LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

CHARAKTERISTICKÉ TVARY RODU, ČÍSLA A PÁDU V NÁŘEČÍ POVODÍ MITUVY¹

EL. GRINAVECKIENĖ

I. Rod

1. Rod podstatných jmen. a) Kromě podstatných jmen mužského a ženského rodu se v nářečí poměrně hojně užívají také podstatná jména rodu společného (jejich počet je ovšem mnohem menší než počet podstatných jmen mužského a ženského rodu). Všechna podstatná jména rodu společného mají hanlivý význam. Tato podstatná jména mohou být jednovokalická i dvouvokalická, např.: hvežė (hlupák), góbdašėra (lakomec). Nejčastěji mají kořen slovesného původu. Většina podstatných jmen rodu společného v nářečí má kmeny o-, vyskytují se však i útvary s kmeny a-, ia-, ē-, např.: (kmen o) akiplėša, badvasa (kdo je vyhublý, kdo trpí hladem), čupā (kdo se dlouho upravuje, kdo všechno ohmatává), dărnba (rozplizlý člověk, kdo má ošklivý vzhled), geibā (vysušenec), glāumã (špinavec), gróva (kdo se snadno hroutí), gu˙ra (kdo je promočený a nebrání se dalšímu promočení), gu˙stã~gušta (kdo se dlouho upravuje), gvēra (hlupák, ňouma), kebėžā (kdo je neobratný), kerėpla (kdo je rozvalený do stran), klipirã (kdo je nakřivo), kvarnã (ňouma), liežūvnešā (kdo roznáší drby), nakūbalda, pičkūrna, plū̄rpa (kdo se rozčiluje), plūmpa (takový rozvalený, takový roztažený; velmi nabobtnalý), popā (kdo je rozmazlený, nesnese bolest), ruknã (mrzout), snarglā (nedospělec), susnā (kdo je unavený, vyčerpaný), skretna (kdo je ušpiněný), terlā (kdo se válí v blátě), užžomirša, žūgara (drzoun); (kmen a) bā.r.šrāls~barškalas (kdo hlučně mluví), mākals~mākalas (kdo něco dělá nedbale, všechno rozhází), ta.r.šrāls~tarškalas (kdo hlučně mluví); (kmen ia) glōbis (lakomec), gōželis (ňouma, hlupák), vēpelis (ňouma); (kmen ē) kuislē (kdo se dlouho upravuje), loj˙nē~lojyne (žvanil), memē (hlupák, pomalu chápající).

Podstatná jména rodu společného ve větě nejčastěji vystupují jako jmenná část přísudku, např.: i_bū˙k tu_mā tōka glāumã, kō_tu tōks grōva; mū˙su tieus tōks plū˙rpa; ji tōka gu˙stã

¹Tento článek je kapitolou o morfologii druhé části „Nářečí povodí Mituvy“. První část této práce „Fonetika nářečí povodí Mituvy“ byla otištěna v prvním svazku „Otázek litevské jazykovědy“ (Vilnius, 1957, s. 119—180). Nářeční příklady v tomto článku jsou zapisovány na základě fonetické transkripce „Programu pro sběr materiálu pro atlas litevského jazyka“ (Vilnius, 1956) a do spisovného jazyka se převádějí pouze tehdy, jsou-li nejasné nebo mohou být chápány dvojím způsobem.

12. Kalbotyros klausimai II.

177

b) Podstatná jména arklys, avis, karvė, kiaulė, meška, pamatinė, rupūžė, šuo, varna, velnias, višta atd. se v nářečí často užívají v přeneseném významu jako nadávky nebo k charakterizaci osob. V takovém případě nabývají některých vlastností podstatných jmen rodu společného a zájmena (jis, tas, toks, koks, šitas) a přídavná jména (tikras, didelis, baisus) s nimi užívaná se nemusejí gramaticky shodovat v rodě, např.: jis didelis kaulė; ji tóka arklės; jis tikras rupūžė; toks meška sėd acėdęs; šitoks pamatinė dáži akís leṇda; tikra velnes ta jō bóba

c) Podstatná jména převzatá ze spisovného jazyka, která označují lidské zaměstnání či povolání nebo mají charakteristické rysy lidí vykonávajících toto povolání, se v nářečí rovněž užívají jako podstatná jména rodu společného, např.: ji gerà advikàč būtų (byla by dobrý advokát); ale tóka tard’tojis ta tava bóba (tvá žena je jako vyšetřovatel).

