TOMÁŠ HOSKOVEC

Pražský lingvistický kroužek

ORCID id: orcid.org/0000-0002-1207-5582

Oblasti vědeckého výzkumu: obecná a srovnávací jazykověda, baltistika, indoevropeistika, všezahrnující filologie, strukturalismus, sémiologie.

DOI: doi.org/10.35321/all85-06

LITHUANICA ALITER: UPLATNĚNÍ VŠEZAHRNující FILOLOGIE V LITUANISTICE

Lithuanica aliter: Všezahrnující filologie aplikovaná na baltistiku

ANOTACE

Autor na základě knihy Ilji Lemeškina Lithuanica aliter (2019) vysvětluje, co je všezahrnující filologie rozvíjená současným Pražským lingvistickým kroužkem, a ukazuje, jak se uplatňuje ve výzkumu baltistiky. Ačkoli je její záběr omezen na 16. století a první polovinu 17. století, její uplatnění vždy probíhá systematicky v kontextu celé evropské kultury s přihlédnutím nejen ke korpusům textů „baltských“ jazyků (v genetickém smyslu).

KLÍČOVÁ SLOVA: všezahrnující filologie, funkční strukturalismus, srovnávací jazykověda, baltské jazyky, lituanistika, prutenistika.

ANNOTATION

Autor při referování o knize Ilji Lemeškina Lithuanica aliter a jejím důkladném hodnocení (Lemeškin 2019) vysvětluje program všezahrnující filologie, jak byl rozpracován v současném Pražském lingvistickém kroužku, a nastiňuje, jak by měla všezahrnující filologie přistupovat – přirozeně v evropském kulturně-historickém rámci, i když omezena na 16^th. a první polovinu 17^th. století – k celé materiální základně baltistiky, která by sama o sobě nikdy neměla být omezena pouze na geneticky baltské jazyky.

KLÍČOVÁ SLOVA: všezahrnující filologie, funkční strukturalismus, srovnávací jazykověda, baltské jazyky, litevština, stará pruština.

Straipsniai / Articles

117

TOMÁŠ HOSKOVEC

I.

Billėmai bhe ersinnimai (dále jen BBE) je název edice, v níž vyšla monografie Ilji Lemeškina Lithuanica aliter a byla označena číslem dvě (Lemeškin 2019). V roce 2015 vyšlo v nakladatelství Vaga jako první v pořadí dílo Studies in Old Prussian, jehož autorem je William Riegel Schmalstieg (Schmalstieg William Riegel) a k vydání je pečlivě připravil Pietro Umberto Dini (Schmalstieg 2015). Obě díla mají tentýž grafický styl (včetně detailů) a vyznačují se vysokou kulturou knižní vydavatelské práce. Skutečnost, že první dílo vyšlo v nakladatelství Vaga, zatímco druhé vydal Litevský jazykový institut, je třeba hodnotit jako organizační náhodu: nejdůležitější je publikační jednota edice BBE.

Co znamená tento podivný název? Je to umělý jazykový útvar složený z autentických forem pruských slov. Spojka bhe je v památkách pruského jazyka použita více než čtyřistakrát, a není se čemu divit: znamená jednoduše „a“. Slova billėmai ir ersinnimai jsou naopak hapax legomena: billėmai (III 13¹¹₋₁₅) se nachází pouze v pasáži „Všemohoucí milosrdný Bože a Otče, vyslovujeme ti chválu a dík“ (Mažiulis 1981: 238); ersinnimai je jedinýkrát použito v záporné podobě – ni ersinnimai – v pasáži „před Bohem se musíš přiznat vinným ze všech hříchů, také z těch, které rovněž neznáme“ (Mažiulis 1981: 148). V předmluvě prvního svazku je spojení billėmai bhe ersinnimai přeloženo jako „mluvíme a poznáváme“ a vysvětleno takto: „mluvíme o vlastní kultuře a poznáváme podíl světové kultury na zkoumání naší kultury“ (BBE I = Schmalstieg 2015: 3). Cíl je tedy jasně vymezen: vykročit z úzkého jazykového prostředí do široké kulturní oblasti.

Není známo ani to, zda se již připravuje třetí svazek, ani o čem bude pojednávat, lze však s radostí konstatovat, že oba svazky – I i II – samy o sobě zajímavě naplňují význam zmíněného spojení dvou sloves staré pruštiny: číslo I, Studies in Old Prussian, s podtitulem A critical review of the relevant literature in the field from 1975 until 2005, skutečně shrnuje, co se o staré pruštině v posledních desetiletích říkalo, resp. psalo; číslo II, Lithuanica aliter (bez podtitulu), ukazuje, jak by měl být materiál staré pruštiny zkoumán jinak (latinsky aliter), tedy nově a náležitě, v měřítku vazeb celé evropské kultury. K této odlišnosti patří i skutečnost, že kniha, která systematicky zkoumá památky (staré) pruštiny, se nejmenuje Pruthenica, jak bychom očekávali, nýbrž Lithuanica. Vysvětlení pravděpodobně vyplyne na konci tohoto článku.

Dále budeme starou pruštinu označovat jednoduše jako „prušštinu“: žádná střední ani nová pruština neexistuje. V prvním svazku BBE se používá anglický útvar Old Prussian – kalk německého slova altpreußisch, přičemž samo německé slovo

118

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

bylo do jazykovědy zavedeno v době, kdy bylo v němčině nutné odlišit je od politického – státního preußisch. Autor druhého svazku BBE používá v litevštině pojem prūsų kalba.

Korpus památek pruského jazyka je nepatrný: basilejský a krétský kolofon, elbingský a Grünavův slovník, dvě vydání luterského katechismu a Lutherův Enchiridion. Tím jsou vyčerpány pruské texty, které byly záměrně vytvořeny tak, aby fungovaly v pruském jazyce a staly se zaznamenanými prostředky kolektivních komunikačních aktů. Za náhodné jazykové památky je třeba považovat glosy nacházené v rukopisech od 13. do 16. století a příklady uváděné v knihách o Prusech věnovaných vlastivědě, vydávaných v 16.–18. století. Ani první, ani druhé nebyly přímo určeny jazykové komunikaci. První vznikly jako osobní poznámky vlastníka či uživatele knihy^¹; druhé, shromažďované z důvodů sběratelství kuriozit a starožitností, měly pozvednout prestiž spisovatele, který kraj popsal. Do zvláštní kategorie památek pruského jazyka patří osobní a místní jména nalezená v archivních pramenech^².

Tradiční lingvistický pohled, který převládal od 19. století, považoval veškerý tento materiál, zejména ve starém indoevropském jazyce, ještě starším než litevština, jež sama byla pokládána za vzor starobylosti, za pozůstatky. Příklady pruského jazyka představovaly konstrukce předkládané jako rekonstrukce indoevropského jazyka, zatímco obsah samotných památek pruského jazyka byl zcela opomíjen. Zkušenost posledních desetiletí, jak ukazuje svazek BBE Williama R. Schmalstiega, se od praxe používané před sto lety v zásadě neliší, avšak příznačné a zároveň potěšitelné je, že památky pruského jazyka jsou dnes z hlediska kvality a spolehlivosti hodnoceny mnohem obezřetněji.

Svazek Ilji Lemeškina BBE posouvá samotnou metodu zkoumání zmíněných památek na kvalitativně vyšší úroveň. Lemeškin zkoumá pouze intencionální památky, tj. takové, které z komunikačních důvodů vznikly podle určitého předchozího záměru (intentio), a zkoumá je všechny: nahlíží na ně v evropském kontextu a přihlíží k jejich funkčně-komunikačnímu účelu i kulturně-historickému žánru. Vědec tak přirozeně pokračuje v rozvíjení programu formulovaného již dříve: chápat památky starých jazyků jako texty, tj. kulturně-historické události, které vznikly v určitém prostředí k určitému účelu, v souladu s určitými

^¹ To platí i o dochovaném fragmentu Otčenáše z počátku 15. století (Mikalauskaitė 1938: 102–106; Blažienė 2015: 14–49). Skutečnost, že takový zápis vznikl, nepochybně svědčí o potřebě společnosti mít základní křesťanský text v ustálené podobě, nicméně to nemění fakt, že zápis pořídila soukromá osoba – pravděpodobně kněz nebo mnich – na předmětu, který jí osobně patřil a byl určen k osobnímu užívání.

^² K novému a aliter zkoumání materiálu pruských vlastních jmen významně přispěla Grasilda Blažienė (Blažienė 2000, 2005, 2010).

Straipsniai / Articles

119

TOMÁŠ HOSKOVEC

skutečnými tehdy platnými společenskými normami. To, že v baltistice resp. indoevropeistice to stále zní revolučně, svědčí pouze o ustrnutí mrtvé praxe. Je žádoucí, aby se takový přístup stal běžným³.

II.

