš, tù; savi.

Jednotné číslo Množné číslo N. àš, tù mẽs, jūs G. manì, tavì, savì mūsų, jūsų D. mãn, tàu, sáu mùm, jùm A. manì, tavì, savì mumìs, jumìs I. manìm, tavìm, savìm mùm, jùm L. manì, tavì, savì mumìsi|mumìse; jumìsi|jumìse

Kromě kratších tvarů àš, tù má 1. pád j. č. někdy ještě delší tvary: ãšen, ãšenai; tùjen, tùjenai. Užívá jich převážně jen starší generace.

Tvary 2. a 4. pádu j. č. jsou v nářečí většinou stejné: manì ~ manę, tavì ~ tavę, savì ~ savę. Vedle manì, tavì, savì se občas vyskytují tvary 4. pádu j. č. manì, tavì, savì. Mohou být pozůstatkem starších tvarů manė, tavė, savė (v nářečí -ė > -i), avšak 4. pád j. č. těchto zájmen s -i se vyskytuje také ve východních litevských nářečích, která zachovávají neporušené staré -ė (např. v okolí Tverečiuse), a rovněž v nářečích, v nichž se starobylé -en změnilo v > -e (Palomenė, Žasliai a jinde). Původ tvarů 4. pádu j. č. s -i je proto nejasný¹⁶.

2. pád mn. č. je většinou mūsu ~ mūsų, jūsų ~ jūsų (tyto tvary se užívají také jako přivlastňovací zájmena). Někdy se ještě podle příkladu 2. pádu j. č.

¹⁵ U některých zájmen ženského rodu byly prosté tvary 1. a 7. pádu j. č. nahrazeny zkrácenými složenými tvary (podrobněji o nich viz „Lietuvos TSR MA Darbai“, serija A, 2(7), 1959, p. 195 tt.). Vedle prostých tvarů mají zkrácené složené tvary někdy také mužské tvary 1. pádu mn. č., např.: anieĮ, kairieĮ, šitieĮ, tieĮ. Tyto tvary se však nevyskytují v celém nářečním území – užívají se převážně jen v okolí Čiobiškisu a Musninků.

¹⁶ Srov. J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, t. 3, Warszawa, 1956, p. 137; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 299.

128

Vytvořené tvary mumì ~ mumė, jumì ~ jumė (srov.: jisai mumì nepràšė; iš jumì atėję un mumis „od vás přišli k nám“).

Jako dativ plurálu bývá nejčastěji stejný také instrumentál plurálu (srov.: neik su mùm; su jùm nėr kȯ šnekėt). Méně často se vyskytuje instrumentál plurálu mumìm, jumìm (srov.: su mumìm anà nėšneka; àš su jumìm nòru važiuòti).

Akuzativ plurálu je nejčastěji mumìs, jumìs; vzácnější jsou akuzativní tvary mumì, jumì.

§ 39. Ostatní zájmena bez rodu mají pouze singulár. Jejich koncovky jsou většinou stejné jako u odpovídajících litevských spisovných zájmen, jen v jednotlivých pádech se poněkud liší foneticky, srov.:

N. kàs, niẽkas, šìs tàs

G. kȯ, niẽka, šȯ tȯ

D. kám, niẽkam, šám tám

A. kù, niẽku, šì tù

I. kuõ || kuõm, niẽku, šuõ tuõ || šuõm tuõm

Genitiv má také tvar kanõ, užívaný s tázací, vztažnou a neurčitou funkcí, např.: kanõ šitai kepùrė? kanõ padėta, tas jį pasiims; nemètik akmenų — da kanõ lùngu išmuši. Tvar kanõ vznikl nejspíše z kenõ < kienõ, tj. z genitivu singuláru zájmena kienas (nyní se vyskytujícího pouze ve východních litevských nářečích, např. v Lazūnech, Gervėčiuose, Zietele).

Vedle akuzativu šì tù se vyskytuje také šù tù (srov.: dàve šù tù pasògas), kde šù zřejmě vzniklo podle druhého členu (tù).

Instrumentál singuláru kuõm (< kuomi), šuõm tuõm (< šiuomi tuomi), stejně jako tvary tohoto pádu u zájmen rodových s -m, užívají častěji příslušníci starší generace.

Lokativní tvary zastupují příslovce: kur̃, niẽkur, šì tì „tu a tam“.

Zájmeno kelõlka se skloňuje jako číslovka veniõlka (§ 30).

Rodová zájmena

a kmen

§ 40. Většina pádových koncovek zájmen kmene a, např.: anàs, šìtas, vìsas, je stejná jako u přídavných jmen kmene a (§ 23); liší se jen v několika případech.

Instrumentál singuláru některých zájmen má tři koncovky: -u, -uo a -uom, srov.: anù, anuõ, anuõm; katrù, katruõ, katruõm; šitù, šituõ, šituõm. Starší koncovky -uo nebo -uom (< -uomi) má ještě tàs: tuõ, tuõm. Nejčastěji se užívají tvary těchto zájmen s -uo; tvary s -uom jsou typičtější pro příslušníky starší generace, zatímco tvary s -u se vyskytují už jen velmi zřídka. Instrumentál singuláru ostatních zájmen kmene a má vždy koncovku -u (< -uo), např.: kitù, kitõnišku, kõžnu, kelintù, visù.

Zájmena anàs, katràs, šìtas, tàs mají starší koncovky nominativu a akuzativu plurálu: nom. aniẽ, katriẽ, šitiẽ, tiẽ; akuz. anuõs, katruõs, šituõs, tuõs. Koncovky těchto pádů u ostatních zájmen kmene a jsou zkrácené: nom. kiti, kitõniški, kõžni, kelintì; akuz. kitùs, kitõniškus, kõžnus, kelintùs.

9. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

129

ia kmen

§ 41. Zájmena kmene ia, např.: jisai, kòks (kaksai), se skloňují podobně jako přídavná jména téhož kmene (§ 23). Tato zájmena si však téměř vždy zachovala starší koncovky instrumentálu singuláru, nominativu a akuzativu plurálu, např.: instr. sg. juõ || juõm, kakuõ || kakuõm, nom. pl. jiẽ, kakìẽ, akuz. pl. juõs, kakuõs.

Vedle nominativního tvaru osobního zájmena singuláru jisai se ve stejném významu velmi často užívá zájmeno áns (< ánas), a vedle nominativu plurálu jiẽ — ãne ~ ãnie nebo (méně často) ãnis ~ ãnys.

Zájmena keli, keleri mají pouze plurálové pády, jejichž koncovky jsou zcela stejné jako koncovky přídavného jména naujas (§ 23).

Zájmeno pàč ~ pàts se svým skloňováním poněkud liší od ostatních zájmen kmene ia. Některé jeho pády si zachovaly koncovky kmene i, srov.: gen. sg. patìẽs, akuz. pàti ~ pàtį, nom. pl. pàtis ~ pàtys. Koncovky ostatních pádů jsou kmene ia. Koncovku tohoto kmene má často také genitiv singuláru: pàče ~ pàčio. Vedle akuzativu singuláru pàti se někdy vyskytuje i pàči (srov.: pàči didžiausi darbų padarèm; jisai un pàči karàli būva nuvėjis „on sám vykonal největší dílo; on sám byl šel ke králi“). Č v tomto tvaru vzniklo podle ostatních pádů, které mají pravidelně afrikátu č.

Koncovky instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu zájmena pàc jsou zkrácené: instr. sg. pàčiu, akuz. pl. pàčius || pàčis ~ pàčiùs.

o kmen

§ 42. Většina zájmen o-kmenového typu má stejné koncovky jako přídavná jména tohoto kmene (§ 25).

U některých zájmen se místo prostých tvarů nom. sg., jak již bylo uvedeno (srov. poznámku 15), nejčastěji užívají zkrácené určité tvary (např.: andì, katròi, šitai...).

Instr. sg. má vždy delší (určité) koncovky, např.: anújį ~ anąjį || anó, šitùjį ~ šitáj || šitąj, visài.

Zájmena anà, katrà, šità mají vedle tvarů akuz. pl. s -as ~ -as také tvary s -uos: anuõs, katrõs, šitõs. U zájmena tà se užívá pouze tvar tuõs. Akuz. pl. na -uos vznikl podle tvarů mužského rodu (kmenů a-, ia-).

io kmen

§ 43. Koncovky zájmen io-kmenového typu jsou stejné jako u o-kmenového typu, pouze po změkčených souhláskách se více foneticky změnily, např.: akuz. sg. pàči (< pàčiu) ~ pàčia, šitaki ~ šitokia, instr. sg. kakúi ~ kokiáj || kakì, pàčì „sama“, akuz. pl. pàčis ~ pàčias, šitakis ~ šitokias.

