JOLITA URBANAVIČIENĖ

Institut litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: dialektologie, experimentální fonetika, fonologie, lexikografie, jazykový kontakt baltských a slovanských jazyků.

JAZYKOVÉ POSTOJE VÝCHODNÍCH A JIHOVÝCHODNÍCH VILNIŠKŲ

Jazykové postoje obyvatel východního a jihovýchodního Vilniusu (Vilniškiai)

ANOTACE

Článek vychází z materiálu projektu Současný výzkum geolingvistiky v Litvě: optimalizace sítě bodů a interaktivní šíření nářečních informací, který probíhal v letech 2011–2013 v Institutu litevského jazyka. Sociolingvistické dotazníky vyplněné v rámci projektu umožňují zkoumat užívání jazyků a dialektů se zřetelem k různým sociálním faktorům a zahrnují nejdůležitější oblasti jazykového užívání a věkové skupiny (mladší generaci (do 30 let), střední generaci (31–50 let) a starší generaci (od 51 let)). Článek analyzuje údaje z 34 lokalit východního aukštaitského vilniškého nářečí, shromážděné v okolí Tverečia, Adutiškisu, Švenčionys, Švenčionėliai, Mielagėnai, Strūnaitis a Sarių. Zkoumá se užívání spisovného jazyka, vilniškého podnářečí a slovanských jazyků (běloruštiny, polštiny a ruštiny) ve třech oblastech: individuální (myšlení), soukromé (domov, rodina) a veřejné (venkovská komunita, oficiální komunikace, škola, kostel).

ANOTACE

Článek vznikl na základě materiálu projektu „Moderní výzkum geolingvistiky v Litvě: optimalizace sítě bodů a interaktivní šíření nářečních informací“, který v letech 2011–2013 probíhal v Institutu litevského jazyka. Sociolingvistické dotazníky vyplněné v rámci projektu umožňují zkoumat užívání jazyků a dialektů s ohledem na různé sociální faktory a zahrnují nejdůležitější oblasti užívání jazyka a věkové skupiny (mladší generaci (do 30 let), střední generaci (31–50 let) a starší generaci (od 51 let)). Údaje z 34 lokalit východního aukštaitského vilniškého podnářečí byly shromážděny v obcích Tverečius, Adutiškis,

KLÍČOVÁ SLOVA: jazykové postoje, doména, diglosie, otevřená prestiž, skrytá prestiž.

KLÍČOVÁ SLOVA: jazykové postoje, doména, diglosie, otevřená prestiž, skrytá prestiž.

Straipsniai / Articles

63

JOLITA URBANAVIČIENĖ

Analyzovány jsou Švenčionys, Švenčionėliai, Mielagėnai, Strūnaitis a Sariai, které dialektologové řadí k východním a jihovýchodním subdialektům vilnišského nářečí. Vztahy mezi standardním jazykem, vilnišským subdialektem a slovanskými jazyky (běloruštinou, polštinou a ruštinou) byly analyzovány na základě jejich užívání v různých sférách: individuální (myšlení), soukromé (domov, rodina) a veřejné (vesnická komunita, úřední komunikace, škola, kostel).

PROBLEMATIKA A METODY VÝZKUMU

Ideologie regionalizace (jako protikladu globalizace), která v posledních letech získává v Evropě na popularitě, podněcuje výzkum nářečních postojů a sociální hodnoty nářečí. V Litvě se největší pozornost věnuje jazykovým postojům obyvatel měst (protože většina – dvě třetiny – Litevců žije ve městech) a mládeže (tato věková skupina umožňuje provádět prognostický výzkum jazykového chování společnosti) (viz Vaicekauskienė, Sausverde 2012; Ramonienė 2013)¹. Sociální hodnota dialektů ve venkovských oblastech zatím nebyla důkladně prozkoumána; byly provedeny pouze analýzy jednotlivých oblastí, například Joniškėliai v okrese Pāsvālys (Ramonienė 2006: 137–147) a Lydūokiai v okrese Ukmergė (Aliūkaitė 2005: 38–47). Geolingvistický (horizontální) a sociolingvistický (vertikální) výzkum venkovských dialektů (k terminologii viz Aliūkaitė 2013 a tam citovanou literaturu) by měl podpořit projekt realizovaný v letech 2011–2013 v Institutu litevského jazyka Současný geolingvistický výzkum v Litvě: optimalizace sítě bodů a interaktivní šíření nářečních informací (vedoucí projektu Danguolė Mikulėnienė, kód projektu č. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028), jehož cílem je shromáždit a analyzovat nejnovější údaje z bodů Atlasu litevského jazyka. Tento článek shrnuje sociolingvistický materiál shromážděný v rámci projektu ze 34 bodů, které dialektologové řadí k východním a jihovýchodním vilnišským nářečím². Adūtiškis (485), Pirštėliškė (458), Svirkos (458²), Kavaltiškė (460), Jakėliai (460²), Jurgeliškė (457), Bāčkininkai (457²), Trečiūnai (484), Milkūškai (484²), Švenčionys (483), Žiboliškė (508), Strūnaitis (508²), Rópiškė (509), Vidutinė (509²), Melagėnai (507), Sariai (507²), Šutai (527), Švenčionėliai (482), Kretuonai (455), Reškutėnai (455²), Ceikinėliai (417), Ceikiniai (417²), Šiulėnai (419), Mielagėnai (418), Gražuliai (456), Šventōs (456²),

¹ Za zmínku stojí projekty Užívání jazyků a národní identita v litevských městech, 2007–2009 (realizovala Vilniuská univerzita, vedoucí projektu Meilutė Ramonienė), Litevský jazyk: ideály, ideologie a zlomy v identitě, 2010–2013 (realizoval Institut litevského jazyka, vedoucí projektu Loreta Vaicekauskienė).

² Vedle názvu bodu se uvádí jeho číslo v Atlasu litevského jazyka. Pokud bod LKA zanikl (zaniká) a v jeho okolí (ve vzdálenosti 8–12 km) vzniklo jiné větší sídlo, status bodu se přiznává tomuto sídlu (takový nový bod se označuje přidáním indexu ² k číslu původního bodu). V takovém případě byl materiál shromážděn z obou bodů – původního i nového.

64

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

Rādiškės (459), Gilūtai (459²), Tverėčius (420), Lazinkai (423), Navikai (423²), Sekonys (421), Didžiasalis (421²), Vosiūnai (422). Předchozí výzkumy východních aukštaitských vilnišských nářečí obsahují sociolingvistická data (srov. Kardelis 2009; Kardelis et al. 2003); analyzováno je užívání nářečí, nenářečních jazykových forem a slovanských jazyků v oblasti vilnišských nářečí (Kardelis 2013), postoje k jazyku u Vilnišanů však dosud zkoumány nebyly.

