LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988)

LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS

ANNA ROMANČUK

PŘÍJMENÍ V PODMÍNKÁCH MNOHOJAZYČNOSTI

(Na materiálu nářečí obce Gervjaty a jejího okolí)

Okolí obce Gervjaty (Ostrovecký okres Grodenské oblasti BSSR) představuje v jazykovém ohledu v současnosti složitý a zajímavý obraz. Na území Gervjatského selsovětu se nachází litevsky mluvící „gervjatský ostrov“, který tvoří 18 kompaktně rozmístěných vesnic včetně obce Gervjaty, a také vesnice s polským obyvatelstvem. Běloruština plní v celém Gervjatském selsovětu interdialektovou funkci. V poslední době v souvislosti s rozvojem informačních médií vzrostla úloha ruštiny, v níž se převážně vyučuje ve školách. Ruština je navíc (alespoň v písemné podobě) jazykem správy – v ní se vedou a sepisují různé dokumenty, výkazy atd.

Status nářečí, která fungují v okolí obce Gervjaty, byl v obecných rysech popsán J. Kardjaliteovou (1975, s. 5—8) a T. M. Sudnikovou (1975, s. 3—10). Zvláštnost současné sociolingvistické situace zde spočívá v tom, že status a funkce těchto nářečí se u různých věkových skupin liší, tj. vzájemný poměr interagujících nářečí netvoří jednotný systém pro všechny obyvatele oblasti. Podrobnému popisu sociolingvistické situace v této oblasti bude věnována samostatná studie; nyní upozorníme pouze na její rysy a zvláštnosti důležité pro cíle této práce.

Litevské nářečí si v současnosti plně zachovává pouze starší generace. Řeč mladých Litevců je už buď ochuzeným jazykem s četnými výpůjčkami z místní běloruštiny, používaným v každodenním hovoru, nebo značně spisovnou podobou jazyka. Existuje však několik vesnic, kde je litevské nářečí až dosud převládající nejen v rodinách, ale i v každodenní komunikaci uvnitř vesnice (mluví se jím v práci i na ulici); ve třech školách jsou dvě hodiny litevštiny týdně (běloruským žákům se v té době vyučuje jejich mateřská běloruština). V gervjatském kostele se bohoslužby konají v litevštině a polštině.

Polština na území Gervjatského selsovětu netvoří souvislou oblast. Tato zvláštnost je charakteristická pro „vilenskou polštinu“ obecně (Čekman, 1982). V současnosti lze o rozšíření polštiny ve zkoumané oblasti hovořit pouze tehdy, máme-li na mysli starší generaci

55

(starší 50 let). Mladší obyvatelé při každodenní komunikaci z velké části používají běloruštinu a polštinu pouze při hovoru s rodiči.

Všichni místní Poláci jsou bilingvní; běloruština si u nich zachovala funkci interdialektu (viz: Turska, 1982, s. 27, 37) a také funkci jazyka ústní komunikace s místní správou.

Kromě výše zmíněných monografií J. Kardjaliteové a T. M. Sudnikové se zkoumané oblasti věnuje řada prací (Vidugiris, 1972, 1974; Grinavjackene, 1973; Lipskene, 1972 aj.), které se zabývají především skutečnostmi místního litevského nářečí.

Onomastika naší oblasti, zejména antroponymie, dosud nebyla předmětem zájmu badatelů. V monografii N. V. Birilla „Běloruská antroponymie“ (1966, 1969, 1982) není gervjatská oblast zahrnuta do seznamu zkoumaných lokalit (1982, s. 315), zatímco „Slovník litevských příjmení“ (1985) obsahuje příjmení rozšířená na území Litevské SSR (s. 13). Etymologické poznámky k některým litevským příjmením z okolí Gervjat obsahuje článek K. Eygminase (viz s. 67–72 tohoto vydání).

Fungování antroponymů v okolí Gervjat přitom poskytuje mnoho informací pro pochopení mechanismů vzniku nových podob příjmení v podmínkách bi- a polylingvismu a pro odhalení pravidel jejich soužití. Význam těchto skutečností pro pochopení specifik vzájemného působení kontaktních jazyků ukázali Z. Zinkevičius (1977) na materiálu antroponymie Vilniusu v 17. století a V. Maciejuskene (1981).

Cílem tohoto článku je předběžně prozkoumat hlavní způsoby přejímání litevských příjmení do slovanských jazyků a slovanských příjmení do litevštiny. Je třeba zdůraznit, že tyto procesy probíhají i v současnosti, tj. jde o živé procesy, které se týkají prakticky všech příjmení vyskytujících se dnes v naší oblasti; původní i nově vzniklé podoby přitom koexistují a liší se pouze oblastmi užívání – v běloruském, polském či litevském projevu nebo v oficiálním písemném či ústním projevu.

Hlavním zdrojem materiálu analyzovaného v článku byly domovní knihy (1985) Gervjatského selsovětu¹. Podoby příjmení zaznamenané v těchto dokumentech jsou jejich úředními podobami, které potvrzují totožnost podle pasů a matričních dokladů. Nářeční litevské, běloruské a polské podoby příjmení jsme zaznamenali přímo od obyvatel příslušných nářečních oblastí, jde tedy o podoby užívané v ústním hovoru. V tomto článku jsme analyzovali celkem přibližně 300 příjmení ve všech podobách, které se vyskytují na území Gervjatského selsovětu. Ekvivalenty gervjatských příjmení vyskytující se na území Litevské SSR a Běloruské SSR jsme převzali ze „Slovníku

¹ Upřímně děkujeme předsedkyni Gervjatského selsovětu L. A. Verbické za pomoc a podporu při sběru materiálu.

