ZINAIDA PAKHOLOK

Lutský institut lidského rozvoje Otevřené mezinárodní univerzity „Ukrajina“

ORCID id: orcid.org/0000-0002-8911-5909

Oblasti výzkumu: filologie, filozofie, psychologie, kulturní věda, studia zemí.

DOI: doi.org/10.35321/all86-03

UKRAJINSKÁ FORMACE VE VĚDECKÉM ODKAZU MIKOŁAJE KRUSZEWSKÉHO

Formování ukrajinštiny ve vědeckém odkazu Mikołaje Kruszewského

A N N O T A C E

Článek poprvé zkoumá práce věnované ukrajinštině ve vědeckém odkazu Mikołaje Kruszewského, který se narodil v polsko-německé rodině, dětství a dospívání prožil na Ukrajině, získal základní vzdělání a byl ovlivněn ukrajinským etnikem, které tehdy nemělo status státnosti. Ukrajinci nemohli svobodně rozvíjet svůj jazyk, kulturu a vědu ani vyučovat děti v mateřském jazyce. Spornou otázkou bylo, zda je ukrajinština samostatným jazykem, nebo dialektem ruštiny. Kruszewski se bez zapojení do polemiky opíral o ukrajinské pověry, které zaznamenal na Volyni v práci „Zaříkávání jako forma ruské lidové poezie“, a také o ukrajinskou slovní zásobu, kterou v pracích „O „analogii“ a „lidové etymologii“ („Volksetymologie“)“, „K otázce guny. Studie z oblasti staroslověnského vokalismu“, „Über die Lautabwechslung“, „Nástin vědy o jazyce“ porovnával s jinými indoevropskými jazyky.

K L Í Č O V Á S L O V A: Mikołaj Kruszewski, Volyň, druhá polovina ¹⁹. století, ukrajinský jazyk, folklor, srovnávací lingvistika.

A N O T A C E

V tomto článku jsou poprvé analyzovány práce věnované ukrajinštině, které tvoří vědecký odkaz Mikołaje Kruszewského. Mikołaj, narozený v rodině Poláka a Němky,

Straipsniai / Articles

89

ZINAIDA PAKHOLOK

Kruševskis prožil dětství a dospívání na Ukrajině, kde získal základní vzdělání. Ukrajinská etnická skupina, která tehdy neměla vlastní státnost, ho výrazně ovlivnila. Ukrajinci nemohli svobodně rozvíjet svůj jazyk, kulturu a vědu ani vyučovat děti v mateřském jazyce. Vedla se diskuse o tom, zda je ukrajinština nezávislým jazykem, nebo dialektem ruštiny. M. Kruszewski se ve své práci Zaříkávání jako forma ruské lidové poezie opíral o ukrajinské pověry shromážděné na Volyni a také o slovní zásobu ukrajinštiny, kterou ve svých pracích O analogii, Lidová etymologie, K otázce guny: Výzkum staroslověnského vokalismu, O hláskových alternacích, Nástin lingvistiky. porovnával s jinými indoevropskými jazyky.

ZÁSADNÍ SLOVA: Mikolajus Kruševskis, Volyň, druhá polovina XIX. století, ukrajinský jazyk, folklor, srovnávací lingvistika.

1. ÚVOD

Současná lingvistika při vytváření nových myšlenek využívá odkaz představitelů lingvistické vědy, který v globalizovaném světě neztratil svou hodnotu. K těmto vědcům patří N. V. Kruszewski^¹, který podle výstižného vymezení I. A. Baudouina de Courtenay „patřil k lingvistům–„filozofům“, tj. k lingvistům usilujícím o zobecnění, o odhalení a formulaci obecných zákonů života jazyka. Faktický materiál mu poskytovaly také árijskoevropské jazyky, […] měl neobyčejnou schopnost využívat faktické údaje pro svá vědecká zobecnění“ (Бодуэн де Куртенэ 1963: 146)^².

Právě I. A. Baudouin de Courtenay jako první pochopil význam N. V. Kruszewského pro vědu (Бодуэн де Куртенэ 1888; 1889). Poté F. F. Zelinskij upozornil na studentskou práci budoucího lingvisty (Зелинский 1897); V. A. Bogorodickij popsal jeho členství v Kazaňské lingvistické škole (Богородицкий 1939); M. V. Čerepanov analyzoval otázky fonetiky (Черепанов 1958); R. Jakobson charakterizoval úlohu vědce v rozvoji fonologie (Jakobson 1960) a obecné jazykovědy (Jakobson 1965). Autorka monografického výzkumu D. Radwańska-Williams zkoumala lingvistickou teorii N. V. Kruszewského (Radwańska Williams 1993). Kromě uvedených

^¹ V článku jsou používána tradiční pro ruskou vědu jména a patronyma dvou badatelů: Nikolaj Vjačeslavovič Kruszewski a Ivan Alexandrovič Baudouin de Courtenay.

^² Zde je citován ruskojazyčný překlad článku I. A. Baudouina de Courtenay (Baudouin de Courtenay 1888; 1889).

90

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikolaj Kruszewski

Kromě průkopníků ve studiu myšlenek N. V. Kruszewského existuje rozsáhlá encyklopedická, referenční, učebnicová a odborná literatura věnovaná této významné osobnosti (Mikola Kruszewski 2005).

Při studiu stránek krátkého životopisu N. V. Kruszewského, publikování jeho korespondence (Pakholok 1999; 2000), překladu prvního díla do ukrajinštiny (Kruševskyj 2002), novém vydání překladů hymnů Rgvédy (Kruševskyj 2004), sestavování bibliografického rejstříku (Mikola Kruševskyj 2005) a popularizaci jeho tvůrčího odkazu (Pakholok 2019) jsme věnovali pozornost ukrajinskému obsahu, který dosud nebyl studován lingvisty, historiky ani kulturními vědci.

Aktuálnost tohoto výzkumu spočívá v odhalení další stránky rozsáhlosti principů vědce, který používal příklady tehdy nestátního ukrajinského jazyka a dokazoval jeho příslušnost k indoevropské jazykové rodině.

Cíl článku: prozkoumat ukrajinskou vrstvu ve vědecké činnosti N. V. Kruszewského. K tomu je třeba vyřešit tyto úkoly: na základě archivních a tištěných pramenů odhalit důvod výskytu ukrajinského obsahu u N. V. Kruszewského a popsat odraz zájmu o ukrajinský jazyk a kulturu v jeho dílech.

