PĒTERIS VANAGS

Lotyšská univerzita, Stockholmská univerzita

ORCID id: orcid.org/0000-0003-0718-364X

Oblasti vědeckého výzkumu: dějiny baltských jazyků, dějiny lotyšského spisovného jazyka, jazyková politika.

DOI: doi.org/10.35321/all88-15

Dalia Kiseliūnaitė

KURŠSKÝ JAZYK KURŠININKŮ KURŠSKÉ KOSY: I. ČÁST. FONETIKA A FONOLOGIE

Vilnius: Institut litevského jazyka, 2022, 219 s. DOI doi.org/10.35321/e-pub.41.kursininku-kalba-I-dalis ISBN 978-609-411-320-8 (celkem), ISBN 978-609-411-321-5 (I. část)

Kuršininkština je určitý baltský idiom, kterým se mluvilo na Kuršské kose a v přilehlých oblastech snad od 15.–16. století do druhé poloviny 20. století. Byl to jazyk přistěhovalců z lotyšského Kurše a jejich potomků, ovlivněný sousedními jazyky (němčinou a litevštinou) a zaniklý v důsledku změněných historických a politických okolností. Je doložen od 19. století, badatelům novější doby se však ještě podařilo nahrát řeč jejích posledních rodilých mluvčích. Této varietě baltských jazyků věnovala v posledních desetiletích největší pozornost profesorka Klaipėdské univerzity Dalia Kiseliūnaitė, která jak shromáždila rozsáhlý materiál, tak publikovala mnoho článků na toto téma. Recenzovaná monografie je shrnutím jejího výzkumu a jeho dalším prohloubením.

Monografii tvoří Úvod, dvě hlavní kapitoly a Závěry. Doplňují ji také přílohy – fragmenty jazykových nahrávek, které jsou v knize citovány a probírány. První část knihy „Počátky, dějiny, status, sociolingvistický obraz, dokumentace a výzkum kuršinštiny“ (s. 15–74) je obsáhlým úvodem do tématu obecného charakteru. Autorka na základě rozsáhlé odborné a teoretické literatury ke všem probíraným otázkám pojednává o počátcích jazyka, dějinách Kuršské kosy, změnách počtu obyvatel, usazování rybářů mluvících kuršsky (lotyšsky) v regionu, historických událostech, v jejichž důsledku vznikly nové vlny imigrace a probíhaly další

Recenzijos / Reviews

303

PĒTERIS VANAGS

sociální procesy. D. Kiseliūnaitė podrobně zkoumá otázku statusu kuršinštiny – jak tento idiom lépe charakterizovat. Podle autorky by nejlépe vyhovovaly termíny gele k to, sociolekto a etnolekto. Všechny domněnky jsou podloženy vážnými úvahami, to však nevylučuje možnost definovat idiom také jako samostatný, byť novějšího původu, baltský jazyk.

Dále se v kapitole pojednává o dvojjazyčnosti, která na kose existovala po několik staletí, a o problematice prestiže kuršinštiny. Velmi cenný je také pododdíl o dokumentaci a výzkumu kuršinštiny. Je zde shromážděn bohatý materiál s odkazy na prameny. Zmiňují se práce Adalberta Bezzenbergera, Juria Plakise (Jurio Plāķise), Richarda Pietscha, Wolfganga P. Schmida, Friedhelma Hinzeho a dalších badatelů. Uvedeni jsou také badatelé a jazykoví nadšenci (Janis Kuškis (Jānis Kuškis), Laimduotas Ceplytis (Laimdots Ceplītis), Austris Grasis, Ilmaras Bernovskis, Richardas Pietschas, sama autorka monografie), kteří ve druhé polovině 20. století a na počátku 21. století shromáždili poměrně rozsáhlou sbírku nahrávek živé kuršinštiny. První část knihy končí úvahami o životaschopnosti kuršinštiny a možnostech jejího obnovení.

