ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIV (2001), 89–103

Lingvistické poznámky^*

SIMAS KARALIŪNAS

Litevský jazykový institut, Vilnius

Článek pojednává o etymologických otázkách v souvislosti s (1) lit. dial. berklai ‘lávka’, (2) lit. gintaras, lotyš. dzītars, (3) lit. dial. krontas a krōnas ‘závěj’, (4) lotyš. viņš, fem. viņa ‘on, ona’, (5) litevskými reflexy baltského *kikir- ‘hrášek’ v hydronymech, (6) staropruským rapa ‘anděl’.

16. LIT. DIAL. berklai ‘LÁVKA’

V severovýchodním cípu Litvy (Salakas) se užívá slovo berklai (akuz. pl. bérklus), jehož význam se uvádí jako ‘lávka (zpravidla z bidel)’ (LKŽ₁ 626; ²LKŽ₁ 766). S ohledem na historické hláskové korespondence lze jako původní podobu rekonstruovat *bēr-tlo-. Strukturálně a funkčně – jako kopnomen instrumenti s pracovním významem ‘to, čím se lidé přenášejí (převážejí), prostředek k přepravě lidí’ – se toto slovo ihned spojuje s ārklas (pl. arklai) < *ārH-tlo- (s příponou -tl- zblízka), jehož etymologickým ekvivalentem je ř. ἄροτρον, krét. ἄρατρον ‘pluh’ (< *arH-tro-). Podle této analogie by etymologickým ekvivalentem berklai bylo ř. φέρετρον (a φέρτρον) ‘nosítka’ (< *bher(H)-tro-), odvozenina od φέρω ‘nést’ (srov. Frisk 1970: 1003, 1005; Chantraine 1968: 1191). Vždyť i nosítka se vyrábějí z bidel. Za starou odvozeninu s příponou -tro- (nikoli -tlo-, jak se někdy předpokládá) se považuje také staroind. bharītra-, hapax legomenon v Rgvédu, které patrně znamenalo ‘ruka’ nebo ‘prst’ (tedy *‘to, čím se nese, prostředek k nesení, nástroj’) (srov. Mayrhofer 1963: 478; 1996: 251). Pro slovo berklai však lze nalézt i přesnější ekvivalent – lat. fērculum (a ferculum) ‘nosítka; podnos’ < *bher(H)-tlo-m (Ernout, Meillet 1959: 226; poněkud odlišně Walde, Hofmann 1938: 484), odvozenina od ferō ‘nést’. Odvozeninou od kořene *bher- ‘nést’ tedy musí být i berklai, což znamená, že baltské sloveso bērti bēria bėrė (a dial. bérti bēria bėrė), dlouho spojované s uvedenými řeckými a latinskými slovesy (srov. Fraenkel 1962: 40), mělo také tento význam. Struktura kořene a akutový přízvuk ve slově berklai ukazují, že jeho původní podoba byla *bēr-tlo-, avšak taková podoba vyvolává řadu otázek: vznikla dlouhá samohláska kořene kvalitativní apofonií prodloužením kořenového vokalismu e, nebo bylo toto prodloužení důsledkem zániku laryngály?

V nejnovějším „Slovníku indoevropských sloves“ je zkoumaný kořen rekonstruován jako kořen aniṭ, tedy bez laryngály; s otazníkem se k němu přiřazuje také litevské bérti (srov. Rix, ed. 1998: 61–62). M. Mayrhofer se přiklání k uznání takového kořene, zároveň však poznamenává, že přítomnost setové varianty tohoto kořene nelze zcela vyloučit z bádání (Mayrho-

Pokračování viz Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 207–209; 29, 65–78; 31, 125–129.

90 | SIMAS KARALIŪNAS

fer 1996: 249). Kad s. ind. bharitra- rodytų buvus *bherH-, jo nuomone, nėra tikra, nes bharitra- gali būti ad hoc darinys pagal caritra- koją’ (Mayrhofer 1996: 251). Mūsų atveju svarbu tai, kad šios šaknies vediniai slavų kalbose taip pat turi akutą: serbų-kroatų brème, slovėnų bréme, čekų břímě, rusų бе́ремя ‘našta’ < sl. *brémen- veikiausiai rodo buvus pailgintojo laipsnio šaknies variantą *bher- (Mayrhofer 1996: 249). Tad ir berklai pradinės formos *bēr-tlo- ilgasis šaknies balsis taip pat veikiausiai yra kiekybinės balsių kaitos dalykas. Todėl jo darybos pagrindu laikytina būtojo laiko forma bėrė (bėrė cirkumfleksinė priegaidė, matyt, yra antrinė kaip metatonijos rezultatas).

Přípona -tlo-, kterou se nyní přiklání rekonstruovat i pro praslovanštinu, je prostředkem tvoření názvů nástrojů, který je vlastní baltským a latinským jazykům (Seldeslachts-Swiggers 1995: 23–37).

Závěr: berklai „lávka (obvykle z klád)“ zachovalo původní význam slovesa bérti (bėra, bėrė) „nést“. Ačkoli litevské berklai (< *bēr-tlo-) a latinské ferculum (a fericulum) „nosítka; podnos“ < *bher(H)-tlo-m jsou s největší pravděpodobností výsledky nezávislého vývoje, jejich přesná shoda si zaslouží pozornost z hlediska izolex baltských a latinských jazyků.

17. LITEVSKÉ gintaras

Jantar se v Prusku, zejména v Sambii, nazývá čistě německým slovem Bernstein. Vzácné německé slovo Kentner „jantar“ je převzato ze středověké latiny gentārum; to podle všeho odkazuje na litevské gintaras, lotyšské dzītars a zītars. Které z těchto slov, jež však nepůsobí jako skutečně baltská slova, srov. maďarské gyanta „pryskyřice“, dial. gyantar „jantar“. Nebylo by třeba vzít v úvahu liru jako jejich zdroj? Pokud byli Aistové, tedy bezpochyby „das Bernsteinvolk“, skutečně Baltové, proč neměli baltské slovo pro svou nejdůležitější obchodní komoditu? – ptá se E. Sittig (Sittig 1934–1935: 20). Na otázku E. Sittiga odpověděl J. Endzelynas otázkou: Odkud tedy víme, že Aistové neměli baltské pojmenování jantaru? Pokud glesum bylo skutečně germánské a zpočátku pro Balty cizí slovo, Aistové – pokud byli Baltové – se s ním mohli seznámit při styku se svými germánskými sousedy nebo je mohli zaslechnout od jižních obchodníků, kteří na cestě do aistské země mohli toto slovo odposlechnout od Germánů a pak se Aistů ptát na „glėsum“. V důsledku toho mohli Aistové při styku s cizinci sami začít užívat slovo glėsum, aniž by tím bylo vyloučeno, že jantar nazývali po svém. V literatuře 16. století je uváděno pruské pojmenování jantaru gentars, dodává J. Endzelynas (Endzelīns 1943: 5–6).

Jak vidíme, v diskusi E. Sittiga a J. Endzelyna o etnické příslušnosti Aistů popsaných Tacitem – zda byli Germáni (E. Sittig), nebo Baltové (J. Endzelynas) – vyvstala velmi důležitá otázka: Měli předkové Prusů, Litevců a Lotyšů vlastní, baltské pojmenování jantaru? Zde je třeba připomenout také skutečnost, že J. J. Mikkola se při pojednání o původu slova gintāras vyslovil k názoru J. Gerulise, známého baltisty, na vznik tohoto slova. J. Gerulis odpověděl takto: svým tvořením je prý gintaras izolované, možnost etymologicky je spojit s baltskými jazyky není patrná; stručně řečeno, gintaras, dzintars, dzītars údajně nelze považovat za baltská slova (Mikkola 1938: 35).

O jeho původu neříká nic ani „Etymologický slovník litevského jazyka“ E. Fraenkela (Fraenkel 1962: 152).

Jak je vidět, otázka, zda předkové Prusů, Litevců a Lotyšů měli vlastní, baltské pojmenování jantaru, je kladena zcela oprávněně.

KALBOTYROS PASTABOS

| 91

J. J. Mikkola tvrdil, že litevské gintaras pochází z blíže neurčené východní země (srov. čuvašské janDar „sklenice; sklo“, marijské jumdar „láhev“), srov. Mikkola (1938: 33–37). B. Larin dokazoval, že baltské pojmenování jantaru spolu s maďarským gyanta pochází od původních autochtonních obyvatel východního Baltu, sběračů jantaru, „pobřežních obyvatel“. Údajně nelze litevské giñtaras, gintãras, gentãras vysvětlit ani morfologicky, ani sémanticky na půdě litevského jazyka. Maďarské gyanta nemohlo vzniknout z gyantár, protože koncové r v maďarštině nevypadává. Jak morfologické střídání -a: -ár, tak charakteristický význam „jantar; borová pryskyřice“ prý pocházejí z jazyka, z něhož Maďaři toto pojmenování převzali. Při migraci tohoto slova do baltských jazyků byli prostředníky Maďaři (Larin 1956: 149–162). Fantastické, a tedy nepřijatelné je vysvětlení vzniku litevského giñtaras od O. Trubačova: údajně bylo převzato z ruského янтарь, ентарь, které zase prostřednictvím čuvašského janDar „sklenice; sklo“, janDal „drahé korálky; jantar“ pochází ze staroindického yántar- „zadržující“ (údajně odráží magnetismus jantaru) (Trubačev 1980: 7–18).