Vědecká novost výzkumu spočívá ve formulaci a řešení problému, který dokládá, že ruský jazyk a kultura nebyly pro N. V. Kruszewského jediným životním prostředím ani jediným referenčním systémem, přestože se mu připisoval status představitele ruské vědy.

2. METODOLOGIE VÝZKUMU

Za účelem zajištění spolehlivosti prováděného výzkumu byl zvolen triangulační přístup, který předpokládá pohled z různých hledisek na problém vzniku a využívání ukrajinského materiálu ve vědecké činnosti N. V. Kruszewského.

Pozornost byla zpočátku soustředěna na biografický aspekt.

Probíhal výběr informací z tištěných a archivních pramenů, studovaly se úřední dokumenty. Poté se pomocí metody biografické analýzy rekonstruoval způsob života a životní prostředí, rekonstruovaly se životní situace a nejvýznamnější časová období.

Se sociálním aspektem úzce souvisí aspekt biografický, protože osobnost vždy interaguje s lidmi a reflektuje společenské jevy. Historická metoda, která zobrazila

Straipsniai / Articles

91

ZINAIDA PAKHOLOK

sociálně-historickou situaci a příčinně-následné politické souvislosti, se stal hlavním ve druhé etapě práce.

Při zahájení studia vědeckého aspektu praktické činnosti lingvisty jsme si uvědomovali, že se v ní realizovalo osobní i společenské, proto jsme využili metody a postupy poznání: analýzu a syntézu, analogii, zobecnění a popis.

Účinnost metodologické triangulace spočívá v přesném vymezení posuzované otázky; etapovosti výzkumu; komplexnosti systému, v němž každá část může druhou doplňovat, avšak nemůže existovat samostatně.

3. DŮVODY VZNIKU UKRAJINSKÉHO OBSAHU

Biografický aspekt. Původ lingvisty souvisí se starobylým polským rodem Kruszewských, jehož počátky sahají do XV. století a jehož část příslušníků odedávna žila na Volyni.

Otec N. V. Kruszewského, Wacław Kruszewski (1808–1878), šlechtic erbu Abdank, se narodil v Zasławi na Volyni, dnes se toto město nazývá Izjaslav. Stal se vojákem a účastnil se polského povstání roku 1831, načež byl poslán do vyhnanství v Kazani. Ze služby odešel v hodnosti rotmistra. Jeho občanská kariéra se odehrávala ve funkci městského náčelníka v Ostrohu, Ovruči, Lucku a Kovelu. V rodině Wacława Kruszewského vždy žila paměť povstaleckých tradic a vládla vlastenecká atmosféra.

Matka N. V. Kruszewského, Rosalia Notken (1833–1899), se narodila v Kyjevě a patřila k německému měšťanskému stavu; měla rodinné panství ve vesnici Solotvyno v Kovelském okrese Volyňské gubernie (Пахолок 2002: VIII–IX).

Nikolaj Kruszewski se narodil 6. (18.) prosince 1851 v Lucku a byl pokřtěn v luckém katedrálním římskokatolickém kostele — v kostele sv. Petra a Pavla. Rodiče vybrali jméno pro svého prvorozeného podle církevního kalendáře a spojili je s městem, které bylo již od XII. století pod patronátem svatého Mikuláše.

Dětství N. V. Kruszewského proběhlo v Lucku, Kovelu a Solotvynu, jak napsal jeho současník J. I. Kraszewski, „na naší veselé a úrodné Volyni, která, oděná zelenými háji a pozlacenými poli, protkaná řekami a modrými potoky, se klidně vyhřívá na slunci, nestarajíc se o svůj zítřek, kácí zelené háje, rozsévá

92

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikołaj Kruszewski

zlatá zrna svých polí a dovoluje, aby jeho řeky a rybníky zarůstaly“ (Kraszewski 1978: 153).

Je známo, že mezi osobností a místem jejího bydliště existuje souvislost. Tato souvislost je „záhadná, ale zřejmá. Nebo takto: nepochybná, ale tajemná. Řídí ji starým známý genius loci, duch místa, který spojuje intelektuální, duchovní a emocionální jevy s jejich materiálním prostředím. Pro člověka nové doby jsou hlavními místy uplatnění a projevu kulturních sil města. Jejich podoba je určována duchem místa a představa o něm je zcela subjektivní“ (Вайль 2008: 9). Podle římské mytologie měl každý muž svého génia neboli strážného ducha. Lze předpokládat, že místo narození určilo osud N. V. Kruszewského. Jeho formování probíhalo v poreformní době prudkých sociálně-ekonomických změn, které se odrazily v podobě Lucku vznikem nových obchodních a veřejných institucí, budov bank, akciových společností a vzdělávacích zařízení.

Navzdory novým rozvojovým tendencím zůstával pozoruhodností města i nadále Lubartův hrad – svědectví toho, že roku 1320 se Luck stal součástí Litevského velkoknížectví. Nikolaj tuto skutečnost znal, protože roku 1862 nastoupil do první třídy Lucké okresní šlechtické školy. Nacházela se v blízkosti Lubartova hradu. Nelze vyloučit, že starobylá architektonická stavba probudila v Nikolajovi zájem o historii.

Otec N. V. Kruszewského byl Polák a matka Němka; v rodině se hovořilo třemi jazyky: polsky, německy a rusky. Nikdo jiný než rodiče nepřispěl k jazykové přípravě budoucího lingvisty, která pokračovala ve škole při studiu ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny. Pro vzdělávání a rozvoj žáků měla velký význam základní školní knihovna, v níž převažovaly knihy v polštině a latině: náboženské, filozofické, o historii, geografii, mechanice, matematice, malířství, dále popisy měst, životopisy slavných umělců a beletrie.

Po celé období studia na škole bydlel Nikolaj Kruszewski v pronajatém bytě v Lucku a o prázdninách se vracel domů do Solotivynu, protože jeho otec roku 1861 odešel do výslužby a celá rodina se přestěhovala z Kovelu do této vesnice.

Na Volyni Nikolaj nepřetržitě žil až do roku 1866, kdy nastoupil na Cholmské řecko-uniatské gymnázium, a o pět let později se stal studentem historicko-filologické fakulty Varšavské univerzity. Po ukončení studia přijal absolvent místo učitele starých jazyků na Trojickém gymnáziu v orenburské gubernii a teprve od roku 1878 se přestěhoval do Kazaně.

