Stasys KEINYS

PRŮRAZNÁ ADJEKTIVNÍ PŘÍPONA -INIS, -Ė

V současném spisovném jazyce se velmi často užívá adjektivní přípona -inis, -ė. Někdy se zdá, že se připojuje téměř bez jakýchkoli omezení. Aktivitu této přípony stále výrazně podněcují slovanské a germánské jazyky a snad poněkud i některé další. Nebylo tomu tak však vždy.

V jazyce písemností z konce minulého a počátku tohoto století byla mimořádně častá a oblíbená adjektiva tvořená příponou -iškas, -a. Jejich hojné užívání v mnoha případech rovněž vyvolaly a udržovaly cizí jazyky, zejména zřejmě slovanské, s příponou -sk-, která se zvukově dokonce podobala. Tak se v prvních ročnících časopisu „Varpas“ (1889) psalo absoliutiszka valdžia 53 (písmeny sz se tehdy podle polského vzoru označovalo š; čísla uvedená vedle příkladů udávají stránku daného ročníku „Varpu“, na níž se příklad vyskytuje), demokratizska valdžia 54, dvasiszka spėka 54, ekonomiszkas gyvenimas 53, ekonomiszkas padėjimas 29, ekonomiszkas paspyrimas 71, medegiszka parama 38, militariszkas padėjimas 12, moksliszkas pamatas 36, politiszkas gyvenimas 12, politiszka išmintis 24, politiszka organizacija 55, politiszka valdžia 53, statistiszkai padavimai 14, tautiszka skirtybė 37 a řada dalších. Dnes jsou všichni zvyklí v takových případech říkat absolutní moc, demokratická moc, duchovní síla, ekonomický život (například státu či země; kdežto ekonomiškas gyvenimas dnes znamená „úsporný život“), ekonomická situace, ekonomická podpora (nebo ekonomická pomoc), materiální (častější je však adjektivum odvozené od přejatého slova materiální) podpora (pomoc), vojenská situace, vědecký základ, politický život, politická moudrost, politická organizace, politická moc, statistické údaje, národní odlišnost. Namísto běžného současného slova právo se tehdy užívalo slovo pravda a adjektivum právní, -í nahrazovalo právnický, -á. Naše současné termíny ekonomická práva, právnická osoba, právní práva, politická práva, soukromé neboli občanské právo tedy nahradily výrazy užívané v „Varpasu“: ekonomiszkos tiesos 87, juridiszkza asaba 53, juridiszkos tiesos 87, politiszkos tiesos

8

53, soukromá nebo občanská pravda 53.

Přechod od odvozenin jedné přípony ke slovům s jinou příponou do značné míry zapříčinila jazykovědná vysvětlení a opravy. Jak nejvýznamnější tvůrce současného spisovného jazyka, často nazývaný jeho otcem, J. Jablonskis (1860–1930), tak pozdější předváleční jazykovědci nejednou trpělivě vysvětlovali, co vlastně znamenají adjektiva s příponou -iškas, -a a k čemu se hodí a k čemu nikoli. Sám J. Jablonskis nazval svou první gramatiku, vydanou roku 1901 v Tilžė, „Lietuviškos kalbos gramatika“; později se veřejně opravil a napsal, že lietuviška kalba by byl jazyk podobný tomu, kterým mluví Litevci, nikoli jazyk, který sami Litevci užívají. Tato opakovaná jazykovědná poučení pomohla omezit užívání adjektiv s příponou -iškas, -a (v některých případech se dnes zachází až do druhého extrému – odvozeniny s touto příponou se neužívají ani tam, kde by se velmi hodily), ale zároveň otevřela brány širokého užívání jiných adjektiv, tvořených příponou -inis, -ė. Význam těchto slov je abstraktnější a nejednou činí potíže i zkušeným jazykovým korektorům či redaktorům: není snadné přesvědčivě dokázat, že se takové adjektivum v určitém případě opravdu nehodí, protože v něm lze často rozpoznat, nebo mu alespoň přisoudit, nový významový odstín, který jinak nelze vyjádřit. V mnoha případech je ani nelze považovat za jazykové chyby; přibývá situací, kdy se vedle adjektiva s příponou -inis, -ė užívá i jiný jazykový tvar, například genitiv substantiva. Tato adjektiva jsou velmi průrazná a postupně vytlačují z užívání nejednu tradiční podobu, která je jazyku od přírody vlastní, což může výrazně ovlivnit užívání některých pádů. Přesto se však tato adjektiva zdaleka nehodí všude tam, kde se jich někdo užívá. Dále se zde probere malý soubor termínů s adjektivy tohoto druhu a pokusíme se ukázat, jak by se dala užívat v jazyce státní správy a práva a která z nich se nehodí do opravovaných termínů či jiných odborných vyjádření.

