WILLY VAN LANGENDONCK

Katholieke Universiteit Leuven

Výzkumné směry: příznakovost a ikoničnost, reference a sémantika (zejména vlastních jmen), gramatické kategorie, jako jsou určitost, generičnost, číslo, gramatické vztahy, předložky, syntax závislostí a slovosled.

EVROPSKÉ SYSTÉMY OSOBNÍCH JMEN: PŘÍRUČKA OD ABASISKÉHO PO ZENTRALADINSKÝ

U příležitosti 65. narozenin Rosy Kohlheimové a Volkera Kohlheima. Vydali Andrea Brendlerová a Silvio Brendler.

Hamburg: Baar, 2007, 863 p. ISSN 1610-7012 ISBN 978-3-935536-65-3

Při psaní této recenze v angličtině chci nejen představit anglicky mluvícímu světu tuto obsáhlou a významnou příručku evropských antroponymických systémů, ale také poukázat na to, že němčina zůstává jazykem, který ve vědě nelze v žádném případě ignorovat, a už vůbec ne v onomastice a lingvistice. Tato kniha o 861 stranách je věnována Kohlheimovým, Rose a Volkerovi, dvěma onomastikům dobře známým v německém onomastickém prostředí i mimo něj, u příležitosti jejich 65. narozenin. Editoři, manželé Brendlerovi, Andrea a Silvio, tvoří další dvojici, mnohem mladší, ale nadějných badatelů německých, a dokonce i anglických jmen, a to jak na diachronní, tak na synchronní rovině. V. Kohlheim a S. Brendler jsou průkopníky nového přístupu ke jménům, který nazývají nomematics (Kohlheim 2005; Kohlheim & Hengst 2011; Brendler 2008; recenzi posledně jmenované práce viz Van Langendonk 2010).

Brendlerovi odvedli při dohledu nad tímto obrovským projektem pečlivou práci a koordinovali všechny tyto články, které se zabývají 77 evropskými jazyky řazenými abecedně a náležejícími k sedmi jazykovým rodinám (indoevropské, baskické, uralské, turkické, kavkazské, arabské a mongolské). Popsané systémy mají reprezentovat evropský prostor, který je třeba chápat jako politickou a kulturní konstrukci zakořeněnou ve starořecké tradici, nikoli jako geografickou jednotku. Příspěvky jsou strukturovány podle současného stavu oboru a přinášejí konkrétní základní informace-

Recenzijos / Reviews

179

ALL_62_63_maketas.indd 179

2011.06.17 08:24:12

WILLY VAN LANGENDONCK

podle současného stavu oboru a přinášejí konkrétní základní informace. Termínem system editoři označují strukturovaný a funkční komplex osobních jmen. Autoři zpravidla používají víceméně stejný model: začínají systémem s jedním jménem, ale záhy přecházejí k systému dvou jmen, tedy k systému křestních jmen a příjmení; příjmení vznikla jako příjmí a postupně se stala rodovými jmény. Vyskytují se také systémy tří jmen. Perspektiva je diachronní a sleduje vývoj od vzniku systému až po jeho současnou podobu. Někdy se nejprve pojednává o současném systému a poté se výklad vrací k jeho počátkům. Kromě toho se zdá zřejmé, že příspěvky se liší rozsahem i kvalitou.

Vzhledem k omezenému rozsahu této recenze se zaměřím jen na několik germánských jazyků a také na francouzštinu, lotyštinu a litevštinu, ruštinu a jeden neindoevropský jazyk, baskičtinu. Začnu třemi hlavními germánskými jazyky: angličtinou, němčinou a svou mateřštinou, nizozemštinou. Dalo by se očekávat, že tyto tři systémy osobních jmen mají mnoho společného, a to i ve svém historickém vývoji. Z příslušných článků to však nelze snadno vyvodit, protože jejich autoři se soustředí na různé aspekty pojednávaného antroponymického systému. Jak čtení pokračuje, sílí dojem, že se tyto tři příspěvky do značné míry doplňují, neboť celkově v nich probíhaly souběžné vývojové procesy (viz také Van Langendonck 2007, kapitola 4).

Systém osobních jmen English popisuje John Insley. Autor zjevně postupuje chronologicky a začíná jednotlivými jmény ve staré angličtině. V této počáteční fázi je systém jednoznačně germánský. Stejně jako v jiných jazycích této skupiny tvoří základní typ dvoučlenná mužská jména sestávající ze dvou apelativních kmenů, které dohromady tvoří sémantický celek, přinejmenším původně, např. AElf-weald „elfí král“. Ženská jména se tvoří stejným způsobem, např. AEd el-hild „vznešený boj“. Pojednáno je mnoho prvních i druhých prvků. Když se význam složeniny vytrácí, děje se tak především v důsledku takzvaného principu obměny při tvoření germánských jmen (viz níže v oddílu o němčině). Autor měl vysvětlit, o co jde, protože psal příručku. Stejně jako jiné germánské jazyky měla i stará angličtina několik kategorií jednosložkových jmen. Zaprvé šlo o přezdívky, například Ceorl „rolník“. Dále existovaly zkrácené podoby (Tida) a hypokoristika (Tottel < Torht-). Od konce 9. do 13. století přinesli skandinávští dobyvatelé vlastní onomastický inventář, typicky jména začínající na As- a také četná dánská hypokoristika. Mnohé podoby byly poangličtěny. Zásadní význam měl rok 1066, kdy došlo k normanskému dobytí Anglie. Původní systémy zanikly, jejich reflexy se však dochovaly v příjmeních. Ve střední angličtině,

