“Cimbri” et “Teutoni”

Harald Bichlmeier; Václav Blažek

doi:10.35321/all83-02

Machine-translated document

This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.

Preparing document pages…

HARALD BICHLMEIER

Saská akademie věd v Lipsku

Martin Lutherova univerzita Halle-Wittenberg

Oblasti výzkumu: onomastika (toponymie), historická fonologie germánských jazyků, indoevropská lingvistika, aljamijádové texty.

VÁCLAV BLAŽEK

Katedra lingvistiky a baltistiky, Masarykova univerzita, Brno

Oblasti výzkumu: onomastika a historická geografie, indoevropská etymologie, komparativní studium afroasijských, uralských a altajských jazyků; komparativní mytologie.

DOI: doi.org/10.35321/all83-02

CIMBRI ET TEUTONI

Kimbrai ir teutonai

ANOTACE

Známá jména Cimbri a Teutoni / Teutones tradičně označují dva odlišné germánské kmeny. Zde je navržena nová myšlenka, totiž že původně tvořila syntagma sestávající z obou slov, PGmc. *beudanōz kumbrīōn „kmenoví náčelníci“, které se později ve starověkých pramenech rozdělilo na dvě kmenová jména: Teutoni Cimbrǫque nebo Τευτόνοι καὶ Κίμβροι. Zatímco PGmc. *kumbr̥- je nutné rekonstruovat, v latinských a řeckých pramenech se jméno podává různými způsoby; nacházíme v nich variaci u / y – i v kořenové samohlásce. To může být způsobeno tím, že v latinských zděděných slovech na jedné straně existuje určité kolísání mezi u a i a ve vypůjčených slovech a jménech v obou jazycích na straně druhé kolísání mezi všemi těmito samohláskami.

Původní podoba jména Cimbri, PGmc. *kumbrīa, může pokračovat v podobě nejasného složeného slova z kořenů PIE *gem- „tlačit, stlačovat, uchopit“ a *bʰer- „nést“. PGmc. *beudanōz je pravidelným plurálem k *beudanaz „kmenový náčelník“, později „král“. Jeho původ z PGmc. *beudō „kmen“ je obecně přijímán. Z různých etymologických pokusů o analýzu „západoindoevropského“ *teutā dáváme přednost de Vriesově představě, že toto slovo pochází z

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

keltsko-germánské izoglosy k *teuto- „dobrý, přátelský“. Hittitské kognáty předpokládají existenci kořene *teu- „být laskavý, přátelský“.

KLÍČOVÁ SLOVA: germánská etnonyma, diskuse o existujících etymologiích, nová etymologická řešení, zastřené složeniny, sémantická typologie.

ANOTACE

Tradičně se má za to, že známá jména kimbrai a teutonai označují dva různé germánské kmeny. Článek přináší myšlenku, že tato jména původně tvořila syntagma z obou slov – PGmc. *peudanōz kumbriōn „kmenoví náčelníci“, z něhož se již ve starověkých pramenech vyvinula jména dvou kmenů: Teutoni Cimbrique nebo Τευτόνοι καὶ Κίμβροι. Ačkoli PGmc. *kumbr musí být rekonstruováno, toto jméno je v latinských a řeckých pramenech zachyceno různě. Nacházejí se v nich varianty kořenové samohlásky u/y – i. Mohlo k tomu dojít proto, že ve zděděných latinských slovech na jedné straně existuje určité u a i střídání a ve vypůjčených slovech a jménech obou jazyků na straně druhé střídání těchto samohlásek.

Původní podoba jména Cimbri PGmc. *kumbria mohla zachovat zastřenou kombinaci kořenů PIE *gem- „tlačit, stlačovat, uchopit / zmocnit se“ a *bʰer- „nést“. PGmc. *peudanōz je pravidelné množné číslo od *peudanaz „kmenový náčelník“, později „král“. Původ tohoto slova z PGmc. *beudō „kmen“ je nesporný. Z různých pokusů o etymologickou analýzu „západoindoevropského“ *teutā je autorům článku nejbližší de Vriesovo odvození tohoto slova z keltsko-germánské izoglosy *teuto- „dobrý, přátelský“. Kognáty v hittitštině naznačují, že existoval kořen *teu- „být laskavý, přátelský“.

KLÍČOVÁ SLOVA: germánská etnonyma, diskuse o existujících etymologiích, nová etymologická řešení, útvary nejasné struktury, sémantická typologie.

1. CIMBRI

Etnonymum Cimbri je doloženo v několika variantách (srov. Schönfeld 1911: 63n.):

Κίμβροι (Posidonius {135–51 př. n. l.} apud Strabo, Geographica 2.3.6, 7.2.2; dále Strabo {63 př. n. l. – 23 n. l.} 4.3.3, 4.4.3, 5.1.8, 7.1.3, 7.2.1, 7.2.3, 7.2.4; Diodorus Sicilský {90–30 př. n. l.}, Bibliotheca Historica 5.32.4) Κίμβριοι^{(Polyaenus {2} 2. stol. n. l.}, Strategematum 8.10.1, 8.10.2, 8.10.3) Κύμβροι (Ptolemaios {asi 140 n. l.}, Geographia 2.11.16 v rukopisu X) Cimbri (Cicero {106–43 př. n. l.}, Tusculanae Disputationes 2.65; De Officiis 1.38; Caesar {100–44 př. n. l.}, De bello Gallico 1.33.3, 1.40.5, 2.4.2, 7.77.12,

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

7.77.14; Valerius Antias {1^st stol. př. n. l.} apud Orosius, Historiae adversum paganos 5.16)

Cymbri (Valerius Maximus {psal mezi lety 14–37 n. l.}, Facta et Dicta Memorabilia 2.11: Cymbrorum v rukopisu L; 3.6. Cymbricumque v rukopisu A; Frontinus {30–103 n. l.}, Strategematon 1.5.3: Cymbris, Cymbri v rukopisu H; 2.5.8: Cymbrico, Cymbris v rukopisu HP; Aulus Gellius {125–180 n. l.}, Noctium Atticarum 16.10.14: Cymbrico v rukopisu X)

Cumbri (Aulus Gellius {125–180 n. l.}, Noctium Atticarum 16.10.14: Cumbrico v rukopisu Z)

Conbri (Eutropius {dokončil roku 364 n. l.}, Breviarium ab urbe condita 5.1.4: Conbris v rukopisu G^¹).

2. ETYMOLOGICKÉ POKUSY

První pokus o vysvětlení etnonyma se objevil již ve starověku.

2.1. Festus {2^nd stol. n. l.} se v díle De significatione verborum, s. 43, domníval, že v galštině označovalo „lupiče“: Cimbri lingua Gallica latrones dicuntur „Cimbrové se v galském jazyce nazývají ‚lupiči‘.“

Sextus Pompeius Festus, De verborum significatu quae supersunt cum Pauli epitome, vydal Aemilius Thewrewk de Ponor. Budapešť: Academia Litterarum Hungaricae 1889.

2.2. Plútarchos {46–119/127 n. l.} v díle Caius Marius 11.3 uvedl totéž s jediným rozdílem, že navrhl germánský^¹ původ tohoto etnonyma:

¹ Již v polovině 1^st. stol. n. l. Plinius [NH 4.28/40/99] předložil první klasifikaci germánských kmenů, do níž výslovně zahrnul i Cimbri & Teutoni mezi Inguaeones: germanorum genera quinque: vandili, quorum pars burgodiones, varinnae, charini, gutones. alterum genus inguaeones, quorum pars cimbri, teutoni ac chaucorum gentes. proximi autem rhe no istaeones, quorum... mediterranei hermiones, quorum suebi, hermunduri, chatti, cherusci. quinta pars peucini, basternae, supra dictis cotermini dacis. amnes clari in oceanum defluunt guthalus, visculus sive vistla, albis, visurgis, amisis, rhenus, mosa. introrsus vero nullo inferius nobilitate hercynium iugum praetenditur. Plinius: Naturalis Historia, vyd. Karl Friedrich Theodor Mayhoff. Lipsiae: Teubner 1906 „Existuje pět germánských plemen: Vándilové, z nichž část tvoří Burgundiones, Varinové, Carinové a Gutonové; druhým plemenem jsou Inguaeones, z nichž část tvoří Cimbrové, Teutoni a kmeny Chaukovů. Istaevonové, kteří sousedí s Rýnem a k nimž patří Cimbrové, jsou třetím plemenem; Hermionové, tvořící čtvrté, obývají vnitrozemí a zahrnují Sueby, Hermundury, Chatty a Cherusky; pátým plemenem jsou Peucinové, kteří jsou také Bastarnové a sousedí s dříve uvedenými Dáky. Významnější řeky, které se vlévají do oceánu, jsou Guttalus, Vistillus neboli Visla, Albis, Visurgis, Amisis, Rýn a Mosa. Ve vnitrozemí se rozprostírá Hercynský hřbet, který svou vznešeností nezaostává za ničím.“

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

a především se usuzovalo, že jsou to germánské kmeny žijící u Severního oceánu, podle velikosti jejich těl a modrošedého zbarvení očí, a také proto, že Germáni nazývají lupiče Kimbry.

„Nejrozšířenější domněnka byla, že patřili k některému z germánských národů, které se rozprostíraly až k severnímu oceánu; tato domněnka se opírala o jejich vysokou postavu, světle modré oči a o skutečnost, že Germáni nazývají lupiče Cimbry.“

Plútarchos, Caius Marius. – Plútarchovy Životopisy, s anglickým překladem Bernadotta Perrina, Cambridge (MA): Harvard University Press – Londýn: Heinemann, 1920.

Stručně se to opakuje v byzantském lexikonu Suda, s. 600 {10^th. stol. n. l.}: Κίμβρος ὁ ληστής.

Suidae Lexicon, podle vydání Immanuela Bekkera. Berlín: Reimer 1854

Starší autoři zmiňovali pouze ctižádost Cimbri plenit² (Diodorus Siculus 5.32.4.) nebo to, že šlo o pirátský³ lid (Posidonius apud Strabo 7.2.2.). V této perspektivě je však nutné ověřit možnosti keltské i germánské etymologie (pokus spojit toto

Amisius, Rýn a Mosa. Ve vnitrozemí se rozprostírá dlouhé pásmo Hercynského pohoří, které svou velikostí nezaostává za žádným jiným.“

Plinius Starší: The Natural History, přeložili J. Bostock, H. T. Riley, Londýn: Taylor & Francis, 1855.

² Diodorus Siculus {90–30 př. n. l.} 5.32.4.

Když se rozšířily zprávy o jejich síle a divokosti, někteří tvrdí, že jsou to ti, kdo kdysi prošli celou Asií a nazývali se Kimmeriové, přičemž během krátké doby zkomolili toto jméno v označení zvaném Kimbrové. Odedávna totiž považovali za čest přepadat cizí země a všemi pohrdat.

Diodorus Sicilský, Bibliotheca Historica, sv. 1–2, vydali I. Bekker, L. Dindorf, F. Vogel, Lipsko: Teubner, 1888–1890.

5.32.4. „A protože se statečnost těchto národů a jejich divoké způsoby proslavily v zahraničí, někteří lidé říkají, že právě oni v dávných dobách obsadili celou Asii a byli nazýváni Kimmerijci; čas toto slovo poněkud pozměnil ve jméno Cimbrů, jak se jim říká dnes. Odedávna totiž toužili loupit, za tímto účelem vpadali do cizích zemí a pohrdali všemi lidmi.“

Diodorus Sicilský, Library of History, svazek 3: knihy 4.59–8, přeložil C. H. Oldfather, Cambridge (MA): Harvard University Press, 1939 (Loeb Classical Library 340).

³ Posidonius {135–51 př. n. l.} apud Strabo {64/63 př. n. l. – 19/24 n. l.} 7.2.2.

Posidónios právem vytýká spisovatelům tyto věci a nesprávně usuzuje, protože Kimbrové, jsouce loupeživí a kočovní, podnikli válečné tažení až do oblastí kolem Maiotidy.

„Poseidonius má pravdu, když historiky za tato tvrzení kritizuje, a jeho domněnka, že Cimbrové, jako pirátský a kočovný lid, podnikli výpravu až do oblasti Maiotského jezera, není špatná.“

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

geograficky vzdálená etnonyma Cimbri a Cimmerii zde nebudou řešena – jde o typickou Volksetymologie založenou na náhodné podobnosti).

2.3. Müllenhoff (1887: 117) spekuloval o keltském původu z hlediska výkladu „loupeže“. Opíral se o takové staroirské glosy jako cim(b) „daň, tribut, stříbro“ (DIL C-186), dále cimbid „vinctus“, tj. „zajatec“, ale také „anathema“, tj. „oběť“, gen. sg. cimbetho „zajatce“, nom. pl. cimbidi „zajatci“ (DIL C-187). Příbuzné může být gallo-lat. [Endlicherův glosář] cambiāre „rem pro re dare“ (poprvé doloženo u Apuleia), tj. „měnit“, bretonské kemm „změna“ (< PCelt. *kambio- < PIE *kṃBo), pokud byl tribut placen směnitelným stříbrem a zajatci byli rovněž vyměňováni (srov. LEIA C-99n.; de Bernardo Stempel 1987: 96n.; Schrijver 1995: 282n., 289). Toto řešení předpokládá, že Cimbri byli nazýváni „lupiči“, protože zajímali zajatce, pravděpodobně za výkupné. I když je přijmeme, zůstává fonologický problém: předchozí příklady potvrzují, že očekávaným protějškem OIr. cimbᵒ je gal. *kambᵒ, pokud jsou oba odvozeny z *kṃBᵒ (viz Matthias 1904; Much 1905: 2999).

2.4. Zeuss (1837: 142) zdůrazňoval bojovný charakter Cimbrů a jejich jméno vysvětloval pomocí onor. keppa „projevovat sílu; bojovat“, kappi „zápasník“, OHG kampf „horlivost, spor, zápas“, kempᵒ „pugil“. Již Müllenhoff (1887: 118) tuto etymologii odmítl, neboť tyto formy byly přejaty z lat. campus „bitevní pole“ (srov. AnEW: 300n., 306; EWAhd 5: 368–370, 469n.).

2.5. Přirozeně je také oprávněné vzít v úvahu možnost, že se etnonymum kmene, který byl nechvalně proslulý loupením, změnilo v apelativum, jako například v případě Vandalů. Tento výchozí bod otevírá prostor pro jiná řešení, která nesouvisejí s agresivitou.

2.6. Müllenhoff (1887: 116n.) diskutoval několik etymologických pokusů. Kromě relativně racionální keltské etymologie analyzované výše v §2.3 odmítl také povrchní srovnání s etnonymem Cymry „Velšané“, bretonským Kenuro, které navrhl Graff (AhdS IV: 405), protože odráželo britonskou složeninu pl. *kom-brogī „z téhož území“, na rozdíl od galského etnonyma Allo-broges [např. Cicero, De divin. 1.21; Brutus ad Cic. Epist. 11.13.14] „z jiného území“ = „cizinci“ (ACS 1: 96–105, 1072; DLG²: 34, 77; DLG³: 39, 91

^⁴ Lat. cambiāre se obecně považuje za výpůjčku z keltštiny, zatímco výše uvedená středověká keltská slova jsou někdy považována za zpětné výpůjčky z latiny (srov. Walde, Hofmann 1938–1956 1: 145n.; DÉLL: 89).

^⁵ Srov. k tomuto etnonymu in extenso Zimmer 2007 (se starší literaturou).

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

nebo podle Zimmera (2007: 674) „„ti, kteří žijí na půdě jiných (tj. na dobytém území)““.

2.7. Sám Müllenhoff (1887: 118) rovněž odmítl možnost založenou na OHG gambar „mocný, silný“, langobardské pramáti Gambara, kde by očekávané neznělé *kmělo být výsledkem přísného „Zweite Lautverschiebung“.

2.8. Z hlediska historické fonetiky je snad slibnější, avšak sémanticky slabší další pokus, který navrhl Müllenhoff (1887: 118) na základě starohornoněmeckého OHG einkimpi „funestus“, pikimpôt, pikimbitha „funus“, jež by měla souviset s kumbalþoro „nositel válečné zástavy“ (EWAhd 5: 861f.), staroanglickým OE cumbol, var. cumbor [Beowulf 1022] „válečná zástava, prapor“ (Holthausen 1963[1934]: 63), staroseverským ONor. kumbl „náhrobek, přilba (odznak)“ (AnEW: 333f.). Společným sémantickým jmenovatelem těchto významů by měla být „výzdoba“, vztahující se jak k přilbě, tak k pohřbu či hrobu. Cimbri tedy byli charakterizováni zdobenými přilbami (!). Ještě méně slučitelné s výrazy pro „hrob“, „prapor“ nebo „přilbu“ je ze sémantického hlediska starohornoněmecké OHG kumbarra „kmen, lid, rodové společenství“, cumpurie „tribus“ [Vocabularius St. Galli], které navrhl Grimm (1840: 92) a přijal Müllenhoff (1887: 118), a dokonce i EWAhd 5: 862f.

2.9. Müllenhoff (1887: 118) také spekuloval o spojení etnonyma Cimbri s OE cimbing „křivka obzoru, šev, spojení“ (Holthausen 1963[1934]: 49). Příbuzné jsou severofrísk. kimming „horizont“, dále OE cimb-stān „podstavec, lůžko“, E chימbe, chirne „okraj či obvod sudu nebo bubnu“, MDU. kirnme „okraj, obvod“, D kim „horizont“, dial. „okraj sudu, obvod“, MLG kimme „okraj, horizont“, G Kimm „horizontální linie“; švéd. kimb „dužina sudu“ (Kluge 1999: 442; Holthausen 1963[1934]: 49). Tyto formy pocházejí z PGmc. *kembōn- > *kimbōn f. „hřeben, hřbet“, což je ablautovaná ženská n-kmenová podoba náležející k PGmc. *kambą- „hřeben“ (EDPG: 287, 279; EWAhd 5: 360–362). Tuto myšlenku dále rozvinuli např. Matthias (1904: 40n.; srov. Much 1905: 2999: „Kimber – lidé z okraje, z pobřeží moře“) nebo Schönfeld (1911: 64: „Nejjednodušší a v každém případě možný výklad je ‚lidé z okraje (kim), z pobřeží moře, z Waterkantu‘“). Tato sémantická motivace může vycházet z příběhů zprostředkovaných např. Strabónem (s pochybnostmi) nebo Florem o ničivých přílivových vlnách, které zničily mořské pobřeží vlasti Cimbrů:

Strabo (63 př. n. l. – 23 n. l.), Geographica 7.2

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

O Kimbrech se tedy některé věci říkají správně, jiné však mají nemalou míru pravděpodobnosti. Nikdo by totiž nepřijal takové vysvětlení, proč se stali kočovníky a lupiči, totiž že byli vyhnáni ze svých sídel velkou záplavou, protože obývali horší půdu; vždyť i nyní mají zemi, kterou měli předtím,

Strabo: Geographica, vyd. A. Meineke, Lipsko: Teubner, 1877.

„Pokud jde o Cimbry, některé věci, které se o nich vyprávějí, jsou nesprávné a jiné krajně nepravděpodobné. Například nelze přijmout takové vysvětlení toho, proč se stali kočovným a pirátským lidem – totiž že když žili na poloostrově, byli ze svých sídel vyhnáni velkou přílivovou vlnou; ve skutečnosti totiž stále drží zemi, kterou drželi v dřívějších dobách.“

Strabo: Geography, vyd. H. L. Jones. Cambridge (Mass.): Harvard University Press – Londýn: Heinemann, 1924.

Florus (74–130 n. l.), Epitome III 3

Cimbrové, Teutoni a Tigurini, uprchlíci z nejzazších končin Galie, když jejich zemi zaplavil Oceán, hledali po celém světě nová sídla

„Cimbrové, Teutoni a Tigurini, uprchlíci z nejzazších částí Galie, protože jejich území zaplavil oceán, začali hledat nová sídla po celém světě.“

Lucius Annaeus Florus: Epitomae Historiae Romanae, vydal E. S. Forster v Loeb Classical Library, Londýn, 1929

Problémem této etymologie je však otázka tvorby slov. Přijmeme-li nějaké před-pra-germánské *gembā- → PGmc. *kimb-ōn, museli bychom připustit vnitrogermánské ro-odvozování od plného stupně kořene. V germánštině by šlo o velmi výjimečný útvar. Očekávaným pravidelným útvarem by byl útvar nulového stupně, který by však rovněž musel být předpra-germánský: PIE *ǵṃbh-rō- → PGmc. *kumbra. Význam tohoto útvaru však zůstává nejasný; původně by znamenal něco jako „kousající“, neboť PIE *ǵembh znamenalo „chňapat, (roz)kousat“ (LIV²: 162n.). Protože nemůžeme určit, kdy lexém PIE *ǵómbh-o- „skus“ (EWAhd 5: 362) prošel lexikalizací v PGmc. *kambā- „hřeben“, nemůžeme určit ani to, zda PGmc. *kumbra mohlo mít nějakou sémantickou souvislost s PGmc. *kamba- „hřeben“.

2.10. Snad pouze anekdotický význam má poslední pokus citovaný Müllenhoffem (1887: 118), totiž výklad na základě islandského kimbí „posměváček“, ve staré islandštině „pták napodobující lidskou řeč“ (!).

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

2.11. Matthias věnoval své disertační práci (1904) problému etnonyma Cimbri, jímž se podrobně zabýval a komentoval jej Much (1905). Matthias upřednostňoval dvě řešení, z nichž každé vylučovalo druhé. První formuloval již Müllenhoff roku 1887 (viz §2.9), druhé je nové. Spojoval Cimbri s takovými dánskými místními jmény jako Himmerland nebo Himbersyssæl. Znamenalo by to, že počáteční c v etnonymu představuje nedokonalý záznam pragermánského *χ- (tj. h ve starogermánských literárních jazycích), nebo že v době přejímání etnonyma do latiny a řečtiny ještě nepůsobilo první Lautverschiebung. Matthiasovu myšlenku přijal Much (1920: 95), který navrhl germánský výchozí tvar etnonyma *Himbrōs. Toto řešení se udrželo až do současnosti; například Nedoma (2017: 875) uvádí:

„První Gmc. gentes, které přišly do kontaktu s Římem, byli Cimbri a Teutones, kteří na konci 2. stol. př. n. l. ohrožovali Římskou říši; jde o náhrady za Gmc. *Himbrōz a *Peudanōz, srov. Himbersyssæl a Thythæsyssæl, dvě oblasti v severním Jutsku známé z roku 1231 n. l.).“

Matthias (1904) rovněž nabídl svou etymologii založenou na srovnání s onor. híma „být pohroužen v myšlenkách, loudat se“; dále srov. švéd. nář. híma „být churavý“, nor. hīm „vrstva tenkých mraků, tenká vrstva jinovatky nebo sněhu“, faer. hím „slabé světlo“, ačkoli sémantická motivace a tvorba slova zůstaly nevysvětleny. Snad pravděpodobný derivát, onor. himbrin „potápka lední (Colymbus glacialis)“, nor. imbre, (h) ymmer, mohl dát jméno dánskému Himmerland a švédským Himbra, Himmerfjärden (srov. de Vries v AnEW: 227, který rovněž nevylučoval vztah ke jménu Cimbri).

2.12. Rozwadowski (1928: 361; srov. také REW 3: 61n.) a Gołąb (1982: 166n.) spatřovali souvislost etnonyma Cimbri se slovanským apelativem *sębrъ > starosrbské sebrъ „účastník, společník, partner“, srbské sèbar, gen. sèbra „rolník“, slovinské srebar, gen. srebra „sedlák“, staroruské sebrъ „soused, člen téže obce“, ruské nář. sjabër, gen. sjabrã „soused, společník, partner“, ukrajinské sjáber, sjabró „účastník, společník, partner“, běloruské sjabr „příbuzný, společník, bratr“, s ranými výpůjčkami v balkánských jazycích, které stále zachovávají nazalitu: maďarské cimbora „společník, přítel“, rumunské símbră „společnost, společenství“, albánské toskické sěmbër „partner, spolumajitel dobytka“, novořecké σέμπρος, σεμπρός „partner“. Pokud Cimbri odráží PGmc. *ximbra, je to skutečně slučitelné s PSl. *sębrъ a obě formy lze odvodit od téže předlohy před-PGmc./před-PSl. *kimro-. Příbuzné může být PGmc. *xaima m. „ves, domov“ (EDPG: 201; EWAhd 4: 905–907) a PSl. *sěmbja „rodina“, vedle litevského šeimà „rodina, příbuzenstvo, domácí služebnictvo“, s rozšířením na r- šeimerỹs „společník“, lotyšské saìme

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

„domácí služebnictvo, rodina {v širším smyslu}“ (ESJS 13, 804n.) a dále staroirské cóim, starobretonské cum „drahý“ (EDPC: 220), vše z PIE *kei- „ležet“ nebo *tei- „přebývat“ (LIV²: 320, respektive 643n.).

Problémem této etymologie však je, že před-PGmc./před-PSl. *kimroby muselo být segmentováno jako *ki-m-ro-, protože *ki-m by bylo nutné považovat za nulový stupeň novokořene *keim, jehož m je původně sufix. Pokud jsme ochotni to přijmout, bylo by možné rekonstruovat původní význam „náležející k domovu / rodině“.

3. NOVÉ ŘEŠENÍ

Klíč k novému řešení lze hledat v OHG kumbar(r)a⁶ f. „kmen, národ, rodové společenství“, gl. cumpurie „tribus“ [Vocabularius St. Galli], které pochází z PGmc. *kumbariōn- (srov. EWAhd 5: 862n.), s možnou variantou PGmc. *kumburin-.

3.1. Toto řešení, poprvé zmíněné Graffem roku 1838 (AhdS IV: 405n.: „Lze cumbirra ‚tribus‘ s tím {scil. s Cimbri} dávat do souvislosti?“) a přijaté např. Laistnerem (1892: 31), je myslitelné, pokud původní podoba etnonyma byla PGmc. *kumbra nebo *kumbriia-. Již Graff (AhdS IV: 405n.) zmínil mužské osobní jméno Cumbro spolu s apelativem kumbar(r)a a etnonymem Cimbri. Varianty etnonyma se zadní vokalizací u/y/o první slabiky jsou skutečně doloženy – viz §1.

⁶ Laistner (1892: 31) se pokusil přidat MHG kumber „hromada, množství, obtíž“, ve WGS 37 projektované do PGerm. *kumbra-. Obvykle se však vysvětluje jako adaptace gallo-lat. *combros „shromážděné“ (Kluge 1999: 493). Neumann et al. (2000: 494) se pokusili vysvětlit dokonce OHG kumbar(r)a z gallo-lat., srov. středolat. confero „shromažďovat“. Na druhé straně je Tacitus [Germania 37] nazýval civitas „společenství“. Je lákavé spatřovat v tom náznak interpretace etnonyma: Eundem Germaniae sinum proximi Oceano Cimbri tenent, parva nunc civitas, sed gloria ingens. veterisque famae lata vestigia manent, utraque ripa castra ac spatia, quorum ambitu nunc quoque metiaris molem manusque gentis et tam magni exitus fidem. Cornelius Tacitus: de Origine et Situ Germanorum Liber. In: Opera Minora, ed. by H. Furneaux. Oxford: Clarendon Press, 1900. „V témže odlehlém koutě Germánie, při oceánu, sídlí Kimbrové, nyní nepatrný kmen {přesněji ‚společenství‘}, avšak s velikou slávou. Po jejich dávné slávě dosud zůstávají široce rozptýlené stopy; na obou březích Rýna jsou tábory obrovského rozsahu a jejich obvodem můžete ještě nyní změřit válečnou sílu kmene a nalézt důkaz oné mohutné migrace.“ Cornelius Tacitus: Germany and its Tribes. In: Complete Works of Tacitus, translated by A. J. Church, W. J. Brodribb, New York: Random House, 1942.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Dále zmiňme kolísání u ~ i v latině, kde jsou u-formy primární,^⁷ nebo řecké kolísání υ ~ ι, které bylo považováno za doklad substrátového či cizího původu slov (Furnée 1972: 364–367; EDG xxxi; Beekes 2014: 25)^⁸. Podobné kolísání se objevuje v přepisech starověkých etnonym do řečtiny nebo latiny (Schönfeld 1911: 157, 215–217):

Λοῦγοι [Ptol. 2.11.10], Λύγιοι [Cassius Dio 67.5.2], Lygii, s variantami Ligii [Tacitus, Germania 12].

Sugambri [Caesar, BG 4.16.9, 4.18.3, 4.19.13, 6.35.9], Σούγαμβροι [Strabo 4.3.4, 7.1.3, 7.2.4], Sygambri [Horatius, Carmina 4.2.36, 4.14.51], Σύγαμβροι [Ptol. 2.11.6], Sigambri [Suetonius 21.1], Sicambri [Florus 2.30].

3.2. Sémantická motivace je zcela průhledná, jednoduše „lidé“, „kmen“ nebo „sjednocení klanů“ vel sim. Paralelní sémantický vývoj lze nalézt v německém vlastním označení deutsch, OHG diutisc „(jazyk) lidu“, niz. duits, MDu. du(i)tsc, OSax. thiudisk, z PGmc. *þeudiska-, původně „patřící k vlastnímu kmeni či lidu“, což je derivát PGerm. *þeudi m. > OHG diot m., OLF thiat, nom.pl. thiadi, *þeuda n. > OHG diot n. „lid, lidé, kmen, pohané“, vedle nejběžnějšího PGerm. *þeudō f. > Goth. þiuda^⁹

^{⁷ Srov. lat.}lubet ~ libet „je příjemné“, clupeus ~ clipeus „kulatý štít“, liber „kůra stromu, kniha“ vs. OPruss. lubbo „lýko, prkno, police“, rus. lub „lýko“ (EDLIL: 337f., 121); podobně Marruc. cibat vs. SPic. qupat „leží (pohřbený)“ (Untermann 2000: 418). Tentýž jev pravděpodobně působil v sabellských slovech přepisovaných římskými autory, např. sabinské ciprum „bonum“ (Varro 1.1.5,159) vs. SPic. akupní (Untermann 2000: 405). Připomeňme, že Gaius Marius, který porazil Cimbri, se narodil poblíž města Arpinum, které až do roku 305 BCE náleželo k území Volsci [Iuv. 8.35; Diod. 20.90. Liv. 9.44, 16].

⁸ Srov. řec. βίβλος „vnitřní kůra papyru“ [Plato, Polit. 288E], „kniha“ [Aesch., Supp. 947] vs. βύβλος „egyptský papyrus“ [Hdt. 2.92; Aesch. Supp. 761], „papír, kniha“ [2.100]; βιβλίον „proužek βίβλος, papír, dopis“ [Hdt. 1.125, 3.128; Ar. Av. 974] vs. βιβλίον „byblový papír“ [Hesychius]; βίβλινος [papyr.], βίβλινος οἶνος „byblské víno“ (o oblasti Thrákie) [Hes. Op. 587] vs. βύβλινος „vyrobený z βύβλοιο“ [Od. 21.391; Hdt. 7.25, 36], Βύβλινος [Eur. Ion. 1195]. Tyto termíny byly motivovány názvem města Βύβλος, adaptovaným z původní semitské podoby *Gublu, rekonstruovatelné na základě akk. URUḡub/gu-ub-la/li, Syll. Ugar. URUḡu-ub-li & KURḡu₅-ub-li, Alph. Ugar. gbl, fén. gbl, heb. Ġᵊbal (DUL: 290; HAL: 173f.; GEW 1: 235; Masson 1967: 101–107; Rosól 2013: 167).

^{⁹ CSlav.}*tjudjb „cizí“ může odrážet gótský zdroj rekonstruovatelný jako *þiudja- (viz Pronk-Tiethoff 2013: 202–204 a ESJS 16, 946f. s diskusí). Ačkoli není zachováno v korpusu biblické gótštiny, lze je identifikovat ve jménu vizigótského krále Thiodis / Theudis / Teudis [Jordanes, Getica 58/302], Θευδης [Procopius, BV 1.13.13]. V biblické gótštině je rekonstruovatelné jako *þiudeis (Schönfeld 1911: 234f.). Jordanes [23/116] nás informuje o jednom cizím národu Thiudos na severu, podléhajícím moci gótského krále Ermanaricha. Zeuss (1837: 688) v tomto etnonymu identifikoval Nestorovo [2.24; 2.105] Čjudь, snad Estonce a jejich zemi.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

„lid, národ“, Gutþiuda „lid Gótů“; ONor., isl. þjóð¹⁰ „lid“, faer. tjóð, nor. tjod, dial. tjo, gotland. tjaud; OE ðéod, OFris. thiāde, thiēde, OSax. thiod(a), OHG diota „národ, lid“ (EDPG: 540; EWAhd 2: 684–688; AnEW: 613; NDEW 2: 1307), s blízkými příbuznými v baltštině: OLith. (Daukša) tautà „lid“, vedle tautìnti „dát národní charakter“, taũsti „odcizit se svému národu“, aptautėlis „trpaslík“; lot. tàuta, dial. (Raipole) taûta „druh, rod; příbuzenstvo, lid, národ“, tautas f.pl. „cizinci; řadoví vojáci; žoldnéři ze vzdálených zemí“, srov. rodová jména Tautàs, Tautìnas; OPruss. tauto, akuz. tautan „země, krajina“ atd. (ALEW: 1082; Smoczyński 2018: 1458; LEW 2: 1069; LDW 4: 140f.).

Italické: Ven. nom.sg. teuta, osk. nom.sg. τωφτο, touto, akuz.sg. tautam, Marruc. dat.sg. toutai, umb. akuz.sg. tuta, totam, tota, gen.sg. tutas, totar „civitas“,

Další označení srov. lat. lubet ~ libet „je příjemné“, clupeus ~ clipeus „kulatý štít“, liber „kůra stromu, kniha“ vs. OPruss. lubbo „lýko, prkno, police“, rus. lub „lýko“ (EDLIL: 337ff., 121); podobně Marruc. cibat vs. SPic. qupat „leží (pohřbený)“ (Untermann 2000: 418). Tentýž jev pravděpodobně působil v sabellských slovech přepisovaných římskými autory, např. sabinské ciprum „bonum“ (Varro 1.1.5,159) vs. SPic. adv. kuprí (Untermann 2000: 405). Připomeňme, že Gaius Marius, který porazil Cimbri, se narodil poblíž města Arpinum, které až do roku 305 BCE náleželo k území Volsci [Iuv. 8.35; Diod. 20.90. Liv. 9.44, 16]. Srov. řec. βίβλος „vnitřní kůra papyru“ [Plato, Polit. 288E], „kniha“ [Aesch., Supp. 947] vs. βύβλος „egyptský papyrus“ [Hdt. 2.92; Aesch. Supp. 761], „papír, kniha“ [2.100]; βιβλίον „proužek βίβλος, papír, dopis“ [Hdt. 1.125, 3.128; Ar. Av. 974] vs. βυβλίον „byblový papír“ [Hesychius]; βιβλῖνος [papyr.], βίβλινος οἶνος „byblské víno“ (o oblasti Thrákie) [Hes. Op. 587] vs. βύβλινος „vyrobený z βύβλο“ [Od. 21.391; Hdt. 7.25, 36], Βύβλινος [Eur. Ion. 1195]. Tyto termíny byly motivovány názvem města Βύβλος, adaptovaným z původní semitské podoby *Gublu, rekonstruovatelné na základě akk. URUgu/ub/gu–ub-la/li, Syll. Ugar. URUgu–ub–li & KURgu–ub–li. Alph. Ugar. gbl, fén. gbl, heb. Ġabāl (DUL: 290; HAL: 173f.; GEW 1: 235; Masson 1967: 101–107; Rosól 2013: 167).

CSlav. *tjudь „cizí“ může odrážet gótský zdroj rekonstruovatelný jako *þiudja– (viz Pronk–T̨iethoff 2013: 202–204 a ESJS 16: 946f. s diskusí). Ačkoli není zachováno v korpusu biblické gótštiny, lze je identifikovat ve jménu vizigótského krále Thiodis / Theudis / Teudis [Jordanes, Getica 58/302], Θευδης [Procopius, BV 1.13.13]. V biblické gótštině je rekonstruovatelné jako *þiudeis (Schönfeld 1911: 234f.). Jordanes [23/116] nás informuje o jednom cizím národu Thiudos na severu, podléhajícím moci gótského krále Ermanaricha. Zeuss (1837, 688) v tomto etnonymu identifikoval Nestorovo [2.24; 2.105] Čjudь, snad Estonce a jejich ‚cizí lid‘, které mohlo být gótského nebo východogermánského původu; objevuje se ve staré maďarštině (1121) Tout „Slovan“, od 17. stol. Tót „Slovák“ (EWU II: 1535f.).

¹⁰ Archaičtější podoba se objevuje v runovém dokladu složeniny ONor. Sviþjóð, totiž ve formulaci a suþiuþu „ve Švédsku“ z runového nápisu ze Simris ve Skåne datovaného přibližně do let 1050–1100 (AnEW: 571). Ještě archaičtější vrstvu představuje protoseverské nebo raně gótské přejaté slovo v protosámštině *tie̯Dō „člověk“ (Sammallahti 2001: 409; srov. Qvigstad 1893: 129f. s konkrétními dialektálními údaji).

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

SPic. nom.sg.? toúta, dat.sg./pl.? toútaih „město, společenství“ atd. (Untermann 2000: 779–781; EDLIL: 618f.).

Keltské: OIr. túath „lid, kmen, země“, MWelsh tut „lid, země“, welš. t̄ud „země“, korn. tus, MBret. tut, NBret. tud „lid“ (EDPC: 386f.), gall. [nápis z Vaison] τουτιους „občan“ (DLG³: 300), cisalpinská gall. [Brioni] gen.sg. toutas „kmen“ (Lambert 2003: 58, 74f.), keltib. [Botorrita IV: A1] akuz.sg. toutam „pueblo“ (Jordán Cólera 1998: 148) = „Volk“ (Stifter [1996]2001: 97), vedle četných onomastických protějšků, např. v gallském teonymu Teutates [Lucanus, Pharsalia 1.444–446], Toutatis „epiteton Marta“ [CIL III: 5320], antroponymu v gen.sg. Touto-rigis [Vienne-en-Val; viz Lejeune 1971: 484; Delamarre 2007: 184], vedle Apollónova epiteta v dat.sg. Toutio-rigi [CIL XIII: 7564]; galatské etnonymum Touto-bodiaci [Pliny 5.146] atd. (DLG³: 295); leponské antroponymum jako legenda na minci Toutio-pouos (Lejeune 1971: 484); keltiberské rodové jméno v gen.pl. Toutinikun (MLH V.1, 41f.); a další možná onomastická kognáta v jiných jazycích: lusitánská teonyma Toudadigoe (srov. gall. Toutatis + –iko–), Toudopalandaigae (MLM V.1: 411f.); messapská vlastní jména: Taotinahiaihi (gen.sg.), Θeotor, gen.sg. Θeotoras atd. (MLM 2: 174, 324); ilyrská královna Teuta [Polybius II.4.7, 6.9, 8.4, 8.7, 8.10, 9.1, 11.4, 11.16, 12.3] = Teuta [Pliny 34.6.24]; „pelasgská“ Τευταμίδης [Il. 2.843], tj. „syn *Teutama“, skutečně užité v makedonském Τεύταμος [Diodorus Siculus 18.59]; dále dácké Tautomedes v Cod. Theod. 15.1.13: Tautomedi duci Daciae ripensis (Detschew 1957: 495); thrácké ženské jméno Τουτα, Τιουτη, Τουτα (Plovdiv, Saladinovo, Varna po řadě; Detschew 1957: 507) atd. (srov. např. EWAhd 2: 686; Beekes 1998: 461).

Související může být také het. tuzzi „armáda, vojenské síly, vojenský tábor^¹¹“, navzdory silnému úsilí oddělit je od „staroevropských“ srovnávacích dokladů (srov. EDHIL: 908; Kloekhorst soudí, že hetitské pokračování i-kmene *teutiby mělo být doloženo jako **tuzzazzi-). Hypotetické anatolské kognátum v lykijštině B (= milyjštině) tutabylo interpretováno jako „obec“ (Stoltenberg) nebo „bojovník“

¹¹ Tentýž sémantický rozdíl mezi „lidem“ a „armádou“ se objevuje v PGmc. *fulka- > ONor. folk „armáda, dav, lid“; OE folc „lid, kmen; množství, zástup; vojsko“, E folk, OFris., OSax., OHG folk, MHG volc „množství, lid, pěchota“, G Volk „lid“ (Holthausen 1963[1934]: 111; Kluge 1999: 866). Forma *fulka-, přímo zachovaná v langobardské glosě fulc-free „nejvyšší stupeň svobody pro bývalého otroka“ a ve východogermánských osobních jménech jako vizigótské Fulgaresdus, herulské Φούλγαρος, byla přejata do CSlav. jako *pъlkъ > OCS plъkъ „řad; klín“, CS plъkъ „dav, lid“, ORuss pъlkъ / pуlkъ / pъlkъ / polkъ „pluk, bitva, tažení, lid, dav“, rus. polk „pluk, dav“, ukr. polk „pluk“, pol. pułk, arch. pełk „pluk“, USorb. połk, OCz. plk, čes. pluk „skupina, pluk“, slk. pluk „pluk“, SCr. puk „lid, dav“, bulh. plăk / pălk „tamtéž“ (Pronk-Tiethoff 2013: 121f.).

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

(Ševoroškin) — viz Neumann (2007: 392f.), zatímco Aixenval’d, Bajun, Ivanov (1987: 173, 190) to přeložili jako „armádu“.

4. TEUTONI / TEUTONES A PIE *teutēh_₂–

Z téhož kmene PIE *teuto/eh_₂– je odvozeno etnonymum Teutoni [Mela 3.3.32; Pliny, NH 4.99; Florus 1.38{3.3}], Τεύτονες [Plutarch, Marius 15, 18 & Plutarch, Caesar 18; Ptolemy 2.11.9], Teutones [Ammian 31.5.12] (viz ACS 2: 1808–1820; Zimmer 2005: 368). Bez ohledu na svůj původ, keltský či germánský, patří k prvním zaznamenaným západoevropským etnonymům. Plinius ve své Naturalis Historia [37.35–36/12/11] zprostředkoval svědectví Pythea z Massalie z jeho cesty na sever uskutečněné přibližně roku 325 BCE:

… Pytheás uvádí, že u Gutonů, germánského národa, leží záliv oceánu zvaný Metuonidis, v délce šesti tisíc stadií; den plavby odtud je ostrov Abalus; na jaře k němu příboj přináší a jde o ztuhlý odpad moře; obyvatelé jej používají místo dřeva k rozdělávání ohně a prodávají jej sousedním Teutonům.

Plini Secundi Naturalis Historia, ed. by K. F. T. Mayhoff, Lipsiae: Teubner 1906.

„… Pytheas říká, že Gutonové, národ Germánie, obývají břehy mořského zálivu Oceánu zvaného Metuonidis, jejich území se rozkládá do vzdálenosti šesti tisíc stadií; že ve vzdálenosti jednodenní plavby od tohoto území leží ostrov Abalus, na jehož břehy je na jaře vlnami vyvrhován jantar, ztuhlý výměšek moře; obyvatelé jej používají místo dřeva jako palivo a prodávají jej svým sousedům, Teutonům.“

Plinius Starší, The Natural History, přeložili John Bostock, H. T. Riley, Londýn: Taylor & Francis, 1855.

5. TEUTONI & CIMBRI = „PŘÍBUZNÍ“ NEBO „NÁČELNÍCI KMENŮ“?

Pokud jsou předchozí úvahy správné, obě etnonyma, Cimbri (*kumbr̥(ii)a-?) a Teutoni / Teutones, vznikla z více či méně synonymních označení téže sociální jednotky, „kmene, lidu“. Starověcí autoři je často uvádějí společně: Teutonos Cimbrosque [Caesar, BG 2.4.1], Τευτόνων καὶ Κίμβρων [Plutarch, Marius 11] atd.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

5.1. Jednou možností je předpokládat, že šlo o jeden a tentýž kmen, známý pod dvěma synonymními jmény, která byla reinterpretována jako jména dvou různých kmenů. V takovém případě je třeba vysvětlit nosové rozšíření ve jménu Teutoni / Teutones.

5.1.1. Scheel (1898: 578–595) v tom spatřoval adaptaci původních germánských etnonym na latinské nebo řecké derivační modely.

5.1.2. Schönfeld (1911: XXVf., 95f.) toto řešení ostře kritizoval a pokusil se vysvětlit on– jako výsledek slabého skloňování.

5.1.3. Schaffner (2015: 179–181) spatřuje v nosovém rozšíření germánských kmenových jmen v *anm. / *-ōnf. uplatnění indoevropského posesivního sufixu *-Hxon po vyrovnání s „normálními“ n-kmeny.

5.1.4.1. Nosové rozšíření kmene *teuto/ā bylo identifikováno ve jménu ilyrské královny Teutana ze 3^rd. stol. BCE [Florus, Epitome 1.21] ve srovnání s nerozšířenou formou Τεῦτα [Polybius II.4.7, 6.9, 8.4, 8.7, 8.10, 9.1, 11.4, 11.16, 12.3], Teuta [Pliny 34.6.24] atd. (Krahe 1929: 113).

5.1.4.2. Lépe doloženy jsou tyto formy v keltštině: gallská osobní jména (ACS 2: 1899f.; Delamarre 2007: 184; OPEL 4: 128): Cassia Toutona coniux z Lugduna / Lyonu, Francie [CIL XIII: 2014] memori[ae] aeternae T[ou]tonius December qui vixit annos XIII z Lugduna / Lyonu, Francie [CIL XIII: 2287] Q. Melius Toutonis f(ilius) z Arles ve Francii [CIL XII: 852] Dis Manib(us) Eutico Toutoni fil(io) z Langres / Adematunnум, Francie [L’Année épigraphique 1969/1970 (1972): 117, n. 427] Inter Toutonos cahi z Greinbergu u Miltenbergu, Německo; přibl. 200 n. l. [CIL XIII: 6610] Mascelio Touton[z Mainzu-Kastelu, Německo [CIL XIII: 7302]. Starohispánské (zejména z oblasti Vettonů) individuální jméno: Toutonus (MLH V.1, 411).

5.1.4.3. V germánštině je doloženo dokonce apelativum s rozšířením v *-an- < před-PGerm. *-on- (Feist 1939: 496f.; GED: 361; AnEW: 623; Holthausen 1963[1934]: 363): Goth. þiudans „βασιλεύς“, tj. „král“, OIcel. þjóðann „král, kníže, vůdce“, OE dēoden „král, pán; bůh“, OSax. thiodan „vládce, pán lidu“ < PGmc. *þeudanaz < před-PGerm. *teutōno.

5.2. Alternativně lze v dvojici Teutoni & Cimbri spatřovat germánský syntagmatický celek *þeudanōz kumbriōn „náčelníci kmenů / lidů“, víceméně odpovídající galskému kmenovému jménu Bituriges [Caesar, BG 1.18.6; 7.5.1 atd.; Livy 5.34.1; Pliny 4.108; Strabo 4.2.1 atd. – viz ACS 1: 434–441], které bylo dříve interpretováno jako „králové světa“ (srov. Zeuss 1852: 14: „ita ut significet

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

nomen vetustum Bituriges aut semper aut mundi vel late dominantes, i. e. „potentes““, ale přesněji mohlo znamenat „ti, kteří náležejí králi světa“ (pokud pochází z gall. *Biturīgĭo-, adjektiva příslušnosti odvozeného od osobního jména *Bitu-rīg-)¹²; srov. OIr. bihₕ „svět“ a diskusi u Delamarra v DLG¹: 66; 32f., 127; DLG³: 76f.; 37f., 151f., včetně paralelních formací Albio-rix; Dubno-rix & Dumno-rix). Další případ snad analogického spojení dvou germánských etnonym se stejnou první komponentou lze identifikovat v Τευτονόαροι [Ptolemy 2.11.9] = *Τευτονοουάριοι (Schönfeld 1911: 224)?

6. ETYMOLOGICKÁ ANALÝZA PGMC. *kumbarīōn–/*kumburīōn– a *peudō–

6. Germánská apelativa *kumbarīōn–/*kumburīōn– a *peudō–, pokud představují základy analyzovaných etnonym, je třeba podrobně etymologizovat.

6.1. PGmc. *kumbarīōn–/*kumburīōn– lze projektovat do před-PGmc. *(ǵ)mbʰoriā́/*(ǵ)mbʰriā–, zatímco rekonstruované etnonymum PGmc. *kumbra– nebo *kumbrīia– do před-PGmc. *(ǵ)mbʰro– nebo *(ǵ)mbʰriio–. Pokud oddělíme sufix příslušnosti *(–i)io–/*–iā–, existuje několik možností segmentace:

6.1.1. Sufixální derivace: (i) *(ǵ)m–rᵒ se sekundárním *bʰ; (ii) *(ǵ)mḅʰ–or–/–ro–. Spojení s kořenem PIE *ǵembʰ– „kousat, vytvořit skus“ (LIV²: 162f.) by bylo fonologicky bezvadné. Tento kořen, jímž se kdysi popisovalo „zubaté“ nebo „hřebenovité“ pobřeží, byl již diskutován v §2.9. Existuje ještě další teoretická možnost založená na PGmc. *kembōn– > *kimbōn– f. „hřeben“, což je ablautované femininum n-kmene náležející k PGmc. *kamba– „hřeben“ (EDPG: 287, 279; EWAhd 5: 360–362), totiž účes. Jak již však bylo uvedeno výše (§2.9), PIE *ǵmbʰ-ró– > PGmc. *kumbra je sémanticky problematické, neboť by mělo znamenat „kousající“, zatímco PIE *ǵembʰ-ro– > PGmc. *kembʰra > *kimbʰra– by bylo dosti výjimečnou formací.

PGmc. *kumbra „kousající“ by dávalo smysl jako etnonymum pouze ve formaci PGmc. *kumbrīia „kousající“, pokud by bylo možné prokázat posun významu k „agresivním“ vel sim.. Dosud však takový sémantický posun v germánštině nebyl nalezen.

Předpokládáme-li však spojení mezi PGmc. *kamba– „hřeben“ a PGmc. *kumbra, mohlo být přesto pociťováno; proto chceme citovat Tacita [Germania 38] o významu úpravy vlasů pro Suebi:

¹² Děkujeme Stefanu Zimmerovi, že nás upozornil na tuto interpretaci Bituriges.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Význačným znakem kmene je splétat vlasy do strany a stahovat je uzlem: tak se Suebové odlišují od ostatních Germánů a tak se u Suebů svobodní odlišují od otroků. U jiných národů, ať už kvůli nějakému příbuzenství se Sueby, nebo, což se stává častěji, z napodobování, je to vzácné a trvá jen po dobu mládí; u Suebů se však rozcuchané vlasy stáčejí až do zešedivění a často se svazují na samém temeni. Náčelníci je nosí ještě ozdobněji: tato péče se týká vzhledu, ale je neškodná; neboť ti, kdo se chystají do války, se nekrášlí proto, aby milovali či byli milováni, nýbrž se upravují do určité výšky a působivosti, aby budili hrůzu v očích nepřátel.

„Je u nich národním zvláštním rysem stáčet si vlasy dozadu a upevňovat je uzlem. Tím se Suebové odlišují od ostatních Germánů, stejně jako jejich svobodně narození od otroků. U jiných kmenů, ať už kvůli nějakému příbuzenství se Suebům, nebo, což se stává častěji, napodobováním, je tento zvyk vzácný a omezený na období mládí. U Suebů se až do zešedivění stáčejí dozadu rozcuchané vlasy a často se svazují přímo na temeni. Náčelníci je mají upravenější; tak pečují o svůj vzhled, avšak nevinně; nezdobí se totiž proto, aby milovali či byli milováni, nýbrž když se chystají do války, upravují si vlasy, aby působili vyšší a hrozivější, a tak se vlastně zdobí pro oči nepřítele.“

Cornelius Tacitus: de Origine et Situ Germanorum Liber. – Opera Minora, ed. H. Furneaux, Oxford: Clarendon Press, 1900.

Cornelius Tacitus: Germany and its Tribes. – Complete Works of Tacitus, přeložili A. J. Church, W. J. Brodribb, New York: Random House, 1942.

Dalším příkladem úlohy účesu v germánské etnonymii je jméno vandalského kmene Hasdingi, etymologizovatelné pomocí ONor. haddr „ženské vlasy“, OE heord „vlasy“ (Schönfeld 1911: 129)

6.1.2. Kompozitum: (iii) *(g)m-b^ʰor-/-b^ʰro-; (iv) *(g)m b^ʰ-b^ʰor-/-b^ʰro-.

Již Laistner (1892: 31f.) navrhl ztotožnit první komponent s ie. kořenem *gem- „tlačit, stlačovat; uchopit“ (IEW: 368f.; LIV²: 186), srov. řec. γέμω „být plný“, γέvτο „uchopil“. V germánštině tento kořen pokračuje ve dvou variantách, *gema *gembʰ-: ONor. kumla „mačkat“, nor. kumla „stlačovat, hníst; hrudkovat“, kumsa „směs“ vs. OE cimb(e) „spojení, spára“, ONor. kimbull „svazek“ (IEW: 368).

6.1.3. Sufixální derivace v –r– není mezi germánskými etnonymy příliš typická (např. Sugambri, Tungri), a proto dáváme přednost variantě v 6.1.2, kde se druhá komponenta zdá být odvozena od ie. slovesa *bʰer- „nést, nosit, přinášet“ (IEW: 128–132; LIV²: 76f.; srov. PGmc. *beranan „nést, nosit; rodit“ [EDPG: 59]). Analogické užití slovesa *bʰer lze ukázat např. ve složenině *oi-bʰró- > PGmc. *aibra- > OHG eibar, eiver „ostrý, hořký; prudký, strašlivý“, OE āfor „prudký, nenávistný“ (EWAh 2: 969f.; NIL: 16).

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

Kompozitum sestávající z pokračování kořenů IE *gem– + *bʰer–, PGmc. *kem(b)-/*kum(b)- + *bʰer–, nám umožňuje navrhnout několik sémantických interpretací: „nesoucí shromáždění“, „nesoucí svaz“, nebo „zrozený ve shromáždění“, „zrozený ve svazu“ vel sim.

6.2. PGmc. *peu̯da–/*peu̯dō– lze spolu s baltskými, italskými a keltskými kognáty odvodit z pozdního PIE *teuto–/*teutā–, uvedeného výše (§3.2.). Pokud byly pokračující formy *teuto– neutry, zdá se přirozené interpretovat formu *teutā– < *teuteh₂– jako pl.ntr. = kolektivum. Pravděpodobně nejúplnější seznam etymologických pokusů sestavil EWAnd 2: 687f.

6.2.1. Nejčastější etymologie, opakovaná ve většině příruček počínaje Fickem (1890: 61), odvozuje toto slovo od kořene PIE *teuh₂– „schwellen, stark werden“ (IEW: 1080f.; LIV²: 639f.).

6.2.2. Beekes (1998: 461–465) odmítl odvození od kořene PIE *teuh₂–^{„schwellen, stark werden“ z akcentologických}^¹³ i sémantických důvodů (podle něj nemotivovaných), čímž zpochybnil indoevropský původ *teutā obecně, a navrhl jeho převzetí z nějakého hypotetického substrátu, který Hans Krahe již dříve ztotožnil s vrstvou „staroevropské“ hydronymie. Zatímco Krahe neměl pochybnosti o indoevropské příslušnosti „staroevropských“ hydronym, Beekes výslovně definoval jak tyto hydronymy, tak lexém *teutā jako neindoevropské.

6.2.3. McCone (1987: 103, 111, 115f.) nabídl nové řešení založené na slovese, které pokračuje v Lat. tueor / tuor, inf. tuērī & tuī „dívat se na, bdít nad“, ppp. tuitum & tū̆tum, contuērī & contuī „dívat se na, vidět“, s nominálními deriváty jako tūtus „bezpečný, chráněný“, tūtor „strážce“, tūtēla „opatrovnictví, ochrana“, Tūtānus „božstvo poskytující ochranu“, Tūtīlīna „bohyně poskytující ochranu“. *teutā odvodil od anit-kořene *teu– a interpretoval je jako kolektivum *„Dienerschaft [des Königs]“. S touto gramatickou identifikací lze souhlasit, neboť taková sémantická motivace by pravděpodobněji odrážela feudální organizaci společnosti v dané době než v době „staroevropské“ jednoty. McCone každopádně otevřel otázku, zda kořen byl anit, nebo set. Kümmel (LIV²: 639) rekonstruoval kořenovou laryngálu s ohledem na latinské tūtus „bezpečný, chráněný“. De Vaan (EDIL: 632f.) připustil vysvětlení -ū– z

13 Beekes (1998: 463) uvedl, že v baltských jazycích by se ztráta laryngály měla odrážet jako cirkumflexní intonace, tj. *teuh₂ > Baltic *teutā, a diftong au byl nesrozumitelný. Zdá se nutné připomenout, že v baltských jazycích skutečně existují formy s očekávaným cirkumflexem, totiž lit. taũtinti „národním charakterem obdařit“, taũsti „odcizit se svému národu“, aptaũtėlis „trpaslík“; lotyš. dial. (Raipole) taũta „druh, species; příbuzenstvo, lid, národ“ (viz výše).

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

diftongu *-eunebo *-ouv neiniciální slabice. Vysoký počet produktivních prefixů umožňuje přijmout toto řešení jako skutečnou alternativu.

6.2.4. S odkazem na Triera (1942: 239) de Vries (AnEW: 613) rovněž odmítl „silovou“ etymologii (§6.2.1.) a upřednostnil sémantické východisko založené na primárním významu „Gemeinschaft“. Ve svém hesle pjóđ „lid“ odkázal na ONor. þýđr „laskavý, milující, přívětivý“, þýđa „přátelství“. Tyto formy souvisejí s OE geđiede „dobrý, slušný“, OSax. gi-thiudo adv. „slušným způsobem“, MDu. ge-diede „ochotný, dob benevolentní“ (*peuđia-), vedle odvozeného faktitivního slovesa doloženého v Goth. þiupjan „žehnat, prohlásit za dobrého“, ONor. þýđa „získat si, spřátelit se“, OE geđiedan „spojit, propojit, sdružit“ (*peuđianan). Přirozeně tyto deriváty na *-ia nemohou být zdrojem PGerm. *peuđō-. V Goth. existují další primární formy þiup n. „τὸ ἀγαθόν“, tj. „dobro“ (*peuba-), např. v þiup taujan „konat dobro“, vedle rozšířených derivátů þiuþeins „dobrota, štědrost“, þiuþeigs „dobrý, spravedlivý, dokonalý; požehnaný, chválený“ (Feist 1939: 498; GED: 362f.; EDPG: 539), a v runovém OHG (tj. durynském?) þiup (*peuþi-), objevujícím se ve formulaci þiup:ida:x(x?)exxxxa:hahwar „Dobro, Ido!... Hahware.“ Tento text byl napsán na jantarové perle nalezené na pohřebišti (Nordfriedhof) ve Výmaru. Datován je do roku AD 550 (Nedoma 2004: 313f.). Nejbližší negermánský kognát lze nalézt v OBret. tū „dobrý, příznivý;?kouzelník“, MBret. astut „ubohý, nešťastný, chatrný“ < *estut < *eks-teuto-; srov. také MWelsh Morgan(t) Tut „hlavní lékař Artušova dvora“ (Fleuriot 1964: 325; EDPG: 539).

Tuto „přátelskou“ etymologii mohou podporovat etymologie dalších etnonym. Jedno z nejčastějších etnonym v Evropě, Veneti atd. (viz Krahe 1942: 137), bylo promítnuto do protoformy *uenHetoi, která byla odvozena od slovesa *uenH- „liebgewinnen“ (IEW: 1146f.; LIV²: 682f.). Nejpřesvědčivější pokračování se opět objevují v keltských a germánských jazycích:

Germánské *ueni- „přítel“ > ONor. vinr; OE, OFris. wine, OSax., OHG wini „tamtéž“ (EDPG: 579).

Keltské *ueniā > OIr. fine f. „rodina“; OBret. guen-ceil gl. „cognationem“, coguenou gl. „indigena“, MBret. gouen(n), Bret. goenn f. „rasa, druh“; lepontské Uenia (Fleuriot 1964: 112, 188; Lejeune 1971: 429; EDPC: 413). V gallském onomastikonu existuje mnoho vlastních jmen s komponentem *ueni-, který lze interpretovat jako „příslušník klanu“, např. Ueni-carus, Ueni-clutius, Ueni-lati, Ueni-marus atd. Velmi zajímavé je kompozitum Οὐενι-τουτα [G–106]. Tento význam podporuje gallo-řecký nápis z Vallauris [G–279] ουενικοι μεδου „ti z klanu pro Meda“ (DLG³: 313). Je oprávněné ptát se, zda existují nějaké kognáty keltsko-germánského izoglosu *teuto- „dobrý, přátelský“, přirozeně kromě poměrně vzdáleného Lat. tueor. Neumann (apud HEG

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

T–466) jej identifikoval v chetitském slovese tušk(ie/a)-zi „být šťastný, bavit se, hrát si“, tuškari- „štěstí“, tuškaratt a duškatar / duškarann- „tamtéž“, dušgarau̯ant- „šťastný, veselý“, pokud je analyzujeme jako obsahující kořen *teu rozšířený příponou ške/o. Kloekhorst (EDHIL: 901f.), který citované formy doložil, vyjádřil o Neumannově etymologii pochybnosti, avšak bez protiargumentu. Na druhé straně Kloekhorst sám (EDHIL: 365) přijal odvození chetitského slovesa hušk/a-zi „čekat na, prodlévat“ od kořene *h₂eu- „vidět“ a téže přípony ške/o. Pokračování kořene *teu bez příponového rozšíření identifikovali Aixenval’d, Bajun, Ivanov (1987: 122) v chetitském reduplikovaném slovese duddu- „zacházet milostivě“. Uveďme, že Georgiev (1966: 36) přímo spojil chetitské duddu s tuzzi- „vojsko“ atd. a goth. piuda „lid“. Shrneme-li to, máme k dispozici primární sloveso *teu- „být laskavý“, které potvrzuje „přátelskou“ etymologii termínu *teutā-.

7. ZÁVĚR

Obě zde diskutovaná etnonyma, Teutoni & Cimbri, jsou analyzována jako čistě germánské formace. Tato jména jsou utvořena ze slov víceméně téhož významu, „kmen“, a mohla by tedy označovat jeden a tentýž kmen. Význam „kmenový náčelník“ nazálního rozšíření PGmc. *peudanā-, které pravděpodobně stojí na počátku etnonyma Teutoni / Teutones, však mohl být součástí syntagmatu sestávajícího z obou etnonym, *peudanōz kumbrijōn „náčelníci kmenů“. Toto řešení by také znamenalo, že ve skutečnosti Teutoni & Cimbri^{představovali pouze jeden kmen}¹⁴ nebo kmenový svaz, snad s vedoucím postavením mezi ostatními kmeny.

8. DODATEK

Morgenstierne (1942: 266) a Szemerényi (1962: 195, fn. 107) rozšířili srovnávaný materiál o následující hypotetické íránské protějšky: perské toda „hromada; otýpka, stoh; kopeček, mohyla; terč nebo značka, na niž se střílí šípy“, tod (za toda) „kopec; vrchol, temeno; hromada; velbloudí hrb“ (Steingass 1892: 334), a sogdijské: buddhistické twδ’k, křesťanské twdy, manichejské twδyh „hromada,“

¹⁴ Roku 113 BCE došlo v Noriku k prvnímu historicky doloženému vojenskému konfliktu mezi Římany vedenými Gnaeem Carbōnem a Germány, zastoupenými pouze Cimbri [Strabo 5.1.8; Tacitus, Germania 37]. Je třeba považovat za značně nepravděpodobné, že Římané byli od prvního okamžiku schopni rozlišit jednotlivé germánské kmeny.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

hmota“ (Gharib 1995: n. 9705). Přijmeme-li naši „přátelskou“ etymologii *teutā, zdá se nemožné je spojovat. Na druhé straně by tyto íránské formy mohly souviset s oronymem v mladší avestánštině Tuḍaska- „Name eines Bergs oder Gebirgs“ [Yt. 19.2.. 4.] (Bartholomae 1904: 655).

PODĚKOVÁNÍ

Článek vznikl s podporou Výzkumného fondu č. 2817 Masarykovy univerzity v Brně. Děkujeme Johnu Bengtsonovi za opravu angličtiny. Rádi bychom vyjádřili poděkování badatelům, kteří nám zaslali své komentáře, doplňky a kritické poznámky, jmenovitě Robertu Nedomaovi a Stefanu Zimmerovi. Za všechny chyby neseme odpovědnost.

ZKRATKY

acc. – akuzativ Akk. – akkadština Alb. – albánština Alph. Ugar. – alfabetická ugaritština Blr. – běloruština Bret. – bretonština Bulg. – bulharština Corn. – kornština CS – církevní slovanština CSlav. – obecná slovanská čeština Cz. – čeština Dac. – dáčtina Dan. – dánština Du. – nizozemština E – angličtina Faer. – faerština G – němčina Gaul. – galština gen. – genitiv Goth. – gótština Gr. – řečtina Hebr. – hebrejština Hitt. – chetitština Hung. – maďarština Icel. – islandština inf. – infinitiv Lat. – latina

Lotyš. – lotyština Lit. – litevština Mac. – makedonština Marruc. – maručtina MBret. – střední bretonština MDu. – střední nizozemština Mess. – messapština MGr. – střední řečtina MHG – střední horní němčina MLG – střední dolní němčina MWelsh – střední velština NBret. – novobretonština NFris. – severní fríština Norw. – norština OBret. – starobretonština OCS – staroslověnština OCz. – stará čeština OE – staroangličtina OFris. – starofríština OHG – starohorní němčina OIcel. – stará islandština OIr. – stará irština OLF – stará dolnofrancká němčina OLith. – stará litevština ONor. – stará norština OPruss. – stará pruština ORuss. – stará ruština

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

OSax. – starosaský OSrb. – starosrbský PGmc. – pragermánština Phoen. – féničtina PIE – protoindoevropština pl. – plurál Pol. – polština ppp. – trpné příčestí minulé PSl. – praslovanština Rom. – rumunština Russ. – ruština SCr. – srbochorvatština

Serb. – srbština sg. – singulár Syll. Ugar. – slabičná ugaritština Slk. – slovenština Sln. – slovinština SPic. – jižní picenština Swed. – švédština Ukr. – ukrajinština Umb. – umbrijština USorb. – horní lužická srbština Ven. – venetština

REFERENCES

ACS – Holder Alfred 1896–1907: Alt-celtischer Sprachschatz, 3 vols, Leipzig: Teubner.

AhdS – Althochdeutscher Sprachschatz oder Wörterbuch der althochdeutschen Sprache, Vierter Theil (Gutturale), etymologisch und grammatisch bearbeitet von Dr. E. G. Graff, Berlin: Nikolai, 1838.

Aixenvāld Aleksandra Ju., Bajun Lilija S., Ivanov Vjačeslav V. 1987: Materialy k rekonstrukcii kul’turno-istoričeskogo processa v drevnej Maloj Azii (II). – Issledovanija po épigrafike i jazykam drevnej Anatolii, Kipra i antičnogo severnogo Pričernomor’ja, eds. L. S. Bajun, V. P. Jajlenko, Moskva: Akademija nauk SSSR – Institut vseobščej istorii, 106–191.

ALEW – Altlitauisches etymologisches Wörterbuch, Vol. 1 (A–M), Vol. 2 (N–Ž), unter der Leitung von Wolfgang Hock und der Mitarbeit von E. J. Bukevičiūtė und Ch. Schiller bearbeiten von R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill und Dagmar S. Wodtko, Vol. 3 (Verzeichnisse und Indices), unter der Leitung von W. Hock und der Mitarbeit vieler anderer bearbeiten von R. Fecht, Hamburg: Baar Verlag, 2015.

AnEW – de Vries Jan 1962: Altnordisches etymologisches Wörterbuch, 2. erg. Auflage, Leiden: Brill.

Bartholomae Christian 1904: Altiranisches Wörterbuch, Strassburg: Trübner.

Beekes Robert S. P. 1998: The origin of Lat. aqua, and of *teutā ‘people’. – Journal of Indo-European Studies 26, 459–465.

Beekes Robert S. P. 2014: Pre-Greek: Phonology, Morphology, Lexicon, ed. S. Norbuis, Leiden, Boston: Brill.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

de Bernardo Stempel Patrizia 1987: Die Vertretung der indogermanischen liquiden und nasalen Sonanten im Keltischen, Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck.

Delamarre Xavier 2007: Noms de personnes celtiques dans l’épigraphie classique. Nomina Celtica antiqua selecta inscriptionum, Paris: Éditions Errance.

DÉLL – Ernout Alfred, Meillet Alfred 2001: Dictionnaire étymologique de la langue latine: histoire des mots. Retirage de la 4, éd. augm. d’additions et de corr. par J. André, Paris: Klincksieck.

Detschew Dimiter 1957: Die thrakischen Sprachreste, Wien: Rohrer.

DLG¹ – Delamarre Xavier 2001: Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental, préface P.-Y. Lambert, Paris: Éditions Errance.

DLG³ – Delamarre Xavier 2018: Dictionnaire de la langue gauloise. Une approche linguistique du vieux-celtique continental, préface P.-Y. Lambert. Troisième edition, Paris: Éditions Errance.

DIL – Dictionary of the Irish Language, ed. E. G. Quin, Dublin: Royal Irish Academy (Compact Edition), 1998.

DUL – A Dictionary of the Ugaritic Language in the Alphabetic Tradition, 1–2 vols, ed. del Olmo L. G., Sanmartin J., translated and edited by W. G. E. Watson (Third Revised Edition), Leiden, Boston: Brill, 2015.

EDG – Etymological Dictionary of Greek, Vol. 1, by Beekes R. with the assistance of L. van Beek, Leiden, Boston: Brill, 2010.

eDIL – Electronic Dictionary of the Irish Language. Available at: http://www.dil.ie/ [Accessed 2020].

EDHIL – Kloekhorst Alwin 2008: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon, Leiden, Boston: Brill.

EDLIL – de Vaan Michiel 2008: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages, Leiden, Boston: Brill.

EDPC – Matasović Ranko 2009: An Etymological Dictionary of Proto-Celtic, Leiden, Boston: Brill.

EDPG – Kroonen Guus 2013: Etymological Dictionary of Proto-Germanic, Leiden, Boston: Brill.

ESĮS – Havlová Eva et al. 1989–2018: Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 1–19, Praha: Academia / Brno: Tribun EU.

EWAhd – Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

Band I: –a – bezzisto, von Albert L. Lloyd und Otto Springer, Göttingen, Zürich: Vandenhoeck & Ruprecht, 1988.

Band II: bî – ezzo, von Albert L. Lloyd, Rosemarie Lühr und Otto Springer † unter Mitwirkung von Karen R. Purdy, Göttingen, Zürich: Vandenhoeck & Ruprecht, 1998.

Band III: fadum – fūstslag, von Albert L. Lloyd und Rosemarie Lühr unter Mitarbeit von Gerlinde Kohlrusch, Maria Kozianka, Karen R. Purdy und Roland Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2007.

Band IV: gâba – hyɫare, von Albert L. Lloyd und Rosemarie Lühr unter Mitarbeit von Gerlinde Schuhmann, Maria Kozianka, Karen R. Purdy und Roland Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2009.

Band V: iba – luzzilo, Hrsgg. von Rosemarie Lühr, erarbeitet von Harald Bichlmeier, Maria Kozianka und Roland Schuhmann mit Beiträgen von Albert L. Lloyd unter Mitarbeit von Karen K. Purdy, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2014.

Band VI: mâda – pūzza, Hrsgg. von Rosemarie Lühr, erarbeitet von Harald Bichlmeier, Maria Kozianka, Roland Schuhmann und Laura Sturm, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2017.

Band VII: quaderna – skazzôn, Hrsgg. von Rosemarie Lühr, erarbeitet von Dagmar S. Wodtko (Arbeitsstellenleitung), Harald Bichlmeier, Maria Kozianka und Roland Schuhmann, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2020. [im Druck]

EWU – Benkő Loránd et al. 1994: Etymologisches Wörterbuch des Ungarischen, I–II, Budapest: Akadémiai Kiadó.

Feist Sigmund 1939: Vergleichendes Wörterbuch der gotischen Sprache. Mit Einschluß des Krimgotischen und sonstiger zerstreuter Überreste des Gotischen, 3. neubearbeitete und vermehrte Auflage, Leiden: Brill.

Fick August 1890: Wörterbuch der Indogermanischen Sprachen. Erster Theil: Wortschatz der Grundsprache, der Arischen und der Westeuropäischen Spracheinheit, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Fleuriot Léon 1964: Dictionnaire des glosses en vieux breton, Paris: Klincksieck.

Furnée Edzard J. 1972: Die wichtigsten konsonantischen Erscheinungen des Vorgriechischen, The Hague, Paris: Mouton.

GED – Lehmann Winfred P. 1986: A Gothic Etymological Dictionary. Based on the third edition of Vergleichendes Wörterbuch der gotischen Sprache by Sigmund Feist, Leiden: Brill.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Georgiev Vladimir 1966: Die Bilingue von Pyrgi als Beweis für die hethitische Herkunft der etruskischen Sprache. – Balkansko ezikoznanie 11/1, 25–67.

GEW – Frisk Hjalmar 1960–1972: Griechisches etymologisches Wörterbuch. 3 vols, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Gharib Badrozaman 1995: Sogdian Dictionary: Sogdian–Persian–English, Tehran: Farhangan.

Gołąb Zbigniew 1982: About the Connection between Kinship Terms and Some Ethnica in Slavic (The Case of *Sîrbi and Slověne). – International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 25–26, 165–171.

Grimm Jacob (ed.) 1840: Andreas und Elene, Casel: Fischer.

HAL – The Hebrew and Aramaic Lexicon of the Old Testament, ed. Koehler L., Baumgartner W., translated by M. E. J. Richardson, Leiden, Boston, Köln: Brill, 2001.

HEG T – Tischler Johann 1991–1994: Hethitisches etymologisches Glossar. Teil III (Lieferung 8–10: T/D), Innsbruck: Institut für Sprachen und Literaturen der Universität Innsbruck, Abteilung Sprachwissenschaft.

Holthausen Ferdinand 1963[1934]: Altenglisches etymologisches Wörterbuch. 2. unveränd. Auflage, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

IEW – Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, München, Bern: Francke.

Jordán Cólera Carlos 1998: Introducción al celtibérico. Prólogo de Francisco Villar, Zaragoza: Universidad.

Kluge Friedrich, bearbeitet von Elmar Seebold 1999: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 23. Auflage, Berlin, New York: Walter de Gruyter.

Krahe Hans 1929: Lexikon altyllirischer Personennamen, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Krahe Hans 1942: Beiträge zur illyrischen Wortund Namenforschung. – Indogermanische Forschungen 58, 131–152.

Laistner Ludwig 1892: Germanische Völkernamen, Stuttgart: Kohlhammer (Sonderabdruck aus den Württembergischen Vierteljahrsheften für Landesgeschichte, neue Folge 1892).

LDW IV – Lettisch-deutsches Wörterbuch, von K. Mühlenbach, redigiert, ergänzt und abgeschlossen von J. Endzelin, Riga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfond 1929–1932.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

Lejeune Michel 1971: Lepontica: Documents gaulois et para-gaulois de Cisalpine. – Études celtiques 12, 357–500.

LEIA – Vendryes Joseph: Lexique étymologique d’Irlandais ancien. – A: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies, 1959 (ND 1981). – B: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1981. – C: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1987. – D: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1983. – R, S: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1974. – T, U: Dublin: School of Celtic Studies, Dublin Inst. for Advanced Studies – Paris: Centre National de la Recherche Scientifique, 1978.

LEW – Fraenkel Ernest 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch. 2 vols, Göttingen, Heidelberg: Vandhoeck & Ruprecht – Carl Winter Universitätsverlag.

LIV² – Lexikon der indogermanischen Verben, unter Leitung von H. Rix bearbeitet von M. Kümmel, T. Zehnder, R. Lipp, B. Schirmer, Wiesbaden: Reichert, 2001.

Masson Émilia 1967: Recherches sur les plus anciens emprunts sémitiques en Grec, Paris: Klincksieck.

Matthias Franz 1904: Über die Wohnsitze und den Namen der Kimbern, Berlin: W. Pormetter.

McCone Kim R. 1987: Hund, Wolf und Krieger bei den Indogermanen. – Studien zum indogermanischen Wortschatz, ed. W. Meid, Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck, 101–154.

MLH V.1 – Monumenta Linguarum Hispanicarum, Band V. 1: Wörterbuch der keltiberischen Inschriften, von D. S. Wodtko, Wiesbaden: Reichert, 2000.

MLM 2 – Monumenta Linguae Messapicae, editi da C. de Simone, S. Marchesini, Wiesbaden: Reichert, 2002.

Morgenstierne Georg 1942: Iranica. – Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap 12, 258–271.

Much Rudolf 1892: Deutsche Stammsitze. Ein Beitrag zur ältesten Geschichte Deutschlands. Halle: Niemeyer (Sonderabdruck aus den “Beiträgen zur Geschichte der Deutschen Sprache und Literatur”, vol. XVII).

Much Rudolf 1905: Referate über Matthias 1904. – Deutsche Literaturzeitung 48, 2997–2999.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Much Rudolf 1920: Deutsche Stammeskunde. 3. verb. Auflage, Berlin, Leipzig: Walter de Gruyter.

Müllenhoff Karl 1887/1906: Deutsche Altertumskunde. Band 2, Berlin: Weidmann.

Nedoma Robert 2017: Germanic: The documentation of Germanic. – Handbook of Comparative and Historical Indo-European Linguistics, Vol. 2, K. J ared, J. Brian, F. Matthias in cooperation with M. Wenthe (eds.), Berlin, Boston: Walter de Gruyter, 875–888.

Nedoma Robert 2004: Personennamen in südgermanischen Runeninschriften, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Neumann Günter 2007: Glossar des Lykischen. Überarbeitet und zum Druck gebracht von Johann Tischler, Wiesbaden: Harrassowitz.

Neumann Günter, Grünewald Thomas, Martens Jes 2000: Kimbern. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde (RGA^²) 16, Berlin, New York: Walter de Gruyter, 493–504.

NDEW – Norwegisch-Dänisches etymologisches Wörterbuch², ed. Falk H. S., Torp A., Oslo, Bergen: Universitetsforlaget, 1960.

NIL – Wodtko Dagmar S., Irslinger Britta, Schneider Carolin 2008: Nomina im Indogermanischen Lexikon. (Indogermanische Bibliothek, Reihe 2: Wörterbücher), Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

OPEL – Onomasticon Provinciarum Europae Latinarum.

Lőrincz Barnabás, Redő Franciscus (eds.) 1994: Vol. I: Aba – Bysanys, Budapest: Archaeolingua. (Archaeolingua 3).

Lőrincz Barnabás (ed.) 1999: Vol. II: Cabalicius – Ixus, Wien: Forschungsgesellschaft Wiener Stadtarchäologie.

Lőrincz Barnabás (ed.) 2000: Vol. III: Labareus – Pythea, Wien: Forschungsgesellschaft Wiener Stadtarchäologie.

Lőrincz Barnabás (ed.) 2002: Vol. IV: Quadratia – Zures, Wien: Forschungsgesellschaft Wiener Stadtarchäologie.

Pronk-Tiethoff Saskia 2013: The Germanic loanwords in Proto-Slavic. (Leiden Studies in Indo-European 20), Amsterdam, New York: Rodopi.

Qvigstad Just. K. 1893: Nordische Lehnwörter im Lappischen, Christiania: Dybwad.

REW – Vasmer Max 1950–1958: Russisches etymologisches Wörterbuch. 3 vols, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Cimbri et Teutoni

Rosół Rafał 2013: Frühe semitische Lehnwörter im Griechischen, Frankfurt am Main: Lang.

Rozwadowskij Jan 1928: Cimbri-sjabri. – Sbornik statej v čest’ akademika A. I. Sobolevskogo, ed. by V. N. Perec, Leningrad: Izdatel’stvo Akademii nauk SSSR.

Sammallahti Pekka 2001: The Indo-European Loanwords in Saami. – Early Contacts between Uralic and Indo-European: Linguistic and Archaeological Considerations, ed. Carpelan Ch., Parpola A., Koskikallio P., Helsinki: Suomalais-Ugrilaisen Seuran Toimituksia / Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 242, 397–415.

Schaffner Stefan 2015: Zu den Wortbildungstypen der altgermanischen Völkernamen mit n-Suffix. – Münchener Studien zur Sprachwissenschaft 69/1, 145–189.

Scheel Willy 1898: Die Bildung und Ueberlieferung der germanischen Völkernamen auf ones. – Philologus 57, 578–595.

Schönfeld Moritz 1911: Wörterbuch der altgermanischen Personenund Völkernamen nach der Ueberlieferung des klassischen Altertums bearbeitet, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Schrijver Peter 1995: Studies in British Celtic Historical Phonology, Amsterdam, Atlanta: Rodopi.

Sitzmann Alexander, Grünzweig Friedrich E., unter Benutzung einer Bibliographie von Robert Nedoma herausgegeben von Hermann Reichert 2008: Die altgermanischen Ethnonyme: ein Handbuch zu ihrer Etymologie, Wien: Fassbaender.

Smoczyński Wojciech 2018: Lithuanian Etymological Dictionary, ed. Holvoet A., Young S. with the assistance of W. Browne, Berlin, Bern, New York, Wien: Peter Lang.

Steingass Francis Joseph 1892: A Comprehensive Persian-English Dictionary: Including the Arabic Words and Phrases to be Met with in Persian Literature, London: Routledge & Paul.

Stifter David [1996]2001: Neues vom Keltiberischen: Notizen zu Botorrita IV. – Die Sprache (Sonderheft): Chronicalia Indoeuropaea 38/3, 89–110.

S z e m e r é n y i Oswald 1962: Principles of Etymological research in the IE languages. – Fachtagung für indogermanische und allgemeine Sprachwissenschaft, ed. Knobloch J., Innsbruck: Sprachwissenschaftliches Institut der Universität, 175–212.

Trier Jost 1942: Zaun und Mannring. – Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur 66, 232–264.

Untermann Jürgen 2000: Wörterbuch des Oskisch-Umbrischen, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Straipsniai / Articles

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Walde Alois, Hofmann Johann B. 1938–1956: Lateinisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

WGS – Wortschatz der Germanischen Spracheinheit, unter Mitwirkung von H. Falk gänzlich umgearbeitet von A. Torp, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1909.

Zeuss Johann K. 1837: Die Deutschen und die Nachbarstämme, München: Lentner.

Zeuss Johann K. 1852: Grammatica celtica. E monumentis vetustis tam hibernicae linguae quam britannicae dialecti cambricae cornicae armoricae nec non e gallicae priscae reliquiis construxit J. K. Zeuss, Lipsiae: Weidmann.

Zimmer Stefan 2005: Teutonen. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde^(RGA²) 30, Berlin, New York: Walter de Gruyter, 368f.

Zimmer Stefan 2007: Zu Alter, Stammbildung und Benennungsmotiv des Namens Cymry. – Kelten-Einfälle an der Donau. Akten des Vierten Symposiums deutschsprachiger Keltologinnen und Keltologen Linz / Donau, 17.–21. Juli 2005, ed. Birkhan H., Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 669–678.

Kimbrai ir teutonai

SANTRAUKA

Straipsnyje nagrinėjami du germanų etnonimai kimbrai (Cimbri) ir teutonai (Teutoni), kurie senuosiuose šaltiniuose dažnai vartojami kartu. Išsamiai aptarus jau esamas etimologijas, pateikiamas naujas sprendimas – sintagma *peudanōz kumbrijōn interpretuotina kaip „genčių vadai“. Tokiu atveju abu etnonimai būtų susiję su ta pačia gentimi arba genčių sąjunga.

Įteikta 2020 m. spalio 4 d.

HARALD BICHLMEIER Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig Arbeitsstelle Jena: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen Zwätzengasse 12a D–07743 Jena [email protected]

VÁCLAV BLAŽEK Ústav jazykovědy a baltistiky Filozofická fakulta Masarykovy University A. Nováka 1, CZ–60200 Brno [email protected]

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII