LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, IV

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SAMOHLÁSKOVÉ A DVOJHLÁSKOVÉ FONÉMY LITEVSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA

V. VAITKEVIČIŪTĖ

I FONÉMA

Jelikož určení fonémového systému kteréhokoli jazyka a popis fonémů vycházejí z teorie fonému, je při zkoumání soustavy samohláskových a dvojhláskových fonémů litevského spisovného jazyka nejprve třeba, byť stručně, uvést obecné základy chápání fonému a jeho odstínů, jimiž se zde řídíme.

Základ každého jazyka tvoří jeho gramatická stavba a slovní zásoba, jichž užíváme, když vyjadřujeme své myšlenky ve větách. Věta se nejčastěji skládá ze skupin slov nebo z jednotlivých slov, někdy ji však může tvořit i jediný zvuk, např.: A? Už se ti zachtělo sklízet. To ti ještě nestačí, že ses včera nasytil našich slz! Krėv ŠP 102. Ó! — nedal mu domluvit rozrušený učitel, — to se nedá srovnat! Cvir R II 132. Slova se skládají z morfémů — kořene, předpony, přípony a koncovky. Morfém je nejmenší významová část slova. Morfémy se skládají z jednotlivých hlásek — fonémů. Fonémy se nazývají historicky utvořené zvukové typy, které rozlišují slova, jejich tvary nebo morfémy a jejichž výslovnost nezávisí na jejich fonetické pozici ve slově. Například samohlásky ž: ō, i: a atd. jsou samostatné fonémy, neboť rozlišují slova lýtas: lótas (srov. lótį), ritù: ratù atd.; rozdíly v jejich výslovnosti v těchto slovech nezávisí na vlivu okolních hlásek, protože obě samohlásky v každé dvojici slov stojí mezi týmiž souhláskami. Ačkoli však fonéma rozlišuje slova, jejich tvary a morfémy, sama obvykle význam nemá, kromě případů, kdy sama tvoří celou větu, slovo nebo morfém (srov. litevská citoslovce O!, A! atd.). Takové případy jsou však v jazyce poměrně vzácné.

Táž fonéma se v různých slovech vlivem sousedních hlásek, svého místa ve slově, slovního přízvuku, intonace atd. vyslovuje různě a má několik zvukových podob. Různé zvukové podoby, podmíněné přizpůsobením hlásky pozičním okolnostem, které však tvoří jeden zvukový typ — fonému, se nazývají odstíny fonému. Například zadní samohláska ō ve slově saũso atd. a výrazně přední samohláska zadní řady ō ve slově saũsio atd. jsou dva odstíny fonému ō, nikoli však dvě samostatné fonémy, protože neexistují slova, jejichž rozdíl by závisel pouze na těchto samohláskách.

19

Fonémové odstíny jsou tedy konkrétní zvuky jazyka, které se od sebe poněkud liší, ale nerozlišují slova, jejich tvary ani morfémy daného jazyka. Hláska je odstínem kterékoli fonémy, zatímco fonéma zahrnuje všechny své odstíny a zároveň každý z nich jednotlivě, neboť v každém z nich rozpoznáváme určitou fonému. Odstín tedy není samostatnou součástí fonému existující mimo něj — je pouze jednou z forem existence fonému; fonéma není jednotlivý izolovaný zvuk jazyka, nýbrž komplexní pojem, skupina zvuků, souhrn všech odstínů fonému, který se nekryje s žádným jednotlivým odstínem. Fonéma a její odstíny tvoří dialektickou jednotu.

Rozdíly mezi fonémami nezávisí na větším či menším fonetickém rozdílu: fonetické rozpětí odstínů jedné fonémy může být mimořádně velké a naopak rozdíl mezi odstíny dvou samostatných fonémů mimořádně malý. Za určitých podmínek mohou být totožné hlásky odstíny různých fonémů a různé hlásky odstíny jedné fonémy¹.

Fonémová soustava kteréhokoli jazyka není neměnná, neustále se mění, třebaže velmi pomalu. Proto se odstín může stát samostatnou fonémou a naopak samostatná fonéma může ztratit své funkce a zaniknout. Fonémová povaha kterékoli hlásky se nejlépe projevuje tehdy, když jazyk obsahuje dvojice slov s různým významem, které se liší pouze jednou hláskou (srov. šuo: šiuo atd.). Pokud takové dvojice slov v jazyce neexistují, považují se hlásky za samostatné fonémy pouze tehdy, nezávisí-li jejich výslovnost na fonetické pozici.

Odstíny foném jsou trojího druhu:

a) Odstíny závislé na slovním přízvuku a na intonaci přízvučných i nepřízvučných slabik slova se nazývají poziční, např.: a ve slově višta a a ve slově višta (vok. sg.) jsou dva odstíny fonému a; ž ve slově dýgę (příčestí min. činné) a ž ve slově dýgę „druh rašeliníku“ (ak. sg.) jsou dva odstíny fonému ž (podrobněji viz „Oddíl o vokalických fonémech a jejich klasifikaci“).

b) Odstíny závislé na vlivu sousedních fonémů se nazývají kombinační. Příkladem mohou být dva odstíny fonému ō: zadní ō po tvrdých souhláskách p, s ve slovech kùmpo, saĩso atd. a zadní ō s posunutím k přední artikulaci po měkkých souhláskách p, s ve slovech kùmpio, saĩsio atd.

c) Odstíny závislé na způsobu řeči, který je určován cílem rozhovoru, okolnostmi rozmluvy a emocionálním obsahem řeči. Rozlišují se dva základní způsoby řeči: pečlivý a konverzační. Pečlivým způsobem se rozumí poněkud zpomalená, přesná výslovnost všech hlásek v proudu řeči při dodržování stanovených výslovnostních norem. Konverzačním způsobem se rozumí výslovnost hlásek v proudu řeči zrychleným tempem, bez zvláštního emocionálního zabarvení. Při tomto způsobu řeči se nepřízvučné litevské samohlásky a dvojhlásky zkracují více než při pečlivém způsobu.

Při určování souboru fonémů litevského spisovného jazyka se vychází z pečlivého způsobu řeči.

¹ Viz А. А. Реформатский, К проблеме фонемы и фонологии. — «Известия АН СССР, Отделение литературы и языка», 9, вып. 5, 472, 1952.

20

II VOKALICKÉ FONÉMY A JEJICH KLASIFIKACE

Současná litevština má 12 vokalických foném: ī, i, ē, e, ė, ō, ū, u, ō, ɔ, a, ā, které se dělí na samostatné dlouhé ī, ē, ē̇, ū, ō, ā a krátké i, e, ė, u, ɔ, a. Fonémy ī: i; ē: e; ē̇: ė; ū: u; ō: ɔ; ā: a tvoří páry dlouhých a krátkých fonémů. Délka je základním fonemickým rysem litevských samohlásek, protože dlouhé a odpovídající krátké fonémy rozlišují slova, jejich tvary a morfémy, např.: fonémy ī: i rozlišují slova līs: lis, tīko: tiko; ē: e — slova mēs: mes; ā: a — slova kās: kās, māno: māno; ū: u — slova būtas: būtas, jūs: jūs; ō: ɔ — slova jōtas (srov. jōti): jōtas (název písmene); o úloze intonace pro foném viz níže. Foném ē̇ je dlouhý a nemá krátký protějšek. Foném ė, který se vyskytuje pouze v mezinárodních slovech, lze kvalitativně srovnávat s litevským fonémem ē: oba jsou zavřené a vyslovují se s velmi napjatými mluvidly, pouze ē̇ je mnohem delší než ė a je poněkud více posunut dopředu. Kvantitativně se ė málo liší od krátkého otevřeného fonému e² v litevských slovech; je zavřenější než tento foném a liší se od něj svou povahou: ė ve slovech fakultētas: fakultetē a druhé ė ve slovech universitētas: universitētē atd. Je krátké v přízvučné i nepřízvučné pozici, zatímco nepřízvučné krátké e v litevských slovech se často střídá s přízvučným dlouhým ē, např.: metù: mēta, lesù: lēsa. Kromě toho otevřenost fonému e v litevských slovech značně závisí na hláskách tvořících ostatní slabiky daného slova (viz Foném ė), zatímco u fonému e v mezinárodních slovech na nich nezávisí a jeho odstíny jsou obecně velmi nevýrazné (viz Foném ė). Z těchto důvodů se e v mezinárodních slovech považuje v litevštině za samostatný foném.

Při určování souboru litevských fonémů je velmi důležité stanovit vztah přízvuku a intonace k fonému: zda jsou přízvuk a intonace samostatnými fonémy, značkou slabiky, nebo vlastností celého slova.

