KAZIMIERAS GARŠVA

Institut litevského jazyka

PSANÍ OSOBNÍCH JMEN V DOKUMENTECH LITEVSKÉ REPUBLIKY A FUNKCE STÁTNÍHO JAZYKA

KLÍČOVÁ SLOVA: osobní jméno, křestní jméno, příjmení, kulturní dědictví, státní jazyk, ústava, jazyková politika, sociolingvistika.

ÚVOD

Seimas se v blízké době snaží rozhodnout, jak se budou v Litevské republice psát, vyslovovat a fungovat osobní jména. Pro stát, národ i jazyk je to velmi důležitá otázka. Autor se touto otázkou, která leží na průsečíku několika vědních oborů, zabývá již 20 let; recenzoval nebo připravoval návrhy zákonů, které nejsou v rozporu s Ústavou.

Iniciativu ke změně psaní osobních jmen v dokumentech nevznesli jazykovědci, nýbrž především politici. Předkladatelé návrhů při zdůvodňování svých návrhů uvedli argumenty, které neodpovídají jazykovědě, i jiné důvody, na něž je však přesto třeba odpovědět.

Cílem článku je prozkoumat nejdůležitější zásady zápisu křestních jmen a příjmení občanů Litevské republiky v dokumentech a navrhnout nejvhodnější návrh zákona. Úkoly článku jsou stručně pojednat o současných problémech psaní osobních jmen, metodice výzkumu, dostupných nejdůležitějších údajích, návrzích zákonů a jejich souvislosti s funkcemi státního jazyka.

OSOBNÍ JMÉNA – SOUČÁST JAZYKA A PŘEDEVŠÍM PŘEDMĚT LINGVISTICKÉHO VÝZKUMU

Otázku pravopisu osobních jmen nebylo možné a stále není možné rychle, náležitě a definitivně vyřešit, protože ve snaze přizpůsobit litevštině abecedy a pravopisné zásady jiných jazyků se začala falšovat vědecká data: údajně 1) osobní jména nepatří k jazyku, nýbrž jsou ochrannými známkami; 2) jsou součástí nikoli jazyka, ale osobní identity a jejím hlavním znakem; 3) o pravopisu osobních jmen (tj. osobní identitě) má právo rozhodovat nikoli společnost či státní instituce, ale pouze „vlastník“ osobního jména; 4) musí být zachováno společné rodinné příjmení (zkomolené i okupačními režimy) – jako součást soukromého života; 5) litevská příjmení jsou prý pouze litevská, zatímco příjmení Litevců nelitevská; 6) existuje a má existovat „originální“ pravopis i výslovnost příjmení; 7) Gramatika současné litevštiny údajně umožňuje nedodržovat litevskou abecedu a pravopisné zásady; 8) ve všech

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos

2

zemích (s výjimkou Litvy a Lotyšska), jejichž jazyky používají písmo latinského původu, se osobní jména v dokumentech zapisují „originálně“, tj. všemi znaky latinského původu; 9) po přenesení osobních jmen psaných latinkou ze všech jazyků do litevštiny by přibyly pouze 3 nové litery; 10) „originální“ zápis příjmení byl v Litvě zaveden v roce 1938 atd. (viz www.lrs.lt ŽTK 2014 12 03. Jméno a příjmení – součást osobní identity; návrh zákona XIIP-1653 atd.).

Je již dávno známo, že do slovní zásoby každého jazyka patří obecná slova (psaná s malým počátečním písmenem) a vlastní jména (osobní jména, místní názvy atd., psané s velkým počátečním písmenem, srov. LKE 305, 379, 396–402).

Osobní jména jsou zcela neopodstatněně považována za ochranné známky. Ochranná známka je jakékoli označení, jehož účelem je odlišit zboží nebo služby jedné osoby od zboží nebo služeb jiné osoby a které lze graficky znázornit. Ochrannou známku mohou tvořit označení slov, příjmení a křestních jmen osob, uměleckých pseudonymů, názvů právnických osob či sloganů, jimž je právní ochrana stanovena zákonem Litevské republiky o ochranných známkách („Právní předpisy upravující ochranu vynálezů, průmyslových vzorů, ochranných známek a topografií polovodičových výrobků v Litevské republice“ 2013: 253–255). Ochrannou známkou může být zeměpisné označení – místní název nebo jiné slovo či označení, podle něhož lze přímo nebo nepřímo určit, že zboží pochází z určitého území, regionu či místa, a které spojuje kvalitu, pověst nebo jiné podstatné vlastnosti zboží s jeho zeměpisným původem (Zákon Litevské republiky o ochranných známkách. Dostupné na internetu: www.lrs.lt).

Osobní jméno je vlastní jméno člověka (LKE 27), konvenční označení k identifikaci člověka, nikoli skutečná součást osobní identity. Obyvatelé nesoucí jména Jono, Petro, Stepono, Tado, Kotrynos, Teresės a další nejsou svatými ani totožnými (tj. identickými, rovnocennými, DLKŽ 830) se svými svatými patrony, po nichž byli pokřtěni. Kirkilas není kirklys (ten, kdo křičí, křičí-křičí), Kubilius už většinou není bednář, Vilkas není šelma podobná psovi atd. Baltakis, Bepirštis, Šaikus, Sysas mohou být krásnější než Gružulis a Mažylis může být větší než Didžulis nebo Ilgakojis. Kdyby se osobní jména začala psát polskými písmeny, bývalí východní Aukštaité Varnialo, Žverialo, Žuvialo, Gerul, Gražul, Mažul a další by přišli i o svou dřívější identitu.

