VIOLETA MEILIŪNAITĖ

Institut litevského jazyka

O NOVÝCH A ZNOVUOBJEVOVANÝCH PRŮSEČÍCÍCH JAZYKŮ A KULTUR

Jazyková a kulturní rozmanitost je ve stále globalizovanějším světě jedním ze základních předpokladů zachování jedinečné identity. Lingua franca, jíž se stává angličtina, a stále jednotvárnější kulturní krajina představují pro výzkumníky důležité a naléhavé úkoly. Zvláště důležité je věnovat pozornost utváření povědomí o tom, že svět sice tvoří celek, přesto však zůstává rozmanitý svou historií, kulturou, jazykem, národním charakterem a dalšími rysy jednotlivých částí. Asociace výzkumníků dialogu evropských jazyků a kultur, založená v roce 2010, si právě proto vytkla za cíl zkoumat, šířit a posilovat jazykovou a kulturní rozmanitost.

Je zřejmé, že vlivu jiných kultur a zkušeností může uniknout pouze zcela izolovaná kultura. Jinými slovy, dialog jazyků a kultur je nepřetržitý proces. Některé jeho aspekty a některá díla však zůstávají zapomenuty a z různých důvodů se jim věnuje menší pozornost. Jedna ze skupin činností Asociace se zaměřuje na jejich vyhledávání a začleňování do vědeckého oběhu. Dalšími činnostmi jsou výzkumy současných, nejnovějších projevů tohoto dialogu.

Ve snaze představit nejnovější vědecký výzkum a nejnovější archivní objevy začala Asociace vydávat ediční řadu Archivy průsečíků jazyků a kultur. Zatím lze tuto řadu považovat za tetralogii – vyšly čtyři knihy. Je výsledkem projektu spolufinancovaného z prostředků fondů Evropské unie s názvem Posílení a rozvoj Asociace výzkumníků dialogu evropských jazyků a kultur (č. projektu VP1-3.1-ŠMM-05-K-01-010). Podle podmínek projektu vyšla řada v poměrně malém nákladu, nebyla prodávána, ale distribuována pouze prostřednictvím knihoven; je proto vhodné ji stručně představit čtenářům.

První kniha Protokoly vilniuského gymnázia (1915–1940 a 1953–1955)¹ je edicí pramene kulturního dědictví opatřenou komentáři ve formě vědeckých studií. Byla připravena ve spolupráci s vilniuským gymnáziem Vytautase Velikého a představuje čtenářům protokoly gymnázia z let 1915 až 1940 (publikace obsahuje faksimile a na CD-ROMu také protokoly z let 1953–1955).

¹ Vilniaus Vytauto Didžiojo gimnazijos protokolai (1915–1940 ir 1953–1955 metai) (Kalbų ir kultūrų sankirtų archyvai 1), sud. Danutė Bronė Puchovičienė, Irena Raščiuvienė, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Europos kalbų ir kultūrų dialogo tyrėjų asociacija, 2011.

