ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Anna STAFECKA

Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts, Rīga

NÁŘEČÍ, NORMA A TRADICE V LATGÁLSKÉ RUKOPISNÉ LITERATUŘE

Ve druhé polovině 19. století po potlačení polského povstání v Latgale (stejně jako v Litvě) platil po celých čtyřicet let zákaz tisku. Zatímco Litevci mohli tisknout knihy v Malé Litvě, na kterou se tento zákaz nevztahoval, a tajně je odtud dovážet do zbytku Litvy, Latgalští Lotyši se nacházeli v mnohem složitější situaci. Ačkoli se zákaz tisku netýkal ostatních oblastí Lotyšska (Kurzeme a Vidzeme), knihy v latgalštině se tam netiskly, neboť Latgalské — tehdy nazývané Vitebskou gubernií — Lotyše a Lotyše z ostatních oblastí neoddělovala pouze správní hranice, ale také velmi odlišná nářečí, na jejichž základě se utvořily dvě písemné tradice (střední dialekt jako základ dolnolotyšského spisovného jazyka a hornolotyšský neboli latgalský dialekt jako základ latgalského spisovného jazyka), odlišné písmo (gotické písmo v dolnolotyšském písemnictví a latinka v hornolotyšském písemnictví) a samozřejmě příslušnost k různým konfesím (katolíci v Latgale a luteráni ve zbytku Lotyšska).

Některé latgalské knihy se tiskly v zahraničí (v Nizozemsku, Německu, Švédsku a Finsku) a pašovaly do Latgale¹. Byly velmi drahé a rolník, který toužil po osvobození z nevolnictví, na jejich nákup neměl dost prostředků². Modlitební a zpěvní knihy však byly naprosto nezbytné; bez nich si duchovní život rolníků nelze představit. Proto se pečlivě uchovávaly staré knihy vytištěné před zákazem tisku, jednotlivé opotřebované stránky se přepisovaly rukou a postupně i celé knihy. Nejčastěji šlo o modlitební knihy, později také o praktické rady pro rolníky a folklorní materiály, méně často o původní díla samotných autorů. Počet ručně přepisovaných a vázaných knih stále rostl. V důsledku toho dnes můžeme hovořit o celém období v dějinách latgalského spisovného jazyka a literatury — o rukopisné literatuře z doby zákazu tisku³, kterou vytvořili lotyšští rolníci z Latgale, zpravidla sami bez školního vzdělání.

¹ Latgalīšu grōmotu izstōdes materiāli. M. Apela un S. Seila sakōrtojumā. – Rēzekne, 1936, 24.

² Latgalē dzimtbūšana tika atcelta tikai 1861. gadā (tāpat kā Krievijā), pārējos Latvijas novados tā bija atcelta jau agrāk: Kurzemē – 1817. gadā, Vidzemē – 1819. gadā.

³ Plašāk par to: Rupains O. Tautas rakstnieki un grōmotu pārrakstītōji drukas aizlieguma laikā. – Rokstu krōjums latgaļu drukas aizlieguma atcelšonas 40 godu atcerei, Daugavpils, 1944, 190–204.

128

V současnosti je známo přibližně 15 jmen přepisovatelů knih⁴, jejich počet však byl mnohem vyšší; i dnes se stále nacházejí dochované ručně psané knihy⁵.

Rukopisná literatura, jak zjistil historik knižní kultury Aleksejs Apinis, vzkvétala především ve střední části Latgale — v částech okresů Rēzekne a Ludza (v oblastech Barkava, Varakļāni, Gaigalava, Nautrēni a Makašāni). Je zajímavé, že právě v těch farnostech, kde působili přepisovatelé knih, byla kolem roku 1900 (35 let po zavedení zákazu tisku) zjištěna poměrně vysoká gramotnost. Mezi lotyšskými rolníky z Latgale činila 76,5%, zatímco v sousedních farnostech, kde rukopisná literatura rozšířena nebyla, bylo gramotných pouze 39,2%⁶.

