ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LI (2004), 59 – 67

K předhistorii inesivu v urbaltském¹

ILJA SERŽANT

Universität zu Köln

Článek se zabývá předhistorií inesivu ve východní baltštině. Ukazuje se, že inesiv singuláru ā-kmenů v *-āi̯ēn je morfologicky velmi starobylým útvarem, který musel vzniknout před zánikem laryngál v baltštině a musí být nejstarší z inesivních forem. Skutečnost, že inesivní postpozice *-ēn je nejasná i v rámci baltštiny, nás opravňuje hledat vysvětlení sahající až k indoevropštině. Bezprostřední paralelu lze nalézt ve staroindičtině, kde lokativní koncovka singuláru ā-kmenů -āyām přesně foneticky odpovídá baltskému *-āi̯ēn. V indoárijštině je postpozice -ām rovněž omezena na lokativ ā- a ī-kmenů (druhé z nich se v baltštině nedochovaly). Rozložení postpozice a její fonetická podoba ukazují na indoevropskou postpozici *-ēm, volitelný dodatečný ukazatel lokativu.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

Stará lokativní koncovka litevštiny a lotyštiny, obsažená v inesivním tvaru singuláru ā-kmenů a rekonstruovaná jako *-āi („´“ označuje akut), srov. lit. galvoj-è a lot. galvā, se v této podobě nevyskytuje v žádném jiném indoevropském jazyce. V těch indoevropských jazycích, v nichž se dosud zachoval rozdíl mezi dlouhými a krátkými dvojhláskami, nacházíme krátkou dvojhlásku *-ai, srov. např. řecké nář. βοταμι̯ων, kde -ε < *-ai < *-eh₂-i (Rix 1976: 133). Rekonstrukce urbaltského *-āi (např. Stang 1966: 199) tedy vyžaduje vysvětlení.

1. SINGULÁR *ā-, *-i̯ā- (è)-KMEŇŮ

1.1. Koncovka inesivu není zde starobylá jen proto, že obsahuje nezkrácené *-āi- (srov. Zinkevičius 1982: 21). Lokativní koncovku *-āi̯-, která je v ní obsažena, lze vysvětlit POUZE jako předvokalickou variantu sandhi indoevropského lokativního morfému: *-ah₂-i̯-V > *-ā́j-V. Je nápadné, že ji nacházíme právě v předvokalické pozici, tedy před inesivní částicí, resp. postpozicí *-ēn (k této rekonstrukci viz níže). Jinak by *-āi- kvůli odlišnému slabičnému členění vůbec nevzniklo.

¹ Jedná se o úplnější verzi dvou přednášek: „Некоторые заметки о восточнобалтийском локативе“, XXXIII. mezinárodní filologická konference, Petrohrad, 5.–6. března 2004, sekce „Baltické jazyky: historická gramatika, dějiny spisovného jazyka“, a „Dažas piezīmes par latviešu lokatīvu“, 40. konference „Artura Ozola dienas“, Riga, 19.–20. března 2004. Za cenné kritické připomínky a další pomoc srdečně děkuji prof. J. L. García-Ramónovi (Kolín nad Rýnem), prof. D. Petitovi (Paříž) a prof. A. Holvoetovi (Vilnius), kteří se mnou však v některých bodech této práce nesouhlasili.

60 |

ILJA SERŽANT

Ačkoli je teoreticky možné, že se předvokalická sandhi varianta vytvořila také před jinými slovy začínajícími vokálem, skutečnost, že se zachovala právě před idg. *-ēn, svědčí o velmi vysokém stáří pevného připojení postpozice idg. *-ēn ke staré lokativní formě. K tomu pravděpodobně došlo ještě před zánikem laryngál, a proto se předvokalická sandhi varianta vůbec mohla zachovat.

