LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O BALTSKÝCH STOPÁCH V TOPONYMII RUSKÝCH ÚZEMÍ

V. N. TOPOROV

Přibližně před šedesáti lety vyšel článek A. A. Kočubinského „Území pravěké Litvy“ (Žurnal Ministerstva Narodnogo Prosveščenija, část 309, rok 1897, č. 1, s. 60–94), v němž byl poprvé učiněn vážný pokus určit baltské prvky v místních názvech na územích ležících východně a jihovýchodně od dnešní Litvy. A. A. Kočubinskému se podařilo odhalit velmi výraznou baltskou vrstvu v místních názvech minské, vitebské, mogilevské a (pouze výjimečně) smolenské gubernie. Uvedený článek zahájil celou řadu pokusů o další odhalování baltských toponym směrem na východ.

Především je třeba zmínit mimořádně cenné výzkumy litevského lingvisty K. Būgy, věnované východoslovanské toponymii baltského původu¹. Podařilo se mu shromáždit více než 150 takových příkladů, což značně převyšuje materiál jeho předchůdců. Kromě toho jsou lingvistická interpretace těchto příkladů a jejich důkazní síla přesvědčivější než u A. A. Kočubinského, ačkoli i v pracích K. Būgy je mnoho pochybných nebo přímo chybných příkladů (Гривка, Клѣтка, Метелка, Неропля, Нератовка, Перелом, Переволока, Полова, Струпица a další), přičemž otázka kritérií pro rozlišování baltských toponym od starých slovanských není vždy náležitě zohledněna. To je zvláště překvapivé, uvědomíme-li si, že právě K. Būga velmi zdařile určil hlavní prvky slovanské řeči z období, kdy Slované vstoupili do kontaktu s Balty, Finy, se starým obyvatelstvem Balkánu a předalpských území. Je důležité poznamenat, že oblast výzkumu litevského badatele se omezovala především na tytéž území, která zkoumal i A. A. Kočubinskij, s tím rozdílem, že údaje o toponymii smolenské gubernie byly využity o něco úplněji.

Ještě dále na východ hledali stopy baltské toponymie A. L. Po-

¹ Viz K. Būga, Aistiškos kilmės Gudijos vietovardžiai, „Tauta ir Žodis“ 1, Kaunas, 1923, s. 20–44; týž, Upių vardų studijos ir aisčių bei slavėnų senovė, tamtéž, 1, s. 1–20; týž, Die Vorgeschichte der Aistischen (Baltischen) Stämme im Lichte der Ortsnamenforschung, Streitberg-Festgabe, Leipzig, 1924, s. 22–35 (litevská verze — Aisčių praeitis vietų vardų šviesoje) a další.

55

годин, který se domníval, že východní hranice rozšíření baltského prvku vedla v tambovské a penzenské gubernii, kde se mísil s ugrofinským a patrně dokonce i íránským prvkem; A. I. Sobolevskij, který ovšem neuvedl nový toponymický materiál; M. Vasmer, který shromáždil nejspolehlivější (byť nevelký) materiál týkající se toponymie smolenské, tverské, kalužské, moskevské, černigovské a orlovské gubernie.

Za poslední čtvrtstoletí zájem o tento problém zjevně poklesl; nové práce se objevují velmi zřídka a zpravidla se zabývají jednotlivostmi. Pozornost badatelů se přesunula do západnějších oblastí, kde hledají stopy baltské toponymie na území Polska nebo zjišťují souvislosti baltské hydronymie se „středoevropskou“. Přiznáme-li prvořadý význam takovým výzkumům, přesto nelze uznat

^² См. А. Л. Погодин, Из истории славянских передвижений, СПб, 1901, стр. 92-93.

^³ Viz A. I. Sobolevskij, Где жила Литва?,—Известия Императорской Академии Наук за 1911 год, s. 1051–1054.

^⁴ Viz M. Vasmer, Beiträge zur historischen Völkerkunde Osteuropas, 1. — Die Ostgrenze der baltischen Stämme, SPAW, Phil.-hist. Klasse, XXIV, Berlin, 1932.