Při prohlížení několika rukopisných knih nelze přehlédnout jejich značnou podobnost, pokud jde o jazykový výraz i písemnou tradici. Je to přirozené, neboť rukopisné knihy nevznikaly ve vzduchoprázdnu — již od počátku 18. století existovala hornolotyšská neboli latgalská písemná tradice, která se utvořila na základě nářečí jižní Latgale a byla silně ovlivněna dolnolotyšským spisovným jazykem i dalšími jazyky (zejména polštinou); zároveň se již do jisté míry ustálilo písmo a užívání morfologických tvarů, pro něž byly charakteristické spontánně vzniklé normy. Důležité je také zohlednit vliv rodných nářečí přepisovatelů a autorů knih, neboť tvůrci rukopisné literatury byli sami lotyšští rolníci (na rozdíl od autorů tištěných knih, jimiž byli převážně příslušníci jiných národů), kteří obvykle neměnili místo svého bydliště; prameny rukopisné literatury proto často zaznamenávají doklady jednotlivých nářečí. Protože se střet autorova rodného nářečí, norem a tradice nejlépe projevuje v dílech se světským obsahem (texty duchovního obsahu bývají zpravidla přepisy dříve vytištěných latgalských modlitebních a zpěvních knih nebo překlady z polštiny), zaměříme se na díla Andriva Jūrdže, rolníka ze Zaļmuiži neboli farnosti Nautrēni, nejvýznamnějšího představitele latgalské rukopisné knižní tvorby⁷, v jehož díle mají světské texty značné zastoupení.

Andrivs Jūrdžs (1845–1925) skolā nebija mācījies, lasīt viņu bija iemācījusi māte. A. Jūrdžs pašmācības ceļā bija iemācījies rakstīt un apguvis krievu, poļu, lietuviešu, nedaudz arī latīņu

⁴ Apiņis A., Klekere I., Limane L. Rakstītājs no Nautrēniem. Andriva Jūrdža dzīve un veikums, Rīga, 1989, 13.

⁵ Nedávno byly identifikovány další dvě ručně psané modlitební a zpěvní knihy, které podle rozdílů v rukopisech měly několik přepisovatelů; viz: Cirša L. Původní materiály z doby zákazu tisku ve fondech BFPC. – Integrační problémy v současnosti. Materiály mezinárodní vědecké konference, Rēzekne, 1999, 4–6.

⁶ Apiņis A. Neprasot atļauju. Latviešu rokraksta literatūra 18. un 19. gadsimtā, Rīga, 1987, 162.

⁷ Příspěvek A. Jūrdže do knižní kultury a literatury byl opakovaně podrobně zhodnocen v publikacích; viz například Apiņis A. Latviešu grāmatniecība, Rīga, 1977, 220–222.; Apiņis A. Neprasot atļauju. Latviešu rokraksta literatūra 18. un 19. gadsimtā, Rīga, 1987,156–179.; Apiņis A., Klekere I., Limane L. Rakstītājs no Nautrēniem, Rīga, 1989, 136.

129

jazyků, ovládal také gotické písmo a četl vydání z Dolního Lotyšska. Andrivs Jūrdžs napsal více než 20 tlustých svazků, některé dokonce o přibližně 1000 stranách, stejně jako tenčí sešity a jednotlivé listy⁸. Bohužel většina z nich shořela při požáru. Dochované knihy se nacházejí ve vědeckém oddělení vzácných knih a rukopisů Lotyšské národní knihovny a v oddělení rukopisů a vzácných knih Lotyšské akademické knihovny.