Místo tvarů akuz. pl. jàs, kòkias, kuriàs, šiàs, tòkias se v nářečí vždy užívá juõs, kakùõs, kuriõs, šiõs, takùõs.

Místo tvaru nom. sg. ji se v nářečí, dá se říci, vždy užívá anà, a vedle nom. pl. jõs také velmi často ãnas ~ ãnos.

Zájmena kėlės ~ kėlios, kėleres ~ kėlerios mají pouze pády množného čísla.

130

3. Přízvuk

§ 44. Důležitější rozdíly v přízvuku zájmen v nářečí oproti spisovné litevštině jsou tyto:

a) Zájmeno šitas, šitai se přízvukuje stejně jako kitas, -a (kitai), visas, -a, tj. jako dvojslabičná přídavná jména se čtvrtým přízvukovým vzorem (geras, -a).

b) Zájmena kóks (kaksai), kóke ~ kokia, šóks (šeksai), šóke ~ šiokia, tóks (taksai), tóke ~ tokià mají přízvuk na koncovce (přízvuk na kmeni mají pouze v sg. nom. kóks, šóks, tóks, pl. nom. kók es || kakós, šók es, tók es || takós).

c) Tvary ženského rodu v singuláru dativu zájmen s pohyblivým přízvukem se vždy přízvukují na koncovce, např.: kelintái, pačiái (srov. přízvukování přídavných jmen, § 28).

SLOVESO

1. Obecné poznámky

Způsoby, časy, čísla, osoby. § 45. Slovesa mají čtyři způsoby: oznamovací, podmiňovací, rozkazovací a dovolovací.

Oznamovací způsob má čtyři časy: přítomný, minulý jednorázový, minulý opakovací a budoucí.

Slovesa mají dvě čísla: jednotné a množné; dvojné číslo neexistuje. Tvary 1. osoby množného čísla všech způsobů a časů v nářečí obvykle končí na -m, tvary 2. osoby na -i. V těchto tvarech se samohláska -e- ~ -ė- po -m a -i zachovala pouze před zvratnou částicí, např.: nėšame ~ nėšamės, nėšate ~ nėšatės. K -e v 1. a 2. osobě množného čísla budoucího času srov. § 55.

Třetí osoba jednotného i množného čísla má vždy stejné tvary.

U některých sloves se užívá pouze tvar 3. osoby. Jde o takzvaná neosobní slovesa, např.: sópa, sapėja ~ sopėjo, sapėdava, sapės, sapėtu; šėkasi, šėkesi ~ šėkėsi...; tóptelaje ~ tóptelėjo. V určitých obratech se však vyskytuje také 2. osoba rozkazovacího způsobu těchto sloves, např.: įir uñs isapėk tu mán teip „ať tě to taky tak rozbolí“; įir pašnik tu mán teip gražei.

Zvratná slovesa. § 46. Slovesa bez předpon mají zvratnou částici -s(i) vždy na konci slova. V nezkrácené podobě ji (-si) častěji zachovává pouze 3. osoba přítomného, minulého jednorázového a minulého opakovacího času a podmiňovacího způsobu, např.: mátasi ~ mátosi, nėšasi, praūšisi ~ praūšiasi, šlūjosi ~ šlūojasi; mátėsi ~ mátėsi, nėšėsi ~ nėšėsi, praūšesi ~ praūšėsi, šlávėsi ~ šlávėsi; matídavasi ~ matýdavosi, nėždavasi ~ nėšdavosi, praūždavasi ~ praūsdavosi, šlūdavasi ~ šlūodavosi; matítusi ~ matýtusi, nėštusi, praūstusi, šlūotusi. Tyto tvary se však také často užívají bez -i. Zkrácená zvratná částice -s pak většinou zůstává měkká, např.: mátas, nėšas, praūšis; mátės, nėšės, praūšes; matídavas, nėždavas, praūzdavas; matítus, nėštus, praūštus (pravda, říká se také mátas, nėšas...).

U ostatních tvarů je zvratná částice na konci vždy zkrácená, např.: matýtis ~ matýtis, nėštis, praūštis (-s je jen málo zřetelně měkké); nešuos, nešies, nėšames ~ nėšames, nėšates ~ nėšates; nešaus, nešies nėšemes ~ nėšėmes, nėšetes ~ nėšėtes; nėždavaus, nėždavais...; nešuos, nešies...; nėškis, nėškimes ~ nėškimes; nėštums.

U předponových sloves se zvratná částice vždy nachází mezi předponou a kořenem. Nezkrácená podoba (-si-) se zachovává v těchto případech:

1) je-li přízvučná, např.: apsiėme ~ apsiėmė, nusiprause ~ nusiprausė, pašsivėžė, pasisukem ~ pasisukeme, pasisukėt ~ pasisukėte;

131

2) stojící před kořenem začínajícím souhláskami s, š, z, ž, a také častěji před č, dž, např.: pasišveikinti, peršisverti; apsisvārinti, peršisālditi ~ peršisaldyti; pasižulinti, unsizuršt „dívat se upřeně“; apsižėrkti, susižinoti; nusičiaudėt ~ nusičiaudėti, susičėupk; apsidžiaūks, pasidžiaūt (méně často: suščėupk ~ susičiaupk, paždžiaūt ~ pasidžiauti);

3) stojící po předponách iš- ~ iš-, už-, a velmi často také po at-, např.: išsidilinti ~ išsidilinti, išsimāudīt ~ išsimāudyti, išsivaikščėt ~ išsivaikščioti; usidėkīt ~ užsidėgti, usinarēt ~ užsinorėti, usiprašīt ~ užsiprašyti; acidūsa ~ atsidūso, acikōsēi ~ atsikōsēti, acimīnīt ~ atsimīnīti (méně často: acadūsa, ackōsēt, acimīnīt).

V ostatních případech je zvratná částice po předponě většinou zkrácená: -si- > -s- (před znělou souhláskou -z-), např.: abždėgīnīt < apsidėginti, apšvilkt < apsivilkti, nusprāušīt < nusipraūšti, pastaisīt < pasitaisīti, parsvarīt < parsivarīti, peršnešt < persinešti, suždēt < susidėti. Tvary těchto sloves s nezkrácenou zvratnou částicí (apsidėgint, apsivilkti…) se vyskytují méně často.

Infinitiv. § 47. V nářečí se nejčastěji užívá zkrácený tvar zakončený měkkým -t, např.: ait ~ jít, būt ~ být, matīt ~ vidět, narēt ~ chtít, sūkt, važiuot. Delší tvary infinitivu zakončené na -i nebo -e ~ -ie se vyskytují zřídka, např.: gáuti, gáute.

Příslušníci starší generace kromě uvedených tvarů někdy užívají také infinitiv s částicí -nai, např.: aitēnai ~ eitienai, dirptēnai ~ dirbtienai, narētenai ~ norētienai, važiuotenai.

Infinitiv zvratných sloves vždy končí na -tis, např.: nēštis, pīrktis, sūktis, vītis ~ vītis.

Supinum. § 48. Supinum, tak typické pro některá jiná východoaukštaitská nářečí, se v popisovaném nářečí, dalo by se říci, nevyskytuje – zaznamenán byl pouze jediný příklad: mēs būdavo vagātu važiuojim ~ mēs būdavo uogautų važiuojame (Jačionys, okolí Pabaiska). Místo něj se užívá infinitiv, např.: visi išējē (~ odešli) rūgų pjaūt; jisai važiuoji (~ jede) šiena vėšt.

