AURIMAS MARKEVIČIUS

Litevská univerzita pedagogických věd

Oblasti vědeckého výzkumu: morfologie, dialektologie, historická gramatika.

PROBLÉMY NA POMEZÍ SLOVNÍCH DRUHŮ

Problémy související s periférií slovních druhů

ANOTACE

Článek pojednává o nejednoznačném postavení některých slovních druhů a morfologických tvarů a o jejich nejednotné interpretaci ve vědeckých i praktických gramatikách a v hlavních slovnících litevštiny. Stále široce užívaný ilativní tvar bývá často bezdůvodně ignorován, tj. jednoduše opomíjen. Bylo nalezeno mnoho případů, kdy jsou slova s velmi podobnou strukturou a sémantikou považována za různé slovní druhy. Sporně se hodnotí substantivizace některých přídavných jmen. Ještě nejednotnější jsou názory na adjektivizaci participií. Například slova karpytas, –ą, prakėiktas, –ą, prišlėgtas, –ą považují někteří lingvisté za přídavná jména, jiní za participia. Stručně je pojednáno také o postavení příslovcí zájmenného původu – někteří je řadí pouze mezi příslovce, jiní mezi příslovce i spojky.

ANOTACE

Článek se věnuje analýze nejednoznačného postavení typického pro některé slovní druhy a morfologické tvary a jejich nejednotné interpretaci ve vědeckých i praktických gramatikách a také v hlavních slovnících litevštiny. Ilativní pádový tvar, který se stále široce užívá, bývá často bezdůvodně ignorován, tj. jednoduše potlačován. Bylo nalezeno mnoho případů, kdy jsou slova s velmi podobnou jazykovou strukturou a sémantikou považována za různé slovní druhy. Nejednotné jsou i výklady související se substantivizací některých přídavných jmen. Rozdílné postoje existují také k adjektivizaci participií. Například slova karpytas, –a ‘zastřižený’, prakėiktas, –à ‘prokletý’, prišlėgtas, –à ‘sklíčený’ považují někteří lingvisté za přídavná jména, jiní za participia. Článek také stručně přehledově pojednává o postavení příslovcí zájmenného původu – někteří je interpretují jako příslovce, jiní jako příslovce i spojky.

K L Í Č O V Á S L O V A: slovní druhy, ilativ, substantivizace přídavných jmen, adjektivizace participií.

K L Í Č O V Á S L O V A: slovní druhy, ilativní pád, substantivizace přídavných jmen, adjektivizace participií.

140

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

ÚVODNÍ POZNÁMKY

Za okrajové případy slovních druhů se považují případy, kdy slova vykazují výrazné rysy dvou slovních druhů a jejich zařazení k jednomu či druhému slovnímu druhu bývá někdy sporné. K okrajovým případům se řadí také slova, jejichž status se mění v důsledku vývoje jazyka.

Existuje řada slov, která mají stejnou fonologickou podobu, ale patří k různým slovním druhům. Pomineme-li nepříliš časté případy homonymie (například girtas – přídavné jméno a příčestí, be – předložka a částice), slova začínají patřit k různým slovním druhům v důsledku sémantických, morfologických či jiných změn.

Migrace slov z jednoho slovního druhu do jiného je v litevštině starým jevem. K zásadním změnám dochází při zániku některých gramatických tvarů. Například po zániku starého lokálu lokativu se jeho zbytky namie, pusiáu a v části východních aukštaitských nářečí užívané výrazy artiẽ „blízko“, toliẽ „daleko“, oriẽ „venku“, žemaitské dvìjau nebo dvìejau „ve dvou“ se staly příslovci. Stejný osud potkal i zbytky postpozičního lokálu aliativu: galóp, myrióp, namóp, pavakarióp, pavasarióp, rudeniop, vakaróp, velniop. Nyní se tato slova považují za příslovce. Ilativ se zachoval mnohem lépe, ale jeho postavení v gramatikách není jasně vymezeno.

Tento článek se dále zabývá četnými případy, kdy se ani lingvisté neshodnou na příslušnosti slov k jednomu či druhému slovnímu druhu. Tato problematika již byla do jisté míry zkoumána. Rita Šepetytė psala o adverbializaci pádových tvarů podstatných jmen a o častých nesrovnalostech mezi Lietuvių kalbos žodyne a Lietuvių kalbos gramatikoje, kdy je totéž slovo v jednom díle stále považováno za podstatné jméno a v jiném za příslovce (Šepetytė 1995: 142–147).

V gramatikách lze takové případy nezmiňovat nebo je uvádět jako problematické. Slovníkáři však musí najít nějaké řešení – při sestavování slovníků musí být každé slovo přesně charakterizováno.

NEJASNÉ POSTAVENÍ ILATIVU

Ilativ měl příznivější osud než starý lokál lokativ a postpoziční místní pády. Dodnes je v jižních a východních aukštaitských nářečích (s výjimkou severních panevėžyských a západní části jižních panevėžyských nářečí) a ve východní části západoaukštaitského nářečí (Birštonas, Jieznas, Kaišiadorys, Žiežmariai, Jonava aj.) systémovým osmým pádem. To znamená, že jej užívá přinejmenším polovina Litvy. A tato polovina, jak poznamenává Rasuolė Vladarskienė, „[...] tento pád užívá, aniž by příliš přemýšlela o doporučeních lingvistů, nejen v běžné mluvě, ale i ve veřejně publikovaných textech“ (Vladarskienė 2003: 48). Bohužel je postavení ilativu v jazykovědné literatuře nejasné. V prvním svazku Lietuvių kalbos gramatikos se všechny postpoziční místní pády ještě považují za pády. Ilativ se považuje za náhradu konstrukce į + akuzativ, za určitý stylistický prostředek. Jsou uvedeny jeho významy (LKG I 207–209). Uvádí se také ilativ-

Straipsniai / Articles

141

AURIMAS MARKEVIČIUS

původu příslovcí: dešinėn, kairėn, laukan, namõn¹, orañ, priekin, viršuñ, žemėn (LKG II 447–448). V Gramatice současné litevštiny se ilativ uvádí jako pád východních a jižních aukštaitských nářečí, o jeho užívání ve spisovném jazyce se však již nezmiňuje (DLKG 2006: 68). Uvádí se několik z případu ilativu ustálených příslovcí: laukañ, namõn, šalìn, viduñ, viršuñ (DLKG 2006: 412).

