HARALD BICHLMEIER

Saská akademie věd v Lipsku

Martin Lutherova univerzita Halle-Wittenberg

Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská lingvistika, aljamijádské texty.

DOI: doi.org/10.35321/all83-07

POZNÁMKY K NÁZVŮM ŘEK LIT. LIĖKĖ, LIEKĄ A JEJICH RODINĚ

Několik poznámek k Liėkė, Lieką a dalším hydronymům téhož kořene

ANOTACE

Názvy řek lit. Liėkė, Lieką (a jejich rodina) se příležitostně objevují v rámci výzkumu ‚staroevropské‘ hydronymie. Tradičně se jim připisuje etymologie založená na kořeni praindoevrop. *(h₁)leik- ‚kroutit, ohýbat‘. Tento kořen však patrně nikdy neexistoval, přinejmenším jej nelze doložit v apelativním slovníku žádného indoevropského jazyka. Proto mu – pokud kořen praindoevrop. *(h₁)leik vůbec existoval – vlastně nelze přisoudit žádný význam. Zdá se tedy smysluplnější odvozovat obě litevská jména řek od kořene praindoevrop. *uleikʷ- ‚být tekutý, zvlhčovat‘. Napojení na baltský slovní materiál je obtížné, avšak možné.

Současně je třeba u názvu řeky Lech, při jehož etymologizaci byly rovněž použity oba uvedené kořeny, konstatovat, že jej nelze odvodit od kořene praindoevrop. *(h₁)leik, protože patrně vůbec neexistoval, avšak že nelze použít ani kořen praindoevrop. *uleikʷ, protože tomu brání fonologické důvody. Toto jméno je naopak keltskou formací s významem ‚ten s kameny (kamennými deskami), kamenitý‘: praindoevrop. *pḷ(h₂)k-(m)neh₂- > raně keltsky *φlikkā- > protokeltsky *likkā.

Závěrem je třeba konstatovat, že lit. Liėkė, Lieką atd. a něm. Lech spolu etymologicky nesouvisejí.

Straipsniai / Articles

151

HARALD BICHLMEIER

KLÍČOVÁ SLOVA: staroevropská hydronymie, keltská hydronyma, litevská hydronyma, ‚falešní přátelé‘.

ANOTACE

Názvy řek lit. Liėkė, Liekà (a jejich příbuzná jména) jsou někdy zmiňovány v pracích zabývajících se takzvanou ‚staroevropskou hydronymií‘. Tradičně se etymologizují na základě kořene PIE *(_h₁)leik- ‚ohýbat‘. Tento kořen však pravděpodobně nikdy neexistoval, přinejmenším se zdá, že v apelativním lexiku žádného indoevropského jazyka nejsou jeho pokračování. Kořenu – pokud vůbec někdy existoval – tedy nelze přisoudit význam. Zdá se proto vhodnější odvozovat litevské názvy řek od kořene PIE *uleik^ᵘ- ‚zvlhčovat, být tekutý‘.

Obdobně byl název řeky Lech (řeka v Rakousku a Bavorsku) analyzován na základě obou zmíněných kořenů, PIE *(_h₁)leik- ‚ohýbat‘ a PIE *uleikᵘ- ‚zvlhčovat, být tekutý‘. Jak již bylo uvedeno, první z nich však nikdy neexistoval – a druhý nemůže být výchozím bodem z fonologických důvodů. Název řeky Lech je založen na keltské formaci ‚ten s kamenem (kamennými deskami)‘: PIE *pl̥(h₂)k-(m)neh₂- > protokelt. *(q)likkā-.

Je tedy zřejmé, že názvy řek lit. Liėkė, Liekà atd. a germ. Lech nemají společnou etymologii.

KLÍČOVÁ SLOVA: staroevropská hydronymie, keltská hydronyma, litevská hydronyma, ‚falešní přátelé‘.

1. ÚVOD

Obě jména řek lit. Liėkė, Liekà a jejich rodina se v literatuře o starších vrstvách evropských hydronym, tedy o ‚staroevropské hydronymii‘, objevují na různých místech. Za určitých podmínek by bylo možné tato jména spojit také se jménem řeky Lech, která teče z Rakouska do Bavorska a tam se vlévá do Dunaje; ve starší literatuře se tak skutečně postupovalo. Cílem této studie je prozkoumat, zda je takové spojení oprávněné.^¹

^¹ Děkuji oběma anonymním recenzentům příspěvku za jejich poznámky a návrhy, které pomohly odstranit nedorozumění a obecně příspěvek zlepšit.

152

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liĕkė, Liekā a jejich rodině

2. LITEVSKÁ RODINA JMEN

2.1. Pokud jde o etymologizaci a další jména, k nimž je třeba přihlédnout, je třeba nakonec vycházet z lit. lieknas (také lieknas) m. ‚bažina, podmáčená, rašelinná luční plocha‘, liėkna (také lieknā) f. ‚nízko položená bažinatá louka‘. Patrně sem dále náleží lit. lāikšės (1) f. ‚velká bažina zarostlá křovinami‘ (k etymologii viz níže § 3.).

2.2. Pokud jde o jména náležející k této rodině, je třeba vzájemně porovnat několik soupisů:

Vedle ‚klasické‘ litevské literatury (zejména Savukynas et al. 1963, Vanagas 1970, 1981, 1981a) je třeba zmínit například soupis uvedený u SEJL² (2018–2020) s.v. lāikšės (v LED 656 s.v. lāikšės však hydronyma uvedena nejsou, nýbrž LED 696 s.v. lieknas), přičemž porovnání s databází Lietuvos vietovardžių geoinformacinė duomenų bazė (http://lkiis.lki.lt/lietuvos-vietovardziu-geoinformacine-duomenu-baze; dále LVGDB) ukazuje, že přiřazení jmen ke geografickým objektům zde provedené se někdy jeví jako sporné.

2.3. Podle Smoczyńského existují tato jména založená na litevském kořeni leik–/liek–:

2.3.1. Názvy řek od základu leik–/liek–:

a) Odvozeniny:

Liėke (2),^² Liėkė (4),^³ Liekā (4);^⁴

b) Kompozita:

Lēikupis (1).^⁵

2.3.2. Názvy řek od základu leikn–/liekn–:

a) Odvozeniny:

^² Srov. Savukynas et al. 1963: 91; neuvedeno ve Vanagas 1970; srov. Vanagas 1981: 189; Vanagas 1981a: 59; neuvedeno v LVGDB.

^³ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; neuvedeno ve Vanagas 1970; srov. Vanagas 1981: 189; Vanagas 1981a: 59; neuvedeno v LVGDB.

^⁴ Srov. Savukynas et al. 1963: 89; Vanagas 1970: 46; Vanagas 1981: 185, 189; Vanagas 1981a: 59; neuvedeno v LVGDB.

^⁵ Srov. Savukynas et al. 1963: 89; Vanagas 1970: 241; Vanagas 1981: 189; Vanagas 1981a: 59; neuvedeno v LVGDB.

Straipsniai / Articles

153

HARALD BICHLMEIER

Liekšna (1);^⁶ 7× v LVGDB, z toho žádný název vodního objektu: 116597^⁷ (louka), 116664 (louka), 116866 (louka), 117072 (louka), 117766 (louka), 117807 (louka), 118043 (les).

Liekšnas (1; 4×)^⁸.

Liekšnas (2; 3×);^⁹ 5× v LVGDB, z toho žádný název vodního objektu: 116808 (louka), 117138 (louka), 117244 (louka), 117700 (louka), 117767 (louka).

b) Kompozita: Liekšnupalis,^¹⁰ Liekšnupis,^¹¹ Pusiáulieknis^.¹²

2.3.2. Názvy míst od základu liekn-/liekn-:

a) Odvozeniny: Liek̨niai^¹³ (v LVGDB jako název části usedlosti [118387]); Liek̨nėlis,^¹⁴ Ūžliek̨nė (zřejmě lesní jméno),^¹⁵ Ūžliek̨nis,^¹⁶ Ūžliek̨niai (1)^¹⁷ (11748);

b) Kompozita: Liek̨nag̨ala^,¹⁸ Jūodliek̨nis^,¹⁹ Šilaliek̨nis^.²⁰

2.4. V uvedeném Smoczyńského seznamu není uvedeno hydronymum Liek̨a, pravidelně zmiňované v hydronymické literatuře, a není zaznamenáno ani v LVGDB či ‚klasické‘ litevské odborné literatuře k tomuto tématu. Podle současného stavu mnohé nasvědčuje tomu, že v případě hydronyma lit. Liek̨a

^⁶ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 36; Vanagas 1981: 190.

^⁷ Čísla uvedená zde i dále jsou geokódy přidělené jednotlivým geografickým objektům v LVGDB.

^⁸ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 36, 115; Vanagas 1981: 190; podoba jména s akutem není v LVGDB.

^⁹ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 36; Vanagas 1981: 190.

^¹⁰ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 89; Vanagas 1981: 190; neuvedeno v LVGDB.

^¹¹ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 235; Vanagas 1981: 190; neuvedeno v LVGDB.

^¹² Srov. Savukynas et al. 1963: 130; Vanagas 1970: 254, 256; Vanagas 1981: 269; neuvedeno v LVGDB.

^¹³ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

^¹⁴ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 115; Vanagas 1981: 190; neuvedeno v LVGDB.

^¹⁵ Srov. Savukynas et al. 1963: 181 (Ūžliek̨nės ūpis); Vanagas 1970: 272 (Ūžliek̨nės ūpis); Vanagas 1981: 356 (Ūžliek̨nės ūpis): k lesnímu jménu Ūžliek̨nė; neuvedeno v LVGDB.

^¹⁶ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981; neuvedeno v LVGDB.

^¹⁷ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

^¹⁸ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981; neuvedeno v LVGDB.

^¹⁹ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; srov. Vanagas 1970: 251, 256; neuvedeno ve Vanagas 1981; neuvedeno v LVGDB.

