LEKSIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SÉMANTIKA A ETYMOLOGIE

SIMAS KARALIŪNAS

1. Některé otázky sémantiky

Člověk žije a jedná v moři jazykových jevů. Jazyk souhrnem svých významů vytváří životně důležité prostředí samotné lidské existence a je jednou ze složek lidského znakového chování. „Le sens apparaît toujours comme une donnée immédiate: cela suffit à l'homme pour vivre et agir dans un monde signifiant“, – tvrdí jeden z nejvýznamnějších sémiotiků naší doby A. Greimas¹. Nakolik jsou lidské myšlení a chování podmíněny jazykem, ukázala Sapirova-Whorfova hypotéza a lingvistický relativismus L. Weisgerbera. Teorie „sémantických polí“, kterou L. Weisgerber rozvíjel a formuloval v ní výše zmíněný princip lingvistického relativismu, byla důležitá nejen pro zkoumání vztahů jazyk – myšlení a jazyk – kultura, ale poskytla sémantikům a lexikologům také strukturální metodu. Namísto dvou problémů, jimiž se zabývala klasická sémantika – klasifikace významů a hledání zákonů sémantických změn –, se tedy v posledních desetiletích do popředí dostaly problémy deskriptivní sémantiky a odhalování sémantické struktury. V odpovědi na otázku, nakolik mohou významy vytvářet strukturu, L. Hjelmslev uvedl, že je lze pokládat za tvořící strukturu ze dvou důvodů: 1) dílčí významy (significations particulières) závisí na variantách rozčlenění, které se logicky odvozují z možných vztahů předpokládaných při popisu formy; 2) obecné „významy“ neboli semémy závisí na hodnotách (de valeurs), které rovněž vyplývají z formy a vymezují možné korelace². Přestože významy slov představují takovou oblast jazyka, kterou lze nejsnáze systematizovat a formalizovat jen s obtížemi, přestože často není jasné, kde končí jeden segment plánu obsahu a začíná další, a že proto v této oblasti nacházejí příznivou půdu subjektivismus a svévole, přesto se zdá, že lexikum a významy lze zkoumat i přesnějšími metodami strukturální lingvistiky. Sémantikům takový postup umožňuje geniální koncepce F. de Saussura o dvou jazykových plánech – plánu obsahu a plánu výrazu (plan du contenu et plan de l’expression) – a později konstatovaný jejich izomorfismus, který umožňuje „à concevoir la structure sémantique comme une articulation de l’univers sémantique en unités significations minimales (=ou sèmes), correspondant aux traits distinctifs du plan de l’expression (=ou phèmes)“³.

Na základě těchto zásadních principů obecné teorie jazyka se klade za cíl získat jasné informace o minimálních sémantických prvcích (seman-

¹ A. J. Greimas, Du sens. Essais sémiotiques, Paris, 1970, p. 39.

² L. Hjelmslev, Pour une sémantique structurale, in: Essais linguistiques (=Travaux du cercle linguistique de Copenhague, vol. XII), Copenhague, 1959, p. 108.

³ A. J. Greimas, op. cit., p. 40.

5

tických primitivů) a jejich vztazích z hlediska počtu i povahy; při popisu alespoň omezeného počtu těchto prvků se postulovala struktura sémantické teorie a vynakládá se úsilí na vytvoření sémantické teorie založené na principech generativní gramatiky.

Ať už vytvoříme jakoukoli teorii strukturální sémantiky, její strukturální zkoumání podle všeho závisí především na strukturálním zkoumání lexika. Synchronní popis slovní zásoby jazyka (například litevštiny) (takový popis by byl ideálně dokonalý) by měl přinést nejméně dvojí informaci: inventář jednoduchých a složených lexikálních jednotek a strukturální modely, do nichž tyto jednotky vstupují. Inventář by měl zahrnovat: 1) morfy existující v jazyce (samozřejmě nelze dosáhnout absolutní úplnosti), 2) všechna slova (konvenční kombinace morfů) a 3) všechna slovní spojení (ustálené skupiny specifických slov, které se liší od prostého součtu slov). Každá položka inventáře by měla být nějakým způsobem identifikována uvedením funkce morfu či slova, synonymem nebo ekvivalentním vyjádřením.

Informaci druhého typu, jak již bylo zmíněno, by představovalo uvedení strukturálních modelů, paradigmat, do nichž lexikální jednotky vstupují. Strukturální paradigmata lze určit tak, že lexikum znázorníme jako „síť“. Co to znamená, ukazuje zde uvedený fragment inventáře, který se skládá ze slovníkových položek (fonologických a skutečných) se strukturou CV první slabiky předcházející posloupnosti fonémů (ras).

Souhlásky Samohlásky a e i u ā ē ī ū ė o atd. k karas keras kiras kuras karas keras kyras kūras kėras koras g garas geras giras guras garas geras gyras gūras gėras goras t taras teras tiras turas taras teras tyras tūras tėras toras d daras deras diras duras daras deras dyras dūras dėras doras p paras peras piras puras paras peras pyras pūras pėras poras b baras beras biras buras baras beras byras būras bėras boras atd.

Takové znázornění lexika jako „sítě“ by ukázalo: 1) buňku pro každou matematicky možnou kombinaci fonémů, 2) oblast buněk neobsazených kvůli fonotaktickým omezením (například kāras, kėras, gāras, gėras atd. automaticky odpadají, protože krátká přízvučná samohláska na začátku slova není v litevských jmenných slovech možná, ale srov. pėras „takový titul“) a 3) buňky, které jsou skutečně obsazeny morfy a slovy a které nejsou⁷. Takový prostý matematický seznam kombinací fonémů by se brzy stal nesmírně rozsáhlým a nepraktickým. Po uplatnění fonotaktických pravidel by však…

⁴ F. P. Dineen, The Structure of Semantic Elements, Actes du xᵉ congrès international des linguistes, II, Bucarest, 1970, p. 589–593.

⁵ Jerry A. Fodor, Jerrold J. Katz, The Structure of a Semantic Theory, Language, 39, 1963, p. 170–210.

⁶ S. Abraham, I. Evseev and V. Serban, The Bases of a Structural Semantics, Actes du xᵉ congrès…, II, p. 609–611.

⁷ F. G. Cassidy, A Descriptive Approach to the Lexicon, in: Approaches in Linguistic Methodology ed. by I. Rauch and Ch. T. Scott, Madison, Milwaukee, and London, 1967, p. 9–15.

6

výrazně by se snížil po odstranění všech nevyplněných polí. I takto zmenšený by však zůstal poměrně rozsáhlý, přestože taková metoda výzkumu slovní zásoby může být užitečná, neboť by poskytla úplný inventář morfů jazyka a jejich kombinací, odhalila strukturální vztahy ve slovní zásobě a pomohla určit tendence jejího vývoje a doplňování. Počítače by práci na zpracování značně usnadnily. Podle přesvědčení autora této metody výzkumu slovní zásoby F. Cassidyho je ideální popis slovní zásoby a její strukturální výzkum dnes „within the realm of possibility“⁸.

