NAGLIS KARDELIS

Vilniuská univerzita

ORCID id: orcid.org/0000-0002-2179-3754

Oblasti vědeckého výzkumu: filozofie jazyka, filozofie antiky, filozofie antiky, středověká filozofie, filozofie náboženství.

DOI: doi.org/10.35321/all89-13

FILOZOFIE A RODNÝ JAZYK

Otázka, v jakém jazyce by měl filozof filozofovat, se zdá být velmi jednoduchá, stejně jako odpověď na ni: filozofovat by se mělo v jazyce, v němž se myslí – vždyť živlem filozofie je myšlení, nikoli však jakékoli, nýbrž právě myšlení promluvené a uvedené do jazyka. Není-li člověk zcela odnárodněn, myslí v rodném jazyce, přesněji řečeno v jazyce matky, takže odpověď na otázku, v jakém jazyce by bylo nejvhodnější filozofovat, se sama o sobě jeví zcela jasná a jednoduchá, zejména nahlížíme-li ji z hlediska každodenní a osobní zkušenosti: filozofovat by se mělo v rodném jazyce, v jazyce matky.

Přesto je otázka, v jakém jazyce by měl filozof filozofovat, navzdory své skutečné či zdánlivé snadnosti zásadní filozofickou otázkou, která vyžaduje promyšlení a hlubší teoretickou analýzu. Ačkoli lze počáteční nereflektovanou intuici odpovídající každodenní zkušenosti a zdravému rozumu, že k filozofování se lépe hodí rodný jazyk, považovat za správnou samu o sobě, je žádoucí předložit i teoretické argumenty tuto intuici podporující – o to se v tomto článku pokusíme.

Proč bychom však měli tuto otázku vůbec klást a zvažovat? Je aktuální – a z jakých konkrétních důvodů – pro pěstitele rodného jazyka i pro samotné filozofy? Je snad možné stejně dobře filozofovat v jakémkoli později osvojeném jazyce, takže filozofováním v cizích jazycích nic neztrácí ani rodný jazyk, ani sama filozofie?

Nahlédneme-li do světových dějin filozofie, jasně vidíme, že naprostá většina velkých myslitelů – počínaje antikou a konče naší dobou – psala svá filozofická díla v rodném jazyce. Lze si představit Platóna a Aristotela, kteří by ústně i písemně filozofovali v jiném jazyce než ve staré řečtině, a rovněž Sókrata (ačkoli nic nenapsal), který by promlouval k občanům Athén – nebo rozmlouval se svým vlastním vnitřním daimónem – v nějakém jazyce cizinců? Anebo Kanta, Hegela, Nietzscheho a Heideggera, kteří by filozofovali nikoli německy? A tím spíše Sartra či Derridu, kteří by tvořili nikoli francouzsky? Přesto se v dějinách světové filozofie vyskytují případy, kdy texty nejvyšší teoretické úrovně a jazykové vytříbenosti

Įžvalgos / Insights

285

NAGLIS KARDELIS

vznikaly i v nerodném jazyce. Nejvýraznější, byť nikoli jediné příklady představují latinsky psaná díla představitelů středověké scholastické filozofie, především svatého Tomáše Akvinského. Někteří římští myslitelé, například Cicero, ovládali starou řečtinu tak dokonale, že z ní nejen překládali Platónovy dialogy do svého rodného latinského jazyka, ale dokázali také filozofovat řecky a pronášet řečnické proslovy; avšak i Cicero – tvůrce filozofické latiny – nejlépe rozvinul své schopnosti myšlení a výmluvnosti v živlu rodné latiny. Intelektuální římský císař Marcus Aurelius psal během vojenského tažení řecky deník, který nebyl určen ke zveřejnění, nýbrž pouze jemu samotnému. Po vojevůdcově smrti byly tyto zápisky, v nichž byly v nerodném jazyce jemu samotnému odhaleny nejintimnější tajnosti duše hledající smysl života, vydány, dalo by se říci, proti vůli samotného autora, a od té doby jsou celému světu známy pod názvem, který jim dal výmluvný vydavatel – „Sobě samému“.

Ohlédneme-li se za dějinami litevské filozofie, vidíme, že ve velkoknížectví Litevském tvořili starou litevskou filozofii představitelé různých národů žijících v tomto státě, mezi nimi i etničtí Litevci, převážně latinsky – určoval to tehdejší status latiny jako univerzálního prostředí rozvoje a šíření evropské vědy. Obrysy moderní litevské filozofie se začaly rýsovat na konci 19. století, kdy započalo hnutí národního obrození, jehož hlasatelé si velmi dobře uvědomovali a ve svých spisech neustále zdůrazňovali význam rodného litevského jazyka pro probouzení a utváření vědomí obrozujícího se národa. Přesto i disertační práce z filozofie nejvýznamnějších myslitelů tohoto období, jako byl Stasys Šalkauskis, které bychom mohli považovat za zakladatele moderní litevské filozofie, byly napsány v nerodném jazyce, když jejich autoři studovali v zahraničí. Ačkoli Stasys Šalkauskis, Pranas Kuraitis, Antanas Maceina, Juozas Girnius a další nejvýznamnější litevští myslitelé meziválečného období dokázali výborně psát filozofické texty v cizích jazycích, jejich přínos litevské filozofii hodnotíme především s ohledem na filozofické texty těchto myslitelů napsané litevsky a na samotnou tvorbu litevského filozofického jazyka, zejména na utváření litevské filozofické terminologie. Výmluvný je i případ ruského filozofa Leva Karsavina, který působil v meziválečném Litevsku: tento myslitel se naučil litevsky téměř dokonale, takže dokázal litevsky psát nejen díla z dějin filozofie a kultury, ale i vlastní filozofické texty; přesto byly Karsavinovy nejcennější filozofické a teologické práce napsány v jeho rodné ruštině.