180

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63_maketas.indd 180

2011.06.17 08:24:12

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

Počet severofrancouzských, zejména romanizovaných franských jmen vytlačil původní jmenné bohatství. Další germánská jména pocházela z Flander a severního Německa. Doplnila je řada biblických jmen, například dodnes dobře známá John, Peter, Simon, a Thomas. Vznikaly nové hypokoristické podoby s novými příponami, například -kin (z nizozemštiny), z čehož vzniklo Thomkin, a také románské útvary s -in, -ot, a podobně. O těchto starověkých obdobích toho o sociologických a historických faktorech při pojmenovávání příliš nevíme. V novověké angličtině je tomu samozřejmě jinak. Některá jména z pozdního středověku přetrvala, např. Geoffrey, John, Margaret, Peter, Thomas, a William. Renesance dala vzniknout také řeckým a latinským jménům jako Alethea, Ambrose, Caesar, Diana, Julia, Lavinia, Penelope, a Virgil. Reformace přinesla jména ze Starého zákona, například Abraham, David, Esther, Ruth, a další. Dalším zdrojem nových jmen byly dynastie a literární díla. Některá křestní jména se od alžbětinské doby přebírala z příjmení, např. Ashley, Clifford. Neustále vznikají nová jména, čerpaná z keltštiny či jiných oblastí. Zdá se, že jména středních vrstev (Hugh, Simon) se liší od jmen nižších vrstev (Wayne, Lee).

Insley se původem příjmení příliš nezabývá. Stejně jako všude jinde se od středověku křestní jména postupně doplňovala o patronymika a přezdívky, zejména kvůli původnímu nedostatku křesťanských jmen a rozšiřující se byrokracii.

Stejně jako jinde byl vývoj ustálených příjmení dlouhým procesem, který v tomto případě postupoval od jihu k severu. I zde jsou uvedeny obvyklé typy: patronymika, zeměpisná jména (apelativní a vlastní), jména odvozená od povolání a přezdívky. V poslední kategorii se setkáváme s příjmeními jako Shakespeare, nebo Lovejoy, jejichž původní význam byl „sukničkář“. Shodou okolností jde v obou případech o „Satznamen“, tedy složeniny sestávající ze slovesného kmene a předmětného či podmětného podstatného jména.

Damaris Nübling a Antje Dammel popisují systém osobních jmen German, počínaje současnou situací. Systém dvou jmen tvoří křestní jméno a příjmení, stejně jako v celé západní Evropě. Ačkoli zákon umožňuje páru zvolit si příjmení manžela, nebo manželky, ve většině případů se pro manželku i děti volí manželovo příjmení. Až do středověku se používal germánský systém jednoho jména. I zde se nynější systém dvou jmen vyvíjel postupně od jihu k severu. Stará germánská jména jako Bern-hard, nebo Hilde-gund (viz níže) téměř zanikla ve prospěch křesťanských jmen, jako jsou Johannes nebo Katharina. Příjmení se začala používat ze stejných důvodů jako jinde (viz heslo o angličtině). Počet křestních jmen rovněž po staletí rostl. Významnou roli zde hrálo odvozování a tvorba zdrobnělin. Náboženské

Recenzijos / Reviews

181

WILLY VAN LANGENDONCK

nebo tradice hrály větší roli v západním než ve východním Německu. V současnosti nabývají na významu sekularizační a internacionalizační faktory, takže zejména od druhé poloviny 20. století se počet jmen rozrostl. Stejně jako v jiných evropských zemích se výběr křestního jména dnes řídí převážně subjektivním, romantickým kritériem libozvučnosti: zní jméno „dobře“, či nikoli? Křestní jména musí být „moderní“, ať už to znamená cokoli. Jména se již nedávají po světcích, předcích ani panovnících. Další křestní jména však nadále odkazují k tradici či náboženství; rozdíl se ještě může projevovat mezi evangelickými a katolickými jmény. Podle současného práva musí křestní jména rozlišovat chlapce a dívky. Stejně jako všude jinde jsou ženská jména delší a více podléhají módě, inovacím i cizím vlivům.

Autoři se poté obracejí k dějinám jmenného systému. Stejně jako ve staré angličtině se zpočátku tvořilo mnoho dvoučlenných jmen, která původně vyjadřovala přání. Šlo tedy o „programová“ jména. V pozdějších obdobích, kdy se jejich tvoření stalo mechanickým a ztratilo svou motivaci, vznikaly nové systémy. Zavedl se například genealogický princip obměny, podle něhož se jména dětí skládala ze čtyř jmenných kmenů rodičů; například z Hildegund a Friedger se vytvářela jména Friedhild, Gerhild, Hildger, Gundfried. Jména dětí se mohla tvořit také na základě aliterace, např. Grimhilt, Gunther, Gernot, Giselher. Tyto dvě strategie však nebyly v souladu se zásadou, že druhá část složeniny musí označovat pohlaví: u mužských jmen měla být mužského rodu, u ženských jmen ženského rodu. Pohlaví a gramatický rod spolu tehdy souvisely více než dnes. Stejně jako jinde se začala používat řada zkrácených podob.

U příjmení nacházíme víceméně stejné původní motivační typy: patronymika zakončená na -mann, -sen (< son), genitiv na -s, nebo bez zakončení. Hlavním motivačním typem se zdají být příjmení odvozená od povolání, s metonymií i bez ní (např. Müller „mlynář“, nejčastější německé příjmení). Třetí kategorii tvoří přezdívky odkazující k tělesným či duševním vlastnostem nositele jména. Jako čtvrtou podtřídu autoři uvádějí jména odvozená od výrazů pro obydlí (Busch „keř“). S tím souvisejí názvy míst a zemí, např. Bayer „Bavor“; jednoduše Wien „Vídeň“. Pro Rakousko a Švýcarsko se zdají být typická jména odvozená od apelativ označujících obydlí, např. jména s příponou -er, jako Hofer „sedlák“; Zumbach „u potoka“. Silné a slabé genitivy jsou typické pro oblasti sousedící s Nízkými zeměmi (např. Peter-s, Hein-en). Ve zbytku německojazyčné oblasti převažují takzvané nominativní formy (např. Schmitt „kovář“).