^²⁰ Srov. Savukynas et al. 1963: 185; Vanagas 1970: 239, 247; Vanagas 1981: 331; neuvedeno v LVGDB.

154

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liëke, Liekà a jejich rodině

o Ghostname, které snad spočívá na chybném zápisu jména Leikà. Kdo je jako první uvedl do vědecké diskuse, se zatím nepodařilo zjistit.

K výše uvedenému seznamu lze záznamy v LVGDB doplnit o tyto odvozeniny, respektive onymizace apelativ lit. liėknas, liėkna:

2× Liek̇nalis (2):²¹ 116716 (louka), 116824 (louka);

Lieknāle (2):²² 116997 (pole);

Liek̇nai (2):²³ 116697 (pastvina);

Liek̇iai (2):²⁴ 76426 (vesnice);

4× Liek̇nos (1):²⁵ 117693 (louka), 117701 (louka), 117506 (bažina), 117507 (louka);

Liek̇niniai pašėdžiai:²⁶ 116394 (louka);

3× Liek̇nė (2):²⁷ 116370 (louka), 116395 (louka), 116613 (louka);

Liek̇nės (2):²⁸ 116711 (louka).

2.5. V literatuře o litevských hydronymech jsou dále uváděna některá hydronyma, která neuvádí ani Smoczyński, ani LVGDB, totiž dvakrát Liekupis²⁹ a po jednom Liekaitis, Liekaitė, Liėkno upalis a Lieknėlių rãvas.

2.6. Zatím není jasné, jak vznikl rozpor mezi údaji v databázi a údaji (pokud se týkají hydronym) v jmenných knihách.

2.7. Kromě toho Udolph (1990: 116) a další k této skupině přiřazují také dvě hydronyma s nulovým stupněm kořene, lit. Li̇kupis, Likupỹs. Udolph v této souvislosti (a u jmen s Liek-, Leik-) cituje mimo jiné Vanagase

²¹ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²² Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²³ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²⁴ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²⁵ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²⁶ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²⁷ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²⁸ Neuvedeno v Savukynas et al. 1963; neuvedeno ve Vanagas 1970; neuvedeno ve Vanagas 1981.

²⁹ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1981: 189.

³⁰ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 76; Vanagas 1981: 189.

³¹ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 76; Vanagas 1981: 189.

³² Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 270; Vanagas 1981: 190.

³³ Srov. Savukynas et al. 1963: 91; Vanagas 1970: 272; Vanagas 1981: 190.

³⁴ Srov. Savukynas et al. 1963: 92; Vanagas 1970: 241, 244; neuvedeno v LVGDB.

Straipsniai / Articles

155

HARALD BICHLMEIER

1981: „185, 189n. – podoby s Lik se však nacházejí na s. 191 a nejsou tam nijak spojovány se jmény s Liek-, Leik; za pravděpodobné se nepovažuje ani spojení s litevským osobním jménem Likas; naproti tomu se na témže místě jako možná uvádí souvislost s litevským slovesem likti. Spojení hydronym s lit. likti ‚zůstat, zůstat po něčem, zůstat naživu, opustit, zanechat‘ však jistě není zvlášť nasnadě. Takový návrh by působil přesvědčivěji v oblasti, kde řeky v období sucha mizí – ‚řeka, která (navzdory suchu) zůstává (tj. nadále nese vodu)‘ by byla smysluplným motivem pojmenování. Pro Pobaltí je to zatím spíše nepravděpodobný scénář.

Spojení tedy lze nanejvýš hodnotit jako vzdálenou možnost.

2.8. V tabulce tedy dostáváme následující obraz:

Název ^SEJL² LVGDB Savukynas et al. 1963 Vanagas 1970 Vanagas 1981 Vanagas 1981a Juódliek­nis + (ON) – – – – – Leikà + (FIN) – 89 46 185, 189 59 Liekáitė – – 91 76 189 – Liekáitis – – 91 76 189 – Leikupis + (FIN) – 89 241 189 59 Liẽkė + (FIN) – 91 – 189 59 Liekė̃ +(FIN) – 91 – 189 59 Liẽkiai – 76426 (vesnice) – – – – Liẽkna + (FIN) 116597 (louka), 116664 (louka), 116866 (louka), 117072 (louka), 117766 (louka), 117807 (louka), 118043 (les) 91 36, 115 190 – Liẽknagala + (ON) – – – – – Liẽknai – 116697 (pastvina) – – – – Liek­nãlė – 116997 (pole) – – – – Liek­nãlis – 116716 (louka), 116824 (louka) – – – – Liẽknas + (FIN) 116808 (louka), 117138 (louka), 117244 (louka), 117700 (louka), 117767 (louka) 91 36 190 –

156

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liėkė, Liėką a jejich rodině

Název | SEJL^² | LVGDB | Savukynas et al. 1963 | Vanagas 1970 | Vanagas 1981 | Vanagas 1981a Liėknė | – | 116370 (louka), 116395 (louka), 116613 (louka) | – | – | – | – Liėknėlių rāvas | – | – | 91 | 272 | 190 | – Liėknėlis | + (ON) | – | 91 | 115 | 190 | – Liėknės | – | 116711 (louka) | – | – | – | – Liėkniaĩ | + (ON) | 118387 (část usedlosti) | – | – | – | – Liėkniniai pasėdžiai | – | 116394 (louka) | – | – | – | – Liėkno upālis | – | – | 91 | 270 | 190 | – Liėknos | – | 117693 (louka), 117701 (louka), 117506 (bažina), 117507 (louka) | – | – | – | – Liėknupalis | + (FlN) | – | 91 | 89 | 190 | – Liėknupis | + (FlN) | – | 91 | 235 | 190 | – Liėkupis | – | – | 91 | – | 189 | – Pusiālieknis | + (FlN) | – | 130 | 254, 256 | 269 | – Šilalieknis | + (ON) | – | 185 | 239, 247 | 331 | – Užlieknė | + (ON), přesněji: Wa | – | 181 (Užlikenės ūpis) | 272 (Užlikenės ūpis) | 356 (Užlikenės ūpis) | – Užliekniai | + (ON) | 117748 | – | – | – | – Užlieknis | + (ON) | – | – | – | – | –

Zkratky: A – pole, FlN – název řeky, Ht – část usedlosti, ON – místní jméno, Su – bažina, Vw – pastvina, Wa – les, Wi – louka

2.9. V tabulkovém přehledu jsou patrné další rozpory: Je překvapivé, kolik toponym (v širším smyslu) není v LVGDB zaznamenáno. Ojediněle jsou přiřazena odlišně; například Liėknėlis považuje SEJL^² za místní jméno, zatímco litevská odborná literatura za hydronymum. Zde je zřejmě ještě třeba mnohé důkladně prověřit; některá podoba jména se možná ukáže také jako Ghostname.

Straipsniai / Articles

157

HARALD BICHLMEIER

3. K ETYMOLOGII LIT. LIEKĖ, LIEKĄ ATD.

3.1. V kontextu ‚staroevropské hydronymie‘ se většinou uvádějí pouze dvě nejkratší formy, lit. Liekė, Lieką. Těmto jménům byly dosud připisovány dvě různé etymologie, které budou níže představeny a vzájemně zváženy: tradiční a novější.

S etymologií těchto dvou názvů řek úzce souvisí jednak otázka etymologie názvu řeky Lech, která teče z Rakouska do Bavorska, jednak otázka etymologie řady slovanských názvů řek a oblastí.

3.2. Ve všech těchto případech si jako základ odvozování konkurují dva praindoevropské kořeny, *uleikᵘ- ‚být tekutý, zvlhčovat‘ (novější návrh) a *(h₂)leik- ‚kroutit, ohýbat‘ (tradiční názor). Ze sémantického hlediska se odvození od obou kořenů pro pojmenování tekoucích vod jeví jako zcela vhodná: podle charakteristického zakřivení, respektive množství zákrutů, jsou jistě pojmenovány Chamb (sthn. Kamb [1058]; < sthn. *kamp- ← gall./protokelt. *kambo- ‚zakřivený‘³⁵),³⁶ patrně Bogenbach (také místní jméno Bogen; Dolní Bavorsko; < sthn. Pogana, Bogana [ON: asi 790 (opis 1254)], hydronymum sthn. Bogana [882])³⁷, snad Memela (lit. Nẽmunas), pokud platí tradiční etymologie,³⁸ a snad i Labe, pokud je přece jen třeba je etymologizovat jako praindoevrop. *h₂elh₂-bʰ(h₂)-o- ‚ta, která meandruje‘, a nikoli tradičním způsobem jako ‚Bílá‘.³⁹ Pojmenování založená na kořenech s významem ‚vlhký, mokrý, tekutý‘ jsou ovšem známá v hojném počtu, srov. různá německá hydronyma Neetze, Nette, Netze, která je třeba přiřadit ke kořeni prager­mán. *nat- ‚mokrý‘,⁴⁰ v Rakousku Mattig (patrně z [před-]keltského *madu-ko ke kořeni

35 Srov. EDPC 186.

36 Srov. DGNB 81n.

37 Srov. Prinz 2007: 158–164; DGNB 67; Wiesinger, Greule 2019: 101n.

38 Srov. Bichlmeier 2019: 49n.; 2020: 130n., vždy s další literaturou. Podobně již s uvedením obou etymologických návrhů zmíněných u Bichlmeiera Vanagas 1988: 28n.

39 Srov. Bichlmeier 2012, 2013; Bichlmeier, Blažek 2014, 2015; Scheungraber, Grünzweig 2014: 43–46 (vždy s další literaturou).

40 Srov. DGNB 372, 374n.

158

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liẽkė, Lieką a jejich rodině

praindoevrop. *mad- ‚být / stát se mokrým‘ [LIV² 421]⁴¹ a patrně také Sáva / Save, která je nejspíše utvořena od – *sh₂eu̯ ‚lít, pršet‘ (srov. IEW 912; LIV² 545),⁴² atd.