Za příslovce nelze považovat všechny formy ilativu, a to z několika důvodů: 1. Ilativ může mít přívlastek, např.: Nuėjo tamsią miškañ; Iñk kairėn rañkon; Sùk šitõn pušèn. Adverbializovat se mohou pouze ty formy ilativu, které nemají přívlastek, např.: sùk dešinėn, traukis šaliñ, eik viduñ, iškeliãvo amžinybėn². V Gramatice současné litevštiny se uvádí, že o adverbiálnosti nelze vůbec hovořit, jsou-li konstrukce nebo slova užita s přívlastky (DLKG 2006: 411). Proto lze formu viršuñ jen stěží považovat za příslovce, protože se alespoň v hovorovém jazyce užívá i s přívlastkem, např.: Ir mán lipt tãn bjauriãn viršuñ? (Alanta). Za příslovce, nýbrž za podstatné jméno se považuje také v Slovníku litevského jazyka, např.: Tada padarysi ratą, ažmausi viršuñ ir važinėsi (Apsas); Įdedi [sūrį] tuos spąstuos, kokį akmenio ką uždedi viršuñ (Palėvenė) (LKŽe; srov. také KltŽ 408). 2. Ilativ mohou mít vlastní podstatná jména, např.: Kaunañ, Rokiškin, Panevėžiñ, Varenõn, Ukmergėn, Alytũn, Vilniun, Parýžiun. Vlastní příslovce by byla anomálií. 3. Zahrnutím ilativu by se kategorie příslovcí příliš rozšířila. 4. Za příslovce nelze považovat formy ilativu u přídavných jmen (např.: baltañ, baltõn), číslovek (např.: vienañ, antrõn), zájmen (např.: šitañ, kurión) a příčestí (např.: atidarýtan, atneštõn).

Současný pohled na ilativ snad nejpřesněji vyjádřila Aldona Paulauskienė. Uznává se, že ačkoli ilativ není zařazen do normativních gramatik, přesto je jazykovým faktem (Paulauskienė 2001: 198). Podle lingvistky „Jestliže jde o volný projev, publicistiku s rysy uměleckého stylu, tento lokál ponecháváme“ (Paulauskienė 2001: 199).

Postavení ilativu by mělo být ve vědeckých i normativních gramatikách přesně vymezeno. Většina lidí se s ilativem nevyhnutelně setkává a měla by vědět, co to je. Další dva důvody uvedla Erika Rimkutė. Cizinci učící se litevsky nerozumějí, o jakou formu jde, jak se užívá a tvoří. Protože ilativ není v gramatikách zařazen do systému pádů, programy automatické morfologické analýzy jej nerozpoznávají (Rimkutė 2004: 126).

Je velmi špatné, že se v praktických (zejména školních) gramatikách ilativ prostě zamlčuje. Lidé se naučí základní věci o gramatickém systému svého mateřského jazyka—

¹ Forma namõn ve skutečnosti nepochází z ilativu, protože skutečným ilativem je namañ. V tomto případě proběhl opačný proces – příslovce namõ získalo ilativní formant –n.

² Příslovce (nebo snad ještě ilativ) amžinybėn se často užívá v kondolencích pozůstalým příbuzným a blízkým.

142

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

právě během školních let. Pouze v učebnici litevštiny pro jedenáctou třídu od Jonase Šukyse je poznámka, že vnitřní ilativ lze užívat v neformálních stylech (Šukys 2001: 111). V ostatních školních učebnicích se tento pád již nezmiňuje. Proto si mnozí nedovedou představit, o jaký slovní druh či formu jde, a nevědí, zda ji lze užívat. Třiceti informantů (studentů různých oborů) jsme se zeptali, jakým slovním druhem jsou slova vandeniñ a spiñton ve větách Žiedas įkrito vandeniñ ir Dáilktus sukroviau senõn spiñton. Čtrnáct z nich považovalo uvedené formy ilativu za příslovce, pět za „jiný lokál“ a ostatní nevěděli, o jakou morfologickou formu jde. Jedenáct se domnívalo, že tuto formu nelze užívat. Ilativ by se proto v praktických gramatikách neměl zamlčovat. Mělo by se uvést, že jde o nesystémový pád, druhý lokál, užívaný ve východní a jižní Litvě a jinde se vyskytující zřídka. Měli by o něm vědět i ti, kteří jej sami neužívají. Každý člověk najde mnoho příkladů ilativu ve folkloru a krásné literatuře, uslyší jej a mnozí jej sami budou užívat v hovorovém jazyce. Zvláště často se užívá ilativ s předložkou vardãn: při žehnání, v křestní formuli, v litevské hymně aj.

Paulauskienė uvádí, že užívání ilativu se téměř omezuje na běžnou hovorovou řeč a krásnou literaturu (Paulauskienė 1994: 104; Paulauskienė 2006: 84). Jenže právě to jsou hlavní oblasti užívání každého jazyka. Bylo by velmi špatné, kdyby se člověk učil správně mluvit pouze z vědeckého, úředního nebo jiného jazyka přísného stylu. Jazyk krásné literatury není nižší, periferní jazykovou varietou a formy, které se v něm často užívají, by neměly být ignorovány.

Formy ilativu se v krásné literatuře skutečně vyskytují velmi často. Užívají je a užívali nejen spisovatelé z východní, ale i ze západní Litvy: Kristijonas Donelaitis, Dionizas Poška, Silvestras Valiūnas, Simonas Daukantas, Simonas Stanevičius, Motiejus Valančius, Žemaitė, Vincas Kudirka, Maironis, Lazdynų Pelėda, Pranas Vaičaitis, Šatrijos Ragana, Jurgis Savickis, Vincas Mykolaitis-Putinas, Jonas Aistis, Salomėja Nėris, Kazys Boruta, Antanas Vaičiulaitis, Petras Cvirka, Marius Katiliškis, Vytautas Mačernis, Kazys Saja, Juozas Aputis, Juozas Erlickas aj. Tuto formu užívají také spisovatelé narození mimo nářeční prostředí, například z Kaunasu pocházející Vytautė Žilinskaitė, Judita Vaičiūnaitė, Leonardas Gutauskas aj. V mnoha případech tomu tak bylo nejspíše proto, že Jonas Jablonskis ve své Lietuviškos kalbos gramatikoje (1901) uznal nepravý (nebo druhý) lokál, který odpovídá na otázky kur̃, kañ, kuriõn viẽton? (Jablonskis 1957: 71). Mnoho forem ilativu se objevuje dokonce i v nedávno přeložených dílech krásné literatury: v Doriano Grėjaus portretas Oscara Wildea (překlad Lilija Vanagienė), Meistras ir Margarita Michaila Bulgakova (překlad Algimantas Mikuta), Sofijos pasaulis Josteina Gaardera (překlad Eglė Išganaitytė), Tomo Sojerio nuotykiai Marka Twaina (překlad Valentina Churginaitė) aj. Formám tohoto pádu se nevyhýbají ani současné překlady Bible (Česlovas Kavaliauskas, Antanas Rubšys, Kostas Burbulys). Zde jsou obzvláště vhodné, protože v náboženských

Straipsniai / Articles

143

AURIMAS MARKEVIČIUS

tekstams būdingas tam tikras archajiškumas (Markevičienė 2012: 119). Iliatyvas neretai vartojamas ir administracinėje kalboje (Vladarskienė 2003: 47–56), ir kitų stilių tekstuose³.

