JONAS PALIONIS

Vilniaus universitetas

Směry výzkumu: dějiny litevského spisovného jazyka, kultura obecného jazyka, vydávání a výzkum starých litevských písemných památek, onomastika.

Evalda Jakaitienė

LEXIKOLOGIE

Studijní kniha

Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2009, 352 p.

ISBN 978-9955-33-445-3

Kniha profesorky Vilniuské univerzity Evaldy Jakaitienė, která vyšla před několika lety, se dosud, zdá se, nedočkala náležitého ocenění, přestože jde o jedno z velmi významných litevských filologických děl konce prvního desetiletí jednadvacátého století. V předmluvě je uvedeno, že se jedná o studijní příručku určenou litevským studentům, v níž se „pokouší vyložit nejdůležitější teoretické problémy lexikologie“ (s. 5). Tato kniha, napsaná významnou badatelkou litevské slovní zásoby, zejména lexikální sémantiky, však značně překračuje požadavky kladené na studenty filologie a vyznačuje se vědeckou vyzrálostí.

Knihu tvoří devět větších či menších kapitol: 1) CÍLE A ÚKOLY LEXIKOLOGIE [...], 2) POJETÍ SLOVA V LEXIKOLOGII, 3) LEXIKÁLNÍ SÉMANTIKA [...], 4) LEXIKÁLNÍ PRAGMATIKA [...], 5) SOCIÁLNÍ ASPEKTY SLOVNÍ ZÁSOBY [...], 6) ETYMOLOGIE A TVOŘENÍ SLOV [...], 7) ONOMASTIKA [...], 8) FRAZEOLOGIE [...] a 9) LEXIKOGRAFIE [...]. Jsou zde uvedeny pouze úvodní části názvů kapitol vytištěné tučným písmem a velkými písmeny; počínaje třetím názvem jsou k nim navíc připojena litevská vysvětlení mezinárodních termínů (úplné názvy budou uvedeny při pojednání o jednotlivých kapitolách). Na konci všech kapitol a některých podkapitol je uveden větší či menší soubor úkolů a velmi podrobné seznamy příslušné základní literatury (dokonce s uvedením stran). Na konci knihy je také zařazen soubor „Nejdůležitějších otázek lexikologie“, rozdělených podle kapitol (celkem 60 otázek (s. 335–337)). Po něm následuje poměrně rozsáhlý seznam literatury (s. 338–343), rejstřík zkratek (s. 344–346) a věcný rejstřík (s. 347–351).

V první kapitole (s. 7–9) je vysvětlen pojem lexikologie a v lingvistice jsou z různých hledisek rozlišeny tyto druhy tohoto jazykovědného oboru: obecná, speciální a srovnávací lexikologie, sémasiologie, lexikální pragmatika, socio-

Recenzijos / Reviews

355

JONAS PALIONIS

lexikologie, etymologie, tvoření slov, onomastika. K nim se řadí také frazeologie a lexikografie; první z nich se někdy považuje za samostatné jazykovědné odvětví (viz KTŽ 66), zatímco druhá představuje teorii a praxi aplikované lexikologie (srov. Jakaitienė 2005: 9).

Názvy mnoha zde uvedených lexikologických odvětví byly převzaty z tradiční jazykovědy. Avšak lexikální pragmatika, sociolexikologie jsou již výtvorem jazykovědy nové epochy. Aniž bychom se podrobněji zabývali uvedenými odvětvími (v této kapitole jsou rovněž stručně charakterizována), chtěli bychom vyjádřit pochybnosti pouze ohledně definice předmětu etymologie: „[...] jejím předmětem jsou pouze slova, jejichž původ je synchronně nejasný“ (s. 9). Taková definice je podle mého názoru příliš úzká. Proč se omezuje pouze na slova se synchronně nejasným původem? A která věda zkoumá slova se synchronně jasným původem? Přesnější je proto definice KTŽ, podle níž jde o „jazykovědné odvětví zkoumající původ slov a jejich příbuzenské vztahy k jiným slovům téhož či jiných jazyků“ (s. 60).

