LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Rimgaila SALYTĖ

VZPOMÍNKA NA OTCE^*

Především bych chtěla poděkovat Ústavu litevského jazyka za pozvání [k účasti na konferenci k připomenutí A. Salise. — Red.]. Nemyslela jsem si, že někdy s Mamou budeme v Litvě při takové příležitosti. Na různých amerických konferencích jsem vyslechla vzpomínky členů rodiny na tu či onu významnou osobnost. Když jsem je poslouchala, dospěla jsem k závěru — je třeba mluvit stručně a omezit se na konkrétní události. Pokusím se tedy udělat totéž.

Asi jsem byla uřvané dítě, protože mé první dětské vzpomínky na tatínka vypadají takto: z nějakého důvodu pořád brečím a tatínek mě utěšuje. Posadí si mě na klín a zpívá v žemaitském nářečí: „Pempel, pempel koudoutuoji, kam tav kamarele longoutuoji?“ A ještě se mnou třese do rytmu. Moc se mi to líbilo, přestože jsem ničemu nerozuměla — tehdy ani teď.

První lekci jazyka i chování jsem dostala od tatínka. Když mi byly asi čtyři roky, Mama těžce onemocněla a Vincas Krėvė se svou ženou se přestěhovali do našeho domu, aby se o mě starali. Tatínek mi přikázal oslovovat Krėvėho profesor. Paní Krėvėová, která nebyla Litevka, říkala svému muži Vincus. Slovo profesor se mi špatně vyslovovalo, a tak jsem také začala profesorovi říkat Vincus. Tatínek mi vysvětlil, že se to nesmí a že je to neslušné, ale já profesora dál oslovovala Vincus. Když tatínkovi došla trpělivost, nařezal mi.

Tatínek samozřejmě velmi dbal na mou litevštinu. Když jsem začala používat nějaká obecně přijatá, ale nepůvodní litevská slova, jako siurprizas, anūkas, nebo jsem prostě něco řekla anglicky hobby, cereals, shopping center, hned mě opravoval. Teprve po mnoha letech jsem pochopila, že ne všichni američtí Litevci používají slova staigmena, vaikaičiais, nikis, javiniai, pirkylka. Když jsme s sestřenicí Danute začaly chodit do základní školy, angličtina litevštinu rychle vytlačila. Hrály jsme si a mezi sebou šu-šu-šu, zatímco tatínek pořád pobíhal a poslouchal, jakým jazykem mluvíme. Když anglicky, huboval nás zvláštním výrazem:

— No, a zase obě „žvatláte“!

Tatínek byl synem zemědělce. Když v Litvě působil jako profesor, staral se o své hospodářství a hodně na něm pracoval. Včelařil. V Americe jsme žili nedaleko Filadelfie—

^*Tyto vzpomínky R. Salytė byly s některými škrty a drobnými redakčními úpravami poprvé zveřejněny v „Naujasis dienovidis“ (18.–31. prosince 1992, č. 52–53; 1.–7. ledna 1993, č. 1). — Red.

39

ve městě, v domě s malým kouskem půdy, menším než čtvrt akru^**. Když se Táta vrátil z univerzity, každý den hned spěchal na zahradu. Za domem byly na jedné straně malinové keře, uprostřed několik jabloní, rybízy a angrešty. Vedle domu rostlo pět růžových keřů; těsně u domu květiny a dvě velké červené popínavé růže. Před domem bylo mnoho stromů. Táta chtěl mít za každou cenu rozmanité a zvláštní druhy. Rostla tam mimóza a rajská jabloň (doufal, že z malých jablíček bude marmeláda). Oba stromy neustále dělaly nepořádek — jeden v létě, druhý na podzim, a Táta od Mamy dostával vynadáno. Vařit marmeládu odmítala, protože už tak měla práce nad hlavu.

V létě růže napadali japonští brouci (Japanese beetles), kteří mu ožírali jeho nejoblíbenější kvítky až po poslední lístek. Brouky tak nenáviděl, že je bral přímo mezi prsty a mačkal je tak, až jim zelené vnitřnosti vyhřezly zpod tvrdého krunýře. Jinak to byl velmi klidný člověk, vůbec ne horkokrevný. Ale tady z něj byla cítit skutečná pomsta. „Citlivějším“ osobám, tedy mně, přikazoval brouky sesbírat a házet do nádoby s vodou a petrolejem. Za každého sesbíraného brouka zaplatil jeden cent.

