ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVI (2002), 1–17

Fonologické interpretace zvuků litevského jazyka

Kazimieras Garšva

Institut litevského jazyka, Vilnius

Článek se zabývá řadou sporných otázek litevské fonologie. Pozornost je věnována fonologické interpretaci (1) periferních fonémů, (2) kvantity samohlásek, (3) diftongů (zejména stoupavých diftongů [ie] a [uo]), (4) afrikát a (5) korelace palatalizace.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

Článek pojednává o fonémech litevského jazyka (samohláskách, souhláskách), jejich variantách a spojeních fonémů (diftongy, dvojhlásky). Fonologický systém litevského jazyka je v zásadě jednotný. V nářečích není fonologických rozdílů mnoho. Je v nich více pravidelných hláskových změn a často méně periferních fonémů.

Lingvisté různých období a fonologických škol popisovali fonémy litevského jazyka podle odlišných kritérií, a proto uvádějí různý počet fonémů.

Ve fonologickém systému spisovné litevštiny se rozlišovalo 5 až 14 samohlásek, až 6–8 diftongů, 33–45 souhlásek a také 2–3 přízvuky (srov. Klimas 1970; Ambrazas, red. 1997: 23, 29). Počet fonémů závisí na tom, zda jsou následující jevy považovány za samostatné fonémy a zařazovány do segmentální roviny:

a) kvantita samohlásek, tj. dlouhé a krátké samohlásky,

b) diftongy a afrikáty (spojení samohlásek a souhlásek),

c) palatalizace (velarizace) samohlásek, diftongů a souhlásek,

d) samohlásky a souhlásky vyskytující se pouze v přejatých slovech.

Ještě složitější a méně prozkoumaný je fonologický systém nářečí. Fonologie aukštaitských nářečí (zejména jižních) se více podobá spisovnému jazyku než žemaitským nářečím.

Metodika naší práce vychází z tvrzení pražské, moskevské a litevské fonologické školy, že pro jazyk je důležité pouze to, co lidské ucho slyší a rozlišuje. Neslyšitelné, sluchem nevnímatelné a nerozlišitelné hláskové vlastnosti nemohou být fonologickými prvky jazyka – v jazykovém systému neexistují (viz Girdenis 1995: 248).

Některé fonémy je obtížné odlišit od prozodém. Nesegmentální rysy se od segmentálních liší délkou. Nesegmentální (prozodické) jazykové jevy mohou být delší než foném (například slovní přízvuk, větná intonace) i kratší než foném (například mora, kterou uznávají někteří lingvisté – část dlouhého vokalického fonému). Fonetické jednotky delší než foném se nazývají supersegmentální (česky nadsegmentální), kratší než foném subsegmentální (Garšva 1977: 6–7).

2 |

KAZIMIERAS GARŠVA

1. SAMOHLÁSKY

1.1. Fonémy a periferní fonémy

Systém samohlásek spisovné litevštiny je následující: /iː/ /uː/ /i/ /u/; /eː/ /oː/ ([ɛ]) (/ɔ/); /eː/ /aː/ /e/ /a/

Ve schématu uvádíme v hranatých závorkách periferní fonémy, užívané pouze v přejatých slovech, a poziční varianty. Přízvučné a nepřízvučné fonémy se mohou navzájem lišit kvalitou i kvantitou, srov.: tìs – tōs – tē·s – tàs, vìs – vē·s – vō·s – vìs – vès, sė·ko – sā·ko – sūko, tí·ko – tē·ko – tā·ko – tiko – tūko atd.; nòsi – nōsis, dì·dis – didìs, lì·s – lìs, šì – šì, skì·rù – skirù; kel̃·ù – kel̃ù, til̃·ù – til̃ù, tū – tū, lū·pa – lūpa, pū·s – pūs, dur̃·ù – dur̃ù; mè·s – mès, kā·te – kā·te; mā·žas – mažàs, mā·no – māno, rā·stu – rāstu; pō·ra – pōra (slovní páry, které se liší nejen samohláskami, ale také tvrdostí a měkkostí souhlásek, nejsou minimální).

Dlouhé a krátké samohlásky vysokého stupně otevřenosti /iː/: /i/, /uː/: /u/ a samohlásky nízkého stupně otevřenosti /eː/: /e/, /aː/: /a/ se střídají jak v témže slově, tak ve slovech různého významu. Dlouhý foném oː se vyskytuje v domácích slovech, zatímco krátký periferní foném (/ɔ/) se vyslovuje pouze v mezinárodních slovech, proto se opozice /oː/: (/ɔ/) vyskytuje jen v několika slovech různého významu: jó·do – jōdo, jō·nas ‘Jonas’ – jōnas, sō·da ‘sodą’ – sōda; šōko – šōko, tōlis – tōlis. Minimální páry s periferním fonémem (/ɔ/) se tedy liší frekvencí (je jich podstatně méně) a distribucí (vyskytují se pouze ve slovech různého významu).

Samohláska [ɛ], kterou vyslovuje jen několik mluvčích spisovného jazyka a která proto netvoří ani jeden minimální pár užívaný všemi mluvčími spisovného jazyka či nářečí, se považuje za fakultativní variantu samohlásky /e/, srov.: mėtras / mętras, ėšelōnas (ęšelōnas asi nevyslovuje nikdo), ėstas – ēstas / ęstas, gęstu · ‘gestų’ – gēstu / gęstu (srov. Kazlauskas 1966: 74; Girdenis 2000: 105).

Rozlišují se tři hlavní třídy samohlásek (dvě z nich podle pohybu jazyka): 1) přední /iː/, /i/, /eː/, /e/, /ɛ/, /e/, /i/, /e/ a zadní /uː/, /oː/, /aː/, /u/ (/ɔ/), /a/; 2) vysoké /iː/, /uː/, /i/, /u/, střední /eː/, /oː/, (/ɔ/) a nízké /e/, /aː/, /e/, /a/; 3) dlouhé /iː/, /uː/, /eː/, /oː/, /eː/, /aː/ a krátké /i/, /u/, (/ɔ/), /e/, /a/.

1.2. Varianty samohlásek [eː] a [aː], [ɛ] a [a]

V aukštaitských nářečích mohou být [eː], [ɛ] a [æː] ([à·]), [æ] ([à]) nikoli fakultativní, nýbrž poziční varianty. Avšak ani po měkké souhlásce se varianty samohlásek [a] a [e] ve spisovném jazyce a ve východoaukštaitských nářečích často nesplývají. E. Mikalauskaitė (1975: 24) již v roce 1964 napsala, že „v této pozici umí téměř celá Litva vyslovit [aː]“, tj. rozlišuje například sloveso siaũbia (inf. siaũbti) od vokativu podstatného jména siaũbe (nom. sg. siaũbas). Z našich 167 respondentů vyslovilo koncovou samohlásku ve slově kelia (otevřené a) 151 osob, tedy 90,4% (9,6% vyslovilo zavřené e). Z 15 lingvistů-lituanistů spisovné jazykové dvojice slov suñkę – suñkią, gilė – gilià, žymės –

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS | 3

žym ias, pokud – jai atd. rozlišovalo 9–12 osob (většina) (Garšva 2001: 142–148). Těžko lze takovou výslovnost interpretovat jako knižní. Zdá se, že tato výslovnost už není umělá, nýbrž se do značné míry stává všeobecnou.

Pagal A. Pakerio Lietuvių bendrinės kalbos fonetikos (1986: 56, 62) vadovėlį aukštųjų mokyklų lituanistai mokomi, jog „žodžio viduje ir gale po minkštųjų priebalsių balsį [a·] pakeičia balsis [e·]“, o balsį [a] – [e]. Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (Ambrazas, red. 1997: 23, 24) teigiama, jog po minkštųjų priebalsių balsiai /a·/, /a/ neknyginėje tartyje dažniausiai sutampa su /e·/, /e/, plg.: gilias – gilės, seniai – seneli, o „daugelyje tarmių, dažniausiai ir bendrinėje kalboje, balsių /a·/: /e·/ ir /a/: /e/ opozicija po visų priebalsių neutralizuojama: pozicijoje [C’–] /a· a/ dažniausiai tariami kaip /e· e/, o junginių su nepalatalizuotu priebalsiu ir ē nebūna“. Vakarų aukštaičiai kauniškiai, sudarantys bendrinės kalbos fonetikos pagrindą, po minkštojo priebalsio žodžio gale balsio [a] dažniausiai, rodos, nesuplaka su [e], pvz.: pėkšč’a ‘pesčia’, plauk’a. Galinis [ā] (< [a]) tariamas ne tik Lietuvos Respublikos plote, bet ir pačiose rytinėse vilniškių šnektose, kurioms lietuvių bendrinė kalba turėjo arba mažą įtaką, arba jokios (pavyzdžiui, Uodegėnuose): švin’c’a ‘švenčia’, rai.k’a ‘reikia’.

