NAGLIS KARDELIS

Vilniaus universitetas

Směry vědeckého výzkumu: antická a středověká filozofie, reflexe klasické filozofie v současné filozofii, filozofie jazyka, filozofie vědy, filozofie náboženství, antická kultura, antická literatura, staré jazyky, dějiny civilizací.

LEHKÁ LITEVŠTINA

KŘÍDLA¹

KŘÍDLA¹

My, Litevcům, není mateřský jazyk těžkým břemenem, které by na ně osud naložil a které by je ohýbalo k zemi jako těžký kámen. Ne – jsou to lehká křídla, která nás vynášejí výše než křídla jiných jazyků, jež se během života učíme později. Křídla mateřského jazyka jsou lehčí, protože si je nemusíme nasazovat na ruce jako letadla – dala nám je sama příroda a vyrůstají nám z ramen; ani když vzlétneme vysoko, neroztají jako vosk. Je to náš přirozený poklad – křídla, která nás vynášejí do duchovních výšin a nesou nejzazším horizontem významu.

Bohužel často zapomínáme, že máme tato nádherná křídla ducha, a vlečeme svůj mateřský jazyk životem jako těžký kámen. Nejen obyčejní myslící lidé, obtěžkaní břemenem každodenního života, ale i lidé vědy o jazyce a písemnictví – ti, kteří by měli létat na křídlech jazyka – uvažují o jazyce nejčastěji příliš všedně a instrumentálně a tvrdí, že jazyk je pouze komunikace, neboť právě to je jeho hlavní funkcí. Jak chmurná a povrchní je taková představa o přirozenosti jazyka, snadno pochopíme, když si všimneme, že slovo „komunikace“, pocházející z latinského communicatio „sdílení, styk, předávání, zprostředkování“, odhaluje, že komunikace je pouhým formálním sdílením něčeho, čím vůči sobě nejsme zavázáni: je to, jako bychom sdíleli cosi, co může být užitečné, ale sdílíme to pouze formálně, bez duchovního vztahu a závazku, který při pouhé komunikaci obvykle necítíme. Mimochodem, uznávat nebo příliš zdůrazňovat pouze poznávací, kognitivní, funkci jazyka by také bylo příliš málo: omezíme-li význam jazyka pouze na oblast poznání, pak

¹ Tento článek vyšel v časopise Metai a jeho úryvky byly čteny na tiskové snídani 8. května 2017. Acta Linguistica Lithuanica se redakční rada domnívá, že je vhodné tento text publikovat také v lingvistickém časopise.

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

11

NAGLIS KARDELIS

řádně nepochopili povahu jazyka a neocenili hodnotu těchto křídel ducha pro jednotlivce i národ.

Když uvažujeme o jazyce z ontologického hlediska a zdůrazňujeme nutnost jeho uvědomění, nehovoříme už jen o komunikaci – dorozumívání založeném výhradně na předávání čistých informací, nýbrž o společenství – skutečném a plném souznění, společenství lidí na takové úrovni, která nás zavazuje celou naší bytostí a rozsahem naší duchovní svébytnosti. To je ono pravé duchovní společenství zakoušené v živlu mateřského jazyka, o němž tichými moudrými slovy, bez složitých teoretických pojmů, svědčí autoři starší litevské literatury i současní litevští básníci a prozaici. Nemám však na mysli jen spisovatele – v srdci každého Litevce je pochopení jazyka jako řeči našeho společného společenství a jako pole sdílených významů, které nás všechny sbližuje, velmi živé a blízké.

Vážený filosof Antanas Maceina připomínal, že každý jazyk otevírá jedinečný pohled na svět, svébytný úhel pohledu na svět – tuto myšlenku poprvé vyslovil filosof německého jazyka, vynikající myslitel Wilhelm von Humboldt, a později ji rozvíjel A. Maceina, který položil základy tradice profesionální litevské filosofie jazyka. Právě A. Maceina svými pracemi věnovanými filosofii litevského jazyka ukázal, jak originálně a hluboce lze o litevštině uvažovat z filosofického hlediska a zdůraznit svébytnost úhlu pohledu na svět, který litevský jazyk otevírá.

Tentokrát bych se však rád zamyslel nad jinou věcí, která s filosofií souvisí neméně – nad tím, jak mateřský jazyk ukazuje naši blízkost a vzdálenost vůči mimojazykové skutečnosti, která leží za hranicemi jazyka, a také nad některými dalšími, zvlášť bolestně aktuálními problémy spojenými s osudem mateřského jazyka.