Začíná se kolofony. Tento žánr je v baltistice nový: basilejský kolofon byl nalezen teprve roku 1974, krétský dokonce až roku 1992. První zásluha I. Lemeškina spočívá v tom, že bez váhání uznává kolofon za samostatný žánr, který nemá s glosami nic společného. Glosa je poznámka v dávno (dříve) dokončené knize, vepsaná osobou, která tuto knihu užívá. Kolofon je tvůrčí akt, jímž se završuje vznik knihy. Je třeba mít na paměti, že před vznikem knihtisku znamenalo pořízení knihy objednat u určité osoby opsání určitého textu. Z prestižních důvodů, což objednávku samozřejmě prodražovalo, bylo možné najmout jiného člověka, aby opis ilustroval; naproti tomu sestavení kodexu a jeho svázání nebyly tak důležitými ani nákladnými záležitostmi.

Středověká rukopisná kniha zpravidla nemá titulní list a v kodexech bývá svázána společně s různými jinými knihami. Určitou knihu v nesourodém svazku pomáhá identifikovat incipitas [lat. incipit – „zde začíná“], jímž kniha začíná, a explicitas [lat. explicit – „zde končí“] nebo kolofon [řec. κολοφῶν – „vrchol, završení“], jímž kniha končí. A právě na konci knihy – a pouze zde! – se může odhalit osobnost jednotlivého opisovače: učenec, do té doby anonymní, uvede, kdy svou práci dokončil, podepíše se a připojí odůvodněné situační prohlášení, které nemá nic společného s odkazy na obsah knihy. Ani to nestačí: v kontrastu s univerzální latinou, v níž byla kniha napsána, často připojí nějaký podivný, exotický jazyk nesrozumitelný místním obyvatelům. Tak vznikly pruské kolofony: středověký intelektuál pocházející z Pruska je vytvořil nikoli ve své vlasti,

³ Připomeňme revoluční autorův přínos v knize Sovijaus sakmė ir 1262 metų chronografas (Lemeškin 2009). Dobře známé vyprávění o litevském pohanství, které baltisté již dávno vyčlenili z jedné kroniky napsané církevní slovanštinou, I. Lemeškin jako první přečetl v kontextu celého chronografu. To vedlo k tomu, že na jiných místech téhož díla objevil jeho funkční a strukturální paralely, o nichž nikdo předtím neuvažoval, a mohl chronograf, pro baltisty sám o sobě nezajímavý, interpretovat jako gesto mimořádného významu pro tvorbu státnosti, jímž byla kultura nedávno zaniklé Kyjevské Rusi poprvé vědomě předána do služeb Litevského velkoknížectví.

120

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

nikoli v sousední zemi, nýbrž skutečně velmi daleko – jednou v Toskánsku, podruhé na Krétě (kterou tehdy spravovali Benátčané).

I. Lemeškin upozorňuje na to, že objev obou pruských kolofonů není náhodný, nýbrž přirozený důsledek systematické moderní katalogizace středověkých latinských kodexů. Buďme připraveni na to, že jich bude nalezeno více, a smiřme se s tím, že ze všech baltských jazyků se ve středověkých kolofonech objeví právě pruština, nikoli litevština či lotyština. Po kritickém zhodnocení všeho, co bylo o kolofonech dosud publikováno, a po podrobné analýze kolofonů v kontextu zkoumaných rukopisných pramenů (žánru kolofonu) – včetně identifikace folklorních děl a jejího zdůvodnění srovnávacím baltsko-slovanským materiálem, což je třeba považovat za další autorovu originální zásluhu – dospívá I. Lemeškin k následující všezahrnující interpretaci.

• Basilejský kolofon, nazvaný podle místa, kde byl nalezen, byl napsán v Sieně v noci z 5. na 6. ledna 1369 [během vigilie Tří králů]. Jeho pruská část je vánoční koleda Tří králů, v níž je oslovena místní osoba – ze Sieny, Toskánska, Itálie – jménem Antonio Bonachi. Knihu i kolofon, jímž je kniha zakončena, traktát francouzského učence Mikuláše Oresma (≈ 1322–1382) Questiones metheororum, opsal nejmenovaný Prus z doprovodu litevského knížete Butauta-Henrika, který v letech 1368–1369 provázel císaře Karla IV. na jeho triumfální cestě Itálií. I. Lemeškin podrobně pojednává o Butautovi a skupině pruských intelektuálů, která ho doprovázela: uvádí i další kolofony, v nichž se pruský intelektuál podepsal vlastním jménem, aniž v nich použil rodnou pruštinu. Rád bych k tomu dodal, že skutečnost, že se opisovač v basilejském kolofonu nepodepsal – což je zjevné a nepochybně vědomé porušení pravidel žánru – souzní s tím, že v pruské části kolofonu, vánoční písni, oslovuje jménem určitou osobu, Itala Antonia Bonachiho, který je tak namísto opisovače spojen (jako objednavatel opisu nebo vlastník knihy) s dokončenou knihou.

• Krétský kolofon vznikl 12. listopadu 1440 ve městě Chania. Je jím zakončen traktát italského humanisty Pavla Benátského (≈ 1368–1428/1429) Logica parva. V pruské části kolofonu se hovoří o maijos, tj. obřadech stavění máje a vyhánění dobytka na první jarní pastvinu. Německý opisovač Petrus Wickerau sám prusky neuměl, a proto opsal pruský text s chybami. I. Lemeškin jej na základě důkladné znalosti folklorních děl a jejich poetiky přesvědčivě rekonstruuje a interpretuje. Heuristický význam krétského kolofonu spočívá v tom, že svědčí o hodnotě protografu: Wickerau se domníval, že je nutné opsat i jemu nesrozumitelnou pruskou část, která byla v původním kolofonu; písaři obvykle kolofony opisovaných děl nekopírovali, nýbrž vytvářeli vlastní. O jakém protografu se tedy v roce 1440 na Krétě mluví? Je to kniha, kterou vlastnil, nebo snad dokonce sám opsal Prus Petrus Turnau, pražský

Straipsniai / Articles

121

TOMÁŠ HOSKOVEC

chovanec univerzity a stoupenec českých husitů. Roku 1422 strávil několik měsíců na Krétě, právě v Chanii, a po návratu do husitské Prahy napsal latinskou zprávu o řecké církvi. Osud a cesty Petra Turnaua jsou podrobně popsány v inkvizičním spise. Proces proti němu byl zahájen roku 1425 a stál ho život. Při pohledu na Evropu zkoumaného období lze konstatovat, že Petrus Turnau je skutečně jediným v dokumentech doloženým Prusem, který se v daném období pobýval ve vzdálené Krétě.

Basilejský kolofon stejně jako exotickou část krétského kolofonu vytvořili pruští intelektuálové, kteří opisovali nejmodernější vědecká díla dosud žijících současníků: nešlo o texty kanonické, nýbrž spíše buřičské. Jejich opisovači pracovali pro výlučný, jasně profilovaný okruh zájemců, a proto sami museli být mimořádně dobře obeznámeni s nejnovějšími vědeckými výsledky. V Evropě druhé poloviny 14. a počátku 15. století tedy žili Baltové, totiž Prusové, kteří nejen studovali na evropských univerzitách, ale také patřili k transnacionální republice evropských intelektuálů. Kdo to byl? Kde a z jakých příjmů žili?

1. Lemeškin zjišťuje, že anonymním autorem basilejského kolofonu byl vzdělaný Prus z družiny litevského velkoknížete Kęstutiseho syna Butauta. Žil s ním v Praze a doprovázel ho na cestách po Evropě. Ve 14. století se vzdělaným Baltem v latině mohl stát pouze Prus. Dostatečně silný etnický baltský měšťanský stav existoval pouze v Prusku, které bylo rovněž uznáno za součást latinské Evropy. K latinské Evropě patřilo i Livonsko, avšak demograficky bylo mnohem slabší a etnicky baltský měšťanský stav tam prakticky neexistoval. Litva, demograficky nejsilnější ze všech baltských zemí, byla pro latinskou Evropu stále pohanská, což se změnilo teprve na samém konci 14. století: za symbolickou událost lze považovat založení litevské koleje na Pražské univerzitě roku 1397.

Petrus Turnau, tvůrce či adresát pruské části krétského kolofonu⁴, již náleží k jiné Praze, k intelektuální Praze reformačního charakteru, opět evropské dimenze. Turnau studoval na partikularistických školách v Prusku a Lužici, filozofii v Praze a právo v Boloni. Po pobytu na Krétě se přes Benátky vrátil do Prahy, kde chtěl zahájit akademickou kariéru, ale neuspěl. Zkoušel štěstí ve Slezsku a nakonec svou učitelskou dráhu završil na katedrální škole ve Špýru v Horní Falci. Tam byl souzen a roku 1425 upálen inkvizicí za svou reformační orientaci a veřejné hlásání husitských idejí. Latinská zpráva o řecké církvi, kterou napsal v Praze roku 1423, má

⁴ Kterou z těchto rolí – tvůrce, nebo příjemce – Petr Turnau v originále zastával, nelze rozhodnout. Důležité je pouze to, že Turnau v každém případě patřil k výlučnému klubu pruských intelektuálů, kteří si v odborně opisovaných knihách vyměňovali hravé zprávy po celé Evropě.