Nelze tedy tvrdit, že část mluvčích dokáže za uměle vytvořených podmínek na konci slova rozlišovat varianty /a·/, /a/ od /e·/, /e/ pouze podle zásad odrážejících se v pravopisu. V kořeni slova tyto poziční varianty zřetelně rozlišují například severní panevėžiškiai: aš ‘jsem’ – ėš ‘jsi’, gė·r ‘dobrá’ – gė·r ‘pije’, gã·r ‘dobrá’ – gė·r ‘dobří’, nėš ‘nesu’ – nėš ‘neseš’. Na konci slova panevėžiškiai vyslovují zavřené e: mė· ‘me’ (zvukomalebné slovo), láime ‘štěstí’.

Názory se shodují pouze v otázce absolutního začátku slova ve spisovném jazyce [e·], [e], kde se kvalita samohlásky nemění. Pro [e·], [e] v kmeni a na konci slova existují nejméně čtyři doporučení lingvistů: 1) na absolutním začátku slova, na absolutním konci a před měkkými souhláskami vyslovovat zavřené (napjatější, přednější) [e], před tvrdými souhláskami otevřené [e] (K. Garšva); 2) druhý názor se do značné míry shoduje s prvním, ale na konci slova se navrhuje vyslovovat pouze e (A. Girdenis); 3) dlouhé a polodlouhé [e·], [e·] (v dvojhláskách) vyslovovat jako [a·], [a·], krátké jako [e] (V. Vitkauskas); 4) všude psát a vyslovovat [e·], [e] (V. Vaitkevičiūtė; [a·], [a] jsou někdy možné pouze jako fakultativní varianty; dříve se připouštěla i jejich výslovnost na konci slova – A. Pakerys). Na řešení této otázky závisí nejen výslovnost spisovného jazyka, ale také popis morfonologických jevů.

1.3. Kvantita samohlásek

Ve všech litevských nářečích se rozlišují dlouhé a krátké samohlásky v přízvučných slabikách, zatímco v nepřízvučných slabikách se dlouhé samohlásky buď zachovávají, nebo se zkracují na polodlouhé či krátké.

Existují čtyři interpretace dlouhých a krátkých samohlásek – považují se za: 1) samostatné fonémy (většina litevských a dalších lingvistů); 2) samohlásku „neutrální“ délky a

·Tento jev se vyskytuje v jihovýchodoaukštaitském nářečí. Při pojednání o výslovnosti samohlásek a dvojhlásek spisovného jazyka, když je třeba zdůraznit vliv pravopisu nebo se citují zdroje se zjednodušeným přepisem, se měkkost souhlásky označuje znakem <i>.

4 |

KAZIMIERAS GARŠVA

ilgumo požymio (prozodemos) junginiu (Svecevičius 1964: 25–26 ir t. t.); 3) morfemų skiriamuoju požymiu (Garde 1968: 161); 4) viena trumpąja fonema (mora) ir dviejų morų junginiu (Trubeckoj 1960; Heeschen 1968; Kenstowicz 1970). Pirmuoju ir ketvirtuoju atvejais kiekybė priskiriama segmentiniam lygmeniui, antruoju ir trečiuoju – viršsegmentiniam lygmeniui (prozodijai).

Každé z uvedených pojetí má své výhody a nevýhody (zde jsou seřazena podle míry opodstatněnosti). Ze čtyř interpretací volíme tu, která má nejméně nevýhod – první. Ta lépe odpovídá také experimentálním údajům (Pakerys 1995: 26–73), podle nichž se pouze samohlásky nízkého vzestupu [eˑ]: [e], [ɑˑ]: [ɑ] liší více kvantitou (délkou–krátkostí), zatímco samohlásky vysokého vzestupu [iˑ]: [i], [uˑ]: [u] kvalitou (napjatostí–nenapjatostí). Delší samohlásky jsou napjatější.

Ve spisovném jazyce se rozlišuje šest typů samohlásek: I, U, E, O, Æ, A. Každý typ by tvořily dva fonémy lišící se spektrem (napjatostí–nenapjatostí). Tuto myšlenku konkretizovali A. Girdenis (1967: 4, 1981: 131), J. Kazlauskas (1968: 13, 14) a zejména A. Pakerys (1986: 27–37 atd.), který rozlišoval dlouhé–napjaté a krátké–nenapjaté samohlásky.

Samohláska v litevštině, která náleží k určitému morfému, si často zachovává stejnou kvantitu. To zmátlo P. Garda (Garde 1968: 160–165), který kvantitu považoval za vlastnost morfémů, nikoli samohlásek. Takovému pojetí brání i poměrně četné výjimky v kořeni slov; srov.: gir'a ‘les’ – gí·rė ‘chválil’, lí·ti ‘pršet’ – líjo, kí·la ‘stoupá’ – kilo, bū·na ‘bývá’ – bū·vo, kà·sa – kàs. V koncovkách slov závisí kvantita samohlásky na tvaru slova, srov.: gen. pl. namų ‘domů’ – instr. sg. namù, ví·ru ‘mužem’ – ví·ru ‘mužem’, nom. sg. lí·gus ‘rovný’ – nom. pl. lí·gu·s ‘rovní’ atd.

Fonetiko V. Artiomovo mokinys B. Svecevičius (1964) kiekybę laikė intonacijos požymiu. Kiti tyrėjai šio požiūrio neparėmė.

Fonologové si všimli, že prozodické jednotky se vyznačují proměnlivostí (místo přízvuku), stupňovitostí (délka, polodélka, krátkost) a pouze jedním distinktivním rysem (samohlásky a souhlásky jich mají více).

Opozice dlouhých a krátkých samohlásek ve spisovném jazyce se vyskytuje za stejných podmínek. Kvantita se určuje v úseku jednoho fonému, a proto ji lze považovat za distinktivní rys samohláskových fonémů (Girdenis 1995: 252). Při přechodu z fonologické roviny na morfologickou se ukazuje, že kvantita stejně jako přízvuk a intonace náleží také určitým morfémům, a proto by bylo možné uvedené jevy s výjimkami nazývat „morfoprozodémy“.

Nářečí, v nichž se kvantitativní opozice zachovala pouze v přízvučných slabikách, ještě více podporují prozodickou interpretaci kvantity. Například v severním panevėžišském nářečí se zřetelně rozlišují dlouhé, polodlouhé a krátké samohlásky (existuje systém tří délek), avšak jednotlivá samohláska může mít nejvýše dva fonologické stupně délky. V přízvučné (silné) pozici tvoří samohlásky vysokého a nízkého vzestupu kvantitativní opozici (I), zatímco samohlásky středního vzestupu opozici netvoří (II):

I 1. Samohlásky [iˑ], [iˑ], [uˑ], [u] jsou dlouhé a polodlouhé (příklady viz dále; Garšva 1977: 80); 2. Samohlásky [eˑ], [e], ([æˑ], [æ]), [ɑˑ], [ɑ] jsou dlouhé a krátké;

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS

5

II 3. Samohlásky [ẹˑ] ([ɛˑ]), [oˑ] jsou přízvučné pouze dlouhé; 4. Samohlásky [ẹ] ([ẹ]), [ọ] jsou přízvučné pouze krátké.

Postavení krátkých samohlásek [ẹ], [e], [ọ], [a] v systému samohlásek lze vysvětlovat dvojím, nebo dokonce trojím způsobem: 1) podle kvalitativní podobnosti by je bylo možné spojovat s dlouhými [ẹˑ], [eˑ], [oˑ], [aˑ]; 2) podle střídání v téže morfémě se samohláskami [i.], [eˑ], [u.], [aˑ] by bylo možné hlásky [ẹ], [e], [ọ], [a] považovat za poziční (varianty s posunutým přízvukem) těchto samohlásek; 3) krátké [ẹ], [ọ] nepřiřazovat ani k jedněm, ani k druhým a považovat je za samostatné fonémy.

Samohlásky [ẹ], [ọ] se v téže morfémě nestřídají se samohláskami [eˑ], [oˑ] (jako dlouhé a krátké [e], [a] navzájem), nýbrž se samohláskami [i.], [u.], srov.: sk’ẹr’ ‘skiriù, skiri’ – s’kì.r’ ‘skiria’, s’kẹˑr’ ‘skė̃rį’; k’ọr’ ‘kuriù, kurì’ – kù.r’ ‘kùria’, k’ọr’ ‘kõrį’, takže s dlouhými lze spojovat pouze samohlásky [e], [a].