Měl několik jabloní, které měl obzvlášť rád. Ačkoli nebylo dost půdy, aby dobře rostly, a nevyhovovalo jim ani podnebí (bylo příliš teplé), Táta jako Seveřan je přesto vysadil. Jedna jabloň byla zakrslá, druhá byla naroubovaná poměrně složitým způsobem: na jedné jabloni byly tři kmeny a tři odrůdy jablek. Neustále kolem nich kutil a pořád je postřikoval, ale všechno končilo smutně: jablka bývala vždy červivá. Teprve když jsem vyrostla, pochopila jsem, proč potřeboval tu jabloň se třemi odrůdami a tu přeplněnou, malou zahrádku. Jemu, který vyrůstal na venkově, bylo vždycky málo prostoru. Stýskalo se mu po půdě. Když si na zahradě popracoval, cítil se znovu svěží a vracel se ke svému pracovnímu stolu.

Z malin Táta vyráběl svou malinovici. Včelařit na předměstích Filadelfie, stejně jako ve městě, bylo zakázáno. Když Táta trávil léto u sester Ukřižovaného Ježíše v Elmhurstu ve státě Pensylvánie, vzpomínám si, s jakým potěšením si nasazoval včelařskou „čepici“ se sítí a chodil kontrolovat úly se sestrou Barborou, která včelařila. Nenavlékal si rukavice; říkával, že na něj včely nikdy neútočily. Ve Filadelfii výroba medoviny včelaření trochu nahrazovala. Když studoval na univerzitě v Lipsku, našel Táta v knihovně různé staré recepty, podle nichž vyráběl svou medovinu. Ve sklepě stálo zařízení a veškeré potřeby: kvasnice a koření z Německa, obrovský dřevěný sud, z jehož vršku vyčnívala zahnutá trubička, kterou bylo možné sledovat proces kvašení. Rád hostil návštěvy vlastním výrobkem a zdálo se, že všem chutnal.

S tátou jsme oba milovali zvířata. V Litvě měl vlčáky a choval pávy. Mama se těch pávů bála a navíc byla na zvířata alergická. Na statku jí pávi, když se vracela vykoupaná z potoka, zastupovali cestu a nechtěli ji pustit. Kdo se pokusil projít, tomu skočili na hlavu, zachytili se mu ve vlasech a klovali ho. Před svatbou Mamu varovala hospodyně v Tátově domě: „Slečno, je to velmi dobrý člověk. Jen mu nedovolte chovat ty psy.“ Navzdory varování a Maminým alergiím jsme, když jsem vyrůstala, vždycky měli nějaké domácí

^** Ak (angl. acre) — jednotka plochy pozemku v USA, rovná se 4046, 86 m². — Red.

40

zvíře. Ze všech zvířat měl Táta nejraději kocoura Micie. Oba vstávali brzy, kolem šesté. Micius spával nahoře se mnou. Jakmile ráno zaslechl, že dole někdo šramotí, seběhl do kuchyně, vyskočil Tátovi do náruče, položil mu tlapky na hruď a strčil mu čumáček nejprve do jednoho a pak do druhého ucha. Tak se ráno zdravili. Pak Micius seskočil dolů a dožadoval se snídaně.

Když Táta za nezávislosti Litvy působil jako profesor, vydělával slušné peníze, pěkně se oblékal a nechával si šít obleky u nejlepších kaunaských krejčích. Jako mnoho emigrantů přijel do Ameriky s prázdnýma rukama; ve 44 letech začínal život znovu. Američtí profesoři tehdy vydělávali velmi málo, méně než tovární dělníci. Tak tomu bylo, dokud Rusové nevypustili první Sputnik a Američané, kteří si uvědomili, že zaostávají, nezačali zvyšovat úroveň vysokého školství a zároveň rozšiřovat slavistická oddělení. Mnoho let si Táta musel přivydělávat na večerních kurzech a v letní škole. Je samozřejmé, že za takových podmínek na všechnu eleganci zapomněl a tak to zůstalo po celý život. Odedávna byl Táta zvyklý kupovat si oblečení sám. Často chodil do obchodu se zlevněným zbožím S. Klein a vybíral si tam oblek. Vracel se domů velmi spokojený s výhodným nákupem, zatímco Mama nevěděla, co si počít. Sám sebe z boku neviděl a kalhoty měl trochu nakřivo. Jemu to ale vyhovovalo a, pravdu řečeno, američtí profesoři vypadali podobně. Mama si přesto vždycky vymohla, aby si Táta pořídil kvalitní obleky.

