VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

Katedra ruského jazyka

Novgorodská státní univerzita Jaroslava Moudrého

ID ORCID: orcid.org/0000-0002-4708-7786

Oblasti výzkumu: onomastika ruského severozápadu, ruská dialektologie, slovanská etymologie, dějiny ruštiny a dalších slovanských jazyků.

DOI: doi.org/10.35321/а1185-07

TOPONYMICKÉ BALTISMY V BLÍZKOSTI JEZER HORNÍ VOLHY^¹

Toponymické baltismy v povodí jezer horní Volhy

ANNOTATION

Článek je věnován etymologické analýze toponym (především hydronym) starobylého baltského původu, která jsou lokalizována v blízkosti jezer horní Volhy a západně od nich – až k pramenům řek Pola a Západní Dvina. V tomto mikroregionu, který představuje území ve tvaru čtverce se stranami dlouhými přibližně 60 km, bylo objeveno a analyzováno asi 60 toponymických baltismů. Uvedené baltismy jsou názvy řek, jezer, vesnic a místních lokalit.

KLÍČOVÁ SLOVA: hydronyma, baltismy, etymologie, mikroregion, jezera horní Volhy.

ANOTACIJA

Článek je věnován etymologické analýze toponym baltského původu (především hydronym). Tato toponyma jsou lokalizována v povodí jezer horní Volhy a západně od něj – až k pramenům řek Pola a Západní Dvina. V tomto mikroregionu, který tvoří území ve tvaru čtverce se stranami dlouhými přibližně 60 km, bylo nalezeno a analyzováno

^¹ Článek je financován Ruskou nadací pro základní výzkum (výzkumný projekt č. 19-012-00120 „Hydronymie historických novgorodských a pskovských zemí. Strukturální, derivační, etymologické, areálové a etnohistorické studium“).

Straipsniai / Articles

141

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

asi 60 toponymických baltismů. Baltismy uvedené v článku jsou názvy řek, jezer, vesnic a místních lokalit.

KLÍČOVÁ SLOVA: hydronyma, baltismy, etymologie, mikroregion, povodí jezer horní Volhy.

Tradičně se má za to, že oblast středověkých novgorodsko-pskovských držav (novgorodské pětiny a Pskovská země) byla v předslovanské době osídlena převážně Finy. Archeologové skutečně celou tuto oblast řadí k okruhu kultur ugrofinských „textilních keramik“ a lingvisté, opírajíce se o práce M. Fasmera z 30. let 20. století (Vasmer 1932, 1934), obvykle vedou severní hranici rozšíření baltské hydronymie jižně od historických držav Novgorodu a Pskova. Od 80. let 20. století však výzkum toponymie umožnil odhalit na novgorodsko-pskovském území až půldruhé stovky hydronymických baltismů (viz hlavní práce k tomuto tématu: Агеева 1989: 185–208; Топоров 1995, 2000, 2001; Васильев 2008, 2009, 2019, 2021), což svědčí o tom, že tento region byl před příchodem Slovanů smíšeným baltsko-finským etnohistorickým prostorem. Baltismy byly objeveny v různých částech novgorodsko-pskovského území, až k Finskému zálivu a téměř k jižnímu pobřeží Ladožského jezera.

V navrhovaném článku jsou poprvé charakterizovány toponymické baltismy nikoli v měřítku rozsáhlého regionu severozápadního Ruska, nýbrž na úrovni jednotlivého mikroregionu, přesněji oblasti u samotných pramenů Volhy a Verchněvolžských jezer a západně od nich až k pramenům Poly a Západní Dviny. Tato oblast představuje přibližně 60 × 60 km velký čtverec území (viz mapu). Historicky jde o část jižních volostí Derevské pětiny Novgorodské země na hranici s Toropeckou a Rževskou zemí. V důsledku cíleného pátrání, mimo jiné s přihlédnutím k historickým dokladům, se zde podařilo objevit asi 60 baltismů, jistých či pravděpodobných, různého chronologického rozsahu, vztahujících se nejen k vodním, ale i k jiným typům geografických objektů. S ohledem na omezený rozsah článku jsou u uvedených názvů podány jen minimální údaje (podrobnější historickogeografické a lingvistické informace o nich budou předloženy v jiné práci).

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

Sterž — velké jezero u pramene Volhy, dnes horní část Hornovolžské nádrže. Je zachyceno v názvu staroruského města Sterž kolem roku 1375 (НПЛ: 477), který vznikl přenesením názvu jezera na sídlo u jezera; v samostatném záznamu se poprvé písemně objevuje jako jezero Sterž pod rokem 1495 (НПК II: 698, 699, 700). Etymologie není jasná. Srovnání se srbochorv. strž ‚jádro‘, rus. stpežen a steržen ‚hlavní tok, plavební dráha řeky‘ (Топоров 1991: 53) je sémanticky přijatelné (odkazuje k představě středního toku, hluboké vody), ale po formální stránce obtížné. V hydronymu je primární základ Sterž- (nikoli Strež-), o čemž svědčí i sousední Stergut (viz níže), zatímco v předpokládaném motivačním slově stpežen vznikl základ metatezí z stpežen (< prasl. *strъžьnъ), viz (Фасмер 1987: 758). Přijatelnější je srovnání s prus. Sterge, Strege jezero z roku 1395 (Gerullis 1922: 173), viz také (Агеева 1989: 196–197), ačkoli ani ono neodhaluje etymon hydronyma. Na slovanské půdě však nedošlo ke změně Sterg- > Стерег- s plnohlasným reflexem, proto nelze vyloučit ani balt. *Stirg-, které dalo slov. *Stьrg- (> Sterg-/Sterž-).

Stergut — jezero u pramene Volhy. Poprvé je uvedeno jako jezero Sterguto roku 1495 (НПК II: 701). Hydronymum znamená ‚vztahující se k jezeru Sterž, tj. Steržské‘, což odpovídá skutečnosti, protože jezero Stergut se průlivem vlévá do jezera Sterž. Baltská přípona -ut vyjadřuje vztah. Podle Fasmera je Stergut velmi starobylý slavismus, související se starobulh. strěgъ, gen. strěgъsta ‚bdělý, střežící‘,

Straipsniai / Articles

143

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

později získavší baltskou specifiku (Vasmer 1934: 368), autor však nezohledňuje zřejmou souvislost se sousedním baltismem Sterž.

Verchity Velké a Verchity Malé – jezera u pramene Volhy nad jezerem Sterž. Podle Toropěcké knihy z roku 1540 jde o jezera Verchurn nebo Verchurta (ПКНЗ 4: 321, 323). Hydronymum označuje ‚horní jezero (ve vztahu k jezeru Sterž)‘; srov. litev. viršutinis ‚horní‘, prus. Virs-utte (Gerullis 1922: 203), Viršytis řeka v Litvě [LUEV: 198], Viršite řeka v Lotyšsku, k příponě -ut srov. sousední Steržut. Na slovanské jazykové půdě se baltské Virs-/Virš zákonitě „překódovalo“ v Verch-

Vselug – velké jezero u pramene Volhy, dnes střední část Hornovolžské nádrže. Hydronymum bylo přeneseno na středověké město Seluk, zmíněné mezi litevskými městy kolem roku 1375 (НПЛ: 476); v samostatném užití se poprvé objevuje v zápisech z let 1588–1589: jezero Vseluk neboli Vъseluk (ПКРВ: 229, 232–234, 236, 237). Baltismus s kompozitním základem *Vis(i)-lank-, doslova ‚se všemi loukami‘, charakterizující jezero s klikatými břehy; další změny vedoucí k podobě Vselug lze vysvětlit slovanskou adaptací. Pro další podrobnosti odkazuji čtenáře na nedávný článek (Васильев 2021: 115–117), v němž je baltská verze tohoto názvu jezera podrobně a podle mého názoru přesvědčivě rozpracována.