2. Časování

Přímý způsob

Přítomný čas

§ 49. Tvary přítomného času lze podle samohlásky na konci kmene rozdělit do čtyř skupin: kmeny na a, kmeny na ia, kmeny na i a kmeny na o. Osobní koncovky jsou stejné jako u tvarů přítomného času spisovné litevštiny; v nářečí se některé z nich změnily pouze foneticky, srov.:

Jednotné číslo Množné číslo

kmen na a

1. sukù, sukúos sūkam, sūkamės

2. sukì, sukìes sūkāt, sūkates

sūka, sūkas(i)

kmen na ia

1. kelù, kelìos kēlim, kēlimes

2. kelì, kelìes kēlit, kēlites

3. kēli, kēlis(i)

132

kmen i

1. turì, turìos tùrim, tùrimes

2. turì, turìes tùrit, tùrites

3. tùri, tùris(i)

kmen o

1. rõdau, rõdaus rõdam, rõdames

2. rõdai, rõdais rõdat, rõdates

3. rõda, rõdas(i)

§ 50. Tvorba kmenů přítomného času v nářečí se v zásadě neliší od litevského spisovného jazyka. Za zmínku stojí pouze několik jednotlivostí.

a) U slovesa bū̃t ~ būti se užívá alespoň několika tvarů každé osoby, a to: sg. 1. os. būnu, asù, asmù, 2. os. būni, asi, 3. os. būna, būsta, įir(a), ästi; pl. 1. os. būnam, äsam, 2. os. būnat, äsat. Je pravda, že se tyto tvary někdy poněkud liší v užívání: tvary asù, asmù, asi, įir(a), ästi, äsam, äsat vyjadřují přítomnost osoby v okamžiku promluvy, zatímco tvary būnu, būni, būna, būsta, būnam, būnat nejčastěji čas bez přesného určení.

Tvary s kořenem as- ~ es- jsou pozůstatky atematického časování. Avšak pouze sg. 2. os. (asi ~ esi) a 3. os. (ästi ~ ėsti) si zachovaly koncovky tohoto časování. Tvary ostatních osob jsou kontaminované a získaly koncovky sloves tematických (s kmenem na a)¹⁷.

b) Tvary sloves s kmenem na ia v nářečí zcela splynuly s tvary sloves s kmenem na i. Příčinou tohoto splynutí je změna kmenového zakončení a (po změkčené souhlásce) v i. Tvary kėli, kėlisi; kėlim, kėlimes; kėlīt, kėlites tedy foneticky vznikly z tvarů kėlia, kėliasi; kėliame, kėliamės; kėliate, kėliatės.

V nářečí mají tvary přítomného času sloves ia-kmenových girdė̃t, lidė̃t ~ lydėti, sedė̃t ~ sėdėti, židė̃t ~ žydėti rovněž afrikátu, kterou tyto tvary obsahují: 3. os. giřdži(si), lidži, sėdži, židži, pl. 1. os. giřdžim, lidžim, sėdžim, židžim, 2. os. giřdžit, lidžit, sėdžit, židžit.

Pouze několikrát byl zaznamenán tvar 3. osoby přítomného času rõdze(s) ~ rõdžia(s) „ukazuje (se)“ (rõdze neteisingas knigas Juknonys, Čiobiškio apyl.; rõdžes, neprisimenų takų Leščūnai, Gelvonų apyl.).

c) Souhláskou na konci kmene přítomného času sloves s příponou -aut může být j nebo n, např.:

abaláut ~ obuoliáuti — abaláuju, sg. 2. a 3. os. abaláuji, abaláujim, abaláujit || abaláunu, abaláuni, abaláuna, abaláunam, abaláunat; badáut — badáuju, sg. 2. a 3. os. badáuji… || badáunu, badáuni, badáuna…; dūsaut ~ dūsauti — dūsauju, sg. 2. a 3. os. dūsauji… || dūsaunu, dūsauni, dūsauna…; mainikáut — mainikáuju, sg. 2. a 3. os. mainikáuji… || mainikáunu, mainikáuni, mainikáuna…; pašaráut — pašaráuju, sg. 2. a 3. os. pašaráuji… || pašaráunu, pašaráuni, pašaráuna…; svačáut ~ svočiáuti — svačáuju, sg. 2. a 3. os. svačáuji… || svačáunu, svačáuni, svačáuna.

¹⁷ V nářečí se zachovalo jen velmi málo pozůstatků atematického časování. Kromě tvarů slovesa būti se často užívá už jen 3. osoba niešti ~ niežti.

133

O něco častější jsou zřejmě tvary se souhláskou j na konci kmene. U jednotlivých sloves se však více upřednostňuje užívání přítomného času (alespoň v některých místech nářeční oblasti) také se souhláskou n, např.: gribáuti ~ grybáuti — gribáunu, gribáuni, gribáuna; vagáuti ~ vogáuti — vagáunu, vagáuni, vagáuna; žuváuti — žuváunu, žuváuni, žuváuna (Kuliškiai, okolí Pabaiska).

Na konci kmene mají j většinou slovesa přítomného času, před jejichž předponovou dvojhláskou au stojí souhláska n, např.: bernàuti — bernáuju, bernáuji (1. a 3. osoba j. č.), bernáujim, bernáujit; šenáuti ~ šienáuti — šenáuju, šenáuji, šenáujim, šenáujit; tingináuti ~ tinginiauti — tingináuju, tingináuji, tingináujim, tingináujit.

U primárních sloves s kořenovou dvojhláskou au (bez souhlásky před infinitivní koncovkou) má kmen přítomného času na konci vždy n, např.: bláuti — bláunu, bláuni, bláuna; grãuti — grãunu, grãuni, grãuna; pláuti — pláunu, pláuni, pláuna; ráuti — ráunu, ráuni, ráuna.

d) Alternující tvary přítomného času mají primární slovesa s kořenovou samohláskou ū (bez souhlásky před infinitivní koncovkou). Na konci kmene těchto sloves v přítomném čase mohou být souhlásky st, n, v, např.: džūti ~ džūti — džūsta, džūna, džūva; grūti ~ griūti — grūsta, grūna, grūva; kliūti ~ kliūti — klūsta, klūna, klūva; pūti ~ pūti — pūsta, pūna, pūva; žūti ~ žūti „dosáhnout konce; zmizet, zahynout; rybařit, lovit ryby“ — žūsta, žūna, žūva. Nejčastěji se užívají tvary s -st-, nejméně často tvary s -v-.

Primární slovesa s kořenovým u někdy mají dvojí tvary přítomného času: s příponou -st- a s infixem -n- (před b, p — -m-), např.: blùkti — blùksta, blùnka; dùpti ~ dùbti — dùpsta, dùmba; klùpti — klùpsta, klùmpa; kūrti ~ kiùrti — kūrsta, kūrna < *kiùrna; smùkti — smùksta, smùnka. Oba tvary jsou téměř stejně časté.

Infinitivy dùkti ~ dùkti, rùkti ~ rùgti, slùkti ~ slùgti se někdy vyslovují také s krátkým u: dùkti, rùkti, slùkti. Přítomný čas těchto sloves má vedle tvarů s příponou -st- (dùksta, rùksta, slùksta) méně často také tvary s infixem -n- (dùnka, rùnka, slùnka).

Dvojí tvary přítomného času — s příponou -st- a infixem -n- — mají někdy i jednotlivá slovesa s jinými kořenovými samohláskami (a, e, i), např.: nukáp­ti ~ nuká­bti — nukápsta, nukámba; šlápti — (pa)šlápsta, šlám­pa; glėpti ~ glébti — (su)glėpsta, (su)glémba; (pra)šmékti ~ (pra)smégti — (pra)šméksta, (pra)smén­ga; drìpti ~ drìbti — (su)drìpsta, (su)drìmba; (ab)gìšti ~ (ap)gìžti — (ab)gìšta, (ab)gìnža; ìrti ~ irti — ìrsta, ìrna (< *ìrna) || ìra ~ ýra; lìpti „lepit se“ — lìpsta, lìm­pa; plìkti — plìksta, plìnka; vi̇sti || vi̇st ~ vísti — vísta, vín­ta; žìlti — žìlsta, žìlna < *žìžla. U některých sloves (nukáp­ti, šlápti, glėpti, šmékti, drìpti, lìpti) je častější tvar s infixem -n-, u jiných (ìrti, plìkti, vi̇sti, žìlti) jsou oba tvary stejně časté. U slovesa gìšti se častěji užívá první tvar.

e) Dvojí tvary přítomného času má někdy sloveso šùlti ~ siùlyti: šùliju, šùliji (2. a 3. osoba j. č.), šùlijim, šùlijit a šùlau, šùlai, šùla, šùlam, šùlat. Častější a starší (užívané starší generací) jsou první tvary, tedy tvary s příponou -ij-.

U slovesa pelėti ~ pelėti se užívají tvary 3. osoby pelėji a pėli; klajė ~ klajėti má tvar 3. osoby klajėji (srov. klòji).