Začnu poznámkou, že jazyk je zároveň přirozený (přírodní, daný přírodou) i kulturní organismus. Spojitost jazyka s přirozeností je zřejmá pokaždé, když vyslovíme všem nám nesmírně milé a drahé litevské slovní spojení „mateřský jazyk“. Přirozenost je zásadním rysem mateřského jazyka. Tím spíše, že jazyk je zároveň nejuniverzálnějším prostředím existence všech kulturních významů. Jedinečnost mateřského jazyka a, řekněme, jeho výjimečný ontologický rys, životně důležitý pro existenci každého člověka, spočívá v tom, že mateřský jazyk ve zkušenosti svého mluvčího spojuje přirozenou a kulturní dimenzi – spojuje je způsobem, jakého by nebyl schopen žádný nemateřský jazyk, který do našeho světa přichází pouze z čisté kultury a prostřednictvím kultury.

Zároveň je však důležité uvědomit si, že nejen vše, co tradičně spojujeme s kulturou, kulturním ustavováním a kulturním pokrokem, ale i samotné přirozené danosti musíme chápat nikoli tolik jako samozřejmé danosti existence, nýbrž jako úkoly – jako to, co jsme dostali od přírody a máme vrozené, a co musíme dále pěstovat a šířit vlastním osobním úsilím,

12

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Lengi lietuvių kalbos sparnai

úsilím a vytrvalou prací, aby se klíčky litevské přirozenosti v našich životech rozvinuly v nádherné květy litevské kultury.

Přirozenost mateřského jazyka znamená také, že pouze on nám dokáže odhalit absolutní autenticitu jazykově zprostředkované zkušenosti a přirozenost osobního existenciálního postoje každého z nás. Právě mateřský jazyk, jakožto univerzální prostředí zrodu a existence všech kulturních významů, jediný dokáže poskytnout konečný kontext pro interpretaci lidské existence i veškeré skutečnosti, který už nelze – a není třeba – dále rozšiřovat žádnými prostředky. Tím, že nám mateřský jazyk poskytuje tento konečný kontext pro interpretaci celé skutečnosti i našeho vlastního bytí, nám spolu s přirozeností našeho existenciálního postoje dává také pocit plnosti bytí – pocit, který nám nedokáže darovat nic jiného na světě. Právě tento neopakovatelný stav plnosti, provázený pocitem, můžeme považovat za zásadní rys naplněného autentického bytí.

Když uvažujeme o ontologii jazyka, máme na mysli filosofickou souvislost jazyka s bytím; bytí bychom však neměli chápat jako břemeno, které nás ohýbá k zemi, ani jako pouhou fyzickou existenci či nějaký banální, vegetování připomínající lidský život. Skutečné, ve všech ohledech plné a naplněné bytí, nebo bytí vedoucí k naplnění, bychom měli chápat jako způsob lidského pobývání ve světě, který odkrývá horizont konečných významů – horizont, po jehož dosažení už není třeba dalšího, vzdálenějšího horizontu ani jiného, širšího kontextu, který by vysvětloval ten užší. Jazyk – především mateřský jazyk – nám právě takovou perspektivu našeho bytí a sebepoznání otevírá; dává nám plný smysl a uskutečňuje možnosti našeho duchovního rozvoje až k jejich konečné teleologické hranici. Právě proto ve chvíli naplnění pocítíme, že už širší kontext nepotřebujeme. Tento pocit nazýváme zkušeností štěstí, plností.

Ačkoli je na jedné straně kontextem jazyka celý svět, který přirozeně vnímáme jako širší než jazyk a jako by jej zvenčí zahrnoval, při jiném pohledu můžeme zjistit, že v jistém ohledu je sám jazyk – zejména mateřský – kontextem celého zbytku světa. Hranice jazyka jsou někdy širší než hranice světa, a proto dokáže dát smysl nejen naší existenci, ale i celému světu. Mateřský jazyk je konečnou hranicí našeho horizontu významu.

