GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978)

V. VITKAUSKAS

REFLEXIVNÍ SLOVESA TYPU „[P] + [s] + V + s“ VE VÝCHODNÍCH ŽEMAITSKÝCH NÁŘEČÍCH

V lingvistice je již dlouho známo, že umístění reflexivního sufixu u reflexivních sloves v litevštině (i lotyštině) značně kolísá a že slovo někdy obsahuje dokonce několik reflexivních sufixů. Během několika desetiletí sběru těchto reflexivních sloves v žemaitských nářečích byla nalezena řada nových skutečností. Zde se je pokoušíme roztřídit podle významu a stanovit případy výskytu několika sufixů nebo přesunu jednoho z nich ze středu slova na konec. Cílem je ukázat kolísání, jemné odstíny užití i zánik některých tvarů či jejich častější užívání.

I. Ve východních žemaitských nářečích se utvořil typ reflexivních sloves příznačný pouze pro ně, jímž se obvykle vyjadřuje zobecněný děj (Якучене 1968: 10). Severní žemaitská (doninická) nářečí v okolí Papilė, Akmenė, Vegerių, Klikolių, Tryškių, Eigirdžių, Raudėnų, Kaunatavy, Ubiškės, Viešvėnů, Janapolė aj. a jižní Žemaité (dūniníci) v okolí Kuršėnů, Šaukėnů, Užventisu, Vidsodisu, Varpėtenů, Vaiguvy, Pavendenė, Varnių, Karklėnů aj. užívají sloves typu „[P]+V+s“, chtějí-li nějakou věc charakterizovat důrazně či zobecňujícím způsobem. (1) a tā·p | a tā·p mirė·s | kuo čė kįntietį nerū·kuos (Krš, Rūdėnų k.); (2) kā·p važiuojė·s | pri.mietuos tuo šeina (Rdn); (3) kad á.udā·s lė.nc | tuo.ke·t.taisa nerei.k (Užv, Šunikių k.); (4) kū·n žeñuos | žėnuos | pasā·kuos (Pvn, Šlapgirės k.); (5) jaunė·sne bovuos | ženuojios (Viekšniai, Žaduvenų k.); (6) dabā· bapėges | veškō·n galė·s ženuotė (Žn); (7) kuōdiel tā·p siedās be dā·rba | uo darbū· gal·bes (Krš); (8) kī·k nutėi.sė·s | tī·k gā·usė·s (Krš); (9) užiedās kuo į rā·ugiejė·s (Krš); (10) kuol priprasė·s pri nau.je kā·tila „jídlu nové hospodyně“ | tri·sė·s (Krš); (11) tōrė·s dabā·r pī·na (Pvn); (12) dė.rbūos dė.rbūos par vė·sa omžė·lė e prisidė·rbūos (Varn); (13) rāstu·s kuoks pamā·uoms nūmūks | pirkṭu·s (Krš); (14) ka torietomė·s | šlūgtomė·s laukūo tiuoķei šlamā· (Rdn, Girininkų k.); (15) negėrbū·s darbā· tā·p lė·ngvė· | nemamī·k (Trš); (16) je torie·s | dōusė·s (Pp) atd.

Množství takových příkladů, které lze zaslechnout ve východních žemaitských nářečích, a jejich nedávná zmínka v lingvistice (Якучене 1968: 10; LKT 95, 97 aj.) nás vedou k tomu, abychom se na užívání, tvoření a význam těchto reflexivních sloves podívali podrobněji.

Bezpodmětné užívání těchto reflexivních sloves je poměrně zřejmé (srov. LKG II 211–212). Bezpodmětně se užívá pouze třetí osoba (ve všech časech a způsobech). Tato slovesa mají navíc zobecňující význam. Například tvar třetí osoby slovesa v první větě mirė·s zde vyjadřuje nevyhnutelnost děje a nejlépe odpovídá tvaru druhé osoby v aukštaitském rčení (ať tak či onak) zemřeš. Zde lze tušit jakéhosi zobecněného činitele, např. (2) važiuojė·s… — pri.mietuos || jedeš… — přiházíš, (3) á.udā·s lė.nc || tká se len; (4) žeñuos… — pasā·

¹ Apie sangražinių veiksmažodžių galūnes šiose šnektose žr. Z. Zinkevičius 1966: 335–344, 361–362; apie tariamosios nuosakos 3 asm. žr. Vitkauskas 1976a: 6; apie nukeltinio kirčio atsiradimą sangražinių veiksmažodžių galūnėse žr. V. Vitkauskas 1960: 67–68; V. Grinaveckis 1972: 69, 72–73.