Peno – velké jezero jižně od jezera Vselug, střední část Hornovolžské nádrže, u něhož leží obec Peno, okresní centrum Tverské oblasti. Poprvé jako jezero Pena pod lety 1588–1589: „u jezera Pena“ (ПКРВ: 235). Paralely buď s prus. Pene (Penen), Penekaute (Gerullis 1922: 119), nebo s litev. Piẽnė řeka, Pien-upỹs, Pienaujà řeka apod., lotyš. Piẽnava řeka, Piẽna-kule louka, Pienapurvs bažina apod.; některé z těchto názvů spojují s litev. piẽnė ‚rostlina pcháč; pryšec‘, jiné s litev. piẽnas, lotyš. piẽns ‚mléko‘ (Vanagas 1981: 256). Pro vodní plochy je vhodnější pojmenování podle barvy vody nebo pobřežní pěny připomínající mléko. V každém případě je baltský výklad jména Peno přijatelnější než výklad vlastně ruský, podporovaný V. N. Toporovem (1991: 57), který spojuje Peno s rus. pěnný ‚pahýlový‘, protože jeho vodní plocha se údajně vyznačuje množstvím pařezů.

Volga – řeka ústící do Kaspického moře. Zdůvodnil jsem hypotézu, že za prvé se hydronymum Volga rozšířilo na velkou ruskou řeku od jejího pramene, konkrétně od jezera Volgo, a za druhé, jezerní název Volgo je od sloves odvozený baltismus, související s litev. vilgti, vilgyti ‚máčet, zvlhčovat‘, litev. vilgà ‚vlhkost, mokrost‘ (Васильев 2019: 11–15, s přehledem jiných „volžských“ etymologií; viz také podporu této verze v Аникин 2014: 126). O názvu Volga, přeneseném od jezera Volgo, psal již dříve Toporov, druhé jméno však odvozoval od balt. ilg- ‚dlouhý‘

144

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

(Топоров 1991: 56–58; 2000: 369–372, 405–406). V. Blažek v rozsáhlém článku syntetizujícím všechny dostupné výklady všech četných názvů řeky Volhy v historických pramenech píše o přednosti spojení Volga s prasl. *volga ‚vlhkost‘ i s lotyš. valga ‚vlhký‘ a připouští, že Baltové se s Volhou seznámili dříve než Slované (Blažek 2019: 71, 73).

Persjanka – první přítok Volhy od pramene. Patří do hnízda Pēršas jezero v Litvě, prus. Persantē řeka, Perses les, Persink, Perselen a další (Gerullis 1922: 120), Pērse řeka, Pēršēja řeka v Lotyšsku, litev. Peršėkė řeka a další, dněperské balt. Persna a další. Všechna tato fakta se spojují s litev. prapersà, próperšà ‚nezamrzlé místo v ledu‘, ‚světlina v lese‘, prāparšas ‚příkop, strouha‘ (Fraenkel 1962: 578; Vanagas 1981: 246; Büga 1961: 537; Топоров, Трубачев 1962: 201; Топоров 1991: 51).

Meslinka – přítok Volhy u jejího pramene. Srov. lotyš. mēslu ‚odpadkový; hnojový; špinavý‘, mēslains totéž, mēls ‚špína, vnitřnosti‘; z hydronymie se uvádějí lotyš. Mēšlis louka, Mēslu-pļava apod. (Топоров 1991: 51).

Stabjonka, dříve Stobenka – jeden z přítoků Poly na jejím horním toku, v těsném sousedství přítoků horní Volhy. K prus. stabis ‚kámen‘, přesněji k adjektivu s významem ‚kamenný‘ (se základem stabin-); souběžně se Stabjonkou protéká řeka s názvem přeloženým do slovanského jazyka Kamenka. Podrobněji o Stabjonce = Kamence viz (Васильев 2012: 618).

Marjovka, ve starověku Moreja, Moreva – jeden z přítoků řeky Poly poblíž pramenů Volhy. Toto baltské (nebo dokonce protobaltské) jméno je založeno na indoevropském *mar- ‚stojatá voda‘, s hydronymickými paralelami v Litvě, Lotyšsku a řadě dalších evropských zemí. Označuje ‚jezerní (řeku)‘ a skutečně tato řeka vytéká z jezera a má přítok Ozerešnja. Podrobné pojednání viz (Васильев 2009: 267–268; 2012: 617).

Rtišča, dříve Irtišča – přítok Marjovky (viz výše) u jejího pramene. Preferovanější je odvodit název od litev. irtis ‚zánik; propast; hlubina‘ (LKŽe), spolu s litev. Įrtuona řeka, Įrtuonėlė řeka; nelze však vyloučit ani litev. artùs ‚blízký, nedaleký‘, odkud Artėją řeka, Ērtėja louka v Litvě (Vanagas 1981: 47, 131).

Runa – pravostranný přítok Volhy, dnes se vlévá do Hornovolžské nádrže. V písemných pramenech je Runa uvedena od roku 1483 (ДДГ: 291, 292). Hydronymum bylo připisováno baltsko-finskému dědictví (Büga 1961: 507; Vasmer 1934: 370), protože podobně znějící vodní názvy Ruonajoki, Ruonakoski se nacházejí ve Finsku (severovýchodní Pohjanmaa) a vykládají se prostřednictvím fin. ruona ‚bláto, plíseň, hniloba‘. V etnohistorickém prostoru Baltů je však více paralel a baltská (přesněji protobaltská) etymologie je pravděpodobnější; srov. prus. Runa, Runo, Runov (Gerullis 1922: 146, 147), lotyš. Rauna řeka s přítoky Raunis, Raunasis, Rųnas upe, Rūnas pļ. a

Straipsniai / Articles

145

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

aj. (Топоров 1972: 219–220). V názvu Runa se spíše odráží tentýž indoevropský kořen jako v lotyš. raut ‚trhat, škubat‘, litev. (iš)ráuti ‚trhat, vytrhávat; škubat, vykořeňovat‘, raveti ‚plít‘, rus. rýt, trhat apod.; podle Karulise (Karulis 1992, II: 109) sem patří také lotyš. Rauna i něm. Rhein, hlavní řeka Německa.

Runa – pravostranný přítok Poly na jejím horním toku; v písemných pramenech se objevuje od roku 1495 (НПК II: 753). K etymologii viz Runa v povodí Volhy.

Šeš – ves v Steržské volosti Novgorodské země z roku 1495 (НПК II: 697), lokalizovaná na místě dnešní vsi Vysokoje u jezera Sterž, Ostaškovský rajón Tverské oblasti. Základ je stejný jako v názvech Šešuvà, Šešẽvis, Šeš-ùpė, Šeš-upys řek v Litvě; sem patří také Schescholi sídlo z roku 1449, Šešava řeka, Šešava jezero v Lotyšsku a další, podle (Vanagas 1981: 329). Uvedená hydronyma podle Endzelina souvisejí s litev. šešėlis ‚stín; od světla oddělené tmavé místo‘ (Endzelin 1934: 128), ale starší význam základu Šeš- byl pravděpodobně ‚studený, chladný‘ (Fraenkel 1962: 976). Zároveň nelze vyloučit jiný výklad tohoto toponyma: od litev. šešė, šešis ‚kos‘, k němuž se odvozuje např. Šeš-upys řeka v Litvě (Vanagas 1981: 329).