Strukturální popis slovní zásoby by podle všeho posloužil také sémantice. Pak by bylo možné pokusit se položit otázku, zda segmenty plánu výrazu náležející k jednomu strukturálnímu paradigmatu nebo k fonologicky blízkým paradigmatům někdy nemanifestují obsahové segmenty jedné či sousedních oblastí smyslového prožívání a myšlení. Strukturální popis slovní zásoby by snad umožnil přesněji zkoumat i takové složité sémantické jevy, jako jsou polysémie a její vztah k homonymii, které, jak známo, jsou vedle synonymie, motivace slov a charakteru slov hlavním předmětem deskriptivní sémantiky.

Polysémie, ačkoli ji logikové pokládají za překážku komunikace a myšlení, je mocným prostředkem jazykové ekonomie, neboť nám výrazně usnadňuje zapamatování. Mnohoznačnost slov vzniká z několika důvodů. Kontextuální variace sémém vychází z prostého faktu, že v různých výpovědích nemá slovo nikdy zcela stejný význam. Například slovo knyga má konkrétní význam a zdá se, jak se jeho význam může proměňovat? Jedna věc je však kniha pro autora, jiná pro nakladatele či sběratele a ještě jiná pro knihkupce. Pro sběratele knih znamená jedno, pro antikváře jiné, pro bibliografa či knihovníka zase něco jiného a pro čtenáře něco zcela odlišného. V závislosti na kontextu a situaci, v nichž se slovo užívá, může a obvykle také mívá různé významové odstíny. Některé z těchto odstínů jsou pomíjivé, jiné se mohou rozvinout v ustálené významové odstíny, které se časem, jak se od sebe stále více vzdalují, mohou proměnit v různé významy slova. Významnou roli zde hrají také metonymie a metafory. Například akis má kromě svého základního významu „orgán zraku“ 21 významů, které vznikly přenesením názvu na základě různých asociací: „1. očko v síti; 2. očko pleteniny; 3. očko osnovy, otvor; 4. smyčka na chytání zajíců, lišek a jiných zvířat; 5. malý otvor vysekaný v ledu nebo místo, které vůbec nezamrzlo; díra v ledu; 6. volné místo v bažině; malá vodní plocha v močálech či jezerech, která začínají zarůstat, atd.“

Protože funkční zátěž významu slova nelze změřit, nelze ani říci, nakolik se od sebe liší významy jednoho slova a nakolik se liší od významů jiného slova. Jinými slovy, nelze vědět, kde polysémie končí a začíná homonymie. Lexikograf se zde musí řídit čistě vlastním instinktem. Je pravda, že byla navržena i kritéria pro rozlišení polysémie od homonymie, jsou však pouze pomocná a problém nedokážou vyřešit. Má se například za to, že jsou-li dvě slova totožné formy užita v jedné a téže větě, aniž by si mluvčí uvědomoval jejich opakování, necítí mezi nimi žádnou významovou souvislost. Například francouzské pas „krok“ a pas „ne“ se užívají v jedné větě: Cela ne se trouve pas dans le pas d’un cheval „To se nenajde na každém kroku“. To znamená, že v současné francouzštině jde o dvě různá slova, přestože obě pocházejí z latinského passus.

⁸ F. G. Cassidy, op. cit., p. 14.

7

„krok“. Opírá se také o tvrzení, že žádný sebeúctyhodný básník nebude rýmovat dvě slova, která pociťuje jako jednovýznamová⁹. V této souvislosti lze navrhnout ještě jedno kritérium pro rozlišení polysémie od homonymie. Jestliže jeden alomorf manifestuje stejné či blízké obsahové segmenty jako jiný alomorf, lze jimi manifestované obsahové segmenty považovat za náležející k jednomu slovu (nikoli ke dvěma slovům – homonymům). Například kuópti má tyto významy: „1. čistit, uklízet; pečovat; 2. zpracovávat, sklízet; 3. brát med, vybírat; 4. čistit len od pazdeří, lámat; 5. hromadit, kopat, nabírat; 6. pohřbívat; 7. skrývat; 8. starat se; 9. loupit, uchvacovat, popadnout; krást; 10. s chutí, hodně jíst, hltat, žrát, nabírat; 11. rychle běžet, jít, uhánět“ (viz LKŽ VI 916). Skupinu velmi blízkých významů nacházíme také u sloves 1 kópti, 2 kópti|kópti, 3 kóp-til|kópti (viz LKŽ VI 351–4). Je-li tomu tak, slovesa kópti|kópti a kuópti jsou patrně alomorfy, neboť kromě toho je střídání uo: o v litevštině zcela pravidelné. Namísto tří homonym tedy budeme mít nejspíše jedno mnohoznačné sloveso kópti|kópti: „1. čistit, uklízet; 2. zpracovávat, čistit (obilí z pole); 3. brát med (z úlu, dutiny stromu); 4. nabírat, vyvážet hnůj vidlemi na vůz, hnůj odklízet; 5. okopávat, přihrnovat (brambory, zeleninu…); kopat na hromadu, vytvářet hromadu, hromadit; shrnovat; 6. pohřbívat; 7. skrývat; 8. brát, loupit, uchvacovat, krást; 9. hltavě jíst, nabírat; 10. jít, vydat se“ (vedle homonyma kópti „lézt (nahoru, dolů, přes něco…)“), neboť jeho vztah ke slovesu kópti|kópti „čistit, uklízet; zpracovávat, čistit (obilí z pole)“ atd. se v synchronní rovině neprojevuje. K tomu může být užitečný také jev konstatovaný v litevské sémantice: sémémy „(hltavě) jíst, žrát, hltat, ládovat se“, „jít, vydat se, běžet“, „bít, udeřit, dát ránu“, „krást“ často doprovázejí různé jiné sémémy. Jinými slovy, běžné litevské sloveso se často užívá metaforicky k označení uvedených činností; srov. například dróžti „řezat, špičatit či zarovnávat nožem nebo jiným ostrým nástrojem; bít, udeřit, dát ránu, šlehat; jíst, ládovat se, pít; rychle jít, běžet, jet, vydat se, táhnout atd.“ LKŽ II² 747. Patrně také lotyšské I žaút „trocknen, zum Trocknen aushängen“ a II žaut „schlagen, einen starken Schlag versetzen etc.“ ME IV 792–3 jsou při diachronním i synchronním pohledu jedno a totéž slovo (srov. litevské džiáuti „věšet, pokládat, aby se něco sušilo; krást; udeřit, zasadit ránu atd.“ LKŽ II² 1016), viz níže. Podobně například litevské káuti „jít, vydat se“ LKŽ V 450 sotva bude odlišné od slovesa káuti „bít, porážet; bojovat; kovat (v kovárně)“ (srov. významové vztahy, které má dróžti). Je však třeba ještě promyslet, jak v podobných případech postupovat při sestavování slovníků a v synchronní sémantice: možná je skutečně účelnější rozlišovat dvě nebo více slov a považovat je za homonyma, protože významy jsou v mnoha případech natolik vzdálené, že jejich původní souvislost lze vystopovat, a tím konstatovat polysémii, pouze pečlivou etymologickou analýzou (viz níže).