3.3. Než však bude možné věnovat se potenciálním příbuzným mimo Pobaltí, je třeba nejprve prozkoumat vnitrobaltskou příbuznost těchto jmen.

3.3.1. Obecně se obě litevská jména řek a jejich rodina spojují s lit. lieknas (také liėknas) m. ‚bažina, podmáčená, rašelinná luční plocha‘, lot. liekns m. ‚nížina, nízko položená vlhká louka‘, lit. liėkna (také lieknā) f. ‚nízko položená bažinatá louka‘, lot. liėkna f. ‚bažina, sníženina mezi dvěma vyvýšeninami, vlhké bažinaté místo v lese, bažinatý les, velká vlhká louka‘, lot. liėkne f. ‚nekonečná louka podél ústí řeky‘. Dále sem patří lit. laíkšės (1) f. ‚velká bažina zarostlá křovinami‘.⁴³

3.3.2. Z doložených litevských a lotyšských slovních podob lze rekonstruovat tyto předlohy: prabaltské *leiknā–/*laiknā–, *leikna–/*laikna–, *leikniā/*laikniā– a konečně *laik-s-iā.

3.3.3. Z hlediska významu toto spojení nepředstavuje problém. Zpočátku je však problematická intonace kořenové slabiky, protože proti (obvykle se vyskytujícímu) akutu apelativa stojí v hydronymech cirkumflex. Rozdíl lze snadno vysvětlit, pokud je akut původní a vychází se z prabaltského *leik- (/*laik-) > předvýchodoblaltského *lēk. V tomto případě by se cirkumflex v hydronymech dal vysvětlit tím, že vznikl metatonií (métatonie douce) v hydronymu lit. Liẽkė < prabaltské *Leikiā a poté byl přenesen na hydronymum lit. Lieką, kde k metatonii vlastně nemohlo dojít. Otázka nyní zní: Odkud má kořen v apelativech primární akut? V zásadě existují jen dvě alternativy: buď kořen v

⁴¹ Srov. DGNB 340n., Wiesinger, Greule 2019: 126.

⁴² Srov. Bichlmeier 2011: 65–74; Repanšek 2016: 121n., Bichlmeier 2017, vždy s další literaturou.

⁴³ Srov. LitEW 1: 332, 364n.; Karulis 1992/2001: 523n. (se zastaralou etymologií). V SEJL 350 k tomu Smoczyński ještě píše: „Bez etymologii.“ – Obecně k tomu nyní SEJL² (2018–2020) s.v. liėknas, laíkšės, kde je nyní vlastně upřednostňována etymologie na základě praindoevrop. *uleik̯u. Toto etymologické spojení je ve skutečnosti staré již asi jedno století (což nepoznal ani Bichlmeier 2010), srov. LitEW 1: 332, kde Fraenkel uvádí starší literaturu, ale tento návrh odmítá. Pro akut však ani Smoczyński nemá vysvětlení; v SEJL² (2018–2020) s.v. laíkšės čteme: „Akut bez historycznego uzasadnienia.“, v LED 656, 696 (kde je nyní za základ považován také praindoevrop. *uleik̯u) se tento problém vůbec neklade.

Straipsniai / Articles

159

HARALD BICHLMEIER

praindoevropština laryngálu, je tedy třeba vycházet z praindoevrop. *(u)leiHᵏ⁽ᵘ⁾-,⁴⁴ nebo má formace (vnitrobaltsky?) prodloužený stupeň. V takovém případě je třeba postulovat (před)prabaltské *(u)lei(H)ᵏ⁽ᵘ⁾-, přičemž zde není nutné předpokládat laryngál v kořeni. Podle SEJL² (2018–2020) s.v. laĩkės je „Akut bez historycznego uzasadnienia“. Lze tedy předpokládat, že jej autor rovněž považuje za nějakým způsobem analogický.

3.3.4. Protože kořen, z něhož se při etymologizaci apelativ a následně také místních a hydronym vychází, připouští vznik akutu jen omezeně, zdá se, že jména zachovávají starší stav (s cirkumflexem), zatímco apelativa byla naopak obnovena. Pokud je tato analýza správná, šlo by přinejmenším o nápadnou situaci.

3.4. Jak je tomu nyní s doklady obou předpokládaných kořenů?

3.4.1. Kořen praindoevrop. *uleikᵘ- je dobře doložen, například v lat. liquēre ‚být tekutý‘, liquidus ‚tekutý‘ atd. K domnělému kořeni praindoevrop. *h₁leik- ‚ohýbat, kroutit‘ patrně řekl Bichlmeier (2010: 44n.) vše podstatné:

„Druhé stanovisko [oproti názoru, že jde právě o pokračování kořene praindoevrop. *uleikᵘ-; H.B.] zastává například Anreiter (2005: 45; 2005a: 16; 2008: 150), respektive Anreiter/Haslinger/Roider (2000: 131), který vychází z odvození z předřímského *lik- ‚kroutit, ohýbat‘ < indoevrop. *(h₁)lik- ke kořeni *(h₁)leik-, srov. hydronyma lit. Liėkė, Liekà (< *[h₁]loikʰēn₂, *[h₁]loikéh₂), takže Lech by byl ‚Zakřivený‘. To je nakonec stanovisko, které zastával již Pokorny. V zásadě by tomu tak samozřejmě být mohlo, tato derivace má však zřetelnou slabinu: Zdá se, že tento indoevropský kořen není doložen v apelativním lexiku, což v konečném důsledku znamená, že jeho význam vlastně nelze zjistit.“

A dále na témže místě, s. 46:

„Na druhé straně tento kořen *uleikᵘ- nabízí východisko pro etymologizaci obou výše uvedených litevských řek Liėkė, Liekà, která se vzhledem k tomu, že baltské jazyky prodělaly právě pro satemové jazyky typickou hláskovou změnu *-kᵘ- > -k- a na druhé straně žádné zděděné slovo ve

⁴⁴ Ještě je třeba poukázat na jednu teoretickou možnost, která by vysvětlovala rázový přízvuk, avšak sémanticky příliš nepřesvědčuje: V zásadě by mohl být základem temný kompozit *leiH-h₃kᵘ-o, složený z praindoevropského *leiH- ‘lít, vylévat’ (LIV² 405f.) a *h₃ekᵘ- ‘spatřit, vidět’ (LIV² 297f.) – význam však zůstává nejasný (‘vypadající jako odlitý’?). – A také odvozenina *loiH-ko z výše uvedeného kořene by vykazovala laryngálu, přičemž jde o formaci paralelní k praindoevropskému *h₃roiH-ko/h₂- > společnému *ŕ̥ēka ‘řeka’ (z praindoevropského *h₃reiH- ‘vřít, vířit’ (LIV² 305f.), který pokračuje například také v praindoevropském *h₃reiH-no- > protokeltském *rēno- (→ lat. Rhēnus), pragermánském *rīna- > něm. Rhein.

160

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Anmerkungen zu den Flussnamen lit. Lieḱe, Lieḱā und ihrer Sippe

v baltském jazyce vykazuje skupinu na začátku vl, takže lze rekonstruovat praindoevropské *#ul- > prabaltské (prastaroruské) *#lgi, tedy prabaltské *laik(i̯)ā, respektive *leik(i̯)ā- < praindoevropské *u̯loiku̯ieh₂, *u̯loiku̯eh₂, respektive *uleiku̯ieh₂, *uleiku̯eh₂. Z výše uvedeného významu kořene by vyplýval přibližně význam ‘zvlhčení’, tedy ‘zvlhčující (vodní tok)’ apod.“

3.4.2. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno naposledy, je také jasné, že souhrn slovanských a baltských vodních názvů od Udolpha (1990: 113–117), který přijal například Wiesinger (2014: 682), nic nedokazuje (vedle názvu Lech uvádí například slovensky Likava [1321 Lyka], chorvatský název řeky a krajiny Lika⁴⁵ atd.), protože u četných názvů z baltské a slovanské oblasti může, respektive patrně musí, jít o pokračování právě tohoto praindoevropského kořene *uleikᵘ- ‘zvlhčovat’; kořenový základ „*leikᵘ- ‘téci’“, citovaný Udolphem (1990: 116) podle Schmida 1975, je mylný, respektive zastaralý. Jediný praindoevropský kořen *uleikᵘ-, který se obecně ještě dále odráží v íránských jazycích, znamená ‘(zpět) nechat, vzdálit se od’ (EDIV 307f.; LIV² 406f.; právě o tento kořen se opírá i výše uvedené litevské *l̥kti ‘spočívat’).

Zůstává jen drobná vada na kráse: zdá se, že praindoevropský kořen *uleikᵘ- ‘zvlhčovat’ nemá ve slovanských jazycích apelativní pokračování.

Tento praindoevropský kořen *uleikᵘ je tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou základem také jediného páru apelativ, který byl kdy v diskusi uveden jako argument: lit. liekna f., lot. liekņa f. ‘bažinatá louka’.

^⁴⁵ Tento název (respektive celé jmenné příbuzenstvo) skrývá problém, který patrně dosud zůstal přehlédnut: Nejstarší doklad (pomineme-li Por[tus] Epi[icus] v Tabula Peutingeriana) se nachází u Konstantina Porfyrogennéta (De Adm. Imp. 30, 93) Λίκα, což má podle Schramma (1981: 286, s odkazem na starší literaturu) vycházet z lokálu všeslovanského *vь̄ Licě. Další nejstarší doklad pak zní z roku 1185 Lica. Otázkou zde je, proč chorvatská podoba názvu nepodstoupila takzvanou třetí (progresivní) palatalizaci; ta zde přece měla nastat, protože se (v klasickém popisu [Bräuer 1961: 193]) týkala všeslovanských *k, *g, *x v postavení po všeslovanských *i, *ь, *ę (respektive v modernější interpretaci praslovanských *k, *g, *x v postavení po praslovanských *i, *i, *j; také přes nosovku [Holzer 2007: 51]). Přímou paralelou k našemu případu je patrně sufixální konglomerát praslovanské *-in-i̯ā > všeslovanské *-bnica. Jak vyplývá z novějšího popisu, zdá se, že akcentové poměry nehrály žádnou roli. A také přejatá slova by se obvykle měla podřizovat těmto hláskovým zákonům – a název řeky, respektive oblasti, byl patrně převzat brzy po slovanském příchodu do regionu na konci 6. století. Z toho nyní vyvstává otázka, proč na jedné straně všechny slovanské podoby názvu neukazují progresivní palatalizaci – a na druhé straně, zda snad Λίτζα přece jen není hláskově zákonitá podoba nominativu. To však vyžaduje samostatné zkoumání.