Přínos Andriva Jūrdžeho pro literaturu a dějiny knižní kultury má dnes především kulturněhistorický význam, avšak v době zákazu tisku sehrál významnou úlohu v literárním životě regionu. Rukopisy, které A. Jūrdžs zanechal, mají dnes význam zejména z jazykového hlediska, třebaže je rozhodně nelze hodnotit nekriticky. Velmi názorně ukazují, do jaké míry tradice existujícího spisovného jazyka, tedy jazyka tištěných knih, a spontánně vytvořené normy ovlivnily jazyk rukopisných knih a jak autor textu a jeho opisovač respektovali jazykové jevy, které nejsou charakteristické pro jejich rodné nářečí. Zároveň je důležité uvědomit si také vliv nářečí na jazyk rukopisů, zvláště vezmeme-li v úvahu, že rodné nářečí A. Jūrdžeho se značně liší od nářečí jižního Latgalska, na jejichž základě se utvářel latgalský spisovný jazyk.

Abychom sledovali střetávání nářečí se spisovnou jazykovou normou a tradicí v dílech A. Jūrdžeho, podíváme se na tři nejvýznamnější práce, které vznikly v různých obdobích (A. Jūrdžs psal i po zrušení zákazu tisku). Jde o soubor světských textů sepsaný kolem roku 1870⁹, „Parunu woceleytē“, sepsanou kolem roku 1910¹⁰, a dva kalendáře nazvané „Myužeygays kalinders“ – z let 1907¹¹ a 1916¹². Je třeba poznamenat, že mnoho textů (zejména pořekadel a přísloví) se opakuje.

Ačkoli spisovný jazyk Andriva Jūrdžeho má kořeny ve spisovném jazyce hornolotyšském neboli latgalském, který existoval před zákazem tisku, nelze přehlédnout, že jeho pravopis vychází především z pravopisu latgalských knih z počátku 19. století, nikoli z písemných pramenů z poloviny století, jak bychom očekávali. Možná je to důsledkem vlivu starých modlitebních knih, v nichž se poměrně důsledně dodržovala pravopisná tradice počátku století. Přestože je pravopis značně nejednotný, v rukopisných knihách A. Jūrdžeho se objevuje poměrně přesné označování délky samohlásek stříškou (ˆ) nad písmenem samohlásky (zejména v lokálové koncovce, například rukā, pūrs, walsteybā). Stříška se obvykle píše také nad písmenem o, označuje-li dvojhlásku [uo], například mōte, kōzas, a nad e, označuje-li dvojhlásku ie, například wēju, pēŗts. Méně často se délka samohlásky nebo dvojhláska označuje čárkou (´) nad samohlás-

⁸ Sīkāk par to: Apinis A. Latviešu grāmatniecība, Rīga, 1977, 221.

⁹ Uchovává se v oddělení rukopisů a vzácných knih Lotyšské akademické knihovny (sign. Jūrdžs A. I).

¹⁰ Nachází se ve vědeckém oddělení vzácných knih a rukopisů Lotyšské národní knihovny, signatura R. 2, 1, 6.

¹¹ Tamtéž, signatura R. 2, 1, 7.

¹² Tamtéž, signatura R. 2, 1, 4.

130

hláska pomocí písmene, například bērzenia, utrō. V rukopisech A. Jūrdže je druhá složka dvojhlásek [ai], [ei] a [oi] zapisována pouze jako y (nikoli j, jak tomu bylo v dílech z poloviny 19. století, například v kalendářích G. Manteifela) – mayze, sweteybu, batynoy. Občas se objevuje fonetický princip pravopisu, například auksts „vysoký“, sotc [-ts] „studený“, actoy „opouští“.