Krátké [ẹ], [e], [ọ], [a] by bylo možné považovat za poziční varianty samohlásek [i.], [eˑ], [u.], [aˑ] pouze tehdy, kdyby v oné hypotetické kategorii dvou typů přízvuku, která z větší části odpovídá diachronní kategorii – hlavnímu a posunutému přízvuku –, platilo toto rozlišení. Když však uvažujeme synchronně, „nevíme“, který přízvuk je hlavní a který posunutý, a jak ukazují naše sluchové experimenty, tyto přízvuky se dnes sluchem rozlišují jen velmi málo; zjištěné rozdíly mezi nimi lze označovat pouze přízvuky. Kromě toho mohou být přízvučné nejen dlouhé, ale také krátké (polodlouhé) samohlásky, a to jak s hlavním, tak s posunutým přízvukem. V pozici hlavního přízvuku mohou být polodlouhé [i.], [u.] podle pořadí v kterékoli slabice slova, zatímco samohlásky [ẹ], [e], [ọ], [a] zůstávají přízvučné krátké převážně v poslední slabice slova, ale vyskytují se i ve slabikách vzdálenějších od konce slova (ve slovesech odvozených od zvukomalebných slov, srov. trèptalėja ‘trèptelėjo’, ve slovech přejatých z jiných jazyků, srov. làtvė ‘Latvija’, a na některých nářečních územích v příponě komparativu přídavných jmen -ėsnis, -ė). Jestliže přízvučné krátké samohlásky s hlavním přízvukem zůstávají převážně pouze v poslední slabice, s posunutým přízvukem se tyto samohlásky vyskytují nejen v poslední, ale také v předposlední slabice; jejich krátkost se navíc často nevysvětluje ani ve slabikách dále od konce.

Konečnou odpověď ohledně příslušnosti samohlásek [e], [ọ] poskytuje nepřízvučná pozice. Nepřízvučné samohlásky [i] – [e], [u] – [ọ] jsou volné varianty, a proto je třeba i v přízvučné pozici (v níž se opozice těchto samohlásek neneutralizuje) považovat samohlásky [ẹ], [ọ] za krátké varianty samohlásek [i.], [u.]. Samohlásky [e], [a], stejně jako dlouhé [eˑ], [aˑ], jsou samostatné fonémy.

V panevėžyském nářečí se v téže přízvučné pozici vyskytuje opozice dlouhých a polodlouhých, případně dlouhých a krátkých samohlásek (neutralizuje se pouze v koncové otevřené slabice) a kvantita samohlásek by byla distinktivním rysem náležejícím fonémům. Samohlásky, které mohou být přízvučné pouze dlouhé ([eˑ], [oˑ]) nebo pouze krátké ([ẹ], [ọ]), netvoří korelaci podle délky a krátkosti. (Vycházíme-li pouze ze samohlásek [eˑ], [oˑ], které se v nepřízvučné slabice zkracují, bylo by možné kvantitu přiřadit také k suprasegmentální rovině.)

Při opozici dlouhých a polodlouhých [iˑ], [i.], [uˑ], [u.] rozlišují minimální páry pouze slova s odlišným významem, např.: skìla ‘skylė’ – skì.la ‘skilo’, mùš ‘Mūša’ – mù.š ‘mūša’, tedy si tyto samohlásky v přízvučné pozici zachovávají stejnou kvantitu. Dlouhé a krátké fonémy /eː/, /e/, /aˑ/, /a/ naopak nejčastěji rozlišují tvary téhož slova (kterých je v jazyce nejvíce) a mnohem vzácněji různá slova, např.:

6 |

KAZIMIERAS GARŠVA

nejčastějších v jazyce) a mnohem vzácněji různá slova, např.: kė'l ‘kėlia, kėli, kėlią’ – kèl ‘kelių, keli’.

Přízvučné krátké samohlásky lze občas v téže pozici prodloužit téměř na polodlouhé (zejména při zdůraznění slabiky v důsledku intonace), význam slova se tím však nemění. Takto prodloužené samohlásky lze považovat za fakultativní varianty krátkých fonémů, někdy i se stylistickým významem (podobně i dřívější dlouhé samohlásky [i·], [ė·], [u·], [o·] se v nepřízvučné slabice velmi zřídka vyslovují jako polodlouhé, nikoli krátké, a jsou fakultativními variantami krátkých pozičních variant, např.: gi.vi'bės ‘gyvybės’, bù.vo.m ‘buvome’).

Získají-li přízvuk hlavní nebo vedlejší, samohlásky v nářečích zůstávají delší nebo se prodlužují. Všude však existují pouze fonémy dvou délek a všechny ostatní hlásky jsou pozičními variantami (srov. Kazlauskaitė 2001; Kazlauskienė 2001). Popisy fonémů nízkého vzestupu se třemi délkami jsou chybné.

Dž. Treigeris (Trager 1940: 31; 1941: 139–141) lietuvių ir latvių ilguosius balsius laikė dviejų elementų grupėmis (dvigubais junginiais), o chorvatų kalboje kiekybę atskyrė nuo fonemos ir laikė prozodema. Kiekybę prozodema (trukme besiskiriančia nuo fonemų) daugiausia laikė Prahos ir Londono kalbinių mokyklų atstovai. Amerikos deskriptyvistai, Maskvos fonologinės mokyklos atstovai kai kurių kalbų kiekybę priskyrė segmentiniam lygmeniui (Kuznecov 1970: 339–344).

Dlouhé samohlásky se také pokoušejí rozkládat na 2–3 móry. Podle teorie mór je dlouhá samohláska spojením dvou stejných krátkých fonémů (mór), které náleží jedné slabice. Vzala se v úvahu při popisu „politonálních“ jazyků, protože dva typy přízvuku (přízvuky) údajně existují nejen v dvojhláskách (spojeních dvou fonémů), ale i v dlouhých samohláskách. V přízvučné móře prý tón stoupá: přízvuk na první móře je akút, na druhé cirkumflex.

Tato teorie se pro litevštinu nehodí, protože přízvuky nejsou zcela závislé na přízvukování: nejsou vlastností slov ani tvarů, nýbrž dodatečným rysem některých morfémů, který s přízvukem souvisí jen v malé míře. Přízvuky dvojhlásek se liší spíše kvalitou téhož prvního prvku než kontrastem mezi prvním a druhým prvkem. Dlouhé samohlásky [o·], [ė·] nemají rovnocenné krátké protějšky, z nichž by se skládaly (Girdenis 1995: 259–260). Ukázalo se, že náš jazyk není tónový; kromě toho se úloha přízvuků dvojhlásek a samohlásek zásadně liší v důsledku odlišného kontrastu. V litevštině se dva sousední krátké vokály jen zřídka stahují v jeden (srov. paakėti, priiminėti – pasilsėti ‘pailsėti’), což umožňuje považovat dlouhé samohlásky za samostatné fonémy (Kuznecov 1970: 344).

A. Baranauskas (Baranovskij 1898: 21–23) vienmorais laikė trumpuosius balsius, dvi­morais – pusilgius, trimorais – ilguosius balsius. Fonetškai tokios abstrakcijos proporcijos įmanomos, bet nėra tikslios: pusilgė balsis žodžio viduje, gale ir nekirčiuotas, pavyzdžiui, uteniškių tarmėje, ilgesnis už trumpąjį 2,1, 1,7, 1,9 karto, ilgasis balsis – 2,4, 2,1, 2,7 karto (Girdenis 2001: 270). Panevėžiškių tarmėje labai trumpėja ir redukuojami nekirčiuoti balsiai.

J. Stepanov rozlišoval jedno-, dvou- a třímórové samohlásky a zákony metatonie A. Leskyho vysvětloval pomocí mór (viz Rodionov 2001: 432–433). Při modelování historické akcentuace se J. Stepanov domníval, že akút byl ve dvoumórové slabice a cirkumflex v třímórové slabice. Při posunutí přízvuku doleva se jedna móra ztratila,

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS

7

a přízvuk ve druhé, levé móře slabiky se změnil z akutového na cirkumflexový. Metatonii pomocí mór je obtížné přesvědčivě zdůvodnit.

Zajímavá teorie mór se neosvědčila v žádném evropském jazyce s přízvuky: ani v lotyštině (srov. Ivanov 1959: 134), ani v srbštině či chorvatštině (Kuznecov 1970: 343–344), ani v severních skandinávských jazycích (Kacnel’son 1966: 37–38, 120–121).

2. D V O J H L Á S K Y

2.1. Smíšené dvojhlásky a složené diftongy

Největší problém představuje fonologická interpretace diftongů v některých indoevropských jazycích. V angličtině, němčině, rumunštině (srov. Gordina 1966: 174–175; Głušak 1966: 379–381), litevštině a dalších jazycích se diftongy považují buď za fonémy, nebo za spojení dvou fonémů, případně se některé pokládají za fonémy a jiné za spojení samohlásek či jejich varianty. V baltistice se zřejmě brzy dospěje k jednotnému názoru, protože obě strany lingvistů mají své argumenty. Počet lingvistů zastávajících ten či onen názor v tomto případě příliš mnoho neznamená, neboť závisí na počtu žáků, které daný vědec vychoval.