Pokoušeli se o vysvětlení také na základě materiálu baltských jazyků. E. Blesse morfematicky rozčlenil pojmenování jantaru na *gint-aras, spojil je s lotyšským guntina „ohýnek“, přiřadil mu původní význam „oheň“, snažil se doložit vztah mezi významy „oheň“ a „jantar“ a obě slova, stejně jako lotyšské dial. guns „oheň“, zařadil ke kořeni ide. *gʰen- „sekat, bít; hnát“, k němuž patří lotyšské dzīt (dzenu, dzinu) „hnát, pohánět“, litevské ginti (gēna, ginė); srov. Blesse (1958: 200, pozn. 1). Za pozornost stojí snaha tohoto badatele doložit vztah mezi významy „oheň“ a „jantar“, protože je v souladu s typologickými údaji. Lotyšské guntina je zdrobnělina dialektického guns „oheň“ (nejčastěji v hornolotyšských nářečích) a zdrobněliny mají sklon přijímat -t-, např. uguntina, uguntinš vedle uguns „oheň“ ME IV 294, takže kořen *gunt- zde nemusí být přítomen. Toto nářeční slovo nelze historicky oddělit od lotyšského uguns a litevského ugnis. Spolu s etymologickými ekvivalenty staroslověnským огнь, latinským ignis (< *egnis) a staroindickým agniḥ jsou odvozeny z protoide. paradigmatu *Hgnei-/*Hᵒgnei-: *Hogni-: Hegni- (Karaliūnas 1990b: 177–178). Je zajímavé, že litevské giñtaras spojuje se slovesem ginti (gēna, ginė) také P. Anttila, za jeho původní význam však považuje „pryskyřičný rampouch, kapající pryskyřice“ (Anttila 1997: 112, 114).

Priesagos -tar- buvimas baltų kalbose yra toks neaiškus (Skardžius 1943: 303–304), kad V. Mažiulis buvo priverstas griebtis priesagos -tr- (girdi, vėliau paveiktos priesagos -ter-), kad paaiškintų gintaro pavadinimo baltų kalbose susidarymą – iš veiksmažodžio ginti (gīna, gynė) šaknies: girdi, senų senovėje pagrindinė gintaro funkcija buvusi magiškoji – ap(si)gynimo nuo tam tikrų blogybių (Mažiulis 1988: 352). Nesunku čia matyti įtaigą hipotezių, graikų kalbos gintaro pavadinimą ἤλεκτρον (šaknis *eh₁lek-) aiškinančių veiksmažodžiu ἀλέγω ‘ginti, atremti, atmušti’ (ide. *h₂lek-s-) (Toporov 1979: 215), tačiau neturinčių tvirtesnio pamato. Antai L. Deroy ir R. Halleux, turėdami galvoje, kad gintaro gabaliukai ligi atsirandant monetoms buvo vartojami skaičiavimui mainuose, jo pavadinimą susiejo su gr. ἀλέγω ‘rūpintis kuo, galvoti apie ką, kreipti dėmesį’ (Deroy, Halleux 1974: 37–52).

Nejprve stojí za to podívat se, jak pojmenování jantaru ve svém jazyce vysvětlují sami maďarští lingvisté. V nejnovějším etymologickém slovníku maďarštiny je gyanta „jantar“ (s variantami gyenta a gyonta) (podrobněji Voigt 1970: 575–578), které je v historických pramenech doloženo již na samém počátku 16. století (gyentha 1500, güwnthar 1525, giantar 1539, gentharos 1542), charakterizováno jako migrující slovo baltského původu (Wanderwort), stejně jako středověké latinské gentarium a německé Kentner (dnes již zastaralé). V maďarštině navíc znamená „pryskyřici“ a „glazuru“, tyto významy jsou však pokládány za odvozené–

92 |

SIMAS KARALIŪNAS

…siomis z hlavního významu „jantar“. Koncové -r slova v uzavřené slabice vypadlo (Benkō, red., 1993: 492). Nemáme žádný důvod pochybovat o těchto tvrzeních maďarských lingvistů, tím spíše, že zkoumané slovo je v jejich jazyce doloženo poměrně pozdě. Na druhé straně nelze vyloučit, že, jak se domnívá V. Voigt, toto migrační slovo bylo do maďarštiny převzato v 1. tisíciletí (n. l.) a odpovídajícím způsobem adaptováno (Voigt 1970: 574–580).

Označení jantaru je pozdě doloženo také v ruštině. Poprvé se енping? objevuje roku 1551, nejčastěji v písemnostech 17. století, a od té doby je jeho podoba písaři „hypernormalizována“ a mění se v янтарь, podobně jako se např. ендова (výpůjčka z litevského indauja) mění v яндова́. Přítomnost souhlásky n ukazuje, že енping? proniklo do východoslovanských dialektů nejdříve v 10. století, jinak by mělo podobu *ямарь (Larin 1956: 149–151). Jde o nepochybnou výpůjčku z litevštiny a za její původní podobu se pokládá forma jentāras, gentāras užívaná v pruské litevštině (Vasmer 1978: 558; Sławski 1952: 501; Kiparsky 1973: 69; Laučiūtė 1982: 26). Z ruštiny se toto označení jantaru rozšířilo i do dalších slovanských jazyků (Vasmer 1978: 558).

Podle údajů K. Būgy v Aistiškų Studijų (34) a akademického Lietuvių kalbos žodyno (LKŽ_III 322) se gintaras „zkamenělá pryskyřice, vyplavovaná mořem nebo vykopávaná ze země (glaesum)“ nejhojněji užívá v žemaitských nářečích, na jejich západním okraji (okresy Kretinga, Skuodas, Plungė, Šilalė). Není cizí ani severovýchodním nářečím dünininků (DūnŽ 486). Množné číslo a význam „(jantarové) korálky“ jsou známy také ve východních nářečích (Salamiestis, okres Kupiškis, Troškūnai, okres Anykščiai). Že se dříve užívalo ve východních nářečích rozšířeněji, dokládá jeho zaznamenání ve třetím vydání slovníku K. Sirvyda (gintaras, gen. sing. gintaro, přídavné jméno gintarinis) (Pakalka, e.a., 1979: 123) a v jeho Punktuose sakymų (I, 183). Podoba gintāris z nářečí v okolí Druskininkai (DrskŽ 101) pochází podle domněnky ze spisovného jazyka. Přízvukovou variantu gintāras nacházíme ve slovníku F. Kuršaitise (K₂ 211). K. Būga dosvědčuje, že gintāras se užívalo také v živé řeči, například v okolí Tilže (Aistiški Studijai, 34). U pruských Litevců je nejstarší doklad, zřejmě z počátku 18. století, ve slovníku J. Brodovského. Ve slovnících P. Ruigise a K. Milka se vyskytuje vzácná podoba gentāras (LKŽ_III 237), F. Kuršaitis však říká, že takovou podobu neslyšel. V rukopisném slovníku z poloviny 17. století Lexicon Lithuanicum jsou uvedeny podoby gentāras a gintorius (Drotvinas, red., 1987: 100, 180). Navíc je ve slovnících pruské litevštiny (Ruigis, Milkus, Krauzė, Nesselmann) doložena podoba jentāras (LKŽ_III 340), která má rovněž v kořeni e. Přízvuk přípony -ar- je tedy dobře doložen a není důvod o něm pochybovat. To, že se zde místo g- vyskytuje hláska j-, je patrně třeba vysvětlit jazykovými kontakty. Ve střední dolní němčině, jíž mluvili němečtí obyvatelé Pruska, se souhláska g před předními samohláskami vyslovovala jako j (srov. jēn = gehen „jít“, jīcht = Gicht „dna“).