1.2. Očekávaná předkonsonantická sandhi varianta idg. *-eḥ₂-i > *-ai > urbalt. *-ai (?) se možná ještě zachovala ve formách adessivu, srov. mergaīp / mergāip < *-ai-p.

1.3. Pro vysoké stáří formy inessivu singuláru ā-kmenů svědčí také následující: při předvokalické sandhi variantě *-āj by se ve 2. akcentové třídě podle de Saussura před připojením postpozice očekávalo přesunutí iktu na koncovku, tj. *raṅk-oj > **raṅkój. Tato forma by se pak po rozšíření formy o *-ę změnila na **raṅkojē, případně analogicky podle mobilních kmenů, kde působil princip marginality², na **raṅkojē. Takové přízvukování se však nevyskytuje, a je tedy třeba předpokládat, že k rozšíření o *-ę došlo před působením Saussurova zákona, protože u tříslabičných slov Saussurův zákon mezi první a prostřední slabikou nepůsobil.

1.4. Vzhledem ke skutečnosti, že inessivní koncovka -oje se zdá být stará, dovolím si na tomto místě ještě poznámku k lotyštině. Je třeba vycházet z předpokladu, že také v pralotyštině existovala podobná alomorfie lokativu (*-ai před # nebo K, *-āj-V). Druhá varianta *-ai musela po obecném krácení na konci slov v pralotyštině dát *-i, což sice není doloženo, ale lze to s jistotou rekonstruovat. Toto *-i se však hláskově shodovalo také s lokativní koncovkou o-kmenů *-o-i > *-ie > *-i, a protože tato koncovka byla nejednoznačná³, byla koncovka ā-kmenů přenesena na o-kmeny podle následujícího vzoru:

ā-kmeny o-kmeny

Primární koncovka *-i *-i Rozšířená koncovka *-ājī (< *-ājén) x x = *-ājī.

Teprve splynutí primárních lokativních koncovek o- a ā-kmenů umožnilo přenesení rozšířené koncovky ā-kmenů na o-kmeny v lotyštině⁴. Lotyština tedy nepřímo svědčí také o tom, že v urobaltštině

² Podle tohoto principu mohl pohyblivý přízvuk v tříslabičných slovních formách zdůrazňovat pouze první nebo poslední slabiku, nikdy prostřední; srov. Stang (1966: 290 und 490 Anm. 1); Zubatý (1896: 276).

³ Shodovala se s dativem singuláru a nominativem duálu ā-kmenů, lokativem singuláru o- a ā-kmenů a nominativem plurálu o-kmenů.

⁴ Vanags (1994: 125) erklärt die Gleichheit der Lokativendungen der o- und ā-Stämme durch den phonetischen Zusammenfall der alten Illativendungen -an > -ā und *-ana > *-ān > -a. Dies kann aber nicht für diejenigen Mundarten gelten, die die alte Lokativendung bewahrt haben, z. B. die Endung des Lok. Sg. der o- und ā-Stämme -ę < -ai < -āji im Niederlettischen.

ZUR VORGESCHICHTE DES INESSIVS | 61

jednak existovala dvojí reflexe indoevropské koncovky lokálu singuláru kmenů na ā, jednak musí být rozšířený litevský lokál singuláru kmenů na o miškė velmi mladý (srov. 2.1.3).

2. OSTATNÍ INESSIVNÍ KONCOVKY

V následujícím textu (2.1–2.3) bude ukázáno, že postpozice prastarého původu *-ę́ byla původně doma POUZE v lokálu singuláru kmenů na -ā (a kmenů *-i̯ā- (-ē)) a relativně pozdě se analogicky rozšířila na plurál i na singulár a plurál ostatních kmenů.

