SANDA RAPA

Lotyšský jazykový institut, Lotyšská univerzita

Oblasti výzkumu: onomastika, lexikologie, gramatika.

TOPONYMIZACE V LOTYŠSKÉM JAZYCE

Toponymizace v lotyštině

ANOTACE

Tento článek se zabývá procesy gramatikalizace v lotyšské toponymii a snaží se nalézt rozdíly v odvozování toponym a obecné slovní zásoby. Byly pozorovány tři typy toponymizace (primární, sekundární a kompoziční) a šest jejích fází (rozšíření neboli užití slova v nových rozšířených významech, transkategorizace neboli změna kategorie, dekategorizace neboli ztráta některých kategoriálních složek, desemantizace neboli ztráta či změna sémů v sémantickém poli místního názvu, klitizace neboli splynutí dvou slov v jedno, eroze neboli ztráta fonetické substance, epexegetikalizace neboli získání nového morfologického či sémantického rozšíření za účelem vysvětlení místního názvu). Byly rozlišeny dvě fáze desemantizace – částečná a úplná.

KLÍČOVÁ SLOVA: místní názvy, toponymizace, desemantizace, gramatické změny toponyma.

ANOTACE

Článek pojednává o procesech gramatikalizace místních názvů v lotyštině a pokouší se určit rozdíly mezi tvořením místních názvů a obecných slov. Byly vyčleněny tři způsoby toponymizace (primární, sekundární a složená toponymizace) a šest úrovní (extenze neboli užití slova v jiném kontextu, transkategorizace neboli změna kategorie, dekategorizace neboli vypuštění určitých kategoriálních složek, desemantizace neboli vypuštění či změna séma slova v sémantickém poli místního názvu, klitizace neboli spojení dvou slov, eroze neboli vypuštění fonetických prvků, epexegizace neboli získání nového morfologického či sémantického prvku, který místní název vysvětluje). Byly vyčleněny dvě úrovně desemantizace: částečná a úplná.

KLÍČOVÁ SLOVA: místní názvy, toponymizace, desemantizace, gramatické změny místního názvu.

Straipsniai / Articles

117

SANDA RAPA

Získáním statusu vlastního jména obecné podstatné jméno nepřestává svůj vývoj – nadále se přizpůsobuje jazykovému systému a gramatice. Gramatikové tento proces obvykle nazývají gramatikalizací (nebo gramatizací) – procesem, při němž lexikální jednotky a konstrukce začínají v určitých jazykových kontextech plnit gramatické funkce a po gramatikalizaci se dále rozvíjejí a získávají nové gramatické funkce (Hopper, Traugott 1994: XV). S ohledem na to, že vlastní jména tvoří specifickou kategorii slovní zásoby, a mají tedy odlišné slovotvorné modely a možná také odlišný další vývoj, by měl být proces přizpůsobování slov jazykovému systému v onomastice označován jako toponymizace.

Onomasté zastávají dva názory na toponymizaci, pokud jde o úplnost tohoto procesu. Skupina expertů OSN pro geografická jména (UNGEGN) uvádí následující definici tohoto pojmu: „akt vytvoření toponyma (tj. vlastního jména) z obecného podstatného jména nebo jiného slovního druhu“ (Report 2011: 3). V ruské onomastice je proces toponymizace vysvětlován podrobněji: jako typ onymizace, který zahrnuje nejen změnu obecného podstatného jména ve vlastní jméno, ale také další gramatický a lexikálně-sémantický vývoj jména (Podolskaja 1978: 143); jde o proces, k němuž dochází nejspíše ve flektivních jazycích.

Na základě tohoto širšího chápání toponymizace zkoumá článek některé aspekty gramatického vývoje lotyšských místních názvů.

Aby byl proces toponymizace v lotyštině vysvětlen názorněji, bude použita terminologie a metodologie gramatikalizace (Hopper, Traugott 2003; Heine, Kuteva 2004; Heine 1993; Fischer, Rosenbach 2000; Lehmann 2002; Meillet 1958 aj.). Analyzovaný materiál – místní názvy s jasným původem (etymonem) – byl převzat z kartotéky Ústavu lotyšského jazyka.