134

Minulý jednorázový čas

§ 51. Tvary minulého jednorázového času lze podle samohlásky na konci kmene rozdělit na kmeny (i)o- a ė-. Jejich koncovky se od koncovek minulého jednorázového času v lk. liší pouze foneticky, srov.:

Jednotné číslo Množné číslo kmen na o 1. dirbau, dirbaus dirbam, dirbames 2. dirbai, dirbais dirbat, dirbates 3. dirba, dirbas(i) kmen na io 1. stojau, stojus stojem, stojemes 2. stojii, stojis stojėt, stojėtes 3. stojė, stojės(i) kmen na ė 1. vedžiau, vedžiaus vėdem, vėdemes 2. vedei, vedeis vėdet, vėdetes 3. vėde, vėdes(i)

§ 52. Po změkčeném l se koncovky minulého jednorázového času sloves s kmenem na ė gul̃t, kãlt, kũlt, mãlt, pĩlt, pū̃lti, vėl̃ti, žel̃ti atd., s výjimkou první osoby jednotného čísla, foneticky shodovaly s koncovkami tvarů s kmenem na o. Podle ostatních osob se ke kmenům na o přizpůsobila také 1. osoba j. č. Proto se slovesa této skupiny nyní časují úplně stejně jako slovesa s kmenem na o, srov.:

Jednotné číslo Množné číslo 1. kalau, kėlau kālam, kėlam 2. kalai, kėlai kālat, kėlat 3. kāla, kėla

§ 53. V minulém jednorázovém čase mají kmen na ė také tato slovesa (v lk. kmenová na o): kišti, knisti, lipti, lūžti, rišti, rįšti, skųsti, sūkti, supūti, šūti ~ siūti, srov.: 1. os. j. č. lipau, 2. os. lipei, 3. os. lipe ~ lipė; 1. os. mn. č. lipem ~ lipėme, 2. os. lipet ~ lipėte.

Sloveso šūlīt ~ siūlyti má dva typy tvarů minulého jednorázového času (stejně jako přítomného, § 50e): šūlijiu, šūliji, šūlije, šūlijem, šūlijet a šūliu, šūli, šūle, šūlem, šūlet. Častěji se užívají tvary s příponou -ij-, zejména u starší generace.

U slovesa reikėti se záporem se neužívají dva tvary 3. osoby: delší nereikėjo ~ nereikėjo a kratší — nėreike ~ nėreikė (např. nėreike tau su juo šnekėti „neměl(a) jsi s ním mluvit“), který nejspíše vznikl podle prireike ~ prireikė.

Minulý opakovací čas

§ 54. Minulý opakovací čas v nářečí se tvoří stejně jako v lk., např.:

Jednotné číslo Množné číslo 1. dirbdavau, dirbdavaus dirbdavam, dirbdavames 2. dirbdavai, dirbdavais dirbdavat, dirbdavates 3. dirbdava, dirbdavas(i)

135

Budoucí čas

§ 55. Koncovky sloves v budoucím čase nářečí jsou většinou stejné jako v lk., pouze 1. a 2. osoba mn. č. mají někdy dvojí podoby, srov.:

Jednotné číslo

Množné číslo

1. nesu, nesu se neseme || neseme se || neseme se

2. neseš, poneseš se nesete || nesete se || nesete se

3. neš, nešìs

Tvary 1. osoby mn. č. aìsme ~ eìsme, būsme ~ būsme, diṙṗsme ~ dirbsme, nešme, vėšme, 2. osoby mn. č. aìste ~ eìste, būste ~ būste, diṙṗste ~ dirbste, nešte vėšte jsou méně časté, užívají je pouze příslušníci starší generace.

U sloves darìt ~ darýti, sakìt ~ sakýti a dalších tohoto typu se v koncovce 3. osoby samohláska i zkrátila, např.: darìs, sakìs (: lk. darỹs, sakỹs).

Podmiňovací způsob

§ 56. Tvary podmiňovacího způsobu se tvoří z infinitivního kmene a osobních koncovek.

Tvary 1. os. j. č. se nejčastěji užívají s -čẽ ~ -čià (např.: aìčẽ, gaučẽ, pìrkčẽ, žinõčẽ), řidčeji — pouze s -č (aìč, gauč, pìrkč, žinõč) nebo s -čiù ~ -čiaũ (aìčiù, gaučiù, pìrkčiù, žinõčiù). Zvratné tvary mají nejčastěji -čes ~ -čias (např.: bȧrčes, pìrkčes, šùkčes, turẽčes), řidčeji — -čius ~ -čiaus (barčiùs, pìrkčiùs, šùkčiùs, turẽčiùs).

2. osoba j. č. vždy končí na -tum (aìtum, gau̇tum, pìrktum, žinõtum), její zvratné tvary pak na -tums (baṙtums, pìrktums, šùktums, turẽtums).

3. osoba podmiňovacího způsobu má nejčastěji na konci -tų ~ -tų (aìtų, gau̇tų, pìrktų, žinõtų), řidčeji se užívají zkrácené tvary pouze s -t (aìt, gau̇t, pìrkt, žinõt). Zvratné tvary této osoby mají -tus(i) ~ -tusi (srov. § 46), např.: baṙtusi, pìrktusi, šùktusi, turẽtusi nebo baṙtus, pìrktus, šùktus, turẽtus.

1. osoba mn. č. vždy končí na -tumem ~ -tumėme (aìtumem, gau̇tumem, pìrktumem, žinõtumem), 2. osoba na -tumėt ~ -tumėte (aìtumėt, gau̇tumėt, pìrktumėt, žinõtumėt). 1. osoba mn. č. zvratných tvarů má -tumems ~ -tumėms (baṙtumems, pìrktumems, šùktumems, turẽtumems), 2. osoba pak -tumetes ~ -tumėtės (baṙtumetes, pìrktumetes, šùktumetes, turẽtumetes).

Rozkazovací způsob

§ 57. Tvary rozkazovacího způsobu se tvoří z infinitivního kmene s formantem k, — tedy stejně jako v lk., srov.: 2. os. j. č. pìrk, pìrkis; 1. os. mn. č. pìrkim, pìrkimės ~ pìrkimės, 2. os. mn. č. pìrkit, pìrkites ~ pìrkìtes. Pouze od jednoho představitele starší generace (75leté stařenky z vesnice Papėniškiai v okolí Pabaiska) byl slyšen tvar 2. osoby j. č. rozkazovacího způsobu bez -k: dieve mil „dieve mylek“.

Ve významu 1. osoby mn. č. rozkazovacího způsobu se někdy užívá 1. osoba mn. č. přítomného času, srov.: ganà sėdėt, aìnam dirbt „dost sezení, pojďme pracovat“; ganà ganìt, vàram gyvulis namõn „dost pasení, zaveďme dobytek domů“; ùštenka jòm lãst, vẽjim dabȧr laukȧn „už jim stačí zobat, vyžeňme je teď ven“.

136

Optativ

§ 58. Optativ (neboli desiderativ) má pouze 3. osobu; tvoří se od 3. osoby přítomného času pomocí částic tegu, tegul¹⁸, např.: tegu(l) sūka, sūkasi; tegu(l) keli (∼ kẽlia), kẽlisi (∼ kẽliasi); tegu(l) tūri, tūrisį; tegu(l) rōda (∼ rōdo), rōdasi (∼ rōdosi).

Ve větě mohou být částice tegu, tegul od slovesného tvaru odděleny jinými slovy, např. tegu(l) jisai sau dirba.

Optativ se svým významem blíží imperativu¹⁹, nevyjadřuje však rozkaz ani příkaz, nýbrž pouze ukazuje povolení, souhlas či přání, aby se ten či onen děj uskutečnil.

Děj vyjádřený optativem se může uskutečňovat nyní nebo v budoucnu. Má-li se děj uskutečnit v budoucnu, místo tvaru 3. osoby přítomného času se někdy užívá i tvar 3. osoby budoucího času, např. ritōi tegu jisai pãc ateis.

3. Přízvukování

§ 59. Hlavní rozdíly v přízvukování neprefixálních (primárních a sekundárních) nářečních sloves oproti lk. jsou následující:

1. U primárních sloves s krátkým nebo dlouhým cirkumflexním kořenem je v tvarech 1. a 2. osoby jednotného čísla budoucího času přízvuk na koncovce, např.: kãsį – kasù (: lk. kasiù), kasi (: lk. kasi); mẽsį – mesù, mesi; rìšį – rišù, riši; sùkį – sukù, suksi; baũsį – bausù, bausi; gùlį – gulù, gulsi; pìrktį – pirksù, pirksi.

