JAZYKOVĚDNÉ POZNÁMKY

1. Litev. gaibjė

Litev. gaibjė „stádo“ LKŽ III 15 snad patří do téhož sémanticko-derivačního modelu „získat, nabýt, vzít“ → „(získaný, nabytý) majetek“ → „domácí zvířata (|| stádo)“ jako mnoho dalších názvů skotu (a jeho stád) v jiných jazycích¹. Odpovídajícím slovesem by mohlo být ap-giėbti (-ia) „obsáhnout, obejmout“ Mielagėnai (srov. dále také sémantický vývoj nu-, su-giėbti, -ia „něco vědět, mít tušení, umět“ Mielagėnai, Skirsnemunė)². Jejich příbuznými v germánských jazycích jsou zřejmě nor. dial. keiva „levá ruka“, keiv „křivý, zkroucený“ (ie. *geibh-). Ze stejného kořene, jen bez formantu, jsou patrně i litev. į-gyti (-gyja) „získat, opatřit si“, nu-gyti (-gyja) „získat“ LKŽ III 357–8.

Skutečnost, že gaibjė „stádo“ bylo nejspíše živým slovem litevských nářečí, nikoli výmyslem (byť užívaným jen v úzkém rozsahu), dokládá už jeho zaznamenání ve starých pruskolitevských slovnících: Gaibje, ės (kaip Gauje, ės)³. Je zcela zřejmé, že je zde zapsáno tak, jak se vyslovovalo, tj. gaibjė, gaibjės, gaibjei atd. (jako gauje, gaujės, gaujei atd.). gaibjė (stejně jako gaujė, srov. gaujė Kretinga) tedy přešlo ke kmeni na ė v důsledku neutralizace rozdílu mezi kmeny na ǽ a ē po palatálních souhláskách, která je příznačná pro nejedno západolitevské nářečí⁴. Z toho plyne, že toto slovo ve skutečnosti náleží ke kmeni na ǽ (tj. gaibja < *gaibjā), v němž se vyskytují i slova s kolektivním významem (např. gaujā).

2. Baltské *galvā

Sémantická souvislost baltského názvu hlavy *galvā s balt. *gala(n) „konec“, která se opakuje i v jiných ie. a neie. jazycích⁵, je poměrně zřejmá. Méně jasný je derivační vztah těchto slov (koncové -ā, prvek -v-, dlouhá samohláska kořene, resp. akút).

Lze se domnívat, že v prasbaltských dialektech byl název hlavy substantivem ženského rodu u-kmenu (nebo ū-kmenu) *galus (nebo *galūs), jako tomu často bývá u názvů částí těla v jiných ie. jazycích (srov. fem. lat. manus „ruka“, got. handus „t. j.“, ř. γένυς „čelist“, stind. bhruḥ „obočí“). O existenci u-kmenového slova *galu- „konec, vrchol, hlava“ vedle o-kmenového *gala(n) „konec“ v prasbaltských dialektech lze usuzovat na základě předložky galū a četných složenin (galūardis, galūdaržė, galūdienis, galūdirvis, galūgalvis, galūkai-mė aj.⁶), jejichž první složka galū- je zřejmě čistým u-kmenem. Pro tento kmen bylo příznačné, že v paradigmatu substantiv ženského rodu, zejména v tvarech nepřímých pádů, se vedle *-eu- / -ou- objevoval také ablautový stupeň koncovky kmene *-ue- / -uo-; srov. např. stind. gen., abl. sg. dhenoḥ, dhenvāḥ, dat. sing. dhenāve, dhenvāi aj. (nom. sg. fem. dhenūḥ „kráva“). To, že posledně uvedeného

¹ Этимология 1971, Москва, 1973, p. 281 tt.

² LKŽ III 286.

³ Podrobněji viz A. Sabaliauskas, Iš baltų kalbų gyvulininkystės terminologijos istorijos, LKK XII 18.

⁴ Plg. J. Gerullis ir Chr. Stangas, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933, p. 31.

⁵ В. Н. Чекман, Балтийское и славянское *galvā, — III Sąjunginė baltų kalbotyros konferencija. Pranešimų tezės, Vilnius, 1975, p. 154–5; srov. také „Baltistica“, VI, 1970, p. 47–8.