56

litevských příjmení“ (písmena A–K), od písmene L do Z – z kartotéky litevských příjmení Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR a z monografie N. V. Birilla „Běloruská antroponymie“.

Hlavní pozornost je v práci věnována výzkumu pravidel přejímání litevských příjmení do běloruštiny a polštiny a slovanských příjmení do litevštiny. Samostatná část je věnována specifikům tvoření úředních podob. Litevské a polské podoby příjmení jsou uváděny v latince, ve zjednodušeném přepisu, běloruské v běloruském písmu, úřední v ruské spisovné grafice (jsou označeny zkratkou оф.²).

1. Základní pravidla přejímání litevských příjmení do běloruštiny

Litevská příjmení místních obyvatel gervjatské oblasti přejímají do běloruštiny jak bilingvní Litevci a Poláci, tak i mluvčí výhradně běloruského nářečí. Pravidla adaptace se u obou skupin liší jen nepatrně.

Adaptace koncovek

Lit. n. -ė ~ bělor. n. -а: Kiukė ~ Ку́ка, Mock’ėlė ~ Маук’эла, Pūisė ~ Пу́иша; lit. n. -à ~ bělor. n. -а: Al’aksà ~ Ал’о́кса, Аргышка ~ Апру́шка, Barotkà ~ ~ Баро́тка, Blaškà ~ Бла́шка, Buc’kà ~ Бу́ц’ка, Driemà ~ Дре́ма, Gluskà ~ глу́ска, Jagelà ~ Яг’эла, Kalėdà ~ Кал’ада, Krajivà ~ Кару́ева, Karmadzà ~ Карма́за, Кис’кà ~ Ку́ц’ка, L’ap’esà ~ Л’ап’эша, Lapun’а ~ Лапу́н’а, Łyskà ~ Лы́ска, Lukšà ~ ~ Лу́кша, Mackelà ~ Мацк’эла, Magadz’а ~ Маґа́дз’а, Mažeikà ~ Мажэйка, M’aleškà ~ М’ал’эшка, Michnà ~ Мі́хна, Mockà ~ Ма́йка, Mužylà ~ Мужы́ла, Pagadà ~ Пагу́да, Pamec’kà ~ Пам’эч’ка, Radutà ~ Раду́та, Ramaiкà ~ Рамзі́-ка, Rėvokà ~ Рэво́ка, Roškà ~ Ро́шка, Sarokà ~ Саро́ка, S’vilà ~ С’ві́ла, Šėšà ~ ~ Шúша, Šturà ~ Шту́ра, Vėlikà ~ Валі́ка, Znoskà ~ Зно́ска. Z hlediska původu je mnoho litevských příjmení na -à slavismy, odvozenými od slovanských jmen nebo apelativ, např.: Ал’о́кса, Мі́хна, Мужы́ла aj. Když se stávala slovy litevského jazyka, získávala přízvuk na -а. Znak ~ tedy může mít v tomto případě nejen synchronní význam „koexistují“, ale také „vzájemně si odpovídají“ v diachronním smyslu.

² Za účelem rozlišení nářečních podob příjmení rozšířených v okolí Gervjat se zavádí označení n. – gervjatská podoba. Příjmení s poznámkou lit. n. je třeba chápat jako litevskou podobu příjmení užívanou v okolí obce Gervjaty v řeči Litevců, na rozdíl od podob tohoto příjmení užívaných na území jiných litevských nářečí. Totéž platí pro zkratky bělor. n. a pol. n.: označují podoby příjmení užívané v řeči Bělorusů nebo Poláků žijících v okolí Gervjat.

Pro označení podob příjmení, které v současnosti koexistují, se zavádí znak ~. Např. zápis lit. n. Kišk’alis ~ bělor. n. Kiuk’ė’а znamená, že litevská podoba Kišk’-alis se v současnosti užívá v řeči místních Litevců, zatímco slavizovaná podoba Kiuk’ė’а v řeči místních Bělorusů.

57

Část příjmení na -а má přízvuk na druhé nebo třetí slabice od konce jak v místních běloruských, tak v litevských nářečích. Jde buď o stará litevská příjmení, např.: Вис’вила bělorusky г. Був’вила, nebo o příjmení slovanského původu, která se z toho či onoho důvodu nepřizpůsobila: Dìška ~ Ды́ска, Kahàrka ~ Кау́рка, Kalènda ~ Кал’э́нда, Kóira ~ Ко́йра, Lazaráṅka ~ Лазарэ́нка, Macéṅka ~ Мацэ́нка, Macóika ~ Мацо́йка, Naliváika ~ Наліва́йка, Nórka ~ Но́рка, Palšíka ~ Палзі́ка, Pèška ~ П’э́шка, Pléuga ~ Пл’а́йга, Sáuka ~ Са́йка, Skérla ~ Ск’э́рла, Skùrka ~ Ску́рка, Stupèn’ka ~ Ступ’э́н’ка, Túřla ~ Ту́рла, Vainílka ~ Вані́лка, Valžika ~ Валзі́ка, Zamára ~ Зама́ра.