^⁵ Viz E. Blesse, Beiträge zur Namenforschung, 4, 1953, s. 289–291 (o názvech Гжати a Бологое; článek se nám nepodařilo získat); P. Arumaa, Die ostslavische Gewässernamen mit l-epentheticum. Festschrift M. Vasmer, Wiesbaden, 1956, s. 47–60 (obsahuje také baltský materiál). Fakta shromážděná v knize T. Lehr-Splawińského „O pochodzeniu i praojczyźnie Słowian“, Poznań, 1946 (viz § 15. D. Nazwy Bałtyckie, s. 65–67, viz také s. 175–177), jsou tradiční. V posmrtně vydané studii J. Rozwadowského, Studia nad nazwami wód słowiańskich, Kraków, 1948, jsou baltské hydronymy, rovněž většinou tradiční, zkoumány z jiného hlediska než toho, o němž je zde řeč.

^⁶ Viz V. N. Toporov, Dvě poznámky z oblasti baltské toponymie. — Sborník na počest akademika J. M. Endzelina, Riga, 1959 (zde je uvedena také literatura k tématu).

^⁷ Viz H. Krahe, Illyrica, IV-V, IF,49, 1931, s. 267–274 (V. Baltisch und Illyrisch, s. 271–274); týž, Baltische Ortsnamen westlich der Weichsel, Alt-Preußen, 8, 1943, s. 43–44; týž, Beiträge zur alteuropäischen Flußnamenforschung, Würzburger Jahrbuch, 1, 1946, s. 79–97; týž, Alteuropäische Flußnamen, BzNf, 1, 1949–1950, s. 24–51, 247–266; 2, 1950–1951, s. 113–131, 217–237; 3, 1951–1952, s. 1–18, 153–170, 225–243; 4, 1953, s. 37–53, 105–122, 234–243; týž, Sprache und Vorzeit. Europäische Vorgeschichte nach dem Zeugnis der Sprache, Heidelberg, 1954, (zejména 15. Das Verhältnis des Illyrischen zum Baltischen und Slavischen, s. 108–114); týž, Die Sprache der Illyrier, 1 Teil: Die Quellen, Wiesbaden, 1955; týž, Zu einzelnen illyrischen Eigennamen, BzNf, 6, 1955, s. 237–243; 7, 1956, s. 217–224; týž, Balto-Illyrica. Festschrift M. Vasmer, s. 245–252; týž, Fluß- (und Orts-) Namen auf -mana/-mina, BzNf, 8, 1957, s. 1–27; týž, Bemerkungen zu alten Gewässernamen, BzNf, 8, 1957, s. 144–148; a další; K. Kaspersons, Illyrica. — Filologu Biedrības Raksti, 18, 1938, s. 52–65; 19, 1939, s. 57–74; 20, 1940, s. 188–204; G. Alessio, Un’oasi linguistica preindoeuropea nella regione baltica. Studi Etruschi, 19, 1946, s. 141–176; R. Schmittlein, Notes de toponymie lituanienne, AASF, 51, 1941, s. 59–60; týž, Études sur la nationalité des Aestii, 1, Toponymie lituanienne. 1948; týž, Sur quelques toponymes lituaniens, BzNf, 14, s. 233–248; 15, s. 51–71, 152–179; týž, The confluence Balto-Romane? Mélanges de linguistique et de littérature romanes, 2, 1953, s. 251–267 a další.

56

zapomenutí okruhu otázek, které položili K. Būga a M. Vasmer, je oprávněné; tím spíše, že tyto otázky zdaleka nejsou plně vyřešeny a často jsou nahlíženy ze zcela odlišných hledisek.

V tomto článku bychom chtěli — nakolik to jeho rozsah dovoluje — upozornit na nejdůležitější problémy, které podle našeho názoru dnes stojí před badatelem baltské toponymie na území Ruska, a vyslovit několik předběžných úvah, doprovázených několika novými výklady.