171

kūos || ví… — řekneš; (5) bovuos — žėniõjos || byl jsi — věděl jsi; (6) galė’s || můžeš; (14) toriẽtomė’s — šlūotome’s || měli bychom — zametali bychom atd. Aukštaitští mluvčí nářečí, chtějí-li vyjádřit děj odtržený od činitele, zde navíc vkládají nějaké oslovení (řečnické), obvykle slovo člověk: Dřeš a dřeš, člověče, a konce to nemá (LKG III 743 — Ds); pracuješ a pracuješ, člověče, a nic si nevyděláš (Jd, Mišiūnų k.), srov. žemaitský „protějšek“ dė.rba’s dė.rba’s ir oṣedė.rba’s šė.šes lė.ntas (Trš).

Významově mají tato reflexivní slovesa zřejmě něco společného s odpovídajícími složenými tvary minulého času trpného rodu (srov. áudõ’s lėnc — tká se len). Pro žemaitské tvary je však příznačnější zobecnění, důrazné konstatování, poněkud odtržené od činitele. Nepochopení tohoto významového odstínu někdy vedlo badatele (včetně autora tohoto článku) k domněnce, že jde o pasivum (P. Jonikas 1939: 66; LKT 1970: 95), podobné pasivu v ruštině, které se vyjadřuje reflexivními slovesnými tvary. Ruská reflexivní slovesa se svým významem blíží spíše reflexivním slovesům v litevštině s významem dějového stavu, která se užívají patrně na celém území litevského jazyka; srov. věty z těchto nářečí: dvìli.n.kes „povlaky na postele“ suñ.ke’ plá.nas (Krš), skėñ.s ōugas sō žėvė (Rdn), i. tūn pli.ta gė.rā pėilis galō.ndā’s (Kaunatava) atd. Obvykle je od dříve probíraných tvarů odlišuje to, že nevyjadřují zobecnění děje. Lze se pouze domnívat, že právě reflexivní slovesa s významem dějového stavu mohla být základem pro vznik a užívání reflexivních sloves se zobecňujícím významem. Protože se v těchto nářečích v zásadě užívají reflexivní slovesa typu „P + + s + V“, jež jsou charakteristická pro spisovný jazyk,² musí mít u reflexivních tvarů se zobecňujícím významem sufix -s nevyhnutelně postavení na konci slova.

a) Nereflexivní slovesa užitá v zobecňujícím významu dostávají jeden reflexivní sufix na konci (model P + V + s)

(1) paiėse’s | pasidėse’s ir nuvai.se’s (Krš); (2) pasieda’s į prė’n tas dūšuli’s (Varn); (3) išėi.se’s par lėtū, suslāpė.se’s (Krš); (4) še’nc dā.kc „staroušek“ | jōu pavā.rkstā’s (Ub); (5) pavā.rkstā’s er acesiedā’s (Pp); (6) pėlė.ngvā rā.kta pasōkė.niejė’s | pasōkė.niejė’s er adā.rōs (Trš); (7) vai.stu parvėžies | pageriejus (Krš); (8) prisiesė’s pū.pu | ėšvė.rsė’s kūošes (Kaunatava); (9) ė pā.tis pavā.gles | ė rublieli pā.jiemes (Eig); (10) jaunì.stuo prisūn.tā’s | tuo pruōta niẽr (Krš); (11) jū.ka prī-kretā’s puo švėta (Pvn); (12) rė’nkō.ni ta sōjiedā’s kūoke ūuga | ta sōjiedā’s (Rdn); (13) pė.rā ė.lga čiesa (Pp); (14) nėšėt lėižu.vis | ė paklā.ušas nereikė.nt (Rdn); (15) kā.(p) pasė.nctā’s | nebė.tmenā’s (Vidsodis); (16) par tēik lā.ika pa-mė.ršōs (Žr); (17) suvi.nuosė’s | uždėse’s un viršaus džiėkis ir užrišes (Krš); (18) kā.p užmin.gā’s į perkūnėjes nejūn.tā’s (Krš, Dirvonenai); (19) ka padarītōmė’s tā.p | bū.to dėdė.lė gerā (Všv); (20) jė.žlī.nuotī’s | vėsė šuoktū.ės džauksma (Vieks-naliai, Žaduvenų k.) atd.