V litevském spisovném jazyce, stejně jako v jiných jazycích, bývá přízvučná obvykle jedna slabika slova, zatímco všechny ostatní slabiky jsou nepřízvučné. Přízvučná slabika slova je nejintenzivnější (nejsilnější), zatímco všechny ostatní slabiky jsou méně intenzivní. Jak známo, přízvuk v litevštině zpravidla nemá ve slově stálé místo a na změně významu slova nebo jeho tvaru se může podílet samotná změna místa přízvuku (zde se berou v úvahu pouze případy, kdy je intonace stejná; srov. slova svērė (3. os. min. času): svērė „takový polní plevel“, višta (vok. sg.): vištà (nom. sg.) atd.). Přízvuk tedy hraje zřetelnou fonologickou roli. Dvě slova lišící se pouze místem přízvuku, jako například višta: vištà atd., se však navzájem liší dvěma rysy: nejen tím, že i v prvním slově je přízvučné, zatímco ve druhém nikoli, ale také tím, že a je v prvním slově nepřízvučné, zatímco ve druhém je přízvučné. Přízvučné i je tedy protikladné k nepřízvučnému i nikoli ve stejné fonetické pozici; ve stejných pozicích se ani vyskytovat nemohou, neboť přízvučné i ve slově višta je nutně spojeno s nepřízvučným a v následující slabice téhož slova, zatímco přízvučné à ve slově vištà je nutně spojeno s nepřízvučným i v předcházející slabice téhož slova. Přízvučné a nepřízvučné hlásky slov tedy závisí na fonetické pozici. Považujeme-li za fonémy hláskové typy, které rozlišují slova, jejich tvary nebo morfémy a jejichž výslovnost nezávisí na fonetické pozici, kterou ve slově zaujímají,

² Srov. V. Vaitkevičiūtė, Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 3, 210, Vilnius, 1960.

21

Přízvučný a nepřízvučný zvuk nemůžeme považovat za samostatné fonémy; přízvuk je však značkou fonému. To, že přízvuk není značkou samostatného fonému, dokládá také skutečnost, že kterýkoli zvuk řeči lze vyslovit izolovaně od ostatních zvuků a zachovat přitom všechny jeho kvalitativní i kvantitativní vlastnosti, zatímco přízvučný a nepřízvučný zvuk nelze vyslovit samostatně, protože přízvuk závisí na relativní intenzitě celého slova. Intenzitu izolované samohlásky či dvojhlásky nelze s ničím porovnat. Přízvuk je tedy fonologický prostředek, který přesahuje hranice hlásky a vztahuje se k celému slovu, přičemž spojuje jeho jednotlivé prvky v jeden celek.

Vztah přízvukové intonace k fonému je mnohem složitější než vztah fonému k přízvuku³. V litevském spisovném jazyce má přízvukovou intonaci každá slabika slova. Nejsnáze slyšitelnou přízvukovou intonaci má přízvučná slabika slova, vyslovovaná s největší intenzitou. Přízvukové intonace nepřízvučných slabik jsou sice poněkud nivelizované, avšak u předpřízvučných slabik se blíží cirkumflexní intonaci přízvučných slabik, zatímco u popřízvučných slabik intonaci akutu⁴. Protože přízvuková intonace, která je vlastní každé slabice litevského slova, zahrnuje celý zvuk tvořící slabiku od začátku do konce, bylo by možné ji považovat za značku zvuku tvořícího slabiku. Kdybychom například postavili proti sobě slova apklótas (srov. klótą): apklõtas ‚přikrývka‘; lópo (3. os. j. č.): lõpo (gen. sg.); áukštas: aũkštas; kiẽtis ‚takový plevel‘: kiẽtis ‚tvrdost‘ atd., mohli bychom považovat akcent a cirkumflex za značky samohlásky ō a dvojhlásek au, ie atd., a samohlásky ō: õ a dvojhlásky áu: aũ atd. za samostatné fonémy. Vezmeme-li však v úvahu, že v litevštině lze stavět proti sobě pouze akcent a cirkumflex přízvučných slabik a že přízvučnou slabiku slova lze určit jen v rámci celého slova, je třeba pohlížet na přízvukovou intonaci jako na fonologický prostředek spojený se slabikou a se zvukem, který ji tvoří, ale přesahující fonémové složení slova a vztahující se k celému slovu. Samohlásky a dvojhlásky s různými přízvukovými intonacemi, jako jsou á: ã, ė: ẽ, áu: aũ atd., se proto v litevštině nepovažují za samostatné fonémy, nýbrž pouze za dvě varianty téhož fonému.

Vlivem přízvuku a přízvukové intonace se poněkud mění intenzita zvuku tvořícího slabiku, výška tónu, zvuky tvořící přízvučné a nepřízvučné slabiky

³ V obecné fonetice nepanuje jednotný názor na úlohu přízvukové intonace ve vztahu k fonému: někteří lingvisté považují zvuky s různými přízvukovými intonacemi za varianty jednoho fonému, jiní za samostatné fonémy. Zvuky s různými přízvukovými intonacemi považují za varianty jednoho fonému Lotyši (srov. А. Г. Л а у, Фонетически-фонологическая система современного латышского литературного языка, автореферат, 9, Рига, 1954 a Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, 1, 20—26, Rīgā, 1959). Také v sovětské lingvistice se podobně nahlíží na vztah přízvukové intonace ve srbochorvatských jazycích k fonému (srov. П. С. К у з н е ц о в, О фонологической системе сербо-хорватского языка. — «Известия Академии Наук СССР, Отделение литературы и языка», VII, вып. 2, 130, 1948 a П. С. К у з н е ц о в, К вопросу о фонологии ударения. — «Доклады и сообщения филологического факультета Московского ордена Ленина государственного университета имени М. В. Ломоносова», вып. 6, 17, 1948). Opačné stanovisko zastává A. Isačenko (viz A. I s a č e n k o, Zur phonologischen Deutung der Akzentverschiebungen in den slavischen Sprachen. — „Travaux du Cercle linguistique de Prague“, 8, 178—179) a další. V oblasti litevského jazyka považuje zvuky s různými přízvukovými intonacemi za samostatné fonémy také J. Dambrauskaitė, aniž by toto stanovisko jakkoli zdůvodnila (viz J. D a m b r a u s k a i t ė, Lietuvių kalbos foneminės balsių sistemos nustatymas. — „Vilniaus Valst. ped. in-to Mokslo darbai (istorija ir filologija)“, 3, 221—240, Vilnius, 1957).

⁴ Obecně by bylo třeba přízvukové intonace nepřízvučných předpřízvučných a popřízvučných slabik prozkoumat v experimentální práci zaměřené na tento účel.

22

poměr výšky tónu zvuků, délka zvuku⁵, energie výslovnosti, napětí mluvidel atd. Tyto změny jsou však poměrně nepatrné (srov. į: i, ō: ō atd.). Poněkud více pozornosti přitahují a, ā, ę, ē. Protože nepřízvučné samohlásky a, e jsou nejčastěji krátké, zatímco přízvučné jsou dlouhé, například ve slovech kasà: kãsà, nešù: nèša atd., může se zdát, že kvantitu a kvalitu samohlásek a, e zásadně mění pouze přízvuk a přízvuková intonace, jejichž vlivem vznikají dlouhé fonémy ā, ē, které tvoří páry s krátkými a, e. Vezmeme-li však v úvahu, že existuje mnoho příkladů, v nichž můžeme přízvučné krátké samohláskové fonémy a, e postavit proti přízvučným dlouhým fonémům ā, ē ve stejné fonetické pozici (srov.: kãšti: kãstas, kãšiu: kãsą, mãno: mãno, távo: távo (srov. tãvas); nèšti: nèša, nèšti: nèštas, mèsti: mèstas, mès: mẽs, rãšti: rãštas, trẽšti: trẽšti atd.), a že nepřízvučné dlouhé fonémy ā, ē < an, en se od týchž přízvučných dlouhých fonémů ā, ē kvalitativně liší pouze natolik jako každý jiný nepřízvučný foném od téhož přízvučného fonému (srov. ā, ē ve slovech žąsìs, kẽstė (adverbiální tvar) s ā, ē ve slovech žãstas ‚část paže od lokte k rameni‘, kẽstės ‚tyčky k přenášení sena, slámy‘) — vliv přízvuku a přízvukové intonace na fonémy a, ā, e, ē nelze pokládat za výjimku.

V důsledku změn způsobených přízvukem a přízvukovou intonací, popsaných výše, se u každého dlouhého samohláskového fonému litevského jazyka rozlišují 4 poziční varianty:

a) přízvučný, s akcentem, vyslovovaný velmi intenzivně a energicky, se silným napětím svalů stěn ústní dutiny;

b) přízvučný, s cirkumflexem, vyslovovaný méně intenzivně a energicky než první a s poněkud menším napětím svalů stěn ústní dutiny;

c) nepřízvučný předpřízvučný, vyslovovaný zcela neintenzivně a bez napětí svalů stěn ústní dutiny; jeho přízvuková intonace se blíží cirkumflexu zvuků tvořících přízvučné slabiky;

d) nepřízvučný popřízvučný, který se od nepřízvučného předpřízvučného liší pouze přízvukovou intonací, jež se blíží akcentu zvuků tvořících přízvučné slabiky.

Každý krátký samohláskový foném má 3 poziční varianty:

a) přízvučný, vyslovovaný velmi intenzivně a energicky, se silným napětím svalů stěn ústní dutiny, s krátkou přízvukovou intonací;

b) nepřízvučný předpřízvučný, vyslovovaný méně intenzivně a energicky než první varianta, s menším napětím svalů stěn ústní dutiny a s přízvukovou intonací blízkou cirkumflexu přízvučných slabik;

c) nepřízvučný popřízvučný, intenzitou a napětím svalů stěn ústní dutiny podobný nepřízvučnému předpřízvučnému, jeho přízvuková intonace se však blíží akcentu přízvučných slabik.

Energie a intenzita výslovnosti každého samohláskového fonému, který je prvním komponentem smíšené dvojhlásky, jsou podobné výše uvedeným variantám dlouhých a krátkých samohláskových fonémů, avšak rozdílná přízvuková intonace umožňuje rozlišovat 4 poziční varianty každého samohláskového fonému smíšené dvojhlásky⁶:

a) s cirkumflexovou intonací, vyslovovaná velmi intenzivně a energicky, při silném napětí svalů stěn ústní dutiny;

5 Viz V. Vaitkevičiūtė, Délka, neboli kvantita, samohlásek a dvojhlásek v litevštině. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 3, 209—216, Vilnius, 1960.