Lit. nář. -is, -ys ~ bělorus. nář. -іс, -ыс. Příjmení tohoto typu mohou tuto koncovku v nepřímých pádech ztrácet, nebo si ji zachovávat s připojením běloruské koncovky. Užívání té či oné podoby příjmení na -іс, -ыс v běloruském nářečí je podmíněno zvláštnostmi jeho rozšíření v areálu. Příjmení, která se vyskytují pouze v litevsky mluvících vesnicích, se v běloruštině předávají takto:

Trepsỹs: j. č. 1. p. Трани́тыс mn. č. 1. p. Трани́ты 2., 4. p. Трани́тя 2., 4. p. Трани́тёў 3. p. Трани́ту 3. p. Трани́там 7. p. Трани́том 7. p. Трани́тами 6. p. Трани́те 6. p. Трани́тах

Někdy se stejným způsobem předávají i příjmení Kardžis, Šturlỹs.

Nejběžnějším a nejustálenějším způsobem předávání zkoumaných litevských příjmení ve vesnicích s litevsko-běloruským obyvatelstvem je následující:

Kardžis: j. č. 1. p. Кардзіс mn. č. 1. p. Кардзісы 2., 4. p. Кардзіса 2., 4. p. Кардзісаў 3. p. Кардзісу 3. p. Кардзісам 7. p. Кардзісам 7. p. Кардзікамі 6. p. Кардзіце 6. p. Кардзіцах

Tímto způsobem se předávají i následující příjmení: Šturlỹs, Kūjỹs, Trėpšỹs.

Zaznamenali jsme ještě jeden způsob předávání příjmení tohoto typu: k základu odpovídajícímu litevskému tvaru 1. pádu jednotného čísla se připojují běloruské koncovky nepřímých pádů a přízvuk se přesouvá z poslední slabiky na předposlední. V ostatních pádech přízvuk zůstává na té slabice, na kterou připadá v 1. pádě, i když tato slabika ve slově není předposlední:

Bazỹs: j. č. 1. p. Ба́зис mn. č. 1. p. Ба́зисы 2., 4. p. Ба́зиса 2., 4. p. Ба́зисаў 3. p. Ба́зису 3. p. Ба́зисам 7. p. Ба́зисам 7. p. Ба́зисами 6. p. Ба́зисе 6. p. Ба́зисах

58

Tímto způsobem se přenášejí prakticky všechna litevská příjmení na -is, -ys: Kairys, Kardžys, Kūlys, Miklys (funguje jako přezdívka), Ramÿs, Šaulÿs, Šturlÿs.

Jediné příjmení, od něhož se tato forma netvoří, je Trėpšys. Uvedené podoby příjmení se vyskytují převážně ve vesnicích s polským a běloruským obyvatelstvem, ačkoli se někdy objevují také v litevsko-běloruských vesnicích a některé se užívají i v oficiálním projevu. Tato otázka vyžaduje další sociolingvistické studium. Nelze vyloučit, že na tvorbu podob příjmení s posunem přízvuku mělo vliv polské jazykové prostředí.

Popsané způsoby přenosu litevských příjmení na -is, -ys představují různé etapy jejich slavizace. V prvním případě (Трампыс, Трамш) není koncovka -ыс v běloruském projevu charakteristická pro jiná slova, tj. jde o skutečnou morfologickou výpůjčku v antroponymii. Připojování běloruských pádových koncovek k litevskému základu příjmení naznačuje možnost, že tento způsob tvoření příjmení přešel do běloruského nářečí nikoli prostřednictvím samotných Bělorusů, ale Litevců. Jinak by byla taková litevská příjmení v běloruštině chápána jako obdobná běloruská jména zakončená na souhlásku, např. Стас, Алесь apod.

Ve druhé etapě odpovídá podoba příjmení v 1. pádě jednotného čísla litevské podobě: Kardžys ~ Кардзис, neměnné zůstává i místo přízvuku. Paradigma koncovek nepřímých pádů plně odpovídá paradigmatu koncovek běloruských podstatných jmen zakončených na tvrdou souhlásku (viz БГ, s. 68—75).

Ve třetí etapě slavizace (Базис, Базиса) vznikají příjmení, která se jak foneticky, tak slovotvorně nejvíce vzdalují původním litevským podobám.

Odtržení nepřízvučných litevských koncovek: a) odtrhává se koncovka -as: Baziūkas (lit. Baziūkas) ~ Баз’ук, Šul’ukas (lit. *Šuliukas) ~ Шул’ук; b) odtrhává se koncovka -is: Augūlis (lit. Augūlis) ~ Ауг’ул’, Gražūlis (lit. Gražūlis) ~ Граж’ул’, Vaič’ulis (lit. Vaičiūlis) ~ Вайч’ул’; Damutis (lit. *Damutis) ~ Дамут’, S’an’utis (lit. *Seniutis) ~ С’ан’ут’, Skirutis (lit. Skirutis) ~ Скирут’, V’al’utis (lit. *Veliutis) ~ В’ал’ут’; Čepukōicis (lit. Čepukaitis) ~ Чепук’ойц’, Česnōicis (lit. Česnaitis) ~ Часн’ойц’, G’adōicis (lit. Gedraitis) ~ Г’ад’ойц’, Glatkōicis (lit. *Glatkaitis) ~ глатк’ойц’, Gudōicis (lit. Gudaitis) ~ Гудойц’, Ilijōicis (lit. Ilijaitis) ~ Илиёйц’, Jaskōicis (lit. Jaskaitis) ~ Яскойц’, Jurkōicis (lit. Jurkaitis) ~ Юркойц’, Juškāicis (lit. Juškaitis) ~ Юшкойц’, Kulōicis (lit. Kulaitis) ~ Кулойц’, Lukōicis (lit. Lukaitis) ~ Лукойц’, Masōicis (lit. Masaitis) ~

³ Zde i dále jsou litevské ekvivalenty gervjatských příjmení uvedeny podle LPŽ a kartotéky litevských příjmení Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR.