Při rozboru otázek deskriptivní (synchronní) sémantiky jsme se dostali až k otázkám diachronní sémantiky. Sémantická analýza je, jak známo, vedle fonologického a derivačního zkoumání jedním z hlavních aspektů etymologie. Při zkoumání jevů polysémie a homonymie v diachronii, při objasňování vztahů původu lexémů má velký význam princip formulovaný B. Jägerem: „… treffen mehrere weit auseinanderstehende Bedeutungen (A, B, C …) in einer

⁹ S. Ullmann, Semantics. An Introduction to the Science of Meaning, Oxford, 1962, p. 179.

8

Lautung zusammen, so muß diese Tatsache festgestellt werden. Taucht diese Bedeutungsreihe A, B, C… woanders auf, so ist kaum mehr daran zu zweifeln, daß zwischen den Bedeutungen, A, B und C eine — wenn auch zunächst nicht erkennbare — Bedeutungsverwandtschaft besteht“¹⁰. Platnost této zásady B. Jēgers prokázal celou svou zde citovanou prací, nejlepší diachronní studií sémantiky baltských jazyků. Tato zásada předpokládá, že jednotlivé významy slova v jeho obsahové rovině organicky vznikly z jiných významů a že představují zákonitý sémantický vývoj. Většina případů to nepochybně skutečně dokládá. Konstatovaná koexistence dvou obsahových segmentů v obsahové rovině jednoho slova však nemusí ukazovat na zákonitý vývoj těchto segmentů. Slovo si totiž může obsahový segment vypůjčit od jiného slova. Nejčastěji se to stává tehdy, když mají slova podobný fonetický obal. Setkáváme se tu s případy takzvaného „pseudosemantického vývoje“. Konkrétně to, že franc. essuyer znamená 1. „otírat“ a 2. „vytrpět, snést“, neukazuje, že by tyto dva jím manifestované obsahové segmenty vznikly jeden z druhého, neboť segment „vytrpět, snést“ toto sloveso získalo od essayer „zkoušet, pokoušet se; snažit se“, které v 16. století znamenalo také „prožívat, snášet, vytrpět“¹¹. Lot. vuobit znamená jak „die Lippen zum Lachen zusammenziehen“, tak „schälen, bolstern (např. ořechy, hrách)“ ME IV 677. Tyto obsahové segmenty jsou od sebe příliš vzdálené, než abychom pro ně mohli najít paralely v jiných jazycích a tím potvrdit jejich diachronní vztah. Není pochyb o tom, že obsahový segment „schälen, bolstern“ získalo vuobit od rýmového slova luōbit „schälen, klauben, bolstern“. Složitou sémantickou infiltraci pozorujeme v případě litev. plúoštas a plūoštas: plúoštas „1. textilní surovina, tenká a pevná vlákna; 2. vor, přívoz“ získalo první význam (srov. alomorf pláustas, který tento význam nemá) od plūoštas „textilní surovina, tenká a pevná vlákna; (sena, slámy, vlasů apod.) snop, hrst, malá náruč; kytice, buket; pruh, proužek; přívoz, vor“, zatímco plūoštas, které etymologicky souvisí se slovesem plėšti, si význam „přívoz, vor“ zřejmě vypůjčilo od plúoštas. Jejich velmi blízká výrazová rovina (liší se pouze fonémy š — s) zřejmě byla příčinou, proč se začaly přibližovat i jejich obsahové roviny. Než tedy prohlásíme vztah mezi kterýmikoli dvěma segmenty obsahové roviny jednoho slova za důsledek pravidelného sémantického vývoje, je nutné — nakolik je to možné — zjistit, zda nejde o případ „pseudosemantického vývoje“.

2. Etymologie litevského džiaugtis

Litev. džiaugti „těšit“, džiaugtis „radovat se, veselit se“ LKŽ II² 1014 mají v lotyštině protějšky džaugt „ergötzen“, -tiēs „sich ergötzen“, gáugtîes „sich freuen, jubeln; hoffen, erwarten; versprechen, im Begriff sein; sich beklagen; milināties, liebkosen“ ME I 694, „glausties“ EH I 425. Ačkoli tyto litevské a lotyšské ekvivalenty byly zaznamenány již dávno, litev. džiaugti(s) a jeho lotyšské příbuzné, pomineme-li jeden či druhý neúspěšný pokus¹², dosud nemají spolehlivou etymologii.

¹⁰ B. Jēgers, Verkannte Bedeutungsverwandtschaften baltischer Wörter, K Z, 80, 1966, p. 10–11.

¹¹ J. Orr, Words and Sounds in English and French, Oxford, 1953, p. 157 tt.

¹² E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1962, p. 116–7.

9

H. Hirt¹³ spojoval litev. džiaugiuosi s lat. gaudēo, řec. γηθέω „raduji se“ a předpokládal zde metatezi souhlásek; odvozoval je z *gaudžiuosi. Starší podoba latinského a řeckého slova podle něj byla *gāu-edh-ējō (nebo *gāu-adh-ējō)¹⁴. Vzhledem ke konzervativní povaze litevštiny bychom tedy očekávali *goved- (nebo *govad-), nikoli však *gaud-. Že zde k metatezi nedošlo, lze snadno doložit jinými příbuznými slovy v litevštině a lotyštině (viz níže).

Neúspěšný byl také pokus P. Perssona¹⁵: lotyšské gaugtiês srovnával se starohornoněmeckými goukolōn, gouggolōn „bláznit, tropit žerty“ a lotyšské gaūbt² se středohornoněmeckým gief „hlupák“. Především jsou, jak je patrné, významy srovnávaných slov velmi vzdálené a — což je nejdůležitější — etymologická počáteční souhláska kořene lotyšských slov je *d- (nikoli *g-; viz níže).

Než přistoupíme k výkladu etymologie, je třeba poznamenat, že genetická identifikace litev. džiaugti(s) a lotyš. džaugt(ies), gauties, která se jeví jako poměrně zřejmá, naráží na fonetické obtíže. Litev. džiaugti(s) pravidelně pokračuje ve starším kořeni *deug-: diftong eu se pravidelně změnil v jau a spojení *dja- se změnilo v dž’a (srov. litev. biaurùs, lotyš. blaũrs z *beur-). Reflexy spojení *dj, *tj před zadními vokály jsou v lotyštině ž, ž¹⁶. Právě takové hlásky nalézáme ve slovech zkoumaného kořene, srov. lotyš. ap-žaugties „wachsend (einen andern Baum) umwinden“, apžaugties kam ap kaklu „sich jemandem um den Hals winden“ EH I 128, žaudīties (praes. -guôs, praet. -dzījuos) „sich aufdrängen; liebevoll um einen herumsein, liebkosen, umarmen, küssen (hauptsächl. von kleinen Kindern gesagt); einander liebkosen“ ME IV 790, žauguoties „t. p.“ ibid., žaugas „die Liebkosung; jausmas, valuodas“ ibid., žaugule „das Liebchen, die Mätresse“ ibid., žaugzmas „jausmas, valuodas“ ibid. (srov. litev. džiaūgsmas „pocit velkého uspokojení či potěšení, veselost, štěstí“ LKŽ II² 1013). Tyto lotyšské lexémy je třeba považovat za pravidelné pokračování kořene *deug-.