2.1. Singulár kmenů na *o

2.1.1. Stará indoevropská koncovka lokativu singuláru je zachována ve ztrnulých tvarech jako namiẽ, ankstĩe (doloženo u Zinkevičiuse 1966: 209 § 278) a také v adessivu sg. namiẽp(i). Na základě právě uvedených primárních tvarů je třeba předpokládat cirkumflexní intonaci. To přesně pokračuje v indoevropské lokativní koncovce *-o-i > *ōi > iẽ. Vývoj si lze podle Stanga (1966: 182–3) představit takto: *-oi (srov. ai. aśve < *eḱu̯oi) > *-ai > *-ę̄ > -iẽ. Běžná koncovka inessivu je -e, např. miškè („v lese“). Tato koncovka obsahuje původní indoevropskou koncovku, která byla navíc, stejně jako všechny ostatní lokativy, rozšířena inessivní postpozicí *-ę́⁵ (srov. Stang loc. cit.). Tento inessivní tvar (miškè) lze vysvětlit takto: *miškē (< *-ai < *-o-i) + ę́ > *miškē⁶ > (Leskienův zákon) miškè (Stang loc. cit.), případně > miškì v těch nářečích, kde se každé *en > mění v i. Z toho vyplývá, že k rozšíření kmenů na o o *-ę́ došlo poměrně pozdě. Vznik tvaru mišk-è v dřívějším stadiu, kdy bylo *-ai (< indoevropské *-oi) ještě diftongem, by byl nevysvětlitelný, protože *-ai + ę́ by dalo **-aję. Svědčí pro to také skutečnost, že se v litevštině zachovalo velké množství ztrnulých lokativů sg. kmenů na *o, na rozdíl od kmenů na -ā.

2.1.2. K připojení postpozice *-ę́ muselo dojít před působením Saussurova zákona nebo během něj, protože teprve splynutím koncovky *-ę̄ a postpozice *ę́ ve tvaru rate (2. akcentová třída) mohl vzniknout akut v druhé a poslední slabice, který je předpokladem posunu. Před kontrakcí by se přízvuk nepřesunul, protože se při posunu podle de Saussura nesmějí přeskakovat mezilehlé slabiky.

2.1.3. O relativně mladém stáří a výhradně litevském vývoji inessivního tvaru kmenů na o svědčí nepřímo také situace v lotyštině (srov. 1.4).

⁵ Zde i dále označuje <´> intonaci (akut), nikoli iktus.

⁶ Der Einwand von Mažiulis (1970: 133.1), nach dem eine Kontraktion unbedingt zirkumflektierte Intonation hätte ergeben müssen, ist nicht ganz berechtigt. Es geht hier erstens um eine wesentlich spätere Kontraktion, als z. B. diejenige der indogermanischen Vokale (wie z. B. im Dat. Sg. der o-Stämme *-o-ei), und zweitens erfolgte hier die Anfügung des *-ę̄n in Analogie zu dem Lok. Sg. der ā-Stämme, folglich kann man hier auch die analoge Übertragung der akutierten Intonation auf das Kontraktionsergebnis (*-ę́-én > *-ēn analog zum Lok. Sg. der ā-St. *-āj-én > -én) nicht ausschließen.

62 |

ILJA SERŽANT

Zde pravděpodobně vůbec neexistovala analogická forma; lotyština zde spíše jednoduše použila inessivní formu kmenů na -ā.

2.2. Inessivní koncovky kmenů na i a u

2.2.1. Indoevropská koncovka kmenů na u byla *-ōu, srov. ai. sūnāu, sl. сынѫ; litevské sūnujè/sūnųjì, vysokolotyšské tirguô (< *tirgôji) aj. jsou tedy mladé, protože -j- postpozice lze vysvětlit pouze lokativem singuláru kmenů na -ā, resp. -i. Lokativ *sūnù, obsažený např. ve sūnujè/sūnųj, lze rovněž vysvětlit pouze Leskienovým zákonem z *-ōu-#⁷. Rozšíření -je muselo vzniknout až později.

