LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Apžvalgos. Recenzijos. Pastabos

Názory. Recenze. Pozorování

Přehledy. Recenze. Poznámky

K ROZDĚLENÍ VÝCHODNÍ AUKŠTAITSKÉ DIALEKTNÍ OBLASTI

Dobře klasifikovat dialekt lze pouze tehdy, když je jazyková oblast důkladně prozkoumána a jsou již známy všechny důležitější izoglosy. Praktická práce při výzkumu dialektů však nutí dialekty klasifikovat (dělit), byť nedokonale, už na samém počátku práce. Východní aukštaitský dialekt byl před válkou prozkoumán nesrovnatelně méně než západní (a jižní) aukštaitské či žemaitské dialekty, proto bylo obtížné rozdělit jej na poddialekty a ještě menší jednotky.

Prof. Antanas Salys, částečně následuje Kazimierase Jauniuse, v meziválečném období navrhl dělit východní aukštajty (nazýval je aukštaité východní) na tři poddialekty: 1) pántininkai, kteří zachovávají neporušené an, am, en, em s přízvukem na první části, zatímco slabiky s přízvukem na druhé části převádějí na ɔn, ɔm, ɛn, ɛm; rovněž přízvučné ą, ę převádějí na ɔˀ; ɛˀ; 2) póntininkai, kteří uvedené hlásky převádějí na ɔn, ɔm, ɛn, ɛm, respektive ɔˀ; ɛˀ (z ą, ę) nejen v slabikách s přízvukem na druhé části, ale i v slabikách s přízvukem na první části, a 3) pùntininkai, kteří mají místo an, am, en, em, ą, ę un, um, in, im, ū, ī. Po důkladnějším výzkumu se však ukázalo, že v oblastech jeho pantininků, pontininků a okrajových puntininků je situace ve skutečnosti mnohem složitější. Místy se zde vyskytují jiné změny, které A. Salys ještě neznal. Například v okolí Krekenavy a Ramygalu zůstávají hlásky s přízvukem na první části an, am, en, em neporušené, ale hlásky s přízvukem na druhé části se mění na un, um, in, im; v podstatě jde tedy o puntininkaiovskou variantu pantininkaiů, kterou A. Salys nepředvídal. V okolí Panevėžys se tyto hlásky s přízvukem na první části mění jako u pontininkaiů, zatímco hlásky s přízvukem na druhé části jako u puntininkaiů; jde tedy opět o svébytný puntininkaiovsko-pontininkaiovský hybrid. V okolí Pasvalys a Saločiai se naopak hlásky s přízvukem na první části vyslovují jako u puntininkaiů, zatímco hlásky s přízvukem na druhé části jako u pontininkaiů; zde už jde o pontininkaiovsko-puntininkaiovský hybrid. Kromě toho není všude změna en, em obdobná změně an, am: existují nářečí, v nichž se án, ám mění na ɔn, ɔm, avšak én, ém zůstávají neporušené (Joniškėlis, Vaškai...), tedy napůl pontininkai a napůl pantininkai. Navíc změna přízvučných ẽn, ẽm na mnoha místech závisí na následující slabice: před měkkou souhláskou se vyslovuje ẽn, ẽm, před tvrdou pak ˀɔn, ˀɔm. Rozmanitost dále zvyšují četné rozdíly v nepřízvučných slabikách.

Také změna samohlásek ą, ę se na mnoha místech neřídí pravidly A. Salysa. Mnozí pantininkaiové a pontininkaiové mění přízvučné ą na o bez ohledu na přízvukovou intonaci, zatímco nepřízvučné vyslovují jako ɔ; pouze na okraji v okolí Krekenavy se po přízvuku vyskytuje ā, respektive v nepřízvučné slabice a. V okolí Pasvalys se podle přízvuku (nikoli přízvukové intonace!) vyslovuje ū nebo ɔ.