Systém osobních jmen Dutch v Nízkých zemích, tj. v Nizozemsku a ve Flandrech (Belgii), zpracovává Doreen Gerritzen. Na rozdíl od příspěvků

182

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63_maketas.indd 182

2011.06.17 08:24:12

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

o angličtině a němčině se toho o germánských kořenech systému mnoho neříká. Autor uvádí, že předstředověký systém jednoho jména byl postupně nahrazen paradigmatem dvou jmen, které tvořilo křestní jméno a příjmení, většinou patronymikum, zeměpisné jméno, jméno podle povolání nebo přezdívka. V nizozemském zlatém věku byl módní systém tří jmen, například v následujícím příkladu se dvěma křestními jmény a dvěma příjmeními: Dirck Ghijsbrecht Pellenzoon van Waetselaer. V posledním příkladu se kombinuje patronymikum s -zoon ‚syn‘ a zeměpisné příjmení s van ‚z‘. Můžeme zmínit také kombinace jako Pieter Corneliszoon Hooft (s patronymikem a příjmím, které v tomto případě odkazuje na slavného básníka). Příjmí se nazývá aliasové jméno, což je zřejmé z takových výslovných případů, jako je Willem Pietersz, alias Schijgelt, „větné jméno“ (Satzname) znamenající „hovnopeníze“. Přípona -zoon se zkracovala na -z a v pozdějších generacích zanikla, zůstalo pouze genitivní -s. Stejně jako jinde ovlivnilo vývoj systému příjmení několik faktorů: christianizace, která nahradila většinu starogermánských dithematických jmen, tj. jmen se dvěma základy typu Hilde-brand, křesťanskými jmény, jako jsou Johannes a Elisabeth, kterých byl zpočátku samozřejmě příliš malý počet. Další příčinou zavádění příjmení byl růst počtu obyvatel, kteří se tehdy začínali soustřeďovat ve městech. Matronymika byla vzácná a vždy měla zvláštní důvody, stejně jako jinde. V roce 1796 napoleonský občanský zákoník nařídil přijetí úředního rodového jména ve Flandrech. V Nizozemsku k tomu došlo kolem roku 1811, alespoň teoreticky, neboť rodová jména byla úředně stanovena až v roce 1934: do roku 1998 muselo jít o otcovo jméno, poté mohli rodiče sami rozhodnout, zda jejich děti ponesou příjmení otce, nebo matky. V Belgii se o této změně zákona stále diskutuje. V Nízkých zemích existuje značná svoboda při výběru křestního jména. Na rozdíl od německé situace nebylo v těchto dvou zemích zavedeno rozlišování mezi chlapeckými a dívčími jmény. Křestní jména však mají být slušná a nesmějí být totožná s rodovými jmény. Belgie je přesto při výběru křestního jména, zejména pokud jde o pravopis, stále poněkud přísnější než Nizozemsko. Fonetický zápis jako Ansjeliek místo Angélique je v Nizozemsku přijímán, v Belgii nikoli. Stejně jako ve většině jiných oblastí předchází křestní jméno rodovému jménu, s výjimkou úředních seznamů a podobných případů. Stejně jako jinde se v nářečích od doby, kdy se příjmení ustálila, začaly používat novodobé přezdívky, které ztratily svůj původní význam. V některých vlámských oblastech se stále setkáváme s pořadím [příjmí + křestní jméno], tento systém však ustupuje opačnému pořadí, které je ostatně běžným pořadím křestního jména a příjmení.

Recenzijos / Reviews

183

ALL_62_63 maketas.indd 183

2011.06.17 08:24:12

WILLY VAN LANGENDONCK

Francouzský systém osobních jmen podrobně zpracovala zesnulá Martina Pitz. Francouzští rodiče získali právo sami rozhodnout, zda jejich děti ponesou příjmení otce, nebo matky, o něco později než v Nizozemsku (2005).

Původ francouzských křestních jmen je třeba hledat především v gallo-římské době. Některá keltská jména, jako například Brice, se zachovala díky podpoře křesťanství. Francouzskému systému křestních jmen až do současnosti dominovala tradiční křesťanská jmenná tradice obsahující hebrejské, řecké, latinské, keltské a germánské prvky. Od merovejské doby však lze pozorovat značný germánský, zejména franský vliv. Germánským dithematickým jménům se však nerozumělo a byla romanizována, např. Walt-hari > Gautier, Willi-helm > Guillaume, Bern-hard > Bernard, Hluth-wigaz (Ludwig) > Clovis > Louis. Od 10. století počet těchto křestních jmen rychle klesal, přičemž není jisté, zda tento proces souvisel s nástupem příjmí a příjmení, nebo zda byl jeho důsledkem. Zatímco ve 12. století byla oblíbená mužská jména stále germánského původu (Guillaume, Gautier, Robert, Renaud, Raoul...), ve 13. století pozorujeme výrazný nárůst křesťanských jmen v důsledku vzestupu lidové zbožnosti (Jean, Pierre, Simon, Nichole, Etienne, Jeanne, Marie, Isabel...). Pokud jde o tvorbu křestních jmen, je dobře známo, že v 7. století zanikaly latinské koncovky, a to i ve jménech, takže křestní jména často začala být rodově nejednoznačná (Claude, Dominique, Camille...). Aby se tomu předešlo, často se přidával určitý člen, který je dosud patrný v příjmeních z těchto jmen odvozených (Lemartin vs. Lamartine). Ze stejného důvodu vzniklo mnoho zdrobnělých podob se sufixy (Paul-in, Claud-el, Paul-et, Paul-at, Paul-ot, Paul-in-et...). Také druhé základy starogermánských jmen se změnily v sufixy (Mich-ard, Mich-aud, Jak-ier). Apokopa a reduplikace se uplatňují až do současnosti (Coco < Colette). Vznikala složená jména (Jean-Paul, Marie-Louise...). Ženská jména se odvozovala od mužských jmen s koncovkou -e (Albert-e, Paul-e...), -ie, -ine, -ette; tato jména již nejsou módní. U mužů se stala oblíbenými křestní jména germánského původu (Gilbert, Hubert; Thierry, Bertrand, Richard). Po druhé světové válce lze pozorovat angloamerický vliv (Dany, Freddy, Harry, Johnny). Stejně jako v celé Evropě se od roku 1968 začala zavádět řada nových křestních jmen přicházejících z kterékoli oblasti světa.