1. Co je ústavní dodatek?

Někteří zákonodárci a zřejmě také novináři, kteří se od nich učí jazyk, už nějakou dobu zavádějí do povědomí uživatelů litevštiny ú-

9

… termín, nikoli termín konstitucinė pataisa. Pokaždé, když toto spojení zaslechneme nebo spatříme napsané, napadají nás pochybnosti, co se jím vlastně míní. Hovoří-li se o opravě samotné ústavy (a v poslední době se toto spojení obvykle právě v tomto významu užívá), proč se tedy neříká prostě – konstitucijos pataisa? Vždyť příklady užití slova pataisa ve významu „opravná změna, doplnění“ – konstitucijos, nutarimo pataisa – nebyly do „Současného slovníku litevského jazyka“ zařazeny bezdůvodně (V., 1993. S. 522). Ve slovnících lze najít také spojení sąrašo, sutarties, rezoliucijos pataisa. Genitivem se zde vyjadřuje, co se opravuje, kde se změny provádějí. Jde o genitiv označující činný předmět neboli objekt, jak jej nazýval klasik našeho jazyka J. Jablonskis, například: Šije košili (oděv) a Šití košile ji zdrželo i doma. Otec učí děti a Vyučování dětí se nepovažuje za nijak snadnou práci (Jablonskis J. Rinktiniai raštai. V., 1957. T. 1. S. 572–573). V návaznosti na tato přirovnání významného kultivátora jazyka bychom mohli říci: Oni mění ústavu a Měnění ústavy, změny ústavy. Taková je zde, jak se zdá, jak prostá logika, tak gramatická abeceda našeho jazyka: mění-li se ústava, pak změna bude konstitucijos, srov. opravuje kola, hodiny – oprava kol, hodin.

Je však spojení slov konstitucinė pataisa? vůbec možné, a pokud ano, co by mělo znamenat?

Přídavná jména jsou abstraktnější než podstatná jména, vždy vyjadřují vlastnost. Význam slova konstitucinis, -ė nepochybně souvisí s tím, co znamená základové slovo konstitucija, ale zřejmě nejde o vlastnost samotné ústavy. Ve „Slovníku litevského jazyka“ je význam tohoto přídavného jména vymezen docela dobře: „založený na ústavě, související s ní“ (V., 1962. T. 6. S. 336). Spojení konstitucinė pataisa by tedy při velmi abstraktním uvažování mohlo označovat nějakou změnu provedenou na základě ústavy, případně s ní nějak jinak související. V takovém případě je ovšem zřejmé, že se nemění sama ústava, nýbrž něco jiného. Například se zjistí, že nějaké ustanovení zákona není v souladu s ústavou, a přistoupí se k jeho úpravě tak, aby s ní souhlasilo. Takovou změnu lze oprávněně nazvat ústavní, protože se provádí na základě ústavy. Takový termín může být potřebný jak pro parlament, tak obecně pro právní oblast.

10

Z toho, co zde bylo řečeno, milý čtenáři, jste nepochybně pochopil, že jak konstitucijos pataisa, tak konstitucinė pataisa jsou v našem jazyce možná spojení či termíny, měly by se však rozlišovat podle významu. Máme-li na mysli změnu prováděnou přímo v ústavě, není vůbec vhodné užívat termín konstitucinė pataisa, neboť jde o konstitucijos pataisa. Něco zcela jiného je, když se na základě ústavy mění jiný zákon nebo něco dalšího. Takovou změnu je samozřejmě vhodné označit termínem konstitucinė pataisa.

