ONA LAIMA GUDZINEVIČIŪTĖ

Šiaulská univerzita

NĚKOLIK PROBLEMATICKÝCH PŘÍPADŮ UŽÍVÁNÍ PRAVOPISNÝCH A INTERPUNKČNÍCH ZNAMÉNEK

KLÍČOVÁ SLOVA: gramotnost, pravopisná doporučení, tisk na počítači.

Kromě písmen a číslic se v textu používá mnoho různých znaků, které poskytují dodatečné informace. V psaném jazyce plní interpunkční znaménka také různé funkce.

Cílem článku je pojednat o užívání méně často se vyskytujících znaků a o několika problematických případech užívání pravopisných a interpunkčních znamének.

Mnozí souhlasí s názorem, že „<...> systém písemných znaků, stejně jako samotný pravopis (způsoby psaní a pravidla) a interpunkce, jsou záležitostí dohody, vnější slupkou jazyka <...>“ (Pupkis 2005: 231). Bohužel stále přetrvávají nebo se objevují nové skutečnosti, které ukazují, že ani lingvisté teoreticky jasně nevymezili a prakticky neurčili, jak některé věci používat, zejména ty, které se staly aktuálními v důsledku všeobecné informatizace. Případy pravopisu a interpunkce rozebírané v tomto článku jsou v mnoha normativních jazykových publikacích pojednány nebo se o nich zmiňuje, dnes je však třeba je upřesnit, neboť chybějí jasná, konkrétní a spolehlivá doporučení, která by přispěla ke zvýšení kvality textu tištěného na počítači.

MÉNĚ ČASTO UŽÍVANÁ ZNAMÉNKA

V závazných a volitelných pravidlech interpunkce (dále jen PPST) jsou uvedena tato interpunkční znaménka užívaná v litevštině: tečka (.), čárka (,), středník (;), dvojtečka (:), pomlčka (–), otazník (?), vykřičník (!), výpustka (...); závorky: otevírací ((), uzavírací ()); uvozovky (otevírací („), uzavírací (“) (PPST 2009: 3). V této publikaci se uvádí, že „konec řádků a slok se označuje lomítky-

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

121

niais“ (PPST 2009: 13), tačiau tokio ženklo tarp išvardytų skyrybos ženklų nėra. Juozas Abaravičius yra rašęs, kad skirtukų priskaičiuojama ir daugiau: kablelis ir brūkšnys, apostrofas, išnašų žvaigždutė, pasvirieji brūkšniai, dar tarpelis tarp žodžių, pastraipos įtrauka ir kt. (Abaravičius 2002: 9). Aldonas Pupkis taip pat teigia: „Kartais atskiru ženklu laikomas kablelis ir brūkšnys (, –), o brūkšnys nagrinėjamas kartu su brūkšneliu kaip rašybos dalykas. Be 10 pagrindinių ženklų, kalbama ir apie kitokius skyrybos simbolius: apostrofus, išnašų žvaigždutes, pasviruosius brūkšnelius¹, tarpus tarp žodžių, pastraipų įtraukas ir kt. (jie gali būti laikomi ir rašybos dalykais) <...>“ (Pupkis 2005: 235).

Používají se také kombinace znamének. V příručce litevského jazyka (dále jen LKŽin) jsou uvedeny tyto doplňující kombinace:?!?!.!..?.. (LKŽin 1998: 349); uvádí se, že některá znaménka, například vykřičník a otazník, mohou být v závorkách. Jonas Balkevičius napsal: „Na konci tázací zvolací věty lze v určitých případech kromě vykřičníku a otazníku² umístit také tři tečky <...> (přidávají se ještě dvě tečky) <...>, např.: Co se tu ještě děje?!.. P Cvir.“ (Balkevičius 1963: 429). V publikaci Litevský pravopis a interpunkce (dále jen LKRS) se uvádí, že se místo tří teček píše pouze jedna tečka (?!.) (LKRS 1992: 135)³. Když se studentů, školáků a dalších pisatelů zeptáme, o jaká znaménka jde, vyjmenovávají je postupně: otazník, vykřičník, tečka. Obecně se píše poměrně volně, např.: Nebo vám snad při čtení nevadí městský hluk, ruch kaváren, rachot vlaku, šumění moře...?⁴ Tradičně by na konci věty měl být otazník a dvě tečky (?..) – analýza může pomoci porozumět jak užívání znamének, tak významu věty.

Chceme-li zvlášť zdůraznit emocionální zabarvení, můžeme napsat dva nebo tři vykřičníky či otazníky, např.: Bravo, správně, souhlasíme, souhlasíme!!! <...>

¹ A. Pupkis mini būtent pasvirąjį brūkšnelį (žr. Pupkis 2005: 234, 235), ne brūkšnį. Kuriuos rašybos atvejus autorius turi omenyje, nepaaiškinta.

² Přesnější by bylo napsat „bez otazníku a vykřičníku“. Ti, kdo tomu rozumějí, nemají s pořadím slov problém. V písemných pracích jsme však již viděli psát znaménka v podobě (!?).

³ Druhá část publikace Litevský pravopis a interpunkce, Interpunkce, byla v roce 2006 prohlášena za neplatnou (viz usnesení Státní komise pro litevský jazyk ze dne 28. září 2006 č. N–5 (106)). To znamená, že část pravidel interpunkce (to, co nespadá pod PPST) zůstala jasněji neupravena. Některá ustanovení této publikace (včetně těch o několika kombinacích znamének na konci věty) se proto uvádějí i v pozdějších publikacích, například v LKŽin) – Poznámka redakce.