Straipsniai / Articles

161

HARALD BICHLMEIER

Je však třeba několika sémantických posunů, aby byla bažinatá louka označena jako ‘Zahnutá’.⁴⁶ Proč se nyní jako jediná u Scheungrabera a Grünzweiga (2014: 210) objevuje právě toto odvození z apelativně nedoloženého praindoevropského kořene *(h₁)leik- ‘ohýbat’, zůstává nejasné.

4. ETYMOLOGIE NÁZVU ŘEKY LECH

4.1. Nyní přichází na řadu název řeky Lech a jeho etymologie. U něj byly uváděny a diskutovány tři etymologie, totiž nejprve výše již zmíněné:

a) odvození od praindoevropského kořene *(h₁)leik- ‘ohýbat’, přičemž se pak počítá buď s předkeltskou, nebo nakonec přece jen keltskou formací na tomto základě;

b) odvození na základě praindoevropského kořene *uleiku- ‘být vlhký, zvlhčovat’ atd.; z výkladů přitom není vždy jasné, zda je formace považována za keltskou, předkeltskou, nebo předkeltskou, která prošla keltským filtrem.

A konečně: c) protokeltské *liko/ā- ‘útes, kámen’ spolu s (expresivně?) geminovanou variantou *likko/ā- (kterou vyžaduje několik málo dokladů názvu řeky, několik dokladů osobních jmen [pokud je přijmeme jako příslušné] a keltská srovnávací apelativa). Toto pojmenování dobře odpovídá částem horního toku, kde se řeka nejprve prodírá úzkými skalami a později zaujímá široké řečiště, které při nízkém stavu vody odhaluje rozsáhlé plochy poseté oblázky.

4.2. Navzdory výše uvedenému konstatování, vyslovenému již před 10 lety, že právě odvození názvu Lech od sémanticky přirozeně působícího praindoevropského kořene *uleikuz hláskových důvodů v žádném případě nepřichází v úvahu, uvádějí Wiesinger a Greule (2019: 107) tuto etymologii jako jedinou. To představuje jasný krok zpět oproti tomu, čeho již bylo dosaženo:

⁴⁶ Již Walde a Pokorny 1927–1932, 2: 397 (s.v. *le̯iqᵘ) k „lit. lė̃knas ‚močál‘, lot. lėkns, lėkne ‚tamtéž, nízko položené pole‘: ‚neméně pravděpodobné než k *le̯iqᵘ- ‚ohýbat‘ jako ‚prohlubeň, tedy vlhká sníženina‘“.

162

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liėkē, Liekā a jejich příbuzenstvu

Je předloženo pouze toto etymologické řešení, a to v silně zkrácené podobě:

„Etymologicky se románské *Licus/*Lica přes keltské *Likos/ā < *wlikos odvozuje od indoevropského *wlikwō-s ‚zvlhčovadlo‘, k indoevropskému *wleikw- ‚zvlhčovat‘. L: Greule (2014), 304; Wiesinger (2014), 681–683; Greule (2015), 343.“

4.3. Začněme analýzou od konce: Oba autoři citují pouze vlastní práce, přičemž Greule (2014 = DGNB: 304) zde vyniká, protože na rozdíl od Wiesingera a Greula (2019) ještě skutečně bere v úvahu dějiny bádání: představuje a stručně diskutuje všechny tři výše uvedené etymologie, přičemž variantu ‚kámen‘ jako jedinou odmítá, zatímco zbývající dvě se zde zpočátku jeví jako rovnocenné; zároveň se však upozorňuje, že „*Likos nelze bezpečně prokázat jako keltské“ – a to „[n]avzdory oběma keltským apelativům air. fluch ‚vlhký‘ a cymr. gwlith ‚rosa‘ (< *ulik-)“ –, avšak že tuto rekonstruovanou podobu, ačkoli je třeba předpokládat „disimilační zánik indoevropského labioveláru /kʷ/ > /k/ a zánik počátečního /u-/“, je „vzhledem k významu ‚zvlhčovadlo (země), dárce vody apod.‘, který z toho lze odvodit, třeba jako jméno řeky upřednostnit“.

4.4. Ve srovnání s tímto správným výkladem opatřeným příslušnými výhradami je současný výklad u Wiesingera a Greula (2019) v konečném důsledku několikanásobně chybný: Vysvětlení, že název se vrací jako „románské *Licus/*Lica přes keltské *Likos/ā < *wlikos k indoevropskému *wlikwō-s ‚zvlhčovadlo‘, k indoevropskému *wleikw- ‚zvlhčovat‘“, obsahuje tyto (tiskařské) chyby:

• Kořen je třeba při zachování zde použitého, v anglosaském prostoru spíše obvyklého způsobu zápisu psát *wleikw, nikoli *wleikw- (srov. v obvyklejším zápisu: praindoevropské *uleiku̯-); kořen má pouze pět fonémů, nikoli šest, jak naznačuje zápis „*wleikw-“. Pravděpodobně jde pouze o tiskovou chybu, ta však zkresluje smysl.

• „[I]ndoevropské *wlikwō-s ‚zvlhčovadlo‘“ by bylo třeba (kromě chybného zápisu) nejprve morfologicky zdůvodnit: Nomen agentis, jaké je zde zřejmě navrženo, sice vykazují přízvuk na sufixu, ale v kořeni mají obvykle o-stupeň; proto bychom očekávali praindoevropské *uloik-u̯-ō- ‚zvlhčovadlo‘ oproti podstatnému jménu

⁴⁷ Podobně také Greule 2015: 343 = Greule o.J.: 7: „< románské Licus (*Likius, Licca) přes keltské *wlikos < (indoevropské) *wlikwōs ‚zvlhčovadlo‘ k indoevropskému *wleikw- ‚zvlhčovat‘“, přičemž zde jsou však všechny znaky umístěny správně.

Straipsniai / Articles

163

HARALD BICHLMEIER

actionis praindoevropské *ulōiku̯-o- ‚zvlhčování, zvlhčení‘, případně také nomen rei actae ‚zvlhčené‘.

• Disimilace *u̯ – kʷ > *u̯ – k, v úvodu výše nepodložená, je sice v zásadě možná – ale v konečném důsledku zcela ad hoc a pokud je známo, nemá v keltštině žádné paralely; v možném příkladu se stejnou hláskovou sekvencí se každopádně nic podobného neděje: Na praindoevropském *uekʷu̯- ‘říkat’ (LIV² 673f.; IEW 1135f.) mohou být založeny pokračování kmene protokeltského *uekʷu̯-o- ‘tvář’ (patrně < ‘jazyk’), která nevykazují po disimilaci ani stopu: snad k nim patří oghamské VEQ-REQ, jistě středovelšské gwep ‘tvář, vzhled, grimasa’, středobretonské goap ‘posměch’ (pokud nejde o výpůjčku z normanské francouzštiny), gallské PN Uepo-litanus, Uepos.^⁴⁸

• Ještě více ad hoc je následující předpoklad zániku počátečního praindoevropského/protokeltského *u̯-: Pro takový vývoj v keltských jazycích chybí jakýkoli náznak: Praindoevropské *u̯- přechází v protokeltské *u̯- a to dále v air. f-, cymr. gw-, bret. g-, korn. g-, gall. /u-/ <u-/ v->. Totéž platí pro všechny počáteční skupiny protokeltské *ul- < praindoevropské *(H)ul- a protokeltské *uliK- < praindoevropské *(H)u̯lK-.⁴⁹

• Tato keltská etymologie se však stává definitivně nepravděpodobnou tím, že právě od slova, k němuž se zde název řeky Lech odvozuje, protokeltské *uliku̯-o-, nemáme ve všech keltských jazycích, v nichž toto slovo pokračuje, ani náznak pokračování vykazujícího některou z výše předpokládaných hláskově nezákonitých změn; nacházíme vždy jen pravidelné reflexy *u- a *-kʷ-: air. fliuch, akymr. gulip, mkymr. gulip, gwlyp, gʷlyb, abret. gulip, mbret. gloeb, glueb, mod. bret. gwleb, akorn. glibor (gl. lat. humor).

4.5. Souhrnně tedy lze konstatovat, že odvození názvu Lech od „indoevropského *wlikwō-s (čti: *wlikwō, respektive *ulikʷu̯-o-; H.B.) ‚zvlhčovadlo‘“, které Wiesinger a Greule 2019 nabízejí jako jedinou etymologii, by sice sémanticky dobře vyhovovalo, ale neobstojí při historickohláskovém ověření: zůstává možné jen tehdy, přijmeme-li pro (předalpskou) keltštinu (bavorskou keltštinu [jako analogickou formaci k bavorskému slovanskému jazyku] neboli Celtica bavarica) hláskové vývoje, které nejsou jinak v keltštině doložitelné, avšak u tohoto lexému samotného nejsou doložitelné nikde v keltských jazycích.

⁴⁸ Srov. EDPC 409f.; OPEL 4: 155; 2007: 236; Raybould, Sims-Williams 2009: 14, 25.

⁴⁹ Pro příklady srov. EDPC 425f.