122

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

být interpretována s ohledem na široký zájem husitských intelektuálů o alternativní křesťanské praktiky.

Intelektuál baltského původu Petr Turnau je jedním z posledních pražských Prusů: husitská Praha se v baltském prostoru již zřetelně orientovala na Litvu. Etnicky pruští lidé patřili k Praze druhé poloviny 14. století, která jim tehdy poskytovala mimořádné podmínky. Působil zde nový univerzitní celek založený roku 1348. Bylo to hlavní město latinské Evropy – trvalé sídlo císařů Svaté říše římské Karla a Václava⁵. Pro svobodné pruské mladíky byla Pražská univerzita nejbližší a přirozeně dostupná podle místa bydliště. I. Lemeškin nachází v matrikách filozofické a právnické fakulty množství studentů, kteří se spontánně podepisovali jako Prusové (seznamy dalších fakult – lékařské a teologické – se nedochovaly). Kromě toho v Praze od roku 1365 sídlil „litevský král ve vyhnanství“ Butautas-Henrikas, syn vládnoucího velkoknížete Kęstutise, synovec vládnoucího velkoknížete Algirdase, proti nimž se politicky vzbouřil. Emigrant Butautas byl v Královci pokřtěn jako katolík a po neúspěchu vojenských akcí v Litvě uprchl do Prahy k císaři Svaté říše římské⁶, jehož tehdejší manželka Alžběta Pomořanská byla (za příznivých okolností) dcerou jeho sestřenice, tedy Butautovou blízkou příbuznou.

Butautas-Henrikas byl v Praze přímo spojen s císařem a doprovázel ho nejen na cestě Itálií v letech 1368–1369. Nepochybně měl vlastní politický program orientovaný na Evropu. Butautas-Henrikas udržoval v Praze dvůr, a protože jako exulant neměl žádnou vojenskou moc, musel se tím spíše spoléhat na dvořany-diplomaty. Čechů s evropským vzděláním v jeho okolí nebylo, vzdělaných Prusů však byl dostatek, zejména v Praze. Bylo přirozené, že se Butautas obracel právě na ně: jazykově i kulturně mu byli nejbližší. I. Lemeškin uvádí údaje o tom, kolik Prusů bylo v sedmdesátých letech mezi pražskými měšťany a jak významné funkce zastávali. Snad nejvýmluvnějším příkladem je, že když se roku 1390 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, po králi druhá nejmocnější postava v zemi, cítil na prahu smrti, přišel ho vyzpovídat a udělit mu poslední pomazání „kněz Petr, zvaný Prus“.

V rámci filologického výzkumu zahrnujícího celou Evropu badatel odhalil, že skutečné dějiny Butautova života se shodují s příběhem německé veršované skladby ze 14. století, poprvé

⁵ Podle jména byl Karel Lucemburský prvním českým králem, jako císař Svaté říše římské však byl čtvrtým; Václav Lucemburský byl čtvrtým českým králem a prvním císařem Svaté říše římské.

⁶ Jak známo, od události, kdy císař Karel roku 1358 vyslal svého osobního posla, pražského arcibiskupa, k nově nastoupivším vládnoucím velkoknížatům s velkorysou politickou nabídkou, uplynulo jen málo času. Bohužel se tehdy nedočkal jejich souhlasu.

Straipsniai / Articles

123

TOMÁŠ HOSKOVEC

vydaného roku 1826 pod názvem Littauer, s literárním zpracováním poslední třetiny. Roku 1899 připsali germanisté autorství této básně Schondochovi (Schondochovi), který napsal báseň Königin von Frankreich. To jen potvrzuje, že Litevec Butautas byl v exilu v Praze v Evropě dobře známou a významnou osobností. Při hledání stop Butauta-Henrika a jeho okolí činí I. Lemeškin významný historický a archeologický objev. Badatel zjistil, že je známo, kde byl Butautas v Praze pohřben, že je pohřben v témže hrobě, v němž předtím spočinul jeho bratr Survila-Janas (o němž se až dosud nevědělo), a že tento hrob zůstal nedotčen. Nic nebrání archeologickému průzkumu tohoto místa. Jde o událost významnou v evropském měřítku, neboť jde o jedinečnou a nejstarší doloženou antropologickou a genetickou stopu, o pozůstatky vládnoucího rodu Gediminovců, z něhož vzešli litevští, polští, čeští a uherští Jagellonci.

Pozornost si zaslouží ještě jedna evropská historická souvislost. Butautův syn Vaidutis – v době povstání svého mladého otce ještě novorozenec – zůstal s matkou v Litvě, kde vyrůstal a byl vychováván na dvoře svého děda Kęstutise. Když dospěl, uprchl za otcem do Prahy. Cestou se dozvěděl, že jeho otec právě zemřel na mor, který tehdy zachvátil Prahu, a proto pokračoval dál do Paříže. Tam dokončil univerzitu; odtud si ho jeho strýc Jogaila, Butautův bratranec, pozdější polský král, pozval do Krakova, aby vedl tamní univerzitu. Litevec Butautas do své politické služby přijímal pruské intelektuály, protože litevští intelektuálové tehdy ještě neexistovali; jeho vlastní syn Vaidutis byl prvním etnickým Litevcem – evropským intelektuálem, který vstoupil do politických služeb polského krále.

III.

Do zcela jiného světa uvádějí památky německo-pruského lexikografického žánru. Elbingský a Grünavův slovník byly napsány v Prusku, jejich historie a osud však byly odlišné. Elbingský slovník je znám podle jediného opisu z Codex Neumannianus⁷. Ten se do knihovny města Elblągu dostal jako pozůstalost váženého místního občana Abrahama Griniūnavase (1740–1823), sběratele knih a starožitností, a především představitele slavného kupeckého rodu s dlouhou historií. Samotný kodex z poloviny 15. století je kopií staršího originálu. Grünavův slovníček zase pochází z Preußische Chronik. Historické události Simon Grunau (≈ 1470–1530/1537) popsal až do let 1529–1530, dále

^⁷ Kodex je pojmenován po Ferdinandu Neumannovi, který jej jako první popsal roku 1825 v elbingské knihovně.

124

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

kronikář svou kompilaci až do konce života doplňoval a aktualizoval. Autor byl svědkem zásadních proměn své doby (sekularizace Řádu německých rytířů, zavedení luterství jako státního náboženství v Prusku), proto se Grünauova kronika stala důležitým pramenem pruských dějin a byla opakovaně vydávána i různě přepracovávána. Proto se stalo, že lexikografická příloha Kroniky existuje v několika variantách: německo-pruské, prusko-německé, prusko-latinské. Elbingský i Grünavův slovník jsou však pouze neživé opisy mnohem starších děl.

Skutečnost, že Codex Neumannianus je sestaven ze tří právních sbírek a nakonec ze slovníku, příliš přímo vybízela k domněnce, že kniha byla původně používána u soudu (Bezzenberger 1874: 1225; Trautmann 1910: XXIV–XXV). Elbląg byl skutečně sídlem komturie řádu, avšak struktura slovníku a jeho lexikální zdroje takovému účelu neodpovídají. I. Lemeškin předkládá jiné, širší a mnohem přesvědčivější vysvětlení, založené na jazykové praxi Hanzy, dobře doložené již od 13. století.

Hanza byla rozvinutou obchodní sítí v Severním a Baltském moři, což vedlo k četnému a systematicky probíhajícímu mezijazykovému kontaktu. Dolnoněmčina, hlavní jazyk hanzovního svazu, byla ve XIII.–XIV. století stále blízká jak severním jazykům (které se teprve postupně diferencovaly podle státních útvarů Dánska, Švédska a Norska), tak nizozemským jazykům (které naopak nebyly ovlivněny utvářením států) a snad dokonce i oběma angličtinám (existovaly dva odlišné standardy spojené se samostatnými královstvími Anglie a Skotska). Zároveň se Hanzeaté museli setkávat i s jazyky nepříbuznými: s francouzštinou (severní, langue d’oïl) na západě a ruštinou (opět severní) na východě. Francouzština, prestižní jazyk vysoké literatury a panovnických dvorů, již tehdy měla rozvinutý systém výuky a šíření jazyka. Dolnoněmečtí kupci se spřízněné germánské jazyky učili tak, že posílali své syny do rodin, s nimiž byli v jiných hanzovních městech spojeni obchodními vztahy, aby přímo přivykli místnímu jazyku. Podobně se postupovalo i v jiných případech, kdy němečtí šlechtici posílali své syny na dvory, kde se mluvilo francouzsky. Stejná praxe se však uplatňovala i v ruských hanzovních městech – v Novgorodu a Pskově. I. Lemeškin cituje tehdejší právní normy upravující vysílání jazykových žáků do Ruska (například mladík nesměl být starší než dvacet let), jakož i rukopisné Ruské knížky, které byly za tímto účelem sestavovány a šířeny (šlo o tematicky uspořádané německo-ruské slovníky, v nichž se objevovaly i konverzace). Autor pojednává o všech třech dochovaných Ruských knížkách a odhaluje jejich strukturální totožnost a příbuznost s oběma pruskými slovníky.