23

b) s akutovou intonací, vyslovovaná ne tak intenzivně a energicky jako první, při menším napětí svalů stěn ústní dutiny;

c) nepřízvučnou předpřízvučnou, jejíž intonace se blíží akutové intonaci přízvučných slabik, vyslovovanou neintenzivně a bez napětí svalů stěn ústní dutiny;

d) nepřízvučnou popřízvučnou, jejíž intonace se blíží cirkumflexové intonaci přízvučných slabik, vyslovovanou neintenzivně a bez napětí svalů stěn ústní dutiny.

Samohláskové fonémy litevského jazyka se klasifikují podle činnosti dvou hlavních aktivních mluvidel — jazyka a rtů — při vyslovování samohlásek.

Podle horizontálního pohybu jazyka se samohláskové fonémy dělí na přední a zadní:

a) Při vyslovování fonémů přední řady se jazyk posouvá dopředu, v přední části ústní dutiny vzniká malý rezonátor, zatímco za kořenem jazyka poměrně velký. Špička jazyka se opírá o dolní zuby, střední část hřbetu jazyka se zvedá k tvrdému patru a okraje jazyka se dotýkají okrajů patra. V litevštině jsou tyto fonémy přední řady: ī, i, ē, e, ę, ē̇.

b) Při vyslovování fonémů zadní řady se jazyk odsouvá od předních dolních zubů. U kořene jazyka vzniká malý rezonátor, zatímco v přední části ústní dutiny poměrně velký. Zadní část hřbetu jazyka se poněkud zvedá k měkkému patru. V litevštině jsou tyto fonémy zadní řady: ū, u, ō, ɔ, a, ā. Při vyslovování fonémů a, ā se jazyk ze všech fonémů zadní řady posouvá nejvíce dopředu. Proto byly dříve nazývány také fonémy střední řady. Fonémy a, ā je však třeba řadit k fonémům zadní řady, protože při jejich vyslovování se špička jazyka poněkud odsouvá od předních dolních zubů (o míře odsunutí viz Foném a a Foném ā), stejně jako při vyslovování fonémů zadní řady, a zadní část hřbetu jazyka se poněkud zvedá k zadnímu okraji tvrdého patra (srov. obr. 20 a 22 s obr. 13 a 15). Kromě toho se před a, ā, stejně jako před ostatními fonémy zadní řady, tvrdé souhlásky neměkčí.

Jazyk při zaujímání jedné z těchto dvou horizontálních poloh zároveň stoupá vertikálně k tvrdému patru.

Podle vertikálního pohybu jazyka se samohláskové fonémy dělí na:

a) Fonémy vysokého zdvihu neboli zavřené (úzké). Při jejich vyslovování se ústa otevírají jen málo a jazyk se zvedá velmi vysoko k tvrdému patru. V litevštině jsou tyto fonémy vysokého zdvihu: ī, i, ū, u. Z nich jsou dlouhé ī, ū o něco zavřenější než krátké i, u.

b) Fonémy středního zdvihu. Při jejich vyslovování se ústa otevírají středně a okraje jazyka se lehce dotýkají okrajů tvrdého patra. V litevštině jsou fonémy středního zdvihu ē, e, ę, ē̇, ō, ɔ. Z fonémů přední řady středního

⁶ O pozičních odstínech sonorních souhlásek l, m, n, r, které tvoří druhou složku smíšených dvojhlásek, viz V. Vaitkevičiūtė, Složení souhláskových fonémů spisovného litevského jazyka. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1, 44, 45, 46, 62, 64, Vilnius, 1957.

24

Výška zdvihuŘadaFonémy přední řadyFonémy zadní řadydlouhékrátkédlouhékrátkénézaokrouhlenézaokrouhlenézaokrouhlenézaokrouhlenéFonémy vysokého zdvihuiīūFonémy středního zdvihu eėocFonémy nízkého zdvihu aā

25

Z fonémů středního zdvihu je nejzavřenější ė, nejotevřenější ę, zatímco fonémy e, ė zaujímají mezi nimi střední polohu. Dlouhé ō zadní řady je zavřenější než ɔ.

c) Fonémy nízkého zdvihu. Při jejich vyslovování se ústa široce otevírají a jazyk se vůbec nedotýká tvrdého patra. Patří k nim fonémy a, ā.

Podle artikulace rtů, na níž závisí velikost předoústního rezonátoru, se vokalické fonémy dělí do dvou skupin:

a) Zaokrouhlené (labiální) fonémy. Při jejich vyslovování zaokrouhlené rty vysunuté dopředu zvětšují předoústní rezonátor. V litevštině jsou tyto zaokrouhlené fonémy: ū, u, ō, o.

b) Nezaokrouhlené (nelabiální) fonémy. Při jejich vyslovování se rty nezaokrouhlují, nevysouvají dopředu a předoústní rezonátor se nezvětšuje. V litevštině jsou tyto nezaokrouhlené fonémy: ī, i, ė, e, ę, ē, a, ā.

Poznámka. Nezaokrouhlené vokalické fonémy se také vyslovují za účasti rtů, jejich účast je však pasivní: nezaokrouhlené vokalické fonémy vysokého zdvihu se vyslovují bez napínání rtů, zatímco při středním a nízkém zdvihu se rty jen nepatrně natahují do délky (srov. artikulaci rtů při vyslovování ī a ā ve slovech tỹrė a tārė, ī a ė ve slovech gīrą a gērą).

Klasifikaci vokalických foném znázorňuje tabulka 1 (viz s. 25).

III SAMOHLÁSKOVÉ FONÉMY PŘEDNÍ ŘADY

1. Fonémy vysokého zdvihu

Foném ī. V současném pravopisu se zapisuje dvojím způsobem: původně dlouhé ī znakem y a prodloužené ī, když po něm vypadlo následující n, znakem į, s výjimkou sloves, která měla v kořeni infixní nosovou souhlásku n, např.: bỹra < bīra, dỹla < dīla, gỹja < gīnja, ỹra < īra, lỹja < līnja, kỹla < kīla, rỹja < rīnja, sỹla < sūīla, šỹla < šīla a další, které by se z etymologického hlediska měly rovněž psát s ī. Foném ī je ze všech fonémů vysokého zdvihu přední řady nejzavřenější. Při jeho výslovnosti se špička jazyka dotýká dolních zubů a přední a střední část hřbetu jazyka se zvedá k tvrdému patru. Boky jazyka se dotýkají okrajů tvrdého patra více než při výslovnosti kteréhokoli jiného samohláskového fonému (viz obr. 1 a srov. jej s obr. 3 a 5). V přední části ústní dutiny se mezi jazykem a tvrdým patrem vytváří úzký podlouhlý rezonátor, zatímco v zadní části u kořene jazyka rezonátor poněkud větší (viz obr. 2).

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ī jsou tyto:

a) poněkud zatažené zavřené ī po zadních jazykových souhláskách g, k, např.: gỹrė, kȳla, tōki atd.;

b) poněkud předsunuté zavřené ī po předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž atd., po j a po retných m, b, p, v, např.: tỹli, lydėti, įž, mylėti atd.;

Obr. 1. ī ē

26

c) mírně zaokrouhlené ī mezi retnými souhláskami m, b, p, v, např.: pỹpke, pỹ-pė atd.

V žemaitských nářečích se vyskytuje zaokrouhlené ī před retnou samohláskou ū, např.: apyūš- ris ‘apyaušris’, apyūšriais ‘za svítání’ Grg, SInt atd.

Obr. 2. ī ē

Foném i. Je to foném přední řady s vysokým, avšak o něco nižším zdvihem než ī. Vyslovuje se podobně jako ī: špička jazyka se dotýká dolních zubů, boky přední a střední části hřbetu jazyka se zvedají k tvrdému patru a dotýkají se jeho okrajů mnohem méně než při výslovnosti ī (viz obr. 3), zatímco samotný hřbet jazyka se podélně výrazně prohýbá. Proto se v přední i zadní části ústní dutiny mezi jazykem a tvrdým patrem vytvářejí mnohem širší přední a zadní rezonátory než u fonému ī; ty foném i kvalitativně odlišují od fonému ī (viz obr. 4 a srov. obr. 3 s obr. 1).

Obr. 3. i ima

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému i jsou tyto:

a) poněkud zatažené i po zadních jazykových souhláskách g, k, např.: giria, kitas, kitas atd.;

b) mírně předsunuté i po předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž atd., po retných m, b, p, v a po j, např.: lūpa, tikras, tyli, ji atd.;

c) ne zcela zavřené i ve slovech, v jejichž ostatních slabikách jsou hlásky zadní řady, tedy samohlásky a, ā, o, ō, u, ū a dvojhlásky ai, au, ui, uo, např.: kitą, surūko, kitą, lipu, laidū, laukį, milui, pilūosi atd.;

27

d) velmi zavřené į ve slovech, jejichž ostatní slabiky obsahují přední samohlásky ī, į, ė aj. a dvojhlásky ei, ie, např.: kitį, žylį, brė, pėkti, plėkti aj.

Obr. 4 į vyslovované

e) velmi zaokrouhlené į před zaokrouhlenými samohláskami ō, ū, u a mezi zaokrouhlenými souhláskami m, b, p, v, např.: prašė, priurzgė, priūžė, pipiras aj.