Paulauskienė také tvrdí, že ilativ nikdo z jazyka záměrně nevytlačuje (Paulauskienė 1994: 105). Takové vědomé či nevědomé zamlčování je však přesto svého druhu diskriminací této formy a lidí, kteří ji užívají, a zároveň ochuzováním morfologie litevského jazyka. Izolace ilativu velmi zužuje možnosti krásné literatury (zejména poezie) a mluveného jazyka. V praktických gramatikách by proto mělo být jasně uvedeno, že ilativ není ani cizorodý prvek, ani forma porušující jazykové normy. Je samozřejmě třeba zdůraznit, že jde o formu možnou, nikoli povinnou, neboť velká část Litevců ji ve skutečnosti neužívá.

Formy v gramatikách zamlčované rychle zanikají. Alespoň v krásné literatuře a mluveném jazyce by se nejspíš déle udržely duál a supinum, kdyby se ve školních gramatikách zmínilo, že jde o nářeční formy, které však neporušují jazykové normy. Je zřejmé, že žemaitský particip požadovací, podporovaný autory různých vědeckých i praktických gramatik, se dodnes drží poměrně dobře, přestože se užívá na menším území a mnohem méně často než ilativ. Particip požadovací je však zařazen do školních učebnic⁴ (Palubinskienė, Čepaitienė 2008: 73 a další). Užíváním této žemaitské formy se morfologie litevského jazyka nezhoršuje. Do gramatik se stále zařazují formy teesiẽ, teateiniẽ, tebūniẽ, přestože se užívají velmi zřídka (první dvě nejčastěji při modlitbách)⁵.

SLOŽITĚJŠÍ PŘÍPADY SUBSTANTIVIZACE ADJEKTIV

Nejčastěji migrují ohebné slovní druhy a jejich tvary. Zvláště často přechází adjektivum v substantivum a participium v adjektivum.

Existují tři hlavní kritéria pro rozpoznávání a rozlišování slovních druhů: lexikální (význam), morfologické (forma) a syntaktické (syntaktická funkce, shoda). Když slovo přejde do jiného slovního druhu, často dochází ke konfliktu jeho tvaru se skloňovacím systémem slovního druhu, do něhož přešlo. Například v systému substantiv se objevují zájmenné tvary: jaunàsis, jaunóji, nelabàsis, paskutinóji, piktàsis, prakeiktàsis, šventàsis, šven-

³ Množné číslo ilativu značně ustoupilo, nejde však ještě o mrtvý tvar. V textovém korpusu Vytautasovy Velké univerzity bylo zaznamenáno 136 tvarů ilativu množného čísla substantiv (Vladarskienė 2003: 52).

⁴ Bohužel zdaleka ne do všech.

⁵ Tyto formy byly dříve považovány za optativ (LKG II 63), dnes za imperativ (DLKG 2006: 343, 345).

144

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

tóji, válgomasis a další. V Lietuvių kalbos žodyne se dokonce užívá zkratka emph., kterou se označují určité tvary podstatných jmen. Zkratka sm. emph. se uvádí u slov válgomasis, výkdomasis; sf. emph. – u slov mirtinóji, paskutinióji, a smob. emph. – u slov paláimintasis, -oji, prakeiktàsis, -óji, tikintỹsis, -čioji a dalších (LKŽe). V hovorové řeči a nářečích mohou podstatná jména získávat dokonce i stupňované tvary (např. vargšėsnis, asiliáusias, nabagiáusias, vėpliáusias). Pranas Skardžius napsal o stupňování podstatných jmen dokonce dva články se stejným názvem – „Daiktavardžių laipsniavimas“ (Skardžius 1997a: 431–433; Skardžius 1997b: 433–439). Srov. jeho příklady: jis už visus yra šunesnis; jis ir už tave ponėsnis (Skardžius 1997a: 432); jis už visus šuniausias, tinginesnis (Skardžius 1997b: 434, 437) a další. Z podstatných jmen se tedy tvoří komparativní a superlativní tvary přídavných jmen a příslovcí. Z podstatného jména výras byly kdysi vytvořeny stupňované tvary přídavného jména formos vyrė́nesnis ir vyríáusias (srov. Skardžius 1997b: 437–438; LEW II 1260; SEJL 757–758). Skardžius dále uvádí příklady piečiáu, ryčiáu, vakariáu, pakalniáu a další (Skardžius 1997b: 435–436), galiausiai a přídavné jméno galiausias (Skardžius 1997a: 433). Takto utvořená přídavná jména a příslovce v komparativu a superlativu nemají pozitiv. Stupňované tvary odvozené od podstatných jmen se užívají tehdy, když se v daném podstatném jméně výrazně uplatňuje sémantický rys vlastnosti, zejména když je podstatné jméno metaforou určité vlastnosti, například osel symbolizuje hloupost, pes zlost apod.

Migrované slovo se skloňuje jiným typem skloňování, než je typický pro slovní druh, do něhož přešlo. Substantivizovaná přídavná jména a příčestí si zachovávají koncovku tvaru dativu jednotného čísla přídavného jména –(i)am (např.: kùrsiniam, pažįstamam), koncovku tvaru lokálu jednotného čísla –(i)ame (např.: keturnýčiame, kùrsiniame) apod. V hovorové řeči a nářečích se tento konflikt lidé snaží odstranit nebo alespoň zmírnit. Koncovky tvarů pádů, které neodpovídají systému, lze měnit, např.: baltakakliui, kùrsiniui, laukiniui, pažįstamui, juodaspal̃voje, kùrsinyje. Paulauskienė navrhuje nebýt příliš přísní a tolerovat substantivní koncovky, když se přídavné jméno substantivizuje (Paulauskienė 2004: 219).

Existuje mnoho případů, kdy lze substantivizované přídavné jméno nebo příčestí bezvýhradně považovat za podstatné jméno, např.: jaunàsis, jaunóji, pažįstamas, stiklinė, girtuoklė „vaivora“, ilgalūpė „rostlina z čeledi vstavačovitých rostoucí ve vlhkých lesích“, ilgapi̇̀rstis „zloděj“, Šventóji, Įlgas (jezero u Dubingiai), Juodsnùkis (příjmení). V hovorové řeči jsou takovými substantivizovanými přídavnými jmény gaisrinė, greitoji „sanitka a její obslužný personál“, keleivinė a další.