Spisovný jazyk nedělá vlastníkovi osobního jména žádné výjimky, pokud jde o pravopis, výslovnost či přízvuk jeho jména nebo příjmení. Mnoho žen má jména Asta, Aušra, Dalia, Diana, Edita, Elena, Gražina, Irena, Janina, Jurgita, Kristina, Lina, Loreta, Marija, Rasa, Regina, Renata, Rima, Rita, Roma, Sigita, Vida, Violeta, Vita atd. a jsou zvyklé v soukromých rozhovorech klást přízvuk ve tvarech jednotného čísla v nominativu a instrumentálu na předposlední slabiku, při veřejném projevu tak však musí činit na poslední slabiku (srov. Výkladový slovník litevštiny a přízvuku 1989: 65).

Příjmení nejsou pouze součástí soukromého rodinného života – jsou také součástí dějin jazyka, kultury a státu. Osobní jména obyvatel Litvy se po 800 let zapisovala v 6 různých jazycích a 6 různými abecedami a byla značně komolena, avšak identita mnoha Litevců se tím zásadně nezměnila. Příjmení archaického litevského jazyka si zachovala pouze společný kořen, či dokonce kmen rodinného a rodového příjmení, ženská příjmení se však od mužských liší: například muž se jmenuje Daukša, manželka – Daukšienė a dcera – Daukšaitė. Nemůžeme souhlasit s tvrzením Státní komise pro litevský jazyk z roku 2008, že „osobní jména cizích jazyků nepatří do systému litevského jazyka [...]. V každém jazyce funguje určitý počet jazykových prvků z jiných jazyků, mezi nimi i osobní jména a místní názvy“ (www.vlkk.lt, 2008 01 14. Podrobná odpověď na podnět „Věnovat větší pozornost právní ochraně litevského jazyka“). Osobní jména z jakéhokoli jazyka se v litevštině, stejně jako v ostatních indoevropských jazycích, alespoň do určité míry adaptují. Podle výše uvedeného předchozího-

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos 3

Pravidlo přízvuku na poslední slabice Obamà, Irinà, Jelenà, Lenà, Marinà, Natašà, Tatjanà, Žanà a další osobní jména se v litevském jazyce v jednotném čísle v nominativu a instrumentálu přízvukují nikoli „autenticky“, nýbrž litevsky, tj. na konci slova, přestože jejich nositelé nemusí mít s Litvou vůbec nic společného. Podle pravidel litevského jazyka píšeme a vyslovujeme nikoli Pūcin, Lukašenka, nýbrž Putinas, Lukašenka atd. – to je mnohým srozumitelné. Příjmení litevských občanů se přizpůsobují systému litevského jazyka, přestože pouze 30 procent z nich je čistě litevských (pocházejí z litevských či baltských obecných nebo vlastních jmen) a 70 procent je zčásti nelitevských (pocházejí z cizích jmen, slavizovaných litevských osobních jmen nebo jsou přejatá) (LKE 400–402). Příjmení stejného původu mají Litevci i místní Poláci.

Takzvaný původní zápis příjmení přesně po jednotlivých písmenech se nepoužívá v žádné zemi, protože abecedy a pravopis jazyků se liší. Litevci by polská osobní jména Katarzyna, Malgorzata, Tomaszewski četli Ka-tar-zy-na, Mal-gor-za-ta, To-mas-zev-ski, zatímco Poláci vyslovují Ka-ta-ży-na, Mal-go-ża-ta, To-ma-ševs-ki. To dokazuje, proč je v Litvě i nadále vhodné zapisovat nelitevská osobní jména podle výslovnosti, nikoli podle jejich pravopisu v cizím jazyce.

Evropský fond pro lidská práva (EFHR) zveřejnil návod „Krok za krokem“ – změň své jméno a příjmení, pokud „jsou tvé jméno nebo příjmení politevštěné a chceš mít zápis v původním pravopisu“ (www.efhr.eu/asmenvardziu-rasyba). Fond takové stížnosti sepíše bezplatně na základě téměř 8800 aktů litevské služby evidence obyvatel, v nichž jsou registrována příjmení cizinců nebo litevská příjmení Barz-da, Ker-za (srov. litevské kerzukas (člověk malého vzrůstu; nedoroste). Uvedený fond tato příjmení čte polsky: Baž-da, Ke-ža.

Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos (1994, 1996, 2006) rašybos ir transkripcijos skyriuje, kurį parašė šio straipsnio autorius (su Aleksu Girdeniu), išnašoje paminėta, kad rašant užsieniečių asmenvardžius šalia lietuvių abėcėlės raidžių gali būti vartojamos dar 3 raidės (o rečiau – dar 3) iš kitų kalbų abėcėlių. Ši nuostata apima tik užsienio piliečių pavardžių rašymą mokslinėje literatūroje, o ne dokumentuose.

