LEXIKOGRAFICKÁ DÍLA PILYPA RUIGIA A KRISTIJONA GOTLYBA MILKAUSE

(U příležitosti blížícího se 250. a 200. výročí vydání slovníků Pil. Ruigia a K. G. Milka)

V 18. století se většina kulturních činitelů v Malé Litvě zabývala očišťováním a rozšiřováním litevského jazyka a jeho kodifikací. Za tímto účelem byly sepisovány gramatiky a slovníky, z nichž jen několik (F. Haacka, Pil. Ruigia a K. G. Milka) bylo vytištěno, zatímco rukopisy dalších několika desítek se do dnešních dnů všechny nedochovaly. Tyto slovníky a gramatiky měly pomoci německým úředníkům, obchodníkům a kněžím vyslaným do Malé Litvy naučit se litevsky a překladatelům náboženské literatury najít odpovídající litevská slova. Tomuto účelu sloužily také dvojjazyčné slovníky Pil. Ruigia a K. G. Milka. Tento článek přináší přehled toho, jak se zdokonalovala lexikografická technika těchto slovníků, jak jejich autoři kodifikovali jazyk a obohacovali litevskou lexikografii.

Několik desítek let po vydání slovníku F. Haacka¹ z roku 1730 vydal v roce 1747 v Královci valtarkiemský luterský farář Pilypas Ruigys druhý dvojjazyčný slovník Malé Litvy „Litevský–německý a německo-litevský slovník“². Tento slovník je dvakrát větší a podstatně dokonalejší než slovník F. Haacka. V názvu se uvádí, že slovník obsahuje slova a výrazy užívané v Bibli a ve veřejném životě. V předmluvě, napsané 11. května 1744, jsou konkrétněji uvedeny počátky jeho přípravy a prameny. Pil. Ruigys zde tvrdí, že slovník začal připravovat roku 1733 (podle názoru P. Jonikase roku 1709)³. Chtěl pomoci nelitevským luterským kněžím dobře se naučit litevsky. Pil. Ruigys uvádí, že německou část svého slovníku převzal ze slovníku Ch. E. Weismanna (Lexicon bipartitum latino-germanicum et germanico-latinum), zatímco pro litevskou část sbíral slova z živého lidového jazyka a ze slovníků K. Sirvyda a F. Haacka a využil rukopisné materiály E. Dicelia (Dizelius), svého předchůdce ve Valtarkiemu⁴. V předmluvě zmínil rukopisné slovníky Teofilia Šulce a Jokūbose Perkūna. Pil. Ruigiovi pomáhalo několik luterských kněží, kteří litevštinu ovládali lépe. Ruigiův slovník má 615 stran. První, litevsko-německá část slovníku, kterou autor nazývá analytickou, má 192 stran a obsahuje 7680 slov a jejich spojení. Druhá část, německo-litevská, je mnohem větší a čítá 423 stran. Obsahuje přibližně 24 000 litevských slov a jejich spojení. Slova nejsou uspořádána obvyklým abecedním způsobem, nýbrž v hnízdech (odvozeniny jsou uvedeny u základních slov), například: Bittė (Bittinis, Bičžus, Bičžullis, Bit=Kopis); Perkų (Nūperku, Atperku Atpirkimm as, Pirkikklas, Perkaklis); Wårnas (Wårnas krankia, Wårna, Warnėnas, Warnukštis). U podstatných jmen a adjektiv se uvádí nominativ a kmenová koncovka genitivu s koncovkou

Vocabylarivm Lithvanico-Germanicvm et Germanico-Lithvanicvm... von F r i e d e r i c h W i l h e l m H a a c k..., Halle, 1730.

Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon.. von P h i l i p p R u h i g..., Königsberg..., 1747.

J o n i k a s P. Lietuvių kalba ir tauta amžių būvyje, Čikaga, 1987, 140.

Z i n k e v i č i u s Z. Litevský jazyk v 18.–19. století, Vilnius, 1988, 259.