Jednotlivé příklady takových tvarů byly zaznamenány i dále na západ od této oblasti a jsou známy dokonce ze starších písemných pramenů. Např.: daugiesu daug kęn ir nudirbus (M. Valanč ŽW 103); uo dėivė keik tūn mē.tu pā.rle.dūos (Jdr); pavā.rkstā’s še’nc grė.tā (Jdr); muša vios kūoki pā.ukšti | t’k tuos [medžiojimo] gerūoves bō.va (Šv); par tris vā.karus e pa-dė.rpses Ms; je dėdėlė nuories | atė.šes Ms; padā.rous kā.p | ė negerā Vvr; srov. také větu zaznamenanou M. Untuliem v Šatė v roce 1943: Mūsa darbā kojoms nuspardomi, nepavargstas; navíc je v LKŽ IV 158 další věta z nářečí Šačiai: Išginus bandą iš visos (= celý den), praalkstas. Uvedená reflexivní slovesa jsou v západních žemaitských nářečích a menších nářečních oblastech velmi vzácná; srov. několik již zmíněných příkladů z nářečí Pagramantis a výpověď zaznamenanou roku 1965 u Girdžiskė (okres Šilalė): pasė.nstas | kas iš tuo škrā.bala biė (Póžerės k.). Toto rozptýlené rozšíření jevu bez izoglosy může ukazovat i na jeho někdejší větší areál, avšak z různých důvodů užívání takových reflexivních sloves v západních nářečích jižních i severních Žemaitů ustoupilo.

² Výjimku tvoří odvozeniny s částicemi te-, be-, ne-, v nichž se částice s(i) obvykle vyslovuje na konci; viz Z. Zinkevičius 1966: 334.

172

b) Sloveso získává dvě zvratné částice (model „P+s+V+s“), když se zobecňující význam přenáší na zvratné sloveso podle původu. Např.: (1) su-siverš [spragalgėlei] nebi-pakulsė's (Krš); (2) prasistūmsė's ži:ma šė:p tā:p su_tum pāletūku (Krš); (3) ri:meti kad acėkela:s | tā:p viešė | gražė | tā:p kvėp (Eig); (4) pašė.dedā's kā:rtā's er osemė-rštā's (Trš); (5) šo žmuoni:ms pašėsnekėtę sosėti:n-kā's (Kaunatavā); (6) kuokė čė sveikata | pasival.kubė's nuo trioba | į gerā (Krš; LKŽ III 67); (7) vaivori:nūsi nu gai.lu apsigerā's (Krš); (8) vi.ns kita pasilākukā's į nesusipi:kstā's (Šauk); (9) bātu didelė gerā | ka susima:l.tus (Krš) atd.

V těchto příkladech je jasně patrné zobecnění, odklon od děje a shoda tvarů s hornolitevskou konstrukcí se slovesem ve druhé osobě jednotného čísla. Srov.: (1) susi-veršės... — nebi-pakūlsė's || susiverš — nebepakūlsi; (2) prasistūmsė's || prasistūmsi [člověk]; (3) ri:meti acėkela:s || ráno vstaneš atd. a tak dále. Výpovědi zde mají jednoznačně neosobní význam.

Takové případy užití se vyskytují také západně od zkoumaných nářečí. Např.: kā:rc pašėšlūrnejęs | kā:p kā:lna nāgė:l (Šv); sosė.sokas er esenėšuojes (Jdr) aj. Někdy je lze zaslechnout i v sousedních západních hornolitevských nářečích³: tām kārtui prasistūmes | ir gerā (Sk); us pinigus tai nusiperkas (Žg).