Na první úrovni – kdy se obecné podstatné jméno mění ve vlastní jméno – lze rozlišit tři typy toponymizace (podle klasifikace vypracované polským lingvistou Stanisławem Rospondem a převzaté lotyšskými a litevskými onomasty (Rospond 1957: 235ff., Vanagas 1970, Balode 1985, Laumane 1996)):

• primární toponymizace – obecné podstatné jméno získává status vlastního jména bez jakékoli morfologické transformace (morfologické odvození by mělo proběhnout v apelativu, nikoli ve vlastním jménu, např. údolí nazývané Abra „žlab na hnětení těsta, necky¹“ v Baižkalns <

¹ Zde a dále jde o přibližný nebo doslovný překlad místního názvu.

118

Acta Linguistica Lithuanica LXXIII

Toponymization in the Latvian Language

abr-a [kořen + koncovka] a úzké údolí Abru̦ņa v Cēsis < zdrobnělina od abra – abr-iņ-a [kořen + zdrobňovací přípona + koncovka]);

• sekundární toponymizace – když je obecné podstatné jméno odvozeno pomocí topoformantů (morfologické odvozování by mělo probíhat v místním jménu, např. Celmajs „místo s mnoha pařezy“ v Izvalta < celm-āj-s [kořen + topoformant, tj. přípona + koncovka]),

• kompoziční toponymizace – když se vlastní jméno skládá ze dvou nebo více slov (někdy může být doprovázena sekundární toponymizací). Většina složených místních jmen má podobu jmenných konstrukcí – obvykle jde o generický prvek v kombinaci s jiným podstatným jménem (89%) nebo přídavným jménem (10%). Jiné příklady jsou velmi vzácné – předložkové, souřadné, číselné, zájmenné a citoslovečné konstrukce tvoří pouze 1% složených místních jmen.

Přehled více než 100 000 místních jmen z kartotéky Ústavu lotyšského jazyka ukazuje, že polovina všech lotyšských místních jmen (50%) vznikla kompoziční toponymizací, 48% sekundární toponymizací a pouze 2% jsou primární místní jména (viz obrázek č. 1).

OBRÁZEK 1. Tři typy toponymizace

Odvozování místních jmen však není hlavním předmětem tohoto článku – morfologickou strukturu lotyšských místních jmen již důkladně zkoumali jak lotyšští (např. Laimute Balode, Vallija Dambe, Benita Laumane aj.), tak litevští (např. Aleksandras Vanagas, Laimutis Bilkis, Dalia Kačinate-Vrubliauskiene aj.) lingvisté. Tato studie nastíní hlavní procesy hlubší toponymizace (tj. gramatikalizace) v lotyšském jazyce.

Abychom názorněji ukázali další a hlubší toponymizaci lotyšských místních jmen a porovnali vývoj vlastních a obecných

Straipsniai / Articles

119

SANDA RAPA

vocabulary, the following scheme elaborated by Bernd Heine (Heine 1993: 58) was selected:

desemantizace → dekategorizace → kliticizace → eroze

Tento řetězec gramatikalizace znázorňuje základní fáze gramatikalizace slov, aniž by se proces dále podrobněji členil. Protože si místní jména obvykle po dlouhou dobu zachovávají svůj gramatický tvar, měly by být doklady toponymizace patrné i bez hlubší analýzy. Dále bude každá fáze gramatikalizace popsána z hlediska toponomastiky.