Stejně jako jinde dochází k vývoji od systému jednoho jména k systému dvou jmen, který začíná přezdívkami a jinými příjmími a končí ustavením rodových jmen. Prvními nositeli příjmení byli lidé šlechtického původu. Od 11./12. století se tvořila patronymika typu X filius Y; k tomuto vzorci bylo možné připojit zeměpisná jména nebo přezdívky, např. Pierre [li fiz] Guillaume

184

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL 62 63 maketas.indd 184

2011.06.17 08:24:12

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

d’Arras, Jehan [dit] la Chievre du Hamel. V důsledku růstu počtu obyvatel a vzniku měst se užívání příjmení rozšířilo i do dalších společenských vrstev. Nařízení z Villers-Cotterêts z roku 1539 vedlo k přijetí občanského zákoníku, který přispěl k rozšíření příjmení. To potvrdilo zavedení církevních matrik na Tridentském koncilu v roce 1547. Obě události napomohly tomu, že se příjmení stala dědičnými. Při utváření typů rodinných jmen hrála významnou roli patronymika. Často se při tom používaly germánské přípony: (Acc-ard, Bern-ard, Bern-ier, Mich-aud...). Stejně jako jinde byla matronymika vzácná. Podle autora však lze tyto takzvané patronymické formy považovat za běžná příjmí. Tato sporná otázka se objevuje opakovaně. Vysoká četnost příjmení jako Martin (a jeho odvozenin: Martinet, Martinon...), Michel (s podobami Michelet, Michelin...) a podobně je v naprostém nepoměru k četnosti příslušných křestních jmen v pozdním středověku. Naproti tomu dobře odpovídá vysoké četnosti příslušných patronů. To souvisí s četnými příjmeními typu Saint-Martin, Saint-Michel, Saint-Paul, Saint-Remi, Saint-Etienne, která zřejmě většinou nejsou odvozena od místa, nýbrž od patrona příslušného kostela, kde byl člověk pokřtěn. Chceme-li tedy příjmení klasifikovat, měli bychom mít na paměti, že existuje kategorie příjmení, která nejsou jmény po otci. Podle mého názoru problém neřeší, když je nazveme „příjmími“. Kategorie „příjmí“ se často používá jako jakýsi odpadkový koš pro jména, která nelze zařadit. Stejně jako jinde mohla francouzská příjmení vzniknout ze zeměpisných názvů, a to s předložkou (např. Darras, Demetz) nebo bez ní (Arrambourg, Bretteville, Espagne), případně v podobě označení obyvatel, s členem (např. Lebreton, Lallemand) nebo bez něj (Picard). Zejména na venkově se vyskytují výrazy označující obydlí: Duval „z údolí“, Dუპont „od mostu“. Příklady jmen odvozených od povolání: Boulanger „pekař“, Cordonnier „švec“, Fèvre nebo Lefèvre „kovář“ atd. Někdy se zde setkáme s metonymií: Marteau „kladivo“. Poslední kategorii tvoří nejrůznější přezdívky: Petit/Lepetit „malý“, Noir/Lenoir „černý“ atd. Jména jako L’évêque „biskup“ a Leroi „král“ se řadí mezi přezdívky. Stejně tak příbuzenská označení (Lefils „syn“, Lepère „otec“) i názvy zvířat (Le-loup „vlk“, Lechat „kočka“), které zřejmě obecně odkazují na povahové rysy. Stejně jako jinde hrají významnou roli „větové jména“ (chápaná poměrně široce): Boileau „pij vodu“, Quinemont „který nelže“, Grosjean „tlustý Jan“. Pokud jde o četnost všech těchto tříd jmen, je třeba upozornit, že početnější než jména označující obydlí, jako Dupont, nejsou taková jména v míře, jak se lidé domnívají; hojnější jsou naopak patronymika (Martin, Bernard, Richard).

Laimute Balode a Ojārs Bušs pojednávají o lotyšském systému osobních jmen.

Recenzijos / Reviews

185

ALL 62 63 maketas.indd 185

2011.06.17 08:24:13

WILLY VAN LANGENDONCK

Předkřesťanská křestní jména nejsou dobře doložena. V kronikách z 12. a 13. století se setkáváme s některými starými lotyšskými osobními jmény, zejména se jmény kmenových náčelníků. V té době nosili Lotyši především dvousložková jména, např. Tali-baldus „široký+vláda“ (dodnes užívané křestní jméno: Tālivaldis), Wari-gribbe „moc+chtít“. Vyskytovala se také jednosložková jména: Gaile. Od 12. do 15. století se němečtí misionáři pokoušeli tyto „pohanské“ útvary vymýtit a nahradit je (dolnoněmeckými) křesťanskými jmény. Tak byla zavedena biblická jména. Některá z nich se dochovala dodnes (Indriķis < Hindrik). Lotyšská křestní jména z 15. a 16. století jsou: Andres, Hinrick, Hansz, Pauwel, Jacobus; Margrethe, Ilske, Magdalene, Anna, Katherine atd. Od 17. století přibývalo lotyšských jmenných podob: Ansis, Jānis (< Johannes). V 17. století byla Lotyšská země pod švédskou vládou, což vedlo k rozšíření jmen skandinávského původu, například Ivars, Gunārs, Gustavs, Ingrīda; jejich oblibu dále podpořila skandinávská literatura ve 20. století. První skutečně lotyšská křestní jména se začala objevovat na konci 18. století. Tehdy byl repertoár podob ještě omezený. Nacionalismus přinesl v poslední čtvrtině 19. století více skutečně lotyšských jmen, například Guntis, Dainis pro muže a Velta, Aina pro ženy. V současnosti se rozšířila řada západoevropských, zejména anglosaských jmen: Roberts, Ralfs; Laura, Samanta.