59

~ Mačėių, Matulõicis (lit. Matuláitis) ~ Mamylõių, Pacõicis (*Pacaitis) ~ Pa-nõių, Ravõicis (lit. Raváitis) ~ Rabõių, Vilkõicis (lit. *Vilkáitis) ~ Vilkõių, Buk’alis (lit. Bukėlis) ~ Бук’эл’, Gláud’alis (lit. Glaudėlis) ~ Глаудз’эл’, Gruod’-ālis (lit. Grūodis) ~ Гродэл’, Kišk’alis (lit. Kiškėlis) ~ Кишк’эл’, Kunigėlis (lit. Kunigėlis) ~ Куниг’эл’, Kurm’alis (lit. Kurmėlis) ~ Курм’эл’, Šuk’alis (lit. Šu-kėlis) ~ Шук’эл’;

c) odtrhává se koncovka -us:

Jõč’us (lit. Jõčius) ~ Ёч. Odtrhávání nepřízvučných koncovek je velmi pravidelným jevem. Z přibližně 40 příjmení na -as, -is, -us, která jsme zkoumali, si koncovku -is v běloruské podobě zachovává pouze příjmení Atminis ~ Атми-нис. Příčinu tohoto „nestandardního“ chování příjmení se zatím nepodařilo zjistit; zdá se, že zde sehrály určitou roli sociolingvistické faktory.

Adaptace přípon

Adaptace přípon litevských příjmení se uskutečňuje při dodržování pravidel fonetické adaptace. Jedním z nejvýraznějších příkladů je přenos litevského -a(i)- do běloruského -o(i)-, běžný u litevských výpůjček ve slovanských jazycích (viz: Büga, 1958, s. 227). Byla zjištěna tři příjmení, která zachovala -ai- v litevské nářeční podobě a mají -oi- v běloruské nářeční podobě: Juškaitis ~ Юшкой’ич, Lukaitis ~ Лукой’ич, Ravaičis ~ Равой’ич. Mnohem početnější jsou příjmení, která mají -oi- (< *-ai-) jak v litevské nářeční, tak v běloruské nářeční podobě: Čepukõicis ~ Чапукой’ич, Česnõicis ~ Часной’ич, G’adrõicis ~ Г’адрой’ич a další příjmení zakončená na -оич (viz výše).

Litevské nář. -’alis, -ėlis ~ běloruské nář. -’эл: Buk’alis ~ Бук’эл’, Gruod’ālis ~ Гродэл’, Kišk’ālis ~ Кишк’эл’, Kurm’ālis ~ Курм’эл’, Šuk’ālis ~ Шук’эл’.

Litevské nář. -’ale ~ běloruské nář. — ’эла: Mock’ale ~ Мацк’эла.

V některých případech se při přenosu litevských příjmení do běloruštiny projevuje jev, který lze chápat jako proces svébytné antroponymické slovotvorné adaptace. Tak například v některých vesnicích, např. ve vsi Macki, odpovídá běloruské nářeční podobě Бубл’евич litevská nářeční podoba Būblyš (litevsky Būblyš), která není doložena v oficiálních dokumentech. Obdobně jsou v dokumentech a v hovorové řeči doloženy podoby: úřední Базис, běloruské nář. Базіс, litevské nář. Bazys (litevsky Bazỹs), vedle úřední Базевич, běloruské nář. Базевич, litevské nář. Bazavič’us. V hovorové řeči a částečně i v dokumentech se tedy zachovávají původní litevské podoby příjmení, od nichž vznikají nové podoby s patronymickou příponou -евич (= bělorusky -зевич, polsky -iewicz).

Litevské nář. -áicis (-oicis) ~ běloruské nář. -оич’, úředně -ович. Ve vsi Mitiuny odpovídá litevské nářeční podobě příjmení Jánkaicis (litevsky Jankáitis) běloruská nářeční podoba Янкой’ич a úřední podoba Янкович. Obdobné varianty jiného příjmení byly zjištěny ve vsi Rimdiuny: litevské nář. Šl’achtõicis (podoba se sufixálním diftongem -ai- se nepoužívá) (litevsky Šlektáitis), běloruské nář. Шл’ахтой’, úředně Шляхтович. Takové případy je třeba chápat jako proces substituce litevské přípony s patronymickým významem — aitis polskou nebo běloruskou příponou s obdobným významem -owicz (-ович), nelze však vyloučit ani opačný proces substituce, z polštiny do litevštiny.

60

Substituce hlásek v kořeni

Litevské nář. ᵃ~běloruské nář. ᵃ: M’aškỹs~M’эшкис, Ramỹs~Рэмис.

Litevské nář. o~běloruské nář. а: Moška (litevsky Moška)~ Майка, Mock’ālė~Мацк’яла.

Litevské nář. ė~běloruské nář. а: Trėpšỹs~Трапшыс, Vėlaika (litevsky Vėlius)~ Валэйка.

Litevské nář. uo~běloruské nář. o: Gruod’alis~Гродэл’, Grúodis~Гро́дз’.