Při úvahách o vztahu jazyka a světa musíme brát v potaz dialektiku přirozenosti (natury) a kultury, která je jazyku vlastní a ukazuje, že mateřský jazyk, jejž máme od přírody, jsme schopni přirozeně dále utvářet vědomým kulturním úsilím vlastního ducha a využít jej jako mocnou zbraň, s jejíž pomocí bráníme své bytí před invazemi bezvýznamnosti. Může se však mateřský jazyk skutečně stát naší zbraní? Pokusme se tuto otázku prozkoumat poněkud podrobněji a připomeňme si naši předchozí poznámku, že právě mateřský

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

13

NAGLIS KARDELIS

jazyk nám umožňuje co nejvíce se přiblížit světu a v případě potřeby se od něj co nejvíce vzdálit; co nejdůvěrněji se se světem spřátelit a, stane-li se to nevyhnutelným, se mu co nejvíce odcizit.

Jazyk nás dokáže přiblížit světu, když se nám jeví jako milý a my se k němu proto toužíme co nejvíce přiblížit. Na druhou stranu nás jazyk dokáže od světa vzdálit do bezpečné vzdálenosti, když se nám svět, který se projevil v brutálních podobách, náhle znelíbí. Před tresty světa nás chrání poezie – štít básnického slova, který nás ve chvílích zkoušek přijímá jako nový útulný domov, jenž se pro nás stává novým světem a novou skutečností. Zvláště mateřský jazyk nám umožňuje pohybovat se od světa v nejrůznějších vzdálenostech. Umožňuje nám například přiblížit se k ne-lidské skutečnosti – skutečnosti věcí – blíže než kterýkoli jiný jazyk, neboť když vyslovujeme slova mateřského jazyka, na něž jsme si od dětství zvykli tak, jako by šlo o jednotlivé věci téhož skutečného světa, jež se zcela kryjí s věcmi ne-lidské skutečnosti, které označují, nevidíme už ve svých myšlenkách vyslovená slova, nýbrž samotné věci.

Mohli bychom to říci radikálněji: když vyslovujeme slova mateřského jazyka, ve skutečnosti nevyslovujeme je, nýbrž samotné věci, které označují. Řekli bychom, že mateřský jazyk nám umožňuje promlouvat nikoli slovy, ale samotnými věcmi – vždyť když například vyslovíme slovo „strom“, na něž jsme si od dětství zvykli natolik, že už samotné slovo nevnímáme, a proto je instinktivně ztotožňujeme se živou věcí, kterou označuje – se stromem –, ve svých myšlenkách či představách okamžitě vidíme strom, nikoli slovo „strom“. Když vyslovíme jakékoli jméno v mateřském jazyce, ve své představivosti ihned spatříme věc, která se za ním skrývá a kterou označuje. Slova vyslovovaná mateřským jazykem nám otevírají nejautentičtější možné chápání ne-lidské skutečnosti, jakého je člověk vůbec schopen. Při mluvení kterýmkoli jiným než mateřským jazykem zůstává odstup od jednotlivých ne-lidských věcí i od celého ne-lidského světa, který z nich sestává, vždy větší. Když vyslovujeme slova cizího jazyka, nedokážeme se k ne-lidskému světu přiblížit natolik, nakolik bychom si přáli.

Na druhou stranu můžeme o jazyce uvažovat jako o médiu básnické tvorby. Stejně jako vůbec žádná poezie není možná bez jazyka, není ani skutečně autentická poezie možná bez mateřského jazyka. Básníci často tvoří nejen v mateřském jazyce, ale také v různých cizích jazycích, avšak nejhlubší básnické vhledy a nejjemnější citové odstíny se skutečně otevírají pouze při vyslovování slov mateřského jazyka. Svět poezie je vskutku velmi osobitý a nepodobá se žádnému jinému – Josif Brodskij a Tomas Venclova si nejednou vnímavě povšimli, že světy jazyka a poezie jsou naprosto autonomní, ba dokonce autarkní. Slova dokážou vytvářet alternativní skutečnost, která se může stát protiváhou „skutečného“ světa, jenž se v určitém okamžiku života, zvláště když nás postihnou těžké zkoušky, často jeví jako nepříjemný, neútěšný, brutální a odpuzující. Jestliže nás svět pobouří, můžeme se uchýlit do jiného, alternativního světa, který nám daruje poezie.

14

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Lengvi lietuvių kalbos sparnai

Proto se pokaždé, když pocítíme existenciální nutnost vzdálit se světu do bezpečné vzdálenosti a vstoupit do jiného, alternativního světa, můžeme znovu obrátit k mateřskému jazyku. Poezie tvořená kterýmkoli jiným než mateřským jazykem postrádá autenticitu vlastní poezii psané jazykem darovaným samotnou přírodou, a proto už nedokáže vytvořit tak radikální a ontologicky autonomní alternativu ke stávajícímu světu; nedokáže nás tedy vzdálit od světa, který se nám odhalil v brutálních podobách, natolik, nakolik bychom si přáli.