Polovskoje – jezero v řece Polovizma (Kud), přítoku Volhy. Poprvé je uvedeno v letech 1588–1589 jako Polovo (ПКРВ: 227, 231). Vedle prus. Palwe, Palweniken, Ropalwen, Sorpalwe z 15. století (Gerullis 1922: 113), lotyš. Palva řeka, Palvene louka, litev. Palvasà řeka, les, louka (Vanagas 1981: 242–243), může být vysvětleno prostřednictvím prus. palwe ‚otevřená bezlesá mechová bažina‘, ‚neoraná půda v borovém lese‘, litev. pãlvė ‚nízký prostor mezi dunami‘ nebo jinak ‚předbřehová rovina‘ (apelativa podle: Невская 1977: 61; Mažiulis 1996: 216). Hydronymum Polovskoje lze vykládat i na slovanské jazykové půdě, vezmeme-li v úvahu např. ruské nářeční polóva ‚zaplavovaná louka‘ v Leningradské oblasti, polóvina ‚mechem zarostlá jáma, studna apod.‘ v Pskovské oblasti (СГРНГ 29: 86, 89, 95, 96). K posuzování tohoto jezerního jména jako baltismu však vede skutečnost, že z jezera Polovskoje vytéká říčka s podobně znějícím a zjevně příbuzným názvem Polovizma, který je nepochybně neslovanského vzhledu (viz níže).

Polovizma – levostranný přítok Kudi, která se vlévá do Volhy. Kompozitum, v němž první komponent nepochybně představuje základ názvu jezera Polovskoje (viz výše), z něhož tato říčka vytéká. Druhý komponent se přirovnává k litev. viešmuõ ve významech ‚menší říčka‘, ‚potok‘ (významy podle: Невская 1977: 96), nebo odkazuje k variantní podobě *(j)iešmuo; srov. Jiešmuõ (Viešmuõ), Jiešmenėlis (Viešmenėlis) řeky v Litvě (LUEV: 60), je třeba také poznamenat přítomnost nedaleko Polovizmy řeky Isňa (viz níže). Původní etymologický význam Polovizma v obou interpretacích vypadá stejně: ‚odtok z jezera Polovskoje; Polovská říčka‘. Při převzetí hydronyma Slovany

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

došlo k jeho zákonité adaptaci: balt. *Paly- > východoslov. Polov-, balt. vieštuo / (i)ieštuo > slov. –(v)izma; k adaptaci druhého komponentu srov. řeku Isma v Kalužské a Moskevské oblasti, která vychází z baltismu blízkého litev. J ieštuo.

Polovizna neboli Polovizň – řeka u pramenů Volhy, podle listiny z 80. let 15. století (ДДГ: 291, 292 (č. 77)) ztotožněná s pravostranným přítokem Runy (v ДДГ: „a dolů Poloviznou do řeky Runy“), který začíná u jezera Polovskoje. K etymologii srov. baltismus Polovizma, levostranný přítok Kudi (viz výše).

Kuob – řeka v jezeře Peno z jezera Vitbino; v raných pramenech z let 1483 a 1588–1589 Kud nebo Kuť (ДДГ: 292; ПКРВ: 228, 229, 235). Etymologie není jednoznačná. Fasmer řadí hornovolžské Kud k finskému jazykovému dědictví a srovnává je s fin. kuotta ‚špína‘ a Kuotisjärvi jezero (Vasmer 1934: 369); srov. také hydronyma Kudozero, Kudoč, Kudaša, Kudanga, Kudma ve Vologodské, Archangelské a Nižněnovgorodské oblasti, karelské, vepské kuti, kudu ‚jikra‘, ‚tření‘. Neméně četné jsou však projevy toponymického základu Kud v prostoru Baltů, což umožňuje vykládat hornovolžské Kud také jako substrátní baltismus vzhledem k prus. Kudieph (Kudippen), Kudikaymen, Kudyn, Cudynn, Cudinlaŭke (Gerullis 1922: 74), Kūdlanьkis řeka v Litvě (LUEV: 81), Kudenu-kalns, Kudeiki, Kudumi v Lotyšsku (Endzelins 1961: 161, 162), latgalské Kudēli, Kūdips, Kūdipe, Kuodeņi, Kūdiņi (Zeps 1984: 248) a další. Obvykle se spojují s litev. kūdas, lotyš. kuds ‚neúrodný; hubený, špatný, skrovný, chudý‘ (Vanagas 1981: 169), ale vhodné je i srovnání s litev. kudénti ‚jít‘, ‚běžet‘, ‚pohybovat‘, ‚hýbat‘ (Топоров 1995: 26).

Kutevka – přítok Žukopy, která se vlévá do Volhy. Poprvé uvedeno roku 1540: řeka Kuteva (Kutova) v Toropěckém újezdu (ПКНЗ 4: 658, 659). Základ je zjevně stejný jako v předpokládaném baltismu Kud / Kuť (viz výše), dále rozšířený slovanskou příponou -eva/-ova.

Kudino – jezero v toku řeky Kolpinky, přítoku Volkoty v povodí Západní Dviny, zaznamenané na plánu ze 70. let 18. století (МГМ–Ост: 4) a zachycené v názvu vsi Pudinovskaja Toropěckého újezdu z roku 1540 (ПКНЗ 4: 655) (s deformací, správněji: Kudinovskaja). Kromě odvození od osobního jména (An)kudin je zcela přípustný baltský výklad s ohledem na široké rozšíření sufixálního hydronymického základu Kudin-/Kuden- u Baltů; viz paralely ke Kud / Kuť.

Mosovica – průtok z jezera Lobino do jezera Vitbino v povodí Volhy. V hraničních materiálech ze 70. let 18. století je uvedena jako řeka Masavica (МГМ–Ост: 4), ale hydronymum je zachyceno již dříve v orientačním názvu dvou novgorodských vsí Zamosje z roku 1495 (НПК II: 794), sémanticky ‚postavené za řekou Mosovicou‘. Předpokládaný baltismus s významem ‚malá‘, což

Straipsniai / Articles

147

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

odpovídá velikosti říčky, srov. prus. massais (= *mazais) ‚menší‘ (Mažiulis 1996: 112), lotyš. mazs, litev. mažas ‚malý, nevelký‘.

Netešma – řeka ústící do jezera Ochvat v povodí Západní Dviny. V prameni z roku 1540 – Netešma (ПКНЗ 4: 667, 672). Nesporný baltismus obsahující ve své struktuře zápornou předponu ne (= rus. ne), základ adjektiva tiesùs, tiesas ‚přímý, nekřivý‘ a příponu -im nebo -um-, jako v litev. tiesimas ‚vedení, provedení‘, tiesumà ‚přímý směr, přímočarost; přímá vzdálenost‘ (LKŽe), tedy se záporem ‚nepřímý směr; nepřímá vzdálenost‘, stejně jako v litev. Netiesà řeka, Netiẽsis jezero, Netiešėlis jezero (LUEV: 109). Netešma lze chápat v souvislosti s nepřímou (oklikovou) trasou mezi Západní Dvinou a Volhou.