Metodou výzkumu byl přímý hloubkový rozhovor (v délce přibližně 1,5 hodiny), během něhož bylo dotazováno 1–7 informantů hovořících litevsky³, vybraných metodou náhodného vícestupňového výběru. Při výběru informantů se přihlíželo k věku (informanti zastupují tři generace: mladší (do 30 let), střední (31–50 let) a starší (od 51 let)), vzdělání (pokud to bylo možné, byl v každém bodě dotázán jeden místní intelektuál) a pohlaví (snaha byla dotázat stejný počet mužů a žen⁴). Během rozhovoru byl vedle dalších dotazníků vyplňován sociolingvistický dotazník pro informanty, který sestavily Laima Kalėdienė a Daiva Aliūkaitė. Výzkumný materiál tohoto článku tvoří údaje ze 120 dotazníků vyplněných v okresech Švenčionys a Ignalina (přesný seznam bodů viz výše).

Původním cílem výzkumu bylo určit oblasti (domény) užívání vilnišského nářečí a standardního jazyka: ve kterých komunikačních situacích se častěji užívá standardní jazyk a ve kterých nářečí. Takové vymezení problému je samozřejmě pouze orientační, protože hranice mezi standardní jazykovou varietou a teritoriální jazykovou variantou není vždy jasná⁵. Výzkum provedený metodou přímých rozhovorů navíc ukazuje pouze jazykové postoje uživatelů nářečí, nikoli skutečné užívání jazyka. Výzkumníci se však shodují, že jazykové postoje nejčastěji určují jazykové chování jednotlivců (viz Ramonienė 2013 a tam citovanou literaturu) a že proměna jazykových postojů je jedním z nejdůležitějších faktorů jazykových změn (Vaičekauskienė, Sausverde 2012).

V průběhu výzkumu bylo nutné rozšířit okruh problémů vzhledem ke specifikům zkoumaného regionu: informanti uvedli, že v každodenních situacích užívají nejen standardní jazyk a vilnišské nářečí, ale také slovanské jazyky (polštinu, běloruštinu, ruštinu). Výzkum se proto zabýval nejen diglosií (standardního jazyka a nářečí), ale také bilingvismem (několika různými jazyky) a případy jeho výskytu-

³ Počet informantů závisí na životaschopnosti bodu: v zanikajícím bodě byl nahrán 1–2 informanti, v životaschopném bodě 6–7 informantů.

⁴ Počet informantek je o něco vyšší než počet informantů z objektivních důvodů (podíl žen mezi obyvateli, zejména ve starší generaci, je relativně vyšší než podíl mužů) i z důvodů extralingvistických (vyšší přirozená komunikativnost žen, jejich předchozí příznivý postoj k výzkumu apod.).

⁵ Pavyzdžiui, Daiva Aliūkaitė (2010: 41) skiria tris tarminio kalbėjimo variantus: 1) tarminį kalbėjimą (nuosekliai reiškiasi tarmės ypatybės), 2) pusiau tarminį kalbėjimą (nenuosekliai reiškiasi tarmės ypatybės) ir 3) naująjį dialektą (tarmės ypatybės nesireiškia). Joshua Fishmanas skiria 8 tarmės nykimo (vadinasi, ir perėjimo prie standartinio kodo) pakopas (Fishman 1991: 88–109). Tarmė ir bendrinė kalba, susiklosčius diglosijos situacijai, susilieja į tarpinę kalbą (intermediate language) (žr. Auer 2011; plg. Vaičekauskienė, Sausverde 2012).

Straipsniai / Articles

65

JOLITA URBANAVIČIENĖ

…“. V článku se používají zobecněné termíny pro slovanské jazyky⁶: polština, běloruština, ruština, v podrobnějších budoucích výzkumech by se však měl rozlišovat také spisovný jazyk a jeho místní varianta, například polština (kterou se vyučuje ve škole a v níž se konají bohoslužby) a místní polské nářečí (jímž se mluví doma a v obci). Je třeba dodat, že zkoumaná oblast byla z hlediska nářečí homogenní, proto termín nářečí v článku ve všech případech označuje východní aukštaitské vilnišké podnářečí.

Konečným cílem výzkumu je určit jazykové postoje východních a jihovýchodních vilniškých mluvčích k nářečí, spisovnému jazyku a slovanským jazykům. Cílem je zjistit, které jazykové kódy jsou spojovány s různými oblastmi užívání jazyků. Samostatně se analyzují tři hlavní oblasti neboli domény: individuální (myšlení), soukromá (domov, rodina) a veřejná (obec, oficiální komunikace, škola, kostel) (viz Karaliūnas 2008: 316).

INDIVIDUÁLNÍ OBLAST

Informanti byli dotazováni, v jakých jazycích (jazykových varietách) myslí, počítají a oslovují zvířata.

Většina (78%) informantů starší generace uvádí, že v osobní sféře mluví nářečím. U mladších věkových skupin užívání nářečí klesá: přiznává se k němu pouze každý druhý (50%) informant ve věku 31–50 let a 15% informantů mladší generace. Užívání spisovného jazyka je rovněž nepřímo úměrné věku informantů: standardní varietou jazyka podle svých slov mluví 10% představitelů starší, 15% střední a 50% mladší generace. Značná část informantů (10% starší, 31% střední a 30% mladší generace) uvedla, že v individuální oblasti užívá jak spisovný jazyk, tak vilnišké nářečí⁷: zvířata bývají častěji oslovována nářečím, zatímco počítá se častěji ve spisovném jazyce. Malá část informantů (3% starší, 4% střední a 5% mladší generace) potřebuje v individuální komunikaci také variety slovanských jazyků. Tito jednotlivci, kteří užívají několik (dvě nebo tři) jazykových variet i při individuální komunikaci, jsou považováni za představitele individuálního bilingvismu (Karaliūnas 2008: 334). Například informantka (nar. 1969) z lokality Vidutinė (509²) uvedla, že zvířata oslovuje vilniškým nářečím nebo polsky, zatímco počítá a myslí polsky nebo bělorusky. Takoví lidé obvykle pocházejí ze smíšených rodin, v nichž k dorozumívání nestačí jeden jazyk.

Jazykové postoje v individuální oblasti jsou shrnuty v tabulce 1.

⁶ Jiní badatelé v podobných studiích slovanské jazyky podrobněji nerozlišují a omezují se na termín variety slovanských jazyků (viz Kardelis 2013).

⁷ Užívání nářečí a spisovného jazyka zde neznamená jejich splynutí v jediné kontinuum (diglosii, srov. Auer 2011). Informanti uvádějí, že mohou mluvit jak spisovným jazykem, tak nářečím (situace diglosie).