d) Podstatná jména v nářečí označující činitele nebo osoby jsou stejně jako ve spisovném jazyce mužského a ženského rodu. Ženské odvozeniny se nejčastěji tvoří z odvozenin mužského rodu přidáním koncovky -ė, např.: augi’tinis~augtinis ir augi’tine~augintinė, kveisli’s, kveisle, raibūks~raibūkas (raibý kohout), raibūke~raibūke (raibá slepice). V nářečí je zvláště mnoho těchto podstatných jmen (včetně všech odvozenin s příponami -škis, -škė, -(s)kus, -(s)kė, -(s)lys, -(s)lė, -(s)nys, -(s)nė atd.) s hanlivým významem, např.: čerksli’s, čerkš-lė, dičkis (<did + škis), dičke~dičke, drū’čkis, drū’čke~drūčke, rū’gli’s (plačka), rū’glė, ręksni’s (plačka), ręksnė, snaudā’lus, snaudā’le~snaudālė, šaukli’s, šauklė, zi’žli’s, zi’žlė, zurzli’s, zurzlė, žopli’s, žoplė | Ženské odvozeniny utvořené z dvouslabičných odvozenin mužského rodu s příponami -(s)kus, -lius (z kmenů (i)u!) se v nářečí užívají souběžně se dvěma příponami: -ė a -uvienė, např.: āklus ir āklė, ākluvienė, džū’skus, džū’ske, džū’skuvienė, dri̇̄pkus, dri̇̄pke, dri̇̄pkuvienė, gē.l.čkus, gē.l.čke, gē.l.čkuvienė, li̇̄pkus, li̇̄pke, li̇̄pkuvienė, plū.r.phkus, plū.r.phe, plū.r.phkuvienė, smi̇.r.skus, smi̇.r.ske, smi̇.r.skuvienė, sė.i.lus, sė.i.le, sė.i.luvienė, škāplus (člověk s mezerami mezi zuby), škāple, škāpluvienė | V tomto případě odvozeniny s příponou -uvienė označují každou ženu (svobodnou i vdanou), která má nebo které jsou připisovány hanlivě chápané vlastnosti.

e) V nářečí jsou podstatná jména, jejichž rod se liší od rodu stejných podstatných jmen ve spisovném jazyce. Většina těchto podstatných jmen je v nářečí nová a přišla do něj odjinud, např.: ā.n.cpauda (razítko), fílma (film), kāima (vesnice), kombāina (kombajn), mȯ.rkes (mrkev), paštā (pošta), pi’pkis (dýmka), pōpiera (papír), sli’rus (švestka), smakrà (brada), kantōrs (kancelář) atd. U některých těchto slov může jít o kontaminaci: místo cizího slova se mohl začít užívat litevský kořen, zatímco rod cizího slova zůstal zachován (srov. ā.n.cpauda a pečėlis, kāima a ūlyčia).

f) Nepravidelně se několik podstatných jmen kmene i v nářečí užívá souběžně jak v mužském, tak v ženském rodě. V závislosti na tom se mění i jejich kmenová koncovka, např.: juoc debesys~juodas debesis, júoda debesė~júodo debesio a júoda debesīs, júodos debesės, stōrs kietis, stōra kiečė~stōro

178

„kietý“ a „tlustá žiẽtė“, „tlusté kiẽtės“, „černé suõdžei“ (saze), „černý suõdi~juó-“dos súodys, „velmi zlý žvẽris“, „velmi zlého žvẽre“ (zvířete) a „hrozný žvẽris“, „hrozné žvẽries“

g) Substantiva nářečního jazyka „strýc, táta“, která jsou mužského rodu, se v nářečí častěji užívají s koncovkami ia-kmenů, např.: dėdis, tėtis, dėdže~dėdžio, tėče~tėčio, dėdžui, tėčiui, dėdi~dėdį, tėtin~tėtį, dėdžų, tėčių, dėdį || dėdžau, tėti, dėdžei~dėdžiai, tėčei~tėčiai, dėdžems, tėčems, dėdžus, tėčus, dėdžės~dėdžiais, tėčės~tėčiais.