Jedním z podstatných úkolů je vymezení hranic baltské toponymie na území Ruska. Zajímavé je, že právě její východní hranice zůstává nejméně určitá a nejvágnější, zatímco jižní hranice probíhá velmi zřetelně podél Pripjati (toponymie jotvingského typu)⁸; západní hranice rovněž nevyvolává žádné vážnější pochybnosti (v tomto případě se nepřihlíží ke „středoevropským“ souvislostem). Pokud jde o severní hranici baltské toponymie, její určení v podstatě nepředstavuje problém, neboť je zřejmé, že baltské kmeny nikdy nežily severněji než v místech, kde žijí nyní. Otázku východních hranic baltské toponymie nastolil pouze M. Vasmer, který se také pokusil vymezit je v nejobecnějších rysech. Ve skutečnosti však není důvod hovořit o skutečné hranici oddělující baltskou toponymii od finské, íránské či slovanské. Nejde přitom jen o to, že i v rámci území, kde se vyskytují baltské stopy, se neustále setkáváme se starými toponymy nebaltského typu. Ještě podstatnější může být skutečnost, že i za východní hranicí vytyčenou M. Vasmerem se nacházejí místní jména, která naprostá většina badatelů pokládá za baltská (srov. například Tsnu — levý přítok Oky; Tsnu — levý přítok Mokši⁹ atd.)¹⁰. Je-li správný názor E. Blesseho, že název Bologoje je baltského původu (baltské *bal-g-, následně reinterpretované v duchu lidové etymologie), pak nás i tento název nutí překročit hranice vytyčené M. Vasmerem.

I kdybychom však podobná jména vyloučili z baltských (zřejmě právě tak je třeba chápat, že je M. Vasmer ignoruje; v jiných případech totiž vždy výslovně upozorňuje na pochybné příklady), východní hranice baltské toponymie přesto zůstane příliš přibližná. To lze vysvětlit zejména tím,

⁸ Viz K. Būga, Upių vardų studijos...; týž, Jotvingių Žemės upių vardų galūnė-da. — „Tauta ir Žodis“, 1, s. 100. Některé neshody se týkají pouze malého úseku jihozápadní hranice; zpravidla však nejsou založeny na odlišné interpretaci toponymických faktů, nýbrž na rozdílném chápání některých historických údajů.

⁹ Srov. také Tsnu — pravý přítok Tvercy.

¹⁰ Je třeba upozornit na zajímavé pozorování A. L. Pogodina: v povodí Pripjati jsou řeky Tsna a Ščacka; na druhé straně na Tsně, přítoku Mokši, leží město Ščack (srov. název řeky Šať, Šat — pravý přítok Upy), cit. dílo, s. 92. Z naší strany upozorňujeme na řeku Šatė v litevských okresech Kretinga a Mažeikiai.

57

Německý badatel byl ve svých pozorováních a závěrech krajně obezřetný a uvedl pouze některé nejspolehlivější (lze dokonce říci nesporné) orientační body v podobě místních jmen, čímž svůj úkol značně omezil; o jeho povaze víme z názvu jeho práce. Příliš malý počet toponym (23 spolehlivých případů v guberniích Tver, Moskva, Kaluga, Orel a Černigov; 19 hydronym ze smolenské gubernie je třeba ponechat stranou, neboť nejde o nejvýchodnější příklady) na tak rozsáhlém území neumožňuje určit žádné podrobnosti východní hranice baltské toponymie.

Přesto již nyní zřejmě existují určité důvody k upřesnění jednotlivých úseků této hranice, nebo se přinejmenším rýsují některé postupy, které by v blízké budoucnosti mohly vést k přesnějšímu vymezení hranic. Sporná otázka baltských toponymických stop v jižní, ba i jihovýchodní části Moskevské oblasti a ve východní části Tulské oblasti by mohla být poněkud nově osvětlena, vezmeme-li v úvahu nesporné stopy baltské toponymie za hranicemi uvedených oblastí. Ať už tyto stopy vymezíme velmi široce, čímž ztratíme na přesnosti, nebo naopak velmi úzce, ale zato bez rizika omylu, nepochybně ukazují, že severně od sporného území, které je třeba vyloučit, probíhá hranice baltské toponymie od severozápadu k jihovýchodu. Stejně nesporné je, že jižně od uvedeného území vede hranice od severovýchodu k jihozápadu. Přirozeným pokračováním těchto dvou linií by vzniklo cosi jako výběžek směřující na východ, který by zasahoval právě do oblasti, v níž jsou baltské stopy sporné. Bylo by mnohem obtížnější předpokládat, že hranice, jež byla v uvedených částech Moskevské a Tulské oblasti dosud poměrně stálým směrem orientována, náhle mění směr jak od jihu, tak od severu. Je samozřejmé, že uvedené důvody jsou nejisté (mimo jiné proto, že otázku hranic je třeba spojit s chronologickým vymezením), do jisté míry by je však mohly potvrdit příklady ze sporné oblasti, které mnozí považují za baltské; menší souvislost finské toponymie v uvedeném místě ve srovnání s územím severně od Moskvy na stejných zeměpisných délkách; a celá řada toponym obsahujících etnonyma finských kmenů (Mokša, Mordvas atd.), což je negativním argumentem ve prospěch hranice dané jazykové oblasti (srov. jména s kořenem *slov-: *slav- nebo *ven-: *vent-: *vend- na okrajích slovanského světa).