⁴ Některé příklady jsou převzaty z prací kolegů či redigovaných rukopisů, případně se cituje pouze část věty důležitá pro ilustraci analyzovaného tématu, proto se autorství ani zdroje neuvádějí. Pravopis autorů (jejich jazykové užití) často opravují také redaktoři publikací. Článek se zaměřuje na užívání a upozorňuje na problémy.

122

KALBOS KULTŪRA | 85

(LKRS 1992: 136). Příliš častým používáním se tato opakovaná znaménka mohou stát neúčinnými. Jejich užívání samozřejmě závisí také na stylu textu.

Některá znaménka se vyskytují v párech: závorky, uvozovky; při vyčleňování se párovými stávají také čárky a pomlčky. Užívání párových a nepárových znamének se ve větě liší. Například závorky lze ve větě psát z různých důvodů: v prvním případě závorky uvádějí informaci, v druhém se vyjmenovává: „Předložky se píší zvlášť od slovních spojení (a) a od slovních srůstů (b), např.: a) mimo jiné, mimo jiné také, ani trochu <...>; b) do této doby, až dosud <...> “ (LKRS 1992: 52).

Párových znamének není mnoho, ale i mezi nimi se najdou zvláštní – jednoduché uvozovky. V odborné literatuře se při uvádění významu slova v textu setkáváme s různými způsoby. Nejčastěji se píše buď takto: babelis „zmatek, chaos“ (LKRS 1992: 64), nebo takto: ledas ‘zmrzlá voda’. V LKRS se uvádí: „Názvy odrůd kulturních rostlin se píší s velkým počátečním písmenem a vyznačují se jednoduchými uvozovkami“ (LKRS 1992: 64). Vysvětluje se, že „takový způsob zápisu je mezinárodně sjednocen. Uvozovky nemusí být použity, pokud je název uveden jiným typem písma nebo se zvláštním označením odrůdy“ (LKRS 1992: 64), a uvádějí se příklady: ‘Vengrinė’ (odrůda švestek), ‘Akuotieji’ (odrůda pšenice), ‘Senga Sengana’ aj. Zde je třeba věnovat pozornost podobě otevíracích uvozovek. Mimochodem, v učebnici Litevský jazyk (dále jen LK I) jsou použity jiné uvozovky: jahody „Senga Sengana“ (LK I 1995: 321). Nejnovější způsob zápisu jednoduchých uvozovek je logicky pochopitelný – po jedné litevské uvozovce („ „). Na takový zápis je však obtížné si zvyknout, protože otevírací uvozovka (singulární užití plurálového substantiva zde nabývá reálné podoby) vypadá jako kabel, jen napsaný po mezeře; dále následuje slovo, např.: „přízvuk je jakoby duší jazyka“; lat. segmentum,úsek, kousek‘ (Stundžia 2009: 12). Zde se používají dvojité i jednoduché uvozovky stejného stylu (grafické podoby).

Dalším problémem je, zda lze psát zdvojená znaménka. Například: <...> místní názvy se používají také v symbolických názvech, zvláště často v názvech sportovních týmů a klubů, zdravotních a rekreačních komplexů či rekreačních středisek apod. V konzultační databázi Státní komise pro litevský jazyk (dále jen VLKK) se uvádí: „Setkají-li se dvě uvozovky nebo závorky, píší se jedny uvozovky či jedny závorky (stejně jako při setkání dvou čárek nebo jiných interpunkčních znamének), např.: Zdražilo pivo Utenos“ Utenos“. Zdroj lze uvést různými způsoby (v poznámce pod čarou, v závorkách (www.delfi.lt); důležité je, aby čtenář získal potřebné informace“; dále se však doplňuje: „Setká-li se na konci věty tečka ve zkratce (např. zkratky apod.,

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

123

atd.) a také na konci věty se píše jedna tečka. Někdy lze pro větší přehlednost ve složitých textech použít dvojité závorky: ((0,990 – 1,18)/0,12 = −1,6); ...byl projeven zájem teprve ve 20. století (A. Žigaitytė, opera „Mažvydas“ (1987), „Žilvinas ir Eglė“ (2002)) atd.“ (http://www.vlkk.lt/lit/7696)⁵. Na konci uvedené věty (<...> místní názvy se také používají <...>) má tedy být jedna tečka. Závorky se však většinou zdvojují, např.: Tuto otázku bude třeba položit p ř e d k o m i s í (= komisi; bude třeba zeptat se komise (ko-misi)) (KP 2(2) 2003: 87).

V příručce Evropské unie pro přípravu publikací institucí (dále jen ILRV) se uvádí, že dvojité závorky lze psát, vyžaduje-li to význam: poly(oxy(dimethylsilylen)); Tato smlouva (Evropské unie a Hospodářské a měnové unie (HMU)) byla podepsána v únoru 1992. V této publikaci se doporučují jednoduché uvozovky: Člen Komise poznamenal, že „došlo ke sporům ohledně společnosti „Microsoft“; uvádí se, že „[d]vojité uvozovky se nedoporučují, ale v případě potřeby je lze použít: Člen Komise poznamenal, že „došlo ke sporům ohledně společnosti „Microsoft““ (ILRV 2011: 151–152).

Obtížné je napsat vedle sebe otevírací dvojité uvozovky a otevírací jednoduché uvozovky uvádějící význam (obdobně i uzavírací uvozovky), citovat citát apod., avšak citování není předmětem výzkumu tohoto článku.