Souhlásky jsou v rukopisech A. Jūrdže zapisovány podle polského pravopisného vzoru. K zápisu souhlásek [č] a [š] se užívají takzvaná digrafická písmena cz a sz, souhláska [ž] je zapisována jako ž; v kalendáři napsaném roku 1916 se však důsledně používají písmena č a š pro souhlásky a také ž. Lze se o tom přesvědčit porovnáním kalendářů z let 1907 a 1916, v nichž je mnoho obsahově zcela totožných textů. Několik příkladů:

V kalendáři z roku 1907:

V kalendáři z roku 1916:

puczias „květiny“

pučias

zacci „zajíci“

zači

szudi „dnes“

šudin

celsz „cesta“

celš

meža

meža

žygli

žygli

Jāpiebilst, ka šāds līdzskaņu apzīmējums proponēts 1908. gada iznākušajā O. Skrindas gramatikā, kas ir pirmā normatīvā latgaliešu gramatika un atspoguļo 20. gadsimta sākumā izveidotās latgaliešu ortogrāfijas komisijas pirmo sēžu lēmumus¹³. Tas liecina, ka A. Jūrdžs ir sekojis arī sava laika rakstības normēšanai un pieņemtās normas respektējis. Toties skaņas [ļ] un [ļ] A. Jūrdža rokrakstos konsekventi turpinātas apzīmēt ar ł un l, varbūt arī tāpēc, ka normatīvajā gramatikā tās netiek šķirtas – gan [ļ], gan [ļ] apzīmētas tikai ar l.

Styk nářečí a existující pravopisné tradice se názorně projevuje v užívání morfologických tvarů i ve slovní zásobě.

Poměrně silný vliv dolnolotyšského pravopisu, charakteristický pro nejstarší období latgalského spisovného jazyka, je patrný také v rukopisech A. Jūrdže. Zvláště zřetelně se projevuje v přepsaných textech, a to jak z latgalských písemných pramenů (především modlitebních knih), tak i z dolnolotyšských vydání (lidové písně, přísloví). V rukopisných knihách tak najdeme například zakončení -enis, -ene, které není pro latgalská nářečí typické, například draudzene; mirā ar sowu likteni; koncovky genitivu jednotného čísla a nominativu a akuzativu množného čísla substantiv ženského rodu -as, -es, jako například dinas, saknes, zájmena třetí osoby viņš, viņa, ikviens, ikviena, například strodoy w i n i a wasareniu; del i k w i n a; i k k o t r u din. Nezřídka se objevují také lexémy netypické pro latgalská nářečí, například nikod weytulā naaug kiršu (v nářečí višņu) u gas; meytas grob (v nářečí kaš) sinu; atnōcie (v nářečí atguoja) mums sweycynotu; nōcit (v nářečí eite), děti, škotā!

¹³ Skrinda O. Latvišu woludas gramatika, Piterburgā, 1908, 6.

131

Jazyk A. Jūrdžeho písemností je však významný právě tím, že zachycuje místní jazykové jevy, které nejsou typické pro latgalské knihy vydávané až do zákazu tisku. Zvláštní pozornost je třeba věnovat variantám morfologických jevů, jejichž užívání je v nářečích poměrně stabilní. Lze rozlišit několik skupin.

1. Morfologické jevy, které se vyskytují v široké oblasti latgalských nářečí (včetně nářečí jižního Latgalska), ale nestaly se normou spisovného jazyka. Nejprve je třeba zmínit koncovky nominativu jednotného čísla a nominativu a akuzativu množného čísla substantiv ženského rodu -is, -ys, které se v rukopisech A. Jūrdžeho vyskytují poměrně často vedle koncovek -as, -es, jež nejsou pro nářečí typické, například saula saknis bahynoy; dzidit, meytas, upis motā; gudreyba miālis gotā; pakryta pi zemis; nawajag mayzis est; tay motkys pityktu; diel eyksys dzieywes.

V rukopisech Andriva Jūrdžeho se poměrně často užívá supinum, které není typické pro jazyk latgalských tištěných knih, ačkoli se dosud používá v široké oblasti nářečí, například igoja krugā porgutātu; nuskrin padia wartus; kotnā kōpu es dzīdōtu; idama sina kostu. V jedné z prvních rukopisných knih se však nachází autorova oprava – goja gutatu, kde je poslední písmeno u přeškrtnuto, zřejmě s vědomím, že zcela neodpovídá pravopisné tradici. V pozdějších rukopisných knihách A. Jūrdžeho se supinum užívá častěji.

