LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SLOVA S DVOJÍM A TROJÍM PŘÍZVUKEM

V. VAITKEVIČIŪTĖ

Každé samostatné ne dlouhé slovo (jednoslabičné, dvojslabičné, trojslabičné nebo čtyřslabičné) má zpravidla jeden přízvuk, který připadá na některou slabiku. Místo hlavního přízvuku se obvykle označuje znaménkem intonace nad samohláskou, dvojhláskou nebo sonantou smíšeného dvojhláskového spojení v přízvučné slabice slova, např.: ašìs, paėmė, tàu, užúovėja, vadėlės, káltas a j. Existují však slova, která mají kromě hlavního přízvuku ještě jeden nebo dokonce dva vedlejší přízvuky. První vedlejší přízvuk se označuje před slabikou jednou svislou čárkou¹, např.: ˈlangliavandeninis, zatímco druhý vedlejší přízvuk dvěma svislými čárkami², např.: ˈastroˌfotometrija. Jeden vedlejší přízvuk mají nejčastěji víceslabičná složená slova litevského i cizího původu, utvořená ze dvou částí, např.: ˈketuriasdešimtas, generalgubernatorius, a také víceslabičná slova s některými předponami, např.: ˈdeemulsacija, ale někdy jej mohou mít i trojslabičná slova (viz II B b). Dva vedlejší přízvuky mají obvykle slova složená nejméně ze tří částí, např.: ˈmeteoˌerobiuletenis.

Slova se dvěma přízvuky se nazývají slova s dvojím přízvukem, a slova se třemi přízvuky slova s trojím přízvukem. Vedlejší přízvuk slova s dvojím přízvukem je obvykle méně intenzivní než hlavní přízvuk. Relativní intenzita obou vedlejších přízvuků slova s trojím přízvukem se rovněž liší: jeden z těchto přízvuků, který leží dále od hlavního, bývá zpravidla intenzivnější než druhý, oba vedlejší přízvuky slova s trojím přízvukem jsou však obvykle méně intenzivní než hlavní přízvuk. Tento článek se nebude zabývat poměrem intenzity hlavního a vedlejších přízvuků slova, nýbrž pouze uvede, která slova litevského a cizího původu mají jeden a která dva vedlejší přízvuky. O tom, zda slovo má vedlejší přízvuk, se rozhoduje podle relativní délky jeho samohlásek a dvojhlásek. Jsou-li všechny ostatní fonetické podmínky stejné, relativní délku samohlásek, dvojhlásek a smíšených dvojhláskových spojení ve slově určují tyto okolnosti¹:

1) přízvuk: přízvučná samohláska, dvojhláska nebo sonanta ve smíšeném dvojhláskovém spojení je výrazně delší než stejně postavená nepřízvučná samohláska, dvojhláska či sonanta;

2) místo přízvuku ve slově: čím dále od přízvučné slabiky leží nepřízvučná předpřízvučná slabika, tím kratší je hláska, která ji tvoří;

3) počet slabik ve slově: čím méně slabik slovo má, tím delší jsou hlásky, které je tvoří, a čím více slabik má, tím kratší jsou;

¹ Žr. V. Vaitkevičiūtė, Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. 3, p. 207—208, Vilnius, 1960.

231

4) povaha slabiky, která obsahuje samohlásku nebo dvojhlásku: v otevřené slabice jsou poněkud delší než v zavřené;

5) kvantita hlásek tvořících ostatní slabiky slova: jestliže se ve slově vyskytuje jedna nebo několik dlouhých samohlásek, dvojhlásek či smíšených dvojhlásek, jsou hlásky tvořící všechny slabiky tohoto slova poněkud kratší než ve slově, které dlouhé samohlásky, dvojhlásky a smíšené dvojhlásky neobsahuje;

6) souhláska, po níž následuje samohláska nebo dvojhláska: po znělé souhlásce jsou poněkud delší než po neznělé;

7) místo, které samohláska nebo dvojhláska ve slově zaujímá: v poslední slabice slova, zejména otevřené, jsou samohlásky a dvojhlásky mnohem delší než tytéž samohlásky a dvojhlásky v jiných fonetických pozicích. Například nepřízvučná samohláska nebo dvojhláska na konci slova bývá obvykle delší dokonce než přízvučná stejná samohláska, která se nevyskytuje na konci slova;

8) přízvuk: hlásky tvořící dlouhé slabiky, vyslovované s padajícím přízvukem, jsou poněkud delší než tytéž hlásky s přízvukem stoupavým, které se nacházejí ve stejných fonetických pozicích;

9) kvalita samohlásky: krátké a odpovídající dlouhé samohlásky ve stejných fonetických pozicích mají vždy různou délku;

10) tempo řeči: při rychlé řeči (tj. hovorovým stylem) jsou hlásky tvořící všechny slabiky slova kratší než při pomalé řeči (tj. zřetelným stylem).

