JURGITA VENCKIENĖ

Institut litevského jazyka

doi.org/10.35321/bkalba.2022.95.02

LITEVŠTINA JAKO STÁTNÍ JAZYK: ZÁKONNÁ USTANOVENÍ V MEZIVÁLEČNÉM OBDOB͹

KLÍČOVÁ SLOVA: spisovný jazyk, státní jazyk, právní předpisy, meziválečné období.

ANOTACE

Obnova litevského státu v roce 1918 urychlila rozvoj litevského spisovného jazyka. Aspekty rozvoje spisovného jazyka orientované na jazykovou formu, které byly důležité na konci 19. století a na samém počátku 20. století – výběr normy a kodifikace – byly v meziválečném období nahrazeny aspekty zaměřenými na jazykové funkce, konkrétně jejich rozvíjením a přijetím ze strany společnosti. Spisovný jazyk se začal používat ve státních úřadech, v budovaném vzdělávacím systému i ve veřejném životě – tedy tam, kde byl dříve zakázán nebo omezován – a v roce 1922 získal status státního jazyka. Článek pojednává o požadavcích litevských právních předpisů z meziválečného období týkajících se užívání a znalosti litevštiny, její výuky a rozvíjení jejích funkcí; tyto předpisy jsou nahlíženy jako teoretická východiska, která ovlivňovala vývoj spisovného jazyka.

ABSTRAKT

Obnovení litevského státu v roce 1918 urychlilo vývoj litevského spisovného jazyka. Aspekty vývoje spisovného jazyka orientované na formu, které byly důležité na konci 19. století a na samém počátku 20. století – výběr normy a kodifikace formy –, byly v meziválečném období nahrazeny aspekty orientovanými na funkci: rozvíjením funkcí a přijetím ze strany společnosti. Litevština ve spisovné podobě se začala používat ve státních úřadech, v budovaném vzdělávacím systému i ve veřejném životě, kde byla dříve zakázána nebo omezována, a v roce 1922 získala status státního jazyka. Článek pojednává o požadavcích litevských právních dokumentů z meziválečného období týkajících se užívání, osvojování a výuky spisovné litevštiny a rozvíjení jejích funkcí. Tyto dokumenty jsou nahlíženy jako teoretická ustanovení, která ovlivňovala vývoj spisovného jazyka.

¹ Článek byl připraven na základě příspěvku Jaký význam měl status státního jazyka pro spisovnou litevštinu, který zazněl 14. září 2022 na slavnostním setkání v Seimasu Litevské republiky, pořádaném u příležitosti 100. výročí udělení statusu státního jazyka.

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

9

ÚVOD

V roce 2022 si připomínáme sto let litevštiny jako státního jazyka. V ústavě Litevského státu z 1. září 1922, zveřejněné ve Vyriausybės Žiniose², byl litevštině udělen status státního jazyka: článek 6 kapitoly 1 Bendrieji dėsnai uvádí: „Státním jazykem je litevština“ (LVK 1922: 1)³. Stejné ustanovení bylo zopakováno také v ústavě Litevského státu z roku 1928, v článku 7 Bendrųjų dėsnių (LVK 1928: 1). Stejně zněl i článek 7 ústavy z roku 1938: „Státním jazykem je litevština“ (VK 1938: 1). Podle Vlada Sirutavičiuse se ve státech střední Evropy, které vznikaly po první světové válce, „myšlenka státního jazyka stala důležitým nástrojem národní politiky jak při upevňování státnosti, tak při podpoře rozvoje národní kultury“ (Sirutavičius 2010: 52). Jazyk se tak stal součástí státní politiky.

Udělení statusu státního jazyka významně ovlivnilo vývoj spisovného jazyka (dále jen sj). Giedrius Subačius přirovnal vývoj sj v meziválečném období k sopečnému výbuchu: „Obě litevské nezávislosti představují přímo lingvistické erupce a výbuchy sopky litevského jazyka, tektonické zlomy ve vývoji jazyka“ (Subačius 2018: 109). Aldonas Pupkis označil léta 1918–1940 za nejvýraznější období vzestupu litevského sj (Pupkis 2005: 44). Podrobnějších výzkumů zahrnujících vývoj sj poté, co se stal státním jazykem, však není mnoho. Tento článek se zaměřuje na počáteční aspekt takového výzkumu – požadavky právních předpisů meziválečné Litvy. Budeme na ně nahlížet jako na teoretická ustanovení, která ovlivňovala užívání sj, jeho výuku, zdokonalování jeho funkcí a jeho šíření ve společnosti. Vycházíme především z dokumentů různých oblastí zveřejněných v letech 1919–1938 ve Vyriausybės Žiniose – ústav, zákonů a jejich novel, stanov, statutů, nařízení, provozních řádů a pokynů – a také ze Savivaldybių įstatymu (1919) a Seimo rinkimų įstatymu (1926).

Jednotlivým aspektům dějin meziválečného sj věnovali badatelé pozornost. Aurelija Tamošiūnaitė analyzovala přijímání sj a jeho osobní užívání (Tamošiūnaitė 2009, 2011); otázkami užívání litevštiny v armádě se zabývali Algirdas Ažubalis, Diana Builienė a Rolanda Kazlauskaitė-Markelienė (Ažubalis a kol. 2010); o založení Institutu litevských studií Antana Smetony psali Dangiras Mačiulis (2002) a Danguolė Mikulėnienė (2021); činnost Terminologické komise zkoumala Albina Auksoriūtė (2011, 2021),

² Při citování tohoto vydání se v článku zachovává tehdejší pravopis.

³ V prozatímní ústavě Litevského státu, přijaté v roce 1920, není státní jazyk zmíněn (viz LLVK 1920: 1–2).