164

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liėke, Liėką a jejich příbuzenstvu

4.6. Práce Wiesingera (2014: 681–683), kterou v této souvislosti citují Wiesinger a Greule (2019), je s ohledem na právě probíraný problém rovněž problematická: Všem obtížím spojeným s tímto odvozením se téměř nevěnuje. Na s. 682 se tam praví:

„Protože Likaté, kteří v době kolem přelomu letopočtu sídlili u Lechu, jsou pojmenováni keltsky, je pravděpodobné i keltské pojmenování řeky, pro něž je třeba předpokládat keltské *Likā.... Název řeky však patrně není keltského, nýbrž již indoevropského předjazyčného původu. Jürgen Udolph na jedné straně dokládá příbuzné formace na východě od Chorvatska přes Slovensko a Polsko až po Bělorusko a Litvu a na druhé straně na západě v Belgii, Francii a Anglii. Je třeba vycházet z indoevropského *lei- (*leiH-) ‚lít, téci‘ (Pokorny, 664) a formálního rozšíření na *leikᵘ⁻⁵⁰ (*uleikᵘ⁻) ‚téci‘ v lat. liquēō ‚být tekutý‘ a liquidus ‚tekutý, tekoucí‘.“

Vzhledem k tomu, že se zde předkládané odvození zřetelně liší od etymologie zastávané u Wiesingera a Greula (2019) – zde se totiž počítá s předkeltskou, v terminologii Wiesingera ‚indoevropskou předindividuálnějazykovou‘ formací, zatímco tam jednoznačně s keltskou –, bylo by v novějším textu namístě několik vysvětlujících slov, pokud se tento text objevuje jako jeden z pouhých tří literárních odkazů.⁵¹

Chtěli-li bychom za tohoto předpokladu zachránit odvození názvu Lech z keltského vodního názvu *Likā, museli bychom předpokládat, že jde pouze o keltizovanou podobu, respektive o podobu předkeltského názvu integrovanou do keltštiny. Dále bychom však museli předpokládat – chceme-li nadále vycházet z praindoevropského kořene *uleikᵘ⁻ ‚téci‘, respektive

⁵⁰ Zdrojem tohoto překonaného přístupu bude patrně tamtéž citovaný Udolph 1990: 116 („*leikᵘ⁻, ‚téci‘ jako rozšíření kořene k *lei- ‚lít, téci‘“), kde Udolph tuto teorii rozšíření kořene přejímá od Schmida 1975. Teorii takového rozšíření kořene je však z dnešního hlediska třeba odmítnout (kořen je třeba rekonstruovat jako praindoevropské *leiH- ‚lít‘, LIV² 405f.); tato myšlenka pouze odráží u Udolpha obvyklý, zcela zastaralý stav poznání. To, že by praindoevropské *leiH- a *uleikᵘ⁻ měly nějaký společný původ, je v zásadě vyloučeno. Rovněž kořen praindoevropské *leikᵘ⁻ ‚nízký, nížina‘, který by mohl nepřímo nějak souviset s ‚téci, tekutý‘ (tak například Merlingen 1978: 60), je chiméra, respektive vychází ze zastaralých představ: tento kořen vzniká právě tím, že je jméno Lech spojováno s příbuzenstvem kolem lot. liekns; název Lechu by pak – pokud by ovšem nebyl uveden ani tam – v konečném důsledku znamenal ‚Nízký, Mělký‘. Podle výše uvedeného v 3.3, zejména v 3.3.1, se tato etymologie jeví jako málo účelná.

⁵¹ V konečném důsledku jde o zastírající termín, který uživateli umožňuje vyhnout se nutnosti rozhodnout, zda předindividuálnějazykové (v tomto případě předkeltské) formace považuje za praindoevropské, nebo ‚staroevropské‘ (tedy nějakým způsobem západopraindoevropské) v Kraheho smyslu.

Straipsniai / Articles

165

HARALD BICHLMEIER

recte ‚zvlhčovat‘, že předkeltsko-indoevropský jazyk, z něhož keltština tento název převzala, byl takový, že ztratil labioveláru, respektive jej změnil na veláru (jako například satemové jazyky), a zjednodušil počáteční *ulna *l (jako baltské, slovanské a italické jazyky). Dostáváme se zde do oblasti, v níž již lze jen stěží něco jazykověvědně-argumentačně zajistit.⁵²

Kromě toho zde vyvstává otázka: jestliže je název řeky předkeltský („indoevropský předindividuálnějazykový“), lze ještě etnonymum Licates / Likaten označovat za keltské, jak se to děje v citátu? Nebo je keltské na předkeltském základě, protože obsahuje (keltskou?) příponu (*)at?

Nehledě na to je spojení praindoevropského *leiH- ‚lít, téci‘ (LIV² 405f., Pokorny 1959: 664f.) s praindoevropským *uleiku̯- ‚zvlhčovat‘ (LIV² 696f.; u Pokorného 1959 není) v citátu zjevně provedené, přímo dobrodružné – a v této podobě se nenachází ani u tam citovaného Udolpha (1990: 115f.).

4.7. Vraťme se ještě jednou ke dvěma zbývajícím etymologiím:

4.7.1. Nejprve k údajnému kořeni *h₁leik- ‚ohýbat‘:⁵³

Nejdůležitější literaturou, která tuto etymologii obsahuje, je patrně IEW 669; Snyder 1967: 161 („Základem je patrně indoevropské *leik- ‚ohýbat‘. Keltský původ těchto názvů... je... méně pravděpodobný.“);⁵⁴ bez odkazu na IEW; Anreiter (2008: 150).

To, že etymologii vycházející z tohoto kořene je třeba odmítnout, bylo již výše v § 3.4.1 doloženo.

4.7.2. Etymologie ‚kámen‘ je zastávána především ve francouzsky psané literatuře, kterou však Wiesinger a Greule (2019) ani předchozí práce jimi citované nepřevzali ani necitovali. Ve francouzsky psané literatuře je navíc zpravidla uváděna jako jediná pro Lech

52 Tento názor ostatně nota bene implikuje, že před nositeli jazyka, z něhož se později vyvinula keltština, museli do předalpské oblasti přistěhovat mluvčí jiného indoevropského idiomu – bylo by tedy třeba počítat nejméně se dvěma vlnami indoevropského přistěhovalectví: s jednou snad již ve 2. tisíciletí př. n. l. (její nositelé by byli vytvořili název vodního toku – to by pak v klasické terminologii bylo ‚staroevropské‘) a s druhou s nositeli jazyka, kteří se později vyvinuli v Kelty, v 1. tisíciletí př. n. l.

53 Obě etymologie uvádí Sims-Williams (2006: 185, pozn. 78), aniž by mezi nimi rozhodoval.

54 Snyder (1965: 187f.) naopak ještě nabízí obě řešení, řešení k protokeltskému *lik(k)- ‚kámen‘ i řešení k praindoevropskému *leik- ‚ohýbat‘ (podle IEW 669), zdá se však již přiklánět k druhému. Kategorický je však již při odmítnutí (z hláskových důvodů) etymologizace založené na kořeni *uleiku̯-.

166

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Anmerkungen zu den Flussnamen lit. Lieḱe, Lieḱā und ihrer Sippe

uváděna, přičemž se většinou upozorňuje, že název řeky měl prosté protokeltské *k, zatímco srovnávané lexémy měly geminované protokeltské *kk (například DLG^² 200; DLG^³ 201; Delamarre [2007: 177]; Delamarre [2012: 117]).

DTNG 2, s.v. „licco-, licca ‚plochý kámen, deska, útes, skála‘ / ‚slab, flat stone, cliff‘“ nyní zřejmě implicitně předpokládá, že gemináta byla zásadně přítomna, v dokladech se však většinou nezapisovala, s výjimkou Licca u Venantia Fortunata. Zatímco zde se to již nezmiňuje, gemináta je v DLG^² 200; DLG^³ 201 (a ve starší literatuře) označována jako „expresivní“ (například ještě IEW 832, Pokorny 1960: 170, ale také ještě Bichlmeier 2010: 43).^⁵⁵

4.7.3. Toto hodnocení je pozoruhodné, protože řešení této gemináty již rozpoznal Stokes (1893 passim, zde: 170) a v návaznosti na něj potvrdil Lühr (1985 passim, zde: 293, 337): V protokeltštině existoval hláskový zákon srovnatelný s Klugeho zákonem v germánštině, který způsobil, že (alespoň před slovním přízvukem) skupiny z praindoevropského *p/t/k + *n dávaly protokeltské *pp/tt/kk, zatímco z praindoevropského *bʰ/dʰ/gʰ + *n vznikalo protokeltské *bb/dd/gg.

Již u Stokese (1893) se tak nachází patrně správná etymologie: Keltské ‚kamenné‘ slovo v apelativní slovní zásobě vychází z praindoevropského *pₗ̥knā-, v moderním zápisu praindoevropské *p̥l̥k-néh₂- > raně protokeltské *φlikkā- > protokeltské *likkā- > staroirské lecc ‚kamenná deska‘, cymr. llech ‚kamenná deska‘, bret. lec’h ‚náhrobní kámen‘. Stupeň zániku v rekonstruované podobě je přitom nutný pouze tehdy, má-li se k němu spojovat právě jméno Lechu se svými doklady v podobě /lik(k)-/.

4.7.5. Jinak platí: Tato keltská slova lze odvodit také od keltského *(p)lekkā, původně plného stupně. Dalším problémem tohoto přístupu je, že při pohledu na významy ostatních slov odvozených od tohoto kořene patrně jistě jde o sémantický zvláštní vývoj v keltštině, kde z původního významu ‚plochý‘, ‚plocha‘ došlo k omezení na ‚kamennou plochu‘ (srov. Bichlmeier 2010: 43). Jinými slovy: k doloženým keltským apelativům by mohlo vést i předprotokeltské *plek-nḗk.