DEKATEGORIZACE

Při pokusu zařadit místní jméno do řetězce gramatikalizace je třeba nejprve upravit posloupnost jejích etap, protože v procesu ony[m]izace je slovní kategorie zasažena hned na samém počátku. Když se obecné podstatné jméno změní ve vlastní jméno, získá nejen grafické odlišení (konkrétně se začne psát s velkým počátečním písmenem), ale také se ustálí v určité (a často neměnné) kategoriální či gramatické formě. Ztrácí tak alespoň jednu kategoriální složku (například podstatná jména, která se v lotyšské toponymii stávají oikonymy, nejčastěji ztrácejí tvar jednotného čísla, zatímco přídavná jména při přechodu v oikonyma obvykle ztrácejí ženský rod). Tento přechod mezi apelativem a vlastním jménem však nikdy nevede ke kategorii nižší úrovně (např. k pomocným slovním druhům) – obecná podstatná jména se mění v rámci rovnocenné lexikální kategorie; první etapa toponymizace by se proto měla nazývat transkategorizací nebo rekategorizací. Někteří gramatikové v tomto procesu před dekategorizací vyčlenili další dílčí etapu a popsali ji jako rozšíření – užití slova v nových rozšířeních (Heine, Kuteva 2004). Ačkoli tuto myšlenku později opustili, lze ji uplatnit v onomastice. První etapa toponymizace tedy může zahrnovat: rozšíření (užití v nových rozšířeních) > transkategorizaci (změnu kategorie) > dekategorizaci (ztrátu některých kategoriálních složek).

DESEMANTIZACE

Další etapa – desemantizace – bývá někdy označována za spouštěč gramatikalizace, který uvádí do pohybu nevratnou změnu jazykové jednotky a odpovídá za všechny následující etapy gramatikalizace. Jestliže souhlasíme s Johnem Stuartem Millem, Alanem Gardinerem a dalšími, kteří tvrdí, že vlastní jména nemají lexikální význam a jsou prázdnými rozlišovacími znaky, měli bychom říci, že

120

Acta Linguistica Lithuanica LXXIII

Toponymization in the Latvian Language

obecná podstatná jména dosahují úplné desemantizace v okamžiku, kdy se stávají vlastními jmény. Na druhou stranu, pokud souhlasíme s jejich odpůrci, jako jsou Otto Jespersen, Ojārs Bušs a já, můžeme říci, že vlastní jména mají lexikální význam, který je dokonce širší a zahrnuje více než význam obecných podstatných jmen, takže pojmenování místa zahajuje nejen desemantizaci, ale také resemantizaci apelativa. Například apelativum ērģli „orli“ po přeměně ve vlastní jméno Ērgļi ztratilo svůj apelativní význam a získalo nový význam, který je však obtížné definovat: „vesnice na břehu řeky Ogre, rodiště lotyšského spisovatele Rūdolfa Blaumanise atd.“.

V kartotéce Lotyšského jazykového ústavu je mnoho dokladů, které ukazují desemantizaci místních jmen. V lotyšské toponymii lze rozlišit dvě různé úrovně desemantizace: částečnou a úplnou desemantizaci, přičemž obě obvykle spouští metafora nebo metonymie, tj. analogie a reinterpretace (tyto dva typy sémantického přenosu jsou uznávány jako nejdůležitější sémanticky motivované mechanismy v procesu gramatikalizace (Hopper, Traugott 2003: 87, Heine 1993: 96, Fischer, Rosenbach 2000: 15 atd.)).

Částečnou desemantizaci lze nalézt ve složených místních jménech s obecným prvkem, který (plně) necharakterizuje kategorii objektu. Studie přibližně 100 000 složených místních jmen s obecným prvkem (který by měl samozřejmě označovat kategorii objektu) ukazuje více než 24 000 sémantických nesouladů mezi místním jménem a skutečným zeměpisným objektem – to znamená, že více než pětina obecných prvků ve složených lotyšských toponymech nepopisuje kategorii skutečného zeměpisného objektu, nebo ji popisuje pouze částečně (viz obrázek č. 2).

OBRÁZEK 2. Obecné prvky v lotyšských místních jménech

Straipsniai / Articles

121

SANDA RAPA

Může jít o výsledek buď funkční změny, nebo metaforického a metonymického přenosu. I částečná desemantizace však může být různého stupně: metaforicky přenesená jména částečně narušují spojení mezi apelativem a objektem, zatímco metonymicky přenesená místní jména a jména, která po změně objektu zůstávají nezměněna, toto spojení narušují téměř úplně, přestože lexikální význam apelativa je stále rozpoznatelný (například časté metaforické označení pro prohlubeň, bļoda ‚dosl.: mísa‘, užité v názvu údolí Sidraba Bļoda ‚Stříbrná mísa‘ v Anna², a apelativum bļoda ‚mísa‘ mají alespoň jeden společný séma ‚kulatý tvar‘, zatímco generické označení v názvu louky Medus Strauts ‚Medový potůček‘ v Džūkste, pojmenované synekdochou podle potůčku, který protéká podél louky, a apelativum strauts ‚potůček‘ nemají společné žádné séma).