10

BENDRINĖ KALBA | 95

Mindaugas Maksimaitis (2007), Alvydas Umbrasas (2001, 2021); výzkumy Vaidos Buivydienė (2012, 2013, 2015, 2017) zahrnují učební osnovy a učebnice litevštiny pro základní školy; souhrnný článek o litevštině v meziválečném období publikoval Aldonas Pupkis (2019a, b).

1. SPISOVNÝ A STÁTNÍ JAZYK

Badatelé rozlišují čtyři nejdůležitější aspekty vývoje spisovných jazyků: výběr normativní varianty (angl. selection of norm), kodifikaci (angl. codification), zdokonalování funkcí (angl. elaboration of function) a přijetí společností (angl. acceptance by the community) (Haugen 1972: 252; 1987: 59). První dva aspekty se zaměřují na formu jazyka, druhé dva na jeho funkci (Haugen 1972: 252; Subačius 2004: 103). Počátky litevského sj jsou spojeny s ilegálním tiskem – redakce časopisů Aušros (1883–1886), Varpo (1889–1905) a dalších periodik si za základ svého jazyka zvolily západní aukštaitský dialekt; tuto jazykovou variantu přijala inteligence v posledních desetiletích 19. století. Gramatika litevského jazyka Jona Jablonskise, vydaná roku 1901 pod pseudonymem Petras Kriaušaitis, Lietuviškos kalbos gramatika, sehrála roli symbolické kodifikace – pravidla sj se stala dostupnějšími a snáze osvojitelnými.

Po obnovení litevského státu se vývoj sj zintenzivnil. Jeho funkce se začaly rychle rozšiřovat a jazyk se začal užívat tam, kde se předtím nepoužíval nebo bylo jeho užívání omezeno, totiž ve státních úřadech, armádě, školách a veřejném životě. Stal se jazykem vědy na Litevské univerzitě, založené v Kaunasu. Přijetí spisovného jazyka společností souvisí s jeho prestiží. Výzkumy ukazují, že obliba sj ve společnosti rostla od konce 19. století⁴, ale po obnovení nezávislého státu se zvýšila ještě výrazněji, kdy se litevština, slovy G. Subačiuse, „stala samozřejmou každodenní součástí života státu“ (Subačius 2018: 109). Vývoj litevského sj, přesněji řečeno zdokonalování jeho funkcí a jeho přijímání společností, tedy přímo souvisí s obnovením státu a s tím, že se sj stal státním jazykem – zákonem uznaným oficiálním jazykem veřejného života státu.

Ve 20. století byla v ústavách mnoha států zakotvena státní řeč nebo byly přijaty jazykové zákony. Vývoj litevského sj poté, co se stal státním jazykem (zdokonalování funkcí a přijímání společností), začaly koordinovat zvláštní komise a rady; objevil se nový jev – jazyková politika (Smetonienė 2005:

⁴ Například jazyk nápisů na náhrobcích dokládá rostoucí orientaci na sj na počátku 20. století (podrobněji viz Venckienė 2017).

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

11

24; 2014: 101). Při provádění jazykové politiky stát reguluje veřejné užívání jazyka, rozvíjení jazykových znalostí potřebných k naplnění státních priorit a také práva a možnosti učit se a užívat svůj jazyk (Kevalienė, Raipa 2007: 47).

2. LITEVŠTINA V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH

Ústava z roku 1922 přiznala litevštině status státního jazyka de jure, čímž se stala součástí státní politiky (Smetonienė 2014: 101), avšak de facto byla za státní považována již dříve. Svědčí o tom řada dokumentů. Ačkoli se před přijetím ústavy vedly diskuse o tom, zda by měla být v Litvě uznána jedna, nebo více státních jazyků (Kelmutis 1922: 2), dokumenty z různých oblastí již od roku 1919 obsahovaly požadavky na znalost a užívání státního litevského jazyka.

2.1. Požadavky na znalost a užívání státního jazyka

V Prozatímním uspořádání litevských soudů a jejich činnosti, zveřejněném v lednu 1919 a podepsaném prezidiem Státní rady, bylo stanoveno, že „[S]oudní řízení se vede ve státním, litevském jazyce; v tomto jazyce se píší protokoly a rozhodnutí“⁵ (LS 1919: 7). V Zákoně o samosprávách, vydaném téhož roku, se uvádí: „Ve všech úřadech samosprávy se písemná agenda vyřizuje ve státním litevském jazyce. Vedle státního litevského jazyka je dovoleno užívat i jiné jazyky“ (SĮ 1919: 2). Zákonodárná moc tedy neusilovala o zákaz užívání jiných jazyků, nýbrž o užívání litevštiny v administrativních úřadech. Pranas Janauskas, který zkoumal užívání jazyků v samosprávě Kaunasu v letech 1918–1928, konstatoval, že tato mnohojazyčná samospráva „dlouhou dobu úspěšně užívala na různých úrovních ruštinu a tvrdošíjně se stavěla proti pozicím státního jazyka“ (Janauskas 2003: 45). Zlom, kdy se přešlo od ruštiny ke státnímu jazyku, je zaznamenán až ve druhé polovině dvacátých let.

Po roce 1922 přibylo požadavků, aby zástupci státních úřadů, úředníci a členové okresních a městských rad ovládali litevštinu ústně i písemně. Například ve Statutu obecní rady, zveřejněném 31. prosince 1924, se uvádělo, že starosta obce a členové obecní rady musí umět psát ve státním jazyce: „§ 8. Starostu obce a členy rady (místostarostu a pokladníka) vybírá obecní rada z osob, které umějí psát ve státním jazyce“ (VTS 1924: 2).

⁵ Kromě toho se zde doplňuje, že pokud by účastníci řízení neovládali státní jazyk, „soudci musí ovládat a domluvit se také v dalších místních jazycích (polštině a běloruštině)“ (LS 1919: 7).