221

nebo jen jedna koncovka, např. Aitwaras, aro; Keddē, ēs; Kancía, cíos; Kòja, ôs; Rogês, giù; Waidas, do. Zkratkami se označuje rod podstatných jmen, např.: Buddelis, io, m; Kélmas, mo, m; Kiaulė, ēs, f. U sloves se jako heslové slovo uvádí tvar 1. osoby jednotného čísla přítomného času, poté tvary 1. osoby minulého prostého a budoucího času a nakonec infinitiv, např.: Abbejóju, Abbejójau, Abbejójų, Abbejóti; Galándu, ándau, ãu, g̃ti; Gabenu, enau, ę̃u, ę́nti; Kapóju, ójau, ó̃ju, óti; Guwėnu, enau, ę̃u, ę́nti; Rabaū, biáu, bysu, byti. U přídavných jmen se uvádí celý tvar mužského rodu, zatímco u ženského a středního rodu (střední rod není uveden všude) se zapisuje kmenová koncovka s koncovkou, např.: Gražus, ži, žiu; Kiáuras, rá; Ruddas, dá; Tam[ús, [i, [ù.

Pravopis Ruigiova slovníku je poměrně důsledný. Stejně jako většina autorů tehdejšího východního Pruska se řídil abecedou sestavenou D. Kleinem⁵. Pil. Ruigys podle Kleina zapisuje nosové samohlásky s příčným háčkem, např.: Apbaudau Mietą R65, Szwėsey žibbąs R198, avšak nedělá to důsledně. Někdy označuje nosové samohlásky obvyklým způsobem, pomocí ą, ę, např.: Szę Dieną R203, Ne tikray mokas Darbą R211, Drą[s]us R220. Takzvanou nosovou předložku į zapisuje se šikmou čárkou ǀ, např.: Užėimi ǀ Namus R114, ǀ Widų R200, někdy takto zapisuje i nikoli předložku į, např.: Sápnas piktas ǀwyksta R116, ǀlanda R208, Kaip ǀmanai R263. Úzké ė se obvykle zapisuje jako ē a zachovává se uprostřed i na konci slova, např.: Dilgelē R84, Gegužē, Garbē, Jaunyštē. Někdy se však ė označuje písmeny ie: Kiekštas, Mieła, a naopak ie písmenem ē: Mēgas, Rēbuttys, Wēwer[ys. Dvojhlásku uo označuje ū, např.: ūdas, ūdega, ūga, ū[is, ū[bwis. Tím se ukazuje směšování dvojhlásek ie, uo a samohlásek ė, o v nářečích pruské Litvy. Často se místo smíšených dvojhlásek en, in píše ę, į, např.: Graudenu, enau, ę[ju, ę́nti; Grūždenu, enau, ę[ju, ęti; Ilginu, inau, į[ju, įnti; Jòdinu, inau, į[ju, įti. Pro pravopis souhlásek té doby je příznačné zdvojování souhlásek. Bylo rozšířeno zejména v Malé Litvě, kde byl silný vliv německého pravopisu. Tímto zdvojováním se chtěla vyznačit krátkost samohlásky před zdvojenou souhláskou⁶. Pil. Ruigys zdvojuje souhlásky po krátkých a, e, i, u, např.: Pellēda, Kallu, Luppū, Diddelįs, Drugys, Ėkkėčios, Middus, Miggis, Pentinnas. Tvrdou souhlásku č zapisuje dvoupísmenným znakem cž, např.: Cžūpryna, Cžóžu, a měkké č znakem ć, např.: Paparčiei, čūu; Bagočius, čiaus; Bučioju. Pro zápis souhlásky š používal gotický dvoupísmenný znak [ß na začátku slova, např.: Sžaltis, Sžápas, Sžárka, Sžaure, Sžermukšnis, Sžernas, Sžėtonas, Sžirmas, Sžwarūs, a uprostřed slova ß, např.: Sžefelis, Sžefį, Sžefskas, Sžykštūs, Taßla, Tróßkulys, Wißta. Koncovka nominativu množného čísla podstatných jmen se zapisuje ei, např.: Broláwaikei, Cžobrélei, Gimdytojei, Gywplaukei, Karčžei. Někdy se vypouští samohláska a z nominativu jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na a, např.: Wūnags. Vyskytuje se i stejné slovo s různou kmenovou koncovkou, např.: Pagónas, -óno a Pagonis, -iês R196. V Ruigiově slovníku je část slov přízvukována podle D. Kleinovy gramatiky