Nejvýraznějším příkladem částečné desemantizace je apelativum purus ‚bažina‘ v lotyšských místních jménech. Přibližně šestina genitivních složenin s tímto generickým označením v lotyšské toponymii neoznačuje odpovídající fyziografický objekt, tj. skutečnou bažinu či močál, nebo alespoň mokřad. Lexém purus se v lotyšských místních jménech často používá k označení luk, lesů, polí, rybníků, křovin, vesnic, údolí, jam apod. Toto apelativum prošlo všemi typy sémantických změn, pravděpodobně v důsledku změn flóry a geologie příslušných objektů. Objekt může být nazván bažinou prostřednictvím:

• metafory (když místo připomíná příslušný objekt nebo má některé jeho rysy, např. název louky Elles Purvs ‚Pekelná bažina‘ v Ārlava; informátor ji charakterizoval jako „velmi mokrou“);

• metonymie, tj. synekdochy (místo se nachází poblíž bažiny nebo se bažina nachází na jeho území, např. název lesa Līkaiš purus ‚Křivá bažina‘ v Brenguļi; „jsou tam uvnitř nějaké malé bažiny“);

• historických změn (když území bylo dříve skutečnou bažinou, např. Laivas purs ‚Lodní bažina‘ v Bilska, „byla to obrovská bažina, nyní rekultivovaná půda“).

Stejný osud postihl i další generická označení, která se vyskytují přibližně v polovině všech lotyšských místních jmen. K vyblednutí apelativního významu místního jména pravděpodobně přispívá také četnost jeho užívání. Lze je pozorovat u nejrozšířenějších apelativ, jako jsou aste ‚úzké území‘ (dosl.: ‚ocas‘), gals ‚konec‘, kalns ‚kopec‘, kāja ‚úzké území‘ (dosl.: ‚noha‘), leja ‚údolí‘, lauks ‚pole‘, mala ‚okraj‘, mežs ‚les‘, upe ‚řeka‘, vidus ‚střed‘, zeme ‚země, půda‘. Existuje několik známek sémantického vyblednutí nejrozšířenějších apelativ v místních jménech:

² Zde a dále za místním jménem a jeho doslovným překladem následuje název farnosti (správní jednotky po roce 1939), v níž bylo místní jméno zaznamenáno. V některých případech jsou v uvozovkách uvedeny také další informace poskytnuté informátorem.

122

Acta Linguistica Lithuanica LXXIII

Toponymization in the Latvian Language

a) často se užívají v genitivu (obvykle jednotného čísla): např. kalna-, le-jas-, lauka-, meža-, vidus-, a získala specifický význam, který se užívá pouze v onomastických složeninách – ve většině případů k odlišení nové usedlosti od starší (např. názvy usedlostí Dribas, Kalna Dribas ‚Kopec Dribas‘ a Lejas Dribas ‚Údolní Dribas‘ v Baižkalns, Kalna Uodiņi v Drabeši, které podle informátora „byly odděleny od Uodiņi“);

b) obvykle ztratila část své fonetické podoby: kalna- > kal-, lejas- > le-js-, lauka- > lau-, vidus- > vids- (např. název usedlosti Kalmaļi [< kalns ‚kopec‘ + mala ‚hranice‘] ve Vārve, název vesnice Laugals [< lauks ‚pole‘ + gals ‚konec‘] v Nīca);