Oblast na pomezí podstatných jmen a přídavných jmen je velmi rozsáhlá a často se v ní „ztrácejí“ i lingvisté. Substantivizace přídavných jmen byla nejpodrobněji zkoumána v prvním svazku Lietuvių kalbos gramatikos (LKG I 529–534). Nejčastěji se substantivizují přídavná jména s kmeny ia₂ a ē: složeniny (např.: antramėtis, -ė, bendrámžis, -ė, keturný-

Straipsniai / Articles

145

AURIMAS MARKEVIČIUS

tis, –ė, nepilnamėtis, –ė, skeltalūpis, –ė), některé deriváty s předponami a příponami (např.: begalvis, –ė, jauniklis, –ė, laukinis, –ė, mažėlis, –ė, mažiukas, –ė, vilnietis, –ė) a další.

V gramatikách a slovnících se obvykle kritéria pro rozlišování slovních druhů těchto výrazů neuvádějí. Lietuvių kalbos gramatikoje je alespoň jasné doporučení: slova tohoto typu lze považovat za podstatná i přídavná jména, např. auliniai „vysoké boty“ (podstatné jméno) a a u l i n i a i b a t a i (přídavné jméno) (LKG I 533). Z příkladů uvedených v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje lze usuzovat, že se zastává stejný postoj: přídavná jména jsou v každém případě uváděna spolu s řídícími slovy (např. baltakāklė antis) (DLKG 2006: 229), zatímco podstatná jména bez řídících slov (např. geltonplaukis, –ė) (DLKG 2006: 155). Tento přístup je logický a praktický. Problematických případů je však mnoho.

Kvůli neexistenci jasných kritérií pro rozlišování přídavných a podstatných jmen panuje v různých slovnících značný zmatek. V Dabartinės lietuvių kalbos žodyne je většina výše uvedených typů slov s kmeny ią₂ a ē klasifikována jako přídavná jména. Substantivizace přídavných jmen je v tomto slovníku zachycena jen okrajově. Vzhledem k menšímu rozsahu slovníku zřejmě ani nebylo možné tento proces zachytit podrobněji. V Lietuvių kalbos žodyne je uvedeno mnohem více substantivizovaných přídavných jmen označených zkratkou sud. Přesto není jasné, proč jsou v elektronické verzi tohoto slovníku slova bemarškinis, –ė považována za přídavná jména, bekelnis, –ė, bekepūris, –ė za podstatná jména a bešvarkis, –ė za přídavné i podstatné jméno (LKŽe). V Dabartinės lietuvių kalbos žodyne je složenina trumparėgis, –ė považována za přídavné jméno, zatímco žemazūris, –ė za podstatné jméno; juod(a)plaukis, –ė za přídavné jméno, zatímco juodaveidis, –ė za podstatné jméno; juodmaršis, –ė je považováno za přídavné jméno, juodberis, –ė za podstatné jméno a žalmaršis, –ė za přídavné i podstatné jméno. Slovo beveidis, –ė je považováno za přídavné jméno, zatímco beširdis, –ė za přídavné i podstatné jméno (DLKŽe 2006), přestože obě slova mají přenesený význam. Takové rozdíly lze nalézt i ve slovnících nářečí a místních mluv, například baltaplaukis, –ė – příd. jm. (DrskŽ 28), zatímco raudonabarzdis, –ė – substantivizované příd. jm., příd. jm. (DrskŽ 297); greitūlis, –ė – substantivizované příd. jm. (DrskŽ 111), zatímco gražūlis, –ė – příd. jm., substantivizované příd. jm. (DrskŽ 108); baltpūkis, –ė – příd. jm. (ZnŽ 1 106), zatímco juodākis, –ė – příd. jm., substantivizované příd. jm. (ZnŽ 1 575); juodaplaukys, –ė – příd. jm. (KpŽ 2 87), zatímco baltabarždys – podst. jm. (KpŽ 1 144); ilganōsis, –ė – příd. jm., zatímco ilgakašė – substantivizované příd. jm. (KzRŽ I 271).

V Lietuvių kalbos žodyne se u slov tohoto typu (např. plačiapėtis, –ė, plikagalvis, –ė, trumparėgis, –ė) někdy uvádějí dvě značky – adj., smob. (LKŽe). Taková dvojí značka se často užívá ve Slovníku druskininkajského nářečí, Kupiškėnském slovníku, Slovníku mluvy Kaltanėnai. V Lietuvių kalbos žodyne se používá i jiný postup – podstatné a přídavné jméno jsou uvedeny v samostatných heslech, např. baltaplūnksnis, –ė, liepsnabarždis, –ė „zrzavobradý“, liepsnagalvis, –ė „zrzavovlasý“ (LKŽe). Pokud by slovníky důsledně zastávaly jednu či druhou pozici, dalo by se uvedenému zmatku předejít. Z hlediska úspornosti je samozřejmě praktičtější první varianta, logičtější by však bylo uvádět je v samostatných heslech. Tyto dvojice slov mají odlišné morfologické kategorie a plní různé syntaktické funkce.

146

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

ROZHRANÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN A PARTICIPIÍ

Velmi spletitou oblastí je adjektivizace participií plnících funkci atributu. Vytautas Ambrazas tvrdí, že adjektivizaci nelze vysvětlit adjektivním užíváním mnoha participií, protože toto užívání je u nich primární, tj. zděděné z doby, kdy participium ještě nebylo zařazeno do systému slovesných kategorií. Ambrazas však obecně adjektivizaci participií uznává, např.: dospělý muž, odpovídající práce, zámožný člověk (LKE 96).

V hlavních gramatikách litevštiny se adjektivizace participií hodnotí zdrženlivě. V gramatice litevského jazyka se odvozeniny vyjadřující trvalou vlastnost považují za participia s adjektivním užitím, např.: opálená Severja, která snáší vejce, hrách, jenž se dobře vaří, nevhodný nůž, dospělý muž, člověk, s nímž se dá mluvit, srozumitelná řeč (LKG II 334–338). Za přídavná jména se považují jen jednotlivá slova mající podobu participia, např.: drumštas, -à, glaũštas, -à, rieštas, -à, skiaũštas, -à, sùktas, -à, àtmestas darbas „špatná práce“, paténkintas žmogus (LKG II 345). V gramatice současného litevského jazyka se za participia považují také slova àtmestas, paténkintas (DLKG 2006: 372). Tato gramatika uvádí jen velmi málo přídavných jmen, která se shodují s tvarem participia, např.: drumštas, glaũštas, rieštas, sùktas, skiaũštas (DLKG 2006: 372), gaũbtas, skėštas (DLKG 2006: 223). Nepovažují se zde za adjektivizovaná participia, nýbrž za přídavná jména tvořená od nepředponových sloves formantem –t– a koncovkami (DLKG 2006: 223).