Iš įvairių vokiškų dokumentų sus ekama prūsus vartojus gentars (Nesselman 1873: 46; Toporov 1979: 211–212). Iš Karaliaučiaus senamiesčio parapijos klebono Pollianderio laiško, lotyniškai rašyto į Leipcigą 1535 m. draugui mokytojui Kasparui Börneriui, sužinome, kad Semboje, kur gyvena sūduviai, „yra daugiau kaip 32 kaimai, kurių gyventojai jau nuo senų laikų visu pajūriu gaudo gintarą, kurį jie savo protėvių kalba vadina gentārum“ (Būga 1961: 151). Forma gentārum, suprantama, yra lotynizuota. Kiek vėliau, 1551 m., tai patvirtina ir A. Aurifaberis savo veikale Succini historia pasakydamas: „Sūduviai gintarą savo kalba vadina Gentarn“ („Die Sudawen heissen den Börnstein in jrer sprach Gentarn“) (Būga 1961: 150–151; Toporov 1979: 211–212). Šitokią gintaro pavadinimo formą teisingai yra paaiškinęs K. Būga: „Sūdai gintarą bus tarę gentaran (nom.

KALBOTYROS PASTABOS

93

sing. n.). V samohláskové hlásce tohoto slova je e místo i. Z toho plyne, že gentārum je třeba v pruštině číst jako gintaran“ (Būga 1961: 150). V. Toporov souhlasí s K. Būgou a pruské gentars považuje za pozdější podobu, případně dokonce za nesprávnou rekonstrukci podle východopruského německého Gentar; rovněž nevylučuje, že gentārum v latinských pramenech je výsledkem lidové etymologie, kdy byl jantar chápán jako zploditel ohně a jeho název byl přizpůsoben latinskému genitor „ploditel“ (Toporov 1979: 212). V. Mažiulis se rovněž domnívá („pravděpodobně“), že v pruštině existovalo gintars (Mažiulis 1988: 352). Předpokládáme-li, že v pruském a sudavském (jatvingském) jazyce bylo gintar(a)s (s i v kořeni), je obtížné vysvětlit litevské nářeční podoby gentāras ir jentāras. Protože jsou tyto podoby doloženy ve slovnících pruské litevštiny, lze se domnívat, že do litevských nářečí této oblasti pronikly z pruských dialektů. V pruských místních jménech z řádových pramenů, stejně jako v památkách pruského jazyka – elbinském slovníčku a katechismech – se však místo etymologického i často píše písmeno e. Z toho se vyvozuje oprávněný závěr (Gerullis 1922: 215; Trautmann 1925: 124; Endzelīns 1943: 25), že v pruských dialektech, alespoň v některých z nich, se i mohlo vyslovovat široce a otevřeně, tedy jako ę, jak uváděl K. Būga (podrobněji s. v. pr. keckirs „hrách“, viz níže).

Výchozí formu *gintara- (s vokálem i v kořeni) podporuje lotyšský protějšek dzītars, známý z lidových písní (ME₁ 559, EH₁ 362; Gāters 1979: 283–294), a také dzītitars v lidových písních a živém jazyce (např. Pūre, okres Tukums), s variantami dzintārs (bez přízvuku) na Kurské kose (Schmid 1983: 261–262; 1989: 34, 36), dzinteris (bez přízvuku) v lidových písních, dzintārs v Ungurmuiži (ME₁ 552, EH₁ 359). Slovo dzintārs se svými variantami je kvůli zachovanému diftongu in považováno za převzaté z kurštiny a lotyšsky zabarvené (Endzelīns 1913–1914: 98 [=Endzelīns 1974: 506]; 1940: 254 [=Endzelīns 1980: 561]; ME₁ 552; Būga 1961: 179–180); je dobře doloženo v místních jménech Sintere 1253, Sinter 1291, Zintere 1305, Zynthere 1338 na kuršském území a v názvech řek Gintarà, přítok Šaltuony u Raseiniai, Гинтора ze 16. století (Būga 1961: 168, 175; Kiparsky 1939: 199), Gintaras, řeka u Raseiniai, Giñtaris, řeka u Šeduva na litevském území. V živé lotyštině se široce užívá zītars s variantami zīters, zīteris², ziters _ME₁ 737, EH₁ 810 má na začátku slova z-, které se sporadicky zjednodušilo z dz-, srov. zęguze ‚kukačka‘: dzęguze ‚totéž‘ (srov. litevské gegužė); zeldināt ‚žahavě pálit‘: dzelidnāt ‚totéž‘; zelt ‚bodnout‘: dzelt (srov. litevské gėlti).

Přehled údajů ukazuje, že označení jantaru *gintara- je staré baltské slovo, doložené již ve 13. století. K. Būga správně vyčlenil ve slově giñtaras příponu -aras a rozdíl v přízvuku mezi litevským giñtaras, lat. dzītars (cirkumflex: akut) vysvětloval metatonií (Būga 1959: 390). Za původní podobu přípony je patrně třeba považovat -ar- (< ide. *-or-), protože zaprvé z ní později vzniklo baltské -er- (zřejmě přizpůsobením přední samohlásce v koncovce -is a později přenesením také do pozice před koncovku -as) a zadruhé byla prodloužena na -ār-, patrně podle modelu gāugaras „vrchol hory, pahorek“: gaugorà „vyvýšené místo na poli či louce…“ LKŽ₃₃ 167; kaũkaras „kopec, návrší, pahorek“: kaũkoras „totéž“, kaukoris „hromada, kupa“ LKŽ₇ 420, 423, 424. Jak již upozornil W. Schmid (Schmid 1993: 426), k prodloužení samohlásky přípony mohly přispět (srov. gintorius) také významově blízká slova se slovanskou příponou -orius, užívaná v lidových písních, například: Ar žiba žiborius? Ar dega degorius? LB 102 (z litevské sbírky lidových písní vydané A. Leskienem a K. Brugmannem roku 1882).

Označení jantaru v baltských jazycích historickosrovnávacím způsobem prozkoumal a jeho tvoření i sémantiku přesvědčivě objasnil známý německý indoevropeista a baltista Wolfgang Schmid (Schmid 1993: 425–430). Svou studii začíná litevským giñtaras,

94 |

SIMAS KARALIŪNAS

tedy i jeho příbuzných v dalších baltských jazycích, na morfémy gint- a -ara-. To, že kořen *gent- s nulovým ablautovým stupněm *gint- (< *gṇt-) je v baltských jazycích možný, byť nedoložený, a že proto při vysvětlování původu tohoto slova není substrátová hypotéza nezbytná, ukazují tyto příklady (Schmid 1993: 428): *kent-/*kint-: litev. Viškinas, pr. Wissekint; kmen kint- má kořenovou vokalickou alternaci související se slovesem kęsti (kenčia) ‘snášet’; *ment-/*mint-: mįsti (minčia, mintė) ‘dávat hádanku, hádat’, mintis ‘hádanka’, mintė ‘paměť, rozum’ jsou příbuzné s pa-męsti (-menčia, -mentė) (bez přízvuku) ‘poradit’ LKŽVIII 84, 232, 245, 284; *pent-/*pint-: iš-péntėti (-ėja) ‘rozpadat se, trouchnivět; vyschnout, vysušit se, ztvrdnout…’: pintis ‘takový výrůstek na stromě, houba rostoucí na tlejícím dřevě’ LKŽIX 798, 1061; *rent-/*rint-: rintis (a také rintis, rintis) ‘zářez, vrub; značka kolem kravského rohu označující počet telat, která měla…’: ręsti (renčia, rentė) ‘dělat rintis, zářezy…’ LKŽXI 477, 671. W. Schmid dále vychází z tvrzení R. Mucha, že gintãras může být příbuzné se staroseverským kynda, středohornoněmeckým künden, německým dial. (bavorským) kenten ‘zapálit’ (germ. *kundjan, *kandjan) (Much 1937: 405; 1967: 512). Tato germánská slovesa a baltské označení jantaru považuje W. Schmid za odedávna příbuzná (urverwandt) a odvozuje je od kořene *gni- ‘hořet’. K témuž kořeni náleží i finský germanismus kynttilä ‘svíčka’. Motivací názvu jantaru tedy nebyla ochranná funkce (před nemocí), nýbrž jeho schopnost rychle se zapálit. Touto motivací je podložen i vznik názvu jantaru v němčině: Bernstein ‘jantar’ byl v raném období nové horní němčiny převzat ze střední dolní němčiny bern(e)stein, barnstēn, bornstēn ‘hořící kámen’ (doloženého od XIII. století), kde prvním členem je sloveso bernen ‘hořet’, které se pokládá za formu vzniklou metatezí souhlásky r z hornoněmeckého brennen ‘totéž’ (Kluge 1989: 76). W. Schmid se však s tímto výkladem zdaleka nespokojuje, neboť jde podle něj pouze o etymologii kořene, která nevysvětluje slovotvorbu baltského slova. Z hlediska derivace pak litev. gintãras srovnává se staroseverským kyndill masc. ‘lucerna; svíčka; světlo’ (odtud výše zmíněné převzaté finské slovo) a pravidelnost slovotvorby (baltské -r-/-ar-: germ. -l-) dokládá analogií těchto korespondencí: litev. mentūrė ‘nástroj na míchání kaše, mačkání brambor apod.; nástroj na stloukání másla v máselnici’: staroseverské mǫndull masc. ‘vřeteno ručního mlýnku’; litev. vént eris ‘rybářská síť’: staroseverské vǫndull masc. ‘otýpka sena’; litev. vingurys ‘záhyb (cesty, stezky, potoka apod.)’: něm. Winkel ‘úhel’; litev. kaugurys ‘nízký pahorek’ nebo kaukaras ‘kopec, návrší’, případně kaukaras ‘totéž’: něm. Hügel ‘kopec, pahorek’; litev. nōterė ‘kopřiva’: něm. Nessel ‘totéž’; litev. ungurys: lat. anguilla ‘totéž’ (Schmid 1993: 429). Z toho W. Schmid vyvozuje, že litev. gintãras a staroseverské kynda ‘zapálit’, spojované již dlouho, představují víc než jen etymologii kořene. Slovotvorba slova gintãras je typicky baltská, ačkoli sloveso zaniklo; kořen se zachoval v severogermánských jazycích. Kde tedy toto slovo vzniklo, ptá se W. Schmid. Hlavní naleziště jantaru byla Sambijská kosa a Kurská kosa (Juodkrantė), tedy místa, která dříve rozhodně nebyla obývána Litevci ani Lotyši. Že se k těmto nalezištím jantaru nejlépe dostávalo přes zamrzlé moře či laguny, ukazují lotyšské lidové písně, v nichž se často zmiňuje dzintarzemē. Tak jako slovo dzintars proniklo z kuronského pobřeží do Vidzeme, tak se lze domnívat, že gintaras se do hlavní oblasti osídlení Litevců dostal ze sambijského pobřeží. To znamená, že pobřeží Baltu bylo pravlastí raného baltského jazyka („eine Bodenständigkeit des Frühbaltischen“) a že jeho rozštěpení v dialekty je pozdějším jevem. Slovo raného baltského jazyka gintãras patří do souboru baltsko-germánských korespondencí (Schmid 1993: 430).