Utváření současného lotyšského systému rodinných jmen sahá do první poloviny 19. století. Významným faktorem bylo osvobození nevolnických rolníků carem Alexandrem I., které si vyžádalo zavedení příjmení pro všechny rolníky. Ve velkých městech naproti tomu potřeba příjmení vznikla již dříve. Stejně jako jinde se rodinná jména vyvinula z přezdívek a dalších příjmí. Hlavní motivací se zdá být povolání pojmenovávané osoby, např. Kalejs „kovář“. Příjmení jako Beķeris „pekař“, Bruveris „sládek“ nebo Melderis „mlynář“ jsou výpůjčky z němčiny. Zeměpisný původ lze nalézt u jmen Lībietis „Livonec“, Leitis „Litevec“, Prūsis „Prus“ atd. Další příjmení vznikla z přezdívek, např. Garais „dlouhý“, Mazais „krátký“, Lielgalvis „velkohlavý“. Řada dalších příjmení vychází z názvů zvířat a rostlin, např. Balodis „holub“, Vilks „vlk“, Ozols „dub“. Příjmení se často tvoří pomocí přípon jako -iņ(š), nebo -īt(is), které u obecných jmen fungují jako zdrobňovací přípony. Gramatickou zvláštností lotyšských příjmení je rozlišování mužských a ženských tvarů podle pohlaví nositele jména. Mužské nominativní přípony jsou (stejně jako u obecných jmen) -s, -š, -is, -us, -a, -e. Poslední dvě mohou být také ženské, s výjimkou případů, kdy fungují jako protikladné tvary: Balodis vs. Balode. Řada příjmení byla přejata z jiných jazykových oblastí, např. ze skandinávské (Karlsons), takže

186

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

že -sons se stalo příponou příjmení. Ještě více jmen je německého původu: Grünbergs (< Grünberg), Freimanis (< Freimann), Bušš (< Busch); polského původu jsou například Dombrovskis, Jankovskis.

Některá jsou ruská: Petrous, Markous. Několik jmen je italských, ale zůstala nesklonná: Rosini, Martini. V sovětské éře byl zaveden ruský systém tří jmen (viz níže). V hovorovém užití tvořily křestní jméno a patronymikum jednu jednotku. Po této éře byl obnoven systém dvou jmen. V současnosti lze konečně udělit dvě křestní jména, a dokonce kombinovat dvě příjmení.

Systém litevských osobních jmen zpracovává Vitalija Maciejauskienė.

Autorka začíná současným udílením jmen a rozlišuje mezi úředním a neúředním užitím. I zde se úředně používá systém dvou jmen [křestní jméno + příjmení]. Stejně jako téměř všude se příjmení dědí po otci. Ženské podoby se odvozují od otcova jména pomocí přípon -aitė, -ytė, -utė a ūtė, které se připojují podle zakončení otcova jména, např. Rimšaitė < Rimša, Skinkytė < Skinkis, Žitkutė < Žitkus. V případě sňatku může žena přijmout manželovo příjmení, k němuž se zpravidla připojuje přípona -ienė: Dausienė < Dausa. Od roku 2003 lze připojit také příponu -ė, jako například v podobě Agilbė < Agilba. V hovorovém kontextu prochází úřední model různými změnami z lingvistických i mimojazykových důvodů. Samostatně se může užívat křestní jméno, příjmení nebo přezdívka. Lze kombinovat křestní jméno s přezdívkou a k ženským jménům přidávat několik přípon. Stejně jako jinde se vzorec [křestní jméno + příjmení] prosazoval pomalu a jeho ustálení trvalo několik století. V antroponymii 15. až 17. století převládají v historických pramenech tři způsoby pojmenovávání osob. Prvním je systém jednoho jména. Později nacházíme křestní jména doplněná příjmími odvozenými z apelativ, např. Czeputis doilida „tesař“, Bartlomiej, bojarzin „bojar“, nebo blízkými patronymiky, jako v Zygmunt, Pawlow zięć „Pauliův zeť“. Skutečná patronymika mohou mít litevské přípony, například -aitis, -onis, -ūnas, -ėnas (Mykolay Petrutaytis, Michno Dawortonis), slovanské přípony (Adam Sruogiewicz), nebo nemají žádnou příponu (Jan Alksnis). Objevují se také tři složky: Stefanus Andruszkowicz Jatolgowicz.

Převládajícím vzorcem je [křestní jméno + patronymikum]. Příjmení se postupně stává dědičným, a tedy skutečným rodovým jménem. Stejně jako jinde začala tento vzorec od 15. století používat šlechta. První rodová jména měšťanů jsou doložena na počátku 16. století, u rolníků pak na jeho konci. Systém se v 17. století rychle rozšířil. V 18. století byl tento proces završen. Po začlenění Litvy do Ruské říše však