Protože namísto ž- nacházíme dž-, měl J. Endzelīns (EH I 563) sklon považovat lotyš. džaugt(iês), džauga za lituanismy. Tyto formy se ve skutečnosti v živé lotyštině neužívají a jsou známy pouze ze starších lotyšských slovníků (Langův „Lettisch-deutsches Lexikon“, 1773, Stenderův „Lettisches Lexikon“, 1789, Ulmannův „Lettisch-deutsches Wörterbuch“, 1872). Zdá se však, že ani výskyt dž- namísto pravidelného ž-, ani skutečnost, že se tyto formy v živém jazyce neužívají, nejsou dostatečným důvodem považovat je za litevské výpůjčky. Existuje více případů, kdy lotyština má stejně jako litevština dž, č, srov. např. lotyš. džàut, čuôp², čàpt, čùpt, čupinêt, čuožātiês, čūzinât a litev. džiauti, čiuopti, čiopti, čiūpti, čiupinėti, čiuožti, čiūzinėti. Bylo by příliš odvážné označit je všechny za litevské výpůjčky. Tím spíše, že reflexy starých spojení *dj, *tj, dž, č, jsou doloženy i v samotné lotyštině (v části zemgalských dialektů)¹⁷. Právě z těchto dialektů se formy s dž, č mohly dostat do starých lotyšských slovníků nebo se rozšířit do jiných dialektů.

¹³ H. Hirt, BB, 24, 1899, s. 280: „Z lit. odpovídá γηθέω a gaudeo džiaugiuos z *gaudžiuos“.

¹⁴ A. Walde- J. B. Hofmann, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, I, Heidelberg, 1936, p. 584.

¹⁵ P. Persson, Beiträge zur indogermanischen Wortforschung, Uppsala, 1912, p. 59 tt.

¹⁶ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīgā, 1951, p. 177 tt.

¹⁷ M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīgā, 1964, p. 91.

10

Mezistupeň *d’aug- ve fonetickém vývoji *deug-> lat. žaug- *d’aug- se patrně odráží ve formě g’augtiės. Protože existují údaje umožňující rekonstruovat v kurštině d’, t’, < *d̑j, *t̑j¹⁸, lze g’augtiės považovat za výraz převzatý do lotyštiny z kurštiny¹⁹, protože v lotyštině se palatální d’, t’ v přejatých slovech reflektují jako g’, k’. Sloveso gaugtiės je skutečně doloženo právě v západní části Lotyšska (Dunika). Kořen *deug- ve významu „radovat se“ nebo s významem jemu blízkým je tedy doložen i ve třetím baltském jazyce, kurštině, v níž se, jak lze soudit, diftong *eu rovněž změnil v jau.

Nulový stupeň varianty kořene džiaug- < *deug- má v litevštině džiūgti „začít se radovat“ LKŽ II² 1031, džiūga „radost“ ib. 1029, džiūgà, džiūgas „ten, kdo se z něčeho snadno raduje“ ib. 1029, džiūgùs „ten, kdo se rychle rozveselí, raduje, veselý“ ib. 1031, džiūgauti „velmi se radovat“ ib. 1029 aj. Přítomnost afrikáty dž před zadním vokálem ukazuje, že tyto tvary patrně vznikly na základě varianty kořene v plném stupni džiaug- podle modelu šaukti: šūkti = džiaugti: x. Potvrzuje to skutečnost, že v lotyštině nemají protějšky.

Při objasňování dalších vztahů mezi džiaugti(s), ap-žaugtiės, džaugt(ies), g’augtiės může pomoci lot. žaugātiės² „bez apduoma kāpt, iet; die Herde verlassend (ins Getreide) laufen, (über Gräben) springen (von Kühen gesagt)“, žauga² „eine Kuh, die wiederholt die Herde verlassend ins Getreide geht, über Gräben springt u. s. w.; tāds, kas iet tur, kur aizliegts“ a kořenové galo- k- žauka „ein Ausgelassener; wer hin und her klettert; eine Hure etc.“ ME IV 790.

Že základem těchto posledních lotyšských slov jsou lot. žauties, žaunuōs, žāvuōs „klettern; hoch steigen; tollen, ausgelassen sein; laufen; ungeachtet aller Hindernisse schnell gehen; neapdūomi kam virsū jeb pāri skriet; unnütz wohin gehen; fallen, stürzen“ ME IV 793, „pārgālvigi kurp iet, grūsties; heimlich irgend wohin gehen; klettern; eilen, laufen; durch etwas kriechen“ EH II 817, je zcela zřejmé; srov. lot. guovis pirmuo dienu ganuos žaugājas… „springen einander auf den Rücken“ ME IV 790 s. v. žaugātiės², kde je zřetelně patrný významový vztah slovesa žaugātiės² k žauties. Lot. žauties odpovídá v litevštině džiūti, džiūna, džiovė „běžet, rychle jít; něco dělat rychle“ LKŽ II² 1016. Významový okruh lot. žauties se poněkud odlišuje segmentem „fallen, stürzen“. Že však jde o kontextovou variantu, která vznikla patrně metaforickým užitím slovesa, pěkně ukazuje litev. Kad džiovė (griuvo) aukštienykas, net kojos užsiriėtė Žiežmariai (viz LKŽ. II² 1016 s. v. džiūti). Příbuznými lot. žauties a litev. džiūti v jiných indoevropských jazycích jsou s. ind. dhavate „běží, teče“, řec. ϑέω „běžím“, ϑοός „rychlý“ (ie. *dheu- „laufen, rinnen“²⁰).

Z hlediska derivace je zde důležitá skutečnost, že baltský kořen *dēu- > *djāu- „běžet, rychle jít; téci atd.“ byl rozšířen formantem -g-. Je proto třeba poznamenat, že v lotyštině mají tento formant i lexémy označující „vyschnout“ nebo významové segmenty tomu blízké; srov. lot. žugt, žugstu, žūgu = žūt „trocknen“ ME IV 835, žugls „mager“ ib. 829 (k vztahu významových segmentů srov. litev. džiūti „stát se suchým, vysychat; hubnout, chřadnout atd.“ LKŽ II² 1035). Skutečnost, že lexémy žaugātiės² „bez apduoma kāpt, iet; die Herde verlassend (ins Getreide) laufen, (über Gräben),

¹⁸ J. Endzelin, Über die Nationalität und Sprache der Kuren, FUF, 12, 1912, p. 59—72; K. Būga, RR, III, 1961, p. 172—4; V. Kiparsky, Die Kurenfrage, Helsinki, 1939, p. 253, tt.

¹⁹ Tak již postupovali K. Būga, RR III 174, a J. Endzelīns, ME I 694 (ten nevylučuje ani možnost výpůjčky z litevských nářečí).

²⁰ J. Pokorny, Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern, 1959, p. 259.