Apžvalgos / Surveys

191

VIOLETA MEILIŪNAITĖ

Vilniuské gymnázium Vytautase Velikého působilo v komplikovaném období vilniuských dějin a odráží kulturní specifika tehdejšího Vilniusu. Ačkoli tyto dokumenty byly až dosud badatelům dostupné jen v omezené míře, sama komunita gymnázia Vytautase Velikého si velmi přála, aby se s nimi „seznámili všichni žáci, učitelé a další členové komunity, aby se jimi mohli důkladně zabývat lingvisté a pedagogové, odborníci na vzdělávání i politici a aby byly přístupné celé společnosti“ (s. 18). Rita Miliūnaitė upozorňuje, že „když se na jazyk zápisů z prvních [...] schůzí gymnázia díváme dnešníma očima [...], můžeme spatřit samotné mládí moderní spisovné litevštiny [...]“ (s. 59). Sleduje, jak se v průběhu celého období, které zápisy pokrývají, spisovná litevština proměňovala a utvářela. Jazykem hovoří určitá společnost. Podle názoru Dariause Kuolia se v zápisech rýsuje „obraz důstojného, vlastní hodnoty si vědomého, solidárního a organizovaného národního společenství, které svou existenci utváří cílevědomě“ (s. 10). Tato společnost však existovala pod vlivem konkrétních historických okolností. Na tyto okolnosti a na multietnický charakter vilniuské kultury obrací podrobnější pozornost Libertas Klimka. Bronius Dobrovolskis, dlouholetý autor učebnic litevštiny, pojednává o pedagogických zásadách v letech 1915–1939. Všímá si, že ze zápisů je patrná „velká pozornost a péče věnovaná osobnosti žáka, jeho studijním schopnostem a kultuře chování, aktivizaci a rozvíjení samostatnosti, rozšiřování kulturního rozhledu a společenské zralosti, obecně pak psychologickým aspektům vyučování a výchovy“ (s. 40). Jinými slovy, zjevnou snahou bylo formovat všestrannou, samostatně myslící osobnost. Kdyby u citátu nebyl uveden letopočet, snadno bychom si jej dokázali představit i v kontextu vzdělávání 21. století.

Vědecké publikace zařazené do tohoto svazku přinášejí nové údaje pro současný výzkum spisovného jazyka, kulturní identity, vývoje pedagogického myšlení a vzniku národního státu a upozorňují na některé dosud méně zkoumané aspekty. Stejně důležité jsou faksimile samotných zápisů, neboť jde o nesmírně cenný materiál pro badatele, kteří se rozhodli proniknout do detailů vilniuského koloritu první poloviny 20. století.

192

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Apie naujas ir iš naujo surandamas kalbų ir kultūrų sankirtas

Antrasis tomas – Knygnešys, leidėjas, publicistas Petras Mikolainis (1868–1934) laiškuose ir atsiminimuose² – skirtas lietuviškos knygnešystės istorijai. Šioje knygoje pirmą kartą plačiau apžvelgiamas ir komentuojamas knygnešio ir įtakingo kultūros veikėjo gyvenimas ir veikla. Be to, čia gausu jo ir jam rašytų žinomų to meto žmonių laiškų, pateikiamas pluoštelis paties Petro Mikolainio (1868–1934) atsiminimų. Kitaip tariant, knygoje skelbiami archyviniai dokumentai, kurie buvo menkai prieinami moksliniams tyrimams. Danguolės Mikulėnienės ir Valdo Selenio studijoje parodomas visas pluoštas Mikolainio veiklų: „knygnešys, leidėjas, publicistas, vadovėlių autorius, lietuviškų laikraščių redaktorius“. Vis dėlto tenka pastebėti, kad iki šiol vieno mokslinio darbo (monografijos, studijos ar pan.), kuriame ši asmenybė būtų aprašoma, nebuvo. Juo labiau nebuvo prieinami jo laiškai ir atsiminimai. Kaip tik korespondencijoje prabyla daug to meto Lietuvos kultūros veikėjų, naujai atsiskleidžia jų darbai, nuostatos, tikslai, asmenybės.

Tato kniha má již nyní zakódovanou kontinuitu. Po popisu kulturního kontextu a představení Mikolainise a jeho zásluh se otevírá možnost podrobněji se zaměřit na zájmy kulturních osobností té doby, témata jejich korespondence, utváření litevského jazyka a litevského pravopisu atd. Řečeno slovy Selenia, korespondence „odhaluje nejen okolnosti vydávání a šíření různých dobových publikací, novin a časopisů, jako byly „Varpas“, „Ūkininkas“, „Vienybė Lietuvininkų“ aj., a problémy s redigováním článků, ale také specifika činnosti litevských organizací v USA, sociální síť činitelů litevského národního obrození a vydavatelů tisku, jejich vzájemné vztahy, ideologické postoje a tvůrčí plány“ (s. 58). Druhý svazek tetralogie tak bude skvělým odrazovým můstkem pro zvídavé čtenáře při pronikání do kontextu počátku 20. století, který nakonec přispěl i k utváření současné společnosti.