2. Slovesa, která mají ve tvaru 3. osoby minulého jednorázového času přízvukovanou příponu -ije ∼ -ijo, zachovávají přízvuk na příponě i v 1. a 2. osobě jednotného čísla, např.: geltanije ∼ geltonijo – geltaniju (: lk. geltonijau), geltaniji (: geltonijai); kirmije ∼ kirmijo – kirmiju, kirmiji.

3. Některá slovesa se přízvukují jinak než v lk. Např. přízvuk na příponě mají: ašarōt, ašarōji, ašarōje (: lk. ašaroti, ašaroja, ašarojo); kapanōtis, kapanōjasi, kapanōjese (: kãpanotis, kãpanojasi, kãpanojosi); plaiskanōt ∼ pleiskanōti, plaiskanōji, plaiskanōje (méně často, stejně jako v lk.: plàiskanat ∼ plėiskanoti, plàiskanaji, plàiskanaje); vasarōt, vasarōji, vasarōje (: lk. vãsaroti, vãsaroja, vãsarojo)²⁰.

U slovesa brūngintį se přízvukuje převážně kořen: brūngina, brūngina (: lk. branginti, brangina, brangino²¹).

¹⁸ Částice tegu, tegul mají někdy přízvuk na druhé slabice (tegù, tegùl), ve větě však často zůstávají zcela nepřízvučné – přimykají se ke slovesnému tvaru a stávají se proklitiky (tegu gina, tegul mẽta).

¹⁹ V současné gramatice litevského jazyka určené pro školy se tvary optativu řadí k imperativu, srov. J. Žiugžda, Lietuvių kalbos gramatika, 1, Kaunas, 1966, s. 150–151.

²⁰ Přízvuk pouze na příponě mají také slovesa baltuōt (baltuōji, baltãva), geltanōt ∼ geltonuoti, mėlinuōt ∼ mėlynuoti, raudanuōt ∼ raudonuoti. Srov. také Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, s. 64, 205, 455, 658 (v něm uvedená slovesa se přízvukují dvojím způsobem – na kořeni i na příponě, např. baltuoni, baltuoja, baltavo ir baltuoti, baltuoja, baltavo); A. Laigonaitė, Literatūrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, s. 74.

²¹ Žr. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius, 1954, p. 88. Kitaip šį veiksmažodį kirčiuoja šaknyje) A. Laigonaitė, plg. jos min. veik., p. 75.

137

4. Některé slovesné tvary a jednotlivá slovesa nářečí mají stejné místo přízvuku jako lk., avšak odlišnou intonaci, např.:

a) Kondicionál všech dvouslabičných sloves s akútní kořennou slabikou má cirkumflexovou intonaci, srov.: laišti ~ leisti – laišč(e) ~ leisč(ia), laistum, laistu, laistumem, laistumėt; málti – malč(e), maltum, maltu, maltumem, maltumėt; spírti – spiř-č(e), spirtum, spirtu, spirtumem, spirtumėt. Cirkumflexovou intonaci mají také tvary kondicionálu sekundárních sloves s přízvučnými příponami -aũ, -ẽi, -ĩnt, srov.: badáut – badauč(e), badautum, badautu, badautumem, badautumėt; gyvént ~ gyventi – gyvenč(e), gyven­tum, gyven­tų, gyven­tumem, gyven­tumėt; sadínt ~ sodinti – sadinč(e), sadintum, sadintu, sadintumem, sadintumėt.

b) Jednotlivá slovesa nebo jednotlivé tvary s intonací odlišnou od lk.: dárdži, dárda (: lk. dardėti, darda); dárdint, dárdina, dárdina (: dardinti, dardina, dardino); karštelat ~ karšteleti, karštelaji, karštelaje (: karštelėti, karštelėja, karštelėjo); šalštelat ~ šalštele­ti, šalštelaji, šalštelaje (: šalštelėti, šalštelėja, šalšte­lėjo).

§ 60. Přítomné tvary předponových sloves v nářečí mají větší sklon k přízvuku na předponě než v lk. Proto se na rozdíl od lk. přízvuk přesouvá na předponu (u zvratných tvarů na zvratnou částici) ještě v těchto případech:

a) u tvarů kmene ia s cirkumflexovým kořenem, např.: jaũči ~ jaũčia – áčiauči, nėjaũči, nesijaũči, nūjaũči, užjaũči; kíńči ~ keńčia – átkińči, atakińči, nékińči, nesikińči, neiliškińči, prikińči; reiki ~ reikia – príreiki, prisireiki (ale nereiki); réki ~ rékia – nêreki ~ nêrėkia, sûreki, ûžreki, usreki ~ užsirekia; skelbi ~ skelbia – ápskelbi, apsiskelbi, páskelbi; šveičĩ ~ šveičia – ápšveičĩ, apišveičĩ, nėšveičĩ, nesišveičĩ, nūšveičĩ, prišveičĩ; švińči ~ švenčia – átsvińči, atasińči, nėšvińči, prišvińči.

b) u tvarů kmene i s cirkumflexovým kořenem, např.: lińki – nélįnki, pálįnki; tíli ~ týli – neištili ~ neštýli, nūtili, pátili (méně často: mutli, patili); žūri ~ žūri – ábžūri ~ apžiūri, apžūri, nežūri, pažūri, prižūri, sužūri, neužžūri „nedívá se“ (méně často: apžūri, nežūri…).

Ostatní tvary předponových sloves se většinou přízvukují stejně jako v lk.

PŘÍČESTÍ

1. Obecné poznámky

§ 61. Participia jsou činná a trpná.

a) Činná participia mají tři časy: přítomný, minulý prostý a minulý opakovaný. Participium budoucího času se v nářečí neužívá; nahrazuje je tvar 3. osoby budoucího času slovesa, např.: jisai pìrks kárvį (~ kárvę); pa petų jós aĩs šieną grėbti ~ po pietų jós eĩs šieno grėbti.

Participium přítomného času se tvoří z kmene slovesa v přítomném čase příponou -ntis (muž. r.), -nti (žen. r.), např.: móka – mókuntis ~ mókantis, mókunti ~ mókanti; vèrki ~ vèrkia – vèrkìntis ~ vèrkiantis, vèrkìnti ~ vèrkianti; stóvi – stóvìntis, stóvìnti; žìna ~ žìno – žìnumtis ~ žìnantis, žìnumti ~ žìnanti. Participia přítomného času s předponami jsou poměrně velmi vzácná, např.: atsákuntis ~ atsákantis, pamókuntis ~ pamókantis. Participia tohoto typu, jako mókas, vèrkias, stóvis, žìnas, se v nářečí vůbec neužívají.

138

Činná participia minulého prostého a minulého opakovaného času se tvoří stejně jako v lk.; pouze koncovka tvarů ženského rodu -usi je zkrácená (vypadlo i), srov.: dirbis ~ dirbes, dirbus (: lk. dirbusi), mātis ~ mātės, mācus (: lk. māčiusi); dirbdavys ~ dirbdavęs, dirbdavus (: lk. dirbdavusi).

b) Trpná participia mají v nářečí dva časy: přítomný a minulý. Tvoří se rovněž stejně jako v lk., např.: dirbamas, dirbamà, kāremas ~ kāriamas, kāremà ~ kāriamà, žinomas ~ žinoma, žinoma; ārtas, artà, matītas ~ matītas, matīta ~ matīta.

Trpná participia mohou v určitých případech mít také činný význam, např.: dirbamas arklys „pracovní kůň“, limpamà liga, suvamà mašina „šicí stroj“.

Trpný význam mají také takzvaná participia nutnosti. V nářečí se však vyskytují jen ojediněle, např.: būtinas reikalas ~ būtinas reikalas, neatidėliotinas darbas ~ neatidėliotinas darbas.

§ 62. V nářečí se užívají také zvratná činná a trpná participia. Zvratnou částici mohou mít pouze participia s předponou, např.: nusistvėris ~ nusistvėręs, pasišpjāudīs ~ pasispjaudęs, suzdaužidavi ~ susidaužydavę; parsineštos, nusiskintas. Zvratná participia bez předpon se neužívají.

§ 63. Stejně jako adjektiva se participia skloňují podle rodu, čísla a pádu. Činná a trpná participia mají mužský a ženský rod, srov. příklady uvedené výše (§ 61). U trpných participií minulého času se často užívá také střední rod, např.: daug darba padēta; letaūs būta ~ lietaūs būta; da rugēi (~ rugiai) nesēta; kas pasakīta, tūri būt padarita ~ kas pasakyta, tūri būti padaryta. Střední rod se u ostatních participií v nářečí neužívá.