Existují různé druhy závorek, např.: () – kulaté závorky neboli jednoduše závorky; [] – hranaté závorky; { } – složené závorky; < > – lomené závorky atd. Význam značek nebo dodatečně používané značky se vždy vysvětlují, například v Mluvnici současné litevštiny (dále jen DLKG) se píše: „Příklady zapsané fonetickou transkripcí se podle potřeby uvádějí v hranatých závorkách ‚[]‘ <...>; šikmé závorky ‚/ /‘ označují fonologickou transkripci, složené závorky ‚{ }‘ morfonologickou nebo morfologickou“ (DLKG 1997: 21).

Některé písmenné zkratky se v nezbytných případech skloňují; koncovky pádů se pak píší „malými písmeny za spojovníkem nebo apostrofem, např. TASS-o nebo TASS’o pranešimas“ (LKRS 1992: 74). Podle názoru Stasia Keinyse by se ještě mělo diskutovat o tom, jak psát: „<...> není jasné, proč se místo apostrofu (a v některých dalších případech, například při zápisu některých cizích vlastních jmen) používá vzácná, zřejmě přejatá varianta se spojovníkem“ (Keinys 2005: 189). V LKRS se uvádí, že zkrácená pomocná slova oddělená od příjmení apostrofem mohou být na začátku osob-

⁵ ...byl projeven zájem – zde po třech tečkách zřejmě chybí mezera (bylo by vhodné psát <...> a mezeru ponechat).

124

KALBOS KULTŪRA | 85

ního jména a píší se s velkým počátečním písmenem, např.: L’Anžas, O’Henris, D’Abernonas, zatímco uvnitř osobního jména se píší s malým písmenem, např.: Žana d’Ark, Marselis l’Erbė (LKRS 1992: 88). Apostrof je třeba použít také tehdy, když se k cizojazyčným jménům přidávají litevské koncovky, např.: Larousse’as atd. (LKRS 1992: 89). Apostrof je „pravopisné znaménko – háček psaný v horní části řádku místo vypuštěné samohlásky, např. francouzské ‚l’homme‘⁶ místo ‚le homme‘, po měkké souhlásce ve fonetické transkripci, před litevskými koncovkami u zkratek, např. TASS’as“ (TŽ 1985: 41). V pozdějších vydáních byla upřesněna pouze závěrečná část definice: „před litevskými koncovkami po autentických vlastních jménech končících nevyslovovanou samohláskou nebo souhláskou, např. de Gaulle’is (TŽ 2001: 60), uvádí se však, že apostrof je pravopisné znaménko (viz VLE 2001: 664; LKE 2008: 28). Ve vědeckých pracích, bibliografii a dokumentech se někdy uvádí přepis cizích slov po jednotlivých písmenech. Cílem je pomocí diakritických znamének přesněji zachytit (transliterovat) podobu výchozího jazyka, např.: rus. Кузьмина – Kuz’mina⁷ (Ambrazas 2008: 14). V takových případech apostrof označuje měkkost souhlásky. V publikacích se nedodržuje jednotnost, např.: Kacnel’son (Кацнельсон), Koval’ (Коваль), Rol’ [человеческого...] (Роль...), avšak Chidekel (Хидекель), Košel (Кошель), Ulman (Ульман), Volf (Вольф) (viz Gudavičius 2009: 239–254). V souvislém textu se vlastní jména přepisují pomocí abecedy vlastního jazyka – píše se Kuzmina (Кузьмина), Olga (Ольга)⁸ atd.

SPOJOVNÍK, POMLČKA, MEZERY A JINÉ

Rozdíly v užívání spojovníku a pomlčky jsou v normativních publikacích litevského jazyka vymezeny poměrně jasně.

Dříve se spojovník řadil mezi interpunkční znaménka, dnes se považuje za pravopisné znaménko. Při tisku textu se spojovník mezi spojovanými slovy nebo jejich částmi vždy píše bez mezer po obou stranách.

Existuje několik problematických případů užití, kdy je třeba rozhodnout, co (pomlčku, nebo spojovník) vytisknout, a zároveň vědět, zda tisknout s mezerami po obou stranách, nebo bez nich.

⁶Vytištěno s mezerou za apostrofem.

⁷V knize V. Ambrazase je napsán právě takový apostrof.

⁸Podrobněji viz: Instrukce pro transkripci příjmení, křestních jmen a místních názvů z ruštiny do litevštiny a z litevštiny do ruštiny, Vilnius: Mokslas, 1990.

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

125

Pravidla uvádějí, že mezi dvěma samostatnými⁹ příjmeními téže osoby, např. Kymantaitė-Čiurlionienė, a mezi příjmením a pseudonymem, např. Vincas Mykolaitis-Putinas, se píše spojovník (výjimku tvoří dvě křestní jména, křestní jméno či příjmení a přízvisko atd.) (podrobněji viz http://www.vlkk.lt/nutarimai/rasyba/brukšnelis.html).