Ve druhé kapitole (s. 11–37) je mnohostranně a originálně pojednáno o pojmu slova. Rozlišují se zde tři druhy jeho pojetí: ontické, vědecké a lingvistické. Termín ontické (odvozený z řeckého on, gen. οὖσις ‚bytí‘) autorka snad jako první z litevských lingvistů použila k označení pojetí slova náležejícího k bytí. Snad právě proto je v knize věnován značný prostor vysvětlení tohoto pojetí: píše se o zvláštnostech slova jako složitého společenského jevu se znakovou povahou, o jeho funkcích a funkčních typech slov. Za nejdůležitější funkci slova se považuje reprezentativní funkce (s. 15). O tom však lze pochybovat. Podle mého názoru není nejdůležitější funkcí slova jako základního prostředku jazykového vyjadřování „někoho zastupovat“, nýbrž dorozumívat se, tedy dorozumívací, komunikační funkce. Tímto pojetím základní funkce slova se samozřejmě nepopírá existence funkce reprezentativní (slovo, stejně jako jiné jednotky jazykového systému, reprezentuje člověka účastnícího se řečového procesu). Charakteristika reprezentativní funkce je obecně poněkud komplikovaná jak v jazykovém systému, tak v řečové činnosti. Tvrzení, že „V jazykovém systému získává slovo status znaku poprvé [...]“ (s. 19), zatímco „užívané v konkrétní řečové činnosti plní reprezentativní funkci znaku podruhé“ (s. 20), nemusí být čtenáři, zejména studentovi, zcela srozumitelné; ani na uvedených dalších stranách není konkrétněji objasněno (s. 26–27).

Ostatní funkce slova, které jsou rozděleny na obecné a specifické a znázorněny v tabulce s příklady, nevyvolávají pochybnosti. Lze pouze dodat, že práce některých lingvistů rozlišují také impresivní funkci (například ve vojenských povelech: lygiuot!, žengte marš!) a fatickou funkci (například telefonní slovo alio!) (srov. Bańczerowski, Pogonowski, Zgółka 1982: 36–37). To jsou však již podrobnosti, které nejsou v učebnici lexikologie určené studentům nezbytné.

Zajímavý je také pododdíl druhé kapitoly, nadepsaný tázací větou „Je SLOVO dobrým lingvistickým termínem?“ (s. 28). Jak autorka poznamenává, v hovorovém jazyce ještě nezískalo podobu přísného vědeckého termínu, zatímco v lingvistické literatuře se definice slova velmi různí.

356

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Evalda Jakaitienė. Leksikologija

Významný francouzský lingvista Antoine Meillet prohlásil, že slovo je v zásadě nedefinovatelné: „le mot est en principe indéfinissable“ (citováno podle: Doroszewski 1954: 5). Podle mého názoru by bylo nejvhodnější označovat slovo jako jednotku jazykového systému termínem lexém (srov. obdobné termíny foném, morfém, syntaxém) a odpovídající jednotku řeči, neboli promluvy, nazývat slovem. Termín onomatéma uváděný v knize by mohl být přijatelný pouze v jednom přesně vymezeném významu – „skupina lexémů se stejným fonetickým významem“ (s. 29).

Od autorky se liším také v názoru na vhodnost litevských ekvivalentů kalbėjimas, kalbėjimo veikla (s. 19) pro saussurovský termín parole. Podle mého názoru je vhodnější a praktičtější jednoslovný ekvivalent užívaný lingvisty mnoha jiných národů, totiž šneka (obyčejné slovo lidového jazyka proměněné v termín)¹. Kromě stručnosti je tento ekvivalent vhodnější také proto, že jej lze užívat nejen ve významu „mluvení“ či „jazykové činnosti“, ale i ve významu „souboru jazykových vyjadřovacích prostředků, které si osvojil jednotlivec, tedy idiolektu“ (řeč Jona, Petra či Ony: šneka). Výrazy kalbėjimas, kalbėjimo veikla označují pouze proces užívání jazyka. Mimochodem, terminologizované slovní spojení šnekos aktai užívá v následující čtvrté kapitole (s. 143–146) i sama autorka.

V nejrozsáhlejší třetí kapitole LEXIKÁLNÍ SÉMANTIKA, aneb CO A JAK SLOVA ZNAMENAJÍ (s. 38–142), se probírají nejdůležitější problémy sémantiky slova. Nejprve se zde podávají poznatky z dějin lexikální sémantiky a v následujících pododdílech se píše o pojetí a struktuře lexikálního významu, o homonymech a systémových vztazích mezi slovy a jejich významy. Mnohé z těchto problémů byly rozebrány již v autorčině učebnici Lietuvių kalbos leksikologija z roku 1980 a zejména v monografii Leksinė semantika vydané v roce 1988. V recenzované knize jsou však znovu promyšleny, kriticky zhodnoceny a doplněny o výsledky výzkumů litevských i zahraničních lingvistů z následujících desetiletí.