2. Fonémy středního stupně otevřenosti

Fonéma ė. Je ze všech předních foném středního stupně otevřenosti nejvíce zavřenou dlouhou fonémou. Při její výslovnosti se boky přední a střední části hřbetu jazyka dotýkají okrajů tvrdého patra méně než při výslovnosti ī, į (viz obr. 5), takže se v přední a zadní části ústní dutiny vytvářejí rezonátory poměrně širší než rezonátory foném ī, į (viz obr. 6 a srov. obr. 5 s obr. 1 a 3).

Obr. 5 ė

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonémy ė jsou tyto:

a) poněkud posunuté dozadu ė po zadopatrových souhláskách g, k, např.: gėrė, sėgė, kėlė aj.;

b) mírně posunuté dopředu po předních souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž aj., retných m, b, p, v a po j, např.: lėlė, nėrė, vėdė, pylė, grėbėjėlė aj.;

c) velmi zavřené ė ve slovech, jejichž ostatní slabiky obsahují zavřené samohláskové fonémy vysokého nebo středního stupně otevřenosti ī, į, ū, u nebo ė aj., např.: gėlė, mėtė, mušė aj.;

28

d) poněkud otevřenější ė než výše uvedené v slovech, jejichž ostatní slabiky obsahují otevřené vokalické fonémy a, ā nebo ē, např.: kalė, kėlės aj.;

c) mírně zaokrouhlené ė mezi retnými souhláskami m, b, p, v, např.: vėpso, vėmė aj.

Obr. 6. ė

Foném ė. Krátký foném přední řady středního stupně otevřenosti, vyskytující se pouze v mezinárodních slovech. Při jeho výslovnosti se špička jazyka dotýká dolních zubů, boky přední a střední části jazyka se zvedají k tvrdému patru a dotýkají se jeho okrajů o něco méně než při výslovnosti litevského ė (viz obr. 7 a srov. jej s obr. 5). V přední části ústní dutiny se mezi jazykem a tvrdým patrem vytváří malý, ale široký rezonátor, zatímco v zadní části u kořene jazyka je rezonátor o něco větší a mírně širší než rezonátor fonému ė.

V otevřené i zavřené koncové slabice mezinárodních slov a někdy také v předponě a kořeni se ė nahrazuje litevským fonémem přední řady středního stupně otevřenosti e, např.: ateljė, reziumė, idėja, helėnas, orchidėja, saracėnai, perigėjus, rėja „příčný trám lodního stěžně“ aj. (jeho výslovnost viz výše).

Foném ė má dva nevýrazné kombinační odstíny:

Obr. 7. ė poetas

a) velmi mírně posunuté dozadu ė před zadopatrovými souhláskami g, k, před samohláskou i aj., např.: egzamìnas, ekonòminis, kėksas, geodėzinis aj.;

b) poněkud zaokrouhlené ė mezi retnými souhláskami m, b, p, v, např.: hemòlis, membra-nà, memuārai aj.

29

Foném e. Krátký foném přední řady středního stupně otevřenosti, o něco otevřenější než ė. Při jeho vyslovování spočívá špička jazyka u dolních zubů, boky přední a střední části jazyka se zvedají k tvrdému patru a mírně se dotýkají jeho okrajů (viz obr. 8). V přední části ústní dutiny se mezi jazykem a tvrdým patrem vytváří malý, avšak široký rezonátor, zatímco v zadní části u kořene jazyka vzniká rezonátor větší a širší než u fonému ė (viz obr. 9 a srov. obr. 8 s obr. 5). Nejtypičtější kombinační odstíny fonému e jsou tyto:

Obr. 8. e ėr

a) poněkud posunuté dozadu e po zadopatrových souhláskách g, k, např.: gęsti, kęsti aj.; b) mírně posunuté dopředu e po předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž aj., po retnicích m, b, p, v a po j, např.: dedį, ledai, mesti, bėt, joję aj.; c) velmi otevřené e na konci otevřeného slova, např.: kiemė, manė, katė (vok. sg.), a ve slovech, v jejichž ostatních slabikách jsou hláskami jádra samohlásky zadní řady a, ā, o, ō, u, ū a dvojhlásky ai, au, ui, uo, např.: dedų, nešų, medauš, retoję, garai, meluoti aj.;

Obr. 9. e ėt

d) poněkud uzavřenější e než výše uvedené ve slovech, v jejichž ostatních slabikách jsou hláskami jádra samohlásky přední řady i, į, e, ė aj. a dvojhlásky ei, ie, např.: neši, kepšnys, metį, pelė, mėilė, mielės aj.; e) poněkud zaokrouhlené e mezi retnicemi m, b, p, v, např.: memė, vemti aj. Na rozdíl od litevského spisovného jazyka se v mnoha nářečích foném e vyslovuje s velmi výrazným odstínem a, např.: mēt Krš, Lkv aj.

30

Foném ē. V současném pravopisu se zapisuje dvěma znaky: přízvučné dlouhé se označuje znakem e, a prodloužené po vypadnutí následujícího n znakem ę (výslovnost se od sebe neliší). Ze všech fonémů přední řady středního stupně otevřenosti je ē nejnižší a nejotevřenější foném s nepatrným odstínem a, poněkud uzavřenější než velmi otevřené kapské ė, např.: ėžeras, neša Brt, Vilkv aj. Při vyslovování fonému ē se špička jazyka drží u předních dolních zubů, zatímco zadní část hřbetu jazyka se mírně zvedá k zadnímu okraji tvrdého patra a její boky se dotýkají pouze samotných okrajů patra (viz obr. 10). Přední a zadní rezonátor tvoří jeden celek (viz obr. 11).

Obr. 10. ē retas

Na rozdíl od litevského spisovného jazyka se v některých nářečích ē vyslovuje s velmi výrazným odstínem a, např.: mē̇t Škn aj.

Nejtypičtější kombinační odstíny fonému ē jsou tyto:

a) poněkud posunuté dozadu ē po zadopatrových souhláskách g, k, např.: gęsta, kękę, kėlila aj.;

b) poněkud posunuté dopředu ē po předních jazykových souhláskách d, t, n, l, s, š, z, ž aj., po retnicích m, b, p, v a po j, např.: bėria, kątę, tęsia, jóję aj.;

Obr. 11. ē retas

c) velmi uzavřené ē ve slovech, v jejichž ostatních slabikách jsou hláskami jádra samohlásky přední řady i, ī, e, ē, ė a dvojhlásky ei, ie, např.: kęsti, lęšę (≈ lęsti), kėli, kėpė, mėtė aj.;

d) velmi otevřené ē ve slovech, v jejichž ostatních slabikách jsou hláskami jádra samohlásky zadní řady a, ā, ɔ, ō, u, ū a dvojhlásky ai, au, ui, uo, např.: neša, mėtą, mėtų, mėtai, šėniui, mėtuos aj.;

e) poněkud zaokrouhlené ē mezi retnicemi m, b, p, v, např.: vėmia aj.

31

IV UŽPAKALINĖS EILĖS BALSINĖS FONEMOS

1. Fonémy vysokého stupně zvednutí

Foném ū. V současném pravopisu se označuje dvěma znaky: původně dlouhý znakem ū, a po prodloužení, když po něm vypadlo následující n, znakem u, s výjimkou sloves dūžta < dunžta, griūva < griunva, kiūra < kiunra, pūva < punva, spūra < spunra, žūva < žunva atd., které by se etymologicky měly rovněž psát s u. Foném ū je ze všech zadních fonémů vysokého stupně zvednutí nejuzavřenější retný foném. Při jeho vyslovování se špička jazyka mírně odtahuje od dolních zubů. Boky střední části hřbetu jazyka se velmi nepatrně dotýkají okrajů zadní části tvrdého patra (viz obr. 12). V přední části ústní dutiny se vytváří poměrně velký rezonátor, který splývá s předsušním rezonátorem tvořeným zaokrouhlenými a dopředu vysunutými rty. V zadní části ústní dutiny se nachází malý rezonátor (viz obr. 13).

Obr. 12. ū

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ū jsou tyto: a) velmi přední ū po všech měkkých souhláskách, např.: siūti, siūsti, niūrus, pjūtis atd.;

Obr. 13. ū

b) poněkud přední ū po předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž atd. a retných m, b, p, v, např.: dūmė, lūpa, šūkis, būti atd.; c) mírně zadní ū po tvrdých zadních jazykových souhláskách g, k, např.: gūšis, kūlė atd.

32

Foném u. Je to retný foném zadní řady s vysokým stupněm zvednutí. Při jeho vyslovování se špička jazyka odtahuje od předních dolních zubů. Boky střední části hřbetu jazyka se okrajů tvrdého patra dotýkají ještě méně než při vyslovování ū (viz obr. 14 a srov. s obr. 12). V přední části ústní dutiny se vytváří poměrně velký a široký rezonátor, který zvětšují a prodlužují poněkud méně zaokrouhlené a dopředu vysunuté rty než při vyslovování ū; rty tvoří předsušní rezonátor. Foném u je poněkud otevřenější než ū.

V zadní části ústní dutiny se vytváří malý rezonátor, poněkud užší než přední (viz obr. 15).

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému u jsou tyto:

a) velmi přední u po všech měkkých souhláskách, např.: kiūro, valgiū, siūs, geriū, jūs atd.;

b) mírně přední u po předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž atd. a retných m, b, p, v, např.: lūpa, tū, pūšė, šūka, šūntį, mūsė, būvo, pūpā, laivū atd.;

c) poněkud zadní u po zadních jazykových souhláskách g, k, např.: gūsti, kūpeta, kūrts atd.