KALBOTYROS PASTABOS

95

Na závěr lze ještě poznamenat, že litevština má u varianty názvu jantaru gentāras homonymum – jde o gẽntaras, -ė ‘lenoch, loudal’, zaznamenané A. Juškou LKŽ_III 237, a nutno říci, že jde o slovo s nejasnou slovotvorbou i původem. Je možné, že je vytvořeno od slovesa gẽsti (-sta, gẽnto) ‘spříznit se, sdružovat se, přátelit se’ pomocí přípony -ara- (k ní viz Skardžius 1943: 302). Jejich slovotvorný vztah a vztah antonymních významů by byly stejné jako například u gaĩmaras ‘zahaleč, opozdilec, loudal; člověk bez chuti k jídlu, mrtvola’ vedle gaimìnti (-ina) ‘rodit, plodit; vychovávat’ LKŽ_III 31–32; bandžiūlis ‘přítel, kamarád; podvodník…’ LKŽ_I 643–644, bandžius ‘přítel, kamarád; pastýř…’ nebo přímo odvozeniny od bandà ‘stádo dobytka’ (jako didžiūlis ‘velký člověk, chlubil’: didis). Taková analýza a výklad slov gẽntaras, -ė ‘lenoch, loudal’ a gaĩmaras ‘zahaleč, opozdilec…’ potvrzuje existenci přípony -ara- v baltských jazycích.

18. LITEV. DIALEKT. krontas ‘SNĚHOVÁ ZÁVĚJ’

V okolí Varėny a v Rodūnii, okres Varenava (Bělorusko), se podle údajů LKŽ_VI 682 užívá podstatné jméno krontas (bez přízvuku) ‘velká hromada sněhu, závěj’. Zvláštní na tomto slově je, že před tautosylabickým n stojí samohláska o. Podle fonotaktických zákonitostí litevštiny může v takové pozici být pouze samohláska a. Mimochodem v Dubičiai, okres Varėna, a v Nočia, okres Varenava (Bělorusko), se ve stejném významu užívá krõnas (LKŽ_VI 682). Zdálo by se, jako by do krõnas byla nedávno vložena souhláska t.

Lotyšské nářečí na severozápadě středního Lotyšska (Vidzeme) (Valmiera, Valka, Mazsalaca, Vecsalaca) mají krān(t)s [krānc, krānts] (gen. sg. -s) ‘kamna’ s jasně vloženou souhláskou t [ME_II 266, 268 (s. v. II krāsns), EH_I 645]. J. Endzelīns se domnívá, že toto slovo vzniklo disimilací z krāsns (litev. krósnis), přičemž souhláska s zůstává, když po n následuje samohláska, např. lok. sg. krāsni (ME_II 266). Takovému výkladu však zjevně odporuje litev. krontas, které dovoluje předpokládat, že ke slovům litev. krõnas, lot. krāns ‘kamna’ ve Vecsalace (ME_II 266), krāns ‘totéž’ v Ipiķi, Pļaviņas, Valka (EH_I 645) byla přidána souhláska t, ačkoli důvody jejího výskytu zůstávají nejasné. Dlouhá samohláska v kořeni ā je zde etymologická, neboť lotyš. krāsns, litev. krósnis, stejně jako lotyš. krāns a litev. krõnas jsou odvozeniny s příponami -sn- a -n- od slovesného kořene, který zastupuje lotyš. krāt (krāju) ‘hromadit, nakládat, sbírat’ (srov. např. litev. plónas ‘podlaha, podklad, dláždění’, lotyš. plāns ‘hliněná podlaha, dláždění’ – od plóti [-ója], lot. plāt [plāju] ‘klást, pokládat’).

Při této příležitosti je třeba zdůraznit, že existuje i více paralel spojujících nejjižnější litevská nářečí s lotyšskou jazykovou oblastí, zčásti s jejími severními nářečími. Například v Lazūnai, okres Vija (Bělorusko), se místo celolitevského ąžuolas užívá úožuolas (Petrauskas, Vidugiris 1985: 275), které se počáteční dvojhláskou shoduje s lotyš. uozuõls, avšak vzhledem k souhlásce ž je třeba je považovat za litevského původu. V Zietele, okres Diatlovo (Bělorusko), se místo bruvìs a žuvìs užívá brīvas ‘obočí’, zivis (zivē), živis (žive) – říká se také žiuvė (Vidugiris 1998: 93, 791, 811) – s -iv- vzniklým z -uv-; jde o typickou fonetickou změnu lotyšských nářečí (srov. lotyš. zivs, zive). Zietelané je navíc vyslovují také se souhláskou z-. K. Būga si také všiml, že stejně jako je v okrese Ašmena (nyní Bělorusko) řeka Gàuja (pravý přítok Němenu) s levým přítokem Vìja, tak má i na území Lotyšska Gauja (ústící do Rižského zálivu) levý přítok Vija (Būga 1961: 630).

96 |

SIMAS KARALIŪNAS

19. LOT. on, ona ‚ON, ONA‘

Ve spisovné lotyštině a ve většině dialektů – ve všech leizméňských a na západní straně augšzemnieckých nářečí – se, jak známo, jako osobní zájmeno třetí osoby používá viņš, fem. viņa ‚on, ona‘. Toto zájmeno se pravidelně skloňuje jako kmen io (Endzelīns 1951: 517), tedy viņš, gen. sing. viņa… jako ceļš, ceļa… (lit. kelias, kelio…). Jeho starší význam je však ‚ten, onen (něm. jener)‘ dobře zachován v takových ustálených spojeních, která sestávají z tvaru zájmena viņš užitého jako přívlastek (!) a lokálu substantiva s místním či časovým významem (srov. viņu pusē ‚na oné straně‘, viņā saulē ‚na onom světě‘) (Endzelīns 1951: 517; ME₍IV₎ 601), méně často genitivu, dativu nebo akuzativu (srov. viņu gadu ‚v minulém roce‘) (Bergmane e.a., 1959: 521). V těchto konstrukcích má viņš rys ‚neblízkosti (vzdálenosti)‘, stejně jako zájmeno tas. Protože existují případy, kdy se místo viņš vždy užívá tas, vytváří se mezi užitím viņš a tas vztah komplementární distribuce, a proto jsou považována za poziční varianty (Rosinas 1988: 51). Viņš, viņa se navíc užívají při hovoru o živých bytostech, zatímco při hovoru o neživých věcech se obvykle užívají významové ekvivalenty zájmen třetí osoby tas, tā. Tuto zvláštnost užití je třeba mít na paměti při odhalování původu zájmena viņš: atributivní užití totiž vyzdvihuje další rysy jeho sémantiky, zachované v ustálených spojeních.