S. Keinys upozorňuje, že „<...> v praxi se zápis osobních jmen nejčastěji rozšiřuje – spojovníkem se spojují i neměnné nebo částečně neměnné části dvojitých příjmení, např.: Urniežiūtė-Lambergs, Velskopf-Henrich, Žolio-Kiuri atd. Bylo by skutečně logické a odůvodněné formulovat toto pravidlo šířeji, tj. nespojovat zápis příjmení s ohebností jednotlivých částí, protože by to pomohlo odlišit i neznámá složená příjmení od křestního jména či jmen“ (Keinys 2005: 187). Vždy by tedy bylo jasné, že spojovník odděluje dvě příjmení jedné osoby. Na internetových stránkách VLKK se o osobních jménech píše: „Žena si při sňatku může zvolit i dvojité příjmení, utvořené z dívčího a posvatebního příjmení; takové příjmení se píše se spojovníkem, např.: Rūta Simutytė-Gaidienė, Asta Butkė-Jurgaitienė, Jolanta Radzevičienė-Budrė. (Dvojité příjmení může být nepraktické, protože je poměrně dlouhé a v úředních dokumentech je nelze zkracovat.)“ (http://www.vlkk.lt/lit/nutarimai/asmenvardziai). Při uplatňování pravidel je jasné, že názvy tvořené příjmeními dvou osob, nikoli dvěma příjmeními jedné osoby, se musí psát jinak – s pomlčkou bez mezer, např.: Ivanovo-Toporovo etnolingvistická škola, Seapirova-Whorfova hypotéza atd. Přidávají-li se k příjmením křestní jména, toto pravidlo se v praxi nedodržuje (píše se různě), např.: koncepce Alexandra Potebni – Solomona Kacnelsona (Gudavičius 2009: 59); Fr. Kluges–A. Goetze, <...> slovníky A. Waldého–J. Pokorného <...> (Ambrazas 2008: 33¹⁰) atd.

Spojovník se píše také ve dvojitém názvu zeměpisného objektu, např. Severní Porýní-Vestfálsko (http://www.vlkk.lt/lit/nutarimai/rasyba/brukšnelis.html). S použitím spojovníku uvádí DLKŽ_6e tyto místní názvy (většinou země, oblasti): Bádensko-Württembersko, Chantyjsko-Mansijský autonomní okruh, Kabardsko-Balkarsko, Karačajsko-Čerkesko, Kastilie-La Mancha, Kastilie-León, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko-Anhaltsko, Champagne-Ardenne, Republika Severní Osetie-Alanie, Severní Porýní-Vestfálsko, Šlesvicko-Holštýnsko. Názvy zemí může spojovat spojka, např. Bos

⁹ obou skloňovaných příjmení (LKRS: 56). Nesklonná slova tvořící příjmení a křestní jméno se se skloňovanými slovy ani navzájem nespojují spojovníkem, např.: Tallat Kelpsą, Put Puterleckis atd.

¹⁰ Autorem citovaný přepis příjmení P. Skardžiuse.

126

KALBOS KULTŪRA | 85

nie a Hercegovina (DLKŽ(_6e). Spojovník se nepíše v adaptovaných názvech, např. Sankt Peterburgas (DLKŽ(_6e). Vyskytují se i výjimečné případy, kdy je třeba zjistit a upřesnit, co se chce říci: „Zdá se, že název překopu Dubysos–Ventos by se měl psát s pomlčkou, nikoli se spojovníkem <...>, neboť se zde názvy řek označují hranice (tedy překop Dubysos–Ventos)“ (Keinys 2005: 188).

Spojovníku mezi obecnými podstatnými jmény se doporučuje vyhýbat. Jsou-li podstatná jména syntakticky rovnocenná, ale označují názvy dvou věcí, nikoli jedné, spojují se nikoli spojovníkem, nýbrž spojkou a, např.: kultura a vzdělávání (nikoli kultura–vzdělávání), příjmy a výdaje (nikoli příjmy–výdaje). Genitivy těchto podstatných jmen, které vystupují jako několikanásobné přívlastky, ale neoznačují pojem jedné věci, se rovněž spojují nikoli spojovníkem, nýbrž spojkou a (nebo i), např.: vztahy Baltů a Slovanů (nikoli baltsko-slovanské). Totéž platí pro spojování vlastních podstatných jmen, např.: smlouva mezi Litvou a Islandem (nikoli Litva–Island¹¹) (http://www.vlkk.lt/nutarimai/rasyba/bruksnelis.html). Zápis vládcové Litevské a Polské republiky (Ambrazas 2008: 12) má zcela jiný význam.

O podobných věcech se hovoří při probírání pravidel psaní pomlčky. V Kancelářských jazykových doporučeních (dále jen KancKP¹) se píše: „pomlčka se píše mezi slovy označujícími dvoustranné vztahy: Uzavřeli kupní–prodejní (lépe však obchodní) smlouvu. Začala litevsko-běloruská¹² (lépe litevská a běloruská) jednání“; dále upřesněno: „K vyjádření dvoustranných úkonů často stačí jedno slovo: předání dokumentů (nikoli předání–převzetí), kupní smlouva na dům (nikoli kupní–prodejní smlouva). Jsou-li dvoustranné vztahy přesto vyjádřeny dvěma slovy, má se mezi nimi psát pomlčka, nikoli spojovník“ (KancKP¹). Judita Džežulskienė se domnívá, že v takových případech pomlčka zastupuje spojku a (Cieliešienė, Džežulskienė 2009: 244). Uživatelé jazyka nemají snadné určit dvoustranné úkony, dvoustranné vztahy apod.

Brūkšnys yra skyrybos ženklas (LKRS 1992: 136–137), vartojamas dvejopai: su tarpais ir be jų.

Pomlčka se píše mezi dvěma či více slovy nebo číslicemi označujícími hranice místa, času, množství či pořadí věcí a jevů (např.: Vlak Vilnius–Kaunas odjede včas. Návštěvníci jsou přijímáni od 12.30 do 16.30 hodin. Do knihovny chodím 2–4krát týdně). O tom, že se nepíší mezery, LKRS

¹¹ Je napsán spojovník.

¹² Zde je pomlčka, srov. poznámku 11.