Obr. 14. u ūpė

Obr. 15. ū ūpė

2. Fonémy středního stupně otevřenosti

Foném ō. Je to dlouhá zaokrouhlená fonéma středního stupně otevřenosti zadní řady, o něco otevřenější než ū. Při její výslovnosti se špička jazyka odtahuje od předních dolních zubů více než při výslovnosti ū a boky jazyka se okrajů tvrdého patra dotýkají

3. Kalbotyros klausimai, IV

33

jen velmi málo (viz obr. 16). V přední části dutiny ústní vzniká velmi velký rezonátor, který ještě zvětšují a prodlužují rty, méně zaokrouhlené než při výslovnosti ū a vysunuté dopředu, které vytvářejí předsunutý rezonátor. V zadní části dutiny ústní vzniká malý rezonátor (viz obr. 17).

Obr. 16. ō

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ō jsou tyto: a) velmi přední ō po všech měkkých souhláskách, např.: šios, grįos, kirmio, kūmpio, jója, jó atd.;

Obr. 17. ō

b) mírně přední ō po tvrdých předních souhláskách jazyka l, n, d, t, s, š, z, ž atd. a po retnicích m, b, p, v, např.: dovana, šōris, mōka, vōkas atd.; c) poněkud zadnější ō po tvrdých zadních souhláskách jazyka g, k, např.: godūs, kōks, kō atd.

34

Foném ɔ. Krátká zaokrouhlená fonéma středního stupně otevřenosti zadní řady, o něco otevřenější než ō. Při její výslovnosti se špička jazyka odtahuje od předních dolních zubů o něco méně než při výslovnosti ō. Boky jazyka se také méně dotýkají okrajů tvrdého patra (viz obr. 18 a srov. jej s obr. 16). V přední části dutiny ústní

Obr. 18. ɔ

rezonátor vznikající v této části rty zvětšují jen velmi málo, proto je menší než přední rezonátor fonému ō. Rezonátor vznikající v zadní části dutiny ústní je větší než zadní rezonátor fonému ō (viz obr. 19 a srov. jej s obr. 17).

Obr. 19. ɔ

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ɔ jsou tyto:

a) velmi přední ɔ po všech měkkých souhláskách, např.: liòdas ‘lehká hlinitá půda’, regionãlinis (čti regijonãlinis), jòdas, impresãrio (čti impreṣãrijo) atd.;

35

b) poněkud předopatrovělé ə po tvrdých předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž aj. a po retnicích m, b, p, v, např.: lótas ‚míra hmotnosti‘, móto, tonà, toponìmika, a v citoslovcích ópa, óp;

c) poněkud zadopatrovělé ə po tvrdých zadních jazykových souhláskách g, k, např.: gòlas, gondolà, kėdas, kėdeksas aj.

3. Fonémy nízkého stoupání

Fonéma a. Krátká nezaokrouhlená fonéma zadní řady s nízkým stoupáním; při její výslovnosti se málo napjatý jazyk posouvá dopředu více než při výslovnosti kteréhokoli jiného samohláskového fonému zadní řady a špička jazyka se mírně odtahuje od dolních předních zubů. Hřbet jazyka leží naplocho a vůbec se nedotýká tvrdého patra, pouze jeho zadní část se poněkud zvedá k zadnímu okraji tvrdého patra. Přední a zadní rezonátor tvoří jeden celek (viz obr. 20).

Obr. 20 a àkti

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému a jsou tyto:

a) velmi předopatrovělé a po všech měkkých souhláskách, vyslovované tak, že se špička jazyka vůbec neodtahuje od dolních zubů, např.: lėmiamas, nèria, kaũkia, aukščiausias, vėjas, vėja aj.; místo tohoto odstínu a vyslovují jihozápadní horští Litevci otevřené ę, např.: šalè, láuke ~ šalià, láuhia Brt, Kbr, Vlkv, Všt aj., avšak normou spisovné litevštiny je odedávna nikoli e, nýbrž velmi předopatrovělé a, které se od e kvalitativně liší (viz obr. 21 a srov. jej s obr. 9), vyslovované v mnoha nářečích a zapisované ve spisovném jazyce;

b) poněkud předopatrovělé a po tvrdých předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž aj., retnicích m, b, p, v a na začátku slova; při jeho výslovnosti se jazyk velmi

36

se jen mírně vzdaluje od předních dolních zubů, např.: mamà, salà, tas, žalà, amà, akìs atd.;

c) mírně zadní a po tvrdých zadních souhláskách g, k, vyslovované tak, že se špička jazyka velmi oddálí od dolních zubů, např.: garai, ganà, raklai, kas atd.;

Obr. 21. d įlapid

d) velmi otevřené a, když jsou tvořící hlásky ostatních slabik daného slova zadní samohlásky a, ā, ɔ, o, u, ū nebo dvojhlásky ai, au, ui, uo, např.: matù, pasrūn, šakòtų, šòras, pasùko, rašų (gen. pl.) atd.;

e) o něco zavřenější než výše uvedená, když jsou tvořící hlásky ostatních slabik daného slova přední samohlásky i, ī, e, ę, ē, ė a dvojhlásky ei, ie, např.: kalì, palýti, bėta, neatėjęs, neša, nėras atd.;

ė) velmi zaokrouhlené a před zaokrouhlenými samohláskami o, u, ū atd., s nimiž netvoří dvojhlásku, a o něco méně mezi zaokrouhlenými souhláskami m, b, p, v, např.: paupýs, paužti, paūdrė, paõšti, mamà, pabūti atd.

Foném ā. V současném pravopisu se zapisuje dvěma znaky: přízvučné dlouhé a značkou a, prodloužené po vypadnutí následujícího n značkou ą (výslovnost se neliší). Jde o dlouhou nezaokrouhlenou zadní samohláskovou fonému nejnižšího stupně zdvihu, nejotevřenější ze všech samohlásek litevského jazyka. Při její výslovnosti se zvedá k zadnímu okraji tvrdého patra jen zadní část uvolněného hřbetu jazyka. Špička jazyka se mírně vzdaluje od dolních zubů. Přední a zadní rezonanční dutina tvoří jeden celek, stejně jako při výslovnosti fonému a (viz obr. 22). Fonéma ā je kvalitativně velmi podobná fonému a, je však o něco otevřenější (srov. obr. 22 s obr. 20).

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ā jsou tyto:

a) velmi přední ā po všech měkkých souhláskách; při jeho výslovnosti jazyk

37

špička se vůbec neodtahuje od předních dolních zubů (viz obr. 23), např.: kilniąsias, niūriąją, ją, sąją aj. (jihozápadní Aukštaitové namísto této litevské

obr. 22. ā

obr. 23. ā rupūja

v literárním jazyce se přední ā vyslovuje jako ē bez odstínu a, např.: važėvo ~ važ(i)avo Brt, Kbr, Vlk, Všt aj.);

38

b) mírně přední ā po tvrdých předních souhláskách jazyka l, n, d, t, s, š, z, ž aj. a po retnicích m, b, p, v se vyslovuje tak, že se špička jazyka odtáhne od předních dolních zubů jen nepatrně, např.: dāro, sāko, māto aj.;

c) mírně zadní ā po zadních tvrdých souhláskách g, k se vyslovuje tak, že se špička jazyka výrazně odtáhne od předních dolních zubů, např.: gāras, ālgā, kāhlas, kātė, kāsa aj.;

d) velmi otevřené ā, když hlásky tvořící jiné slabiky daného slova jsou zadní samohlásky a, ā, o, ō, u, ū nebo dvojhlásky ai, au, ui, uo, např.: gālas, mālo, gōlę, rūdāja, lāpai, plāukę, lāpuose aj.;

e) poněkud zavřenější ā než výše uvedené, když hlásky tvořící jiné slabiky daného slova jsou přední samohlásky i, ī, e, ē, ė, ė a dvojhlásky ei, ie, např.: gāli, kīta, tīla, pēra (sg. gen.), sākė, mālė, lēisą, mėlė aj.;

ė) velmi zaokrouhlené ā před retnou samohláskou u aj. a poněkud méně mezi retnicemi m, b, p, v, např.: pāupiu, māma (sg. vok.), vāpa (3. os. préz.) aj.

V. DVOJHLÁSKOVÉ FONÉMY A JEJICH KLASIFIKACE

Litevština spisovná má 9 dvojhlásek: ai, au, ei, eu, oi, oi, ui, ie, uo, které se vždy vyskytují před souhláskami a na konci otevřeného slova.

Dvojhlásky jsou zvláštní kategorií hlásek, vyznačující se složitou artikulací: začínají jedním samohláskovým prvkem a končí druhým, čímž tvoří jejich nerozlučné spojení, které se nutně vyslovuje v jedné slabice. Otázka fonemičnosti dvojhlásek je jedním z nejsložitějších a nejobtížnějších problémů obecné fonetiky, protože v některých jazycích mohou být samostatnými fonémami, v jiných však spojením dvou fonémů. Dvojhlásky se považují za samostatné fonémy pouze tehdy:

a) když oba jejich komponenty náležejí téže morfémě a žádný z komponentů kterékoli dvojhlásky není samostatnou morfologickou jednotkou;

b) když je z hlediska slabiky nedělitelná, tj. když mezi oběma komponenty dvojhlásky nelze vést hranici slabiky;

c) když má dvojhláska přibližně stejnou délku jako dlouhá samohláska (jestliže se délka dvojhlásky rovná součtu délek dvou samohlásek, jde o spojení dvou fonémů);

d) když se délka prvků tvořících dvojhlásku neshoduje ani s dlouhými, ani s krátkými samohláskami;

e) když se při střídání samohlásek celá dvojhláska, tj. oba její komponenty, mění za některou samohlásku jako jeden celek, nikoli jen jeden z nich?