Například viņu māja je významově rovnocenné výrazu viņsēta a znamená ‚jiný, sousední dvůr; jiné, sousední hospodářství‘; plurálový tvar viņsētas znamená ‚jiná, sousední hospodářství; obyvatelé jiného, sousedního dvora, vzdálenější sousedé‘ (ME₍IV₎ 601; Endzelīns 1951: 517). Snadno si lze všimnout, že zde zájmeno viņš nejen funguje jako přívlastek, ale má také význam ‚jiný‘. Slovní spojení viņu ļaudis srůstá do podoby viņlaudis, místy v nářečích dokonce viļaudis (nom. plur.), a znamená ‚lidé z jiného, sousedního hospodářství, z jiného dvora, sousedé‘ (ME₍IV₎ 601). Existují dokonce výrazy, v nichž zájmeno viņi přímo označuje sousedy, např. viņu rija = kaimiņu rija ‚sousedovo hospodářství‘ (doslova ‚sousedova stodola‘); viņu tēvs, māte = kaimiņu tēvs, māte ‚sousedův otec, matka‘ (ME₍IV₎ 601); viņuos (gen. plur.) guovs ‚sousedova kráva‘ (EH₍II₎ 786; Endzelīns 1951: 517). Z toho vyplývá, že jak atributivní užívání zájmena viņš, fem. viņa, jež předpokládá jeho patrně starý význam ‚jiný (tj. soused)‘, tak i jeho skloňování jako pravidelného zástupce kmene io dovolují usuzovat, že viņš, fem. viņa bylo samostatnou lexikální jednotkou, která teprve nedávno vstoupila do systému zájmen¹. Jak již bylo dávno konstatováno (Endzelīns 1951: 517), ukazovací zájmeno viņš, fem. viņa ‚jiný, jiná‘ převzalo funkci osobního zájmena a nahradilo lot. jis, ji stejným způsobem, jakým v litevských východních nářečích zaujalo místo jis, ji ukazovací zájmeno anàs, anà, které se změnilo v ānas, anà (plur. āņys, ānos).

V nářečí Pilda ve východních augšzemnieckých nářečích se užívá zájmeno veņis, fem. veņei (EH₍II₎ 771). Vykazuje několik zvláštností. Zaprvé mají některé jeho tvary v koncovkách dlouhé samohlásky. Zadruhé palatalizovaná souhláska -ņ- (-ń-) ve všech tvarech ukazuje, že odráží *-nj-. Zatřetí se toto zájmeno od viņš, fem. viņa liší vokalismem kořene – místo i má e (Rosinas 1988: 211). A. Rosinas soudí, že dlouhé samohlásky v koncovkách se mohly zachovat pouze v jednoslabičných tvarech, a považuje toto zájmeno za složené ze dvou prvků:

¹ Původ se tradičně spojuje s pr. winna adv. ‚ven, vně‘, wins ‚vzduch (Luft)‘: Endzelin (1922: 381; 1951: 517–518); Stang (1966: 238–239); Rosinas (1988: 211); Karulis (1992: 534–535). Nikdo však přesvědčivě nezdůvodnil zející sémantický rozdíl mezi ‚venku; vzduch‘ a funkcí zájmena třetí osoby (nebo jej snad nelze zdůvodnit?).

KALBOTYROS PASTABOS

| 97

*vinE- (kde E je nějaký vokalický prvek) a zájmena třetí osoby *(j)is, *(j)ī. Samohlásku e v kořeni odvozuje z i. V některých augšzemnieckých nářečích totiž funguje pravidlo, podle něhož se i před j, ŋ mění v e (Rosinas 1988: 211).

Zvláštnosti výše zmíněného zájmena z Pildy venīs, fem. venēi by neměly příliš překvapovat, víme-li, že zaprvé se toto zájmeno s takovým vokalismem kořene vyskytuje i v jiných augšzemnieckých nářečích: veŋdien ‚onoho dne‘ ve Zvirgzdene, veŋ ve spojení ek veŋ ‚hle! (sieh da!)‘ v Sausnēji a Dzelzavě (ME₁ 538). Zadruhé si okrajová nářečí, k nimž patří i právě uvedené mluvy, často uchovala více archaismů. Například ve východních augšzemnieckých nářečích (Aknīste, Susēja, Zvirgzdine, Kārsava, Pilda, Nirza, Dignāja) se místo ir ‚je‘ nebo vedle něj užívají tvary jer, jera ‚je‘ s kořenovou samohláskou e². Nemůže tedy být náhodou ani to, že jak ukazovací zájmeno venīs, veŋ-, tak tvary třetí osoby slovesa ‚být‘ vykazují v mluvách Pilda a Zvirgzdine kořenovou samohlásku e. Navíc lze vznik vokalismu e v těchto tvarech stěží vysvětlit zmíněnou tendencí měnit i v e před j, ŋ, neboť ve tvarech jer, jera stojí e před velarizovanou souhláskou a z hlediska hláskového vývoje nemohlo vzniknout z i. Vzhledem k těmto okolnostem bychom měli spíše předpokládat, že kořenový vokalismus e ve tvarech venīs, veŋ- a jer, jera je archaický a je spojen apofonickými vztahy s kořenovým vokalismem sousedních tvarů viņš, fem. viņa a ir, ira ‚je‘.

Při zkoumání vzniku venīs, fem. venēi bychom neměli přikládat velký význam ani skutečnosti, že některé tvary tohoto zájmena v mluvě Pilda mají nezkrácené koncovky, typické pro jednoslabičná zájmena. Dialektologové si povšimli, že zkracování dlouhých samohlásek a diftongů na konci slova není pro augšzemniecká nářečí příliš typické (Rudzīte 1964: 293). Kromě toho lze v systému zájmen koncový vokalismus, a dokonce i přízvuk dvojslabičných tvarů odůvodnit flexí a přízvukem tvarů jednoslabičných. Jasně to ukazuje například paralelismus tvarů katras (dial. kataràs), katrō, katrám… – kās, kō, kám… v litevštině. Stejně tak může být flexe fem. venēi založena na koncovce jei ‚ona‘. Tento princip analogického vyrovnávání spolu s tendencí augšzemnieckých nářečí nezkracovat dlouhé samohlásky a diftongy v koncovkách by vysvětloval zachování dlouhých samohlásek a diftongů v některých tvarech venīs, fem. venēi. Jinými slovy, stejně jako paralelismus například patī, pac̃ios, pac̃iā… – jī, jōs, jāi… neukazuje, že tvar patī se skládá z *pat a jī, lze i ze samotné shody koncovek venēi – jei ‚ona‘ sotva usuzovat, že venēi je složený tvar, jehož druhou složkou je *(j)ī, *jās…. Navíc, odvozujeme-li venīs ze složeniny *vin- + *(j)is, lze délku jeho koncovky stěží vysvětlit – samohláska v zájmenu lot. jis, lit. jis < *(j)is je krátká. Proto zde zřejmě přesto máme co do činění s tvary fem. *venī/*venjās vedle masc. *venja-/*venija- (nom. sing. *venijas > *venijs (srov. loc. sing. vēnijā) > *venīs s generalizovaným -ń- < *-nj- z *venja-), stejně jako by tomu bylo u fem. *patī/*patjās (> patī, pac̃iōs) vedle masc. kmene i *patis (> pats).

Vezmeme-li toto vše v úvahu, zdá se možné pro pralotyštinu rekonstruovat zájmeno se střídáním kořenů *ven-/*vin- (< *un-), které mělo význam ‚jiný (tj. soused)‘ a fungovalo se dvěma kmeny: (1) s kmenem *uen(i)io- s kořenovým vokalismem (i) plného stupně, fem. *uenī-/*ueniā-, a (2) s kmenem *uiṇio- s kořenovým vokalismem nulového stupně, fem. *uiṇiā- (< *uṇ-io-, fem. *uṇ-iā-).

² Ancītis (1935: 186); Endzelīns (1951: 719; 1980: 274) (balsio e atsiradimą aiškinti kontaminacija su rus. есть ar jo tiesioginė įtaka nėra pagrįstas dalykas).

98 |

SIMAS KARALIŪNAS

V historickosrovnávací rovině toto zájmeno baltských jazyků velmi pravděpodobně souvisí s takovými podstatnými jmény germánských jazyků, jako jsou stisl. vinr (dnešní isl. vinur), nors. ven, švéd. vän, stangl., stfr. wine, stas., stvnhn. wini „přítel“ (< germ. *weni-). Z jiných jazyků sem patří st. irské coi-bnius „příbuzenství“, st. bretonské co-guenou „místní, domácí“. Vývoj ide. *uen-(i)jo-/*uṇ-io- „přítel“ v baltské *uen(i)ja-/*uinia- „příbuzný, druhý (stsl. soused)“ je zřejmě motivován ideou vzájemnosti, která byla typická pro indoevropský systém výměny a směny darů i společenských služeb a nesla v sobě také konotaci druhého (cizího, nepřátelského), srov. staroslověnské drugb druga „jeden druhého“ (: drugb „přítel“) a chetitské araš aran „jeden druhého“ (: araš „přítel“), které mají tutéž sémantickou strukturu.