V litevštině se rozlišují souznělé diftongy [ie], [uo], složené diftongy [ai], [au], [ei], [ui], [eu], [oi], [ou] (poslední tři se vyskytují pouze v přejatých slovech, srov. Ambrazas, ed. 1997: 22) a smíšené dvojhlásky, jejichž první složku v celé litevštině tvoří krátké samohlásky [i], [e], [u], [a] a druhou sonanty [l], [r], [m], [n].

Smíšené dvojhlásky [il], [ir], [im], [in], [el], [er], [em], [en], [ul], [ur], [um], [un], [al], [ar], [am], [an] a složené diftongy jsou nepochybně spojení dvou fonémů. Vyskytují se pouze před souhláskami a na konci slova (před pauzou), zatímco před samohláskami se rozdělují do dvou slabik: kíl–ti: ki–lo, kél–ti: kė–lia, kūl–ti: kū–lia, kál–ti: kà–la (diftongy se rozdělují méně často: badū–ti: badà–vo (všechny odvozeniny s příponou –auti), gáu–ti: gā–vo, sáu: sa–vė, ū–ti: ū–ja). Složky obou typů dvojhlásek se nahrazují jinými fonémy, např.: gilti: gulťi: gelti; šalti: šelti:šilti; kalti: kar­ti: kašti; kaito (: krito): kálto: kárto; válgai: válgei: válgiui; máuti: málti atd. V důsledku střídání samohlásek se v témže morfému mohou změnit obě části dvojhlásky: kìlti: kỳla, slenka: slinko, málti: mìltai, pláuti: plóvė a podobně.

Na rozdíl od dvojhlásek se diftongy do dvou slabik rozdělují jen velmi zřídka. K tomu dochází i u dlouhých samohlásek (lȳ–ti: lī–jo, žū–ti: žū–vo), proto jsou tento i další argumenty pouze doplňkové. Pro fonologickou dvojčlennost složených diftongů však existují i jiné argumenty: jsou delší než dlouhé samohlásky (i souznělé diftongy, viz Pakerys 1986: 190), na konci slova, a dokonce i uprostřed něj, se jejich druhá složka může střídat se souhláskami j, v: dat. sg. túrgui: lok. túrg uje, táu: távo, sáu: sávo, sudiėu: su Dievù, ù–ti: ù–ja, gáu–ti: gá–vo. Proto se navrhuje považovat druhé složky složených diftongů za varianty fonémů /j/, /v/.

Pirmojo akademinės gramatikos leidimo (Ulvy das, red. 1965: 57) teiginiai, jog sudėtinių dvibalsių abu dėmenys priklauso tik tam pačiam skiemeniui, yra nedalūs ir panašaus ilgumo kaip ilgieji balsiai – ne visai pagrįsti.

^• Prozodické prvky neumožňují považovat některé dvojice za minimální.

8 | KAZIMIERAS GARŠVA

2.2 Skládací dvojhlásky [ie], [uo]

Tyto hlásky se, jak ukazuje i jejich klasifikace, liší jak od složených dvojhlásek, tak od samohlásek. Svými vlastnostmi stojí mezi dvojhláskami a samohláskami. S dvojhláskami je spojují dvě (u přechodové – tři: [iea], [uoa]) složky a také to, že nemají krátké protějšky, mají proměnlivou výšku (tu nelze přesně určit) a jsou o něco delší než dlouhé samohlásky. V učebnicích pro střední školy se [ie], [uo] považují za dvojhlásky (srov. Kondratas 2001: 15–16, 61, 179–180; Sirtutaitė 1999: 59, 62; Palubinskienė, Čepienė 2001: 31), v učebnicích pro vysoké školy za fonémy (Girdėnis 1981: 59–60; Girdenis 1995: 83–87), případně za dvojhlásky z fonetického, ale za jediný foném z fonologického hlediska (Petkevičienė 1993: 3, 4, 9).

K samohláskám přibližují skládací dvojhlásky splývající složky a foneticky i fonologicky podobné přízvuky (přízvučné složky se neprodlužují). Na rozhraní předpony a kořene se dvojhlásky mohou vyskytovat před samohláskami i jinými dvojhláskami: priežežis, prieangis, prieaušris, núoara, núoalpis, núoauga atd. (srov. Girdenis 1981: 60; Pakerys 1986: 188), pusiáaugis, sáuėda (Tekorius 1985: 131–132). Nejde však o významné fonologické okolnosti.

Komutace (nahrazení jinými fonémy) složek skládacích dvojhlásek je podle mého názoru spíše formálním, náhodným, a proto méně nezbytným prvkem při dokazování či vyvracení dvoufonémovosti ie, uo. Tato okolnost je zároveň více přibližuje spojení dvou fonémů v jedné slabice. Bylo zjištěno, že druhou složku [ie], [uo] lze klást do opozice se složkami jiných dvojhlásek či smíšených dvojhlásek: kiẽtis – kìrtis, dúoti – dúiti – dùrti – dùnti, kuokėlė – kulkėlė, kuõpti – kùmpti, lúotas – lùtas, tiẽk – tìlk – tìrk – tìšk, dúok – dùmk – dùrk atd. Z nepochopitelných důvodů (Girdenis 1983: 151) se nechce uznat, že lze souhláskami [r], [s], [ž] nahradit i první složku těchto dvojhlásek, ačkoli na to upozornil již L. Hjelmslev (Hjelmslev 1936–1937: 28; srov. také Kazlauskas 1966: 73–76; Buch 1998: 11–12 atd.), např.: iẽną – sęną – pẽną, iẽžė – vẽžė, puõtą – prõtą, skúodžia – skródžia – skrãdžiai; pietūs – prãtus, úodas – sõdas, uolà – salà – žalà, úodo – bãdo – rãdo, uõgą – nãgą – sãgą – vãgą, úosti – kãsti – rãsti (– kósti)*. Při historických alternacích složených dvojhlásek a smíšených dvojhlásek se účastní pouze jedna složka (první, srov. Pakerys 1986: 191, 193), ale nikdo proto nenavrhuje považovat je za samohlásky.

Skládací dvojhlásky [ie], [uo] mohou tvořit opozici i vůči samohláskám: liẽti – lýti – lóti, liẽsti – lįsti – lẽsti, liẽpti – liuõ[p]lti ‘krmit’ – lìpti – lẽpti – ló[p]lti ‘tučnět’, plienas – plýnas – plónas, skiẽstą – skýstą – skùstą, šviẽsti – švìsti – švẽisti, tiẽ – tuõ – tì – tõ – tã, tiẽkti – tuõkti – tìkti – tẽkti – tùkti, iẽsė – tẽsė – tãsė, dúoti – dėti, púodas – pìdas – pėdas – pėdas, pùotą – pùtą atd. To nemůže být argumentem ve prospěch jednoho ze dvou názorů, protože bychom tak mohli dokazovat nejen „jednofonémovost“ [ie], [uo], ale i „dvoufonémovost“ všech ostatních dvojhlásek a samohlásek. Dvojhláska se však často nahrazuje samohláskou a samohláska dvojhláskou, např.: bañdo – báido – bùdo – bãdo, jáuko – juõko – jùko, reĩkia – riẽkia – rẽkia, žándas – žiẽdas – žýdas, laũpo – láipo – lẽipo – liẽpo(s), kaĩs – keĩs – kiñs, káimas – kélmas – kiẽmas, teĩs – tiẽs – tìrs, vaĩkas – viẽkas –

* Poslední čtyři dvojice by vyhovovaly jen v případě, že bychom za druhou složku dvojhlásek [ie], [uo] považovali samohlásku [a] (srov. LKA II 77).

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS

9

vilkas – viškas. Slabičná a slovní struktura připouští pouze určité pořadí fonémů. Například v počátečních skupinách souhlásek se souhlásky [m], [t] a další vyskytují pouze po [s] (srov. smók – stók) a nikdo nepožaduje, aby si v komutaci vyměnily místa.

Nuosekliai laikantis N. Trubeckojaus fonemų skyrimo taisyklių (1960, 62–66, 207), fonema nereikėtų laikyti bent dvibalsio [uo], kadangi jis gali skilti, kaip ir kiti dvigarsiai, į du skiemenis. Bū­tajame kartiniame laike [uo] suskyla į du skiemenis darinio priesagoje -úoti, -úoja, -ávo, plg.: ga–ruo–ti – ga–rã–vo, va–žiúo–ti – va–žiã–vo (panašiai kaip priesagoje -áuti, -áuja, -ávo, plg. badáuti, badauja, badãvo). Atkreiptinas dėmesys ir į kamiengalio -uo kaitą su priesaga -uva: akmuõ / akmuvà, ruduõ / ruduvà, sesuõ / sesùvà, šuõ / šùvà, tešmuõ / tešmuvà ir panašiai. Daugelyje šnektų gali pasitaikyti abu žodžio variantai. Priesagos -uva atsiradimą čia įmanoma aiškinti ir fonetiškai: tarp dviejų balsių, kaip ir kitais atvejais, išpraustas priebalsis [v].