Diakritická znaménka nad písmeny latinského základu se v osobních jménech většinou nepíší v Lotyšsku, Polsku, Německu, Francii, Belgii, Spojeném království, Kanadě, Spojených státech amerických a jinde. Například Rūta Meilutytė se v zahraničí píše Ruta Meilutyte, často se příjmení manželek a dcer nerozlišují od příjmení mužů. I uvedený fond ví, že Litevky odjíždějící studovat či pracovat do zahraničí žádají o změnu svých litevských osobních jmen kvůli „obtížím spojeným s pravopisem v jiných zemích. Např. osoba jménem „Ana“, aby se vyhnula dalším obtížím (např. administrativním), si je chce změnit na „Anna“, protože v této zemi se i její původní jméno „Ana“ píše se zdvojeným „nn“ (www.efhr.eu/asmenvardziu-rasyba). Převodem osobních jmen napsaných abecedami latinského základu všech jazyků do litevštiny by nevznikla 3 nová písmena, nýbrž přibližně 150 (nikdo je přesně nespočítal, neumí je vyslovit a ani neví, kolik by Litvu stál zápis uvedených písmen ve všech oblastech).

Uvádí se, že dne 1938 12 06 byl do zákona o příjmeních doplněn bod 22: „Příjmení nelitevce se píše podle pravidel litevského jazyka a pravopisu, může však být zapsáno také tak, jak je jeho nositel píše ve svém jazyce, pokud si to přeje a pokud je abeceda daného jazyka litevská.“ V této souvislosti se zamlčuje dokonce 6 skutečností: 1) toto doplnění vzniklo po ultimátu Polska Litvě; 2) tento bod 22 neuváděl, kde a jak konkrétně lze tyto výjimky uplatnit; 3) tento požadavek se v dokumentech prakticky nedodržoval; 4) tehdy se projednával zákon nikoli o politevšťování příjmení, ale o návratu k litevské podobě; 5) v roce 1939 se litevská vláda a litevské instituce snažily co nejrychleji obnovit a zveřejnit normalizované litevské podoby příjmení a místních názvů vilniuského kraje (Salys 1983: 490–670); 6) bod 22 uvedeného zákona hovoří nikoli o abecedě latinského základu, nýbrž o litevské abecedě.

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos 4

Pokud by byl uzákoněn všeobecný cizojazyčný zápis osobních jmen, byla by podle Atlasu ohrožených světových jazyků UNESCO z 2009 03 24 v Litvě porušena 3 (z 9) kritéria jazykové vitality: 1) předávání jazyka z generace na generaci, 2) postoj vlády a institucí a jazyková politika, 3) vztah členů komunity k vlastnímu jazyku.

Státní komise pro litevský jazyk (dále jen VLKK) k této otázce připravila kvalifikovanou odpověď, ale při psaní jmen a příjmení cizinců se dopouští chyb (srov. Astas 2014). Pokud je osobní jméno v našich dokumentech zapsáno písmeny jiného jazyka, používá se tento cizí jazyk v naší republice rovněž jako státní (srov. Kniūkšta 2013: 157, 165). Litevskému státnímu jazyku mohou být v takovém případě vnucována pravidla pravopisu, a dokonce i výslovnosti a skloňování jiného jazyka.

VLKK, která má podle svých stanov litevský jazyk chránit a hájit, učinila krok směrem ke změně pravopisu litevského jazyka, jenž se ustálil před 110 lety. Podle názoru VLKK se jména a příjmení občanů Litevské republiky v osobních dokladech mají psát litevskými písmeny, a zároveň se již nemají psát litevskými písmeny, „s ohledem na potřeby současné společnosti [...]:

a) jména a příjmení cizinců, kteří získali občanství Litevské republiky, se do osobních dokladů vydávaných Litevskou republikou zapisují písmeny latinského základu podle zdroje dokladu – osobního dokladu vydaného jiným státem (v souladu s mezinárodní praxí lze diakritická znaménka z technických důvodů vynechat);

b) příjmení občana Litevské republiky, který uzavřel manželství s cizincem a přijal jeho příjmení, a také příjmení dětí těchto manželů lze psát písmeny latinského základu; zdrojem dokladu se v takovém případě považuje osobní doklad cizince.

Osobní jména občanů cizích států se v ostatních dokumentech mají zapisovat podle zásad stanovených usnesením VLKK č. 60“ (www.lrs.lt).

Navrhujeme povolit cizojazyčný zápis na přání pouze na zvláštních průkazech totožnosti nebo v závorkách za litevskou podobou osobního jména, na druhé straně pasu a nikde jinde: ani v registrech, bankovních, dopravních, knihovních a jiných dokumentech, ani v tisku atd.

