Článek předkládá faktografickou a etymologickou analýzu mytologém Sūduvių knygelė zmíněných v prameni západobaltského náboženství a kultury z počátku 16. století: Pargrubij (A, B), Pargrubius (B, C) a jejich variant (Grubrium [A], Gubrium [C], Perg rubrius [D, ε] aj.) a pojmenování litevské postavy masopustu maselis (LKŽe).
Stručně jsou nastíněny faktografické zvláštnosti západobaltského kulturního pramene Sūduvių knygelė a fenomén Azazela (význam masky postavy, která chodí o masopustu).
K L Í Č O V Á S L O V A: mytonym; theonymum; semitismus; Sūduvių knygelė; Pargrubij, Pargrubius, Perg rubrius, Grubrium; maselis.
A N N O T A C E
Článek se zabývá etymologickou analýzou západobaltského mytologému Pargrubij (A, B) / Pargrubius (B, C), včetně jeho alternativních podob Grubrium (A), Gubrium (C), Perg rubrius (D, ε) aj., a litevským mytonymem maselis ‚muž oblečený do oděvu masopustních maškar‘.
Předkládá také stručný přehled reálií týkajících se „sudavské knížky“ a představuje takzvaný fenomén Azazela (název místa nebo „moci“, k níž má být poslán jeden
Straipsniai / Articles
9
Page 2
ROLANDAS KREGŽDYS
z koz při chrámovém obřadu na Den smíření), tj. motiv obětního kozla zachycený v údajích shromážděných ve Slovníku litevského jazyka, který lze vysledovat také v masopustních obřadech trvajících tři dny před postním obdobím začínajícím Popeleční středou (v Litvě masopustním úterým).
K L Í Č O V Á S L O V A: mytonymum, teonymum; hebraismus; „sudavská knížka“; Pargrubij, Pargrubius, Pergrubrius, Grubrium; maselis.
Údaje uvedené v jednom z nejvýznamnějších pramenů západobaltské kultury z hlediska autenticity faktografie, Sudajské knížce1 (o ní a literatuře podrobněji viz Kregždys 2009), mají mimořádný2 význam, neboť mnozí badatelé baltského náboženství a mytologie v pozdějším období (často také jejich tvůrci, respektive představitelé kabinetní mytologie) vycházeli z převyprávění uvedené písemné památky a citovali přitom vzájemně své interpretace (například údaje o pojednávaném božstvu podle Ingė Lukšaitė uvedl Matas Praetorius „na základě znalostí Johanna Meletia [Maleckého] a Martina Murinia“ [MP I 645]). Jediným spolehlivým pramenem, o nějž lze opřít rekonstrukci autentické grafematické struktury západobaltského Pargrubi(j)us, respektive jeho etymologického vývoje, významu mytonyma (o důležitosti stanovení sémantické hodnoty rekonstruovaného slova podrobněji viz Bréal 1964: 48–56; Mailhammer 2013: 5–6, 2013a: 20, 23, 25, 27) a funkcí, je tedy pouze Sudajská knížka.
1 Nebo Oběť kozla nevěřících Sudavců se všemi obřady, které vykonávali (Der ungläubigen Sudauen ihrer bockheiligung mit sambt andern Ceremonien, so sie tzu brauchen gepflegeth), bylo napsáno kolem let 1520–1530. Místo sepsání anonymního díla v němčině ani přesná doba jeho vzniku nejsou známy (BRMŠ II 123).
2 Je třeba litovat, že se i v současnosti stále setkáváme s mladými badateli, kteří faktografii písemných pramenů hodnotí velmi ledabyle; srov. například naivní tvrzení Vytautase Rinkevičiuse (2015: 21), že „o vydání Knížky se postaral a její předmluvu (nikoli však nutně i samotný text knížky) napsal Jeronimas Maleckis“. Abychom se takovým anachronickým tvrzením vyhnuli, je třeba zdůraznit, že Wilhelmas Mannhardtas (1936: 306) již na počátku 20. století přesvědčivě prokázal a Ingė Lukšaitė (BRMŠ II 125) na základě zásad textologické analýzy toto tvrzení znovu doložila: Jeronimas Maleckis pouze vydal dílo neznámého autora, které se do té doby šířilo v několika opisech (podrobněji viz Kregždys 2009: 179–180).
10
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 3
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrubi(j)us (G[r]ubrium,Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
Pozornost je třeba věnovat také mimořádně důležité faktografické vlastnosti tohoto pramene – kritériu spolehlivosti údajů, které se určuje na základě časového hlediska: z 10 známých (bohužel ne všech dochovaných) opisů (označených velkými písmeny A, B, C, D, E, F, G, H, J, K), sekundární varianty opisu E ε a 5 přetisků (a, b, c, d, e) se za spolehlivé považují nejstarší rukopisné exempláře A, B, C:
1) A, neboli foliantu I K, s. 736a; text od s. 724a do s. 738 – nejcennější opis3, který pořídil profesionální opisovač (viz také Kregždys 2009: 176);
2) B, neboli foliantu I E 36, s. 724a, který pořídil profesionální opisovač4;
3) C, neboli Cod. Guelf. 14. 11 Aug. 4 (listy: fol. 1–17)5, má podstatně horší kvalitu: obsahuje mnoho lakun a některé stránky zcela chybějí. Podle Wilhelma Mannhardta (1936: 238–239) je jeho hodnota o tři čtvrtiny nižší než u variant A a B (viz také pozn. 6).
Ostatní opisy, tedy opisy novější redakce – *R (D, E, F, G)6, J a opis hybridní varianty K, kombinující nejstarší skupinu s těmito skupinami, jsou sice v lepším fyzickém stavu (ne všechny se dochovaly [viz Kregždys 2009: 176–177]), z hlediska faktografie jsou však méně spolehlivé, resp. mohou obsahovat inovace vytvořené badateli mytologie, kteří je opisovali a materiál interpretovali po svém7 (podrobněji viz Kregždys 2009: 176–183).
Při uplatnění kritéria spolehlivosti informací obsažených v opisech je tedy nejcennější, resp. nejautentičtější faktografie opisů A, B a C. Právě o ni bychom se zřejmě měli opírat při rekonstrukci formální podoby západobaltského Pargrubi(j)us (resp. při určování etymologie theonyma), jakož i funkcí božstva a jeho možného podřízeného postavení v západobaltském panteonu.
3 Foliant očísloval Kasparas Hennenbergeris. Jeho původní název zní Der ungläubigern/Sudauen ihrer bock/heiligung mit sambt/andern Ceremonien/so sie tzu brauchen gepflegen; [s. 725a]: Der Sudauenn/wourschaity, welcher/Ihren Bock heiliget. Do druhé světové války byl uložen v městské knihovně v Gdaňsku, kam jej daroval pozemkový správce Gralath. V současnosti je nejcennější opis A uložen v LMAGBR (Ms. 1277; mkrf. č. 716).
4 Der ungläubigen Su/dauen ihrer Bockheili/gung mit sampt an/dern Ceremonien so / sie tzu brauchen / Pflegenn; (s. 725) Der Sndauen wöursch/kaity, welcher ihren Bock heiligett. Tento opis byl uložen v městské knihovně v Gdaňsku, nyní je v LMAGBR (Ms. 1271; mkrf. č. 711).
5 Der Sudawen Bockheyligung und ander Ceremonien derselbenn, uložený v knihovně vévody Augusta ve Wolfenbüttelu v Německu, ve svazku „manuscripta Augustea“.
6 *Značka R označuje rukopisné varianty z pozdějšího období. Podle W. Mannhardta (1936: 239–240) jsou tyto opisy z hlediska redakce srovnatelné s opisem C, neboť stejně jako v něm v nich chybí úvod a některé části.
7 Například autor opisu K, neboli foliantu I E 20 (Pruische Chronica), nyní uloženého v LMAGBR (Ms. 1279; mkrf. bez čísla), některé epizody výrazně rozšiřuje a již dříve známé informace po svém reinterpret uje. Výčet jmen a funkcí bohů je v něm mimořádně komplikovaný kvůli porovnávání několika rukopisů a snaze předložit jedinou variantu.
Straipsniai / Articles
11
Page 4
ROLANDAS KREGŽDYS
Další problém původu mytonymu lit. maselis ‘člověk převlečený za masopustních zvyků’ (LKŽe), jímž se tento článek zabývá, souvisí s fenoménem Azazela (viz níže), neboť během tohoto svátku, kdy byla z dvora vyháněna zima a její průvod, se očekávalo, že se podaří zbavit veškerého možného zla, jehož původ byl připisován nikoli vlastnímu jednání (resp. vnitřní kauzalitě), nýbrž vnějším faktorům (resp. vlivu cizinců), tj. lze tu rozpoznat projevy obřadů farmako (řec. φαρμακός), neboli obětního kozla (nazývaného také Azazel8)9.
Při analýze geneze mytonymu lit. maselis je třeba zdůraznit, že „Ačkoli se písemné prameny 17.–18. století o převlékání nezmiňují, v některých dobových dokumentech se však objevuje popis démona (zvýraznil R. K.), jenž je velmi blízký postavě masopustního maškaráda“ (Skrodenis 2009: 11). Lze tedy opatrně předpokládat, že fenomén farmako předpokládal pejorativní konotaci (zřejmě i funkci) masopustního
8 Původ jména Azazel, vůdce dvou set padlých andělů (a jeho variant: Hazazel, Azael, Azozel), resp. starohebrejského עזאזל, zmiňovaného v První knize Henochově neboli Etiopské knize (En I 12–36 [jedno z nejvýznamnějších děl věnovaných exegezi apokalypsy, datovaných do období Druhého chrámu (viz EJ VI 442–443, XIX 608 a násl.)]), dosud nebyl objasněn. Mytonymum se proto řadí k apelativům; srov. způsoby výkladu etymologie této mytologémy: 1. ‘pevný + silný’; 2. ‘kozel vyšel’; 3. ‘zničení’; 4. ‘kozel + Bůh’ (podrobněji viz Klein 1987: 468; Штейнбергъ 1878: 346]). Toužil po lidských dcerách (En I 6.4), muže učil válečnému umění a ženy zdobení (En I 8.1–2). Funkce farmako je zmiňována v rabínské literatuře, v Bibli v aramejštině a v Knize Leviticus (16.8–10, 21 [viz Davidson 1971: 63; EJ II 763]).
9 Jsou příznačné také pro Indoevropany; takovou tradici například dodržovali Heléni (podrobněji viz Harrison 1913: 44–45; Burkert 1977: 64–66; Cameron 2004: 181; Dougherty 2006: 20; Graf 2009: 76, 88; viz také EJ II 763), Římané (Dunstan 2011: 540; Kuiper 2011: 162; Malitz 2005: 69; viz také Adkins, Adkins 2004: 325) a další. Později se tohoto fenoménu využívalo k ospravedlnění vyhlazování židovského národa (srov. například vyhnání ze Španělska [roku 1492 (Beker 2008: 90)], z Prahy [roku 1400], z Mohuče [v letech 1420, 1438, 1462] a z dalších měst a zemí [viz EJ VII 523]; pogromy v Ruském impériu a holokaust).
12
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 5
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrub(i)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
postavy – (?) Žida10, danou profanací náboženských pravd víry vyznavačů tohoto náboženství1112.
10 Stasio Skrodenio (2009: 37) ir Arūno Vaicekausko (2009: 92) teigimu, jie buvę vieni pagrindinių Užgavėnių persirengėlių, ypač Žemaitijoje. Plg. išskirtinį semitų tautybės žmonių demonizavimą Velykų šventės metu taip pat Žemaitijoje (plačiau žr. Skrodenis 2009: 11–12, 42), kuris, tenka apgailestauti, iki šiol puoselėjamas Pievėnuose (Mažeikių r.). Saugodami kryžių Nukryžiuotojo Jėzaus bažnyčioje, šio kaimo gyventojai, persirengę kariais ir „žydais“ / „velykžydžiais“, pastaruosius stengiasi nuvyti nuo sakraliojo objekto, kad jo nepagobtų ir nesutrūkdytų krikščionių dievo prisikėlimo. Patys to nesuvokdami, minėtos šventės dalyviai tęsia viduramžiais atsiradusią krikščionių kraujo difamacijos (judėjų religijos aspektu) antisemitinę tradiciją (žr. 12 išn.).
11 Někteří badatelé masopustních zvyků a masek zřejmě ve snaze ospravedlnit zesměšňující či hanlivé zpodobení cizinců formulují rozporuplná tvrzení, z nichž vyplývají zjevné fantasmagorie; srov.: „<...> Masky „cizinců“ nevyjadřovaly národnostní příslušnost, ale byly pouze prostředkem k vyostření protikladu cizí – vlastní. Maska „Žida“ <...> neměla ve svém původu vyjadřovat žádný národní charakter; v její původní sémantice se skrývá mýtická představa spjatá s pozemskými či podsvětními božstvy – duchy předků, božstvy ochraňujícími domy či pole“ (Skrodenis 2009: 39) // „<...> Postavám Žida, cikána a žebráka byl přisouzen vzhled odrážející jejich etnické či profesní znaky“ (Vaicekauskas 2009: 69). Malou opodstatněnost takových tvrzení lze doložit chováním účastníků masopustních oslav – vyháněním zimy a jejího průvodu (maškarádů) ven, resp. snahou zbavit se zla (fenomén Azazela). Není pochyb o tom, že zavedení postav cizinců je pozdní a zřejmě bylo podmíněno ideologií pomlouvačného hodnocení náboženství a kultury židovského národa, vytvořenou ve středověku (viz pozn. 12); srov. rys masopustní masky Žida spjatý s křesťanskou difamací krve – hřebíček či jehlu zasazenou do nosu, jimiž maškarádi při líbání rukou vesničanů bolestivě bodali (Vaicekauskas 2009: 92–93).
12 Ve středověku byla formulována dvě hlavní kritéria (nábožensky motivovaná), která vedla k nenávisti vůči Židům: 1) obvinění z usmrcení Ježíše Krista (viz Beker 2008: 90); 2) difamace křesťanské krve, údajně potřebné ke dvěma druhům obřadů – 2a) tvrdilo se, že před Pesachem (židovskými Velikonocemi, resp. starohebrejsky pēsah, resp. פֶּסַח, ‘jarní svátek slavený 15.–21. nisanu [resp. od 10. března do 11. dubna], připomínající osvobození Židů z egyptského otroctví; obětní zvíře při Pesachu [zpravidla beránek, srov. starohebrejsky pēsahim, resp. פְּסָחִים, „pesachoví beránci, jehňata; třetí traktát Mišny“’ (Brown, Driver, Briggs 2000: 1980; viz také EJ XVI 5–6) a další’ (Brown, Driver, Briggs ibd.; viz také EJ XV 678–683)]) unášejí a zabíjejí křesťanské dítě (zjevně mylná narážka na krev pesachového beránka obětovaného Židy [srov. starohebrejsky dām, resp. דָּם, „krev pesachového beránka“ (Brown, Driver, Briggs 2000: 535–538)], která se při oběti zachycovala do zvláštní nádoby či číše; srov. starohebrejsky saf, resp. סַף, „mísa, číše“ [viz Brown, Driver, Briggs 2000: 1705–1706]), jejíž krev přilévají do těsta na obřadní chléb (srov. subst. lit. mācas 2 [obvykle mn. č.] ‘velikonoční nekvašený tenký placatý chléb z pšeničné mouky [v židovském náboženském životě]’ [LKŽė] < jidiš mace, resp. מַצָּה, ‘nekvašený plochý chléb z pšeničné, ječné, špaldové, žitné či ovesné mouky; jediný druh chleba, který se jí během Pesachu’ ← starohebrejsky maccāh, resp. מַצָּה, ‘nekvašený chléb či koláč’ [Weinreich 1977: 199; Brown, Driver, Briggs 2000: 1432; Klein 1987: 374; Wolf 1998: 62; viz také Velikovsky 1952: 42; EJ XIII 689–690]); 2b) byli také obviňováni z toho, že máčejí svatý kříž, hostii a vyobrazení křesťanských světců ve vodě a probodávají je hřebíky, dokud nezačnou krvácet (viz Anglickienė 2004: 45; viz také pozn. 10).
Straipsniai / Articles
13
Page 6
ROLANDAS KREGŽDYS
1. ZÁP. BAL. PARGRUBI(J)US (G[R]UBRIUM, PERGRUBRIUS A JINÉ) ETYMOLOGICKÝ VÝVOJ
1A. FORMÁLNÍ ANALÝZA MITONYMA
Na základě kritéria spolehlivosti údajů uváděných v Súduvské knížce (viz oddíl 0) je třeba provést formální (resp. grafemickou) analýzu variant teonyma, tj. vyčlenit nejstarší, resp. nejautentičtější strukturální podobu mitonyma reflektovanou v opisech A, B a C. Odchylky mezi podobami mitonyma uváděnými v pozdějších rukopisných variantách díla jsou důležité pro určení charakteristických hláskových změn slova a posloupností jejich pravidelností. Celkem je v tomto prameni (v opisech a přetiscích) uvedeno 17 podob teonyma, z toho 3 jsou hypokoristika (viz tabulku)13.
Pohlaví mytonyma
Varianta přepisu / dotisku
Stránkování díla W. Mannhardta / autor přepisu (přepisů)
Pargrubij
A, B
247 / profesionální opisovač
Pargrubius
B, C
247 / profesionální opisovač (A, B), neznámý (C)
Grubrium
A13
249 / profesionální opisovač
Gubrium
C
249 / neznámý
Pergrubrius
D, ε
246 / Johannes Freiberg (D), neznámý (ε)
Pergrubri
D, E, ε
247 / Johannes Freiberg (D), Christophas Janas von Weissenfelis (E), neznámý (ε)
246, 247 / Hansas von Kreytzenas (F), Lukas Davidas (G)
Pergubri
J
247 / Matthaejus Waisselis
13 Viačeslav Ivanov a Vladimir Toporov (MHM II 302) z nějakého důvodu místo podoby Grubrium uvádějí jimi samými vymyšlenou podobu ‡ Grubrius a tvrdí, že je doložena v pozdních písemných pramenech (kterých, neuvádějí), ačkoli tato podoba není zmíněna ani v opisech a přetiscích Sūduvių knygelė, ani v dílech pozdějších autorů (viz níže).
14
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 7
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrub(i)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
Podoba mitonyma Varianta opisu / přetisku Stránkování díla W. Mannhardta / autor(y) opisu Pergubrium J 247, 249 / Matthaejus Waisselis Pergribrius J 246 / Matthaejus Waisselis Pergubrius K 246 / neznámý Guberium K 249 / neznámý Pergrubrij a, b, c, d 247
Na základě zjevných rysů grafemické variace pojednávaného mitonyma (při srovnání pouze s t r u k t u r á l n ě d i f e r e n t n í c h p o d o b t é h o ž r u k o p i s u [viz tabulku]) lze rozlišit exogenní a endogenní typy strukturálních změn (je třeba zdůraznit, že jejich etiologie může být přirozená, resp. předpokládaná uživateli jazyka / vyznavači starého náboženství, i pozdní, náležející k typu lapsus calami, tj. chybám při opisování; jejich přesné určení zřejmě není možné [viz schéma 1]):
I. exogenní změny: I.1. aferéze (která dala vzniknout hypokoristikům): a) Grubrium A (↔ Pargrubij A) ← *Par-grubius (k epentézi sonantu viz typ II.3.1); b) Gubrium C (↔ Parogrubius C) ← *Grubium ← *Par-grubius (k metatezi sonantu viz typ II.1); c) Guberium K (↔ Pergubrius K [k metatezi sonantu viz typ II.1]) ← *Par-grubius (k epentézi viz typ II.3.1) ← *Pargrubi/īs (srov. Pargrubij A, B / Pargrubius B, C); II. endogenní změny: II.1. distanční metateze sonantů: Gubrium C (← *Par-grubium [viz typ I.1]) ↔ Pargrubius C ← *Pargrubi/īs (srov. Pargrubij A, B / Pargrubius B, C); II.2. změny vyvolané distanční asimilací: Pergribrius J (← *Pergr-u-br-i-us [regresivní]) ↔ Pergubrium J; II.3. nepravidelné změny: II.3.1. epentéze paratetických (resp. neetymologických) hlásek: a) Guberium K ↔ Pergubrius K; b) Grubrium A (↔ Pargrubij A) ← *Pargrubius ← *Pargrubi/īs; II.3.2. absorpce hlásek: Pergubri / Pergubrium J (↔ Pergubrium J) ← *Pergru-brius (srov. Pergribrius J [k distanční asimilaci viz typ II.2]) ← *Pargrubius (srov. Pargrubius B, C [k epentézi sonantu viz typ II.3.1]) ← *Pargrubi/īs; II.3.3. změny vyvolané analogií: Pergubrius D, ε / Pergubriūs E / Pergrubri D, E, ε / Pergubrium *R, E, J, a / Pargrubij F / Pergubrium F / Pergubrius F, G, a, b, c, d / Pergubri J / Pergubrium J, Pergribrius J, Pergubrius K, Pergrubrij a, b, c, d ↔ Pargrubij A, B / Pargrubius B, C ← *Pargrubi/īs – s prvním komponentem
střídání kořenového vokálu –a- > –e- zřejmě podle analogie s pru. percunis „hromovládce“14 E 50 (k tomuto lexému viz PEŽ III 265–266).
Na základě zjištěných pravidelností ve změnách mitonyma lze opatrně tvrdit, že všechny pojednané podoby předpokládají prapodobu *Pargrubī/is:
Pozdější autoři (včetně opisovačů variant *R Sūduvių knygelė [viz tabulku]) uvádějí podoby mitonyma, které si vykládají po svém (někdy mění jejich morfologii a slova skloňují podle deklinačního systému užívaného jazyka): Jonas Maleckis-Sandeckis uvádí podobu Pergrubrio (dat. sg. [BRMŠ II 203]), Jonas Bretkūnas – Pergrubrius (nom. sg. [BRMŠ II 307]), Aleksandras Guagninis – Pergrubiusa (gen. sg.), Pergrubi (nom. sg.), Pergrubios, Pergrubiusie (voc. sg. [BRMŠ II 482]), Motiejus Strijkovskis – Pergrubius (nom. sg.), Pergrubiusa (gen. sg.), Pergrubios, Pergrubiusie (voc. sg. [BRMŠ II 512, 515–516]), Jonas Lasickis Pergrubrio (dat. sg.), Pergrubrij (gen. sg.), Pergrubrium (acc. sg. [BRMŠ II 586]),
14 V hybridním opisu K díla Sūduvių knygelėPergrubrium se zdůrazňuje, že byl největším a nejmocnějším bohem, srov. „den grosten vnd mechtigsten got“ (BRMŠ II 129, 144; viz také oddíl 1c.).
16
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 9
Původ baltských mitonym: západobaltské Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius aj.); litevské maselis
1B. POPIS PŮVODU ZÁPADOBALTSKÉHO PARGRUBI(J)US (G[R]UBRIUM, PERGRUBRIUS AJ.)
Rimantas Balsys (2006: 57–60) labai išsamiai išvardija visus ligšiolinius mėginimus atskleisti aptariamos vakarų baltų dievybės vardo kilmę:
a) M. Pretorijus odvozuje podobu Pergubrius z: a1) litevského slovesa ‡ paguberu15 (srov. „Wieszpatie, Dieve, pagu-/beru dabar lauka mana etc. pristok mus, i. e. Herr Gott, jetzt he-/be ich an oder wil {be}arbeiten meinen Acker“ / „Pane Bože, nyní začínám nebo hodlám obdělávat své pole“ [MP III 500–501; viz také BRMŠ III 183, 289]); a2) „desiderativního slovesa“ Per gū berū (srov. „perguberu dirwą“ / „Ich will jetzo den Acker durcharbei-/ten lassen“ – „Chci nyní nechat důkladně obdělávat pole“; „pergubyk tą žemę“ i. e. „Arbeit mir die Erde gutt durch“ – „důkladně mi zpracuj tu půdu“; „pergubyk, iszgubyk / man gerrai“, „Knete ihn woll durch“ – „dobře ji prohněť“ (MP III 264–265; viz také BRMŠ III 141, 256);
b) Simonas Daukantas (1993: 78) mitonimą interpretuoja kaip verb. lie. perėti ir sub. lie. grūdas dūrinį;
c) T. Narbutas (1835: 58), priskyręs sūduvių dievą lietuvių dievėms (žr. 1a poskyrį), nurodo savo paties sukurtą prolytę ‡ Grubios „ogrod kwiatowy i owocowy“;
d) Algirdas Julius Greimas (1990: 454–455), besiremiantis Mikalojus Akelaičio spėjimu apie galimą mitonimo sąsają su verb. lie. grubtie ‘grubti’ (beje, pastarojo autoriaus kažkodėl nemini), teigia, kad dievybės vardą reikia kildinti iš sub. lie. grubas ‘paprasčiausias gruodas, nuo šalčio sukietėjusi žemės luoba, susidariusi sušalusio vandens – pašalo – dėka’;
15 Podle I. Lukšaitė (MP I 645) M. Pretorijus neuvedl litevské slovo, které mohlo být předlohou mitonyma Pergubrius.
Straipsniai / Articles
17
Page 10
ROLANDAS KREGŽDYS
e) Simonas Stanevičius (1967: 257), bene vienintelis senosios kartos tyrėjų, pamėgino ieškoti žodžio kilmės prado, lygindamas prūsų sintagmą pergubunswirst ‘turi ateiti, ateis’.
Kromě výkladů původu tohoto mitonyma uvedených R. Balsysem (tamtéž) je třeba zmínit také domněnku V. Ivanova a V. Toporova (MC 428), kteří se opírají o principy lidové etymologie (resp. o zvukovou podobnost slov, nikoli o lingvistickou analýzu) a spojují pojednávané mitonymum s údajnými partitivními homofony, které je měly podmínit: subst. litev. grùblas ‘chomáč; nerovnost, ztvrdnutí, hrubost; hrbol’ (LKŽe), adj. litev. grubùs ‘ztuhlý, strnulý; nerovný, hrbolatý (obvykle o cestě); velký, hrubozrnný; nevychovaný, buranský, drsný’, grublùs ‘drsný, nerovný’ (LKŽe).
Je třeba zdůraznit, že všechny tyto pokusy odhalit původ theonyma Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius aj.) jsou málo věrohodné (některé z nich – zejména ty rané – lze řadit k fantasmagorickým, neboť jsou zdůvodňovány slovy vymyšlenými samotnými autory [M. Pretoriem, T. Narbuttem]), jelikož rekonstrukce předpokládané původní podoby je stanovena na základě údajně příbuzných ekvivalentů východobaltských jazyků, nikoli západobaltských (s výjimkou domněnky S. Stanevičiuse, která je bohužel nepodložená, resp. etymologicky nezdůvodněná [viz výše]); na to upozornil také R. Balsys [2006: 58].
Nejnovější pokus o objasnění etymologického vývoje dosud zcela nejasného mytonyma Pargrubij (viz Blažek, Bětáková 2012: 80, 2014: 345–356) je podložen pruskými jazykovými fakty. Bohužel je zcela neúspěšný, neboť autoři hypotézy nesprávně interpretují dialektální rysy charakteristické pro sambijské16 neboli pogudské nářečí: „The root *grub- might come from the Baltic root *grāb- <...>“ (Blažek, Bětáková 2014: 346).
Pro tuto dialektální oblast pruského jazyka je typická změna balts. *ā > ū, k níž dochází pouze po retných a velárních souhláskách (Būga III 106; Mažiulis 2004: 17–18), nikoli po sonantech (resp. r, l, m, n). Autoři hypotézy (Blažek, Bětáková tamtéž) navíc nevhodně interpretují strukturní rysy pruského slova, na jehož základě formulují nový etymologický vývoj lexému: rekonstruují kořen západobaltského *grāb- ‘habr’ s dlouhým vokalismem, ačkoli pr. wosigrabis ‘brslen’ E 611 odráží
16 V roce 1257 křižáci podrobili Sambii a po potlačení Velkého pruského povstání do její severozápadní části roku 1283 přesídlili 1600 Sudovů z mimořádně krutě zpustošené Sudovie. Během druhé etapy přesídlení Sudovů bylo do oblasti, která se od té doby začala nazývat „Kout Sudovů“ (Mažiulis 1966: 23; MP I 683; Dini 2000: 217) a kde Jatvingové žili až do konce 16. století (Brückner 1904: 29), přemístěno dalších 1500 lidí (Dusburbietis 2005: 275; viz také Kregždys 2009: 184). Předpokládá se, že vznik Knížky Sudovů je třeba spojovat s christianizací pohanské Sambie, proslulé pozůstatky staré víry (Stanevičius 1967: 604), neboť již Erasmus Stella (2004: 58) ve spise De Borussiae antiquitatibus (1518) tvrdil, že Sudovové byli mimořádně zbožní. Předpokládá se, že zástupci tohoto baltského kmene ještě na počátku 16. století udržovali staré baltské náboženství (BRMŠ II 33; Stanevičius 1967: 604; viz také Kregždys 2009: 181, 183).
18
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 11
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
krátký kořenový vokál –ā– druhého členu složeniny, resp. západobalts. *grābas ‘habr’ (PEŽ IV 265). Z těchto důvodů je další souvislost pruského mytologému s italickým theonymem *Grābobius navržená autory hypotézy nemožná.17
Na základě zákonitostí strukturních změn mitonyma zjištěných v pododdílu 1a a kritérií pro hodnocení spolehlivosti faktografického materiálu rukopisných variant Knížky Sudovů (viz pododdíl 0), jakož i etiologického vývoje funkce božstva a možné mytologicko-náboženské kongruence indoevropských národů (viz pododdíl 1c), lze opatrně vyslovit domněnku, že rekonstruovaná podoba západobaltsk. *Pargrubi/īs ‘bůh, který vyhání zimu, přiměje růst listí a trávu a zajišťuje dobrou úrodu’ (k významu viz pododdíl 1c) odráží složeninu typu tatpurusa, která představuje epiteton jednoho z hlavních baltských bohů – Perkūna:
západobaltsk. *Pargrubi/īs ‘bůh, který vyhání zimu, přiměje růst listí a trávu a zajišťuje dobrou úrodu’ ← západobaltsk. *Gar-brubi/īs (s metatezí iniciál prvních členů g- / b-¹⁸, způsobenou nestabilním fonetickým vyjádřením¹⁹, srov. pruské osobní jméno Bogatini 1239 ‘mimořádně vlivný rod ve Varmii; generatio valde potens in Warmia’ → pruské osobní jméno
17 Jinak by v Elbląském slovníčku byla zaznamenána podoba pr. ‡ wosi-gr-o-bis / ‡ wosi-gr-oa-bis (viz PEŽ I 411–412), neboť v tomto zdroji z pomezanského dialektu se balts. *ā zapisuje grafémem o nebo oa (Mažiulis 2004: 17).
18 Takovou změnu (je běžná nejen u západních, ale i u východních Baltů; srov. [a] theonymum litev. Atlaibos ← *lai-ta-bas [typ metateze prvních dvou členů] < subst. litev. laitas ‘udusaná podlaha stodoly nebo světnice, podlaha; spodní část pece, podlaha aj.’ + subst. litev. lābas ‘blahobyt, prospěch; dobro; majetek, poklad, bohatství aj.’ ⇒ [kompozitum typu tatpurusa] *Laitalabas/īs ‘bohatství podlahy ↔ božstvo zrna sypaného na udusanou podlahu [zřejmě v mlatu] ↔ mlatařský bůh’ [podrobněji viz Kregždys 2011: 109–111]; [b] theonymum litev. Chaurirari ‘bůh koní’ ← *Kauriraris ‘tamtéž’ ← nomen proprium [theonymum] litev. Kaukarus 598₁₂ [Kaukarius] ‘bůh hor; Berg Gott’, uváděné Jakubem Brodovským [JBŽ II 175, III 364; podrobněji viz Kregždys 2010: 64–65] aj.), patrně mohl způsobit i fenomén tabu; srov. theonymum litev. Jagaubis ‘Vulcanus; Ugnis szwęnta; Feuer-Gott’ (uváděné ve slovníku Jakuba Brodovského) ← *Jaugabis ‘tamtéž’ ← Gabājūjis ‘bůh sýpky, skřítek, bůh prahu sýpky’ (Mierzyński 1900: 51; Būga I 210–211; LKŽe; o tomto božstvu viz také Kregždys 2012: 108) // starokelts. Tanaro ‘božstvo blesku; Jupiter tonans’ ↔ gal. Taranis ‘tamtéž’ (Delamarre 2003: 290; Matasović 2009: 384; viz také Калыгин 2006: 143–144).
19 Mohly ji podmínit strukturní rysy mitonyma, resp. jednotlivé sonanty a/nebo jejich kombinace. Jimi způsobená metateze je typická nejen pro baltské jazyky (srov. pruská osobní jména Perbande 1370 ↔ Prebande 1393 [Trautmann 1974: 76 (příklady toponym s podobnou změnou viz Gerullis 1922: 224; Przybytek 1993: 197, 255; Blažienė 2005: 17, 356)], viz také SEJL 196, 206, 218, 223, 247, 360, 463, 501, 507, 517, 535 atd.), ale i pro další indoevropské jazyky (viz Gamkrelidze, Ivanov I 96, 128, 207, 816), například italické (viz Vaan de 2010: 63, 76, 139, 407, 497).
Nelze vyloučit ani možnost sporadické změny (srov. litev. dial. limiņš ‘tyč k otáčení mlýnských kamenů’ [DvŽ I 363] ← litev. mi-liņš ‘tyčka k otáčení domácích mlýnských kamenů’ [LKŽe]); srov. hydronymum litev. Metelỹs (Seirijai – okres Lazdijai), které se dosud, patrně mylně, odvozuje od slovesa litev. mėsti ‘hodit do dálky, vzhůru, dolů; hodit něco s cílem zasáhnout něco; hodit něco do dálky v závodě; odstranit, přestat uchovávat (nepotřebné, nevhodné); spustit, ponořit do vody (síť, udici, kotvu); nechat vypadnout z rukou; vyložit, vysypat (naložený vůz) aj.’ (LKŽe), přičemž se tvrdí, že „Metelys je ‚rozvětvený,“}]}
Straipsniai / Articles
19
Page 12
ROLANDAS KREGŽDYS
Gobatini „totéž“ [SRP I 63, 680; Trautmann 1974: 19; viz také Gerullis 1922: 21], dále srov. pr. perdwibugūsnan „zármutek“ III 5520–21 ← sloveso pr. *dvibugū- „pochybovat“ ← pr. *dvigubū- „totéž“ [PEŽ III 261; viz také Smoczyński 2005: 98]; 2. *b- > p- sporadická vokalizace, srov. pr. místní jméno Bandune → pr. místní jméno Pandune, pr. místní jméno Boysite 1383 → pr. místní jméno Poysite, pr. místní jméno Bvnse 1385 → pr. místní jméno Pvnse, pr. místní jméno Pandike ↔ pr. místní jméno Bandike [Trautmann 1974: 17, 19, 21, 74], dále srov. pr. poklusmanpoklusman „poslušně“ III 4116 ↔ pr. boklusmans „poslušné“ [PEŽ III 311–312], jejichž dominantní status mohla určovat souvislost mitonyma s pr. percunis „hrom“ E 50 [viz také pozn. 14]) ← západobaltské *Gar-bruvi/is (se změnou [druhého] -b- < -v- v důsledku regresivní distanční asimilace; srov. změny jiného původu: pr. místní jméno Bawand 1283 ← pr. místní jméno Babant 1388, pr. místní jméno Curwin 1405 → pr. místní jméno Cur-ben [Gerullis 1922: 18, 77; další příklady viz Gerullis 1922: 220]20) ← západobaltské *Gar-burvi/is (s metatezí -ru- < -ur-; srov. pr. Bruteno, Brutteno, Brude-no, Bruteni „bratr Videwuta, nejvyšší pruský kněz [6. století]“ [viz BRMŠ II 47, 52–54, 56–59, 61, 64, 67, 68, 70, 75, 76; viz také Kregždys 2012: 30; pozn. 22]21
19 iššimtes ežeras““ (Vanagas 1981: 212–213; dar žr. Tamulaitienė 2014: 289), nors tokį spėjimą paneigia ežero kartografinis vaizdas.
OBR. Kartografická projekce jezera Metelys (viz https://www.google.lt/maps/place/Metelys/) Lze vyslovit opatrnou hypotézu, že tento hydronym je metatezního typu; srov. litevský hydronym TemelysTemelys (Gudžiūnai – okres Kėdainiai), reflektující kořen litevského substantiva temàtemà „4 ‚temná část dne, večerní či noční stav‘“ (tento významový odstín se užívá v okresech Šiauliai a Alytus [a jinde], tj. v blízkosti lokalizace zkoumaných hydronym [LKŽė]), + sufix *-eli̯ō- (viz k němu Skardžius I 175–178); předpokládané archiséma *‚temná řeka / jezero ← řeka tekoucí ve stinném místě, jezero ležící ve stínu‘ vzniklo záměnou strukturních prvků t-m- > m-t-.
20 Dar plg. iki šiol neaiškios kilmės (Vanagas 1981: 55) hidr. lie. Babùlis up. (Alanta [Molėtų r.]) galimą raidą, suponuojant metatezę ir priebalsių asimiliaciją: *Ba-pu-lis ← hidr. / top. lie. Bālu-pis b., pv. (Saločiai [Pasvalio r.] – LVŽ I 351).
21 Viz také Šimėnas 1994: 18 a násl.; Stela 2004: 23, 87, 109, 111; Beresnevičius 1995: 77 a násl., 2004: 66, 108–109, 181, 219–220, 253; Dini 2014: 280.
20
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 13
Původ baltských mytonym: západobaltské Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius a další); litevské maselis
←22? pruské osobní jméno *Burtenas/–is *‚ten, kdo věští, vykládá tajemná znamení, resp. hádá‘ = kněz’ ← pruské adjektivum *burtenas *‚určený k věštění, věštecký‘ [se sufixem -en- (podrobněji viz Trautmann 1974: 167–168; dále viz Mažiulis 2004: 27)], srov. také pruská osobní jména Perbande 1370 ↔ Prebande 1393 [Trautmann 1974: 76; viz také pozn. 19]), srov. pruská místní jména Burwitte 1292, Borowiten 1301, Borwite 1315 (~ kuršská osobní jména Burwe 1571 [ПЯ I 267]) (Gerullis 1922: 24) ←23 pruské garrin24 ‚strom‘ III 1058 (~ pruské garian ‚totéž‘ E 628 [PEŽ I 326–327]) + pruské *bury- *‚věštění, hádání; znamení‘ (ПЯ I 266, 267–268), což předpokládá protosémém podoby *Gar-burvi/īs *‚strom – věštec, věštecký strom‘, reflektující jednu z nejstarších obvyklých a hieroforických (resp. souvisejících s činností kněze / duchovního) funkcí indoevropského boha hromu / blesku – mantiku založenou na pozorování a interpretaci strukturních prvků (listů) totemového stromu (dubu [viz schéma 2]) (viz pododdíl 1c; schéma 2).
1C. ZÁPADOBALTSKÉ PARGRUBI(J)US (G[R]UBRIUM, PERGRUBRIUS A DALŠÍ) FUNKČNÍ ATRIBUCE A MOŽNÉ MYTOLOGICKÉ PARALELY U JINÝCH INDOEVROPSKÝCH NÁRODŮ
V Sūduvské knížce se uvádí hlavní funkce západobaltského boha Pargrubi(j)us (analýza druhotných, resp. pozdějších interpretací autorů sotva dává smysl
22Etymologie tohoto mytonyma (datovaného do 6. století, tj. roku 521 [viz Beresnevičius 1995: 85]) dosud nebyla objasněna, neboť Vytautas Mažiulis je v PEŽ neuvádí, zatímco Vladimir Toporov (ПЯ V 423) jej pouze srovnává s názvem pruské vesnice Brutnino 1255, který lze možná svým původem spojovat se jménem nejvyššího pruského kněze. Velmi odvážný, avšak zcela nepravděpodobný popis vývoje slova (etnonyma) podává Zenonas Ivinskis (LE XXIV 170). Později jej reinterpretovali Marta Eva Běťáková a Václav Blažek (2012: 49), když rekonstruovali *Prutenis / *Prutenas a eponymum místního jména *Prutenia ‚Prusko‘. Tato domněnka by stála za zvážení, kdyby se její autoři opírali nikoli o pozdní (od dokumentů Řádu německých rytířů [viz Kuzavinis 1964: 5], tj. od 13. století) latinský název území obývaného Prusy Pruthenia (viz Kabelka 1982: 42), nýbrž o pruský název (zpočátku zřejmě jen pro Pogesanii [Būga III 120]), tj. pruské *Prūsā ‚Prusko, Prusa‘ (PEŽ III 360), který mohl předpokládat pruské osobní jméno *Prūsenis ‚Brutenis‘; taková podoba však není doložena. Z uvedeného vyplývá, že zmíněná hypotéza je zásadně chybná.
23Snad by bylo možné opatrně rekonstruovat také pruskou osobní předlohu *Gar-burti/īs (se sporadickou změnou [druhého] -b- < -t-) < *Gar-burti/īs, srov. pruské osobní jméno Burthe (Trautmann 1974: 21; viz také ПЯ I 266–267) < pruské *burt- *‚věštění, hádání; znamení‘, avšak stopy změny t > b v pruských písemných památkách ani v grafice onym zatím nebyly zjištěny.
24S vymizelým spojovacím vokálem srov. pruské kellaxde ‚násada kopí‘ E 423 ← pruské *kel’ā-lagzdē ‚totéž‘ (PEŽ II 160).
Straipsniai / Articles
21
Page 14
ROLANDAS KREGŽDYS
vzhledem k statusu fantasmagorie [motivy viz podkapitolu 0; dále viz Vėlius 2012: 346, 349; Beresnevičius 2004: 184]):
der lest wachsen laub und gras (BRMŠ II 128), tj. „způsobuje, že rostou listy / listoví a tráva“,
nikoli „pěstuje listy a trávu“ (BRMŠ II 144), jak překládají Vytautas Balašaitis a Sigitas Plaušinaitis, a
du treibest den winter hinweg und gibst In allen landen laub und gras (BRMŠ II 130), tj. „zaháníš zimu a dáváš veškeré zemi listy / listoví a trávu“,
srov. „vyháníš zimu a vracíš celé zemi listy a trávu“ (BRMŠ II 145). Funkcí boha je tedy dát podnět k růstu (resp. přivodit předehru životního cyklu), nikoli řídit celý proces růstu (význam trvání funkcí božstva zvláště zdůrazňuje A. Greimas [1990: 463], když je hodnotí jako jeden z motivů dělení bohů na uranistické a chthonické), tj. nelze pochybovat o tom, že božstvo popsané v prameni by mělo být přinejmenším formálně uranistické (zřejmě odráží epiteton Perkūna, jenž bleskem probouzí zemi), a nikoli chthonické (tato funkce baltského božstva je zřejmě velmi archaická, a proto ji lze pouze rekonstruovat; srov. velmi starou představu rohatého Perkūna [podrobněji viz Kregždys 2012: 138]), jak tvrdí někteří badatelé na základě nepřesného překladu BRMŠ nebo vlastního výkladu (viz Vėlius 1983: 58, 62; Laurinkienė 1990: 118, 120).
V. Toporovas (Топоров 1972: 303–304; Toporov 2000: 15–16, 24–30; Топоров II 235, 238, 253) itin daug dėmesio skyrė baltų dievų sąrašų lyginimui, lyg tai lemtų aptariamų dievybės funkcijų nustatymą. Dar kiti tyrėjai (žr. Greimas 1990: 454; Puhvel 2001: 226; Baldžius 2005: 459; Dini 2010: 105) apsiriboja abstrakčios pavasarinės augalų vegetacijos funkcijos konstatavimu (plg. „<...> Pergubris atrodo tik kaip specializuoto pavasarinio Perkūno epitetas“ [Greimas ibd.]; „Pergrubius, è il dio preposto in varie fonti alla vegetazione e connesso al rigoglio primaverile“ [Dini ibd.]), nors Sūduvių knygelėje nurodoma, kad šiai dievybei aukota ne tik pavasarį, t. y. „<...> prieš išeinant su plūgu į laukus.“ (BRMŠ II 144–145), bet ir rudenį, nuėmus derlių resp. „<...> po rugpjūčio.“ (BRMŠ II 145; dar žr. Balsys 2006: 60). Jonas Balys (JBR II 344), tiesa, abejodamas, nurodo derliaus ir vaisingumo funkciją (dar žr. Balsys 2006: 62), Gintaras Beresnevičius (2004: 196) – darbo dievo veiklos sritį. Kiti tyrėjai (žr. Kolczyński 1996: 83–84) konstatuoja, kad dievybės funkcinė apibrėžtis yra visiškai neaiški.
22
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 15
Původ baltských mytonym: západobaltské Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius aj.); litevské maselis
Vycházíme-li z etymologického vývoje mytonyma uvedeného v podkapitole 1b (je-li správný), bylo by zřejmě chybné domnívat se, že vztah mezi funkcemi teonyma Pargrubij zmiňovaného v Sūduvių knygelė a jeho jménem je příležitostnou reminiscencí, nikoli však genetickou souvislostí. Rozlišení dvou fytonym (listů a trávy, nikoli pupenů, květů či plodů) může odrážet také pozůstatky mimořádně archaického kultu baltského boha hromu / blesku Perkūna, spojovaného s totemovým objektem – dubem (s oporou jak o nově stanovený etymologický článek, tak o dříve známý, srov. bl. *perkūnas = *Perkúnas ‚bůh hromu / blesku‘ ← adj. bl. *perkúnas ‚ten, který souvisí se stromem Perkūna [dubem]‘ < bl. *perkus ‚Perkūnův strom = dub‘ [viz Berneker 1896: 312; PEŽ III 265–266; dále viz Караповъ 1913: 92–93]).
Simonas Grunau (1876: 69) Kronikoje (dėl jo veikalo duomenų patikimumo žr. Beresnevičius 2004: 78–81; dar žr. Kregždys 2009a: 131–135) mini svarbų vakarų baltų sakralinių apeigų faktą: prūsai aukojo Perkūnui ožį, o jo mėsą kepė ant ąžuolo lapų: „Zum ersten nam der crywe kyrwaito einen bock und den vor der eichen todte vor allir sunde willen, und dis fleisch mit anderem zu Rickoyto vor der eichen britten mit den blettrn von der eichen <...>“ (dar žr. Mannhardt 1936: 225; Beresnevičius 2004: 78). Minėtina, jog keltai tikėjo, kad deginamų ąžuolo lapų dūmai apvalo vietą, kurioje vyksta šventosios apeigos (žr. Phythyon, Soesbee, Bennighof 2002: 92). Slavų kraštuose, norėdami apsaugoti ligonius nuo blogio, smilkydavo juos deginamų ąžuolo lapų ir šakų dūmais (СД II 145). Armenai sergančiajam duodavo ąžuolo pelenų antpilo (Ананикян 2010: 28–29).
Pasakodamas apie dievo Patulo (Patollo) galias ir aukas jam, S. Grunau (1876: 95) atskleidžia labai svarbų religinį apeiginį ypatumą – Romovės šešių uolekčių storumo žiemą ir vasarą žaliuojantis ąžuolas (apie jį dar žr. Kregždys 2009a: 133, 135, 137, 141, 156–157, 159, 168) buvo naudojamas baltų pamirštai toteminei mantikai resp. pranašavimui / b ū r i m u i: „Darumb mit namen nicht lange geharrret, man qwam ken Rickoiot und gab eim waidl otten ein gobe, und dieser im schnet eine wunden in den arm, domit das blut herausliff, noch welchem man horte ein b r u m m e n i n d e r e i c h e n, und dis war ein zechen, und es solt vorricht sein, und qwam dornoch nimmer wider und spuchte.“, t. y. „Tada žmogus ilgai nedelsęs eidavo į Rikojotą (Rickoiot), duodavo vaidilučiui (waidl otten) dovaną, o tasai rėždavo jam žaizdą į ranką, kad kraujas ištrykštų, po to pasigirsdavo m u r m e s y s ą ž u o l e, ir tai būdavo ž e n k l a s, kad susitaikyta, ir tasai dievas niekad nebeidavo vaid entis“ (BRMŠ II 112).
Nelze pochybovat o tom, že šumění zmiňované S. Grunauem je šuměním dubových listů (viz schéma 2), jehož mimořádný význam rozpoznali i Helénové a věřili v jeho mantickou (resp. věšteckou) moc. Ve starořecké Dodoně v severní části Épeiru uctívali božstvo agrární (řec. Ζεὺς χθόνιος [viz Зайцев 2005: 78]) a mantické funkce, podsvětního Dia (řec. Ζεὺς καταχθόνιος [viz Нильссон 1998:
Straipsniai / Articles
23
Page 16
ROLANDAS KREGŽDYS
34, 143]), jejíž věštírnu – posvátný dub (ἡ παλαιὰ φηγός) někteří badatelé označují za nejstarší místo sakrálních obřadů v Helladě (podrobněji viz Harrison 1913: 22, 31, 34; Lhôte 2006: 49–56). Na toto místo putovali Helénové, kteří chtěli poznat budoucnost, získat přízeň bohů apod. Věštili kněží a kněžky, v písemných pramenech označovaní několika hieronymy: 1) řec. ἀνιππόπους ‘kněz Diovy věštírny v Dodóně ↔ nemyje si nohy’; 2) řec. Σελλοὶ ἀνιππόποδες ‘autochtonní obyvatelé Dodóny, kteří pečovali o Diovu věštírnu ↔ ti, kdo si nemyjí nohy’; 3) řec. Τόμουροι ‘kněží Diovi v Dodóně’ (←? *Τομάρουροι [Chantraine IV¹ 1124) [s absorpcí kořenného -άσ-] < top. řec. Τόμαρος ‘hora Tomaros v Dodóně’ [Pape II 1540] [? < top. řec. Τόμις / Τομεύς / Τομεύς / Τόμοι aj. [viz Pape ibd.] + řec. ὄρος [ion. οὖρος] ‘hora’ [jinak vykládá Hjalmar Frisk (II 909): τομάρ-ουροι ↔ οὖρος ‘strážce’] ~ Τομοῦροι ‘Diova věštírna v Dodóně’ [Pape ibd.]); 4) řec. πέλειαι ‘kněžky – věštkyně (? v Dodóně)’ ← πέλεια ‘tmavě zbarvený holub divoký (Columba oenas)’ (viz Il. 16. 234 – LS 131, 1171, 1380, 1563; podrobněji viz Kregždys 2012: 117, 161, 221, 495–496; Крэгждис 2011: 284). Vykládali vůli podsvětního25 Dia26, resp. Ζεὺς καταχθόνιος (Pape I 441; dále viz Лосев 1957: 46, 123; Иванов 1994: 19, 332; dále viz Kregždys 2012: 92, 138, 487–488), na základě šumění listů dodónského dubu (Кагаровъ 1913: 104). Velmi podobně vykládali vůli bohů, resp. věštili budoucnost podle šumění listů dubu27 – deus rōbus (~ lo. Jū[p]piter) – i Keltové (Phythyon, Soesbee, Bennighof 2002: 91; dále viz Филип 1961: 43, 75). Takové věštecké obřady (věštění z listů stromů) se konaly také v oblastech obývaných Italiky, avšak v římských textech je zaznamenán pouze příběh o věštění budoucnosti podle různých odstínů listů topolu, nikoli dubu (Штаерман 1987: 271). Severní Germáni věřili, že jejich posvátný jasan (arbor vitae ↔ axis mundi = st. isl. Yggdrasill) oznámí konec světa chvěním a šuměním svých listů (viz Davidson 1990: 191; dále viz Kregždys 2012: 266, 327, 430, 470).
Mimochodem, stejně jako u starých Prusů byly i u Helénů součástí obětního rituálu krvavé oběti (včetně lidských), jimiž se chtěli vyhnout útokům duchů (srov. mýtus
25 Tedy lunární, nikoli solární božstva; srov. epitheta Dia z uranistické sféry: Ζεὺς νεφεληγερέτα ‘Zeus shromažďující mraky’, Ζεὺς οὐράνιος ‘nebeský Zeus’ (viz Il. IV 30; Od. I 63; Pape I 442).
26 Božstvo s podobnou etiologií, například Dis (lo. Dīs / Dīs pater) ‘Pluto, resp. bůh podsvětí’ ↔ lo. Di(ē)spiter ‘Jupiter; Pluto’, uctívali také Italikové (podrobněji viz Kregždys 2012: 373).
27 Srov. st. bret. / [st.] korn. dar ‘dub’, ir. daur ‘tamtéž’, gal. *derua, *d(e)rullia ‘tamtéž’ (viz Pedersen 1909: 144; Matasović 2009: 91; IEW 214–217; Buck 1988: 48–49; Gamkrelidze, Ivanov II 525–526; Lucht 2007: 401–402, 404).
24
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 17
Původ baltských mytonym: západobaltské Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius aj.); litevské maselis
2 SCHÉMA. Etiologie funkcí západobaltského *Garburū̄/īs
apie piktąjį demoną Forbantą [gr. Φόρβας (žr. Pape II 1643)], gyvenusį ąžuole ir kabinusį nužudytų žmonių galvas ant jo šakų [Караговъ 1913: 107]).
Zmínka mytologického referentu byliny by také mohla souviset s oblastí působnosti boha Perkūna, neboť etiologie podsvětního Dia (resp. boha chtonické sféry) (viz Kregždys 2012: 92, 138) předpokládá protohelénské lunární božstvo, které se svými funkcemi blíží litevskému Měsíci, jenž „<...> podporuje růst nadzemních částí rostlin, tj. stonků a klasů“ (JBR II 26; dále viz Kregždys 2012: 233). Východní Baltové (Litevci) vysévali a sázeli zeleninu za ubývajícího Měsíce, aby její kořeny (resp. kořenová zelenina) byly silné, což je funkční atributace novoluní
Straipsniai / Articles
25
Page 18
ROLANDAS KREGŽDYS
byla přisuzována dobrá vegetace nadzemní části rostlin, zatímco ubývajícímu Měsíci vegetace podzemní části (viz JBR II 177). Na základě uvedených argumentů lze opatrně formulovat předpoklad dualistické kongruenční geneze baltského boha hromu (srov. souvislost mezi litevským bohem hromu Perkūnasem a rohatým Perkūnasem / rohatým starcem [↔? pruským Patulem], založenou na genetické kongruenci identického italického Jū(p)piter „bůh nebe“ ↔ Jū(p)piter Stygius „Jupiter podsvětí = lo. Pluto“); srov. království nikoli Boha, nýbrž Perkūnase, zmiňované ve starých litevských modlitbách k novoluní (viz Kregždys 2012: 138, 373).
Funkční motivace mytonyma mohla být časem zapomenuta (stejně jako dualistická geneze Perkūnase, dendronymický referent a tradice lunárního kultu) v důsledku mimořádně četných fonotaktických změn propria, které vedly ke ztrátě významové vazby mezi strukturními prvky, a také v důsledku náboženské pruské reformy (o ní viz Beresnevičius 1995: 103–118). Teonymum tak začalo být chápáno jako božstvo počátku vegetace (podnět dává jarní blesk Perkūnasův) i jako božstvo úrody (pozůstatek lunárního kultu).
Shrneme-li, lze opatrně předpokládat, že západobaltské *Garburvī/īs (→ *Pargrubī/īs) „bůh, který zahání zimu, přiměje růst listy a trávu a zajišťuje dobrou úrodu“ (< *„strom – věštec, kouzelný strom“) je jedním z mnoha Perkūnasových epitet (viz také Greimas 1990: 454), která předpokládají sakrální referent mimořádně archaické věštecké funkce – dendronymický totem uctívaný také Helény, Kelty a severními Germány (možná i Italiky). Mytonymum by tedy bylo možné zařadit mezi izomytologémy Baltů a uvedených indoevropských národů.
2. LIT. MASELIS ‘ČLOVĚK PŘEVLEČENÝ PODLE MASOPUSTNÍCH ZVYKŮ’
LKŽe uvádí, že v oblasti východních hornolitevských dialektů panevėžiškiai – v okolí Šeduvy – se užívá (nebo se kdysi užívalo) označení účastníka masopustní slavnosti v převleku maselis. Na základě uvedeného lexikografického popisu tohoto tvaru (není uvedeno, že by šlo o výpůjčku) jej sestavovatelé slovníku řadí k domácí litevské slovní zásobě. S tímto rozhodnutím lze souhlasit jen obtížně, a to z několika důvodů: 1) nelze předpokládat užití asimilačního sufixu litev. -ala- > -ela- (viz Skardžius I 175–176), doloženého v oblasti východních hornolitevských dialektů, tj. odvozovat toto slovo od subst. litev. māsalas3b (zdrob.) „něco, čím se láká, vnadidlo; mršina k vábení lovné zvěře“ DŽ; LL 272; „potrava navlečená na háček k lákání ryb při rybaření“ rš (LKŽe), protože u postavy masopustní slavnosti není doložena taková funkční konotace; 2) nelze v něm spatřovat pracovní variantu subst. litev. masėnis, -ė 2 (zdrob.) „ten, kdo láká“ Als, J (LKŽe), resp. slovesa litev. māsinti (-yti), -ina, -ino K, masinti, -ina, -ino 1. (tr.)
26
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 19
Původ baltských mytonym: západobaltské Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius aj.); litevské maselis
„přitahovat k sobě, lákat, okouzlovat, svádět“ Ims, Kv aj.; 2. (refl.) „toužit po něčem, nechat se zlákat“; 3. (tr.) „oslovovat, volat, zvát k sobě, lákaje něčím“ Brs, Slnt, J, M. Valanč, S. Dauk aj.; 4. (tr.) „snažit se vylákat, získat“ Grdm; 5. (tr.) „vzbudit chuť na něco tím, že se dá ochutnat“ Kal; 6. (tr., intr.) „lhát, podvádět“ D. Pošk, Skd, Dr, Pln, Kam, J, (tr.) „dráždit, tropit si žerty“ G 20 (LKŽė), stejně tak nelze předpokládat odvozeninu se sufixem -eliō- (podrobněji viz Skardžius I 176–177, 235), a to nejen kvůli sémantickému rozlišení subst. litev. masėnis, -ė podle aspektu prováděných obřadů, ale i kvůli již zmíněnému funkčnímu hyperonymu „lákač, lhář, podvodník či ten, kdo dráždí“, které není pro postavy této slavnosti typické (viz Vaicekauskas 2009: 67–68).
Při řešení otázky původu lexému litev. maselis je třeba upozornit na příjmení litev. Masėlis (LPŽ II 171) se stejnou morfologickou strukturou, užívané v téže dialektní oblasti, tj. v oblasti východních hornolitevských dialektů panevėžiškiai – v Pumpėnech (okres Pasvalys), Panevėžys, Raguvě (okres Panevėžys) a Žeimelisu (okres Pakruojis). Autoři Slovníku litevských příjmení (LPŽ II 172) uvádějí, že toto vlastní jméno lze odvodit od hypokoristik: pol. Maś (← osobní jméno pol. Mateusz), něm. Мааф, Maas (← osobní jméno něm. Thomas). Z těchto dvou variant výkladu původu uvedeného příjmení je přesvědčivější druhá, neboť autoři hypotézy nevysvětlili (resp. nedoložili alternativními příklady) předpokládanou frikativní změnu š → s ve slovanismu. Přesto lze jen stěží uvěřit i předpokládanému užití germanismu, protože možný etiologický základ tohoto příjmení, litev. maselis „člověk převlečený podle masopustních zvyků“ (tato hypotéza se z nějakého důvodu vůbec nezvažuje), nepředpokládá postavu německé národnosti – žádný etnolog takového účastníka této slavnosti nezmiňuje.
Vzhledem k postavení téměř hlavního masopustního maškaráda, postavy židovské národnosti – během slavnosti se nosily také masky napodobující příslušníky tohoto národa (například obchodníka [Beresnevičius 2005: 397; podrobněji viz pododdíl 0, pozn. 10]) –, lze opatrně vyslovit předpoklad, že jde o reflexi užití semitismu, nikoli germanismu (a patrně ani slovanismu [viz výše]), tj. lze předpokládat případ retrográdní antonomázie: osobní jméno jidiš Massel (srov. osobní jméno Sam Massell, Jr. [EJ XIII 667] < západní jidiš massel / maššel „štěstí, zdar; souhvězdí“ [srov. Lötzsch 1992: 115–116] / východní jidiš mazal resp. מזל „tamtéž“ [סאלרמאטאן 2011: 354, 569] < ← biblická hebrejština mazzāl resp. מזל „planeta; souhvězdí; štěstí; majetek“ [Stern 2000: 129; Jastrow II 755]) → litev. maselis „člověk převlečený podle masopustních zvyků“.
3. SHRNUTÍ
Na základě principů výzkumu konsekventuální, resp. strukturální etymologie (podrobněji o nich viz Mailhammer 2013: 4, 2013a: 9, 11]) je před předložením
Straipsniai / Articles
27
Page 20
ROLANDAS KREGŽDYS
způsobů původu konkrétního lexému nutné zohlednit: (1) formální vlastnosti pramene, v němž je slovo zmíněno, resp. posoudit jej podle principů verifikační metodologie; (2) strukturální rozdíly mezi variantami téhož slova a pokusit se určit původní podobu; (3) význam predisponujícího faktoru formální gramatiky, aby se předešlo konstatování faktů či formulacím, které nejsou vlastní jazykovému systému.
Sestavování lexikografických soupisů na základě dispozitivního systému strukturálních lexikálních hnízd (viz Corseriu 1967: 297; Mailhammer 2013: 3; dále viz Bussmann 2006: 673–674), který selektivně označuje a/nebo uvádí základ slov cizího původu (z etiologického hlediska), je částečně vadné: předpokládá hodnocení slov, které může být založeno na mystifikaci, a zavádění výpůjček do základního fondu zděděné slovní zásoby.
4. ZÁVĚRY
1. Mitologéma západobaltského původu Sūduvių knygelėje ‘Malá kniha Sudavců’ Pargrubi(j)us (a její varianty G[r]ubrium, Pergrubrius aj.), zmíněná v *Pargrubi/īs ‘bůh vyhánějící zimu, dávající růst listům a trávě a zajišťující dobrou úrodu’ ← *Gar-brubi/īs ‘tamtéž’ ← *Gar-bruvi/īs ‘tamtéž’ ← *Gar-burvi/īs ‘*strom – věštec, věštecký strom’ ← pr. garian ‘strom’ E 628 + pr. *buru- *‘věštění, proroctví; znamení’.
2. Západobaltské *Garburvi/īs (→ *Pargrubi/īs) ‘bůh vyhánějící zimu, dávající růst listům a trávě a zajišťující dobrou úrodu’ (< *‘strom – věštec, věštecký strom’) je jedním z mnoha Perkūnových epitet.
3. Séma *‘strom – věštec, věštecký strom’ předpokládá sakrální referent mantické funkce – dendronymický totem, uctívaný také u Helénů, Keltů a severních Germánů (možná i u Italiků).
4. Litevské maselis ‘člověk převlečený za maškarního průvodce při masopustních zvycích’ je semitismus, odvoditelný z židovského osobního jména Massel.
LITERATŪRA
Adkins Lesley, Adkins Roy A. 2004: Handbook to Life in Ancient Rome. New York: Facts On File, Inc.
Anglickienė Laima 2004: Judėjų įvaizdis lietuvių folklore: viduramžiškų prietarų atspindžiai. – Tautosakos darbai 21(28), 41–53.
Baldžius Juozas 2005: Rinktiniai raštai. Etnologijos ir tautosakos baruose. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.
28
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 21
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrub(i)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
Balsys Rimantas 2006: Lietuvių ir prūsų dievai, deivės, dvasios: nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.
Barton George A. 1918: The Religion of Israel. New York: The Macmillan Company.
Beker Avi 2008: Chosen: the history of an idea, the anatomy of an obsession. New York: Palgrave Macmillan.
Beresnevičius Gintaras 1995: Baltų religinės reformos. Vilnius: Taura.
Beresnevičius Gintaras 2004: Lietuvių religija ir mitologija. Sisteminė studija. Vilnius: Tyto alba.
Beresnevičius Gintaras 2005: Meditacija, kontempliacija, ekstremalios būklės: Lietuva ir Rytai. – Kultūrologija 12, 397–416.
Berneker Erich 1896: Die preussische Sprache. Texte, Grammatik, etymologisches Wörterbuch. Strassburg: Verlag von Karl J. Trübner.
Běťáková Marta Eva, Blažek Václav 2012: Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri.
Blažek Václav, Běťáková Marta Eva 2014: Prussian *Grubrius ‘god of spring and vegetation’ in perspective of the Italic pantheon. – Baltistica 49(2), 345–356.
Blažienė Grasil da 2005: Baltische Ortsnamen in Ostpreußen. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.
Bréal Michael 1964: Semantics: Studies in the Science of Meaning. New York: Dover Publications.
BRMŠ I–IV – Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sud. Norbertas Vėlius. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla (t. 1–2), Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas (t. 3–4), 1996–2005.
Brown Francis, Driver R. S., Briggs Charles 2000: Enhanced Brown-Driver-Briggs Hebrew and English Lexicon, with an appendix containing the Biblical Aramaic, based on the lexicon of William Gesenius as translated by Edward Robinson, by Francis Brown, with the cooperation of S. R. Driver and Charles A. Briggs. Based on the 1906 edition originally published by Clarendon Press: Oxford. Washington (electronic edition).
Brückner Alexander 1904: Starożytna Litwa. Warszawa: Druk K. Kowalewskiego.
Buck Carl Darling 1988: A Dictionary of selected Synonyms in the principal Indo-European Languages. Chicago & London: The University of Chicago Press.
Būga I–III – Kazimieras Būga. Rinktiniai raštai 1–3, sud. Zigmas Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958–1961.
Straipsniai / Articles
29
Page 22
ROLANDAS KREGŽDYS
Burkert Walter 1977: Griechische Religion der archaischen und klassischen Epoche. Stuttgart & Mainz: Verlag W. Kohlhammer.
Bussmann Hadumod 2006: Routledge Dictionary of Language and Linguistics. London and New York: Routledge.
Cameron Alan 2004: Greek Mythography in the Roman World. Oxford & New York: Oxford University Press, Inc.
Chantraine I–IV1–2 – Pierre Chantraine. Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots. Paris: Éditions Klincksieck (1 (A–Δ) – 1968, 2 (E–K) – 1970, 3 (Λ–Π) – 1974, 4(1) (P–Γ) – 1977, 4(2) (Φ–Ω et index) – 1980).
Daukantas Simonas 1993: Būdas senovės lietuvių, kalnėnų ir žemaičių. Vilnius: Ethnos.
Davidson Gustav 1971: A Dictionary of Angels: Including the Fallen Angels. New York: Free Press.
Davidson H. R. Ellis 1990: Gods and Myths of Northern Europe. London: Penguin Books.
Delamarre Xavier 2003: Dictionnaire de la langue Gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental. Paris: Editions Errance.
Dini Pietro Umberto 2000: Baltų kalbos. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.
Dini Pietro Umberto 2010: Elementi di mitologia baltica. – Polifemo 10, 101–126.
Dini Pietro Umberto 2014: Foundations of Baltic Languages. Vilnius: Vilnius University.
Dougherty Carol 2006: Prometheus. London & New York: Routledge Taylor & Francis Group.
Dunstan William E. 2011: Ancient Rome. Lanham & Plymouth, UK: Rowman & Littlefield Publishers, Inc.
Dusburgietis Petras 2005: Prūsijos žemės kronika. Vilnius: Versus aureus.
DvŽ I–II – Dieveniškių šnektos žodynas 1–2. Autoriai: Laima Grumadienė, Danguolė Mikulėnienė, Kazys Morkūnas, Aloyzas Vidugiris. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005–2010.
30
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 23
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
EJ I–XXII – Encyclopaedia Judaica 1–22. Fred Skolnik, Editor in Chief. Michael Berenbaum, Executive Editor. Detroit & London: Thomson & Gale, USA; Keter Publishing House LtD., Jerusalem, 2007.
Frisk I–III – Hjalmar Frisk. Griechisches Etymologisches Wörterbuch 1–3. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960.
Gamkrelidze, Ivanov I–II – Thomas V. Gamkrelidze, Vjačeslav V. Ivanov. Indo-European and the Indo-Europeans. A Reconstruction and Historical Analysis of a Proto-Language and a Proto-Culture 1–2. Berlin & New York: Mouton de Gruyter, 1995.
Gerullis Georg 1922: Die altpreußischen Orstnamen. Berlin und Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger.
Graf Fritz 2009: Apollo. London and New York: Routledge.
Greimas Algirdas Julius 1990: Tautos atminties beieškant. Vilnius & Chicago: Mokslas.
Grunau Simon 1876: Preussishe Chronik. Die preussischen Geschichtschreiber des XVI und XVII Jahrhunderts. Bd. 1, herausg. von M. Perl bach. Leipzig: Verlag von Duncker & Humblot.
Harrison Jane Ellen 1913: The Religion of Ancient Greece. London: Constable & Company LTD.
IEW – Julius Pokorny. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Bern und München: A. Francke AG-Verlag, 1959–1969.
Il. – Ὁμήρου ‘Ἰλιάς’
Jastrow I–II – Marcus Jastrow. A Dictionary of the Targumim, The Talmud Babli and Yerushalmi, and the Midrashic Literature. London & New York: Luzac & Co., G. P. Putnam’s Sons, 1903.
JBR I–V – Jonas Balys. Raštai 1–5, par. Rita Repšienė. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 1998–2004.
JBŽ I–III – Jokūbas Brodovskis. Lexicon Germanico=Lithvanicum et Lithvanico=Germanicum. Rankraštinis XVIII amžiaus žodynas, 1–3, par. Vincentas Drotvinas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009.
Kabelka Jonas 1982: Baltų filologijos įvadas. Vilnius: Mokslas.
Klein Ernest 1987: A comprehensive etymological Dictionary of the Hebrew Language for Readers of English. Jerusalem & Tel Aviv: Eisenbrauns.
Kolczyński Jarosław 1996: Trójnożna koza. Uwagi o symbolice trójnożności. – Etnografia Polska 40(1–2), 81–107.
Straipsniai / Articles
31
Page 24
ROLANDAS KREGŽDYS
Kregždys Rolandas 2009: Sūduvių knygelė – vakarų baltų religijos ir kultūros šaltinis. I dalis: formalioji analizė. – Lituanistica 55 (3–4 [79–80]), 174–187.
Kregždys Rolandas 2009a: Pr. Romow pagal Petro Dusburgiečio „Prūsijos žemės kroniką“ ir kitos istorinės interpretacijos iki mūsų laikų (toponimo etimologinė analizė, lokalizacija). – Senovės baltų kultūra 8. Vilnius: Kronta, 122–187.
Kregždys Rolandas 2011: Baltiškųjų teonimų perteikimo ir dievų funkcijų nustatymo problematika Jano Łasickio veikale „De diis Samagitarvm cæterorvmqve Sarmatarum, & falforum Chriſtianorum. Item de religione Armeniorum“: Salaus, Klamals, Atlaibos, Tawals. – Perspectives of Baltic Philology II. Poznań: Wydawnictwo „Rys“, 101–121.
Kregždys Rolandas 2012: Baltų mitologemų etimologijos žodynas I: Kristburgo sutartis. Vilnius: Lietuvos kultūros tyrimų institutas.
Kuiper Kathleen 2011: Ancient Rome: from Romulus and Remus to the Visigoth invasion. New York: Rosen Educational Services, LLC.
Kuzavinis Kazys 1964: Prūsų kalba. Vilnius: Vilniaus valstybinis pedagoginis institutas.
Laurinkienė Nijolė 1990: Mito atšvaitai lietuvių kalendorinėse dainose. Vilnius: Vaga.
LE I–XXXVII – Lietuvių enciklopedija 1–37. Bostonas: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1953–1985.
Lhôte Éric 2006: Les lamelles oraculaires de Dodone. Genève: Droz.
LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas (t. 1–20, 1941–2002) elektroninis variantas. Antrasis elektroninis leidimas. Red. kolegija: G. Naktinienė ir kt. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2013.
LMAGBR – Lenkijos mokslų akademijos Gdansko bibliotekos Rankraščių skyrius.
LPŽ I–II – Lietuvių pavardžių žodynas 1–2. Vilnius: Mokslas, 1985–1989.
Lucht Martina 2007: Der Grundwortschatz des Altirischen. Inaugural-Dissertation zur Erlangung der Doktorwürde der Philosophischen Fakultät der Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Bonn. Bonn: Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität.
LVŽ I–II... – Lietuvių vietovardžių žodynas 1–2. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2014...
32
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 25
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergubrius ir kt.); lie. maselis
Mailhammer Robert 2013: Introduction: Etymology beyond word histories. – Lexical and Structural Etymology. Beyond Word Histories. Ed. Robert Mailhammer, Boston & Berlin: Walter de Gruyter, Inc., 1–7.
Mailhammer Robert 2013a: Towards a framework of contact etymology. – Lexical and Structural Etymology. Beyond Word Histories. Ed. Robert Mailhammer, Boston & Berlin: Walter de Gruyter, Inc., 9–31.
Malitz Jürgen 2005: Nero. Oxford: Blackwell Publishing.
Mannhardt Wilhelm 1936: Letto-Preussische Götterlehre. Riga: Herausgegeben von der Lettisch-Literärischen Gesellschaft.
Mažiulis Vytautas 1966: Prūsų kalbos paminklai. Vilnius: Mintis.
Mažiulis Vytautas 2004: Prūsų kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
Mierzyński Antoni 1900: Romowe. Poznań: Drukarnia dziennika poznańskiego.
MP I–IV – Matas Pretorijus. Prūsijos įdomybės, arba Prūsijos regykla 1–4. Parengė Ingė Lukšaitė. Vilnius: Pradai (t. 1 – 1999), Lietuvos istorijos instituto leidykla (t. 2 – 2004, t. 3 – 2006, t. 4 – 2011).
Narbutt Teodor 1835: Dzieje starożytne narodu litewskiego. Tom 1. Mitologia litewska. Wilno: A. Marcinowski.
Od. – Ὁμήρου Ὀδύσσειή
Pape I–II – Dr. W. Pape’s Wörterbuch der griechischen Eigennamen 1–2 (I: α–κ; II: λ–ω). Braunschweig: Druck und Verlag von Fried. Bieweg & Sohn, 1911.
Pedersen Holger 1909: Vergleichende Grammatik der keltischen Sprachen. Erster Band. Einleitung und Lautlehre. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht.
PEŽ I–IV – Vytautas Mažiulis. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1–4. Vilnius: Mokslas (t. 1), Mokslo ir enciklopedijų leidykla (t. 2, 3), Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas (t. 4), 1988–1997.
Phython John R., Soesbee Ree, Bennighof Mike 2002: Celtic Age. Role-playing the Myths, Heroes and Monsters of the Celts. Virginia Beach: Avalanche Press LTD.
Przybytek Rozalia 1993: Ortsnamen baltischer Herkunft im südlichen Teil Ostpreußens. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.
Straipsniai / Articles
33
Page 26
ROLANDAS KREGŽDYS
Puhvel Jaan 2001: Lyginamoji mitologija. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.
Rinkevičius Vytautas 2015: Prūsistikos pagrindai. Vilnius: Vilniaus universitetas.
SEJL – LEŽ – Wojciech Smoczyński. Słownik etymologiczny języka litewskiego. Wilno: Printer Polyglott, 2007.
Skardžius I–VII – Pranas Skardžius. Rinktiniai raštai 1–7, par. Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996–2013.
Skrodenis Stasys 2009: Užgavėnių kaukė mūsų kultūroje. – Užgavėnių kaukės, sud. A. Vaicekauskas. Vilnius: Vilniaus etninės kultūros centras, 9–46.
Smoczyński Wojciech 2005: Lexikon der altpreussischen Verben. Innsbruck: Institut für Sprachen und Literaturen der Universität Innsbruck.
מאַסקעו גרוס ייִדישרוסיש ווערטערבוך: 2011 אלכסנדר סאַלאַרטאָוו
SRP I–V – Scriptores rerum Prussicarum: Die Geschichtsquellen der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrschaft 1–5, hrsg. von Theodor Hirsch, Max Töppen und Ernst Strehlke. Leipzig: Verlag von S. Hirzel, 1861–1874.
Stanevičius Simonas 1967: Raštai. Vilnius: Vaga.
Stela Erazmas 2004: Apie Prūsijos senybes. Vilnius: Aidai.
Stern Heidi 2000: Wörterbuch zum jiddischen Lehnwortschatz in den deutschen Dialekten. Tübingen: Max Niemeyer Verlag.
Šimėnas Valdemaras 1994: Legenda apie Videvučių ir Brutenį (legendos šaltinių klausimu). – Prūsijos kultūra. Vilnius: Academia, 18–63.
Tamulaitienė Dovilė 2014: Dėl lietuvių priesaginių hidronimų kirčiavimo variantų. – Baltistica 49(2), 279–300.
Toporov Vladimir 2000: Baltų mitologijos ir ritualo tyrimai. Vilnius: Aidai.
Trautmann Reinhold 1974: Die altpreußischen Personennamen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.
Vaan de Michiel 2008: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages. Leiden & Boston: Brill.
Vaicekauskas Arūnas 2009: Užgavėnių kaukės ir personažai. – Užgavėnių kaukės. Sud. A. Vaicekauskas. Vilnius: Vilniaus etninės kultūros centras, 65–115.
Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas.
34
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 27
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
Velikovsky Immanuel 1952: Ages in Chaos. Volume I: from the Exodus to King Akhnaton. Garden City, New York: Doubleday & Company, Inc.
Vėlius Norbertas 2012: Baltų mitologija iš sakalo skrydžio. Vilnius: Aidai.
Weinreich Uriel 1977: English-Yiddish, Yiddish-English Dictionary. New York: Schocken Books; Yivo Institute for Jewish Research.
Wolf Moshe 1998: Hebrew and Aramaic Words in the Yiddish Language. Portland: Jewish Federation of Portland.
Ананикян Мартирос А. 2010: Мифы Армении. Москва: Центрополиграф.
Зайцев Александр Иосифович 2005: Греческая религия и мифология: Курс лекций. Санкт-Петербург: Филологический факультет СПбГУ, Москва: Издательский центр «Академия».
Иванов Вячеслав 1994: Дионис и прадионисийство. Санкт-Петербург: Алетейя.
Кагаров Евгений 1913: Культ фетишей, растений, животных в Древней Греции. С.-Петербург: Сенатская Типография.
Калыгин Виктор Павлович 2006: Этимологический словарь кельтских теонимов. Москва: Наука.
Кречдис Роландас 2011: К этимологии греч. ἐοσήν. – Индоевропейское языкознание и классическая филология 15. Санкт-Петербург: Наука, 282–289.
Лосев Алексей Федорович 1957: Античная мифология в ее историческом развитии. Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство министерства просвещения РСФСР.
МНМ I–II – Мифы народов мира. Энциклопедия в двух томах, глав. ред. С. А. Токарев. Москва: Советская энциклопедия, 1991.
МС – Мифологический словарь. Москва: Советская энциклопедия, 1990.
Нильссон Мартин 1998: Греческая народная религия. Санкт-Петербург: Алетейя.
ПЯ I–V – Владимир Николаевич Топоров. Прусский язык: Словарь 1–5. Москва: Наука, 1975–1990.
СД I–V – Славянские древности. Этнолингвистический словарь 1–5, ред. Н. И. Толстой. Москва: Международные отношения, 1995–2012.
Топоров I–III – Владимир Николаевич Топоров. Исследования по этимологии и семантике 1–3. Москва: Языки славянских культур, 2004–2009.
Straipsniai / Articles
35
Page 28
ROLANDAS KREGŽDYS
Топоров Владимир Николаевич 1972: Заметки по балтийской мифологии. – Балто-славянский сборник, отв. ред. В. Н. Топоров. Москва: Наука, 289–314.
Филип Ян 1961: Кельтская цивилизация и ее наследие. Прага: Издательство Чехословацкой Академии Наук.
Штаерман Елена Михайловна 1987: Социальные основы религии Древнего Рима. Москва: Наука.
Штейнбергъ Иошуа 1878: Еврейскій и халдейскій этимологическій словарь къ книгамъ Ветхаго Завѣта 1. Еврейско-русскій. Вильна: В типографіи Л. Л. Маца.
Origin of the Baltic Mythonyms: West Balt.
Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius, etc.),
Lith. maselis
SUMMARY
The article deals with the etymology and developmental peculiarities of the West Baltic mythologeme Pargrubij (A, B) / Pargrubius (B, C), including its alternative forms Grubrium (A), Gubrium (C), Pergrubrius (D, ε), etc., and mythonym Lith. maselis ‘a man dressed in the clothes of Shrovetide mummers.’
In accordance with the results received in the analysis of the data, which partly reflect the most ancient mythological images and concepts of I–E tribes, the following conclusions are proposed:
1. West Balt. mythologeme Pargrubi(j)us (and its variants G[r]ubrium, Pergrubrius, etc.), mentioned in “The Yatvigian book” for the first time, presupposes reconstruction of the protoform with a few types of metathesis: West Balt. *Pargrubī/is ‘God who makes winter gone, causes leaves and grass to grow and also stands under fecundity’ ← *Gar-brubī/is ‘ditto’ ← *Gar-bruvī/is ‘ditto’ ← *Gar-burvī/is *‘tree – oracle, sorcery tree’ ← Pruss. gar-ian ‘tree’ E 628 + Pruss. *buru- *‘sortilege, guess; sign.’
2. West Balt. *Garburvī/is (→ *Pargrubī/is) ‘God who makes winter gone, causes leaves and grass to grow and also stands under fecundity’ (< *‘tree – oracle, sorcery tree’) is one of the multitude of epithets of the thunder god of Western Balts.
36
Acta Linguistica Lithuanica LXXIII
Page 29
Baltų mitonimų kilmė: vak. bl. Pargrubi(j)us (G[r]ubrium, Pergrubrius ir kt.); lie. maselis
3. Sememe *‘tree – oracle, sorcery tree’ presupposes reconstruction of the sacral referent with a sortilege function – dendritic totem, also worshiped by Greeks, Celts, northern Germans (and probably Italic peoples).
4. Lith. maselis ‘a man dressed in the clothes of Shrovetide mummers’ should be attributed to Hebraisms borrowed in Lithuanian, related to proper name Y Massel ← WY massel / maššel ‘luck, success; constellation’, which originated from MH mazl ‘planet; constellation; success; fortune.’