12

BENDRINĖ KALBA | 95

(tajemníka asistenta a pokladníka) volí obecní rada z osob, které umějí psát státním jazykem“ (VTS 1924: 2). Zákon o místní samosprávě z roku 1929 zákon o místní samosprávě stanovil, že starosta a zástupce starosty mají být do obecní rady voleni z osob, které umějí číst a psát litevsky; přednostou obce může být rovněž zvolen pouze obyvatel, který ovládá litevštinu slovem i písmem (VSI 1929: 1–2). Podle volebního zákona do Seimasu z roku 1936 volební zákon do Seimasu pak ti, „kdo neovládají státní jazyk slovem i písmem“, nemohli být voleni, aby zastupovali národ (SRĮ 1936: 1)⁶.

Právní předpisy stanovovaly povinnost ovládat litevštinu nejen pro zaměstnance státních a správních úřadů, ale také pro pracovníky v dalších oblastech. V roce 1925 byl zveřejněn Zákon o právech k výkonu lékařské, veterinární, farmaceutické a stomatologické praxe, v němž se uvádí: „Osoby, které chtějí mít v Litvě právo vykonávat lékařskou, veterinární, farmaceutickou nebo stomatologickou praxi[,] musí umět litevsky“ (MVFOĮ 1925: 7). Zákon o Emigraci z roku 1929 stanovil, že „[Z]aměstnanci emigračních úřadů, kteří přijímají emigranty v přístavech a doprovázejí transporty emigrantů, musí ovládat litevštinu“ a že emigrační knihy se vedou v litevštině (EĮ 1929: 1). V roce 1932 byl vydán Zákon o kinech, podle něhož „[K] titulům a psaným textům filmů se musí užívat pouze litevština“ (KĮ 1932: 1). Tiskový zákon z roku 1935 stanovil požadavky na vydavatele periodik: „Noviny může vydávat pouze občan Litvy, který ovládá litevštinu ústně i písemně a žije v Litvě“ (SpĮ 1935: 2). Bylo také stanoveno, že názvy novin vydávaných v jiných jazycích než litevštině musí být uvedeny i v litevštině (SpĮ 1935: 1).

Od roku 1935 museli litevštinu ovládat také tiskaři a vedoucí knihkupectví: v Zákoně o tiskárnách a tiskařských potřebách se uvádí, že „[V]edoucím tiskárny může být pouze občan Litvy, který dovršil 24 let a ovládá litevštinu ústně i písemně“ (SSRĮ 1935: 5); Zákon o knihkupectvích stanoví, že „[V]edoucím knihkupectví může být pouze občan Litvy, který dovršil 21 let a ovládá litevštinu ústně i písemně“ (KnĮ 1935: 6). V Zákoně o spolcích, zveřejněném v roce 1936, bylo stanoveno, že členové vedení, kteří jsou občany Litvy, musí ovládat litevštinu ústně i písemně; kromě toho „[Z]nalost jazyka může být ověřena“ (DĮ 1936: 2). Zákon rovněž uvádí, že právní význam mají pouze dokumenty spolků sepsané v litevštině.

Dne 8. dubna 1940 schválil ministr vnitra Kazys Skučas Program znalosti litevského jazyka a postup jejího ověřování. Dokument stanovoval, že znalost litevštiny v ústní i písemné podobě dokládá nejméně

⁶ V zákoně o volbách do Seimu z roku 1926 toto ustanovení obsaženo nebylo (viz SRĮ 1926).

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

13

4 oddíly základní školy nebo rovnocenné osvědčení o absolvování jiné litevské školy. V ostatních případech se znalost litevštiny ověřuje. Za tímto účelem „se dohodnutí ministři určí ze svých úřadů po jednom zástupci“ (LKP 1940: 2).

Jak je patrné, ustanovení o užívání státního jazyka se v právních předpisech objevila již před přijetím ústavy z roku 1922 – v roce 1919. Znalost a užívání litevštiny ve státních a dalších institucích upravovaly různé dokumenty. Tyto požadavky ovlivňovaly jak šíření spisovné litevštiny, která se stala státním jazykem, tak její prestiž – chtěl-li někdo zastávat určitou funkci, musel umět litevsky. Výzkum A. Tamošiūnaitė ukazuje, že autorita spisovné litevštiny postupně rostla přibližně od třetího desetiletí 20. století (Tamošiūnaitė 2011: 505).

2.2. Vzdělávání

Vytvářený národní vzdělávací systém měl podle Dangirase Mačiulise upevnit „litevské kulturní a jazykové prostředí“ (Mačiulis 2015: 17). Za účelem zvýšení gramotnosti a vzdělanosti obyvatel přijal 6. října 1922 nejprve Ústavodárný Seimas zákon o základních školách. Ten stanovil povinnou základní školní docházku: „Základní školu musí navštěvovat všechny děti bez ohledu na pohlaví ve věku 7–14 let“ (PMĮ 1922: 1). Zákon dále stanovil, že se na základní škole musí mimo jiné vyučovat „mateřský jazyk, čtení, psaní“. Ve školách, kde se vyučovalo v jiném než litevském jazyce, musel být litevský jazyk vyučován jako samostatný předmět „ve druhém, třetím a čtvrtém oddílu“, každý den nejméně jednu vyučovací hodinu (PMĮ 1922: 1).

O tři roky později, 5. srpna 1925, byla vyhlášena novela zákona o základních školách. Z předchozí verze zůstalo ustanovení o školách s jiným než litevským vyučovacím jazykem: v nich se litevština měla vyučovat jako samostatný předmět ve druhém až čtvrtém ročníku, každý den nejméně jednu vyučovací hodinu (PMĮP 1925: 5). Tato novela stanovila požadavky na znalost jazyka pro učitele základních škol: „U těch, kdo neovládají litevštinu ústně ani písemně v rozsahu požadovaném příslušným programem stanoveným ministrem školství, se učitelská kvalifikace uzná pouze po složení zkoušek z litevštiny podle stanoveného programu“ (PMĮP 1925: 6).