Je velmi důležité chápat jazyk jako živý, neustále rostoucí organismus. Abychom lépe porozuměli souvislosti mezi přirozeností jazyka a jeho schopností růst, je třeba si všimnout, že sami staří Řekové nechápali přirozenost staticky ani jako věc, coby jakýsi stav zastavený ve vývoji a navždy završený, nýbrž procesně – zároveň jako proces růstu i jako výsledek růstu, který se během samotného růstového procesu neustále obnovuje. Všimněme si, že řecké podstatné jméno phus ‚přirozenost; příroda‘ je odvozeno od kořene phu-, od něhož je odvozeno i řecké sloveso phūō ‚pěstovat‘ a jeho pasivní tvar phuomai ‚být pěstován; růst‘. Mimochodem, tentýž indoevropský kořen rozpoznáváme také v litevském slovese būti ‚být‘ a podstatném jméně būtis ‚bytí‘ – jde o mimořádně důležitou okolnost, kterou musíme mít na paměti, když uvažujeme o ontologii jazyka a jeho bytostných základech.

Moudrost samotného jazyka nám tedy dosvědčuje, že sémantika růstu je při uvažování o přirozenosti čehokoli – tedy i jazyka – velmi důležitá. Jazyk je živý organismus trvající tisíce let a každé slovo je působivou živou fosilií, která má za sebou nejen několik tisíciletí dějin, ale také několik tisíciletí starou nepřerušenou historii živého vývoje. Ačkoli litevský jazyk v době vzniku indoevropských kořenů ještě neexistoval, tyto kořeny se v litevských slovech dochovaly vynikajícím způsobem – jako by byly zakonzervovány jakousi lingvistickou paleontologií. Mimořádně archaická slova mateřského jazyka bychom neměli chápat jen jako organismy jazykové přirozenosti, které již dokončily svůj růst a svědčí o určitém výsledku myšlení a jeho jazykového ztvárnění; tím spíše bychom je neměli chápat pouze jako vychladlou horninu někdejší rozžhavené a tekuté jazykové masy, kdysi žhavou jako magma a nyní ztuhlou v tvrdý kámen, nýbrž také jako organismy, které dále rostou a které všichni dál pěstujeme. Slova mateřského jazyka, která stále rostou a která i my pěstujeme jako svébytné organismy jazykové přirozenosti, nás svou stále živou vitalitou zavazují k tomu, abychom je bránili a chránili. Všechna společně před námi vystupují jako jedno živé jazykové tělo – jako naléhavá výzva, abychom mateřský jazyk dále rozvíjeli, neboť není ani mrtvý, ani jednou provždy dokončený našimi předky – stále roste a vyvíjí se a rozkvétá v mocný dub litevského ducha.

Jazyk se vyznačuje složitou dialektikou statiky a dynamiky. Jestliže jazyk vnímáme z hlediska jeho systému, z hlediska jeho synchronicky vymezeného průřezu, jsme jej bezpochyby nuceni chápat jako statický, nesmíme však zapomínat, že takový

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

15

NAGLIS KARDELIS

mentální fixace jazykového vývoje, která nás nutí hledět nikoli na živý kmen rostoucího jazykového dubu, nýbrž na ten či onen průřez jeho pokáceným kmenem (samozřejmě pokáceným nikoli ve skutečnosti, ale v myšlenkách jazykového teoretika), zachycující pouze jeden synchronní řez jazykovým systémem, je ve své podstatě čistě instrumentálním úkonem, který usnadňuje teoretické chápání skutečných jazykových procesů, ale sám o sobě má s jazykovou skutečností jen málo společného. Jazyk vnímaný jako statický synchronní systém je spíše abstraktní teoretickou idealizací než něčím, co skutečně existuje v samotné realitě, protože, jak jsme již zmínili, jazyk je svou přirozenou podstatou spíše dynamický než statický. Kromě toho je třeba o jazyce, zejména mateřském, uvažovat nejen z hlediska jazyka jako předmětu teoretické analýzy, ale také z hlediska subjektu jazyka. Na jedné straně jazyk roste jakoby sám od sebe – v jistém ohledu jazyk nepěstujeme my, nýbrž on pěstuje nás, a nemluvíme jazykem ani tolik my, jako spíše jazyk mluví skrze nás (ať to zní jakkoli paradoxně). Na druhé straně – podíváme-li se na věc trochu jinak – je třeba uznat, že v jistém smyslu je každý z nás tvůrcem a pěstitelem mateřského jazyka a nemá právo se této těžké, ale velmi ušlechtilé práce zříci. Jazyk tedy, ačkoli roste jakoby sám od sebe, přesto má svého pěstitele – nikoli jednoho konkrétního člověka, nýbrž všechny národy jako kolektivní subjekt pěstování jazyka, což však nepopírá závěr, že k pěstování mateřského jazyka můžeme a musíme přispívat každý z nás – koneckonců jsme všichni jako jednotliví odpovědní lidé pěstiteli svého mateřského jazyka.