Aby bylo možné určit, která slova mají jeden, která dva vedlejší přízvuky a která nemají žádný, bylo na magnetofonovou pásku nahráno 104 složených slov a slov s předponami rychlostí 380 mm/sek (milimetrů za sekundu). Tři mluvčí (jeden muž a dvě ženy), kteří dobře ovládali spisovnou litevštinu, je vyslovili zřetelným stylem a část také hovorovým stylem. Ačkoli se tempo řeči jednotlivých mluvčích poněkud lišilo (poslech sestříhané nahrávky muže trval 3 min, jedné ženy 2 min 48 sek a druhé 3 min 12 sek) a způsobilo kolísání absolutní délky hlásek, neměnilo zákonitosti relativní délky hlásek, které jsou pro nás v tomto případě nejdůležitější. Z těchto nahrávek na magnetofonové pásce bylo oscilografem H 102 pořízeno 312 (104 × 3) oscilogramů slov. Rychlost posunu filmového pásku byla 250 mm/sek. Oscilogram každého slova obsahuje tři záznamy: záznam druhého vibrátoru s frekvencí 10 000 hc (hertzů), osmého vibrátoru s frekvencí 1200 hc a záznam časového značkovače – 100 hc. Jedna dvojitá vibrace se rovná 10 msek (milisekund). Všechny magnetofonové nahrávky a oscilogramy byly pořízeny za stejných technických podmínek.

1. Experimentálním výzkumem bylo zjištěno, že vznik vedlejšího přízvuku ve slově nezávisí na jediné, nýbrž na několika podmínkách:

1) Na tom, která část složeného slova nese hlavní přízvuk. Jeden vedlejší přízvuk je nejčastější u víceslabičných složených slov ze dvou částí, jejichž hlavní přízvuk je na druhé části, např.: 'baltauodegiáuti, a dva vedlejší přízvuky u slov ze tří částí, jejichž hlavní přízvuk je na poslední části, např.: 'hidroa'l'erodròmas. Víceslabičná složená slova, jejichž hlavní přízvuk je na první části, mají vedlejší přízvuk méně často, např.: 'drã-panpalàikė (srov. I 3).

2) Z kolika slabik se skládají části složeného slova. Složená slova ze dvou částí mají vedlejší přízvuk zpravidla tehdy, když jsou víceslabičné obě jejich části nebo alespoň jedna z nich, např.: 'angliavandeninis (výjimku viz IV A a). Slova ze tří částí

232

U složeného slova se spojenými částmi však tato podmínka pro vznik vedlejšího přízvuku není nutná, např.: 'astro' fotometras.

3) Která slabika prvního nebo druhého členu složeného slova nese hlavní přízvuk. Je-li přízvuk na druhém členu, čím dále je hlavní přízvuk od začátku druhého členu, tím větší je možnost, že se v prvním členu objeví vedlejší přízvuk, např.: 'pasikiškiakopūstauti. Je-li hlavní přízvuk na začátku prvního členu dvoučlenného složeného slova, má druhý člen vedlejší přízvuk, např.: 'kūnigpa'laikis. Tříčlenné složené slovo má jeden nebo dokonce dva vedlejší přízvuky tehdy, když je hlavní přízvuk ve třetím členu — daleko od začátku celého slova, např.: 'astro'fotometrįja.

4) Nakolik jsou členy složeného slova spojeny a nakolik jsou jejich významy samostatné. U nových odborných termínů a vůbec knižních slov vytvořených ze dvou málo spojených členů, např.: 'angliavandeninis, di'na-m metamorfizmas, a u málo spojených víceslabičných složených slov vytvořených ze dvou číslovkových členů, např.: aštuoniasdešimtas, je charakteristický jeden vedlejší přízvuk; u slov vytvořených ze tří málo spojených členů jsou vedlejší přízvuky dva, např.: 'astro'fot osk opija.

5) Nakolik první člen víceslabičného složeného slova akcentuje nový význam slova, který se liší od samostatného významu druhého členu složeného slova, např.: likiburžuazinis² (srov. buržuazinis), likikapitalistinis (srov. kapitalistinis), 'porinkiminis, 'priešrinkiminis (srov. rinkiminis), srov. také II A d.