Více adjektivizovaných participií uvádí Paulauskienė, např.: prací mýdlo, záchranný člun, šicí stroj, obytný dům, nakažlivá nemoc, kalná voda, otevřené okno, vařené brambory, zahnutý nos, šílená touha, nevhodné dítě (Paulauskienė 2006: 52).

Autoři hlavních litevských slovníků zaujímají odlišný postoj. Zde se adjektivizace participií uznává mnohem častěji. Názory autorů na tento problém se obvykle shodují. Například bylo nalezeno 102 případů, které jsou považovány za přídavná jména jak v Slovníku současného litevského jazyka (DLKŽ 2000), tak ve Slovníku litevského jazyka (LKŽ), v elektronických verzích obou slovníků (DLKŽe 2006; LKŽe) i v Reverzním slovníku současného litevského jazyka (ADLKŽ), např.: atitiṅkamas, -à, drėbtas, -à, drumštas, -à, glaũštas, -à, įgimtas, -à, kiñtamas, -à, maišytas, -a, mókytas, -a, neapsakomas, -a, negirdėtas, -a, neišvengiamas, -à, nepakaltinamas, -a, nepriklausomas, -a, neraliuotas, -a, netašytas, -a, paláimintas, -a, tiñkamas, -à, žymėtas, -a. Dalších 23 slov tohoto typu se považuje za přídavná jména pouze ve Slovníku současného litevského jazyka, jeho elektronické verzi a v Reverzním slovníku současného litevského jazyka.

Podobně jako ve slovnících je adjektivizace participií posuzována v první části knihy Antana Pakerise Akcentologie (Pakerys 1994, 390–395).

Adjektivizace participií se uznává také v dialektových slovnících. Například ve Slovníku kupiškénštiny jsou slova drumštas, -à (KpŽ 1 455), karpýtas, -a (KpŽ 2 191), nema-

Straipsniai / Articles

147

AURIMAS MARKEVIČIUS

týtas, -a (KpŽ 2 999), ve Slovníku zanavykštiny jsou slova būtinas, -à (ZnŽ 1 202), gimtas, -à (ZnŽ 1 450), ve Slovníku kaltanėnštiny jsou slova mókytas, -a (KltŽ 177), nematýtas, -a, neraliuotas, -a (KltŽ 185) považována za přídavná jména.

Přesto je někdy obtížné pochopit důvody, proč jsou některá slova zařazována mezi přídavná jména, nebo participia. Není příliš jasné, proč jsou tatáž slova v jednom slovníku považována za přídavná jména a v jiném za participia. Například atliekamas, -à, įper­kamas, -à, įtariamas, -à, mątomas, -a, pamók­omas, -a, paš­tebimas, -à, paveldimas, -à, sukalbamas, -à, suprantamas, -à, válgomas, -a, détas, -à, karpýtas, -a, pavėluotas, -a, prakėiktas, -à, prislėgtas, -a, užimtas, -à jsou ve Slovníku současného litevského jazyka považována za přídavná jména (DLKŽe 2006), kdežto ve Slovníku litevského jazyka za participia (vůbec nejsou uváděna jako přídavná jména a mnohá z nich se objevují pouze v heslech příslušných sloves) (LKŽe). A naopak: slova suáugęs, -usi, paténkintas, -a ve Slovníku litevského jazyka jsou považována za přídavná jména (LKŽe), zatímco ve Slovníku současného litevského jazyka za participia (DLKŽe 2006).

Dokonce i v témže slovníku se lexikální jednotky s velmi podobným významem a strukturou řadí k různým slovním druhům. Srov.: ve Slovníku litevského jazyka je slovo édamas, -à „vhodný k jídlu“ přídavným jménem, kdežto válgomas, -a „vhodný k jídlu“ participiem; sùšnekamas, -à je přídavné jméno, zatímco sùkalbamas, -à je participium; padùkęs, -usi je přídavné jméno, kdežto pašėlęs, -usi participium; suáugęs, -usi je přídavné jméno, zatímco pagyvėjęs, -usi ir subrén­des, -usi jsou participia (LKŽe). Ve Slovníku současného litevského jazyka je slovo užkrečiamoji (nemoc) přídavným jménem, zatímco limpamóji (nemoc) participiem (DLKŽ 2000: 885, 370); tìkęs, -usi je přídavné jméno, kdežto výkęs, -usi participium (DLKŽ 2000: 844, 932).

Ve Slovníku litevského jazyka byly nalezeny také případy, kdy je slovo se stejným významem uvedeno jak jako přídavné jméno, tak jako participium (v příslušném slovesném hesle). Ke dvěma slovním druhům jsou zařazena slova nepaláužiamas, -à, nepalenkiamas, -à, nepataisomas, -a, nepérmaldaujamas, -a, pakáltinamas, -a, pakeñčiamas, -à, žinomas, -a a další (LKŽe). To nejlépe odpovídá skutečnému stavu, protože uvedená slova se mohou adjektivizovat, ale mohou také zůstat participii.

Ve Slovníku litevského jazyka i ve Slovníku současného litevského jazyka jsou některá slova uvedena v samostatných heslech s označením part., např.: netìkęs, -usi, pasilėidęs, -usi, pasiùtęs, -usi, pašėlęs, -usi (LKŽe), nebo dlv., např.: nemìtęs, -usi, pasilėidęs, -usi, suáugęs, -usi (DLKŽe 2006). Takové uvádění patrně nebylo nutné. Participium není slovní druh. Na druhou stranu je takových slov velmi málo. V Reverzním slovníku současného litevského jazyka je jich uvedeno pouze 18 (ADLKŽ 848). Vzhledem k tak malému počtu by rozhodně nebylo třeba samostatných označení dlv. nebo part.⁶ Bylo by mnohem jednodušší zařadit je do

⁶ Zbytečné jsou i další velmi vzácné zkratky. Například v elektronické verzi Slovníku litevského jazyka je pouze u jednoho slova įsidėmėtinas, -a uvedena zkratka neces. (participium nutnosti) (LKŽe).

148

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

příslušné články o slovesech. V těchto případech by se však více hodily do článků o přídavných jménech.

Adjektivizace participií nutnosti se uvádí častěji v elektronické verzi Lietuvių kalbos žodyno. Zde jich bylo nalezeno 42, zatímco v elektronické verzi Dabartinės lietuvių kalbos žodyno jich bylo 18.

Adjektivizace zájmenných participií se uznává jen velmi zřídka. V elektronické verzi Lietuvių kalbos žodyno je zkratka adj. uvedena pouze u 5 slov tohoto typu, zatímco v elektronické verzi Dabartinės lietuvių kalbos žodyno se za přídavná jména považuje 9 slov tohoto typu.