Straipsniai / Articles

93

ZINAIDA PAKHOLOK

Kazaňské klima nevyhovovalo ani N. V. Kruszewskému, ani jeho rodině. Svědčí o tom dopisy adresované bývalému profesorovi Varšavské univerzity I. V. Cvětajevovi: 29. dubna 1879: „Počítám dny a hodiny, abych mohl co nejdříve odjet z Kazaně: jsem strašně unavený a celé jaro mi není dobře“; 9. března 1881: „V létě chci s rodinou odjet do vlasti, přestože s malými dětmi není zvlášť pohodlné vést kočovný způsob života“; 5. května 1881: „Nemáte v kyjevské radě nějaké přátele, kterým byste mě mohl doporučit pro případ, že bych po získání titulu magistra [obhajoba bude 17. května] začal hledat docenturu v Kyjevě? Já i moje rodina jsme toho už tolik vytrpěli kvůli zdejšímu klimatu a tak nás to táhne blíže k vlasti, že přejít do Kyjeva – to je vrchol mých snů [...]. Koncem května nebo začátkem června hodlám s rodinou odjet do vlasti...“; 5. února 1884: „Letos si dokonce nebudu moci odpočinout: očekávám rozšíření rodiny, a proto nemohu s celou rodinou odjet na léto na venkov. Myslím, že pojedu sám na dva týdny“ (Пахолок 1999: 167, 170, 175).

V Kazani se mentorem a přítelem N. V. Kruszewského stal I. A. Baudouin de Courtenay, který 7(19). května 1881 v dopise A. A. Kotljarevskému sděloval: „...má chatrné zdraví a kazaňské klima mu velmi škodí. Proto by také chtěl přejít do nějakého jiného univerzitního města, zejména do některého z jižních. Jeho nejvroucnějším snem je možnost působit v Kyjevě, městě, které je nejblíže jeho vlasti (Volyňské gubernii). Pravda, sdílí se mnou prvotní hřích ‚polonismu‘; zároveň však se mnou sdílí i vlastnost držet se stranou od veškeré politiky a kromě toho má přede mnou tyto výhody: 1) je částečně Malorus (rodák z Volyňské gubernie) a miluje tuto zemi jako svou vlast...“ (Бодуэн де Куртенэ 1881а: 4 об.).

Sociální aspekt. N. V. Kruszewski je podle původu a vědecké činnosti považován za polského a ruského lingvistu. Narodil se však a formoval na území Ukrajiny, která v té době neměla status státnosti. Ukrajinské země se ocitly v rámci dvou říší – Ruské a Rakouské.

Do Ruské říše patřila mnohonárodnostní Volyň. Většinu obyvatelstva tvořili Ukrajinci, vedle nich zde žili Židé, Rusové, Poláci, Němci, Češi, Bulhaři a Karaimové. Domorodý etnos však osídloval nikoli města, nýbrž převážně venkov. Jednou z příčin tohoto rozmístění byla rusifikační politika carské vlády, která spočívala ve vytlačování polské šlechty ruskou šlechtou a v podpoře aktivity ruského kupeckého stavu, jenž požíval státní podpory. V městských úřadech se administrativa vedla v ruštině. Pravoslavná církev byla ruskojazyčná (Прищепа 2010: 79–80).

94

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikołaj Kruszewski

Situace s fungováním ukrajinštiny a ukrajinskou kulturou byla pod neustálou kontrolou vlády, která pracovala na jejich zničení. Abychom nastínili obraz ukrajinofobie ve druhé polovině XIX. století, uveďme nejvýraznější příklady.

Tak se v roce 1857 objevila instrukce pro správce Kyjevského a Vilenského školského obvodu, podle níž měli být učiteli dějepisu na gymnáziích a okresních školách výhradně Rusové. Dne 21. června 1863 napsal redaktor vlivných novin „Moskovskije vedomosti“ M. N. Katkov: „Ukrajina nikdy neměla vlastní dějiny, nikdy nebyla samostatným státem, ukrajinský národ je čistě ruský národ, původní ruský národ, podstatná část ruského národa, bez níž nemůže zůstat tím, čím je […]. Maloruský jazyk nikdy neexistoval a navzdory veškerému úsilí ukrajinofilů dodnes neexistuje“ (Катков 1863: 328).

Protiukrajinská reakce vyvrcholila Valujevovým oběžníkem, nařízením ministra vnitra Ruské říše P. A. Valujeva z 18. (30.) července 1863 o zastavení vydávání náboženské, učební a pro počáteční četbu určené literatury v ukrajinštině. Cenzura povolovala pouze díla krásné literatury. V následujícím roce, 14. července 1864, byl přijat statut základní školy, který předpokládal výuku výhradně v ruštině. V roce 1869 se objevil zákon o příplatcích úředníkům vyslaným na Ukrajinu k poruštění místního obyvatelstva. Pokračováním diskriminační politiky byl Emský výnos, podepsaný císařem Alexandrem II. 18. (30.) května 1876 v německém městě Bad Ems. Výnos zakazoval vyučování, vedení dokumentů, používání ukrajinštiny v hudbě a v kostele během kázání, tisk a dovoz knih vytištěných v ukrajinštině ze zahraničí, pořádání ukrajinských divadelních představení a koncertů na území Ruské říše. Tento ponižující výnos nebyl zrušen, ale přestal platit po první ruské revoluci v letech 1905–1907 (Лизанчук 2008: 11–13).

V uvedených dokumentech se místo označení ukrajinský jazyk používá termín „maloruské nářečí“, protože se jím v XIX. století rozumělo označení souboru východoslovanských nářečí na většině území dnešní Ukrajiny. V ruské jazykovědě byla rozšířena koncepce, podle níž se ve XII. století „všeruský jazyk“ rozdělil na tři nářečí: jižní maloruské, střední (běloruské a jihovelkoruské) a severní (severovelkoruské). Pokud jde o východoslovanské jazyky kromě ruštiny, byla sporná otázka nominace při určování jazyka nebo nářečí, a proto probíhaly

Straipsniai / Articles

95

ZINAIDA PAKHOLOK

prudké spory od druhé poloviny XIX. století až do začátku XX. století. Mnozí filologové, zejména S. K. Bulič, absolvent Kazaňské univerzity a později petrohradský profesor, dokazovali, že „na přísně vědecké půdě nelze nezaujmout odmítavý postoj k teorii, která prohlašuje maloruské nářečí za samostatný slovanský jazyk“ (Булич 1896: 485). Již o tři desetiletí dříve však známý historik M. I. Kostomarov psal na obranu ukrajinštiny: „...hranice mezi tím, co nazvat nářečím a co jazykem, tomu, pánové, neuvěříte; podle týchž znaků je pro vás – nářečí, pro nás – jazyk. Poukážete na rysy blízké velkoruskému jazyku; my poukážeme na rysy blízké polštině a zeptáme se vás: proč tedy není polský jazyk také nářečím?“ (Костомаров 1990: 144).