6) Řečový styl, který určují cíl, okolnosti a emocionální obsah řečového procesu. Při řeči v pečlivém stylu, tj. poměrně pomalým tempem, avšak při dodržování ustálených výslovnostních zákonitostí a pravidel a při přesné a zřetelné výslovnosti všech hlásek v řečovém proudu, může mít totéž slovo vedlejší přízvuk, např.: 'atl ap auodėgis, zatímco při hovoru, tj. rychlým tempem a méně pečlivou výslovností všech hlásek řeči, totéž slovo vedlejší přízvuk mít nemusí, např.: atlapauodėgis.

II. Jeden velmi výrazný vedlejší přízvuk, typický pro pečlivý i hovorový styl, mají vždy:

A) V prvním členu:

a) Složená slova vytvořená ze dvou číslovkových členů a jednoho málo srůstajícího nečíslovkového členu nebo ze dvou nečíslovkových členů a jednoho málo srůstajícího číslovkového členu, s hlavním přízvukem na posledním členu, např.: aštuoniasdešimtmetis, aštuoniolikavietis, devyniolikaaukštis, devyniolikametis, 'dešimtmetinis, 'dvilinkliežuvauti, penkiolikavietis atd.

Vezměme například slovo 'dvilinkliežuvauti³. Jeho slabiky dvi a link samohlásky

dv i l i n kl ie ž u v áu t i I 59 57 65 105 65 300 68 II 61 38 67 92 48 249 90 III 48 45 98 99 60 274 86 56 47 77 98 58 274 81

^² Předložka iki se ve spisovném jazyce přízvukuje na druhé slabice, zatímco u předpony iki- se v těchto slovech vyslovovala s přízvukem první slabika.

^³ V ilustracích se měkkost souhlásek před zadními samohláskami a dvojhláskami ai, au, ui, uo označuje znaménkem ‘, např.: k’. Čísla uvedená pod písmenem ve sloupci označují délku v milisekundách zvuku, který vyslovil diktující I (muž), II a III (ženy). Poslední vertikální

233

i obě se vyskytují po znělých souhláskách. Protože první i je v otevřené, avšak od přízvučné slabiky vzdálenější slabice, zatímco druhé je v uzavřené, avšak přízvučné slabice bližší slabice, měly by být obě i přibližně stejně dlouhé. První i je však delší než druhé, což ukazuje, že slabika dvi má vedlejší přízvuk.

b) Složená slova tvořená dvěma číslovkovými složkami, z nichž první má jednu, dvě nebo tři slabiky a druhá nejméně tři slabiky, přičemž hlavní přízvuk je na předposlední slabice druhé složky, např.: dutūkstantasis, dušimtasis, dvišimtinis, trišimtasis, septyniasdešimtas, aštuoniasdešimtoji, devyniasdešimtasis, keturiasdešimtainės „takové váhy“ atd. Vedlejší přízvuk je zvlášť výrazný, je-li první složka dvojslabičná nebo trojslabičná, a méně výrazný, je-li jednoslabičná.

Například ve slově 'dvišimtinis je samohláska i slabiky dvi o 11 ms delší než samohláska i slabiky ši, zatímco samohláska i první slabiky je jen o 5 ms kratší než samohláska i slabiky ti s hlavním přízvukem, přestože se nachází o tři slabiky dále. Tento rozdíl v délce tří samohlásek i lze vysvětlit pouze vedlejším přízvukem příznačným pro slabiku dvi.

d v i š i m t į n i s I 62 52 93 68 76 II 54 46 94 70 72 III 68 51 93 60 78 61 50 93 66 75

c) Složená slova tvořená dvěma složkami, z nichž každá má nejméně čtyři slabiky a první obsahuje předponu, např.: 'pasigervuogiaudamas, 'pasikiškiakopūstaudamas, 'pasikiškiakopūstauti atd.

Příklad — relativní délka hlásek ve slově 'pasikiškiakopūstauti.

p a s i k i šk’ a k o p ū st áu t i I 60 45 44 60 91 77 308 140 II 55 40 44 49 57 63 244 90 III 54 45 53 50 90 90 232 90 56 43 47 53 79 77 261 107

Minimální rozdíl v délce samohlásek a následujících po neznělých explozivních souhláskách p a k’ v otevřených slabikách — 3 ms — ukazuje, že slabika pa má vedlejší přízvuk, protože jinak by a, nacházející se v sedmé slabice — pa — od přízvučné, mělo být podstatně kratší než a ve čtvrté slabice — k’a — od přízvučné.

d) Složená slova tvořená dvěma složkami, z nichž první má dvě slabiky a druhá nejméně čtyři. Význam celého slova je akcentován jeho první složkou, např.: 'angliavandeninis, 'baltaodėgiati, 'ikiburžuazinis, 'ikikapitalistinis, 'ikimokyklinis, 'ikimonopolistinis, 'ilgapersčiavimas, 'kitanacionalinis atd.