Substantivizace zájmenných participií je však široce uznávána, např.: išrinktasis, -oji, kaltinamasis, -oji, meldžiamasis, -oji, mylimasis, -oji, teisiamasis, -oji, miegamasis, priimamasis, valgomasis, kertamoji, kuliamoji, pakeliamoji, pjaunamoji, sėjamoji, sodinamoji, trešiamoji, mokamieji ‘peníze’, baltosios ‘taková ženská nemoc’, lygiosios (DLKŽe 2006).

Těmito úvahami nechceme nikoho obviňovat. Popsaná situace ukazuje, že problém je složitý. Názory se rozcházejí a jsou nejednotné dokonce i mezi zkušenými lingvisty. Ještě obtížnější je zorientovat se pro člověka, který se jazykovými problémy nezabývá do hloubky. Systém by se proto měl zjednodušit – všechna nebo alespoň většinu takových slov bychom měli považovat buď za participia, nebo za přídavná jména.

Nebylo by nic špatného na tom, kdyby se slova vyjadřující trvalou vlastnost považovala za přídavná jména, jak se to nejčastěji dělá v Dabartinės lietuvių kalbos žodyne. Kategorie času se stává irelevantní nebo výrazně oslabuje. Ve spojeních pakaltinamas / prieinamas / sukalbamas / mokytas / prakeiktas žmogus, nepakeliamas gyvenimas, prideramas atlyginimas, karpytas ląpas by po změně času participií (pakaltintas / prieitas / sukalbėtas / mokomas / prakeikiamas žmogus, nepakeltas gyvenimas, priderėtas atlyginimas, karpomas ląpas) význam trvalé vlastnosti zanikl. V těchto případech je irelevantní také kategorie rodu. Pokud vlastnost souvisí s jednorázovým dějem (například apgalvotas darbas), je lepší považovat dané slovo za participium.

PŘÍSLOVCE, NEBO SPOJKA?

Příslovce kur, kada, kol, kaip, kiek, kodėl se posuzují nejednotně, když plní spojovací funkci – připojují vedlejší věty. V Lietuvių kalbos žodyne se v takových případech rozlišují dva slovní druhy – považují se jak za příslovce, tak za spojky. Pouze slovo kodėl se považuje výhradně za příslovce. V Dabartinės lietuvių kalbos žodyne se považují pouze za příslovce. Není však jasné, proč je vyčleněno slovo kaip, které se považuje jak za příslovce, tak za spojku (DLKŽe 2006). Zřejmě jde o přehlédnutí. Dabartinės lietuvių

Straipsniai / Articles

149

AURIMAS MARKEVIČIUS

V gramatice jazyka jsou slova spojující vedlejší věty kaip (pouze srovnávací), kadà a kòl považována za podřadicí spojky, zatímco kur, kiék, kodėl v seznamu spojek ani v tabulce uvedena nejsou (DLKG 2006: 457–461). Za příslovce jsou považována slova kur, kadà, kaip, zatímco kiék a kodėl zde rovněž uvedena nejsou (DLKG 2006: 412). Nejdůslednější se zdá být způsob prezentace ve slovníku současné litevštiny.

Gintarė Judžentytė, která nově popsala místní příslovce v lotyštině, se domnívá, že lotyšská slova kur, kurp, kurpu jsou tázací příslovce. Pokud uvozují vedlejší věty, považují se za relativní (pododdíl tázacích příslovcí věnovaný vedlejším tázacím větám) (Judžentytė 2009: 20–22). Tento přístup by se dobře hodil i při posuzování příslovcí litevského zájmenného původu. Jen s ohledem na tradici litevských gramatik je lze, stejně jako zájmena, zařadit do dvou oddílů. Zájmena kàs, kuris, kurì, katràs, katrà, kóks, kokià, kelìntas, kelintà a příslovce zájmenného původu kur, kadà, kòl, kaip, kiék, kodėl by pak tvořily pěknou paralelu: zahrnovaly by jak tázací, tak vztačné (relativní) výrazy.

JEŠTĚ NĚKOLIK POZNÁMEK

Zdá se, že nejrozporněji jsou hodnocena takzvaná adjektiva středního rodu. Adelė Valeckienė uvádí čtyři jejich interpretace (Valeckienė 1984: 174–175): 1. Jsou zařazována do kategorie rodu adjektiv – považují se za třetí rod adjektiva (srov. také Valeckienė 1998: 244, 247–250; Holvoet, Vaičiulytė-Semėnienė 2006: 115–118; LKG I 478; DLKG 2006: 168). 2. Jsou považována za bezrodé tvary adjektiva (Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 63–64; srov. také Paulauskienė 1994: 211–219 aj.). 3. Navrhuje se považovat tvary tohoto typu za příslovce (Kazlauskas 1968: 324). 4. Takové tvary se přiřazují ke zcela samostatné kategorii stavových slov (Муствейikis 1972: 241–249). Tatjana Bulygina zastává ještě jiný názor. Tato adjektiva rovněž zahrnuje do kategorie rodu, ale zařazuje do ní i adjektivní příslovce (Булыгиna 1970: 36; srov. také Girdenis, Žulys 1973: 208).

Zařazení slova k jednomu či druhému slovnímu druhu může záviset také na dohodě. Například participium způsobu děje, dlouho považované za slovesný tvar, je v Gramatice současné litevštiny považováno za příslovce (DLKG 2006: 413). Avšak i v elektronické verzi Slovníku litevského jazyka se participium způsobu děje stále považuje za slovesný tvar. Například u slovesa žìnti, žįsta, -o je uvedena řada vět s tvarem participia způsobu děje žìnte (LKŽe).

Ve slovnících se někdy rekonstruuje nominativ podstatných jmen s neúplným (defektivním) skloňovacím paradigmatem, ačkoli se v jazyce vůbec neužívá, např.: mažùmė, pakarpà, pérstojis, pir̃šles (DLKŽe 2006). Taková podstatná jména často mají pouze jeden pád, který adverbializuje, např.: trápí se od malička, rozdivočelý od

150

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

mažumės, lỹja be pérstojo, atvažĩavo piršlėmis (plg. Markevičius 2009: 43). Dažnai tokio tipo žodžiai ir laikomi prieveiksmiais, pvz.: užsùko prabėgõm, prótar­piais lỹja, gyvẽna pùsbadžiu (DLKŽe 2006). Dabartinės lietuvių kalbos žodyne prielinksninės konstrukcijos nuo mažumės ir iš mažumės pateikiamos daiktavardžio mažumė straipsnyje, o visai tos pačios reikšmės ir atitinkamos struktūros junginys iš mažẽnės laikomas prieveiksmiu (DLKŽe 2006). Tokiais atvejais žodynuose reikėtų teikti realų, egzistuojantį linksnį (vieną arba su prielinksniu) ir laikyti jį prieveiksmiu.