2. Morfologické jevy, které nejsou typické pro nářečí jižního Latgalska, a nestaly se proto součástí tradice latgalského spisovného jazyka. Jde o soubor rysů typických pro centrální a východní nářečí Latgalska, které se sporadicky vyskytují také v tištěných latgalských knihách. Nejprve je třeba zmínit zvratný formant -sa- (-za-) u sloves odvozených předponami. Ačkoli se v rukopisech A. Jūrdžeho často vyskytuje jak varianta -sa- (-za-) charakteristická pro latgalské tištěné knihy a typická pro jižní nářečí Latgalska, tak i podoba -si-, poměrně často doložená v modlitebních knihách (apsižaloy, atsidu d. tml.), v pozdějších dílech (zejména v kalendáři z roku 1916) již převládá užití -sa- (-za-), typické pro centrální (včetně rodného nářečí A. Jūrdžeho) a východní nářečí Latgalska, například nazadzen, nazawer, pazacatusia, apsawyłtkusia.

Také tvary třetí osoby jednotného čísla přítomného času, které se dnes v nářečích používají poměrně široce, avšak v tištěných knihách se vyskytují zřídka, jsou v rukopisech A. Jūrdžeho užívány často, například atskria žubia; pūces niwinas naradzīā; snigā turiā; gayli dzidō taktenā.

V rukopisech A. Jūrdžeho (zejména v jeho vlastních dílech) se vyskytují předpony typické pro nářečí pra (pro-) a roz-, například por itu progojušū godu; nu miga prozamudusia; roztrence wusżku munu pulceniu; adbalš plaši rozaskrin. V jedné větě se však objevuje jak pro nářečí typická předpona pra-, tak podoba odpovídající spisovnému jazyku pār (por-): Atmine nu porgojušōm bādu dinom, atmine nu progojušom taymes dinom.

132

V rukopisech se často vyskytují také přídavná jména se slovanskou příponou -ink-, například moziņks pulcens meytu dzid; tik jauninka meytinia; dreyza un wiglinka; dorba daudz jaunim un wacinkim, která jsou rozšířena i v současných nářečích.

Byla zjištěna také určitá adjektiva (stejně jako číslovky a zájmena) s koncovkou -īs, charakteristickou pro centrální, východní a severní nářečí Latgale, například kudīs „hubený“ mīrs irā toboks nekay žyrnō „tučná“ nataysnyeba; také kurīs, utrīs. Ve většině případů se však zřejmě pod vlivem existující písemné tradice v kalendáři užívá koncovka -ais, například wacays gods; skaytleytoys „čtenář“ mitays; sokamais wōrds; jaunays orojens.

Za zmínku stojí také užívání tvarů pádů osobních zájmen, které jsou typické pro rodné a okolní nářečí A. Jūrdže, například pimini myusus wyssod, Diws myusim pagrīž por sweteybu, kad Diwa pi myusu nawa, což celkově není typické pro tištěné latgalské knihy.

V rukopisech byly zjištěny také nářeční budoucí participiální tvary s vsuvkou -k-, jako duszkys ar tobu; pajimskys tu naudu, a také nesklonný participiální tvar s -īt (-eit): reibums naredzeit’ it gotwā, který je v tištěných knihách doložen pouze sporadicky.

3. Morfologické jevy, které jsou dnes v rodném nářečí A. Jūrdže (a také v blízkých okolních nářečích) na ústupu nebo již vymizely, ale v rukopisných knihách jsou široce rozšířené. Tak například v současném nautráńském nářečí byly u nejstarší generace mluvčích jen zřídka zaznamenány tvary přítomného času sloves, v nichž před koncovkou stojí souhláska [!], například smukays kucensz zidla; gulbieys gulla azarā; kur laudim natryukstla mayzias; stōwla, rukas satykdama.