Není těžké postřehnout určitou zákonitost související s konkrétními historickými okolnostmi, které vysvětlují, proč museli myslitelé v určitých obdobích vývoje filozofie filozofovat v nerodném jazyce: pokaždé, když se v Evropě, v nějaké jiné civilizační oblasti nebo v celosvětovém měřítku určitá konkrétní kultura a s ní spojený jazyk jakožto prostředí jejího vyjádření staly základem kultury, jež si činila nárok na vyšší či nižší stupeň univerzálnosti,

286

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

tato kultura a jazyk se v daném geografickém regionu a historickém období stávaly dominantními. K upevnění jednoho či druhého jazyka, který se stal univerzálním nebo za něj byl dokonce formálně uznán, ve sféře vědy a kultury vedla nejen kulturní prestiž dominantní lingua franca, ale i samotné usnadnění kulturní a akademické komunikace. Například v křesťanské Evropě středověku a novověku psali myslitelé židovského původu svá filozofická díla latinsky, zatímco v areálu islámské civilizace arabsky. Zajímavým a výmluvným příkladem je geniální židovský filozof a básník Šalomoun ibn Gabirol (Avicebron): náboženskou i světskou poezii tvořil hebrejsky, zatímco filozofii neobyčejné jemnosti arabsky. V geografické oblasti, v níž po dlouhou dobu kulturně dominovala indická civilizace, psali myslitelé různých národů své filozofické texty nejčastěji v sanskrtu, který byl lingua franca této oblasti.

Připustíme-li, že každá pravá věda musí být univerzální svým obsahem i formou a univerzálně platná, a budeme-li zároveň mít za to, že filozofie je určitým druhem vědy, snadno pochopíme, proč se za určitých civilizačních okolností od filozofie očekávalo, že se stane univerzální vědou s univerzálním jazykem. Uznání statusu jednoho či druhého univerzálního jazyka se opíralo o předpoklad, že sama lidská přirozenost, stejně jako veškerá lidská zkušenost, je ve své nejhlubší podstatě univerzální, nezávislá na rozdílech místních kultur, a proto může být vyjádřena univerzálně platnými filozofickými pojmy, o nichž se věřilo, že je dokážou vytvořit a jednotně používat všichni mluvčí univerzálním filozofickým jazykem.

Na rozdíl od sémanticky plastického jazyka krásné literatury, jehož slova se vyznačují mnohoznačností a v němž se hravě prolínají a překrývají vrstvy slov užívaných v doslovném i přeneseném významu, vědecký jazyk operuje s termíny s přesně vymezeným významem. Významy termínů používaných v přírodních vědách, jimiž se popisuje empirická skutečnost, nezávisí na specifičnosti konkrétních lidských kultur vyjadřované v krásné literatuře vznikající v různých jazycích, ani ji neodrážejí. Protože vědecké – zejména přírodovědecké – termíny postrádají kulturní specifičnost, kterou lze snadno vyjádřit rodným jazykem uzrálým v půdě vlastní kultury, ale obtížně ji lze předat jinými jazyky vyjadřujícími povahu jiných kultur, není kvůli jednoznačnosti termínů užívaných ve vědeckých textech obtížné překládat tyto texty do jiných jazyků. Popravdě řečeno, není velký – nebo vůbec žádný – rozdíl v tom, v jakém jazyce je přírodovědecký text napsán, neboť bez ohledu na jazyk v něm vždy předává tutéž vědeckou informaci, nijak nesouvisející se specifičností konkrétních lidských kultur. Domníváme-li se, že není žádný rozdíl v tom, v jakém jazyce psát vědecké texty, přirozeně se utváří názor, že sama rozmanitost jazyků, v nichž se věda vytváří, a nutnost z ní plynoucí překládat vědecké texty z jednoho jazyka do druhého pouze vede k plýtvání lidskými zdroji

Įžvalgos / Insights

287

NAGLIS KARDELIS

na překlady, samotné vědě však neposkytuje žádnou dodatečnou hodnotu. Důsledně se tedy dospívá k závěru, že s ohledem na univerzálnost a globalitu vědy a ve snaze usnadnit vědeckou komunikaci je nutné vyzývat vědce různých národností, hovořící různými rodnými jazyky, aby v oblasti vědecké komunikace přešli k některému z jazyků, které se již dnes ve vědě široce používají. Podobně jako latina v akademickém světě středověké Evropy se angličtina stala lingua franca globální vědy naší doby.

I kdybychom se však domnívali, že světová věda vytvářená v jednom dominantním jazyce by sama o sobě nic neztratila, ba možná by dokonce něco získala, stále bychom museli uznat, že vědomé vytlačování místních jazyků z oblasti vědy by velmi ochudilo národní jazyky a kultury. Věda není jen svébytnou formou intelektuálního vztahu člověka ke skutečnosti, ale i významnou součástí vysoké kultury, představující, řekněme, samostatný registr lidské zkušenosti; vzdáme-li se tedy svého práva a povinnosti vytvářet vědu v národních jazycích, odstraníme z nich celý registr lidské zkušenosti spolu se samotnou možností jeho jazykového vyjádření. Vědy a umění představují vrchol lidské duchovní činnosti, jeho nejvznešenější duchovní zkušenosti, a pokud tato nejvyšší duchovní činnost a zkušenost nejsou v národním jazyce ozvučeny a uvedeny do řeči, ztrácí tento jazyk to, co bychom v přeneseném významu mohli nazvat jeho horním patrem a střechou – duchovní a společenskou prestiž, důstojnost, přitažlivost a komunikační charisma; proto se postupně začínají drolit a hroutit i nižší patra domu jazyka: národní jazyk, který se nejprve stáhl z oblasti nejvyšších duchovních zkušeností do oblasti každodennosti, ponížený a ochuzený, se později začne stahovat i z každodennosti. Jazyk, v němž se už mluví jen o bramborách v kuchyni, se později nevyhnutelně ocitne v kuchyňském odpadkovém koši spolu s bramborovými slupkami.