V roce 1919 ministerstvo školství nařídilo školám, aby se řídily litevskou gramatikou Jono Jablonskise vydanou téhož roku: P. Kriaušaitis a Rygiškių Jonas, Lietuvių kalbos gramatika. Etimologija. Pirmosioms mūsų aukštesniosioms mokslo įstaigoms (Vilnius, tiskárna „Žaibas“). V novinách Vyriausybės Žinios byla zveřejněna výzva odboru základního vzdělávání určená všem instruktorům, učitelům a učitelkám základních škol, v níž se žádalo, aby se řídili tímto dílem:

14

BENDRINĖ KALBA | 95

Odbor zjistil, že se na litevských základních školách užívá nedostatečně jednotný pravopis a že na některých školách není jazyk dostatečně správný. Aby se tyto nedostatky našeho školství [sic!] odstranily, žádá odbor základního vzdělávání všechny učitele a učitelky základních škol, aby se jak v úředních písemnostech, tak při výuce řídili jazykovými pravidly a pravopisem uvedenými v gramatice litevského jazyka P. Kriaušaitise a Rygiškių Jonase (Vilnius, 1919, vydání Litevské vědecké společnosti) (Kreipimasis 1919: 8).

Tato gramatika se stala hlavní pomůckou pro výuku litevštiny na všech školách v Litvě (Palionis 1957: 34). Ministerstvo školství schválilo rozšířené vydání gramatiky z roku 1922 Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika. Etimologija. Vidurinėms mokslo įstaigoms (Kaunas, vydavatelství společnosti „Švyturys“) jako normativní a povinné pro litevské školy (Zinkevičius 1992: 153).

O deset let později, 29. července 1936, byly předchozí školské zákony zrušeny a byl vydán nový zákon o základních školách. Obsahoval dříve neuvedené ustanovení: „Vyučovacím jazykem základních škol je litevština“ (PMĮ 1936: 1). Dále bylo jako povinné stanoveno, že děti, jejichž jeden z rodičů je litevské národnosti, musí navštěvovat školu s litevštinou jako vyučovacím jazykem. Ve školách, kde se vyučovalo v jiném než litevském jazyce, se litevština jako povinný předmět měla vyučovat od druhého roku studia. Ve třetím roce se měla v litevštině vyučovat vlastivěda, dějepis a zeměpis. Pro správu těchto škol byly stanoveny požadavky – „úřední agenda musí být vedena v litevštině“ (PMĮ 1936: 2). Spolu s zákonem o základních školách byl vyhlášen také zákon o středních školách. Ten stanovil, že ve školách, jejichž vyučovacím jazykem není litevština, se litevsky musí vyučovat litevský jazyk a literatura, dějepis, zeměpis Litvy, tělesná výchova a vojenská příprava. Také úřední agenda se v těchto školách měla vést v litevštině (VMĮ 1936). Litevština se vyučovala i v dalších vzdělávacích institucích, například ve Válečné škole (viz KMĮ 1922: 2) a také v poštovních, telegrafních a telefonních kurzech ministerstva školství (viz PTTĮ 1924: 1). Zájemcům o tyto kurzy mohly být pořádány zkoušky z litevštiny.

Při vytváření státního vzdělávacího systému bylo třeba připravit personál. Ministerstvo školství v roce 1919 pořádalo v Marijampolė, Kaunasu, Šiauliai, Panevėžys, Jurbarkas, Telšiai, Ukmergė a Rokiškis roční kurzy pro učitele základních škol (pro školní rok 1919–1920). V Vyriausybės Žinios byly zveřejněny stanovy ročních kurzů pro učitele základních škol. Dokument uváděl, že se v kurzech musí mimo jiné vyučovat „litevský jazyk,“

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

15

jos metodika ir praktika“ (MĮ 1919: 5). Juos lankyti galėjo baigę bent tris gimnazijos klases ir turintys tai liudijančius pažymėjimus. Neturintiems tokio dokumento teko laikyti lietuvių kalbos, tikybos, aritmetikos ir pradedamojo geografijos kurso egzaminus. Lietuvių kalbos egzaminą sudarė etimologija⁷, diktantas ir atpasakojimas (MĮ 1919: 5).

V roce 1923 zřídilo ministerstvo školství dvouleté učitelské kurzy a v Úředním věstníku zveřejnilo zákon o kurzech pro učitele počátečních škol (PMMĮ 1923: 1). V bodě 5 zákona se uvádí, že pokud se v kurzech vyučuje v jiném než litevském jazyce, musí být litevský jazyk a literatura, zeměpis a dějepis vyučovány litevsky: „V kurzech, kde se vyučuje v jiném než litevském jazyce, jsou litevský jazyk a literatura, zeměpis Litvy a dějepis povinnými předměty; vyučují se v litevském jazyce. Litevskému jazyku se v každé třídě věnuje nejméně jedna hodina denně“ (PMMĮ 1923: 1).

Při budování národního vzdělávacího systému bylo tedy upraveno používání litevštiny ve školách (bylo stanoveno řídit se gramatikami J. Jablonského z let 1919 a 1922), byly schváleny požadavky na její znalost učiteli a stanovena pravidla výuky a používání litevštiny i vedení písemností ve školách, kde se vyučovalo nebo učilo v jiných jazycích. Obyvatelé, kteří dokončili školu v letech 1919–1940, měli získat alespoň základní znalost spisovného jazyka.