Neseme odpovědnost za slova, jejichž kořeny jsou staré nejméně šest nebo sedm tisíc let – to je pouze přibližný odhad jejich stáří, neboť indoevropeistika dokáže rekonstruovat přibližně takový časový horizont. Pohleďme například na hvězdnou oblohu: vidíme světlo, které svou hvězdu opustilo před několika tisíci lety, pokud je vzdálenost k ní několik tisíc světelných let. Obdivujeme obrovské stromy, které ve starých krajích rostou už tisíce let – sekvoje, kryptomerie a borovice – a nedokážeme uvěřit, že navzdory svému neuvěřitelnému stáří jsou stále živé a stále rostou, ale jen stěží chápeme nebo prostě krátkozrace přehlížíme, že slova litevského jazyka jsou stejně stará a stejně živá – a že jsou duchovním vlastnictvím nás všech, které nyní musíme sami pěstovat pro budoucnost, pro budoucí generace. A právě ona – tisíciletá slova mateřského jazyka – nám dávají onen životodárný dech přirozenosti, jímž dýchali i naši dávní předkové.

Slova mateřského jazyka jsou nezbytná, dávají nám konečný horizont smyslu – takový, který již nepotřebuje širší horizont – i nejširší kontext interpretace skutečnosti, který již nepotřebuje ještě širší kontext, jenž by jej sám vysvětloval. Jazyk vytyčuje hranice naší autentické existence a vymezuje kontury naší svébytnosti. Jako vlastnictví celého jazykového společenství,

16

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Lengvi lietuvių kalbos sparnai

je zároveň také největším osobním bohatstvím každého z nás. Tato dialektika mezi pospolitostí a osobním rozměrem jazyka je rovněž velmi důležitá: jazyk totiž nejen vyjadřuje abstraktní myšlenky, které lze jasně pochopit rozumem a přesně předat – komunikovat – ostatním členům jazykového společenství, a nejen konkrétními slovy označuje běžné fyzické referenty, které lze vnímat smysly, nýbrž vyjadřuje i nejjemnější odstíny pocitů, které si již nedokážeme navzájem zprostředkovat žádným jiným – nejazykovým – způsobem. Samozřejmě nejsme schopni přímo pociťovat city druhého člověka (nebo, řečeno ještě přesněji, byť ne zcela správně, pociťovat city druhého člověka bez zprostředkování pociťovat) – můžeme ho pouze zvenčí pozorovat, jak něco prožívá, zatímco samotný pocit druhého člověka pro nás zůstává bezprostředně nepoznatelný. Člověk nám však při mluvení, zvláště ve svém mateřském jazyce, tyto pocity sděluje – a nejenže nám je prostě sděluje, ale také se s námi, řekli bychom, dělí o ně prostřednictvím tajemného společenství citů a alespoň částečně nám předává svou bolestnou i radostnou zkušenost nedostatku smyslu i jeho plnosti. Jazyk je tedy nejen prostředkem dorozumívání (běžné informační komunikace), ale také vcítění, řekli bychom, sdílení citů, společenství citů.