66

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

TABULKA 1. Jazykové postoje v individuální sféře

Jazykové variety

Podíl uživatelů (v procentech)

Starší generace

Střední generace

Mladší generace

Vilniuské nářečí

78

50

15

Spisovný jazyk

10

15

50

Vilniuské nářečí, spisovný jazyk

10

31

30

Vilniuské nářečí, polština

1

Spisovný jazyk, polština

1

Spisovný jazyk, ruština

5

Vilniuské nářečí, běloruština, polština

4

Výzkum odhalil nesoulad mezi jazykovou a národní identitou části informantů. Jak jazyková ideologie, tak národní vědomí se utvářejí pod vlivem různých sociopolitických faktorů (srov. Saville-Troike 1990, 181–182). Pro okrajové oblasti východní Litvy, které během 20. století zažily dominanci polštiny a ruštiny (za druhé světové války také běloruštiny a němčiny), je obzvláště typická situace, kdy „národnost se ne vždy shoduje s mateřským jazykem“ (Kardelis 2009, 60; o nesouladu mezi oficiálně deklarovanou národností a užívaným jazykem v oblasti Adutiškis–Kamojai viz Urbanavičienė 2011: 109–110). Každý desátý (11%) informant, který se výzkumu zúčastnil a hovoří litevsky, oficiálně nedeklaruje litevskou identitu. Takové případy byly zaznamenány pouze mezi informanty starší a střední generace. Většina z nich – 85% – má v dokladech zapsánu polskou národnost, zatímco zbývající část svou identitu vůbec nedeklaruje, protože se nedokáže rozhodnout, kterou si zvolit. Například informantka (nar. 1933) z Adutiškisu (485) uvádí, že by se mohla považovat za Litevku i za Bělorusku. Informant (nar. 1940) ze Svirků (458²), který byl dříve Polákem, nyní místo identity píše pomlčku. Informantka (nar. 1969) ze Sariů se „nepovažuje za nic“. Ve skupině informantů mladší generace se nesoulad mezi jazykovou a národní identitou nevyskytl. Jedince, kteří svou identitu spojují nikoli s jazykovou komunitou, ale pouze s místem bydliště, lze považovat za představitele lokální identity.

SOUKROMÁ SFÉRA

Soukromá sféra je jednou z nejdůležitějších oblastí utvářejících jazykovou identitu jedince, protože v domácím prostředí se zajišťuje předávání jazyka z generace na generaci a jeho životaschopnost. Souvisí s komunikačními potřebami čtyř různých generací (prarodičů – rodičů – dětí – vnoučat), s mezilidskými vztahy a jejich dimenzemi (blízkostí – odstupem, vřelostí – chladností). Jedna jazyková varieta může být používána

Straipsniai / Articles

67

JOLITA URBANAVIČIENĖ

s členy domácnosti, jiná – s příbuznými, které vídáme méně často. Informanti střední a mladší generace uvádějí, že v soukromé sféře používají nářečí téměř dvakrát častěji než v individuální sféře (srov. střední generace – 50% a 27%, mladší generace – 30% a 15%). Starší generace naopak v rodině mluví nářečím méně než v individuální sféře (55% a 77%). Čtvrtina (25%) informantů starší a mladší generace a třetina (34%) informantů střední generace uvádí, že doma diglosicky používá jak spisovný jazyk, tak nářečí. Nářečím se nejčastěji mluví s prarodiči a rodinou rodičů (bratry, sestrami), také s vlastním partnerem (manželem, manželkou), pokud je příslušníkem téhož nářečí, zatímco s dětmi a vnoučaty se mluví spisovným jazykem⁸. Srov.: spisovným jazykem komunikuje s dětmi 7% informantů starší generace, s vnoučaty 14%. Téměř každý druhý (44%) příslušník střední generace uvedl, že se svými dětmi mluví spisovným jazykem⁹.

Je zajímavé, že nejpříznivější postoje ke spisovnému jazyku vyjadřují příslušníci starší generace. Srov.:

Teď se těm [nářečním] slovům vyhýbáš, vyjadřuješ se víc litevsky, sáhneš po krásnějším jazyce... Hezčí by bylo mluvit spisovným jazykem, časy se mění. Je třeba psát správně, jazyk musí být správný, gramatický. (Informantka (nar. 1945) z lokality Vidutinė (509²).)

Je třeba mluvit gramaticky správněji, kulturněji (kultivovaněji). (Informantka (nar. 1942) z lokality Šutai (527).)

Starší generace přisuzuje spisovnému jazyku společenskou výhodu – spojuje si jej s vyšším společenským postavením, lepšími kariérními možnostmi a kvalitnějším vzděláním (srov. Ramonienė 2013). Střední a mladší generace naopak v soukromé sféře používají spisovný jazyk dvakrát méně často než v individuální sféře (srov. v rodině 4% a 25%, v individuální sféře 15% a 50%). Procesy akomodace (přizpůsobování se komunikačnímu partnerovi) tedy vedou starší generaci k přechodu ke spisovnému jazyku, zatímco střední a mladší generaci k přechodu k nářečí.

V rodinné komunikaci se často setkáváme s bilingvismem: 21% informantů starší generace, 35% střední generace a 15% mladší generace uvádí, že v domácím prostředí mluví nejen litevsky, ale také slovanskými jazyky. V domácím prostředí může jeden informant používat dvě až čtyři různé jazykové variety (viz tabulka 2).

⁸ Srov. situaci ve Vilniusu: „Nářečí se používá s členy rodiny, v níž se člověk narodil a vyrůstal. Vilňané, kteří založili rodinu, mluví se svými partnery nářečím mnohem méně často a pouze každý pátý předává své nářečí dětem a každý desátý vnoučatům“ (Gudavičienė 2010: 226). Srov. také postřeh Laimy Nevinskaitėové o jazyce klaipėdských rodin: „Poměrně málo lidí mluví s dětmi nářečím – méně často než s přáteli, staršími členy rodiny, a dokonce i v práci“ (Nevinskaitė 2010: 265).

⁹ Rodiče se nejčastěji domnívají, že nářečí mohou bránit tomu, aby se dítě dobře naučilo spisovný jazyk (Balčiūnienė 2007: 153).