⁵ Plg. Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, Vilnius, 1979, 19.

⁶ Srov. tamtéž, 24.

222

uvedená pravidla. Přízvuk slov uvedených v tomto slovníku, např.: Brólis, Dáiktas, Galwà, Kálwis, Žándas, Žinnóti, Žinójojau atd., se nijak neliší od dnešního. Nedostatkem je, že v Ruigiově slovníku na mnoha místech značky přízvuku označují nejen přízvuk, ale také délku samohlásek a dvojhlásek.⁷

V Pil. Ruigiově slovníku je více hovorových slov než u F. Haacka. Pravopis části z nich je ilustrován krátkými slovními spojeními, někdy také příslovími a pořekadly⁸, např.: prie Kapóju (Sufikapója Gaidys Ju kittu), prie Kélmas (Trys Kélmai Bíčiu), prie Kífféłaus (Devints Wandù nu Kífféłaus), prie Kráuju (Lizda kráuju Paukščéje), prie Kérbas (Kérbas Jáutis, kėrba Kárwe). U mnoha slov uvádí lexikální paralely, mezi nimiž je řada synonym (ačkoli ne vždy jde o synonyma), např.: Warpas — Žwánas R179, Menkas — Ledakas — Práftas — Blogas R310, Kibkos dréba — urtpa R312, Gérklė — Gurklys R312, Perfulas — Sopéjimas — Perbėjimas R313, Kibkà — Kója — Blauždkaulis — Rétas — Kulbé — Blaužda R305, Nufiminu — Nuljūtu R375.

V Pil. Ruigiově slovníku mezi přejatými slovy převažují slavismy, např.: Aduna, Altorus, Afaba, Bacžka, Bagótas, Bagóčius, Béjas, Cžédiju, Cžéltis, Cžyltas, Dabóju, Dawádas, Dėka, Griežnas, Klápatà, Kodylas, Kóžnas, Kulnerus atd. Ve slovníku je také mnoho germanismů, např.: Dékis „přehoz“, Dimžakas „kapsa“, Dillės „kopr“, Girmolė „mrkev“ atd.

Když se vyčerpalo vydání Pil. Ruigiova slovníku, vydal Kristijonas Gotlybas Milkus v roce 1800 „Litevský-německý a německo-litevský slovník“⁹. V záhlaví slovníku autor píše, že tento svůj slovník sestavil na základě Pil. Ruigiova slovníku.

V předmluvě K. G. Milkus uvádí, že jeho největší starostí bylo napsat obsáhlý slovník s využitím slovníku Pil. Ruigia i dalších slovníků a doplnit jej vlastními jazykovými znalostmi. Většinu nové slovní zásoby K. G. Milkus nejspíše převzal z rukopisného „Německo-litevského a litevsko-německého slovníku“ J. Brodovského (Lexicon Germanico-Lithvanicvm et Lithvanico-Germanicvm)¹⁰, např.: Kója (Pakója; Kóju Mažgójimas) R — Koja (Eik Ju Kojomis; Kojas ir Rankas atfįgeręs; Bėda Kojas taįjo; Bepig po kitto Stalù Kojas pakifus Jėdėt; Kojomis negal); Pakoja; Bekojis, (Eik tu Bekojį); Palvczkojis; Trikojis MŽ — Kója (Eik Ju Kójo­mis; Kojas ir Rankas atfįgeręs; Bėda Kójas taįjo; Bekójis; negallys Kojomis; Trikojis) B513, 514.