S ohledem na postavení ukrajinštiny ve druhé polovině XIX. století je zřejmé, že N. V. Kruszewski, který se narodil a žil na Volyni, nemohl ukrajinštinu studovat, získal však základní znalosti díky tomu, že slýchal mluvenou řeč v ulicích Lucku a Kovelu, na tržišti u lucké okresní šlechtické školy a v každodenním životě ve vesnici Solotvyno.

Vědecký aspekt spočívá ve využití ukrajinských materiálů v pracích N. V. Kruszewského, který se nepouštěl do polemických střetů s badateli, nýbrž používal termíny Malorusko, maloruské a maloruské nářečí i skutečnosti s nimi spojené.

Vědecké dědictví lingvisty není rozsáhlé, je však tematicky rozmanité: výzkumy folkloru; lingvistické oddíly spojené s fonetikou, morfologií, slovotvorbou a etymologií; překlad hymnů Rgvédy. Celkem stačil předčasně zemřelý vědec napsat 15 prací. V pěti z nich využil nejen znalosti z prostředí, které získal od mluvčích ukrajinského jazyka, ale také teoretické znalosti nabyté v Kazani, proto se u tohoto aspektu zastavíme podrobněji.

4. ODRAZ ZÁJMU O UKRAJINSKÝ JAZYK A KULTURU

První vědecké dílo N. V. Kruszewského „Zaklínadla jako druh ruské lidové poezie“ napsal v posledním ročníku Varšavské univerzity pod vedením profesora M. A. Kolosova. Tento mladý vědec byl absolventem Charkovské univerzity a jeho učiteli byli ukrajinští filologové a osvícenci P. A. Lavrovskij a N. A. Lavrovskij; zakladatel Charkovské lingvistické školy, slavista a etnograf A. A. Potebňa. Oblast zájmů M. A. Kolosova, formovaná takovými

96

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikołaj Kruszewski

jejími průkopníky, zahrnovala staroslověnštinu, staroruštinu a staroruskou literaturu, ruský lidový jazyk a ústní lidovou slovesnost, básnické umění východních Slovanů. Otázky spojené s ukrajinským jazykem a folklorem mu tedy nebyly cizí. Téma navržené Nikolaji Kruszewskému pro závěrečnou práci spadalo do oblasti zájmu M. A. Kolosova, který se domníval, že „...světonázor obsažený v jazyce je pro každý národ svůj vlastní a zvláštní“ (Kolosov 1871: 244).

Student přistoupil k napsání vědecké práce odpovědně. V dopise bývalému vyučujícímu Varšavské univerzity I. V. Cvetajevovi z 15(27). června 1875 vzpomínal: „Při práci na kandidátské disertaci jsem se seznámil s ruskou lidovou poezií a vůbec s lidovým eposem a s lingvistikou s ním spojenou“ (Pacholok 1999: 163).

Kruszewski se snažil vysvětlit materiál shromážděný v knize „Velkoruská zaříkadla“ (Majkov 1869). Při analýze 22. zaříkadla se pokusil odhalit povahu primitivního myšlení: „Spolu s jídlem a pitím do sebe člověk přijímá také lásku, nemoc apod. Myšlenka o možnosti takového mechanického přechodu vlastnosti jednoho předmětu do jiného, pokud jde o nemoci, byla zjevně podpořena pozorováním [...]. Zcela obdobný je maloruský prostředek užívaný dívkami...“ (Kruszewski 1876: 36). Autor teoretický závěr podkládá příkladem převzatým z „Prací etnograficko-statistické expedice do Západoruského kraje“ (Práce 1872), kde je popsán magický úkon, při němž bylo třeba „...najít takový kořen, z něhož společně rostou dub a bříza, vzít z prvního a z druhé po špetce mechu, položit na levou ruku a říci: „Aby ses mě tak držel, jako ten dub břízy“, to se opakuje třikrát. Po návratu domů mech usuší, rozetřou na prášek a dají vypít“ (Kruszewski 1876: 36–37).

V textu studie se používají toponyma „Malorusko“ a „Volyňská gubernie“. Například při rozboru loveckých zaříkadel se autor odvolává na právě vydanou „Sbírku maloruských zaříkadel“ (Jefimenko 1874) a píše: „vlky v Malorusku nazývají ‚chrty sv. Jiří‘“ (Kruszewski 1876: 68).

Během přípravy kandidátské disertace Kruszewski využil vlastní materiál shromážděný zřejmě nejpozději roku 1874 v Solotvynu, neboť práce je datována 25. ledna 1875. Začínající badatel zařadil do práce tři pověry a přitom jasně a důsledně uváděl jejich atribuci: „Pokud se vlas známého jedince protáhne hlavou ropuchy a ta se zakope do země, pak spolu s hnitím vlasu bude vysychat i tvář, z jejíž hlavy byl vlas vzat, a nakonec musí zemřít. Tuto pověru jsem zapsal ve Volyňské gubernii“;

Straipsniai / Articles

97

ZINAIDA PAKHOLOK

„Ve Volyňské gubernii jsem zapsal výklad snu: když se ženě zdá o rybě, otěhotní“; „Ve snech měsíc znamená sňatek. Tento výklad jsem zapsal ve Volyňské gubernii“ (Kruszewski 1876: 4, 35, 40–41).

N. V. Kruszewski se jako vědec etabloval v Kazani během osmi let – od roku 1878 do roku 1886. V tomto období byl jeho mentorem, kolegou a přítelem I. A. Baudouin de Courtenay, který věnoval pozornost ukrajinštině nejen v pracích „Několik slov o srovnávací gramatice indoevropských jazyků“ (Бодуэн де Куртенэ 1881) a „Přehled slovanského jazykového světa ve vztahu k jiným árijskoevropským (indogermánským) jazykům“ (Baudouin de Courtenay 1884), ale také na zasedáních kroužku, jenž získal název Kazaňská lingvistická škola; studium fonému se zde stalo výchozím bodem jejího rozvoje a ovlivnilo nejen způsob zkoumání problémů hlásek, ale i lingvistickou metodologii jako celek (Jakobson 1960: 1).