PSANÍ OSOBNÍCH JMEN OBČANŮ

Příjmení všech litevských občanů, která existovala před rokem 1940, se před 30 lety začala zveřejňovat ve Slovníku litevských příjmení (sv. 1, 1985; sv. 2, 1989), a proto se o tom nevedly žádné diskuse. Ústavní soud Litevské republiky ve svém usnesení ze dne 21. října 1999 uvedl, že státní jazyk je ústavní hodnotou, která „chrání identitu národa, integruje občanský národ, zajišťuje projev suverenity národa, celistvost a nedělitelnost státu i řádné fungování státních a obecních institucí“ (Valstybės žinios 1999). Zápisy v oficiálních dokumentech občanů Litevské republiky musí být bez ohledu na národnost osob a jiné znaky prováděny litevskými písmeny – jinak by „byl nejen popřen ústavní princip státního jazyka, ale bylo by také narušeno fungování státních a obecních institucí, jiných podniků, institucí a organizací. Občanům by se tím ztížilo uplatňování jejich práv a oprávněných zájmů a byl by porušen princip jejich rovnosti před zákonem zakotvený v Ústavě“ (Valstybės žinios 1999).

Tato tvrzení platí pro veškerý zápis vlastních jmen ve všech litevských textech, neboť veřejnou sférou života státu jsou také periodický tisk, knihy, reklama, křestní jména a příjmení, místní názvy i jiné veřejné nápisy. Příjmení litevských Poláků se v souladu se smlouvou mezi Litvou a Polskem tradi-

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos

5

čně zapisují podle výslovnosti a nelitevanizují se – nepřidávají se litevské přípony, nemění se samohlásky atd., ačkoli litevská příjmení se v Polsku polonizují. Přesto se v Litvě požaduje používání také polské abecedy s osmi dodatečnými písmeny (nikoli pouze jednoho w).

Kdyby se příjmení a křestní jména zapisovala všemi abecedami založenými na latince, přibylo by do litevštiny přibližně 150 nových písmen (se všemi diakritickými znaménky), což by způsobilo největší zmatek ve státním jazyce, neboť známá písmena (32) by v této abecedě netvořila ani 20 procent. Diskutuje se tedy nikoli o pravopisu polských příjmení, nýbrž o fungování a pravopisu litevštiny jako státního jazyka.

Nemáme žádné údaje o tom, že by se v dokumentech občanů Litevské republiky před okupací křestní jména a příjmení zapisovala abecedami jiných jazyků. Vysoký komisař Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě pro národnostní menšiny uvedl, že o způsobu zápisu polských příjmení musí rozhodnout sama Litva. Ústavu může změnit referendum celého národa, nikoli sliby či přání některého úředníka.

Evropský soud pro lidská práva (Mentzen proti Lotyšsku, věc č. 46726/99) již zamítl námitky proti změně písemné podoby příjmení Mentzen na Mencena podle lotyšských pravidel pro zápis a určování křestních jmen a příjmení v dokumentech, která vyžadují, aby se všechna příjmení a křestní jména lotyšských občanů přepisovala podle pravopisných pravidel lotyštiny a co nejpřesněji vystihovala výslovnost v původním jazyce. Bylo zdůrazněno, že osobní jména a příjmení náležejí do zcela jiné kategorie než ochranné známky či názvy společností a řídí se jinými pravidly. Příjmení nepoužívá jen osoba, které náleží, ale i společnost, a proto by se příjmení měla upravovat s ohledem na pohodlí většiny lidí. Evropský soud pro lidská práva dále zdůraznil: Lotyšsko je jediným místem na světě, kde lze zaručit existenci a rozvoj lotyštiny, a tím i lotyšského národa. Zákaz nebo omezování lotyštiny na území vlastního státu je třeba považovat za hrozbu demokratickému státnímu zřízení. Opatření, která stěžovatelka označila za „zásah do svého soukromého života“, sledovala legitimní cíl chránit právo ostatních obyvatel Lotyšska svobodně užívat svůj jazyk na celém území státu, tedy chránit demokratické zřízení země (Mentzen proti Lotyšsku, věc č. 46726/99).

Evropský soud pro lidská práva, který má postavení ústavního soudu, nepochybuje o tom, že písemná podoba příjmení v dokumentech přímo ovlivňuje další oblasti užívání jazyka, neboť spolu úzce souvisejí. Pokud by bylo v dokumentech povoleno zapisovat pouze „původní“ písemnou podobu cizích příjmení, stále více by se rozšiřovala v různých textech. To by představovalo vážnou hrozbu pro kvalitu státního jazyka a jeho fungování jako jednotného systému. Škoda, kterou by státnímu jazyku způsobil zápis příjmení abecedami jiných jazyků, by výrazně převážila nad možnými obtížemi, jimž by mohl v každodenním životě čelit člověk s pasem, v němž je jeho příjmení přepsáno podle pravidel a tradic státního jazyka. Přepis příjmení (transkripce) není jeho překladem do státního jazyka, nýbrž pouze přizpůsobením gramatickým zvláštnostem státního jazyka. Všechny tyto poznámky platí i pro litevštinu.

V rozporu s článkem 14 smlouvy mezi Litvou a Polskem se jména a příjmení mnoha Litevců v Polsku nezapisují podle výslovnosti, nýbrž jsou polonizována a výrazně pozměňována, s polskými příponami, bez rozlišování rodu atd.: Birgelis, Birgelienė se zapisují stejně – Birgel, Malinauskas – Malinowski, Vitkauskas – Witkowski, Valinčius – Wołyniec, Zakarauskas – Zakrewski, Vaicekauskienė – Wojciechowska atd. Teoreticky je za velmi obtížných a nepohodlných podmínek povoleno zapisovat v polském pasu jméno také v autentické podobě, tyto doklady však neplatí v bankách, registrech a jinde, a proto má doklady s litevskou podobou příjmení pouze 0,2 procenta litevsky mluvících Litevců žijících ve svých etnických zemích. Všechna jejich příjmení jsou uvedena a rozebrána v knize Zigmy Zinkevičiuse Litevské dědictví v příjmeních ze Suvalského a Augustovského kraje v Polsku (2010).

