This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.
Preparing document pages…
Page 1
MARIE-LUISE HECKMANN Univerzita v Postupimi ORCID i d: orcid.org/0000-0001-6924-8942
Vědecké výzkumné zaměření: středověké dějiny, církevní, vojenské a environmentální dějiny, dějiny ústavnosti a idejí, historické pomocné vědy, zejména diplomatika a kodikologie.
DOI: doi.org/10.35321/all90-02
DIGITÁLNÍ PROFILOVÁNÍ JAKO METODA RANĚ STŘEDOVĚKÉ DIPLOMATIKY. VÝCHODISKEM JE LISTINA OTA I. V SANKT PETĚRŠBURKU¹
Prof. Dr. Vladimiru Ivanoviči Mažugovi k 75. narozeninám dne 15. dubna 2024
Digitální profilování jako metoda raně středověké diplomatiky. Na základě listiny Otona I. ze Sankt Peterburgu².
Věnováno prof. dr. Vladimiru Ivanoviči Mažugovi, který 15. dubna 2024 slaví 75. jubileum
¹Tento příspěvek vychází z přednášky přednesené na mezinárodní konferenci „West European Manuscripts and Charters from Late Antiquity to the Early Modern Period in Saint Petersburg Collections. Research, Catalogization and Digitization“ (Sankt Petěrburg, 19.–22. září 2019). Odpovídá zájmu jubilanta a jeho akademického okruhu o formu a obsah listin a právních textů. Srov. Mažuga 2000; Čirkova 2019.
²Tento článek vznikl na základě mezinárodní konference „Západoevropské rukopisy a historické dokumenty od pozdní antiky do raného novověku ve fondech Sankt Peterburgu. Výzkum, katalogizace a digitalizace“, která se konala v Sankt Peterburgu 19.–22. září 2019.
Straipsniai / Articles
23
Page 2
MARIE-LUISE HECKMANN
ANOTACE
Na základě řady vnějších a vnitřních kritérií je analyzována listina Ota I. uchovávaná v Sankt Peterburgu a přiřazena jednomu z 39 jmenovitě známých písařů císařské kanceláře. Základem identifikace jsou signa a také velikost, formát, sklady, rozvržení a písmo císařského diplomu. Pozornost je věnována také jazykovému zabarvení osobních a místních jmen, formulím corroboratio a srovnání itineráře. Metoda digitálního profilování použitá k tomuto účelu je následně na základě srovnávacích příkladů podrobena ověření, zda je vhodná k identifikaci písaře. Přínosné jsou přitom poznatky italského, ruského a německého výzkumu.
KLÍČOVÁ SLOVA: profilování písařů, raně středověká diplomatika, královské a císařské listiny, identifikace písařů, materialita, písemnictví a znaky.
ANOTACE
Na základě řady vnějších a vnitřních kritérií je analyzována listina Ota I. uchovávaná v Sankt Peterburgu a přiřazena jednomu z 39 jmenovitě známých písařů císařské kanceláře. Základem identifikace jsou signa a také velikost, formát, sklady, rozvržení a písmo císařského diplomu. Pozornost je věnována také jazykovému zabarvení osobních a místních jmen, formulím corroboratio a srovnání itineráře. Metoda digitálního profilování použitá k tomuto účelu je následně na základě srovnávacích příkladů testována z hlediska vhodnosti pro identifikaci písaře. Přínosné jsou poznatky italského, ruského a německého výzkumu.
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
1.
PO STOPĚ NEZNÁMÉHO PÍSAŘE
Obr. 1: D O I. 371 (969 IV 18, Cassana)³
Zobrazená listina hned na první pohled odhaluje několik skutečností: Jedná se o písemnost, která je širší než vyšší. Ve starší době zjevně nebyla uchovávána rozložená (tedy „naplocho“), nýbrž byla složena na 4 × 3 pole. V textu lze kromě toho rozlišit dva druhy písma: jedno s písmeny výrazně protaženými do výšky (elongata), druhé s drobnými písmeny na základní linii, která mají v horní linii smyčky a v dolní linii vybíhají do různě dlouhých tahů. V dolní části písemnosti se dále nachází znak tvořený podivuhodným spojením dvou velkých písmen T, tmavě zbarvený čtyřhranný otvor obklopený dvěma světlejšími kruhy a kruhový otisk, který na něj navazuje vpravo. Nápadný je také nepravidelný obrys
³Sken vyhotoven podle: Bolʾšakov 2012: 201.
Straipsniai / Articles
25
Page 4
MARIE-LUISE HECKMANN
a několik otvorů (většinou viditelných na okrajích). Pergamen má tmavě žlutou barvu. Listina působí ve svém jasně strukturovaném, byť na první pohled málo srozumitelném základním uspořádání hieratickým dojmem a svou cizorodostí snad u některých pozorovatelů vyvolává dokonce úctu. Písař zůstává zpočátku neznámý, protože se zdá, že není k dispozici ani podpis, ani jiný náznak jeho individuality. Nabízí se tedy otázka: Jak tohoto písaře vystopovat?
Dosavadní výzkum raně středověkých královských a císařských listin se opírá především o paleografické⁴, grafické, rétorické, sémiotické a symbolické znaky (tedy celkový dojem a význam jednotlivých prvků)⁵, o analýzy formulí (například intitulatio, arenga a narratio)⁶, o souvislosti mezi původem, právem, správou a politikou (dispositio a intervenční formule)⁷ a také o analýzu vládní praxe středověkých králů a císařů (opřenou o actum a datum jako prostředky itinerářní analýzy)⁸.
Pojednává se také o vzniku královské nebo císařské listiny⁹. Jde přitom mimo jiné o podíl vydavatelů a příjemců na takzvaném diktátu diplomu¹⁰. V dosavadním výzkumu se pojednává stejně tak o symbolech a znakových úkonech při používání listiny jako symbolu moci¹¹ jako o signech a dalších panovnických znacích¹². Význam osobních jmen, která jsou často přebírána z listin, je naproti tomu tematizován jen ojediněle¹³. Studie biskupských listin, které
⁴Sredinskaja 2014. K raně středověké písemnosti srov. také Hoffmann 1986; Ganz 1990: 36–80; Methoden 1999; Hoffmann 2005; 2012: 160–216.
¹⁰Kruisheer 1979; Johanek 1990; Mersiowsky 2015: 114, část 1.
¹¹Keller 1998.
¹²Rück 1996; Keller 1997.
¹³Schlaug 1962; Tiefenbach 1984.
26
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 5
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
které jsou níže použity ke srovnání, vznikly zpravidla v zeměpisně zaměřeném historickém výzkumu14.
V této souvislosti se ukazuje jako desideratum výzkumu syntéza, která by systematicky zachytila vnitřní a vnější znaky základního souboru raně středověkých listin, komparativně je vyhodnotila a výsledky zasadila do širšího kontextu. Královské a císařské listiny z konce 9. a první poloviny 10. století tvoří pro takové zkoumání obzvláště vhodný korpus pramenů, zároveň však kvůli své vysoké komplexitě15 představují zvláštní výzvu.
Metoda profilování písařů (digitální profilování), vyvinutá v novější pomocněvědné studii, usiluje o překonání této mezery. Její základní otázka zní, zda lze na základě jednoho, několika nebo všech znaků určité královské či císařské listiny identifikovat konkrétního písaře.
Nejprve je představena nová metoda. Poté je pomocí nové metody identifikován písař odpovědný za diplom císaře Oty Velikého, který je dnes uchováván v Sankt Peterburgu. Nakonec několik příkladů použití metody připravuje cestu k závěru o biskupech rané otonské doby jako písařích královských a císařských listin. Závěrečné shrnutí se zabývá dosahem a hranicemi nové metody.
2. PROFILOVÁNÍ PÍSAŘŮ (DIGITAL PROFILING)
Profilování písařů (digitální profilování) spočívá v souboru padesáti kritérií, která jsou aplikována na diplomy pěti králů, respektive císařů: Arnulfa, Ludvíka Dítěte, Konráda I., Jindřicha I. a Oty I. Tímto způsobem mají být zřetelné kontinuity a zlomy v diplomatice raně středověkých královských a císařských listin.
Výzkum se zaměřuje zejména na podíl písaře na vzniku listiny. Dochází přitom k následujícímu závěru: „Původce diplomu – vlastně individuálního uměleckého díla – lze rozpoznat podle jeho stylu. Někteří příjemci dokonce zřejmě kladli důraz na to, aby získali mistrovská díla určitých umělců. Jejich
14Např. Wisplinghoff 1954; Johanek 1969; Ludwig 2008; Die ältesten Urkunden 2008.
Dovednost [tedy dovednost písařů] se nejzřetelněji projevuje ve znacích provedených s velkou praxí. Mistr však vždy dbal na drobné změny, takže každý kus se stal unikátem. Rozdíly navíc zdůrazňují, že písaři jako umělci usilovali o neustálý rozvoj, aniž by se vzdali svého nezaměnitelného rukopisu.“
16
Přijmeme-li tuto tezi, pak jsou producenty listin členové vysoce specializované a esteticky obeznámené vzdělanostní elity.
Klíč k přiřazení jednotlivých listin konkrétním písařům spočívá podle uvedené studie v pokaždé jedinečné kombinaci několika znaků. Zvláště výpovědné jsou tři signa, která se nacházejí na většině královských a císařských diplomů této epochy: chrismon, monogram a rekognice, tedy znaky pro vzývání trojjediného Boha, podpis panovníka a potvrzení formální správnosti a úplnosti listiny.
K identifikaci písaře však pomáhají také formální součásti corroboratio (stvrzovacích formulí) a počet a uspořádání prvků eschatokolu (závěrečné části listiny). K přiřazení listin písaři je užitečné rovněž jazykové zabarvení zpravidla latinských osobních a místních jmen (přičemž ze slovopisu lze vyčíst sasko-nízkohornoněmeckou, fransko-hornoněmeckou a italskou výslovnostní podobu).
Cenné vodítko k dopadení neznámého písaře podle autora poskytují také zvláštnosti actum (okamžik právního úkonu) a datum (okamžik vyhotovení listiny) a vybrané grafické a paleografické znaky (například podoba signa, užívání zkratek, použití malých a velkých písmen nebo užívání tironských not – antického tajného písma – či řeckých písmen v rekognici).
3. LISTINA ZE SANKT PETĚRBURKU
Níže analyzovaná listina vznikla 18. dubna 969 v Cassaně. Datum a místo vydání umožňují rychlou identifikaci kusu jako diplomu Ota I. č. 371. Listina byla dlouhou dobu známa pouze z
16Schnase 2019: 82.