Číslo ve sloupci pod vodorovnou čarou udává průměrnou délku každé hlásky, která se získá tak, že se součet délek téže hlásky vyslovené všemi třemi mluvčími vydělí třemi. Článek pracuje s průměrnou délkou samohlásek.

234

Jako příklad se uvádí relativní délka hlásek ve slovech ˈikikapitalistinis a ˈkitanacionalinis. Protože první slabika slova ˈikikapitalistinis je od slabiky nesoucí hlavní přízvuk vzdálenější než druhá slabika a samohláska i v první slabice je dokonce o 18 msek delší než samohláska i ve druhé slabice, je zřejmé, že první i se nachází ve slabice s vedlejším přízvukem.

I 64 42 52 40 60 74 39 98 II 54 44 46 38 68 61 50 59 III 75 53 45 40 70 68 32 80 64 46 48 39 66 68 37 79

ˈk i t a n a c i j o n ā l i n i s I 40 55 60 40 83 165 55 57 II 33 55 55 29 53 245 41 100 III 48 72 51 48 62 229 48 80 40 61 55 39 66 213 48 79

Samohláska i ve slabice ki slova ˈkitanacionalinis je o 1 msek delší než samohláska i ve slabice ci, tj. obě i jsou přibližně stejně dlouhá. Protože slabika ki je šestá od přízvučné slabiky, zatímco slabika ci třetí, slabika ki má nepochybně vedlejší přízvuk, neboť jen tím lze vysvětlit jejich podobnou délku.

e) Složená slova cizího původu nebo smíšeného typu, tvořená dvěma nepříliš srůstajícími složkami, např.: ˈacetilceliuliozė, arˈteriosklerozė, ˈbalneoterapija, chromoalbuminas, ˈdifenilaminas, ˈhidroinkubatorius, ˈliumiprenproletariatas, mikrobiologija, ˈnukleoalbuminai, paralelpepedas, ˈpoliembrionija, ˈrentgenoteh-nika, seˈkundometris tas, ˈtrofobiozė, ˈtrofoneurozė, ˈultramarinas, ˈultratrump osios, ˈultravioletiniai atd. Například porovnáme-li samohlásky i ve slabikách mi a bi slova ˈmikrobiologija, vidíme, že jsou stejně dlouhé, přestože jejich vzdálenost od přízvučné slabiky je různá. To ukazuje, že slabika mi má vedlejší přízvuk.

ˈm i kr o b i j o l ò g i j a I 44 66 45 93 98 43 157 II 42 50 42 120 122 50 139 III 40 79 40 119 126 79 140 42 65 42 111 115 57 145

Vedlejší přízvuk je zvlášť výrazný ve slabikách, jejichž jádrem je samohláska a. Nepřízvučné a v litevštině bývá krátké a poměrně zavřené. Nachází-li se ve slabice s vedlejším přízvukem, vyslovuje se mnohem déle a otevřeněji a sluchem je lze snadno odlišit od krátkého a, např.: ˈastronavigacija, dinamometamor fizmas, generalbōsas, generalgubernatorius, kristaloliuminescencija, nacioˈnalliberalai, ˈradiofonija, ˈsaltomortālė, tiˈtanomagnetitas atd.

335

d i 'n a m o m e t a m o r f i zm a s I 69 100 60 69 42 82 52 96 81 II 42 78 60 52 40 80 40 86 90 III 45 72 92 60 41 79 40 76 85 52 83 71 64 41 80 44 86 85 'chr o m o pauzė a l b u m i n a s I 88 73 97 70 50 73 65 97 II 81 40 — 70 52 68 64 96 III 102 96 115 52 52 75 81 103 90 70 71 64 51 72 70 99 p a r a l e l' pauzė e p i p e d a s I 72 90 70 35 145 41 43 75 94 II 69 75 96 55 — 89 61 83 102 III 60 109 70 61 121 40 41 70 83 67 91 79 50 89 57 48 76 93

Například samohláska a ve slabice na slova di'namometamorfizmas je více než dvakrát delší než samohláska a ve slabice ta, ačkoli druhá je ve třetí slabice od přízvučné, zatímco první až v šesté. Takový rozdíl v délce samohlásek a lze vysvětlit pouze velmi výrazným vedlejším přízvukem charakteristickým pro slabiku na. Kdyby slabika na neměla vedlejší přízvuk, její samohláska a by byla o něco kratší než samohláska a ve slabice ta.