11

springen“ a žūgt „trocknen“ mají formální vztah (společný formant -g-!), lze hledat i jejich významovou souvislost, jinými slovy lze vyslovit domněnku, že jsou etymologicky totožné. Litev. džiáuti „pověsit, položit, aby uschlo; sušit; krást; sekat; udeřit“ LKŽ II² 1016 (o vztazích mezi jeho významovými segmenty viz výše), džiūti „stávat se suchým, vysychat; vadnout, chřadnout, zanikat, hynout (o rostlinách); hubnout, slábnout“ ib. 1035, lot. žaut „trocknen, zum Trocknen aufhängen“, žaut „schlagen, einen starken Schlag versetzen; giessen; giessen, stark regnen“ ME IV 792—3 (o tom, že zde máme jediný lexém s polysémií, viz výše), žūt „trocknen“ ib. 838, mají, jak známo, několik etymologických hypotéz²¹. E. Berneker²² je srovnával se s. ind. dunóti „hoří“, davah „les“ (< „hoření“). J. Endzelīns²³ spojil tato baltská slova s hornoněm. tawalōn „zmizet, zemřít“, st. skand. dó „ztuhl (o kloubech)“, hornoněm. touwen, st. angl. dōian „zemřít“, got. dauþs „mrtvý“, přičemž předpokládal původní význam „austrocknen, verdorren, erstarren“. Toto spojení naráží na sémantické a fonologické obtíže (germánská slova mají v kořeni au). Germánská slova se v poslední době etymologizují jinak²⁴. F. Specht²⁵ na základě příbuznosti sémém „zářit, třpytit se, svítit“, „žhnout, hořet“ a „vysychat“ (srov. např. lat. sūdum „jasno; jasná obloha“, sūdus „suchý; bezoblačný, jasný“) vyslovil hypotézu, že staré ie. pojmenování nebe diēus „zářící, třpytící se nebe“ (s. ind. dyáuh „nebe, den“ a „bůh“, řec. Ζεύς, lat. diēs „den“) se stále skrývá v litev. džiáuti a lot. žaut. Bohužel jsme vzhledem k níže uvedeným baltským jazykovým faktům, jimž moderní metody lingvistické analýzy přikládají přednost, nuceni se této zajímavé hypotézy vzdát²⁶.

Zjištěný derivační vztah mezi lot. žūgt „trocknen“ (: žūt „trocknen“) a žaugāties² „bez apdūma kapť, iet; die Herde verlassend (ins Getreide) laufen, (über Gräben) springen“ (: žauties „tollen, ausgelassen sein; laufen; ungeachtet aller Hindernisse schnell gehen etc.“) (obě slova mají formant -g-), jak již bylo řečeno, umožňuje hledat i jejich významovou souvislost. Že séméma „vysychat, stávat se suchým“, jehož tranzitivním protějškem v opozici intranzitivnost – tranzitivnost je „věšet, klást, způsobovat, aby uschlo“, a séméma „běžet, téci, lít se“ mohou být historicky příbuzná, ukazují především litev. šėkti „ubývat, vysychat, opadat (o vodě); mizet, slábnout, hubnout“, lot. sikt (préz. sieku = litev. senkù) „versiegen, fallen (vom Wasser), vertrocknen“ a lat. sicāre „sušit, vysušit; odvodnit; vypít; dojit, vysávat“. Tento předpoklad lze dále podpořit skutečností, že ke stejnému kořeni jako baltské šėkti, sikt patří nejen řec. (aorist) ἐ-σχ-ετο „vyčerpal se, vysídlil se, vyschl“, s. ind. á-sakrah „nevyčerpatelný, nevyčerpávající se“, nýbrž také — a především — avest. hišku- „suchý“ (z reduplikovaného útvaru si-sk-us), středoír. sesc, kymr. hysb, breton. hesp „suchý“ (z *sisk̑uo-)²⁷. Lat. siccus „su-

²¹ Srov. E. Fraenkel, LEW, s. 117.

²² E. Berneker, IF, 10, 1899, p. 158.

²³ K. Mühlenbachs Lettisch-deutsches Wörterbuch, IV, p. 793.

²⁴ J. Pokorny, IEW, p. 260.

²⁵ Fr. Specht, Der indogermanische Himmelsgott im Baltisch-Slavischen, KZ, 69, 1/2, 1948, p. 115—123.

²⁶ Srov. také, co říká M. Mayrhofer: „Unsicher bleibt hingegen Spechts Ansatz eines diēu*-„strahlen, leuchten“, — das über „brennen“ lit. džiáuti-„zum Trocknen aufhängen“ džiovà„Dürre“ ergeben haben soll“. — M. Mayrhofer, Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch des Altindischen, II, Heidelberg, 1963, s. 71.

²⁷ J. Pokorny, IEW, p. 894; M. Mayrhofer, op. cit., I, p. 64.

12

sas“ (z *sikkos s expresivní geminátou) a av. hiku- „suchý“ jsou příbuzné se s. ind. sécate, siñcāti, av. hiñcaiti, hičaiti „vylévá, vylévá“, st. hornoněm. sihan „cedit“ (něm. seihen), st. hornoněm., st. sask., st. angl. sigan „kapat, klesat, téci“²⁸ (ide. *seik̑- „vylévat, cedit, téci, kapat“ Pokorny IEW 893)²⁹. It. asciutto „suchý“ pokračuje v lat. exsūctus, což je příčestí minulé trpné od lat. exsūgo „vysávám, odsávám“ (: sūgo „saju; nasávám; vstřebávám“). Na základě těchto zjevných skutečností lze historickou souvislost mezi sémémy „vysychat, stávat se suchým“ a „běžet, téci, lít se“ považovat za prokázanou³⁰. A protože „běžet, téci“ se užívá jak o vodě, tak o osobě, srov. např. dítě běží a voda běží, i vztah mezi téci: tok, vyplývá z toho zároveň, že litev. džiauti „věšet, dávat sušit; krást; sekat, udeřit“, lotyš. žaut (žaut) „sušit, pověsit k sušení; bít, zasadit silnou ránu“, litev. džiūti, lotyš. žūt „sušit“ a litev. džiauti „běžet, rychle jít; něco dělat prudce“, lotyš. žauties „lézt; stoupat vzhůru; dovádět, být rozjařený; běžet; jít rychle navzdory všem překážkám; bezhlavě se na něco nebo přes něco rozběhnout; zbytečně někam chodit atd.“ patří k jednomu a témuž kořeni, tím spíše, že obsahové rysy „běžet, lít se“ nacházíme realizované i v samotném zkoumaném kořeni, srov. lotyš. žaut „lít, silně pršet“ ME IV 793. Zde zjištěná historická souvislost mezi sémémy „vysychat, stávat se suchým“ a „běžet, téci, lít se“ navíc ukazuje, že druhý sémém, resp. jeho alosém „běžet, spěchat, rychle jít“, je původní. Po tomto konstatování se můžeme vrátit k etymologii džiaugt(i)s, ap-žaugties, džiaugt(ies), gāugties.