28
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 7
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
dvou mladších opisů. Její znění mělo podle editora MGH Emila von Ottenthala vycházet ze spolupráce italských písařů B a D. Diktát je přitom spojován především s It D (tedy se čtvrtým písařem Oty Velikého v Itálii)17. Původní diplom byl ještě jednou otištěn roku 1913, rovněž podle jednoho z obou opisů18. Roku 1937 byl v Rusku a roku 2012 v Rakousku, v obou případech na základě originálu uloženého v Sankt Peterburgu, kriticky vydán19. Listina se někdy v 19. století dostala ze severní Itálie do Ruska a tam do sbírky pomocného vědce Nikolaje Petroviče Lichačova (1862–1936). Tento člen Ruské akademie věd je považován za uznávaného odborníka na filigranologii20, což dobře odpovídá jeho zájmu o listiny z různých epoch.
4. FORMÁLNÍ ANALÝZA
Na listině lze rozpoznat následující vnější a vnitřní znaky:
1) Při šířce 564 mm a výšce 414 mm (podle Ghignoli) zaujímá plochu 0,32 m² a má dobový formát na šířku. Královské a císařské listiny z Itálie za Oty Velikého (936–976) mají často šířku 500 až 549 mm, severně od Alp se často dosahuje 350 až 499 mm. Také výškou jsou listiny z Itálie tendenciálně poněkud větší21;
2) Listina je přeložena čtyřikrát na výšku a čtyřikrát na šířku. Od konce 9. století jde o standardní postup, který se v případě It B, jednoho ze dvou písařů pravděpodobně podílejících se na listině, vyskytuje ještě nejméně dvakrát22;
17ÄdG 508 a násl. (= MGH D O I. 371).
18Gabotto et al. 1913: 102–104, č. LXV.
19Anninskij 1937: 141–150 (rusky), 151–160 (latinsky). Ghignoli 2012: 245–247 (latinsky). Srov. Nowak, Weigl 2017: 396, č. 13 n.
20Bol’šakov 1993: 201, č. 481; 2012: 259; Sredinskaja 2014: 113.
21Schnase 2019: 281 n., tabulka 129: DD O I. 243 (428: 500), 334. 356 (434: 467), 357. 378 (470: 520), 390. 407. 408. 410. D O II. 17 (470: 551). Srov. také tamtéž: 121 n.
22Tamtéž: 154, 190, 342, tabulka 49, 99, 149.
Straipsniai / Articles
29
Page 8
MARIE-LUISE HECKMANN
3) Chrismon se z paleografického hlediska skládá ze stočeného diagonálního tahu a jednoduchého dříku, který protíná rovnoramenný diagonální kříž²³;
4) Řádek signa (doklad formální správnosti a úplnosti listiny) začíná posunutě vůči řádku rekognice (doklad formální kontroly listiny), přibližně ve stejné pozici jako uprostřed umístěný monogram;
5) Je navíc odsazen doprava a dále označen podélným tahem;
6) Monogram má kosočtverečné O a nemá dřík;
7) Slovo subscript se nachází mezi jménem panovníka a epitetem;
8) Chybí jak rekognice, tak ligatura et;
9) Původně protlačená pečeť se nacházela vpravo vedle řádku signa a rekognice. Její průměr činil přibližně 47 mm a údajně byla totožná s druhou nebo čtvrtou královskou pečetí Oty I.²⁴;
10) Otisk pečeti vpravo vedle jejího dřívějšího umístění naznačuje, že pečeť se v průběhu času ztratila.
Řádek signa odsazený doprava (4), chybění rekognice (8), zkráceně uvedené slovo subscript (7) a stupňovité uspořádání řádku signa a rekognice (5) ukazují na Itálii jako písařovu vlast²⁵. K identifikaci písaře pomáhá nejen forma chrismonu (1) a označení řádku signa (4), nýbrž také písmeno S, které tvoří jakýsi kyjovitý oblouk, začíná v dolní linii a v horní linii je často zakončeno smyčkou²⁶.
K tomu přistupuje typická stvrzovací formule hledaného písaře. Je třeba poznamenat, že corroboratio v kanceláři Oty I. sestává až ze sedmi součástí. Patří k nim: 1) rozhodovací formule; 2) formule úkonu; 3) formule věčnosti; 4) formule věrných; 5) písařský příkaz; 6) ověřovací formule a 7) příkaz k pečetění. Čím slavnostnější byla panovníkova listina, tím více součástí corroboratio obsahuje. Corroboratio lze pro účely analýzy vyjádřit také pomocí typických číselných kombinací. Platí přitom: Čím delší je číselná řada, tím slavnostnější je diplom. Existují však
²³Kurzivou jsou vyznačeny nejdůležitější znaky pro identifikaci písaře.
²⁴Ghignoli 2012: 239 n. Jinak: Schnase 2019: 265, tabulka 117. Podle ní se v listinách písaře S O I. 22 většinou objevuje čtvrtá pečeť Oty I.
²⁵Schnase 2019: 133 n.
²⁶Tamtéž: 105.
30
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 9
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
a také individuální rozdíly podle jazykových schopností a stylistického citu písaře²⁷.
Sklady
Chrismon
Umístění řádku signa, rekognice a aprekace a podoba monogramu (eschatokolu)
Umístění otisku pečeti
Obr. 2 a–d: D O I. 371 (detaily)
Stvrzovací formule má v tomto případě čtyři členy a zní: Et ut verius credatur diligentiusque ab omnibus observetur, manu propria roborantes anulum nostrum inferius imprimo iussimus. V češtině to volně znamená: „Aby jí bylo věřeno jako pravdivé a aby ji všichni pečlivě dodržovali, přikázali jsme listinu vlastnoručně stvrdit a níže otisknout naši pečeť.“ Corroboratio začíná s ohledem na uvedené schéma rozhodovací formulí (1) Et ut verius credatur. Po ní následuje formule věrných (4) diligentiusque ab omnibus observetur, formule úkonu (2) manu propria roborantes a příkaz k pečetění (7) anulum nostrum inferius imprimo iussimus. Tato formulace je pro hledaného písaře zcela typická²⁸ a pro jednoduchost ji lze kódovat číselnou řadou 1, 4, 2, 7. Jak ukazuje počet čtyř členů, corroboratio diplomu navíc naznačuje určitou slavnostnost udělení práv.
²⁷Srov. tamtéž: 70–72, 84–86, 139–146.
²⁸Tamtéž: 307 n., tabulka 141. Srov. tamtéž: 105 n.
Straipsniai / Articles
31
Page 10
MARIE-LUISE HECKMANN
5. IDENTIFIKACE PÍSAŘE
Jak ukazuje souhrn uvedených a dalších znaků, písařem listiny č. 371 je Humbert z Parmy. Humbert není v diplomatice neznámou osobností. Napsal nejen několik diplomů, nýbrž také několik biskupských listin, jejichž písařské znaky podrobně pojednává novější studie z Itálie29. Výzkum již delší dobu na základě rekonstrukce královského itineráře a dalších náznaků předpokládal, že písař označovaný Sickelem jako It B je totožný s biskupem a pozdějším arcibiskupem Parmy. Představa písaře jako „podřízeného kancelářského pomocníka“ je od té doby stále více zpochybňována30.
Předložená analýza tento předpoklad potvrzuje. Petrohradský nález se tak dobře začleňuje do itineráře uvedeného písaře31. Doklady o činnosti tohoto písaře ukazují na severní a střední Itálii jako oblast působení, zatímco data 31. ledna 965 a 29. července 972 vymezují časové hranice zhotovování listin na panovníkův příkaz32. Po započtení listiny ze Sankt Peterburgu napsal Humbert z Parmy téměř dvacet (tedy přibližně čtyři procenta všech) listin Ota I. a nejméně jeden diplom Oty II.33.
Jako další doklad identifikace hledaného písaře s Humbertem z Parmy stručně představme jiný diplom z jeho písařské dílny. Podoba chrismonu a monogramu i uspořádání tří konstitutivních řádků (řádku signa, řádku rekognice, aprekace) v eschatokolu D O I. 356 jsou v každém ohledu srovnatelné se stavem v D O I. 37134.
31Schnase 2019: 192, tabulka 102: DD O I. 274, 334, 356, 357, 378, 390, 407, 408, 410; D O II. 17.
32Tamtéž: 244 n., tabulky 102 n.: místa data a actum: San Ambrogio: D O I. 274, Benevent: D O I. 356. D O II. 17; hrabství Penne: D O I. 357; Cassano: D O I. 371; Percena: D O I. 378; Ravenna: DD O I. 407, 410; Řím: D O I. 408.
33DD O I. 274, 334, 356, 357, 378, 390, 407, 408, 410; D O II. 17. Srov. Schnase 2019: 243, tabulka 101, respektive 244, tabulka 102. Podle Huschnera 2003: 101 n. navíc DD O I. 239, 243, 337, 339, 371, 373, 401 (?), 413, 414.
34D O I. 356; Lichtbildarchiv (= LBA) 3835. Tento a další snímky listin (částečně mírně upravené) podle: https://lba.hist.uni-marburg.de/ (naposledy nahlédnuto: [přístup 5. 12. 2023]). Lichtbildarchivu Älterer Originalurkunden děkujeme za tento i další volně dostupné obrazové materiály.
32
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 11
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Obr. 3: D O. I. 356 (968 II 15, Benevent)35
Na diplomu pro klášter Hersfeld z 15. února 968 se zachovala také pečeť. V tomto případě jde o pátou pečeť Ota I.
Obr. 4: Pátá pečeť Ota I. (968 II 15, Benevent)36
35LBA 3835.
36HStAM Best. Urk. 56 Nr. 2844. K identifikaci pečeti srov. Posse 1909: Tafel 41. Státnímu archivu v Marburgu děkujeme za poskytnutí předlohy k publikaci.
Straipsniai / Articles
33
Page 12
MARIE-LUISE HECKMANN
6. PÍSAŘSKÉ ZVLÁŠTNOSTI
Konzervativní přehled osmi dalších diplomů Ota I. a několika současných biskupských listin má prokázat konzistentnost metody profilování písařů jako nástroje k identifikaci dosud neznámých písařů. Všechny nyní představené královské či císařské listiny lze na základě podoby signa a uspořádání tří řádků eschatokolu snadno odlišit od produktů Humberta z Parmy. Jak lze ukázat, pocházejí od arcibiskupů Bruna Kolínského37, Jindřicha Trevírského38 a Willigise Mohučského39. Tito tři písaři každý vyhotovili více než dvacet císařských listin. Působili v rané, střední, respektive pozdní době vlády Ota I., což z nich vzhledem k většímu počtu dokladů činí jakési „vodicí fosilie“ tohoto výzkumu.