237

podle přízvuku (nikoli přízvukové intonace!). Místo ę uprostřed slova mnozí vyslovují otevřené e (v přízvučné slabice dlouhé, v nepřízvučné krátké, bez ohledu na přízvukovou intonaci), zatímco v koncovce vyslovují zúžené ę (v okolí Krekenavy e). Na východě, v okolí Pasvalys, se podle přízvuku (nikoli přízvukové intonace) vyslovuje ī nebo ę.

Za této situace nelze přesně definovat, kdo jsou pantininkaiové a kdo pontininkaiové. Odlišit jedny od druhých by bylo možné pouze podle výslovnosti přízvučných slabik s přízvukem na první části ān, ām (právě těchto dvou!), to by však mělo teoretický, nikoli v žádném případě praktický význam. Vždyť slov s přízvučnými slabikami s přízvukem na první části án, ám, které pontininkaiové skutečně mění na ón, óm, je velmi málo, sotva několik desítek (častější jsou ántis, lángas, pántis, sámtis...), nepočítáme-li jejich odvozeniny s příponami. V oblasti pontininkaiů se mnohem častěji používají neporušené (nezměněné) slabiky s přízvukem na první části ān, ām, a to zejména ty druhotného původu (např. támsta, dat. sg. tám, gerám, dat. pl. vaikám, 1. pl. dírbam atd.), přejatých slovech a slovech převzatých ze spisovného jazyka (ángelas, bánkas, táŋkas atd.), slovech onomatopoického původu (ámtelėti, bámbtelėti...) atd. Člověk může mluvit celý den, aniž by použil jediné z těch několika desítek slov s měněnými án, ām. Navíc bychom měli kvůli důslednosti vyčlenit také p ú o n t i n i n k a i e, srov. výslovnost púontis ‘pantis’ v Jotāiniai. Konečně nesmyslnost takového dělení dokládá skutečnost, že podle něj lze rozdělit pouze severozápadní kout východoaukštaitské oblasti, zatímco celá ostatní, několikanásobně větší oblast, náležející výhradně puntininkaiům, zůstává tímto způsobem nerozdělena.¹

V roce 1964 jsme při zpřesňování klasifikace dialektů s Aleksasem Girdenisem navrhli dělit východní aukštajty podle jiného principu: v oblasti východních aukštajtů ležící přibližně západně od linie Papilys–Vabalninkas–Kavarskas–Giedraičiai–Maišiagala, kde se v nepřízvučných slabikách nerozlišují dlouhé a krátké samohlásky (všechny jsou pouze krátké), jsme navrhli vyčlenit poddialekty panevėžiškiai, kteří všechny krátké koncové samohlásky slévají v jednu redukovanou samohlásku (po tvrdé souhlásce zadní, po měkké přední), a širvintiškiai, u nichž k takovému slévání nedochází. Na východ od této linie, kde se v nepřízvučných slabikách zachovává rozdíl v délce samohlásek, jsme navrhli vyčlenit poddialekty uteniškiai, anykštėnai, kupiškėnai a vilniškiai podle stejných kritérií jako v klasifikaci A. Salysa, jen s jinými názvy poddialektů (nikoli přezdívkového původu, ale podle nejvýznamnějšího města v dané oblasti). Takové rozdělení východního aukštaitského dialektu, stejně jako celá zpřesněná klasifikace dialektů, se postupně ustálilo a dnes se dá říci, že se používá všeobecně.

Později, při podrobnějším zkoumání stáří a původu rozlišovacích rysů dialektů a při celkovém výzkumu dějin dialektů litevského jazyka, se prosadil názor, že zformované poddialekty anykštėnai a kupiškėnai časem rozdělily napůl starší oblast uteniškiai (nejtypičtějších východních aukštajtů). Poté se od západu přisunula inovační

¹ Podrobná kritika Salysova dělení je uvedena v publikaci: Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai, A serija 3(31), 1969, 142–146.