Druhá část monografie „Fonetika a fonologie kuršinštiny“ (s. 75–185) je věnována popisu fonetiky idiomu. Začíná stručným přehledem dějin výzkumu fonetiky a fonologie kuršinštiny (s. 75–78). Po tomto úvodu jsou systematicky probírány slabika (s. 78–81), přízvuk – místo přízvuku a intonace (s. 81–91), vokalismus (s. 91–135) a konsonantismus (s. 135–178). Každou kapitolu tvoří několik či dokonce řada pododdílů. Závěry byly vyvozeny na základě rozsáhlého materiálu, který autorka sama nahrála nebo shromáždila ze starších nahrávek či zápisů. Každý rys kuršinštiny je srovnáván s rysy lotyšského jazyka, zejména kuršských nářečí, zjišťuje se možný vliv jiných jazyků a také inovace samotného kuršinštinského idiomu. Jazykové jevy jsou nahlíženy jak synchronně, tak diachronně.

Několik poznámek a myšlenek, které vznikly při četbě velmi cenné monografie. Při pojednání o přízvuku (s. 81–82) se uvádí, že se někdy v předponových slovesech objevuje nepřízvučná předpona ne- (ni-), např. praes. 1. niʼat-secerūos „nevzpomínám si“, praes. 3. nepalžīj „nepomohl“, praes. 3. niʼāzmaksa.i̯į „nezaplatil“. Podobná fakta uváděli i dřívější badatelé, např. Adalbertas Bezzenbergeris (1888: 42) zmiňuje několik příkladů s přízvučným kořenem i po jiných předponách, např. atnāku, salau­lāt. Nabízí se otázka, zda zde nejde o relikt staršího a volnějšího systému lotyšského přízvuku, jehož odrazy jsou patrné i v lotyšské poezii 17.–18. století (srov. Ancītis 1936).

Na straně 96 je zmíněn zajímavý případ analogického vyrovnání, které ve spisovné lotyštině neexistuje. Jak již dříve popsal Plakis (Plāķis 1927: 48, 64), v časovací paradigmatice slovesa se artikulace kořenových samohlásek /e/ a /æ/ vyrovnává, „proto je v praes. 2. sg. kořenové ē stejné jako v 1. sg. es bēgu, tu bēgi a pod.“

304

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Dalia Kiseliūnaitė. Kuršininkų nerijos kuršininkų kalba: I dalis. Fonetika ir fonologija

Stejně jako v několika nářečích jižního Kurše užívali Kuršininkové substantivum pušis „hoch, nádeník“ (s. 100) se sekundárním š z gen. sg. a plurálových pádových tvarů.

S tvrzením autorky, že „starší struktura předložek se zachovává v předponách: lotyšské uz má ve slovesech diftongickou podobu: fut. 2. sg. uõzdaba. „hlídej“ (MS), partic. a. praet. m. N. sg. uõzauš s „vyrostlý“ (EK_03), praet. 3. uõzlik „položil“ (EK_31)“ (s. 101), nelze zcela souhlasit. V tomto konkrétním případě je srovnání nejspíše sekundární (Endzelīns 1951: 688–689).

Pochybné je i toto tvrzení autorky: „Předložka aiz se zde monoftongizuje na az, zatímco v předponě má stejně jako v jižních nářečích Kuržemé podobu s dlouhou samohláskou āz: praet. 3. āzmaksaī „zaplatil“ (EK_28), az gāl’ da „za stolem““ (s. 101). Zde nejde nejspíše o monoftongizaci, nýbrž o zachovanou archaičtější podobu předložky (Endzelīns 1951: 636; Rudzīte 1964: 144).

Snad z nepozornosti vznikla tato věta: „V jazyce současných informátorů se ekvivalenty lotyšské spisovné předpony pār- ‚směr děje přes nějaký předmět, skrz, po určitou dobu apod.‘ a par- ‚směr zpětného pohybu‘ rovněž ne vždy jasně rozlišují“ (s. 105). Ve spisovné lotyštině předpona par- neexistuje, nýbrž pouze pār-, která má oba uvedené významové odstíny.