Podobná situace je u slovesných tvarů podmiňovacího způsobu s -m- a s odlišnými koncovkami pro každou osobu, například pisyuteytum dzismiu un stostu; kad wysas tōs bādas un nataymies saraustumem; uz kotna myužeybas izkop tumem; kab poši nabyutumiat tisoti; kab tu piečok nabyutumi apsmits; abgodotum ikšan sirdies.

Podobně se v současném nautráńském nářečí podařilo zaznamenat minulé kmeny sloves s -avā- jen sporadicky v řeči nejstarší generace, zatímco v rukopisech jsou poměrně časté, například nu jo naudas dabowis; raudowu dinas, naktes; kotpowi Diwam; naesim damoksowuszy; naesmu sarekinowis. Vyskytují se však také nesprávně utvořené tvary minulého příčestí podle tohoto vzoru, jako nu moju beja izgowis, vedle nichž se užívají také minulé tvary s -āj- (-uoj-), například izwaycoja; dauzi pastrodoja. To vyvolává pochybnosti o širším a stabilním užívání minulých kmenů -avā- v nautráńském nářečí i před sto lety.

Naproti tomu atematická slovesa iet „jít“ a duot mají v přítomném čase ve 3. osobě tvary iem (īm), duom (dūm), které v současném nautráńském nářečí vůbec nejsou doloženy, v rukopisech A. Jūrdže se vyskytují poměrně často, například lepn ieyba im pa priszku, tutayk kauns im pakaļā; tupi tay im gonus; graks smidamis i jim, bet raudodams i z im; tels cela gobots jo im; iz dum pi weyra.

133

Za zaniklé v dnešním nautréńském nářečí lze považovat zájmena, která se v rukopisech A. Jūrdžse vyskytují poměrně často: seykurs „každý, kdokoli“ a kažns „každý“, například Diws pasorgoy s e w k u r u kristievtu cytwaku; na s i a w k u r u dinu to motia lieynikus „palačinky“ cap; nawajag pec s e w k u r a uda sist; nu invadnika un nu skaudeybas s e w k u r a m ir jociš; s e w k u r a m cytwaka chvíli, k a ž n u din; svatba, zítřek, letos bude k a ž n e j a m potěšením.

Za zvláštní zmínku stojí také úzce lokální fonetické zvláštnosti, sporadicky zaznamenané v rukopisech A. Jūrdže, podle nichž lze i dnes snadno poznat mluvčí nautránského nářečí. Především jde o změnu ai › ei ve slovech kei „jak“ a keids „jaký“. I v rukopisech A. Jūrdže čteme: k e i m o s a n u m a n i s a c i d a l e j o s; as k i e y r a d z u, byus gotodni ‘izsalkuši’ pahykuši; stopins ‘slāpes’ n a s k e y t s winiu jamia. Dalším jazykovým rysem nautránského kraje je změna dvojhlásky uo › oi, například toboik, runoit. Také v rukopise je sporadicky zaznamenáno slovo kamandawoit. V rukopisných knihách se však zřejmě ve větší míře neuplatnilo i proto, že dvojhláska [uo] se jak v tiskovinách, tak v rukopisných knihách obvykle označovala písmenem o nebo ô. Zaznamenáno je také přehláskování [a], které je ve slově apse živé i dnes: kay e p s i s topa. Všechny uvedené fonetické jevy se vyskytují v raných dílech A. Jūrdže (obvykle v přímé řeči v pohádkách) nebo v dopisech. V pozdějších dílech se jim autor zřejmě vědomě vyhýbal a řídil se písemnou tradicí.