Sinčina – řeka ústící do jezera Sterž. V hraničních materiálech ze 70. let 18. století vystupuje jako řeka Bolšaja Sinka s přítokem Malaja Sinka (МГМ-Ост: 3). Pravděpodobný baltismus s významem ‚hraniční, mezní, tvořící hranici mezi dvěma územími‘. Zřejmě je příbuzný s litev. siena ‚mez, hranice, čára; vysoký plot‘, stejně jako s litev. Sienis jezero, Sienyčia řeka, Sieninė řeka; zvláště výmluvné jsou zde formy se sufixálním –k–, jako Sienikė bažina, Sienikė louka, Sienikė pastvina v Litvě apod., viz (Vanagas 1981: 297). V místních nářečích balt. ie > staronovgorodsko-pskovské ъ > u v Sinčina.

Kolša, jinak Kalša – řeka v systému řeky Runy, přítoku Volhy. Je přípustná verze o přeměněném *Komša (*Kamša), rovném litev. kamšà ‚jez‘. K záměně souhlásek m a l srov. volotské kolyšit ‚jíst, žvýkat‘ a komyšit ‚jíst, přijímat potravu‘ (СПНГ 14: 204, 240).

Skorbino – jezero v systému Runy, přítoku Volhy. Adaptované balt. *Skurbin- (> *Скърбино > Skorbino); srov. lotyš. Skurba pro bažinu, říčku a les, a zejména litev. Skurbýnas řeka, prus. Scurbenite, Scurbin (Gerullis 1922: 164), u nichž se předpokládá souvislost s litev. skurbùs ‚špatný, zlý, bezvýznamný, mizerný‘, skùrbti ‚vyprchat (o pivu)‘, lotyš. skurbs ‚opilý, podnapilý‘, skùrbt ‚opíjet se‘, viz také (Vanagas 1981: 306).

Lopino jezero v systému řeky Runy, přítoku Volhy. Pravděpodobný baltismus s významem ‚liščí (jezero)‘: k litev. lãpė ‚liška‘, lãpinis ‚liščí‘, totéž prus. lape. „Liščí“ toponyma jsou v Pobaltí široce rozšířena.

Mizgutňa – jezero u pramenů Gorodenky a Runy v povodí Poly; v rané zmínce je uvedeno jako jezero Mezgùtno, roku 1495 (НПК II: 784). Základem odpovídá litev. mezgúotas ‚svázaný‘, mezgūtinė ‚něco svázaného‘, mezgūtuvė ‚pletení‘; viz také mezgiõtinis, mezgiõtas ‚svázaný‘, mezginti, mezgiõti ‚vázat‘ apod. (LKŽe). Je vykládáno v souvislosti se starými vodními komunikacemi (‚uzlové, spojující‘), protože jezero leží mezi prameny

148

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

Poly, která se vlévá do jezera Ilmeň, a Runy, která se vlévá do Volhy, a spojila tyto prameny v jediný uzel na cestě z jednoho říčního povodí do druhého.

Ďmonuco – jezero v novgorodské volosti Velila z let 1495/96 (НПК II: 784), lokalizované u pramenů Poly vedle jezera Mizgutňa, viz výše. K balt. *dėmen- ‚špinavý, bahnitý‘, spolu s názvy jezer Dėmenas a Dėmenas, řek Demė a Dиеме v Litvě (LUEV: 29), prus. Demita z roku 1301 (Gerullis 1922: 27), srov. litev. dėmė ‚skvrna, kaňka‘. Podrobněji o toponymii na Dem-/Demen-/Demon-, časté na ruském severozápadě (Васильев 2012: 632–647, 744).

Indeno – jezero poblíž pramenů Poly. Srov. Įndiņas-sūokliņš vlhké místo na louce, Induža-ežers jezero v Lotyšsku (Endzelīns 1956: 362, 363), prus. Indissie jezero (Gerullis 1922: 49), Indijā, Indus, Indurà řeky v Litvě, vysvětlované (Vanagas 1981: 130) prostřednictvím litev. indija ‚prohlubeň v zemi‘, indas ‚hrnec, nádoba‘ (LKŽe).

Pola – řeka, která se z jihovýchodu vlévá do jezera Ilmeň; prameny se nacházejí nedaleko jezer horní Volhy. Název je protobaltský: základ se srovnává s indoevropským *pal- ‚bažina‘, jehož paralely se nacházejí nejen v Pobaltí (litev. Palà řeka), ale i v dalších evropských regionech (podrobně viz Васильев 2009: 271, s literaturou).

Polyněc – přítok Poly nedaleko jejího pramene. Je příbuzný s hydronymem Pola (viz výše) a lze jej dokonce považovat za odvozený název přítoku od jména hlavní řeky. Srov. se sufixálním -n taková hydronyma jako Palnė, Palenis, Palenì, Palinì v Latgalsku (Zeps 1984: 361, 387), baltismy Polna (Palňa), Polna (Polňa) a Polynja (Polňa), řeky v horním Podněpří (Топоров, Трубачев 1962: 200, 202), Palinka v Povislí; z apelativ se uvádělo litev. palnė ‚bažina‘ apod., viz (Топоров 1988: 164, 172). Pravděpodobný je však i slovanský původ Polyněc od termínu podobného ruskému nářečnímu polónna ‚bažinaté, močálovité místo, obtížně průchodné‘ v Toropěcké oblasti (ТСГТО 1: 45) nebo polyňja ‚polynja‘, ‚oko v bažině‘ v Pskovské oblasti (СРНГ 29: 178).

Silin – pravostranný přítok Poly u jejích pramenů. V raných materiálech je od roku 1495 uvedena jako řeka Selena (НПК II: 743), později Selenja. Srov. řeku Sėl-upis, Sėl-iupỹs v Litvě, zejména litev. Sėlinė bažina, a také lotyš. Sellīte, které se spojují s litev. sėlinti ‚plížit se, krást se‘ a v hlubší retrospektivě s indoevropským *sel- ‚plazit se‘, což může charakterizovat pomalý tok vody (Fraenkel 1962: 774; Vanagas 1981: 295).

Pjauna, jinak Pjalna – ves u jezera Vidbino z let 1588–1589 (ПКРВ: 215). Ve středověkém prameni je popisována mezi vsí Těterki a Zagorje, jejichž poloha na jižním břehu jezera Vitbino je stanovena podle hraničních materiálů ze 70. let 18. století. Formou zjevně pozdní baltismus (litevskýismus ze 14.–15. století?), který se v době své

Straipsniai / Articles

149

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

písemné registrace nestačil adaptovat a označoval zaplavované louky v této oblasti; srov. litev. řeky Pijaunė, Pijaunỹs, Pijaunis, Pijauniai a další, z litev. pjaunė, pjaunỹs ‚bažina zarostlá nízkými křovinami, zaplavovaná, kde je na jaře a na podzim voda‘ (Vanagas 1981: 256).

Пайница – levostranný přítok Orlinky v povodí Volhy. K roku 1489 – ř. Павиница ve volosti Dubna Toropěcké země (Сб. РИО: 36, № 8), v 70. letech 18. století – ř. Палница (МГМ-Ост: 4). Lituanismus podobný Пялна (Пяуна) (viz výše), avšak soudě podle vnější podoby již adaptovaný na slovanský jazyk, a tudíž ponechaný Balty v ranější epoše.