Na straně 110 autorka tvrdí: „Všechny případy s anaptixí ukazují, že rozhodující význam mělo pravděpodobně krácení prvního komponentu smíšených diftongů a přesun přízvuku na souhlásku. Tento proces mohl začít v zemgalských nářečích a v takzvaném kuršském ‚zemgalském rohu‘, odkud podle Endzelīnase přišla větší část obyvatel do severní části kosy. Zvláště pravidelně se první komponent krátil v diftonzích s r a později i v jiných. Z tohoto hlediska se oba členy opozice kuršininkovských intonací sblížily (netrvalá intonace ztratila své rozlišovací rysy stoupavé intonace, zatímco trvalá si odedávna zachovala krátký první komponent).“ Jānis Endzelīnas však tento proces vysvětluje opačně (Endzelīns 1951: 152): krátká samohláska před tautosylabickým r je zachováním staré krátkosti, typickým pro jazyk starých Zemgalů, nikoli sekundárním jevem.

Pokud jde o dějiny koncovek sloves 1. a 2. os. pl. -am / -ām, -at / -āt (s. 126–127), uvádí se, že „Endzelīnas se snaží krácení spojovat s krácením plurálových D.–I. tvarů substantiv (to v kuršininkštině skutečně existuje) (Endzelīns 1951: 884), avšak v nářečích Kuržemé taková souvislost zřejmě není vlastní žádné geograficky jasněji vymezené oblasti. Kromě toho by ještě bylo třeba vysvětlit, proč tvary substantiv s –ām v lotyšských nářečích podle Endzelīnase ovlivnily i tvar 2. osoby slovesa, který se foneticky nepodobá?“ Zdá se, že Endzelīnas měl v tomto případě na mysli něco poněkud jiného – nejprve hledá fonetické paralely mezi užíváním koncovek –am / –ām plurálových D.–I. a plurálu 1. a teprve poté tvrdí, že v důsledku fonetického krácení koncovky plurálu 1 vznikla i analogická koncovka plurálu 2 –at s krátkou samohláskou.

Snad došlo k omylu při tvrzení, že „[V lotyšských nářečích přechází koncovka tvarů kmene ā do paradigmatu kmene a méně často (gads > gadus ‚stává se, přihází se‘) než naopak“ (s. 128). Zde je třeba jev vysvětlit opačně – koncovka kmene a

Recenzijos / Reviews

305

PĒTERIS VANAGS

zřídka přechází do paradigmatu kmene ā. Dále autorka o tomto procesu spekuluje: „Zda si Kuršininkové tuto tendenci přinesli již z Kurše, nebo se projevuje jako určité vyrovnávání systému [...], to by ještě bylo třeba prozkoumat [...].“ V této otázce je třeba zohlednit také Endzelynovu poznámku (Endzelīns 1951: 905), že v Nyce, Gramzdě a Vainiuodě se rozdíl mezi –as a –ās zachoval.

Při pojednání o distribuci i a u (s. 134) autorka jako příklad uvádí tvar iemacėnate (= iemācināt) „naučit“. Takovou příponu uváděl i Plaķis (Plāķis 1927: 65–66), např. māčēnu, kūrēnu. Je třeba poznamenat, že přípona -en namísto -in se široce užívá v textech 16. a 17. století, mimo jiné u Georga Mancelia, např. aitzenah t, dah wena, pafudenati¹. Může tedy jít o starý jev, nikoli nutně fonetický.

Podobně deriváty s -enieks: zemēnieks „zemědělec, obyvatel druhého břehu moře“ a další“ (s. 134) zcela odpovídají formám západního Kurše (Endzelīns 1951: 362) a textů 16.–17. století s –enieks, např. Mancelio Darbeneeki, Ghrāzeneeku, Muiteneekus².

Pokud jde o osud spojení ķi a ģi, výše uvedené slovesné tvary kmene ia es ląžuos, šūtsch u / šōutsch u, lūdschu, luhdʒcho, luhdʒchu, luhdʒchohs, brautfcho, peēsautfcho, patteitfchu, aiʒleedfchu, kleedfchu, šūhdfchu, Beidfchu, Brautfchu, Kleedfchu, Leedfchu, Schņahtfchu, Schņaudfchu, Šmeltfchu, trentšchu, beidfchu, kleedfų, fchņa udfų, šle hdfų, šneedfų, fteidfų, brauʒu

¹ Viz http://senie.korpuss.lv/index.jsp?wordform=%25ena%25&source=Manc1631_Cat&source=Manc1631_LGL&source=Manc1631_LVM&source=Manc1631_Syr&source=Manc1637_Sal&source=Manc1638_L&source=Manc1638_PhL&source=Manc1638_Run&source=Manc1654_LP1&source=Manc1654_LP2&source=Manc1654_LP3&sort=asc&limit=50&cols=4. podrobněji

² Viz http://senie.korpuss.lv/index.jsp?wordform=%25eneek%25&source=Manc1631_Cat&source=Manc1631_LGL&source=Manc1631_LVM&source=Manc1631_Syr&source=Manc1637_Sal&source=Manc1638_L&source=Manc1638_PhL&source=Manc1638_Run&source=Manc1654_LP1&source=Manc1654_LP2&source=Manc1654_LP3&sort=asc&limit=50&cols=4. podrobněji

³ Viz http://senie.korpuss.lv/index.jsp?wordform=luhd%25&sort=A-Z&limit=50&page=2&cols=4&source=SENIE. podrobněji

306

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVIII

Dalia Kiseliūnaitė. Kuršininkų nerijos kuršininkų kalba: I dalis. Fonetika ir fonologija

(tɕchu), brehzu (tɕchu), mautɕchu, pluhzu (tɕchu), rauzu (tɕchu), šmelku (tɕhu), tee-zu (tɕchu),trauzu (tɕchu), treezu (tɕchu), trenku (tɕchu) (Stender 1783: 111–115). Ačkoli lze o autentičnosti některých těchto forem pochybovat (srov. „Zdá se mi pochybné, zda skutečně někde existovaly známé tvary přítomného času jako beidžu, kliedžu atd. (namísto správných beidzu, kliedzu atd. [...],“ jak uvádí J. Endzelynas (Endzelīns 1914: 909)), doklad užívání zaznamenaný v ještě živé kuršinštině potvrzuje rozšíření analogického procesu v jazyce. Předkové posledních Kuršininků si tuto tendenci možná přinesli již při přesídlení ze starého Kurše.

Na straně 175 se píše, že „po souhlásce kořene nebo přípony zaniklo į, zatímco –s v N. sg. se mění v –š (cel̨š ‚cesta‘, kaimiņš ‚soused‘ a další).“ To není pravda, protože v těchto slovech po zániku koncovkové samohlásky z l / n a į vznikla palatální souhláska l / ņ a právě po ní se změnilo v š.

V poznámce 276 (s. 177) autorka píše, že „pokud jsem slyšela správně, Šventojišťané pravidelně užívají m. N. sg. mačs, G. sg. maĝą a tak dále.“ Pokud se nominativ skutečně vyslovuje takto, šlo by o sekundární morfologickou výslovnost, protože výsledek fonetického procesu je patrný v kuršininkovském textu citovaném na téže straně taç maç.

V poslední kapitole knihy (s. 179–185) autorka shrnuje a charakterizuje fonetické rysy kuršinštiny a rozděluje je do několika skupin: rysy livonských nářečí Kurše v lotyšském jazyce, rysy středního dialektu, rysy společné oběma skupinám nářečí, inovace kuršinštiny, vliv němčiny a litevštiny. Analýza jazykových údajů podporuje hypotézu o dvou historicky odlišných skupinách Kuršininků ze severního a jižního Kurše, jejichž jazykové rysy se v důsledku vnitřní migrace později začaly mísit. V zaznamenaném jazyce jsou proto patrné jak rysy livonských nářečí, tak nářeční rysy zemgalského rohu jižního Kurše. Objevily se také místní jazykové inovace. Za ně však asi nelze považovat „praes. 1. plūcu ‚náš‘, slēžu ‚zavírám, zamykám‘ a další“ (s. 184), protože, jak již bylo uvedeno, takové formy jsou známy i ze starých textů 17.–18. století a navíc nejde o fonetický, nýbrž o morfonologický proces. Možná ani „vypadnutí souhlásky j před s, které způsobilo progresivní asimilaci (s > š) a v kuršinštině zasáhlo i určitý tvar maskulinního nominativu: jāunais ‚mladý‘, pirm̄ais ‚první‘ a další“ (s. 184) není specifickou inovací kuršinštiny, protože takové formy jsou široce známy i z nářečí jižního Kurše, např. Rucava, Nyca, Barta a dalších (Endzelīns 1951: 200).

Širší obecné závěry (s. 186–189) doplňují seznamy informátorů a použité literatury (s. 190–200). Poznámka – popisy Endzelynových článků měly být možná uvedeny jednotně. Nyní jsou dva citovány ze sborníku Darbu izlase, zatímco další dva z časopisu Filologu biedrības raksti, ačkoli všechny čtyři se nacházejí jak v primárním, tak v sekundárním prameni.

Text monografie doplňují také velmi cenné přílohy, totiž všechny fragmenty nahrávek citované a probírané v monografii, které umožňují slyšet zvuk ještě živého jazyka.

Monografie Dalie Kiseliūnaitė je věnována skutečně již zaniklé varietě baltských jazyků – kuršinštině; představuje významný přínos baltistice, potřebný pro mnohé

Recenzijos / Reviews

307

PĒTERIS VANAGS

další badatele, užitečný nejen pro lingvisty, ale také pro historiky, etnology a další odborníky. Nyní se netrpělivě očekává slíbená druhá část monografie – popis gramatiky.

LITERATŪRA

Adolphi Heinrich 1685: Erster Versuch Einer kurtz-verfas­seten Anleitung Zur Lettischen Sprache, Mitau: George Radetzky.

Ancītis Krišjānis 1936: Pārstatītais akcents nevācu dzejā. – Ceļi 7, Rīga: Ramave, 116–125.

Bezzenberger Adalbert 1888: Ueber die Sprache der preußischen Letten, Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht.

Endzelīns Jānis 1905: Zur Erweichung der Gutturale im Lettischen. – Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen 29, 178–195 (= Endzelīns Jānis 1974: Darbu iz­lase 1, Rīga: Zinātne, 290–306).

Endzelīns Jānis 1914: Vecā Stendera Latviešu gramatika un vārdnīca. – Druva 9, 907–911 (= Endzelīns Jānis 1974: Darbu izlase 2, Rīga: Zinātne, 548–553).

Endzelīns Jānis 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.

Plāķis Juris 1927: Kursenieku valoda. – Latvijas Universitātes raksti 16, 33–124.

Rudzīte Marta 1964: Latviešu dialektoloģija, Rīga: Liesma.

Stender Gotthard Friedrich 1783: Lettische Grammatik, Mitau: Johann Fried. Steffenhagen.

Įteikta 2023 m. kovo 2 d.

PĒTERIS VANAGS Latvistikas un baltistikas nodaļa Humanitāro zinātņu fakultāte Latvijas Universitāte Visvalža iela 4a, Rīga, LV–1050 [email protected]

Institutionen för slaviska och baltiska språk, finska, nederländska och tyska Stockholms universitet Universitetsvägen 10 E, Stockholm, SE–106 91 [email protected]

308

Acta Linguistica Lithuanica LXXXVII