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

127

neužsimenama, nors pateikti pavyzdžiai rodo paliktus tarpus (LKRS 1992: 234). LKŽin (1998: 376) parašyta aiškiai: „Tarp ribas žyminčių žodžių ar skaitmenų brūkšnys įterpiamas be jokių tarpelių“. S. Keinys papildo: „Su ribų žymėjimu galima sieti kalbų rašymą verčiamųjų žodynų pavadinimuose, pavyzdžiui, „Latvių–lietuvių kalbų žodynas“ (pirmoje XX a. pusėje ir jo viduryje tie pavadinimai dažniausiai rašyti su brūkšneliu). Iš tikrųjų tokiais atvejais reikia skiriamojo ženklo, ir toks, kaip sakyta, yra brūkšnys“ (Keinys 2005: 185–186).

Literatura však neuvádí, zda se pomlčka označující hranice, tedy číslice vyjadřující interval, mezi nimiž jsou vloženy ještě zkratky nebo jiná slova, píše s mezerami, nebo bez nich, např.: na konci 19. století – na začátku 20. století; na konci 19. stol.–na začátku 20. stol.

LKRS uvádí příklad zápisu data: 1984 02 01 – 1984 03 15 byl na služební cestě (LKRS 1992: 80). Příklady pravidel, kdy se píše pomlčka k označení hranic věcí a jevů, jsou v publikaci napsány rovněž s mezerami po obou stranách pomlčky, např.: Dieselový vlak Vilnius – Klaipėda se blížil k přístavnímu městu <...> (LKRS 1992: 234). Před 20 lety, kdy kniha vyšla, se tedy mezerám nevěnovala pozornost.

ILRV uvádí, že pomlčka neoddělená od textu mezerami se píše: „mezi dvěma nebo více samostatnými slovy či číslicemi označujícími hranice místa, času, množství, pořadí apod. věcí a jevů (interval, rozsah): rychlík Lucemburk–Paříž, s. 21–23, články 150–204, třídy 5–8, anglicko-litevský slovník, žáci mají prázdniny v červnu–srpnu, v letech 2006–2009, 15.–22. května, [dále jsou uvedeny příklady, které nás nejvíce zajímají – O. L. G.] 1. 1. 2003–31. 12. 2006, 2003 01 01–2006 12 31“ (ILRV 2011: 149). Vedle je poznámka: „Pro přehlednost lze pomlčku psát s mezerami:

• mezi zkráceným slovem a číslicí (nebo slovem), např.:

Konference se konala 29. listopadu – 1. prosince 2010.

Studijní kurz se plánuje absolvovat během tří měsíců (15. září 2010 – 15. prosince 2010).

Evropa na konci 13. století – na začátku 14. století.

• mezi číslicemi, jejichž skupiny jsou odděleny mezerami:

2003 01 01 – 2006 12 31 100 000 000 – 300 000 000.“

128

KALBOS KULTŪRA | 85

Když tedy existují pouze dvě možné varianty (pomlčky s mezerami a bez nich), lze „pro přehlednost“¹³ psát podle vlastního uvážení.

ILRV pojednává i o dalších případech psaní (nepsaní) pomlčky a mezer: pomlčka neoddělená od textu mezerami se píše v případech ustáleného pravopisu: právo kupních a prodejních smluv, předávací a přejímací protokol o díle. Pomlčka se nepíše mezi samostatnými slovy označujícími dvoustranné vztahy: vztahy Litvy–Polska¹⁴ (má být vztahy Litvy a Polska), jednání Litvy–Lotyšska (má být jednání Litvy a Lotyšska), spolupráce EU–USA (má být spolupráce EU a USA). Pomlčka se nepíše mezi slovy spojenými vlastnickým vztahem (píše se spojka a): společný podnik Litvy a Švédska (nikoli společný podnik Litvy–Švédska), hranice Litvy a Běloruska (nikoli hranice Litvy–Běloruska) (ILRV 2011: 149).

LKŽin (1998: 375) nurodoma: „Brūkšniai dedami tarp žodžių, reiškiančių kelių reiškinių ryšį ar seką, pvz.: 1. Iš tautosakos jis meniškai rekonstruo mitologinį žmogaus – gamtos – visatos ryšį. (r.) 2. Atskirų kraštų apžvalgą pateikia pagal schemą: naudingosios iškasenos – pramonė – žemės ūkis – transportas.“ Komentarų, ar rašant brūkšnį reikia tarpų, čia taip pat nėra. O kaip rašyti opoziciją, priešpriešą reiškiančius žodžius – su tarpais ar be jų? Keli skirtingi pavyzdžiai: „<...> į bendrinę kalbą orientuotai vartosenai atriboti be išlygų netinka nei vartojimo sričių, nei rašytinės–sakytinės formos, nei viešumo–privatumo kriterijai. Bene svarbiausiu kriterijumi tampa oficialumas–laisvumas“; „<...> priešprieša sistemiška–nesistemiška atliepia antrojo aspekto priešpriešą normiška–nenormiška“; „<...> sudaro antonimų poras pagal požymį teigiamas/neigiamas, pvz.: džiaugsmas – liūdesys, pasididžiavimas – gėda, kantrybė – nepakantumas ir kt.“; „<...> vartojama sąlygos–pasekmės santykiams reikšti <...>; „<...> skiriamos tarmiškos–netarmiškos struktūros požymis“; „Svarbus požymis yra atmainos kodifikacija–nekodifikacija“ ir kt. Opoziciją, priešpriešą tikriausiai galima vertinti kaip ribas ir rašyti brūkšnį be tarpų iš abiejų pusių. Kai kuriais atvejais, kur aiški alternatyva, tiktų pasvirasis brūkšnys. Jis galėtų būti vartojamas tam tikrai alternatyvai žymėti (atitinka jungtuką arba) (žr. toliau apie pasvirąjį brūkšnį), tačiau mokslinėje literatūroje turėtų atsirasti pastabų, komentarų.