Litevské nář. g~běloruské nář. γ: Augùlis~Аугу́л’, Gláud’alis~γлáуд’эл’, Gražùlis~γражýл’, Grúodis~γродз’, Gudzinskas~γудзíнски, Gudóicis~γудóіц’, Gul’bi-nãvič’us~γул’біно́віч, Gul’bickas~γул’бі́цки.

Litevské nář. š’, ž’~běloruské nář. ш, ж: Mažeika~Мажэйка, Pūšė~Пуша, Šėmis~Шэмис.

Litevské nář. r’~běloruské nář. р: Kairỹs~Кайрыс, Trėpšỹs~Трапшыс.

Směšování s a š (před k, t): litevské nář. Skirùcis~ běloruské nář. Скіру́ч’, Шкіру́ч’; směšování s a š se odráží i v úředních podobách těchto příjmení: Скіру́ть (vesnice Macki), Шкіру́ть (vesnice Bobrovniki). Litevské nář. Šturlỹs~běloruské nář. Штурлис, Стурлис, úředně Штурлис (vesnice Geliunci), Стурлис (vesnice Viktasina). Je třeba poznamenat, že v řeči Litevců se počáteční s(t, k)- a š(t, k)- nesměšují a varianty s(t, k)-/š(t, k)- vznikají právě v řeči Bělorusů⁴.

Relitvaizace příjmení

Při výzkumu litevských nářečních podob příjmení v oblasti Gervět se ukázalo, že slavizovaná litevská příjmení se z toho či onoho důvodu začínají formovat podle pravidel litevského jazyka. Tento proces jsme nazvali relitvaizací příjmení.

Relitvaizované podoby se objevily u těch slavizovaných příjmení (litevského původu), která se užívala aktivněji než jejich odpovídající původní litevské podoby. V takových případech slavizovaná podoba vytlačila z užívání svou litevskou paralelní podobu. Poté mohla být slavizovaná podoba podruhé adaptována v souladu s pravidly ustálenými pro přepis slovanských příjmení do litevštiny.

Druhým důvodem relitvaizace je příchod nových obyvatel do litevsky mluvící vesnice, kteří nosili příjmení litevského původu, avšak slavizovaná. V této situaci místní Litevci vnímají příjmení nově příchozího jako slovanské a přizpůsobují je normám litevského jazyka.

Podívejme se na proces relitvaizace na jedné úrovni — slovotvorné. Ke slavizovaným podobám příjmení se přidávají litevské koncovky -as, -is, -us při zachování fonetických rysů běloruských podob. Pokud se koncovka připojí ke slavizované podobě, která se shoduje s nominativem jednotného čísla litevské podoby, vznikají příjmení s dvojími

⁴ О смешении c/ш в белорусском языке при освоении заимствований см.: (Чэкман, 1970, с. 67–69).

61

litevskými koncovkami: litevské nář. Miklys (Mikl’o…)~ polské nář., běloruské nář. Miklic (Miklica…) >relit. Miklisas (Mikliso…); litevské nář. Ramys (Ram’o…)~ polské nář., běloruské nář. Рэмис (Рэміса…) >relit. Rзmisas (Rзmiso…); litevské nář. Šėmys (Šēm’o,…)~ běloruské nář. Шэмис (Шэміса,…) >relit. Šėmisas (Šėmiso…); litevské Vinckus~ běloruské nář. Вінцкус’ ~ (Вінцкус’а…) >relit. Vinckus’us (Vinckus’aus…).

Pokud se koncovka připojí ke slavizované podobě, která se shoduje s litevským kmenem, vznikají nové podoby příjmení: litevské nář. Grūodis (v současnosti se zachovalo jako přezdívka) ~ běloruské nář. Гродзь’ >relit. Gródz’us; litevské nář. Lukāčicis~ běloruské nář. Лукойц’ >relit. Lukóicis, a další příjmení na -oicis (viz s. 59–60).

2. Pravidla přepisu slovanských příjmení do litevštiny

Slovanskými zde nazýváme jak příjmení slovanského původu v užším smyslu (např. Василёнак, Собаль, Верабей), tak příjmení baltského původu, která mají slovanské slovotvorné složky (např. přípony -евич, -ович, -ски typu Бярнюкевич, Гульбинович aj.). V řeči místních obyvatel podléhají příjmení tohoto posledního typu prakticky stejným pravidlům adaptace jako příjmení slovanského původu (se slovanským kořenem).

Adaptace flexí

běloruský nář. -а~ litevský nář. -as; tím se mění formální (gramatický) rod příjmení: v běloruské nářeční podobě tato příjmení patří k ženskému rodu, v litevské nářeční podobě k mužskému, např. Ал’охна (Ал’охны…) ~ Al’āknas (Al’ākno…), Пукимта (Пукимты…) ~ Pūкštas (Pūkšto…). Pokud se v litevské řeči zachovává koncovka -а běloruského příjmení, je možné jeho shodu s ostatními slovy podle ženského rodu, srov.: Ti Šč’kā ravbudijus (dosl.) „Tam Ščuka postavila dům.“

Běloruský nář. -о~ litevský nář. -a: Буйко ~ Buikà, Буч’ко ~ Buc’kà, Юшко ~ Juškà.

