KNIHA O VZNIKU VÝCHODOSLOVANSKÝCH JAZYKŮ

Ф. М. Филин, Образование языка восточных славян, Москва—Ленинград, 1962. 294р.

Ačkoli je kniha F. Filina¹ věnována osvětlení jednotlivých etap dějin slovanských, zejména východních jazyků, na mnoha místech se v ní pojednává také o jazycích baltských. Otázka utváření praslovanštiny úzce souvisí s problémem nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky. Proto F. Filin věnuje kontaktům baltských a slovanských jazyků více prostoru (s. 123—130).

Je všeobecně známo, že baltské jazyky jsou slovanským jazykům nejblíže příbuzné. F. Filin uvádí, že v otázce vzniku a povahy této blízkosti (tímto slovem zřejmě označuje specifické společné rysy baltských a slovanských jazyků, tj. takové rysy, které jsou cizí ostatním skupinám indoevropských jazyků) byly vysloveny diametrálně protichůdné hypotézy. Tak velké rozdíly v názorech podle něj vyplývají z toho, že jazykověda dosud nemá objektivní kritérium pro určení stupně příbuznosti jazyků. Při objasňování lingvogenetických vztahů se proto může uplatňovat i subjektivismus. Zvláště je třeba zdůraznit myšlenku F. Filina, že takové objektivní kritérium chybí ze dvou důvodů: zaprvé srovnávané jevy jako prvky jazykových systémů dosud nejsou dobře prozkoumány; zadruhé není známa relativní chronologie jevů.

F. Filin se kategoricky staví proti koncepci balto-slovanského prajazyka, která podle jeho názoru nemá pevný vědecký základ. Za poučnou pokládá skutečnost, že zastánci této koncepce nedokážou balto-slovanský prajazyk rekonstruovat; v badatelské praxi si vystačí s praslovanštinou a indoevropským prajazykem.

F. Filin má pravdu, když říká, že teoretické úvahy zastánců hypotézy balto-slovanského prajazyka se vyznačují tendenčností při výběru a výkladu faktů, apriorismem a antihistorismem. Jako příklad takového antihistorismu a nerespektování chronologie jevů uvádí tvrzení V. Georgijeva, který hájí názor, že litevština, vyznačující se konzervativností ve fonetice a morfologii, může téměř nahradit písemně nedoložený společný praslovanský jazyk. Nedostatky metody zastánců hypotézy balto-slovanského prajazyka jsou zvláště zřetelné v tom, že se nedokážou shodnout na době existence a rozpadu prajazyka. Francouzský slavista A. V ajanas se domnívá, že za Tacita a Ptolemaia hovořili Baltové a Slované ještě jedním jazykem, který se rozštěpil v prvních staletích našeho letopočtu, když baltské a slovanské kmeny zaplavily germánské kmeny (Gótové a Gepidové). J. Safarevičius předpokládá, že rozpad balto-slovanského prajazyka způsobila invaze íránských kmenů (Skythové — od 7. století př. n. l., Sarmati — ve 3.—4. století př. n. l.). T. Ler-Splavinskis klade rozpad balto-slovanského prajazyka do dávné minulosti, přibližně do let 1500—1300 př. n. l. V. Georgijev tvrdí, že balto-slovanský prajazyk existoval ve 3. tisíciletí př. n. l. a rozpadl se již na počátku 2. tisíciletí př. n. l.

¹V litevské jazykovědné literatuře se o ní již psalo, viz K. Korsakas, Lyginamoji kalbotyra ir tarybinės lietuvių filologijos uždaviniai, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 6, Vilnius, s. 5—20.

240

F. Filin nesouhlasí ani s opačným názorem, zastávaným především A. Zenem, že se baltské a slovanské jazyky oddělily od indoevropské jazykové jednoty nezávisle jeden na druhém a že mezi nimi nikdy neexistoval užší kontakt.

Vlastní pohled F. Filina na nejstarší vztahy mezi Balty a Slovany není nový. Autor se domnívá, že již v rámci indoevropské jazykové jednoty vznikla skupina dialektů, jejichž mluvčí byli v poměrně úzkém a dlouhodobém kontaktu. Příbuzné dialekty nebyly izolovány od ostatních indoevropských dialektů, obohatily se o zvláštní novotvary a měly mnoho společných změn. V této skupině indoevropských dialektů se nacházeli předkové protobaltských a praslovanských jazyků. Po zániku indoevropské jazykové jednoty se protobaltské a praslovanské jazyky oddělily; jejich systémy sice nebyly totožné, zůstaly si však podobné až do dnešních dnů. Z toho F. Filin vyvozuje, že kontakt mezi baltskými a slovanskými jazyky s krátkými přestávkami trval po celé jejich dějiny, neboť jinak by musely ztratit i svou jazykovou společnost (resp. balto-slovanské inovace). Taková koncepce starých jazykových vztahů mezi Balty a Slovany je podle našeho názoru jednoduchá a srozumitelná; dostatečně vysvětluje vznik izoglos protínajících areál baltských a slovanských jazyků.

