VYTAUTAS STULPINAS

Básník, Telšiai

NÁPIS, NEROVNÝ NÁPISU

V domech mého dětství nebyla okna na sever. Zaprášená, rozbitá cesta bělela a obtáčela velké letní tajemství – kapli ve Stulpinasově vsi. Otec sbíral drobné skleněné střepy a po setření hlíny je v dlani odnášel pod kaštany, do širokého černého sudu. V domech mého dětství nebyla okna na sever – světlo okamžiků klouzalo příjemně a tiše, jako by je rozptýlily klávesy. Dveře předsíně otevíral šelest zestárlých šeříků, v němž bývalo šustění mumifikovaných hroznů s hojným ptačím trylkem. V hněvu hroznů jsi mohl zaslechnout, jak štěká pes s hlavou skloněnou k zemi. Mimochodem, nejen jeho. V žáru vrcholného léta padal do studny kbelík jako do jiného světa. Mimochodem, nejen on. Ospalá, větrem drážděná, uraganem utržená koruna divoké hrušně stále vrhá v rovinách paměti stín, který spolu se sluncem zalitým oknem kaple kráčí poli se mnou, stín i odlesk, které jsem nesl a nesu

Postřehy / Insights

321

VYTAUTAS STULPINAS

jako batoh plný tabulek s rydly. Na jedné z nich je ostře vyrytý nápis, nerovný nápisu: „V domech mého dětství nebyla okna na sever.“

VÁŠEŇ GRŪSTĖ

Na loukách jsou zapíchané přeschlé hrábě. Lidé z odlehlého kraje ztichli, dobytek je neklidný – kbelíky převrácené na bok. Po nesnesitelném vedru přichází hodina spěšného oddechu: poledne nastavilo bujný loket. Co se děje: muži téhož kmene rozkládají na trávě písečných dun Grūstė rohože. Půvabné, bezvadně oděné ženy z kmene pečlivými pohledy starousedlíků vytahují ze sítí postní proviant a ostýchavě odvrácené, jako by se snažily skrýt úlevu u slavnostního plátna, tiše kárají děti. Ach... Počkej, přistup blíž, rozcuchaný špačku, přeruším toto krátké vyprávění, pojď, trochu se přidrž, pomoz mi změřit snad, říkám, přes průliv, jako nějakému zadrhnuvšímu ševci, starý žal rodu, a ještě čím – navíjecím krejčovským metrem, který se vzápětí vlije do vášně Grūstė. Dívej se, vrabče, trpělivě, pozorně, nepropásni žádnou maličkost, kde ještě dál je lesní houština a hodina, kdy se oblak plíží jako průsvitné pírko.

322

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Vytautas Stulpinas – básník statického proudu

METAFORA

Copak na přístavním nábřeží nezní cyklus napsaný pro soprán a pianolu? Ne, nikdy jsem si nemyslel, že znovu vypluji jako plavčík na tom nejmenším voru, že po měsících, letech potkám Metaforu u obchodu s rybami – dlouhokrkou a urostlou, v peleríně, zatímco vítr rozfoukává nedělní proděravělý klobouk.

PŘED ZATMĚNÍM SLUNCE

Štěrkovou chodbou mezi místnostmi křižují mravenci. Z mrtvých vstává bazarový čtverec. Milicionářem zahnané překupnice se s křikem zmítají v pustém ohraničeném prostoru a vrhají vzhůru kusy kvasnic, jejichž nažloutlý roj pomalu zakrývá slunce. Zdeptaný bručounský vůz a přívěs astrologů odbočují k věži kaple, vyčnívající z mocných jasanů. Novelistovi je líto, a to je vše, osamělé, smutné a prázdné kamenné dlažby. Patetika, pompéznost, patos se šíří ve vlnách. Konopka, stojící u úřadu temnot, si zapíná průstřih na nebi, nestydatě zírá na ženy v kalhotkách a deštníkem bije do země. Zasahuje to i novelu, která se vyřinula před zatměním slunce. Co mluvit o novelistovi.

Postřehy / Insights

323

VYTAUTAS STULPINAS

PRVŇÁČEK

Kdysi jsem byl bohatý v ulici Simona Daukanta. Měl jsem svazek třísek, chodil jsem do první třídy. Svazek třísek! Proso jsem uhlazoval do papírků od bonbonů, na lyžích jsem klouzal na návštěvy. Svazek třísek! Ano, byl jsem bohatý, když jsem se učil počítat: sčítat – odčítat, násobit – dělit. Kde je svazeček třísek a šálek čaje, přivázaný k uchu aktovky? Ano, učil jsem se počítat, jak vzdělaný jsem tehdy byl.

SVĚTLO TÝDEN STARÉ

Touha po lesní cestě, po listech popsaných nazelenalým inkoustem, po slově, které kráčí v závěsu. Souhlasím, že se proměním ve skříň na hadry, jen když se proměním ve studený talíř, v mísu bez ovoce, pokud je to – klam. Týden staré světlo pro poustevníka altánu. Dobro trpké chuti

324

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Vytautas Stulpinas – básník statického proudu

štípe patro. Má drahá, mnohé patří jinému času. Nestačí putovat zasmušilým pobřežím, lesní stezkou. Křivka prvních stromů je téměř neznámá, vlny bez ustání bijí do člunu, jehož prkna se od sebe odtrhla. Hladíš proutkem slov stárnoucí tenkosti.

SKLADBA VĚNOVANÁ VLASTI

Dnes večer bych nechtěl být nikde jinde. Nikde jinde. Jen tady. V dolině na kopci se zaleskla voda. Vichřice hledá na svazích, kde se zatočit. Město a jezero i opěvovaný ostrov se každým dnem více podzimní. Klidný a tichý smutek zábradlí klesajícího dolů. Dnes večer bych nechtěl být nikde jinde a omrzet se mdlými odrazy. Vichřice rve zdejší kopce. Co děláš, duše čmeláka, jaké krovy máš ve svém obzoru? Pomalý osamělý tanec, zahraný podlouhlým listem – komu a proč?

Postřehy / Insights

325