Илиговское – jezero s průtokem do jezera Лучанское v povodí Západní Dviny. V písemných pramenech od roku 1495 jako jezero Ипицовое (НПК II: 807). Zjevně jde o odvozeninu od baltského *ilg- „dlouhý, trvající“, poukazující na protáhlý tvar jezera, což odpovídá skutečnosti.

Илиговка, jinak Лиговка – řeka v jezeře Витьбино v povodí Volhy. Viz výše Илиговское.

Ilkino — jezero, u něhož se nacházela ves Snovyrevo ve Vsělucké volosti v letech 1588–1589 (ПКРВ: 220). Nachází se nedaleko řeky Iligovka (viz výše) a možná je jejím pramenem. Baltismus, přeměněný z *Ilgin- („dlouhé“), podobný názvům jezer Ilgýnas, Ilgìnis, Ilginỹs v Litvě (LUEV: 56).

Ордоникольское – jezero s odtokem do řeky Заелинка a jezera Отолово v povodí Západní Dviny; dříve u jezera stávala ves Орда, или Орда-Никольское Ostaskovského újezdu. První část Ордо-, Орда- je předpokládaný lituanismus, srov. litevské ardà, ardá „nesvár, rozepře, spory“, „nepořádek“. Název mohl označovat místní sporné pozemky (pozemky u jezera nebo rybářské úseky na jezeře). Existují také názvy vesnic Орда, Ордауш, Ордать, Ордец, řeka Адров (< Ордов) aj. v Bělorusku, kde je mnoho litevské toponymie, jezero Ордово v Něvelském rajonu Pskovské oblasti aj. Ke sémantickému modelu „sporných“ hydronym srov. například pskovská jezera Спорно v povodí Pljussy a jezero Которско v povodí Lugy (ze staroruského котора „hádka, rozepře“).

Исня – řeka v jezeře Пено. Patří do skupiny nejen litevských názvů řek Jiesia, Jiesla, Iešñalis (LUEV: 55, 60), Iesn-upė, Iesnupes v Lotyšsku (Endzelīns 1956: 375), ale i říčních názvů Ijssel (< Isla) v Nizozemsku, Isla v Haliči a dalších, které se odvozují od indoevropského *eis-, *ois- „rychle jít, pohybovat se, hemžit se“, srov. staroindické iṣṇāti, iṣyati „jede, spěchá, pospíchá“, staroislandské eisa „rychle běžet“, litevské eisena „chůze“, k eiti „jít“ a další údaje ve (Būga 1958: 503; Vanagas 1981: 135). Sémanticky Исня znamená „průtok, pohybující se voda“,

150

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

Hydronymum je příbuzné také s litevským jiešmio „říčka, průtok“ a s druhou částí názvu Полновзыма (viz výše).

Тиницкое – jezero s průtokem do Hornovolžské nádrže. Nejspíše souvisí s ruským nářečním тинный „pokrytý bahnem“, nelze však vyloučit ani baltský původ od termínu, jako je litevské tiene „zátoka, říční záliv se stojatou vodou“, „hloubka“ nebo tenė „hluboké místo v řece, kde není vidět proudění vody“ (podle Невская 1977: 90; Fraenkel 1962: 1080), srov. litevské řeky Teneñys, Tenóvas (LUEV: 172).

Орлинское – jezero s odtokem do řeky Орлинка, přítoku Volhy; v raných pramenech – Орлинуце, 1449 a 1494 (ДДГ, № 53: 160–161; Сб. РИО: 126, 130, № 24). V jezeře se nachází ostrov s podobným názvem Орлыхан (Ерлыхан), uvedený v popisu z let 1588–1589 (ПКРВ: 203). K hornovolžskému Орлино existuje množství paralel v Pobaltí a přilehlých zemích. Kolísání Орл-/Ерл- v názvech Орлыхан (Ерлыхан) a Орлино sousedního jezera a ostrova na něm dále naznačuje, že tato jména je třeba přiřadit ke skupině baltismů se stejnou alternací samohlásek v kořenech *Arl-/*Erl-: pruské Arle, později Orlen, jezero, ale také Erling, jezero (Gerullis 1922: 11, 34), Орля, řeka (Спрогис 1888: 214), a Ērla, řeka (LUEV: 39), litevské toponymum Arlinė a Arlėnai (podle Топоров 1988: 166), lotyšské Arlaņi (Endzelins 1956: 42), Arelen, Arlenn, ale také Erling v Povislí (HW: 189, 227), Арлея, Орлея, Малая Орленка, řeky v horním Dněpru (Топоров, Трубачев 1962: 176), dále jezero Орлинское s vesnicí Орлино na západě Leningradské oblasti aj. Spojují je s litevským érlos „louka na seno“, a koneckonců s indoevropským *er-/*or- „pohybovat se, jít“ (Vanagas 1981: 100; Топоров 1988: 166); souvislost s ruským орел („orlí jezero“) se považuje za sekundární.

Ерлыхан (Орлыхан), viz Орлино výše.

Орневка – řeka vtékající do jezera Пено v severní části sídla Пено (v dolním toku se stala zálivem Hornovolžské nádrže). Vzniklo přeměnou z *Орьн- (< baltského *Arin-); srov. litevské Ari̇̀nas, jezero, Arina, řeka, Arinas, řeka (LUEV: 8), lotyšské Aruona, řeka (Endzelīns 1956: 43), které srovnávají se staroindickým árnah „vlnící se; proud, tok; povodeň“, árṇas- „vlnivý proud“, řeckým ὄρνυμι „pohybuji se“, viz (Vanagas 1981: 47).

Отолово – jezero v toku řeky Волкота v povodí Západní Dviny. Písemně doloženo od roku 1540 jako Вотолово nebo Вотулово, Волотово, Ватоло (ПКНЗ 4: 641, 645, 647, 649, 653, 655, 656). Nejistý pokus o výklad tohoto limnonyma podnikli К. Буга a po něm М. Фасмер, když je srovnali s litevským hydronymem Atlavas (Vasmer 1932: 659); v pozdějších materiálech se však takový vodní objekt v Litvě nedaří nalézt, a především je třeba za výchozí považovat varianty s počátečním в (Вотолово, Ватоло aj.), opakovaně doložené ve středověkých zápisech. Spíše toto hydronymum vystupuje

Straipsniai / Articles

151

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

derivátem lotyšského vataļuot́ „točit; vinout, splétat; kroutit“, vataļāt „nejistě kráčet, potácet se“, litevského vātuloti „smotávat do klubíčka; obalit, omotat“, s nimiž jsou patrně příbuzné lotyšské Watene, řeka, Wata-strauts, řeka, litevská Vātina, řeka, pruské Wothiten (Vanagas 1981: 368). Název jezera Botolo (> Otolovo) mělo konfigurační význam proplétání, spojení („to, co stáčí, spojuje, proplétá“), což odpovídá jezerní hydrografii. Toto jezero totiž kolmo protíná koryto Volkoty, jako by spojovalo dvě části řeky, horní a dolní, a kromě toho se skrze toto jezero s Volkotou spojuje řeka Zaelinka.

Говишица – průtok z jezera Лучанское do řeky Волкота v povodí Západní Dviny. Hydronymum, utvořené slovanskou příponou, pravděpodobně souvisí s litevským gausi̇̀s „úrodný, bohatý, hojný“ (LKŽe) a s názvem litevské řeky Gausantė (LUEV: 44).