¹³ Apie kabučių vartoseną yra rašiusi Rūta Marcinkevičienė (2006). Šiuo atveju kabutės straipsnyje būtent ir reiškia modalumą.

¹⁴ Srov. poznámky pod čarou 11 a 12.

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

129

Nejasnosti vyvolává také užívání lomítka. Tato čárka se označuje různě: šikmá, šikmý lomítko (slėšas, sliašas – nepřípustný cizí výraz). Lomítko může být skloněno doleva nebo doprava, proto se mu také říká levé lomítko, pravé lomítko (v operačních systémech označují různé cesty).

PPST vysvětluje, že při citování veršované poezie se konce veršů a slok označují lomítky, např.: Obrazy v básni, řazené vedle sebe na principu kontrastu, jemně zprostředkovávají kontext: „Jsi to ty, či malá vlaštovička, / na dlani jara usedlá, / radostně, lehce jsi zacvrlikala – / zamávala křídly a odletěla. // Naše řeky jsou hluboké a klidné, / větve stromů zelené a nízké – / přitul se k matce zemi. / Ozdobené mladými sady“ (PPST 2009: 13).

V konzultační databázi VLKK jsou uvedeny další tři případy užívání lomítka¹⁵. V praxi se první pravidlo uplatňuje nedůsledně, proto je třeba mít na paměti, že „1. Lomítko se obvykle užívá k označení určité alternativy (odpovídá spojce nebo). Např. mezi zkratkami pro telefon a fax, mají-li stejné číslo, lze psát: Tel. / faks. 212 65 75; mezi alternativními gramatickými tvary nebo konstrukcemi, které se mohou vzájemně zastupovat: Zbavil se dotěrného společníka / dotěrným společníkem / od dotěrného společníka; mezi sděleními v několika jazycích, např. v jídelním lístku: Polévka / Soup.“ Upozorňuje se, že při užití lomítka mezi slovy nebo jejich zkratkami se z obou stran lomítka ponechávají mezery. V tištěných publikacích v obdobných příkladech mezery často chybějí, např.: tel./faks. (telefon a telefax) (KancKP 1998: 279), ale jsou uvedeny: jméno a/nebo příjmení, běžný / běžný účet, rady okresů / měst (KancKP 1998: 62); Tel./faks. (Vladarskienė 2003: 13); tel./faks. (Celiešienė, Džežulskienė 2009: 250) aj.

Další dvě pravidla pro psaní lomítka uvedená v konzultační databázi VLKK zpravidla nezpůsobují nejasnosti:

„2. Lomítko se užívá při označování určitých rozměrů, je-li třeba uvést poměr nějaké fyzikální veličiny k základním veličinám zvolené soustavy jednotek, např. Vítr 6–8 m/s (metrů za sekundu). Není vhodné psát 0,53 ct/kWh, chceme-li říci, že jedna kilowatthodina stojí 0,53 ct; proto je třeba psát takto: 1 kWh – 0,53 ct; za 1 kWh 0,53 ct; 0,53 ct za 1 kWh.

¹⁵ Užíváním lomítka se zabývaly Nijolė Sližienė (Gimtoji kalba, 1999, č. 3, s. 16), Dana Vainauskienė (Kalbos kultūra, 2000, č. 73, s. 109–112).

130

KALBOS KULTŪRA | 85

3. Lomítkem se odděluje určitá část informací v indexech dokumentů, počítačových programech a bibliografických popisech, např.: dopisu č. 35/509; směrnice Rady Evropy 76/308/EHS; www.vlkk.lt/ novienos.“

V publikacích panuje rozmanitost. J. Džežulskienė uvádí: „Používá-li se lomítko – obvykle mezi souběžně užívanými slovy označujícími rovnocenné věci –, mezery se píší mezi slovy, např. běžný / běžný účet, mezi čísly a zkratkami však nejsou zapotřebí, např.: 120/80; m/s <...>“ (Celiešienė, Džežulskienė 2009: 250). Aušrinė Rinkevičienė uvádí příklady užití lomítka, ale mezerám nevěnuje pozornost, ačkoli dále v publikaci píše, že mezery se ponechávají „<...> mezi slovem a lomítkem nebo dvěma lomítky (např.: Takové slovo neexistuje // Šiaulių naujienos. – 1991, 21. září; a / nebo)“, ale neponechávají se „<...> mezi čísly nebo zkratkami a lomítkem (např.: tel./fax; č. 28/95)“ (Rinkevičienė 2003: 62–63).

V konzultační databázi VLKK se uvádí, že „<...> v souvislém textu k vyjádření alternativy je třeba přednostně užívat jazykové prostředky – spojky nebo, anebo, např. Dáte si kávu, nebo čaj?; ze znamének především závorky, např. Kontrola těžkých a/nebo nadrozměrných vozidel v měsíci říjnu... V takových případech se lomítko nehodí, stejně tak ani pro uvedení tvarů obou rodů – <...> vhodné jsou závorky, např.: Hledá se číšník/číšnice“.