⁶ LKŽ III 72 tt.

207

že flexe typu u (nebo ū) kmene existovala i v protobaltských dialektech, dokládají takové infinitivy pruského jazyka jako dātwei „dát“, girtwei „chválit“ atd.⁷ S ústupem ženského u-kmene (a také ū-kmene) v baltských jazycích bylo převedení ženského substantiva *galus (nebo *galūs) ke kmeni ā nejjednodušší cestou, protože názvy ostatních částí těla měly rovněž kmen ā (srov. rankà, rùoka, rancko, nagà, pr. nage „noha“, slov. noga, kója, kàja atd.) a existovaly formy u-kmene typu *galua- / *galue-, které se staly základem generalizace.

Během tematizace opozice mezi základovým slovem a derivátem zřejmě způsobila také to, že samohláska v kořeni odvozeného slova byla prodloužena (*galu- / *galua- / *galue- → *gā-luā) (nebo, pokud k tomu došlo až po vzniku intonací, získal jeho kořen akut) a že bylo zařazeno k mobilnímu paradigmatu.

Protože se v slovanských jazycích nedochovala ani substantiva ženského rodu s kmenem u, lze si představit, že k podobnému procesu došlo také v praslovanských dialektech.

3. Pr. — karkis

Druhou část pruského složeného slova birga-karkis „kelle (ein grösserer Schöpflöffel, naběračka, naběrák)“, -karkis, není třeba opravovat ani na *karikis⁸, ani na *kartis⁹, protože v litevštině by mu mohlo odpovídat kárka „hlezenní kost prasete či ovce, ohbí nohy; noha od kolena ke stehnu; kost z kýty, za niž se kýta při uzení zavěšuje; hlezno zvířete“¹⁰. Obdobný sémantický vztah má například litevské káušas „dřevěná naběračka s krátkou rukojetí na nabírání krmiva, vody, zrna, mouky atd.; výčnělek zadních nohou v ohbí; pata, kotník“ (srov. kojų káušas Alsėdžiai) LKŽ V 445–6 (dále srov. krãjus „boky síta nebo řešeta, okraj, obruba; nárt nohy; část boty v místě nártu“; lotyšské puõds „der Topf; der Kessel“ puõdikis⁹ „ein Spann (nárt)“).

4. Pr. baytan

Pr. baytan „zeeb (Sieb, síto)“ opravuje V. Mažiulis na *saytan¹¹, aby je uvedl do příbuzenského vztahu s litevským sietas a lotyšským siēts. To je zcela možné, uvážíme-li časté pravopisné nepřesnosti, ba i chyby v pruských písemných památkách. Přesto bychom chtěli upozornit, že za prvé se kvůli fragmentárnosti textů v pruském jazyce zcela vytratila polysémie slova, příznačná pro živý jazyk, a za druhé základní význam slova často pochází z významu, který s jeho známým významem historicky nijak nesouvisí (srov. například významy litevského rėtis, rėtỹs „síto“, „koš, nůše“ (v K. Sirvydově slovníku) a „brnění“ a jejich příbuzná litevská slova rėtis, rėtis, rėtỹs „jizva po zahojené ráně; místo vyražené nožem, střep, odštěpek“, lotyšské rēta, rēte „die Narbe, Wunde“, rēsti, reñta, retēti, -ēja „řídnout; stávat se volnějším, s mezerami …“, rēsti, rēta, -ē, retēti, -ēja „sílit při hojení; růst při hojení; řídnout, tvořit hrbolky“¹²). Možná tedy i pr. baytan „síto, řešeto“ stejně jako pr. -karkis představuje sémantický řetězec, kte-

⁷ Plg. V. Mažiulis, Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai, Vilnius, 1970, p. 272 tt.

⁸ J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, p. 151.

⁹ V. Mažiulis, Prūsų etimologijos, „Baltistica“, XI, 1975, p. 84.

¹⁰ O něm dále viz E. Fraenkel, LEW 222.

¹¹ V. Mažiulis, op. cit., s. 85.

¹² E. Fraenkel, LEW 724–5.

208

Konec řady by odpovídal lotyšskému biete „ein Kalk-, Lehmschlägel“ ME I 306. Poměr vokalismu jeho kořene by byl takový jako například u pr. playnis: litev. plienas, lotyš. pliens, přičemž spojovací sémantický článek by snad tvořilo lotyš. bite „der Proviantsack, die Speisepaudel“ ib. 304 (dále srov. slovesa bit „schieben“, bi-d-id „schieben, rücken, schiebend stossen“).

S. KARALIŪNAS

K INTERPRETACI FONETICKÝCH PÁRŮ

1. Ekvivalenty ie, uo v litevském spisovném jazyce v nářečí dünininků

Skutečnost, že již v 16. století se v nářečích dünininků ve výslovnosti slily i˙ ~ y a i˙ ~ ie, dobře dokládají údaje ze slovníku J. Sprogise¹. Místní názvy z oblasti dünininků zapsané rusky se zde vedle žemaitských podob s u (=žem. i˙, spis. ie) často uvádějí také s e, ie (=spis. ie), např.: Сетова (s. 289), Ситова (s. 290) „řeka spojující jezera Paršėžeris a Lūkstas“; Скабя пиева (s. 290) (okres Pavandenė), Кявлес пивас мишкас (s. 159) (okres Karšuva), Жардинветис (s. 112) „pole v okrese Kražiai“, Жардинвиты (s. 112) „pole v okrese Karšuva“ a mnoho dalších. Podoby s e, ie (=spis. ie) jsou nejspíše výsledkem jejich přizpůsobení aukštaitštině. Že tomu tak skutečně patrně je, dokládají hyperkorektní podoby místních názvů v tomto slovníku, tj. zápis e (=ie) namísto i˙ ~ y, např.: Ежня (s. 108) = Ėžnė „řeka v okrese Karšuva“ vedle Поижни (s. 246) = Payžnys „panství v okrese Karšuva“; Пекойти (s. 225) = Pykaičiai „panství v okrese Pajūris“ vedle Пикойти (tamtéž) atd. Z toho vyplývá, že už v 16. století nemohli mluvčí nářečí dünininků rozlišovat spisovné y a ie (ani ū a uo), které v těchto nářečích splynuly.

První zmínky o reflexech dvojhlásek ie, uo jako į, ū v žemaitských nářečích nacházíme již v gramatice litevského jazyka A. Schleichera². Později toto tvrzení upřesnil a podrobně rozvedl J. Juška³. Výslovně je potvrzují také práce všech jazykovědců, kteří zkoumali žemaitská nářečí dünininků – K. Jauniuse, A. Salise, J. Gerullise, P. Jonikase, V. Grinaveckise, Z. Zinkevičiuse, A. Balašaitise, V. Vitkauskase a dalších – i poměrně kvalifikované zápisy textů z těchto nářečí v publikaci „Lietuvių kalbos tarmės“⁴. Jazykovědec A. Girdenis však toto splynutí neuznává. V článku „Co mají dünininkové místo spisovného ie, uo“⁵ se snaží ověřit, zda „ekvivalenty ie, uo ve spisovné litevštině v žemaitském nářečí dünininků jsou dlouhé monoftongy į, ū, nelišící se od dlouhých į, ū = y, ū“ (s. 143). K tomuto účelu byly podle slov autora článku vybrány „dvojice slov, které se ve spisovném jazyce a aukštaitských nářečích liší pouze opozicemi ie: i, uo: ū: grūodas: grūdas, kuodas: kūdas ‚hubený‘, liėti:

¹ Viz Географический словарь древней жомойтской земли XVI столетия, Составленный Иваном Яковлевичем Спрогисом, Вильна, 1888, 363 стр.

² Žr. Handbuch der litauischen Sprache von August Schleicher, I, Grammatik, Prag, 1856, p. 5.

³ Viz Jon’s Juszka, Kalbos lėtuviško ležuvo’oir lėtuviškas statrazimas arba ortografija, Peterburge, 1861, s. 12, 14.

⁴ Viz LKT, s. 93–129.

⁵ Viz A. Girdenis, Ką turi dünininkai vietoj literatūrinės kalbos ie, uo, „Baltistica“ VI(2), 1970, s. 143–146.

14. Užs. Nr. 1026

209