V Prusku ovládaném Řádem německých rytířů žilo mnoho baltských měšťanů, navíc byli ekonomicky silní: jinak bychom nedokázali vysvětlit, odkud se objevily tyto

Straipsniai / Articles

125

TOMÁŠ HOSKOVEC

desítky – skutečně asi dvě stovky – pruských mladíků zapsaných na evropské univerzity. Takoví obyvatelé byli přitažliví i pro Hanzu, a proto se kupcům vyplatilo naučit se pruský jazyk. Právě za těchto podmínek vzniká prostor i pro právní kontext elbinského slovníku. Roku 1246 získal Elbląg lübecké právo, které nebylo příznivé místnímu vládnoucímu Řádu německých rytířů, neboť vyňalo elblągský přístav a město z jeho jurisdikce a spojilo je s mezinárodním obchodním právem hanzovního svazu. Právě lübecké právo také zákonně jasně upravovalo institut jazykového žáka. V celém Codex Neumannianus tvoří první a největší část lübecké právo (s. 100); poté byly připojeny další právní kodexy užívané v regionu, polský (s. 70) a pruský (s. 20), a nakonec německo-pruský slovník (s. 17). Všechny části tvořící tento soubor byly naposledy přepsány v polovině XV. století. Pokud bychom přihlédli k tomu, že Codex Neumannianus byl až do roku 1823 ve vlastnictví jedné staré kupecké rodiny, lze předpokládat, že jen stěží mohl být knihou, podle níž se řídil komtur Řádu. Mnohem pravděpodobnější je, že šlo o dědičnou a archivovanou relikvii hluboké minulosti rodiny patřící k hanzovnímu svazu a zabývající se mezinárodním obchodem.

Pruské knížky, podobně jako Ruské knížky z Novgorodu a Pskova, začaly vznikat od XIII. století a po dobu, kdy byly používány k určenému účelu, byly neustále přepisovány, přičemž se pokaždé měnily a doplňovaly. Z jazykového hlediska byly ruské knížky potřebné ještě dlouho. Svědčí o tom tři dochované opisy stále užívaného díla, pořízené nezávisle na sobě v letech 1546–1607. V té době již pruská města byla bohužel dávno poněmčena nebo popolštěna. Pruský jazyk byl ještě živý mezi rolníky, tj. daleko od sféry zájmů hanzovních kupců. Pruské slovníky se dochovaly do naší doby pouze jako mrtvé opisy mrtvého lexikografického díla: spořádaný německý kupec z poloviny XV. století nechává přepsat archiválii, která byla považována za rodinný majetek, a možná i za rodinnou chloubu^⁸. Mnich dokumentující revoluční proměny první poloviny XVI. století, které přinesly náboženský, politický a ekonomický rozkvět německého jazyka, pociťoval potřebu ukázat, že místní pruský jazyk se od němčiny značně liší, a aby to doložil, přepsal něco ze starobylé „pruské knížky“, jednoho z dostupných pramenů.

^{⁸ Kol} Pruská knížka byla užitečná, měla konkurenční výhodu, a proto ji kupecká rodina chránila a nedovolovala, aby volně přecházela z ruky do ruky. Podobnou konkurenční výhodou bylo i vlastnictví kopií právních kodexů míst, která rodině patřila a s nimiž obchodovala.

126

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

IV.

Posledním souborem intencionálních památek pruského jazyka jsou tištěné knihy XVI. století. I. Lemeškin správně poznamenává, že knižní produkce tehdejšího Pruského vévodství je důležitá, přímo zásadní pro všechny tři baltské jazyky – pruský, litevský a lotyšský. Bohužel při hodnocení autorovy práce s tímto materiálem patrně musíme připustit, že Lithuanica aliter ještě není knihou, která by jediným gestem začlenila i objevy této oblasti do nové svébytné celistvosti, avšak právě takovou knihu-prolegomena (filologickou, s podrobnou částí také o vícejazyčných pruských a Litevskému velkoknížectví náležejících tiscích) lze očekávat právě od kolegy I. Lemeškina⁹. Vývoj vzniku baltských tisků XIV.–XVI. století je v knize Lithuanica aliter uveden správně (1. kapitola), bohužel však pouze obecně. Heuristický potenciál, tj. skutečnost, že Pruské vévodství mělo od samého počátku státní monopol na tisk, zůstává pouze náznakem. J. Lemeškin se v knize Lithuanica aliter omezuje na dvě samostatné a věcné otázky (6. a 7. kapitola), které jsou z hlediska celku vedlejší, aniž by dostatečně odůvodnil, proč se jimi zabývá. V uvedených (posledních) kapitolách se pojednává o dvou tištěných katechismech, které jsou mezi baltskými tisky výjimečné tím, že v nich na rozdíl od tehdejší praxe není uvedeno příjmení autora: Pruský katechismus vydaný roku 1545 v Královci (téhož roku vyšlo druhé, opravené vydání) a Litevský katechismus vydaný roku 1547 rovněž v Královci. Největší pozornost je věnována otázce autorství.

Kniha z roku 1547 Lietuviškasis katekizmas se nazývá Mažvydova poté, co Jan Safarewicz v řádku litevské předmluvy rozpoznal akrostich MARTĪNVS MASVĪDJVS, tedy jméno historické osobnosti (Safarewicz 1939). Mažvydas po roce 1547 vydal pod svým jménem několik tisků; knihy, v nichž je jasně uveden jako autor, vycházely i po jeho smrti. Ještě za svého života vydal Mažvydas v roce 1559 „anonymně“ další knihu – Forma chriẽstima, v níž se rovněž podepsal akrostichem (ten také objevil ve 20. století polský vědec – Jan Safarewicz (Safarewicz Jan) v roce 1946).

I. Lemeškin nesouhlasí se závěrem J. Safarewicze, že akrostichy Martyna Mažvyda jsou nedokonalé: nezačínají prvním veršem nebo obsahují nadbytečná písmena. Protože se na M. Mažvydase dívá jako na plnohodnotného evropsky vzdělaného humanistu XVI. století, znalého a dodržujícího kulturní konvence a normy své doby, interpretuje také zdánlivě nevhodná, nadbytečná písmena. Grafémy S a M, které podle J. Safarewicze „kazí“ tisk z roku 1559.

⁹ Takovou knihu, monografii I. Lemeškina Baltistika в перспективе целостной филологии / Baltistika visuminės filologijos požiūriu / Baltistika v pojetí celostní filologie, plánuje Pražský lingvistický kroužek vydat ve své tradiční řadě Travaux du Cercle linguistique de Prague.

Straipsniai / Articles

127

TOMÁŠ HOSKOVEC

akrostich v tisku MARTINVS[S] MASWJDAS[M] interpretuje jako SignificaMus, tj. „[my] označujeme / vyjadřujeme“, a ukazuje, že tato slovesná forma – autorský plurál – byla v tehdejší Evropě široce užívaným gestem, jímž autor žehnal svému dílu. V zásadě s tím lze souhlasit, rádi bychom se však dozvěděli, proč autor volí morfologicky složitější sloveso significare, a nikoli jednodušší signare (pak by kombinace akrostichu S–M znamenala SignaMus), které ve středověké církevní latině znamenalo „učinit znamení kříže“. Právě od signare pocházejí něm. segnen, čes. žehnat, pol. żegnać a lit. žegnoti.

V akrostichu z roku 1547 I. Lemeškin interpretuje „nefunkční“ iniciály prvních dvou řádků B–I, po nichž následuje osobní jméno MARTINVS MASVJDIVS, jako akademický titul Baccalaureus Juris, který zase vhodně doplňuje světské jméno. Na konci téhož zkoumaného katechismu spatřuje další akrostich B–I–T–P, který interpretuje jako Baccalaureus Juris Titulum Posuit. Takový výklad pevně opírá o tehdy v Evropě rozšířenou praxi. Lze souhlasit s tím, že formule Baccalaureus Juris Titulum Posuit se užívá jako autorovo rozloučení, není však pochopitelné, proč ji Lemeškin překládá jako „učinil znamení kříže; požehnal“ (s. 305, 362). Podle autora recenze by bylo jednodušší přeložit ji prostě jako „podepsal se“.