² Knygnešys, leidėjas, publicistas Petras Mikolainis (1868–1934) laiškuose ir atsiminimuose (Kalbų ir kultūrų sankirtų archyvai 2), sud. Danguolė Mikulėnienė. Vilnius: Europos kalbų ir kultūrų dialogo tyrėjų asociacija, 2012.

Apžvalgos / Surveys

193

VIOLETA MEILIŪNAITĖ

Osudy Malé Litvy a příspěvek jejích kulturních pracovníků k utváření Velké Litvy jsou nevyčerpatelným tématem. Mažoji Lietuva: Paribio kultūros tyrimai³ je třetí publikací této řady. Jde o sborník článků věnovaný problémům dějin a současné kultury Pruské Litvy. Autorka předmluvy Nijolė Strakauskaitė se ne náhodou ptá: „Proč je Pruská Litva důležitá pro současnou kulturní identitu?“ (s. 9). Odpověď zjevně nemůže být stručná ani jednorozměrná. Částečné odpovědi by mohly nabídnout jednotlivé publikované články. Nová fakta o kulturních osobnostech, které už zdánlivě dobře známe – Jonasi Bretkūnasovi, Frydrichasi Kuršaitisovi a Adalbertu Bezzenbergerovi; výzkum litevsko-německého slovníku Friedricha Haacka, dosud jen málo známého (autorství by bylo třeba spolehlivě prokázat); analýza problematičnosti identity Pruských Litevců; představení kulturních artefaktů Pruské Litvy – to vše jsou pokusy ukázat, že nešlo o izolovaný a jednoduchý region. Z kulturního, ekonomického, politického i dalších hledisek je mimořádně složitý, a právě proto nesmírně zajímavý. Grasil da Blažienė analyzuje a publikuje dokument z roku 1633 uchovávaný v Tajemném státním archivu v rámci sbírky „Pruské kulturní dědictví“, který přináší nové údaje o Bretkūnasově rodině. To by mohl být první krok k tomu, aby veřejnosti bylo zpřístupněno více dokumentárních materiálů o osobnosti Bretkūnase. Ilja Lemeškinas poprvé představuje rukopisnou památku východopruské lexikografie z 18. století – litevsko-německý slovník –, která je velmi důležitá také proto, že v ní skvěle vyniká komunikace a spolupráce lingvistů 19. století. Podrobné studii lexikografické metody Kuršaitisova slovníku je věnován článek Vincentase Drotvinase.

Kulturní sebeuvědomění regionu v různých obdobích a jeho utváření pojednávají články Strakauskaitė, Arūnase Baublyse a Ilji Dementjeva. „Mimořádný důraz na zachování etnokulturního dědictví Pruských Litevců ve Východním Prusku v poslední

Mažoji Lietuva: paribio kultūros tyrimai (Kalbų ir kultūrų sankirtų archyvai 3), eds. Grasil da Blažienė, Nadežda Morozova, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Asociacija Europos kalbų ir kultūrų dialogo tyrėjų, 2012.

194

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Apie naujas ir iš naujo surandamas kalbų ir kultūrų sankirtas

čtvrtině 19. století až na počátku 20. století souvisel s kontextem německého nacionalismu a tendencemi k posilování lokální identity,“ uzavírá Strakauskaitė (s. 108). Region ležící po obou stranách státní hranice Litvy byl vždy ovlivňován několika kulturami – německou a sovětskou, německou a baltskou atd. Změny kultury a sebeuvědomění, které vyvolala svébytnost tohoto regionu, popisuje Dementjevas: jak ovlivnilo identitu prolínání německých, sovětských a baltských kulturních vrstev? Baublys upozorňuje, že „dějiny Klaipėdy a Klaipėdského kraje, které začaly v etnických baltských zemích, se utvářely za hranicemi někdejšího litevského státu, a proto by výzkum historického a kulturního vývoje baltského etnika, hledání jeho jazykové a kulturní identity, jeho přežití a přizpůsobení se mohly být skvělou paralelou k dnešní globalizaci“ (s. 232).