Protože se dvojhláska oi vyskytuje pouze v jediném slově — citoslovci ói — nelze ji považovat za samostatný foném. U dvojhlásek ai, ei, eu, oi, ie, uo, které se vždy vyskytují pouze před souhláskou nebo na konci otevřeného slova, náležejí obě složky téže morfémě nebo téže slabice a žádná složka kterékoli dvojhlásky nikdy nemůže být samostatnou morfologickou jednotkou. Tou bývá zpravidla celá dvojhláska, tj. obě její složky, jako například ve slovech vaikas, vaikų, vaikams atd. ai je kořenová dvojhláska, ve slovech šukuoti, šukuosiu, šukuosis je uo předponová dvojhláska sagos, zatímco kořen slov eilė, eiti, eiga tvoří pouze dvojhláska ei atd.

⁷ Žr. Л. Р. Зиндер, Общая фонетика, 217—222, Ленинград, 1960.

⁸ Srov. ruské dvojhlásky ai, ei, oi ve slovech mai, dai, pei, poi aj., v nichž se nepovažují za samostatné fonémy, nýbrž pouze za spojení dvou fonémů (a a i, e a i,

39

Smíšené dvojhlásky al, am, an, ar, el, em, en, er, il, im, in, ir, ul, um, un, ur, se stejně jako výše uvedené dvojhlásky vyskytují pouze před souhláskami a na konci otevřeného slova. V případech, kdy a, e, i, u stojí vedle l, m, n, r před samohláskami nebo dvojhláskami, vždy mezi nimi stojí hranice slabiky, která přiřazuje samohlásku a, e, i, u k jedné slabice a souhlásku l, m, n, r k druhé, např.: kėl-ti: kā-la; bār-ti: bā-ra; kėl-ti: kē-lia; lēm-ti: lē-mia; gyvėn-ti: gyvė-na; per-ti: pē-ria; pėl-ti: pi-la; kim-ti: ki-mo; pin-ti: pi-na; ėr-ti: i-ro; kūl-ti: kū-lia; stum-ti: stū-mia; būn-ka (a zde vzniklo v důsledku infixu kořene n) bùk-ti; kùr-ti: kù-ria atd. Mezi komponenty dvojhlásek am, an nikdy nestojí hranice slabiky, protože po nich vždy zůstává souhláska, např.: kam-šo: kam-šỹti; án-tis: án-ties, s výjimkou sloves s infixem n nebo před retnými souhláskami b, p – infixem m, např.: añ-ka: a-kaũ; slān-pa: šla-paũ, tam-pa: ta-paũ; a další.

Druhý komponent dvojhlásky au se před samohláskami a dvojhláskami v důsledku hiátu změnil v souhlásku v a přešel do další slabiky, např.: šáu-ti: šó-ve < *šau-e, gáu-ti: gā-vo; dvojhláska au se zde střídá se samohláskami a a o. Místo dvojhlásky ui, vzniklé z ū, nacházíme před samohláskami a dvojhláskami samohlásku u, např.: gū-ti < *gū-ti, gu-ja. Protože v těchto případech vzniklo střídání dvojhlásek au a ui se samohláskami působením zákonů historického vývoje, nikoli prostým rozštěpením, jako v uvedených příkladech smíšených dvojhlásek, a protože se au, ui ve všech ostatních ohledech nijak neliší od zbývajících dvojhlásek (viz níže), je třeba je řadit k nim.

Poznámka. Morfologickou a slabičnou nedělitelnost dvojhlásek nelze zaměňovat se samohláskami a a i, a a u atd., které se vždy nacházejí v různých morfémech a různých slabikách a nikdy netvoří dvojhlásky, jako ve slovech ne-išeĩh, pa-im̃k, pa-upỹs, sù-ošė atd.

Dvojhlásky ai, au, ei, eu, oi, ui, ie, uo mají přibližně stejnou délku jako dlouhé samohlásky¹⁰, zatímco délka jednotlivých komponentů dvojhlásky se liší jak od délky dlouhých, tak krátkých samohlásek (viz níže). Naproti tomu průměrná délka kterékoliv smíšené dvojhlásky se rovná součtu délek její samohláskové a souhláskové složky; jejich průměrná délka pak odpovídá délce příslušných samohláskových a souhláskových fonémů, např.: průměrná délka smíšené dvojhlásky uñ ve slově uñkščia činí 32″ (z toho 15, 5″ připadá na samohlásku u a 16, 5″ na ñ), průměrná délka smíšené dvojhlásky ùn činí 31, 5″ (z toho 19″ připadá na samohlásku ù a 12, 5″ na n) atd.¹¹

V kořenech příbuzných slov se může kterákoli dvojhláska střídat s některou jednotlivou samohláskou či dvojhláskou a naopak, např.: šuolas: šėsti; šviesti, švẽsti, švaistyti: švįsti, švystelėti atd. Střídání dvojhlásky uo s au ve slovech duóti: daviaũ atd. a

(o a ū) spojeními, protože v ostatních tvarech těchto slov jsou oba komponenty uvedených dvojhlásek zcela samostatné a navzájem nesouvisejí; každý z nich má svou vlastní morfologickou funkci a je součástí různých morfémů: a je kořenovou samohláskou slova mai, ū je koncovka; a, e, o jsou kořenové samohlásky slov дай, пей, пой, zatímco ū je přípona rozkazovacího způsobu. V ostatních tvarech těchto slov přechází druhý komponent dvojhlásek do další slabiky, např.: ма-я, да-ю, по-ю atd. (podrobněji viz Большая Советская Энциклопедия, 14, 496; Л. Р. Зиндер, Общая фонетика, 219, Ленинград, 1960; М. И. Матусевич, Введение в общую фонетику, 79—80, Москва, 1959).

⁹ Viz J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 19, Vilnius, 1957. ¹⁰ Viz V. Vaitkevičiūtė, Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 3, 213, Vilnius, 1960. ¹¹ Srov. V. Vaitkevičiūtė, cit. dílo, 211.

40

Střídání dvojhlásky au s ōu ve slovech šauti: šovė není výjimkou, neboť av<au a ōv<ōv<au, přičemž v v obou případech vzniklo, jak již bylo uvedeno, před samohláskou či dvojhláskou, aby se předešlo hiátu. U smíšených dvojhlásek se naproti tomu střídá pouze jeden komponent – samohláska, zatímco druhý se nestřídá, např.: rimti: ramūs, rāmų, remių, rėmia, rėmė, romūs; tamša: támšinti, temau, témti, tímšras ‘tamsiai sertas’ atd. Z toho plyne, že dvojhlásky ai, au, ei, eu, oi, ui, ie, uo spisovné litevštiny jsou samostatné fonémy, které rozlišují slova, jejich tvary nebo morfémy, a jejich výslovnost nezávisí na fonetické pozici ve slově. Všechny lze postavit do protikladu k ostatním samohláskám a dvojhláskám, např.: kaš, kis: kais: kaūs: keš: kuis; lės, lès: leš: liės; másto: město: mòsto: máisto: máusto: miėsto: mùisto; sieks: suoks; Bōli: bāili atd. Smíšené dvojhlásky naproti tomu netvoří jednu samostatnou fonémovou jednotku a jsou spojeními dvou fonémů.

Táž dvojhláska se stejně jako samohláska s různými přízvuky nepovažuje za samostatné fonémy, nýbrž pouze za poziční odstíny jednoho fonému (podrobněji viz kapitolu „Samohláskové fonémy a jejich klasifikace“). Každý dvojhláskový foném má tyto poziční odstíny¹³:

a) S přízvukem na první složce, velmi intenzivně, vyslovovaná s napjatými svaly stěn ústní dutiny. První komponent odstínu ãi fonému ai je velmi otevřený samohláskový prvek a (o délce přibližně 22″—23″), druhý je zavřené krátké i (o délce přibližně 6″—7″). První komponent odstínu ãu fonému au je velmi otevřený samohláskový prvek a (o délce přibližně 14″—16″), druhý je nepříliš zavřený samohláskový prvek u (o délce přibližně 10″—11″). První komponent odstínu éi fonému ei je velmi otevřený samohláskový prvek e (o délce přibližně 16″—18″), druhý je zavřené i (o délce přibližně 13″—16″). První komponent odstínu ùi fonému ui je otevřený samohláskový prvek u (o délce přibližně 18″—20″), druhý je zavřené i (o délce přibližně 10″—12″). První komponent odstínu ėu fonému eu je krátký zavřený samohláskový prvek e (o délce přibližně 12″—13″), druhý je otevřené u (o délce přibližně 10″—11″). První komponent odstínu òi fonému oi je otevřený samohláskový prvek o (o délce přibližně 20″—22″), druhý je zavřené i (o délce přibližně 18″—20″). První komponent odstínu ie fonému ie je otevřený samohláskový prvek i (o délce přibližně 13″—15″), druhý je otevřené e (o délce přibližně 15″—16″). První komponent odstínu úo fonému uo je otevřený samohláskový prvek u (o délce přibližně 20″—21″), druhý je poněkud delabializované otevřené ǝ (o délce přibližně 14″—15″).

b) S přízvukem na druhé složce, vyslovovaná méně intenzivně než s přízvukem na první složce a s menším napětím svalů stěn ústní dutiny. První komponent odstínu aĩ fonému ai je otevřený krátký samohláskový prvek a (o délce přibližně 15″—17″), druhý je zavřené i (o délce přibližně 19″—21″). První komponent odstínu aũ fonému au je otevřený samohláskový prvek a (o délce přibližně 12″—14″), a druhý—

¹² Sekundárně vzniklá dvojhláska ui, vzniklá zkrácením některých jmenných tvarů, např.: dangųi (čti dangui) dangu-i atd., není samostatným fonémem.