I když psaní vědeckých textů a tvorba vědecké terminologie v místních jazycích nepřinášejí samotné globální vědě žádnou dodatečnou hodnotu, rozvíjejí a kultivují národní kultury, které samotnou svou existencí a rozkvětem významně přispívají k rozvoji světové kultury. Je také třeba zdůraznit, že věda je mnohem více než jen přírodověda, ačkoli právě ta je pro svou přesnost často považována za měřítko vědy. Považujeme-li humanitní obory vůbec za vědy, totiž za vědy o člověku, je třeba uznat, že lidskou skutečnost analyzují nejen z hlediska univerzálnosti lidské zkušenosti, ale i z hlediska její lokálnosti. Na rozdíl od přírodovědy se humanitní vědy, kterým jde jak o univerzálnost lidské zkušenosti, tak o její rozmanitost projevující se v určitém geografickém místě a historickém čase, nejen ohlížejí ke specifičnosti kultur, ale také jí věnují zvláštní pozornost jako předmětu výzkumu hodnému nejvyššího zájmu a úcty. Ačkoli i v humanitních vědách usilujeme o vytvoření systému přísných vědeckých termínů a o co největší přesnost těchto věd, samotné objekty humanitních věd, ať už jsou jakékoli, jsou

288

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

neoddělitelné od specifičnosti kultur, a proto zdaleka není lhostejné, v jakém jazyce se o nich vědecky hovoří. Humanitní texty napsané v určitém jazyce lze bezpochyby také přeložit do jiných jazyků, avšak bez vyhnutí se alespoň minimální ztrátě či zkreslení předávaného významu. Díla humanitních věd se do jiných jazyků překládají podstatně obtížněji než díla přírodních věd, protože některé věci související se specifičností kultur lze v jednom jazyce pojmenovat a vysvětlit snáze než v jiném. I když tedy humanitní obory považujeme za vědu (a máme k tomu důvod), texty humanitních věd napsané v různých jazycích poněkud připomínají díla krásné literatury napsaná v těchto jazycích – ačkoli obojí lze do jiných jazyků přeložit alespoň uspokojivě, ani jedno ani druhé nelze přeložit dokonale, bez většího či menšího nedostatku, přebytku nebo zkreslení významu. Stejně jako překladatel humanitního textu napsaného v místním jazyce do některého jazyka považovaného za univerzální jazyk globální vědy nikdy nebude schopen tento text přeložit bez ztráty důležitých významových odstínů, ani humanitní vědec, který se od samého počátku pokouší psát o své činnosti nikoli v rodném jazyce, nýbrž v jazyce globální vědy, nebude schopen své myšlenky předat tak, jak by to dokázal při psaní ve svém rodném jazyce.

Podřízení se naléhavým výzvám, aby i humanitní vědci podobně jako představitelé přírodních věd postupně přešli k jednomu univerzálnímu vědeckému jazyku, by přineslo ještě více škody než v oblasti přírodovědy: vytlačení místních jazyků z humanitních věd by již nebylo pouze – jako v případě přírodovědy – ochuzením toho či onoho národního jazyka a kultury, a spolu s nimi i celé světové kultury, aniž by samo o sobě poškozovalo globální vědu, nýbrž i ničením potenciálu samotné globální vědy, totiž světových humanitních věd. V případech, kdy je samotný předmět výzkumu bytostně spojen se specifičností jazyků a kultur, závisí možnost náležitě tento předmět pochopit a adekvátně jej vědecky vysvětlit alespoň zčásti i na úhlu pohledu, který badateli poskytuje konkrétní jazyk, a obecně na prostředcích jemného jazykového vyjádření.

Vraťme se však znovu k úvaze o vztahu filozofie a rodného jazyka. Otázka, co filozof ztrácí, když se vzdá myšlení, mluvení a psaní v rodném jazyce, souvisí se dvěma dalšími otázkami: zda je filozofie vůbec vědou, a pokud ano, zda má svou povahou blíže k přírodovědě, nebo k humanitním vědám.

Západní filozofii, která se zrodila v antickém Řecku, lze považovat za matku všech věd a kolébku vědy. Jak filozofie, tak vědy, které zrodila, vycházejí z lidské touhy poznat a pochopit svět, který člověka obklopuje, jsou založeny na kritických schopnostech rozumu a pěstují racionální vztah ke skutečnosti. Filozofie však konkrétní vědy překonává abstraktností – tím, že utváří metodologické přístupy jednotlivých věd, promýšlí a zobecňuje výsledky dosažené jinými vědeckými disciplínami, a projevuje se tak jako metavěda či věda o vědách (metavěda). Filozofie však, zejména chápána tak, jak ji chápali její řečtí tvůrci, je povolána

Įžvalgos / Insights

289

NAGLIS KARDELIS

promýšlet nejen vnější skutečnost, ale i vnitřní svět člověka, duchovní zkušenost myslícího člověka a také nabízet odvážné vize proměny lidského bytí.

Filozofie, i když ji z určitého hlediska lze považovat za vědu, metavědu nebo met vědu, zdaleka není pouze vědou – je spřízněna i s uměním, neboť vybízí svět nejen poznávat a chápat, ale také kontemplovat jeho velikost, krásu a harmonii; odhaluje oblast etických a estetických hodnot nezávislou na empirických faktech, abstraktním jazykem artikuluje estetickou zkušenost člověka a důsledky jeho etických voleb. V klasickém pojetí sedmi svobodných umění – septem artes liberales – je jasně patrná idea příbuznosti umění a věd pěstovaných svobodným člověkem: vždyť sedm svobodných umění lze nazvat i sedmi svobodnými vědami, neboť latinské slovo ars a jeho řecký předchůdce technē, označující mistrovství v určité konkrétní oblasti, mohou pojmenovávat umění i vědu. Mezi sedmi svobodnými uměními nacházíme i disciplíny, které bychom dnes označili za vědy, totiž aritmetiku, geometrii a astronomii, i takové, které bychom bez váhání považovali za umění, například hudbu. Klasickou ideu příbuznosti věd a umění vyjadřují i oblasti pod patronátem devíti Múz – část z nich bychom dnes označili za vědy, zatímco jinou část bychom nazvali uměním.