Sporuplné je tvrzení F. Filina, že blízkost baltských a slovanských jazyků (resp. balto-slovanské inovace) dokládá úzký kontakt mezi starými Balty a Slovany v posledních staletích před naším letopočtem a prvních staletích našeho letopočtu, neboť novotvary v jejich fonetice, morfologii a lexiku jsou údajně příliš zjevné. Zdá se, že by se tyto novotvary zachovaly až do dnešních dnů i v případě, kdyby se kontakt mezi baltskými a slovanskými jazyky na přelomu letopočtu zcela přerušil, neboť balto-slovanské inovace jsou, alespoň podle podnětů, které vedly k jejich vzniku, zřejmě důsledkem mnohem starších epoch. Tvrzení o úzkých kontaktech mezi baltskými a slovanskými jazyky na přelomu letopočtu potřeboval F. Filin k tomu, aby se o ně mohl opřít při určování pravlasti Slovanů. O tom, že povodí řeky Pripjať mohlo skutečně být oblastí aktivních kontaktů mezi baltskými a slovanskými kmeny před začátkem slovanské expanze na sever a severovýchod, svědčí tamní baltská a slovanská toponymie.

Za pozitivní rys je třeba označit autorovu kritičnost. Někdy se však mění v popírání. Tak například poté, co autor předložil hypotézy o původu etnonyma slovėne, neshledává žádnou z nich spolehlivou a všechny odmítá, sám se však vysvětlením této otázky nezabývá. Podle našeho názoru se autor nejspíš mýlí, když tvrdí, že „slovėne odvozovat od Slova nebo od nějakého jiného podobného místního názvu je apriorní a nelze to dokázat“ (s. 56). Tvoření Slovėne od Slova (srov. polabské Zlowe, německé Schlawe, kašubské Slow-no) je z hlediska slovanské derivace zcela možné, srov. poliane: pole, gorozane: gorod, seliane: selo². Tento slovotvorný typ mají také nejbližší příbuzné slovanských jazyků — jazyky baltské. Analogické příklady z baltských jazyků mohou poněkud objasnit i původ zmíněného slovanského etnonyma. V litevštině se přípona -ėnas poměrně široce užívá k označení původu obyvatel určitého místa, například žmo-

² Plg. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961. d. 714.

16. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida

241

protože obyvatelé žijící u řek Gāmē a Nōtē byli nazýváni gamēnais a notēnais. Z těchto obecných označení později vznikla také vlastní jména: Gamėnai, Notėnai³. Zajímavé je, že slovanský toponym Slova má protějšek v baltských jazycích, srov. litev. Slavė (levý přítok řeky Šventoji; Anykščiai, obec Slavėnai). Obyvatelé břehů Slavės se nazývali slavėnai (odtud pozdější název obce Slavėnai), právě tak mohli být obyvatelé Slovos nazýváni slov-ėnė⁴. Mimochodem, kořen *k’lotu-/*k’leu- je v litevské toponymii poměrně rozšířený⁵.

Těžko lze uvěřit také tvrzení F. Filina, že etnonymum antai pochází z turkických jazyků (s. 61). Kromě toho lze stěží souhlasit s autorem, že slovansko-indicko-íránské kontakty, které přinesly těmto jazykům řadu společných izoglos, začaly až v polovině 1. tisíciletí př. n. l., kdy do jihoruských stepí přitáhli Skythové a Sarmaté (s. 139). Domníváme se, že tyto kontakty mohou být mnohem starší. Jinak by společné izoglosy těchto jazyků nedosahovaly až do areálu staré indštiny.

Některá tvrzení uvedená v knize jsou již zastaralá a novější výzkumy je vyvrátily, například pokládání Kuronců za finský kmen v Pobaltí⁶ (s. 130) či tvrzení, že bezprostřední baltsko-íránské jazykové vztahy údajně nejsou patrné⁷ (s. 142).

Uvedeme ještě několik drobných nepřesností v baltském (především litevském) materiálu. Autor pokládá slovo krėvs (s. 62) za litevské. Podle nám dostupných údajů však tuto podobu daného slova nemají ani Litevci, ani Lotyši. V lotyštině existuje pouze krieūs „Rus“. K. Būga užíval pro označení Rusů slov krėvis, kriēvas. Podoby krēvis „Rus“ a krieviai „kmeny východních Slovanů“ jsou známy z děl S. Daukantase a pravděpodobně jde o jeho novotvary⁸. Litevština nezná žádnou z uvedených podob, a proto je lepší se o ně neopírat.