4.7.6. Z řečeného tedy vyplývá toto: Vycházíme-li z praindoevropského/předprotokeltského *p̥lk-néh₂- > raně protokeltského *φlikkā- > protokeltského *likkā, mohou

^⁵⁵ K osobním jménům obsahujícím prvek Licc srov. ještě OPEL 3: 26. – K dalším možnostem vzniku geminát v pevninské keltštině srov. de Bernardo Stempel 2010. – K tomuto řešení se skepticky staví Isaac 2004 (> Possibly Celtic Elements, s.v. lico-); protože však tamtéž zvažuje jako alternativu pouze etymologii podle Anreitera (et al.) ke kořeni *(h₁)leik- ‚ohýbat‘, kterou je třeba vyloučit, nepřináší toto heslo nové argumenty, jež by skutečně zpochybňovaly kelticitu lexému.

Straipsniai / Articles

167

HARALD BICHLMEIER

apelativní formy a doklady názvu vodního toku vysvětlit společně, je však třeba předpokládat, že u názvu vodního toku gemináta často nebyla zapisována. Alternativně lze pro apelativa (a jeden doklad názvu vodního toku?) předpokládat praindoevropské/předprotokeltské *pl̥k-néh₂- > raně protokeltské *φlikkā- > protokeltské *likkā, pro doklady názvu vodního toku však praindoevropské/předprotokeltské *pl̥k-éh₂- > raně protokeltské *φlikā- > protokeltské *likā.

4.7.7. Protože základní význam praindoevropského kořene *plek byl, jak již bylo uvedeno výše, patrně nejspíše ‚plochý‘ (srov. snad lot. plaks ‚plochý‘, pokud pochází z předprabaltského *pl̥ok-o- [pokud ovšem ne z *pl̥ak-o- ← *pl̥h₂k-o-; viz níže 4.7.9], lit. plãkanas ‚plochý‘ a několik dalších paralel u Pokorného 1959: 831f.⁵⁶),⁵⁷, je třeba u no-odvozeniny praindoevropské/předprotokeltské *pl̥k-nó patrně rovněž vycházet především z tohoto významu. A jak již ukázal Bichlmeier (2010: 44), patrně nemáme jinou možnost než předpokládat následující významové vývoje: u apelativ v každém případě ‚plochý‘, substantivizované ‚plocha‘ > ‚kamenná plocha‘ > ‚kamenná deska‘ > ‚náhrobní deska‘, u názvu řeky ‚plochá, mělká‘, přičemž druhotně – za předpokladu, že k významovému vývoji doloženému mimo gallštinu došlo také v předalpské gallštině – mohl být znovu vložen význam ‚kamenná deska‘. Význam ‚kamenitý‘ apod. mohl vzniknout, z uvedeného však zatím není odvoditelný a v každém případě by se morfologicky neodrážel v žádném derivačním procesu, který by bylo možné přiřadit k některému z těchto významových posunů.

4.7.8. Přesto je třeba představit ještě jeden scénář, který se zpočátku jeví jako komplikovaný, ale právě u tohoto vodního názvu by mohl vysvětlit přesně tento význam ‚kamenitý‘:

Vezmeme-li jako výchozí bod ablautující proterodynamický n-kmen praindoevropský/předprakeltský *plék-n̥ n. (nebo *plék-ōn m.), gen. *pl̥k-én-s → *pl̥k-n-és ‚plochost, plocha‘, nebo amfikinetický n-kmen praindoevropský/předprakeltský *plék-n̥ n. (nebo *plék-ōn m.), gen. *pl̥k-n-és, pak by adjektivum praindoevropské/předprakeltské *pl̥k-n-ó, od něj odvozené posesivním praindoevropským *-ó, znamenalo ‚mající plochu / plochost‘, tedy ‚plochý‘. Pokud by významový vývoj

⁵⁶ Srov. s odlišnou etymologií (ke kořeni praindoevropskému *pleh₂k) LitIEW 602n.; LEV 2: 58; SEJL 467n.; ALEW 2: 785n.; SEJL² s.v. plãkanas; LED 978n.

⁵⁷ Zda kořen skutečně vznikl procesem rozšíření kořene, jak je implikováno tamtéž, nemá pro další diskusi v našem případě žádný význam. Pokud by se tato domněnka potvrdila, je patrně nejvhodnější vycházet z prakořene *pel, který by byl na jedné straně mimo jiné rozšířen na *pl-eh₂- ‚široký, rozprostírat se‘ a na druhé straně na *pl-ek- ‚plochý‘. Zde se však dostáváme do oblasti glotogonických spekulací.

168

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Anmerkungen zu den Flussnamen lit. Lieḱe, Lieḱā und ihrer Sippe

Pokud k významovému vývoji od ‚plochy‘ k ‚kamenné ploše‘ došlo již v prakeltském období, mohl by tak být motivován i význam ‚kamenitý‘.

Totéž platí, vycházíme-li z men-kmene praindoevropského/předprakeltského *pl̥k-mn̥ n., gen. *pl̥k-mén-s, instr. *pl̥k-mn̥-éh₁ ‚plochost, plocha‘; zde by navíc muselo dojít k jinak rovněž pozorovatelnému zjednodušení trojité konsonance v instrumentálu⁵⁸ *-kmn- > *-kn- (ještě v předprakeltském období) a k jeho zobecnění v celém paradigmatu slova, takže by rovněž vzniklo odvozené posesivní adjektivum předprakeltské *pl̥k-mn-ó- > *pl̥k-n-ó.

4.7.9. Na závěr je však třeba upozornit ještě na problém související s předpokladem praindoevropského kořene *plek: ten může být základem některých útvarů, které jsou sestaveny v IEW 831n.; u většiny tam uvedených forem je však třeba spíše předpokládat praindoevropský kořen *pleh₂k- ‚udeřit‘ (LIV² 485), na jehož základě lze vysvětlit také výše zmíněné baltské příbuzenstvo kolem lotyšského plaks, litevského plākanas ‚plochý‘ (< **[naplocho] udeřený), pokud počítáme s obnoveným vokalismem plak- < *plək- (místo praindoevropského *pl̥h₂k- > prabaltského *pīlk-/*pūlk).⁵⁹

Je-li tedy kořen skutečně (a výlučně) rekonstruovatelný jako praindoevropské *pleh₂k, vyvstává otázka, zda je na tomto základě ještě možný výklad prakeltské / gallské formy *libkā. Podle derivačních procesů popsaných výše by bylo třeba předpokládat předprakeltskou předlohu *pl̥h₂k-(m)n-ó-.

Ani tato forma by však nakonec nevedla k jinému výsledku než k výsledku uvedenému výše, totiž k prakeltskému *libk-o, neboť tato forma vykazuje strukturu, která představuje vstup pro působení „Wetterova pravidla“:

Podle „Wetterova pravidla“ docházelo při následujícím přízvuku koncové slabiky ke ztrátě laryngály před kombinací závěrového souhláskového fonému a neslabičného sonorantu. Srov. k tomu Neri (2017: 343), který „Wetterovo pravidlo“ upřesňuje takto:

„Zánik laryngál probíhal pravidelně (tj. jako bezvýjimečný hláskový zákon) pouze v postavení za nepřízvučnou samohláskou nebo nepřízvučným slabičným rezonantem a před jakoukoli kombinací nejméně jednoho obstruentu + neslabičného rezonantu nebo polosamohlásky (VHK R/UṾ > VK R/UṾ, RHK R/UṾ > RK R/UṾ nebo R K R/UṾ). Hlásková změna proběhla v době, kdy již nastaly nulový ablaut a změna zabarvení krátkého e, avšak ještě před obecným zánikem laryngál v jednotlivých jazycích, který byl spojen s náhradním dloužením předcházejícího sonorního segmentu, a je tedy třeba jej hodnotit jako praindoevropský.“

⁵⁸ Jeden z nejpřesvědčivějších příkladů poskytuje ai. áśman- ‚kámen‘: nom. áśmā, gen. aśnáḥ, instr. aśnā.

⁵⁹ Srov. literaturu v poznámce pod čarou 56.

Straipsniai / Articles

169

HARALD BICHLMEIER

který byl spojen s náhradním dloužením předcházejícího sonorního segmentu, a je tedy třeba jej hodnotit jako praindoevropský.“

Jinými slovy: vývoj i při vycházení z kořenové formy, kterou je třeba předpokládat u většiny doložených slovních forem, je pravidelný a vede k doloženému výsledku: praindoevropské *pl̥h₂k-(m)n-ó- > předprakeltské *pl̥k-(m)n-ó- > raněprakeltské *pl̥ik-nó- > prakeltské/(pra)gallské *likko.

4.8. Z provedeného přehledu všech možností vyplývají tyto poznatky:

4.8.1. To, že sémanticky sice velmi vhodný praindoevropský kořen *uleikū- ‚zvlhčovat‘ hrál při etymologizaci názvu Lechu jako keltského jména nějakou roli, je vyloučeno. Pokud má Lech jméno udělené před příchodem Keltů, je teoreticky možné, že tento kořen tvoří jeho základ, vyžadovalo by to však řadu dodatečných předpokladů, například že došlo k hláskovým změnám, které jinak pro střední Evropu, respektive alpský prostor nejsou doložitelné (setkáváme se s nimi pouze v italických jazycích nebo v satemových jazycích, jako jsou například baltské a slovanské jazyky).

4.8.2. Stejně tak je vyloučeno, že by zde hrál roli praindoevropský kořen *h₁leik- ‚ohýbat‘. Patrně jednoduše nikdy neexistoval: Jedinou (baltskou) dvojici apelativ, která se k němu připisovala, je třeba vysvětlit jinak (patrně náleží ke kořeni praindoevropskému *uleikū- ‚zvlhčovat‘). Čistě onymické ostatní domnělé doklady existence tohoto kořene jsou bezcenné, protože z čistě onymického materiálu nelze nikdy vyvozovat jakékoli významy čehokoli.