Všechny akrostichy identifikované I. Lemeškinem jsou důsledně interpretovány podle struktury analyzovaných děl a přesvědčivě doloženy jejich funkční totožností v mnoha dalších evropských tiscích téže doby. Zůstává však problém, který dosud nebyl vyřešen. Ve svých latinských dopisech (máme jich třináct) se M. Mažvydas důsledně podepisuje všemi získanými tituly, nikdy však Baccalaureus Juris. Ještě horší je, že právě bezprostředně po vydání katechismu z roku 1547, tedy v letech 1548 a 1549, se M. Mažvydas latinsky podepisuje jako jiný bakalář: Artium Baccalaureus. V pozdějších dopisech již užívá vyšší tituly: „budoucí pastýř Kristových oveček“, „služebník Božího slova“, „pastýř“, „farář“. Jako čerstvý absolvent univerzity je M. Mažvydas jednoduše bakalářem filozofie, jako jmenovaný státní úředník luteránského Pruského vévodství knězem spravujícím určitou farnost. V této funkci písemně oslovuje vévodu jako nejvyššího státního úředníka. Z povahy dopisů je zřejmé, že kdyby M. Mažvydas měl také titul bakaláře práv, byl by jej využil, k tomu však nedošlo. Představa, že by se M. Mažvydas v katechismu ozdobil titulem, který neměl, je jednoduše nepředstavitelná. Autor by proto měl také ukázat, co v Pruském vévodství první poloviny XVI. století – ve státě, který byl pro celou Evropu laboratoří Lutherovy reformace a v němž na rozdíl od latinské Evropy nebyla světská a církevní jurisdikce oddělená, takže nejvyšší státní kodex se nazýval prostě Kirchenordnung – skutečně znamenalo studium práv a titul bakaláře práv.

128

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

Jeho konjektury baccalaureus in iure canonico nebo utriusque iuris baccalaureus (Lemeškin 2019: 333) jsou v tomto kontextu spíše protiargumentem.

V anonymním Pruském katechismu z roku 1545, jehož textová struktura je velmi jednoduchá, ba chudá, I. Lemeškin upozorňuje na to, že grafický rám titulního listu, identický v obou vydáních, je po umělecké stránce mimořádně složitý a bohatý na astronomické, tedy i astrologické symboly. Tím se kniha výrazně liší od ostatních knih vydaných tehdy v Prusku. Když I. Lemeškin hovoří o astronomickém aspektu úpravy publikace, připomíná skutečnost, že roku 1543 vyšlo pojednání De revolutionibus orbium cœlestium – dílo, které otřáslo Evropou dlouho před svým vydáním (byla o něm zveřejněna oznámení i jeho výňatky) a okamžitě nalezlo ohlas na evropských univerzitách. Navíc autor zmíněného díla Mikuláš Koperník (1473–1543) byl sousedem Královského Pruska.

V Pruském katechismu z roku 1545 na rozdíl od Litevského katechismu z roku 1547 není jediná část, v níž by bylo možné uplatnit akrostich. Autor proto věnoval největší pozornost symbolice žalmů 19 a 87. Tyto žalmy jsou zdůrazněny hned v prvním řádku dvoustránkové německé předmluvy (platí pro obě vydání), a proto badatel pojednává o významu těchto žalmů a jejich úloze v Lutherově teologicko-politické argumentaci. Protože žalmy jsou jasně přiřazeny konkrétním a odlišným osobám (žalm 19 Davidovi, 87 potomku Korachovu), činí autor s ohledem na tehdejší evropský manierismus humanistických alegorií další krok – zdůrazněné číslice číslování žalmů interpretuje jako nepřímo vyjádřené autorovo jméno: David Koré, kde Koré (Core) znamená Kurš (lot. Cori, Corres, něm. Correlant), tj. obyvatele Kuršské kosy. V předmluvě Pruského katechismu se uvádí, že právě v tomto území je pruský jazyk nejčistší, a proto odtud pochází i jazyk vydávané knihy. Tato opodstatněná hypotéza je zase spojena se skutečností, že mezi prvními studenty imatrikulovanými roku 1543 na nově otevřenou Královeckou univerzitu je na místě číslo 12 uvedena jistá osoba Dauid Reiman, Pruthenus. Čísla dalších Prusů jsou již 100, 181, 257, avšak těsně před Reimanem se pod pořadovými čísly 10 a 11 zapsali ještě dva Litevci. Jde o první tři etnické Balty zapsané na Královeckou univerzitu. I. Lemeškin dodává, že by bylo zajímavé najít více archivních údajů o Davidu Reimanovi. Totéž lze říci i o jeho litevských spolužácích.

V.

Z metodologického hlediska se autor v knize Lithuanica aliter jasně hlásí k celostní filologii. Jde o současnou podobu a svébytnou fázi vývoje funkčního strukturalismu,

Straipsniai / Articles

129

TOMÁŠ HOSKOVEC

který Pražský lingvistický kroužek téměř sto let pěstoval a rozvíjel (Hoskovec 2010, 2012, 2012a, 2016, 2017, 2018, 2018a). Celostní filologie – česky celostní filologie, francouzsky philologie englobante, německy Ganzheitsphilologie, anglicky encompassing philology, italsky filologia totale, rusky целостная филология – je důsledně sémiologická: pracuje s dyadickým znakem Ferdinanda de Saussura a pracuje s ním diferenciálně. V koncepci F. de Saussura znak neznamená to, co je mimo něj, ale sám o sobě je nositelem a přenašečem hodnot všeho druhu. Jakou konkrétní hodnotu znak v kterémkoli konkrétním případě přináší, vždy závisí na komunikační situaci, v níž je užit. Hodnota znaku je důsledně relační, tj. diferenční: chápeme a hodnotíme, jak se mění celkový smysl komunikační situace, když je místo jednoho znaku použit jiný. Vzájemnou shodu vnímání a hodnocení znaků – nejde o dva různé procesy, nýbrž o jeden nedělitelný – lze dosáhnout pouze porovnáváním znaků v ustálených definičních oborech (čes. definiční obor, franc. ensemble définitoire, něm. Definitionsmenge, angl. defining domain), jejichž struktury a funkce závisí na společenských normách. Na druhé straně však text jako výtvor svou vlastní strukturou ovlivňuje, ba přímo určuje, ve kterém z mnoha možných definičních oborů bude určitý znak v určitém případě skutečně hodnocen. Konečně je celostní filologie celostní v tom, že důsledně postupuje od celku k částem: výchozím znakem je celý text (dílo), chápaný jako společenský jev, tj. kulturně-historická událost podmíněná společenskými normami. Z tohoto celku se vyčleňují části, které jsou samy o sobě rovněž znaky, a z menších znaků lze vyčlenit ještě menší znaky. Proces vyčleňování znaků je vždy konečný a rozklad celostního znaku na elementární znaky není cílem interpretace.

Nejstarší památky baltského jazyka jako texty-díla jsou rovněž znaky. Hlavním definičním oborem, v němž je I. Lemeškin zkoumá, je žánr – primární a určující obor. Mimořádný význam žánru vyplývá z jeho funkční povahy: právě žánr určuje, jaké role vůči sobě navzájem zastávají tvůrce textu a recipient a jakým vůbec může být téma textu. Právě vazba na žánr legitimizuje, že se Lithuanica aliter omezuje pouze na intencionální, tj. vědomě vytvořené jazykové památky. Nevědomě vzniklé jazykové památky jsou drobné jazykové útvary přenesené z textů, v nichž původně fungovaly v určitém žánru, do jiných textů odlišného žánrového charakteru, v nichž jejich původní funkce není hodnocena a někdy je dokonce zastřena.

Hlavní přínos I. Lemeškina spočívá v tom, že analyzované památky důsledně a zároveň zcela přirozeně pojednává v kontextu evropského historického dění. Žánry nejstarších památek baltských jazyků jsou žánry evropského středověku nebo raného novověku. Chceme-li baltské jazykové památky správně a úplně pochopit, musíme je zkoumat v evropských definičních oborech a srovnávat s dánskými, českými,

130

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

francouzskými a mnoha dalšími jazykovými památkami. Pro památky baltských jazyků jsou důležité hned dva evropské středověky: latinský (římský) a řecký (byzantský). Měli bychom je rozlišovat a chápat jako samostatné, byť protínající se a vzájemně působící kulturní prostory. Právě to činí I. Lemeškin: jeho Lithuanica aliter (2019) věnuje největší pozornost latinskému středověku, Sovijaus sakmė ir 1262 metų chronografas (2009) je zřetelně orientován na řecký středověk. Nejnovější kniha Pranciškaus Skorinos portretas (2020) svědčí o tom, jak po skončení těchto středověků dokázaly oba kulturní světy působit společně. Nyní podrobněji prozkoumejme metodiku uplatňovanou I. Lemeškinem.

