Baltistům je možná trochu líto, že M. Rudzytė nenapsala studii o lotyšské dialektologii, nýbrž učebnici dialektologie pro studenty. Didaktické cíle ji vedly k tomu, aby vyložila některé elementární otázky dialektologické vědy; kromě toho profil učebnice jako by svazoval autorčiny myšlenky a omezoval její samostatnost. Zdá se, že se vědomě vyhýbala složitějším otázkám dějin dialektologie a většinou se spokojovala s odkazy na práce svého velkého učitele, akademika J. Endzelīnse. Tímto způsobem autorka, která nechtěla své studenty ochudit, někdy poněkud „ochudila“ badatele baltských jazyků. Každý však jistě pochopí, že v téže knize je nesmírně těžké zavděčit se oběma skupinám. Ať tak či onak, práce M. Rudzytė představuje díky svému bohatému, velmi systematicky uspořádanému materiálu (v tomto ohledu rozhodně dalece překračuje rámec učebnice) významný krok v lotyšské dialektologii a její autorka si zaslouží upřímné poděkování všech baltistů.

Chtěl bych ještě upozornit na několik drobností, které mě při listování stránkami této práce zaujaly. Autorka u každé probírané otázky poměrně podrobně uvádí literaturu, která se jí týká; když však hovoří o problému Kuršů (srov. s. 32, 64), z nějakého důvodu neuvedla nejrozsáhlejší práci věnovanou tomuto problému — V. Kiparského „Kurenfrage“ (Helsinki, 1939). Také možná zbytečně řadí Kurše do jedné skupiny s Prusy (srov. s. 20), jako by je oddělovala od takových baltských kmenů, jako byli Sélové či Zemgalové. Termín krustoties ve významu, v němž jej užívá M. Rudzytė (srov. s. 34), není zcela vhodný, neboť se v poslední době v jazykovědě užívá v poněkud jiném významu.⁴.

A. Sabaliauskas

NOVÝ SLOVNÍK TOPONYM

В. А. Никонов, Краткий топонимический словарь, Москва, 1966, 510 р.

V naší zemi vyšla řada toponymických slovníků. Objevily se i takové, které lze svým zaměřením považovat za předchůdce recenzované práce¹. Většina z nich však zjevně přestala odpovídat požadavkům naší země i světové toponomastiky, ačkoli některé vyšly poměrně nedávno. Příprava nového slovníku, založeného na současných poznatcích toponomastiky, proto byla velmi aktuální.

Nedávno vydaný „Stručný slovník toponym“ V. Nikonova zahrnuje asi čtyři tisíce názvů obydlených míst, řek, jezer, moří a oceánů, zemí, národností a dalších pojmenování z celé zeměkoule. Lze si snadno představit, jak obrovskou práci autor vykonal, když vybíral a někdy také vysvětloval místní názvy z desítek světových jazyků. Literatura o toponymii je velmi rozsáhlá, její kvalita je však nestejná. Kromě toho se úroveň toponomastiky v jednotlivých zemích značně liší. Potíže s „proséváním“ a hodnocením literatury jsou proto v praxi jen obtížně překonatelné. Uvedené důvody nepochybně vedly k tomu, že ani Nikonovův slovník není ve všem dokonalý, ne vš…

⁴ Plg. O. C. Ахманова, Словарь лингвистических терминов, Москва, 1966, p. 417.

¹ M. N. Melchejev, Geografičeskije imena. Toponimičeskij slovar, Moskva, 1961; M. S. Bodnarskij, Slovar geografičeskich nazvanij, izd. 2-oe, Moskva, 1958; A. A. Ivanovskij, Geografičeskije imena, Moskva, 1914 a další.

Srov. také J. Haliczer, Słownik geograficzny. Pochodzenie i znaczenie nazw geograficznych, Tarnopol, 1935.

198

práce z této oblasti byly využity, zatímco výklady původu některých toponym jsou pochybné nebo zcela nepodložené. Rozsah slovníku, jeho charakter i okolnost, že v naší zemi téměř neměl k dispozici potřebné vědecké základy, však umožňují shovívavěji přistupovat i k nepřesnostem a nedostatkům, které se v něm vyskytují.