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos 6

NÁVRHY ZÁKONŮ O OSOBNÍCH JMÉNECH A FUNKCE STÁTNÍHO JAZYKA

Návrh zákona Litevské republiky o zápisu jmen a příjmení v dokumentech, který předložili Irena Šiaulienė a Gediminas Kirkilas, mění politiku státního jazyka, pravopis osobních jmen, pravidla výslovnosti i funkce státního jazyka. Cílem tohoto návrhu není zajistit právní ochranu jmen a příjmení občanů Litevské republiky jakožto kulturního dědictví Litevského velkoknížectví, nýbrž ji zrušit. Společné rodinné příjmení bylo částečně zajištěno třetím bodem usnesení Nejvyšší rady Litevské republiky ze dne 31. 1. 1991 „O zápisu jmen a příjmení v pasu občana Litevské republiky“, který umožňuje zapisovat osobní jména podle původních dokumentů. Více než 1000 občanek Litvy, které se provdaly za cizince, podepsalo Požadavek na obranu státního jazyka a územní celistvosti a odmítlo cizí písmena ve svých příjmeních.

Třetí část druhého článku návrhu zákona by měla být formulována takto: „Zdrojem dokumentu je dokument vydaný příslušným orgánem Litevské republiky“.

Návrh porušuje základní princip litevského pravopisu – označovat různé hlásky (fonémy) různými písmeny –, k 32 litevským písmenům přidává dalších přibližně 150 nových písmen, z nichž všechna nikdo neumí vyslovit ani napsat a z nichž žádné nenajdeme v žádné abecedě. Návrh zákona je v rozporu s preambulí Ústavy Litevské republiky („Litevský národ, který uchoval svého ducha, rodný jazyk, písmo a zvyky“), jejím 3. článkem („Nikdo nesmí omezovat ani zužovat svrchovanost národa ani si přivlastňovat svrchované pravomoci náležející celému národu“), 7. článkem („Žádný zákon ani jiný akt odporující Ústavě není platný“), 10. článkem („Území litevského státu je celistvé a nedělí se na žádné státní útvary“) a 14. článkem („Státním jazykem je litevština“).

Ústavní soud Litevské republiky (dále jen LRKT) posuzoval pouze soulad zápisu jmen a příjmení občanů Litevské republiky s článkem 14 Ústavy. V usnesení ze dne 21. 10. 1999 „O souladu usnesení Nejvyšší rady Litevské republiky ze dne 31. 1. 1991 ‚O zápisu jmen a příjmení v pasu občana Litevské republiky‘ s Ústavou Litevské republiky“ Ústavní soud prokázal, že „jméno a příjmení osoby musí být v pasu občana zapsány ve státním jazyce. Jinak by byl popřen ústavní status státního jazyka“. V rozhodnutí z roku 2014 LRKT všechna tato ustanovení nezpochybnil ani se jich nezřekl a konstatoval: „...lze stanovit i jiná pravidla pro zápis jména a příjmení osoby do pasu občana LR, než jsou pravidla stanovená v bodě 2 usnesení Nejvyšší rady ze dne 31. 1. 1991 ‚O zápisu jmen a příjmení v pasu občana LR‘, navrhne-li jejich změnu státní instituce vytvořená v souladu se zákony Litevské republiky z profesionálních jazykovědců-specialistů na litevský jazyk (a v rozsahu povoleném zákony i ze zástupců jiných lingvistických oborů), která je oprávněna pečovat o ochranu státního jazyka“.

Autoři návrhu zaregistrovaného 1. dubna 2014 v důvodové zprávě bezdůvodně tvrdí, že „přípravu návrhu podnítilo rozhodnutí LRKT ze dne 27. 2. 2014. V tomto rozhodnutí se nenavrhuje například ‚psát jména a příjmení litevských občanů cizími písmeny‘“. Podle Ústavy, zákonů a rozhodnutí LRKT by jiná pravidla pro zápis jména a příjmení osoby do pasu občana Litevské republiky uvedená v bodě 2 mohla být pouze taková, jaká navrhoval Vincas Urbutis (2007: 16 a násl.): „2. Jména a příjmení občanů LR nelitevské národnosti se zapisují litevskými písmeny, přizpůsobí se výslovnosti a gramatice, přičemž se zachovají autentická osobní jména a pravidla výslovnosti, skloňování a pravopisu státního jazyka.“