Některé výpůjčky pokládá F. Filinas za stará litevská (baltská) slova. Zde je několik příkladů tohoto druhu:

Litev. aduos, adua „sotva“ (s. 198) je slavismus, srov. rus. odua, bělorus. odua (stejně jako ledua z rus. ledua, pol. ledwo).

³ Plg. Pr. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943, p. 238; Ю. Бальчиконис, Названия литовских населенных пунктов от названий рек и озер, „Lingua Posnaniensis“, t. 7, Poznań, 1959, p. 248 tt.

⁴ Srov. J. Otrębski, Die Herkunft der Bezeichnung slovėne „Lingua Posnaniensis“, sv. 7, s. 263 a násl.

⁵ Plg. Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Vilnius, 1963, p. 166 tt.

⁶ O kuronštině jako baltském jazyce viz J. Endzelin, Über die Nationalität und Sprache der Kuren, „Finnischugrische Forschungen“, sv. 12, 1912, s. 59—72; Zu den kurischen Bestandteilen des Lettischen, „Indogermanische Forschungen“, sv. 33, 1913, s. 96—104; V. Kiparsky, Die Kurenfrage, „Annales Academiae Scientiarum Fennicae“, sv. 42, 1939; K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, Kaunas, 1924, s. LXXXIX-CXXXIII (= K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, s. 156—251 s literaturou k této otázce); E. Fraenkel, Die baltischen Sprachen, Heidelberg, 1950, s. 60—62.

⁷ O kontaktech baltských a íránských jazyků viz B. H. Топоров, О. Н. Трубачев, Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962, s. 231 a tam uvedenou literaturu.

⁸ Plg. Lietuvių kalbos žodynas, VI, Vilnius, 1962, p. 558, 576.

242

Litev. bōgnas (s. 122) bognà, bagnà, bagmà „Moor, Sumpf“ je rovněž slavismus, srov. sl. *bagno.

Litev. *aornas (s. 145) je nejspíše tisková chyba místo (i)ōvaras, (i)ōvaras (st. litev. jāvaras, jāvoras) „Platane, Schwarzpappel“, což je germanismus (srov. st. hornoněm. āhorn), který se dostal přes slovanské jazyky (srov. bělorus. javor a pol. jawor „Ahorn“)⁹.

Litev. karštas, kerštas, karštas „Sarg“ (s. 172) přišlo přes slovanské jazyky (srov. rus. korsta, kerstā, bělorus. korsta) z ugrofinských jazyků (srov. est. kirst a fin. kirstu „Kasten“).

Litev. kárpa, kárpė, kárpis, karpas „Cyprinus carpio“ (s. 116) jsou nejspíše slavismy (srov. pol. karp „Karpfen“).

Litev. midùs (s. 93) „Met. Honigwein“ je třeba považovat za germanismus (srov. góts. *midus, st. hornoněm. metu) vedle baltského medùs.

Vyskytují se nepřesně zapsaná a chybně přízvukovaná litevská slova: tūksantis, trūdėsintys (s. 38), miesą (s. 93), mūsos (s. 102), spiau (s. 105), taūkas, káūti (s. 107), žirnis (s. 113), kumėlė (s. 114). Psát a přízvukovat je třeba takto: tūkstantis, trys dešimtys arba trisdešimt, mėsą (akuz. sg. mėsą), mūsos (gen. pl. musų) nebo māsas, mūsai, mūsai, spiaujų, tāūkas, káūti, žirnis, kumėlė. V některých případech by bylo třeba modernizovat pravopis uvedených litevských příkladů, například místo aszwa, š (s. 93) je třeba psát ašū, šuō. Také se zdá, že nemáme právo číst pruské označení ryby suckis (Elbinský slovníček, 560) jako žūlis (s. 133).

Pojednávaná práce F. Filina podává jasný obraz vzniku, vývoje a rozpadu praslovanštiny i vzniku jednotlivých (východních) slovanských jazyků. Osvětluje také předhistorické vztahy slovanských jazyků k jiným jazykovým jednotkám (např. baltským). Kniha F. Filina, napsaná populárně, je přístupná nejen odbornému čtenáři. O podobném díle, které by populárně přibližovalo jednotlivé etapy dějin baltských jazyků, původ a vývoj litevštiny a její vztahy k jiným jazykům, by měli uvažovat také pracovníci litevské jazykovědy.

S. Karaliūnas

⁹ Srov. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, s. 195.

¹⁰ Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, II, Vilnius, 1959, p. 710.

16*