V obsahové rovině zkoumaných sloves se vyčleňují tyto hlavní skupiny obsahových rysů: 1) „mít radost, bavit se; (sich) ergötzen, sich freuen, jubeln“ (džiaugt(i)s, džiaugt(ies), gāugties), 2) „doufat, očekávat; slibovat, být na prahu něčeho; stěžovat si“ (gāugties); 3) „milovat se, laskat se; tisknout se k sobě“ (gāugties), „vzájemně se laskat; být kolem někoho s láskou, líbat, objímat, vnucovat se“ (žaud zīties, žauguoties); 4) „ovinout se při růstu kolem (jiného stromu)“ (ap-žaugties).

Rysy „vnucovat se“ a „ovinout se při růstu kolem (jiného stromu)“ jsou si značně blízké. Genetickou souvislost sémému „radovat se“ s obsahovými rysy lotyš. žaugāties² „opouštěje stádo běžet (do obilí), skákat (přes příkopy) (řečeno o kravách) atd.“ a žauties „lézt; stoupat vzhůru; dovádět, být rozjařený; běžet atd.“ lze rovněž poměrně snadno ukázat, srov. st. hornoněm. frao, frō, frawēr „veselý, radující se“ (něm. froh): st. skand. frār „rychlý, spěšný, prudký, náhlý“, stř. angl. frow „rychlý, spěchající“ (z germ. frawa-), st. ind. prā́vate „skáče, poskakuje“; angl. exult „radovat se, jásat“, které dříve znamenalo také „vyskakovat radostí (to leap upward, especially for joy)“. Toto anglické sloveso pokračuje v lat. ex(s)ultō „vyskakuji, poskočím; vřu, bouřím, vlním se; žasnu nad krásou,“

²⁸ Srov. A. Walde–J. B. Hofmann, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, II, Heidelberg, 1954, s. 533.

²⁹ Srov. také, co říká J. Pokorny: „vedle toho kořen seik̑- ‘suchý’, který je snad třeba spojit se seik̑- ‚vylévat‘ prostřednictvím významu ‚odtékat, vysychat = vysušovat‘“, — J. Pokorny, IEW, s. 894.

³⁰ Srov.: „Několik (tj. lexémů označujících ‚suchý‘) vychází z představy ‚extrahovat šťávu‘“, — C. D. Buck, A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, Chicago, Illinois, 1949, s. 1076.

13

radovat se atd.“ Lat. exsiliō „vyskakuji; poskočím atd.“ je frekventativum. Základem posledně uvedeného je salio „skákám, poskakuji“, příbuzné s řec. ἄλλομαι „skákám“³¹.

Vznik dalších rysů sémantického pole „radovat se“ lze pochopit víceméně snadno: k „milovat se, laskat se; tisknout se k sobě“ srov. lat. gaudeō „raduji se, pociťuji uspokojení“ a gaudere aliquid „milovat, mít něco rád“; k „doufat, očekávat; slibovat, být na prahu něčeho; stěžovat si“ srov. lotyš. priecāties „radovat se“, priekš „radost“, st. ind. prināti „těší, obveseluje; pobízí, podněcuje, probouzí; ochutnává, zkouší, používá; obdivuje, kochá se, nalézá potěšení“, av. frīnaīti „žádá, touží, chce, přeje si“, got. frijōn „milovat“, st. sl. prijaja, prijati „předvídat, tušit, předem promýšlet; být obezřetný, opatrný; pečovat; snažit se“.

Existuje tedy závažný důvod domnívat se, že lexémy džiaugti(s), ap-žaugtiēs, džaugt(ies), g’augtiēs s významem „radovat se“ vznikly nejspíše ze základního slovesa džiauti „běžet, rychle jít; něco dělat prudce“, žauties „lézt, stoupat vzhůru; dovádět, být rozjařený, běžet; jít rychle navzdory všem překážkám; bezhlavě se na něco či přes něco rozběhnout; lít, silně pršet; bít, zasadit silnou ránu atd.“ Litev. džiaūgti(s) má v kořeni krátký dvojhlásek au (< eu), kdežto džiauti, žauti ukazují na původní dlouhý dvojhlásek ēu, srov. také préz. džiauna/džiaū-ja, žāuju/žāunu, préter. džiōvē, žāvu. Že však vedle kořene s dlouhým dvojhláskem existoval také alomorf s krátkým dvojhláskem, ukazují lotyš. žavēt „sušit, udit“ ME IV 794 a žugls „hubený“ ib. 829.

3. Etymologie lat. džaubt, g’aibt²

Kromě ap-žaugtiēs, džaugt(ies), g’augtiēs užívá lotyština k vyjádření semému „sich freuen“ také lexémy s koncovým -b- v kořeni: g’aibju, g’aubu, g’aubt² „ergötzen, jubeln“, -ties „sich freuen, jubeln; hoffen, erwarten; versprechen, im Begriff sein; sich beklagen“ ME I 694, gaubt „achten auf, sorgen für, besorgen (gādat)“ EH I 425, g’aubas „das Wehklagen“ ME I 694, g’aubigs „ergötzlich“ EH I 425, džaubt „sich sorgen, Sorge tragen“, džaubtiēs „sich ergötzen; etwas zu tun versprechen“ EH I 365. Také zde, stejně jako v případě kořene džaug-/g’aug-, se na začátku kořene střídá dž-/g’-. Formy s dž- se užívají v hornolotyšských dialektech (Bērzgale, Pilda, Zasa), zatímco formy s g’- se soustřeďují převážně v jihozápadní části hornolotyšského dialektu, při hranici s Litvou, a zasahují také do oblasti středního dialektu (Bēzaune, Blīdienē, Kaldabruņa, Krustpils, Liepkalne, Nereta, Saikava, Sauka, Stūri, Sunākste, Susēja, Zasa). Jak je vidět, zeměpisné rozšíření zkoumaných forem o jejich původu nic určitého nevypovídá. Formy s g’- se do lotyštiny zřejmě dostaly ze starých baltských dialektů (snad i z litevštiny), v nichž se skupiny *dj, *tj mohly změnit v *d’, *t’. Ať už je tomu jakkoli, v tomto případě je pro nás důležité, že střídání dž-/g’- předpokládá etymologické *dj- na začátku kořene. Zkoumané lexémy tedy mají kořen, který měl dříve podobu *djaub- < *deub-, lišící se od kořene *d jaug- < *deug- pouze koncovou souhláskou kořene.

Obsahová stránka lexémů s kořeny *deug- a *deub- je si tak blízká a jejich fonetická podoba tak podobná, že se sama nabízí myšlenka genetické totožnosti těchto kořenů. A skutečně, právě názor, že g’aubtiēs je pozdním přepracováním slovesa g’augties nebo jeho dubletní formou s variací koncových souhlásek kořene

³¹ A. Walde-J. B. Hofmann, op. cit., II, p. 468.