68

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

TABULKA 2. Jazykové postoje v soukromé sféře

Jazykové variety | Podíl uživatelů (v procentech) | Starší generace | Střední generace | Mladší generace | Vilniuské nářečí | 54 | 27 | 30 | Spisovný jazyk | | 4 | 25 | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk | 25 | 34 | 25 | Vilniuské nářečí, běloruský jazyk | 4 | 4 | | Vilniuské nářečí, polský jazyk | 6 | | | Vilniuské nářečí, ruský jazyk | | 4 | | Spisovný jazyk, polský jazyk | 4 | | 5 | Spisovný jazyk, běloruský jazyk | | 4 | | Spisovný jazyk, ruský jazyk | | | 10 | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, polský jazyk | 3 | 7 | | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, ruský jazyk | 2 | 4 | 5 | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, běloruský jazyk | | 4 | | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, ruský jazyk, polský jazyk | 2 | 4 | | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, běloruský jazyk, ruský jazyk | | 4 |

Například informátor (nar. 1937) z Lazinků (423) vzpomíná, že v rodině rodičů mluvil nářečím, s prarodiči polsky, s manželkou ruské národnosti komunikuje rusky, s dětmi žijícími ve Vilniusu spisovným jazykem, s těmi, kteří se odstěhovali do Lotyšska, rusky a s vnoučaty litevským spisovným jazykem nebo rusky. Informátor (nar. 1937) z Didžiasalisu (421²) uvedl, že s prarodiči a rodiči mluvil nářečím, s manželkou rusky a s dětmi a vnoučaty litevským spisovným jazykem.

Informátoři střední generace, narození přibližně v letech 1960–1980, mají ze všech zkoumaných generací nejvíce kontaktů se slovanskými jazyky. Intenzivnější mnohojazyčnost této generace může souviset se socialismem, který vzkvétal v období jejich dospívání a zrání, s dvojjazyčnými školami, intenzivními kontakty se sousedy Bělorusy a častými sňatky se Slovany. Srov.: informátorka (nar. 1962) ze Strūnaitisu (508²) uvádí, že s prarodiči mluvila bělorusky, s rodiči, bratry a sestrami komunikuje vilniuským nářečím, s manželem z Běloruska rusky a s dětmi spisovným jazykem. Informátorka (nar. 1969) z Vidutinė (509²) uvedla, že v rodině rodičů mluvila polsky, s příbuzenstvem z matčiny strany litevským spisovným jazykem, zatímco s manželem a dětmi mluví podle manžela vilniuským nářečím.

Mladší generace používá ze slovanských jazykových variet pouze ruštinu a polštinu. Běloruština mizí z jazykového repertoáru mladých lidí. Je považována za neprestižní a bez perspektivy, a proto ji mladí lidé neovládají – běloruština je nahrazována ruštinou.

Straipsniai / Articles

69

JOLITA URBANAVIČIENĖ

Situace, kdy se v domácím prostředí každodenně používají nejen litevština, ale také několik (dva nebo tři) slovanských jazykových variet, je pro mnohojazyčnost typická¹⁰.

VEŘEJNÝ PROSTOR

Komunikace ve veřejném prostoru zahrnuje různé oblasti života a sociální role. Tento článek samostatně analyzuje jazykové postoje uživatelů nářečí ve vztahu ke čtyřem oblastem veřejného života – venkovské komunitě, institucím a schůzím (oficiální komunikaci), škole a církvi. Komunikace ve venkovské komunitě stejně jako komunikace individuální a soukromá patří do každodenního styku, zatímco komunikace v institucích, na schůzích, ve škole a v církvi je považována za prestižní (viz Karaliūnas 2008: 345). Lze předpokládat, že informátoři budou pro každodenní komunikaci častěji volit nářečí a pro prestižní komunikaci spisovný jazyk.

1. Venkovská komunita

Dialektální mluva se pro komunikaci ve venkovské komunitě hodí více, protože je upřímnější, vřelejší a otevřenější než standardní spisovný jazyk (srov. Girdenis 2000: 250; Aliūkaitė 2005: 42). Informantů se ptali, jakou jazykovou varietu používají ve svém venkovském prostředí při komunikaci se sousedy různého věku, se známými a s neznámými lidmi. Venkovský prostor je poloveřejný, protože informanti buď svého komunikačního partnera dobře znají, nebo se spolu baví ve známém prostředí. Na vzájemných vztazích mluvčích (blízkost – cizost) závisí status komunikačního aktu (neformální – formální) i volba jazykové variety. Aktivní či pasivní účast osoby z jiného jazykového prostředí v rozhovoru může podnítit užívání standardního kódu – spisovného jazyka.

Výzkum ukázal, že ve venkovské komunitě používá výhradně spisovný jazyk jen malá část informantů: 6% příslušníků starší generace, 8% střední generace a 20% mladší generace (srov.: v individuálních a soukromých doménách se spisovný jazyk používá častěji¹¹). Výhradně dialektálně podle svých slov hovoří rovněž jen malá část

¹⁰ Vytautas Kardelis upozorňuje, že „při popisu sociolingvistické situace je nutné jasně rozlišovat znalost cizího jazyka a skutečné projevy bilingvismu“ (Kardelis 2009: 66). Tvrdí, že ve venkovských oblastech litevských nářečních území severovýchodních vilnišků „nelze pozorovat žádné výraznější projevy bilingvismu“ (Kardelis 2009: 68), připouští však, že v jihovýchodních smíšených oblastech mohou být jazykové kontakty maximální. Náš výzkum ukazuje, že se s vícejazyčností v soukromém prostoru setkává každý čtvrtý (25%) představitel východních a jihovýchodních vilnišků.

¹¹ Nelze tedy souhlasit s tvrzením Loret y Vaicekauskienė a Ériky Sausverdė, že „užívání dialektů v Litvě je v zásadě diglosní a jednoznačně se pojí především se soukromým, zejména rodinným prostředím, a spíše se staršími lidmi“ (Vaicekauskienė, Sausverde 2012). V oblasti východních aukštaitských vilnišků má dialekt nejsilnější postavení v komunikaci venkovské komunity.

70

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

informantů střední generace (4%) a mladší generace (10%). Téměř polovina (41%) příslušníků starší generace však ve venkovském prostředí hovoří výhradně dialektem. Každý druhý informant bez ohledu na věk užívá diglosně dialekt i spisovný jazyk: při komunikaci s neznámými lidmi dává přednost spisovnému jazyku, se sousedy pak dialektu. Při volbě komunikačního prostředku se přihlíží také k věku sousedů; například informanti starší generace hovoří se svými vrstevníky dialektem, zatímco se sousedy střední a mladší generace spisovným jazykem (srov. obdobnou komunikaci prarodičů a vnoučat).

Dialekt označují za převažující prostředek komunikace ve venkovské komunitě sami informanti, někdy s neskrývanou lítostí, že jsou nuceni mluvit dialektem. Srov.:

Sousedům říkám dialektem. Všichni mluví dialektem, tak jak bych tu mohla být jediná Litevka [...]. Možná by bylo lepší, kdybychom všichni mluvili spisovným jazykem, ale na vesnici se mluví dialektem. A co teď naděláš, už je nezměníš. (Informantka (nar. 1933) z lokality Šiūlėnai (419).)