2.3. Zdokonalování jazykových funkcí

Einaras Haugen při pojednání o zdokonalování funkcí spisovného jazyka nejprve uvedl, že moderní jazyk potřebuje terminologii⁸. Poté, co se litevský spisovný jazyk stal oficiálním státním jazykem a jeho užívání se rozšířilo, začala se věnovat pozornost tvorbě terminologie. Dne 29. března 1921 bylo v Úředním věstníku zveřejněno nařízení o zřízení Terminologické komise (TKĮ 1921: 4). Uvádí se v něm, že Komise se zřizuje při ministerstvu školství „za účelem stanovení a sjednocení terminologie všech vědních oborů a všech oblastí praktického života“ (o činnosti Terminologické komise podrobněji viz: Umbrasas 2001, 2021; Maksimaitis 2007; Auksoriūtė 2011, 2021). Právními předpisy bylo upraveno také užívání osobních jmen a místních názvů, jejich politevšťování, a byly stanoveny požadavky na jazyk tisku. V souvislosti s pravopisem jmen bylo počátkem roku 1920 přijato Nařízení o psaní křestních jmen, příjmení a přezdívek osob, jakož i názvů míst (ĮVPP 1920: 5).

⁷ Etimologija byl název oddílu školní gramatiky zahrnujícího fonetiku a morfologii (viz LKKŽ).

⁸ „Moderní kulturní jazyk potřebuje terminologii pro všechny intelektuální a humanitní disciplíny, včetně věd“ (Haugen 1987: 61).

16

BENDRINĖ KALBA | 95

Uvádí se v něm, že „[V] dokumentech a úředních [sic!] písemnostech (psaných v litevštině) musí být křestní jména, příjmení a přezdívky osob, jakož i názvy míst (vesnic, osad, měst a městeček) psány tak, aby nebyly porušovány zákonitosti litevského jazyka, totiž tak, jak se vyslovují v litevštině, a v souladu s pravidly litevské fonetiky“ (ĮVPP 1920). Dále bylo stanoveno, že se nemají užívat názvy míst změněné jinými vládami: „Těm místům, která byla za cizí nadvlády nad Litvou v dokumentech a úředních písemnostech nazývána jiným jménem než tím, kterým tato místa nazývají jejich obyvatelé, musí být ponechán název užívaný obyvateli a tento název se musí užívat v úředních písemnostech“ (ĮVVP 1920).

Zatím neexistují podrobnější výzkumy toho, jak zákon působil v praxi. Z analýzy názvů ulic v Kaunasu v letech 1918–1940, kterou provedl Mindaugas Balkus, je známo, že městská rada v roce 1919 rozhodla, že názvy ulic mohou být na tabulkách uvedeny ve třech jazycích (litevsky, polsky a jidiš), a teprve v červenci 1923 městské zastupitelstvo přijalo usnesení, podle něhož se názvy ulic měly psát pouze litevsky (Balkus 2020: 55).

Místní názvy se zmiňují také v Úředním věstníku zveřejněné Instrukci k provádění pozemkových úprav. vydané dne 28. června 1928. V bodě 235 této instrukce se stanoví: „Nelitevské názvy správních jednotek nebo zkomolené litevské názvy musí být nahrazeny ryze litevskými názvy“ (ŽĮ 1928: 17).

V roce 1938 byl zveřejněn zákon o příjmeních (PĮ 1938)⁹. Uvádí se v něm, že litevská příjmení se píší „pravopisem a tvary spisovného jazyka podle Slovníku příjmen퓹⁰. Zákon rovněž vymezil postup opravy příjmení: litevská příjmení „lze napravit“, pokud 1) mají slovanské přípony, 2) byla přeložena do jiných jazyků nebo 3) byla zkomolena vlivem cizích jazyků (PĮ 1938: 2). Dále bylo stanoveno, že se opravují „nářeční“ příjmení a příjmení „odchylující se od zákonitostí spisovného jazyka“.

Zákon o tisku z roku 1919 nestanovoval požadavky na jazyk tiskovin, avšak v zákoně o tisku z roku 1935 tomu byla věnována druhá kapitola II. Dohled nad jazykem tiskovin. Byla požadována čistota a správnost jazyka: „Jazyk tiskovin v litevštině musí být čistý a správný. Na čistotu a správnost jazyka dohlíží ministr školství. Zjistí-li ministr školství, že jazyk tiskoviny není čistý nebo správný, oznámí to ministru vnitra“ (SpĮ 1935: 2). V případě uvedeném v zákoně – jestliže jazyk tiskoviny nebyl vhodný,

⁹ Zároveň byl zrušen dřívější, v roce 1922 přijatý, zákon o změně příjmení (PKĮ 1922).

¹⁰ Dále bylo stanoveno, že příjmení osob, které nejsou Litevci, se píší podle pravidel litevského jazyka a pravopisu, lze je však psát také „tak, jak si je jejich nositel píše ve svém jazyce, pokud si to přeje a pokud má tento jazyk latinku“ (PĮ 1938: 2).

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

17

ministr vnitra mohl vydavatele a redaktora tiskoviny napomenout, vydávání novin na tři měsíce pozastavit, pokud jazyk po napomenutí „zůstává zkomolený“, nebo je zcela zakázat. Vydání, jehož jazyk byl „silně zkomolený“, mohlo být zabaveno (SpĮ 1935: 2).

V meziválečném období byly právními předpisy upraveny různé otázky užívání a kultivace jazyka, vláda tedy začala dbát na zdokonalování jeho funkcí. Byla zřízena Terminologická komise, stanovena pravidla užívání a změny osobních jmen a místních názvů a požadavky na jazyk tisku.