Aniž bychom hodnotili slovník jako celek, rádi bychom řekli několik slov o výkladech baltských místních jmen. Především bije do očí skutečnost, že baltská místní jména jsou ve slovníku vykládána mnohem lépe než v dřívějších pracích tohoto druhu. Dokládají to následující příklady:

Litev. Kaunas. Podle M. Bodnarského² (jehož názor později doslova zopakoval M. Melchejev³) je název města údajně odvozen od jména syna Mildy, mytologické litevské bohyně lásky. J. Haličzer⁴ odvozoval místní jméno Kaunas od litev. kaunas (mělo by být kaūnis nebo kaūnė, kaunią „boj“). Ještě dlouho před vydáním jeho slovníku však byly o původu Kaunasu zveřejněny dvě mnohem spolehlivější hypotézy⁵, které bohužel nevyužil ani J. Haličzer, ani později M. Bodnarský s M. Melchejevem. V. Nikonov uvádí většinu výkladů původu místního jména Kaunas a nejdůležitější literaturu k této otázce, včetně té nejnovější. V. Nikonovovi lze ovšem vytknout, že názory svých předchůdců uvádí bez výběru a někdy ani neříká, který z nich je nejspolehlivější. To pochopitelně není vždy jasné, v uvedeném případě však mohl dodat, že spojování Kaunasu s rus. ковать (údajně „místo kovářského řemesla“) je nevědecké. A vůbec by bylo nejlepší, kdyby se v práci tohoto druhu zcela vynechávaly zjevně nevědecké výklady.

Litev. Nėmunas. M. Bodnarský⁷ a M. Melchejev⁸ (posledně jmenovaný se opírá o A. Ivanovského⁹) opakují naivní výklad Nėmunasu od litev. nãmas, který koncem minulého století zveřejnil A. Kočiubinskij: jde prý o „naši, litevskou řeku“¹⁰. Ještě méně zdařilý, ba kuriózní je výklad původu Nemunu od V. Žučkeviče, uvedený v práci „Původ místních názvů (toponymie Běloruska)“, vydané roku 1961. Podle něj „Nėmunas mohl na dolním toku řeky vzniknout z litevského kořene, zatímco na horním toku i ze slovanského kořene nem, který dal vzniknout mnoha slovům („немой“, „немец“) se společným lexikálním významem ‚ticho, nesrozumitelný zvuk, nesrozumitelný jazyk‘¹¹. Analogickým příkladem by bylo tvrzení, že název řeky Maskvà má na horním toku finský původ, zatímco na dolním slovanský. V. Nikonov dokázal odolat rutině těchto nevědeckých výkladů a uvedl téměř všechny

² М. С. Боднарский, ор. cit., р. 153.

³ М. Н. Мельхеев, ор. cit., р. 44.

⁴ J. Haličzer, op. cit., p. 142.

⁵ Žr. Lietuvių kalbos žodynas, V, Vilnius, 1959, p. 436.

⁶ Žr. A. Senn, „Tauta ir žodis“, III, 1925, p. 510; D. Studerus, Zum Stadtnamen Kaunas, „Indogermanische Forschungen“, XLVII, 1929, p. 350–356.

⁷ М. С. Боднарский, ор. cit., р. 224.

⁸ М. Н. Мельхеев, ор. cit., р. 62.

⁹ А. А. Ивановский, ор. cit., р. 75.

¹⁰ А. А. Кочубинский, Территория доисторической Литвы, ЖМНП, 1897, январь, р. 81.

¹¹ В. А. Жучкевич, Происхождение географических названий (топонимика Белоруссии), Минск, 1961, р. 13.

199

spolehlivější hypotézy o původu Nėmunu (s výjimkou, pravda, snad nejdůležitější, pozdější hypotézy K. Būgy¹²).