II. Východní žemaitská nářečí však užívají mnoho zvratných sloves derivačního typu „P+s+V+s“, která nemají zobecňující význam.

a) Velká skupina zvratných sloves má dvě zvratné částice tehdy, když se chce zvlášť zdůraznit nějaký vykonaný děj, např.: išsijemė ons ton plū:nēksna | žūr.t | žūr (Varn); šeimė:t ons sošėmėties dė.rptė (Pp); nu:sėvėdies į sklė:pā.blu pė:rktė (Vidsodis); pasėriemēs on ro:nkę u nasosėdžėties (Pvn); nu brūolu acėskī-ries ir išsistāties (Vārputėnai); kas sāva išižadā's | tas ne žmuogus (Krš) aj. V těchto případech už zvratné tvary nemají neosobní význam. Proto mohou mít dvě zvratné částice i tvary jiných osob a infinitivy, např.: vākara's susimėsmuos pušīnėti | paju:kūti | negė:rsma lū:b (Šauk); pu:n.čekums vīlnu prasivėrpu's | nuo tā:p kita nieka (Krš); ar fiėse pac eševe:rd's | a valgė:kliuo mi:nti (Rdn); nuoru ūgu prasivīrti's (Krš); a velniu nuori | ka usikabinėji:s visa lai.kā (Krš). Srov. také větu ze západních žemaitských nářečí: sosemālsi's | esevė.rsī's (Vn) aj. Tento jev je v řeči mladších mluvčích nářečí (35—50 let) dokonce častější než u starších či nejstarších. Zde jsou dva příznačné rozhovory: a) a tas būva vielė:k užvil.kis (75letá žena) || jė:m ir užvilkā's | nuo tā:p ānuo „berno“ neniōru (25letá dívka) (Vārputėnai); b) šnekīniejėmuos | ka dau:k su mā:šinums užimās (70letá žena) || užimūšā's dau:g | nuo ar bėje | lėk su vieje's (35letá žena, dcera) (Krš). Častější užívání v současnosti možná ukazuje na šíření tohoto jevu. Ať tak či onak, zvratná částice zde pouze poněkud zesiluje a zdůrazňuje děj.

b) Dvě zvratné částice mají poměrně často zvratná slovesa s inherentním významem. Např.: esetārā's kas | nuors pašėsk (Rdn); tīrpi tā:rukus | prisirū: kies truobā (Dirvōnėnai); šeimė:t tā:p gė:rs pašā:rs sošėvėžės (Vgr); on dojė:nes vē:rd | ne pū:c ese pāišuos | ne pāc nu:sepāišuos (Pvn); gālo apruodi.tė | kas pase dā:ries (Vidsodis); pšė.nėšies juomārks „všichni jarmarečníci se velmi rozzlobili“ | vėšė pašō.ta dōutė (Ub); pšė.plakies žē:me | blūoks li:tōs (Vidsodis) aj. V tomto případě není vůbec cítit ani zvláštní zdůraznění. Zvratná částice se zde patrně formálně připojuje podle modelu „P+s+V+s“, který měl motivovaný smysl u sloves se zobecňujícím významem popsaných výše, zatímco zde lze jen stěží rozeznat nějakou rozlišovací funkci. Mladší mluvčí nářečí i zde užívají dvě zvratné částice častěji než starší. To může ukazovat na pozdější šíření tohoto jevu, nebo dokonce na jeho vznik podle určitého vzoru. Obecně se nějaký jazykový jev či dokonce jednotka někdy snaží pronikat do jiných či podobných jazykových jevů. Východní žemaitská nářečí, která slábnou, přibližují se západním hornolitevským nářečím a ztrácejí některé své specifické rysy, někdy rozšiřují jeden svůj jev i bez motivovaného významu, čímž jakoby aktivují svou životaschopnost; srov. obdobný zánikající jev v téže

³ Informace A. Jonait y tė.

173

že v týchž nářečích podstatná jména pronikají z kmene i do kmene e (Vitkauskas 1976 b: 80–2)⁴, a také nově a široce užívanou příponu -ikė k tvoření příjmení dívek⁵. Takové jevy mají pravděpodobně všechna naše současná nářečí; jejich zkoumání je velmi důležité, a proto je zde poněkud podrobněji pojednáno o šířícím se, zdánlivě nemotivovaném či jen málo motivovaném výskytu dvou zvratných částic u zvratných sloves s inherentním významem.