Je možné, že měl K. G. Milkus po ruce „Slovník tří jazyků“ K. Sirvyda (Dict ionarium trium linguarum). Novotvary K. Sirvyda, např.:trintu vai. knygininkas, se vyskytují také v K. G. Milkusově slovníku.

Přestože K. G. Milkus Pil. Ruigiův slovník celý přepsal, tyto dva slovníky se také liší. Především se liší rozsahem. Milkusův slovník má 928 stran a obsahuje přibližně 41 000 slov. Je tedy 315

7 V i t k a u s k a s V. Je litevský přízvuk obtížný, Vilnius, 1988, 24.

8 B a l a š a i t i s A. Slova a slovníky, Vilnius, 1984, 64.

9 Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch... von Christian Gottlieb Mielcke, Königsberg, 1800.

10 Z i n k e v i č i u s Z. Tamtéž, 265—266.

223

o stránek rozsáhlejší než slovník Pil. Ruigia téhož formátu a obsahuje přibližně o 9320 slov více, nepočítaje různé slovní vazby a frazeologii. Lexikálních doplňků je zvláště mnoho v první části slovníku. Německo-litevská část slovníku se příliš nezměnila; ve srovnání s odpovídající částí slovníku Pil. Ruigia byla doplněna pouze o méně častá rčení. O tom píše K. G. Milkus v předmluvě ke svému slovníku. Uvádí zde také účel slovníku: znalost litevštiny je prý potřebná pro učitele, duchovní, soudce a obchodníky. Je třeba se jí učit z gramatik a slovníků¹¹, neboť rolníci nemohou o svém jazyce poskytnout žádné informace. K. G. Milkus tedy svůj slovník určil k praktickým účelům, což také určilo charakter jeho slovní zásoby.

Slovní zásoba je v obou slovnících uspořádána stejně: první část je litevsko-německá, druhá německo-litevská. Slova Pil. Ruigia i K. G. Milka jsou řazena do hnízd. Rozdíl spočívá v tom, že K. G. Milkus rozšířil hnízda některých slov, např.: Būras R — Būras (Būrus Jodinu, Burką, Burijskas, Burijskay) MŽ; Dagys (Dagillis) R — Dagys (Dagau, Idagau, Dagillis, Dagillėlis, Dagillėlei) MŽ; Dailūs R — Dailus (Dailey, Dailinu, Dailáuju, Sudailáuju, Dailydą, Dailydžia, Dailydyjtė, Dailummas) MŽ; Gabenų (Atgabenu, Nugabenu) R — Gabėnų (Gabaną, Atgabėnu, Nugabėnu, Nuſigabėnu, Atſigabėnu, Uſſigabėnu, Iẛgabėnu, Pargabėnu, Prigabėnu, Priſigabėnu) MŽ. Slovníkové heslo K. G. Milka je složitější než heslo Pil. Ruigia; najdeme v něm více lexikografických prvků: vysvětlivky, přísloví, frazeologismy, např.: Galwijas (Galwijas pėnims) R — Galwijas (Oẛka ne Galwijas, Merga ne Ṡzeimyna; Galwijai pėnami) MŽ; Ṡzáudas (Ṡzaudai) R — Ṡzaudas (Ṡzaudai; Iẛ Ṡzaudū iẛėjęs, o Ṡzėno ne pawyęs; Ṡzaudai iẛtiẛini; Trakni, Swėto Lobis Ṡzaudū Kulis) MŽ; Ṡzū (Ṡzunnės; Ṡzunnytis; Ṡzunnyčiai; Ṡzun=Gálwis; Ṡzuns=ūdega) R — Ṡzū (Iẛ Ṡzun’s prapūle; Ṡzun’s Balſas ne eit ÷ Dangu; Kad tawo Ṡzunė Swėtimi pjája, tai gyk, bet kad tawo Ṡzunnys pjáuja’, neẛikiẛk; Strampas wiẛados gul pas Ṡzunnė; Ar tur Ṡzū Gėdós; Ṡzunnytis; Ṡzunnyczei; Ṡzunniẛkas; Ṡzunniẛkay; Ṡzungalwis; Ṡzuns Ūdega; Ṡzunsūdėgius; Ṡzunlaibkei; Ṡzunmetės; Ṡzunremunės; Ṡzunẛudai; Kur daug Ṡzunnū, cze ir daug Ṡzúnẛudū) MŽ.