4.8.3. Na základě kořene praindoevropského *plek- ‚plochý‘, respektive *pleh₂k- ‚(naplocho) udeřit‘ lze bez problémů odvodit jak formy hydronyma, tak keltská apelativa. Prakeltská gemináta pokračující v doložených slovních a jmenných formách vznikla podle hláskového zákona z praindoevropského *-kn-́ > prakeltského *-kken. Předběžně nelze objasnit, zda doklady hydronym bez gemináty spočívají na odlišném tvoření kmene (praindoevropské *pl̥(h₂)k-ó-/éh₂-), nebo pouze na nepřesném zachycení keltského slova. Smysluplný význam pro hydronymum vyplývá z předpokladu adjektivního nó-kmene předprakeltského *pl̥(h₂)k-nó- ‚plochý‘ (> ‚mělký‘); dříve několikrát předpokládaný význam ‚kamenitá‘ lze odvodit, chápeme-li předprakeltské *pl̥(h₂)k-(m)n-ó- jako posesivní ó-odvození od (me)n-kmene praindoevropského/předprakeltského *plé(h₂)k-(m)n n., *pl̥(h₂)k-(m)͂n- ‚plochost, plocha‘ > ‚kamenná plocha‘ > ‚kámen (plocha)‘. Podle toho, jak daleko v době tvoření adjektiva pokročil sémantický vývoj kmene (me)n v (pozdním) prakeltském / předalpském gallském období

170

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Anmerkungen zu den Flussnamen lit. Lieḱe, Lieḱā und ihrer Sippe

již pokročil, znamenalo odvození buď ‚mající plochost‘, ‚mající kamennou plochu / kamenné desky‘, nebo ‚mající kameny‘ = ‚kamenitý‘. ⁶⁰

4.8.4. Jaký přesně byl význam tohoto jména, patrně již nikdy nebude možné rozhodnout.

5. VÝSLEDEK

Z předloženého výzkumu tedy vyplývá: Kořen praindoevropský *(h₁)leik není v apelativní slovní zásobě doložen, a patrně tedy nikdy neexistoval. Pokud přece jen existoval, pak pouze v onymických slovních formách, a proto nelze určit jeho význam.

U příbuzenstva hydronym kolem litevských Lieḱe, Lieḱā je tedy nejvhodnější vycházet z praindoevropského kořene *uleikᵘ- ‚zvlhčovat‘ jako základu. Ten může být základem i slovanských hydronym, jako jsou chorvatské Lika, slovenské Likava atd. – jak pokud jde o skutečně slovanské útvary, tak pokud by mělo jít pouze o poslovanštěné podoby předslovanských útvarů.

U názvu Lech je naproti tomu odvození z praindoevropského kořene *uleikᵘ- ‚zvlhčovat‘ nemožné; takové vysvětlení vyžaduje zvláštní předpoklady, které nemají nikde obdoby. Jméno naproti tomu vzniklo z čistě keltského útvaru, který patrně vychází z předlohy praindoevropské *pl̥(h₂)k-(m)n-ó- > prakeltské *(φ)likko- ‚kamenitý‘; vedle toho mohl existovat paralelní útvar praindoevropské *pl̥k-ó- > prakeltské *(φ)liko- (respektive praindoevropské *pl̥(h₂)k-ó- → prakeltské *(φ)liko- [s obnoveným vokalismem]).

Z toho vyplývá, že v olderší literatuře častěji se objevující spojování litevských Lieḱe, Lieḱā s keltským hydronymem *Lik(k)o/ā není přijatelné. Obě jména (jména příbuzných útvarů) spočívají na útvarech odvozených od dvou různých praindoevropských kořenů – podobné jsou pouze výsledky v jednotlivých jazycích.

Jde tedy o klasický případ ‚falešných přátel‘ – respektive o zhoubný účinek ‚sirény stejného znění‘.

⁶⁰ Možnost odvodit význam ‚kamenitý‘ pro doložené jmenné formy byla v Bichlmeier (2010: 44) ještě posuzována podstatně skeptičtěji; tato skepse již po zde předložených úvahách není oprávněná.

Straipsniai / Articles

171

HARALD BICHLMEIER

LITERATURA

ALEW – Altaltaiisches etymologisches Wörterbuch (ALEW). Sv. 1: A–M. Sv. 2: N–Ž. Pod vedením Wolfganga Hocka a za spolupráce Elviry-Julie Bukevičiūtė a Christiane Schiller zpracovali Rainer Fecht, Anna Helene Feulner, Eugen Hill a Dagmar S. Wodtko. Sv. 3: Verzeichnisse und Indices. Pod vedením Wolfganga Hocka a za spolupráce mnoha dalších zpracoval Rainer Fecht. (Studien zur historisch-vergleichenden Sprachwissenschaft 7), Hamburg: Baar, 2015.

Anreiter Peter 2005: Stratifikace tyrolských hydronym. – Greule Albrecht, Janka Wolfgang, Prinz Michael (eds.): Gewässernamen in Bayern und Österreich. 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung. Regensburg, 27./28. února 2004. (Regensburger Studien zur Namenforschung 1), Regensburg: Edition Vulpes, 35–49.

Anreiter Peter 2005a: Zbožné přání: hlubší interdisciplinární zakotvení onomastiky. – Brendler Andrea, Brendler Silvio (eds.): Namenforschung morgen. Ideen, Perspektiven, Visionen, Hamburg: Baar, 13–21.

Anreiter Peter 2008: [Recenze k:] Reitzenstein 2006. – Österreichische Namenforschung 36, 145–153.

Anreiter Peter, Haslinger Marialuise, Roider Ulrike 2000: Názvy východoalpského regionu zmíněné u Ptolemaia. – Parsons David N., Sims-Williams Patrick (eds.): Ptolemy. Towards a linguistic atlas of the earliest Celtic place-names of Europe. Papers from a workshop, sponsored by the British Academy, in the Department of Welsh, University of Wales, Aberystwyth, 11–12 April 1999, Aberystwyth: CMCS.

Bichlmeier Harald 2010: Bavorská a rakouská místní a vodní jména z indoevropeistického hlediska. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46 (2009[2010]), 3–63.

Bichlmeier Harald 2011: Moderní indoevropeistika vs. tradiční nauka o jménech (část 2). – Sabe, Drau, Zöbern. – Ziegler Arne, Windberger-Heidenkummer Erika (eds.): Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis, Berlin: Akademie Verlag, 63–87.

Bichlmeier Harald 2012: Poznámky k terminologickému problému ‚staroevropské hydronymie‘ spolu s indoevropeistickými doplňky ke jménu Labe. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 47/4, 365–395.

Bichlmeier Harald 2013: Několik indoevropeistických poznámek k předpokládanému derivačnímu základu místního jména Leipzig: urgermánskému hydronymu *Libō, respektive urgermánskému názvu oblasti *Libia- (s exkurzem ke jménu Rhön a přílohou s dalšími úvahami ke jménu Labe). – Namenkundliche Informationen 101/102, 49–75.

172

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liėkė, Liekȧ a jejich příbuzenstvu

Bichlmeier Harald 2017: Několik poznámek k nejstarší vrstvě názvů vod v Panonii 1. Sá́va/Száva/Save. [Několik poznámek k nejstarší vrstvě názvů vod v Panonii – část I: Sá́va/Száva/Save.] – Nė́vtani Értesítő 38 (2016[2017]), 131–142.

Bichlmeier Harald 2019: Morfologická a sémantická analýza hydronym západního Jižního Aukštaitska (část 2). – Acta Linguistica Lithuanica 80, 195–263.

Bichlmeier Harald 2020: Morfologie litevských toponym – rozdíly a paralely různých tříd jmen. – Acta Linguistica Lithuanica 82, 118–139.

Bichlmeier Harald 2020a: Dodatky a opravy ke dvěma novým pojednáním o etymologii názvu řeky Lech. – Österreichische Namenforschung 48. [v tisku]

Bichlmeier Harald, Blažek Václav 2014: Labe – k pramenům hydronyma. – Linguistica Brunensia 62/2, 17–28.

Bichlmeier Harald, Blažek Václav 2015: Labe – k pramenům hydronyma. – Acta Linguistica Lithuanica 71 (2014[2015]), 125–146.

Bilkis Laimutis 2008: Tvoření litevských helonym. Helonyma se sufixy a odvozená helonyma, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Bräuer Herbert 1961: Slovanská jazykověda. I: Úvod, hláskosloví. (Sammlung Göschen 1191/1191a/1191b), Berlin: Walter de Gruyter & Co.

de Bernardo Stempel Patrizia 2010: Gemináty pevninské keltštiny. – Stüber Karin, Zehnder Thomas, Bachmann Dieter (eds.): Akten des 5. Deutschsprachigen Keltologensymposiums. Zürich, 7–10. September 2009. (Keltische Forschungen, Allgemeine Buchreihe 1), Vídeň: Praesens, 65–87.

Delamarre Xavier 2007: Keltská osobní jména v klasické epigrafice. Nomina Celtica antiqua selecta inscriptionum, Paříž: Edition Errance.

Delamarre Xavier 2012: Keltská místní jména staré Evropy. (− 500 / + 500). Slovník, Paříž: Edition Errance. (Collection les Hesperides).

DLG² – Delamarre Xavier 2003: Slovník galského jazyka. Lingvistický přístup ke kontinentální staré keltštině. Předmluva: Pierre-Yves Lambert, ²revidované a rozšířené vydání, Paříž: Edition Errance.

DLG³ – Delamarre Xavier 2018: Slovník galského jazyka. Lingvistický přístup ke kontinentální staré keltštině. Předmluva: Pierre-Yves Lambert, ³revidované a rozšířené vydání, Paříž: Edition Errance.

DTNG – Delamarre Xavier 2019–2021: Slovník jmenných kmenů galštiny. / Slovník galských jmenných kmenů. Svazek I: Ab/Ixs(o)-. Svazek II: Lab/Uxs-pero-. (Collection Linguistique 5, 6), Paříž: Éditions Les Cent Chemins.