V prvním roce pobytu na Kazanské univerzitě jako nadpočetný profesorský stipendista se N. V. Kruszewski začal zabývat fonetickými a morfologickými zvláštnostmi ukrajinského jazyka; za tímto účelem přeložil litevskou pohádku „Kdo dokáže lépe lhát?“ do jemu známého nářečí vesnice Solotvyn (Kruszewski 1882: 33). Překlad a analýza zůstaly nepublikovány v rukopisech vědce uložených v Petrohradské pobočce Archivu RAN.

Aby získal titul privatdocenta, musel N. V. Kruszewski předložit vědeckou práci a přednést jednu přednášku podle vlastního výběru a druhou zadanou fakultou. Pro přednášku si zvolil téma, které po jejím uskutečnění zpracoval jako článek „O „analogii“ a „lidové etymologii“ („Volksetymologie“)“ a zveřejnil v časopise svého prvního vědeckého školitele M. A. Kolosova (Крушевский 1879).

Při rozvíjení myšlenky o úloze morfologické asimilace při systematizaci morfologických prvků jazyka uvedl N. V. Kruszewski příklad polského slova žarzęwie (rus. огнище, od žar), které se podobně jako slova s prefixem za– (za–lesie) změnilo v zarzewie. Dále uvedl: „Stejně se vysvětluje i maloruské залізо místo *желізо“ (Крушевский 1879: 113), přičemž takovou asimilaci nazval prefixální.

Při zkoumání různých druhů asimilace věnoval autor pozornost lexikální asimilaci a popsal její zvláštní druh, asonaci, při níž se méně užívané tvary měněného slova asimilují k tvarům užívanějším. Mezi polskými, ruskými a jedním českým příkladem Kruszewski uvedl: „malorus. вівтóрок (gen. вівтóрку) místo втóрок“ (Крушевский 1879: 116).

98

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikolaj Kruszewski

Při magisterské zkoušce dne 10. dubna 1880 dostal zkoušený od I. A. Baudouina de Courtenay dvě písemné úlohy z komparativní gramatiky indoevropských jazyků a sanskrtu (Baudouin de Courtenay 1880). První úloha obsahovala osm zadání s požadavkem uvést jako důkaz 5–10 slov z ukrajinského vyprávění O. Storoženka „Mežyhirský děd“ (Storoženko 1863). Řešení úkolu zahájil touto preambulí: „Především podotýkám, že když hovořím o hláskách a tvarech mně zadaného maloruského vyprávění, mám na mysli především mně známější volyňské nářečí maloruského dialektu (přesněji nářečí vesnice Solotvyn ve Volyňské gubernii, Kovelském újezdu)“ (Kruszewski 1880: 13). Poté analyzoval slova různých slovních druhů z vyprávění a vyvozoval závěry o vztahu písmen k hláskám. Náročný examinátor tuto písemnou odpověď uznal za uspokojivou.

V magisterské disertaci „K otázce guny. Výzkum v oblasti staroslověnského vokalismu“ analyzoval N. V. Kruszewski nejen odraz indoevropského vokalismu ve staroslověnštině, ale také stanovil souvislost alternací s tvořením tvarů a slovotvorbou. Jeho pozornost byla zaměřena na odhalení zákonitostí působících v jazyce: „Jestliže v nějakém systému tvarů mají některé tvary hlásku z a jiné – s, pak se buď první (morfologicky) asimilují k posledním, nebo poslední k prvním.

Srov. časování пеку, могу ve spisovné ruštině a lidové n’екý maloruské móжу n’ек’ош móжеш n’ек’от móже n’ек’ом móжемо n’ек’оте móжете n’екýм móжут“ (Крушевский 1881: 17).

Při popisu významu kořene –строк– uvedl příklady ze staré řečtiny a sanskrtu, sémanticky jej srovnává se slovem о–ток a poté píše: „K tomuto kořeni podle oprávněné poznámky Baudouina de Courtenay patří i název řeky Stryi“ (Крушевский 1881: 72). Tato řeka se nachází na území Ukrajiny. Název „Stryj“ označuje nejen pravostranný přítok Dněstru, ale také město ve Lvovské oblasti; první písemná zmínka o něm pochází ze XIV. století.

Straipsniai / Articles

99

ZINAIDA PAKHOLOK

První strana písemné odpovědi N. V. Kruszewského při magisterské zkoušce na Kazaňské univerzitě 10. dubna 1880. Národní archiv Republiky Tatarstán, fond 977 Historicko-filologická fakulta, 1160, list 13.

100

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikolaj Kruszewski

Ve snaze zpřístupnit své myšlenky evropským vědcům N. V. Kruszewski přepracoval úvod své magisterské disertace a na vlastní náklady vydal knihu „O alternaci hlásek“ v němčině (Kruszewski 1881)^³. Při rozboru příkladů asimilace uvedl příklad časování ukrajinského slovesa „могти“, jehož zápis pro snazší vnímání německy mluvícím čtenářem provedl latinkou (Kruszewski 1881: 24–25).

Realisticky vnímal situaci, v níž se ocitl, a 6. (18.) května 1884 důvěrně sdělil Janu Karlovičovi: „...okolnosti nás nutí psát kvůli chlebu rusky, pro vědu je třeba psát německy“ (Пахолок 2000: 228).

V opus magna „Nástin vědy o jazyce“ N. V. Kruszewski při zkoumání struktury jazyka a zákonů, podle nichž se vyvíjí, neopomíjí ukrajinský jazykový materiál, zejména z oblasti historické fonetiky.

Při analýze skloňování slova волк v doktorské disertaci upozornil na to, že pádové tvary neměly vždy tutéž kombinaci hlásek v kořeni. Na potvrzení tohoto závěru navrhl dva tvary ze staroslověnštiny a ukrajinštiny: „...v nejbližším příbuzném nářečí k velkoruskému, v maloruském nářečí, nacházíme kombinaci воукрядом с воуцу-...“ (Крушевский 1883: 109).

Disertant charakterizoval systém časování kmenů se zadopatrovými souhláskami пеку, могу a na základě nářečí Volyňské gubernie dospěl k závěru, že v ukrajinštině působí zjednodušení analogické sanskrtu, slovinštině a srbštině (Крушевский 1883: 111).