¹³ Základní komponenty dvojhlásek a přechodné samohláskové prvky (viz níže) byly určeny pomocí přístroje zvaného separátor, který dvojhlásku rozkládá na její složky a zjišťuje délku každé z nich. Dvojhlásky a jejich komponenty byly měřeny v první otevřené slabice dvojslabičných slov.

41

sis — dosti zavřené u (přibližně 19″—20″ délky). První složkou odstínu ėi fonému ei je krátký zavřený vokalický prvek e (přibližně 10″—13″ délky), druhou složkou je i (přibližně 20″—23″ délky). První složkou odstínu ūi fonému ui je otevřený vokalický prvek u (přibližně 15″—18″ délky), druhou složkou je zavřené i (přibližně 16″—19″ délky). První složkou odstínu iė fonému ie je zavřený vokalický prvek i (přibližně 24″—26″ délky), druhou složkou je otevřené e (přibližně 10″—12″ délky). Fonémy eu a ơi tento odstín nemají.

c) Nepřízvučný předpřízvučný, vyslovovaný s ještě menší intenzitou než cirkumflexové odstíny, s neuvolněnými svaly stěn ústní dutiny. Jeho přízvuková intonace se blíží cirkumflexové intonaci hlásek tvořících přízvučné slabiky.

d) Nepřízvučný popřízvučný, který se od nepřízvučného předpřízvučného liší pouze přízvukovou intonací, jež se blíží akutové intonaci hlásek tvořících přízvučné slabiky.

Diftongické fonémy spisovné litevštiny se klasifikují podle pořadí složek, jejich kvality a podle činnosti rtů.

Podle pořadí složek se dělí na:

a) čisté složené, jejichž obě složky se vyslovují zřetelně, bezprostředně jedna po druhé, bez pauzy a nesplývají, v téže slabice; čisté složené diftongické fonémy spisovné litevštiny jsou ai, au, ei, eu, ui, oi;

b) čisté splývavé, jejichž obě složky se vyslovují společně v téže slabice, neoddělitelně, splývavě; čisté splývavé fonémy jsou ie a uo.

Podle kvality složek se diftongické fonémy spisovné litevštiny dělí na fonémy, jejichž:

a) první složkou je více či méně otevřený vokalický prvek a druhou zavřený; do této skupiny patří ai, au;

b) první složkou je vokalický prvek středního stupně otevřenosti a druhou zavřený; do této skupiny patří ei, eu, oi;

c) obě složky jsou více či méně zavřené; do této skupiny patří ui;

d) první složkou je zavřený vokalický prvek a druhou prvek středního stupně otevřenosti; do této skupiny patří ie, uo.

Podle činnosti rtů se dělí na fonémy, jejichž:

a) obě složky jsou labiální; do této skupiny patří uo;

b) první složka je nelabiální a druhá labiální; do této skupiny patří au, eu;

c) první složka je labiální a druhá nelabiální; do této skupiny patří oi, ui;

d) oba komponenty jsou nezaokrouhlené; do této skupiny patří ai, ei, ie.

1. Čisté složené dvojhláskové fonémy

Foném ai. Začíná samohláskovým prvkem zadní řady s nízkým stupněm otevřenosti a a končí samohláskovým prvkem přední řady s vysokým stupněm otevřenosti i. Mezi a a i jsou dva krátké přechodové samohláskové prvky: otevřené e (o délce přibližně 4″—6″) a velmi otevřené i (o délce přibližně 5″—7″).

Foném ai se vyskytuje na začátku slova, např.: aikčioti, aigara ‘šapas, šiaudelis’, aikštė; uprostřed slova po tvrdých souhláskách, např.: kailis, kaista, gaidys, mergaitė,

42

aukštaitis, našlaičiauti; v otevřeném i zavřeném konci slova po tvrdých souhláskách a po měkkých afrikátách č’, dž’¹⁴, např.: visai, vaikai, jaučiai, gaidžiai, vaikais, pirštais, ūsais, karčiais, gaidžiais; v jednoslabičných slovech, např.: gaš, kaiš, žais aj.

Nejcharakterističtější kombinační zabarvení fonému ai jsou tato:

a) silně posunuté k přední části úst ai po měkkých afrikátách č’, dž’, např.: jaučiai, marčiai, medžiai, valdžiai aj.;

b) mírně posunuté k přední části úst ai po tvrdých zubních souhláskách d, t, n, l, s, š, z, ž aj. a po retných souhláskách m, b, p, v, např.: namais, tais, vaikas aj.;

c) mírně posunuté k zadní části úst ai po zadních jazykových souhláskách g, k, např.: gaila, vargai, kaišo, kai aj.

Foném au. Jeho artikulace začíná otevřeným samohláskovým prvkem zadní řady s nízkým stupněm otevřenosti a a končí uzavřeným samohláskovým prvkem zadní řady s vysokým stupněm otevřenosti u. Mezi těmito dvěma komponenty jsou tři velmi krátké přechodové samohláskové prvky: otevřené delabializované ɔ (o délce přibližně 4″—6″), uzavřené zaokrouhlené o (o délce přibližně 3″—5″) a otevřené u (o délce přibližně 6″—7″). Vyslovují se v okamžiku, kdy se jazyk z artikulační polohy a stahuje dozadu a stoupá k zadní části tvrdého patra, dokud nedosáhne artikulační polohy uzavřeného samohláskového prvku u, zatímco rty se současně zaokrouhlují a vysouvají dopředu.

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému au jsou tyto:

a) velmi přední au po všech měkkých souhláskách, např.: kniaukė, liautis, šiaustis, jausmas aj.; artikulace tohoto odstínu začíná velmi předním vokalickým prvkem a a končí poněkud předním u;

b) poněkud přední au po tvrdých předních souhláskách tvořených jazykem d, t, n, l, s, š, z, ž aj. a po retných m, b, p, v, např.: bausti, nauda, táu aj.;

c) mírně zadní au po tvrdých zadních souhláskách tvořených jazykem g, k, např.: gaurai, kaukė, kaulas aj.

Foném ei. V současném pravopisu se zapisuje dvěma znaky: po tvrdých souhláskových fonémech znakem změkčeného odstínu ei, např.: lakė (2. os. minulého času), zatímco po souhláskových fonémech vzniklých ze souhláskové skupiny s j a po j znakem ai, s výjimkou spojek jei, jeigu, např.: lakiai (srov. lakė), broliai (srov. brólė), vyžiai (srov. vyžė), jai (srov. jei) a další. Jak ve spisovné litevštině, tak v nářečích se v tomto případě etymologicky zapisované ai vyslovuje jako ei, protože první složka ai, vokalický prvek a, se vlivem předcházející měkké souhlásky nebo j (progresivní asimilace) a následujícího předního vokalického prvku — své druhé složky — i (regresivní asimilace) zcela posouvá dopředu a mění se v přední vokalický prvek střední výšky e. Výjimkou je ai po měkkých afrikátách č’, dž’ (viz Foném ai). Mezi hlavními složkami fonému ei jsou dva krátké přechodné vokalické prvky: velmi zavřené e (délky 5″—7″) a otevřené krátké i (délky 6″—8″), vyslovované, když se jazyk z polohy otevřeného vokalického prvku e zvedá k tvrdému patru, dokud nedosáhne polohy pro výslovnost zavřeného i.

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ei jsou tyto:

¹⁴ Po měkkých souhláskách a po j, s výjimkou měkkých afrikát č’, dž’, se v litevském spisovném jazyce ai vyslovuje jako ei, v písmu se však zapisuje znakem ai.

43

a) mírně přední ai po předních souhláskách tvořených jazykem d, t, n, l, r, s, š, z, ž aj., retných m, b, p, v a po j, např.: ateis, leis, mėilė, mėil iai (srov. mėilei), jeigu aj.;

b) mírně zadní ei po zadních souhláskách tvořených jazykem g, k, např.: geisti, valgėi, valgiai (srov. valgei), kešta, sakėi aj.

Foném eu. Jeho první složkou je velmi zavřený krátký přední vokalický prvek střední výšky e (proto se přízvučný dvojhláska označuje èu), druhou složkou je otevřený zadní vokalický prvek vysoké výšky u. Mezi hlavními složkami je jeden přechodový vokalický prvek — krátké nelabializované otevřené ɔ (délka přibližně 6″—7″); vyslovuje se v okamžiku, kdy jazyk z polohy e stoupá do artikulační polohy vokalického prvku u. Rty se zároveň zaokrouhlují a vysouvají dopředu.

Foném eu se vyskytuje na začátku cizích slov, např.: Europa, eufemizmas, eukaliptas, a uprostřed, např.: pleurà, leukocitai, pneumotoraksas, terapeutas. Na konci slova se nevyskytuje.