SHRNUTÍ

Počátky litevského spisovného jazyka – volba jeho terminologického základu v posledních desetiletích XIX. století a kodifikace v roce 1901 – jsou spojeny s činností inteligence. Jeho další vývoj – zdokonalování funkcí a přijetí společností – přímo souvisí s obnovením státu a s tím, že se spisovný jazyk stal státním, tedy zákonem uznaným úředním jazykem veřejného života státu. Stát začal regulovat užívání, znalost, výuku a zdokonalování jazyka.

V právních dokumentech se termín státní jazyk užíval od roku 1919, zatímco de jure byl litevštině status státního jazyka udělen v roce 1922 ústavou litevského státu.

Šíření spisovného litevského jazyka prostřednictvím vzdělávacího systému mělo značný vliv na jeho přijetí společností. Právními předpisy byly upraveny různé otázky výuky litevštiny. Ministerstvo školství v roce 1919 nařídilo, aby se při výuce mateřského jazyka vycházelo z gramatiky litevského jazyka J. Jablonskise vydané téhož roku; později prohlásilo za normativní doplněné vydání této gramatiky (1922). Byla upravena výuka jazyka ve školách, kde se vyučovalo v jiném než litevském jazyce, a stanoveny požadavky na znalost litevštiny u učitelů.

Požadavky na znalost a užívání litevštiny v Seimu, u soudů, na úřadech samospráv, v okresních radách a v dalších úřadech a spolcích ovlivnily jak šíření spisovného jazyka, tak jeho prestiž.

S rozšiřováním užívání spisovného jazyka a péčí o zdokonalování jeho funkcí bylo právními dokumenty upraveno psaní vlastních jmen podle zákonitostí litevského jazyka, politevšťování příjmení a stanoveno, že se nemají užívat nelitevské ani „zkomolené“ názvy, nýbrž se mají nahradit „čistě litevskými“. Ve čtvrtém desetiletí se tiskovým zákonem začalo požadovat čistota a správnost jazyka tisku.

Analýza právních předpisů meziválečné Litvy ukazuje, jak se měnily – byly častější a přísnější – požadavky týkající se litevštiny. Na začátku tohoto období, v roce 1919, bylo nařízeno užívat litevštinu u soudů a také na úřadech samosprávy

18

BENDRINĖ KALBA | 95

jazyk, ale vedle něj bylo povoleno používat i jiné jazyky. Později se od úředníků a zaměstnanců z různých oblastí začalo vyžadovat, aby ovládali litevštinu písemně i ústně. V polovině třicátých let mohl ministr vnitra zabavit a „zakázat“ publikaci, která nesplňovala požadavky na jazykovou čistotu a správnost.

ŠALTINIAI

DĮ 1936: Draugijų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 522, 1–4.

EĮ 1929: Emigracijos įstatymas. – Vyriausybės Žinios 310, 1–4.

ĮVPP 1920: Įsakymas dėl žmonių vardų, pavardžių ir pravardžių, taip pat ir vietų vardų rašymo. – Vyriausybės Žinios 19, 5.

KĮ 1932: Kinoteatrų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 390, 1–2.

KMĮ 1922: Karo mokyklos įstatai. – Vyriausybės Žinios 103, 1–2.

KnĮ 1935: Knygynų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 510, 6–7.

Kreipimasis 1919: Visiems pradedamųjų mokyklų instruktoriams, mokytojams ir mokytojoms. – Vyriausybės Žinios 8, 8.

LKP 1940: Lietuvių kalbos programa ir jo tikrinimo tvarka. – Vyriausybės Žinios 702, 2.

LLVK 1920: Laikinoji Lietuvos Valstybės Konstitucija. – Laikinosios Vyriausybės Žinios 37, 1–2.

LS 1919: Laikinasis Lietuvos teismų ir jų darbo sutvarkymas. – Vyriausybės Žinios 2–3, 6–7.

LVK 1922: Lietuvos Valstybės Konstitucija. – Vyriausybės Žinios 100, 1–8.

LVK 1928: Lietuvos Valstybės Konstitucija. – Vyriausybės Žinios 275, 1–6.

MĮ 1919: Metiniams pradedamųjų mokyklų mokytojų kursams įstatai. – Vyriausybės Žinios 13, 5.

MVFĮ 1925: Medicinos, veterinarijos, farmacijos ir odontologijos praktikos teisių įstatymas. – Vyriausybės Žinios 190, 7.

PĮ 1938: Pavardžių įstatymas. – Vyriausybės Žinios 629, 1–2.

PKĮ 1922: Pavardžių keitimo įstatymas. – Vyriausybės Žinios 79, 1.

PMĮ 1922: Pradžios mokyklų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 117, 1–3.

PMĮ 1936: Pradžios mokyklų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 541, 1–4.

PMĮP 1925: Pradžios mokyklų įstatymo pakeitimas. – Vyriausybės Žinios 200, 5–7.

PMMĮ 1923: Pradedamųjų mokyklų mokytojų kursų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 129, 1–2.

PTTĮ 1924: Pašto, telegrafo ir telefono kursų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 175, 1.

SĮ 1919: Savivaldybių įstatymas, Kaunas: Lietuvos Valstybės Spaustuvė.

SpĮ 1919: Spaudos įstatymas. – Vyriausybės Žinios 17, 5–6.

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

19

SpĮ 1935: Spaudos įstatymas. – Vyriausybės Žinios 510, 1–4.

SRĮ 1926: Seimo rinkimų įstatymas, Šiauliai: Savičo ir Šumkauskio spaustuvė.

SRĮ 1936: Seimo rinkimų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 533, 1–6.

SSRĮ 1935: Spaustuvių ir spausdinimo reikmenų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 510, 5–6.

TKĮ 1921: Terminologijos Komisijos sudarymo įsakymas. – Vyriausybės Žinios 60, 4.