To je nesmírně důležitá funkce jazyka a v tomto ohledu je jazyk jedinečným fenoménem v celé skutečnosti: paradoxní jedinečnost mateřského jazyka spočívá v tom, že ačkoli je pospolitý, vlastnictvím celého jazykového společenství a jeho společným bohatstvím, je zároveň i nejcennějším osobním bohatstvím každého z nás. Myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že litevština je zároveň největším společným bohatstvím celého litevského národa i největším osobním bohatstvím každého jednotlivého Litevce. V duchovní rovině jsou možnosti jazyka nekonečné. Každý jazyk obsahuje množství slov a tato slova mají mnoho významů i nekonečně jemných odstínů významu, které mohou různí lidé hovořící týmž mateřským jazykem vnímat velmi odlišně, a tím spíše členové společenství užívajících všechny ostatní jazyky, kteří se pokoušejí mluvit cizími jazyky a chápat vlastní bytí. Různá kulturní spojení a sémantické asociace vytvářejí mimořádně rozmanitý svět jazyka – a právě díky této rozmanitosti dokáže dokonale vyjádřit obrysy naší duše, naše nejhlubší bytostné já i naši autentickou svébytnost. Tento svět jazyka nám zároveň umožňuje sdělovat své myšlenky a pocity druhým lidem – nebo se s nimi dokonce dělit o společný smysl a plnost společně prožívaného bytí, tedy smysluplného soužití: když mluvíme jazykem, zvláště mateřským, stáváme se účastníky tajemného společenství ve smyslu a plnosti společenství – společenství smyslu i společenství plnosti.

Při úvahách o filozofii jazyka nesmíme předpokládat, že by podobné teoretické otázky měly zajímat pouze filozofy a lingvisty. Nikoli – filozofické úvahy o povaze mateřského jazyka a jeho dalším růstu by měly být důležité pro celé jazykové společenství, pro všechny členy národa a zvláště pro politiky, na

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

17

NAGLIS KARDELIS

Na jejichž bedra doléhá velmi těžké břemeno odpovědnosti za budoucnost národa, budoucnost jazyka a budoucnost literatury tvořené v mateřském jazyce. A konečně také břemeno odpovědnosti nejen za blaho jednotlivců, ale i za ustavování a zachovávání orientačních bodů existenčního smyslu celého národa. Když neustále slýcháme, že litevština je jazykem nevolníků, jazykem mužiků, nebo že v ní chybějí termíny, jimiž by bylo možné vyjadřovat složité vědecké pojmy; když jsme stále nuceni poslouchat pokyny, že humanitní vědci mají psát vědecké texty v cizích jazycích ritmus – tvořit, nebo, řečeno úřednickým žargonem, gaminti (jako v jakési továrně na vědecký jazyk) takzvanou prestižiniu moksline produkcija určenou k publikování v prestižiniuose časopisech vydávaných v zahraničí, my, litevští humanitní vědci, nemáme právo mlčet, protože jde – přiznejme si to odvážně – o postoj vědeckých byrokratů vůči národu, který je zradou, ba dokonce zločinem; těmto byrokratům by vůbec nemělo být svěřeno právo vychovávat a vzdělávat vědce.

Když o tom mluvíme, stojí za to připomenout, že květná povaha a přirozená podstata humanitních věd souvisí s prasmėmis – s jejich zrodem, chápáním, interpretací a sdílením. A právě to je hlavní rozhraní, které odlišuje humanitní vědy od věd přírodních: ty na základě empirických faktů umožňují, aby naše existence na této zemi byla fyzicky možná, zatímco humanitní vědy by měly zaručit, že naše existence bude nejen fyzicky možná, ale také smysluplná. Humanitní vědy tedy hovoří o zcela jiných věcech – o objevování, ustavování a zachovávání horizontu smyslu bytí i o podmínkách, které umožňují tento horizont objevit a zachovat.

Humanitarika operuoja prasmėmis, o ne nuogais faktais. Tiesa, ir humanitariniuose moksluose neretai turime reikalą su faktais, bet jie niekada netampa – ar bent jau neturėtų tapti – saviksl<u>i</u>u dalyku, išimdami svarbūs tik tiek, kiek prisideda prie prasmės paieškų. Nuogo empirinio fakto statusas humanitarikoje visiškai kitas nei gamtos moksluose, kuriems rūpi sužinoti tikslias konstantų vertes, konkrečius fizinių, cheminių bei kitokių gaminių būsenų parametrus ir apskritai daugybę įvairiausių empirinių faktų, itin svarbių technologijoms kurti, o technologijos, kaip visi puikiai žinome, teikia apčiuopiamą praktinę naudą. Humanitarikoje faktai tėra antrinės svarbos dalykas – jokios praktinės naudos jie neteikia, jų neįmanoma panaudoti technologijoms kurti, be to, pats savaime, iki bandymų juos interpretuoti, šie faktai nieko nesako apie prasmę, o juk būtent ji ir rūpi – ar privalėtų rūpėti – humanitariniams mokslams.