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos

7

LRKT rovněž nenavrhoval, aby strany mohly přimět instituci profesionálních jazykovědců k provádění vůle kterékoli strany nebo vytvořit novou jazykovědnou instituci, která by přesně a operativně plnila pokyny stran. V rozhodnutí LRKT se uvádí, že „při stanovení právní úpravy zápisu jména a příjmení osoby do pasu občana LR potřebuje zákonodárce odborné znalosti; musí získat oficiální stanovisko a jasně formulované návrhy od osob (institucí) s odbornými znalostmi, k nimž zákonodárce nemůže nepřihlédnout“. Takové jasné návrhy již formuloval Pranas Kniūkšta v kapitole své knihy Mezi gramatikou a politikou nazvané „Jaký by mohl být zákon o zápisu jmen a příjmení v dokumentech“ (2013: 145–170). Psali o tom ve svých dílech také Z. Zinkevičius (Litevská osobní jména, 2008; Příjmení polsky mluvících obyvatel Vilniusu, 2012), Vitalija Maciejauskienė, Vincas Urbutis, Vitas Labutis, Arnoldas Piročkinas, Alvydas Butkus a další. A nikdo z nich nenavrhoval zapisovat příjmení cizími písmeny.

V rozhodnutí LRKT se zřejmě záměrně nehovoří o jediné instituci profesionálních jazykovědců, nýbrž o institucích. Kromě VLKK existuje také Ústav litevského jazyka, který má oddělení onomastiky (od 5. 12. 2014 Centrum výzkumu baltských jazyků a onomastiky) a který podle svého statutu formuje strategii a taktiku výzkumu a užívání osobních jmen v Litevské republice. V roce 2008 se v Ústavu konal seminář profesionálních jazykovědců, který po diskusích navrhl zapisovat jména a příjmení litevských občanů v dokumentech abecedou státního jazyka. Druhý seminář o osobních jménech, který se v Ústavu konal v roce 2014, tato stanoviska znovu potvrdil.

Uvedený návrh zákona nerespektuje ani nejnovější rozhodnutí LRKT: vláda bez jakýchkoli konzultací s institucemi profesionálních jazykovědců připravuje a schvaluje Pravidla pro zápis jmen a příjmení a připravuje a provádí reorganizaci registrů a státních informačních systémů. Děje se tak ukvapeně a svévolně „před nabytím účinnosti tohoto zákona“, ačkoli tomu bude bránit stále platné usnesení č. I-1031 ze dne 31. 1. 1991 „O zápisu jmen a příjmení v pasu občana Litevské republiky“ (Úřední věstník 1991, č. 5-132), které pozbude platnosti teprve nabytím účinnosti tohoto zákona.

Obdobný návrh zákona o zápisu jmen a příjmení v dokumentech byl předložen Seimasu v roce 2010 a většina Seimasu jej zamítla; k projednání byl vybrán návrh, který není v rozporu s Ústavou a podle něhož lze v oddíle s dalšími zápisy téhož pasu uvést jméno a příjmení osoby i jinými, nelitevskými písmeny a v negramatizované podobě, pokud si to přeje, poté co jsou jméno a příjmení zapsány ve státním jazyce v pasu občana Litevské republiky.

V projednávaném návrhu I. Šiaulienė a G. Kirkilase nejsou stanoveny výjimky odpovídající Ústavě Litevské republiky. Na žádost občana Litevské republiky musí být jeho příjmení zapsáno „nelitevskými písmeny latinského základu“, pokud je příjmení těmito písmeny uvedeno v původním dokumentu, aniž by byly stanoveny výjimky pro dokumenty z období okupace, kdy byla osobní jména násilně slavizována.

V důvodové zprávě k návrhu zákona se nepředpokládají žádné možné negativní důsledky jeho přijetí, ačkoli by tímto zákonem byla v rozporu s článkem 28 Ústavy a články 4, 5, 6, 20 a 21 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin omezena práva a svobody autochtonů a většiny obyvatelstva – Litevců i dalších národnostních společenství a menšin žijících v Litvě. Článek 29 Ústavy zakazuje omezovat lidská práva a svobody a nepřipouští udělování výsad na základě národnosti, jazyka či názorů.

Předkladatelé návrhu zamlčují, že všechny stížnosti Polské volební akce v Evropské unii byly zamítnuty, stejně jako stížnost lotyšské občanky Mencenos. Evropský soud pro lidská práva v roce 2007 odmítl projednat stížnost obyvatele Litvy M. Klečkovského týkající se zápisu příjmení a v roce 2011 Soudní dvůr Evropské unie M. Runevič-Vardyn uvedl, že Soud nerozhoduje

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos 8

problému jednotného zapisování příjmení manželů, z nichž jeden je cizinec, a dává státům možnost stanovit v této otázce vnitrostátní právní úpravu podle vlastního uvážení (srov. Kuzborska 2012: 175).

V návrhu se nesprávně tvrdí, že zapisovat jména a příjmení latinkou je „běžné ve všech zemích (kromě Litvy a Lotyšska), jejichž písmo je založeno na latince“ (s. 4). Zamlčuje se, že v etnických litevských zemích v Polsku takový způsob zápisu neexistuje a že mnoho dalších států světa (kromě Česka) nemá písmena č, š, ž, ė, ū atd. a nezapisuje ani přípony příjmení vdaných a svobodných litevských žen. Většina států zapisuje příjmení a jména podle výslovnosti a podle vlastních pravopisných pravidel. Článek 11 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin ponechává státům možnost zapisovat všechna osobní jména podle výslovnosti v úředním jazyce („podle podmínek stanovených v právních systémech států“).