Někdy je u složených slov tohoto typu, jejichž složky jsou jen málo srůstající, vedlejší přízvuk tak výrazný, že se po první složce s vedlejším přízvukem, stejně jako po samostatném slově, udělá krátká pauza a teprve po ní se vysloví druhá složka složeného slova. Pauza je sice fakultativní, ale vyskytuje se poměrně často.

Například slova 'chromoalbuminas, paralelėpipedas vyslovili s pauzami dva ze tří hlasatelů.

f) Složená slova litevského a cizího původu, tvořená třemi nepříliš srůstajícími složkami, z nichž poslední může být i nesamostatná, s hlavním přízvukem na třetí složce. Druhá složka těchto slov může mít, zejména při výkladu vysvětlovacím stylem, fakultativní druhý vedlejší přízvuk, např.: 'astro'fotometras, 'astro'fotometrija, 'astro'spektroskopija, 'chlora'cetofenonas, 'chromo'litografija, 'hidroa'erodromas, 'hidroa'eroplanas, 'meteoa'erobiuletėnis, 'mikro'fotografija, 'mili'ampermetras, 'rentgeno'spektroskopija atd.

Například první slabika slova 'meteoa'erobiuletėnis má samohlásku e, která se nachází ve slabice nejvzdálenější od slabiky nesoucí hlavní přízvuk, a je delší než samohlásky e v nepřízvučných slabikách te a le. Z toho je patrné, že slabika me má vedlejší přízvuk. Potvrzuje to také pauza vyslovovaná po složce meteo. Druhá slabika složky aero má rovněž vedlejší přízvuk, protože samohláska e v této slabice, která je pátá od slabiky tē nesoucí hlavní přízvuk, je oproti její samohlásce ē kratší pouze o 5 msek, zatímco oproti samohlásce e ve slabice le, která sousedí s přízvučnou slabikou, je delší o 28 msek.

236

'm e t e o pauzė a 'l e r o b’u l e t è n i s

I 72 39 111 105 138 78 90 54 76 96 74 II 84 72 125 — 142 90 69 46 70 79 109 III 90 88 173 102 94 144 105 39 82 152 78 82 66 136 69 91 104 88 46 76 109 87

Slabika 'chromo' ve slově litografie má první vedlejší přízvuk, protože její samohláska o chro

'chr o m o 'l i t o gr ā f i j a

I 75 59 50 58 180 40 105 II 65 47 32 57 165 40 122 III 81 58 40 70 191 23 168 74 55 47 62 179 34 132

je o 19 ms delší než samohláska o ve slabice mo, která leží blíže slabice s hlavním přízvukem, přestože ostatní fonetické podmínky obou samohlásek o jsou stejné; oproti samohlásce o ve slabice to, která leží vedle přízvučné slabiky, je delší o 12 ms. Druhý vedlejší přízvuk má slabika li, protože její samohláska i je o 13 ms delší než samohláska i ve slabice fi, která se nachází ve druhé slabice od konce.

Výjimkou z této skupiny jsou slova cizího původu složená ze tří velmi krátkých částí, z nichž všechny nebo alespoň dvě jsou velmi těsně spojené. Obvykle nemají vedlejší přízvuk, např.: kilogrammėtras.

B) Ve druhé části:

a) Složená slova utvořená ze dvou číslovkových částí, jejichž druhou částí je dešimt, přičemž hlavní přízvuk má druhá slabika první trojslabičné části nebo první slabika dvojslabičné části, např.: aštuonias'dešimt, devynias'dešimt, penkias'dešimt, šešias'dešimt atd.

Samohláska e, která je jinak nepřízvučná a zůstává krátká, se v tomto případě v důsledku vedlejšího přízvuku zřetelně prodlužuje; je to slyšitelné sluchem. Potvrzují to také experimentální údaje.

a š t úo n’ a s 'd e š i mt

I 27 200 94 127 33 92 II 46 150 103 100 55 108 III 76 190 101 77 45 92 50 180 99 101 44 97

Například samohláska e ve slabice de ve slově aštuonias'dešimt trvá 101 ms, zatímco délka samohlásky e v odpovídající slabice ve slově aštuoniasdešimtmetis činí pouhých 54 ms, tedy téměř polovinu. Tak velký rozdíl v délce lze vysvětlit pouze vedlejším přízvukem slabiky de. Takový zřetelný rozdíl nemohou způsobit rozdílné fonetické podmínky — větší počet slabik ve slově aštuoniasdešimtmetis a hlavní přízvuk v poslední části.

b) Složená slova cizího původu ze dvou volněji spojených částí, z nichž první — jednoslabičná — má hlavní přízvuk a druhou částí je grafas, např.: būr'grafas, már'grafas, pálc'grafas.