Recenzijos / Reviews

187

ALL_62_63_maketas.indd 187

2011.06.17 08:24:13

WILLY VAN LANGENDONCK

pire in 1795, a three-name system originated, as in Russian, where the father’s name was added, or rather inserted, though not always in a consistent way, e.g., Mykolas sūnus Jokūbo Grįžentis; Juozapas Simonov Avinaitis [= forename + father’s name with Slavic suffix -ov + family name]. The same applies to the naming of women, e.g., Kačergytė Angele, Jono [= family name + forename + father’s name]. After independence, the three-name system was abolished in favour of the two-name pattern, where patronymics have prevailed as family names. Morphologically, Lithuanian family names underwent a slavization, especially in the 18th–19th centuries. Lithuanian suffixes, especially patronymic ones, were replaced by Slavic suffixes of the -sk- type (-auskas, -inskas, -skis). These or -avičius, -evičius were added to suffixless family names. Finally, family names could be translated into Polish or Russian, whereby their structure was altered. As for contemporary family names, names with the Lithuanian patronymic suffixes -aitis, -onis, -ūnas developed out of the patronymics of the 16th–17th centuries. The family name suffixes -avičius, -evičius show that family names could derive from patronymics, and were slavicized or borrowed. Nowadays, names with the Slavic -sk- type suffix are the most frequent. Many names are not suffixed at all, e.g., Balsys, Gird- enis, Vaivada. Most of them go back to nicknames. The main sources of Lithuanian family names as to their origin are Christian (60%), and Baltic (30%). Among the latter, we find those that come from dithematic personal names, e.g., Twirbu- tas, Vilmantas. Other names of Lithuanian origin go back to terms for dwelling- places, e.g., Kalniškis ‘from the mountain’, to occupational terms, e.g., Dailidė ‘carpenter’, to ethnonyms, e.g., Lietuoys ‘Lithuanian’, to nicknames, e.g., Kreiuys ‘crook-legged’, or to animal and plant names, e.g., Vilkas ‘wolf’, Ąžuolas ‘oak-tree’. Only few names go back to place names, e.g., Kaunietis < Kaunas. There are about 55 000 different Lithuanian family names.

Výběr křestních jmen je svobodný. Existuje však asi 4 000 křestních jmen, která lingvisté doporučují a která představují tradici. Byla shrnuta do slovníku spolu s jejich etymologií. Rozlišuje se několik vrstev. První tvoří „stará pohanská jména“, která mohou být dvoučlenná (Vytautas „viděl lidi“) nebo jednočlenná (Kęstutis < kęsti „trpět“). Druhou vrstvu tvoří křesťanská jména. Plné i zkrácené podoby jsou úřední (Kazimieras – Kazys; Simonas – Simas). Třetí vrstva vznikla ve 20. století a podobně jako v jiných zemích se vyznačuje množstvím nových jmen, která jsou však odvozena od apelativ, etnonym, mytonym, místních jmen a podobně, případně přejata z literatury. Několik nových křestních jmen bylo převzato z jiných jazyků, např. Aivaras, Edita. Zdá se, že tato situace souvisí se skutečností, že 40% moderních křestních jmen ve výše uvedeném slovníku chybí, a nejsou proto považována za „litevská“.

188

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

Poslední odstavec se věnuje moderním přezdívkám, tedy neúředním osobním jménům, která často označují nějakou fyzickou vlastnost svého nositele (Žilius < žilas „šedovlasý“), povolání (Batsiuvys „ševcovský“) nebo povahový rys (Vanagas „jestřáb“). Jiné přezdívky odkazují na příbuzenské vztahy, například na „zetě“, nebo na místa bydliště. Zdá se tedy, že stejné motivace se opakovaně objevují v různých dobách a na různých místech.

Karlheinz Hengst pojednává o ruském antroponymickém systému. Protože ruština patří ke slovanské, a tedy indoevropské jazykové rodině, pozorujeme víceméně podobný vývoj jako u jazyků germánských a baltských. (Poznamenejme, že latinský systém Římanů se od těchto systémů výrazně liší, pravděpodobně vlivem Etrusků.) Důležitým rozdílem však je, že ruština vždy měla systém dvou i tří jmen a jejich užití záviselo na společenském kontextu. Autor si uvědomuje různé faktory, které ovlivňují ruský systém či systémy osobních jmen, ale nemůže se jim zde podrobně věnovat. Probírá vývoj křestních jmen (Michail, Nadežda) s neúředními variantami (Mika, Nadja). Vznikají také domácké podoby: Lala jako podoba jména Lena. Motivy udílení jmen jsou: 1) uctění předků nebo přátel, 2) odkaz na populární osobnosti, 3) estetické důvody, 4) snaha být originální či jedinečný. Z historického hlediska lze rozlišit čtyři období: i) staroslovanská jména jako Dobromysl, Mirogost’, Nekras; ii) kalendářní či kanonická jména, například Sergej, Marija, Sofija; iii) novější jména: Gelij, Ideal, Stratosfera, Èlita (z raného sovětského období) a iv) moderní varianty jmen, obvykle z jazyků západní Evropy: Majk, Kristina. V současnosti opět nabývá na významu náboženský faktor.

Zpočátku existoval indoevropský systém jednoho jména. Apelativní původ je stále zřejmý u podob jako Volk „vlk“, Dobrynja < dobr- „dobrý“. Z vikinské éry (9. století) se dochovala skandinávská jména jako Igor, Oleg a Ol’ga. Mezi jmény panovníků převládaly dvoučlenné útvary s druhým základem jako -slav a -mir: Gostislav, Putilav, Jaroslav, Ostromir, Vladimir. Stejně jako jinde nacházíme již ve staré ruštině zkrácené podoby s příponami a domácká jména, např. zakončená na -ilo: Putilo, Tomilo nebo na -jata: Gostjata, Putjata. Odpovídající ženské podoby, například Krasava nebo Milava, se vyskytují zřídka. Ženy dostávaly jména po otci, například Jaroslavna, Jaroslavova dcera, nebo po manželovi. Christianizace v 10. století přispěla k rozšíření křesťanských jmen: Andrej, Aleksandr, Vasilij; Elena, Irina. Jejich zdroje jsou dobře známy: řečtina, latina, hebrejština, aramejština a syrština; srov. také Ivan, Marija, Anna. Taková jména dokonce obohatila fonémový inventář ruštiny: hláska [f] se objevila ve jménech jako Filipp, Sofja (s řeckým fí), Feodor, Timofej (s řeckým théta). Až do 17. století však přetrvávala pohanská jména. Tato jména měla oklamat zlé