Okolnosti zrodu a vývoje filozofie ve starověkém Řecku výborně ukazují, jak krátkozraké je považovat filozofii za pouhou vědu, přestože ji lze pokládat za kolébku věd, matku věd, vědu všech věd či určitý druh metavědy. O tom, že filozofie není pouze vědou – nebo že není jen vědou či prostě další vědou, svědčí mimo jiné i odlišný historický osud výsledků filozofického myšlení ve srovnání s osudem vědeckých úspěchů. Na jedné straně filozofie na rozdíl od vědy, která usiluje odhalit věčně platné přírodní zákony a jejich přísnými matematickými vyjádřeními odhalit „konečnou pravdu“ o nich, nikdy nepředstírala, že poskytne konečné odpovědi na základní otázky bytí, ledaže nabízela hypotetické varianty takových konečných odpovědí. Přesto navzdory této filozofii vlastní skromnosti žádná filozofie vytvořená již ve starověku nezestárla tak beznadějně jako kterákoli věda starověku. Například starořecká metafyzika zůstává zajímavá a aktuální nejen pro dějiny filozofie, ale i pro současnou filozofii, zatímco to, co bychom nazvali starořeckou fyzikou (nikoli antickým, nýbrž právě současným významem slova „fyzika“), není aktuální pro nikoho kromě historiků vědy. Mohli bychom oprávněně tvrdit, že filozofie obecně nestárne – nebo nemá sklon stárnout tak rychle jako věda.

Současná západní kultura bohužel nezachovala nejen ideu „múzické“ jednoty věd a umění, ale ani pojetí klasické filozofie, která se teoretickým pohledem snaží obsáhnout a spojit zkušenost jednotlivých věd a umění a zároveň ji pozvednout na ještě vyšší úroveň univerzálnosti. Instrumentálním racionalismem založené moderní západní vědomí fatálně určilo to, co bychom nazvali oddělením věd

290

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

od umění, neboli schizma vědy a umění, registrů vědeckého a uměleckého zakoušení skutečnosti v současné západní kultuře. Toto schizma vidíme nejen – při makropohledu – v celé sociální a kulturní praxi současné společnosti, v níž jsou světy vědy a umění jako dvě nádoby, které spolu nejsou propojeny, ale i – v poněkud menším měřítku – v samotné současné filozofii, jako by rozštěpené radikálním filozofickým schizmatem do takzvaného analytického směru (vzniklého a praktikovaného především v anglosaských zemích) a takzvaného kontinentálního směru (formujícího se v kontinentální Evropě).

Toto filozofické schizma je zásadní při uvažování o významu rodného jazyka pro filozofii. Analytická filozofie sama sebe chápe a vymezuje dokonce nejen jako vědu, nýbrž téměř jako přírodní vědu nebo jí příbuznou specifickou exaktní vědu. Poté, co ze starořecké filozofie zdědila úsilí o racionální zkoumání skutečnosti, bohužel do značné míry ztratila existenciální a významový rozměr filozofického myšlení. Úspěchy fyziky, neurověd, evoluční psychologie, teorie informace, nemluvě o nejnovějších směrech logiky, jsou pro ni mnohem zajímavější a důležitější než to, co se odehrává v kterékoli humanitní disciplíně. Ačkoli filozofie jako celek tradičně stále patří k humanitním vědám, její velmi významná část, řekněme její větší a vlivnější polovina, totiž analytická filozofie, je dehumanitarizována a dehumanizována natolik, že označit ji za humanitní disciplínu by bylo téměř contradictio in adjecto. V jazyce textů analytické filozofie jsou užívané termíny přísně vymezené, a proto jednoznačné, zatímco běžná slova často nahrazují logické formule. Jazyk těchto textů obvykle neodráží ani singulární existenciální lidskou zkušenost, ani specifičnost místních kultur. Autoři prací analytické filozofie se metodicky vyhýbají metaforám a jiným tropům, a proto lze texty analytické filozofie podobně jako díla exaktních věd poměrně snadno překládat do jiných jazyků.

Protože při psaní textů analytické filozofie – zejména při formulování argumentů – rodný jazyk nevytváří žádnou dodatečnou hodnotu, není vůbec žádný rozdíl v tom, v jakém jazyce je psát; a protože se tento směr historicky zformoval v anglosaském světě, tradičně se texty analytické filozofie bez ohledu na národnost jejich autorů nejčastěji píší právě anglicky. Tím se šetří lidské zdroje a usnadňuje vědecká komunikace, tím spíše, že sama analytická filozofie je téměř zcela odosobněná a chápána jako kolektivní projekt myšlení, nikoli jako plod autorské filozofické tvorby. Podobně jako latina ve scholastické filozofii středověku dominuje v současné analytické filozofii, kterou bychom mohli nazvat sekularizovanou a demetafyzizovanou scholastikou dneška, angličtina. Slepota analytické filozofie vůči lidské existenci, lidskému hledání smyslu a také specifičnosti lokálních kultur ostatně neposkytuje žádný důvod zlehčovat úspěchy analytické filozofie,

Įžvalgos / Insights

291

NAGLIS KARDELIS

které jsou skutečně působivé a svou důležitostí a fundamentálností připomínají výsledky současné přírodní vědy.

Na rozdíl od analytické filozofie operující s jednoznačnými pojmy se v kontinentální filozofii, navzdory její rovněž charakteristické techničnosti, mnohem více spoléhá na plasticitu každodenního jazyka a rezervy tropického vyjádření; hra slov a různých významů téhož slova se využívá k předání podstaty filozofických intuic. Existencialismus, fenomenologie, filozofická hermeneutika, poststrukturalismus a postmoderní filozofie mají rovněž svůj specializovaný terminologický slovník, ale autoři zastupující tyto proudy filozofického myšlení se při vytváření nových filozofických konceptů obracejí také k živelným silám živého každodenního jazyka a k vlastní osobní existenciální zkušenosti, kterou nejlépe dokáže uvést do řeči právě jejich rodný jazyk. Setkáme-li se s díly náležejícími ke kontinentální filozofické tradici, jasně vidíme, že samotný rodný jazyk jejich autorů zjevně a značně ovlivňuje filozofické intuice vyjadřované v tomto jazyce. Některé jemné postřehy Martina Heideggera nebo Jacquese Derridy nelze vůbec bez velké významové odchylky přeložit do žádných jiných jazyků, například do nějakého „univerzálního“ jazyka vědy, jako je třeba angličtina. Heideggera budeme schopni náležitě pochopit jen při čtení německých originálů jeho děl, zatímco Derridovi porozumíme jen tehdy, budeme-li labužnicky vychutnávat hru slov jeho filozofické francouzštiny v originálních textech tohoto myslitele.