Jak víte, Táta učil na Pensylvánské univerzitě od roku 1947 do roku 1972. Do důchodu bylo možné odejít v 65 letech, ale on nechtěl. Rád učil, měl rád studenty a univerzita si ho vážila jako odborníka. Zůstal učit téměř do 70 let. Zpočátku, když bylo oddělení malé, musel přednášet kurzy na velmi různá témata: bulharský jazyk, polský jazyk, staroslověnština, stará pruština, baltská a slovanská fonologie. Když se oddělení v šedesátých letech rozrostlo, mohl přednášet více kurzů ze svého oboru. Typický seznam kurzů na jeden rok: dějiny litevského jazyka, stará pruština, srovnávací baltská jazykověda, dějiny ruského jazyka. Studenti měli Tátu rádi, protože přednášky zpestřoval anekdotami a vtipy, choval se docela neformálně a často zval studenty k sobě domů. Jeho bývalý student, prof. W. R. Schmalst iegas, vzpomíná: „My permanent impression of him is that of a man with a smile on his face“ („Neustále si ho vybavuji s úsměvem ve tváři“).

Táta rád vyprávěl dva příběhy. Jednou, nejspíš na konci padesátých či na začátku šedesátých let, se stalo velmi módním plést během přednášek. Zpočátku tomu Táta nevěnoval pozornost, ale později si všiml, že přibylo mnoho studentek, které pletly a měly tak zaměstnané ruce, že si nedokázaly dělat poznámky. Bylo třeba situaci zachránit. Na začátku přednášky Táta jakoby nic oznámil: „I would like to announce that only pregnant women are permitted to knit in the classroom“ (Rád bych oznámil, že v učebně smějí plést pouze těhotné ženy“). Pletení okamžitě ustalo.

Jednou, když přednášel kurz dějin litevského jazyka, vysvětloval Táta studentům starou formu „šit onais“. Studenti byli většinou Američané, a tak slovo opakoval po slabikách, aby si je správně zapsali. Čím pomaleji a zřetelněji slovo vyslovoval, tím zmateněji se na sebe studenti dívali. On však dál opakoval, stále hlasitěji: „šit — on — ais. Write

41

„Správně to vyslovit: šit — on — ais.“ U otevřených dveří se už začali zastavovat lidé, když to studenti nevydrželi a všichni propukli v smích. Litevské slovo se v angličtině promění ve tři slovíčka, která znamenají „vykonat potřebu na ledě“.

V létě Táta často jezdíval přednášet na různé kurzy litevského jazyka pro učitele a studenty, kteří v zimě každou sobotu učili děti litevsky.

Na začátku školního roku se na přednášky velmi pečlivě připravoval, pracoval se svými doktorandy, a to mu zabralo skoro celý den. Vzpomínám si na něj, jak seděl u stolu ve svém pokoji. Po nějaké době začal chodit po přízemí, nic neviděl, já poslouchala — mluví sám se sebou (jak se mi zdálo). Později jsem pochopila, že když připravoval například „Slovník litevského spisovného jazyka“***, rád nahlas opakoval nějaké slovo, a tak se hlouběji zabýval jeho etymologií, dalšími tvary apod.

V šedesátých a sedmdesátých letech vycházela v Bostonu Litevská encyklopedie. Autoři různých článků často telefonovali a ptali se na specializované termíny. Jejich vysvětlování zabíralo hodně času. Další značnou každoroční práci — redigování bibliografie východoevropských jazyků a literatur pro Modern Language Association — musel většinou vykonávat o vánočních prázdninách. Táta mohl začít pracovat až kolem desáté večer a obvykle pracoval do dvou hodin v noci. Dlouhá namáhavá práce mu rozhodila žaludek a trávení. Pak vyčítal Mamě, že špatně vaří!

Stůl i podlaha v Tátově pracovně bývaly zavalené papíry. Jednou jeden kněz poslal rukopis napsané knížky, aby Táta opravil její jazyk. Rukopis se smíchal s novinami na podlaze a Mama, když chtěla pokoj trochu uklidit, ho omylem vyhodila spolu s novinami. Knížka se jmenovala „Kdo se dívá a nevidí“. Po této příhodě Táta zakázal vstup do svého pokoje nejen Mamě, ale i uklízečce, a tak tam vždycky byl větší či menší nepořádek, byť na velmi vysoké úrovni. Na druhou stranu si při pořizování poznámek z vědeckých prací a při přípravě přednášek a článků všechno velmi úhledně zapisoval do tenkých sešitů, aby se jednotlivé stránky neztratily. Všechny tyto materiály se dochovaly.