Žodžiai abù, abì, abùdu, abìdui žodynuose laikomi skaitvardžiais (LKŽe; DLKŽe 2006), o Albertas Rosinas juos laiko bendrumo įvardžiais (Rosinas 2001: 101–103).

Existují i jiné nesrovnalosti. Například ve Slovníku současné litevštiny je slovo vienóks považováno za zájmeno, zatímco antróks ir abejóks za adjektiva; šè „hle, tu máš, vezmi“ se považuje za částici, zatímco tè „vezmi“ za citoslovce (DLKŽe 2006).

Ve slovnících je jen velmi málo slov označených modal. Tato slova by také bylo možné zařadit k některým slovním druhům. Například slovo palýginti by bylo vhodné považovat za sloveso, tikriausiai za příslovce se specifickým významem modality a podobně.

Zařazení slova k některému slovnímu druhu může ztěžovat neobvyklá syntaktická funkce, např.: Každou minutu je třeba myslet na t a m t e n (onen svět); Ty pořád zítra, zítra to uděláš, ale to z í t r a jako by nepřicházelo, nepřicházelo; Tak vyrostli a navykli si na t a k – před pánem se uklonit, před pánem smeknout čepici (Vidiškiai).

Někdy kvůli neobvyklé stavbě není jasné, k jakému slovnímu druhu slovo přiřadit. Například slova alió, eĩkš, labãnakt, stòp se považují za citoslovce (DLKŽe 2006), ačkoli pro ně nejsou typické vlastnosti citoslovcí.

Určité potíže může způsobovat skutečnost, že do normativního Slovníku současné litevštiny nejsou zahrnuty některé periferní lexikální skupiny: refrény (např.: lỹlia, lingõ, rìto), rýmová slova (např.: kìškis p i š k i s, lãpė s n ã p ė, meškà l e p e š k à). Zvukomalebná citoslovce napodobující hlasy zvířat jsou zastoupena jen omezeně. Chybějí zvukomalebná slova pro řehtání koně (ỹgaga, ỹhaha), bečení ovce (bė), mečení kozy (mekekė), chrochtání prasete (kriù), štěkání psa (aũ, ãm), mňoukání kočky (miáu), kejhání hus (gà), kvokání slepic (kùt kudã), pípání kuřat (cip, cỹp) atd. Existují však slova burkū, gir̃, kakarìeku, kár, kùkù, mũ aj. (DLKŽe 2006). Je uvedeno jen málo citoslovcí, jimiž se zvířata přivolávají nebo odhánějí, např. cibà, ciù, čiùk, kàc, kùzi, pùt, sà, šiù, škàc, štìš, ùis (DLKŽe 2006). Chybějí však výrazy pro přivolávání krávy (tprukà), ovcí (burì), hus (ziù, ziùlia), kachen (ùt), odhánění psa (sciùc), hus (ziuliùkš), vlka (tulè) atd. Téměř všechna tato periferní slova jsou zaznamenána ve Slovníku litevského jazyka (LKŽe).

Slova z okrajové oblasti lze z morfologického hlediska někdy jen obtížně identifikovat. Proto lze v některých případech zaujmout liberálnější přístup. Tento přístup by však měl být jednotnější a lépe sladěný.

Straipsniai / Articles

151

AURIMAS MARKEVIČIUS

ZÁVĚRY

1. S úbytkem morfologických tvarů přecházejí jejich zbytky do jiných slovních druhů, například pozůstatky starého lokálu a aliativu se staly příslovci.

2. Když se sféra užívání některých tvarů (například ilyativu) zúží, gramatiky je někdy neopodstatněně ignorují. To platí zejména pro školní učebnice. Přestože lidé ilyativ stále často slýchají a sami ho dokonce používají, nedokážou tento tvar identifikovat a nevědí, zda jej lze užívat.

3. V litevské lingvistice působí značné nejasnosti proces substantivizace adjektiv. Tatáž slova považují někteří autoři za substantiva a jiní za adjektiva. V elektronické verzi slovníku současné litevštiny se slova s velmi podobnou sémantikou a strukturou často řadí k různým slovním druhům; například juodaplaukis, -ė se považuje za adjektivum, zatímco juodaveidis, -ė za substantivum.

4. Zvláště nejasnou oblastí je adjektivizace příčestí plnících funkci přívlastku. V tomto ohledu se interpretace v hlavních gramatikách a slovnících litevštiny značně liší. V gramatice litevského jazyka a Gramatice současného litevského jazyka se adjektivizace příčestí uznává jen velmi omezeně, zatímco ve Slovníku litevského jazyka, Slovníku současného litevského jazyka, Obráceném slovníku současného litevského jazyka a různých nářečních slovnících se mnoho příčestí označujících trvalou vlastnost považuje za adjektiva.

5. Různě se interpretuje nesklonný rod adjektiva (pět interpretací) i příslovce zájmenného původu, která připojují vedlejší věty. V dílech věnovaných litevské morfologii a lexikografii se liší také postavení některých dalších jazykových prvků.

PRAMENY A LITERATURA

ADLKŽ – Obrácený slovník současného litevského jazyka, sestavila Vida Žilinskienė. Vilnius: Institut matematiky a informatiky, Institut litevského jazyka, 1995.

DLKG 2006 – Gramatika současného litevského jazyka, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Institut vědy a vydávání encyklopedií.

DLKŽ 2000 – Slovník současného litevského jazyka, šéfred. Stasys Keinys. Vilnius: Institut vědy a vydávání encyklopedií.

DLKŽe 2006 – Slovník současného litevského jazyka, elektronická verze, šéfred. Stasys Keinys. Vilnius: Institut litevského jazyka.

DrskŽ – Gertrūda Naktinienė, Aldona Paulauskienė, Vytautas Vitkauskas, Slovník druskininkajského nářečí. Vilnius: Mokslas, 1988.

152

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Kalbos dalių paribio problemos

Girdenis Aleksas, Žulys Vladas 1973 (rec.): Gramatika litevského jazyka, I–II. – Baltistica 9(2), 203–214.

Holvoet Axel, Vaičiulytė-Semėnienė Loreta 2006: Gim inės kategorija. – Daiktavardinio junginio tyrimai, red. Axel Holvoet, Rolandas Mikulskas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 101–120.

Jablonskis Jonas 1957: Rinktiniai raštai 1. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Jakaitienė Evalda, Laigonaitė Adelė, Paulauskienė Aldona 1976: Lietuvių kalbos morfologija. Vilnius: Mokslas.

Judžentytė Gintarė 2009: Latvių kalbos vietos prieveiksmiai: sinchronija ir diachronija. Daktaro disertacija. Vilniaus universitetas.