2.2.2. U kmenů na i je situace odlišná. Ačkoli je zde moderní koncovka -yje (avyjè) přetvořena podle jiných kmenů, a je tedy mladá, v žemaitském dialektu se místo ní nachází -ie < -ē (Zinkevičius 1966: 231), v některých lotyšských nářečích -ie, -ē a v Mažvydasově katechismu nakteie, schirdie, naktie, ma-nieie (Stang 1966: 209, 211); tyto formy pocházejí z *-ējē nebo zčásti z *-iejē a obsahují tak starou koncovku lokativu singuláru kmenů na i *-ēi, srov. véd. agná, att. πόλη, ⁸. Je obtížné s jistotou rozhodnout, zda tyto formy náleží ke kmenům na -i, nebo zda byly převzaty z kmenů na -ē prostřednictvím kmenů *-(i)jas⁹. Rozšíření pomocí *-ē lze vzhledem ke kolísající předloze *-ējē vs. *-iejē (Stang 1966: 210n.) vysvětlit tak, že stará lokativní forma *-ēi byla rozšířena o -je, rozšíření abstrahované z lokativu singuláru kmenů na ā, a nejprve se vyvinula v *-ējē¹⁰. Jednotlivá nářečí pak tuto formu zpracovala různě: některá ji zjednodušila – *-ējē > *-ēje > litev. -ēje, > lotyš. -ē –, zatímco jiná zachovala diftong a později jej pravidelným hláskovým vývojem změnila na -ie-: *-ējē > *-iejē > -ie. Žemaitská koncovka -ie (< ē < *ēje) mohla být také převzata z kmenů na *(i)jo do kmenů na i; v kmenech *ijo může zase pocházet z kmenů na ē, které v žemaitštině a lotyštině částečně splývají (Endzelin 1922: 31). Je třeba předpokládat takový či podobný vývoj, jinak bychom se potýkali s obtíží, že rozšíření pomocí *-ē – abstrahováno: *-jē – bychom v různých oblastech museli relativní chronologií klást do dvou časově značně vzdálených období: buď do doby, kdy existovalo *ēi (žemaitská a lotyšská nářečí), nebo do doby existence ié (lotyšská nářečí). Je však třeba mít na paměti, že mezi nimi proběhl složitý vývoj: *ēi > *ei > *ē > ié. Ať už se přikloníme k kterémukoli návrhu,

⁷ Zinkevičius (1982: 27) erklärt diese Endung als in Analogie zu den i-Stämmen (-i) entstanden, wo sie aber auch (Zinkevičius 1982: 20–21) aus den konsonantischen Stämmen stammen soll. Die beiden Formen lassen sich doch aber unter Heranziehung des Leskienschen Gesetzes lautgesetzlich erklären: -u (< *-ūo < *-ōu), -i (< *-ie < *-ēi). Zumal die Zwischenstufen -uo und -ie verbaut in den lettischen und žemaitischen Mundarten überliefert sind.

⁸ Stará koncovka je jistě obsažena v infinitivech na *ti, srov. litev. severozápadní žemait. -tę, refl. -teis.

⁹ Srov. debesesu v Mažvydasově katechismu, 291₃ (apud Kazlauskas 1958: 82), lok. plurálu s koncovkou kmenů na ē (< *ijā⟧) u kmene na i (synchronně vzato; původně kmen na s).

¹⁰ Nur so rekonstruiert sie Kazlauskas (1968: 154). Anders Stang (1966: 210).

ZUR VORGESCHICHTE DES INESSIVS

63

Je třeba předpokládat, že k rozšíření pomocí *-ę́/-ję došlo podstatně později než u lokativu singuláru kmenů na -ā, a to analogicky podle posledně uvedených.