Recenzijos / Reviews

189

WILLY VAN LANGENDONCK

duchové, např. Durak ‚hlupák‘, Istoma ‚slabost‘, Nevedom ‚neznámý‘, Nekras ‚nehezký‘. Petr Veliký však takové nekřesťanské podoby zakázal. Postupně se začala přejímat jména ze západoevropských zdrojů, zejména od konce 20. století. Přípon je velmi mnoho; oficiálně jich je přes 100 u mužských jmen a 55 u ženských jmen, neoficiálně dokonce přes 600, což vedlo k celé řadě hypokoristik.

Příjmení, patronymika a někdy také matronymika se nacházejí již v nejstarších písemných pramenech. Tvořila se z krátkých adjektivních podob a prvku syn ‚syn‘. Po 12. století zůstaly pouze přípony: -ov/-ev, -in a -ič, později -ovič/-evič u šlechty, např. Mikita Andreevič. Panovníci vlastnící nemovitosti zavedli jména na -skij, odvozená od místních názvů. Od 14. do 17. století se setkáváme s velkou mírou kolísání. Aby panovníci náležitě vyjádřili svůj původ, uváděli jméno svého děda, a dokonce i praděda, což mohlo vést ke čtyřjmennému systému. To se mohlo rozšířit i na další společenské vrstvy. Od 16. století se setkáváme se systémem tří jmen [křestní jméno + patronymikum + příjmení], např. Boris Fedorovič Godunov. Tomu předcházela fáze [křestní jméno + patronymikum + přízvisko]. Koncem 17. století měla šlechta příjmení, která se pro ni v 18. století stala povinnými. Postupně se tento vzorec rozšířil i na další společenské vrstvy. Právě sovětská správa však příjmení v 20. století nakonec úředně zavedla. Naproti tomu systém tří jmen zůstal povinný pouze v úředních dokumentech a při významných slavnostech. Stejně jako jinde hrála přízviska v dějinách ruské antroponymie zásadní roli. Setkáváme se se stejnými motivacemi jejich vzniku. Přízviska a pseudonymy se používají neoficiálně. Kromě toho byly zavedeny internetové přezdívky (nikis). Až do současnosti byl systém tří jmen úřední, ačkoli se v poslední době objevuje tendence přejímat západní systém dvou jmen [křestní jméno + příjmení], zejména v médiích (srov. Vladimir Putin). Je však třeba poznamenat, že tento vývoj připravila ruská literatura 19. století, v níž se setkáváme s Anna Karenina a podobně. Užívání podoby [křestní jméno + patronymikum] je běžné, avšak méně formální; používají ji mladí lidé při rozhovoru s dospělými, méně známí známí mezi sebou i při hovoru o třetí osobě. Otcovská jména jsou projevem úcty. Naopak se prosazují jména po matce, už jen proto, že mnoho dětí vyrůstá bez otce. Samotné užívání jména otce je běžné mezi obyvateli vesnice. Křestní jména a jejich krátké podoby lze užívat pouze v důvěrném a přátelském prostředí.

Systém osobních jmen baskičtiny zpracovala Henrike Knörr. Baskičtina je neindoevropský jazyk, kterým mluví pouze 750 000 Basků v Bask

190

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63 maketas.indd 190

2011.06.17 08:24:13

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

sku. Dalších 100 000 mluvčích žije ve Španělsku, Francii a v Severní a Jižní Americe. Jazykový kontakt se španělštinou a francouzštinou se odráží také v systému osobních jmen. V římské době se vyskytovala latinská i baskická jména. Nápisy z prvních staletí dokládají jména jako Andere ‚žena‘, Nescato ‚dívka‘ (s deminutivní příponou -to), Cison < gizon ‚muž‘, Ummesahar ‚staré dítě‘. Nápadný je výskyt četných palatalizovaných podob s deminutivním významem, např. Xembus < *Sembe. Některé z těchto prvků se objevují i ve středověku: Umma ‚dítě‘, Jaun Umea ‚pan dítě‘ (s určitým členem -a), Gizon ‚muž‘. Od 10. století máme k dispozici poměrně rozsáhlý soubor osobních jmen (zejména z dávného Navarrského království). Baskické adaptace latinských a románských jmen jsou časté, např. Dominicus > Dominiku, s ženskými odvozeninami Domeka a Domikusa; Jacobus > Jakue, Jakobe, Jakube. Dalším příkladem jazykové směsi je Ochoa < otso ‚vlk‘ s určitým členem, vedle španělského ekvivalentu Lope, který byl převzat do baskičtiny v této podobě i s deminutivní příponou: Lopeco. Později byla přidána patronymická přípona -i(t)z (< lat. -ici), muž. Lopeitz, žen. Lopeitza. Jméno Lope se znovu objevuje v místním názvu Lopetegi ‚Lopovo obydlí‘, který se následně ve stejné podobě stal příjmením. Mezi středověkými jmény se často setkáváme se slovem seme ‚syn‘ v palatalizované podobě Cheme (14. stol.) nebo s deminutivní příponou -no: Semeno, z něhož se vyvinuly podoby Semen, Ximen atd. Z patronymika Semen(o)iz vzniklo velmi časté jméno Jiménez, které se rozšířilo po celém Pyrenejském poloostrově i v Latinské Americe. Baskická jména se stala oblíbenými mezi Židy v Baskicku, např. Salomón Ederra ‚Salomón krasavec‘. Ve středověku se vyskytuje pět typů jmen: samotné křestní jméno, křestní jméno s přezdívkou, s patronymikem, s místním názvem nebo kombinace těchto typů. Jako samostatná křestní jména nacházíme Antso < Santso < špan. Sancho < lat. Sanctius, Azeari < Azenari < lat. Asinarius. Vzorec [křestní jméno + přízvisko] vykazuje obvyklé motivace přízvisek: tělesné vlastnosti (Orti Belça ‚Orti tmavý‘), povahové rysy (Garcia Vicinaya ‚Garcia prospěchář‘), povolání (Domicu Zamarguina ‚Domicu kožešník‘), zvířata (Eneco Beya ‚Eneco kráva‘) a oděv (Sancho Abarca ‚Santso sandály‘). Ve vzorci [křestní jméno + patronymikum] se k otcovu jménu připojuje přípona -iz (< lat. -ici), např. Lope Garceiz ‚Lope, syn Gartzeho‘, nebo baskický genitiv -rena, jako v Garcea Ansorena ‚Gartze z Antsa‘. Vzorec [křestní jméno + místní název] označuje místa bydliště či sídla: Domicu Iturr Aldeco ‚Domicu od pramene‘, Maria Ipuça ‚Maria z Guipúzcoa‘. Tyto typy lze míchat nebo kombinovat. Stejně jako jinde tento středověký vzorec s přízvisky postupně vedl k dědičným příjmením, tedy rodovým jménům. Tento proces byl kom-