h) Všechna příjmení o-, io- a ė-kmenů, označují-li osoby mužského rodu, přešla v množném čísle zcela ke kmeni a, ia, typickému pro mužský rod, např.: bi·là~Bylà a bi·lã.i.~Bylai, pémpė~Pėmpė a pempẽ.i.~Pempiai, sa-deikà~Sadeikà a sadeikã.i.~Sadeikai, pætrãvi·če~Petra vyčia a pætrãvi·čẽ.i.~Petravyčiai.

2. Rod přídavných jmen. a) Vedle mužského a ženského rodu se v nářečí užívá také střední rod přídavných jmen. Zpodstatněl a je nesklonný stejně jako ve spisovném jazyce, např.: bãlta, gražù, grašù, nuobodu, šalt | Střední rod přídavných jmen je méně častý než mužský a ženský. Přídavná jména množného čísla kmenů ia- a ė tento rod vůbec nemají. Střední rod označuje obecnou vlastnost věci a nejčastěji se vyskytuje v neosobních větách, např.: mã næ-gražu, vižems trõšku, va.i.kui šalt, ši.l.t kõjums (teplo pro nohy), bã.i.sei gražu (velmi krásné), drù.čei šviesu (velmi světlé).

b) V neosobních větách se někdy místo středního rodu v nářečí užívá ženský rod, např.: mėnesienà, laukė šviesì; še.n.de sklidì, gal neva-žuõs; šìr·t laba.i. sklidì; ta.i šenakt šviesì; ta.i smagì laukė; ta.i gražì važiuot. To je nářeční rys společný se žemaitskými nářečími.

3. Rod příčestí. Stejně jako přídavná jména mají v nářečí střední rod také příčestí (nejčastěji trpná). Střední rod příčestí minulého času trpného rodu je stejně častý jako mužský a ženský rod, zatímco tvar přítomného času se užívá méně často. Střední rod obou časů se tvarem nijak neliší od nominativu jednotného čísla ženského rodu, ale přízvuk má jako nominativ jednotného čísla mužského rodu (u příčestí středního rodu s akutovou kořennou slabikou se přízvuk vždy shoduje s místem přízvuku nominativu jednotného čísla příčestí mužského i ženského rodu), např.: „tvé vlasy jsou vysoké“: bùva šukuojama (česají se); ka·bù·t mėsta i juõdus, bù·t išėję·s gẽrs (kdyby to bylo obarveno černou barvou, byl by z toho dobrý svetr); dá màna nešérta, dá màna negìrdita; bù·t buve· gerã.u., kà-piena bù·t nesusìota nẽšti, senẽi. bù·t numẽšta i pã.r.nẽšta; mẽdžẽs nusodì·ta eilõ.ms (stromy vysázené v řadách); snìega privarì·ta aukščã.u. langù; i·r pritìrta senù: žmõnù|

Střední rod mají také některá příčestí činného rodu, utvořená z neosobních sloves nebo ze sloves, která mají někdy neosobní význam. Střední rod těchto příčestí se tvarem, místem přízvuku i intonací shoduje s nominativem množného čísla příčestí mužského rodu. Střední rod příčestí činného rodu nejčastěji označuje domnělý,

179

neověřený, pochybný či převyprávěný děj. V nářečí se nejčastěji vyskytuje tvar středního rodu příčestí činného rodu přítomného času, ale objevují se i jiné časy, např.: jemu je prý zima; jestli se mu (jí) po něm stýská; bolí ho břicho; chleba mu ještě stačí; jestli to bylo tvrdé; nic nezbylo; už se všechno pokazilo; musel počkat; jestli to bylo těžké; jestli (jí) nestačila trpělivost; je ještě třeba pít (ještě je třeba pít).

4) Rod číslovek. Všechny adjektivní² číslovky mají v nářečí, stejně jako ve spisovném jazyce, mužský a ženský rod, např.: vieną~vienas, vieną, penktą~penktas, penktą, treči, trejas~trejos.