Стеклино – jezero v Toropěckém újezdu z roku 1540 (ПКНЗ 4: 641, 645–647, 649, 653, 656), ztotožňované se současným jezerem Боталы u pramenů Západní Dviny. Nepochybný baltismus, blízký hydronymům Stiklius, Stikl-iupė, Stỹklis, Stiklinė v Litvě, Stikl-ežers, Stikāl-val̄ks v Lotyšsku, litevskému stiklas a lotyšskému stikls „sklo“ (Vanagas 1981: 314). Názvy od označení skla (podle průzračné barvy vody připomínající sklo) jsou v baltské hydronymii patrné, ve slovanské se však téměř neprojevují.

Волкота – řeka v jezeře Охват v povodí Západní Dviny, v písemných pramenech poprvé zmíněná roku 1540 (ПКНЗ 4: 646, 656, 668). Bývá spojována s litevskými hydronymy Valkà, Vaĩkupis, lotyšským Valka, pruským Wolkiten aj. (Топоров 1995: 20–21; 2001: 22), spíše ji však třeba odvodit od sufixální struktury *Vilkat nebo *Vilkut-, jako v litevských vilkùtis, vilkatas, lotyšském vilkacis „vlkodlak“, odvozených od litevského vìlkas a lotyšského vilks „vlk“, viz (Vasmer 1932: 660; Агеева 1989: 188), srov. litevské jezero Vilkãitis, jezero Vilkūtis, řeka Vīlkupis (LUEV: 195, 196). Hydronymum lze vyložit jako „vlčí (řeka)“.

Жукопа – pravostranný přítok Volhy. Hydronymum bylo již dávno a přesvědčivě vysvětleno jako západobaltské složení označující doslova „rybí řeku“: z pruského suckis „ryba“ a ape „řeka“ (Vasmer 1932: 659; Топоров 1962: 46).

Ветожетка – přítok Жукопы, která se vlévá do Volhy. Poprvé v prameni z let 1588–1589: Витожетка nebo Витожотка (ПКРВ: 187, 196, 239, 242, 243, 256). Nejspíše máme před sebou jazykově slavizované baltské složení základů uit- (: litevské vytis „réva, prut, větvička“, lotyšské vitis „úponka, výhonek“) + žiot- (: litevské žiótys „ústí řeky“), které se nejprve vztahovalo k ústí řeky Ветожетки (později rozšířené na celou řeku), jež bylo metaforicky vnímáno jako prut, větev, odbočka (vītis) od hlavní řeky Жукопы. Ветожетка se vlévá do Жукопы v pravém úhlu

152

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

zatáčkou a teče kolmo k Žukopě; snad právě tento specifický fakt místní hydrografie vyvolal vznik takového pojmenování.

Жаберка – přítok Západní Dviny poblíž jejího pramene. Patří do skupiny říčních názvů Žebērė, Žeberė, Žebēris, Žeberikė v Litvě, Zeberiņš, Žebere, Žebere v Lotyšsku. Vanagas uvedené baltismy považuje za nejasné, přesto je spojuje s lotyšským zebers, zebriņš „lasice“ podle (Endzelin 1934: 134). Топоров při analýze hornodvinského Жаберка kromě uvedených baltismů (na Žeber-, Zeber-) uvádí ještě litevské Žēbrė, řeku, Žėbriai, lotyšské Žabrene, latgalské Žabrowka aj., žemaitské Žebra, Žebry, Žebrautė aj., a spojuje je s litevským žēbras „pestrý“, „špinavý“ (Топоров 1995: 22).

Должино – jezero spojené s jezerem Бросно u pramenů Západní Dviny, ztotožňované s jezerem Должехто z roku 1495 (НПК II: 825). Pravděpodobně původně charakterizovalo jezero „zarostlé kopřivami“, srov. nedaleko, 7–8 km jižně, jezero Крапивно. Souvislost s ruským долгий „dlouhý“ je vyloučena nejen kvůli neslovanské podobě raného Должехто, ale i proto, že jezero Должино má podle obrysu kruhový, nikoli protáhlý tvar. Základ Долж- (< *Dъlъ- < baltského *Dilg-) zřejmě souvisí s litevským dilgė „kopřiva“ (LKŽe), litevským jezerem Dilginė (LUEV: 30). Raná varianta Должехто ještě zachovává specifickou podobu baltismu, později nahrazenou „univerzalizovanou“ podobou s příponou -ин-. Formant -ехто pravděpodobně zastírá vzácný hydronymický typ na *-ektis nebo dokonce *-(j)aktis, podobný typu -aktis, který dokládají litevské Vadaktis, řeka (LUEV: 182), s polskou variantou Wodokty a hornodněperským Водоча, řeka (Топоров, Трубачев 1962: 166).

Мариница – jezero v řece Стрелица poblíž pramene Západní Dviny. K roku 1489 – jezero Марищо nebo Морищо: „u Морищо je jezero a od Марища jezera“ (Сб. РИО: 36). Jde pravděpodobně o baltismus, zvláště přijmeme-li jako původní ranou, byť ojedinělou variantu Морищо, blízkou lotyšské řece Mariņa (Endzelīns 1961: 379), latgalskému jezeru Mariņtāles (Zeps 1984: 309), které je spolu s velkým množstvím hydronym na Mar v Pobaltí odvozeno od indoevropského *mar- „stojatá voda, jezero“ (viz výše Марёвка). Srov. také lotyšskou řeku Māra, řeku Mār-upė (Endzelīns 1961: 379) s prodlouženou samohláskou, což by lépe odpovídalo základu Марин tohoto jezerního názvu, stabilně doloženému v pozdějších záznamech. Nelze však vyloučit ani původně slovanský původ názvu Мариница; srov. například novgorodské марь „bažinaté místo“, мары „podlážka z klád na podmáčeném místě“ (НОС: 544).

Веленец – jezero poblíž velkého jezera Лучанское u pramenů Západní Dviny. Základ hydronyma může odkazovat k litevskému velionis, veliónis „mrtvý“, vėlinės „den mrtvých“, lotyšskému veļenieks „mrtvý“ a podobné lexice (podrobněji o ní

Straipsniai / Articles

153

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

Fraenkel 1962: 1218–1219), dále názvy řek Veliuonà, Veliõnka, Veliõnė, jezer Veliuõnis, Vėlỹs, Vėlỹkštis aj. v Litvě, řeka Velupitė, jezero Vellezers aj. v Lotyšsku, které se zpravidla spojují s litevským vẽles, vẽlės „duchové předků“ (Vanagas 1981: 370). Soudě podle hydronyma se u tohoto jezera nebo v jeho blízkosti, na severním břehu jezera Лучан, mohl nacházet pohanský hřbitov Baltů. Tuto hypotézu podporuje existence středověké vesnice poblíž jezera Веленецу s podobně znějícím názvem Вельская (viz níže).

Вельская – vesnice (nebo lokalita?) Toropěckého újezdu z roku 1540 (ПКНЗ 4: 653) poblíž jezera Веленецу. Vykládá se stejně jako sousední Веленецу na základě baltské mytologické lexiky: litevské vėlė „duše zemřelého“, vẽlės, vẽlės, velis, veļi „duchové předků“, tj. označuje polohu poblíž pohřebiště pohanských Baltů.