Participia mají tvary jednotného a množného čísla, např.: mātis, virtas (jedn. č.); mātī ~ mātę, virtī (mn. č.). Dvojné číslo se vyskytuje velmi zřídka (pouze v řeči starší generace), např.: už vienu mužtu du nēmūštu duoda ~ už vieną muštą du némuštu duoda. Participia mají stejné pády jako ostatní jména, srov. § 4. Podle samohlásky na konci kmene lze participia rozdělit na kmeny (i)a- a (i)o-.

2. Skloňování

(i)a kmen

§ 64. a) ia-kmenové jsou činná příčestí mužského rodu. Skloňují se převážně stejně jako přídavná jména ia-kmenová (§ 23), pouze jednotlivé pády příčestí přítomného času někdy mají také dubletní koncovky, srov.: sg. nom. [dirbūn]-t-is || -čis ~ [dirban-]-tis || -čis, gen. -če ~ -čio, dat. -čiem ~ -čiam, ak. -ti || -či ~ -tį || -čį, instr. -ču ~ -čiu, lok. -čem ~ -čiam, il. -tin || -čin, vok. -tis || -čis || -čių (~ -čiau); pl. nom., vok. -tis || -čij ~ -tys || -čiai, gen. -ču ~ -čių, dat. -tem || -čem ~ -tiem || -čiam, ak. -čis ~ -čius, instr. -čīs ~ -čiais, lok. -česi / -čese ~ -čiuose, il. -česin ~ čiuosen / -česna(n) ~ -čiuosna(n).

Vedle tvarů nominativu a akuzativu sg. s příponovou souhláskou -t- se vyskytující tvary s -č- vznikly analogickým vyrovnáním paradigmatu, tj. podle ostatních pádů, které pravidelně mají ono -č-.

Illativ sg. dirbūnčin (vyskytující se vedle dirbūntin ~ dirbantin) může být stejného původu jako tvar s koncovým přízvukem dirbūnčen ~ dirbančian (užívaný

139

vedle dirbūntin ~ dirbantin, § 66); srov. také adjektivum gerėšnis, paskutinis v il. sg. s -en ~ -ian (§ 23).

Nominativ pl. dirbūnči má stejnou koncovku jako nominativ pl. adjektiva medinis mediniai ~ mediniai, zatímco dativ pl. dirbūnčėm je jako dativ pl. medinem ~ mediniam.

Nominativ sg. příčestí préterita a příčestí minulého častého času má koncovku -is ~ -ęs (dirbęs, dirbdavęs), nominativ pl. pak -i ~ -ę (dirbi, dirbdavi). Zřídka se nominativ pl. příčestí préterita vyskytuje s -usį ~ -usiai, např. lika tik kakie supuvusį (dažniau — supūvi) abalėi.

U příčestí minulého častého času se kromě nominativu sg. a pl. ostatní pádové tvary neužívají.

b) a-kmenová jsou trpná příčestí mužského rodu, např.: dirbamas, dirptas. Jejich pádové koncovky jsou stejné jako u přídavných jmen a-kmenových (§ 23).

kmen (i)o

§ 65. a) Kmeny io mají činná příčestí ženského rodu, např.: dirbūnti ~ dirbanti, dirbus, dirbdavus. Jejich koncovky jsou stejné jako u adjektiv s kmenem io (§ 25).

Tvary nominativu plurálu příčestí minulého prostého a minulého častého se shodují s tvary kmenů ia (mužského rodu), např.: jōs dirbi, dirbdavi ~ jōs dirbę, dirbdavę.

U příčestí minulého častého se užívají pouze tvary nominativu singuláru a plurálu; ostatní pády se neužívají.

b) Kmeny o mají trpná příčestí ženského rodu, např.: dirbamā, dirptā. Tato příčestí se skloňují jako adjektiva s kmenem o (§ 25).

3. Přízvukování

§ 66. Činná příčestí přítomného času mají často dvojí přízvukování: a) stejně jako 1k. zachovávají místo přízvuku a intonaci 3. osoby přítomného času slovesa, od něhož jsou utvořena, např.: sėrga — sėrguntis, -i; vē rda — vērduntis, -i; b) mají pohyblivý přízvuk; pro ilustraci se uvádí paradigma tohoto přízvukování.

Mužský rod Ženský rod Singulár N. dirbūntīs dirbūnti G. dirbūnče dirbūnčōs D. dirbūnčām dirbūnčēi A. dirbūnti, dirbūnči dirbūnči Instr. dirbūnčū dirbūnčī Loc. dirbūnčēm dirbūnčōj Ill. dirbūntīn, dirbūnčēn dirbūnčōn

140

Množné číslo

N. dirbūntis, dirbūnčiai dirbūnčės

G. dirbūnčių dirbūnčių

D. dirbūntiem dirbūnčėm

A. dirbūnčis dirbūnčis

I. dirbūnčėis dirbūnčėm

L. dirbūnčiuosi | dirbūnčiuose dirbūnčiosi | dirbūnčiose

Směr. dirbūnčiuosin | dirbūnčiosna(n) dirbūnčiosin | dirbūnčiosna(n)

Podobně se liší také přízvuk některých trpných příčestí přítomného času: vedle tvarů s neměnným přízvukem (např.: gyvenamas ~ gyvėnamas, gyvenama ~ gyvėnama; žinamas ~ žinomas, žinama ~ žinoma) se často užívají také tvary s pohyblivým přízvukem: j. č. nom. gyvėnamas, gyvenamà, žínamas, žinamà, gen. gyvėnama, gyvenamõs, žinama, žinamõs, dat. gyvenamám, gyvenamái, žinamám, žinamái, ak. gyvenamù, žinamù, instr. gyvėnamu, gyvėnamai, žinamu, žinamai, lok. gyvenamam̃, gyvenamõj, žinamam̃, žinamõj, ilat. gyvenamañ, gyvenamõn, žinamañ, žinamõn; mn. č. nom. gyvenami, gyvėnamas, žinami, žinamas, gen. gyvenamų, žinamų, dat. gyvenamiém, gyvenamõm, žinamiém, žinamõm, ak. gyvėnamas, žinamas, instr. gyvenamais, gyvenamõm, žinamais, žinamõm, lok. gyvenamúosi | -úose, gyvenamõsi | -õse, žinamúosi | -úose, žinamõsi | -õse, ilat. gyvenamúosin | -úsna(n), gyvenamõsin | -õsna(n), žinamúosin | -úsna(n), žinamõsin | -õsna(n).

Ostatní příčestí se v nářečí většinou přízvukují stejně jako v litevské spisovné normě. Pouze dativ singuláru všech příčestí ženského rodu má obvykle přízvuk na koncovce, např.: melžemái ~ melžiamái, suvamái; pakeltái, važetái ~ važiuotái (srov. přízvukování adjektiv, § 28 a).

4. Složené časy a způsoby

§ 67. Z tvarů slovesa būti a osobních participií slovesa se tvoří složené časy a způsoby.

Složené tvary jsou činného rodu (vytvořené pomocí činného participia) a trpného rodu (vytvořené pomocí trpného participia).

Složené tvary činného rodu se užívají pouze v perfektivních tvarech, tj. vytvořených pomocí participia minulého času prostého (počáteční složené tvary, tj. vytvořené pomocí participia přítomného času, nebyly zaznamenány). Složené tvary tohoto rodu mají čtyři způsoby: oznamovací, podmiňovací, rozkazovací a dovolovací. Častěji se však užívají pouze tvary oznamovacího způsobu přítomného, minulého času prostého a budoucího času a tvary podmiňovacího způsobu. Příklad časování:

Oznamovací způsob

Přítomný čas

Jednotné číslo Množné číslo

1. aš dãvis, dãvus ãsam dãvi²²

2. asì ãsat

3. jìra jìra

²² Tvar nominativu množného čísla mužského a ženského rodu participia minulého času prostého je stejný (srov. § 65 a): ãsam dãvi „dali jsme; daly jsme“.

141

Jednoduchý minulý čas

1. būvau dãvis, dãvus býváme dãvi 2. būvai „ „ býváš „ 3. būva „ „ bývá „

Budoucí čas

1. būsu dãvis, dãvus budeme (būsme) dãvi 2. būsi „ „ budete (būste) „ 3. būs „ „ bude „

Kondicionál

1. byl bych (byl bych, byl bych) dãvis, dãvus byli bychom dãvi 2. byl bys „ „ byli byste „ 3. byl by „ „ byli by „

Minulý frekventativní čas a také složené tvary rozkazovacího a permisivního způsobu se užívají zřídka; jejich participium se obvykle tvoří od předponového slovesa, např.: būdavam suveži, būdavai suveži; būk atėjęs, būkim atėję; tegul būna atėjęs, tegul būna atėję.