Za kladnou stránku slovníku je třeba považovat také to, že se v něm poměrně důsledně uplatňuje toponymický přístup k místním názvům. V. Nikonov na rozdíl od autorů dřívějších toponymických slovníků správně odvozuje například název města Vilnius nikoli přímo z apelativa vilnis, nýbrž z názvu řeky (viz níže), Pum (Roma) z názvu řeky Ruma, a nikoli z apelativa označujícího tok¹³, a podobně. Ke slovníku jsou připojeny všechny nejpotřebnější dodatky – úvod, seznam literatury, terminologický slovníček a seznam zkratek. Kromě toho jsou uvedeny nejen etymologie názvů významnějších geografických objektů, ale také některé historické, geografické či jiné informace o samotných objektech.

Ačkoli V. Nikonov při výkladu původu baltských místních názvů pokročil dále než autoři předchozích podobných prací (A. Ivanovskij, M. Bodnarskij, M. Melchejev aj.), i jeho „Krátký toponymický slovník“ má v tomto ohledu stále nedostatky. Především jde o nepřesnosti při etymologizaci baltských místních názvů, které vznikly hlavně proto, že V. Nikonov ne vždy využil práce z baltské toponomastiky publikované již dávno předtím. Další okolností snižující hodnotu slovníku jsou místy nepříliš přesné parafráze názorů jiných badatelů, případně celkově nedostatečně přesný výklad materiálu. Například při výkladu původu Kauno autor píše: „Jiné etymologie: z baltských jazyků ‚takový meč (палаш)‘, v přeneseném smyslu ‚sekáč, šermíř (se zbraní), pěšák‘, dokonce ‚hanba‘; z gótského hauns ‚nízký‘ nebo ‚pokorný‘.“ Takový výklad lze chápat tak, že litevské Kaūnas bylo odvozováno nejen z litevského slova označujícího „takový meč; sekáče, šermíře“, ba dokonce „hanbu“, ale i z gótského hauns. Ve skutečnosti se však Kaūnas pouze spojuje s lotyšským kauns ‚hanba‘, přičemž k objasnění významu tohoto slova se uvádí gótské hauns ‚nízký, pokorný‘¹⁴. Jinými slovy, zde se Kaūnas neodvozuje z baltského slova označujícího „hanbu“ apod., ani z gótského hauns; na základě těchto slov se pouze pokoušeli rekonstruovat předtoponymický význam apelativa, z něhož mohl uvedený toponym vzniknout. Nebo znovu: při výkladu původu Klaipėdos uvádí V. Nikonov z mnoha názorů pouze názor G. Gerullise. Ani ten však nepodává zcela přesně: podle G. Gerullise je název Klaipėda odvozen od nějakého vlastního nebo obecného slova klaipėda¹⁵, takže není vhodné tvrdit, že druhá složka toponyma Klaipėda pochází ze slova pėda ‚území‘.

K obecnějším poznámkám bychom rádi dodali, že původ některých místních názvů se vykládá příliš nezaujatě. „Krátký toponymický slovník“ je bezpochyby určen spíše široké čtenářské veřejnosti než odborníkům, a proto by měl být nejen objektivním zdrojem informací, ale také průvodcem. Je dobré, když se čtenář dozví jak názor autora, tak skutečný stav věci. Jsou však případy, kdy názor autora slovníku není patrný a čtenář si musí sám vybrat, která

¹² O původu Nėmunu publikoval K. Būga dvě hypotézy; k první z nich viz K. Būga, Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1958, s. 466; k druhé tamtéž, II, Vilnius, 1959, s. 214, 280–284; III, Vilnius, 1961, s. 534, 875. V. Nikonov ve svém slovníku uvádí pouze první hypotézu K. Būgy.

¹³ М. Н. Мельхеев, op. cit., s. 71.

¹⁴ G. Studerus, op. cit., s. 350–356.

¹⁵ Viz „Archivum Philologicum“, I, s. 208; E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, I, s. 263.