Běloruský nář. -а~ litevský nář. -a: Ал’окса ~ Al’oksà, Апрэйка ~ Aprēškà, Блашка ~ Blaškà, Баротка ~ Barotkà, Баруйка ~ Barùikà, Буч’ка ~ Buc’kà, Вайнілка ~ Vainilkà, Глушка ~ Gluškà, Даніла ~ Danilà, Дыска ~ Dyskà, Замара ~ Zamàra, Зноска ~ Znoskà, Кагарка ~ Kaharkà, Кал’ада ~ Kalėdà, Кармаза ~ Karmàzà, Куц’ка ~ Kuc’kà, Лыска ~ Lyskà, Магудз’а ~ Magudz’ à, Міхна ~ Michnà, Мужыла ~ Mužilà, Налівайка ~ Nalivàika, Норка ~ Norkà, Рэвака ~ R’avokà, Рошка ~ Roškà, Свила ~ Svilà, Сарока ~ Sarokà, Стаціна ~ Stacinà, Штура ~ Šturà.

Běloruský nář. -о~ litevský nář. -as: Бохан ~ Bòchanas, Баз’ук ~ Baz’ùkas, Баравік ~ Baravýkas, Васіл’чык ~ Vasil’čikas, Басін ~ Vāsinas, Вэштар ~ Vėštaras, Драп ~ Dràpas, Жаўн’эзык ~ Žaunerikas, Кулак ~ Kùlokas, Лібар ~ Libaras, Маўчан ~ Maucėnas, Пастранак ~ Pastarnòkas, П’этрык ~ Pėtrikas, Стакун ~ Stakūnas, Сыс ~ Sìsas, Улан ~ Ulònas, Ўл’він ~ Ul’vinas, Філіпчык ~ Filipčikas, Пішчак ~ Pišč’òkas, Ярмак ~ Jarmokas, Яромін ~ Jaraminas.

Běloruský nář. -ø~ litevský nář. -us: tato flexe se připojuje ke slovanským příjmením zakončeným na sykavku: Бурыч ~ Bùrič’us, Кікіч ~ Kikilič’us, Махнач ~ Machnoč’us, Мілош ~ Miloš’us, Рамай ~ Ramoš’us, Савіч ~ Savič’us, a k

62

příjmením s příponami -ович, -евич; tuto koncovku získává také příjmení

Собал’ ~ Sòbal’us.

Běloruský nář. -i, -ы ~ litevský nář. -as: Баравы ~ Barāvas, В’алікі ~ V’ alikas.

Adaptace sufixů

V okolí Gervjat jsou nejrozšířenější slovanská příjmení se sufixy -(’)евич, -ович (76 příjmení, 24% všech námi zkoumaných příjmení). Tyto sufixy se do litevštiny převádějí dvěma způsoby. První — obvyklý a tradiční — spočívá v jejich nahrazení sufixem — (’)avič’us: Аўс’ук’з’віч ~ Aus’uk’avič’us, Б’арн’ук’з’віч ~ B’arn’uk’avič’us, Валанс’авіч ~ Valans’avič’us, Янц’авіч ~ Janc’avič’us, Вайц’аховіч ~ Vaic’akavič’us, Лаўрына́віч ~ Laurinavič’us (≈ 49 příjmení). Tento způsob převodu sufixů je charakteristický pro místní příjmení, zejména pro ta, která obyvatelé okolí Gervjat již dlouho a dobře znají. Stejným způsobem se převádějí také příjmení lidí, kteří se v oblasti objevili poměrně nedávno a žijí v litevsky mluvících vesnicích, ačkoli sami nejsou Litevci. Druhý způsob převodu sufixů -(’)евич, -ович do litevštiny spočívá v tom, že při připojení koncovky -us si zachovávají svou běloruskou podobu: Радз’евич ~ Radzevič’us, Ал’хімовіч ~ Al’chitòvič’us, Пуховіч ~ Puchovič’us, Саковіч ~ Sakovič’us, Субатк’евич ~ Subatkèvič’us (celkem 27 příjmení). Tímto způsobem se převádějí příjmení ve vesnicích s převahou bělorusky mluvícího obyvatelstva, kde se v litevské řeči používají poměrně méně často než výše popsaná.

V řeči starších Litevců se někdy vyskytuje způsob převodu slovanské sufixální skupiny -ск- skupinou -ck-, charakteristický pro mnohé aukštaitské dialekty, např.: Захароўскі ~ Zacharõckas, Каліноўскі ~ Kalinačkas, Казлоўскі ~ Kazlauckas, Лаздоўскі ~ Lazdauckas.

Bělorus. dial. -ан ~ lit. dial. -ėnas: Майчан ~ Mačėnas. Stejným způsobem se převádí také dnes již v oblasti vymizelé příjmení Качан ~ Kačėnas.

Substituce jednotlivých hlásek.

Bělorus. dial. ’э před j ~ lit. dial. -ie: В’эраф’йі ~ Verabiejus, Дараф’йі ~ Darafiejus, Міз’йі ~ Mizejus.

Bělorus. dial. х ~ lit. dial. k: Ал’охна ~ Al’åknas, Бохан ~ Bòkanas, Стахоўскі ~ Stakauskas, Махнач ~ Maknõč’us. Tato substituce je charakteristická pouze pro řeč Litevců starší generace; v řeči Litevců mladších generací (mladších 50 let) ani v litevské řeči Bělorusů se tato substituce nevyskytuje.

V jednom příkladu bylo v souladu s fonotaktickými pravidly litevského jazyka (viz: Girdenis, 1981, 76) zjednodušeno spojení bělorus. ml- na začátku slova: Млынкоўскі ~ Lønkauskas. V běloruské řeči Litevců se používá druhá, „znovu bělorusizovaná“ podoba — Лынкоўскі.