Není totiž tak důležité, kdy se který spisovatel narodil a kdy zemřel nebo kdy napsal to či ono dílo – podstatné jsou smysly odhalující se v autorově tvorbě, které se v určitých okamžicích našeho života mohou z různých osobních důvodů kterémukoli z nás nečekaně otevřít jako existenčně nesmírně důležité a později doznívat v duši ještě desítky let po přečtení díla. A tyto smysly nelze vytvořit jinak než v mateřském jazyce. Při psaní

18

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Lengvi lietuvių kalbos sparnai

nejen samotných beletristických textů, ale také vědeckých prací o literárních dílech vytvořených v mateřském jazyce, je již v těchto jiných než mateřských jazycích nelze adekvátně zprostředkovat, aniž by se ztratily podstatné odstíny významů a smyslů, vědecké poznatky, jejichž cílem je rekonstruovat horizont smyslu analyzovaných textů.

V žádném cizím jazyce nelze napsat skutečně dobrou vědeckou práci ani o beletrii vytvořené v mateřském jazyce, ani o autentické filozofii vycházející ze samotných kořenů – tím méně v něm lze originálně filozoficky myslet.

Vrátíme-li se k úvaze o jazyce, je třeba připomenout dialektiku přírody a kultury a také hypotézu vrozených jazykových schopností: podle této hypotézy si každý novorozenec jakoby sám od sebe „osvojí“ mateřský jazyk svých rodičů a „zabuduje“ si jej do sebe. Vidíme zde zjevné propojení přírody a kultury: to, co nám bylo od počátku dáno nikoli kulturně, nýbrž spíše biologicky, dalo by se říci, co nám poskytla sama biologická lidská přirozenost, musí být později – ve fázi vědomého života – završeno aktivním kulturním úsilím, usilovným pěstováním kultury. Mám na mysli mateřský jazyk jako prigimtine danost, která se poté, co se dříve či později staneme vědomými lidmi, musí proměnit v kultūrine úkol. Proto je velmi důležitým úkolem nás všech, humanitních vědců, a řekl bych, naší bezprostřední odpovědností, ba i otázkou naší sebeúcty, vysvětlovat politikům a vědeckým byrokratům, že psát vědecké práce z humanitních oborů je něco jiného než psát texty z přírodních věd.

Fakta jsou v přírodních vědách nejen mnohem důležitější než v humanitních vědách – především jsou neosobní a nijak neoznačují konkrétní místo, kde žije ten či onen národ, ani jeho národní identitu a pole významů s ní spojená, a proto jsou kosmopolitiškai universalūs. Pro kulturní smysly, které interpretují humanitní vědci – i pro ty, jež mají univerzální („kosmopolitní“) význam –, je naopak vždy důležité samo vieta, kde jsou ustavovány, a právě v tomto ohledu jsou všechny smysly nevyhnutelně lokalios. Všechny kulturní smysly, i ty, které později nabývají univerzálního významu, vznikají a zpočátku existují právě jako lokalios smysly, ustavené v určité době konkrétními kulturními společenstvími žijícími na konkrétních zeměpisných místech.

Pouze mateřský jazyk je dostatečně citlivý k lokalitě smyslů ustavovaných kulturou a dokáže zprostředkovat to, co bychom nazvali osobitou „moudrostí místa“. Jakmile si to uvědomíme, je jasné, že napsat dobrou práci z fyziky, chemie či molekulární biologie je zcela jiný úkol než napsat dobrou vědeckou práci o libovolném předmětu humanitních věd – úkol jiného druhu, jiné povahy a jiného kulturního účelu. Tento závěr se jeví jako zřejmý už s ohledem na to, že některé jemnější významové postřehy humanitního badatele – zejména ty, které souvisejí se samotným místem, kde jsou ustavovány, a zprostředkovávají „moudrost místa“ – nebude nikdy možné náležitě vyjádřit v žádném cizím jazyce.