Rod mají také složené základní číslovky, jejichž druhou část tvoří číslovka du, dvi, např.: abūdu, abidvi || abidi, vienudu, vienudvi || vienudi.

Všechny substantivní³ číslovky v nářečí stejně jako ve spisovném jazyce rod nemají.

5. Rod zájmen. Zájmena aš, tu, jis, ji, šitas, šita, anas, ana, katras, katra, tas, ta mají v nářečí v duálu rodové tvary, např.: mūdu, mūdvi || mūdi, jūdu, jūdvi || jūdi, jūodu, jūodvi || jūodi, anuodu, anuodvi || anuodi, katruodu, katruodvi || katruodi, šituodu, šituodvi || šituodi, tiodu, tiodvi || tiodi|

6. Rod polopříčestí. Stejně jako ve spisovném jazyce se v nářečí polopříčestí skloňují podle rodu, např.: eidams, eidama, pasišokinėdami, pasišokinėdamas. Polopříčestí zvratná bez předpon mají pro oba rody (a také pro obě čísla) zobecněný tvar středního rodu a jsou nesklonná, např.: on, ona, oni, ony, ti dva, ty dvě šnek vaip’damos, ein bardamos|

V nářečí se zřídka vyskytují také zvratná polopříčestí v nominativu množného čísla mužského rodu: nają (odešli), šnekėdamiese, išėję rauk’damiese|

II. Číslo

1. Obecné poznámky. Vedle jednotného a množného čísla se v nářečí vyskytují také tvary dvojného čísla, avšak dvojné číslo je zde vzácnější a jeho tvary většinou již nemají význam dvojného čísla. Z tvarů dvojného čísla se užívají tvary všech pádů číslovek du, dvi, dativ všech jmen a zájmen a instrumentál jejich ženského rodu, např.: štiem penkiem dra’siem vaikām; visiem keturiem geriem arkliem; patiem pirmiem piemenim; aniem trim iškirmijusiem dantim; štiem dviem didelėm šunim; šitom penkom didelom vištom; su anō.m dviem šēnem ža’sim|

Příklady ukazují, že tvary dvojného čísla těchto pádů se užívají k vyjádření množného čísla; samy již dvojné číslo bez číslovek du, dvi neoznačují, stejně jako se vedle tvarů dvojného čísla užívají (a častěji) i tvary množného čísla s číslovkami du, dvi k vyjádření dvojného čísla, např.: štiems dviem dideliems beržams, anōms dviem bangōms avims, su tām dviēm storām skepetām || storūns skepetūns|

² Srov. J. Žiugžda, Lietuvių kalbos gramatika, 1, 116, Kaunas, 1957.

³ Srov. tamtéž, 117.

180

2. Číslo podstatných jmen a přídavných jmen. a) Všechna podstatná jména a přídavná jména kmenů na a-, ia-, u-, iu- a také všechna podstatná jména mužského rodu kmene na i- si v nářečí zachovala tvary akuzativu dvojného čísla, např.: nasbírej dva staré košťálové pruty; vlož dvě velké mrkve; vejde se do toho i dva dobré vozy; udělej dvě nové ovce; vypil jsem dva pivní džbánky (dva korbely); dokončil jsem základní školu (obecnou školu) za dva roky; dal jsem si dva nové zuby

b) Z podstatných jmen singulativních, která se v nářečí vyskytují, stojí za zmínku tato: ãtkuaps (oddechnutí), atlajūs (odtok vody z větší řeky), ārajus (říhnutí, žaludeční obsah), džovà (vysychání), gri’nčalà (neustupující mráz), gi’vuonis (živočišný škůdce), mutini’s (jídlo z chleba, cukru a vody), pìpsas (kýla), rāks~rākas (doba, kdy se mají vylíhnout ptáci), rìntis (čas každý den v tutéž hodinu), sótis, šutiene (nasucho vařené brambory).