V odborné literatuře se jen zřídka zmiňuje zvláštní čárka – tilda (~), transkripční a lexikografické znaménko. Uvádí se, že tilda a vlnovka nad písmenem jsou ve skutečnosti jedno a totéž znaménko, užívané pouze dvojím způsobem: v litevském textu (umístěná nad písmenem) jako přízvukové znaménko, jinde jako samostatné znaménko bez jasného účelu. V jazykovědě se tilda píše jako znaménko kontextových substitutů a tvrzení. Při uvádění telefonních čísel, například (8 ~ 21) 579285, znaménko (~) znamená, že je třeba počkat na tónový signál připravenosti ústředny¹⁶.

Při sazbě textu vznikají pochybnosti, jak se různé znaky přenášejí na další řádek. Je logické a jasné, jak rozdělit na další řádek dvě slova spojená spojovníkem – „<...> spojovník se píše jak na konci jednoho řádku, tak na začátku dalšího řádku, pra-

¹⁶ Telefonní a faxová čísla se zapisují podle požadavků stanovených v Doporučeních pro zápis národních a mezinárodních telefonních čísel, schválených nařízením ředitele Úřadu pro regulaci komunikací Litevské republiky ze dne 23. 12. 2005 č. 1V-1162 (Žin., 2005, č. 152-5628; 2006, č. 88-3502).

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai 131

žioje, pvz.: lopšelis /–darželis“ (LKRS 1992: 73). Praktikoje tokių pavyzdžių nėra tekę matyti. S. Keinys papildo: „Nors taisyklėse nepasakyta, prireikus taip kelti reikėtų ir su brūkšneliu rašomus tikrinius vardus bei sutrumpinimus, pvz.: m-kla, un-tas“ (Keinys 2005: 188). Apie keliamą brūkšnį LKRS rašoma: „Brūkšnys gali būti keliamas į kitą eilutę, kai vartojamas ne tiesioginės kalbos skyrybai, pvz.: Dėk grūdą prie grūdo / – pripilsi aruodą“ (LKRS 1992: 73). Problemiška, kaip kelti žodžių ar santrumpų grupes su pasviruoju brūkšniu, pvz., tel. / faks. Taigi taisyklėse rašoma, kad ženklai gali būti keliami į kitą eilutę. Tačiau, skaitant tekstą, akys mato ženklus į priekį, ir eilutės gale parašytas, o ne perkeltas į kitą, pavyzdžiui, brūkšnys, padeda suprasti mintį, sakinio sandarą, pasirinkti skaitymo intonaciją, padaryti pauzę ir pan. Brūkšnį prijungti iš kairės pusės arba sujungti iš abiejų pusių padeda jungiamasis tarpas¹⁷, grupę spausdinant kompiuteriu pasidaro neskaidoma, nekeliama.

ZÁVĚRY

1. V textu psaném psacími potřebami (perem, tužkou apod.) je pouhým okem obtížné rozlišit spojovník (pravopisné znaménko) a pomlčku (interpunkční znaménko); není tak důležité, zda je ponechána mezera, či nikoli. Při psaní textu na počítači je třeba dodržovat další pokyny. Dnes jde o konkrétní požadavky počítačové gramotnosti.

2. Ne zcela přesné vymezení některých pravopisných a interpunkčních případů a samotného užívání znamének ve vědeckých a normativních publikacích způsobuje uživatelům jazyka značné zmatky a vyvolává neplodné diskuse. Mnozí lidé, kteří píší texty na počítači, se řídí především logikou. Když uživatelé jazyka chápou, jak a proč má něco být, snáze uplatní teorii v praxi. Není-li známo, jak má něco být, uchylují se k vlastnímu tvoření, hledají výmluvy – píší jinak, mění písmo apod. To ztěžuje komunikaci a začíná převládat volné, zjednodušené užívání (a zjednodušený jazyk), které je dnes patrné v elektronickém prostředí.

¹⁷ Počítačoví odborníci užívají mezera (nikoli mezerečka), nezlomitelná mezera – viz Dagienė V., Grigas G., Jevsikova T. Encyklopedický slovník výpočetní techniky <http://www.likit.lt/term/enc.html>. Termín nezlomitelná mezera je uveden také v Bance termínů Litevské republiky <http://www3.lrs.lt:10001/pls/tb/tb.search>.

132

KALBOS KULTŪRA | 85

3. Pravopis a užívání některých interpunkčních znamének musí odpovídat potřebám dnešní počítačově vybavené společnosti. Příklady uvedené v článku z lingvistických publikací potvrzují, že probírané problematické případy nejsou teoreticky konkrétně a jasně vymezeny, a proto by diskuse na toto téma mohla urychlit vznik praktických doporučení.

LITERATŪRA

Abaravičius J. 2002: Skyrybos stilistika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Ambrazas V. 2008: Svetimų tikrinių vardų rašymas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Balkevičius J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Celiešienė V., Džežulskienė J. 2009: Profesinės kalbos pagrindai, Kaunas: Technologija.

Dagienė V., Grigas G., Jevsikova T. 2008: Enciklopedinis kompiuterijos žodynas, antras pataisytas leidimas. Prieiga per internetą: <http://www.likit.lt/term/enc.html>.

DLKG 1997: Dabartinė lietuvių kalbos gramatika. Red. V. Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

DLKŽ_6e – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Šeštas (trečias elektroninis) leidimas, su kompaktine plokštele. Redaktorių kolegija: Stasys Keinys (vyr. redaktorius), Laimutis Bilkis, Jonas Paulauskas, Vytautas Vitkauskas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2006. Prieiga per internetą: <http://dz.lki.lt>.

Gudavičius A. 2009: Etnolingvistika (Tauta kalboje), Šiauliai: VŠĮ Šiaulių universiteto leidykla.

ILRV 2011: Institucijų leidinių rengimo vadovas, Liuksemburgas: Europos Sąjungos leidinių biuras. Prieiga per internetą: <http://publications.europa.eu/code>.

Keinys S. 2005: Brūkšnio ir brūkšnelio vartojimas. – Kalbos kultūra 78, 183–190.

KancKP 1998: Kanceliarinės kalbos patarimai. Parengė Pranas Kniūkšta. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

KancKP_i 2007: Kanceliarinės kalbos patarimai. Internetinis leidimas. Sudarytojas P. Kniūkšta, vyr. red. R. Vladarskienė, programuotojas E. Ožeraitis. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga per internetą: <http://kanceliariniai-patarimai.lki.lt>.

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

133

KP 2(2) 2003: Kalbos patarimai. Kn. 2: Sintaksė: 2. Prielinksnių ir polinksnių vartojimas. Sud. R. Miliūnaitė. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LK I 1995: Lietuvių kalba 1: Leksikologija, fonetika, akcentologija, dialektologija, rašyba. Parengė J. Barauskaitė, G. Čepaitienė, D. Mikulėnienė ir kt., sudaryt. ir atsak. red. K. Župerka. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija. Parengė V. Ambrazas, A. Girdenis, K. Morkūnas ir kt., sud. K. Morkūnas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LKRS 1989: Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba. Antras leidimas. Parengė N. Sližienė, A. Valeckienė; atsak. red. A. Valeckienė. Vilnius: Mokslas.

LKRS 1992: Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba. Antras fotografuotinis leidimas. Parengė N. Sližienė (atsak. red.), A. Valeckienė. Vilnius: Mokslas.

LKŽin 1998: Lietuvių kalbos žinynas. Parengė B. Dobrovolskis, P. Kniūkšta (sud.). Kaunas: Šviesa.

Lietuvos Respublikos terminų bankas. Prieiga per internetą: <http://www3.lrs.lt:10001/pls/tb/tb.search>.

Marcinkevičienė R. 2006: Motyvuota ir nemotyvuota kabučių vartosena periodinėje spaudoje. – Kalbos kultūra 79, 209–216.

PPST 2009: Privalomosios ir pasirenkamosios skyrybos taisyklės. Valstybinės lietuvių kalbos komisijos 2006 m. rugsėjo 28 d. nutarimai Nr. N–2 (103) ir Nr. N–3 (104). Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtasis žodis.

Rinkevičienė A. 2003: Oficialiųjų ir kitų raštų rengimas, Šiauliai: VšĮ Šiaulių universiteto leidykla.

Stundžia B. 2009: Bendrinės lietuvių kalbos akcentologija. Vadovėlis aukštosioms mokykloms. Vilnius: VU leidykla.

TŽ 1985: Tarptautinių žodžių žodynas. Atsak. red. V. Kvietkauskas. Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija.

TŽ 2001: Tarptautinių žodžių žodynas. Sudarė A. Bendorienė, V. Bogušienė, E. Dagytė ir kt., atsak. red. A. Kinderys. Vilnius: Alma littera.

Vladarskienė R. 2003: Dokumentų tekstai, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

VLE 2001: Visuotinė lietuvių enciklopedija 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VLKK – Valstybinė lietuvių kalbos komisija. Prieiga per internetą: <http://www.vlkk.lt>.

Gauta 2012 09 15

134

KALBOS KULTŪRA | 85

SOME PROBLEMATIC CASES OF THE USAGE OF ORTHOGRAPHY AND PUNCTUATION MARKS

Summary

In addition to letters and figures there are various symbols used in texts which provide additional information. Punctuation marks have different functions in the written language as well.

The aim of this article is to discuss a few problematic cases of orthography and punctuation and the usage of some less frequently used symbols such as paired, repeated, double and single marks, apostrophes, the variety of brackets, tildes, syllable hyphens, dashes and hyphens, slashes, spaces between characters, etc.

Linguists have not sufficiently clearly defined theoretically or suggested practically how to use some characters which were brought up-to-date by the computerization of the society. This article deals with cases of orthography and punctuation which have been discussed or mentioned in many publications of language codification, although there is a lack of precise, specific and authoritative recommendations which would help to achieve a better quality of text prepared on the computer.

In handwritten text it is quite difficult to distinguish by eye a hyphen (orthographic mark) and a dash (punctuation mark) and it doesn’t matter much how big the space between words is. When typing a text on the computer there are additional instructions according to the requirements of computer literacy.

Scientific and codifying publications do not define precisely some cases of orthography and punctuation as well as the usage of particular signs which sometimes causes confusion and provokes unnecessary discussions. Many computer specialists first of all follow the logic which is the basis of science. Users of the language ought to know how it should be and why it should be that way; then they would be able to put the theory for which the specialists are responsible into practice more easily. A lack of knowledge brings amateurish and evasive solutions, for instance changing font style instead of using quotation marks. This is not such an evil, but it complicates communication and a free, simplified usage (and simplified language) becomes established most obviously in the electronic media.

KEYWORDS: literacy, orthography recommendations, text typing on the computer.

ONA LAIMA GUDZINEVIČIŪTĖ

Šiaulių universitetas

P. Višinskio g. 38, Šiauliai LT-76352

[email protected]

O. L. GUDZINEVIČIŪTĖ. Keli probleminiai rašybos ir skyrybos ženklų vartojimo atvejai

135