Názvy míst a ulic není v Litvě a Lotyšsku třeba podle tohoto článku zapisovat v jiném než úředním jazyce, protože by to neodpovídalo požadavkům právních systémů těchto států a porušovalo by to práva většiny obyvatel (čl. 20), zejména zásady svrchovanosti států, rovnosti, územní celistvosti a politické nezávislosti (čl. 21). Bod 68 komentáře k této úmluvě opakuje: „strany mohou zapisovat příjmení osoby patřící k národnostní menšině podle výslovnosti písmeny úředního jazyka“.

Článek 14 smlouvy o přátelské spolupráci a dobrém sousedství mezi Litvou a Polskem, podepsané v roce 1994, stanoví zapisování příjmení podle výslovnosti a smlouva se v Litvě na rozdíl od Polska přesně dodržuje. Podle provedených průzkumů by si příjmení písmeny cizí abecedy přálo zapisovat pouze 20 až 40 procent polské menšiny v Litvě. Část z nich by tak rychleji přišla o svůj rodný, prostý jazyk.

Litevští vyjednavači a autoři projednávaného návrhu dosud nedokázali zástupcům Polska ani veřejnosti náležitě vysvětlit, že v Litvě je příjmení čistě polského původu málo (stejně jako příjmení čistě litevského původu – jen asi 30 procent). Většinu příjmení tvoří kulturní dědictví starého Litevského velkoknížectví (zvané lituanika), které zakořenilo v etnických litevských zemích a přizpůsobilo se jazyku místních obyvatel. Civilizované strany a státy by na ně neměly sahat. Polsko neuznalo svou okupaci východní části Litvy v letech 1920–1939 ani okupaci Vilniusu, dávného historického hlavního města Litvy, kterou samo provedlo, ani násilnou polonizaci litevských osobních jmen a místních názvů; neautentické nápisy vnucené v době okupace by v Litvě oživily důsledky této okupace.

Poslanci I. Šiaulienė a G. Kirkilas, kteří se podepsali jako autoři návrhu, stále neodpovídají na otázku 12 důvodové zprávy – kolik prostředků ze státního a obecních rozpočtů a z dalších fondů zřízených státem bude k provedení zákona zapotřebí. Nezbytnost přestavby registrů a systémů, potřebné finanční prostředky a lhůty mají být teprve posouzeny. V odpovědi se mluví cosi o „jednotném určování totožnosti“. Nesprávně se uvádí, že při přípravě tohoto návrhu zákona nebyla získána odborná posouzení a stanoviska. Tento návrh není nový – bylo třeba zmínit předchozí návrhy a jejich posouzení. Za 20 let se jich nahromadilo několik.

Přijetím navrhovaného návrhu bychom se vzdali kulturní jednoty baltských národů, funkce úředního jazyka by byly omezeny a tradiční svébytný jazykový systém by byl rozvrácen. Poslanci I. Šiaulienė a G. Kirkilas zaregistrovali spolu s návrhem zákona XIIP-1653 také návrh zákona, kterým se mění článek 3.282 občanského zákoníku, XIIP-1654; podle něj se jméno, příjmení a místní názvy zapisují podle pravidel litevského jazyka, nestanoví-li jiné zákony jinak. Zákony o úředním jazyce, školství ani žádné jiné zákony dosud takový „jiný“ způsob zápisu nestanovily, avšak právě v připravovaných zákonech o jménech a příjmeních a o národnostních menšinách se chce porušit Ústava.

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos

9

Uznáním neautentických místních názvů pozměněných okupačními režimy Wilno, Kowno, Memel, Szawli, Poniewież atd. by se uznalo, že na území Litevské republiky její Ústava již neplatí a nechrání autentický soubor místních názvů, stejně jako vně jejích hranic v etnických litevských zemích, kde byla Tilžė přejmenována na Sovietsk, Ragainė–Nieman, Vidugiriai–Widugiery, Vilkapėdžiai–Wilkopędzie, Gervėčiai–Gierwiaty, Gardinas–Grodno atd. Ohrožen je také článek 14 zákona o úředním jazyce („oficiální standardizované podoby místních názvů se v Litevské republice zapisují úředním jazykem“), článek 17 („veřejné nápisy se v Litvě zapisují úředním jazykem“) a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu („Litevština, která podle Ústavy získala status úředního jazyka, musí být používána ve všech státních a samosprávných institucích a ve všech institucích, podnicích a organizacích na území Litvy“).

Navrhujeme zamítnout návrh zákona odporující Ústavě Litevské republiky a nadále projednávat návrh zákona, který Ústavě neodporuje a který vybral Seimas v roce 2010, nyní připravený 12 poslanci – Valentinasem Stundisem, Rytasem Kupčinskasem, Algirdasem Patackasem a dalšími: návrh zákona o zápisu jmen a příjmení v dokumentech XIP-1675. Toto ustanovení podpořilo také 70 000 občanů Litevské republiky, semináře profesionálních lingvistů i státní a společenské organizace.