N. V. Kruszewski vycházel z přesvědčení, že v jazyce působí proces uspořádávání systémů, a proto při zkoumání různých tvarů kmenů vyčlenil tři typy: neuspořádané, nacházející se na cestě k uspořádání, a uspořádané. K prvnímu typu přiřadil příklady z polštiny a ukrajinštiny (ноуа, ноци, нози, ноцу, ногою, у нози) (Крушевский 1883: 111–112).

V oddílu „Dějiny slov“ uvedl badatel mezi ruskými a francouzskými příklady po jednom příkladu z latiny (sumpsi) a ukrajinštiny (павук), v nichž vznikly sekundární hlásky fonetickou cestou (Крушевский 1883: 126), a upozornil na změnu hlásek ve slovech, která se stále reprodukují: „maloruské піднебенье (nebe), srov. polské rodniebienie“ (Крушевский 1883: 128).

^³ Domníváme se, že se v tomto překladu projevila jeho genetická vazba k matce, o níž jsou archivní údaje skromné a neumožňují více hovořit o její úloze v životě lingvisty.

Straipsniai / Articles

101

ZINAIDA PAKHOLOK

5. ZÁVĚRY

Můžeme tedy shrnout výše uvedené. N. V. Kruszewski se narodil v polsko-německé rodině na Volyni, kde většinu tvořilo původní ukrajinsky mluvící obyvatelstvo. V tomto kraji se formoval jako osobnost, získal základní vzdělání a považoval jej za svůj domov. Později, v daleké Kazani, snil o tom, že najde práci blíže domovu, a opakovaně přijížděl v létě s rodinou na odpočinek na matčin statek.

Ve druhé polovině XIX. století se ukrajinská škola, tisk, vědecká literatura a divadlo ocitly na základě Valujevova oběžníku a Emského výnosu pod zákazem. Ukrajinština neměla status státního jazyka, a proto se ve vzdělávacích institucích nevyučovala. Znalost tohoto jazyka byla u N. V. Kruszewského zpočátku pouze pasivní.

Ukrajina se tehdy nazývala Malorusko. Diskutovalo se o tom, zda je ukrajinský jazyk samostatný, nebo zda jde o dialekt ruského jazyka. Nejběžnějšími termíny byly „maloruské nářečí“ a „maloruské nářečí“. Kruszewski tyto termíny používal.

Vědec využil své znalosti ukrajinského jazyka a kultury k vědeckým účelům. Ve studentské práci „Zaklínadla jako druh ruské lidové poezie“ odkazoval na ukrajinsky psané práce, používal toponyma „Malorusko“ a „Volyňská gubernie“ a zařadil tři pověry, které shromáždil ve vesnici Solotvyno.

V Kazani N. V. Kruszewski studoval fonetické a morfologické zvláštnosti ukrajinského jazyka; za tímto účelem přeložil litevskou pohádku „Kdo dokáže lépe lhát?“ do jemu známého solotvynského nářečí.

Lingvistův zájem o ukrajinský jazyk sdíleli a podporovali jeho učitelé M. A. Kolosov a I. A. Boduen de Courtenay, proto N. V. Kruszewski ve svých výzkumech využíval ukrajinský materiál a při magisterské zkoušce vypracoval úkoly založené na ukrajinském uměleckém textu.

V pracích „O „analogii“ a „lidové etymologii“ („Volksetymologie“)“, „K otázce guya. Výzkum v oblasti staroslověnského vokalismu“, “Über die Lautabwechslung”, „Nástin vědy o jazyce“ N. V. Kruszewski mezi příklady ze staré řečtiny, latiny, polštiny, ruštiny, sanskrtu, srbštiny, slovinštiny, francouzštiny a češtiny využíval ukrajinskou slovní zásobu k ilustraci úvah a závěrů o slovotvorbě, fonetice a etymologii. Ukrajinské příklady jsou nepočetné a často jsou doprovázeny odkazem na region jejich fungování, který byl autorovi dobře znám.

102

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikołaj Kruszewski

Ukrajinský materiál ve výzkumech N. V. Kruszewského svědčí o autorově lingvistické erudici a jeho snaze odhalit potenciál nestátního jazyka a postavit jej na úroveň ostatních indoevropských jazyků.

ЛИТЕРАТУРА

Baudouin de Courtenay Jan 1884: Übersicht der slavischen Sprachenwelt im Zusammenhange mit den andern arioeuropäischen (indogermanischen) Sprachen, Leipzig: T. O. Weigel.

Baudouin de Courtenay Jan 1888: Mikołaj Kruszewski, ego życie i prace naukowe. – Prace filologiczne 2(3), 837–849.

Baudouin de Courtenay Jan 1889: Mikołaj Kruszewski, ego życie i prace naukowe. – Prace filologiczne 3(1), 116–175.

Boduen de Kurtene Ivan 1880: Бодуэн де Куртенэ, Иван. Задачи для письменных ответов Н. В. Крушевского по сравнительной грамматике ариоевропейских языков и по санскриту [Zadachi dlya pismennikh otvetov N. V. Krushevskogo ro sravnitel’noi grammatike arioevropeiskikh yazykov i po sanskritu]. Национальный архив Республики Татарстан. – ф. 977 Историко-филологический факультет, 1160, л. 11–12 об. [Natsionalnyi arkhiv Respubliki Tatarstan. – f. 977 Istoriko-filologicheskii fakultet, 1160, l. 11–12 ob.].

Boduen de Kurtene Ivan 1881: Бодуэн де Куртенэ, Иван. Несколько слов о сравнительной грамматике индоевропейских языков [Neskol’ko slov o sravnitel’noi grammatike indoevropeiskikh iazykov]. – Журнал Министерства народного просвещения [Zhurnal Ministerstva narodnogo prosveshcheniia] 213, 269–321.

Boduen de Kurtene Ivan 1881a: Бодуэн де Куртенэ, Иван. Письмо А. А. Котляревскому 7(19) мая 1881 года [Pis’mo A. A. Kotliarevskomu 7(19) maja 1881 goda], РНБ ОР. – ф. 386, № 19, л. 4–4 об. [RNB OR. – f. 386, № 19, l. 4–4 ob.].