2.3. Inessiv plurálu

Stará plurálová koncovka se zachovala jen v několika nářečích, srov. šird-išū, rañkosu (Zinkevičius 1966: 237). Zde byla nejprve forma kmenů na o-, i- a u hláskově přizpůsobena illativu plurálu, a to analogicky podle kmenů na ā: ill. plur. -osna / lok. plur. -osu: ill. plur. -uosna (-ysna, -üsna) / lok. plur. x, x = -uosu (-ysu, -ūsu → -uose / -uosū podle kmenů na o), srov. Stang (1966: 186, 213, 218)¹¹. K tomu došlo také v lotyštině, srov. dārbūos. U kmenů na -ā se stará indoevropská koncovka lokativu plurálu zachovala beze změny jen v několika nářečích, srov. Tverečius (Otręb ski 1934: 228) šakāšū, -ui, run̄kāšui. -i zde vzniklo analogicky podle zkrácených lokativních forem singuláru run̄kāi < rañkoje. Ve většině nářečí a ve spisovném jazyce bylo koncové -u v zakončeních všech kmenů nahrazeno -e inessivu singuláru, srov. rañkose; v jiných zase bylo nahrazeno -a illativu plurálu (Stang 1966: 186). Pravděpodobně nejprve byla obnovena plurálová forma kmenů na -ā: rañkosu > rañkose (náhrada, nikoli připojení: **rañkosve), a poté také u ostatních kmenů. Tvary s rozšířením *-ę́ jsou tedy v plurálu inessivu mladé.

3. URBALTSKÁ POSTPOZICE *-ēn

3.1. Následující úvahy vedou k rekonstrukci inessivní postpozice urbaltského jazyka jako *-ēn (< *ḗ):

a) tvar inessivu sg. vaik-i v těch nářečích, kde *-en > i a *-an > u, jakož i rozšířené tvary adjektiva, srov. dangųje jis, svědčí pro nazál v koncové pozici (srov. Stang 1966: 182);

b) intonaci v inessivu sg. kmenů *o je třeba na základě působení Saussurova zákona rekonstruovat jako akútovou. Potvrzuje to také skutečnost, že ve všech inessivních tvarech musel působit i Leskienův zákon (koncové akutované *-ę́ > -e). Srovnejme zde tvary akuzativu a instrumentálu singuláru kmenů na -ā: akuz. sg. rañką (< *-ań < *-am < *-eh₂m) oproti instr. sg. rankà (< *-án < *-ān). Pokud bychom tedy předpokládali, že akutová intonace vznikla teprve v důsledku kontrakce pouze v singuláru kmenů na -o, stáli bychom před obtíží, že ostatní – nekontrahované – lokativní tvary nekončí na **-ę (< **ēn), nýbrž na -e (< *ę < *ēn). Protože intonaci lze rekonstruovat jako akútovou, můžeme pro urbaltský jazyk vycházet z *-ēn (Stang 1966: 128).

¹¹ Zinkevičius (1966: 238) dagegen meinte, daß der Lok. Pl. auf -uose auf dem Akkusativ Plural und der Postposition *-ēn beruhe. Diese Meinung hat Stang (loc. cit.) mit schlagenden Argumenten kritisiert. Zu Stangs Erklärung könnte man noch einen formalen Grund hinzufügen: man findet keine Formen vom Typ **ratūose/ **ratuoše (2), wie sie nach Zinkevičius’ Erklärung ähnlich wie im Illativ Plural (s.d.) hätten entstehen müssen. Später schließt sich Zinkevičius (1982: 28) der Meinung Stangs an.