Protože se autorka dějinám lexikální sémantiky podrobně věnovala již v monografii z roku 1988, recenzovaná kniha věnuje více prostoru pouze přehledu a charakteristice výraznějších sémantických směrů a jejich představitelů. Pojetí významu, a zejména klasifikaci významů, však obě autorčiny knihy věnují jen málo pozornosti. Zvlášť důležité navíc je, že recenzovaná kniha obsahuje řadu problémů lexikální sémantiky, které jsou pojaty jinak a nověji.

Jedním z nich je neustálené pojetí významu slova. Stejně jako v knize Leksinė semantika se i v recenzované knize rozlišují dva širší druhy tohoto pojetí: kognitivní a strukturní, které se obě dále člení na určité

¹ K anglickému speech, německému Rede, francouzskému parole, polskému mowa a ruskému речь ekvivalentu uvedenému v knize lze ještě doplnit české řeč či mluka, srbské a chorvatské govor.

Recenzijos / Reviews

357

JONAS PALIONIS

podtypy. V Lexikální sémantice je však podtypů jak kognitivní, tak strukturální klasifikace více; některé podtypy jsou zde navíc charakterizovány podrobněji (například designační a konotační význam). Na druhou stranu byly v Lexikologii opuštěny některé pojmy a termíny popsané v Lexikální sémantice (například derivační hodnota, designační hodnota, paradigmatická hodnota jako určité rysy strukturálního významu).

Aniž bychom podrobněji porovnávali obsah obou autorčiných knih, je třeba říci, že Lexikologie výrazně rozšiřuje problematiku spojenou s lexikální sémantikou. V pododdílech třetí kapitoly se podrobněji píše o sémantické struktuře vícevýznamového slova (s. 86–100), homonymii (s. 101–112) a zejména o systémových vztazích mezi slovy a jejich významy (s. 113–142).

Protože k této kapitole nemám závažnější kritické připomínky, rád bych uvedl jen několik formulací či sporných bodů, které vyvolávají pochybnosti (zde jsou řazeny podle pořadí stran).

Na straně 66 se při pojednání o syntaktické valenci neboli spojitelnosti a při komentování případů spojitelnosti sloves priklausyti ir virti (Namas priklauso kaimynui ‖ Pergalė priklauso nuo sėkmės; Sriuba verda ‖ Mama verda sriubą) tvrdí, že tato slovesa mají po dvou lexémech. Pokud zastáváme názor, že lexéma je slovo „jako souhrn všech paradigmatických tvarů a jim odpovídajících významů“ (KTŽ 113), pak toto tvrzení není opodstatněné, neboť lexému jakožto lexikologickému termínu přisuzuje syntaktický význam.

Na straně 101 se rozlišují dva druhy homonym: pravá a částečná. Zde není jasný základ klasifikace ani termín pravá. Opakem částečných by byla homonyma nečástečná, případně, jak se běžně říká, absolutní. V některých slovnících lingvistických termínů se uvádějí i jiné druhy homonym. Také v „Etimologijoje“ se podle původu homonym a příčin jejich vzniku rozlišují další tři druhy: etymologická, derivační a sémantická (s. 104–111).

V definici synonym uvedené na straně 123 by bylo vhodné vyškrtnout dvě slova související s jejich klasifikací, „stejného nebo“ (v hranatých závorkách je doplnil recenzent): „synonyma jsou lexikální jednotky [stejného nebo] blízkého významu, jejichž základní sémantické komponenty se shodují, zatímco sémantické komponenty, které je odlišují, mohou být v určitých kontextech neutralizovány“. Toto vložení je nutné proto, že sama autorka na s. 127 píše o absolutních synonymech (karvelis ‖ balandis, kiškis ‖ zuikis). Tato slova tam však nejspíš chybějí prostým nedopatřením (nebo snad vinou tiskárny?).