Boduen de Kurtene Ivan 1963: Бодуэн де Куртенэ, Иван. Николай Крушевский, его жизнь и научные труды. Бодуэн де Куртенэ И. А [Nikolai Krushevskii, ego zhizn’ i nauchnye trudy. Boduen de Kurtene I. A.] – Избранные труды по общему языкознанию [Izbrannye trudy po obshchemu yazykoznaniyu] 1, Москва: Издательство АН СССР [Moskva: Izdatel’stvo AN SSSR] 1, 146–202.

Bogoroditskii Vasilii A. 1939: Богородицкий, Василий А. Казанская лингвистическая школа (1878–1939 гг.) [Kazanskaia lingvisticheskaia shkola (1878–1939 gg.)]. – Труды Московского института истории, философии и литературы [Trudy Moskovskogo instituta istorii, filosofii i literatury] 5, 265–294.

Straipsniai / Articles

103

ZINAIDA PAKHOLOK

Bulich Sergei K. 1896: Булич, Сергей К. Малорусское наречие [Malorusskoe narechie]. – Энциклопедический словарь Брокгауза и Ефрона [Entsiklopedicheskiy slovar’ Brokgauza i Efrona] 18–A, 485–487.

Cherepanov Mikhail V. 1958: Черепанов, Михаил В. Вопросы фонетики в трудах Н. В. Крушевского: из истории Казанской лингвистической школы [Voprosy fonetiki v trudakh N. V. Krushevskogo: iz istorii Kazanskoi lingvisticheskoi shkoly]. – Ученые записки Глазовского государственного педагогического института им. В. Г. Короленко [Uchenye zapiski Glazovskogo gosudarstvennogo pedagogicheskogo instituta im. V. G. Korolenko] 7, 27–67.

Chubinskii Pavel P. 1872: Чубинский, Павел П. Труды этнографическо-статистической экспедиции в Западно-Русский край [Trudy etnografichesko-statisticheskoi ekspeditsii v Zapadno-Russkii krai] 1, Санкт-Петербург: [б. и.] [Sankt-Peterburg: [b. i.]].

Efimenko Petr S. 1874: Ефименко, Петр С. Сборник малороссийских заклинаний [Sbornik malorossiyskikh zaklinaniy]. – Чтения в Императорском Обществе Истории и Древностей Российских при Московском университете [Chteniya v Imperatorskom Obshchestve Istorii i Drevnostey Rossiiskikh pri Moskovskom universitete] 1, 1–70.

Jakobson Roman 1960: Kazańska szkoła polskiej lingwistyki i jej miejsce w światowym rozwoju fonologii. – Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego 19, 1–34.

Jakobson Roman 1965: L’importanza di Kruszewski per lo sviluppo della linguistica generale. – Ricerche Slavistiche 13, 3–23.

Katkov Mikhail N. 1863: Катков, Михаил Н. Передовая статья [Peredovaia statia]. – Московские ведомости [Moskovskie vedomosti] 136, 326–330.

Kolosov Mitrofan A. 1871: Колосов, Митрофан А. Вступительная лекция [Vstupitelnaya lektsiya]. – Варшавские университетские известия [Varshavskie universitetskie izvestiya] 4, 236–251.

Kostomarov Nikolai I. 1990: Костомаров, Николай И. Правы ли наши обвинители? (По вопросу об издании книг научного содержания на южнорусском языке) [Pravu li nashi obviniteli? (Po voprosu ob izdanii knig nauchnogo soderzhaniia na iuzhnorusskom iazyke)]. – Український історичний журнал [Ukrainskyi istorychnyi zhurnal] 7, 140–146.

Kraszewski Jósef 1978: Latarnia czarnoksięska. Obrazy naszych czasów, Krakow: Wydawnictwo Literackie.

104

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikolaj Kruszewski

Krushevskii Nikolai V. 1876: Крушевский, Николай В. Заговоры как вид русской народной поэзии [Zagovory kak vid russkoi narodnoi poezii]. – Варшавские университетские известия [Varshavskie universitetskie izvestiia] 3, 3–69.

Krushevskii Nikolai V. 1879: Крушевский, Николай В. Об «аналогии» и «народной этимологии» («Volks etymologie») [Ob «analogii» i «narodnoi etimologii» («Volks etymologie»)]. – Русский филологический вестник [Russkii filologicheskii vestnik] 2(3), 109–120.

Krushevskii Nikolai V. 1880: Крушевский Николай В. Письменный ответ по сравнительной грамматике ариеевропейских языков [Pismennyi otvet po sravnitelnoi grammatike arioevropeiskikh yazykov]. Национальный архив Республики Татарстан. – ф. 977 Историко-филологический факультет, 1160, л. 13–15 [Natsionalnyi arkhiv Respubliki Tatarstan. – f. 977 Istoriko-filologicheskii fakultet, 1160, l. 13–15].

Krushevskii Nikolai V. 1881: Крушевский, Николай В. К вопросу о гуне. Исследование в области старославянского вокализма [K voprosu o gune. Issledovanie v oblasti staroslavianskogo vokalizma]. – Русский филологический вестник [Russkii filologicheskii vestnik] 5, 1–109.

Krushevskii Nikolai V. 1882: Крушевский, Николай В. Отчет о занятиях сравнительным языкознанием Н. Крушевского за время от 15 декабря 1878 г. по 1 октября 1879 г. [Otchet o zaniatiakh sravnitel’nym iazykoznaniem N. Krushevskogo za vremia ot 15 dekabria 1878 g. po 1 oktiabria 1879 g.] – Известия и ученые записки Императорского Казанского университета [Izvestiia i uchenye zapiski Imperatorskogo Kazanskogo universiteta] 1/2, 32–36.

Krushevskii Nikolai V. 1883: Крушевский, Николай В. Очерк науки о языке [Ocherk nauki o iazyke], Казань: Типография Императорского Казанского университета [Kazan’: Tipografiia Imperatorskogo Kazanskogo universiteta].

Krushevskii Nikolai V. 2002: Крушевский, Николай В. Замовляння як вид російської народної поезії [Zamovlіannia yak vyd rosiiskoi narodnoi poezii], Луцьк: Вісник і Кᵒ [Lutsk: Visnyk i Кᵒ].

Krushevskii Nikolai V. 2004: Крушевський, Миколай В. Вісім гімнів Рігведи [Visim himniv Rihvedy], Луцьк: Терен [Lutsk: Teren].

Krushevskii Nikolai V. 2005: Крушевський, Миколай В. Біобібліографічний покажчик [Biobibliiohrafichnyi pokazhchyk], Луцьк: Терен [Lutsk: Teren].