Je pravda, že i texty filozofů zastupujících kontinentální filozofii lze přeložit do jiných jazyků, ale pouze přibližně, bez možnosti vyhnout se ztrátě, zkreslení nebo nežádoucím dodatečným významovým odstínům. O Heideggerových a Derridových textech, stejně jako o dílech většiny dalších myslitelů náležejících ke kontinentální filozofické tradici, na rozdíl od děl autorů zastupujících analytickou filozofii rozhodně nemůžeme říci, že není žádný rozdíl v tom, v jakém jazyce jsou napsána. Je zřejmé, že i sami tito myslitelé si uvedený rozdíl dobře uvědomovali – jistě by si nepomysleli, že jsou schopni vyjádřit svou myšlenku stejně přesně nikoli ve svém rodném jazyce, nýbrž v nějaké filozofické lingua franca.

Podobnou závislost filosofických myšlenek na jazyce, v němž jsou vyjadřovány, nacházíme i v klasické filosofii, v níž k ní dochází ještě před neblahým rozdělením západní filosofie na analytickou a kontinentální. Ačkoli mají starořecká filosofie, pro niž je charakteristická úcta k racionalitě a snaha o jasné a průzračné myšlení, a současná analytická filosofie nemálo styčných bodů a společných rysů, v plastických textech antických myslitelů stále pulzuje životnost přirozeného jazyka, a proto můžeme tvrdit, že tradice antického filosofického myšlení se v některých ohledech podobá i současné kontinentální filosofii. Všichni, kdo měli možnost číst řecké originály Platónových dialogů, si jasně uvědomují, že se jim žádné překlady do jiných jazyků – ani přesností, ani silou výrazu – nikdy nevyrovnají. Rozdíl

292

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

mezi řeckými originály a jejich překlady do moderních jazyků je ještě patrnější při setkání s díly předsokratiků, zvláště s fragmenty děl tak hluboce myslících a mnohoznačně hovořících myslitelů, jako byl například Hérakleitos. Dokonce i Aristotelovu myšlenku, jehož filosofické pojmy se již proměnily v přísné termíny, snáze uchopíme při četbě řeckých originálů jeho traktátů než překladů – navzdory tomu, že starou řečtinu možná ovládáme hůře než svůj mateřský jazyk nebo nejnovější cizí jazyky. Nemohla by nás tedy vůbec napadnout tak absurdní myšlenka, že starořeckým filosofům bylo lhostejné, v jakém jazyce píší svá nesmrtelná díla, stejně jako nám, kteří tyto texty čteme, není lhostejné, v jakém jazyce je číst.

Staří Řekové při vytváření projektu západní filosofie jako zcela nového duchovního vztahu ke skutečnosti toužili dosáhnout takového filosofického vidění světa, v němž by osobní existenciální zkušenost myslícího byla sladěna s mnohem univerzálnější zkušeností celého etického či politického společenství. Na rozdíl od někdy rozšířeného názoru nebylo myšlení antického člověka odosobněné a odtržené od zkušenosti. Naopak – právě filosoficky promyšlená konkrétní existenciální zkušenost antického člověka mu umožnila pochopit to, co přesahuje individuální zkušenost každého jednotlivého člověka a propůjčuje jí rozměr univerzality. Musíme věnovat pozornost v kontextu antického myšlení velmi důležitému spojení zkušenosti a přirozenosti: to, jak se zkušenost konkrétní osoby může stát aktuální pro celé společenství, stát se součástí jeho zkušenosti, nebo dokonce získat ještě univerzálnější kosmický rozměr, lze pochopit pouze tehdy, když postřehneme přirozenou společnost jednotlivého člověka, společenství přesahujícího osobu a nelidské skutečnosti přesahující samotné lidské společenství. Řecká filosofie, ustavená jako zcela nová forma vztahu ke skutečnosti, musela při reflexi světa a procesů, které v něm probíhají, odrážet jak individuální přirozenost osoby, tak přirozené rámce bytí konkrétního politického společenství, tak univerzální přirozenost celého kosmu, celé uspořádané a harmonické skutečnosti.

Právě neustálý zřetel k přirozenosti, charakteristický pro antické myšlení, umožňuje pochopit i význam přirozeného jazyka – jinými slovy mateřského jazyka – pro filosofické myšlení chápané podle starořeckého vzoru. Základní spojení zkušenosti a přirozenosti, na které chceme upozornit, umožňuje postřehnout vztah konkrétnosti a abstrakce, singularity a univerzality, lokálnosti a globality, jenž je mimořádně důležitý nejen pro antickou, ale i pro filosofii jiných epoch: zkušenost přece přirozeně spojujeme s konkrétností a individualitou, zatímco přirozenost s abstraktností a univerzalitou; způsob, jakým prostřednictvím osobní zkušenosti objevujeme přirozené jádro nás samých i celé skutečnosti, proto ustavuje obecnější pravidlo odhalující, jak bychom mohli na základě osobní zkušenosti spojit svou přirozenou individualitu s přirozenou univerzalitou a v ní zapustit kořeny.

Įžvalgos / Insights

293

NAGLIS KARDELIS

Závěry těchto úvah platí nejen pro antickou filosofii, ale i pro jakoukoli jinou filosofii jí inspirovanou, která, živena mízou mateřského jazyka, nejen neztrácí univerzalitu, nýbrž ji naopak ještě snáze nachází, kráčejíc po mostech přirozenosti spojujících různé roviny skutečnosti. Konkrétní přirozený východiskový bod filosofického myšlení, promlouvající mateřským jazykem, se stává místem, z něhož vyrůstá dub autentického myšlení, jehož koruna se rozprostírá ve výšinách univerzality a abstrakce.