Tarmė suvokiama kaip „grupinė tapatybė“ (Ramonienė 2006: 145), „savos grupės kalbinės elgsenos atributas“ (Vaicekauskienė, Sausverde 2012), „socialinis solidarumas“ (Ramonienė 2013). Kaimo bendruomenės komunikaciją sudaryta iš individualių komunikacijos aktų, kuriuose kalbos pasirinkimą nulemia ne atskiras žmogus, o bendruomenės normos ir socialinis statusas. Individai, siekiantys būti lygiaverčiais kaimo bendruomenės nariais, nejaučia atskirties, vartoja tarmę. Ir atvirkščiai – norintys išlaikyti socialinį atstumą, pabrėžti savo aukštesnį išsilavinimą, socialinę padėtį ar kilmę asmenys vartoja bendrinę kalbą.

Dialekt lze považovat za konsolidující kód venkovské komunity, zatímco složité hlubinné procesy, které udržují jeho užívání, za skrytou prestiž dialektu¹² (Trudgill 1972: 179–195; Miliūnaitė 2010: 241; Ramonienė 2006: 145). Na jedné straně se kladný postoj k dialektu veřejně neprojevuje (naopak, řada respondentů přiznává, že dialekt je „ošklivý“, „špatný“), na druhé straně se dialekt používá v různých situacích venkovské komunity. Členům komunity, kteří dialektem nemluví, se nedůvěřuje, zatímco s těmi, kteří jím mluví, se lidé solidarizují. Srov.:

Na vesnici bys vypadala jako paní, kdybys nemluvila dialektem. (Informantka (nar. 1962) z lokality Šiūlėnai (419).)

Ve venkovské komunitě je dialekt hodnocen jako prostředek komunikace mezi jejími členy. Osobám, které nejsou uznávány za skutečné členy komunity

¹² Skrytý příznivý postoj k dialektu v okolí Joniškėliai (okres Pasvalys) popsala Meilutė Ramonienė: „V neoficiálním prostředí se užívání spisovného jazyka většinou netoleruje, na členy vlastní jazykové komunity, kteří nemluví dialektem, se pohlíží jako na odcizené, lidé se jim posmívají a nedůvěřují jim“ (Ramonienė 2006: 145).

Straipsniai / Articles

71

JOLITA URBANAVIČIENĖ

(například místní intelektuálové) se předem přisuzuje prestižnější jazyková varieta – spisovný jazyk. Například učitelka pracující v Didžiasalis přiznává, že se na veřejnosti vyhýbá mluvení nářečím:

Když potkám kamarádku, která umí nářečí, tak pak mluvím nářečím. No jo, jsem přece učitelka... Jak bych tu mohla mluvit nářečím. Myslím, že je dobré mluvit nářečím, když potkáš známého, ale sama sebe přistihnu: kdoví, jak se na mě budou dívat, až promluvím nářečím. Rozhlédnu se, jestli mě někdo neslyší. Odpovím nářečím, ale rozhlédnu se. (Informátorka (nar. 1957) z Tverečia (bod 420).)

Projevů otevřené prestiže nářečí není mnoho, je však zajímavé, že ji dávají najevo příslušníci mladší generace. Mladí lidé se snaží vytvořit si vlastní jazykový repertoár tím, že se vymezují vůči starší generaci – rodičům a prarodičům. Jednou z takových forem sebevyjádření, která odráží jejich lokální identitu, je mluvení nářečím. Srov.:

Moji známí se snaží ta [nářeční] slova používat. Možná se jim to zdá hezké? Všichni moji známí a kamarádi se snaží mluvit nářečím, když se vracejí do toho kraje [z města na vesnici]. Nebo mluví nářečím s novými kamarády, protože je zajímá, jak co kdo řekne. Ta nářeční slova jsou zajímavá. Člověk má dojem, že všichni chtějí zdůraznit, odkud pocházejí, a proto mluví nářečím. (Informátorka (nar. 1989) z Mielagėn (bod 418).)

Hodnocení nářečí jako „hezké“ a „zajímavé“, která informátorka ve svém vyprávění zmiňuje, svědčí o otevřeně příznivém postoji k nářečím (na rozdíl od představitelů střední a zejména starší generace, kteří nářečím mluví). Takové hodnocení místních dialektů se liší od negativního či neutrálního postoje městské mládeže k nářečím¹³. Srov.: „Nářečí venkovských oblastí [...] jsou hodnocena příznivěji než nestandardní městské varianty“ (Ramonienė 2013).

Vienalyčių kalbinių bendruomenių beveik nebūna (plg. Karaliūnas 2008: 323), ypač rytų ir pietryčių vilniškių teritorijoje, kur įvairiais lygmenimis kontaktuoja baltų ir slavų kalbos. Norėdami patenkinti komunikacijos poreikį pakraštinių arealų gyventojai – lietuviai ir slavai – išmoksta vieni kitų kalbas. Tai pastovūs ir natūralūs kalbų kontaktai (Karaliūnas 2008: 32), kurie nesukelia konfliktų ir yra šio regiono žmonių kasdienio gyvenimo dalis (apie Adutiškio ir Kamojų daugiakalbes bendruomenes žr. Urbanavičienė 2011: 95–114). Šalia vilniškių patarmės ir bendrinės kalbos slavų kalbų atmainas kaimo bendruomenėje teigia vartojantys 13% vyresniosios kartos, 27% vidurinės kartos ir 20% jaunesniosios kartos informantų (žr. 3 lentelę).

¹³ Srov. poznámku Inetos Dabašinskienė a Raminty Garuckaitė o jazykových postojích mládeže ve městě Kaunas: „Mladí lidé zaujímají k nářečím častěji neutrální nebo negativní postoj. Mladým lidem se zřejmě užívání nářečí častěji spojuje s vesnicí a není znakem moderního života“ (Dabašinskienė, Garuckaitė 2010: 245).

72

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

TABULKA 3. Jazykové postoje v komunikaci venkovské komunity

Jazykové variety

Podíl uživatelů (v procentech)

Starší generace

Střední generace

Mladší generace

Vilniuské subdialekty

41

4

10

Spisovný jazyk

6

8

20

Vilniuské subdialekty, spisovný jazyk

40

61

50

Spisovný jazyk, ruština

10

Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, ruština

6

19

5

Spisovný jazyk, ruština, polština

1

4

5

Spisovný jazyk, běloruština, polština

1

Vilniuské nářečí, běloruština, polština

1

4

Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, ruština, běloruština

1

Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, polština, ruština

3

Slovanské jazykové varianty – ruština, polština, běloruština – se používají ve smíšených areálech. Na východním okraji vilniuského nářečí jsou velmi výrazné procesy akomodace (přizpůsobování): protože většina obyvatel ovládá všechny místní jazykové varianty, nechávají volbu komunikačního prostředku na partnerovi („jakým jazykem mě osloví, takovým mluvím“).