Kruszewski Nikolay 1881: Über die Lautabwechslung, Kasan: Universitatsbuchdruckerei.

Straipsniai / Articles

105

ZINAIDA PAKHOLOK

Lyzanchuk Vasyl’ V. 2008: Лизанчук, Василь В. Хроніка нищення українства: мови, культури, духовності [Khronika nyshchennia ukrainstva: movy, kultury, dukhovnosti]. – Мандрівець [Mandrivets] 6, 4–24.

Maikov Leonid N. 1869: Майков, Леонид Н. Великорусские заклинания [Velikorusskie zaklinaniia]. – Записки Императорского Русского Общества по отделению этнографии [Zapiski Imperatorskogo Russkogo Obshchestva po otdeleniiu etnografii] 2, 417–580.

Pakholok Zinaida A. 1999: Пахолок, Зинаида А. Плоды забвения, или Кто зажжет свечу?: письма Н. В. Крушевского И. В. Цветаеву [Plody zabveniia, ili Kto zazhzhet svechu?: pis’ma N. V. Krushevskogo I. V. Tsvetaevu]. – Русский Исторический Вестник [Russkii Istoricheskii Vestnik] 2, 159–182.

Pakholok Zinaida A. 2000: Пахолок, Зинаида А. Письма Николая Крушевского к Яну Карловичу [Pis’ma Nikolaja Krushevskogo k Janu Karlovichu]. – Русский Исторический Вестник [Russkii Istoricheskii Vestnik] 3, 221–232.

Pakholok Zinaida A. 2002: Пахолок, Зінаїда А. Дебют видатного лінгвіста. Крушевський М. Замовляння як вид російської народної поезії [Debiut vydatnogo lingvista. Krushevsky M. Zamovlannia yak vyd rosiiskoi narodnoi poezii], Луцьк: Вісник і К°, VII–XXXV [Lutsk: Visnyk i K°, VII–XXXV].

Pakholok Zinaida A. 2019: Пахолок, Зінаїда А. Дослідження та популяризація творчості мовознавця з Волині Миколая Крушевського [Doslidzhennia ta populiaryzatsiia tvorchosti movoznavtsia z Volyni Mykolaia Krushevskoho]. – Краєзнавство [Kraieznavstvo] 4, 116–132.

Pryshchepa Olena P. 2010: Прищепа, Олена П. Міста Волині у другій половині XIX – на початку XX ст. [Mista Volyni u druhii polovyni XIX – na pochatku XX st.], Рівне: ПП ДМ [Rivne: PP DM].

Radwańska Williams Joanna 1993: A paradigm lost: the linguistic theory of Mikołaj Kruszewski, Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

Storozhenko Oleksa P. 1863: Стороженко, Олекса П. Українські оповідання [Ukrainski opovidannia] 1, Санкт-Петербург: Типография П. А. Кулиша [Sankt-Peterburg: Typografiia P. A. Kulysha], 131–137.

Vayl Petr 2008: Вайль, Петр. Гений места [Geniy mesta], Москва: КоЛибри [Moskva: KoLibri].

Zelinskii Faddei F. 1897: Зелинский, Фаддей Ф. О заговорах: история развития заговора и главные его формальные черты [O zagovorakh: istoriia razvitiia zagovora i glavnye ego formalnye cherty]. – Сборник Харьковского историко-филологического общества [Sbornik Kharkovskogo istoriko-filologicheskogo obshchestva] 10, 1–58.

106

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVI

Ukrainian Formation in Scientific Heritage of Mikolaj Kruszewski

Ukrainiečių kalbos formavimasis Mikolajaus Kruševskio moksliniame palikime

SANTRAUKA

Straipsnyje analizuojami Mikolajaus Kruševskio mokslinio palikimo darbai, skirti ukrainiečių kalbai. Šie darbai tiriami trimis aspektais: biografiniu, socialiniu ir moksliniu. Lingvistas gimė Voluinėje lenko ir vokietės šeimoje, kur daugumą sudarė vietinė ukrainiečių populiacija. Jo asmenybę formavosi šiame regione. Voluinę jis laikė savo gimtine. Vėliau, jau dirbdamas tolimojoje Kazanėje, kartu su šeima jis nuolat grįždavo vasaroti į Voluinėje likusius motinos namus.

Tuo metu Ukraina neturėjo valstybingumo statuso. Šalis buvo vadinama Mažąja Rusija. Buvo diskutuojama, ar ukrainiečių kalba yra nepriklausoma kalba, ar rusų kalbos tarmė. Dažniausiai vartoti terminai buvo Mažosios Rusijos tarmė ir Mažosios Rusijos tarmė. M. Kruševskis taip pat vartojo šiuos terminus.

Mokslininkas pritaikė ukrainiečių kalbos ir kultūros žinias mokslo tikslams. Savo studentiškoje esė Užkalbėjimai kaip rusų liaudies poezijos forma jis rėmėsi ukrainiečių kalbos darbais, vartojo toponimus Mažoji Rusija ir Voluinės provincija ir aptarė Solotvyno kaime paties surinktus žmonių tikėjimus. Gyvendamas Kazanėje, M. Kruševskis studijavo fonetinius ir morfologinius ukrainiečių kalbos požymius. Šiuo tikslu į Solotvyno tarmę jis išvertė lietuvių liaudies pasaką Kas moka geriau meluoti. Magistrantūros egzamino metu jis turėjo atlikti aštuonias Jano Bod<u>u</u>eno de Kurtenė jam duotas užduotis apie apsakymą ukrainiečių kalba. M. Kruševskis rėmėsi ukrainiečių kalbos žodynu, iliustruodamas savo įžvalgas ir išvadas žodžių darybos ir fonetikos srityje, kurias aptarė savo darbuose Apie analogiją, Liaudies etimologija, Gunos klausimu: Senųjų slavų vokalizmo tyrinėjimai, Apie garsų kaitą, Kalbotyros apybraiža.

Ukrainietiškas turinys Mikolajaus Kruševskio tyrimuose liudija autoriaus kalbinę erudiciją ir troškimą atskleisti šios nevalstybinės kalbos potencialą, paverčiant ją lygiaverte kitoms indoeuropiečių kalboms.

Įteikta 2021 m. gruodžio 24 d.

ZINAIDA PAKHOLOK Lutsk Human Development Institute of the Open International University “Ukraine” 43020, Ukraine, Lutsk 5, G. Gongadze Str. [email protected]

Straipsniai / Articles

107