238

Panevėžyská a širvintišká nářeční vlna postupně zaplavila západní část „utenišků“; na severu u kupiškénů však zůstala takzvaná vabalninská nářeční oblast, řazená k severním panevėžyským, ale stále poměrně blízká uteniškům. Kromě toho se ukázalo, že kromě vabalninské nářeční oblasti existuje další relikt „utenišků“ na pravém břehu Šventoji mezi Kavarskem a Vidiškiai (vesnice Gelučiai a další).²

Nedávno Žaneta Urbanavičiūtė-Markevičienė publikovala velmi zajímavý článek³, v němž se uvádí, že poslední relikt „utenišků“ v okolí Gelučiai původně tvořil větší oblast, totiž všechny vesnice farností Kavarskas a Vidiškiai (velmi důležitý postřeh!), avšak tuto oblast by podle jejího názoru bylo třeba přiřadit nikoli k jižním panevėžyským, nýbrž k širvintiškým. Položila otázku, zda vůbec mělo smysl oddělovat širvintišské od jižních panevėžyských, vždyť obě tyto východoaukštaitské podřeči jsou si velmi blízké. Větší důvod prý existuje k oddělení severních panevėžyských od jižních a k jejich považování za samostatnou východoaukštaitskou podřeč. Nyní však prý už nestojí za to bořit ustálenou klasifikaci.

K vzneseným pochybnostem a úvahám lze říci následující.

Nejprve k zařazení farností Kavarskas a Vidiškiai mezi širvintišské. Stejně jako okolí Vabalninkas tvoří i tyto farnosti okrajová panevėžyská nářečí (okolí Vabalninkas – severní, tyto farnosti – jižní panevėžyská), do nichž se promísily rysy reliktních utenišků (v okolí Vabalninkas), případně jejich pokračování v podobě dnešních širvintišků (farnosti Kavarskas a Vidiškiai). Přechodná povaha nářečí Kavarskas–Vidiškiai je zřejmá. Například ve Vidiškiai se říká dárbus ‚práce‘, akuz. pl. šakùs ‚větve‘ stejně jako v celé oblasti jižních panevėžyských (srov. širvintišské dárbas, šakàs), ale šakà (srov. širvintišské šaką, jižní panevėžyské šakų), dirba (širv. dírba, již. pan. dírbu), kója (širv. kóje, již. pan. kóji) se zachovaným „utenišským“ reflexem -a (v případě šakà také u širvintiškých). Za této situace by bylo možné toto přechodné nářečí přiřadit jak k jižním panevėžyským, tak k širvintiškým. Protože však vývoj koncového a probíhal směrem a → α → u (ų), nářečí s konečným výsledkem u (byť ne ve všech tvarech) lze přiřadit spíše k jižním panevėžyským než k širvintiškým, kteří takové u nemají (tam je pouze stupeň α). Je samozřejmé, že zde je třeba dohody dialektologů, stejně jako v jiných případech, kdy se setkáváme s přechodnými nářečími.

K otázce, zda mělo smysl oddělovat širvintišské od jižních panevėžyských: i v tomto případě jsou pochybnosti oprávněné. Jižní panevėžyská nářečí, zejména jejich přechodná nářečí bližší širvintišským, jsou skutečně širvintišským značně blízká. Jedno od druhého však jasně odlišuje osud krátkých samohlásek v koncovkách: jižní panevėžyská nářečí tyto samohlásky slila v jedinou hlásku (po tvrdých souhláskách

² Z i n k e v i č i u s Z. Dėl rytų aukštaičių patarmių istorijos. – Baltistica 16(2), 1980, 138–139.

³ U r b a n a v i č i ū t ė - M a r k e v i č i e n ė Ž. Dar kartą apie rytų aukštaičių tarmių ribas. – Kalbotyra 43 (1), 1994, 85–87.