Dalším důležitým úkolem výzkumu baltských stop v ruské toponymii je pokud možno zjistit všechny příklady baltského typu. Lze předpokládat, že pokud zůstaneme na stejné úrovni důkaznosti jako K. Būga, mohl by se počet příkladů pravděpodobně značně zvýšit.

Již nyní lze uvést některé nové příklady baltské to-

58

…ponymice na ruských územích. Tak například v názvu řeky Гжать (pravý přítok Vazúzy) je podle našeho názoru třeba vidět známý baltský kořen obsažený v pruštině gudde „keř“, „les“ (a jak se někteří domnívají, „bažina“), v litevských slovech gūdkar klis, gūdnotrėlė, gūdobelė aj., jakož i ve velkém množství toponymických názvů Pruska, Litvy a Lotyšska¹¹. V tomto případě Гжать <*Gbžātъ <*gudi-ati- nachází nejbližší analogii v názvech Gdańsk(o) <*Gbd-an-bsk- <*gud-ān-isk- a Gdynia <*Gbd-ynjā <*gud-ūnjā na opačném konci baltského světa¹². Možné je ovšem (byť s menší pravděpodobností) i jiné vysvětlení, srov. s. 63 tohoto článku.

Název levého přítoku Ugory Гордоты připomíná četná baltská toponyma s kořenem gard-, z nichž některé příklady na slovanském území již byly zaznamenány (viz Gardejiški). Předpoklad baltského původu Gordoty bude obzvláště pravděpodobný, vezmeme-li v úvahu zjevně baltskou toponymii této oblasti a zaměříme-li pozornost na příponu. Úvahy tohoto druhu nás vedou k tomu, abychom baltský prvek spatřovali také v názvu pravého přítoku Vazúzy Салита a v přítoku Ržati Чичате (existuje i stejnojmenné jezero). Pozornost si zaslouží prověření z baltského hlediska takových hydronym, jako jsou Лобь (v severozápadním cípu Moskevské oblasti; srov. pruské jezero Lobyn, litevskou řeku Lobinis od litev. lōbas „koryto“, „prohlubeň“), Держа (v Rževském okrese; srov. litev. diržus, diržingas „viskózní“), Лусьяка (pravý přítok Moskvy západně od Možajsku; zde se nachází také vesnice Лусось)¹³, snad Сведва (pravý přítok Oky; srov. litev. Smaid-riai, prus. Smedeyn, Smedythen, Smydyn, Smaydegarbs atd.) a další. Baltské prvky v ruské toponymii prozkoumáme podrobněji a obšírněji na jiném místě.

Pouze sestavení dostatečně podrobné mapy baltských toponym na ruských územích by umožnilo diferencovaný přístup k faktům shromážděným z rozsáhlých území Běloruska, západního a částečně i středního Ruska. Každopádně by analýza pomohla vyčlenit alespoň převládající slovotvorné modely v rámci celého tohoto prostoru. To by zase (stejně jako čistě lexikální údaje) umožnilo položit další mimořádně důležitou otázku týkající se dialektové příslušnosti baltské toponymie uvedených oblastí, kterou mnozí tradičně pokládají za litevskou nebo (v širším smyslu) východobaltskou.

Podle našeho hlubokého přesvědčení, založeného nejen na studiu toponymie, ale také na řadě úvah obecnějšího rázu (úd-

¹¹ См. G. Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin-Leipzig, 1922, стр. 47, 87, 95; И. Я. Спрогис, Географический Словарь древней Жомойтской земли 16 столетия, Вильна, 1888, стр. 86; J. Endzelin, Latvijas PSR vietvārdi, Rīgā, 1956, стр. 336-337 и др.