Pruské kolofony. Kolofon je neoddělitelným funkčním prvkem každé středověké knihy. Platí to i pro užší žánr středověké knihy vědeckého charakteru, který je vzhledem k tomu, že jde o římský, nikoli byzantský středověk, nevyhnutelně napsán mezinárodním latinským jazykem¹⁰. Funkční nezbytnost mezinárodní latiny v kolofonu (a pouze v něm) může být ještě více zdůrazněna vědomým užitím vernakulárního jazyka, zvláště pokud je místním obyvatelům nesrozumitelný. I. Lemeškin správně spatřuje paralelu mezi pruským kolofonem ve vědecké latinské knize určené jistému vlivnému Italovi a dánským kolofonem v neméně vědecké latinské knize určené kolínskému arcibiskupovi. Část kolofonu napsaná vernakulárním jazykem navíc poskytuje prostor pro tematický kontrast: vědecká latinská kniha je výhradně filozofická, zatímco kolofon to zdůrazňuje, neboť je lehkovážně pijácký nebo vesele erotický¹¹. I. Lemeškin ukazuje, jak pruský a francouzský kolofon stejným způsobem žádají víno. Vynořuje se konkrétní baltská otázka: co si počne Prus s evropským vzděláním, chce-li ve vědecké latinské knize připojit něco velmi osobitého ve svém mateřském jazyce? Na rozdíl od Francouze nebo Čecha, kteří již měli vlastní světskou vernakulární poezii, má Prus k dispozici pouze lidovou poezii. Ta je součástí napůl pohanského venkovského světa (stavění rituálních stromů, první jarní vyhánění dobytka na pastvu) a jen částečně ji lze přenést do jednoznačně křesťanských měst (vánoční písně, konkrétně písně ke svátku Tří králů).

Pruské slovníky. Poté, co je správně přiřadil k tehdejšímu evropskému žánru – jazykovým pomůckám hanzovních kupců –, dokázal I. Lemeškin adekvátně interpretovat dvě písemné památky dochované v opisech, které při pozdním přepisování již neplnily svou původní funkci. Nejnovější

¹⁰ Pravda, na periferii latinské Evropy, v Irsku a na Islandu, existují vědecké knihy napsané místním jazykem: jsou vzácné a výhradně filologického (nikoli filozofického) charakteru.

¹¹ Je to totéž jako když středověký kameník, zdůrazňující sakrálnost gotického kostela, vytesá na jeho stěnu figurku s vystrčeným zadkem, která se vyprazdňuje na zem.

Straipsniai / Articles

131

TOMÁŠ HOSKOVEC

interpretace je užitečná i tím, že odhaluje středověký kulturní prostor zahrnující latinskou i řeckou Evropu. V tomto ohledu připomíná severoněmeckou Hanzu Benátská republika.

Baltské tisky. K autorům prvních baltských tisků přistupuje I. Lemeškin a důsledně přitom zohledňuje jejich předchůdce Pranciškuse Skorinu jako k tvůrcům nového evropského žánru – tištěné knihy. V této roli je traktuje velmi vážně a odpovědně se všemi souvisejícími důsledky. Domnívá se, že tito autoři tehdy znali všechny jemnosti nového, pokrokového žánru a aktivně je uplatňovali, mimo jiné symboliku akrostichů, čísel a tiskových štočků. V tomto ohledu je však Lemeškinovo pojetí také nejsnáze napadnutelné: možnosti žánru jsou kulturním vlastnictvím široké společnosti, avšak to, kolik žánrových prostředků je v určitém díle využito, závisí na možnostech konkrétního tvůrce, nebo dokonce pouze na jeho vůli. Symbolika Pruského katechismu z roku 1545, jak ji koherentně vyložil I. Lemeškin, je možná pouze ve strukturálních vztazích specifického evropského žánru, nelze však tvrdit (a I. Lemeškin to zde ani netvrdí), že je v něm skutečně povinná. Souvislé čtení akrostichů v Litevském katechismu z roku 1547 – stejně jako ve Formě pokřtěného z roku 1559 – je v zásadě důsledné a konzistentní, neboť nachází oporu v evropském žánru^¹², zároveň je však třeba je zohlednit a porovnat se všemi informacemi, které známe o autorovi jako historické osobnosti.

V pojednávaném případě rozveďme srovnání s Pranciškusem Skorinou, jehož příkladem se řídil i sám autor. Doktor medicíny P. Skorina byl po celý život dostatečně zámožný a zajištěný: mohl si dovolit studovat na několika evropských univerzitách, seznámil se s uměním zaalpských oblastí (německým, včetně nizozemského a českého) i předalpských oblastí (italským), pořídil si vlastní tiskařské lisy, pro uskutečnění svého projektu najímal svobodné umělce a řemeslníky... Autor Litevského katechismu z roku 1547, bakalář M. Mažvydas, byl bezpochyby stejně horlivým křesťanem jako P. Skorina, neměl však stejné materiální zdroje, oficiální vzdělání ani společenské kontakty. Všechny tyto faktory omezovaly jeho tvorbu. M. Mažvydas se neustále obracel na pruské úřady s žádostmi o přidělení skromného zdroje příjmů, aby se mohl plně věnovat náboženské a osvětové činnosti, avšak pruský stát mu dal hospodářství, aby se živil sám a vydělával si na živobytí, a odmítl jeho problém dále řešit^¹³. Za zmínku stojí, co všechno M. Mažvydas navzdory složitým okolnostem osobního života dokázal vykonat. Anonymní

^¹² I. Lemeškin vychází z klasického slovníku latinských zkratek Adriana Cappelliho (Cappelli 1928), vytvořeného na základě knižní italské produkce.

^¹³ Přesně tutéž kulturní politiku uplatňoval pruský stát i vůči svým dalším intelektuálům. Dále bude ukázáno, že laboratoř evropské luteránské reformace se vyznačovala skutečně mimořádnou kulturní tupostí.

132

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

Autor Pruského katechismu z roku 1545 byl svým osudem patrně mnohem bližší M. Mažvydovi než P. Skorinovi. To, co si P. Skorina mohl dovolit v Praze nebo Vilniusu, bylo v Královci nepředstavitelné.

VI.

Baltistika nevyhnutelně potřebuje dílo, které by prizmatem celostní filologie zhodnotilo celý korpus baltských tisků XVI.–počátku XVII. století. Uvažujme, co zde čeká na svou interpretaci.

Litevské velkoknížectví. Je třeba začít u obrovské latinské knižní produkce upevňující státnost. První litevskou knihou je Agenda vilenského kanovníka Martyna Radoma, vytištěná roku 1499 v Gdaňsku hned ve dvou variantách. Tato Agenda je litevská proto, že byla vytvořena v Litvě pro potřeby vilenské diecéze s cílem uspořádat rituální praxi na území Litvy. Následuje několik desítek latinských publikací, tištěných převážně v Krakově, ale také v Římě, které litevští katoličtí humanisté – litevští proto, že sloužili nejvyšším představitelům litevského státu¹⁴ – napsali, aby chválili a politicky podporovali Litvu v mezinárodním kontextu. Lze si představit publikace litevštější než tyto? Per negationem to potvrzují dva litevské protestantské tisky, vydané záhy po sobě v königsberské tiskárně a adresované samotné Litvě: roku 1543 se Abraham Kulvietis obrací na polskou královnu (a litevskou velkokněžnu) latinskou Confessio fidei; roku 1547 pak anonymní Katechismus na celé Litevské velkoknížectví.

Anonymita Lietuviškojo katekizmo z roku 1547 je dána strukturou a funkcí knihy, která k státu nemilosrdně přísně promlouvá od jeho nejvyšší vrstvy až po nejnižší. Úvodní latinská dvojverší přikazují mocné říši: vezmi to a řiď se tím, jinak tě postihnou strašlivé následky. Kdyby tyto řádky zveřejnila konkrétní osoba, rovnalo by se to vyhlášení války. Latinská předmluva se stejně přímočarou drzostí obrací k litevskému duchovenstvu: situace je strašná a vy za ni nesete odpovědnost; jestliže jste to dosud nevěděli, nyní to víte ode mne, a za nečinnost budete od nynějška vinni pouze vy sami. Teprve poté kniha litevsky promlouvá k litevskému lidu a vlídně, avšak revolučně mu říká: stát není schopen postarat se o vaši spásu, postarejte se o ni sami; já, kniha, budu vaším prvním pomocníkem. Porovnejme to všechno s P. Skorinou. Také on se obracel k obyvatelům Velkoknížectví, avšak vůči strukturám litevského státu a církve diplomaticky mlčí...

¹⁴ Sami byli různých národností: Litevci, Poláci, Španělé, Italové, Němci...

Straipsniai / Articles

133

TOMÁŠ HOSKOVEC

Druhou polovinu 16. století charakterizuje v Litevském velkoknížectví činnost center podporovaných místními velmoži: Brest, Nesviž, Ostroh. Všechna tato centra byla nekatolická: kalvínská, ariánská, pravoslavná. Byla v nich vydána rozsáhlá díla, mezi nimi i překlady Bible do rusínštiny nebo polštiny. Proměna poměru rusínského a polského náboženského tisku dobře ilustruje, jak se v Litvě z funkčního hlediska měnily funkce užívaných jazyků. Teprve v letech 1575 a 1580 se ve Vilniusu objevují první stálé tiskárny, obě katolické. V dřívější z nich, zvané jezuitská, byl po čase vydán první, a již tehdy velmi pozdní katolický protějšek protestantismu: roku 1585 Catechismus catholicorum, napsaný lotyšsky a pouze lotyšsky; roku 1595 Daukšův Kathechismas, napsaný litevsky a pouze litevsky, který se stal první knihou vydanou litevsky v Litvě. Je třeba dodat, že roku 1575 byla ve Vilniusu založena také první pravoslavná tiskárna^⁵, v níž byl roku 1588 rusínsky vydán tak fundamentální litevský spis, jako je Třiasis Lietuvos Statutas, a roku 1598 kalvínský Lenkiškas ir lietuviškas katekizmas.