237

pf á l’ c’gr a f a s I 116 64 40 80 II 146 72 93 74 III 115 68 51 52 126 68 61 69

Například samohláska a slabiky gra ve slově pfálc’grafas je oproti samohlásce a slabiky s hlavním přízvukem pfálc více než dvakrát kratší, avšak je jen o 8 ms kratší než samohláska a koncové slabiky, což ukazuje, že první a složky grafas má vedlejší přízvuk, jehož energie není převzata od slabiky s hlavním přízvukem, ale od koncové slabiky. Je vhodné připomenout, že obvykle může být nepřízvučná krátká samohláska koncové slabiky podstatně delší než stejně znějící přízvučná samohláska ve druhé, nebo dokonce třetí slabice od konce (viz II A b a II A d a srov. samohlásky i ve dvou posledních slabikách slova dviišimtinis a samohlásky i ve třech posledních slabikách slova ikikapitalistinis).

C) V předponě:

a) Víceslabičná mezinárodní slova nebo termíny s předponami de-, inter-, re-, jejichž hlavní přízvuk je několik slabik od předpony, např.: ’deemulsacija, ’dekalcinacija, ’dezabilė, ’internacionalinis, ’internacionališkumas, ’reorganizacija atd.

Například první samohláska i ve slově ’internacionališkumas, která se nachází v deváté

i n t e r n a c i j o n a l išk ù m a s I 73 72 51 50 85 40 57 84 78 38 83 II 45 88 63 64 59 28 48 52 47 50 90 III 60 67 58 33 61 57 75 64 48 53 77 59 76 57 49 68 42 60 67 58 47 83

slabice od slabiky s hlavním přízvukem, je o 17 ms delší než samohláska i slabiky ci, která se nachází mnohem blíže přízvučné slabice. To ukazuje, že první slabika předpony inter- má vedlejší přízvuk.

Poměrně krátká slova se stejnými předponami, jejichž hlavní přízvuk je na slabikách sousedících s předponou nebo ležících v její blízkosti, se vyslovují bez vedlejšího přízvuku, např.: dekal̃kuoti, interlinija, interliūdija, intermėdija.

b) Slova cizího i litevského původu s předponou kontr-, jejichž hlavní přízvuk obvykle není v kořeni, např.: ’kontratakà, ’kontrmanėvras, ’kontrre- cenzija, ’kontrrevoliūcija, ’kontržvalgyba atd. První slabika slova ’kontrrevoliūcija-

’k o n t r e v o l’ ù c i j a I 60 60 60 66 54 74 88 II 72 85 57 66 63 96 75 III 85 50 80 96 79 105 44 72 65 66 76 65 92 69

ce kontr-, samohláska o je pouze o 4 ms kratší než samohláska o slabiky vo. Tak malý rozdíl v délce ukazuje, že předpona kontr- má vedlejší přízvuk. Kdyby vedlejší přízvuk nebyl, byla by samohláska o slabiky vo vzhledem ke své fonetické pozici (samohláska o následuje po znělé

238

souhlásky v otevřené slabice, která se nachází vedle přízvučné slabiky, zatímco samohláska o ve slabice kontr- je po neznělé souhlásce a ve čtvrté zavřené slabice od přízvučné) by měla být výrazně delší než samohláska o v předponě.

III. Velmi výrazný vedlejší přízvuk mají složená slova utvořená ze tří málo srostlých číslovkových částí, jejichž hlavní přízvuk je na poslední části, např.: penkias'|dešimttūkstantàsis, 'keturias'|dešimttūkstantàsis nebo 'keturias'|dešimttūkstantỹsis⁴.

k e t u r’ a z'|de š i m t ū kst a n t ỹ s i s I 72 32 106 92 38 62 48 79 60 170 90 II 82 47 85 70 23 80 47 61 80 157 59 III 60 37 91 88 35 54 58 59 73 175 62 71 39 94 83 32 65 51 66 71 101 70

Například samohlásky e ve slabikách ke a de ve slově 'keturias'|dešimttūkstantỹsis jsou poměrně velmi dlouhé — 71 a 83 ms. To ukazuje, že tyto slabiky mají vedlejší přízvuk. Například samohláska e ve slabice ke ve slově keturivalentìškùmas, které je o slabiku kratší než zkoumané slovo a obsahuje pouze jednu dlouhou slabiku, takže jeho hlásky jsou o něco delší, má délku pouze 53 ms, zatímco samohláska ve slabice len má délku 65 ms.