14

variace, a tento názor byl také vysloven³². V litevštině i lotyštině se lze setkat se sporadickým střídáním souhlásek b/g a p/k, srov. litev. bābas „ragaisis, pyragas (vaikų kalboje)“ LKŽ I² 538: bāgas „t. p.“ ib. 554; brýnas „be turto, be darbo, plikas“ LKŽ I² 1050: grýnas „…nuogas; plikas; tuščias; neturtingas, vargingas“ LKŽ III 606–7; blúoksnis „gluosnis“ LKŽ I² 952: glúoksnis LKŽ III 441, glúosnis „gluosninių šeimos medis; žilvitis (Salix)“ ib. 442; lot. plùons² „kluons, pads“ EH II 305: kluõns „Estrich aus Lehm; die Tenne“ ME II 238; praulêt „modern“ ME III 379: kraulêt² „faulen“ EH I 643; žup­snis „so viel man mit 3 (od. 2) Fingern fassen kann, ein Wenig etc.“ ME IV 832 (srov. litev. žiùpsnis): žuksnis „eine Handvoll, soviel man mit den Armen fassen kann etc.“ ib. 829. Jak je však vidět, tyto souhlásky se střídají převážně na začátku slova a v sousedství sonorních souhlásek l, r, zatímco kořeny *deug-, *deub- je mají na konci kořene. Pro fonetické odvození těchto kořenů jednoho od druhého hovoří proti tomu, že 1) kořen *deub- podle údajů slovníku K. Mühlenbacha – J. Endzelīna nemá doložený alomorf *žaub-, odpovídající alomorfu -žaug-ties, a 2) v obsahové stránce lexémů s kořenem *deub- se objevují složky (srov. „sich sorgen, Sorge tragen“, „sich beklagen; das Wehklagen“), které lexémy s kořenem *deug- nemají.

Vycházeje z analogie džiaùgti(s), ap-žaugtiẽs, džaugti(ies), gaugtiẽs, bylo by samozřejmě nejjednodušší domnívat se, že i džàubt(ies), gàubt(ies) vznikly z žauties „klettern, hoch steigen; tollen, ausgelassen sein, laufen; ungeachtet aller Hindernisse schnell gehen etc.“. Takovému předpokladu však brání zmíněná skutečnost, že nenacházíme doložený alomorf *žaub-, který by odpovídal alomorfu -žaugtiẽs a jehož *žaub- by bylo totožné s kořenem žauties.

Nemůže být náhodou, že stejné počáteční souhlásky kořene mají také slovesa džáubt-, bju-, -bu „würgen“ EH II 365, gàubt „schlachten, würgen“ ME I 694. Vztah mezi sémémy „sich sorgen, Sorge tragen“ a „würgen“ lze srovnat s lot. sirds man žnaudzəs ME IV 824 s. v. žnaùgt (: žnaùgt „würgen, knebeln, zuschnüren, stark drücken; ausringen“, litev. žniaùgti „veržti su žniaugu, čiaupti“); se sémantickými vztahy mezi angl. anxious „znepokojený, neklidný; dychtivě usilující, toužící“, lat. anxius „bojácný, bázlivý; neklidný, rozrušený, znepokojený; zachmuřený, zasmušilý, zlostný; vzbuzující strach, děsivý, trýznivý“ a lat. angō „škrtím, stlačuji; tísním, dusím“; a také se skutečností, že angl. worry „znepokojovat se, dělat si starosti; trápit, obtěžovat atd.“ navazuje na středoangl. worien, wirien „chytit za hrdlo; rozčilovat, dráždit“ a staroangl. wyrgan „škrtit, dusit“. Genetická souvislost těchto sémémů tedy nemůže vzbuzovat větší pochybnosti.

Lot. džàubt „sich sorgen, Sorge tragen“ je jak po stránce výrazu, tak po stránce obsahu velmi blízké litev. džiaūbia, džiaūbė, džiaūbti „jít se svěšenou hlavou“ (Gervėčiai) LKŽ II² 1012. Konstatování litevského protějšku definitivně potvrzuje zde předloženou myšlenku, že lot. džàubt(ies) „sich ergötzen etc.; sich sorgen etc.“, gàubt(ies) „(sich) ergötzen, jubeln etc.“ mají etymologicky odlišný kořen než lexémy ap-žaugtiẽs, džaugti(ies), gaugtiẽs.

S litev. džiaūbti jsou nepochybně příbuzné litev. džiūbti „padat, svalit se na zem (celou vahou)“ LKŽ II² 1029, džiūbinti „bít, mrskat; sekat, krájet“, džiūbyti „zobat, klovat; bít, mrskat; sekat, krájet atd.“ ib. 1028, džiūboti „sekat, krájet“ ib.

³² J. Endzelīns, ME, I, p. 694 s. v. gàubt²; E. Fraenkel, LEW, p. 117.

15

1029, džiaubénti „jít, klopýtat“ ib. 1028. Ačkoli tyto lexémy se stupněm redukce vznikly později na základě džiaubti — což vysvětluje, proč mají afrikátu dž před u a proč pro ně nenacházíme protějšky v lotyštině — mohly vzniknout ještě v době, kdy džiaubti stále mělo starší obsahové segmenty, a mohou tedy odrážet starší obsah kořene džiaub-/džiub- („padat, vrhat se k zemi“, „bít, mlátit; sekat, štípat“ apod.).

Litevské džiaubti, lotyšské gaubt(ies), džaubt(ies) představují alomorf s jo, typickým pro kmenová slovesa, v podobě pravidelného kořenového vokalismu e: *deub-. Jejich příbuznými, které zastupují alomorf *doub-, mohou být litevské daūbti „hloubit, vyhlubovat; tlouci, bít“ LKŽ II² 310, daubà „údolí, dolina, strž; díra, nora, jeskyně, vchod; doupě“ ib. 309, daūbas „díra, nora, jeskyně, vchod; doupě“, „poskok, nedbalec, lenoch“ ib. 310, lotyšské daūba „die Schlucht“ ME I 443, pruské pa-daubis „Tal“ Elb. 30 a s redukovaným kořenovým vokalismem litevské dūbti „stávat se dutým, vznikat prohlubeň, prohýbat se; zapadat, klesat, nořit se; trhat se, rozpadat se“ LKŽ II² 785, lotyšské dubt „einsinken, einfallen, hohl werden“ ME I 509. Všechna jsou pokračováním ide. kořene *dheu-b- „hluboký, dutý“ Pokorny IEW 267.

Pro etymologickou identifikaci uvedených lexémů je důležitý významový vztah mezi daūbti „hloubit, vyhlubovat; tlouci, bít“ a džiaubti „jít se svěšeným nosem“, gaubt „achten auf, sorgen für, besorgen (gādāt)“ a džaubt „sich sorgen, Sorge tragen“, jak dobře ukazují například litevské rūpėti „mít starost“, lotyšské rūpēt „Sorge machen, bekümmern“, litevské raūpti „mít starost, truchlit“: raūpti „kopat, hloubit“, raupýti „vrtat“, srbochorvatské rūpa „díra, jáma“, staroseverské rauf „díra“³³.