V prvním případě jde o dvě Ottonovy I. listiny, které měl vyhotovit jeho mladší bratr Brun. Brun se pravděpodobně skrývá za siglou BA40 používanou v diplomacii. Pokud toto ztotožnění platí, lze Hesensko, Sasko a střední Rýn považovat za preferované oblasti působení. Brun tak disponoval poměrně velkým nadregionálním akčním rádiem, které dobře odpovídá jeho činnosti doložené jinými prameny41. Brun je v královské kanceláři doložen jako kancléř, arcikancléř a arcikaplan. Po své činnosti jako králův písař (943–953) by v případě správnosti identifikace působil jako kolínský arcibiskup (953–965). Během svého pontifikátu povýšil několik kleriků ze svého okolí nebo také mnichů „gorzeské reformy“ na biskupy své diecéze. Kromě toho působil – zcela ve smyslu spojení Regnum a Sacerdotium – jako lotrinský arcivévoda42.
Analýza corroboratio královských listin pravděpodobně vyhotovených Brunem potvrzuje, že písař ovládal vznešený až slavnostní styl listin43. Ve vznešeném stylu je formulována například
37 K Brunovi Kolínskému viz Wolf 1989; Schwenk 1995 a Schwenk 1995a.
38 K Jindřichovi Trevírskému viz Ries 1969.
39 K Willigisovi Mohučskému viz Büttner 1975; Heinemeyer 1976; Goez 1990; Hehl 2000; Heckmann 2011; Haarländer 2014.
40 Písař č. 4, podle: Schnase 2019: 242, tabulka 101.
41 Prameny k Brunově činnosti mladého klerika jsou jinak spíše skrovné; Schwenk 1995a: 100.
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Potvrzovací formule listiny, kterou král 7. února 950 ve Wormsu daruje klášteru St. Gallen tři dvory. Zde se praví: Iussimus quoque inde hoc presens preceptum conscribi per quod volumus firmiterque iubemus, ut hec nostre traditionis condonatio amodo et deinceps omni tempore firma stabilisque permaneat sine ullius contradictionis obstaculo, manu propria nostra firmatum anuliq ue nostri inpressione (!) sigillatum (5, 1, 2, 4, 5, 6, 7)⁴⁴. O pouhé dva dny později bylo potvrzeno privilegium, jímž král klášteru Pfäfers stvrdil volební právo a imunitu. Formule převzatá z předchozí listiny v tomto případě zní: Et ut hec auctoritas huius emunitatis [zřejmě z imunitatis opr.] ac confirmationis nostre firmior habeatur et per futura tempora a fidelibus nostris verius credatur et diligentius observetur, manu propria subter eam confirmavimus et anulo nostro [nostro nad řádkem] sigillari iussimus (1, 2, 3, 4, 2, 7, 6)⁴⁵.
• Kód 127: D O.I. 97 – výměna majetků, Magdeburk, 948 III 30 • Kód 1267: D O.I. 77 – převod panovnických práv (regalia), Frohse, 946 V 30 • Kód 13267: D O.I. 100 – darování opatství, Cáchy, 948 IV 30 • Kód 124267: D O.I. 164 – převod panovnických práv (regalia) a darování, Quedlinburg, 953 IV 21 • Kód 1423267: D O.I. 64 – darování královského léna, Allstedt, 945 V 1
Obr. 5: Slavnostnost a právní akt ve vybraných listinách Otty I.
Z formulového materiálu corroboratio lze ostatně vyčíst nejen osobní preference písaře, nýbrž i vztahy výměny mezi jednotlivými písaři nebo skupinami písařů⁴⁶. Podrobnější
⁴⁴ ÄdG 202 (D O.I. 119). ⁴⁵ ÄdG 203 (D O I. 120). ⁴⁶ Čtyřčlennou formuli 1, 2, 6, 7 používají také písaři 1, 2, 5, 11, 15, 29 a 30, pětičlennou formuli 1, 3, 2, 6, 7 používají také písaři 1, 2, 3, 11, 23, 25, 30, 32, 33 a 35, šestičlennou formuli 1, 2, 3, 4, 2, 7, 6 znají také písaři 12, 24, 30 a 36, 1, 4, 2, 6, 7 používají obzvláště často písaři 22, 23, 24, vedle toho také písaři 3, 4, 16, 26, 27, 28 a 32, 1, 2, 4, 2, 6, 7 používají také písaři 22, 24 a 26. Srov. Schnase 2019: 302–317: tabulka 141.
Stráipsniai / Articles
35
Page 14
MARIE-LUISE HECKMANN
Podrobnějšího zkoumání vyžaduje otázka, zda byly určité formule upřednostňovány pro určité právní akty. Následují dva další příklady listin písaře Bruna Kolínského.
Obr. 6: D O I. 120 (950 II 9, Worms)⁴⁷
Jako zvláštní vnější znaky listin, které Brun Kolínský vyhotovil pro svého bratra Otta I., lze uvést:
Z uspořádání je patrné, že celý text listiny je psán do levého okraje. Protokol a kontext jsou od sebe zřetelně odděleny. Pečeť a rekognitionské znamení zaujímají pravou třetinu (zcela nebo z větší části) volného středního pásu, který odděluje protokol a kontext od eschatokolu.
Porovnáme-li mezi sebou podobu eschatokolu královských listin, které lze připsat Brunovi jako písaři, ukáže se několik skutečností: řádek signa a rekognitionský řádek se v deseti případech nacházejí ve stejné
⁴⁷ St. Gallen, archiv kapitulního kostela, listiny Pfäfers (861–1500) 0000.32, in: Monasterium.net, URL </mom/CH-StiASG/StiAPfae/0000.32/charter>, přístup 2024-02-26Z. Archivu kapitulního kostela St. Gallen děkujeme za svolení k publikaci.
36
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 15
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
výšce, v jedenácti dalších případech ohraničuje spodní pás řádku signa nahoře rekognitionský řádek, pouze v jednom příkladu leží rekognitionský řádek mnohem níže než řádek signa48. Monogram se ve 14 případech nachází mezi panovníkovým jménem a epitetem a pouze v jednom případě v epitetu49. Královská pečeť se nachází nebo nacházela v 18/22 případech vlevo vedle rekognitionského znamení50. V 15 případech se používá první pečeť Otty Velikého. To odpovídá rané době vzniku listin51. Chrismon, který se skládá z oblouku a dříku, lze dobře odlišit od jiných chrismonů: oblouk má preclíkovitou ozdobu, která ústí do čtyř ramen písmene „X“. Dřík sestává z hadovité linie, často opatřené jednotlivými tironskými notami. Zpravidla obsahuje středový vrchol s notovým polem umístěným dole52. Rekognitionské znamení je dvou-, čtyř- nebo pětipatrové. V 10/20 případech lze rozpoznat středový vrchol, pás s osmičkovými smyčkami a pole s tironskými notami. Zbývajících deset rekognitionských znamení je utvářeno podobně53. Králův monogram se skládá ze dvou velkých T spojených podélným břevnem. To je uprostřed protnuto horizontálou, která nahoře i dole končí v malém kosočtvercovém O (dále označovaném jako T8T)54
V paleografii vyniká jen málo: první řádek, řádek signa a rekognitionský řádek se vždy objevují v elongatě, zatímco datovací řádek stejně jako ostatní text listiny je psán diplomatickou minuskulou. Pro zkrácené údaje o dnech a označení měsíců se často používají velká písmena55. Za výrazná písmena je třeba označit A a G: písmeno A je ve dvanácti případech otevřené a má kulatý levý i kulatý pravý dřík, v dalších devíti případech je rovněž otevřené, avšak s prohnutým levým i pravým dříkem56. Písmeno G je v 19/24 případech kulaté a má uzavřený horní a zaoblený dolní oblouk, ve třech dalších případech je rovněž
kulaté a disponuje uzavřeným horním a prohnutým dolním obloukem57.
Obr. 7: D O I. 126 (950 VII 16, Nimburg)58
57 Srov. tamtéž: 263, tabulka 112.
58 LBA 2666.
38
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 17
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Obr. 8: Listina arcibiskupa Bruna Kolínského pro St. Caecilien (962 XII 25, Kolín)59
Porovnáme-li uvedené diplomy s listinou, kterou Brun jako arcibiskup vystavil pro kolínský klášter St. Cäcilien, vykazuje paleografický nález vysokou shodu v ligatuře st. V biskupské listině se navíc stejně jako v královských listinách až na zcela výjimečné případy60 používá otevřené kulaté a. Také písařský ductus je srovnatelný, písmena jsou ve všech třech případech strmě orientována vzhůru, ve dřících f a s se nacházejí smyčky. Dříky b, d a l naproti tomu vždy končí oblouky směřujícími doprava. Rozestupy mezi řádky jsou
59 HStA Köln HUA č. 3a. Srov. Oediger 1978: 138, č. 449. LBA 9174.
60 Tak ve slově mancipia a ve jménu Hartger v řadě svědků.
Straipsniai / Articles
39
Page 18
MARIE-LUISE HECKMANN
ve všech třech listinách rovnoměrně uspořádány. Mezi dolními délkami jedné řádky a horními délkami následující řádky je vždy dostatečný prostor. Umístění řádků, levé zarovnání textu a podobně utvářené chrismony biskupské listiny, respektive diplomů Otty I., které jsou připisovány Brunovi, činí identifikaci Bruna jako písaře plausibilní. Biskupská listina však – v odchylném písmu – poukazuje na to, že ji napsal kancléř Meginhero a arcibiskup ji vlastnoručně ověřil. Zde se praví: Ego Bruno dei gratia archiepiscopus hanc cartam a Meginhero cancellario scriptam manu propria sigillo impresso confirmavi. Tento aspekt bude rozebrán níže.
Obr. 9: D O I. 200 (959 IV 9, Quedlinburg)⁶¹
⁶¹ LBA 10560.
40
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 19
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Obr. 10: D O I. 206 (960 II 12, Frankfurt)⁶²
Ve druhém představovaném případě se pozdější trevírský arcibiskup Jindřich (956–964) ukazuje jako původce listin. V diplomacii dosud nesl siglu LF⁶³.
Listiny Jindřicha Trevírského lze rozpoznat podle těchto znaků: 1. chrismon a rekognitionské znamení tvoří koncové body diagonální osy zleva nahoře doprava dolů; 2. ježkovitý chrismon; 3. vícepatrové rekognitionské znamení, jehož pole jsou vyplněna různými šrafurami a ornamentálními vzory; 4.
⁶² LBA 10031.