V jihozápadních aukštaitských nářečích se dvojhláska eu vyslovuje místo přední dvojhlásky au litevského spisovného jazyka po všech měkkých souhláskách a po j, např.: gaudžėu, jėu, kėulė ~ gaudžiau, jau, kiaulė Brt, Ig, VIkv. Je možné, že ve starých písemných památkách se eu psané místo dvojhlásky au litevského spisovného jazyka po měkkých souhláskách také tak vyslovovalo, např.: džeugtiš DP 211, labieus DP 89 aj. Část východních dzūků má dvojhlásku eu v 1. os. sg. minulého času, např.: padėu, indėu ~ padėjau, indėjau aj. Dvojhláska eu v litevských nářečích se však liší kvalitou svých vokalických složek od dvojhlásky eu v cizích slovech spisovné litevštiny: vokalický prvek nářečního eu e je otevřený, zatímco ve spisovné litevštině je velmi zavřený.

Foném oi. Jeho první složkou je velmi otevřený nelabializovaný zadní vokalický prvek střední výšky ɔ, druhou složkou krátký zavřený přední vokalický prvek vysoké výšky i. Mezi oběma složkami nejsou žádné přechodové vokalické prvky.

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému oi jsou tyto:

a) poněkud přední oi po tvrdých retných souhláskách b, p aj., např.: bōileris, poikiloterinai aj.;

b) jen mírně zadní oi po zadních souhláskách tvořených jazykem g, k, např.: koinė „společný starořecký jazyk“ aj.

Foném ui. Jeho první složkou je otevřený vokalický prvek zadní řady vysokého stupně otevření, u, a druhou — zavřený vokalický prvek přední řady vysokého stupně otevření, i. Mezi hlavními složkami fonému ui je jeden přechodový vokalický prvek — krátké otevřené i (o délce přibližně 7″—8″); vyslovuje se tehdy, když se hrot jazyka z polohy u posouvá dopředu a jeho hřbet se zvedá k tvrdému patru, aby zaujal polohu při artikulaci vokalického prvku i. Při přechodu od výslovnosti u k výslovnosti i se vysunuté a zaokrouhlené rty vracejí do neutrální polohy.

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ui jsou tyto:

a) velmi přední ui po všech měkkých souhláskách, např.: akmeniu, vėršiu, vėžiu atd.;

b) poněkud přední ui po tvrdých předojazykových souhláskách

44

d, t, l, n, s, š, z, ž atd., retnicích m, b, p, v a na začátku slova před těmito souhláskami, např.: vėltui, tėvui, ūžti atd.;

c) nepatrně zadnělé ui po tvrdých zadních jazykových souhláskách g, k, např.: vargui, sargui, vaikui, kūtei atd.

2. Čisté splývavé dvojhláskové fonémy¹⁵

Foném ie. Jeho první složkou je otevřený vokalický prvek přední řady vysokého stupně otevření i a druhou složkou — otevřený vokalický prvek přední řady středního stupně otevření e. Protože prvky i a e jsou oba přední, jazyk mění svou polohu jen velmi málo (při přechodu od výslovnosti i k výslovnosti e se pohybuje jen nepatrně jak vertikálně, tak horizontálně), proto obě složky dvojhlásky ie neoddělitelně splývají a mezi složkami fonému ie nejsou žádné přechodové vokalické prvky.

Foném ie se vyskytuje uprostřed slova, např.: bulvėna, kiek, kietis, bulviẽnė, bulvienójas; na konci otevřeného i uzavřeného slova, např.: ariẽ, jiẽ, kuriẽ, svĩrtie, vagĩẽs, vinĩẽs, svĩrties, juokĩes, prausies; v jednoslabičných slovech, např.: šie, tie, jie, ties atd. V litevském spisovném jazyce, stejně jako v západoaukštaitských nářečích, se foném ie na začátku slova nevyskytuje: v písemném jazyce se slova začínající dvojhláskou ie vyslovují s j, např.: iešlaktis (čti jiešlaktis), iena (čti jiena), ieškóti (čti jieškóti), iešmas (čti jiešmas), ietis (čti jietis), ieva (čti jieva) atd., zatímco slova s předponou, jejichž kořen v písemném jazyce začíná dvojhláskou ie, se v litevském spisovném jazyce vyslovují s j mezi předponou a kořenem, např.: pājėškos (čti pājiėškos), pajiėškāis (čti pajiėškāis) atd.

Část východoaukštaitů vyslovuje jiẽško, jiẽva Ppl, Slm atd., ale jiẽna. Výslovnost zdrobnělých podob těchto slov se také liší: jievėlė ~ ievėlė Ppl, Slm, ale ienėlė ~ ienėlė Ppl, Slm. V žemaitském dūnininkském nářečí se na začátku slova před ž, které odpovídá litevskému spisovnému ie, j rovněž nevyslovuje, např.: ėnas ~ ienos Lkv, ėva ~ ievā Lkv, ale před ie, které odpovídá spisovnému ė, se na začátku slova vyslovuje j, např.: jiẽme ~ ėme Lkv, jiẽroks ~ erūkas Lkv atd.

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému ie jsou tyto:

a) poněkud přední ie po předních jazykových souhláskách l, n, d, t, s, š, z, ž atd., retnicích m, b, p, v a po j, např.: dieną, šienas, pienas, miega, vienas, jie atd.;

b) nepatrně zadnělé ie po zadních jazykových souhláskách g, k, např.: vagĩės, lenkies atd.

Foném uo. Jeho první složkou je zavřený vokalický prvek zadní řady vysokého stupně otevření u, zatímco druhou je značně otevřený, delabializovaný vokalický prvek zadní řady středního stupně otevření ɔ. Protože při výslovnosti fonému uo mění jazyk svou polohu jen velmi málo jak vertikálně, tak horizontálně, složky uo neoddělitelně splývají a nejsou mezi nimi žádné přechodové vokalické prvky.

¹⁵ Litevské spisovné dvojhlásky ie, uo nazývali jazykovědci dříve trojhláskami neboli trifongy, iea, uoa. Experimenty provedené se separátorem ukazují, že žádná z těchto litevských spisovných dvojhlásek neobsahuje vokalický prvek a; jde pouze o rekurzi dvojhlásek ie, uo — krátký návrat mluvidel od výslovnosti těchto dvojhlásek do neutrální polohy, který mají i ostatní dvojhlásky. V nářečích mohou ie, uo bezpochyby mít na konci vokalický prvek a.

45

Nejcharakterističtější kombinační odstíny fonému uo jsou tyto:

a) silně předopatrovělé uo po všech měkkých souhláskách, např.: žiliūoti, šiuose, paupiuose, jūodis aj.;

b) poněkud předopatrovělé uo po tvrdých předních souhláskách jazyka l, n, d, t, s, š, z, ž aj., po retnicích m, b, p, v a na začátku slova před těmito souhláskami, např.: duoti, šūo, pūodas, uostė aj.;

c) mírně zadopatrovělé uo po zadních souhláskách jazyka g, k, např.: parguosė, kuoša, kuõlas aj.

Zkratky

Brt — Bartininkai, okres Vilkaviškis.

Grg — Gargždai.

Ig — Ignalina.

Kbr — Kybartai.

Krš — Kuršėnai.

Lkv — Laukuva.

Cvir R II — P. Cvirka, Raštai, II, 1949.

Ppl — Papilys, okres Pandėlys.

Slm — Salamiestis.

Slnt — Salantai.

Škn — Šakyna.

Tvr — Tverečius.

Krèv ŠP — V. Krėvė, Šiaudinėj pastogėj, 1940.

Vlkv — Vilkaviškis.

Všt — Vištytis.

SAMOHLÁSKOVÉ A DVOJHLÁSKOVÉ FONÉMY LITEVSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA

В. А. ВАЙТКЯВИЧЮТЕ

Shrnutí

Vycházejíc ze stručně vyložených základů teorie fonému, v oddílu „Samohláskové fonémy a jejich klasifikace“ se stanovuje, že v litevském spisovném jazyce je 12 samohláskových fonémů: i, į, ē, e, ę, ē, ū, u, ō, ə, a, ā, které se dělí na dlouhé i, ē, ė, ū, ō, ā a krátké i, e, e, u, ə, a. Délka se považuje za hlavní fonematický příznak samohlásek litevského spisovného jazyka.

46

Protože přízvučný a nepřízvučný zvuk nelze ve slově vyslovit samostatně, přízvuk, který má v litevštině fonematickou funkci, nemůže být příznakem samostatného fonému, nýbrž náleží celému slovu. Intonaci by bylo možné považovat za vlastnost samostatného zvuku, protože v litevštině ji má každá slabika a protože zahrnuje celý slabikotvorný zvuk. S ohledem na to, že lze postavit do protikladu pouze intonaci přízvučných slov a že přízvučnou slabiku lze určit pouze ve slově, se však intonace přízvučných a nepřízvučných samohlásek a dvojhlásek považuje za příznak přesahující hranice slabiky a náležející celému slovu.

Dále se v oddílu „Samohláskové fonémy a jejich klasifikace“ uvádějí poziční odstíny jednotlivých samohláskových fonémů, závislé na přízvuku a intonaci, a podává se klasifikace samohlásek podle horizontálního a vertikálního pohybu jazyka a podle činnosti rtů. Poté se na základě experimentálních údajů (rentgenogramů, palatogramů aj.) a sluchové analýzy charakterizuje každý samohláskový foném a uvádějí se jeho kombinační odstíny.

V oddílu „Dvojhláskové fonémy a jejich klasifikace“ se uvádějí obecné znaky fonematičnosti dvojhlásek a stanovuje se, že v litevském spisovném jazyce je 8 dvojhláskových fonémů: ai, au, ei, eu, oi, ui, ie, uo. Uvádějí se zde také jejich poziční odstíny, charakterizuje se každý dvojhláskový foném a určují se jeho kombinační odstíny.