Malá Litva byla vždy bohatá na osobnosti litevské kultury. Články Danguolė Mikulėnienė a Jolanty Zabarskaitė umožňují lépe poznat osobnost a činnost Bezzenbergera (1851–1922). Články Romana Širouchova a Jurije Kostiašova svým způsobem rámují celé dějiny Malé Litvy: od archeologických nálezů přecházejí k analýze sovětizace regionu.

Tematika čtvrté publikace – sborníku článků Naujausi kalbų ir kultūrų tyrimai⁴ – se nedá zastřešit jediným tématem. Ani to nebylo jejím cílem. Kniha si klade za cíl podat přehled hlavních činností Asociace v letech 2010–2012 a představit nejvýznamnější výsledky její práce. Jde vlastně o tříletou zprávu Asociace – představuje, co se ještě podařilo objevit v zahraničních archivech, jakými myšlenkami se inspirovala a podobně. Záměrem bylo ukázat celé spektrum témat – od písemnictví LDK až po jazykové změny na konci 20. a počátku 21. století.

Litva nikdy nebyla homogenní – od nejstarších dob v ní společně žije a vzájemně se ovlivňuje řada národů a kultur. Každá z nich přináší svébytné chápání kultury, které nevyhnutelně ovlivňuje ostatní. Galina Miškinienė například čtenáře seznamuje se sbírkou litevských tatarských rukopisů uchovávanou na Ukrajině a Dovilė Troskovaitė sdílí své postřehy o národním narativu litevských Karaimů.

Naujausi kalbų ir kultūrų tyrimai (Kalbų ir kultūrų sankirtų archyvai 4), eds. Violeta Meiliūnaitė, Nadežda Morozova. Vilnius: Asociacija Europos kalbų ir kultūrų dialogo tyrėjų, 2012.

Apžvalgos / Surveys

195

VIOLETA MEILIŪNAITĖ

V článcích Mariny Čisťakovové se odhalují zvláštnosti paraliturgické literatury pravoslavných v LDK. Jeden z nejzajímavějších nedávných objevů v oblasti cyrilského písemnictví LDK, svědčící o kontaktech mezi kulturami křesťanů a Židů v LDK – učebnice staré hebrejštiny a slovníček určené křesťanům a zapsané cyrilicí –, je publikován a analyzován v článku Sergeje Temčina.

Analýze sociálních, stylistických a geografických jazykových variet jsou věnovány články Violety Meiliūnaitė, Asty Leskauskaitė, Mari Mets a Giedriuse Tamaševičiuse. Autoři v nich pojednávají o výzkumných metodách a srovnávají zkušenosti z Litvy a zahraničí. Tamaševičius například upozorňuje, že „diváci a posluchači s větším zájmem poslouchají spontánní, improvizovaný projev moderátorů a účastníků pořadů než předem inscenovaný“ (s. 248). Mets zkoumá, jak se jazykové novinky šíří v závislosti na síle sociálních vazeb mezi lidmi – kdo přenáší inovace z jednoho nářečí do druhého, z jednoho sociolektu do druhého? Vaida Buivydienė a Laura Laurušaitė se při podrobné analýze textů zaměřují na to, jak se v textu odráží proměna jazyka i identita mluvčího / pisatele.

Pokud máme všechna čtyři vydání posuzovat jako celek, je třeba říci, že spektrum činností Asociace je opravdu velmi široké a těžko vyčerpatelné. Proto by série, zahájená jako jedna z projektových aktivit, měla pokračovat. Jednou z nejbližších perspektiv je kniha novináře Petra Mankaceva o životě a díle Jonase Basanavičiuse v Bulharsku. Ta by otevřela další stránku naší vlastní kultury. Doufejme, že bude vydáváno více děl reprezentujících vzájemné působení kultur – vždyť litevská / baltská kultura působí jak v Litvě, tak i za jejími hranicemi a je neustále ovlivňována jinými kulturami.

Předloženo 21. ledna 1913.

VIOLETA MEILIŪNAITĖ

Institut litevského jazyka

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Litva

[email protected]

196

Acta Linguistica Lithuanica LXVII