Složené tvary trpného rodu se také častěji vyskytují pouze jako perfektivní, např.:

přítomný čas: asù prašìtas, prašìta; ásam prašìti, prašìtas (~ prašýtos);

jednoduchý minulý čas: buvau prašìtas, prašìta; buvat prašìti, prašìtas;

budoucí čas: būsu prašìtas, prašìta; būsit prašìti, prašìtas;

kondicionál: būtum prašìtas, prašìta.

Složené (incipientní) tvary utvořené pomocí pasivního příčestí přítomného času jsou vzácné, např.: tòji pieva įìra šienaujema (~ šienaujama); tôs pievas senau būva (būdava) šienaujamas (~ šienaujamos).

PŘECHODNÍK

§ 68. Přechodník se tvoří z kmene infinitivu příponou -damas (m. r.), -dama (ž. r.). Má tvary nominativu jednotného a množného čísla mužského a ženského rodu, např.: veždamas, veždami, važiuodamas, važiuodami; veždama, veždamas ~ veždamos, važiuodama, važiuodamas ~ važiuodamos.

Zvratné přechodníky mohou být v nářečí pouze předponové, např.: aciguldamas ~ atsiguldamas, pasiturėdamas, usinėždamas ~ užsinešdamas. Přechodníky bez předpon se zvratnou částicí na konci se neužívají; místo nich se v nářečí užívají prosté (nezvratné) tvary přechodníků.

§ 69. Přechodníky utvořené od sekundárních sloves zachovávají stálý přízvuk a intonaci infinitivu, např.: matì ~ matýti — matìdamas, matìdama, matìdami, matìdamas; ródì ~ ródýti — ródìdamas, ródìdama, ródìdami, ródìdamas; šakinėti — šokinėti — šakinėdamas, šakinėdama, šakinėdami, šakinėdamas; tránukì ~ tránukyti — tránukìdamas, tránukìdama, tránukìdami, tránukìdamas.

Přechodníky utvořené od primárních sloves mají dvojí přízvukování. Stálý přízvuk infinitivu mají ty přechodníky, jejichž kořen obsahuje dlouhé samohlásky é, o, y, ū nebo dvojhlásky-

142

samohlásky ie, uo, např.: lėk̃ti ~ lėkti – lėgdamas, lėgdama, lėgdami, lėgdamos; rę̃kti – ręgdamas, ręgdama, ręgdami, ręgdamas; lōti – lōdamas, lōdama, lōdami, lōdamas; vīt ~ vỹti – vidamas, vidama, vidami, vidamas; bū̃ti ~ bū́ti – būdamas, būdama, būdami, būdamos; lies̃ti – liedamas, liedama, liedami, liedamas; duōti – duōdamas, duōdama, duōdami, duōdamas. Ostatní přechodníky utvořené od primárních sloves mají pohyblivý přízvuk: tvar mužského rodu jednotného čísla zachovává přízvuk a intonaci infinitivu, zatímco tvar množného čísla má přízvuk na koncovce; u ženského rodu je tomu naopak: tvar jednotného čísla má přízvuk na koncovce, zatímco tvar množného čísla zachovává přízvuk a intonaci infinitivu. Např.: (s původními krátkými samohláskami v kořeni) kãsti ~ kàsti – kãzdamas, kazdama, kazdami, kãzdamas; vė̃sti ~ vėžti – vėždamas, vezdama, vezdami, vėždamas; (s kořenovými dvojhláskami ai, au, ei) áukti ~ áugti – áugdamas, augdama, augdami, áugdamas; baĩkti ~ baĩgti – baĩgdamas, baigdama, baigdami, baigdamas ~ baigdomos; smeĩkti ~ smeĩgti – smeigdamos, smeigdama, smeigdami, smeigdamas; (s kořenovými smíšenými dvojhláskami) kált – káldamas, kaldama, kaldami, káldamas; vir̃šti – virždamas, virzdama, virzdami, virždamas.

Zvratné přechodníky se přízvukují stejně jako prosté.

PŘÍČESTÍ

§ 70. Polopříčestí se skloňuje pouze podle časů. Tvoří se stejně jako v lk., např.: polopříčestí přítomného času: ainuñti (|| ainañti) ~ einant, būnuñti (|| būnañti) ~ būnant, dirbuñti (|| dirbañti) ~ dirbant; jojinti ~ jojant, sėdžiñti ~ sėdžiant „sedě“; gūliñti, tiliñti ~ tỹlint; mātuñti (|| mātañti) ~ mātant, tvarkuñti (|| tvarkañti) ~ tvarkant; (zvratné tvary) juōkiñtis ~ juōkiantis, vėduñtis (|| vėdañtis) ~ vėdantis; nesigiriñti ~ nesigiriant, parsiveduñti (|| parsivedañti) ~ parsivedant;

polopříčestí minulého prostého času: dirbus, lėkus, nešus, rėkus, verkus.

Polopříčestí minulého prostého času utvořená od sloves bez předpony jsou poměrně vzácná; tvoří se o něco častěji od sloves s předponou, např.: pabuvus, padavus, nemačius (|| nemačius) ~ nemačius, nuvažiavus, užėjus (|| užėjus), unvažiavus „vjet“. Zvratný tvar mají pouze předponová polopříčestí, např.: atsigrįžus ~ atsigrįžus, nes(i)mačius (|| nes(i)mačius) ~ nesimačius.

Polopříčestí minulého opakovaného a budoucího času se v nářečí vůbec neužívají.

Přízvukování polopříčestí v nářečí se neliší od lk.

PŘÍSLOVCE

§ 71. Příslovce má stejný kmen jako infinitiv. Končí se koncovkou -ti, která vznikla z (koncovky vnitřního singuláru) *-tēn (>lk. -te), např.: nešti, señti, stum̃ti, vešti.

Příslovce nemá předponové ani zvratné tvary.

Příslovce ztratilo slovesné vlastnosti: ve větě se užívá vedle určitého tvaru slovesa téhož kořene, např.: gérti gėri ~ gertė gėria, gulti gūla, gáuditi gáude ~ gáudyte gáude, kelti kėla ~ keltė kėlė, kunkuliuoti kunkuliūdava ~ kunkuliuote kunkuliūdavo, nešōti nešōs ~ nešiōte nešiōs, stum̃diti stumdīk ~ stum̃dyte stumdīk, vešti vėšče „vežte bych vezl“.

143

Příslovce s -tinai se v nářečí neužívají; vyskytne se jen ojedinělý tvar tohoto druhu (ztrativší slovesné vlastnosti), např.: būtinai reiki ~ būtinai reikia, užtektinai privezèm ~ užtektinai privezėme.

Přízvukují se stejně jako v lk.

MORFOLOGIE JIŽNÍHO NÁŘEČÍ VÝCHODNÍCH AUKŠTAJTŮ

К. МОРКУНАС

Resumé

Článek popisuje skloňování a časování (jmenné slovní druhy, zájmeno a sloveso) jižního nářečí východních Aukštaitů. Území tohoto nářečí zahrnuje taková významná sídla, jako jsou Krikštėnai, Pabaiskas, Pašilė (okres Ukmergė), Bagaslaviškis, Gelvonai, Musninkai a Čiobiškis¹ (okres Širvintos).

Morfologické jevy zkoumaného nářečí jsou srovnávány s odpovídajícími jevy litevského spisovného jazyka.

Podstatné jméno. Kromě tvarů jednotného a množného čísla se v řeči příslušníků starší generace vyskytují také tvary duálu (nejčastěji tvary akuzativu spolu s du „dva“, abu „oba“, např. jisai du pėdu dėdo „on klade dva snopy“). Pozůstatky duálu jsou také následující tvary, které se dnes užívají ve významu množného čísla: dativ vaikám „dětem“, dativ a instrumentál galvóm „hlavám, hlavami“, žėmėm ~ žėmėm „zemím, zeměmi“.

V nářečí se užívají dva místní pády — inesiv a ilativ. Ilativ jednotného čísla má v nářečí stejnou podobu jako v jiných východních nářečích (miškán „do lesa“, pirtìn „do lázně“), zatímco v množném čísle má tento pád několik tvarů. Na východním a jižním okraji území nářečí (Krikštėnai, Musninkai, Čiobiškis) se nejčastěji užívají tvary s formantem -na a méně často s -nan nebo -an (miškùosna, miškùosnan, miškùosan). Ve zbývající části území nářečí (Gelvonai, Pabaiskas) se užívá ilativ plurálu typu miškùosin ~ miškùosen.