Straipsniai / Articles

173

HARALD BICHLMEIER

EDBIL – Derksen Rick 2014: Etymologický slovník baltského zděděného lexika. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 13), Leiden, Boston: Brill.

EDIV – Cheung Johnny 2007. Etymologický slovník íránského slovesa. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 2), Leiden, Boston: Brill.

EDPC – Matasović Ranko 2009: Etymologický slovník prakeltského jazyka. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 9), Leiden, Boston: Brill.

Holzer Georg 2007: Historická gramatika chorvatštiny. Úvod a hláskové dějiny spisovného jazyka. (Schriften über Sprachen und Texte 9), Frankfurt, Bern aj.: Peter Lang.

IEW – Pokorny Julius 1959: Indoevropský etymologický slovník. 1 sv., Mnichov, Bern: Francke.

Isaac Graham R. 2004: Místní jména v Ptolemaiově Geografii. CD-ROM, Aberystwyth: CMCS.

LED – Smoczyński Wojciech 2018: Litevský etymologický slovník, ed. Axel Holvoet, Steven Young za pomoci Waylese Brownea, Berlín, Bern, Brusel, New York, Oxford, Varšava, Vídeň: Peter Lang.

LEV – Karulis Konstantīns 1992: Lotyšský etymologický slovník. 2 sv., Riga: Avots. [^²001: přetisk v 1 sv.]

LitEW – Fraenkel Ernst 1962–1965: Litevský etymologický slovník. 2 sv. (Indogermanische Bibliothek: 2. Reihe Wörterbücher), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

LIV^² – Rix Helmut et al. 2001: Lexikon indoevropských sloves. Kořeny a jejich primární kmenová tvoření. Druhé, opravené a rozšířené vydání, Wiesbaden: Reichert.

Lühr Rosemarie 1980: Případy zdvojených souhlásek v keltštině. K otázce jejich vzniku. – Sprachwissenschaft 10, 274–346.

Merlingen Weriand 1978: O významové diferenciaci v indoevropské slovní zásobě. – Indogermanische Forschungen 83, 40–106.

Neri Sergio 2017: Wetter. Etymologie und Lautgesetz. (Culture Territori Linguaggi 14), Perugia: Università degli Studi di Perugia.

NIL – Wodtko Dagmar S., Irslinger Britta, Schneider Carolin 2008: Substantiva v indoevropském lexikonu, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

OPEL – Onomasticon Provinciarum Europae Latinarum.

Lőrincz Barnabás, Redő Franciscus (eds.) 1994: Sv. I: Aba – Bysanys, Budapešť: Archaeolingua. (Archaeolingua 3).

174

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liėke, Liėka a jejich příbuzenstvu

Lőrincz Barnabás (ed.) 1999: Sv. II: Cabalicius – Ixus, Vídeň: Forschungsgesellschaft Wiener Stadtarchäologie.

Lőrincz Barnabás (ed.) 2000: Sv. III: Labareus – Pythea, Vídeň: Forschungsgesellschaft Wiener Stadtarchäologie.

Lőrincz Barnabás (ed.) 2002: Sv. IV: Quadratía – Zures, Vídeň: Forschungsgesellschaft Wiener Stadtarchäologie.

Pokorny Julius 1960: Keltské etymologie. – Zeitschrift für celtische Philologie 65, 161–171.

Prinz Michael 2007: Řezno – Straubing – Bogen. Studie ke středověkému předávání jmen ve východobavorském Podunají. První část: nekomponovaná jména. (Materialien zur bayerischen Landesgeschichte 20), Mnichov: Bayerische Akademie der Wissenschaften.

Raybould Marilynne E., Sims-Williams Patrick 2009: Úvod a dodatek ke korpusu latinských nápisů Římské říše obsahujících keltská osobní jména, Aberystwyth: CMCS.

Reitzenstein Wolf-Armin Frhr. von 2006: Lexikon bavorských místních jmen. Původ a význam. Horní Bavorsko, Dolní Bavorsko, Horní Falc, Mnichov: C. H. Beck.

Repanšek Luka 2016: Keltské dědictví v toponymii jihovýchodního alpského prostoru. (Linguistica & philologica 33), Lublaň: Založba ZRC.

Savukynas Bronys, Vanagas Aleksandras, Vitkaukas Vytautas, Vosylyvtė Klementina, Erm anytė Irena 1963: Soupis názvů řek a jezer Litevské SSR, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Schmid Wolfgang P. 1975: Íránské slovní studie 1. – Indogermanische Forschungen 80, 80–84.

Scheungraber Corinna, Grünzweig Friedrich E. 2014: Starogermánská toponyma a negermánská toponyma Germánie. Příručka k jejich etymologii. Za použití bibliografie Roberta Nedomy vydal Hermann Reichert. (Philologica Germanica 34), Vídeň: Fassbaender.

Schramm Gottfried 1981: Dobyvatelé a usedlíci. Geografická přejatá jména jako svědkové dějin jihovýchodní Evropy v prvním tisíciletí n. l., Stuttgart: Anton Hiersemann.

SEJL – Smoczyński Wojciech 2007: Etymologický slovník litevského jazyka, Vilnius: Vilniuská univerzita.

SEJL² – Smoczyński Wojciech 2018: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Bez místa vydání. Verze z 20. 1. 2018 (www.

Straipsniai / Articles

175

HARALD BICHLMEIER

rromanes.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [navštíveno v březnu 2018]).

SEJL^² – Smoczyński Wojciech 2019: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: Michał Oślon. Bez místa vydání. Verze z 9. 3. 2019 (přístup: www.roman es.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego [pdf; navštíveno v březnu 2019]).

SEJL^² – Smoczyński Wojciech 2019a: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: Michał Oślon. Bez místa vydání. Verze z 24. 9. 2019 (přístup: www.roman es.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego [pdf; navštíveno v říjnu 2019]).

SEJL^² – Smoczyński Wojciech 2020: Etymologický slovník litevského jazyka. Druhé, opravené a značně rozšířené vydání. Redakční spolupráce: Michał Oślon. Bez místa vydání. Verze z 21. 6. 2020 (přístup: www.roman es.org/pub/alii/Smoczyński W. Słownik etymologiczny języka litewskiego.pdf [navštíveno 28. 6. 2020]).

Snyder William H. 1967: K svědectví názvů řek pro pravěk a rané dějiny. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 2, 146–164.

Stokes Whitley 1893: O asimilaci předpřízvučného n v keltských sufixech. – Zeitschrift für celtische Philologie 2, 167–173.

Udolph Jürgen 1990: Postavení polských hydronym v rámci staroevropské hydronymie. (Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge, Beiheft 31), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Vanagas Aleksandras 1970: Tvoření litevských hydronym, Vilnius: Mintis.

Vanagas Aleksandras 1981: Etymologický slovník litevských hydronym, Vilnius: Mokslas.

Vanagas Aleksandras 1981a: Sémantika litevských hydronym. – Výzkum litevské onomastiky = Otázky litevské jazykovědy XXI), 4–153.

Vanagas Aleksandras 1988: Litevská vodní jména, Vilnius: Mokslas.

Walde Alois 1927–1932: Srovnávací slovník indoevropských jazyků. Vydal Julius Pokorny, sv. 3, Berlín, Lipsko: de Gruyter. [Reprint Berlín: de Gruyter 1973].

Wiesinger Peter 2014: Ke gramatickému rodu hydronym v bavorštině. – Rampl Gerhard, Zipser Katharina, Kienpointner, Manfred (eds.): In Fontibus Veritas. Festschrift für Peter Anreiter zum 60. Geburtstag, Innsbruck: innsbruck university press, 665–691.

176

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Poznámky k názvům řek lit. Liėkė, Liėką a jejich příbuzenstvu

Wiesinger Peter, Greule Albrecht 2019: Bavoři a Románi. O vztahu raně středověkých etnik z hlediska jazykovědy a nauky o jménech. Kartografie: Michael Schefbäck, Tübingen: Narr Francke Attempto.

Několik poznámek k Liėkė, Liėką a dalším hydronymům téhož kořene

SHRNUTÍ

Názvy řek Liėkė, Liėką a další hydronyma téhož kořene se dosud objevují ve výzkumech „staroevropské“ hydronymie. Etymologicky se obvykle spojují s praindoevropským kořenem *(h₁leik- ‚směřovat, ohýbat se‘, ačkoli takový kořen patrně neexistoval, neboť není zachován v apelativní slovní zásobě indoevropských jazyků. I kdyby takový kořen *(h₁leik existoval, nelze jej spojit s žádným významem. Snad by bylo smysluplnější odvozovat obě litevská hydronyma od praindoevropského kořene *uleikū- ‚vlhnout, zvlhčovat‘. Souvislosti s baltským jazykovým materiálem jsou možné, ale obtížně prokazatelné. Rovněž je třeba uznat, že hydronymum Lech, o něž se při výkladu pomocí uvedených kořenů poměrně často opíralo, nelze odvodit ani od praindoevropského kořene *(h₁leik-, protože takový kořen patrně neexistoval, ani od praindoevropského *uleikū-, protože pro jejich fonologické ztotožnění chybějí důvody. Patrně je třeba hovořit o keltském útvaru, jehož význam by souvisel s ‚kamenitý, kamenný‘: praindoevropské *pl(h₂)r̥-(m)néh₂- > rané prakeltské *φlikrā- > prakeltské *likkā. Z toho tedy vyplývá, že litevská Liėkė, Liėką aj. a německé Lech spolu etymologicky nesouvisejí.

Odevzdáno 2. září 2020.

HARALD BICHLMEIER

Saská akademie věd v Lipsku, pracoviště Jena: Etymologický slovník staré horní němčiny, Zwätzengasse 12a, D-07743 Jena, [email protected]

Martin Lutherova univerzita Halle-Wittenberg, Institut orientalistiky, Seminář indoevropské a obecné jazykovědy, Ludwig-Wucherer-Str. 2, D-06108 Halle (Saale), [email protected]

Straipsniai / Articles

177