239

zadní υ, po měkkých přední ę), zatímco širvintišská takové slévání nemají. To bylo způsobeno rozdílným stupněm vývoje a → α → υ v koncovkách: panevėžyská nářečí mají υ, zatímco širvintišská dosud pouze α. V přechodném nářečí Kavarskas–Vidiškiai, jak jsme viděli, proces slévání ještě neskončil; některé tvary si zachovaly rozlišení a a u, po měkkých souhláskách pak e (ia) a i. Kdybychom spojili širvintišská a jižní panevėžyská nářečí do jedné podřeči, bylo by obtížné formulovat její rozlišovací kritérium. Všechna panevėžyská nářečí – jižní i severní – spojuje z fonologického hlediska velmi důležitý rys: slévání krátkých samohlásek v koncovkách.

Vyčlenění severních panevėžyských jako samostatné východoaukštaitské podřeči by navzdory jejich značné odlišnosti od jižních panevėžyských přineslo nemalé praktické obtíže. Uveďme nejvýraznější rozdíl mezi severními a jižními panevėžyskými – změnu krátkých samohlásek v koncovkách v mumlavé hlásky a jejich zánik. Je velmi obtížné, ba přímo nemožné určit, kde je hláska již mumlavá a kde je ještě jen silně redukovaná. Vedou se dokonce spory o to, kde zcela vymizela a kde ještě existují určité její zbytky. Je jasné, že takový rys, který netvoří zřetelnou izofonu, nemůže sloužit jako rozlišovací kritérium podřeči; lze jej považovat pouze za rozdíl mezi jejími částmi. Totéž platí o dalších důležitých rozdílech, z nichž mnohé rovněž nevytvářejí jasně vymezitelné izofony (snad s výjimkou všeobecného posunu přízvuku, který však není typický pro všechna severní panevėžyská nářečí; výjimkou je oblast Biržai), například o výraznější výslovnosti samohlásek v přízvučných slabikách v oblasti severních panevėžyských, kterou autorka článku uvádí ve srovnání s jižními panevėžyskými, o výraznějších přízvukových konturách těchto nářečí apod. Kromě toho jsou všechny rozlišovací izofony velmi rozptýlené a netvoří jasnou hranici.

Na druhou stranu jižní panevėžyská nářečí z diachronního hlediska stále ještě nejsou, řekli bychom, zcela typickými panevėžyskými, pokud za typická považujeme severní panevėžyská. Srov. vývoj krátkých samohlásek v koncovkách v oblasti panevėžyských nářečí: a, u, e, i → υ, ę →. Proto jsou pochybnosti autorky článku zcela pochopitelné, zejména pokud se na tyto dialekty díváme ze synchronního hlediska. Při klasifikaci nářečí však nelze pominout diachronii (historii nářečí), nelze ji ignorovat.

Z toho všeho je zřejmé, že změnou ustáleného členění východoaukštaitských nářečí bychom ničeho nedosáhli, pouze bychom vnesli zmatek. Ostatně i autorka článku píše, že nemá smysl bořit již ustálenou klasifikaci. S nářečími Kavarskas–Vidiškiai a Vabalninkas nadále zacházejme jako s přechodnými nářečími panevėžyské podřeči. Na rozhraní nářečních jednotek izofony ne vždy vytvářejí výrazné svazky a často jsou značně rozptýlené (zasahují dokonce až do středu nářečí); výběr důležitějších izofon, který určuje klasifikaci nářečí, proto není snadným úkolem a často pomáhá dohoda mezi badateli.

Ve zmíněném článku (a v dalších nedávných pracích) obvykle hovořím o vývoji nářečních rysů, nikoli o klasifikaci nářečí, jak by si čtenář někdy mohl myslet. Odtud vzniklo nepřesné tvrzení Ž. Urbanavičiūtė-Markevičienė, že jsem nářečí Gelučiai přiřadil k uteniškým (s. 85). To jsem neudělal. Považuji je pouze za blízké uteniškým (stejně jako okolí Vabalninkas).

240

nářečí připomínající širvintišké nářečí (s. 139). Mimochodem, slovo uteniškiai jsem také napsal do uvozovek, protože jsem měl na mysli starou oblast tohoto nářečí před jeho rozdělením na dvě části.