IV. Slabý vedlejší přízvuk (který při hovorovém stylu může i chybět):

A) V první části:

a) Některá složená slova cizího původu, jejichž první část je jednoslabičná a obě části nejsou příliš srostlé, např.: 'grosmeísteris, 'kvintesencija, 'landšaf-tas, 'prespapjė, 'berkkolegija, 'grammolėkulė a další.

První část slova 'kvintesencija má vedlejší přízvuk, protože jeho samohláska i je o 10 ms delší než samohláska į v předposlední slabice. Pokud by první část vedlejší přízvuk neměla, pak by samohláska i ve slabice ci, která je v otevřené předposlední slabice, neměla být kratší než samohláska i v první slabice.

'kv i n t e s e ñ c i j a I 48 62 79 81 130 31 145 II 50 61 68 138 111 43 123 III 60 80 75 98 148 54 118 53 68 74 106 130 43 129

b) Přídavné jméno žūtbūtinis.

'ž ū t b ū t i n i s I 92 84 70 62 II 78 72 68 68 III 77 75 43 75 82 77 60 68

⁴ Tato podoba slova, která se neshoduje s normativní podobou ustálenou v literárním jazyce 'keturias'|dešimttūkstantàsis, je převzata z Lietuvių kalbos žodynas V (V., 1959, s. 656).

239

Slabika žūt tohoto přídavného jména má vedlejší přízvuk, protože její samohláska ū je o něco delší než samohláska ū ve druhé slabice, ačkoli druhá slabika je otevřená a sousedí s přízvučnou slabikou, zatímco první je zavřená a leží od ní dále.

Kromě výše uvedených případů mají někdy slabý vedlejší přízvuk také složená slova, jejichž obě složky jsou dvojslabičné nebo trojslabičné a první je předponová, např.: ˈapspiaustsmāk­ris, ˈatlapauodēgis, ˈatlaūstuodēgis, ˈatsuktauodēgis, ˈužsmauktkepūris aj.

B) Ve druhé složce mají vedlejší přízvuk složená slova, jejichž první složka je dvojslabičná a hlavní slovní přízvuk má na první nebo druhé slabice, zatímco druhá složka je trojslabičná nebo čtyřslabičná, např.: drāpanpa- laikē, kiškiakoˈpūstis, kūnigpaˈlaikis, laikraštpaˈlaikis, algāpaˈlaikē, bobēlpāˈlaikē, drabūžpaˈlaikis, āntraˈpamušalis, kiaūliabēraˈlinis aj.

Například slabika lai ve slově drāpanpaˈlaikē má vedlejší přízvuk, protože je poměrně dlouhá. Dvojhláska ai ve slově nebepērlaikē je dlouhá pouze 83 msek.

dr ā p a n p a ˈl ai k ē I 240 52 71 57 120 122 II 171 50 90 60 159 130 III 200 50 82 60 141 159 204 51 81 59 140 137

Vedlejší přízvuk obvykle nemá první slabika druhé trojslabičné složky složených slov tohoto typu ani její druhá krátká slabika, např.: balan̄dvanagis kanāpdūrp inē, kevēškepūris aj.

Někdy mají slabý vedlejší přízvuk složená slova, jejichž hlavním přízvukem přízvučná první složka je jednoslabičná a druhá má nejméně čtyři slabiky, např.: laūkkanaˈpėlēs, zuīkburāˈvykis aj.

C) V předponě:

a) Slova cizího původu s předponou anti-, jejichž hlavní slovní přízvuk je od předpony vzdálen nejméně o jednu slabiku, např.: ˈantioksnai, ˈantireo- idānas aj.