2. Nikoli autorské právo, nýbrž právo autora

V nedávné sovětské době se v litevštině užíval téměř výhradně termín autorinė teisė. Tak byl zaveden ve „Slovníku právních termínů“ (V., 1954), který sestavil A. Žiurlys, redigovali J. Bulavas, K. Jablonskis, J. Žiugžda a sestavovatel A. Žiurlys, a který schválila Terminologická komise Ústavu litevského jazyka a literatury a doporučila k praktickému užívání. Na s. 24 jsou uvedeny termíny autorinė teisė, autorinė teisė į kūrinį, išvestinė autorinė teisė, pradinė autorinė teisė, autorinės teisės objektas, autorinės teisės subjektas. Tamtéž jsou uvedeny i termíny autori nis honoraras a autori nis liudijimas. Termíny autorinė teisė, autorinė sutartis, autorinis atlyginimas se užívaly v občanském zákoníku a občanském soudním řádu ze sovětské éry, avšak slovníkový termín autori nis liudijimas v nich byl nahrazen dosud užívaným termínem autorystės liudijimas. Je pravda, že na některých místech kodexů, včetně trestního zákoníku, byly jako termíny užity i genitivní vazby, například: autoriaus atlyginimas (CK 1985, čl. 547), autoriaus teisės (CK 1985, čl. 519 aj.), autoriaus ir išradėjo teisės (BK 1983, čl. 142).

Přídavné jméno autori nis, -ė tyto termíny nepochybně převzaly z ruských ekvivalentů авторское право, авторский договор, авторский гонорар, авторское свидетельство aj. Termín autorinės teisės s tímto přídavným jménem byl zařazen do „Slovníku literárních termínů“, který sestavili J. Petronis, V. Vanagas a A. Zalatorius (V., 1962. S. 43); dostal se také do prvního vydání normativního „Současného slovníku litevského jazyka“ (V., 1954. S. 57; ve druhém vydání byl zařazen termín autorinės teisės. – V., 1972. S. 65) a je vysvětlen v „Litevské sovětské en-

11

ciklopedijoje“ (V., 1976. T. 1. P. 514). Tad Lietuvoje keletą dešimtmečių šis terminas, kur reikia, buvo vartojamas.

V předválečné nezávislé Litvě byl však vysvětlován termín autoriaus teisė (viz Lietuviškoji enciklopedija. K., 1934. T. 2. Sk. 390–391). Autoriaus teisė byla zařazena také do „Litevské encyklopedie“ vydané v emigraci (Boston, 1953. T. 1. S. 487). V těchto encyklopediích je vysvětlen i termín autorių honorarai.

V současnosti se i v Litvě znovu vrací ke staršímu, srozumitelnějšímu a přesnějšímu termínu autoriaus teisė. Návrat k němu není náhodný, protože v podobných spojeních je genitiv pro Litevce mnohem srozumitelnější a přirozenější než poměrně nejasné přídavné jméno autorinis, -ė s dosti nezvyklým způsobem tvoření. Genitiv lépe odpovídá obecným základům a tendencím pojmenovávání v našem jazyce. Stejným způsobem jsou utvořeny běžné termíny šeimos teisė (srov. rus. семейное право), žmogaus teisės (srov. rus. человеческие права) aj. Kdyby to bylo třeba, jistě by se užívaly termíny či terminologická spojení amatininkų teisė, bajorų teisė, nikoli amatininkinė, bajorinė teisė, protože nikoho zřejmě ani nenapadlo vytvořit a užívat například výraz žmogi­nės teisės pro rozlišení významu. Z jazykového hlediska by se v tomto případě dalo uvažovat nanejvýš o čísle podstatného jména, tedy zda užívat autoriaus teisė, nebo autorių teisė. To může záviset i na tom, jak je vymezen termín autorius. Užívá-li se termín autoriaus teisė, je samozřejmě namístě užívat také autoriaus atlyginimas, autoriaus honoraras, případně i autoriaus liudijimas (podporují to spojení asmens liudijimas, daktaro diplomas, mokinio pažymėjimas, piliečio pasas, profesoriaus atestatas aj.).

Vedle termínu autoriaus teisė označujícího právní odvětví potřebuje jazyk také termín pro označení svobod a možností takových osob. K tomuto účelu se obvykle používá množné číslo slova teisė v zobecňujícím významu, rovněž ve spojení s genitivem slova označujícího, komu tato práva náležejí nebo komu jsou určena či uplatňována; říká se a píše tedy autoriaus teisės, srov. piliečių teisės, sutuoktinių teisės, vaikų teisės aj. Toto terminologické spojení se zřejmě užívalo vždy alespoň v oficiálním odborném jazyce; v publikacích s nekvalitním jazykem nebo v rozhovorech se užívalo a užívá také výraz autorinės

12

práva. V takových spojeních je obvyklé užívat genitiv obou čísel (autorská práva a práva autorů), podle toho, co chceme říci. I při zobecňujícím vyjadřování zde však může zcela postačovat genitiv jednotného čísla.