Výsledky výzkumu ukazují, že běloruština vymizela z jazykového repertoáru mladší generace (srov. její nepoužívání i v soukromé sféře), ruština a polština se však stále používají. Je třeba poznamenat, že starší generace používá slovanské jazyky vedle nářečí, zatímco střední a mladší generace vedle spisovného jazyka. Z toho vyplývá, že ve smíšených rodinách nářečí ustupuje spisovnému jazyku. Je také patrné, že informanti starší generace v rurálních komunitách používají větší počet jazyků (až čtyři jazykové varianty), zatímco soubor jazyků používaných střední a mladší generací je menší (dosahuje až tří jazykových variant).

2. Oficiální komunikace

Oficiální komunikace byla analyzována podle užívání jazykových variet ve třech různých situacích: v obchodě, v instituci a na schůzi. Volba komunikačního prostředku v institucích souvisí s politickými podmínkami, které se v tomto regionu velmi dynamicky měnily (viz Urbanavičienė 2010: 46). Jazyk užívaný na schůzi určují sociální okolnosti, tj. hovoří se jazykem dominantní sociální skupiny. V obchodech na venkově určují komunikační prostředek psychologické příčiny a dimenze blízkosti (hovoří se nářečím) – cizosti (hovoří se spisovným jazykem).

Straipsniai / Articles

73

JOLITA URBANAVIČIENĖ

Ve všech uvedených situacích téměř polovina (48%) informantů starší generace uvedla, že hovoří nářečím. Zástupci střední a mladší generace přiznávají, že hovoří výhradně nářečím, v podstatně menší míře – 4%, respektive 10% informantů. Užívání spisovného jazyka také souvisí s věkem člověka: čím mladší informant, tím častěji by na veřejnosti hovořil prestižní variantou litevštiny. Srov.: užívání spisovného jazyka v oficiální komunikaci uvádí 15% zástupců starší generace, 31% zástupců střední generace a 55% zástupců mladší generace. Každý čtvrtý (25%) zástupce mladší generace, každý třetí (30%) zástupce starší generace a každý druhý (53%) zástupce střední generace by v situacích oficiální komunikace užíval jak spisovný jazyk, tak nářečí. Při samostatném zkoumání uvedených situací je patrné, že v institucích (na obecním úřadě, v knihovně, na poště, v obchodě, ve zdravotním středisku a jinde) by většina informantů dávala přednost spisovnému jazyku, zatímco v obchodech na venkově (zejména pokud v nich pracuje místní člověk) nářečí.

Jazykovou varietu užívanou na schůzích je třeba hodnotit jako jazykový kód celé venkovské komunity, který sjednocuje členy různých jazykových společenství žijící v jednom prostoru. Komunikace na schůzích je modelována jedním způsobem v litevských areálech a jiným ve smíšených. V litevských areálech se na schůzích hovoří častěji nářečím než spisovným jazykem, například v Mielagėnech (419), Reškutėnech (455²), Šventě (456²). Ve smíšených areálech se na schůzích může hovořit některým ze slovanských jazyků (například v Ropiškė, (509) polsky). Komunikační prostředek může být zvolen spontánně s ohledem na účastníky rozhovoru, tj. volbu jazykové variety určují akomodační procesy; například informant ze Ziboliškė (508), nar. 1935, zdůrazňuje, že na schůzi bude mluvit „tak, jak budou mluvit ostatní“.

Slovanské jazyky vedle litevských jazykových variet užívá 5% zástupců starší generace, 12% zástupců střední generace a 10% zástupců mladší generace (viz tabulku 4).

⁴ TABULKA. Jazykové postoje v oficiální komunikaci

Jazykové variety | Podíl uživatelů (v procentech) | Starší generace | Střední generace | Mladší generace | Vilniuské nářečí | 49 | 4 | 10 | Spisovný jazyk | 15 | 31 | 55 | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk | 31 | 53 | 25 | Spisovný jazyk, ruština | 1 | 8 | 10 | Spisovný jazyk, polština | 1 | | | Vilniuské nářečí, ruština | 1 | | | Vilniuské nářečí, polština | 1 | | | Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, ruština | 1 | 4 |

74

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

Ve srovnání s komunikací venkovské komunity se ve formálních situacích slovanské jazyky užívají méně často a jejich repertoár se zúžil, výrazně však vzrostl význam prestižní variety – litevského spisovného jazyka. Informanti uvádějí, že běloruštinu při aktech oficiální komunikace vůbec neužívají. Pouze zástupci starší generace přiznávají, že ve formálních situacích hovoří polsky. Lze se domnívat, že střední a mladší generace přešly od běloruštiny a polštiny k ruštině (srov.: v daném regionu již nejsou polské školy). Ve smíšených areálech se ruština užívá vedle nářečí a spisovného jazyka, například v Šutách (527) se rusky hovoří v obchodě, v Bačkininkách (457²) na schůzích.

3. Církev

Samostatná oblast veřejného života – církev – má rovněž vymezený počet jazykových variet: zde si konkurují nářečí, spisovný jazyk a polština. Informantů se dotazovali, v jakém jazyce se modlí, chodí ke zpovědi, učí modlitby ostatní a v jakém jazyce komunikují s knězem. Ve všech věkových skupinách je převládajícím jazykem náboženství spisovný jazyk, srov.: užívá jej 26% informantů starší generace, 65% informantů střední generace a 85% informantů mladší generace. Pouze nářečím se modlí a s knězem komunikuje 26% informantů starší generace, 4% informantů střední generace a 10% informantů mladší generace. Byly zaznamenány případy diglosie – část informantů užívá pro náboženské účely jak spisovný jazyk, tak nářečí (36% příslušníků starší generace, 23% příslušníků střední generace a 5% příslušníků mladší generace): s knězem nebo při zpovědi se obvykle mluví nářečím, modlí se však ve spisovném jazyce, tedy „tak, jak je to napsáno v modlitební knížce“.

Jazykové postoje informantů – přednost se v kostele dává spisovnému jazyku – ukazují, že oblast náboženství je vnímána jako prestižní. Postoje uživatelů vůči slovanským jazykům jsou méně příznivé, protože mají nižší společenskou hodnotu. Ze slovanských jazyků se v oblasti náboženství užívá pouze polština, která je odedávna spojována s katolicismem. Polštinu častěji užívají informanti starší generace, kteří za polské okupace (1920–1939) absolvovali polské školy: modlí se polsky, poslouchají v rozhlase mše a zpovídají se. Polštinu vedle vilniuského nářečí a spisovného jazyka užívá pro náboženské účely také 8% příslušníků střední generace (nejčastěji uvádějí, že se modlí polsky). Mladší generace tvrdí, že polštinu v kostele neužívá.