⁶³ Identifikace podle Schnase 2019: 242, tabulka 101.
Straipsniai / Articles
41
Page 20
MARIE-LUISE HECKMANN
monogram se skládá ze dvou T, která dole končí v kosočtvercích (pro písmeno o) a jsou navzájem spojena příčným břevnem; 5. protokol, kontext, řádek signa a rekognitionský řádek, respektive řádek apprecatio, jsou od sebe zřetelně odděleny; 6. řádek signa a rekognitionský řádek stojí na jedné linii, 7. řádek signa je odsazen doleva; 8. druhý řádek shora je odsazen doprava; 9. c obsahuje jako ozdobu horní smyčku. Pro srovnání se využívá biskupská listina Jindřicha I. Mohučského z roku 964.
Obr. 11: Listina biskupa Jindřicha I. Mohučského (964)64
V paleografickém nálezu (ductus, zkratky a ozdoby diplomatické minuskuly i elongaty) vykazuje jistou podobnost s oběma královskými diplomy65. Písmový obraz corroboratio a chrismon jsou však utvářeny zřetelně odlišně. V corroboratio se objevuje převážně majuskulním písmem text Ego Heinricus dei gratia Trevirorum licet indignus archiepiscopus hoc signum propriis manibus feci.
64 LBA 7262.
65 K úloze ductu v paleografii srov. Mažuga 2022.
42
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 21
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Ve třetím případě, který má potvrdit profilování písařů jako metodu identifikace písaře, jde o tři diplomy Otty I., respektive jeho syna Otty II., které lze přiřadit Willigisovi Mohučskému (975–1011) z doby jeho působení jako písaře. Dosud zněla jeho sigla WC66.
Obr. 12: D O I. 423 (972 X 18, Nierstein)67
66 Identifikace podle Schnase 2019: 242, tabulka 101.
67 LBA 2700.
Straipsniai / Articles
43
Page 22
MARIE-LUISE HECKMANN
Obr. 13: D O II. 27 (972 X 18, Nierstein)68
LBA 2701.
44
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 23
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Obr. 14: D O II. 44 (973 VI 27, Worms)69
U tří diplomů, které Willigis Mohučský vyhotovil jako písař, je třeba konstatovat velkou shodu v podobě chrismonu, monogramu i řádku signa a rekognitionského řádku. Také paleografický nález je dobře srovnatelný. Vyznačuje se mimo jiné tvorbou smyček ve zkratkách a ligaturách. Chrismon se ve všech třech listinách skládá z oblouku se třemi notami s a nasazenými vlnovkami. Dřík je rovněž opatřen vlnovkami70. Monogram se vlevo i vpravo skládá z jednoho
69 LBA 2705.
70 Srov. Schnase 2019: 317 n., tabulka 142 (S O I. 32).
Str aipsniai / Články
45
Page 24
MARIE-LUISE HECKMANN
velkého T, která jsou navzájem spojena rovnoramenným křížem. Svislé břevno kříže nahoře i dole končí malým o. Tato forma monogramu je však – a je třeba to mít na paměti – doložitelná nejméně u 16 z přibližně padesáti známých písařů za vlády Otty Velikého71. Řádek signa a rekognitionský řádek se ve všech třech uvedených případech rozprostírají přes dva řádky a vyplňují prostor mezi kontextem a apprecatio. Začínají vlevo na stejné linii jako textový blok protokolu a kontextu.
Arcibiskup Willigis Mohučský (975–1011) působil od 11. dubna 965 do 25. ledna 975 jako písař Otty I.72. Pro potvrzování královských listin upřednostňoval formulový materiál, který pouze v jednom případě sestává ze dvou článků, jinak však z pěti, šesti nebo dokonce osmi článků73. Tento nález nepoukazuje jen na velké jazykové schopnosti písaře, nýbrž také na rozmanitou výměnu s jinými písaři pozdního období Otty I. Formule končící kódy 2, 6, 7; 5, 6, 7 nebo 5, 7, 6 byly totiž mezi písaři této epochy zvláště oblíbené.
7 OTTONŠTÍ BISKUPI JAKO PÍSAŘI
Ve smyslu závěru vyplývajícího z dosavadního výkladu se nabízí nahlédnout na písaře také jako na skupinu. Představené případové studie – jak již naznačuje výraz „vedoucí fosilie“ – zjevně představují tři generace písařů, které se za Otty I. navzájem střídaly. Ke střídání písařů docházelo vždy při rozšíření vlády krále Sasů a Franků: jednou po cestě do Itálie roku 951; dále při císařské korunovaci roku 962; a konečně sňatkem a povýšením Otty II. s byzantskou princeznou Theofanu roku 967. Většina písařů pocházela z vysoké šlechty a někdy byla jmenována biskupy. Jejich služba při vyhotovování královských nebo císařských listin probíhala sekvenčně, tedy buď tehdy, když král každoročně navštěvoval určitý region, nebo pokaždé, když preláty povolal na určitou dobu do svého doprovodu74.
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Ve smyslu uvedeného závěru jsou níže tabulkově uvedeni písaři Arnulfa Korutanského, Ludvíka Dítěte, Konráda I., respektive Otty Velikého, a je vyhodnocen příslušný nález.
Obr. 15: Písaři Arnulfa Korutanského, Ludvíka Dítěte a Konráda I.
Ukazuje se, že písaři krále na přelomu 9. a 10. století pocházeli buď z klášterů, nebo z biskupských škol.
Z následujících dvou srovnávacích tabulek pro dobu vlády Otty I. lze vyvodit: většina písařů Otty I. pro něj působila jeden až pět let, někdy dokonce deset let. Nejdelší dobu je doložena písařská činnost Tuta z Paderbornu pro krále, a to třicet let. Naproti tomu se četní písaři objevují pouze jednou; rozhodující je jednak náhodnost dochování, jednak velký počet dosud neidentifikovaných písařů (nejméně 32/67).
Strai̯psniai / Articles
47
Page 26
MARIE-LUISE HECKMANN
Obr. 16: Počet písařů a listin za vlády Otty I. (písaři působili částečně také za Jindřicha I., respektive Otty II.)
Přibližně třicet z asi padesáti písařů za vlády Otty I. byli nebo se stali biskupy, z nichž jeden dokonce postoupil na papeže; sedm byli mniši, mezi nimi dva opati, nebo světští klerici. Dva jsou doloženi jako kancléři. I když tato čísla mohou zachycovat pouze tendence, překryvy mezi daty vystavení císařských diplomů a úřadováním biskupů ukazují, že pro obě činnosti skutečně existovala odpovědnost. Skutečnost, že výroba panovnických diplomů mohla probíhat před biskupským úřadem písaře i během něj, ukazuje, že produkce listin nepředstavovala samostatný stupeň kariéry.
Vezmeme-li naproti tomu v úvahu časový aspekt srovnání a budeme-li dvůr chápat jako mobilní osobní svazek, ukážou se biskupové jako regionální prvek královské praxe vlády, který zůstával udělováním církevního majetku a panovnických práv vždy spojen s příslušnými diecézemi. Zároveň biskupové patřili k vysoce specializované elitě, jejíž vzdělávání, příprava a další vzdělávání probíhaly na biskupských školách a v okolí biskupských sídel. Nakolik byli titíž písaři odpovědní za právní i liturgické písemnosti, zůstává dosud otevřenou otázkou. Knižní a kancelářská písma
48
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 27
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
se částečně značně liší a počet dokladů z jednoho a téhož biskupského sídla je zpravidla „spíše malý“⁷⁵.
Obr. 17: Písaři Otty I. a jejich úřadování jako biskupů (písaři působili částečně také za Jindřicha I., respektive Otty II.)
Biskupové ottonské doby jako celek představují úzké propletení Regnum a Sacerdotium, jak se rýsovalo již od počátku 9. století a poté dosáhlo vrcholu v polovině 11. století. Toto úzké spojení se mělo rozpadnout teprve na přelomu 12. století s gregoriánskou církevní reformou. Z tohoto vývoje pak postupně vzešly dvě základní formy papežské listiny (bula, mandát), které – počínaje pontifikátem Lva IX. (1049–1954) – vykazují zvláštní pečeti, vlastní signa, pevný formát (vysoký obdélník namísto širokého obdélníku), určitá skládání, podle užití standardizovaná písma a ustálené formule⁷⁶.
⁷⁵ Pro srovnání by byly přínosné například fondy v Bamberku, Kolíně, Karlsruhe, Magdeburku, Mnichově a Trevíru, snad také ve Furlánsku, Merseburku, Naumburku a Curychu.
Ústřední teze představeného výzkumu zní, že raně středověké královské nebo císařské diplomy jsou individuálními uměleckými díly a jejich producenti jedinečnými umělci, které lze identifikovat jménem. Tuto ústřední tezi lze především upevnit tehdy, máme-li k dispozici větší soubor srovnávacích kusů, který lze na základě několika shodných znaků přiřadit jednomu písaři. Nezbytným předpokladem profilování písařů je tedy velký počet různých znaků a určitý počet srovnávacích kusů.
Pro identifikaci písaře se za konstitutivní pro dobu vlády Otty Velikého ukázala signa (většinou rekognitionské znamení, často chrismon, někdy také monogram) a také uspořádání řádků signa a rekognitionského řádku. Kromě toho jsou actum a datum, vyhodnocované pomocí itinerární analýzy, zvláště vhodné k dalšímu podpoření identifikace písaře.
Méně individualizovaně působí písma, užívání velkých a malých písmen, zkratky a ligatury, tedy paleografické znaky raně středověkých královských a císařských listin. Zachycením znaků se přesto podařilo rozpoznat preference určitých typů písmen nebo také některých způsobů psaní (ductus) u jednoho či více písařů.
Tezi o skriptoriu známou z nauky o rukopisech (Bernhart Bischoff) by v této souvislosti měla v budoucnu zohledňovat také výroba listin. Jinými slovy: to, co pro lokalizaci skriptoria znamenají exempla, jako jsou iniciály, ozdobná písma, utváření písmového prostoru nebo zbarvení pergamenu, by snad mohlo platit i pro regionální přiřazení skupiny listin. K tomu může být nápomocný příslušný soubor velkých a malých písmen, zkratek a ligatur, snad také užívání ozdobných písem (elongaty) a tvorba smyček u určitých písmen.
Jako vlastní pozorování je třeba konstatovat, že dvě komparativně použité biskupské listiny Bruna Kolínského, respektive Jindřicha Trevírského, vykazují každá odchylné písmo uvnitř corroboratio. Jejich
50
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 29
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
příslušný text v obou případech zdůrazňuje vlastnoručnost ověření⁷⁷.
Jazykové zabarvení místních a osobních jmen vyžaduje stejně jako používání tironských not a řeckých písmen v rekognoskačním znaku ještě přesnější zkoumání. Umožňuje však přinejmenším závěr, že příslušní písaři postupovali vědomě a byli velmi dobře vzdělaní. Zde by argumentaci mohlo ještě více zpřesnit přesnější určení místa působení domnělého tvůrce listiny v blízkosti odpovídající biskupské školy.
Formulářové prostředky corroboratio představují v předloženém výzkumu šíři stylistických schopností a možná korelují s právním aktem. Odpovídají přitom spíše stylistickým zvyklostem skupin písařů, než aby vykazovaly individuální mluvní či písařské způsoby. Existují však výjimky.
Profilování písařů jako metoda každopádně otevřelo nové otázky a perspektivy. Tak možná „vlastní diktát v arengě“ doložený ze salické doby, tedy individuální znak dosud připisovaný vystaviteli, přece jen představuje další případ využití profilování písařů. Nebo provokativně řečeno: Byl písařem známého diplomu D H II. 34⁷⁸ biskup (Lev z Vercelli), a nikoli král (Jindřich II.)?
Příloha⁷⁹
SOI. 4: Čtvrtý písař Oty I.
Identifikace: Brun z Kolína⁸⁰
Sigla: BA
Příklady: DD O I. 120, 126
⁷⁷ Srov. také Ghignoli 2015: 69–78.
⁷⁸ Odlišně: Hoffmann 1988: 415.
⁷⁹ V příloze jsou exemplárně shromážděny některé údaje pro dvě profilování písařů. Nahromadění znaků nebo jiné zvláštnosti jsou vyznačeny kurzivou.
⁸⁰ Srov. Schnase 2019: 242, tabulka 101.
Straipsniai / Articles
51
Page 30
MARIE-LUISE HECKMANN
Vnitřní znaky
Celkem známo 25 originálů⁸¹
→ Písař přibližně pěti procent všech listin Oty I.
→ Hesensko, Střední Rýn a Sasko jako preferované oblasti působení (poměrně velký akční rádius)
Pobyty: Balgstädt: D O I. 55 (943 V 24); Kissenbrück: D O I. 56 (944 II 29); Allstedt: D O I. 57 (944 V I); Elten: D O I. 59 (944 VII 18); Allstedt: D O I. 65 (945 V 4); Magdeburg: D O I. 69 (945 VI 11); Frohse: D O I. 77 (946 V 30); Frankfurt: D O I. 83A a B (946 XI 28, 2 originály), Salz: D O I. 87 (947 II 14); Magdeburg: D O I. 96 (948 III 27), D O I. 97A a 97B (948 III 30, 2 originály); Cáchy: D O I. 100 (948 IV 30), D O I. 102 (948 V 2); Ingelheim: D O I. 103 (948 VI 11); Frankfurt: D O I. 109 (949 II 2); Dahlum: D O I. 116 (950 I 1); Busendorf: D O I. 117 (950 I 18); Worms: D O I. 119 (950 II 7), D O I. 120 (950 II 9); Nimburg: D O I. 126 (950 VII 16); Wallhausen: D O I. 134 (951 VII 28); Frankfurt (se 6. pečetí Oty I.): D O I. 159 (952 XII 30), D O I. 160 (953 I 1)⁸³.
→ Téměř deset let písařské činnosti (943–953) před povýšením na kolínského arcibiskupa (953–965)
⁸¹ Srov. tamtéž: 243, tabulka 102. Dále DD O I. 64 (Allstedt, 945 V 4) a 164 (Quedlinburg, 953 IV 21) jako opisy, které BA na základě dikce připisuje.
⁸² Srov. tamtéž: 244, tabulka 103.
⁸³ Srov. tamtéž: 244 n., tabulka 103; 246, tabulka 104. D O I 59 byl napsán společně s Fridrichem z Mohuče. D O I. 134 je dobová překresba.
52
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 31
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
interventum (1), nos adiit (1), obtulerunt nostris obtutibus (1), per interventum (3), petitionem (1), peticioni obtemperantes (1), pulsaverunt nostras aures (1), veniens ad nos detulit preceptum, deprecatus est (1)84.
→ Angažmá členů dvora při udělování privilegií
Intervenienti: Edita (1), Otův bratr Brun (4), Otův bratr Jindřich (2), Otův syn Liudolf (3), vévoda Heřman (3), mohučský arcibiskup Fridrich (1), opat Thieto ze St. Gallenu (1), opat Hadamar z Fuldy (2), opat Berthold z Inde (1), opat Rodwig z Hornbachu (1), opat Ansfried ze St. Arnulfu v Metách (1), metský biskup Adalbert (2), biskup Baldric (1), markrabě Gero (2), hrabě Konrád (2), vévoda Konrád (2), věrní (1)85.
→ Úzké kontakty Bruna z Kolína jakožto mladšího bratra krále a vysokého duchovního s královskou rodinou i s vysokými světskými a duchovními hodnostáři u dvora, mezi nimi s mnoha opaty a několika biskupy
→ Angažmá členů dvora při udělování privilegií
Příjemci: opat Hadamar z Fuldy (1), bratři Folcmar a Richbert (1), Eberhard (1), věrný Rudolf (1), kostel v Cambrai (1), klášter Corvey (1), klášter St. Moriz v Magdeburku (2), klášter Hersfeld (2), klášter Hornbach (1), klášter Kornelimünster (1), klášter Pfävers (1), klášter Reichenau (3+), klášter S. Gallen (1), klášter Senones (1), klášter St. Emmeram v Řezně (1), markrabě Kristián (1), markrabě Gero (2), matróna Helmburc (1), Megingoz (1), majordomus Wetti (1), mniši ze St. Arnulfu v Metách (1), klášter Essen (1)86.
→ Regionální mobilita příjemců, mezi nimiž jsou zástupci mnoha klášterů, směrem k putujícímu královskému dvoru za účelem získání listiny zhotovené mladším královým bratrem
Formule corroboratio:Součásti: 1 (= rozhodovací formule) auctoritas (9), condonatio (3), praeceptum (7), stipulatione subnixum (1), vicissitudo (1). 2 (= formule činnosti) firma & stabilis permaneat (4), firma et inconvulsa permaneat (1), firma permaneat (1), firma permaneat, veriusque credatur (1), firma stabilisque perduret (1), firma stabilisque permaneat (2), firma
→ Rozdělení formulí podle motivů (kódů) umožňuje sémantické analýzy, které přesahují doslovné srovnání dikce
→ Používání dvou standardních formulí písařem, které vykazují určitou slavnostnost listiny; tento písař je však rovněž schopen zhotovovat listiny pro celé spektrum slavnostnosti
→ Komplexita formulí jako zrcadlo stupně slavnostnosti
→ Stupeň slavnostnosti jako údaj o postavení příjemců v očích krále nebo také o druhu právního aktu
Sémantika
Výslovnost jmen v národním jazyce: Osobní jména: brun (15+), Brun (5), hoholt (1), brunonis (1), Fridurici (8+), fridurici (8), Herolti (1), rodbberti (3+)⁸⁸. Místní jména: aquisgrani (1), Altsteti (2), altsteti (1), balgesteti (1+),
⁸⁷ Srov. tamtéž: 295, 301–307, 310, 316, tabulka 140 n.
⁸⁸ Srov. tamtéž: 251, tabulka 106.
54
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 33
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
→ Závěry o regionálním původu písařů na základě jazykových znaků
→ V tomto případě: rýnský vějíř (ripuarština)? (b místo p v iniciální pozici, f místo p v iniciální pozici, c místo t mezi samohláskami, k místo ch ve finální pozici, změkčování samohlásek před g a po něm, diftongy ai a iu)
Vnější znaky
Stav dochování
Formáty (zpravidla psací plocha): Výška (v mm): 250–299 (2), 300–349 (2), 350–399 (8), 400–449 (8), 450–499 (5); šířka (v mm): 400–449 (2), 450–499 (15), 500–549 (1), 550–599 (5), 600–649 (2); plocha (v mm, resp. m²): DD O L. 55 (279 X 472 ~ 0,13 m²), 57 (330 X 459 ~ 0,15 m²), 59 (350 X 400 = 0,14 m²), 65 (440 X 550 ~ 0,24 m²), 69 (373 X 462 ~ 0,17 m²), 77 (387 X 463 ~ 0,18 m²), 83A (446 X 473 ~ 0,21 m²), 83B (468 X 458 ~ 0,21 m²),⁹⁰ 87 (364 X 462 ~ 0,17 m²), 96 (450 X 460 ~ 0,21 m²), 97A (437 X 458 ~ 0,2 m²), 97B (371 X 486 ~ 0,18 m²)⁹¹, 100 (386 X 552 ~ 0,21 m²), 102 (433 X 545 ~ 0,24 m²), 104 (360 X 580 ~ 0,21 m²), 109 (465 X 605 ~ 0,28 m²), 116 (268 X 465 ~ 0,13 m²), 117 (447 X 470 ~ 0,21 m²), 119 (460 X 570 ~ 0,26 m²), 120 (440 X 620 ~ 027 m²), 126 (397 X 468 ~ 0,19 m²), 159 (444 X 576 ~ 0,26 m²), 160 (344 X 464 ~ 0,16 m²)⁹².
→ Preference výrazného formátu na šířku při existenci formátu na výšku
Skládání: 1 X 4 polí (1), 2 X 4 polí (2), 2 X 5 polí (1), 2 X 6 polí (2), 2 X 7 polí (3), 2 X 8 polí (1), 3 X 3 polí (1), 3 X 6 polí (2), 3 X 8 polí (1), 4 X 3 polí (1), 4 X 4 polí (4), 4 X 5 polí (1), 4 X 6 polí (4), 4 X 9 polí (1), 5 X 3 polí (1), 5 X 4 polí (1)⁹³.
→ Preference malých, avšak jen zřídka nejmenších formátů skládání
Úprava stránky
Výřezy a vpichy: výřez monogramu v řádku signa (3), výřez monogramu v rekognoskačním řádku, výřez rekognoskačního znaku v textovém bloku (1), výřez monogramu v řádku signa, vpichy v řádku signa (1), výřez monogramu, vpichy v rekognoskačním řádku (1), výřez monogramu v řádku signa, vpichy v řádku signa, vpichy v rekognoskačním řádku (9).
Výřez monogramu v řádku signa, výřez rekognoskačního znaku v textovém bloku, výřez pečeti v textovém bloku, vpichy v řádku signa (2), výřez monogramu v řádku signa, výřez rekognoskačního znaku v textovém bloku, výřez pečeti v textovém bloku, vpichy v řádku signa, vpichy v rekognoskačním řádku (4), výřez monogramu v řádku signa, vpichy v řádku signa, vpichy v rekognoskačním řádku, vpichy pečeti v textovém bloku (1), vpichy v řádku signa, vpichy v rekognoskačním řádku, dodatečný zápis monogramu mezi řádkem signa a rekognoskačním řádkem (1)⁹⁴.
Označení řádku signa: dva body, čárka, trojúhelníkovité (6), tři body, čárka, čtyřúhelníkovité (5), chybí (4), tři body, čárka (3), tři body nad sebou (2), jeden bod uprostřed (1), jeden bod vpravo, jeden bod vlevo od rekognoskačního znaku (1), dva body vedle sebe, pod nimi čárka (1)⁹⁵.
⁹³ Srov. tamtéž: 282 n., tabulka 130.
⁹⁴ Srov. tamtéž: 289–291, tabulka 137.
⁹⁵ Srov. tamtéž: 326, tabulka 144.
56
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 35
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Úprava eskatokolonu: řádek signa a rekognoskační řádek ve stejné výši (10), dolní pás řádku signa ohraničuje nahoře rekognoskační řádek (11), rekognoskační řádek leží mnohem níže než řádek signa (1)96.
→ Organizace psací plochy kružítkem
Poškození: překrytí pečetí, pečeť neporušená: ligatura Et a řádek aktu překryty pečetí (1), překrytí pečetí, pečeť částečně zničena: rekognoskační znak částečně překryt pečetí (1), překrytí pečetí, pečeť částečně zničena: dolní tahy corroboratio částečně změněny zbarvením, řádek aktu překryt pečetí (1), překrytí pečetí, pečeť zničena. Zbarvení voskem: řádek aktu částečně zbarven (1)97.
→ Poukaz na postup zhotovení: pečeť byla zjevně připojena nakonec
→ Celkově málo poškození kvůli pečlivému uchovávání za účelem zachování právní účinnosti98
Znaky
Chrismon: oblouk: preclíkovitá ozdoba a „X“, dřík: často pás osmičkových smyček, vlnovité či hadovité linie, tironské noty; hasta: přednostně zahnutá doleva, kosočtverečné „o“, T8T (18), příležitostně rovná (2) nebo chybějící hasta (4)99.
Rekognoskační znaky: přednostně o 2, 4 nebo 5 podlažích. Střední vrchol, pás osmičkových smyček, notové pole (10), střední vrchol, pás osmičkových smyček, pás osmičkových smyček, notové pole (3), často střední vrchol, pás osmičkových smyček, křížové pole nebo notové pole či 2 notová pole, jednou vyklenuté arkády se znakem z, pás osmičkových smyček, notové pole, řada vlnovek, jednou chochol, notové pole100.
96 Srov. tamtéž: 284, tabulka 131.
97 Srov. tamtéž: 292, tabulka 138.
98 DD O I. 83B a 97B jako příklady čistopisů bez právní účinnosti.
Velká písmena (z typografických důvodů bez reprodukce zkracovacích znamének): signum (7+), Invictissimi (1+). Brun (1+). Anno (3+), Incarnationis (1), Incarnat (1). Indictione (1), Indictione (1). Regnante (7+), Serenissimo (1+), Ottone (3+), Ottonis (1). Actum (4), Actvm (1), Actu (5), zde bez reprodukce zkracovacího znaménka), Fel (1+), ameN (15)102.
Zkratky (z typografických důvodů bez reprodukce zkracovacích znamének): Řádek signa: signu (3+), advice (4+). Datovací řádek:Kalendářní dny: KL (3), Kl (15+), KAL (1), ID (2), Id (2), Non (1), NoN (1). Údaje o měsících: IAN (1+), FEB (4+), Mart (2+), Mai (6+), IVN (1), Ivn (1), Ivnii (2+), Aug (1+), DECEb (2+). Údaj o indikci: Indict (1), indict (16+), in (1). Léta vlády: dni (10+), dom (1+), pio (8+). Řádek aktu: Actu (5), actu (7+), d (19+), no (19+), am (1+). Kalendářní dny: KAL (1), Kl (15+), KL (3), ID (2), Id (2), NON (2+). Údaje o měsících: IAN (1+), FEB (4+), MART (2+), APR (1+), MAI (6+), IVN (2+), IUN (1), AUG (2+), DECEB (1+)103.
Ozdobná písmena na začátcích řádků (verzály): Písmeno S: dřík−„S“ s horní smyčkou, středovým napojením doleva a doleva zahnutým dolním tahem (19), kulaté, kulatý oblouk, pravá a horní část oblouku jsou slité a zvlněné (stínovaný tah) (12), kulaté, kulatý oblouk (3). Písmeno A: otevřené, kulatý levý dřík, kulatý pravý dřík (12), otevřené, zvlněný levý dřík, zvlněný pravý dřík (9)104.
→ Zda popsané zvyklosti v úpravě představují dobové trendy, nebo preference určitého písaře, by mělo být zjištěno srovnáním s ostatními údaji v tabulkách. Zdá se, že Brun z Kolína dával přednost výrazné elongatě jako okrasnému písmu, jemně psané diplomatické minuskule s krátkými horními tahy a v úpravě oddělování začátků řádků a znaků. Chrismon, monogram a rekognoskační znak odpovídají
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
naproti tomu stejně jako umístění eskatokolonu a jeho řádků patrně spíše odpovídají dobovým představám o vkusu a symetrii než osobním zvláštnostem písaře
V rekognoskačních znacích nejméně 19 listin Bruna z Kolína se nacházejí řecké znaky. Možná označují datování provedení (Actum) listin105.
→ Znalost a oceňování řečtiny a řeckých číselných znaků poukazují na velmi dobré vzdělání v triviu. Domnělé početní schopnosti by navíc umožňovaly závěr o solidním vzdělání písaře v kvadriviu, zvláště v základních aritmetických operacích sčítání a násobení, snad s využitím abakusu. Srovnání s jinými písaři ukazuje, že také Adalbert z Magdeburku, Biso z Paderbornu, Dětřich z Met, Ernust, Fridrich z Mohuče, Petr z Pavie, Rather z Verony, Wido z Modeny a Wigfried z Verdunu disponovali rudimentární znalostí řečtiny
S O I. 22106
Dvaadvacátý písař Oty I. (čtvrtý písař z Itálie) Identifikace: Humbert z Parmy Postavení: biskup, arcibiskup Sigla: It B Příklady: DD O I. 356, 371
Vnitřní znaky
Počet: Nejméně devatenáct listin: DD O I. 239. 243. 274. 334. 337. 339. 356. 357. 371. 373. 378. 390. 401 (?). 407. 408. 410. 413. 414. D O II. 17.
105 Srov. tamtéž: 336, tabulka 147.
106 Vydání podle opisů: ÄdG 508 n. (= MGH D O I. 371); Gabboto et al. 1913: 102–104, č. LXV; podle originálu: Anninskij 1937: 141–150 (rusky), 151–160 (latinsky); Chignoli 2012: 245–247. Srov. Huschner 2003: 101 n.; Chignoli 2015; Schnase 2019: 242–249, 258–265, 284–287, tabulky 101–104, 110–113, 131–133.
Straipsniai / Articles
59
Page 38
MARIE-LUISE HECKMANN
→ Humbert, písař přibližně čtyř procent všech listin Oty I., dále písař biskupských listin, z nichž několik nese osobní podpis
Činnost jako písař: 965 I 31 až 972 V 25.
Místa data a aktu: San Ambrogio: D O I. 24 (962 VII 29). Společně s písařem S O I. 24 (= Ambrož z Bergama): Vada: D O I. 334; Ferrara: D O I. 390; Benevento: D O I. 356, D O II. 17; hrabství Penne: D O I. 357; Cassano: D O I. 371; Percena: D O I. 378; Ravenna: DD O I. 407, 410; Řím: D O I. 408.
→ Horní a střední Itálie jako oblast působení
Pobyty doložené originálními listinami107: Orta: D O I. 243 (962 VII 29)108; S. Ambrogio: D O I. 274 (965 I 3); Vada: společně se S O I. 24 (= Ambrož z pevninské Itálie): D O I. 334 (966 XII 2); Benevento: D O I. 356 (968 II 15); Benevento: D O II. 17 (968 II 15); u řeky Ricaria v krajině Penne: D O I. 357 (968 V 4); Percena: D O I. 378 (969 VIII 10)109; Ferrara: společně s písařem S O I. 25 (= Ambrož z pevninské Itálie): D O I. 90 (970 III 22); Ravenna: společně se S O I. 25 (= Gumbald z Mantovy): D O I. 407 (972 I 8); Řím: D O I. 408 (972 IV 22); Ravenna: D O I. 410 (972 V 25).
109 Přístup: https://www.beweb.chiesacattolica.it/istituticulturali/istituto/2717/Archivio%20storico%20diocesano (dotaz z 8. 12. 2023 na místo uložení listiny dosud nezodpovězen).
60
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 39
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
ÄdG – Listiny Konráda I., Jindřicha I. a Oty I., vyd. T. Sickel, Hannover: Hahnsche Buchhandlung, 1879–1884. Přístup: https://www.dmgh.de/mgh_dd_ko_i_dd_h_i__dd_o_i/index.htm#page/III/mode/1up.
Anninskij Sergej A. 1937: Аннинский, Сергей А, Diplom Oty I. (969) ve sbírce Akademie věd SSSR [Diplom I (969 g.) v kolekcii AN SSSR]. – Pomocné historické disciplíny: sborník článků [Vspomogatelʹnye discipliny: sbornik statej], M., L.: Akademie věd SSSR [M., L.: Akademija nauk SSSR], 141–160.
Bautier Robert-Henri 1984: Královská kancelář a královské listiny v karolinských královstvích. – Bibliothèque de l’École des Chartes 142, Paříž, Ženeva: Librairie Droz, 5–80. Přístup: https://www.persee.fr/issue/bec_0373-6237_1984_num_142_1.
Bernhardt John W. 1993: Putující královská moc a královské kláštery v raně středověkém Německu, ca. 936–1075, Cambridge: Cambridge University Press.
Bolʹšakov Andrej O. 1993: Большаков, Андрей О. Ze sbírky akademika N. P. Lichačeva: katalog výstavy [Iz kolekcii akademika N. P. Lichačeva: katalog vystavki], Petrohrad: Издат. Seda–S [Sankt-Peterburg: Izdat. Seda–S].
Bolʹšakov Andrej O. 2012: Большаков, Андрей О. „Znějí jen písmena...“. Ke 150. výročí narození akademika Nikolaje Petroviče Lichačeva: katalog výstavy [„Zvučat liš’ pis’mena...“. K 150-letiju so dnia roždenija akademika Nikolaja Petroviča Lichačeva: katalog vystavki], 20. dubna – 22. července 2012 [20 aprēlia – 22 julija
Straipsniai / Articles
61
Page 40
MARIE-LUISE HECKMANN
2012 г.], Санкт-Петербург: Издат. Государственного Эрмитажа [Sankt-Peterburg: Izdat. Gosudarstvennogo Ėrmitaža].
Burkhardt Johannes 2000: Narrationes v ottonských královských a císařských listinách. – Práce z Marburského institutu pomocných věd historických, vyd. E. Eisenlohr, P. Worm, Marburg: Selbstverlag, 133–177. Přístup: https://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a125681.pdf.
Büttner Heinrich 1975: Mohučský arcibiskup Willigis (975–1011). – K raně středověkým říšským dějinám na Rýně, Mohanu a Neckaru, vyd. A. Gerlich, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 301–313.
Čirkova Aleksandra V. 2007: Papežské listiny pro francouzské církve ze sbírek v Sankt Peterburgu (11.–13. století). – L’acte pontifical et sa critique, études réunis par R. Große, Ser. Études et documents pour servir à une Gallia Pontificia, 5, Bonn: Bouvier, 265–293. Přístup: https://perspectivia.net/servlets/MCRFileNodeServlet/ploneimport_derivate_00011845/chirkova_papsturkungen.pdf.
Čirkova Aleksandra V. 2010: Чиркова, Александра В. Poselství papeže Alexandra III. (1159–1181) z archivu Janovské republiky ve sbírce RNB [Poslanija papu Aleksandra III (1159–1181) iz archiva Genuėzskoj respubliki v sobranii PNB]. – Вспомогательные исторические дисциплины [Vspomogatel’nye istoričeskie discipliny] 31, 131–158. Přístup: https://ahd.spbiiran.ru/wp-content/uploads/2024/03/2010-09-tchirkova-a-v-XXXI.pdf.
Čirkova Aleksandra V. 2019: Чиркова, Александра В. Западноевропейская дипломатика Средних веков и Раннего Нового времени [Zapadnoevropejskaja diplomatika Srednich vekov i Novogo vremeni], Sankt-Peterburg: Нестор-История [Sankt-Peterburg: Nestor-Istorija]. Přístup: https://spbiiran.ru/zapadnoevropejskaya-diplomatika-srednih-vekov-i-rannego-novogo-vremeni-monografiya-a-v-chirkovoj/.
Codea Krista 2008: Intervenienti a žadatelé především pro lotrinské příjemce v listinách liudolfovských panovníků (919–1024): prosopografické pojednání, Bonn: Dissertationsdruck. Přístup: https://bonndoc.ulb.uni-bonn.de/xmlui/handle/20.500.11811/3289.
Fichtenau Heinrich 1957: Arenga. Pozdní antika a středověk v zrcadle formulí listin, Graz, Köln: H. Böhlau.
Fichtenau Heinrich 1960: Rétorické prvky v ottonsko-sálské panovnické listině. – Mitteilungen des Instituts für Österreichischen Geschichtsforschung 68, 39–62.
Fichtenau Heinrich 1986: Výzkumy formulí listin. – Mitteilungen des Instituts für Österreichischen Geschichtsforschung 94, 285–339.
62
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 41
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
Finckenstein Albrecht Finck von 1989: Biskup a říše. Studie k integračnímu procesu ottonsko-raně sálské říše (919–1056), Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag.
Frenz Thomas 2000: Papežské listiny středověku a novověku, 2. vyd., Stuttgart: Franz Steiner Verlag.
Gabotto Ferdinando et al. 1913: Listiny kapitulního archivu Santa Maria di Novara, sv. 1(729–1034), ed. F. Gabotto, Torino: Verlag (Novara) Tip. Parzini, Pinerolo.
Ganz David 1990: Corbie v karolinské renesanci, Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag.
Ghignoli Antonella 2012: Tradice a kritika textu, dokumentární varianta. Listina Otty I. pro fidele Inga (D.O.I.371). – Sit liber gratus, quem servulus est operatus. Studi in onore di alessandro Pratesi per il suo 90° compleanno. Uspořádali Paolo Cherubini a Giovanna Nicolaj, sv. 1, Città del Vaticano: Scuola Vaticana di Paleografia, Diplomatica e Archivistica, 231–247. Přístup: https://core.ac.uk/download/pdf/141653775.pdf.
Ghignoli Antonella 2015: Uberto, parmský biskup, a jeho písmo. – Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegelund Wappenkunde 61, 55–89.
Goez Werner 1990: Život a dílo svatého Willigise. – 1000 Jahre St. Stephan in Mainz, vyd. H. Hinkel, Mainz: Verlag der Gesellschaft für mittelrheinische Kirchengeschichte, 15–32. Přístup: https://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a136871.pdf.
GS – Grafické symboly ve středověkých listinách. Příspěvky k diplomatické sémiotice, vyd. P. Rück, Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag, 1996.
Haarländer Stephanie 2014: Willigis z Mohuče aneb moc a svatost. – Willigis von Mainz. Umfeld – Wirkung – Deutung. Beiträge zum Willigis-Jubiläum in St. Stephan, vyd. R. Heyder, B. Nichtweiß, Würzburg: Echter Verlag, 11–36.
Hausmann Friedrich, Alfred Gawlik 1987: Rejstřík areng ke královským a císařským listinám od Merovejců po Jindřicha VI., Ser. Monumenta Germaniae historica. Hilfsmittel, 9, München: Monumenta Germaniae Historica.
Heckmann Marie-Luise 2011: Libellus Willigisi. Transkripce [z] Ruské státní knihovny Moskva, Fond 183, č. 368. Přístup: https://www.hs-augsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost12/LibellusWilligisi/Libellus_Willigisi.pdf.
Heckmann Marie-Luise 2014: Motivy původu v arengách listin raného a vrcholného středověku. – Von Ursachen sprechen, eine aitiologische Spurensuche, Telling
Straipsniai / Articles
63
Page 42
MARIE-LUISE HECKMANN
origins. On the lookout for aetiology, vyd. Ch. Reitz, A. Walter, Ser. Spudasmata, 162, Hildesheim, Zürich, New York: Georg Olms Verlag, 301–346.
Hehl Ernst-Dieter 2000: Willigis z Mohuče. Papežský vikář, metropolita a říšský politik. – Biskup Burchard z Wormsu (1000–1025), vyd. W. Hartman, Mainz: Verlag der Gesellschaft für mittelrheinische Kirchengeschichte, 51–77.
Heinemeyer Walter 1976: Arcibiskup Willigis z Mohuče. – Blätter für deutsche Landesgeschichte 112, 41–57. Přístup: https://www.digitale-sammlungen.de/de/view/bsb00000316?page=,1.
Hoffmann Hartmut 1986: Knižní umění a království v ottonské a raně sálské říši, 2 části, Stuttgart: Anton Hiersemann Verlag.
Hoffmann Hartmut 1988: Vlastní diktát v listinách Otty III. a Jindřicha II. – Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 44, 390–423. Přístup: https://resolver.sub.uni-goettingen.de/purl?PPN345858735_0044.
Hoffmann Hartmut 2005: Notáři, kancléři a biskupové na ottonském dvoře. – Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 61, 435–480. Přístup: https://resolver.sub.uni-goettingen.de/purl?PPN345858735_0061.
Hoffmann Hartmut 2012: Písařské školy a knižní malířství. Rukopisy a texty 9.–11. století, Hannover: Hahnsche Buchhandlung.
Huschner Wolfgang 2003: Transalpská komunikace ve středověku. Diplomatické, kulturní a politické vzájemné působení mezi Itálií a říší severně od Alp (9.–11. století), sv. 1, Hannover: Hahnsche Buchhandlung.
Huschner Wolfgang 2006: Ottonská kancelář v novém světle. – Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegelund Wappenkunde 62, 353–370. Přístup: https://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a135509.pdf.
Huschner Wolfgang 2015: Ottonský císařský dvůr (962–1002). Rozsah úkolů a personální struktura. – Le corti nell’alto Medioevo, Spoleto, 24–29 aprile 2014, Spoleto: Fondazione Centro Italiano di Studi sull’Alto Medioevo, 197–230.
Johanek Peter 1969: Počátky listiny opatřené pečetí ve würzburském biskupství, Würzburg: Kommissionsverlag Ferdinand Schöningh.
Johanek Peter 1990: Panovnická listina a okruh příjemců. Kancelář Ludvíka Pobožného v písemnictví karolinské doby. – Charlemagne’s Heir. New Perspectives on the Reign of Louis the Pious (814–840), vyd. P. Godman, R. Collins, Oxford: Oxford University Press, 409–424.
Keller Hagen 1997: Ottonské panovnické pečeti. Pozorování a otázky k podobě, výpovědi a funkci v historickém kontextu. Význam
64
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 43
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
ottonské doby pro vývoj obrazu pečeti a pečetní listiny. – Bild und Geschichte. Studien zur politischen Ikonographie. Festschrift für Hansmartin Schwarzmaier zum fünfundsechzigsten Geburtstag, vyd. K. Krimm, H. John, Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag, 3–51.
Keller Hagen 1998: K pečetím Karlovců a Ottonů. Listiny jako „znaky majestátu“ v komunikaci krále s jeho věrnými. – Frühmittelalterliche Studien 32, 400–441.
Kölzer Theo 1998: Ottonsko-sálská panovnická listina. – Typologie der Königsurkunden. Kolloquium der Commission Internationale de Diplomatique in Olmütz 30.8.–3.9.1992, vyd. J. Bištřický, Olomouc: Univerzita Palackého, 127–142. Přístup: https://www.mgh-bibliothek.de/dokumente/a/a119180.pdf.
Kruisheer Jaap 1979: Vyhotovení v kanceláři, vyhotovení příjemcem a vyhotovení třetí osobou. Metodologické poznámky u příležitosti některých novějších výzkumů. – Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegelund Wappenkunde 25, 256–300.
Ludwig Thomas 2008: Listiny míšeňských biskupů. Diplomatické studie k 10.–13. století, Köln, Weimar, Wien: H. Böhlau.
May Georg 1995: Ego N.N. Catholicae Ecclesiae Episcopus. Vznik, vývoj a význam jedné formy podpisu s ohledem na univerzální episkopát papeže, Ser. Kanonistische Studien und Texte, 43, Berlin: Duncker & Humblot.
Mažuga Vladimir I. 2000: Мажуга, Владимир И. Nejstarší listiny biskupů a knížat Svaté říše římské ve sbírce petrohradské pobočky Institutu ruských dějin [Drevnejšie gramoty episkopov i kniazej Sviaščënnoj Rimskoj imperii v sobranii Sankt-Peterburgskogo filiala Instituta rossijskoj istorii]. – Вспомогательные исторические дисциплины [Vspomogatel’nye istoričeskie discipliny] 27, 273–293. Přístup: https://ahd.spbiiran.ru/wp-content/uploads/2024/03/2000–16-mazuga-v-i-XXVII.pdf.
Mažuga Vladimir I. 2022: Мажуга, Владимир И. O stylu a technice latinského písma VIII.–XIII. století [O stile i technike latinskogo pis’ma VIII–XIII vv]. – История письма от Античности до Нового времени. Очерки по эпиграфике, палеографии и дипломатике [Istorija pis’ma ot Antičnosti do Novogo vremeni. Očerki po epigrafike, paleografii i diplomatike], Moskva–SPb: Альянс–Архео [Moskva–SPb: Al’jans–Archeo], 214–222.
Mერსiowsky Mark 2015: Listina v karolinské době. Originály, listinná praxe a politická komunikace, 2 sv., Ser. Monumenta Germaniae Historica, Schriften, 60, Wiesbaden: Harrassowitz Verlag.
Straipsniai / Articles
65
Page 44
MARIE-LUISE HECKMANN
Merta Brigitte 1994: Právo a propaganda v naracích karolinských panovnických listin. – Historiographie im frühen Mittelalter, vyd. A. Scharer, G. Scheibelreiter, Wien, München: R. Oldenbourg Verlag, 141–157.
Metody – Metody popisu písma, vyd. P. Rück, Stuttgart: Jan Thorbecke Verlag, 1999.
Müller-Mertens Eckhard 1980: Struktura říše v zrcadle panovnické praxe Otty Velikého. S historiografickými prolegomeny k otázce feudálního státu na německé půdě: od kdy německý feudální stát? Berlín: Akademie-Verlag.
Neumann Ronald 1978: Arengy listin Otty Velikého. – Archiv für Diplomatik. Schriftgeschichte, Siegelund Wappenkunde 24, 292–358.
Nowak Przemysław, Weigl Herwig 2017: Západoevropské listiny ve sbírce Nikolaje Petroviče Lichačova v Sankt Peterburgu. S edicí littery Inocence III. pro benediktinský klášter Monforte de Lemos z 10. června 1212. – Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 125(2), 385–400.
Oediger Friedrich W. 1978: Regesta kolínských arcibiskupů ve středověku, sv. 1, Düsseldorf: Droste Verlag.
Patt Sarah 2016: Studie k „Formulae imperiales“. Koncepce listin a užívání formuláře v kanceláři císaře Ludvíka Pobožného (814–840), Ser. Monumenta Germaniae Historica, Studien und Texte, 59, Wiesbaden: Harrassowitz Verlag.
Posse Otto 1909: Pečeti německých císařů a králů, sv. 1, Dresden: Wilhelm und Bertha v. Baensch Stiftung. Přístup: https://gdz.sub.uni-goettingen.de/id/PPN840591144.
Ries Hermann 1969: Jindřich I. – Neue Deutsche Biographie, sv. 8, Berlin: Duncker & Humblot, 402–403. Přístup: https://www.deutsche-biographie.de/pnd137324847.html#ndbcontent.
Rück Peter 1991: Listina jako umělecké dílo. – Kaiserin Theophanu. Begegnung des Ostens und Westens um die Wende des ersten Jahrtausends. Gedenkschrift des Kölner Schnütgen-Museums zum 1000. Todestag der Kaiserin, sv. 2, vyd. A. von Euw, P. Schreiner, Köln: Schnütgen-Museum, 311–333.
Rück Peter 1996: Obrazová svědectví o králi. Kancelářské znaky, královské monogramy a signet sálské dynastie, Marburg an der Lahn: Philipps-Universität Marburg.
Rück Peter 2000: Vrcholně středověká papežská listina jako médium dobové estetiky. – Arbeiten aus dem Marburger Hilfswissenschaftlichen Institut, vyd. E. Eisenlohr, P. Worm, Marburg an der Lahn: Universitätsbibliothek Marburg, 3–29.
66
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 45
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
S c h e t t e r R u d o l f 1935: Intervence světských a duchovních knížat v německých královských listinách z let 911 až 1056: disertace z filozofie, Berlín: Bottrop i.W.
S c h i e f f e r R u d o l f 1998: Mediator cleri et plebis. K duchovnímu vlivu na chápání a zobrazení ottonského království. – Herrschaftsrepräsentation im ottonischen Sachsen, vyd. E. Schubert, G. Althoff, Ser. Vorträge und Forschungen, 46, Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag, 345–361.
S c h l a u g W i l h e l m 1962: Starosaská osobní jména před rokem 1000, Lund: CWK Gleerup; Kodaň: Ejnar Munksgaard.
S c h n a s e R o b e r t 2019: Scriba anonymus scripsit et subscripsit. Kontinuita nebo nové uspořádání v listinné praxi? Profily písařů za Arnulfa Korutanského (887–899) a Otty I. (936–973) ve srovnání, Baden-Baden: Deutscher Wissenschafts-Verlag.
S c h u l z e H a n s K. 2007: Svatební listina císařovny Theofanu, řecká císařovna a římsko-německá říše 972–991, Hannover: Hahnsche Buchhandlung.
S c h w e n k P e t e r 1995: Brun z Kolína (925–965): jeho život, dílo a význam, Espelkamp: Verlag Marie Leidorf.
S c h w e n k P e t e r 1995a: Brun z Kolína (925–965) a jeho význam ve vestfálsko-saské oblasti. – Niedersächsisches Jahrbuch für Landesgeschichte 67, 99–138. Přístup: https://www.historische-kommission.niedersachsen.de/startseite/onlineangebote/niedersaechsisches_jahrbuch_landgeschichte_online/niedersaechsisches-jahrbuch-online-113570.html.
S r e d i n s k a j a N a t a l i j a B. 2014: Срединская, Наталия Б. Výzkum notářských aktů severní Itálie na základě materiálů sbírky N. P. Lichačova [Issledovanie notarialʹnych aktov Severnoj Italii po materialam sobranija N. P. Lichačeva]. – Наследие Николая Петровича Лихачева: интерпретация текста и образа [Nasledie Nikolaja Petroviča Lichačeva: interpretacija teksta i obraza], materiály vědecké konference věnované 150. výročí narození akademika Nikolaje Petroviče Lichačova [materialy naučnoj konferencii, posvjaščennоj 150-letiju so dnja roždenija akademika Nikolaja Petroviča Lichačëva] (1862–1936), red. Е. В. Степанова [red. E. V. Stepanova], Sankt-Peterburg: Издат. Государственного Эрмитажа [Sankt-Peterburg: Izdat. Gosudarstvennogo Ėrmitаža], 109–121.
T i e f e n b a c h H e i n r i c h 1984: Xanten, Essen, Köln. Studie k severní hranici staré horní němčiny na dolnorýnských osobních jménech devátého až jedenáctého století, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.
W i s p l i n g h o f f E r i c h 1954: Kancelář kolínských arcibiskupů v 10. století. S exkurzem o arcibiskupské kanceláři v Trevíru. – Jahrbuch des Kölnischen
Wolf Gunther G. 1989: Arcibiskup Brun I. z Kolína a podpora učených studií v Kolíně. – Die Kölner Universität im Mittelalter. Geistige Wurzeln und soziale Wirklichkeit, vyd. A. Zimmerman, k tisku připravila Gudrun Vuillemin-Diem, Berlin, New York: Walter de Gruyter, 299–311.
Wolfram Herwig 1973: Latinské panovnické tituly v devátém a desátém století. – Intitulatio 2. Lateinische Herrscherund Fürstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung, Erg.-Bd. 24, vyd. K. Brunner, A. Scharer, H. Wolfram, Wien, Köln, Graz: H. Böhlau, 19–178.
Worm Peter 2004: Karolinské rekognice. Kancléřský řádek a jeho grafická podoba na panovnických listinách osmého a devátého století, Marburg an der Lahn: Universitätsbibliothek Marburg.
Zwierlein Susanne 2016: Studie k arengám v listinách císaře Ludvíka Pobožného (814–840), Wiesbaden: Otto Harrassowitz.
Digitální profilování jako metoda raně středověké diplomatky. Na základě listiny Otty I. ze Sankt Peterburgu.
Věnováno prof. dr. Vladimiru Ivanoviči Mažugovi, který 15. dubna 2024 slaví 75. jubileum
ABSTRAKT
Článek na základě vnějších a vnitřních kritérií analyzuje listinu Otty I. uchovávanou v Sankt Peterburgu a její autorství připisuje jednomu z 39 známých písařů císařské kanceláře. Základem identifikace jsou signa a také velikost, formát, úprava a císařovo písmo. Neméně důležité jsou jazykové odstíny osobních a místních jmen i soubor potvrzovací formule. Následně se na základě srovnávacích příkladů ověřuje vhodnost zde použité metody digitálního profilování pro identifikaci písaře.
Výzkum ukázal, že listiny krále a císaře Otty I. jsou komplexní a vyznačují se mnoha pro ně charakteristickými a informativními rysy, jako je horizontální
68
Acta Linguistica Lithuanica XC
Page 47
Digital Profiling als Methode der frühmittelalterlichen Diplomatik. Ausgehend von einer Urkunde Ottos I. in St. Petersburg
formát, chrismon, identifikační znak nebo zkratky, které se v pozdějších písemnostech již nevyskytují.
Kromě toho je pro spolehlivou identifikaci písaře třeba panovnické písemnosti spojit se známými osobami působícími v jeho okolí a shromáždit o nich více informací. Za vlády ottonské dynastie tvoří největší skupinu osob splňujících požadované podmínky biskupové, pro něž je charakteristická vysoká úroveň gramotnosti. Proto je zvláště pravděpodobné, že mnohé listiny krále a císaře Otty I. vyhotovili biskupové, kteří mohli působit jako písaři v jeho kanceláři. Tato teze již byla formulována v jedné z částí výzkumu. Pokud by se hypotéza profilování biskupů jako písařů potvrdila, předložené identifikace by výrazně změnily obraz významu, písemnictví a komunikačního systému konce 9. a počátku 10. století. Nebo obrazně řečeno: stopa písařů, kteří vykonávali naléhavé příkazy svého zářícího krále, by z jejich působení v trojí mlze vedla k dobře známé a jasně zářící katedrále.