ZÁVĚRY

1. Příjmení ze starého Litevského velkoknížectví nejsou kulturním dědictvím Polska, Běloruska ani Ruska, nýbrž Litvy.

2. Osobní jména obyvatel Litvy byla po 800 let zapisována šesti jazyky a za autentický lze považovat současný ustálený způsob jejich zápisu. Identita lidí se změnou zápisu jejich osobních jmen neměnila. Zápis osobních jmen se ne vždy shodoval s rodným jazykem dané osoby.

3. Zápis osobních jmen polských obyvatel Litvy v litevštině, státním jazyce, je otázkou fungování litevského jazyka, nikoli polských osobních jmen.

4. Podle průzkumů mezi obyvateli by se zápisem osobních jmen v dokumentech v polštině souhlasilo 5 až 40 procent obyvatel Vilniusu a okresu Šalčininkai, zatímco podporu by tomu vyjádřilo pouze 1–10 procent občanů Litevské republiky. Sedmdesát tisíc občanů Litvy a více než 1 000 osob sezdaných s cizinci s tím nesouhlasilo a podepsalo Požadavek na ochranu státního jazyka Litevské republiky a územní celistvosti.

5. Písmena z jiných abeced v pasech a nové pravopisné zásady by znamenaly změny Ústavy Litevské republiky a zákona o státním jazyce. Protiústavní návrh zákona se opírá o deset nesprávných tvrzení, o nichž se pojednávalo na začátku tohoto článku.

6. Ministerstvu spravedlnosti se navrhuje připravit právní předpis, který by Polákům umožnil na požádání snadněji měnit poruštěná příjmení Jedinskij, Kvietkovskij, Tomaševskij atd. na polská (bez koncového souhláskového j).

7. Navrhuje se uvádět všechna osobní jména napsaná písmeny jiných abeced v dokumentech Litevské republiky pouze jako doplňující informace. Tím by se zohlednila doporučení jazykovědců ze seminářů konaných v letech 2008 a 2014 v Institutu litevského jazyka.

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014)

www.bendrinekalba.lt

ISSN 2351-7204

KAZIMIERAS GARŠVA. Asmenvardžių rašymas Lietuvos Respublikos dokumentuose ir valstybinės kalbos funkcijos 10

LITERATŪRA

Astas V. 2014: Kam tarnauja Valstybinė lietuvių kalbos komisija? Prieiga internete: www.alkas.lt. Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994, 1996, 2006.

DLKŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, red. S. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų institutas, 2000.

Europos žmogaus teisių fondo svetainė. Prieiga internete: www.efhr.eu/asmenvardziu-rasyba.

Kniūkšta P. 2013: Tarp gramatikos ir politikos, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kuzborska E. 2012: Teisinė tautinių mažumų padėtis Lietuvoje, Vilnius: Vaga.

Lietuvos Respublikos prekių ženklų įstatymas. Prieiga internete: www.lrs.lt; Teisės aktai, reglamentuojantys išradimų, dizaino, prekių ženklų ir puslaidininkinių gaminių topografijų apsaugą Lietuvos Respublikoje, p. 253–297.

LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija, sud. K. Morkūnas, red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų institutas, 2008.

Lietuvių pavardžių žodynas. T. A–K, sud. A. Vanagas, V. Maciejauskienė, M. Razukaitė, Vilnius: Mokslas, 1985.

Lietuvių pavardžių žodynas. T. L–Ž, sud. A. Vanagas, V. Maciejauskienė, M. Razukaitė, Vilnius: Mokslas, 1989.

Lietuvos Respublikos Konstitucija. Prieiga internete: www.lrs.lt.

Lietuvos Respublikos Konstitucinio Teismo 1999 m. spalio 21 d. nutarimas, Valstybės žinios, 1999, Nr. 90-2662.

Lietuvos Respublikos Seimo svetainė. Prieiga internete: www.lrs.lt ŽTK 2014-12-03. Vardas ir pavardė – asmens tapatybės dalis; įstatymo projektas XIIP-1653 ir t. t.

Lietuvos Respublikos valstybinės kalbos įstatymas. Prieiga internete: www3.lrs.lt.

Mokomasis lietuvių kalbos kirčiavimo žodynas, sud. P. Kniūkšta, A. Lyberis, Vilnius: Šviesa, 1989.

Salys A. 1983: Raštai 2. Tikriniai vardai, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

Urbutis V. 2007: Lietuvių kalbos išdavystė. Vilnius: Margi raštai.

Valstybinės lietuvių kalbos komisijos išvada dėl Lietuvos Respublikos vardų ir pavardžių rašymo dokumentuose įstatymų projektų Nr. XIIP-1653 ir Nr. XIIP-1675. Prieiga internete: www.lrs.lt.

Valstybinės lietuvių kalbos komisijos svetainė. Prieiga internete: www.vlkk.lt.

Zinkevičius Z. 2008: Lietuvių asmenvardžiai. Vilnius, Lietuvių kalbos institutas.

Zinkevičius Z. 2010: Lietuviškas paveldas Suvalkų ir Augustavo krašto Lenkijoje pavardėse: polonizacijos apybraiža, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Zinkevičius Z. 2012: Vilnijos lenkakalbių pavardės, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Gauta 2014 11 24

KAZIMIERAS GARŠVA

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

BENDRINĖ KALBA | 87 (2014) www.bendrinekalba.lt ISSN 2351-7204