Jazykové postoje informantů ke třem jazykovým varietám – spisovnému jazyku, nářečí a polštině – jsou shrnuty v tabulce 5.

To, jak všechny tři jazykové variety koexistují u jednoho člověka, dobře ilustruje příklad informantky ze Strunaitisu (508²; nar. 1930): s knězem a při zpovědi mluví nářečím, vnoučata učí modlitby ve spisovném jazyce a sama se modlí polsky.

Straipsniai / Articles

75

JOLITA URBANAVIČIENĖ

TABULKA 5. Jazykové postoje v oblasti náboženství

Jazykové variety Podíl uživatelů (v procentech) Starší generace¹⁴ Střední generace Mladší generace Vilniuské nářečí 26 4 10 Spisovný jazyk 26 65 85 Vilniuské nářečí, spisovný jazyk 36 23 5 Vilniuské nářečí, polština 3 Spisovný jazyk, polština 3 4 Vilniuské nářečí, spisovný jazyk, polština 1 4

4. Škola

Další významnou oblastí veřejného života, která utváří jazykovou identitu a uskutečňuje jazykovou politiku, je škola. Vzhledem ke specifikům regionu (vícejazyčnosti, politickým převratům) absolvovali informanti žijící v této oblasti školy s různými vyučovacími jazyky. Vzdělávací zkušenost starší generace je obzvlášť komplikovaná (všichni informanti střední a mladší generace studovali v litevštině): informanti narození ve 30. letech 20. století zažili různé proměny jazykové politiky. Každý čtvrtý (26%) absolvoval školy se dvěma, třemi, nebo dokonce čtyřmi různými vyučovacími jazyky (viz tabulka 6).

TABULKA 6. Vyučovací jazyky u tří různých generací

Vyučovací jazyk Podíl žáků (v procentech) Starší generace Střední generace Mladší generace Litevština 67 100 100 Polština 5 Litevština, polština 8 Litevština, ruština 4 Polština, ruština 2 Litevština, ruština, polština 5 Litevština, polština, běloruština 2 Litevština, ruština, polština, běloruština 2 Litevština, ruština, polština, němčina 3 Studovali doma 2

¹⁴ 5% informantů uvedlo, že nechodí do kostela a nemodlí se, a proto na otázky týkající se náboženství neodpovědělo.

76

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

Srov.: informant (nar. 1929) z Vosiūnů (422) uvádí, že se učil nejen litevsky a polsky, ale také rusky a německy (během druhé světové války). Totéž uvedl i informant (nar. 1929) z Ceikinių (417²). Informantka ze Strūnaiciai (508²; nar. 1930) uvádí, že se učila nejen litevsky, ale také třem slovanským jazykům – polsky, rusky a bělorusky (okrajové oblasti Litvy patřily Bělorusku).

Podle badatelů je vzdělávání jedním z nejdůležitějších faktorů utvářejících jazykové postoje (Garrett 2010: 22; Ramonienė 2013). Srov.: ve východní Litvě byla škola silnějším nástrojem polonizace než kostel, polská správa či velkostatky (Kardelis, Navickaitė 2006: 495). Tato studie pouze potvrzuje, že jazykové postoje okrajových vilnišských mluvčích se utvářely za velmi složitých okolností.

ZÁVĚRY

Jazykové postoje východních a jihovýchodních vilnišských mluvčích, zahrnující tři oblasti užívání jazykových variet (individuální, soukromou a veřejnou), lze shrnout ve dvou rovinách: vertikální a horizontální. Horizontální (neboli kvantitativní) rovina výsledků ukazuje, že vilnišské nářečí se podle plněných funkcí umisťuje na druhém místě po spisovném jazyce – nepoužívá se pouze ve škole jako vyučovací jazyk (viz tabulka 7). Směrem klesající společenské prestiže následují ruština, polština a běloruština.

T A B U L K A 7. Jazykové postoje východních a jihovýchodních vilnišských mluvčích

Jazyk, nářečí | Generace | Oblasti užívání jazyka | Individuální oblast | Soukromá oblast | Veřejná oblast | Venkovská komunita | Oficiální komunikace | Kostel | Škola | Vilnišské nářečí | Od 51 let | + | + | + | + | + | 31–50 let | + | + | + | + | + | Do 30 let | + | + | + | + | + | Litevština (spisovná) | Od 51 let | + | + | + | + | + | + | 31–50 let | + | + | + | + | + | + | Do 30 let | + | + | + | + | + | + | Polština | Od 51 let | + | + | + | + | + | + | 31–50 let | + | + | + | | + | | Do 30 let | | + | + | | |

Straipsniai / Articles

77

JOLITA URBANAVIČIENĖ

Jazyk, nářečí | Generace | Oblasti užívání jazyka | Individuální oblast | Soukromá oblast | Veřejná oblast | Venkovská komunita | Oficiální komunikace | Kostel | Škola | Běloruština | Od 51 let | + | + | + | 31–50 let | + | + | + | Do 30 let | | | | Ruština | Od 51 let | + | + | + | + | 31–50 let | + | + | + | Do 30 let | + | + | + | +

Vertikální (neboli kvalitativní) hodnocení získaných výsledků ukazuje pokles hodnoty nářečí, který koreluje s klesajícím věkem informantů: zástupci střední a mladší generace volí ve všech zkoumaných oblastech užívání nářeční mluvu méně často než starší generace (viz obr. 1 a 2).

OBR. 1 A 2 Jazykové postoje k užívání nářečí a spisovného jazyka v individuální, soukromé a veřejné oblasti (v procentech)

Další závěry tohoto výzkumu:

1. Pro část informantů je typické diglosní užívání spisovného jazyka a nářečí, které utvářejí sociální překážky, např.: v soukromé oblasti věk (komunikace rodičů s dětmi, prarodičů s vnoučaty), ve veřejné oblasti vzdělání, sociální třída a sociální distance (komunikace mezi známými a neznámými, oficiální a soukromá komunikace).

78

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

2. Pokud neexistují sociální překážky, pozice nářečí zůstává silná, zejména ve veřejném prostoru – prostoru venkovské komunity –, kde je podporuje skrytá prestiž nářečí. V individuální i soukromé sféře se nářečí lidé vyhýbají z utilitárních důvodů: lepší kariéra a vyšší společenské postavení se spojují se spisovným jazykem.

3. Otevřenou prestiž nářečí projevuje pouze mladší generace, která má sklon zařazovat nářečí do svého repertoáru jazykových prostředků a učinit z něj součást své identity.