20. JE PR. keckirs „HRÁCH“ PŮJČKOU?

V elbinském slovníčku německo-pruských jazyků (sestaveném, jak se předpokládá, na konci 13. nebo na začátku 14. století) a ve slovníčku S. Grunaua (pocházejícím z let 1517–1526) jsou zaznamenány podoby keckers (srov. také lituc-kekers „čočka“) a keckirs „hrách (Erweis, Erbse)“ (Mažiulis 1981: 24, 52). Opinio communis je, že jde o výpůjčku z němčiny (něm. Kicher, střhn. kicher z lat. cicer středního rodu „hrách“)³.

V severovýchodním cípu území Litvy lze na základě souboru hydronym rekonstruovat následující situaci jazykově-etnických kontaktů, jejíž složky mohly představovat jazyky východobaltského a západobaltského typu.

Západně od Zarasai, nedaleko lotyšských hranic, se nachází skupina jezer s neobvyklými názvy Čičirys (akuz. sg. Čičiri) (a Čičiris) v Imbradasu, Čičiraitis v Imbradasu, a řeka Čičirė Antazavė, která se vlévá do jezera Čičiris. O něco dále na západ, v okolí Antazavė, leží jezero zvané Zirnajys (akuz. sg. Žirnajį) (a Zirnejas). Jižně od něj, v oblasti východních Aukštaitů, se namísto toho objevuje řeka Žirnaja (akuz. sg. Žirnąją) (pramenící v jezeře Žirnajai) u Pabaiskas, jezero Žirnajai (akuz. pl. Žirnajus) u Pabaiskas, okres Ukmergė, a jezero Žirnajys v Tauragnai, okres Utena. Srovnání s názvem jezera Žirnis u Šeduva umožňuje v nich rozpoznat příponu -aj- (Vanagas 1970: 80) a určit, že jejich etymonem je apelativum žirnis (Vanagas 1970: 404); vzhledem k souhlásce ž je třeba tyto názvy považovat za litevského původu. Protože Zirnajys a Zirnejas jsou oprávněně považovány za dědictví sélštiny (Būga 1959: 21, 108; 1961: 278–279; Vanagas 1970: 395), jsou jak jejich přípona -aj-, tak i samotný etymon žirnis zřejmě relikty sélštiny, nikoli lotyštiny, neboť sélština měla souhlásky s a z namísto litevských š a ž (o sélštině viz Būga 1961: 274–282; Kuškis 1967: 9–20; Karaliūnas 1972: 17–19; Rudzīte 1980: 159–163; Rudzīte 1996: 45–50; Kabelka 1982: 81–85; Breidaks 1999: 27–28). Za dědictví sélštiny jsou považovány také Čičirys (a Čičiris) a Čičirė; jejich původní podoba se rekonstruuje jako *čičir- < baltské *kikir- (Būga 1959: 22, 108; 1961: 275, 733; Vanagas 1981: 7; Kabelka 1982: 84). Je zajímavé, že Čičirys s Čičiris a Čičirė na jedné straně a Zirnajys s Zirnejas na straně druhé leží areálově blízko sebe, takže lze předpokládat, že základem tvoření prvních názvů bylo rovněž lexéma označující hrách, totiž sélské *čičir- < baltské *kikir- „hrách“. Jinak

³ Būga (1959: 219; 1961: 661, 681); Endzelīns (1943: 191); Schmalstieg (1976: 264); Sabaliauskas (1957: 351); Toporov (1980: 302–304); Mažiulis (1993: 153–154). R. Trautmannas plg. keckers, keckirs sulugyino su lot. cicer ir arm. sisem ‘žirnis’, tačiau neatmetė jų skolinimosi iš lenkų kalbos galimybės (lenk. cieciorka), Trautmann (1910: 355).

KALBOTYROS PASTABOS

99

řečeno, Čičirys, Čičiris a Čičirė lze chápat jako výsledek překladu názvů Zirnajys a Zirnejus. Existuje tedy dostatečný důvod rekonstruovat v sélštině vedle lexému *kikir- „hrách“ také lexém *kikir- „hrách“, jehož etymologickým ekvivalentem je pr. keckers, keckirs „hrách“. Přesněji řečeno, kvalita kmenové samohlásky těchto pruských slov není jasná (samohláska e, nebo i), snadno se však lze přesvědčit, že v pruském jazyce existují případy kolísání samohlásek i a e; srov. např. místní názvy Bliwoth ir Blewothyn, Myluken ir Meluken (Gerullis 1922: 215); v jednotlivých případech je dokonce patrné rozšíření samohlásky i na e, srov. pr. lankenan deinan „sváteční den“ v I. katechismu: länkinan deinan „totéž“ v III. katechismu; pr. leygenton „odsoudili by“ v II. katechismu: liginton „totéž“ v III. katechismu; pr. kamenis: litev. kaminas; pr. warene „měděný (kotlík)“: litev. varinė „měděná mísa“ (z díla K. Sirvyda Punktai sakymų).

Sélština tedy měla lexém západobaltský jazykům typický *kikir- „hrách“ (Karaliūnas 1990a: 86–87). To by nemělo překvapovat, neboť existuje i více lexikálních izoglos spojujících severovýchodní kout Litvy (Dusetos, Zarasai) s areálem západobaltských jazyků – patří k nim jezero Vėnčavas u Dusetos a jotvingské Wensowa, les z roku 1562 v okrese Olecko v Mazurech (Karaliūnas 1991: 73–77).

V. Toporov rekonstruoval obdobnou kontaktní situaci na území města Moskvy u řeky Jauzy, jejíž jeden přítok se nazývá Čěčera (Чечера). Toto hydronymum V. Toporov spojuje s názvy Čičirys (a Čičris), Čičiraitis, Čičirė a považuje je za baltského původu. Protože řeka Čěčera protéká moskevskou čtvrtí odedávna nazývanou Гопоховое поле („Hrachové pole“: rus. горох „hrách“), V. Toporov přesvědčivě pokládá tento název za překlad baltského *kikir-/*kiker- „hrách“ (Toporov 1982: 3–61). S obvyklou důkladností V. Toporov předkládá archeologické, lingvistické a historické údaje, které ukazují, že v povodí horní Volhy a Oky žily baltské kmeny, jež si zachovaly svou kulturu, a na některých místech i svůj jazyk, až do 12. století; nelze zcela vyloučit ani existenci období baltsko-ruského bilingvismu.

Závěr: baltské *kikir- „hrách“ bylo rozšířeno na rozsáhlém území severovýchodní Evropy, od Baltského moře na západě až po horní tok Volhy a Oku na východě, a proto pr. keckers, keckirs „hrách“ nemůže být výpůjčkou z němčiny. Pr. keckers, keckirs „hrách“, sélské *čičir-<baltské *kikir- „hrách“, lat. cicer, -is „totéž“ a arm. sisern „totéž“ (< ide. *kiker-) tvoří izolexu baltských, italických a arménských jazyků.

21. CO ZNAMENALO PR. rapa?

V německo-pruském Elbingském slovníčku následuje po slově dewis „Bůh“ výraz rapa „Engel“ (Mažiulis 1981: 14). Je doloženo, že pro tento důležitý pojem náboženského a duchovního života užívali Prusové – stejně jako Litevci a Lotyši – přejatá slova: S. Grunau ve svém slovníčku uvádí angol „anděl“ (slovo, které se pravděpodobně dostalo přes polštinu), zatímco engels (přejaté z němčiny, srov. něm. Engel) nacházíme ve třetím katechismu (Mažiulis 1981: 49, 165, 168. K jejich historickému etymologickému kontextu viz Endzelīns 1943: 141, 167, 238; Mažiulis 1988: 77–78, 265; 1997: 12; Toporov 1975: 87; 1979: 41–42). Ve světle těchto skutečností se rapa jeví jako poměrně nečekané a nejasné označení anděla, takže není pochopitelné, proč by Prusové potřebovali vytvořit neologismus, a vzniká podezření, že zde možná něco není v pořádku.