VK 1938: Valstybės Konstitucija. – Vyriausybės Žinios, 608, 1–9.

VMĮ 1936: Vidurinių mokyklų įstatymas. – Vyriausybės Žinios 541, 4–8.

VSĮ 1929: Vietos savivaldybės įstatymas. – Vyriausybės Žinios 307, 1–2.

VTS 1924: Valsčiaus tarybos statutas. – Vyriausybės Žinios 177, 2–7.

ŽĮ 1928: Žemėtvarkos darbams vykdyti instrukcija. – Vyriausybės Žinios 279, 1–19.

LITERATŪRA

Auksoriūtė Albina 2011: Terminologijos komisijos (1921–1926) veiklos apžvalga. – Terminologija 18, 80–91.

Auksoriūtė Albina 2021: Terminologijos komisijos įkūrimo šimtmečiui. – Gimtoji kalba 3, 3–9.

Ažubalis Algirdas, Bulienė Diana, Kazlauskaitė-Markelienė Rolanda 2010: Valstybinė kalba kariuomenėje (1918–1940 m.), Vilnius: Generolo Jono Žemaičio Lietuvos karo akademija.

Balkus Mindaugas 2020: Kauno gatvėvardžiai 1918–1940. – Kauno istorijos metraštis 18, 47–62.

Buivydienė Vaida 2012: Lietuvių kalbos mokymas XX a. pradžioje: pirmosios lietuvių kalbos programos ir to laikotarpio vadovėliai. – Naujausi kalbų ir kultūrų tyrimai, sud. V. Meiliūnaitė, N. Morozova, Vilnius: Petro ofsetas.

Buivydienė Vaida 2013: XX amžiaus pirmosios pusės pradžios mokyklų gimtosios kalbos vadovėlių turinio ir kalbos norminimo bruožai: daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Buivydienė Vaida 2015: Pradinių mokyklų lietuvių kalbos mokymo programos 1915–1939 metais. – Bendrinė kalba 88, 1–21.

Buivydienė Vaida 2017: XX a. pirmosios pusės lietuvių bendrinės kalbos formavimosi bruožai pradžios mokyklų lietuvių kalbos vadovėliuose. – Valoda 27, 71–76.

Haugen Einar 1972: The Ecology of Language, Stanford, California: Stanford University Press.

Haugen Einar 1987: Blessings of Babel. Bilingualism and Language Planning, Berlin, New York, Amsterdam: Mouton de Gruyter.

20

BENDRINĖ KALBA | 95

Janauskas Pranas 2003: „Lietuviškasis lūžis“ (Kalbų varžybos Kauno savivaldybėje 1918–1928 metais). – Darbai ir dienos 34, 33–47.

Kelmutis A. [Klimas Adolfas] 1922: Valstybinė kalba. – Lietuva 68, 2.

Kėvalienė Dalia, Raipa Alvydas 2007: Pagrindiniai valstybinės kalbos politikos bruožai ir tendencijos. – Viešoji politika ir administravimas 19, 46–53.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas, t. 1–20, 1941–2002 (elektroninis variantas), vyr. red. G. Naktinienė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Prieiga internete: www.lkz.lt.

Mačiulis Dangiras 2002: Antano Smetonos lituanistikos instituto įkūrimas. – Lituanistica 2, 19–38.

Mačiulis Dangiras 2015: Nacionalinė švietimo sistema ir valdžia. – Lietuvos istorija 10(2), Vilnius: LII leidykla, 17–41.

Maksimaitis Mindaugas 2007: Prie lietuviškos teisės kalbos ištakų. – Jurisprudencija 5(95), 7–13.

Mikulėnienė Danguolė 2021: Lietuvių kalbos instituto istorija: lietuvių kalbos ir kalbotyros institucionalizacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Palionis Jonas 1957: J. Jablonskis ir jo lietuvių kalbos vadovėliai. – Jonas Jablonskis. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 7–61.

Pupkis Aldonas 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtasis žodis.

Pupkis Aldonas 2019a: Lietuvių kalba valstybėje. Iš tarpukario patirties. – Gimtoji kalba 1, 4–13.

Pupkis Aldonas 2019b: Lietuvių kalba valstybėje. Iš tarpukario patirties. – Gimtoji kalba 2, 7–15.

Sirutavičius Vladas 2010: „Kova už lietuvių kalbos teises“, arba dar kartą apie „murzinotojų“ bylą (antisemitizmas ir jo raiška Lietuvos viešajame gyvenime 1922–1924 m.). – Lietuvos istorijos metraštis 2, 51–76.

Smetonienė Irena 2005: Lietuvių kalbos politika Europos kalbų politikos kontekste. – Kalbos kultūra 78, 23–31.

Smetonienė Irena 2014: Kalbos vieta valstybių politikoje: standartinių kalbų susikūrimas. – Parlamento studijos 16, 82–103.

Subačius Giedrius 2004: Standartinių (bendrinių) kalbų istorijos chronologija. – Metmenys 84, 97–115.

Subačius Giedrius 2018: Lietuvių kalba: nepatogus unikalumas (The Lithuanian Language: Inconvenient Uniqueness). – Passport 2: Lietuvos tapatybė vakar, šiandien, rytoj, 96–109.

Tamošiūnaitė Aurelija 2009: Tarmė, bendrinė kalba ir raštingumas: trys asmeniniai laiškai. – Archivum Lithuanicum 11, 325–358.

Tamošiūnaitė Aurelija 2011: Lietuvių bendrinės kalbos priėmimo pradžia: tarmės ir bendrinės kalbos santykis asmeniniuose laiškuose: daktaro disertacija, University of Illinois at Chicago.

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

21

Umbrasas Alvydas 2001: Teisės terminijos padėtis Lietuvoje 1918–1940 metais. – Terminologija 8, 76–94.