V roce 1967 se u Táty objevily první příznaky rakoviny lymfatických uzlin. Léčili ho ozařováním. Lékař se rozhodl, že mu nebude vyprávět podrobnosti; Táta o podobných věcech věděl jen málo, a tak ještě pět let žil v klidu. V roce 1972 se chystal odejít do důchodu a plánoval začít psát historický slovník litevského jazyka. Také se chystal znovu jet do Litvy. Bohužel se rakovina v květnu znovu ozvala a přinutila ho ulehnout do nemocnice. I tam si bral práci na opravu studentských zkouškových prací. Po transfuzi krve se vrátil domů, ale ne na dlouho; znovu potřeboval krev. Pak už zůstal v nemocnici.

*** Jako profesor na Pensylvánské univerzitě dokončil A. Salys spolu s A. Sennem vydávání pětidílného „Slovníku litevského spisovného jazyka“ („Wörterbuch der litauischen Schriftsprache, Litauisch-Deutsch“), které v roce 1926 zahájili M. Niedermann, F. Brenderio a A. Senn. — Red.

42

Strýc Aleksas Vaškelis zařídil, aby Tátu natočili. Odvezli jsme ho na jeden den domů. Táta pořád opakoval, že se cítí dobře, a když bylo natáčení hotové, večer jsem ho odvezla do nemocnice. Když šel chodbou, zapotácel se; zeptala jsem se, jestli je mu slabo. Odpověděl, že ne, jen mu Mama přikázala obout si nové boty, a tak se mu jde nepohodlně, ale bylo jasné, že ho síly opouštějí. Když ležel v nemocnici, nechtěl, aby ho někdo navštěvoval. Říkal, ať si ho pamatují, jaký byl, když byl zdravý.

V nemocnici stále odpovídal na dopisy. Nadiktoval mi dopis prof. Juozasi Girniovi. Když jsem přinesla vytištěný text, přelétl ho očima, zavrtěl hlavou a zasmál se: „Kdy se naučíš psát zkratku roku („m.“) odděleně od číslic?“

O sobě začal mluvit jen jednou. Říkal, že život nějak uběhl velmi rychle. Byl by ještě rád udělal mnoho věcí. Kdyby nebylo vyučování a Encyklopedie, napsal by více vlastních prací, ale nelituje toho.

Nemoc postupovala; bylo vidět, že stále víc a víc slábne. V posledních dnech ho trápila vysoká horečka, ale bolesti neměl. Táta požádal, aby mu uvařili šaltanosai s borůvkami. Odvezli jsme mu to poslední jídlo. K večeru jsme se rozloučili; při odchodu se na nás usmál a zamával nám jednou rukou. V noci, 31. července, nám telefonicky oznámili, že se mu zastavilo srdce.

Když jsem připravovala toto sdělení, vytáhla jsem Tátovu aktovku, v níž byly věci, které si vzal, když naposledy ulehl do nemocnice. Byl to člověk, který domácímu pohodlí nevěnoval zvláštní pozornost. Aktovka sama byla černá, odřená, z umělé kůže, dokonce ani nebyla kožená. Uvnitř byla příznačná směs: klíče, noviny „Draugas“ a „Gimtasis kraštas“, časopisy „U. S. News and World Report“ a „Aidai“, zubní kartáček, dopis prof. K. Korsakase o svazku odeslaných lístků z kartotéky slovníku a seznamech příjmení**** s takovou poznámkou: „Mnohé z toho, co nám vytýkáte, závisí na skutečných podmínkách a okolnostech, které by měly být alespoň přibližně známy i Vám z tisku a jiných informačních zdrojů. A pokud se už máme pustit do polemiky, mohli bychom z naší strany vznést také řadu výhrad, a to jak ohledně neobjektivity, tak ohledně jiných hodnoticích kritérií uplatňovaných vůči našim pracím v tisku... Posílilo by to však naši vědeckou spolupráci? Doufám, že mi správně porozumíte.“ Byl tam také dopis V. Šėstokase o plánované přednášce na táboře Světové litevské mládeže na téma „Litevština — hodnota a povinnost“, informace agentury Elta, papír a obálky s hlavičkou Pensylvánské univerzity, plnicí pero a tužka, hřeben, zrcátko, zelená kožená peněženka, ošoupaná až dohněda, opotřebované brýle s vybledlými obroučkami, arcibiskupa J. Skvireckase „Nový zákon“, Eberhard Nestle „Novum Testamentum Graece et Latine“, „Otázky liturgické terminologie“ od kněze S. Yly, ošoupaný hnědočerně pruhovaný „žabák“ — tak říkal motýlkům. Dlouhé kravaty neměl rád.

**** Je míněna kartotéka akademického Slovníku litevského jazyka a seznamy litevských příjmení. — Red.

43