F. Nesselmann se zmínil o tom, že již W. Pierson si povšiml, že při čtení glosy Engel – rapa došlo k omylu: místo něm. Eugel „ropucha“ bylo přečteno Engel „anděl“ a pr. rapa „ropucha“ spojil s litev. raupėžė, repečkā, rapūže, rūpužė, a tak

100 |

SIMAS KARALIŪNAS

pat su lat. ràpt ‘ropoti’ (Nesselmann 1873: 146). Įdomu, kad prūsų kalbos tekstuose raidės u ir n rašant taip pat kartais painiojamos (Endzelīns 1935: 103 [=Endzelīns 1980: 233]). „Vokiečių kalbos atlaso“ leksikai skirto tomo (Band IV, Gießen, 1955) žemėlapyje Nr. 4 yra suminėtos tokios rupūžės pavadinimo tarminės formos: Oigel, Oig(e), Oik(e), Ogel, Ockel⁴. Ypač svarbu, kad forma Oigel vartojama Westfalijoje, iš kur į prūsų kraštą buvo atsikėlę nemaža vokiečių kolonistų. Todėl H. Schallis visiškai teisus sakydamas, kad Elbingo žodynėlio glosoje Engel – rapa yra pr. ràpa ‘rupūžė’, tikriau sakant, ‘ropojantis gyvūnas’, ir jį siedamas su latvių kalbos veiksmažodžiais rāpuot, ràpt(ies) ‘ropoti, réplioti, šliaužti’, rāpus ‘ropomis, réplom’ (Schall 1966: 28). Minėto atlaso rupūžių pavadinimų arealus žymintis žemėlapis, be to, nurodo, kad šiaurės rytų Prūsijos kampe, į rytus nuo Kuršių marių, vokiečių tarmėse buvo vartojamas ir žodis Rapetschke su variantu Repetschke. H. Schallis mano, kad čia, skalvių plote, pr. ràpa išsilaikęs ligi pat naujųjų laikų (Schall 1966: 28–29). Nors ir nėra pakankamai aiškių fonetinių kriterijų atskirti prūsiškos kilmės vokiečių kalbos skolinius nuo jų lietuviškos kilmės, pastarosios dvi formos vis dėlto veikiau laikytinos į vokiečių kalbos tarmes Rytų Prūsijoje atėjusiomis iš lietuvių kalbos šnektų (Bielfeldt 1970: 48). Akademinio Lietuvių kalbos žodyno ir Lietuvių kalbos atlaso duomenimis, rapėčka LKŽₓ₁ 177, repėčka, repėčka, repėčke, repėčė ‘rupūžė’ LKŽₓ₁ 460 vartojami pačiame pietų vakarų lietuvių kalbos ploto pakraštyje (Lietuvių kalbos atlasas, I, 1977: 153, žemėl. Nr. 81), kuris ligi pat II pasaulinio karo ribojosi su vokiečių kalbos arealu. Jų darybos pamatas yra būdvardžiai repėckas, repėčkas, repėčkas ‘einantis visomis keturiomis, keturpėsčias’ LKŽₓ₁ 460, plg. dar prieveiksmius repėčka, repėčka, repėčka, repėčka ‘visomis keturiomis, ropomis’.

V litevských nářečích se užívají také názvy ropuchy s kořenovým vokalismem o (<ā): nář. ropūžė Pelesa, ropūžė ve slovníku A. Kuršaitise „ropucha (Bufo)“ LKŽₓ₁ 841, ropūžė v lazūnském nářečí (Petrauskas, Vidugiris 1985: 225) vedle rapušė, rapužė s krátkým kořenovým a v žietelském nářečí (Vidugiris 1998: 530). Základem jejich tvoření je zřejmě sloveso ropóti (-ója) „pohybovat se, lézt (obvykle o hmyzu a plazech)“, srov. také příslovce ropà „plazením, po čtyřech“. Výskyt podob s kořenovým vokalismem o (<ā) v litevských nářečích a jejich rozšíření směrem k jižnímu okraji, do historického území Jatvingů a Prusů, činí rekonstrukci slova rāpa v pruštině zcela možnou. V. Mažiulis ovšem upozorňuje, že tvar kmene rapa na ā (nom. sg. fem.) by byl v Elbingském slovníčku zapsán jako *rapo (s přechodem koncového ā v o, jako například galwo, mergo), a proto opravuje rapa na *rapan (Mažiulis 1997: 12). Neměli bychom však podceňovat ani logické vysvětlení J. Endzelīnse, že rapa, je-li to skutečné slovo, mohlo spolu s manga „prostitutka“ a merga „dívka, děvče“ ze slovníčku S. Grunaua pocházet z těch pruských nářečí, v nichž se samohláska ā po retnicích a velárách nelabializovala (Endzelīns 1943: 62). Mohlo tedy existovat i pr. rāpa (<*rāpā). Při zvažování této alternativy by však spíše vypadalo, že pr. ràpa mělo podobu *ràpaz- apod., a mělo tedy příponu *-az- (litev. -až-). Přípony -ėž- (/*-až-)/-ėž- lze rozlišit v litevských názvech ropuchy, jako jsou: rėpežė, repėžė, rėpežis „ropucha“ LKŽₓ₁ 466: rėpénti (-ėna) „lézt“ (srov. také repetóti [rėpetoti, repetoti] „lézt; jít po čtyřech…“); litev. bebėžė (a také bėbėžė) „ropucha; veš“ LKŽ₁ 705: bėbė „veš (v dětské

⁴ Šis šaltinis Lietuvoje neprieinamas. Cituojama pagal Schall (1966).

KALBOTYROS PASTABOS

101

řeči“); kr(i)upėža „ropucha, žabák (mírná nadávka)“ LKŽ^VI 651, 716: kr(i)ūpis, kr(i)ūpė. Existují i jiné přípony, např. -ek-/-ėk- ve slovech repėka, repėkė, rėpekė LKŽ^XI 463, obzvlášť oblíbené jsou přípony -už-/-ūž-: rāpuža, rāpužė, rapūžė (užívané jako nadávka) LKŽ^XI 180 vedle rapóti (-ója) „těžce jít, plazit se; lézt“; repūžė (rėpužė) LKŽ^XI 475: repénti (-éna) „lézt“; kūkužė (a kukužė) „ropucha (mírnější nadávka)“ LKŽ^VI 818: kukūtė „obojživelník poněkud podobný ropuše“.

Proto je nyní třeba jinak vykládat také lotyšská místní jména Rapa, Rapas a nespojovat je s pr. rapa (Dambe 1972: 58). Zdá se, že je nelze odlišit od lotyšských příjmení Rapa, Raps (&lt; *Rapas). Lotyšského původu jsou také litevská příjmení z okolí Rokiškisu Rapas a Rapis (bez přízvuku) (srov. Vanagas, red., 1989: 573–574). Jejich základem může být lotyšské sloveso iz-rapēt „hnít, rozpadat se, trouchnivět“ ME^I 789, srov. litev. rāpti (rãmpa, rāpo) „být nemocný“ LKŽ^XI 178.

Závěr: při čtení glosy Engel – rapa v německo-pruském Elbingském slovníčku pravděpodobně došlo k omylu: místo něm. Eugel „ropucha“ bylo přečteno Engel „anděl“.

LITERATŪRA

ANČITIS, K. 1935: Par Aknīstes izlok­sni. Filologu biedrības raksti 15, 161–196.

ANTTILA, R. [АНТТИЛА, Р.] 1997: Недостающие звенья в лексических цепочках. Балто-славянские исследования 1988–1996, Москва, 109–127.

BENKŐ, L., Hrsg., 1993: Etymologisches Wörterbuch des Ungarischen I, Budapest: Akadémiai Kiadó.

BERGMANE, A. e. a. 1959: Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika. I. Fonētika un morfoloģija, Rīgā: Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas izdevniecība.

BIELFELDT, H. 1970: Die baltischen Lehnwörter und Reliktwörter im Deutschen. RÜKE-DRAVINA, V., ed., Donum Balticum. To Professor Christian S. Stang on the Occasion of his Seventieth Birthday 15 March 1970, Stockholm: Almqvist & Wiksell, 44–56.

BLESSE, E. 1958: Zum lett. uguns ‘Feuer’. KZ 75 (3/4), 191–206.

BREIDAKS, A. 1999: Ievads baltu valodniecībā, 2. daļa, Daugavpils.

BŪGA, K. 1959, 1961: Rinktiniai raštai 2–3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

CHANTRAINE, P. 1968: Dictionnaire étymologique de la langue grecque, Paris: Klincksieck.

DAMBE, V. [ДАМБЕ, В.] 1972: Соответствия в топонимии Латвийской ССР с древнепрусским языком. Baltistica I priedas, 55–62.

DEROY, L., HALLEUX, R. 1974: A propos du grec ἤλεκτρον ‘ambre’ et ‘or blanc’. Glotta 52, 37–52.

DROTVINAS, V., red. 1987: Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas.

ENDZELĪNS J. 1913–1914/1974: Zu den kurischen Bestandteilen des Lettischen. Indogermanische Forschungen 33, 96–104 [=id., Darbu izlase II, 504–512].

ENDZELIN, J. 1922: Lettische Grammatik, Rīga: Kommissionsverlag A. Gulbis.