Z podstatných jmen plurativních stojí za zmínku tato: apmatā.i. (osnovní nitě, jimiž se zakládá osnova), atauda.i. (nitě, jimiž se protkává), dėtis (ptačí orgán, v němž dozrávají vejce), išėdas~išėdos, mintuva.i., mestuvai, išdėvas~išdėvos, išnaras~išnaros, naščei~naščiai, pagrīres~pagrīrios, pašukas~pašukos, pažāndes~pažāndės, skiemenc (slabiny), smaugā.i. (záškrt), spāstai, šū.r.les~šiūrlės (nekvalitní zrní), šū’ti’s (množství, hromady), vi’tuvai, žāptai~žābtai, žibkštei (angína), žōmenc (dásně).

3. Číslo číslovek. Číslovky du, dvi, abūdu, abīdvi, vienudu, vienudvi mají v nářečí bez výjimky tvary všech pádů dvojného čísla, např.: dviejų, dviem, dū, dvi, abiedviejų || abiediejų, abiedviem || abiedem, abūdu, abīdvi, vienudujevų, vienudviem || vienudem, vienudu, vienudvi || vienudi.

4. Číslo zájmen. Zájmena aš, tu, jis, ji, anas, ana, tas, ta, šitas, šita, katrōs, katrā mají v nářečí dvojí tvary dvojného čísla. Jedny z těchto jejich tvarů jsou tvary množného čísla bez koncového s, např.: mūm, mūm, jūm, jūm, jiem, jiem, jōm, jō.m, aniem, aniem, anōm, anō.m, tiem, tiem, tóm, tō.m, š tiem, šitom, katriem, katriem, katrōm, katrō.m. Tyto tvary dvojného čísla jsou v nářečí vzácnější a k vyjádření dvojného čísla se užívají podstatně méně často. Nejčastěji vyjadřují množné číslo. Jiné tvary dvojného čísla těchto zájmen jsou složené. Jejich druhou složkou je du, dvi, např.: mūdu, mūdvi || mūdi, jūdu, jūdvi || jūdi, jūodu, jūodvi || jūodi, anūodu, anūodvi || anūodi, tūodu, tūodvi || tūodi, šītuodu, šītuodvi || šītuodi, katrūodu, katrūodvi. Tyto tvary dvojného čísla mají všechny pády dvojného čísla a skloňují se přesně jako složená číslovka vienudu, vienudvi, např.: katrūodu, katrūodvi || katrūodi, katrūodujevų || katrūodiejų, katrūodem || katrūodviem. První složka těchto (složených) zájmen je ve všech pádech pro mužský i ženský rod zobecněným nominativem či akuzativem dvojného čísla mužského rodu. Je zajímavé si zde povšimnout také toho, že druhá složka složených číslovek ženského rodu (a v pádech, jejichž tvary se shodují, i mužského rodu) může mít v nářečí dvojí podobu: se zachovanou nebo foneticky zaniklou hláskou v, ačkoli číslovka dvi v nářečí hlásku v nikdy nevypouští.

5. Číslo sloves. V nářečí je dvojné číslo sloves velmi živé. Jeho tvary nejsou vůbec vzácnější než tvary ostatních dvou čísel-

181

…mas. Duál má v nářečí všechny způsoby a všechny časy, např.: mūdu ẽ.i.nava, nėšavos, ẽjova, e.i.davova, e.i.siva, e.i.tumėva, e.i.kiva, prã.u.skiros; judu e.i.na-ta, nėšatos, ẽjota, e.i.davota, e.i.sita, e.i.tumėta, e.i.kita, prã.u.skitos

III. Pád

1. O b e c n é p o z n á m k y. V nářečí se stejně jako ve spisovném jazyce užívá sedmi pádů: nominativu, genitivu, dativu, akuzativu, instrumentálu, lokálu a vokativu. Kromě lokálu a vokativu se všechny ostatní pády od spisovného jazyka neliší.

2. L o k á l. V nářečí nemají lokál ta jména a zájmena, která označují osoby a živé bytosti spolu s jejich přívlastek, např.: tėvas, merga, katė, šuo a podobně; tato slova však mohou být užita také v lokálu, získají-li přenesený význam, např.: buvɑ.u. tēvũos (byl jsem u rodičů; byl jsem v rodičovském domě); vienc jōs va.i.ks mergosē (jedno její dítě je adoptované).