V litevštině nejsou u dvojhlásky ie takové příklady, srov. dúo–ti – dã–vė, ei–ti – ė–jo, ale lie–ti – lie–jo. Vyskytuje se to pouze v lotyštině, srov. siet ‘vázat, svazovat’ – sē–ja ‘váže, svazuje’.

Skládací dvojhlásky [ie, uo] jsou o něco delší než dlouhé samohlásky. Složené dvojhlásky jsou ještě o něco delší – to je dáno samohláskami nízké výšky [a, e]. Podle A. Pakerise (1982: 52) činí poměr délky přízvučných dlouhých samohlásek s přízvukem tvirtapradė, skládacích dvojhlásek [ie], [uo] a složených dvojhlásek [au], [ai], [ei], [ui] ve spisovném jazyce 1: 1,12: 1,25; u nepřízvučných 1: 1,09: 1,15 a u přízvučných s přízvukem tvirtagalė je nejnižší – 1: 1,02: 1,08. Podobné údaje byly získány také v jihozápadních litevských nářečích (Atkočaitytė 2000: 99; Leskauskaitė 2001: 122). V šakiajském nářečí jsou polyfony delší než odpovídající monoftongy v poměru 1,61: 1. Inverzně se shodují s dvojhláskami [ai, au], a proto by měly být interpretovány stejně.

Nářeční údaje interpretaci [ie], [uo] v zásadě nemění. Například v jihovýchodních a západních žemaitských nářečích, v panevėžyském, uteniském a dalších nářečích se nepřízvučné [ie], [uo] nejčastěji monoftongizují (v severních žemaitských nářečích naopak dochází k diftongizaci ė, o), může se to však týkat i jiných dvojhlásek: srov.: žemaitské vã:ks ‘dítě’, panevėžyské gražė(s’) ‘krásně’, mãto(s) ‘vidím’, kiekviẽns / kekviẽns / kikviẽns ‘každý’, stegvì. lė / steigvì. lė ‘Steigviliai’ atd. K monoftongizaci dvojhlásek docházelo v nářečích různých jazyků: litevštině, lotyštině, slovanských, tocharských, arabských a dalších (Schmalstieg 2001: 145–146, 225).

Již v roce 1929 bylo navrženo jednofonémové vykládání některých jazykových skládacích dvojhlásek (Trubetzkoy 1929: 55), ačkoli ne každá skládací dvojhláska musí být považována za jediný foném (Vachek 1936). Považovat litevské hlásky [ie], [uo] za jediný foném bylo navrženo od roku 1965 (Trost 1965; Smoczyński 1978; Kosienė 1978: 30–31; Kačiuskienė 1982: 41; Girdenis 1983: 152; 1995: 85–87; Leskauskaitė 2001: 23; Smoczyński 2001: 211–213). Nejsilnějším argumentem pro jednofonémovost [ie], [uo] je

¹ Dvojhlásku [uo] lze v příkladech dúo–ti – dã–vė, šlúo–ti – slã–vė (stejně jako dvojhlásku [au], srov. ãu–ti – a–vė, gáu–ti – gã–vo, mãu–ti – mó–vė) považovat za spojení /a/ a /v/, pouze se její složky na rozdíl od [au] v důsledku pravidel struktury slova „vyměňují“ pořadí. S těmito výjimkami ze slovní zásoby bychom mohli počítat pouze tehdy, kdybychom přijali dvoufonémový výklad dlouhých samohlásek, protože podobné střídání hlásek se vyskytuje častěji, srov. gý–ti – gi–jo, bú–ti – bu–vo.

² Severní panevėžyská nářečí mají rõdov „ruduva“, šóva „šuva“, ale àkma / àkem „akmuo“, piema / piem „piemuo“.

10 |

K A Z I M I E R A S G A R Š V A

Zatím jde o jejich přízvukovou výslovnost (podobně jako u samohlásek, nivelizaci přízvuku), ta však podmiňuje odlišnou strukturu splývavých a složených dvojhlásek.

Jiní autoři se domnívají, že [ie], [uo] je vhodnější interpretovat jako spojení dvou hlásek (např.: Hjelmslev 1936–1937: 28; Schmalstieg 1958; Hamp 1959: 200; Kazlauskas 1966: 75–79; Heeschen 1968: 216; Kenstowicz 1969: 5; 1970: 79; 1972: 3–4; Garšva 1977: 67–69; Pakerys 1982: 48; LKA₁₁ 77; Tekorius 1985: 125–133; Salys 1992: 30; Zinkevičius 1994: 85; Markevičienė 1999:12, srov. také Buch 1998: 11–12; Girdenis 2001: 399). Přibližně do roku 1985 tento názor převládal i ve vědeckých gramatikách litevštiny, kde se [ie, uo] označují jako dvojhlásky. Skládají se ze dvou samohlásek, které lze částečně nahradit jinými fonémy a jsou o něco delší než dlouhé samohlásky. Dvojhláska [uo] se může rozdělit do dvou slabik.

Všechny tyto argumenty ukazují, že splývavé dvojhlásky [ie], [uo] ve spisovném jazyce i ve všech nářečích je vhodné i nadále považovat nikoli za samohlásky, nýbrž za dvojhlásky, nikoli za jeden foném, nýbrž za dva. Ani když nesouhlasíme se všemi uvedenými tvrzeními, neměli bychom v gramatikách, učebnicích a jiných populárních publikacích hlásat pouze opačný názor. V mnoha lingvistických pracích je diskuse o fonologické interpretaci [ie], [uo] pojednána neúplně a na podporu daného názoru se uvádí jen málo argumentů (zejména nových), proto zde méně významné články nezmiňujeme. V dialektologii je dosud důležité co nejpřesněji zaznamenávat a shrnovat nářeční údaje a teprve poté je objektivně teoreticky vykládat. Za fonémy se obvykle považují hlásky, které již nelze rozdělit na menší hlásky následující po sobě.

3. SOUHLÁSKY

3.1. Afrikáty

Historie afrikát a jejich fonologická interpretace vyvolávají poměrně málo diskusí, ačkoli není jasné, kterou interpretaci je lepší zvolit. V naší práci byla upřesněna nestejnorodá realizace měkkých [tʲ], [dʲ] jako afrikát [cʲ], [dzʲ] v různých litevských nářečích.

Svou výslovností a méně častým užíváním (častěji v přejatých slovech) se afrikáty spisovného jazyka /c/, /cʲ/, /č/, /dz/, /dzʲ/, /dž/ blíží periferním souhláskám. Afrikáty se na konci slova nevyskytují a málo jich je i na začátku slova (s výjimkou zvukomalebných slov kčic, škic apod.). Před /č/, /dž/ se neznělá /s/ a znělá /z/ mění na /š/, /ž/, srov.: ankšti – ank[š]čiai ‘dříve’, pavyzdž‘s – pav[ž]džiu ‘příkladů’.

Měkké [tʲ], [dʲ] se před zadními samohláskami užívají pouze v ojedinělých cizích slovech a zvukových napodobeninách, jsou tedy variantami tvrdých fonémů /t/, /d/, srov. t'ulénti ‘tiulenti’ (o hlase housat). V litevských slovech [tʲ], [dʲ] se užívají

Podle výzkumů četnosti fonémů ve spisovné litevštině lze [ie], [uo] považovat jak za spojení fonémů, tak za samostatné fonémy (Girdenis 2001: 67, 182–193).

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS

11

pouze před předními samohláskami a měkkými souhláskami, zatímco před zadními samohláskami se místo nich nyní vyslovují [č'], [dž'], srov.: jautis – jauč'o (< *jaučia), medis – medž'o (< *medja), katė – kačių, pati – pačių.

Podle distribuce afrikát [č'], [dž'] (v dzūkavských nářečích – [c'], [dz']) a měkkých souhlásek [t'], [d'] v litevských slovech domácího původu (nepřejatých) lze obě dvojice hlásek z morfonologického hlediska považovat za realizace měkkých fonémů /t'/, /d'/. Mezi [č'] ([tš']) a [t'], stejně jako mezi [dž'] a [d'] je vztah komplementární distribuce: afrikáty se objevují před zadními samohláskami místo měkkých souhlásek, které stojí před předními samohláskami. Této interpretaci se namítá, že odráží poněkud starší fonologický systém litevštiny a také nevyhovuje pravidlům souhláskových skupin; existují výjimky (Girdenis 1995: 79–80; Ulvydas, red. 1965: 28). Má však i své výhody, protože pomáhá lépe interpretovat hlásky [č'], [dž'], které vybočují z fonologického systému (ve spisovné litevštině a centrálních nářečích nemají v litevských slovech odpovídající tvrdé protějšky).