63

3. Pravidla přepisu litevských a slovanských příjmení v úředních dokumentech

Jak již bylo uvedeno, podoby příjmení, které se v současnosti používají v úředních dokumentech (v ruštině), jsme nazvali úředními. V mnoha případech úřední podoba příjmení přesně neodpovídá žádné z nyní existujících neúředních podob – litevské z Gervět či některé ze slovanských –, ale často představuje jejich svébytnou kontaminaci. Od litevské a běloruské podoby z Gervět se úřední podoba nejčastěji liší místem přízvuku. Litevská příjmení s přízvukem na poslední slabice tak v úřední podobě dostávají přízvuk na předposlední slabice (viz příjmení na -a, s. 62, -is, -ys, s. 59). V řadě případů si běloruské podoby příjmení zachovávají přízvuk odpovídajících litevských podob, zatímco při přepisu těchto příjmení v úřední podobě mají přízvuk na předposlední slabice, odlišný od běloruské i litevské podoby: litevská g. Kairys~ běloruská g. Kairis~ úř. Кайрис litevská g. Kūlys~ běloruská g. Кулис~ úř. Кулис, litevská g. Šturlỹs~ běloruská g. Штурлис~ úř. Шту́рлис, litevská g. Vai-c’ulis~ běloruská g. Vaič’ū’l~ úř. Во́йтоль, litevská g. Savič’us~ běloruská g. Савич~úř. Савич, litevská g. Šuk’ālis~ běloruská g. Шук’ā’l~ úř. Шукель. Je příznačné, že ve všech uvedených případech odpovídá místo přízvuku v úředních podobách místu přízvuku v místní polské podobě, v níž podle pravidel polštiny připadá přízvuk na předposlední slabiku. Pozorované posunutí přízvuku lze tedy patrně vysvětlit vlivem polských podob příslušných příjmení. Při tomto předpokladu bereme v úvahu, že místní polština (polszczyzna kresowa, litewska, wileńska) až donedávna v zkoumané oblasti sloužila jako jazyk správy, mluvila jí místní šlechta a polština byla vůbec jazykem prestižním (Турска, 1982, с. 19, 27, 37; Гаучас, Видутирис, 1983, с. 26—74 и др.). Protože podoba příjmení a příjmení jako takové jsou důležitými sociolingvistickými charakteristikami člověka, je pochopitelná snaha místního obyvatelstva dát svému příjmení podobu co nejbližší normám prestižního jazyka. Je třeba vzít v úvahu také to, že podle vyprávění místních obyvatel bylo úřední přihlášení se k polské národnosti za buržoazního Polska spojeno s určitými společenskými výhodami (např. s právem na koupi půdy).

Nelze vyloučit, že polským vlivem lze vysvětlit také případy přepisu nepřízvučného a v litevské g. a běloruské g. pomocí o v úřední podobě: litevská g. Vaic’ulis~ běloruská g. Vaič’ū’l~ úř. Во́йтоль, litevská g. Mchnōč’us~ běloruská g. Махнач~ úř. Мохнач, litevská g. Maičėnas~ běloruská g. Майчан~ úř. Мовчан, litevská g. Ramaikà~ běloruská g. Раме́йка~ úř. Роме́йко. Tento způsob přepisu a v litevské g. a běloruské g. podporuje také vliv ruské tradice. Vlivem ruštiny, která je v současnosti nejprestižnějším jazykem v hierarchii jazyků používaných v okolí Gervět, lze patrně vysvětlit i následující varianty

64

zápisu příjmení odrážející zvláštnosti jejich výslovnosti: a) varianty s měkkým / tvrdým r: úř. Бурич ~ úř. Бурыч, úř. Ринкевич ~ úř. Рынкевич; b) varianty s měkkým / tvrdým č: úř. Чепукойть ~ úř. Чапукойть, úř. Чеснойть ~ úř. Часнойть. Tomuto modelu se přizpůsobuje i příjmení z běloruské g. Шашок ~ úř. Шёхо. Nelze však vyloučit, že první dvě podoby s měkkými souhláskami vznikly pod vlivem litevštiny; c) varianty s ц ~ т: úř. Марункевич ~ úř. Мартинкевич, a také písemný přepis ть namísto č' v běloruské g. a s' v litevské g.: úř. Войтюль ~ běloruská g. Вайчу'ль ~ litevská g. Vaičialis, úř. Рекеть ~ běloruská g. Рак'эй' ~ litevská g. Rek'acis, a také příjmení na -оиц ~ -oicis, která se písemně přepisují jako -оить.

V současnosti je obtížné zjistit, pod vlivem kterého jazyka – polštiny, nebo ruštiny – vznikly hyperkorektní podoby běloruských příjmení apelativního původu: úř., Соро́ко, Саро́ко < běloruská Саро́ка, úř. Веробе́й < běloruská Верабе́й.

Složitá sociolingvistická situace v okolí Gervět a proměny postavení toho či onoho jazyka v různých obdobích zanechaly stopu v dnešní hojnosti variant úředních podob příjmení. Většina z nich spojuje polskou a nepolskou variantu (nebo ruskou a neruskou): Данайло — Данила, Дрёмо — Дрёма, Лукино — Лукина, Колтан — Калтан, Махнач — Мохнач, Мацкела — Мацкёло, Пазлевич — Позлевич, Пуйша — Пуйшо, Пукита — Пукино, Субаткевич — Суботкевич, Тварогаль — Творогаль. Úřední varianty některých příjmení odrážejí varianty jejich výslovnosti: úř. Емельян — Эмельон — Эмилён — Эмилён (srov. běloruská g. Аміл'ён, litevská g. Amil'onas). Úřední litevské a nelitevské varianty jsou nepočetné: Лукайтис — Лукойть, Сысас (!) — Сыс.