Například ve slově ˈantifašistas je samohláska a ve slabice an o 14 msek delší než samohláska a ve slabice fa, která sousedí s přízvučnou slabikou; to ukazuje, že slabika an má vedlejší přízvuk.

la n t i f a š i s t a s I 68 71 41 70 68 74 II 78 80 39 56 78 87 III 80 82 43 58 80 89 75 78 41 61 75 83

b) Slova cizího původu s předponou dis-, zejména když je hlavní slovní přízvuk od této předpony daleko, např.: ˈdisgregācija, ˈdisharmonija, ˈdisjunktỹvinis, ˈdiskredi- tūoti, ˈdiskriminācija, ˈdislokācija, ˈdisproporcija aj. Porovnáme-li délku obou samohlásek i ve slově ˈdisharmonija, vidíme, že první i, které je zároveň dále od hlavního

240

'd i sh a r m ò n i j a I 52 87 101 60 126 II 59 68 128 62 98 III 70 60 98 60 125 60 72 109 61 116

slabiku s přízvukem a v zavřené slabice, za druhým i, které se nachází v předposlední slabice, je kratší pouze o 1 msek. To ukazuje, že předpona dis- má vedlejší přízvuk.

Kromě slov cizího původu s předponami anti- a dis- mají slabý vedlejší přízvuk někdy také slova litevského původu s předponou san-, která mají alespoň tři slabiky bez započítání předpony a jejichž hlavní přízvuk je na poslední slabice slova, např.: 'sankertìnỹs.

Článek pojednal téměř všechny nejvýraznější typy slov litevského i cizího původu, která mají ve spisovném jazyce jeden nebo dva vedlejší přízvuky.

SLOVA SE DVĚMA A TŘEMI PŘÍZVUKY

В. ВАЙТКЯВИЧЮТЕ

Resumé

Každé samostatné slovo v litevském spisovném jazyce má obvykle jeden přízvuk. Složená slova utvořená ze dvou složek však mohou mít dva přízvuky a slova ze tří složek dokonce tři. Přítomnost jednoho nebo dvou vedlejších přízvuků, jak bylo zjištěno experimenty⁵, závisí na těchto podmínkách:

1) Která složka složeného slova má hlavní přízvuk. Jeden vedlejší přízvuk mívají obvykle složená slova ze dvou složek, jejichž hlavní přízvuk připadá na druhou složku, např.: 'baltauodegiáuti „chovat se lehkovážně“, a dva vedlejší přízvuky mívají složená slova ze tří složek, jejichž hlavní přízvuk připadá na poslední složku, např.: 'hidroa'l erodròmas „hydroletová plocha“. Složená slova, jejichž hlavní přízvuk je v první složce, mívají vedlejší přízvuk méně často, např.: dràpanpalaikė „prostý oděv“.

2) Kolik slabik mají složky složeného slova. Složená slova ze dvou složek mívají vedlejší přízvuk obvykle jen tehdy, jsou-li obě jejich složky nebo jedna z nich víceslabičné, např.: 'langliavande-nìnis „uhlovodíkový“. U složených slov ze tří složek tato podmínka není nutná, např.: 'astro'fotomètras „astrofotometr“.

3) Která slabika první nebo druhé složky má hlavní přízvuk. Je-li přízvuk na druhé složce složeného slova, čím dále od začátku této složky leží hlavní přízvuk, tím spíše lze očekávat vedlejší přízvuk v první složce, např.: 'pasikìškiakopùs-

⁵ Přítomnost či nepřítomnost vedlejších přízvuků byla zjišťována podle délky samohlásek, dvojhlásek a sonantních souhlásek na oscilogramu. Intenzitu přízvuku jsme nezkoumali.

16. Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai

241

táuti „sbírat zaječí zelí“. Když se hlavní přízvuk nachází na začátku první složky ve složeném slově ze dvou složek, připadá vedlejší přízvuk na druhou složku, např.: drabužpa'laikė „jednoduchý oděv“. Složené slovo ze tří složek má jeden nebo dokonce dva vedlejší přízvuky, když hlavní přízvuk připadá na třetí složku, např.: 'astro'fotomètrija „astrofotometrie“.

4) Jak se složky složeného slova vyčleňují z hlediska významu. Složené slovo ze dvou poměrně samostatných složek má jeden vedlejší přízvuk, např.: angliavandenìnis „uhlovodík“, a ze tří složek dva, např.: 'astro'fotaskòpija „astrofotoskopie“.

5) Nakolik první složka složeného slova zdůrazňuje nový význam celého slova, např.: 'ikikapitalistìnis „předkapitalistický“ (srov. kapita-listinis „kapitalistický“).

6) Styl a tempo řeči. Vedlejší přízvuk se někdy objevuje při pomalém tempu řeči, např.: atlapauodēgìs „člověk, který za sebou nezavírá dveře“, a při rychlém tempu chybí, např.: atlapauodēgìs.