Popsaný jev souvisí obecně s kolísáním místa zvratné částice v baltských jazycích⁶. Když některá baltská nářečí začala tvořit zvratná slovesa s předponou podle modelu „P + V + s“ (střední lotyšská nářečí a současný spisovný jazyk, dříve střední litevská nářečí, jak dokládají spisy M. Daukši, a možná i žemaitská nářečí), vznikly podmínky pro různou interpretaci a nové využití existujícího (nebo získaného) derivačního sklonu. Proto se začala různit i stavba zvratných sloves a vznikly podmínky pro rozlišování významů⁷. Západní žemaitská nářečí zde vytvořila tranzitivní slovesa (srov. rozdíl mezi pasemė•stė „zahynout, zmizet“ a pamėštėis [pim.ngus] (Krt), pasėnė•rte i• vọ.ṇḍeni a panė•rtėis vã•ka i• ọ.pe (Krt) atd.). Model zvratných sloves „P+V+s“ (stejně jako u sloves bez předpony „V+s“) byl na východě Žemaitie svébytně přizpůsoben zvláště významu sloves — zobecnění —, ačkoli i zde se někdy vyskytují tvary modelu „P+V+s“ bez zobecňujícího významu, charakteristické pro západní nářečí: pamė•skis vã•ka on ė•žės ė prū•ni•k (Pvn), tēvi ešmėšės ež dė•rba oš ti.ngiejema (Všv), a zvláště častý tvar pasū•skis (Pvn, Varn, Všv, Lk, Ub, Kaunatava), pasūškis (Krš), jímž se vyjadřuje závěr nebo navázání: pasū•skis | tiek ōudega ōžvė•rtes (Janāpolė – Viržuvėnai), pasūškės | ri•škė•s | tava valė (Krš) aj. Uvedené modely „P+V+s“ a „P+s+V+s“ se dále uplatnily při zdůrazňování vykonaného děje a zřejmě později i při tvoření sloves označujících samovolný děj. Sklon baltských nářečí užívat jeden a tentýž model zvratných sloves s předponou i bez ní (Й. Казлаускас 1966: 145), jak ukazují zde uvedené údaje, nářečí využívají k rozlišování významů slov. V současnosti se pod vlivem různých analogií či dokonce sociálních faktorů nářeční model zvratných sloves s předponou šíří i bez jakékoli jasnější motivace.

LITERATŪRA

Aleksandravičius J. Kretingos tarmės veiksmažodis. – „Vilniaus valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai“, 1959, t. VIII. Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīga, 1951. Grinaveckis V. Žemaičių tarmių istorija. V., 1972. Jonikas P. Pagramančio tarmė. K., 1939. Kardelytė J. Gervėčių tarmė. V., 1975. Rudzīte M. Latviešu dialektoloģija. Rīga, 1964. Vitkauskas V. Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė. – „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III. Vitkauskas V. Šiaurės rytų dunininkų šnektų žodynas. V., 1976 a. Vitkauskas V. Į kamieno veržimasis į e kamieną. – „Kalbotyra“, 1976 b, t. XXVII(1). Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966. Казлаускас И. О месте возвратной морфемы и ее ударения в литовском языке. – „Baltistica“, 1966, t. I. Якулене А. История возвратных глаголов в литовском и других балтийских языках (автореферат канд. диссертации). В., 1968.

⁴ Apie latvių šnektų analogišką reiškinį žr. M. Rudzīte 1964: 337–9.

⁵ Bemaž iki 1940 metų šios priesagos dariniai turėjo niekinamąją reikšmę, o dabar to nebesuvokiama.

⁶ Apie sangrąžinių veiksmažodžių darybos istoriją žr. J. Endzelīns 1951: 908–16; Казлаускас И. 1966: 143–9.

⁷ Apie sangrąžinių veiksmažodžių darybą tarmėse išsamiau žr. Z. Zinkevičius 1966: 333–4; plg. dar J. Kardelytė 1975: 78–80. Vakarų žemaičių sangrąžiniai veiksmažodžiai nagrinėjami J. Aleksandravičiaus (J. Aleksandravičius 1959: 108–118).