Ve čtvrté kapitole s názvem LEXIKÁLNÍ PRAGMATIKA aneb SLOVA V ŘEČOVÝCH AKTECH (s. 143–170), jejíž problematika nebyla probírána v Lexikální sémantice, se píše o novém oboru lingvistiky, který se zformoval v šedesátých letech 20. století. Nejprve se zde vysvětluje samotný pojem řečového aktu a poté jsou charakterizovány hlavní pojmy a termíny související s řečovými akty:

358

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Evalda Jakaitienė. Leksikologija

ilokuce, perlokuce, a také nejcharakterističtější druhy lexika řečových aktů: performativní slovesa, etiketační lexikum, emotiva a expresiva, modální slova. Jde o nové poznatky, které se až do vydání Lexikologie pravděpodobně nejen nevyučovaly studentům humanitních oborů na litevských vysokých školách, ale byly neznámé i mnoha vyučujícím těchto oborů. Čtvrtá kapitola je proto významná mimo jiné také novostí své problematiky v litevské lingvistické literatuře.

V páté kapitole SOCIÁLNÍ ASPEKTY LEXIKA aneb VZÁJEMNÉ PŮSOBENÍ SPOLEČNOSTI A LEXIKA (s. 171–221) se, jak napovídá už samotný název, pojednává o vztahu slov ke společnosti a jejím různým vrstvám. Nejprve se rozlišují dva druhy lexika podle sociálního postavení, které mají „příslušníci společnosti“: všeobecné neboli celonárodní a speciální lexikum. To se dále dělí na nářeční, profesní a slangové lexikum (s. 173).

K této klasifikaci lze vznést několik připomínek. Domnívám se, že dělení lexika na všeobecné (celonárodní) a speciální není založeno na sociálním, nýbrž na rozsahu užívání; navíc by byl místo termínu všeobecné vhodnější termín obecné nebo celonárodní, neboť tyto termíny mají v litevské lingvistice delší tradici a nejsou bez výhrad ani ze sémantického, ani z derivačního hlediska. Pochybnosti vyvolává také zařazení nářečního lexika ke speciálnímu lexiku, protože nářečí je územní jazyková jednotka, zatímco speciální lexikum souvisí s vědeckou sférou a lze je nazvat terminologií. Je pravda, že autorka považuje termíny a profesionalismy za nestejnorodé typy profesního lexika (s. 181), a pro toto pojetí existují důvody. Z logického hlediska je však opakem nářečního lexika lexikum spisovného jazyka.

Za jádro takzvaného všeobecného lexika se považuje termín základní slovní fond, který vznikl v sovětské éře. Zdá se mi, že by bylo vhodnější základní lexikální fond. A nikoli z nějakých politických důvodů, nýbrž proto, že by se mělo důsledněji rozlišovat mezi slovníkem jako „knihou obsahující soubor slov“ a lexikem jako „určitým souborem slov“ (některého jazyka, jazyků či nářečí, oboru apod.), přestože je obtížné se vyhnout synonymnímu užívání těchto termínů.

Jak již bylo zmíněno, autorka v profesním lexiku rozlišuje termíny a profesionalismy jako samostatné, nestejnorodé typy. Termín je definován jako slovo, které má „přesně ustálený, velmi vymezený obsah, zcela nezávislý na kontextu“ (s. 182). Tato definice je podle mého názoru opodstatněná, byť stručná, protože v pracích našich lingvistů se někdy za termíny považují i běžná obecná neboli celonárodní slova (například za lékařské termíny se považují slova akis, ausis, širdis a podobně) (Zemlevičiūtė 2008: 143–144). Charakteristika profesionalismů jako určité části profesního lexika, že „jde o slova nikoli spisovného, nýbrž hovorového jazyka“ (s. 185), však vyžaduje upřesnění, neboť není jasné, zda se zde míní spisovný hovorový jazyk, nebo určitý přechodný jazyk mezi nářečním a spisovným, který němečtí lingvisté nazývají Umgangsprache a pro který, zdá se, nemáme pojmenování—

Recenzijos / Reviews

359

JONAS PALIONIS

český ustálený termín (možná by se hodilo hovorový jazyk každodenní komunikace?). Na druhou stranu jsou v knize uvedeny příklady profesionalismů: sportovci užívané kyla místo kamuolio, řidiči užívané baranka místo vairo a podobná další slova lze považovat za žargonismy. Jsou to však sporné záležitosti, které nijak nesnižují původní a obsažný popis základních terminologických pojmů.