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

19

NAGLIS KARDELIS

Až národní vědečtí byrokraté a politici konečně pochopí zásadní rozdíl mezi humanitními a přírodními vědami, možná skončí brutální praxe vytlačování litevštiny téměř ze všech vědních oborů, která žene litevské humanitní vědce na okraj uměle vytvářeného duchovního či virtuálního exilu. Slepé honění se za internacionalizací, brutálně vnucovanou bez jakéhokoli organičtějšího strategického plánu, jak by se měl uskutečňovat ten či onen vědecký program, riskuje, že povede k tragickým důsledkům pro národní kulturu. Ztrácejí se významy a vědci, kteří píší texty v jiných jazycích, neprosazují ty své. A jak budou například za sto či dvě stě let naši potomci hodnotit náš přínos litevské kultuře? Například nyní můžeme s hrdostí hledět na litevskou literaturu 16. století, která působí velmi působivě ve srovnání s písemnictvím vzniklým v 16. či 17. století. Můžeme obdivovat autory, kteří tuto literaturu vytvořili, a dávat si je za vzor. Co nám však naši potomci řeknou, až uvidí množství odborných humanitních textů napsaných podle tehdejší módy v cizích jazycích, ale formulovaných primitivním jazykem, jako by byly bez inspirace a s jasně viditelnými trhlinami, ba dokonce mezerami v tkanivu významu? Když budou myslet na nás, jistě se zeptají: a kde jsou jejich (jinými slovy naše) litevské texty? Kde je jejich přínos světové kultuře?

Zdaleka to není tak, jak se mi kdysi zdálo – že národní jazyk otevírá pouze určité formální věci, které nejsou podstatné z hlediska obsahu. V oněch dobách se neustále a úporně opakovalo: mezinárodní kultura je internacionalistická svým obsahem a národní svou formou. Tak tomu však rozhodně není: vždyť každý jazyk otevírá takové horizonty významu, jaké žádný jiný jazyk otevřít nedokáže. Každý jazyk je jako stezka, která umožňuje vystoupat na horu významu. Tato hora má mnoho vrcholů a každého z nich lze dosáhnout pouze po jediné stezce některého z jazyků. Jednou z takových stezek, vedoucích k vrcholu hory významu, jako by určenému právě jen pro ni, je právě stezka litevského jazyka – na zmíněný vrchol lze vystoupit pouze po této jediné jazykové stezce. Lze to vyjádřit i trochu jinak: existují určité vědecké, filozofické, a dokonce i ty nejprostší každodenní obsahy, které nelze ani promyslet, ani vyjádřit jinak než litevsky. A skutečně – při výstupu po jediné stezce litevského jazyka lze objevit a ostatním zpřístupnit takové svébytné filozofické vhledy, jaké rozhodně nelze nalézt, vydáme-li se k uvedené hoře významu po stezkách jiných jazyků. Mateřština litevská nám umožňuje spatřit takové horizonty významu, které bychom nedokázali zahlédnout očima jiných jazyků.

Proto všichni neseme velmi velkou odpovědnost za svůj mateřský jazyk. Nejen učitelé, kteří vždy byli ostatním humanitním vědcům příkladem uvědomělosti, ale i celá akademická obec. A samozřejmě také jazykoví politici: vždyť nemluvíme jen o úspěších či

20

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

Lengvi lietuvių kalbos sparnai

neúspěších našeho státu – mluvíme o přežití našeho národa, o kontinuitě jeho životaschopnosti.

Mluvit litevsky, všemi způsoby tento jazyk rozvíjet a pěstovat – to je veliká čest a zároveň velmi velký závazek. A když mateřský jazyk rozvíjíme, pěstujeme a chráníme, vždy pamatujme, že to neděláme nadarmo: vždyť ontologickým posláním litevského jazyka je být hlubokým zdrojem bytí a bytostné životní síly pro duši každého z nás. Zachráníme-li litevský jazyk, přežije i samotný litevský národ.

Křídla mateřského jazyka, která nám podle zákonů zrození a přirozenosti vyrůstají z ramen, jsou lehká – a vynášejí naši duši až do duchovních výšin. Proto pokaždé, když se bude zdát, že odpovědnost za zachování mateřského jazyka doléhá na naše ramena jako nesnesitelně těžké břemeno, vzpomeňme na lehkost křídel litevského jazyka, která nás vynášejí do výšin.

Předloženo 12. června 2017.

N A G L I S K A R D E L I S

Katedra dějin filozofie a logiky

Vilniuská univerzita

Universiteto g. 9/1, LT-01513 Vilnius, Litva

[email protected]

Acta Linguistica Lithuanica LXXVI

21