c) často se užívají ve specifickém morfologickém tvaru, který nemá zvláštní význam a nevyskytuje se v obecné slovní zásobě: gals > -gale [odvození s ženskou koncovkou], -gaļi, -gaļi [nom. pl.]; mala > -male [ženský rod], -maļi [nom. pl.]; upe > -upi, -upji [nom. pl.]; vidus > -vidi [nom. pl.]), zeme > -zemi, -zemji [mužský rod, nom. pl.] (např. Mežvidi [< mežs ‚les‘ + vidus ‚střed‘] v Dignāja, Ērgeme, Gauiena aj., Ciemgaļi v Dundaga, Ciemgaļi [< ciems ‚vesnice‘ + gals ‚konec‘] v Bauni, Turlava aj.);

d) někdy obsahují reduplikaci, kterou Lehmann (Lehmann 2002: 116–117) považuje za spolehlivý ukazatel desemantizace: např. názvy kopců s reduplikovaným generickým označením kalns ‚kopec‘: Kalniņkalns, Kalnijakalns, názvy usedlostí Kalnkrievkalns, Kalnkalniņi v Ērgļi;

e) někdy se může objevit další konotace: např. leja ‚údolí‘ může označovat také ‚dům čeledína‘ a kalns ‚kopec‘ – ‚dům hospodáře‘ (ME II 143, 447) (např. Lejasvēr zemnieki ‚Údolní Vērzemnieki‘ v Cirgaļi, které informátor popsal jako „dům čeledi“).

Tyto ukazatele svědčí o tom, že nejrozšířenější lexémy téměř získaly status afixoidu (ve většině případů prefixoidu) – běžného slova, které může zároveň fungovat jako morfologická složka jména, jako afix (prefix). I když samostatné slovo ztratí svou fonetickou podobu a stane se nerozpoznatelným, může se stále užívat jako topoformant při tvoření nových místních jmen. Někdy může pomoci shoda s pravidelnými auslautovými prvky (například časté apelativum aste ‚ocas, úzké území‘ připomíná auslaut –a(i)ste nebo sufix –st– v baltofinských jazycích).

Mnohé lexémy v místních jménech dosáhly úplné desemantizace. Tento jev lze pozorovat v takzvaných neprůhledných místních jménech, jejichž specifický význam byl dávno zapomenut a dnes jej lze odhalit pouze etymologickou analýzou. Například častá koncovka –ava v lotyšských hydronymech (např. v názvech řek Abava, Daugava, Rucava) pravděpodobně vznikla z indoevropského kořene *au(e)- a původně měla význam ‚zvlhčovat, téci‘ (srov. lot. avots ‚pramen [vody]‘) (Karulis I 93–94; Buck 1949: 44; Pokorny 1959: 78).

Straipsniai / Articles

123

SANDA RAPA

V lotyšské toponymii se jako samostatná slova z jiných jazyků uplatňuje mnoho topoformantů. V důsledku následné ztráty rozpoznatelnosti se z těchto přejatých apelativ (především generik) staly gramatické formanty. Lotyšská jména jezer Kaņieris v Rize, Nierieris v Cēsisu a Spicieris ve Smiltene tak pravděpodobně obsahují estonské järv „jezero“ nebo livonské jōra, jāru „jezero“ (Dambe 1987: 34; Hauzenberga 1932: 134). Tato koncovka se stala pravidelným topoformantem; vyskytuje se proto nejen v hydronymech, ale také v názvech luk (např. Piniers v Liezēre) a statků (např. Poņeri v Piltene). Přejatými postfixoidy jsou také –nīte v kuronské oblasti (srov. estonské niit, livonské nīt „louka“) a –pole v Latgalsku (srov. ruské поле „pole“, které podle Fasmera III 307 souvisí se staroruským поль „otevřený, prázdný“) atd.

V lotyšských místních názvech lze pozorovat nejen desemantizaci, ale také transemantizaci či resemantizaci, pokud v důsledku gramatikalizace vznikne nový význam. Například název statku Rīskalni v Rendě vznikl kontaminací výrazů rijas- [gen. sg.] „mlat“ a kalni „kopce“, nikoli slov rīss „rýže“ a kalni „kopce“; název statku Dardedži vznikl z výrazu dar(ʋ)dedži „výrobci dehtu“, nikoli z dardedze „duha“; název statku Sālskalns pochází z saules kalns „sluneční kopec“, nikoli z sāls kalns „slaný kopec“; název statku Piesargi znamená piesargi „strážci louky“, nikoli „u Sargi“. V některých případech je příčinou pravděpodobně lidová etymologie, nikoli gramatikalizace, důvodem je však stále desemantizace.