Kazlauskas Jonas 1968 (rec.): Litevský jazyk v sovětských letech. – Baltistica 4(2), 322–327.

KltŽ – Vilutytė Angelė 2008: Kaltanėnų šnektos žodynas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

KpŽ 1 – Vosyl y tė Klementina 2007: Kupiškėnský slovník 1: A–H. Vilnius: Litevský jazykový institut.

KpŽ 2 – Vosyl y tė Klementina 2010: Kupiškėnský slovník 2: I–O. Vilnius: Litevský jazykový institut.

KzRŽ I – Pupkis Aldonas 2008: Kazlų Rūdos šnektos žodynas 1: A–M. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

LEW II – Fraenkel Ernst 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 2. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag; Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

LKE – Encyklopedie litevského jazyka, ed. Kazys Morkūnas, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Institut pro vydávání vědeckých a encyklopedických publikací, 2008.

LKG I – Gramatika litevského jazyka 1, red. Kazys Ulvydas. Vilnius: Mintis, 1965.

LKG II – Gramatika litevského jazyka 2, red. Kazys Ulvydas. Vilnius: Mintis, 1971.

LKŽ – Slovník litevského jazyka 1–20. Vilnius, 1968–2002.

LKŽe – Slovník litevského jazyka, elektronická verze, šéfredaktorka Gertrūda Naktinienė. Vilnius: Litevský jazykový institut, 2008. Internetový přístup www.lkz.lt.

Markevičienė Žaneta 2012: Keli XIX–XX amžiaus katalikiškų giesmių tekstų ypatumai. – Soter 42(70), 111–125.

Markevičius Aurimas 2009: Šiaurinių širvintiškių daiktavardžio linksniavimas ir jo istorija. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Straipsniai / Articles

153

AURIMAS MARKEVIČIUS

Pakerys Antanas 1994: Akcentologija 1. Kaunas: Šviesa.

Palubinskienė Elena, Čepaitienė Giedrė 2008: Lietuvių kalba: Vadovėlis VII klasei. Antroji knyga. Kaunas: Šviesa.

Pulauskienė Aldona 1994: Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Pulauskienė Aldona 2001: Lietuvių kalbos kultūra. Kaunas: Technologija.

Pulauskienė Aldona 2004: Teisininkų kalba ir bendrosios normos. Vilnius: Justitia.

Pulauskienė Aldona 2006: Lietuvių kalbos morfologijos pagrindai: Vadovėlis. Kaunas: Technologija.

Rimkutė Erika 2004: Dar kartą apie iliatyvą. – Kalbos kultūra 77, 124–128.

Rosinas Albertas 2001: Mikalojaus Daukšos tekstų įvardžių semantinė ir morfologinė struktūra. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

SEJL – Smoczyński Wojciech 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego. Wilno: Wydawnictwo Uniwersytetu Wileńskiego.

Skardžius Pranas 1997a [1961]: Stupňování podstatných jmen. – Rinktiniai raštai 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1961, 431–433.

Skardžius Pranas 1997b [1961], Stupňování podstatných jmen. – Rinktiniai raštai 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1961, 433–439.

Šepetytė Rita 1995: Daiktavardžių linksnių adverbializacija ir jų pateikimas „Lietuvių kalbos žodyne“. – Lietuvių kalbotyros klausimai 35, 142–147.

Šukys Jonas 2001: Lietuvių kalba. Kalbos kultūra: Vadovėlis XI klasei. Kaunas: Šviesa.

Valeckienė Adelė 1984: Lietuvių kalbos gramatinė sistema: Giminės kategorija. Vilnius: Mokslas.

Valeckienė Adelė 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Vladarskienė Rasuolė 2003: Iliatyvo vartojimas dabartinėje lietuvių kalboje. – Kalbos kultūra 76, 47–57.

ZnŽ 1 – Švambarytė Janina, Čepaitienė Giedrė 2003: Slovník zanavské mluvy 1. A–K. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Булыгина Татьяна Вячеславовна 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском литературном языке (в его письменной форме). – Морфологическая структура слова в индоевропейских языках, отв. ред. Виктор Максимович Жирмунский, Нина Давидовна Арутюнова. Москва: Наука, 7–70.

Мустейкис Казимерас 1972: Сопоставительная морфология русского и литовского языков. Вильнюс: Минтис.

154

Acta Linguistica Lithuanica LXVII

Problémy na pomezí slovních druhů

Otázky související s periferií slovních druhů

S H R N U T Í

Článek se věnuje analýze neustáleného postavení, které je typické pro některé slovní druhy a morfologické tvary, a jejich ambivalentní interpretaci v pracích různých lingvistů, slovnících a praktických mluvnicích (zejména školních).

Slova obvykle získávají status jiného slovního druhu v důsledku zániku některých gramatických tvarů. Po zániku starého lokálu a postpozičního lokálu zvaného allativ se jejich zbytky (např. namie „doma“, pusiaú „polo-“, vakaróp „k večeru“ atd.) staly příslovci. Takové případy nevyvolávají žádné diskuse.

Illativ, který zdaleka nevymizel a používá se poměrně často, se však v některých morfologických pracích bezdůvodně přehlíží – jednoduše se vynechává. Proto ani samotní Litevci, ani lidé z jiných zemí, kteří se učí litevsky, často nevědí, o jaký tvar jde, jak se tvoří a zda je vhodné jej používat.

Substantivizace přídavných jmen by neměla působit větší problémy. Přesto se slova s podobnou strukturou a sémantikou často řadí k různým slovním druhům. Například slova beveĭdis, -ė „bez tváře“, juodaplaukis, -ė „černovlasý“ se označují za přídavná jména, zatímco juodaveĭdis, -ė „černolící“ se považuje za podstatné jméno (Slovník současné litevštiny).

Pro hranici mezi vlastními participii a adjektivizovanými participii je charakteristická značná nejistota. Adjektivizace participia se v litevských mluvnicích téměř neuznává, přesto se široce odráží v hlavních litevských slovnících. I zde však existuje poměrně mnoho neshod. Například slova pavėldimas, -à „děditelný“, prakėiktas, -à „prokletý“ se v některých publikacích označují za přídavná jména, v jiných za participia.

Článek také stručně přehledově pojednává o ambivalentním pojetí příslovcí, která plní funkci podřadicích spojek (např. kur̃ „kde“, kadà „kdy“, kaĩp „jak“, kiẽk „kolik“ atd.). Nejrozumnějším řešením by bylo považovat je za vztažná příslovce.

Doručeno 21. května 2012.

AURIMAS MARKEVIČIUS

Litevská univerzita pedagogických věd

Taraso Ševčenkos g. 31, LT-03111 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Straipsniai / Articles

155