200

Který z uvedených názorů či hypotéz je správnější. Kolik se však najde čtenářů, kteří to dokážou posoudit bez omylu? Například V. Nikonov při výkladu původu názvu Lietuvos postupně uvádí názory J. Otrembského a K. Kuzavinia¹⁶, ale neříká, který z nich je přijatelnější, ačkoli odborníkovi na toponomastiku by v tomto případě mělo být jasné, že „poslední slovo“ náleží výkladu K. Kuzavinia. Navíc v některých případech, kdy je obtížné rozhodnout, kterému z mnoha výkladů dát přednost, autor používá slovo „většina“ („большинство“). Toto slovo („většina“) někdy slouží jako zvláštní argument, avšak početnost zastánců určitého názoru ještě neznamená, že je proto sám názor nejspolehlivější. Například o původu názvu evropské řeky Dunojaus se říká, že „většina vědců se přiklání ke keltskému“ původu Dunojaus. Navzdory této „většině“ je však v současnosti nejpřijatelnější hypotéza V. Georgieva, podle níž je Dunojus (dolní tok a část středního toku) dácko-mýsijský název, neboť úspěšně vysvětluje jak původ samotného názvu, tak vztah mezi *Dānavi(s) a rumunským Dunăre i slovanskými Dunaj a Dunav¹⁷.

Dále bychom chtěli upozornit na konkrétní nepřesnosti, které se vyskytují ve výkladech baltských místních názvů (celkem jich slovník z Litvy, Lotyšska a někdejších baltských území uvádí asi 45).

Cna (Цна). Osmou položkou je označena Cna, která je lokalizována takto: pravostranný přítok Ušy v Litvě. Uša ani Cna však Litvou neprotékají. Jde o zjevnou chybu v lokalizaci.

Kuršský záliv. Tento místní název se ve slovníku píše Курский залив a vedle něj se uvádí varianta Куршский залив. Název je odvozen od etnonyma кур. Podoba Курский залив, která se v poslední době v ruských písemnostech používá poměrně často, je chybná. Samotný název zálivu má etnonymní původ — pochází z názvu baltského kmene kuršiai (lotyšsky kursi¹⁸). Ruský název Kuršského zálivu tedy může být jedině Куршский залив. Nesprávné je také označovat Kurše rusky jako кур. Tato podoba byla zřejmě převzata ze starých německých či latinských dokumentů, kde se Kuršové nazývají Cori, Curones, Kuren, Curi a podobně. Zápisy v dokumentech bez souhlásky š (nebo s) po r jsou však druhotného původu a byly převzaty z livonského názvu Kuršů *kora(s) arba *kura(s)¹⁹. Livonský název zase pochází ze starší podoby *kurha < *kurša(s)²⁰. Není také vhodné tvrdit, že až do roku 1946 se Kuršský záliv nazýval pouze „Куршш-гаф (нем.)“, protože již před rokem 1946 se běžně užíval i litevský název Kuršių marios.

Kurzeme. Odvozuje název od etnonyma купел. Jak již bylo uvedeno výše, etnonymum není курпы, nýbrž курши (litevsky kuršiai, lotyšsky kursi).

Lotyšsko. Uvádí se pouze, že původ etnonyma není jasný. Do slovníku je však zařazena řada místních názvů, jejichž původ je ještě méně jasný než původ názvu Latvija, a jsou předloženy hypotézy o jejich původu (například Maskva, Nemunas, Volga aj.). Proto bylo v tomto případě nezbytné uvést poměrně spolehlivý názor K. Būgy na hydronymní původ etnonyma Latvija²¹.

¹⁶ Příjmení K. Kuzavinia je napsáno ve značně zkomolené podobě: K. Kuravinij.

¹⁷ Вл. Георгиев, Дунай, Дунав, Dunăre, „Studia linguistica in honorem Thaddaei Lehr-Splawiński“, Warszawa, 1963, p. 87 tt.

¹⁸ K. Būga, op. cit., III, p. 246.

¹⁹ K. Būga, op. cit., III, p. 249.

²⁰ Tyto podoby podrobněji vysvětluje K. Būga — op. cit., III, p. 249 tt.

²¹ K. Būga, op. cit., III, p. 530, 629.

201

Lydà. Název města se pokládá za odvozený od obecného slova s významem „mýcení, kácen퓲². Ve skutečnosti je však název města odvozen od názvu řeky Lydಳ.