4. Výzkum odhalil pokles společenského statusu slovanských jazyků. Mladá generace se zcela vzdala běloruského jazyka, polština ustupuje z veřejné sféry a společenská hodnota ruštiny se snížila.

5. U informantů žijících v mnohojazyčných oblastech se projevila jazyková tolerance a akomodační chování: volbu komunikačního prostředku lze ponechat na partnerovi v rozhovoru.

6. Každý desátý informant (11%) neprohlašuje, že má litevskou identitu. Malá část informantů (3%) spojuje svou identitu nikoli s jazykovou komunitou, ale s místem bydliště. Jde o představitele lokální identity.

LITERATŪRA

Aliūkaitė Daiva 2005: Terminis kalbėjimas: (galimi?) socialiniai kalbėjimų koreliatai. – Lituanistica 1(61), 38–47.

Aliūkaitė Daiva 2010: Naujasis dialektas: galimas tarminio kalbėjimo vertinimo scenarijus. – Respectus Philologicus 18(23), 41–57.

Aliūkaitė Daiva 2013: Horizontalusis ir vertikalusis kalbos kontinuumo skaidumas: XXI amžiaus kalbėjimo variantai paprastojo kalbos vertintojo požiūriu. – Taikomoji kalbotyra 2. Interneto prieiga: www.taikomojikalbotyra.lt.

Auer Peter 2011: Dialect vs. standard: A typology of scenarios in Europe. – The languages and linguistics of Europe. A comprehensive guide, 485–500.

Balčiūnienė Ingrida 2007: Gimtosios kalbos įsisavinimas. – Kalbos kultūra 80, 153–158.

Dabašinskienė Ineta, Garuckaitė Raminta 2010: Kalbinis Kauno praeities ir dabarties savitumas. – Miestai ir kalbos, 231–249.

Fishman Joshua A. 1991: Reversing Language Shift. Clevedon: Multilingual Matters.

Garrett Peter 2010: Attitudes to Language. Cambridge: Cambridge University Press.

Girdenis Aleksas 2000: Tarmės ir mokykla. – Kalbotyros darbai 2, 249–253.

Gudavičienė Eglė 2010: Sociolingvistinis Vilniaus miesto portretas. – Miestai ir kalbos, 207–229.

Straipsniai / Articles

79

JOLITA URBANAVIČIENĖ

Karaliūnas Simas 2008: Kalbos vartojimas ir socialinis kontekstas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kardelis Vytautas 2009: Šiaurės rytų aukštaičiai vilniškiai: ribos ir diferenciacija. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Kardelis Vytautas 2013: Kalbų vartojimas rytų aukštaičių vilniškių patarmėje. – Lietuvių kalba 8 (įteikta). Interneto prieiga: www.lietuviukalba.lt.

Kardelis Vytautas, Birutė Sinočk ina, Wiemer Björn, Zielińska Anna 2003: Situacija językowa na terenie od Wisagini do Hoduciszek na Litwie (Raport z badań terenowych). – Acta Baltico-Slavica 27, 33–52.

Kardelis Vytautas, Navickaitė Agnė 2006: Šiaurės rytų vilniškiai 1920–1930 m. Sociolingvistinės pastabos. – Baltistica 41(3), 489–496.

Miliūnaitė Rita 2010: Kalbos prestižas ir jo planavimas. – Kalbos kultūra 83, 231–256.

Nevinskaitė Laima 2010: Klaipėdiečio sociolingvistinis portretas: kalbų mokėjimas ir vartojimas Klaipėdoje. – Miestai ir kalbos, 251–267.

Ramonienė Meilutė 2006: Nuostatos dėl bendrinės kalbos ir tarmės: Joniškėlio atvejis. – Kalbos kultūra 79, 137–147.

Ramonienė Meilutė 2013: Tarmės socialinė vertė: Lietuvos miestų jaunimo kalbinės nuostatos. – Taikomoji kalbotyra 2. Interneto prieiga: www.taikomojikalbotyra.lt.

Saville-Troike Muriel 1990: The Ethnography of Communication. An Introduction. Oxford: Basil Blackwell.

Trudgill Peter 1972: Sex, covert prestige and linguistic change in urban British English. – Language in Society 1, 179–195.

Urbanavičienė Jolita 2010: Svirkų šnektos fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Urbanavičienė Jolita 2011: Adutiškio – Kamojų arealas: kalbinė tapatybė lietuvių ir baltarusių parib yje. – Kalbotyra 63(3), 95–114.

Vaicekauskienė Loreta, Sausverde Ėrika 2012: Lietuvos tarmių rezervatas. Socialiniai ir geografiniai tarmės mobilumo ribojimai tiesioginių tyrimų duomenimis. – Taikomoji kalbotyra 1. Interneto prieiga: www.taikomojikalbotyra.lt.

80

Acta Linguistica Lithuanica LXX

Rytų ir pietryčių vilniškių kalbinės nuostatos

Language attitudes of residents of Eastern and South-Eastern Vilnius (Vilniškiai)

S U M M A R Y

The research revealed a decreasing use of the dialect in the individual domain: 78% of the older generation, 50% of the middle generation and 15% of the younger generation informants think (calculate, speak to animals) in the dialect. In the private domain (family) the use of the dialect and the standard language is predetermined by the communication needs of different generations (grandparents – parents – children). In the group of the older generation the need for the standard language notably increases (54% of the informants use the dialect only and 25% - both the dialect and the standard language), whereas the informants of the younger generation – to the contrary – “come back” to using the dialect while talking at home (30% use the dialect only, 25% – both the dialect and the standard language). In public domain (village community) the use of the dialect and the standard language depends on familiarity-unfamiliarity between the communication act participants: 81% of the older generation, 65% of the middle generation and 60% of the younger generation representatives choose the dialect or the standard language interchangeably (based on the talker). In public domain the prestige of the standard language is directly proportional to the informants’ age – in offices, meetings, shops 15% of the older generation, 31% of the middle generation and 55% of the younger generation representatives use the standard language. The use of the standard language in church is even more frequent and is also related to the informants’ age: while praying or communicating with a priest, 26% of the older generation, 65% of the middle generation and 85% of the younger generation representatives use the standard language.

Nevertheless, it is impossible to unambiguously state that a negative attitude towards dialects is under formation (especially among the youth). The dialect is still: 1) common in many communication acts of individual, private and some public domains; 2) as distinct from the prestigious standard language, it is associated with intimacy, informality, familiarity; 3) the dialect is supported by a covert dialect prestige (indirect pressure from the village community); 4) a tendency of the young generation can be observed to include the dialect into the repertoire of their linguistic tools and to make it part of their local identity.

Įteikta 2013 m. lapkričio 4 d.

JOLITA URBANAVIČIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Straipsniai / Articles

81