Tento článek se zdaleka nezabýval všemi problémy souvisejícími se studiem zvláštností fungování příjmení v podmínkách mnohojazyčnosti. Domníváme se, že další rozšíření objemu zkoumaného materiálu umožní důkladněji podložit předpoklady a závěry předložené v této práci a také objasnit otázky, které z toho či onoho důvodu zůstaly mimo naši pozornost.

A. ROMANČIUK

PŘÍJMENÍ V PODMÍNKÁCH MNOHOJAZYČNOSTI

(Na základě materiálu z okolí Gervėčiai)

Resumé

Článek analyzuje pravidla převodu litevských příjmení do běloruštiny a zčásti polštiny, pravidla převodu příjmení slovanského původu do litevštiny a způsoby zápisu těchto příjmení v oficiálních dokumentech. Litevská příjmení se do běloruštiny a polštiny transformují podle těchto pravidel: a) adaptace litevských koncovek: jejich vypouštění a nahrazování slovanskými; b) adaptace přípon: nahrazování přípon, zejména patronymických, slovanskými; c) substituce hlásek; d) změna místa přízvuku v příjmení. Slovanská příjmení se do litevštiny transformují podle těchto pravidel: a) adaptace koncovek, b) adaptace přípon, c) přesun přízvuku, nejčastěji na koncovku.

5. 1880

65

Analyzuje se relituanizace příjmení, tj. proces, při němž místní obyvatelé chápou litevské příjmení jako slovanské a adaptují je podle zákonitostí litevského jazyka. Bylo zjištěno, že při zapisování příjmení v oficiálních dokumentech měly vliv normy polského jazyka.

A. ROMANCHUK

PŘÍJMENÍ V MNOHOJAZYČNOSTI

(Na základě materiálu z okolí Gervėčiai)

Shrnutí

Článek analyzuje pravidla přepisu litevských příjmení do běloruštiny a částečně také do polštiny, jakož i pravidla přejímání slovanských jmen do litevštiny a způsoby jejich zápisu v úředních dokumentech.

Litevská příjmení se do běloruštiny a polštiny přepisují podle těchto pravidel: (a) redukce litevských koncovek nebo jejich zkracování; (b) přejímání přípon: změna přípon, změna samohlásek v příponách; (c) změna hlásek v kořeni; (d) změna přízvuku v příjmení.

Příjmení slovanského původu přešla do litevštiny podle následujících pravidel: (a) přejímání koncovek; (b) přejímání přípon; (c) změna přízvuku.

Opětovná litevská adaptace příjmení je pojednána samostatně.

Uvádí se, že pravopis příjmení v úředních dokumentech ovlivnila polština, která se v dané oblasti těšila prestiži.

ЛИТЕРАТУРА

Беларуская граматыка. Мінск, 1985. Ч. 1.

Бірыла М. В. Беларуская антрапанімія. Мінск, 1966. Ч. 1; 1969. Ч. 2; 1982. Ч. 3.

Гаўчас П., Відугрыне А. Этнолингвистическая ситуация литовско-белорусского пограничья с конца XVIII по начало XX в. // Lietuvos TSR Aukštųjų mokyklų mokslo darbai. Geografija. V., 1983. T. 19. P. 26–73.

Судник Т. М. Диалекты литовско-славянского пограничья. Очерки фонологических систем. М., 1975.

Чекман В. Н. К социолингвистической характеристике польских говоров белорусско-литовского пограничья // Studia nad polszczyzną Kresową. Wrocław, Warszawa, 1982. T. 1. S. 123–138.

Чекман В. М. Гісторыя грыпастаўленняў на цвёрдасці-мяккасці ў беларускай мове. Мінск, 1970.

Būga K. Apie lietuvių asmens vardus // Būga K. Rinktiniai raštai. V. 1958. T. 1. P. 227–231.

Eigminas K. Gervėčių apylinkių pavardės [См. с. 67–72 настоящего издания].

Grinaveckienė E. Kai kurios Gervėčių tarmės veiksmažodžio ypatybės // Baltų kalbų veiksmažodžio tyrinėjimai. Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1973. T. 14. P. 221–229.

Kardelytė J. Gervėčių tarmė. Fonетика ir morfologija. V., 1975. Lietuvių pavardžių žodynas. A–K.V., 1985.

Lipskienė J. Gervėčių tarmės frazeologizmai // Leksikos tyrinėjimai. Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1972. T. 13. P. 21–31.

Maciejauskienė V. Lietuvių antroponiminė sistema XVI amžiuje // Lietuvių onomastikos tyrinėjimai. Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1981. T. 21. P. 154–184.

Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie // Studia nad polszczyzną kresową. Wrocław; Warszawa, 1982. T. 1. S. 19–123.

Vidugiris A. Iš Gervėčių tarmės semantinių dialektizmų // Leksikos tyrinėjimai. Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1972. T. 23. P. 21–31.

Vidugiris A. Gervėčių tarmės leksiniai dialektizmai // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija. V., 1974. T. 1(46). P. 117–127.

Zinkevičius Z. Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje. V., 1977.

66