¹² Pokud jde o etymologii názvů Gdaňsku a Gdyně, ztotožňujeme se s názory J. Endzelina a E. Fraenkela (viz Die baltischen Sprachen, Heidelberg, 1950, s. 63–66) a odmítáme stanovisko, které zde spatřuje název Gótů (E. Hermann, R. Ekblom aj.).

¹³ Viz G. Gerullis, cit. dílo, s. 91–93; srov. také četnou východobaltskou toponymii se stejným kořenem.

59

aje o staré baltské dialektologii, neexistence takzvaných přechodných slovansko-východobaltských nářečí, zřetelnost známých balto-slovanských hranic, některé údaje o chronologii slovanských výpůjček v litevštině a lotyštině¹⁴ atd.), patří baltská toponymie posuzovaných oblastí spíše k západobaltským dialektům než k východobaltským (to vše samozřejmě platí pouze za předpokladu, že mezi oběma větvemi baltských dialektů existuje rozdíl). Do jisté míry by ve prospěch tohoto předpokladu mohly svědčit kronikářské údaje o Galindech (Goljad’) a toponymické příklady obsahující kořen *galind-. Po kritickém rozboru již zmiňované práce A. I. Sobolevského M. Vasmerem by však takové argumenty byly příliš nepřesvědčivé. Proto je lepší zvolit jinou cestu – výhradně lingvistickou.

Jedním z nejpřesvědčivějších argumentů ve prospěch západobaltské příslušnosti toponym zkoumaného území jsou názvy obsahující prvek s významem „řeka“. Jak známo, východobaltské dialekty se od západobaltských liší fonetickou podobou kořene tohoto slova: litev. ùpė, lotyš. upe: prus. ape (doloženo v Elbingském slovníku, 62, a v celé řadě toponymických názvů pruského území). Slovo ape se skrývá v názvu pravého přítoku Volhy Жукопы, který vybízí k předpokladu baltského žukape „rybí řeka“ (charakteristické je, že i první část tohoto slova nás přivádí do pruské oblasti; srov. prus. suckis „ryba“ oproti litev. žùvis, lotyš. žuvs, zivs¹⁵). Toto slovo je rovněž součástí názvu řeky Ужепа, která protéká Juchnovským okresem Smolenské oblasti (e místo o z *a se vysvětluje vlivem hlásky ž¹⁶). Konečně název pravého přítoku horního toku Dněpru–Vopi, ačkoli může teoreticky odrážet jak ape, tak ùpė, s větší pravděpodobností předpokládá pruské slovo¹⁷. Z řady důvodů sem neřadíme ani Neporjad, v jehož názvu J. Rozwadowski spatřuje uvedené pruské slovo¹⁸. Interpretace názvu nejvýznamnější řeky obsahující kořen s významem „voda“ přináší vážné obtíže. Máme na mysli Upu (srov. její

¹⁴ Vedle starších prací srov. nové studie V. Kiparského, v nichž hrají zvláštní roli otázky chronologie: Chronologie des relations slavobaltiques et slavofinnoises, RÉSL, 24, 1948, s. 29–47; The Earliest Contacts of the Russian with the Finns and Balts.— Oxford Slavonic Papers, 3, 1952, s. 67–79; Ein angeblich altpreussisches Lehnwort im Litauischen.— Studi baltici, 9, 1952, s. 238–243; Sur la chronologie de quelques altérations phonétiques en slave.— Scando-Slavica, 1, 1954, s. 19–21; О хронологии славяно-финских лексических отношений.— Scando-Slavica, 4, 1958, s. 127–136 aj.

¹⁵ Pokud jde o prvek žuk- v takových litevských slovech, jako jsou žukmistras, žuksparnis, žuklỹs, je zřejmě třeba uvažovat o výpůjčce nebo o velmi vzácném nářečním dokladu.

¹⁶ Viz M. Vasmer, cit. dílo, s. 22. Je zajímavé, že i v tomto slově se první část etymologizuje nejlépe právě pruskými prostředky.

¹⁷ Tak se domnívají M. Fasmer, cit. dílo, s. 23, a T. Lehr-Splawiński, cit. dílo, s. 65 (etymologie E. F. Karského: k вопить, je zjevně chybná).

¹⁸ J. Rozwadowski, cit. dílo, s. 9.