Sledováním střetávání nářečí a norem spisovného jazyka v rukopisných knihách Andriva Jūrdžeho můžeme dospět k závěru, že si autor postupně vytvořil vlastní individuální písemnou tradici, v níž stále větší podíl získávalo zachycení jazykových jevů rodného nářečí. Je třeba znovu připomenout, že v době zákazu tisku vytvářeli rukopisnou literaturu sami lotyšští rolníci z Latgale, a zajišťovali tak nepřerušenost procesu latgalského písemnictví a literatury i zachování lotyšské identity v době zákazu tisku.

NÁŘEČÍ, NORMA A TRADICE V LATGALSKÉ RUKOPISNÉ LITERATUŘE

Shrnutí

Ve druhé polovině minulého století platil v Lotyšsku stejně jako v Litvě zákaz tisku. Protože nemnoho knih vydaných v zahraničí a pašovaných do Latgale nedokázalo uspokojit potřeby rolníků, objevili se mezi nimi opisovači knih, kteří zpočátku opisovali modlitební knihy a zpěvníky. Postupně se jejich činnost rozšiřovala – ručně se opisovaly také světské texty, rady pro rolníky a folklorní materiály a sestavovaly se rukopisné kalendáře. Lze proto hovořit o celém období v dějinách latgalského písemného jazyka – o období rukopisných knih.

Článek zkoumá latgalskou rukopisnou literaturu z lingvistického hlediska a pojednává o tvorbě nejvýznamnějšího latgalského opisovače knih Andriva Jūrdžeho (1845–1925). Zabývá se tradicí latgalského písemného jazyka, která vznikla před obdobím zákazu tisku, i vztahy mezi normami tohoto jazyka, utvářenými spontánně, a rodným nářečím. Zkoumaný materiál umožňuje dojít k závěru, že Andrivu Jūrdžemu je vlastní individuální pravopisná tradice, v níž je patrný výrazný

134

vliv rodného nářečí. Je třeba připomenout, že autory latgalských knih vydaných před zákazem tisku byli převážně příslušníci jiných národností, zatímco rukopisnou literaturu vytvořili sami lotyšští rolníci z Latgale, a zajistili tak nepřerušenost latgalského pravopisu i literárního procesu.

NÁŘEČÍ, SPISOVNÝ JAZYK A TRADICE V LATGALLSKÉ RUKOPISNÉ LITERATUŘE

Shrnutí

Koncem 19. století byli Lotyši z Latgale (stejně jako Litevci) postiženi zákazem používání latinské abecedy. Některé latgallské knihy se tiskly mimo tento region a poté se do Latgale dostávaly jako pašované zboží. Byly velmi drahé a nemohly potřebu plně uspokojit. Brzy se objevili lidé, prostí latgallští rolníci, kteří ručně opisovali modlitební knihy, katechismy a praktické rady. Sestavovaly se dokonce i rukopisné kalendáře. Můžeme tedy hovořit o celém období v dějinách latgallského písemného jazyka – o rukopisné literatuře.

Tento článek se zabývá rukopisnou literaturou z lingvistického hlediska a analyzuje díla jednoho ze známých písařů, Andriva Jūrdžse (1845–1925). Podrobně je zkoumán vzájemný vztah latgallského spisovného jazyka, který se utvořil před zákazem tisku, jeho spontánních tendencí ke standardizaci a vlivu autorova rodného nářečí.

Analyzovaný materiál umožňuje vyvodit závěr, že Andrivs Jūrdžs vytvořil vlastní osobitou písařskou tradici, bližší rodnému nářečí.

Je třeba zmínit, že autoři latgallských knih vydávaných před zákazem nebyli Lotyši, avšak tradici rukopisné literatury pěstovali lotyšští rolníci, kteří tak zajistili kontinuitu domácí literární tradice.

Anna STAFECKA

Ústav lotyšského jazyka Lotyšské univerzity, Akadēmijas lauk. 1 LV-1050, Rīga, Lotyšsko El. pastas [email protected]

Obdrženo 1999 06 01

135