64 |

I L J A S E R Ž A N T

3.2. Dále je třeba vzít v úvahu, že postpozice v litevštině, ale také v urletštině, podléhaly ve srovnání s odpovídajícími (předložkami, respektive) prefixy zvláštnímu oslabení, srov. lit. dievóp(i) (nikoli z -piē), lot. mājup „domů“ (< *pi, nikoli *-pie, z něhož by vzniklo > **-pi) oproti priē / (pie), lot. pie, sl. прu, lit. raṅkon(a) oproti lit. nuõ, lot. nùo, sl. на. Leskienův zákon toto oslabení nevysvětluje, neboť všechna právě uvedená slova mají cirkumflex. Toto oslabení muselo být velmi staré, protože odráží indoevropský ablaut. Litevsko-lotyšské nuo by se v obou jazycích zkrátilo na nu, nikoli na -na. Tvar *na lze vysvětlit jako baltský plný stupeň k *nō (< (?) *noH, *nō), chápanému jako stupeň dlouhý. K této skupině se řadí také ie. *som „spolu“, které v prefixované podobě u substantiv v litevštině, lotyštině a slovanských jazycích vykazuje plný stupeň, srov. lit. sañdas, lot. sùods (< *sā́nds) a jinde v lotyšském prefixu sa- (< *sam-), sl. сѫдъ, oproti litevské předložkové podobě su (lot. ar – nesouvisející) a slov. съ. Analogicky k tomu bychom k v lotyštině dobře doloženému prefixu je- (< *en-) očekávali oslabenou postpozici, totiž *-in (< *-n), zastoupenou také v litevštině jako předložka į¹². Máme však *é < *-én. Tato skutečnost svědčí zaprvé proti etymologickému spojení *-é s ie. *en a lotyšským ie- a zadruhé pro to, aby se tvorba inessivu sg. kmenů na ā považovala za stojící mimo tento ablautový systém, a to proto, že, jak bylo uvedeno v 1.1 a 1.3, byla již z prajazyka zděděna v této podobě.

4. MIMOBALTSKÉ SROVNÁNÍ

4.1. Vnitrojazykové zkoumání tvarů lokativu a inessivu v baltských jazycích ukazuje, že inessivní tvar singuláru kmenů na -ā (stejně jako kmenů na -ē < *-ijā) je zdaleka nejstarší z inessivních tvarů. Jeho stáří sahá do doby před zánikem laryngál. Z tohoto tvaru se element *-é (případně abstraktněji: -je) rozšířil na všechny ostatní lokativní koncovky, a tak v urbaltském jazyce vznikl „značený lokativ“, tj. inessiv. Otázka původu a etymologie této postpozice dosud nebyla vyřešena. Stang (1966: 182) ji spojuje s předložkou *h₁(e)i(ī) (lot. ie-kšā, ř. ἐν, εἰς, lat. in aj.). Obtíž však spočívá v tom, jak sám poznamenává také Stang (loc. cit.), že pro naši postpozici je třeba na základě akutu rekonstruovat délku (*ēn) (3.2). V této podobě se však předložka *en v indoevropském jazyce nevyskytuje.

4.2. Na základě původní distribuce (pouze lok. sg. kmenů na -ā¹³) a hláskové podoby¹⁴ bych baltskou postpozici *ēn rád uvedl do přímé

¹² Girdenis (1980) stellt fest, daß in der Mundart bei Kretinga (im Ziwatas, XVIII Jh.) für die aukšt. Präposition į die Präposition y gebraucht wird, die auf *en zurückgeht. Daneben, jedoch seltener, kommt auch i = aukšt. į vor. Diese Allomorphie bezeugt m. E. nur, daß in dieser Mundart die ursprüngliche Verteilung der Voll- (*en) und Nullstufe (*n̥) nicht mehr aufrechterhalten ist.

¹³ Ve staré indičtině se postpozice -ām původně vyskytuje také u kmenů na ī (devyām) a u zájmena (tāsyām). Kmeny na -ī se v baltských jazycích nedochovaly a v lokativu sg. byla v baltských jazycích zájmenná deklinace nahrazena jmennou (Stang 1966: 244–245).

¹⁴ Urbaltisches auslautendes *-m wird lautgesetzlich zu *-n (Stang 1966: 114).