V dzūkavských nářečích se místo [č'], [dž'], a v jižních aukštaitských nářečích také místo [t'], [d'] užívá [c], [dz]. Distribuce hlásky [c] je v okrajových nářečích jiná než u [dz], a také jiná než u [č'], [dž']. Dzūkavská souhláska [c] se užívá v mnoha pozicích: na začátku slova (srov. cik / cīk ‘tik’), uprostřed slova (paskučinis ‘poslední’), na konci slova (šė·c' / šė·c ‘šėti’), a v nářečích s výraznějším tvrdnutím souhlásek také před zadními (zataženými) samohláskami. Ve slově pats se koncové souhlásky v těchto nářečích i v západních žemaitských nářečích stahují na [c] (LKT 399, 404, 138). Uprostřed slova (ve spojení předpony at- a zvratné částice -si-) vyslovují všichni Litevci místo [ts'] [c'] (acitráuk ‘atsitrauk’, acinėša ‘atsineša’ – skupinu [ts] lze zde vyslovit při napodobování pravopisu).

Afrikáty /c/ (/ts/), /č/ (/tš/), /dz/, /dž/ se dokonce označují jako souhláskové dvojhlásky (Pakerys 1986: 194, 208). Teoreticky lze jejich druhou část ([s], [š]) nahradit jiným fonémem, srov. tšýpti, tšýpti – trypti. Považovat afrikáty za spojení dvou fonémů by nebylo vhodné, protože obě jejich teoreticky rozlišitelné části jsou srostlé a liší se dokonce i od spojení [ts], [tš] (srov. bàč – nář. bàts, pãts – např. pãcs ‘pacas, pacus’). Části afrikát se v žádné pozici neoddělují. Jejich trvání se blíží trvání ostatních souhlásek. Ve spisovném jazyce se afrikáty obvykle vyskytují uvnitř morfémů, zatímco souhláskové skupiny na hranicích morfémů (v různých pozicích). Fonologicky brání považovat afrikáty za souhláskové skupiny pouze pravidla fonotaktiky (Kliukienė 1997: 153–189).

Východní a jižní litevská nářečí, která sousedí se slovanskými jazyky, se od ostatních litevských nářečí odlišují rozmanitostí souhlásek: jejich tvrdnutím a dzūkavskou výslovností. Souhlásky [t'], [d'] v nářečí Uodegėnai se před [i], [ie], [æ] mění na [c], [dz] podstatně častěji než v nářečí Ciškodas a v jižním okolí Daugpilisu (ale možná poněkud méně často než v sousedním nářečí Breslauja–Ápsas). Tímto rysem se tato nářečí liší od nářečí Ciškodas a Rimšė, Dūkštas, Palūšė, Ignalina a dalších, která [t'], [d'] nemění.

Předpokládá se, že asibilaci [t'], [d'] obou typů vyvolala silná palatalizace těchto souhlásek, tj. [c'], [dz'] vznikly před samohláskami typu i místo [t'], [d'] (Zinkevičius 2002: 343). Podle našeho názoru k tomu došlo vlivem sousedních slovanských nářečí.

12 |

KAZIMIERAS GARŠVA

3.2. Palatalizace a depalatalizace souhlásek

Všechny souhlásky s výjimkou vždy měkké (palatální, středojazyčné) [j] jsou tvrdé a měkké. Tvrdé a měkké souhlásky se liší před zadními samohláskami. To je jejich relevantní pozice. Korelace tvrdých a měkkých souhlásek se neutralizuje: 1) před všemi souhláskami; 2) před předními samohláskami; 3) na konci slova. V první pozici jsou souhlásky tvrdé či měkké podle souhlásky, která před nimi stojí (s výjimkou /k/, /g/), ve druhé jsou pouze měkké a ve třetí tvrdé, např. š'ir.sta – š'ir.st'i, š'ir.sk.

V baltských a slovanských jazycích (litevštině, ruštině atd.) se častěji vyskytují tvrdé souhlásky, které jsou ve fonologickém smyslu neoznačené, zatímco měkké souhlásky jsou označené. Podle některých experimentálních údajů jsou souhlásky foneticky nejměkčí před těmito samohláskami: [iˑ], [eˑ], [i], [e], [uˑ], [u], [aˑ], [aˑ] (samohlásky jsou seřazeny podle klesající míry změkčování souhlásek).

Nejrozšířenější názor je, že měkkost souhlásek představuje dodatečnou artikulaci. V baltské prajazykové jednotě údajně poziční změkčování souhlásek neexistovalo; tento stav se zachoval v lotyštině, zatímco slabé souhlásky se změkčovaly ve slovanské prajazykové jednotě (srov. Kurylowicz 1956: 236–239; Zinkevičius 2002: 257–262; Urbanavičiūtė 1997: 159). V novějších pracích je změkčování souhlásek považováno nikoli za nový, nýbrž právě za archaický rys (Sawicka, Grzybowski 1999: 98–102; Sawicka 2001: 153–154). Podíl měkkých souhlásek se ve slovanských jazycích liší. Roste od jihozápadu k severovýchodu směrem k někdejší a současné oblasti baltských jazyků, což odráží různé etapy změkčování souhlásek.

V lotyštině se souhlásky nerozdělují na tvrdé a měkké, protože měkkých je málo. Lotyšské souhlásky (s výjimkou latgalského nářečí) téměř neovlivňují přední a předními posunuté samohlásky, které po nich následují – poziční měkkost zde nevzniká. Lotyština má pouze tři (nebo dvě) dvojice tvrdých a měkkých souhlásek: /l/ – /ļ/, /m/ – /m̧/, /r/ – /ŗ/ (někteří lingvisté považují změkčené /ŗ/ za samostatný foném, jiní za fakultativní variantu fonému /r/, srov. Girdenis 2000; Kabelka 1987: 68 a násl.). Existují také měkké souhlásky /ķ/, /ģ/.

V baltských a slovanských jazycích se ze všech souhlásek odlišují /k/ a /g/. Předpokládá se, že změkly před předními samohláskami dříve než ostatní souhlásky (snad také /š/, /ž/, srov. Zinkevičius 2002: 261; Urbanavičiūtė 1997: 158), ale mezi měkkými souhláskami si v důsledku velární artikulace zachovávají tvrdost. Všechny ostatní skupiny souhlásek jsou v litevštině buď tvrdé, nebo měkké (v tomto ohledu asimilované) a výrazně se liší od sousedních slovanských jazyků, kde před souhláskou mohou po zániku redukovaných samohlásek vstupovat do opozice tvrdé a měkké souhlásky.

Předpokládá se, že litevské souhlásky změkly v podstatě až v 17.–19. století pod vlivem východoslovanských jazyků (autor tohoto článku o tom pochybuje, srov. Zinkevičius 2002: 261). Sekundární depalatalizace probíhá na okrajích litevské jazykové oblasti rovněž vlivem sousedních jazyků. V důsledku běloruského vlivu vymizely nebo vymírají měkké souhlásky /rʲ/, /šʲ/, /žʲ/, jakož i /čʲ/, /džʲ/, /tʲ/, /dʲ/; vlivem polštiny také /ś/, /ź/, /ć/, /dź/, /ć/, /dzʲ/, /rʲ/. Litevská nářečí ovlivňovala také němčina a lotyština.

Počtem souhlásek podléhajících tvrdnutí se vyznačují tři oblasti okrajových litevských nářečí: a) Uodegėnai a Kamojai, kde tvrdne 17 (16) souhlásek a po nich se 10 samohlásek posouvá dozadu, b) Pùnsko (odpovídajícím způsobem až 14 souhlásek a 8 samohlásek) a c) Àpso, Daugpilis,

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS

13

Cískodo, Tverėčiaus–Vidžių a Kliukščionių nářečí, v nichž tvrdne 12 až 10 souhlásek a následně se kvalitativně mění 6 až 4 samohlásky.

V litevských nářečích Latgalie (zejména v okrese Kraslava) mohou ztvrdnout téměř všechny souhlásky. Podle četnosti a pozic, v nichž se souhlásky tvrdí, se dělí do tří skupin: 1) /r/, /s/, /š/, /z/, /ž/ se často tvrdí před všemi předními a předními posunutými samohláskami; 2) /l/ je tvrdé před /e/, /ė/; 3) /c/, /č/, /d/, /dž/, /p/, /t/, /v/, /z/, někdy také /b/, /g/, /k/, /m/, /n/ občas tvrdnou před [i], [e], [a], [u].