Nejcharakterističtějším morfologickým rysem nářečí je výskyt diftongických koncovek instrumentálu jednotného čísla podstatných jmen (a dalších jmen) se základy na -(i)o, -ė, -i, např.: gálvai, marčiǐ, kárvì, akì (ve spisovném jazyce — gálva, marčià, kárve, akimi). Příčinou vzniku koncovek -ai, -ij mohla být náhrada krátkých tvarů instrumentálu jednotného čísla v systému skloňování zájmen (např. tù < *tán „tou“) tvary typu túj.

Podstatná jména mužského rodu se základy na -i, -(i)u a na souhlásku částečně nebo úplně přešla do kategorie podstatných jmen se základem-

¹ O fonetice a některých morfologických rysech tohoto nářečí — pozůstatcích zájmenných adjektiv a tvarech inesivu — viz: „Práce Akademie věd Litevské SSR“, řada A, sv. 2(7), 1959, s. 191–203; „Otázky litevské jazykovědy“ („Lietuvių kalbotyros klausimai“), sv. 3, 1960, s. 5–59; sv. 7 (Morfologická struktura litevského jazyka a její vývoj), 1964, s. 145–152.

144

končí na -(i)a, srov.: vagis „zloděj“, sūnus (sūnas) ~ sūnūs „syn“, sūkčis ~ sūkčius „podvodník“, akmuõ „kámen“; gen. sg. vagĩs a vãge ~ vãgio (častěji), sunãus a sūna ~ sūno, sūkče ~ sūkčio, ãkmena ~ ãkmeno; instr. sg. vagũ, sūnù, sūkčù, ãkmenù; nom. pl. vagis ~ vãgys a vageĩ ~ vagiaĩ (častěji), sunai, sūkčiai ~ sūkčiai, akmenai; dat. pl. vagãm, sunãm, sūkčēm ~ sūkčiam, akmenãm. Baritonická slova ženského rodu se základem na -i přešla do kategorie slov se základem na -ė, např.: nŏse ~ nŏsė „nos“ (: v litevském spisovném jazyce nŏsis), nom. pl. nŏses ~ nŏsės, dat. a instr. pl. nŏsem ~ nŏsėm.

Některé odchylky od norem spisovného jazyka se projevují také v systému přízvuku podstatných jmen. Např. podstatná jména s příponou -ytė (avītė „ovečka“) patří v nářečí ke druhé přízvukové paradigmě, většina slov s příponou -iena (rugiena „strniště po žitě“, vištiena „kuřecí maso“) k třetí přízvukové paradigmě.

Přídavné jméno. Některá přídavná jména mohou mít dvojí koncovky — staré a novější, převzaté od jiného typu skloňování. Především jednotlivá slova se základem na -a (ž. r. na -o) přecházejí do systému skloňování slov se základem na -u (ž. r. na -io), např.: aštrùs „ostrý“, bjaurùs „odporný“ (ve starých památkách litevského jazyka a v některých nářečích — aštras, bjauras), gen. sg. aštra ~ aštro a aštraũs, bjaura ~ biaũro a bjauraũs, dat. sg. aštrám a aštrām, bjaurám a bjaurām… Postupný přechod slov uvedené skupiny ve skloňování přídavných jmen se základem na -u byl pravděpodobně také příčinou opačného procesu — ve skloňování přídavných jmen se základem na -u se objevily koncovky příznačné pro přídavná jména se základem na -a (srov.: platùs „široký“, gen. sg. plataũs a plãta ~ plãto). Jednotlivé tvary přídavných jmen (ž. r.) druhého stupně mohou mít vedle koncovek skloňování na -ė také koncovky přídavných jmen se základem na -io (srov. gen. sg. geresnės a geresnõs).

Přídavná jména s příponami -onas (geltõnas „žlutý“), -yvas (velìvas ~ velývas „pozdní“) patří v nářečí ke třetí přízvukové paradigmě, zatímco přídavná jména druhého stupně ke čtvrté přízvukové paradigmě.

Číslovka. Vedle pomnožných číslovek s příponou -er- se vyskytují číslovky téhož významu s -el-, např. šešeri a šešeli „šestero, šest“. Dvojí podoby mají také řadové číslovky od „11“ do „19“, např. vienuoliktàs, -a < vienuoliktas, -a a (nejčastěji v řeči starší generace) vienalikis, -e ~ vienuolikis, -e „jedenáctý, -á“.

Zájmeno. Tvary genitivu a akuzativu sg. osobních zájmen aš „já“, tù „ty“ a zvratného zájmena se nejčastěji shodují: manì ~ manę̀, tavì ~ tavę̀, savì ~ savę̀. Genitiv pl. uvedených osobních zájmen má podobu mūsų ~ mū́sų, jū́sų ~ jū́sų nebo (řidčeji) mumì, jumì, akuzativ pl. mumis, jumis nebo muti, jumi. Akuzativ pl. zájmen ženského rodu anà „ona“, katrà „která“, kókė ~ kokià „jaká“, tókė ~ tokià „taková“ se obvykle shoduje s mužským rodem (anìos, katrìos….).

Sloveso. Infinitiv slovesa nejčastěji končí na -ti (nėšti „nést“), řidčeji na -ti (nėšti) nebo -te ~ -tie (nėšte). V řeči příslušníků starší

10. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

145

generace se vyskytuje infinitiv s formantem -nai (nēštenai). Infinitiv zvratných sloves vždy končí na -tis (nēštis).

Primární slovesa s kořenovou samohláskou ū (bez souhlásky před -t v infinitivu) mají na konci základu přítomného času nejčastěji -st-, mohou však mít také -n- nebo -v-, např. pūt ~ pūti „hnít“ – 3. osoba přít. času pūsta, pūna, pūva. Dvojí tvary v přítomném čase (s příponou -st- nebo infixem -n-) jsou vlastní také primárním slovesům s kořenovým u, např. smūkti „sklouznout, spadnout“ – 3. osoba přít. času smūksta, smūna.

Vedle tvarů 1. a 2. osoby mn. č. budoucího času gul̄sim „ulehneme“, gul̄sī „ulehnete“ se v řeči příslušníků starší generace vyskytují tvary jiného typu – gul̄sme, gul̄ste.

V nářečí se užívají následující tvary podmiňovacího způsobu: 1. osoba sg. gul̄cē ~ gul̄ćia, řidčeji gul̄ē, gul̄ćiu ~ gul̄ćiau; 2. osoba sg. gul̄tum, 3. osoba sg. i pl. gul̄tu ~ gul̄tu, řidčeji gul̄t; 1. osoba pl. gul̄tumet ~ gul̄tumėte, 2. osoba pl. gul̄tumet ~ gul̄tumėte.

Užívají se následující tvary rozkazovacího způsobu: 1. osoba sg. gul̄k, 1. osoba pl. gul̄kim, 2. osoba pl. gul̄kit.

Tvary 1. a 2. osoby sg. budoucího času od primárních sloves s krátkým kořenem nebo kořenem stoupavé délky mají přízvuk na koncovce, např.: kasū „budu kopat“, kasī „budeš kopat“; pirksū „koupím“, pirksi „koupíš“. Na rozdíl od spisovného jazyka se u tvarů přítomného času se základy na -ia a -i přízvuk přesouvá z kořene stoupavé délky na předponu, např.: 3. osoba přít. času šveičī ~ šveičia „čistí, -í“ – nušveičī; žūri ~ žiūri „dívá se, -í“ – prižūri, řidčeji prižiūri.

Příčestí, přechodník, polopříčestí. V nářečí se užívají činná příčestí přítomného času (dirbuntis ~ dirbantis nebo dirbuntīs ~ dirbantys, dirbunti ~ dirbanti), minulého jednorázového času (dirbis ~ dirbęs, dirbus) a minulého opakovaného času (dirbdavis ~ dirbdavęs, dirbdavus). Trpná příčestí mohou mít tvary přítomného času (dirbamos, -ā) a minulého času (dirbtos, -ā). Od zvratných sloves lze příčestí tvořit pouze s předponami (pasidirbis, paždirptas < pasidirbtas).

Přechodníky mají dva časové tvary – přítomný a minulý jednorázový (dirbunt̃ ~ dirbant, dirbus).

Polopříčestí se tvoří pomocí přípony -damas, -dama (dirbda-mas, dirbdama).