Umbrasas Alvydas 2021: Teisės terminijos tvarkyba Terminologijos komisijoje (1921–1926): Terminologijos komisijos 100-mečiui. – Terminologija 28, 225–238.

Venckienė Jurgita 2017: Lietuviški XIX a. pabaigos ir XX a. pradžios antkapių užrašai: santykis su bendrine kalba. – Archivum Lithuanicum 19, 9–38.

Zinkevičius Zigmas 1992: Lietuvių kalbos istorija. T. 5. Bendrinės kalbos iškilimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Gauta 2022 12 21

Priimta 2022 12 29

JURGITA VENCKIENĖ

STATE LITHUANIAN LANGUAGE:

PROVISIONS OF LAWS DURING THE INTERWAR

Summary

The restoration of the Lithuanian state in 1918 accelerated the development of the standard Lithuanian language. The selection of norm and codification of form, which were important aspects of the development of the standard language at the end of the 19th century and at the very beginning of the 20th century, during the interwar period were replaced by the aspects oriented to the function of the language – that is, to the elaboration of function and acceptance by the community. The selection of norm and codification of form is linked to the activities of the intelligentsia, and its further development, the elaboration of functions and acceptance by the community, was directly related to the restoration of the state and the granting of the status of state language to the standard Lithuanian in 1922. The government began to regulate the use, learning and teaching, elaboration of standard Lithuanian.

The article discusses the provisions of interwar Lithuanian legal documents related to the use, proficiency, education, and improvement of functions of Lithuanian standard language.

The acceptance of the standard Lithuanian language by the community was greatly influenced by its dissemination through the education system. Various issues of education of Lithuanian language were regulated by legal documents. Ministry of Education in 1919 instructed to use Jonas Jablonskis’ Lithuanian grammar P. Kriaušaičio ir Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika. Etimologija. PirmosIoms mūsų aukštesniosioms mokslo įstaigoms (Vilnius, 1919). Later the sup-

22

BENDRINĖ KALBA | 95

plemented edition of this grammar Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika. Eti-mologija. Vidurinėms mokslo įstaigoms (Kaunas, 1922) was declared as the normative grammar. The teaching of Lithuanian language in schools with not Lithuanian main teaching language have been regulated as well as Lithuanian language proficiency requirements for teachers have been set.

The spread of the standard language and its prestige was also influenced by the requirements to know and use the Lithuanian language in government and other institutions and societies. As the use of the standard language expanded, the use and change of proper names was regulated, as well as the requirements for the press language were set up in order to improve standard language functions.

KEYWORDS: standard language, state language, laws, interwar.

JURGITA VENCKIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected]

JURGITA VENCKIENĖ

VALSTYBINĖ LIETUVIŲ KALBA:

TEISĖS AKTŲ NUOSTATOS TARPUKARIU

S a n t r a u k a

Lietuvos valstybės atkūrimas 1918-aisiais paspartino lietuvių bendrinės kalbos raidą. XIX a. pabaigoje ir pačioje XX a. pradžioje buvusius svarbius į kalbos formą nukreiptus bendrinės kalbos raidos aspektus – normos pasirinkimą ir kodifikaciją – tarpukariu pakeitė aspektai, nukreipti į kalbos funkciją: funkcijų tobulinimas ir visuomenės priėmimas. Terminio pagrindo pasirinkimas ir kodifikacija sietina su inteligentijos veikla, o tolesnė bendrinės kalbos raida – funkcijų tobulinimas ir priėmimas visuomenėje – buvo tiesiogiai susijusi su valstybės atkūrimu ir bendrinės kalbos tapimu valstybine, t. y. įstatymų įteisinta oficialia viešojo valstybės gyvenimo kalba. Valstybė ėmėsi reguliuoti tos kalbos vartojimą, mokėjimą ir mokymą, tobulinimą.

Straipsnyje aptariami tarpukario Lietuvos teisės aktų reikalavimai, susiję su lietuvių kalbos vartosena, mokėjimu, mokymu, funkcijų tobulinimu.

Lietuvių bendrinės kalbos priėmimui visuomenėje didelės įtakos turėjo jos sklaida per švietimo sistemą. Teisiniais dokumentais reglamentuoti įvairūs lietuvių kalbos mokymo klausimai. Švietimo ministerija 1919 m. nurodė mokant gimtosios kalbos remtis Jono Jablonskio lietuvių kalbos gramatika P. Kriaušaičio ir Rygiškių Jono Lie-

JURGITA VENCKIENĖ. Valstybinė lietuvių kalba: teisės aktų nuostatos tarpukariu

23

tuvių kalbos gramatika. Etimologija. Pirmosioms mūsų aukštesniosiosoms mokslo įstaigoms (Vilnius, 1919), vėliau norminiu paskelbė papildytą šios gramatikos leidimą Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika. Etimologija. Vidurinėms mokslo įstaigoms (Kaunas, 1922). Reglamentuotas kalbos mokymas mokyklose, kuriose mokoma ne lietuvių kalba, nustatyti lietuvių kalbos mokėjimo reikalavimai mokytojams.

Bendrinės kalbos sklaidai ir prestižui įtakos turėjo ir reikalavimai mokėti ir vartoti lietuvių kalbą valdžios ir kitose įstaigose, draugijose. Plečiantis bendrinės kalbos vartosenai ir rūpinantis jos funkcijų tobulinimu, teisės aktais reglamentuotas tikrinių vardų vartojimas ir keitimas, nustatyti reikalavimai, taikytini spaudos kalbai.

ESMINIAI ŽODŽIAI: bendrinė kalba, valstybinė kalba, teisės aktai, tarpukaris.

JURGITA VENCKIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

24

BENDRINĖ KALBA | 95