V litevských nářečích Latgalie jsou souhlásky někdy tvrdé, zatímco samohlásky se ještě výrazněji nezměnily, srov.: pažįsta, rugėjau. Souhlásky /r/, /s/, /š/, /z/, /ž/ a další mohou být tvrdé i ve skupinách souhlásek před měkkou souhláskou, srov.: mùrtė ‘mirti’, marškin’alei ‘marškinėliai’, geresniù, pjaùstie ‘pjaustė’. Často se zachovávají také měkké souhlásky /c/, /č/, /r/, /s/, srov.: gėr’ci, dunc’ùs ~ dančius ‘dantis’, tùoč’ies, dur’ìm, nùm’ir’ie, r’iekie / r’ùekie ‘riekė, rėkė’, š’ašasdašbm ‘šešiasdešimt’, s’ediekit ‘sėdėkit’. Uvedené rysy ukazují, že tvrdnutí souhlásek (s výjimkou /l/) je poměrně nový jev, který se dodnes sporadicky utváří vlivem jiných jazyků.

Souhlásky jsou tvrdé a měkké, samohlásky přední a zadní v absolutním počátku slova a po nezpředněných (tvrdých) hláskách. Tvrdé a měkké souhlásky i přední a zadní samohlásky tvoří jakousi „doplňkovou distribuci“: souhlásky jsou měkké před předními samohláskami (a měkkými souhláskami), zatímco přední samohlásky následují po měkkých souhláskách. Souhlásky mohou být tvrdé i měkké po všech samohláskách (srov. dãro, dãr’e, bì’ra, bì’r’ės), přičemž přední a zadní samohlásky se vyslovují před všemi souhláskami. Proto lze rys palatalizace přiřadit jak souhláskám, tak samohláskám (je třeba zvážit, kam je vhodnější jej zařadit). Kromě toho byly v baltských a slovanských jazycích popsány ještě dvě interpretace tohoto rysu: jako souhláska [j] a jako suprasegmentální rys. Všechny tyto interpretace mají své přednosti i nedostatky.

Souhláskový typ interpretace je tradiční a přijímají jej jak baltské jazyky, tak nejbližší slovanské jazyky.

Přiřadíme-li palatalizaci samohláskám, bylo by to úspornější – namísto 15 měkkých souhlásek by se litevský fonologický systém rozšířil pouze o 3 samohlásky posunuté dopředu [ù], [ò], [ã].

Jotová interpretace je vhodnější z historického hlediska (ale ani to neplatí ve všech případech). Po zániku jotu mezi litevskou souhláskou a zadní samohláskou vznikla korelace tvrdých a měkkých souhlásek. Nářečí zachovala jot po retných souhláskách na začátku slova (srov. bjaurùs, pjaùti), zatímco vilniuská nářečí, jižní žemaitská nářečí, litevské nářečí užívané v Prusku a lotyština jej zachovaly i na morfémovém švu, srov. upe ‘upė’ – upju ‘upių’. Proti jotové interpretaci měkkosti by v takovém případě svědčilo zavedení čtyřsouhláskových skupin na začátku slova, které jsou litevštině zcela cizí, srov. /strjūkas/ ‘striukas’.

Nejsou-li přesvědčivé argumenty pro to, zda přiřadit rys palatalizace samohláskám (bylo by to úspornější), nebo souhláskám (gramaticky vhodnější), bylo by namístě přiřadit jej také suprasegmentální rovině (prozodii), neboť tento rys zahrnuje celou slabiku (nikoli jediný foném, nýbrž dva, tři či čtyři, srov. s't'r'ù–kis), a dokonce dvě slabiky (srov. àlp'–t'i, v severopanevėžyských nářečích àr’–kel’s’ ‘arklys’ a àr–kels ‘arklas’). Takové pojetí lépe vystihuje vzájemný vztah souhlásek a samohlásek a zmenšuje inventář téměř poloviny souhlásek a třetiny samohlásek.

14 | KAZIMIERAS GARŠVA

Prof. A. Girdenio (2000) nuomone, nė vienos šių keturių interpretacijų negalima laikyti „vienintele teisinga“. Fonologijos požiūriu jos visos yra pagrįstos ir visos leidžia tiksliai interpretuoti ir fiksuoti kalbos faktus. Bet ne visos šios interpretacijos vienodai reikšmingos. Kalbotyrai tenka rinktis tik vieną interpretaciją – įprastinę, nekomplikuojančią kalbos praktikos. Taigi tikslingiausia minkštumo požymį palikti lietuvių kalbos priebalsiams.

4. SHRNUTÍ

V litevštině je 10 samohláskových foném (6 dlouhých a 4 krátké) a jedna periferní fonéma (krátká [o]), která se užívá pouze ve slovech cizího původu. Jejich občasné užití užší fakultativní varianty samohlásky [e] netvoří minimální pár, který by užívala většina mluvčích spisovného jazyka ani mluvčí některého nářečí. Kvantitu samohlásek je jednodušší interpretovat na segmentální úrovni. Další údaje k tomu poskytují východní aukštaitská nářečí, jejichž kvantita samohlásek více závisí na přízvuku. Zastáváme názor, že supersegmentální interpretace určitého fonologického rysu je nezbytná pouze tehdy, když nelze najít foném – centrum daného jevu.

Ještě více důvodů svědčí pro to, abychom dvojhlásky [ie], [uo] považovali za spojení dvou fonémů: mohou být částečně nahrazeny jinými fonémy (ačkoli se o tom diskutuje), dvojhláska [uo] se může rozdělit i do dvou slabik. Podle některých nejnovějších instrumentálních výzkumů jsou uvedené dvojhlásky poněkud delší než dlouhé samohlásky. V souladu se zásadou nejmenšího inventáře považujeme sporné segmenty za spojení dvou fonémů, kdykoli to umožňuje logičtější, důslednější a systematičtější popis fonologického systému.

V doplňkové distribuci se vyskytuje širší varianta samohlásky [e], často vyslovovaná před tvrdými souhláskami.

Ve spisovné litevštině a v mnoha nářečích je dnes 45 souhlásek, z nichž 31 jsou fonémy a 14 periferní fonémy, vyslovované v novějších výpůjčkách, citoslovcích a zvukomalebných slovech.

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS | 15

Periferní souhlásky [tʲ], [dʲ], [f], [fʲ], [x], [xʲ], [h], [hʲ] a mnoho afrikát (stejně jako periferní samohláska [ɔ]) se vyskytují pouze v novějších výpůjčkách, citoslovcích a zvukomalebných slovech.

Podle distinktivních rysů – způsobu a místa artikulace – se rozlišuje 9 skupin souhlásek: tvrdé – měkké, neznělé – znělé, sonanty – nesonanty, frikativy – nefrikativy, nosové – ústní, afrikáty – neafrikáty, retné – neretné, přední – zadní jazykové, alveolární – dentální.

Tvrdé a měkké souhlásky i přední a zadní samohlásky tvoří svého druhu „doplňkovou distribuci“: měkké souhlásky stojí před samohláskami přední řady (a měkkými souhláskami), zatímco přední samohlásky následují po měkkých souhláskách. Rys palatalizace zahrnuje celou slabiku, někdy dokonce dvě slabiky, srov. alʲpʲ–tʲi. Proto by bylo možné tuto „asimilaci“ podle měkkosti zařadit také na supersegmentální úroveň. Navrhujeme ponechat rys měkkosti u souhlásek podle tradice, neboť toto řešení nekomplikuje jazykovou praxi.

Změkčování souhlásek v periferních litevských nářečích podnítily sousední slovanské jazyky.

Měkké afrikáty [čʲ], [dźʲ] lze považovat jak za fonémy s omezeným výskytem, tak za spojení dvou fonémů. Obě jejich části splynuly, ale foneticky se mohou lišit od spojení [ts], [tš]. Délka afrikát se blíží délce ostatních souhlásek. Afrikáty [c], [cʲ], [č], [dz], [dž] se ve spisovném jazyce podobají periferním souhláskám, zatímco v jižních a východních nářečích jsou měkkými nebo tvrdými fonémy.

ZKRATKY

LKA – Atlas litevského jazyka 2: Fonetika, red. K. MORKŪNAS, Vilnius: Mokslas, 1982.

LKT – Litevská nářečí. Chrestomatie, red. E. GRINAVECKIENĖ, K. MORKŪNAS, Vilnius: Mintis, 1970.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red. 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslas.

ATKOČAITYTĖ, D. 2000: Pietų žemaičių raseiniškių fonologinė sistema: prozodija ir vokalizmas, daktaro disertacija, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.

BARANOVSKIJ, A. 1898: Заметки о литовском языке и словаре, Санкт-Петербург: Императорская Академия Наук.

BUCH, T. 1998: Opuscula Lithuanica. Wydał Wojciech Smoczyński, Warszawa: Uniwersytet Warszawski, (Baltica Varsoviensia, 1.)

ČEKMAN, V. A. 1975: О йотации в праславянском и балтийских языках. Baltistica 11 (1), 63–76.

GARDE, P. 1968: L’accent, Paris: Presses Universitaires de France.

GARŠVA, K. 1977: Akcentuacijos ir vokalizmo sąryšis šiaurės vakarų panevėžiškių tarmėje. Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 76–88.