Článek Žanety Urbanavičiūtės-Markevicienės obsahuje i další myšlenky důležité pro dialektology, s nimiž nelze než souhlasit. Zajímavé jsou její úvahy o nářeční příslušnosti města Ukmergė – považuje je za místo styku širvintiškého a jižního panevėžiškého nářečí. I já jsem vždy zastával tento názor⁴; Ukmergė jsem nikdy bezvýhradně nezařazoval ani k panevėžiškým, ani k širvintiškým (autorka se zdá být nakloněna přiřadit je k širvintiškým). Město leží na styku tří podnářečí východoaukštaitského nářečí (ze severovýchodu se přibližují anykšténai), ale nepatří k žádnému z nich. Řeč obyvatel města je smíšená a lze v ní pozorovat prvky všech tří podnářečí. Stejně jako ve všech městech je silně ovlivněna spisovným jazykem. Protože se Ukmergė nachází na průsečíku nářečí, nemohl jsem její jméno použít k pojmenování podnářečí (Ukmergėští mi to někdy vyčítají), přestože toto město je mým rodištěm.

Zajímavé jsou autorčiny úvahy o takzvaných „ruotininkai“, kteří vyslovují rōtas, dokonce ruōtas ‘kolo’. O této výslovnosti píše: „Příčinou je pravděpodobně systém dvou stupňů délky samohlásek. Vokalismus je zde totiž v zásadě jako u širvintiškých, s výjimkou „rotininkování“. Kdyby se zachovalo r̄tas, ǵēras jako u ostatních anykšténů, ɔ, ę by se musely prodloužit a a, e by splynuly s o, ė. Místo lapas i místo lopas bychom v přízvučné pozici měli lōpas a v nepřízvučné lapėlis. Splynutí samohlásek o a ė s a a e by bylo velmi nepohodlné a systém samohlásek by se stal velmi málo diferencovaným. Je třeba mít na paměti, že v těchto nářečích už tak v nepřízvučné pozici splývají a, o a uo, e, ė a ie. Další splynutí dvou párů samohlásek by už bylo opravdu příliš. Proto se ɔ, ę změnily v diftongy“ (s. 86). S tímto závěrem by bylo možné souhlasit. Je však třeba poznamenat, že v samotném jižním cípu anykšténů – v jihozápadní části farnosti Lyduokiai směrem k Ukmergė (vesnice Nuotekai, Juod ausiai, Jogvilai aj.) – se „neruotininkuje“ (vyslovuje se zde rōtas), přestože je vokalismus ještě bližší širvintiškým než u těch, kteří „ruotininkují“ (tam je patrná tendence k „žadininkování“). Za připomenutí stojí také „puontininkování“ (Jotainiai). Vokalismus všech nářečí by bylo třeba důkladně prozkoumat z hlediska fonologie.

Za povšimnutí stojí autorčiny úvahy o monoftongizaci au, ai, ei v koncově přízvučných a nepřízvučných slabikách, zejména na konci otevřeného slova, v neobvyklých anykšténských a širvintiškých nářečích této oblasti (vyslovuje se matū ‘vidím’, miškī ‘lesy’, gáudi ‘slyšel jsi’); autorka ji spojuje s úplným přesunem důrazu na druhou složku diftongu.

Nelze než souhlasit s autorkou, která zdůrazňuje význam hranic farností pro ustálení izofon. To bylo pozorováno již dávno. Hranice farností jsou staré a vyznačují se stálostí. Jiná věc jsou hranice okresů či obcí, které jsou poměrně nové a navíc se neustále mění. Dialektologové na ně nemusí brát ohled, hranice farností však nelze ignorovat.

Zigmas Zinkevičius

⁴ Viz Z i n k e v i č i u s Z. Ukmergės rajono tarmė. – Mūsų kalba 4, 1978, 28–31.

241