ZUR VORGESCHICHTE DES INESSIVS

65

V souvislosti se staroindickou postpozicí -ām (srov. ai. śénā (f) ‚vojsko‘, lok. sg. śénāy-ām), přičemž za společnou předformu by bylo třeba považovat ie. *ēm. To, že se tato postpozice vyskytuje pouze v těchto dvou jazykových rodinách, lze vysvětlit tím, že se v předjednotlivých jazycích užívala jen fakultativně vedle bezpostpoziční podoby lokativu, jak je třeba předpokládat také pro prabaltštinu, a dokonce ještě pro pralitovštinu a pralatvštinu – pravděpodobně sloužila k upřesnění místních vztahů.

4.3. Pro archaičnost rozšíření -ām v indičtině svědčí následující skutečnosti:

a) rozšířená forma je závazná nejen v klasickém sanskrtu, ale i ve védštině v lokálu singuláru kmenů na -ā. Pozdější rozšířené formy jiných pádů se zpravidla vyskytují pouze v jednom z obou jazyků;

b) die bisherige Erklärung (Wackernagel–Debrunner 1930: 121; Thumb-Hauschild 1959: 46–7) des indischen Elements -ām (in senāyām), die von einer etymologischen Zugehörigkeit zur avestischen Postposition (im Indischen Prä- und Postposition) -ā / ā ausging, stößt auf erhebliche Schwierigkeiten, und zwar muß diese Hypothese von einer doppelten Erweiterung – zunächst um -ā (das auch im Avestischen als Post- und Präposition bzw. Präfix fungiert), dann noch um ein unklares -am –, ausgehen. Bei einer solchen, erst indischen Kontraktion sollte prinzipiell auch die zweisilbige Lesung in den vedischen metrischen Texten auftauchen, da ja hier chronologisch viel frühere, indogermanische Kontraktionsfälle (z.B. Genetiv Plural *-o-om > *-ōm) zum Teil noch zweisilbig sind. Dies ist jedoch nicht der Fall. Oldenberg (1888: 185) erwähnt in seiner Liste aller Fälle, bei denen die zweisilbige Lesung im Vedischen vorkommt, den Lok. Sg. nicht.

Zatímco v indičtině obsahuje postpozici *-ēm pouze forma lokálu singuláru kmenů na -ā- a -ī¹⁵, ostatní formy lokálu se však jen příležitostně vyjasňují pomocí -ā, např. véd. lok. pl. ápsv-ā, v íránštině a především ve staroperštině se podobným způsobem jako v baltštině s pomocí této posledně uvedené postpozice vytvořil „inessivní“ -ā, jak dokládá skutečnost, že postpozice -ā se ve staroperštině stala závaznou u většiny lokativních koncovek. Zdá se tedy, že v avestštině a staroperštině postpozice -ā v lokálu sg. kmenů na -ā vytlačila starší postpozici *-ēm, zděděnou již z indoevropštiny v této podobě, > **-ām.

5. ZÁVĚR

Zkoumání urobaltického lokálu sg. kmenů na -ā vede k následujícím výsledkům:

1) Zachování předvokalické sandhiové varianty lokativního morfému *-eh_₂i-V právě v předvokalické pozici ukazuje, že forma inessivu sg. kmenů na -ā je v baltštině prastará.

2) Pro urobaltštinu je třeba na základě adessivních forem předpokládat nerozšířenou koncovku

¹⁵ Möglicherweise enthält nach Wackernagel–Debrunner (1930: 121) die Form des D. Abl. Instr. Du. auf -bhyām ebenfalls diese Postposition.

66 |

ILJA SERŽANT

jako *-ai (1.2). Druh intonace bohužel nelze určit. Lze však předpokládat, že se zde jednalo o cirkumflektované *-ai. V tomto případě by tato koncovka pokračovala v indoevropské lokativní koncovce *-eh₂-i před pauzou nebo souhláskou.

3) Historickosrovnávací rozbor všech dnešních forem inessivu ukázal, že nejstarší je forma sg. inessivu ā-kmenů a že tvořila východisko pro šíření abstrahované postpozice *-ḗ, respektive -ie.