V letech 1567–1629 patřila k polsko-litevskému státu také Riga, kde byla první tiskárna založena roku 1588. V závislosti na vládě a politických okolnostech sloužila katolíkům nebo luteránům. Pokud jde o baltské knihy, je významná tím, že roku 1615 znovu vydala s četnými německými paratexty trojici protestantských lotyšských tisků – Enchiridion, Undeutsche Psalmen, Euangelia und Episteln, které poprvé vyšly v letech 1586–1587 v Královci. Na druhé straně byl roku 1622 v královském (nikoli vévodském) Prusku vydán anonymní čtyřjazyčný průvodce Agenda Parva v lotyštině, estonštině, polštině a němčině, určený livonským katolíkům. Další tiskárna na území historického Livonska byla otevřena v Tartu teprve roku 1631^¹⁶. Historické země Terra Mariana zde podrobněji popisovat nemůžeme.

Pruské vévodství je výjimečné tím, že jeho produkce je velmi podrobně a soustavně historicky zdokumentována. Kromě toho v Prusku od roku 1554 platil knižní monopol: existoval pouze jeden tiskař, který tiskl pro stát. Pruský stát, jenž se stal evropskou laboratoří Lutherových reforem, nelze, pravda, oslnit kulturní velkorysostí. Do dějin litevského jazyka se hluboce vtiskl fakt, že pozoruhodné kulturní záměry litevských intelektuálů, které aktivní Litevci v pruském vévodství úspěšně uskutečnili, neměly žádný užitek ani dopad, protože pruský stát se o ně nezajímal a neposkytl peníze

^¹⁵ Skorinova tiskárna ve Vilniusu (1522–1525) byla pouze epizodou a příkladem neúspěšného podnikání.

^¹⁶ Z hlediska baltských zemí Livonsko rozhodně nebylo zaostalé: první tiskárna ve Finsku byla založena ještě později, v Turku roku 1642; obě tiskárny – v Tartu i v Turku – byly založeny z iniciativy švédského krále, který v těchto městech právě založil univerzity.

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

pro jejich vydání¹⁷. Jen kvůli lhostejnosti státu nebyla vydána J. Bretkūna Biblija (1590), úplný překlad Písma svatého o 1900 stranách, jehož rukopis byl revidován a schválen k vydání zvláštní církevní komisí, ani původní kolektivní postila litevských duchovních – Wolfenbüttelio postila (dokončena roku 1573), ani autoritativní překlad Korvínovy postily od Bretkūna (Postilla Corvinii in Euangelia Dominicalia, přeložena roku 1589). Žádné z těchto děl se v pojednávaném období nedostalo ke čtenářům, což představuje nenapravitelnou škodu způsobenou litevskému jazyku. Z retrospektivního hlediska jsme měli alespoň štěstí, že jak Bretkūnova Biblija, tak Wolfenbüttelio postila se dochovaly v rukopisech, avšak litevský překlad Korvínovy postily zmizel (máme pouze dopis z 14. října 1589, v němž J. Bretkūnas žádá vévodu o peníze na její vydání). Je těžké odhadnout, kolik dalších litevských textů bylo tehdy vytvořeno a ztraceno, neboť pruský stát jim v období svého osvícenství znemožnil další existenci.

Korpus pruských tisků je důležité analyzovat také z funkčního hlediska jazyků. Nacházejí se v něm němčina, polština, pruština, latina a litevština; lotyština zde není¹⁸. Je známo, že pruský vévoda zval litevské a polské intelektuály do své země s cílem jejich prostřednictvím šířit luteránství do Litvy a Polska – katolických sousedních zemí, s nimiž ho formálně spojovaly vazalské vztahy. Lietuviškasis katekizmas z roku 1547, jak byl popsán výše, je příkladným prostředkem takového exportu. Když se ukázalo, že luteránská reformace je v Litvě neúspěšná, vévoda využil vlastní litevské intelektuály k evangelizaci místních Prusů na vesnicích.

Při pohledu na církevní řády, Kirchenordnungen, o nichž je známo, že byly nejvyššími státními zákony (jejich zdrojem a předchůdcem byla Lutherova Formula missæ et communionis z roku 1523), je patrná následující posloupnost regulačních vln:

(1) roku 1525 pouze německy; (2) roku 1544 německy, polsky a latinsky; (3) roku 1558 německy, roku 1559 litevsky¹⁹ a roku 1560 polsky; (4) roku 1568 německy a roku 1571 polsky.

¹⁷ Dokonce i Immanuel Kant (1724–1804), nejvýznamnější osobnost pruského vévodství, musel všechny své Kritikas (1781–1790) vydat v zahraničí – v Rize a Libavě; teprve na sklonku života mohl v Královci vydat své poslední knihy, morální a náboženská pojednání (1793–1798) (Hoskovec 2002).

¹⁸ Tři lotyšské tisky byly v Prusku vydány v letech 1586–1587 jako technická zahraniční zakázka: vše inicioval a zaplatil kuronský vévoda, který do Královce rovněž vyslal redaktora a korektora, aby práci urychlil; druhé vydání týchž knih vyšlo již v Rize (1615).

¹⁹ Jde o druhé anonymní Mažvydovo dílo Forma chrikštima.

Straipsniai / Articles

135

TOMÁŠ HOSKOVEC

První vlna, ohlašující sekularizaci Řádu německých rytířů a počátek Lutherovy reformace, byla čistě německá. Latina se objevila teprve s druhou vlnou spolu s němčinou a polštinou, nikoli však s ostatními jazyky. Litevština se objevila spolu s němčinou a polštinou ve třetí vlně, se čtvrtou však již nikoli. V poslední vlně byly pouze němčina a polština.

Co to znamená? Skutečně plnohodnotnými místními jazyky byly pouze němčina a polština, žádný jiný. O pruštině pruský stát nikdy politicky neuvažoval. Místní obyvatelé hovořící prusky byli vždy objektem státní správy, nikoli subjektem; musela jim stačit elementární katechizace. Litevština byla v Prusku nováčkem. Neočekávané užití latiny (byla jazykem tisků určených k vývozu) ve druhé vlně pruských předpisů (o exportu tohoto žánru nemohla být řeč) lze nejsnáze vysvětlit tím, že byla určena právě Litevcům, kteří byli do Pruska teprve nedávno pozváni a přišli sem, aniž uměli německy či polsky. A skutečnost, že po třetí vlně předpisů se litevština již neužívala, ukazuje, že mezitím její význam v Prusku klesl na úroveň jazyka užívaného pro pastorační potřeby politicky bezvýznamných obyvatel²⁰. V zásadě lze říci, že litevština v Prusku funkčně nahradila pruštinu, která tehdy přišla o vzdělané a politicky plnoprávné uživatele (jejichž dřívější existenci v monografii Lithuanica aliter tak zdařile odhalil autor).

To dokládá také jedinečná paratextová struktura překladu Lutherova Enchiridionu vydaného v Prusku roku 1561. Kniha začíná dvakrát: na straně 17 je vytištěn podrobný titulní list, po něm (strany 19–24) obvyklá autorova předmluva uctivě věnovaná vévodovi; avšak za prvním titulním listem (strana 1) čteme jako první část knihy dlouhý vévodův prolog (strany 3–16). Již tento fakt nemá obdoby v žádném jiném pruském tisku. Ještě více však udivuje účel vévodova prologu. Vévodu (strany 14–15) velmi naléhavě nabádá své duchovní (ve skutečnosti to byli jeho úředníci odpovědní za místní správu), aby hledali chytré pruské chlapce nadané ke studiu a přesvědčili jejich rodiče, aby chlapce nechali studovat, aby se jednoho dne stali duchovními, kteří by spravovali svou farnost v pruském jazyce bez tlumočníků. Vévoda se zavazuje chlapce během studia hmotně podporovat a vyplácet jim stipendium. Tímto prologem je pruský Enchiridion z roku 1561 skutečnou evropskou jedinečností... Další struktura pruských tisků svědčí o tom, že vévodova výzva se nesetkala s odezvou, a proto se pruský stát rozhodl užívat pro pastorační péči o své místní baltské obyvatelstvo litevštinu.

²⁰ Nebyl nikdo, kdo by koupil vydání litevského řádu z roku 1559, a proto několik staletí leželo na königsberském hradě ve fondu státních úřadů.

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lithuanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

VII.