60

přítok Uperty, badateli obvykle ignorovaný, a také ne zcela jasné názvy řek téhož kraje Vypra, Vyporejka; srov. název litevského jezera Ūpartas v Zarasajském okrese?). M. Fasmer a někteří další učenci vyjadřovali pochybnosti o tradičním srovnání s litev. ūrė, lotyš. upe z fonetických důvodů (z uvedených východobatských slov by vzniklo *Vорь; na druhé straně je těžké uvažovat o velmi pozdním převzetí tohoto názvu Rusy; každopádně historické údaje o kolonizaci těchto zemí slovanskými kmeny by byly v rozporu s chronologií známých hláskových procesů). T. Ler-Splawiński se však v poslední době vrátil ke starému výkladu (cit. dílo, s. 65, 176) a poukazuje na změnu, kterou zaznamenal N. S. Trubeckoj (ZfslPh. 14, 1937, s. 353-354): у přechází v ц- (před souhláskou) v nářečích těchto míst. Některé chronologické úvahy nám však nedovolují považovat otázku původu názvu Ula za definitivně vyřešenou. Stejně tak se jeví riskantní tvrzení, že název řeky Kasplja ve Smolenské oblasti obsahuje prvek ūrė>*рѣ.

Dalším významným toponymickým typem, který vykazuje západobaltský původ, jsou názvy jako Paneя (řeka v Bežeckém okrese), Ponja (v Kalužské oblasti), případně některé hydronymy povodí Dněpru, které byly nově vyloženy a prošly sufixálními změnami: Panika, Panik, Panivka atd. ¹⁹ V těchto názvech se nepochybně skrývá tentýž kořen jako v pruském slově rappean „mo-sebruch“ (Elbingský slovník, 288), srovnávaném s gótským fani „bláto“, starosaským feni „bažina“, staroindickým paṅka „bláto“, „bažina“, staroirským an „voda“ atd. ²⁰ Ve východobaltských nářečích odpovídající slovo buď zcela chybí, nebo jde o jatvjažskou výpůjčku (srov. litev. nář. raniaubė „druh houby rostoucí v bažinách a na jiných vlhkých místech“²¹). Zajímavé je, že jako toponymum se tento kořen vyskytuje pouze v oblasti rozšíření západobaltských nářečí — srov. Rapčen v řádových listinách z roku 1267, polský název přítoku Kirsny (rovněž západobaltský hydronym) — Ponie z jatvjažského *Paniā atd.

Jedním z nejpřesvědčivějších argumentů ve prospěch přítomnosti hydronym západobaltského typu na území západního Ruska jsou dosud nikým nezaznamenané názvy Stabna (Stabenka) — pravý přítok Dněpru u Smolenska, Stabnja — levý přítok Dněpru, Stabnica — pravý přítok Brodně (pravého přítoku Bereziny)²². Vidíme v nich

¹⁹ См. П. Маштаков, Список рек Днепровского бассейна, СПб, 1913, стр. 5, 31, 206, 215, 228.

²⁰ Viz také obr. Pannonia.

²¹ Viz K. Būga, Kann man Keltenspuren auf baltischem Gebiet nachweisen? — Rocznik Slawistyczny, 6, 1913, s. 37; Aistiškos kilmės Gudijos vietovardžiai, s. 35—36. Ojedinělého litevského pane. lze jen stěží říci něco určitého.

Viz P. Maštakov, cit. dílo, s. 29, 97; I. Orlovskij, Krátká geografie Smolenské gubernie, Smolensk, 1908, s. 21.²²

61

балтийский корень stab-, который только в западно-балтийской области сохранил значение „камень“ (ср. прусск. stabis. Эльбингский Словарь, 32) и только здесь употребляется в качестве топонима (ср. Stabaras, Staba-yen, Stabego de, Stabelauken (в лит. есть Stablaukis), Stabelow, Stabin-gen, Stabynotilte, Stabuniten²³). Характерно, что ряд прусских названий, как и прусский апеллятив stabni- „печь“ (из *stabine), непосредственно указывают на форму, которая легла в основу приведенных выше гидронимов Смоленской области: *Stab-in-ā>*Stabьna>Стабна.