Долосо – jezero v systému řeky Волкота u pramenů Západní Dviny, podle katastrální knihy z roku 1495 – Долостцо, nebo Долостьцо (НПК II: 813, 815, 816, 817, 823, 825), s hyperkorektním vložením т. Nedávno jsem odůvodnil hypotézu o slovanské plnohlasé adaptaci základu Долос z baltského *Dalbs–, derivátu s příponou –s od slovesa, který nemá oporu v apelativu a pokračuje v litevském dělti ve významu „šikmo ořezávat, tesat, bít, udeřit“ [LKŽė] a v praslovanském *delbti „dlabat, šťourat“. Hydronyma se základem *Dalbs- (sémanticky „to, co je vydlabáno, vyraženo, vyhloubeno“) označovala vodní plochy s tvarem připomínajícím žlab, drážku v trámu vyhloubenou dlátem, což dokonale odpovídá specifice všech takových jezer (podrobná analýza ve Васильев 2021: 118–123).

Долосец – jezero s odtokem do řeky Сермяженка v povodí Lovati. K etymologii viz název jezera Долосо, které se ostatně nachází 4–5 km jižně od jezera Долосец.

Vyšeegolos neboli Vyšeegolas – středověká vesnice uvedená v listině o udělení a vymezení hranic z roku 1483: „[...] od jezera Klščino na Vyšeegolos k hranici Lopastické“ (ДДГ: 292, № 77); pozdější údaje nejsou. Kontext dokumentu umožňuje přibližně lokalizovat Vyšeegolos někam poněkud jižněji od jezera Lopino (o jehož baltském názvu se hovoří výše), na hranici Velilské a Lopastické volosti Novgorodské země. Je pravděpodobná interpretace Vyšeegolos jako kompozitního lituanismu s druhou komponentou lit. -galas „konec, okraj“. Toponymická složení na -galas, -gala jsou v baltských jazycích skutečně běžná: litevské Ariogala, Maisiogala, lotyšské Latgale, Zemgale aj., viz (Топоров, Трубачев 1962: 172). Ve prospěch baltského charakteru Vyšeegolos svědčí i skutečnost, že toponymum bylo podle listiny z roku 1483 připojeno k místu ležícímu na Litevské cestě, tedy snad samotnými Litevci, a bylo zaznamenáno ve 2. polovině 15. století, tudíž nedlouho poté

154

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

co tato oblast ještě patřila k Polsko-litevskému státu. Odtud je zřejmé, proč se litevské -galas nestihlo morfologicky adaptovat v místním slovanském prostředí a zachovalo si dokonce litevskou flexi (-as), ačkoli foneticky bylo zákonitě převedeno do slovanské podoby -голос. Význam „konec, okraj“ lze chápat jako označení rusko-litevské hranice, která v období 14.–15. století skutečně někde v této oblasti probíhala. První část složeniny však není jasná: zdá se, že zde máme „přizpůsobení“ jistého baltského lexikálního základu zvukově podobnému slovanskému Выше- (: вýшв, вы́шина, вы́ше?).

Шатун – jezero u pramenů Západní Dviny, podle knihy Toropěckého újezdu z roku 1540 – Щетун, jinak Щитун, Щутун (ПКНЗ 4: 641, 645, 647, 649, 652, 653). Ranější Щетун zřejmě ukazuje výsledek slovanské palatalizace baltského Sket- (srov. litevské Skėtupis, Sketupỹs v LUEV: 149); tento základ patrně souvisí s litevským skėsti, skẽčia „rozšířit, učinit větším“. Formant -ун pokračuje baltské -ūnas, například v litevských vodních názvech Bijūnas, Verdūnas (LUEV: 18, 191). Podle této verze hydronymum charakterizovalo jezero, které se silně rozlévá a zvětšuje svůj rozměr.

Лучанское – jezero v systému řeky Волкота v povodí Západní Dviny, v raných písemných pramenech z roku 1495 – Лучан, nebo Лучино, Улчан (НПК II: 798, 799, 800 a násl.). Kromě původně slovanského výkladu (od лука „oblouk břehu“) lze považovat za slavizovaný baltismus na *Lanken-, jako litevské Lankėnas, řeka (LUEV: 86), související s litevským lankas „oblouk, obruč; ohyb“ nebo lankà „zátočina“. Jezero Лучанское má klikaté břehy a charakteristické záhyby pobřežní linie.

Závěrem je třeba zdůraznit, že hustá koncentrace toponymických baltismů v omezené oblasti poblíž hornovolžských jezer (přibližně 60 názvů na ploše menší než 4000 km²) působí impozantně. Přítomnost nejen hydronym, ale i názvů vesnic a útvarů reliéfu, jakož i chronologická vrstevnatost – od nejstarších (Руна, Пола a některých dalších) po pozdější, pravděpodobně z období 14.–15. století (Пяуна, Вышеґолос) – svědčí o tisícileté přítomnosti starobaltského obyvatelstva zde. „Baltské shluky“ o takové hustotě nebyly na území Ruska patrně dosud nikde odhaleny, domnívám se však, že by mohly být odhaleny i v některých dalších oblastech, pokud se přistoupí nikoli k širokému regionálnímu, nýbrž k hlubšímu mikroregionálnímu studiu toponymie.

Straipsniai / Articles

155

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

ЛИТЕРАТУРА

Агеева Руфь А. 1989: Гидронимия Русского Северо-Запада как источник культурно-исторической информации, Москва: Наука.

Аникин Александр Е. 2014: Русский этимологический словарь, вып. 8, Москва: Ин-т рус. яз. им. В. В. Виноградова РАН; Ин-т филологии Сибирского отделения РАН.

Васильев Валерий Л. 2008: О проблеме древнебалтийского топонимического наследия на Русском Северо-Западе. – Вопросы языкознания 3, 76–94.

Васильев Валерий Л. 2009: Древнеевропейская гидронимия на Русском Северо-Западе. – Балто-славянские исследования XVIII: Сборник научных трудов, ред. В. В. Иванов, Москва: Языки славянских культур, 262–278.

Васильев Валерий Л. 2012: Славянские топонимические древности Новгородской земли, Москва: Рукописные памятники Древней Руси.

Васильев Валерий Л. 2019: Еще раз о названиях рек Волга, Западная Двина и Днепр. – Вопросы ономастики 16(4), 9–32.

Васильев Валерий Л. 2021: Этимологические заметки о балто-славянской гидронимии исторических Новгородско-Псковских земель (Вселуг, Долосго). – Вопросы ономастики 18(1), 113–127.

Невская Лидия Г. 1977: Балтийская географическая терминология (к семантической типологии), Москва: Наука.

Спорoгис Иван Я. 1888: Географический словарь древней Жомойтской земли XVI столетия, Вильна: Б. и.

Топоров Владимир Н. 1962: Некоторые задачи изучения балтийской топонимии русских территорий. – Вопросы географии, Сб. 58, Москва: Государственное издательство географической литературы, 41–49.

Топоров Владимир Н. 1972: Baltica Подмосковья. – Балто-славянский сборник, Москва: Наука, 217–280.

Топоров Владимир Н. 1988: Балтийский элемент в гидронимии Поочья: I. – Балто-славянские исследования 1986, Москва, 1988, 154–177.

Топоров Владимир Н. 1991: Еще раз о названии Волга. – Studia slavica. Языкознание. Литературоведение. История. История науки. К 80-летию С. Б. Бернштейна, ред. В. Н. Топоров и др., Москва: Ин-т славяноведения и балканистики АН СССР, 47–62.

156

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

Топоров Владимир Н. 1995: О северо-западном локусе балтийской гидронимии (из цикла По окраинам древней Балтики). – Res Balticae 1, Pisa, 13–40.

Топоров Владимир Н. 2000: О балтийском слое русской истории. – Florilegium: К 60-летию Б. Н. Флори, сост. А. А. Турилов, Москва: Языки русской культуры, 349–411.

Топоров Владимир Н. 2001: К вопросу о “новгородско-литовском” пространстве и его языковой характеристике (по материалам XIII–XV веков). – Res Balticae 7, Pisa, 7–22.

Топоров Владимир Н., Трубачев Олег Н. 1962: Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва: Издательство Академии наук СССР.

Фасмер Макс 1987: Этимологический словарь русского языка 3, пер. с нем. и доп. О. Н. Трубачева, Москва: Прогресс.

Blažek Václav 2019: Volga – the first river of Europe. – Acta Linguistica Lituanica 81, 52–96.

Būga Kazimieras 1958: Rinktiniai raštai 1, sud. Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Būga Kazimieras 1961: Rinktiniai raštai 3, sud. Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Endzelin Jānis 1934: Die lettländischen Gewässernamen. – Zeitschrift für slawische Philologie, Bd. 11, H. 1/2, 112–150.

Fraenkel Ernst 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg: Carl Winter. Universitätsverlag; Göttingen: Vandenhoeck + Ruprecht.

Gerullis Georg 1922: Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin, Leipzig: W. de Gruyter.

Karulis Konstantins 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca, sēj. 1–2, Rīgā: Avots.

Endzelins Jānis 1956: Latvijas PSR vietvārdi, d. 1, sēj. 1, Rīga: Latvijas PSR zinātņu Akad. izdevniecība.

Endzelīns Jānis 1961: Latvijas PSR vietvārdi, d. 1, sēj. 2, Rīga: Latvijas PSR zinātņu Akad. izdevniecība.

Mažiulis Vytautas 1996: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Straipsniai / Articles

157

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

Vasmer Max 1932: Beiträge zur historischen Völkerkunde Osteuropas. I. Die Ostgrenze der baltischen Stämme, Berlin: Sitzungsberichte der Preussischen Akademie der Wissenschaften, 637–666.

Vasmer Max 1934: Beiträge zur historischen Völkerkunde Osteuropas. II. Die ehemalige Ausbreitung der Westfinnen in den heutigen slawischen Ländern, Berlin: Sitzungsberichte der Preussischen Akademie der Wissenschaften, 35–440.

Zeps Valdis 1984: The placenames of Latgola. A Dictionary of East Latvian Toponyms, Madison, Wisconsin: Baltic Studies Center.

СОКРАЩЕНИЯ

МГМ-Ост – Материалы Генерального межевания 1770-х гг.: Атлас Осташковского уезда, хранится в Российском государственном архиве древних актов, ф. 1356, оп. 1, № 6003, 6004, ч. 3, 4.

ДДГ – Духовные и договорные грамоты великих и удельных князей XIV–XVI вв., подгот. Л. В. Черепнин, Москва, Ленинград: Издательство АН СССР, 1950.

НОС – Новгородский областной словарь, изд. подгот. А. Н. Левичкин, С. А. Мызников, Санкт-Петербург: Наука, 2010.

НПК – Новгородские писцовые книги, в 6 т., Санкт-Петербург: Типография Безобразова, 1859–1910.

НПЛ – Новгородская первая летопись старшего и младшего изводов, подгот. А. И. Цепковым, Рязань: Александрия: Уз5орочье, 2001.

ПКНЗ – Писцовые книги Новгородской земли, в 5 т., сост. К. В. Баранов, Москва, Санкт-Петербург: Археографический центр, Древлехранилище, “Дмитрий Буланин”, 1999–2004.

ПКРВ – Писцовая приправочная книга 1588–1589 годов уезда Ржевы Володимеровой (половина князя Дмитрия Ивановича), подгот. А. А. Фролов, Москва, Санкт-Петербург: Альянс–Архео, 2015.

Сб. РИО – Сборник императорского Русского исторического общества. Т. 35: Памятники дипломатических сношений Московского государства с польско-Литовским, кн. 1: с 1487 по 1533 год, Санкт-Петербург: Типография Ф. Елеонского и К°, 1882.

СРНГ – Словарь русских народных говоров, гл. ред. Ф. П. Филин, Ф. П. Сороколетов, С. А. Мызников, тт. 1–51, Москва, Ленинград / Санкт-Петербург: Наука, 1965–2019.

158

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Toponymic Baltisms near the Upper Volga Lakes

ТСГТО – Тематический словарь говоров Тверской области, в 5-ти вып., гл. ред. Т. В. Кириллова, Тверь: ТвГУ, 2003–2006.

HW – Hydronimia Wisły. Cz. I: Wykaz nazw w układzie hydrograficznym, pod red. P. Zwolińskiego, Wrocław-Warszawa-Kraków: Zakład narodowy im. Ossolińskich, 1965.

LUEV – Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, atsak. red. E. Grinaveckienė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1963.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20 (1941–2002), red. kolegija G. Naktinienė, J. Paulauskas, R. Petrokienė, V. Vitkauskas, J. Zabarskaitė, vyr. red. G. Naktinienė, e. variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008 (atnaujinta versija, 2017). Available at: http://www.lkz.lt.

Toponiminiai baltizmai Volgos aukštupio ežerų baseine

SANTRAUKA

Straipsnis skirtas baltiškos kilmės toponimų (daugiausia hidronimų) etimologinei analizei. Šie toponimai yra lokalizuoti prie Volgos aukštupio ežerų baseino ir į vakarus nuo jo – iki pat Polos ir Vakarų Dvinos upių ištakų. Šiame mikroregione, kurį sudaro kvadrato formos teritorija su maždaug 60 km ilgio kraštinėmis, buvo rasta ir išanalizuota apie 60 toponiminių baltizmų: Sterž, Stergut, Verkhity Bol’s iye ir Verkhity Mal yye, Vselug, Peno, Volga, Persyanka, Meslinka, Stabyonka, Maryovka, Rtitsa, Runa (Volgos intakas) ir Runa (Polos intakas), Šeš, Polovskoye, Poloviž’ma, Polovizna, Ku’, Kutevka, Kudino, Mossovitsa, Netes’ma, Sinčina, Kolša, Skorbino, Lopino, Mizgutnya, Demontso, Indeno, Pola, Polynets, Silin, Pyauna, Paynitsa, Iligovskoye, Iligovka, Ilkino, Ordonikol’skoye, Isnya, Tinitskoye, Orlinskoye, Yerlykhan, Ornevka, Otolovo, Govšitsa, Steklino, Volkota, Žukopa, Vetožetka, Žaberka, Dolžino, Marinitsa, Velenets, Velskaya, Dolosso, Dolosets, Vyšegolos, Šatun, Lučanskoye. Straipsnyje pateikti baltizmai – tai upių, ežerų, kaimų ir vietovių pavadinimai.

Įteikta 2021 m. rugpjūčio 31 d.

VALERY LEONIDOVICH VASILYEV

Yaroslav-the-Wise Novgorod State University Bolshaya Sankt-Peterburgskaya str. 41, Veliky Novgorod, 173003, Russia [email protected]

Straipsniai / Articles

159