Na závěr je třeba odpovědět na otázku položenou na začátku článku: proč autor nazval knihu, v níž se v širokém evropském kontextu zabývá kulturním a historickým prostorem Pruska, Lithuanica aliter? Protože zabývat se pouze pruštinou je směšně málo a zabývat se litevštinou s omezením pouze na samotný jazyk je vůbec nemožné. Historický prostor Pruska byl v mnoha ohledech mimořádně důležitý pro vývoj a fungování litevského jazyka a pouze z této perspektivy lze náležitě pochopit, jak se vyvíjel a fungoval ve svém rodném Velkoknížectví. Historické utváření litevského jazyka je jedinečné tím, že probíhalo souběžně ve dvou státních tradicích. Historické utváření lotyšského jazyka v zásadě určovala skutečnost, že až do roku 1918 lotyšská státnost nikdy neexistovala. Evropskou státnost jako kulturní a historický celek lze pochopit a popsat pouze v celoevropském kontextu. Integrální filologická lituanistika nemůže být ničím jiným než oborem zahrnujícím celou Evropu.

LITERATŪRA

BBE – Billėmai bhe ersinnimai I–II, tęstinė serija, Vilnius: Vaga (nuo 2015 m.), Lietuvių kalbos institutas (nuo 2019 m.).

Blažienė Grasil̇da 2000: Die baltischen Ortsnamen im Samland, Stuttgart: Steiner.

Blažienė Grasil̇da 2005: Baltische Ortsnamen in Ostpreußen, Stuttgart: Steiner.

Blažienė Grasil̇da 2010: Prūsų vardyno tyrimo problemos. – Florilegium Lithuanum: in honorem eximii professoris atque academici Lithuanı domini Eugenii Jovaiša anniversarii sexagesimi causa dictum, sud. G. Blažienė, S. Grigaravičiūtė, A. Ragauskas, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas, 173–185.

Blažienė Grasil̇da 2015: Kalbos lemtis ir likimas. NERIMAS 3: Išsaugoti Lietuvos valstybę, Vilnius: Lietuvos mokslų akademija, 19–49.

Bezzenberger Adalbert 1874: Besprechung von Nesselmann 1873. – Göttingische gelehrte Anzeigen 39, 1221–1250.

Cappelli Adriano 1928: Lexicon abbreviaturarum = Wörterbuch lateinischer und italienischer Abkürzungen, Leipzig: Weber.

Hoskovec Tomáš 2002: „Přátelský přípisek“ Immanuela Kanta k litevskému slovníku. – Filosofický časopis 50, 125–146.

Straipsniai / Articles

137

TOMÁŠ HOSKOVEC

Hoskovec Tomáš 2010: Celostní filologie jako program (na příkladu baltistiky). – Časopis pro moderní filologii XCII (1–2), 10–17.

Hoskovec Tomáš 2012: Poetika a filologie. – Poetický Cikháj v Brně 2010, Brno: Tribun EU, 13–27.

Hoskovec Tomáš 2012a: La linguistique textuelle et le programme de philologie englobante. – Verbum XXXII (2), 193–218.

Hoskovec Tomáš 2016: K zásadám nových pražských thesí. – Cesty rozumění, ed. by M. Konečná, Brno: Institut pro hermeneutiku, 154–161.

Hoskovec Tomáš 2017: Thèses de Prague 2016. – Texto! Textes & Cultures XXII, Nr. 1, 1–17.

Hoskovec Tomáš 2018: … und wenn die Sprache einmal gebührend abgegrenzt wird? – Texto! Textes et cultures XXIII, Nr. 2, 1–11.

Hoskovec Tomáš 2018a: Jazyk, ideální slovníkové heslo. – Litikon III, Nr. 2, 331–344.

Lemeškin Il’ja 2009: Sovijaus sakmė ir 1262 m. chronografas: pagal Archyvinį, Varšuvos, Vilniaus ir I. J. Zabelino nuorašus, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Lemeškin Il’ja 2019: Lithuanica aliter, Vilnius: Lietuvos kalbos institutas (Billēmāi bhe ersin̄in̄rai II).

Lemeškin Il’ja 2020. Портрет Франциска Скорины. К 550-летию со дня рождения книгоиздателя (1470–2020) / Pranciškaus Skorinos portretas. 550-ąsias gimimo metines minint (1470–2020) / Portrait de Francisk Skorina. En commémorant le 550e anniversaire de sa naissance (1470–2020). Travaux du Cercle linguistique de Prague nouvelle série, vol. 10, Vilnius–Prague: Institut national de langue lituanienne; Cercle linguistique de Prague.

Mažiulis Vytautas 1981: Prūsų kalbos paminklai 2, Vilnius: Mintis.

Mikalauskaitė Elzbieta 1938: Priešreformacinių laikų prusiško Tėve Mūsų nuotrupa. – Archivum Philologicum 7, 102–106.

Nesselmann Georg Heinrich Ferdinand 1873: Thesaurus Linguae Prussicae. Der preussische Vocabellvorrath, soweit derselbe bis jetzt ermittelt worden ist, nebst Zugabe einer Sammlung urkundlich beglaubigter Localnamen, gesichtet und zusammengestellt, Berlin: Harrwitz und Grossmann.

Safarewicz Jan 1939: Un acrostiche de Mažvydas. – Prace Filologiczne 18, 7–8.

Safarewicz Jan 1946: Dwa drobiazgi litewskie. 1. Kilka uwag o wersyfikacji litewskiej, 2. Nie znamy akrostich Mažwida. – Inter Arma: zbiór prac ofiarowanych Prof.

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV

Lituanica aliter: visuminės filologijos pritaikymas lituanistikoje

Kazimierzowi Nitschowi w siedemdziesiątą rocznicą urodzin (1 II. 1944) przez przyjaciół, kolegów i uczniów, Kraków: Studium Słowiańskiego Uniwersytetu Jagiellońskiego, 59–65.

Schmalstieg William R. 2015: Studies in Old Prussian, Vilnius: Vaga.

Trautmann Reinhold 1910: Die altpreußischen Sprachdenkmäler. Einleitung, Texte, Grammatik, Wörterbuch, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Lituanica aliter: Encompassing Philology as to be applied to Baltic Studies

SUMMARY

This contribution pays a tribute to the genre of review as it was cultivated one hundred and even more years ago: a scholar reflected thoroughly and very personally on a (set of) question(s) that had been treated by his fellow-scholar in a recently published book. That was an excellent way of vivid scientific communication, and a very intensive one (notice that Bezzenberger’s 1874 review of Nesselmann’s 1873 publication is over 30 pages long). Those old reviews prove useful up to now: he who wants to understand Ferdinand de Saussure’s structural phonology, but has neither enough time nor energy to read through Saussure’s extremely complicated Mémoire sur le système primitif des voyelles dans les langues indo-européennes (1879), may still gain supreme advantage from reading Saussure’s review of Johannes Schmidt’s long ago duly forgotten Kritik der Sonantentheorie (1895), published in 1897 in Indogermanische Forschungen; he who wants to learn what Saussure’s non-structuralist disciple Antoine Meillet, who only wrote books on particular languages, thought about this or that general linguistic issue, will still get best informed by the numerous detailed reviews Meillet, a patriarch of French linguistics, published in Bulletin de la Société de linguistique de Paris. By his present contribution, the author renders homage to Pavel Trost (1907–1987), eminent Baltist among others, member of the Prague Linguistic Circle, and an “encompassing philologist” par excellence, even if avant la lettre, who never wrote a book, but expended his amazing wisdom on hundreds of brief notes, published all of them as personal reactions to various scientific ideas that had been formulated throughout the world.

Reviewing Il’ja Lemeškin’s book Lituanica aliter (Lemeškin 2019), the author explains the programme of encompassing philology (Ganzheitsphilologie, philologie englobante), i.e. the contemporary phase of functional structuralism, which has been elaborated in the contemporary Prague Linguistic Circle. In essence, encompassing philology is a semiology of both oral and written texts. Any text, taken as a whole, is considered one particular cultural-historical event, which is subject to social norms. Any text, taken as a whole, is

Straipsniai / Articles

139

TOMÁŠ HOSKOVEC

considered one global linguistic sign (in Saussurian sense), which subsequently may be structured into smaller (always Saussurian) signs. Whatever the size of a linguistic sign is, its value can only be determined by differentiating the sign from other signs within a particular defining set (Definitionsmenge, ensemble définitoire). For a text, the essential defining set is its genre: consequently, the earliest traces of Baltic languages are to be analysed within their peculiar genre of colophon, when being confronted with all even potentially related colophons (written in Latin, German, French, Danish, etc.) that are available for the respective periods and environments; similarly, the medieval vocabularies of Baltic languages are to be viewed within the utterly utilitarian genre of Hanseatic lexicography; and finally, the politically coloured prefaces to the oldest Baltic prints are to be perceived through the relevant genre of paratexts in other European prints. Having explained all of that, the author outlines both the inner dynamism and the inherent heuristics of the historical corpora of Baltic texts that have been preserved from the 16^th and the first half of the 17^th century: those monuments should always be approached within a broad cultural-historical framework which encompasses other relevant European events; Baltic philology should never be restricted to the genetically Baltic languages only.

Įteikta 2021 m. birželio 10 d.

TOMÁŠ HOSKOVEC

Pražský linguistický kroužek – Cercle linguistique de Prague

Španielova 1326/35, CZ–16300 Praha, Čehija

[email protected]

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXXV