ERIKA RIMKUTĖ

Univerzita Vytautase Velikého

ID ORCID: orcid.org/0000–0003–0858–8593

Oblasti vědeckého výzkumu: korpusová lingvistika, počítačová lingvistika, automatická morfologická analýza, automatická syntaktická analýza, jazyková kultura, morfemika, ustálená slovní spojení.

DOI: doi.org/10.35321/all88–16

Rita Miliūnaitė

RŮZNÍCÍ SE A NOVÉ JEVY V LITEVSKÉM JAZYCE NA ZAČÁTKU XXI. STOLETÍ: SYSTEMATIKA A SMĚRY ZMĚN

Vilnius: Litevský jazykový institut, 2022, 721 s. DOI doi.org/10.35321/e-pub.42.lietuvių-kalbos-pokyčiai ISBN 978-609-411-322–2

Na konci roku 2022 vydal Litevský jazykový institut monografii Rity Miliūnaitė Různící se a nové jevy v litevském jazyce na začátku XXI. století: systematika a směry změn. Tato recenze se bude zabývat touto knihou.

Autorka monografie systematicky pokračuje ve výzkumu jazykové variabilnosti. Podle R. Miliūnaitė „[v]ýzkum jazykové variabilnosti zahrnuje mnoho teoretických i praktických aspektů: identitu variant, jejich klasifikaci, fungování v užívání, vzájemnou konkurenci, jazykové změny, vztah k jazykovým normám, jakož i jazykové plánování a další podobné otázky.“ (s. 9). Takový směr výzkumu je vítaný, protože zachovává myšlenku zdůrazňovanou v pracích R. Miliūnaitė různého zaměření, že jazyk je třeba měnit (kodifikovat) prostřednictvím variant, a protože teoretických a praktických (nebo napůl teoretických a napůl praktických) výzkumů variabilnosti kromě prací samotné R. Miliūnaitė není mnoho, je tato monografie velmi potřebnou publikací jak pro teoretiky, tak pro praktiky zajímající se o jazykovou kodifikaci.

Recenzijos / Reviews

309

ERIKA RIMKUTĖ

Jak se uvádí v předmluvě (s. 9), „[č]tenářům je v této knize předkládán systémový pohled na proměnlivou vrstvu současného veřejného užívání litevského jazyka.“ Je to zároveň „pokus nahlédnout do nezměrných oblastí užívání litevského jazyka a uchopit nejdůležitější orientační body, které by umožnily pochopit, jak na začátku XXI. století funguje a proměňuje se veřejně užívaný spisovný litevský jazyk a jeho normy.“ (s. 9). Na 11. straně R. Miliūnaitė jasně představuje podstatu své monografie a zároveň její teoretickou i praktickou hodnotu: „předložená klasifikace může být základem pro to, aby kodifikace spisovného litevského jazyka byla systematičtější a cílevědomější a aby bylo možné hodnotit tendence užívání nikoli jednotlivých jazykových jevů, ale větších systémových skupin. To umožňuje z časové perspektivy důsledněji promyslet obsah jazykových doporučení a zhodnotit jejich účinnost pro vývoj norem spisovného litevského jazyka, a při ještě širším pohledu – zamyslet se nad smyslem a hodnotou samotného spisovného jazyka jako variety v proměnlivém dnešním světě.“

Dále několik slov o struktuře monografie. Struktura knihy je jasná a logická. K lepšímu pochopení struktury napomáhají seznamy ilustrací a tabulek uvedené na začátku knihy (monografie obsahuje velké množství schémat a tabulek sestavených autorkou, reklam, snímků obrazovky apod. převzatých z veřejného užívání; pravda, kvalita některých z nich není příliš dobrá, obraz je rozmazaný, např. s. 179, 181, 185, 190, 387 a na mnoha dalších místech), a také přehledně sestavený informativní obsah. V předmluvě (s. 10) autorka sama představuje strukturu a podstatu knihy takto: „[m]onografie je koncipována tak, že při zkoumání fenoménu proměňujícího se dnešního spisovného jazyka postupuje od nejkonkrétnějších jevů užívání a jejich změn k obecnějším otázkám – k dynamickým rysům spisovného jazyka jako jedné z variet národního jazyka, s cílem odhalit vztah a směry těchto mikro- a makrozměn.“

Jak je ve vědeckých pracích obvyklé, monografie začíná Úvodem, v němž jsou představeny nezbytné prvky: cíl, předmět, aktuálnost, novost apod. V této části jsou rovněž probrány nejdůležitější termíny: spisovný jazyk, substandard, variabilnost, jazyková norma, kodifikace; představena je metodologie výzkumu. Dále jsou v první části monografie „Tvorba systematiky různých a nových jazykových jevů“ představeny všechny normativní publikace vytvořené pro litevský jazyk a různé zdroje (pravda, ne všechny jsou veřejně dostupné). To lze hodnotit jako jednu z předností monografie, protože ji lze považovat také za příručku současné (a rovněž poněkud starší) práce na normování litevského jazyka; podrobně se v ní vysvětluje, co a kde lze najít a v čem se jednotlivé publikace liší. V této části je dále věnována značná pozornost Soupisu různých a nových jazykových jevů (dále jen – Soupis): vysvětluje se, jaké údaje a jakým způsobem jsou klasifikovány, velmi podrobně se představuje struktura Soupisu a tato část monografie končí zdůrazněním teoretické hodnoty Soupisu a možností jeho praktického využití.

310

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

Druhá část monografie je poměrně tradiční (což neznamená, že není zajímavá nebo hodnotná): zde se podle obvyklých jazykových rovin (lexika, slovotvorba, morfologie a syntax) a klasifikace běžné v normativních publikacích probírají jazykové normy, jejich změny, variabilita a tendence užívání. V příslušných pododdílech této části se vysvětluje, proč a jak jazykové jednotky variují; některé příklady jsou představeny velmi podrobně, jiné jsou uvedeny jako ilustrativní příklady daného tématu, je však třeba ocenit, že v této knize nechybějí dobře zvolené příklady, z nichž lze pochopit, jak se jazyk mění, co vyvolává nejasnosti a čeká na další výzkum.

Nejzajímavější (a patrně lze říci i nejhodnotnější) se ukázala třetí část knihy „Dynamika spisovného jazyka a jeho jevů“. Zde lze najít vysvětlení, kam spisovný litevský jazyk směřuje, co to podmiňuje a v čem jsou tyto tendence podobné vývoji jiných spisovných jazyků. Je třeba přiznat, že v litevských lingvistických pracích chybí vědecky podložená analýza změn spisovného jazyka a perspektiva založená na zkušenostech jiných jazyků. Této části bude dále věnována značná pozornost a bude uvedeno mnoho citací, aby si ti, kteří snad nenajdou čas přečíst celou zde probíranou monografii, vytvořili co nejúplnější obraz.

Monografie je zakončena shrnujícími závěry, seznamy pramenů a literatury a podrobným anglickým resumé. Jak v samotné práci, tak v seznamu literatury je patrné, že autorka vycházela z mnoha prací zahraničních i litevských autorů. Lze konstatovat, že autorka je se svou oblastí výzkumu dobře obeznámena, a proto může v kontextu ostatních evropských jazyků podat poměrně objektivní obraz spisovného litevského jazyka.

Jak lze očekávat, jazyk monografie je jasný, logický a správný. Text je plynulý a snadno se čte. Uniklo jen několik korektorských chyb, např. na s. 139 v této větě: „Například mezi všemi novými slovy je v ND zaznamenáno asi 30% novotvarů s vypůjčenými kořeny z angličtiny, mnohem méně (v sestupném pořadí) – z francouzštiny, italštiny, japonštiny, ruštiny, španělštiny a arabštiny (část z nich se nepochybně dostala také prostřednictvím angličtiny (zvýraznila autorka – E. R.) […]“

Dále o nejdůležitějších rysech monografie; zároveň budou probrána některá místa monografie, která je třeba upřesnit nebo o nichž lze diskutovat. Za důležitou přednost této monografie je zdůrazňována snaha systematicky popsat jazykové varianty (ne nadarmo se slovo systematičnost objevuje i v názvu knihy), protože se často setkáváme se situacemi, kdy určité jazykové normy zcela neodpovídají principu systematičnosti, a proto je obtížné je prakticky uplatňovat a vysvětlovat ostatním, jak a proč by se měly používat.

Přednost monografie lze obecně představit na základě cíle formulovaného samotnou autorkou v Úvodu (s. 22): „cíl výzkumu – vytvořit metodologický základ pro kvantitativní a kvalitativní analýzu nejcharakterističtějších proměnlivých jevů užívání spisovného litevského jazyka, předložit systematický soupis těchto jevů,“

Recenzijos / Reviews

311

ERIKA RIMKUTĖ

stanovit nejdůležitější tendence užívání spisovného jazyka a směry jeho změn.“ Je třeba zdůraznit, že autorce se podařilo stanoveného cíle dosáhnout. Publikace tedy zdůrazňuje metodologii a systematičnost. Struktuře Soupisu a vysvětlení klasifikace jevů v něm uvedených je v monografii věnována značná pozornost.

Hodnotu Soupisu probíraného v monografii nejlépe ilustruje tento úryvek ze s. 129 recenzované knihy: „Sestavení a doplňování Soupisu je v podstatě systematickým zaznamenáváním typů ¹ ĮNKR a jejich konkrétního vyjádření fungujících v současném užívání. To je nezbytnou podmínkou a východiskem pro další výzkumné práce o variabilnosti spisovného jazyka. Jinými slovy, Soupis je potřebný pro zkoumání změn a tendencí v užívání. Bez výchozího bodu a bez znalosti stavu užívání a kodifikace nelze stanovit ani samotné změny a obtížněji se rozpoznávají nové jevy. Soupis ĮNKR je tedy metodologickým nástrojem k měření změn v užívání a k lepšímu poznání jejich povahy: zda jde o novou změnu, transformaci již existujícího jevu, nebo o jednotlivou či systémovou změnu.“

Je třeba zdůraznit, že v monografii „byl zvolen lingvistický, nikoli sociolingvistický přístup k jazykové variabilnosti“ (s. 24). Na jedné straně jde o tradiční přístup k jazykovým normám, na druhé straně, jak autorka dále píše (s. 24): „sociolingvistický aspekt není v monografii zcela opomenut: je důležitý pro pochopení obecného kontextu vztahů společnosti a jazyka, který určuje dynamiku spisovných jazyků“. S tímto tvrzením lze souhlasit, neboť zejména ve třetí části monografie lze najít také sociolingvistický aspekt analýzy jazyka, tj. jak probíhá vývoj spisovného jazyka v poststandardizačním období.

Ačkoli autorka tento cíl patrně neměla, lze tvrdit, že tato kniha může sloužit i jako studijní materiál, protože obsahuje nejdůležitější systematizované definice, představuje prameny významné pro jazykovou kodifikaci, probírá četné případy kodifikace jednotlivých jazykových rovin a uvádí aktuální příklady.

Z historické perspektivy může být užitečný přehled normativních publikací, který R. Miliūnaitė předkládá. Zvláštní pozornost je věnována rozboru Jazykových praktických rad (obou vydání), což lze pochopit, protože tato publikace je knihou věnovanou normám současného litevského jazyka (od sedmdesátých až osmdesátých let minulého století); na jejím základě vzniklo mnoho dalších publikací či doporučení a značná část dnes platných jazykových norem pochází z této publikace (samozřejmě existuje i mnoho dříve schválených norem, které jsou aktuální i dnes). Publikace je představena objektivně, autorka se nevyhýbá ani poukázání na nekonzistentnosti, avšak s ohledem na okolnosti jejího vzniku jsou tyto nedostatky pochopitelné.

Jako další argument pro to, že Soupis lze využít i k výukovým účelům, lze uvést tuto myšlenku R. Miliūnaitė: „Po sestavení Soupisu ĮNKR se rýsují oblasti jazykových jevů s největší variabilitou a je patrné, kde norma spisovného

^¹ V monografii se touto zkratkou označují různící se a nové jazykové jevy.

312

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

jazyka není silná. Tato data lze využít při výuce spisovného jazyka, posílit osvojování samotných norem a odhalovat odstíny normových variant, namísto používání zastaralé metody opravování chyb.“ (s. 27).

Je otázkou, zda bylo vhodné uvádět zastaralý jazykový jev, např. z kopce ve významu ‚předem‘, nebo v současném jazyce velmi netypické nářeční případy, např. při s instrumentálem (při Němcích). Samozřejmě lze takovému názoru autorky recenze oponovat a tvrdit, že v Soupisu je třeba uvést všechny dosud zjištěné nenormativní a variabilní případy (je třeba zdůraznit, že v textu se při podrobnějším rozboru některých případů nevěnuje pozornost takovým vzácným a netypickým případům). Nabízí se však otázka, jak dlouho budou v různých současných soupisech a normativních publikacích uváděny jevy, které již v současném jazyce nejsou aktuální. Takové případy byly zaznamenány v dříve vydaných publikacích a v případě potřeby je lze vyhledat tam, proto není třeba je v nových pracích opakovat.

Autorčina situace není záviděníhodná, když chce pojednat o jevu vyvolávajícím mnoho diskusí, např. na s. 187–190 se probírá slovo sekantis. Informací je opravdu mnoho, porovnává se několik litevských slovníků, normativních publikací a ruský slovník. Z celého tohoto materiálu je čtenářům jasně ukázáno, že „je zřejmé, že tyto významy slovesa sekti a příčestí sekantis na -i, odpovídající ruským významům ‚наступающий, появляющийся непосредственно вслед за кем, чем–л., ближайший по очереди‘ a ‚вот такой, именно такой, который следует далее‘, nejsou výsledkem přirozeného vývoje litevského jazyka“ (s. 190). Je také popsáno, že význam sekantis byl poměrně nekonzistentně uveden v Slovníku současného litevského jazyka a v Jazykových praktických radách. A celá tato diskuse je uzavřena závěrem: „Pro jasnější vymezení norem významových variant tohoto druhu slov je nezbytná velmi podrobná analýza údajů o užívání, která by umožnila podstatně zpřesnit slovníkové definice významů slov“ (s. 190), zdá se však, že diskusí o této otázce není málo a sama autorka na s. 187 uvádí tyto práce věnované tématu: „Vosylytė 1978: 48–50; Jakaitienė 1986: 104; Adomėnas 1995: 3–4; Kniūkšta 2008: 236–244; Razauskas 2008: 224–235“. Možná tedy jednoduše chybí rozhodnutí jazykových kodifikátorů (ačkoli k němu již dávno dozrál čas), co dělat s významem sekantis ‚jiný, následující, budoucí‘? Není to výtka R. Miliūnaitė, protože je samozřejmé, že autorka v této monografii nemusí tento sporný případ vyřešit; je to pouze ilustrace jazykového jevu, který nebyl po mnoho let jasně popsán v normativních publikacích. Uživatelé jazyka, kteří budou analyzovat pouze normativní publikace, například jazykové rady na portálu https://ekalba.lt/ (a nikoli tuto monografii či články věnované tomuto tématu), totiž nemají jasnou informaci, zda lze v současném jazyce sekantis užívat ve významu ‚jiný, následující, budoucí‘, nebo nikoli.

Autorku lze pochválit za to, že pododdíl o sémantických kalkách uzavírá tímto shrnujícím odstavcem: „[s]émantické kritérium je jedním z“

Recenzijos / Reviews

313

ERIKA RIMKUTĖ

principů kodifikace – výrazem systematičnosti. Chceme-li je uplatnit při řešení normativních otázek, je třeba vycházet z precizně prozkoumaných a porovnaných sémantických struktur členů tvořících variace. Jak však bylo patrné z některých příkladů, litevské lexikografické prameny nejsou v tomto ohledu vždy spolehlivé. Navíc toto jediné kritérium není dostačující, protože může kolidovat s jinými principy a kritérii (čistoty, distinktivnosti, tradice kodifikace aj.). Proto může každý kodifikátor vzájemné působení těchto kritérií chápat odlišně a zde vzniká subjektivita (v důsledku věku, jazykové zkušenosti, odborné přípravy, postoje k inovacím apod.).“ (s. 198). Je tedy jasné, že kodifikátory čekalo a v budoucnu čeká stále více práce s tím, jak nakládat s významy současných litevských slov, které se užívají již delší dobu nebo se nově šíří a nejčastěji vznikají vlivem jiných jazyků.

Monografie uvádí příklady nových frazeologismů a rétorických frází (např. a tak; a ne; a tečka; ne, neslyšel jsem). Samozřejmě bychom si přáli, aby jich bylo ještě více, protože v normativních pramenech (bez ohledu na to, že jsou digitalizované) je téměř nemožné najít informace o nových, zejména ustálených jazykových jednotkách. Nezbývá než zkoušet štěstí při hledání takových údajů v některém článku, recenzi apod. Jak již bylo několikrát uvedeno, tato monografie je tedy velmi užitečná i jako praktický pramen pro ty, kdo pracují s litevským jazykem.

Pro jazykové praktiky je cenná kapitola „Jevy slovotvorby“, protože, jak je známo, dosud nebyla připravena Příručka jazykových rad věnovaná slovotvorbě. Nenormativní slovotvorné jevy jsou na jednom místě uvedeny pouze v Soupisu jazykových chyb; lze je najít také v Soupisu a autorka dále uvádí nové jazykové skutečnosti, které vyplynuly z Databáze novotvarů či jiných zdrojů, například poměrně podrobně probírá tendence užívání derivátů s příponou -ietis, tendence tvořit nová odvozená slova s nezměněnou koncovkou druhého členu apod.

V této kapitole překvapilo, že jsou stále aktuální především slangová slova pocházející většinou z ruštiny s příponami -(i)akas (např. mobiliakas, nauj akas), -ovas (např. stiliovas), -kė (např. labdarkė) aj. Na druhou stranu není třeba se příliš divit, protože, jak tvrdí R. Miliūnaitė, jazyk užívaný ve veřejné komunikaci se „hovoroví“, a proto se užívají taková slova, která se dříve objevovala pouze v soukromé mluvené komunikaci. Lze tedy dojít k závěru, že „[o]becně se i nadále tvoří nové odvozeniny s žargonovými zakončeními, což ukazuje, že vliv ruského jazyka na litevštinu z období Sovětského svazu je stále pociťován.“ (s. 272).

V kapitole o slovotvorbě se probírají i další poměrně nové nebo netypické slovotvorné prostředky: prefixoidy, sufixoidy, domnělé morfémy

314

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

(segmenty – mezilehlé části slova mezi afixy a kořeny)^² aj. Kniha neuvádí všechny nalezené deriváty, avšak z jejich velkého množství (většinou z Databáze novotvarů) lze vyvodit určitá zobecnění o nových tendencích slovotvorby. Tato kapitola končí důležitými zobecněními, která jsou uvedena v pododdílu 2.2.7. „Obecné směry změn souvisejících se slovotvorbou“.

V pododdílu 2.3 věnovaném morfologii se očekávalo poněkud více informací. Samozřejmě je zde uvedeno více údajů než v dosud vydaných normativních publikacích a nemálo příkladů z médií či jiných zdrojů, avšak pododdíly věnované konkrétním gramatickým kategoriím jsou často zakončeny takovými větami:

„V případě abstraktních podstatných jmen se tedy v užívání setřela hranice mezi normou a jejím porušováním. Tato účelnost užívání tvarů množného čísla ukazuje, že existuje potřeba přezkoumat a zpřesnit kodifikaci, která za těmito změnami zaostává, protože samotná abstraktnost podstatného jména již není spolehlivým kritériem rozdílu mezi normou a nenormou.“ (s. 343 o čísle).

„Podrobná komparativní analýza vyjádření vět, v nichž se vyjadřuje minulý děj aktuální v okamžiku promluvy, by měla ukázat, zda složené tvary z užívání ustupují, nebo zda je konkurence s jednoduchými tvary silná. Shromáždit kvantitativně reprezentativní soubor příkladů by však, stejně jako v jiných případech užívání nelexikalizovaných gramatických tvarů, bylo obtížné.“ (s. 352 o čase).

Pododdíl 2.3.1.1.3. „Různé morfologické tvary“ (s. 374–375) je mimořádně stručný. Jak uvádí R. Miliūnaitė, jde o malou skupinu tvořenou jednotlivými variacemi různých slovních druhů. Patří sem užívání kolektivních číslovek k vyjádření jiného než kolektivního množství a kauzativní slovesa (např. pasuti: pasi-siūdinti, apgyvendinti: apgyventi). Celý tento pododdíl končí větou: „Tyto variace v užívání fungují, ale vzhledem k jejich vzácnosti nebyly zaznamenány žádné výraznější změny.“ (s. 375). Není jasné, zda jde o normativní, nebo nenormativní užívání a jaká doporučení by bylo možné uvést při volbě té či oné formy.

S R. Miliūnaitė je třeba souhlasit, že morfologické případy se shromažďují mnohem obtížněji než lexikální, slovotvorné či lexikalizované formy, avšak vzniká dojem,

² Existují diskutabilní a ne zcela přesné případy interpretace derivátů, např. na s. 324 je ve 30. tabulce slovo atostogos uvedeno jako výpůjčka – zdroj domnělých morfémů. Lze souhlasit, že toto slovo je slovotvorným základem novotvarů darbotogos, ornitoslogos apod., avšak samotné slovo lze sotva považovat za výpůjčku. Autorka však na s. 325 píše: „Nebude divné, jestliže se v litevštině s přibýváním hybridních slov postupně začnou objevovat i původní domnělé morfémy. Například rozšířený kalk (hybridní slovo) darbotogos začal sloužit jako vzor pro tvorbu či překlad nových slov. ND zaznamenává další tři (již zmíněné): autostogos, ornitos togos, sportostogos [citováno 2022–07–13]. Lze tedy říci, že se v litevštině formuje segment -stogos.“ Z toho vyplývá, že atostogos zde není považováno za výpůjčku.

Recenzijos / Reviews

315

ERIKA RIMKUTĖ

že se za 20–30 let téměř neprojevily nové změny morfologických norem. Samozřejmě lze mít radost, že páteř litevského jazyka – morfologický systém – zůstává nezměněna a není příliš ovlivněna jinými jazyky. Na druhou stranu však hlodá myšlenka, že možná posuny v této oblasti nebyly zaznamenány či povšimnuty.

Ve všech pododdílech věnovaných normám určité jazykové roviny je na začátku uvedena souhrnná tabulka Soupisu. Uvádí se v ní zdroj normy, možné variace, základ variování a konkrétní příklady. Jinými slovy, čtenářům se nejprve předkládá úplný rozpis toho, co a jak může variovat, a poté se pod těmito tabulkami uvádějí další příklady, z nichž některé jsou podrobněji komentovány. Stejně je strukturován i text v části věnované syntaxi. Těm, kdo znají normy pádů a předložek, jistě není třeba připomínat, kolik pravidel se tímto užíváním zabývá. Je otázkou, zda autorka zvolila šťastně, když nejprve předložila veškeré systematizované údaje Soupisu o pádech a předložkách, místo aby je rozdělila podle syntaktické funkce nebo konkrétního pádu či předložky, neboť tabulka věnovaná pádovým normám pokračuje od strany 393 do strany 454 a soupis předložek od strany 477 do strany 549. Nepochybně takové tabulky obsahují důležité informace^³, avšak v monografii bychom uvítali více interpretace, vysvětlení a komentování variabilních norem, nikoli úplný rozpis všech možností. Takové tabulky bylo patrně vhodnější uvést na konci monografie jako přílohy nebo text strukturovat jinak.

V části monografie věnované syntaktickým normám místy upoutá velké množství příkladů (mohlo jich být uvedeno i méně, protože stejně není možné uvést všechny shromážděné případy), některým složitějším případům je však věnován jen krátký odstavec, např. na s. 474–475 o gramatikalizaci, přesněji o posunu instrumentálu a lokálu do funkce postpozic, přičemž není uveden jediný příklad s širším kontextem. Tyto případy jsou v normativních publikacích probírány méně než například dvojí pády, proto by měly být analyzovány podrobněji. Na druhou stranu je třeba souhlasit, že u některých případů pomáhá velké množství příkladů lépe pochopit kodifikovanou i reálnou normu a ilustruje posuny normy. Stejně jako v jiných kapitolách jsou i zde velmi cenné komentáře R. Miliūnaitė k případům, které často spadají do šedé zóny a v normativních publikacích o nich není mnoho informací.

^³ Někdy jsou tyto informace poměrně technické – to je pochopitelné kvůli zajištění konzistentního klasifikačního systému, pro čtenáře jsou však částečně nadbytečné, srov. s. 402: jako dva samostatné záznamy (protože jeden spadá do klasifikace „S kilm. 5.1.1“ a druhý do „S kilm. 5.1.2“) jsou uvedeny případy vyjádření cíle: vykti vizito, lankytis vizito, ačkoli jejich užívání je velmi podobné, takže mohly být shrnuty jako jeden případ se dvěma příklady (jak se postupuje jinde, kde se liší slova, srov. na téže straně pravidlo „S kilm. 4.2 viz S gal. 5.1“ pro vyjádření místa s některými příslovci způsobu: uvádí se tento základní příklad: [Propadlo] skrz zemi: země. Níže jsou dále uvedena některá podobně užívaná slova: šikmo, příčně, podélně aj.).

316

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

komentáře při probírání případů, které často spadají do šedé zóny a o nichž není v normativních publikacích mnoho informací.

Monografie zohledňuje nejnovější jazykové výzvy, například pojednává o aspektech genderově citlivého jazyka. Na straně 337 se uvádí, že „nárůst (nadměrné užívání) forem ženského rodu podporuje kategorie rodu v litevštině, chybně chápaná již na konci 20. století ve veřejném úzu v důsledku šíření ideologií feminismu a genderismu, kdy se usiluje o omezení užívání forem mužského rodu a neuznává se, že tyto formy plní také zobecňující funkci“. Dále (s. 338) se píše, že takové formy často působí nepřirozeně, protože souvisejí „nikoli s vývojem jazykového systému, nýbrž s propagovaným ideologickým postojem“.

Zmiňuje se také, že jazykové změny jsou podmíněny výsledky programů automatického překladu nebo automatického generování jazyka. V oddíle o slovotvorbě jsou rovněž popsány tendence tvořit atypická podstatná jména ženského nebo mužského rodu (viz pododdíl 2.2.3). Na straně 474 se píše o vlivu sociálních sítí, který vede k užívání nominativu namísto vokativu, tj. když se oslovuje osoba, která má účet na sociální síti, automaticky se zobrazuje její jméno a/nebo příjmení v nominativu.

Skutečnost, že R. Miliūnaitė při pojednávání o jazykových normách a variujících jevech zahrnuje široké spektrum, ilustruje například aštuonkoralo. Tento příklad (viz s. 305–306) představuje ne zcela typicky utvořené složené slovo; podle autorky mohlo vzniknout jako výsledek automatického překladu. Při pojednávání o tendencích ve slovotvorbě litevských neologismů je tedy někdy třeba (a v budoucnu ještě více bude třeba) zohledňovat i takové technologické záležitosti. Jak uvádí badatelka, „[o]becně je vliv strojového překladu na litevštinu téměř neprozkoumán, a proto by překlad atypických složenin představoval zajímavou oblast výzkumu. Dat je mnoho na internetových portálech s nejrůznějším zaměřením (kulinářským, sportovním, módním, popularizačně-vědeckým apod.), které jsou automaticky překládány do mnoha jazyků (obvykle bez data zveřejnění).“ (s. 306).

V části věnované syntaxi jsou pojednány případy, které se v úzu zřetelně projevily poměrně nedávno a někdy ani nebyly zařazeny do normativních publikací. Například v pododdíle 2.4.8 „Slovosled“ je velká pozornost věnována mediálním titulkům a dalším příkladům, v nichž slovosled vyvolává dvojznačnosti. Věta / titulek jsou zdánlivě správné, a neporušují tedy jazykové normy, avšak v důsledku vlivu jiných jazyků, špatně chápaných syntaktických vztahů a narušeného aktuálního členění věty ztěžují porozumění textu. Další případy, které nejsou v normativních publikacích pojednány příliš podrobně, lze nalézt například u shody slov modelis, sopranas, žvaigždė s adjektivy (všechna tato slova označují významné osoby, jimiž mohou být muži i ženy); dále se pojednává o šíření forem supina, které se užívají snáze než participia (protože je není třeba shodovat se subjektem), o užívání osobních vět namísto bezosobních aj. Tyto jevy nepochybně vyžadují další podrobný výzkum, avšak

Recenzijos / Reviews

317

ERIKA RIMKUTĖ

V monografii R. Miliūnaitė lze nalézt vodítka k těm jazykovým jednotkám, jimž bude v budoucnu třeba věnovat větší pozornost.

Jak již bylo uvedeno, nejzajímavější se ukázala třetí část monografie „Dynamika spisovného jazyka a jeho jevů“, v níž se analyzuje, kam spisovná litevština směřuje a co tyto změny podmiňuje. V této části monografie jsou „pojednány nejcharakterističtější změny a inovace dvou úrovní veřejného úzu – mikroly gmens a makroly gmens“ (s. 614). Píše se zde, že „procesy vývoje jazyků, které dříve probíhaly v odstupu několika staletí, když se v různých zemích utvářely spisovné jazyky, se nyní, podporovány demokratizací společností a ovlivňovány rozvojem internetu, začínají synchronizovat“; že veřejný úzus výrazně ovlivňují vnější faktory (internetizace, ideologie aj.). V důsledku toho se „[m]ění tradiční lexikum: záměrně se usiluje o omezení užívání některých slov, zavádí se nová ideologicky příznaková slovní zásoba. Snaží se cíleně měnit i gramatiku (například užívání slov s gramatickým rodem), vytvářejí se nové údajně „genderově citlivé“ gramatické formy apod.“ (s. 614–615).

Zvláštní pozornost si zaslouží pododdíl 3.2 „Směry změn struktury spisovné litevštiny“. Autorka monografie v něm hledá odpovědi na tyto otázky: jak se mění hranice variování spisovného jazyka, které jazykové jevy činí uživatelům potíže, jak je zdůvodňováno hodnocení jazykových jevů a jak se mění, jak se mění doporučované ekvivalenty a jakými příklady jsou doporučení ilustrována (viz s. 618–619).

Několik důležitých závěrů této kapitoly, které umožňují porozumět současnému stavu jazyka a postoji ke spisovnému jazyku a pomáhají předvídat, jak se může dále vyvíjet spisovný jazyk (s. 619–641):

• probíhá výrazná změna kodifikace – liberalizace kodifikovaných norem spisovného jazyka;

• změny úzu nevznikají samy od sebe, podporují je uživatelé jazyka i sama proměňující se sociální realita;

• veřejný úzus litevštiny se obohacuje o jazykové jednotky různých úrovní přicházející z jiných jazyků; přibývá přejatých kořenových a slovotvorných morfémů (internacionálních prefixů, sufixoidů, prefixoidů) i domnělých morfémů, které se oddělily od přejatých nebo přeložených hybridních útvarů;

• do litevského textu se vkládá stále více anglických citátů – jak jednotlivých morfologicky neadaptovaných slov, tak celých rčení;

• začaly vznikat nové významy slov a změny gramatiky (zejména slovesné valence), k nimž významně přispívají překlady administrativních textů (právních předpisů apod.) z angličtiny;

• variace, která po určitou dobu intenzivně fungovala, ustupuje (buď sama od sebe, nebo v důsledku vědomé regulace norem spisovného jazyka), po nějaké době však

318

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

znovu ožívá, například přejatá konstrukce laiko ribai reikšti šiai dienai k vyjádření časové hranice (a její varianty);

• na počátku XXI. století změny jazyka částečně ztrácejí lokalizaci. Rozvoj internetu a sociální sítě vytvářejí rozsáhlé, poměrně synchronně fungující jazykové prostředí, v němž se inovace navzdory jazykovým hranicím šíří nesrovnatelně rychleji a šíře než v předinternetové éře;

• v lexiku se odrážejí slova označující témata změny klimatu a ekologie; další vrstva nové lexiky XXI. století souvisí s ideologiemi politické korektnosti, feminismu a genderismu;

• zesílila konkurence variujících gramatických jevů (morfologických a syntaktických);

• jak internacionální, tak domácí slova získávají prostřednictvím překladů nové, často pro angličtinu charakteristické významy, které (méně často) nemají žádné společné sémy nebo (častěji) mají alespoň jeden společný sém, ale nemají společné semémy;

• vedle toho nadále existují variace významů slov vzniklé pod vlivem ruštiny a celá tato rozmanitost činí sémantickou vrstvu spisovné litevštiny nestabilní; slova s univerzálnějším sémantickým rozsahem, která zaujímají místo konkrétnějších slov, nivelizují prostředky lexikálního vyjádření a odstraňují sémantické odstíny;

• univerzalizace vyjadřovacích prostředků (a tedy i nivelizace významů, funkcí a odstínů) je patrná také ve slovotvorbě;

• na syntaktické úrovni nadále existují různé variace v užívání pádů a předložek vzniklé pod vlivem ruštiny, nadále se nivelizují rozdíly ve vyjádření části a celku charakteristické pro litevské věty; normy užívání supina jsou mimořádně nestabilní; vedlejší věty nahrazují adverbiální konstrukce s participii, poloparticipii a supinem; nerespektuje se aktuální členění a slovosled ve větě získává rysy charakteristické pro anglický slovosled;

• veřejný úzus se polidšťuje a probíhá jeho žargonizace: do veřejného úzu pronikají prvky substandardu a spisovný jazyk i jeho volné styly ztrácejí homogenitu. Zčásti k tomu dochází v důsledku hybridizace různých žánrů, protože média často citují nebo přebírají obsah autorů sociálních sítí, který je psán volným stylem;

• prvky nespisovných variet se šíří jako reálná norma a snaží se stát součástí norem spisovného jazyka se stylistickou konotací (například konotací hovorového stylu); zvláště patrné je pronikání slangu do volného stylu spisovného jazyka, z něhož jsou vytlačovány tradiční prostředky vyjádření spisovného jazyka;

• užívání jevů typických pro volnější styly (zejména pro hovorový jazyk) v neutrálních textech.

Recenzijos / Reviews

319

ERIKA RIMKUTĖ

Na otázku, která jistě zajímá všechny, kam spisovné jazyky směřují, odpovídá R. Miliūnaitė poměrně optimisticky: spisovné jazyky nezanikají, pouze se mění jejich podoba. Důležité je, že „spisovný jazyk je nahrazován takovými jazykovými (užívacími) standardy, jejichž prosazení již více nezávisí na volbě vlády a elity, nýbrž na názorech a rozhodnutích neoficiálních sociálních skupin“ (s. 642).

V monografii se uvádí, že XXI. století je obdobím poststandardizace. Jeho rysy lze ilustrovat následujícími myšlenkami z pojednávané knihy: důležitými rysy tohoto období jsou sesazení starých autorit a vzestup nových influencerů. Pro toto období je rovněž charakteristická fragmentárnost a mizení hranic všeho druhu; zvláště aktuálními se stávají potřeby jednotlivce a lidská práva. „V období pozdní modernity se v důsledku individualizace společnosti zcela změnily sociální síly, které určovaly, co je jazykový standard. Z vládnoucí třídy, politiky, vědy a náboženství – tedy od autorit – přecházejí tyto pravomoci na jednotlivce. Demokratizace ruší moc elit a podporuje působení sociálních sil „zdola“, proto se do veřejného prostoru dostává jazyk „nižších vrstev“. Začíná se pochybovat o významu spisovných jazyků, jejichž povaha je ideologická (odrážejí nadvládu ekonomické, sociální a politické elity jazykového společenství): v moderní demokratické společnosti složené z různých jazykových společenství již není místo pro unifikovaný (homogenní) spisovný jazyk, ten již není ideálem […]. Na druhé straně, ačkoli globalizace nivelizuje národy, jejich kultury a jazyky, zároveň vyvolává opačné procesy podporující jazykovou rozmanitost a zachování individuality a jazykové (stejně jako obecně kulturní) identity. Internetizace mění obvyklá prostředí fungování jazyků, transformuje jazyky a vytváří jejich nové podoby.“ (s. 643–644).

Jak tedy vyplývá z předchozích tvrzení, spisovné jazyky se mění. Další otázka, na niž nacházíme odpověď v monografii R. Miliūnaitė, zní: mění se všechny spisovné jazyky stejně? Lze patrně tušit, že změny jsou rozdílné. Podle badatelky „tradiční evropské spisovné jazyky ztrácejí stabilitu – na úrovni formy, funkcí i jazykových postojů. […] Existují však také rozdíly, které do značné míry závisí na historickém kontextu. Například na Islandu, ve Francii a v Dánsku je ideologie spisovného jazyka silná, proto se změny neubírají směrem k oslabování této ideologie, nýbrž probíhají na úrovni užívání spisovného jazyka (rostoucí variability) […]. Procesy poststandardizace spisovných jazyků východoevropských zemí se dostavily poněkud opožděně a probíhají v menším měřítku. Příčinou je dlouhotrvající politická závislost těchto zemí, v jejímž důsledku byl potlačen rozvoj demokratizace […].“ (s. 644).

O změnách litevštiny se píše i dále; na s. 647–648 se uvádí, že „šířením spisovného jazyka prostřednictvím vzdělávacího systému a médií se již vytvořila nová mezivrstva – substandard litevštiny neboli bendroji lietuvių kalba. Jaký je její vztah ke spisovnému jazyku? Dnes lze říci, že psaná

320

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

spisovná litevština funguje tam, kde ji vytvářejí a upravují (redigují) speciálně připravení lidé. Je-li veřejně zveřejněn needitovaný text volného stylu (v médiích, na sociálních sítích apod.), pravděpodobnost, že jde o substandard, se nesnižuje [...]“. „Příznakové jevy nižší variety v neutrálním veřejném jazyce ztrácejí svou příznakovost a variabilita se stává prostředkem vytváření takové vlastnosti. Za těchto okolností se také normy spisovné litevštiny stávají nestabilními, jejich variabilita roste, což je důsledkem tlaku reálného úzu (v podstatě lze říci – substandardu) a někdy také kodifikační strategie.“

V pododdíle 3.3.3.3 „Dynamika kodifikace“ se jako důležitá ukázala tato myšlenka (s. 649): „Jsou možné dva typy kodifikace, závislé na dějinách vývoje spisovného jazyka a na povaze regulace spisovného jazyka (konkrétněji na (ne)existenci jazykové politiky státu). Jeden typ kodifikace se opírá především o reálný úzus a normy spisovného jazyka se stanovují pouze podle toho, co v něm funguje. Druhý typ kodifikace se orientuje nejen na úzus, ale také na jazykový systém a normovací tradici. Tento typ je zvláště charakteristický pro mladší spisovné jazyky, tedy i pro spisovnou litevštinu. [...] V teorii a praxi kodifikace spisovné litevštiny se umírněná variabilita a stylistické a funkční rozvrstvení variant (jen ne stejnou měrou ve všech jazykových rovinách) uznávají jako možnost změny normy, aby se kodifikace neodtrhla od úzu a potřeb uživatelů spisovného jazyka.“

Jak autorka uvádí, v kodifikaci litevštiny ve XXI. století se usilovalo o zohlednění funkčních rysů a jejich důslednější označování v jazykových normách, aby normy byly variabilnější, a tedy přijatelnější pro větší část společnosti. Navzdory těmto dobrým úmyslům přibývá ve veřejném úzu nenormativních variant, a proto se dochází k závěru, „že v litevštině klesá vliv kodifikace na veřejný úzus. Uživatelé veřejného jazyka k ní přihlížejí stále méně a stále více se přiklání k druhému typu kodifikace, přičemž někteří jazykoví odborníci se pokoušejí kritérium úzu povýšit téměř na jediné. Variující úzus XXI. století nemůže neovlivňovat samotný systém spisovného jazyka a kodifikaci norem. Do spisovného jazyka se legalizují jevy, které dříve stály mimo něj (například slovotvorné modely symbolicky představované deriváty klasiokas, -ė; ansambl ietis, -ė a další).“ (s. 649). Lze tedy říci, že „růst variability a odtržení kodifikace od jazyka užívaného většinou uživatelů jazyka – to je charakteristický znak destandardizace současné spisovné litevštiny“ (s. 649).

Je třeba souhlasit s myšlenkami uvedenými na straně 651 o vlivu ideologií na prestiž a vývoj jazyka. R. Miliūnaitė uvádí, že „liberální jazyková ideologie, která se zrodila spolu s demokratizací společnosti, pohlíží na tradiční varietu spisovného jazyka jako na vnucenou většině společnosti, tedy jako na diskriminující jazykové menšiny a marginalizované skupiny a ohrožující svobodu jednotlivce

Recenzijos / Reviews

321

ERIKA RIMKUTĖ

a individualitu [...].“ V Litvě tento model funguje od roku 2010 a usiluje o upevnění spontánně se utvářejícího substandardu, který reálnou normu nevytváří, nýbrž ji přebírá se všemi chaoticky fungujícími projevy. „Obviňujíc ideologii spisovného jazyka z autoritářství, hledá sama liberální jazyková ideologie opěrné body své moci mezi politiky, pracovníky médií, novými tvůrci veřejného mínění (influencery), stejně jako ve vzdělávacím systému; usiluje tedy o ovlivnění těch článků společnosti, na nichž nejvíce závisí prestiž a fungování spisovného jazyka, a o zavedení kritického pohledu na spisovnou varietu. V Litvě se jako prestižní varieta jazyka již nepokouší prosadit tradiční spisovný jazyk, nýbrž substandardní jazyk hlavního města – vilniuský jazyk [...], opírá se však o dosti rozporné výzkumy jazykových postojů [...]; pokouší se jazyk přetvořit v domnění, že tím změní realitu, a nechápe, že skutečné sociální a psychologické životní problémy (násilí, nerovnost apod.) nelze vyřešit bez změny samotného myšlení, chování a vzájemných vztahů lidí“ (s. 651–652).

V pododdíle 3.3.4.1 se pojednává o demotizaci. Jde o polidšťování a hrubnutí spisovného jazyka. Ve fázi demotizace se uznává, že je zapotřebí prestižní varieta jazyka – spisovný jazyk –, avšak mění se hodnocení toho, jaký má tento spisovný jazyk být. „Obvykle se povyšuje status dříve neprestižní variety“ (s. 656) a zužují se funkce spisovného jazyka. „V důsledku demotizace vzniká rozpor mezi tradičními normami stanovenými autoritami, které musí dodržovat vzdělávací instituce, a reálným územ [...]. Litva není výjimkou. Výzkumy jazykových postojů ukazují, že učitelé, zejména učitelé litevštiny, se setkávají s dvojími normami: kodifikovanými, kterým mají vyučovat, a reálnými, které působí na žáky především mimo školu. Rostoucí rozpor mezi kodifikovanými a reálnými normami snižuje motivaci k učení a ztěžuje proces učení. Totéž lze říci o profesionálních moderátorech zpráv a jazykových redaktorech pracujících v mluvených médiích, kteří lavírují mezi kodifikovanými a reálnými („lidovými“, tj. náležejícími k substandardu) normami.“ (s. 657).

Jedním z projevů demotizace je restandardizace, tj. znovu probíhající standardizace připomínající proces utváření spisovného jazyka, avšak v tomto případě již spisovný jazyk existuje a do oběhu se uvádí nový soubor norem nebo funkcí. „V případě restandardizace nejsou jazykové normy nařizovány ‚shora‘, nýbrž jsou založeny na výzkumu reálného úzu a jazykového chování uživatelů jazyka.“ (s. 657). Někdy se restandardizace označuje jako mezistav, přechodný stav od jedné etapy vývoje spisovného jazyka k jiné, tj. dočasné variování, při němž do úzu spisovného jazyka pronikají varianty „zdola“, nebo jako etapa jazykového plánování (tj. nikoli spontánního vývoje, nýbrž vědomé regulace jazyka), kdy se vytváří nová varieta spisovného jazyka, která má transformovat

322

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

potřeby společnosti již neodpovídající tradiční spisovný jazyk a vědomým úsilím měnit jazykové formy, funkce a jazykové chování (s. 658).

Dále se v monografii diskutuje o tom, zda se ve veřejném úzu v Litvě ustálil nějaký substandard. Autorka uvádí, že není-li substandard kodifikován (nebo je kodifikován negativně), není důvod považovat jej za náhradu spisovného jazyka; tam, kde texty nejsou redigovány, se však substandard šíří, jeho rysů přibývá a pronikají i do veřejného úzu (s. 662). Vzhledem k novosti litevského spisovného jazyka se ty společenské vrstvy, které by měly být šiřiteli jeho norem a rozšiřovat standard spisovného jazyka, často samy řádně nenaučí, a proto nerozumějí kodifikovaným normám ani jazyku jako systému. Lze tvrdit, že někteří rodilí mluvčí si v podstatě osvojují nikoli spisovný jazyk, nýbrž substandard (s. 663); uživatelé jazyka některé kodifikované normy nepřijímají, nerozumějí jim a někdy se jim dokonce vysmívají a označují je za umělý jazyk vymyšlený jazykovědci (s. 665).

Na straně 671 se v souhrnných závěrech o změnách spisovného jazyka a prosazování substandardu píše: „[v]e veřejném prostoru se začíná projevovat i ‚hlas lidu‘ – uživatelé jazyka, kteří v předinternetové éře nemívali mnoho příležitostí oslovit široké publikum; podmíněně je lze nazvat veřejnými komentátory života. Od počátku XXI. století zaplavili internetová fóra, komentářové rubriky článků, sociální sítě a kanály s videoobsahem. Obě tyto společenské skupiny spojuje nezralost, nevzdělanost, povrchnost, vulgarita, obscénnost a veřejné předvádění intimity. Do veřejného prostoru zároveň vystupuje lidový jazyk ‚nižších vrstev‘ vyjadřující tyto složky a mizí sociální omezení veřejného lexika.“ Přesto je otázkou, zda lze takto zobecnit jazykové i osobní vlastnosti všech osob vystupujících ve veřejném prostoru (s tím, že takových osob je mnoho, je třeba souhlasit), například Andrius Tapinas poměrně často veřejně prezentuje svůj názor, jasně vyjadřuje svůj postoj, ale pravděpodobně se u něj nevyskytuje žádná z vlastností vyjmenovaných v předchozí citaci.

Na otázku, co by se stalo, kdyby byl v Litvě přece jen některý substandard ztotožněn se standardním jazykem, lze odpovědět následujícím úryvkem z monografie R. Miliūnaitė: „pokud by se substandard (spolu s ‚vilniuským jazykem‘) začal ztotožňovat s prestižním spisovným jazykem a byl by se pokusil legalizovat jako nová spisovná varieta, která by nahradila tradiční spisovný jazyk (případ restandardizace). Takový substandardizovaný (restandardizovaný) spisovný jazyk by ztratil systémovost a nebylo by možné jej důsledně vyučovat ani se jej učit. Na druhou stranu je zřejmé, že spisovný jazyk může existovat a být užíván pouze tehdy, nebude-li jeho proměnlivá část (na rozdíl od jádra norem) po desetiletí konzervována.“ (s. 664).

Stojí za zmínku, co je charakteristické pro proměny spisovné litevštiny a co ji odlišuje od některých jiných evropských spisovných jazyků (podrobněji viz s. 666–667). Na počátku XXI. století se spisovná litevština již nachází v období poststandardizace, avšak

Recenzijos / Reviews

323

ERIKA RIMKUTĖ

dostala se do něj ještě jako poměrně mladý jazyk, kodifikovaný Jonem Jablonskisem na samém počátku XX. století. „O něco více než sto let kodifikace a šíření jejích norem dosud nepředstavovalo dostatečně dlouhou dobu, aby se tyto normy na všech úrovních stabilně upevnily ve vzdělaných vrstvách společnosti, a proto ani dynamika ještě nenabyla jasného směru.“ „Na rozdíl od některých evropských jazyků litevština po mnoho staletí existovala v podmínkách silného tlaku jiných jazyků a byla neustále ovlivňována jazykovými kontakty. Normy spisovné litevštiny se během 50 let sovětské okupace rovněž nemohly přirozeně rozvíjet, protože byly silně ovlivněny ruštinou. Variabilita úzu spisovného jazyka proto není homogenní: existují cizí prvky, které vybočují ze systému a normy litevštiny jako celku. Na konci XX. a počátku XXI. století se spisovná litevština dosud nezbavila následků rusifikace; zároveň prochází konvergencí s novými jazykovými systémy (v mnoha případech s angličtinou) a s dalšími varietami samotné litevštiny (regionlekty a substandardem).“

Autorka uvádí, že vzhledem k tomu, že výzkum vývoje spisovné litevštiny a jazykových postojů byl v Litvě zahájen poměrně nedávno a je dosud nepočetný, bylo by zatím neopatrné bez výhrad kategorizovat povahu dynamiky spisovné litevštiny, ačkoli sledování úzu a výzkumy jazykových postojů ukazují, že ke změnám dochází na strukturální úrovni, na úrovni regulace jazyka i jazykových ideologií. „V současném období vývoje spisovné litevštiny lze rostoucí rozpor mezi kodifikovanou a reálnou normou vysvětlit vznikem substandardu – mezivrstvy mezi regiolekty a spisovným jazykem.“ V Litvě se usiluje o nepřirozené urychlení změn jazykových ideologií: ve veřejném prostoru se vytvářejí negativní postoje jak vůči ideologii spisovného jazyka a normám tradičního spisovného jazyka, tak vůči institucím pečujícím o něj a jazykové politice státu.

Poslední pododdíl třetí části knihy končí poměrně optimistickým tvrzením: „Výzkumníci změn evropských spisovných jazyků upozorňují, že ve většině případů společenské jazykové postoje ukazují nepochybnou potřebnost samotných spisovných variet. Obecná tendence změn je častěji patrná nikoli na úrovni ideologie spisovného jazyka, nýbrž na úrovni struktury jazyka (úzu). Pro spisovnou litevštinu je zvláště důležitá myšlenka, že v globálním světovém společenství mají jazyky s malým počtem mluvčích větší šanci přežít, rozvíjet se a znovu ožít, pokud mají spisovnou varietu [...]. Proto ani v období poststandardizace nesmí být fungování a proměny spisovné litevštiny ponechány samovolnému vývoji.“ (s. 668).

V závěrečném slově monografie (s. 680) R. Miliūnaitė uvádí, že není třeba klást otázku, zda je spisovný jazyk potřebný (a zda se jej musíme zvlášť učit), nýbrž je třeba se ptát, jaký spisovný jazyk máme vytvářet, aby byl pohodlným a přitažlivým komunikačním nástrojem sjednocujícím společnost. Na tuto otázku ponechávají autorka monografie i autorka této recenze odpověď samotným čtenářům.

324

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys

Závěrem lze říci, že tato monografie je vynikající a hodnotná vědecká práce potřebná pro uživatele jazyka: pro teoretiky i praktiky. Ačkoli se na několika místech recenze uvádí, že by bylo žádoucí více informací, jasněji představené jazykové normy a lepší vysvětlení proměnlivých jazykových jevů, jsou tyto připomínky přesto v zásadě určeny tvůrcům normativních publikací (mezi nimiž je samozřejmě i autorka posuzované monografie), pravděpodobně pro budoucí diskuse o tom, jak by měly být jazykové normy prezentovány, aby to bylo pro uživatele pohodlné a srozumitelné. Je pochopitelné, že v jediné publikaci – byť tak rozsáhlé (721 s.!) – nelze očekávat získání všech požadovaných odpovědí. Tím spíše, že pro jedny mohou vyvolávat více otázek jedny jazykové normy, zatímco pro jiné jiné. Zde uvedené diskusní připomínky možná podnítí určitá výzkumná šetření, upozorní normotvůrce na to, jaké informace uživatelům litevského jazyka chybějí, zda jsou dostatečně jasně popsány a zda je lze snadno nalézt.

Doručeno 17. února 2023.

E R I K A R I M K U T Ė

Univerzita Vytautase Velikého

Vlado Putvinskio g. 23–216, LT-44243 Kaunas, Litva

[email protected]

Recenzijos / Reviews

325