Mimochodem, v nejnovějších kodifikačních jazykových příručkách se nyní uvádějí také probírané termíny s genitivem; například do druhého sešitu „Bibliotekininkystės ir bibliografijos terminų žodyno“ (Slovníku knihovnických a bibliografických termínů) „Dokumentas. Leidinys. Leidyba“ (Dokument. Publikace. Vydávání) (V., 1991) byly zařazeny termíny autorská práva (rusky авторское право, anglicky copyright, německy Urheberrecht) „normy občanského práva upravující vztahy mezi autory a vydavateli“ 13 a značka autorských práv (rusky знак авторского права, anglicky copyright sign, německy Verfassersignatur, Verfasserzeichen) „značka © označující autorské právo k zveřejňovanému dílu a vyznačovaná způsobem stanoveným normativním dokumentem“ 13–14. Jako synonymum vedle hlavního doporučeného termínu smlouva o vydání (rusky авторский договор, anglicky publishing contract, německy Verlagsvertrag) „smlouva uzavíraná autorem a vydavatelem o tisku a šíření jednoho či více děl“ 45 uvádí a užívá tento slovník také termín autorská smlouva. Vzhledem k tomu, že smlouva o vydání je mnohem jasnější a průhlednější termín (jeho význam přímo souvisí s významem jednotlivých složek), synonymum autorská smlouva, které je z hlediska jazykových i terminologických požadavků horší, se stalo zbytečným. Uvádí se zde i dnes obvyklý termín doklad o autorství 14, ačkoli, jak již bylo řečeno, z hlediska jazyka by systematičtější bylo autorův doklad. Termíny autorská práva, značka autorských práv, doklad o autorství, smlouva o vydání jsou vysvětleny v litevské normě „Autorystė. Leidyba. Tekstai. Pagrindiniai terminai ir apibrėžimai“ (Autorství. Vydávání. Texty. Základní termíny a definice). Termín autorská práva byl jako normativně doporučený výraz zařazen také do třetího vydání „Dabartinės lietuvių kalbos žodyno“ (Slovníku současné litevštiny) (V., 1993. S. 837).

V běžném jazykovém úzu tedy dosud nezapomenuté termíny autorské právo, autorská práva, autorská odměna, autorský honorář, autorská smlouva, protože jsou utvořeny způsobem, který je pro náš jazyk netypický, nelze doporučovat jako vzorové. Jejich uživatelé buď neznají nyní doporučované a užívané správné, jasné termíny, nebo se křečovitě drží starých termínů vytvořených podle cizí gramatiky. Snáze

13

k doporučeným termínům přejdou (přesněji řečeno – vrátí se k nim) nepochybně ti první¹.

3. Co se volí v prezidentských volbách?

Na světě je mnoho států, v jejichž čele stojí prezidenti. Prezidenti, litevsky „pirmininkai“ (předsedové), jsou volení představitelé, a tak se státní činitelé i sdělovací prostředky často zabývají volbami těchto funkcionářů. Vedle všem srozumitelného, obvyklého a pro náš jazyk typického vyjádření prezidento rinkimai (volba prezidenta) se jak v mluveném, tak v psaném projevu užívá prezidentiniai rinkimai (prezidentské volby). Přídavné jméno prezidentinis, -ė (prezidentský) se však pro tento význam do našeho jazyka vůbec nehodí – vždyť se v takovém případě volí prezident, a ne někdo jiný. Proto je namístě užívat již známý genitiv činitele, tedy objektový genitiv (viz článek o konstitucijos pataisą [ústavní změně]), stejně jako v jiných případech voleb, např.: pirmininko rinkimai, popiežiaus rinkimai, seimo rinkimai, teisėjų rinkimai, valdybos rinkimai (volba předsedy, papeže, Seimasu, soudců, správní rady) atd. (díky Bohu, zdá se, ještě nikoho nenapadlo říkat popiežiniai, šeiminiai ar teisėjūniai rinkimai [papežské, rodinné či soudcovské volby]).

Adjektivní vyjádření prezidentiniai rinkimai (prezidentské volby) nepochybně přinesli a udržují při životě příznivci některého z cizích jazyků, které v poslední době nejvíce ovlivňovaly a dosud ovlivňují naši řeč – Rusové užívají президентские выборы, Angličané presidential elections. Nelze však vyloučit, že na některé uživatele zde mohl a stále může působit také polština (wybory prezydenckie) či francouzština (élections présidentielles). Z významnějších národů se v tomto případě zřetelně liší pouze Němci, kteří podle jazykových zvyklostí užívají složené podstatné jméno Präsidentenwahl (f).

Jednotné či podobné užívání v nejednom cizím jazyce se mnohým jeví dokonce jako pádný důkaz, že ani Litevci nesmějí zaostávat, tedy že je třeba také skládat myšlenky tak, jak je skládají cizinci. To je však cesta těch, kdo nemají paměť, nebo opic. Je třeba si dobře vštípit do paměti, že běda jazyku, jehož uživatelé začnou mluvit,

¹ Viz také autorův článek „Dėl terminų su būdvardžiu autorinis“ (O termínech s přídavným jménem „autorinis“), otištěný v časopise „Tarp knygų“ (1997, č. 3, s. 15–16).

14

řídíce se gramatikou cizího jazyka či cizích jazyků. Takovým postupem lze snadno svůj jazyk zcela ztratit, nebo jinými slovy učinit cizí jazyk vlastním. Litevština díky velmi rozvinutému systému pádů podstatných jmen, jímž se v podstatě liší od proslulých jazyků západního světa, umožňuje uživatelům v mnoha případech snadno se obejít bez přídavných jmen, tj. jasně a přesně vyjádřit vztahy mezi slovy tvary slov – pády. Takové vyjadřování je Litevcům téměř vrozené. Naše slovo je v tomto ohledu mocnější, pružnější a obsahově bohatší než slovo v oněch jazycích.

Že se při prezidentských volbách volí prezident, snadno pochopí i malé dítě. Ale kdo koho volí při prezidentských volbách převzatých od cizinců? Tomu nerozumí ani dospělý. To by snad bylo srozumitelné Angličanovi, Polákovi či Rusovi, který se učí litevsky, anebo krajanovi, který myslí v jiném než litevském jazyce, nikoli však Litevci, jenž dobře ovládá svůj mateřský jazyk.

Existuje i více spojení slov nevhodných pro vzorný jazyk, v nichž se vyskytuje přídavné jméno prezidentinis, -ė. Při rozpadu takzvaného SSSR se stal velmi módním také takto vytvořený zastrašující termín prezidentinis valdymas. I dnes se tento termín podle potřeby stále užívá, nejen jako připomínka minulosti, neboť k podobným věcem dochází či může docházet i v jiných státech. Toto prezidentinis valdymas bylo tehdy, jak je zřejmé, utvořeno podle vzoru ruského termínu президентское управление, ale totéž by stoupencům jiných jazyků a „obohacovatelům“ mateřštiny nabídli i Angličané a Američané – anglicky je to presidential government. V litevštině se u takových slov vyjadřujících děj užívá genitiv původce, např.: kunigaikščio, karaliaus (nikoli kunigaikštinis, karalinis!) valdymas, valdžia, vyskupo įžengimas (ingresas), žemaičių kovos a podobně. Je tedy namístě říkat také prezidento valdymas.

Stejného druhu jsou i pojmenování, která do jazyka zavádějí lidé oblibující si nelitevský způsob vyjadřování (zejména úředníci a novináři): prezidentinė vėliava, prezidentiniai pietūs, prezidentinis lėktuvas a tak dále. Taková pojmenování, neustále vtloukaná lidem do hlavy, začínají snad mnohým postupně připadat zcela běžná a nenahraditelná. Není daleko k prezidentinės kėdės ar prezidentinio dekreto, ačkoli jsem ještě neslyšel

15

říkat direktorinis kaklaryšis, ministrinė mašina, viršininkinis kabinetas, premjeriniai pusryčiai ar vyskupinė vakarienė. Ale tak se říkat nemá. Účel i příslušnost se v litevštině také často vyjadřují genitivem. V uvedených příkladech bude právě tento způsob pro náš jazyk obvyklý.

*

Pronikání přídavných jmen odvozených příponou -inis, -ė do našeho jazyka a jejich rozmanité šíření i užívání patří k nejdůležitějším otázkám současné kodifikace spisovného jazyka. Jde o velmi širokou, spornou a spletitou otázku, zřejmě proto také často diskutovanou. V tomto článku jsem ji jen lehce pootevřel několika úvahami o jednotlivých případech užití².

Zkratky

BK – trestní zákoník Litevské sovětské socialistické republiky: Oficiální text se změnami a doplňky k 1. červnu 1983. Vilnius: Mintis, 1983. 264 s.

CK – občanský zákoník Litevské sovětské socialistické republiky: Oficiální text se změnami a doplňky k 1. lednu 1985. Vilnius: Mintis, 1985. 344 s.

² Starší verze tohoto článku vychází v časopise „Justitios“ (1997, č. 3 a další).

16