Genetickou souvislost mezi sémy „sich sorgen, Sorge tragen“ a „würgen“ lze ukázat poměrně snadno (viz výše), zatímco historický vztah sém „sich sorgen, Sorge tragen“ a „sich freuen, jubeln, ergötzen“ zůstává, nutno říci, značně nejasný. Vedle sémy „sich sorgen, Sorge tragen, besorgen“, která se utvořila, jak již bylo uvedeno, na základě sém „hloubit, vyhlubovat, vrtat“, „tlouci, bít, porážet, škrtit“ (srov. lotyšské džaubt(ies) „würgen“, gaūbt(ies) „schlachten, würgen“), mohla séma „sich freuen, jubeln, ergötzen“ vzniknout dvěma způsoby. Lze se domnívat, že zde určitou roli sehrála sémantická polarizace založená na sémantickém univerzálu „stávat se, proměňovat se v opak toho, čím něco je“, srov. např. známé litevské brėkšti „svítat, rozednívat se“: žemaitské „stmívat se“; smagūs „rychlý, prudký; útulný, příjemný; veselý, dobře naladěný“: žemaitské „těžký“, lotyšské smags „schwer, lastend“; litevské viltis „doufat“: lotyšské vilties „sich täuschen, sich versehen“ a konečně příbuzná šilti: šalti a staroslověnské kon-bco „konec“: na-čona, na-četi „začít“ (z *kin-) atd. Naznačovalo by to staroslověnské radъ „ten, kdo se raduje“: staroruské roditi „starat se, velmi se snažit“. K tomu, že se v obsahovém plánu džaubt(ies), gaūbt(ies) vedle sémy „sich sorgen, Sorge tragen, besorgen“ objevila také séma „sich freuen, jubeln, ergötzen“, mohlo přispět i džiaugt(ies), gaūgt(ies): svou výrazovou podobností mohly ovlivnit i obsahový plán (o tomto jevu viz výše), tím spíše, že obsahové plány obou těchto sloves měly některé styčné body, srov. gaūgties „hoffen,“

³³ K sémantické motivaci srov.: „Litevské rūpi ‚má starost‘ je ‚statickou‘ formou k aktivnímu raūpti ‚rozrývat‘; jinými slovy, neosobním slovesem rūpi se vyjadřuje stav člověka, který v něm vyvolává něčí neustálé ‚šťourání‘ (škrábání) — raupimas“, — K. Būga, RR, II, p. 545.

16

„očekávat; slibovat, být na dosah; stěžovat si“ a gàubtiēs „doufat, očekávat; slibovat, být na dosah; stěžovat si“. Jejich obsahové segmenty jsou přechodné mezi sémami „sich freuen, jubeln, ergötzen“ a „sich sorgen, Sorge tragen, besorgen“.

SÉMANTIKA A ETYMOLOGIE

S. KARALIŪNAS

Shrnutí

Jsou probírány možnosti strukturálního přístupu v sémantice a lexiku. Geniální myšlenka F. de Saussura o dvou plánech jazyka — plánu výrazu a plánu obsahu — a jejich izomorfismu umožňuje uplatňovat strukturální metody v oblasti sémantiky a lexika. Mřížkové znázornění lexikálních údajů, které navrhl F. G. Cassidy, může mít při zkoumání litevského lexika velký význam. Není pochyb o tom, že strukturální studium lexika by v mnoha ohledech podpořilo sémantický výzkum. S největší pravděpodobností by deskriptivní sémantice poskytlo přísnější metody ke zkoumání tak složitých jevů, jako jsou polysémie a homonymie.

Princip stanovený B. Jēgersem v mnoha případech umožňuje odhalit polysémii v diachronii tam, kde se z hlediska synchronie obecně předpokládá homonymie. V této souvislosti je však třeba mít na paměti, že mohou existovat případy „pseud sémantického“ vývoje. Například litevské plūostas „1. vlákno, filament; 2. přívoz, vor“ zřejmě kvůli své fonémové podobnosti přejalo první význam z plūōstas „vlákno; filament; chomáč“.

V souladu s tímto principem jsou uvedeny etymologie litevského džiaugtis „být rád, radovat se“ a lotyšského džàubt „truchlit, dělat si starosti“, gàubt² „těšit se, radovat se, jásat“. Litevské džiaugtis „být rád, radovat se“ a jeho lotyšské ekvivalenty apžaugties „růstím se ovíjet kolem jiného stromu“, džiaugt(iēs) „těšit, dělat radost; těšit se; bavit se“, gàugtiēs „být rád, být veselý, radovat se, jásat; doufat, očekávat, vyčkávat atd.“ je třeba odvozovat od lotyšského žaugātiēs² „nechat stádo rozběhnout se (do obilí), přeskakovat příkopy (o kravách) atd.“ a lotyšského žautiēs „lézt, stoupat, vystupovat; dovádět, řádit; běžet atd.“ a litevského džiáuti „běžet, spěchat atd.“ Sémantický vývoj od „běžet, spěchat, skákat atd.“ k „být rád, radovat se, jásat“ je zřetelně patrný v anglickém exult „velmi se radovat; být rozjásaný nebo vítězoslavný; (obsolete) vyskočit vzhůru, zejména radostí“ nebo ve starohornoněmeckém frao, frō, frawēr „radostný, jásavý“, středoanglickém frow „rychlý, čilý, svižný“ atd. Stojí za zmínku, že litevské džiūti, lotyšské žūt „sušit se, vysychat“ a litevské džiáuti, lotyšské žaut „věšet (k sušení)“ patří ke stejnému kořeni jako litevské džiáuti „běžet, spěchat atd.“ a lotyšské žautiēs „lézt; stoupat, vystupovat; dovádět, řádit; běžet atd.“, protože sémém „sušit se, vysychat“ je třeba chápat jako „vytékat, unikat, odtékat; kapat“.

Lotyšské džàubt „truchlit, dělat si starosti“ a gàubt² „radovat se, jásat“ nejspíše souvisejí s lotyšským dzāibt „škrtit, rdousit; dusit“ a gàubt „řezničit, porážet; škrtit“; srov. sémantický vývoj anglických anxious a worry. Protože dž- a ǵ- jsou nářečními reflexy souhláskové skupiny *dj-, odpovídají lotyšským dzāibt, gàubt v litevštině džiáubti „chodit, kráčet ve stavu zármutku“. Je možné, že

2. Leksikos tyrinėjimai

17

tato slovesa patří ke kořeni doloženému v litevských daũbti „vydlabat; udeřit, zabít“, daubà „rokle“, lotyšském daũba „tamtéž“, litevském dùbti „stát se dutým, propadlým“ a lotyšském dubt „propadat se; hroutit se“. Sémantickou analogii poskytují litevská rūpėti „dělat si starosti, znepokojovat se“, raũpti „tamtéž“, raĩpti „kopat, vydlabávat“ a srbochorvatské rȕpa „jáma“. Při přechodu k významu „radovat se, jásat“ mohl sémém „truchlit, dělat si starosti, být úzkostný, mít obavy“ následovat model sémantického univerzália „změnit stav bytí X“, nebo — což je pravděpodobnější — mohl být ovlivněn slovy džiaugt(iės), gáugt(iės) vzhledem k jejich fonémové podobnosti.