Šestá kapitola ETYMOLOGIE A TVOŘENÍ SLOV ANEB ODKUD A JAK VZNIKAJÍ SLOVA (s. 222–262), jak napovídá její název, pojednává o dvou blízkých jazykovědných oborech. Jeden zkoumá původ slov, druhý jejich tvoření neboli tvorbu. V knize je z hlediska pořadí věnována přednost problematice původu slov: objasňují se pojmy „zděděná slova“ a „odvozená slova“ a na příkladech z litevštiny i dalších jazyků se poměrně podrobně analyzují výpůjčky z hlediska jejich původu a stáří. Z hlediska původu se v litevské slovní zásobě rozlišují a probírají slavismy (polonismy, rusismy), germanismy (anglicismy)², latvismy, mezinárodní slova (vedle nich se nejčastěji v závorkách uvádějí také termíny s příponou -izmas: slavizmai, germanizmai atd.). Užívání takových termínů nevyvolává pochybnosti: volně s nimi pracuje snad většina litevských lingvistů (s výjimkou, zdá se, pouze termínu vokietybė).

Nepochybná je také klasifikace výpůjček „podle stáří“ na staré a nové, s výjimkou toho, že mezi „výpůjčky, které se do litevštiny dostaly po druhé světové válce“, byly zařazeny (s. 234) bulka ‚houska‘ a napilnykas ‚pilník‘, které se v hovorovém jazyce užívaly i dříve. Forma napilnykas není zaznamenána ve velkém Slovníku litevského jazyka, zatímco v mém rodném nářečí z Punie se před tou válkou užívala pouze forma nopiėlnykas (zjevný rusismus, srov. напильник).

Problematickou záležitostí jsou písmenkové zkratky, jimž je v knize věnováno jen velmi málo pozornosti. Jsou v ní pouze vyjmenovány čtyři takové zkratky CO, DVO, PC a SMS a uvádí se, že se údajně změnily ve slovo (s. 234). Jejich považování za slova lze zpochybnit, neboť bez rozluštění nelze zjistit jejich význam. Jde o zvláštní písmenkové zkratky, pro něž by se podle mého názoru mohl hodit i název symbolů. O takových i jiných zkratkách psal Petras Jonikas v roce 1940 v časopise Gimtoji kalba (Jonikas 1940: 118–123), a proto by nebylo od věci pojednat o nich podrobněji i v recenzované knize.

V podkapitole „Analýza slovotvorné struktury slov“, která následuje po etymologické části, se vysvětluje pojetí slovotvorné motivace, zásady analýzy odvozených slov, jejich druhy, slovotvorné typy a kategorie. Ačkoli se tím vším podrobně zabývá studie Vincase Urbutise Žodžių darybos teorija (1978; druhé vydání 2009)), v knize E. Jakaitienė je látka podána přístupnější formou pro studenty a interpretace jednotlivých problémů se navíc opírá o novější výzkumy v této oblasti.

V sedmé kapitole ONOMASTIKA ANEB KOMU A JAKÁ JMÉNA SE DÁVAJÍ (s. 263–278) se objasňuje vztah vlastních a obecných slov a vymezují se vlastní-

² Z nějakého důvodu nebyl použit termín vokietybė.

360

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Evalda Jakaitienė. Leksikologija

ná slovní druhy a zásady analýzy vlastních jmen. Za vlastní se zde považují slova, která pojmenovávají určité objekty, aniž by uváděla „dokonce i jejich nejobecnější vlastnosti“ (s. 264); navíc nemohou přímo vyjadřovat pojem, lze je však „(někdy dokonce nutně) spojit s pojmem“ (s. 265). Podle autorky mají vlastní jména také určitý specifický význam, jehož existenci někteří lingvisté popírají.

Vlastní jména se v knize podle významu dělí na dva velké typy: názvy živých bytostí a názvy „neživých věcí“. Typ názvů živých bytostí se dále člení do tří skupin: osobní jména neboli antroponyma, zoonyma a mytonyma. Názvy neživých objektů se pak dělí na místní jména neboli toponyma, u nichž se rovněž rozlišuje několik skupin: oikonyma, hydronyma, drymonyma, oronyma.