174

В. ВИТКАУСКАС

ВОЗВРАТНЫЕ ГЛАГОЛЫ ТИПА „[P]+[s]+V+s“ В ВОСТОЧНО-ЖЕМАЙТСКИХ ГОВОРАХ

Резюме

В диалектах балтийских языков у возвратной частицы нет постоянного места. В восточно-жемайтских говорах имеются модели возвратных глаголов „V+s“ для выражения обобщенного, несколько отдаленного от субъекта действия: kuòdiél tã:p siedá:s be dárba (Куршенай) „почему так хочется сидеть без работы“; tòre:s dàbàr pi'na (Павандене) „имеется теперь молоко“.

В этом случае возвратная частица приставочных глаголов не переносится в середину (модель „P+V+s“): jauni'stuo prišùn.tá:s | tuõ pruõta niër (Куршенай) „в молодости перебесится, ума-то нет“; prisiesé:s pù.pu | éšvė.rsé:s küõses (Каунава, Тяльшяйский р-он) „бывало, насеешь бобов, наваришь каши“.

Могут быть и две возвратные частицы (модель „P+s+V+s“), напр.: pasè.dedá:s kãr-tã:s er òžmė'rštá:s (Тришкяй) „положит(ся) иногда и забывается“: vi'nc kìta pasilá'uká:s ìr nesù-sìpi'kstá:s (Шаукенай) „один другого дождутся и не ссорятся“. Безличное значение этих оборотов не вызывает сомнения.

Иногда две возвратные частицы употребляются и для других целей: а) для подчеркивания и более яркого выражения совершенного действия: pasèriemés on rò'nku er nasosėdaužės (Павандене) „на руки уперся и не ударился“; в) для выражения произвольного действия: šėimė't tã'p gė'rs pašà'rs sošėvėžies (Вягяряй) „в этом году такие хорошие корма были свезены“.

В этих случаях количество образований с двумя возвратными частицами возрастает в речи младших представителей говора — это явление даже расширяется. Его истоки следует искать в склонности балтийских диалектов обобщить употребление частицы -si возвратных глаголов в конце слова, т.е. создать один словообразовательный тип для всех возвратных глаголов. В восточно-жемайтских говорах эта тенденция используется для различения значений.

V. VITKAUSKAS

REFLEXIVE VERBS OF THE “[P]+[s]+V+s“ TYPE IN EASTERN DIALECTS OF ŽEMAČIAI

Summary

In the dialects of Baltic languages the place of the reflexive particle often varies. Eastern dialects of Žemaičiai have formed the ”V+s“ model to express the action which is generalized and slightly abstract: kuòdiél tã:p siedá:s be dárba (Kuršėnai) (why does one feel like sitting), tòre:s dàbà'r pi'na (Pãvandėnė) (there is much milk now). In that case the reflexive particle of verbs with a prefix is not drawn into the middle of the word (the ”P+V+s“ model): jauni'stuo prišùn.tá:s | tuõ pruõta niër (Kuršėnai) (one sows one’s wild oats when young, no common sense at all), prisiesé's pù.pu | éšvė.rsé's küõses (Kaunatava) (he who sows beans cooks porridge), etc. Here there can be two reflexive particles (the ”P+s+V+s“ model), e.g.: pasè.dedá:s kãr-tã:s er ošemė'rštá:s (Tryškiai) (one puts something somewhere and forgets), vi'nc kìta pasilá'uká:s ìr nesù-sìpi'kstá's (Šaukėnai) (one waits for the other and doesn’t get angry). Here the usage is definitely impersonal.

Sometimes two reflexive particles are used for other purposes: a) to emphasize an accomplished action: pasèriemés on rò'nku er nasošėdaužės (Pãvandėnė) (one leans upon one’s hand and doesn’t hurt oneself), kas sàva išžádė's | tas ne žmùogus (Kuršėnai) (he who renounces ones own blood is not a man); b) to express a spontaneous action which goes on by itself: šėimė't tã'p gė'rs pašà'rs sošėvėžies (Vegėriai) (this year such a good forage was brought together). In these cases the number of combinations with two reflexive particles increases in the speech of representatives of the younger generation — the fact tends to spread.

The roots of this phenomenon lie in the tendency of Baltic dialects to generalize the reflexive particle -si in the end, to form one type of building for all reflexive verbs. Eastern dialects of Žemaičiai have used this tendency for specific ends — to distinguish the meanings of words.