GARŠVA, K. 2001: Bendrinės kalbos tarties problemos. Poliakovas, O., red., Žmogus kalbos erdvėje, Kaunas: Vilniaus universiteto Kauno humanitarinis fakultetas, 143–148.

GIRDENIS, A. 1967: Keturios lietuvių kalbos priebalsių minkštumo fonologinės interpretacijos. Spalio revoliucija ir visuomeniniai mokslai Lietuvoje, Vilnius: Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, 613–615.

GIRDENIS, A. 1968: Fakultatyviniai balsiai Mažeikių tarmėje. Kalbotyra 19, 51–54.

GIRDENIS, A. 1981: Fonologija, Vilnius: Mokslas.

GIRDENIS, A. 1983: Теоретические основы литовской фонологии, диссертация д-ра филол. наук, Вильнюс: ВГУ.

GIRDENIS, A. 1995: Teoriniai fonologijos pagrindai, Vilnius: VU.

16 |

Kazimieras Garšva

Girdenis, A. 2000: Kalbotyros darbai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Girdenis, A. 2001: Kalbotyros darbai 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Glušak, T. S. 1966: К проблеме фонологической интерпретации дифтонгов. Шаумян, С. К., ред., Исследования по фонологии, Москва: Наука, 376–384.

Gordina, M. V. 1966: О различных функциональных единицах языка. Шаумян, С. К., ред., Исследования по фонологии, Москва: Наука, 172–183.

Hamp, E. P. 1959: Buiv zde Lithuanian Phonemes. International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 1–2, 195–202.

Heeschen, C. F. E. 1968: Einführung in die Grundprobleme der generativen Phonologie mit besonderer Berücksichtigung der litauischen Phonologie: Inaugural-Diss. zur Erlangung der Doktorwürde, Bonn: Friedrich Wilhelms-Universität.

Hjelmslev, L. 1936–1937: Accent, intonation, quantité. Studi Baltici 6, 1–57.

Ivanov, V. V. 1959: О прерывистой интонации в латышском языке. Sokols, E., ed., Rakstu krājums. Veltījums akadēmiķim Prof. Dr. Jānim Endzelīnam... Rīgā: Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas izdevniecība, 133–148.

Kabelka, J. 1987: Latvių kalba, Vilnius: Mokslas.

Kacnel’son, S. D. 1966: Сравнительная акцентология германских языков, Москва–Ленинград.

Kačiūskienė, G. 1982: Vakarinių šiaurės panevėžiškių balsių kiekybė ir jos fonologinė interpretacija. Kalbotyra 33 (1), 39–45.

Kazlauskaitė, R. 2001: Žemutinio pakilimo balsiai Pašuvio šnektoje. Kalbotyra 50 (1), 43–52.

Kazlauskas, J. 1966: Lietuvių literatūrinės kalbos diferenci­nių elementų sistema. Kalbotyra 14, 73–81.

Kazlauskas, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis.

Kazlauskienė, A. 2001: Šalutiniai kirčiai vakarų aukštaičių kauniškių tarmėje. Kalbotyra 50 (1), 53–66.

Kenstowicz, M. 1969: Lithuanian Phonology. Ph.D. Thesis, Urbana (Ill.): University of Illinois.

Kenstowicz, M. 1970: On the Notation of Vowel Length in Lithuanian. Papers in Linguistics 3 (1), 73–113.

Kenstowicz, M. 1972: Lithuanian Phonology. Studies in the Linguistic Sciences 2 (2), 1–85.

Klimas, A. 1970: Some attempts to inventory Lithuanian phonemes. Magner, Th. F., Schmalstieg, W. R., eds., Baltic Linguistics, University Park–London: Pennsylvania State University Press, 93–102.

Kliukienė, R., sud. 1997: Lietuvių kalbos fonetikos skaitymai, Vilnius: Vilniaus universitetas.

Kondratas, B. 2001: Lietuvių kalbos taisyklės. Mokinio knyga, Vilnius: Presvika.

Kosienė, O. 1978: Uteniškių tarmės balsinės fonemos. Kalbotyra 29 (1), 29–40.

Kuryłowicz, J. 1956: L’apophonie en indo-européen, Wrocław: Ossolineum.

Kuznecov, P. S. 1946: К вопросу о фонологии ударения. Доклады и сообщения филологического факультета МГУ, вып. 6, 12–17.

Kuznecov, P. S. 1970: О фонологической системе сербо-хорватского языка. Реформатский А. А. Из истории отечественной фонологии, Москва: Наука, 336–354.

Leskauskaitė, A. 2001: Pietvakarinių pietų aukštaičių vokalizmas: fonologinis ir eksperimentinis tyrimas, daktaro disertacija, Vilnius: LKI, VDU.

Markevičienė, Ž. 1999: Aukštaičių tarmių tekstai 1, Vilnius: VU.

Mikalauskaitė, E. 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai, Vilnius: Mokslas.

Pakerys, A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija, Vilnius: Mokslas.

Pakerys, A. 1986, 1995: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Mokslas.

Palubinskienė, E., Čepienė G. 2001: Lietuvių kalba 8 klasei, Kaunas: Šviesa.

Petkevičienė, R. 1993: Lietuvių kalbos dvigarsių sistema, Šiauliai: ŠPI.

Rodionov, V. A. 2001: Литовский язык в школе академика Ю. С. Степанова. Кубрякова, Е. С., Янко, Т. Е., ред., Язык и культура. Факты и ценности. К 70-летию Юрия Сергеевича Степанова, Москва: Языки славянской культуры, 421–434.

LIETUVIŲ KALBOS GARSŲ INTERPRETACIJOS | 17

Salys, A. 1992: Raštai 4, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

Sawicka, J. 2001: An outline of the phonetic typology of the Slavic languages, Toruń: Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika.

Sawicka, J., Grzybowski, S. 1999: Studia z palatalności w językach słowiańskich 1, Toruń: Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika.

Schmalstieg, W. R. 1958: A Descriptive Study of the Lithuanian Verbal System. General Linguistics 3 (3) (Suppl.), 85–105.

Schmalstieg, W. R. 2001: Lithuanian and Indo-European Phonological Parallels. Acta Linguistica Lithuanica 45, 145–150.

Sirtautai, J. V. ir V. V. 1999: Lietuvių kalba. Vadovėlis 5 klasei, Vilnius: Alma littera.

Smoczyński, W. 1978: Sporne problemy wokalizmu litewskiego. Sprawozdania Oddziału Krakowskiego PAN za rok 1976, 20 (2), 331–333.

Smoczyński, W. 2001: Język litewski w perspektywie porównawczej, Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.

Stepanov, Ju. S. 1972: Ударение и метатония в литовском глаголе. Baltistica, 1 priedas, 169–183.

Svečevicius, B. 1964: Простые гласные (монофтонги) современного литовского литературного языка: экспериментально-фонетическое исследование, автореферат диссертации канд. филол. наук, Вильнюс: ВГУ.

Tekorius, A. 1985: Zur phonologischen Wertung der litauischen Diphthonge. Baltistica 21 (2), 125–133.

Trager, G. L. 1940: Serbo-Croatian Accents and Quantities. Language 16, 26–32.

Trager, G. L. 1941: The Theory of Accentual Systems. Spier, L., Holowell, A.I., Newman, St. S., eds., Language, Culture and Personality, Menasha, 131–145.

Trost, P. 1965: Two Remarks on Lithuanian Vocalism. Acta Baltico-Slavica 3, 183–185.

Trubetzkoy, N. S. 1929: Zur allgemeinen Theorie der phonologischen Vokalsysteme. Travaux du Cercle Linguistique de Prague 1, 39–67.

Trubeckoj, N. S. 1960: Основы фонологии, Москва: Издательство иностранной литературы.

Ulvȳdas, K. red. 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1. Fonetika ir morfologija, Vilnius: Mintis.

Urbanavičiūtė, Ž. 1997: Kietieji ir minkštieji priebalsiai lietuvių literatūrinėje kalboje ir tarmėse. Kliukienė, R., sud., Lietuvių kalbos fonetikos skaitiniai, Vilnius, 154–159.

Vachek, J. 1936: Phonemes and Phonological Units. Travaux du Cercle Linguistique de Prague 6, 235–239.

Vaitkevičiūtė, V. 2001: Lietuvių kalbos tarties pagrindai ir žodynas, Vilnius: Pradai.

Vitkauskas, V. 1985: Lietuvių kalbos tarties žodynas, Vilnius: Mokslas.

Vitkauskas, V. 2001: Lietuvių kalbos tarties žodynas. Antrasis papildytas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Zinkevičius, Z. 1975: Smulkmenos IX. Baltistica 11 (1), 36.

Zinkevičius, Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Zinkevičius, Z. 2002: Rinktiniai straipsniai 1, Vilnius: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

Kazimieras Garšva Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2002 04 04