S takovým pojetím vlastních jmen i s jejich klasifikací nemám žádné pochybnosti. Mám jen několik poznámek: jednu k vztahu příjmení k osobním vlastnostem a druhou k původu některých příjmení. Na s. 268 se s odkazem na Aleksandrase Vanagase tvrdí, že „příjmení nijak nezávisí na jeho [tj. osobních, – J. P.] vlastnostech“. Toto tvrzení bude pravdivé, nebudeme-li mít na mysli počáteční fázi jeho vzniku. V období vzniku příjmení však značná část z nich měla původ v přezdívkách a jejich souvislost s osobními vlastnostmi byla zřejmá (například u příjmení jako Kairỹs, Kuprius, Rudis apod.). Z historického hlediska tedy lze hovořit i o souvislosti některých příjmení s osobními vlastnostmi. Na s. 272 jsou mezi příjmení „domácího původu“ zařazena příjmení přezdívkového původu slovanského Burō-kas, Kisiėlius a Ridìkas. Na témže místě je název potoka protékajícího Klaipėdou Dãnė spojován s osetským don ‚řeka‘, spolehlivější je však odvozovat tento název z kurštiny (viz Mažiulis 1999: 95).

Osmá kapitola FRAZEOLOGIE ANEB SLOVA V USTÁLENÝCH SPOJENÍCH (s. 279–307) pojednává o volných a ustálených slovních spojeních, sémantice, původu, stavbě a funkcích frazémů. V úvodní podkapitole se probírá jak tradiční užší pojetí frazému, podle něhož se za frazémy považují „jen více či méně obrazná, ustálená a nedělitelná slovní spojení“ (s. 281), tak novější, širší pojetí, podle něhož je nejdůležitějším a nejspolehlivějším znakem frazémů údajně „ustálenost, častý společný výskyt týchž slov“ (s. 280). E. Jakaitienė se k širšímu pojetí částečně přiklání a zdůrazňuje další dva důležité znaky frazémů – „vymezené frazeologické prostředí“ (s. 282) a skutečnost, že se „vybavují z paměti“ (s. 284). To vše je přesvědčivé a v knize je to vhodně doloženo pečlivě vybranými příklady z litevštiny.

Z hlediska sémantiky se frazémy dělí na motivované a nemotivované neboli idiomy. Motivované se dále člení na tři druhy: 1) tropické, 2) přirovnávací a 3) syntagmatické. Tropické se dále dělí na metaforické a metonymické. Z hlediska původu se rozlišují frazémy domácí a přejaté. Zvláště zajímavé a velmi vzácné jsou příklady, které autorka uvádí, například aitais eiti ‚vyjít naprázdno‘, pruojais eiti ‚zaniknout‘, į kapendą išankinti ‚oklamat‘,

Recenzijos / Reviews

361

JONAS PALIONIS

jít jako střela ‚rychle postupovat‘ (s. 295). Sotva však lze za frazémy považovat tautologická slovní spojení jasný nad jasné, nakonec, stovky a stovky, která jsou sice více či méně ustálená, ale postrádají obraznost a některá vznikají podle určitého syntaktického modelu (srov. dobrý z nejlepších, zlý z nejhorších, div divoucí apod.). Proto by se snad hodilo nazývat je volnými slovními spojeními. Na otázku, zda se za frazémy považují pořekadla a přísloví, která mají „stavbu jednoduché [tj. jednovětné – J. P.] nebo souvětí“, E. Jakaitienė odpovídá spíše záporně (s. 303). Důvodem je, že za frazémy se považují slovní spojení, nikoli věty. Takový názor je podle mého soudu z logického hlediska zcela opodstatněný, protože přísloví a pořekadla (alespoň v litevštině) mají zpravidla podobu té či oné věty, nikoli slovního spojení. Lze souhlasit i s jejím návrhem nazývat přísloví a pořekadla termínem okřídlená rčení (tamtéž).

V poslední, deváté kapitole LEKSIKOGRAFIJA, neboli SLOVA VE SLOVNÍCÍCH (s. 308–334), se píše o teorii a praxi sestavování slovníků. Autorka již dříve připravila rozsáhlejší studii na toto téma (Jakaitienė 2005). Při zpracování této kapitoly tedy mohla vycházet z výsledků výzkumu uvedených v této studii a bezpochyby jich také využila, přizpůsobila je však studentům humanitních oborů vysokých škol. Svědčí o tom i shoda názvů dvou pododdílů této kapitoly: „Cíle a úkoly lexikografie“ a „Typy slovníků“.