Recenzijos / Reviews

191

ALL_62_63_maketas.indd 191

2011.06.17 08:24:13

WILLY VAN LANGENDONCK

… dokončeno v 16. století. Ve Francii to bylo oficiálně potvrzeno zákonem v roce 1792, ve Španělsku v roce 1870. Naprostá většina příjmení pochází z místních názvů, zastoupeny jsou však i ostatní typy.

Velmi časté jsou hypokoristické podoby odvozené od křestních jmen, které se přijímaly v občanských i církevních dokumentech, např. Michelco „malý Michael“, Juanco/Johango „malý Jan“, Mecheri „malý Emeterius“ (zdrobnělina od Meteri < lat. Emeterius). S takovými podobami se setkáváme až do současnosti; často se vyvíjejí v samostatná křestní jména, např. Bernart > Bernat > Beñat. Tyto hypokoristické křestní podoby byly považovány za skutečně baskické, např. Cherran < kat. Ferran „Ferdinand“, Menete < fr. Bernadette.

V raném novověku se navrátila většina tradičních baskických křestních jmen, která předtím musela ustoupit španělským a francouzským podobám a byla vytlačena do soukromého užívání. Sabino Arana (1865–1903), zakladatel baskické nacionalistické strany, způsobil skutečný převrat svým seznamem jmen světců, který posmrtně vydal v roce 1910 Luis de Eleizalde Breñosa. Aranovy krajní předsudky vedly k neopodstatněnému systematickému používání přípony -a u mužských jmen (Joseba „Josef“) a -e u ženských jmen (Josebe „Josefa“), čímž následoval představu kněze P. P. Astarloy, že chlapci při narození křičí zvuk -a, zatímco dívky údajně vydávají zvuk -e. Kromě několika neologismů seznam obsahoval také tradiční jména jako Mikel a Txomin (ve skutečnosti hypokoristickou podobu odvozenou od Domingo). Aranovy návrhy církev a intelektuálové zpočátku odmítali, pozdějšími předpisy však byly tolerovány. Frankovo vítězství ovšem vedlo k zákazu baskických jmen až do roku 1957, kdy nový zákon jejich užívání znovu povolil, pokud neexistovala odpovídající španělská podoba. Baskická jména, včetně (dřívějších) hypokoristických podob, byla plně legalizována v roce 1977. V současnosti hrají při výběru jména roli různé faktory: místní poměry, politické názory rodičů a podobně. Ve Francii je závazný vzorec [křestní jméno + příjmení]; ve Španělsku je stále neoficiální, což umožňuje připojit jméno otce, např. Idoia Etxeberria Landaluze. Baskická tradice upřednostňuje zachování rodného příjmení po sňatku. Dalším zvykem je oslovovat se navzájem podle místa narození, např. Tolosa „ten/ta z Tolosa“, někdy ve zdrobnělé podobě: Toloxa.

REFERENCES

BRENDLER SILVIO 2008: Nomematik, Identitätstheoretische Grundlagen der Namenforschung (insbesondere der Namengeschichte, Namenlexikographie, Namengeographie, Namenstatistik und Namenstheorie). Hamburg: Baar.

192

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

Europäische Personennamensysteme: Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch

Kohlheim Volker 2005: Nomem und Allonom: Die Feststellung onymischer Identitäten in Vergangenheit und Gegenwart. – Proceedings of the XXI^st International Congress of Onomastic Sciences I (Uppsala 2002), Brylla Eva, Wahlberg Mats, ed. Uppsala: SOFI, 207–217.

Kohlheim Volker & Karlheinz Hengst 2011: Nomematics – a new approach to the description of proper name systems. Onoma 41.

Van Langendonck Willy 2007: Theory and Typology of Proper Names. Berlin: Mouton de Gruyter.

Van Langendonck Willy 2010: Names and identity. On the nomematic approach. Review of Silvio Brendler, Nomematik, Identitätstheoretische Grundlagen der Namenforschung (insbesondere der Namengeschichte, Namenlexikographie, Namengeographie, Namenstatistik und Namenstheorie). Hamburg: Baar, 2008. – Beiträge zur Namenforschung 45(2), 193–220.

Įteikta 2011 m. kovo 9 d.

WILLY VAN LANGENDONCK

Department of Linguistics

Blijde-Inkomststraat 21–3308

BE-3000 Leuven

[email protected]

Recenzijos / Reviews

193

ALL_62_63_maketas.indd 193

2011.06.17 08:24:13