ENDZELĪNS, J. 1935/1980: Prūšu tekstu grafika. Filologu biedrības raksti 15, 86–103 [=id., Darbu izlase III (2), Rīga, 1980, 211–233].

ENDZELĪNS, J. 1940/1980: [Recenzija] Die Kurenfrage von V. Kiparsky (Annales academiae scientiarum Fennicae B XLII). Helsinki, 1939. 474. Filologu biedrības raksti XX, 248–258 [=id., Darbu izlase III (2), Rīga, 1980: 553–565].

ENDZELĪNS, J. 1943: Senprūšu valoda, Rīga: Universitātes apgāds.

ENDZELĪNS, J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.

EH – Endzelīns J. un Hauzenberga E. 1946: Papildinājumi un labojumi K. Mīlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, II, Rīga: Kultūras fonds.

102

SIMAS KARALIŪNAS

ERNOUT, A., MEILLET, A. 1959: Dictionnaire étymologique de la langue latine, 4ᵐᵉ éd., Paris: Klinck-sieck.

FRAENKEL, E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch I, Heidelberg: Winter, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

FRISK, H. 1970: Griechisches etymologisches Wörterbuch II, Heidelberg: Winter.

GĀTERS, A. 1979: Dzintarzeme (Bernsteinland) in den Dainas und die lettische Bezeichnung für Bernstein. Humanitas Religiosa. Festschrift für Haralds Biezais, Stockholm: Almqvist & Wiksell, 283–294.

GERULLIS, G. 1922: Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig: Vereinigung Wissenschaftlicher Verleger.

KABELKA, J. 1982: Baltų filologijos įvadas, Vilnius: Mokslas.

KARALIŪNAS, S. 1972: Sėlių kalba. Mokslas ir gyvenimas 1, 17–19.

KARALIŪNAS, S. 1990a: Etymological Notes on Lithuanian Hydronyms. Beiträge zur Namenforschung. Neue Folge 25(1), 85–88.

KARALIŪNAS, S. 1990b: Notes on Latvian Etymology. Metuzāle-Kangere, B. & Rinholm, H., eds., Symposium Balticum. A Festschrift to honour Professor Velta Rūķe-Draviņa, Hamburg: Helmut Buske, 177–180.

KARALIŪNAS, S. 1991: Kalbotyros pastabos. Lietuvių kalbotyros klausimai 29, 65–79.

KARULIS, K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca, II, Rīga: Avots.

KIPARSKY, V. 1939: Die Kurenfrage, Helsinki (Annales academiae scientiarum Fennicae B XLII).

KIPARSKY [КИПАРСКИЙ], V. 1973: О балтизмах русского литературного языка. Baltistica 9 (1), 67–70.

KLUGE, F. 1989: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 22. Auflage völlig neu bearbeitet von Elmar Seebold, Berlin–New York: De Gruyter.

KUŠKIS, J. 1967: Dažas sēļu valodas vokālisma īpatnības pēc mūsdienu latviešu valodas sēlisko izlokšņu materiāliem. Latvijas Valsts universitātes Zinātniskie raksti, 60. sējums, 9. A laidieņs, Rīga, 9–20.

LARIN, B. A. 1956: О слове янтарь. Sokol̦s, E., ed. Rakstu krājums. Veltījums akadēmiķim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei, Rīga: Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas izdevniecība, 149–162.

LAUČIŪTĖ, J. [ЛАУЧЮТЕ, Ю. А.] 1982: Словарь балтизмов в славянских языках, Ленинград: Наука.

Lietuvių kalbos atlasas I. Leksika, Vilnius: Mokslas, 1977.

LKŽ = Lietuvių kalbos žodynas I, red. J. Balčikonis e.a., Vilnius, 1941–.

²LKŽ = Lietuvių kalbos žodynas I, antras leidimas, red. J. Kruopas, Vilnius, 1968.

MAYRHOFER, M. 1963: Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch des Altindischen, II, Heidelberg: Winter.

MAYRHOFER, M. 1996: Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen, II, Heidelberg: Winter.

MAŽIULIS, V. 1988, 1993, 1997: Prūsų kalbos etimologijos žodynas I, Vilnius: Mokslas; II, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla; IV, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

MAŽIULIS, V. 1981: Prūsų kalbos paminklai, II, Vilnius: Mokslas.

ME = K. Mülenbacha Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, nobeidzis J. Endzelīns. IV, Rīga: Kultūras fonds, 1929–1932.

MIKKOLA, J. J. 1938: Einiges über den eurasischen Bernsteinhandel. Senatne un māksla 1, Rīga, 33–37.

MUCH, R. 1937: Die Germania des Tacitus, Heidelberg: Winter.

MUCH, R. 1967: Die „Germania“ des Tacitus. Dritte, beträchtlich erweiterte Auflage, unter Mitarbeit von Herbert Jankuhn herausgegeben von Wolfgang Lange, Heidelberg: Winter.

NESSELMANN, G. H. F. 1873: Thesaurus linguae prussicae. Der preussische Vocabelvorrath, Berlin: Ferdinand Dümmler.

PAKALKA, K. e. a., 1979: Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslas.

PETRAUSKAS, J., VIDUGIRIS, A. 1985: Lazūnų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas.

KALBOTYROS PASTABOS | 103

Rix, H., Hrsg. 1998: Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen, Wiesbaden: Ludwig Reichert Verlag.

Rosinas, A. 1988: Baltų kalbų įvardžiai, Vilnius: Mokslas.

Rudzīte, M. 1964: Latviešu dialektoloģija, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.

Rudzīte, M. 1996: Latviešu valodas sēliskās izloksnes. Latvijas Zinātņu Akadēmijas Vēstis, A daļa, 50(4/5), 45–50.

Rudzīte, M. [Рудзите, М. К.] 1980: К вопросу о селах на правобережье Даугавы. Цимерманис, С., ред., Этнографические и лингвистические аспекты этнической истории балтских народов, Рига: Зинатне, 159–163.

Sabaliauskas, A. 1957: Dėl žirnio pavadinimo kilmės. Literatūra ir kalba 2, 346–355.

Schall, H. 1966: Baltische Gewässernamen im Flußsystem „Obere Havel“. Baltistica 2(1), 7–42.

Schmalstieg, W. R. 1976: Studies in Old Prussian, University Park and London: Pennsylvania State University Press.

Schmid, W. P. 1983: Zum baltischen Dialekt auf der Kurischen Nehrung. Indogermanische Forschungen 88, 257–268.

Schmid, W. P. 1989: Nahrungskurisch. Sprachhistorische und instrumentalphonetische Studien zu einem aussterbenden Dialekt, Wiesbaden: Franz Steiner Verlag.

Schmid, W. P. 1993: Bemerkungen zu litauisch gintaras ‘Bernstein’. Grinda, K. R., Wetzel, C.-D., Hrsg., Anglo-Saxonica. Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte der englischen Sprache und zur altenglischen Literatur. Festschrift für Hans Schabram zum 65. Geburtstag, München: Fink, 425–430.

Seldeslachts, H., Swiggers, P. 1995: Remarks on Baltic, Slavic and Latin tool names. Linguistica Baltica 4, 23–33.

Sittig, E. 1934–1935: Die Aestier. Studi Baltici 4, 18–20.

Skardžius, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Sławski, F. 1952: Słownik etymologiczny języka polskiego I, Kraków: Towarzystwo Miłośników Języka Polskiego.

Stang, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsö: Universitetsforlaget.

Toporov, V. N. 1975, 1979, 1980: Прусский язык. Словарь (А–Д), (Е–Н), (I–К), Москва: Наука.

Toporov, V. N. 1982: Древняя Москва в балтийской перспективе. Балто-славянские исследования 1981, Москва, 3–61.

Trautmann, R. 1910: Die altpreußischen Sprachdenkmäler, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Trautmann, R. 1925: Die altpreußischen Personennamen, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Trubačev, O. N. 1980: Из балто-славянских этимологий. Этимология 1978, Москва, 7–18.

Vanagas, A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

Vanagas, A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Vanagas, A., red., 1989: Lietuvių pavardžių žodynas II, Vilnius: Mokslas.

Vasmer [Фасмер], M. 1978: Этимологический словарь русского языка IV, Москва: Прогресс.

Vidugiris, A. 1998: Zietelos šnektos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Voigt, V. 1970: Hungaro-Baltica. Rüke-Dravina, V., ed., Donum Balticum. To Professor Christian S. Stang on the Occasion of his Seventieth Birthday 15 March 1970, Stockholm: Almqvist & Wiksell, 574–580.

Walde, A., Hofmann, J. B. 1938: Lateinisches etymologisches Wörterbuch I, Heidelberg: Winter.

Simas Karaliūnas Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva

Gauta 2001 06 18