Problematický je bezpochyby druhý pododdíl o typech slovníků a jejich klasifikaci. Zde se, stejně jako v pracích mnoha jiných lingvistů, nejprve rozlišují lingvistické a encyklopedické slovníky. Lingvistické se dále dělí na jednojazyčné a vícejazyčné, jednojazyčné na všeobecné a speciální, všeobecné na úplné a diferenciální; kromě toho se rozlišují ještě výkladové a indexové, univerzální a aspektové, synchronní a diachronní (ty se dělí na historické a etymologické), dvojjazyčné na aktivní a pasivní, všeobecné a výběrové, jednosměrné a obousměrné. Je tedy předloženo značné množství různých typů slovníků, které není snadné studentům vštípit. V některých slovnících lingvistických termínů lze najít ještě více rozlišených druhů a větší terminologickou rozmanitost.

Pomineme-li charakteristiky typů uvedené v recenzované knize, lze pochybovat o vhodnosti názvu jednoho typu. Například se mi nezdá příliš šťastný termín úplné slovníky (s. 314), protože zcela úplné slovníky patrně neexistují. Vhodnější by zde byl termín všeobecné, jako protiklad k diferenciálním (termín úplné je zcela zbytečný). Z hlediska normy je vhodnější termín Leksikografijoje užívaný v knize *Leksikografija* paralelní namísto paralelní (tamtéž). Pochybné je také tvrzení, že všeobecné slovníky „vysvětlují všechna slova některého jazyka nebo všechna slova nářečí“ (s. 315) [slovo všechna je zde zbytečné]. To jsou však drobnosti, které nijak nesnižují hodnotu obsahově bohaté kapitoly o lexikografii.

362

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Evalda Jakaitienė. Leksikologija

Na závěr recenze bych rád uvedl ještě několik zobecňujících poznámek.

1) V předmluvě knihy se bez zbytečné skromnosti uvádí, že jde o „solidní studijní příručku“ (s. 5). A skutečně jí je. Výklad je problematicky zaměřený, zvažují se různé názory a vlastní stanoviska jsou podložena přesvědčivými argumenty. Kdyby v názvech kapitol nebyla vysvětlující slova a na konci všech kapitol a mnoha pododdílů nebyly připojeny „Úkoly“ a doporučená „Základní literatura“ s odkazy na stránky, bylo by možné ji označit nejen za solidní příručku určenou studentům, ale také za celkově velmi hodnotné lingvistické dílo.

2) Ačkoli kniha pracuje především s příklady z litevštiny, obsahuje také hojné údaje z jiných jazyků, včetně norštiny, které se v litevské lingvistické literatuře vyskytují poměrně zřídka (autorka se tento jazyk dobře naučila během svého působení v Norsku). Kniha by proto měla být zajímavá nejen pro litevisty, ale také pro vyučující a studenty vyšších ročníků jiných humanitních oborů a obecně pro lidi se zájmem o nauku o slovech.

LITERATŪRA

Bańczerowski Jerzy, Pogonowski Jerzy, Zgółka Tadeusz 1982: Wstęp do językoznawstwa. Poznań: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza w Poznaniu.

Doroszewski Witold 1954: Z zagadnień leksykografii polskiej. Warszawa: PWN.

Jakaitienė Evalda 2005: Leksikografija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Jonikas Petras 1940: Santrumpos. – Gimtoji kalba, 9–10 sąs., 118–123.

KTŽ – Gaivenis Kazimieras, Keinys Stasys. Kalbotyros terminų žodynas. Kaunas: Šviesa, 1990.

Mažiulis Vytautas 1999: Ne Dãnė, o Dangė. – Baltistica 34(1), 93–98.

Urbutis Vincas 1978: Žodžių darybos teorija. Vilnius: Mokslas; antras leidimas, 2009.

Zemlevičiūtė Palmira 2008: Lietuviški Vinco Kudirkos medicinos terminai. – Terminologija, 142–155.

Įteikta 2014 m. rugsėjo 25 d.

JONAS PALIONIS

Vilniaus universitetas

Juozo Tumo-Vaižganto g. 9-27, LT-01108 Vilnius, Lietuva

Recenzijos / Reviews

363