Nėmunas. Již byla zmínka o tom, že při výkladu původu tohoto názvu se uvádí pouze jedna ze dvou etymologií K. Būgy, a sice první, od níž sám K. Būga upustil²⁴. To je třeba zvlášť zdůraznit, neboť někteří další badatelé také zapomínají na druhý názor K. Būgy²⁵, podle něhož je Nėmunas třeba členit na kořen nem- (srov. nėm-uogė, nem-ūnė, lat. nemus „háj, posvátný háj, lesík“, ř. νέμος „pastvina, lesík“ atd.²⁶) a příponu -unas (srov. Nėmanas u některých Žemaitů).

Ryga. Název města nelze odvozovat přímo od apelativa (lit. ringė), nýbrž od názvu řeky *Riga (< *Ringā); srov. dokumenty z let 1297 a 1304, v nichž se píše: Riga flumen²⁷.

Šiauliai. V. Nikonov opakuje ničím nepodloženou hypotézu R. Schmittleina o původu názvu města Šiauliai z germánského osobního jména Saul nebo Savilis. Mylnost názoru R. Schmittleina již byla vyvrácena v tisku²⁸. Šiauliai je místní název poměrně jasného původu: vznikl z množného čísla osobního jména Šiaulys (nebo apelativa šiaulys). Baltský původ tohoto místního názvu K. Būga několikrát podrobně vysvětlil²⁹, avšak R. Schmittlein ani V. Nikonov se o tyto výklady neopírají.

Ventà. Autor uvádí několik výkladů původu tohoto názvu, ale patrně nejdůležitější — pozdější výklad K. Būgy — nezmiňuje. K. Būga nejprve spojoval tento název řeky se slovanským vęto- „velký“³⁰, později však od tohoto názoru upustil a Ventà odvozoval od baltského kořene vent- „ohýbat se: naklánět se“, srov. vénteris³¹.

Vilnius. Správně se pokládá za místní název hydronymického původu, avšak nejspíše není odvozen od názvu řeky Vilija (Neris), jak se uvádí ve slovníku, nýbrž od názvu Vilnia (levostranného přítoku Neris). Starší (nebo souběžná) podoba názvu města Vilnius byla, jak se zdá, ženského rodu: Vilnia. Tak Vilnius dodnes nazývají někteří obyvatelé okolí Panevėžys, Šeduva, Ukmergė, Gervėčiai³² a Zietela³³.

²² Snad je míněno lit. lydimas „místo vykácené v lese, mýtina, kácení; obdělávané pole na místě vykáceného lesa“.

²³ K. Būga, op. cit., III, p. 492, 787.

²⁴ K. Būga, op. cit., III, p. 875.

²⁵ Pavyzdžiui, M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, II, Heidelberg, 1955, p. 211.

²⁶ K. Būga, op. cit., II, p. 280–284; III, p. 534, 875.

²⁷ Viz A. Bielenstein, Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert. St. Petersburg, 1892, p. 37, 38. Ještě před A. Bielensteinem odvozoval název města Ryga od názvu řeky také K. Būga (viz K. Būga, op. cit., III, p. 515).

²⁸ Viz A. Vanagas. K etymologiím názvů některých litevských měst, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, VI, Vilnius, 1963, p. 333.

²⁹ K. Būga, op. cit., II, p. 98, 349, 588.

³⁰ K. Būga, op. cit., I, p. 490, 519 tt.; III, p. 546.

³¹ K. Būga, op. cit., III, p. 243, 244.

³² Viz И. Бальчиконис, Названия литовских населённых пунктов, образованные от названий рек и озер, „Lingua Posnaniensis“, VII, p. 241.

³³ A. Vidugiris, Zietelos lietuvių tarmė (filol. m. kand. disertacija, mašinraštis), Vilnius, 1961, s. 469, 471.

202

Z dalších drobností lze ještě uvést nepřesnou podobu bangus (s. 67), uvedenou místo litevského baugùs.

Téměř všem zde zmíněným nedostatkům a nepřesnostem, zejména těm, které se týkají výkladů baltských toponym, se autor „Stručného toponymického slovníku“ mohl snadno vyhnout, kdyby, jak jsme viděli, více využil práce K. Būgy.

A. Vanagas