Z lokálů se v nářečí živě zachoval pouze vnitřní statický lokál, všechny ostatní staré lokály zanikly. V nářečí se zachovalo jen několik příslovečně zpodstatnělých jmen, která mají pozůstatky koncovek starých lokálů, např.: e.i.k lā.u.ka (<laukan); běž ven; jdi ven; jdi stranou; všechno je v pekle | Koncovky jednotlivých kmenů vnitřního statického lokálu jsou, stejně jako u ostatních pádů, ovlivněny nářečními hláskovými zákonitostmi na konci slova, např.: didelã.m tvãrtē~ve velké ohradě, gilã.m šulini~v hluboké studni, aukštã.m kūpeti~na vysoké kupě, marškiniuos~v košili, šlašō pièvo~na mokré louce, didelōs vi.r.kščōs (ve velkých virkščích), gerō žēmē~v dobré zemi, šitose li.sēse, sveikō aki~ve zdravém oku, ausisē (v uších), gerã.m meduj~v dobrém medu, visã.m spiēcju~v celém spiečiuje, šiltam raumenī~v tomto svalu, smegeni-sē (v mozku).

Namísto vnitřního lativního lokálu se v nářečí užívá akuzativ s předložkou į, např.: jdu do města, do lesa, na pole~do města, do lesa, na pole. V nářečí se vyskytují případy, kdy se vnitřní statický lokál užívá namísto vnitřního lativního lokálu, např.: v žlabu jsem nasypal trávu~v žlabu jsem nasypal trávu.

3. V o k a t i v. a) Vokativ se v nářečí vyskytuje méně často než ostatní pády. Mohou jej mít: 1) všechna podstatná jména označující živé bytosti, např.: vaikē, šunīe, šunūk; 2) podstatná jména označující některé abstraktní pojmy, např.: va.rge, dievē; 3) v lidové slovesnosti mají někdy vokativ i další podstatná jména, např.: api'nēli ka' du'mōji (1. os. j. č.); tu_eglūte, tu_žalōje~ty jedličko, ty zelená; 4) méně často mají vokativ přídavná jména, např.: ó, ty moje maličká; zdravá, drahá maminko; 5) zájmena, např.: vy divoši (ó vy nezbedníci); 6) velmi zřídka číslovky, např.: ty druhá hlupáku; 7) ve vzácných případech příčestí, např.: ó, ty rozmazlená pikčiūrno~ó ty rozmazlená pikčiūrno.

b) Vokativ jednotného čísla podstatných jmen se s výjimkou kmenů na -a formálně vždy liší od nominativu.

182

a-kmen. U podstatných jmen je v jednotném vokativu dvojí podoba: s koncovkou -e a s částicí -ai. Vokativ s koncovkou -e je častější a užívá se v širším rozsahu, např.: vìre, pā.r.še, žẽnte, và.rge, kàtine, āvine, vežtìke, pìrmininke. Přízvuk v jednotném vokativu se nijak neliší od 1. přízvukového typu, pouze dvouslabičná slova IV. přízvukového typu mohou mít bez jakéhokoli významového rozdílu dvojí přízvuk: na kmeni a na koncovce, např.: dieve, dievè, và.rge, vargè, và.zike, vaikè, šẽške, šeškè, vì.l-ke, vilkè.

Vlastní jména a slova a-kmenového typu, která je zastupují, mají v jednotném vokativu částici -ai, např.: jõnai, antānai, rōkai, tēvai pã-trai, tētūkai. Částice je obvykle nepřízvučná. Víceslabičná slova mohou v jednotném vokativu částici postrádat, např.: juozap, kazimier, tētūk, brolūk

Všechna slova ia-kmenového typu s přízvukem na nepřízvučné koncovce mají v jednotném vokativu nepřízvučný koncový kmenový prvek -i, např.: juōdi, sã.r.ti, kãlvi, tēti, gi˙vuoli, vaikēli, katinēli. Slova s přízvukem na koncovce mají v jednotném vokativu vždy přízvučnou koncovku -i, např.: arklì, ešerì, gaidì, garnì, ožì, vi˙turì.