Spornější je svědectví takových toponymických názvů, jako je Съжа, nyní Sož (levý přítok Dněpru), které nacházejí protějšek ze všech baltských jazyků pouze v pruském suge „déšť“ (srovnáme-li toto slovo, jak se dříve činilo, se starohornoněmeckým sîgan atd.²⁴); nebo Лукты — vesnice v Dorohožském okrese, jejíž název spíše odpovídá pruskému Lukte než litevskému Lukštas nebo lotyšskému Lukste²⁵, a další.

Není pochyb, že další výzkum pomůže odhalit nové západobaltské prvky v ruské toponymii.

Poslední otázka, u níž bychom se chtěli pozastavit, se týká chronologie přejímání baltských toponymických názvů Rusy. Existence dublet typu Лучеса-Лукеса, plnohlasých podob vedle neplnohlasých, příkladů s tautosylabickými nosovými souhláskami a s pravidelnými východoslovanskými reflexy spojení „samohláska + nosová souhláska“, jakož i situací, které umožňují ověřit odraz ū; k’ a g’; tj a dj atd. v baltských názvech přejatých Slovany, umožňují alespoň předběžnou chronologickou diferenciaci uvedených toponym. Tyto jevy mohou být navíc určitými mezníky, podle nichž usuzujeme na fonetickou podobu jazyka Slovanů v období, kdy se na území Běloruska a západního Ruska setkali s baltskými kmeny. Podstata této podoby spočívá v tom, že ještě existovaly diftongy a diftongická spojení s nosovými souhláskami; spojení typu tort a tj, dj zůstávala nedotčena; ū se ještě nezměnilo v у. To vše lze snadno ověřit na baltských toponymických výpůjčkách ve slovanských jazycích.

Takový stav ve vývoji slovanského fonologického systému, který se baltskému systému mimořádně blížil, stejně jako skutečnost, že se obrovská část baltské a slovanské kořenové slovní zásoby shoduje, značně ztěžuje zjištění všech stop baltské toponymie na ruských územích.

²³ Viz G. Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, s. 171—172. Srov. také V. N. Toporov, cit. článek (o toponymech s kořenem stab- a o jejich vztahu k toponymům s kořenem akmen- z geografického hlediska).

²⁴ Pokud je však k zde grafickou variantou j (jako v cugis, srov. litev. kūjis, slov. куjb), pak by snad bylo třeba s pruským suj- srovnat hydronymum Suja. Nedávno bylo přesvědčivě prokázáno, že prus. suge je třeba chápat jako sūjē Viz Eric P. Hamp, OPruss. Soye „rain“, KZ 74, 1956, s. 127—128. Forma soye je uvedena v práci E. Hermann, Eine unbeachtete Überlieferung des preussischen Vokabulars Simon Grunaus, Göttingen, 1949.

Zde však zůstává také možnost jiného výkladu názvu Lukty, byť méně pravděpodobného. Viz M. Vasmer, cit. dílo, s. 21.²⁵

62

a v mnoha případech brání stanovení jakýchkoli pevných kritérií pro rozlišování baltských a slovanských názvů. Jak například rozhodnout o jazykové příslušnosti názvu řeky Ржать (v Rževském okrese), když ani staré názvy Ржева (Ржева, Ржова, Ржевка и т.д.) či toponyma typu Ржава, Ржавка nemohou nabídnout nic víc než předpoklad konečné podoby *radi- (> *rъžь-), která může být stejně dobře baltská jako slovanská? Stejně tak výše zmíněný kořen gud- je znám nejen v baltských, ale i ve slovanských jazycích (srov. srbochorv. Gacko (polje) z *gud- — bsk²⁶). Přehlížení této okolnosti vedlo k tomu, že K. Buga shromáždil nemálo toponymických názvů, které lze stejně snadno vysvětlit z baltského jako ze slovanského hlediska. V tomto případě došlo k závažné metodologické chybě, podobné té, k níž by došlo, kdybychom etymologizovali toponymii současné Litvy z praslovanského hlediska (čistě teoreticky by to bylo zcela možné u značného počtu názvů).

Proto bychom závěrem chtěli ještě jednou zdůraznit prvořadý význam otázky mezí toho, co je možné při určování baltských prvků v ruské toponymii.

²⁶ Viz S. Rospond, Stratygrafia toponimiczna, — „Z polskich studiów slawistycznych“, Warszawa, 1958, s. 182.