Uspořádání slovníku K. G. Milka je v zásadě stejné jako u Pil. Ruigia. Autoři obou slovníků uvádějí podstatná a přídavná jména stejným způsobem. Od Pil. Ruigia se liší pouze uspořádání sloves. K. G. Milkus nejprve vypisuje všechny slovesné tvary a teprve potom uvádí německý ekvivalent, např.: Gimdau, džia u, įẛu, iti ich gebäre; Láukiu, kiau, áukẛu, áukti, ich warte. Pil. Ruigys po uvedení tvaru první osoby v záhlaví uvádí německý ekvivalent slova.

Existují také pravopisné rozdíly. Pil. Ruigys se řídil abecedou D. Kleina, ačkoli některé věci měnil, zatímco K. G. Milkus se od ní odchýlil více. Ve slovníku K. G. Milka už nejsou nosové samohlásky s příčnou větvičkou. V ostatních případech se v psaní nosových písmen od Pil. Ruigia neliší; rovněž píše nosové ū v genitivu plurálu, např.: Ar

¹¹ Litevsko-německý a německo-litevský slovník..., von Christian Gottlieb Mielcke, 2–4.

224

ne turri [mulkū? MŽ; Waikū Waikai MŽ311, Tēwū Tēwai MŽ. Nosovou į s šikmou čárkou píše takto -, např.: - widduwi- MŽ152, Surabau- Knugas MŽ152. K. G. Milkus zapisuje č ve všech případech dvojznakovým grafémem cz, např.: Aukbėgjāusas, Buczioju, Czaudullys, Czọžinyczia, Drumsczìu, Marti, czios.

K. G. Milkus označuje přízvukem slova mnohem méně často než Pil. Ruigys. Přízvukování obou je v zásadě stejné, někdy však má totéž slovo odlišné přízvukové (nebo diakritické) znaménko, např.: Gabenų R. — Gabėnų MŽ. Oba používají stejná přízvuková znaménka, nemají systém a často jimi označují délku samohlásek a dvojhlásek¹².

Slovník K. G. Milka, stejně jako slovník Pil. Ruigia, je napsán západoaukštaitským nářečím Malé Litvy. To vytvořilo příznivé podmínky pro představitele národního obrození, mluvčí téhož nářečí, aby mohli využívat psaný spisovný jazyk utvářený v Malé Litvě.

Slovník K. G. Milka byl tehdy oblíbený nejen v Malé, ale i ve Velké Litvě. Opíral se o něj významný pěstitel a badatel litevského jazyka v 19. století D. Poška.¹³ Slovníku K. G. Milka využívali také pozdější lexikografové Malé Litvy; zvláště důležité slovníky pro jazykovědu i praxi sestavili G. F. Nesselmann a Fr. Kuršaitis.

Dnes jsou práce K. G. Milka a Pil. Ruigia zajímavé a významné pro dějiny litevské lexikografie jako jeden z důležitých pokusů sestavit dvojjazyčné slovníky, které měly pomoci litevštině prosadit se ve společenském, vědeckém a kulturním životě, ustálit slovní zásobu spisovné litevštiny a poskytnout základy pro její studium a užívání. Jazykovědné práce kulturních činitelů Malé Litvy pomáhají objasnit vývoj spisovného jazyka i cesty a způsoby obohacování a zdokonalování jazykových prostředků.

Algis Rubinas

12 Vitkauskas V. Tamtéž, 24.

13 Vanagas V. Dionizas Poška, Vilnius, 1994, 146.

225