Podstatné jméno brólis má dvojí vokativ: s koncovkou -i a s koncovým kmenovým prvkem -au u-kmenových podstatných jmen, např.: bróli a brolã.u.

o-, io-, ē-kmenová podstatná jména mají v koncovce jednotného vokativu čistý koncový kmenový prvek, který bývá obvykle nepřízvučný, např.: tēta, mā.r.čė~marčia, óška, vīšta, li˙dėka, rā˙gana, kàte, kumēle

i- a souhlásková podstatná jména mají v jednotném vokativu koncovku -ie. Slova s přízvukem na koncovce tuto koncovku zdůrazňují, zatímco slova s přízvukem na kmeni zachovávají přízvuk na kmeni, např.: avìe, āntie, vagìe, grobuonìe, šūnie, obelìe | Podstatná jména ženského rodu i-kmenového typu mohou vedle své kmenové koncovky mít také koncovku ē-kmenových podstatných jmen -ē, která je v nářečí méně častá, např.: ānte, žāse, āve | Je možné, že jde o vliv žemaitských nářečí, neboť některá podstatná jména ženského rodu i-kmenového typu v sousedních žemaitských nářečích⁴ zcela přešla k ē-kmenovým. Některá podstatná jména mužského rodu se souhláskovým kmenem zde někdy mají také koncovku ia-kmenového typu -i, např.: piemenì | Ve ustálených výrazech se vyskytují příklady čistého souhláskového kmene v jednotném vokativu, např.: vōver, vōver netingēk

Všechna podstatná jména u- a iu-kmenového typu mají v koncovce jednotného vokativu čistý koncový kmenový prvek -au, který je u slov s přízvukem na kmeni nepřízvučný, zatímco u slov s přízvukem na koncovce je přízvučný, např.: kẽ.r.džau~kerždžiau, alā.u., sunā.u.

c) Množné vokativní tvary se s výjimkou vaìkai formou i místem přízvuku shodují s množným nominativem, např.: bóbas ~ bóbos, mā.r.gas ~ mèr.gos.

d) Vokativ ostatních slovních druhů, který je v nářečí vzácný, se tvarem v jednotném i množném čísle obvykle shoduje s nominativem, např.: gerāsis vaikēli; pasìlktōje sesūte ~ pasilgētōja sesūte; o jūs kvà.i.las bóbas ~ o jūs kvailos bóbos; māna mì˙lemi vaikēlei (moji milí chlapečci).

⁴ Žr. P. Jonikas, Pagramančio tarmė, § 90, Kaunas, 1939.

183

Víceslabičná adjektiva kmenů ia-, ē- mohou mít v jednotném čísle vokativu dvojí koncovky: vokativní a nominativní, např.: o tu mė́tini || mė́tinis me.i.tėli; o tu sta.i.nini || sta.i.ninis drigą.nte; o tu mažė.tėli || mažė.tėlis vaikėli

e) Při oslovení někoho s údivem, při sdělování něčeho důležitého nebo při prosbě se může přízvuk vokativu podstatných jmen v některých vzácných případech přesunout z obvyklého místa na kořen, např.: dū·krel; sū·nel; o tu mana vā.r.kseli maželi| Vokativy s takovým přízvukem jsou hojné také ve východní Litvě, zejména v dzūkijských nářečích, např.: (Druskininkai) jiuozuli, vai.keli, jūzele; (Perloja, Nedingė) bōbute, ōnute| V popisovaném nářečí jsou takto přízvukované vokativy vzácné a zanikají. Předpokládá se, že jsou staré⁵.

Někdy se při patetickém oslovení může přízvuk vokativu jednotného čísla přesunout z obvyklého místa na konec slova, např.: elenutė~Elenutė, genutė~Genutė, onutė~Onutė, jeninutė~Janutė, dėdė, jonā.i, ma·mà, tėtukā.i| Takové přízvukování vokativu je v nářečí méně časté než přízvukování obvyklé, doložené v příkladu 1k.

Protože se přízvuk na konec slova přesouvá zřídka, zachovává si původní místo přízvuku, které je v tomto případě nepřízvučné, svou původní délku (možná podle analogie s obvykle přízvukovanými vokativy), např.: ma·mà (srov. māmā), te·tā (srov. tētā), ele·nā (srov. elēnā).