4) Body 1 a 3 otevírají možnost spojit formu sg. inessivu urbalt. *-ājēn na základě hláskové a distribuční shody se staroindickou formou lokativu na -āyām. K tomu je nutný předpoklad, že staroindické rozložení postpozic -ā a -ām představuje na rozdíl od íránských jazyků původní stav (lectio difficilior), že zobecnění postpozice -ā v íránštině pro příznakový lokativ je založeno na pozdější analogii a že i nerozšířená lokativní forma byla v indoíránštině stále živá.

BIBLIOGRAPHIE

ARUMAA, P. 1930: Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend. In: Eesti Vabariigi Tartu Ülikooli Toimetused. Acta et Commentationes Universitatis Tartuensis, B Humaniora XXIII. Dorpat (Tartu).

ENDZELIN, J. 1922: Zur baltischen Deklination der „ablautenden“ (i)jo-Stämme. Kuhns Zeitschrift 50, 13–35.

ENDZELIN, J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas valsts izdevniecība.

GIRDENIS, A. 1980: Dėl vieno prielinksnio formos XVIII a. šiaurės žemaičių kretingiškių tarmėje. Baltistica 16 (2), 111–115.

KAZLAUSKAS, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis.

MAŽIULIS, V. 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (Deklincija), Vilnius: Mintis.

ME = Mülenbachs-Endzelīns: K. MÜLENBACHS, Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. ENDZELĪNS. 2. negröts izdevums. 6 Bde. Čikāga: Baltu filologu kopa, 1954.

OLDENBERG, H. 1888: Die Hymnen des Rig-Veda. Met­rische und textgeschichtliche Prolegomena, Berlin: Wilhelm Hertz.

OTRĘBSKI, J. 1934: Wschodniolitewskie narzecze Twereckie. Część I: Gramatyka, Kraków: PAU.

RIX, H. 1976: Historische Grammatik des Griechischen. Laut- und Formenlehre, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

ROSINAS, A. 1999: Ines yvo ir adesyvo formų kilmės ir raidos klausimu. Baltistica 34 (2), 173–183.

SERŽANT, I. 2003: Intonationen in den suffixalen und Endsilben im Lettischen. Synchronie und Diachronie. Baltu filoloģija 12 (1), 83–123.

SERŽANT, I. 2004 К вопросу об образовании адессива. Acta Linguistica Lithuanica 51, 49–57.

STANG, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo etc.: Universitetsvorlaget.

THUMB–HAUSCHILD 1959: Handbuch des Sanskrit. Eine Einführung in das sprachwissenschaftliche Studium des Altindischen von Albert Thumb. II. Teil: Formenlehre. Dritte stark umgearbeitete Auflage von Richard Hauschild, Heidelberg: Winter.

TOPOROV, V. V. 1968: Локатив в славянских языках, Москва: Наука.

VIDUGIRIS, A. 1959: Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės. Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 195–230.

WACKERNAGEL–DEBRUNNER 1930: Altindische Grammatik von Jacob Wackernagel. III. Band: Nominalflexion–Zahlwort–Pronomen von Albert Debrunner und Jacob Wackernagel, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

ZUR VORGESCHICHTE DES INESSIVS

67

Vanags, P. 1994: Die Entwicklungstendenzen der Kasusendungen in den ältesten lettischen Sprachdenkmälern. Linguistica Baltica 3, 121–130.

Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius, Z. 1982: Lietuvių kalbos postpoziciniai vietininkai. Baltistica 18 (1), 21–38.

Zubátý, J. 1896: Baltische Miszellen. Indogermanische Forschungen 6, 269–307.

Ilja A. Seržant

Gauta 2004 11 04

Universität zu Köln

Institut für Linguistik

Historisch-Vergleichende Sprachwissenschaft

D-50923 Köln

[email protected]