Nejen mnozí z nás, současných myslitelů, ale i staří Řekové by patrně souhlasili s Heideggerovou myšlenkou, že filosofické myšlení musí zahrnout i samotného myslícího – každá teoretická reflexe se přece musí opírat o zkušenost, která našemu myšlení poskytuje autenticitu a přirozenost. Tak se vyjevuje další zásadní spojení zkušenosti a přirozenosti: jestliže při myšlení vycházíme nejen z toho, co jsme přečetli nebo se dozvěděli od druhých, ale i z vlastní osobní zkušenosti, činíme díky její zřejmosti své myšlení mnohem autentičtějším, řekněme „přirozenějším“, neboť se zbavujeme umělosti vlastní povrchnímu myšlení, jemuž chybí zřejmost a bezprostřednost; souvislost přirozenosti s přirozeností v původním smyslu je přitom samozřejmá – latinské slovo natura totiž znamená právě přirozenost, zrození i přírodu. Přirozenost je jednoduše totéž co naturalita, pouze pojmenovaná vlastním slovem mateřského litevského jazyka, nikoli cizím slovem latinského původu.

Hluboké, nepovrchní filosofické myšlení, které vždy začíná u toho, co je zřejmé, umožňuje pochopit – zjevně pochopit – i to, co samo o sobě nebo od počátku zdaleka zřejmé není. Myšlení postrádající přirozenost nikdy nedosáhne hloubky – vždy bude povrchní právě kvůli své umělosti jako protikladu přirozenosti, ať už se tato umělost projevuje v jakékoli podobě. Mimochodem, řecké podstatné jméno logos, které znamená jak slovo, tak myšlenku, jinými slovy jak jazyk, tak myšlení, umožňuje upozornit na vztah mezi přirozeností jazyka a přirozeností myšlení. Přirozenost jazyka a řeči je jejich přirozenost v původním smyslu, kterou nám poskytuje mateřský jazyk, neboť právě on je naším autentickým přirozeným jazykem. Přirozenost myšlenky a myšlení je zase jejich přirozenost v původním smyslu, vycházející z přirozenosti řeči, jinými slovy z mluvení mateřským jazykem. I když s druhými nemluvíme nahlas, ale pouze tiše myslíme sami v sobě, jako bychom ve své duši hovořili sami se sebou jazykem, který ovládáme nejlépe, v němž se cítíme nejpohodlněji a který vnímáme jako nejautentičtější výraz našeho vlastního bytí – a téměř vždy je to náš mateřský jazyk. Jestliže tedy myslíme autenticky a opíráme se o svou vlastní, nikoli cizí moudrost a zkušenost, myslíme v mateřském jazyce; a pokud v něm myslíme, měli bychom v něm také mluvit a psát tehdy, když svým mluvením a psaním usilujeme o nejvyšší autenticitu a také o co nejpřesnější shodu myšlenky a slova.

Pro toho, kdo chce myslet vlastní, nikoli cizí myslí, a filosofovat autenticky, je vlastní zkušenost vždy důležitější než zkušenost druhých, ale i vlastní zkušenost se liší

294

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

stupněm bezprostřednosti. Čím bezprostřednější je zkušenost myslícího, tím autentičtější, průzračnější a hlubší je myšlení, které se o ni opírá. Bezprostřední zkušenost, řekněme, umožňuje rozšířit závoj oddělující filosofa od vnější skutečnosti, v ideálním, byť obtížně uskutečnitelném případě pak takový závoj zcela odstranit. Při úvahách o vztahu filosofie a autentické zkušenosti vystupuje do popředí paradoxnost fenoménu jazyka. Na jedné straně je abstraktní filosofické myšlení bez jazyka, bez jazykového prostředí myšlení nemožné, avšak na straně druhé toto jazykové prostředí jako každé jiné prostředí nevyhnutelně vytváří mezeru mezi myslícím a skutečností, o níž se myslí, a tím samotným jazykovým zprostředkováním myšlení ničí nebo oslabuje jeho bezprostřednost. Paradoxní ambivalentnost vztahu jazyka a filosofie je dána tím, že ačkoli je myšlení bez jazykového zprostředkování vůbec nemožné, samotné jazykové zprostředkování myšlení, jinými slovy jeho zprostředkování, bezprostřednost myšlení zmenšuje a nevyhnutelně se stává větší či menší překážkou myšlení usilujícího o co největší bezprostřednost.

Představme si, že my, vnější pozorovatelé skutečnosti, z nějakých důvodů nemáme možnost pozorovat ji bez skla, které ji od nás odděluje. Jako příklad takového případu lze uvést pozorování oceánské fauny v obřím akváriu námořního muzea, v němž pozorovatele od pozorovaných živočichů odděluje silná stěna z průhledného skla: protože sami nejsme obyvateli moře, nebyli bychom schopni pozorovat oceánské živočichy přímo, bez skla, které nás od nich odděluje a pozorování současně umožňuje i ztěžuje; stěna ze skla, která toto pozorování umožňuje a zároveň je mediuje – zprostředkovává –, proto musí být buď zcela nepostřehnutelná, jako by byla neviditelná, nebo alespoň co nejprůhlednější. Sklo musí být takové, abychom při pohledu skrze ně na to, co se otevírá na druhé straně, samotné sklo kvůli jeho průhlednosti neviděli. Kdyby bylo sklo neprůhledné, popraskané nebo poškrábané, naše oko by místo zkoumání objektů otevírajících se ve vnějším světě nevyhnutelně obracelo pozornost k nedokonalostem samotného prostředí pozorování – právě skla – a tím by bylo neustále rušeno a rozptylováno.

Na základě této analogie si můžeme samotný jazyk – jazykové prostředí myšlení – představit jako sklo různé průhlednosti a hladkosti. Uvedený příklad umožňuje postřehnout důležitý rozdíl mezi mateřským a jakýmkoli nemateřským jazykem, který je mimořádně důležitý pro pochopení přirozeného vztahu filosofie a mateřského jazyka. Od dětství jsme se svým mateřským jazykem, s každým jeho slovem pojmenovávajícím předměty vnějšího světa, tak srostlí, že mateřský jazyk i každé jeho slovo se staly jakoby součástí naší vlastní duchovní přirozenosti: mateřský jazyk je nám tak blízký, že si ho při mluvení vůbec nevšímáme, nevnímajíce jeho přítomnost v sobě nebo vedle sebe. Je jako čistý vzduch bez zápachu, který je pro nás životně nezbytný, ačkoli mu při dýchání nevěnujeme pozornost právě kvůli jeho čistotě. Kdybychom si svou duši – svou duchovní přirozenost – představili jako něco, co má určitý druh duchovního těla, mohli bychom jakýkoli nemateřský, později v životě osvojený jazyk přirovnat

Įžvalgos / Insights

295

NAGLIS KARDELIS

k oděvu, který toto duchovní tělo duše nosí, zatímco mateřský jazyk k samotnému duchovnímu tělu duše, v němž je duše vtělena, aniž by ho vnímala.

Když od nejútlejšího dětství slovy mateřského jazyka pojmenováváme předměty každodenního světa, který nás obklopuje, zejména ty, které jsou nám nesmírně blízké a drahé, protože s nimi každý den žijeme, každý den je vidíme a každý den se z nich radujeme, při vyslovování těchto slov se o ně nezachytíme a řekli bychom, že vyslovujeme rovnou samotné předměty. Když slovy mateřského jazyka promlouváme k objektům vnějšího světa, tato slova nám zprostředkovávají zkušenost světa minimálně, nenápadně a nepozorovaně, jako průhledné sklo, které nevidíme; slova mateřského jazyka, jež vyslovujeme přirozeně, spontánně a bez napětí, se proto nestávají jazykovými objekty druhé úrovně či druhotné přirozenosti, jinými slovy umělými předměty samotného jazyka, které rozptylují naši pozornost a odvracejí ji od skutečných předmětů vnějšího světa – od samotného slunce, země či řeky, samotného nebe, oblaku, větru, ptáka, stromu... Mateřský jazyk, jehož slova okamžitě, jako by bez jakéhokoli zprostředkování, obracejí pohled naší duše k předmětům vnější skutečnosti, nám otevírá svět jako útulný – nebo jej dokonce v jistém smyslu činí domácím právě tím, že mu propůjčuje řeč. Když mluvíme mateřským jazykem – a cítíme se v něm útulně –, cítíme se útulně i v samotném světě, který mateřský jazyk oslovil.

Když se učíme slova cizích jazyků a později je pokaždé znovu vyslovujeme, zakoušíme je samotná jako objekty druhé úrovně, druhotné přirozenosti, jako jakési umělé předměty světa jazyka, které při našem myšlení a mluvení odvádějí naši pozornost od skutečných předmětů vnějšího světa – nebo je dokonce začínají samy pozorovat, bránit jejich pozorování, hybridizovat se s nimi a amalgamovat. Na slova nemateřského jazyka jsme nuceni neustále hledět jako na jednotlivé objekty „soupeřící“ se skutečnými předměty nejazykového světa, které bychom chtěli zakoušet bez jakýchkoli překážek. Dochází k tomu proto, že v důsledku nejistoty a nedostatku přirozenosti a spontánnosti řeči svou řeč neustále kontrolujeme, příliš ji prověřujeme a objektivně reflektujeme, přičemž samotným tímto pohybem reflexe proměňujeme slova cizího jazyka v podezřele pozorované objekty – jako by šlo o předměty samostatného umělého světa jazyka. Slova cizích jazyků se místo co nejbezprostřednějšího otevírání objektů vnější skutečnosti sama mění v sekundární objekty, které pozorujeme s podezřívavostí: nemateřský jazyk se v naší zkušenosti myšlení a řeči stává jakoby nerovným a značně poškrábaným matným sklem, za jehož neprůhlednostmi, škrábanci a dalšími nedokonalostmi – jako by šlo o nové umělé předměty – se náš zrak neustále zachytává, ačkoli by se raději pásl na loukách vnějšího světa, mezi skutečnými předměty nejazykové skutečnosti. Ať už ovládáme kterýkoli cizí jazyk jakkoli dobře, nikdy ho nebudeme ovládat tak dobře jako mateřský jazyk. Když si to plně uvědomíme – a když postrádáme jistotu v řeči, spontánnost a přirozenost jazykového vyjádření –, časem uznáme, že jak v samotných

296

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

cizích jazycích, tak ve vnějším světě, který nám otevírají, se nikdy nebudeme cítit tak útulně jako v mateřském jazyce a ve skutečnosti, kterou nám otevírá. Když Heidegger označil jazyk za dům bytí, měl na mysli, že lidské bytí se uvnitř tohoto domu „zabydluje“, ustavuje se tehdy, když neurčité, chaotické životní prostředí omezíme tím, že je vymezíme určitým jazykovým obrysem, jako by šlo o stěny domu. Vztah jazyka a bytí si však lze představit i jinak, prostřednictvím zcela opačné – nebo opačně interpretované – analogie: jazyk si lze představit jako dům, v němž bytí samo nebydlí, nýbrž se pozorovateli otevírá jeho okny. Bytí, které ve skutečnosti nežije uvnitř domu bytí, ale mimo něj, se smrtelníkovi nikdy neodhaluje přímo, vně prostoru tohoto domu, který nelze opustit, nýbrž pouze nepřímo a zprostředkovaně, když žije v domě bytí, přesněji v domě jazyka, a dívá se z jeho nitra ven skrze průhledné nebo méně průhledné sklo oken tohoto domu. Díváme-li se okny mateřského jazyka, vidíme bytí tak průzračně, jako by se otevíralo za průhledným sklem, téměř bezprostředně; díváme-li se však okny cizích jazyků, podoby bytí se v důsledku neprůhlednosti, nerovností či škrábanců skla objevují zamlženě.

Uznáme-li, že autorská filosofie, v níž musí být vtisknuta osobitá autentická stopa existence myslícího, musí vyrůstat z co nejbezprostřednější zkušenosti, musíme dospět k závěru, že filosofovat v režimu autorského myšlení je možné pouze v mateřském jazyce. V tomto ohledu se autorská filosofie velmi podobá poezii, která je již podle své definice a svého ducha vždy autorská: skutečně hluboká díla autorské filosofie, stejně jako dobré básně, se nikdy nenaučíme psát v cizích jazycích. Autorská filosofie se poezii podobá tím, že obě usilují propůjčit rozměr univerzality singularitě a neopakovatelnosti osobní lidské zkušenosti. Rozdíl spočívá pouze v tom, že poezie převádí individuální zkušenosti jednotlivce do podob univerzální, pro všechny lidi významné zkušenosti pomocí jazykových schopností určujících konkrétnost výrazu, zejména konkrétních jazykově vytvářených obrazů a představ, zatímco filosofie vychází nejen z jazykového vyjádření konkrétnosti, ale i z možností abstraktních pojmů.

Stejně jako dobrá poezie ani autentická autorská filosofie neslouží ani přeludům čisté objektivity, ani rozmarům čisté subjektivity; zázrak prozření vždy očekává pouze v tvořivě objevených průsečících objektivity a subjektivity, v nichž se otevírá i každý pocit a vhled smyslu, který rovněž nikdy není pouze objektivní ani pouze subjektivní. Poezie i autorská filosofie usilují zprostředkovat zkušenost světa jako jednotného smysluplného (nebo naopak o smysl připraveného) celku, avšak nikoli anonymně, nýbrž z perspektivy, která se otevírá pouze konkrétnímu básníkovi či mysliteli. Autorská filosofie, stejně jako poezie, se rovněž snaží zprostředkovat nejen prostorovou, ale i časovou jednotu singulární osobní lidské zkušenosti. Filosof stejně jako každý jiný smrtelník hovoří svým mateřským jazykem od nejútlejšího dětství – mnohem

Įžvalgos / Insights

297

NAGLIS KARDELIS

déle než kterýmkoli jiným jazykem osvojeným později, a právě proto je mateřský jazyk filosofa, v jehož domě žije nejdéle, schopen lépe zprostředkovat jednotu jeho časové existence jako osoby trvající v čase, její celkovou integritu, a tak zmenšit odstup mezi existencí a jejím autentickým vyjádřením prostřednictvím myšlení, které jí dává řeč. To je další argument, podle našeho názoru hodný pozornosti, proč se autorská filosofie, stejně jako dobrá poezie, snáze tvoří v mateřském jazyce a v určitých případech ji lze tvořit pouze v něm.

Poezie i autorská filosofie netouží pouze odhalovat skutečnost – takovou, jaká již je –, ale také prostřednictvím poetických obrazů či abstraktních filosofických pojmů vytvářet vize alternativní skutečnosti, lepšího a smysluplnějšího světa. Schopnost vytvářet myšlenkami a jazykovými obrazy alternativy k existující skutečnosti velmi závisí na schopnosti jazyka, v němž se poezie či filosofie tvoří, odtrhnout se od existujících podob skutečnosti; tato schopnost pak závisí na plasticitě používaného jazyka. Pokud básník nebo filosof dosud zcela neztratil svůj národní charakter a nezapomněl svůj mateřský jazyk, jeho mateřský jazyk byl a zůstane nejplastičtějším prostředím jeho myšlení, tvorby a jazykového vyjádření, v němž lze nejsnáze provést vědomý pohyb zaostření a rozostření duchovního pohledu, přibližovat a vzdalovat obraz skutečnosti zaostřený v médiu jazyka, a tak se buď duchovně ztotožnit a splynout se skutečností, nebo se od ní naopak emocionálně i intelektuálně vzdálit, odcizit se jí a vytvořit si vůči ní větší duchovní odstup. Právě mateřský jazyk díky své průhlednosti jako jazykového média dokáže nejsnáze a nejspolehlivěji učinit existující skutečnost domácí a radovat se ze světa takového, jaký je již nyní, ještě proměněného, přitahuje poetický a filosofický pohled k nejradostnějším aspektům skutečnosti a umožňuje duchovně splynout se skutečností a emocionálně se s ní ztotožnit. Na druhou stranu mateřský jazyk díky své mimořádné plasticitě a s ní spojené schopnosti rozostřovat poetický a filosofický pohled umožňuje lépe než cizí jazyky vytvářet alternativní podoby existující skutečnosti a poskytuje básníkovi i filosofovi možnost, řekněme, trochu si odpočinout od světa, v němž žijeme a který byl již proměněn, když se tento svět stane příliš drsným a nepřátelským, vzdálit se od něj a jakoby uprchnout do dokonalejších a duši přívětivějších světů poezie a filosofie.

Žádný jiný jazyk není filosofii tak štědrý jako mateřský jazyk, zvláště pokud samotnou filosofii považujeme za něco více než jen běžnou vědu. Mateřský jazyk nám umožňuje vrátit se k samotným počátkům filosofie, k autentickému pojetí klasické filosofie zděděnému již od starých Řeků, a v hlubinách filosofie objevit živel poezie, zatímco v přísné formě vědy vířící magmu umění.

A nejdůležitější je, že filosofie a mateřský jazyk, které společně rostou, zároveň navzájem podporují svůj růst a rozvoj. Autentická autorská filosofie uzrálá z mízy mateřského jazyka umožňuje mateřskému jazyku dát hlas nejvyšším duchovním zkušenostem člověka – tak

298

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIX

Filosofija ir gimtoji kalba

mateřský jazyk promlouvá svým nejbohatším, nejjemnějším a nejvznešenějším registrem, a když takto promluví, zaslouží si od nás, kteří jím hovoříme, i od cizinců takovou úctu, že nás ani nenapadne jej zapomenout a opustit kvůli některému jinému jazyku, údajně bohatšímu, hodnotnějšímu, váženějšímu a prestižnějšímu.

Právě filosofie vychovaná mateřským jazykem později umožňuje, aby rozkvetl samotný vrcholek zelenajícího se dubu mateřského jazyka, a zároveň tomuto dubu umožňuje zapustit do země tak hluboké kořeny, že se stává nevyvratitelným, nesmrtelným...

Přijato 27. listopadu 2023.

NAGLIS KARDELIS

Vilniuská univerzita

Filozofická fakulta

Universiteto g. 9/1, LT-01513 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Įžvalgos / Insights

299