CHARAKTERISTIČTĚJŠÍ TVARY RODU, ČÍSLA A PÁDU V NÁŘEČÍ POVODÍ ŘEKY MITUVY

Э. И. ГРИНАВЕЦКЕНЕ

Resumé

1. a) Článek uvádí, že vedle mužského a ženského rodu existuje v nářečí také rod společný. Všechna podstatná jména společného rodu mají v nářečí hanlivý význam. Mohou být jednovýznamová (kēbsa „zelenáč“) i dvoukořenná (gōbdēsra „nenasytný člověk“). Většina podstatných jmen společného rodu má kmen na o (kliputā „kulhavý člověk“, sūsnā „mrzák, mrzanda“), vyskytují se však také kmeny na a (tarškālas „upovídaný člověk“), na ia (glōbis „nenasytný člověk“) a na ē (kuislē „někdo, kdo se dlouho pachtí“).

b) Střední rod adjektiv se v nářečí adverbializoval stejně jako ve spisovném jazyce. V neosobních větách se místo adjektiv středního rodu často užívá ženský rod, podobně jako v sousedních žemaitských nářečích, např.: tai gražī važiuot „jak dobře se jede“, tai gražī laukē „jak je venku hezky“.

c) Příčestí, zejména trpná, mají také střední rod, např.: tāvo aukštyn šukuojama „u tebe (tvé vlasy) se češou nahoru“.

⁵ Plg. K. Būga, Kalbos dalykai, § 27. Perspausta iš „Draugijos“, Kaunas, 1909 ir Lietuvių kalbos žodynas, 1, § 36, Kaunas, 1924.

184

2. a) Kromě jednotného a množného čísla se v nářečí ve vzácných případech vyskytuje také dvojné číslo. Dativ, akuzativ a instrumentál dvojného čísla jsou vlastní podstatným jménům, přídavným jménům a zájmenům, např.: išgėriau du alù „vypil jsem dvě sklenice piva“; šìtiem dviem mažiem vaikam daviau daugiau „těmto dvěma malým dětem jsem dal více“; ėjau namõ su anõm dviem senõm tetõm „šel jsem domů s těmi dvěma starými tetami“.

b) Číslovky dù „dva“, dvì „dvě“ mají ve všech pádech pouze tvary dvojného čísla.

в) V nářečí se hojně užívají všechny tvary dvojného čísla takových zájmen, jako às „já“, tù „ty“, jìs „on“, jì „ona“, katrãs „který“, katrà „která“, tàs „tento“, tà „tato“, anàs „tamten“, anà „tamta“, šìtas „tento“, šìta „tato“, a číslovek abìdu, abìdvi „oba, obě“ a viẽnudu, viẽnudvi „jedni“, např.: mìdu „my dva“, mìdvi „my dvě“, jùdu „vy dva“, jùodu „oni dva“, tùodu „tito dva“, tùodvi „tyto dvě“, anùodu „tamti dva“ anùodvi „tamty dvě“.

3. a) V nářečí je stejně jako ve spisovném jazyce sedm pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál a vokativ.

b) Lokál nemají ta podstatná jména, která označují živé bytosti, avšak ve vzácných případech jim v přeneseném významu přísluší i lokál, např.: rugiùs piõvėm savẽjė „žito sklízeli sami“; buvau tėvuõs „byl jsem u rodičů“.

в) Ostatní starobylé místní pády v nářečí zanikly. Místo ilativu se používá akuzativ s předložkou į „do“ (einù į girìą „jdu do lesa“), vyskytují se však případy, kdy místo ilativu nastupuje inesiv, např.: aš supýliau lovõj „nalil jsem do koryta“. Ve vzácných případech se v nářečí vyskytují i jiné místní pády, které již ztratily svou pádovou funkci a nabyly příslovečné platnosti, např.: eik lašùk „jdi odsud“, eik šalin „jdi pryč, odstup“, eik velniõp „jdi k čertu“.

г) Vokativ podstatných jmen se svými koncovkami liší od nominativu pouze v jednotném čísle (s výjimkou kmene na -a), zatímco v množném čísle se s nominativem shoduje. Vokativ ostatních jmenných druhů se v nářečí vyskytuje méně často než u podstatných jmen a jeho tvary se v jednotném i množném čísle shodují s tvary nominativu.