KLITIZACE

Nejčastější příčinou vzniku afixoidů je klitizace, při níž se jedno slovo v rychlé řeči spojuje s následujícím slovem a fonologicky na něm závisí. Nemusí jí nutně předcházet desemantizace, jak ukazuje řetězec gramatikalizace, protože zde si složka toponyma obvykle zachovává svůj význam – vždy ji připomíná konotace s příslušným objektem.

Nejcharakterističtějším procesem v lotyšské toponymii je proklize, při níž se slovo (obvykle předložka) bez samostatného přízvuku při řeči spojuje s následujícím slovem. V lotyšské toponymii se stále vyskytuje mnoho místních názvů, které připomínají onomastický popis. Většina z nich jsou prefixální konstrukce a mnohé jsou tvořeny proklitickými slovy: Aiz ezere < aiz + ezers „za jezerem“, Aizupe < aiz + upe „za řekou“, Aizpurve < aiz + purvs „za bažinou“, Pierobeža < pie + robeža „u hranice“, Pārdaugava < pār + Daugava „přes řeku Daugavu“, pārmežs < pār + mežs „za lesem“, Pārpurus < pār + purvs „za bažinou/přes bažinu“. V těchto

124

Acta Linguistica Lithuanica LXXIII

Toponymization in the Latvian Language

konstrukcích (častěji než v běžné slovní zásobě) se přízvuk přesouvá ze samostatného slova na předponu (podle pravidla typického přízvuku na první slabice v lotyštině). Nový lexém se zároveň (přijetím příslušné derivační koncovky) přizpůsobuje odpovídajícímu denotátu: například název louky Piekmene nabyl ženského rodu, protože odkazuje na podstatné jméno ženského rodu pļava „louka“, zatímco název rybářského místa Pie akmeņa si v Jumurdě zachovává mužskou koncovku podstatného jména akmens „kámen“.

Enklize, při níž se slovo hláskově spojuje s předcházejícím slovem, se v lotyšské toponymii zdá být poměrně vzácná. Je však také méně patrná a rozpoznatelná (protože, jak poznamenal Christian Lehmann, často po ní následuje aglutinace a fúze (Lehmann 2002, 145ff.)). Častými topoformanty, které v lotyšské toponymii vznikly ze samostatných slov ezers „jezero“ a arājs „oráč“, jsou například koncové části –eris či –ars a –rāji; vyskytují se například v názvech sídel Meldzere v Nīgrande a Sauzeri ve Stūri, v názvu louky Melzere ve Skrundě, názvu jezera Zuosars v Gaigalavě a názvech statků Dziļrāji v Code, Jaunrāji v Padure a Muižrāji v Īvande – tyto místní názvy dříve pravděpodobně zněly Meld-ezere (< „rákosové jezero“), Saus-ezeri (< „suché jezero“), Mel(n)-ezere (< „černé jezero“), Zuos-ezers („husí jezero“), Dziļ-arāji (< „hluboce orající oráči“), Jaun-arāji (< „mladí/noví oráči“), Muiž-arāji (< „panský oráči“).

Kromě klitik mohou místní názvy ovlivňovat různé druhy fonologických změn. Lotyšská lingvistka Edīte Hauzenberga-Šturma popsala více než 150 typů fonologických změn v přibližně 2000 lotyšských oikonymech, včetně zániku samohlásek, souhlásek či slabik a také kvalitativních změn samohlásek, epenteze, asimilace, disimilace, metateze, aliterace atd. (viz Hauzenberga 1932).

EROZE

Erosion or loss of phonetic substance (Heine, Kuteva 2002: 2) always goes hand in hand with the process of clitic and usually follows desemanticization (Meillet 1958: 135–139). Commonly, a toponymic collocation (onomastic lexeme + generic) becomes a compound place name, and then the second component of the name becomes a topoformant (as we could see in the enclitic examples above), but often the last component (mostly a generic) is completely dropped. Probably, it is due to language economy which is more effective in toponymy than in common language, because in the case of toponymy one has to memorize many specific, often non-standard language units (Superanskaja 1973: 87). Besides, the more evident loss or the so-called toponymic ellipsis

Straipsniai / Articles

125

SANDA RAPA

(ztrátu celého slova nebo sémanticky plnohodnotné jednotky) lze považovat za určitý druh eroze. V lotyšské toponymii lze takové „volitelné“ slovo (tj. generické označení) nalézt téměř v polovině všech lotyšských místních názvů. Ačkoli se slovo ztratilo, jeho stopy zůstávají v zakončení místního názvu. Lze sem zařadit původní názvy měst, řek, luk (v ženském rodě) a názvy bažin a potoků (v mužském rodě) (apelativa pilsēta, upe, pļava jsou v lotyštině ženského rodu, zatímco purvs a strauts jsou mužského rodu).

Toponymizace v lotyštině často erozí nekončí – místní název může znovu získat své generické označení nebo dostat příponu s topografickým významem. Tento proces by se patrně dal nazvat epexegetikalizací (z řeckého epexegesis: epi „navíc“ + exēgēsis „vysvětlení“) – vytvářením vysvětlujícího rozšíření slova.

EPEXEGETIKALIZACE

Lotyšské místní názvy mohou podle změn objektu snadno ztratit a znovu získat generické označení nebo získat nové (případně za účelem upřesnění místního názvu), například: název řeky Juglas upe „řeka Jugla“ → Jugla ø → Juglas upe v Suntaži; název cesty Pie trim priedēm „U tří borovic“ → ø Priedes „Borovice“ → Priedes ceļš „Borovicová cesta“ v Lejasciems.

V mnoha případech se přidává přípona s topografickým významem. Pojmenovat místo apelativem v plurálu nominativu nestačí; toponymický systém má tendenci vytvářet specifický název, který pomáhá označit kategorii objektu. Nejproduktivnější přípony jsou –āj–, –ien–, –ain–, –ait– (zčásti také –en–), které se používají k označení místa, kde se ve velkém množství vyskytuje něco určitého. Například název pastviny Kārkli „Vrby“ → Kārklaine v Aknīste; informátor poznamenal, že „vrby rostou podél louky“; Ābulines krūmi „keře Ābuline“ → Ābulines krūmājs v Dunika.

Důvodem takové epexegeze bývá obvykle nerozpoznatelnost výpůjček z jiných jazyků – když se zpřetrhá vazba na původní jazyk a přidá se epexegetický lotyšský generický prvek (např. Goru kalns „Goru [< Russian гора „kopec“] kopec“, Gaina mežs „Gaina [< гай „les“] les“). Někdy metaforicky nebo metonymicky přenesený název vyžaduje vysvětlení; například louka Kazpurs „Kozí bažina“ v Sēme se nazývá také Kazpurpļava „Louka u Kozí bažiny“; louka Cūkaste „Prasečí ocas“ v Ulmale se nazývá také Cūkastes pļava „Louka Prasečího ocasu“.

126

Acta Linguistica Lithuanica LXXIII

Toponymization in the Latvian Language

ZÁVĚRY

S ohledem na specifickou úlohu vlastních jmen v lotyštině lze pozorovat určité rozdíly mezi gramatikalizací v toponymii a v běžném jazyce. První a poslední fáze vývoje místního názvu jsou strukturovanější a rozrůzněnější a vývoj toponyma se ne vždy zastavuje ve fázi eroze. Řetězec toponymizace by tedy mohl vypadat následovně: rozšíření – transkategorizace – dekategorizace – desemantizace – klitizace – eroze – epexegetikalizace. Nejcharakterističtějším gramatickým procesem v lotyšské toponymii je desemantizace, kterou obvykle způsobují historické změny geografických objektů, a metonymie, tj. synekdocha, při níž se objekt označuje názvem jedné ze svých částí, a naopak.

REFERENCES

Balode Laimute 1985: Latvijas PSR ezeru nosaukumu sufiksālā derivācija. – Latvijas Zinātņu Akadēmijas Vēstis 5, 46–64.

Buck Carl Darling 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages. Chicago, Illinois.

Dambe Vallija 1987: Ieskats Latvijas PSR hidronīmu semantikā. – Onomastikas apcerējumi. Rīga: Zinātne, 32–45.

Hauzenberga Edīte 1932: Ko vietu vārdi dod latviešu valodas fonētikai? Filologu biedrības raksti 12. Rīga, 114–148.

Hopper Paul J., Traugott Elizabeth Closs 2003: Grammaticalization. Second Edition. Cambridge: Cambridge University Press.

Heine Bernd, Kuteva Tania 2004: World Lexicon of Grammaticalization. Cambridge: Cambridge University Press.

Heine Bernd 1993: Auxiliaries. Cognitive Forces and Grammaticalization. New York, Oxford: Oxford University Press, 1993.

Fasmer Max 1964–1973: Etimologicheskij slovar’ russkogo jazyka 1–4. Moskva: Progress.

Fischer Olga, Rosenbach Anette 2000: Introduction. – Pathways of Change. Grammaticalization in English, ed. by Fischer Olga, Rosenbach Anette & Stein Dieter. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, pp. 1–39.

Straipsniai / Articles

127

SANDA RAPA

Karulis Konstantīns I–II: – Karulis K. Latviešu etimoloģijas vārdnīca. 1–2 sēj. Rīga: Avots, 1992.

Laumane Benita 1996: Zeme, jūra, zvejvietas. Zvejniecības leksika Latvijas piekrastē. Rīga: Zinātne.

Lehmann Christian 2002: Lehmann Ch. Thoughts on Grammaticalization. Second, revised edition. Erfurt: Seminar für Sprachwissenschaft der Universität.

ME I–IV – Mülenbachs Kārlis. Latviešu valodas vārdnīca 1–4. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. Rīga: Izglītības ministrija (I), Kultūras fonds (II–III), 1923–1932.

Meillet Antoine [1912] 1958: L’évolution des formes grammaticales. – Linguistique historique et linguistique générale. Paris: Librairie Ancienne Honoré Champion, p. 130–148.

Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1. Bern und München.

Podolskaja Natalja 1978: Slovarj russkoj onomasticheskoj terminologii. Moskva: Nauka.

Report 2011: Report of the Working Group on Toponymic Terminology. Vienna: United Nations Group of Experts on Geographical Names, 2011. Available: http://unstats.un.org/unsd/geoinfo/UNGEGN/docs/26th-gegn-docs/WP/WP80_Report%20of%20the%20Working%20Group%20on%20Toponymic%20Terminology2 [accessed 12.03.2015].

Rospond Stanisław 1957: Klasyfikacja strukturalno-gramatyczna słowiańskich nazw geograficznych. Wrocław: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Superanskaja Aleksandra 1973: Obshhaja teorija imeni sobstvennogo. Moskva: Nauka.

Vanagas Aleksandras 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba. Vilnius: Mintis.

Toponimizacija latvių kalboje

SANTRAUKA

Straipsnyje aptariami gramatizacijos procesai latvių kalbos vietovardžiuose ir rasti toponimų derivacijos ypatumai. Išskirti trys toponimizacijos būdai: pirminė, antrinė ir sudėtinė toponimizacija. Toponimizacijos vyksme išskirti šeši lygiai: išplėtimas (ekstencija,

128

Acta Linguistica Lithuanica LXXIII

Toponymization in the Latvian Language

arba žodžio vartojimas kitame kontekste), transkategorizacija (kategorijos pasikeitimas), dekategorizacija (kategorinių komponentų iškritimas), dalinė ir visiška desemantizacija (žodžio semų pasikeitimas arba iškritimas), klitizacija (dviejų savarankiškų žodžių sujungimas), erozija (fonetiškų komponentų iškritimas), epeksegetizacija (paaiškinamojo komponento prijungimas).

Įteikta 2015 m. balandžio 17 d.

SANDA RAPA

LU Latviešu valodas institūts

Akadēmijas laukums 1, LV-1050 Rīga, Latvija

[email protected]

Str、ipsniai / Articles

129