KOJI MORITA

Tokijská univerzita zahraničních studií, Japonsko

NEJEDNOZNAČNOST OZNAČENÍ JEDNODUCHÝ JAZYK NA BALTOSLOVANSKÉM POHRANIČÍ Z PERSPEKTIVY LITEVŠTINY

KLÍČOVÁ SLOVA: baltsko-slovanské pohraničí, mnohojazyčnost, multikulturalita, jednoduchý jazyk, prostá řeč, Litevské velkoknížectví.

ANOTACE

Tento článek se zabývá takzvaným jednoduchým jazykem, kterým po staletí mluví různé národnostní skupiny na baltsko-slovanském pohraničí. Tento domácí a neoficiální jazyk funguje mezi nižšími společenskými vrstvami pouze jako prostředek ústní komunikace ve vícejazyčných komunitách.

Autor také zmiňuje, že v minulosti existoval jazyk s podobným názvem. Od 16. století do poloviny 17. století se ve Litevském velkoknížectví používal psaný jazyk zvaný prostá řeč. Tehdy šlo o oficiální literární jazyk vedle staroslověnštiny. Sloužil také jako prostředek komunikace pro vyšší společenské vrstvy v tomto mnohojazyčném státě.

Hlavním cílem tohoto článku je poukázat na nejednoznačnost označení jednoduchý jazyk na baltsko-slovanském pohraničí a věnovat větší pozornost interpretaci tohoto významu z perspektivy litevštiny.

ABSTRACT

Tento článek se zabývá takzvaným język prosty, který po staletí používají různé národnostní skupiny žijící v balto-slovanském pohraničí. Tento domácí a neoficiální jazyk slouží mezi nižšími společenskými vrstvami pouze jako prostředek ústní komunikace ve vícejazyčných komunitách.

Autor také zmiňuje, že v minulosti existoval jazyk označovaný podobným názvem. Od 16^th. století do poloviny 17^th. století fungoval ve Velkoknížectví litevském jazyk písemný, který se nazýval

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 2

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

prosta mowa. Tehdy šlo o oficiální spisovný jazyk vedle staroslověnštiny. Sloužil také jako komunikační prostředek vyšších společenských vrstev v této vícejazyčné zemi.

Hlavním cílem tohoto článku je poukázat na nejednoznačnost výrazu simple language v balto-slovanském pohraničí a věnovat větší pozornost výkladu jeho významu z perspektivy litevského jazyka.

ÚVOD

Z dosavadních terénních výzkumů je známo, že mezi Poláky a dalšími národy žijícími v balto-slovanském pohraničí je rozšířeno označení język prosty (mowa prosta nebo jiná označení používaná zaměnitelně). Místní obyvatelé tímto označením nazývají svůj domácí, neoficiální jazyk nižších společenských vrstev. Slouží pouze ke každodenní komunikaci a plní komunikační funkci v prostředí vícejazyčného obyvatelstva této oblasti.

Na tomto místě je však třeba připomenout, že v minulosti existoval v této oblasti také jazyk, který nesl podobné jméno. Od 16. století do poloviny 17. století se na území Velkoknížectví litevského používal písemný jazyk nazývaný prostą mową. Tehdy byl oficiálním spisovným jazykem vedle církevní slovanštiny a zároveň prostředkem dorozumívání vyšších společenských vrstev vícejazyčného obyvatelstva.

Hlavním cílem tohoto článku je objasnit nejednoznačnost označení język prosty v balto-slovanském pohraničí. Tomuto tématu jsem se již dříve věnoval ve svých odborných úvahách (Morita 2002, 2004, 2006) a podobné otázky již analyzovala řada badatelů; v této práci se jím však za účelem dosažení hlavního cíle budu zabývat znovu a větší pozornost věnuji výkladu tohoto významu z perspektivy litevského jazyka.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim z perspektywy języka litewskiego | 3 doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

1. JEDNODUCHÝ JAZYK V BALTOSLOVANSKÉM POHRANIČÍ

Jazykovědci a etnologové se domnívají, že Poláci v balto-slovanském pohraničí v každodenním životě ve skutečnosti častěji používají místní běloruské nářečí, tedy jednoduchý jazyk, než polštinu. Tento jazyk z balto-slovanského pohraničí dosud jazykovědci jednoznačně neidentifikovali a mnozí badatelé uvádějí pouze obecná vysvětlení. Například na začátku knihy, kterou zpracovaly Irena Maryniakowa, Iryda Grek-Pabisowa a Anna Zielińska a která nese název Polskie teksty gwarowe z obszaru dawnych Kresów północno-wschodnich, je uvedena následující definice: „jednoduchou řečí neboli mluvením prostě nazýváme místní běloruské nářečí, kterým mluví Poláci“ (Maryniakowa et al. 1996: 8). Leszek Bednarczuk píše, že „takzvaná prostá řeč, severozápadní běloruské nářečí nasycené polonismy a litevismy“ (Bednarczuk 1999: 6), zatímco Alojzy Adam Zdaniukiewicz ve své knize s názvem Gwara Łopatowszczyzny uvádí, že „takzvaný jednoduchý jazyk je nářečím běloruského jazyka“ (Zdaniukiewicz 1972: 5). Mikołaj Sawicz tvrdí, že „простая мова představuje nářečí běloruského jazyka“ (Савич 1990: 47)¹.

Pro obyvatele vesnic v balto-slovanském pohraničí je jednoduchý jazyk jazykem nevzdělaných lidí z nižších společenských vrstev. Jak také tvrdí Ryszard Radzik: „Běloruštinu lid považoval za ‚prostý‘, selský jazyk, nevhodný k vyjadřování vznešených citů, k užívání ve společnosti kulturních lidí a nehodný tisku“ (Radzik 2000: 178). Podle Iwony Kabzińské „jednoduchý jazyk funguje výhradně ve verbální komunikaci. Je to jazyk mluvený, bez písma a literatury“ (Kabzińska 1999: 66).

Litevský jazykovědec Pranas Kniūkšta naproti tomu zdůrazňuje výhody jednoduchého jazyka takto:

1 Autor dodává: „Pro toto nářečí jsou charakteristické akání-jakání, cekání-dzekání; jeho morfologie, syntax a lexikální složení jsou typické pro severozápadní běloruská nářečí.“

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 4

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

Tento jazyk byl praktický, protože umožňoval dorozumět se jak s těmi, kdo mluvili polsky, tak s těmi, kdo mluvili rusky, a dovoloval lavírovat mezi těmito dvěma jazyky. Mluvčímu litevštiny nechtěl naslouchat ani pán, ani farář, bělorusky však rozuměli všichni (Kniūkšta 1990: 12).

Běloruský spisovný jazyk je naproti tomu selským obyvatelstvem považován za jazyk vzdělaných lidí. Svědčí o tom následující výrok mé informátorky (nar. 1935), který jsem zaznamenal během terénního výzkumu ve vesnici Naliboki v Bělorusku: „Někteří mluví jen bělorusky (běloruským spisovným jazykem – K. M.), no, tak člověk musí být také velmi vzdělaný“ (Morita 2001: 250).

Anna Engelkingová také na základě vlastního etnografického výzkumu v Grodněnské oblasti tvrdí:

Společným jazykem veškerého venkovského obyvatelstva je zde běloruské nářečí, které jeho uživatelé nazývají jednoduchým jazykem nebo miejscnym („místním“). Toto označení znamená totéž co „řeč prostých, nevzdělaných lidí; nářečí“ a staví se do protikladu k čistým jazykům: ruštině, polštině a běloruskému spisovnému jazyku, jimiž mluví lidé vzdělaní a inteligentní a urození (Engelking 1996: 178).

Lze tedy usuzovat, že jednoduchý jazyk je jazykem lidí náležejících k nižším společenským vrstvám, který stojí v protikladu ke spisovným jazykům (běloruštině, polštině a ruštině) vzdělaných lidí. Jednoduchý jazyk má ve srovnání s jazykem obyvatel měst, elit a inteligence nižší společenský status (Radzik 2000: 74).

Ještě je třeba poznamenat, že mezi méně vzdělaným obyvatelstvem v Bělorusku se častěji vyskytuje smíšený jazyk složený z různých běloruských a ruských prvků, takzvaná trasianka (Smułkowa 2000: 91), a na Ukrajině takzvaný suržyk, který spojuje ukrajinské a ruské prvky (Masalska 1999: 224). Jsou nenormativní, vznikají a fungují živelně,

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 5

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

realizují se výhradně ve verbální komunikaci, především v městských sociálních situacích (ТДМ 1999: 9). Zdá se, že oba smíšené jazyky zaujímají v jazykové hierarchii mezilehlé postavení mezi spisovnými jazyky (běloruštinou, ukrajinštinou a ruštinou) a lidovými nářečími.

2. PROSTA MOWA VE VELKÉM LITEVSKÉM KNÍŽECTVÍ

Dříve se na území Velkého litevského knížectví užívaly dva spisovné jazyky: vedle církevní slovanštiny se objevila tzv. prosta mowa (Успенский 1994: 65; ГЛЗ 2000: 4) (tak ji běžně nazývali tehdejší uživatelé, podobně se označovaly např. úřední jazyk Velkého litevského knížectví, stará běloruština, stará ukrajinština, kryvická řeč, západoruština, kancelářská slovanština atd.), která se od církevní slovanštiny zřetelně odlišovala jak gramatickým systémem, tak slovní zásobou. Mezi jazykovědci však nepanuje jednoznačný názor na to, čím vlastně prosta mowa byla, neboť jde o mnohoznačný pojem (Getka 2012: 20).

Prosta mowa (проста мова), která vznikla jako alternativa k církevní slovanštině, sloužila zpočátku (ve druhé polovině 16. století) především k přiblížení nábožensko-polemických děl věřícím, a fungovala proto jako specifická podoba psaného jazyka v náboženské sféře, na rozdíl od tzv. ruské mowy (руська мова), která již od 14. století plnila na území Velkého litevského knížectví úlohu úředního jazyka (Мякишев 2008: 33–40). Je doložena četnými památkami z období od druhé poloviny 16. století do konce 17. století. V závislosti na regionu a uživateli měla různé nářeční rysy.

Domnívám se, že označení prosty uvedené na titulní straně Katechizmu Šimona Budného z roku 1562²: для простыхъ людей языка руского bylo prvním

² Vydavatelstvím Kobe City University of Foreign Studies byly ve dvou svazcích publikovány texty Katechizmu Šimona Budného z roku 1562, opatřené komentářem: Shimon Budoni, Kyōri-mondō (1562-nen), dai-ichibu.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim z perspektywy języka litewskiego | 6 doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

signálem vzniku označení prosta mowa. Pojednávaný Katechizm je jediným dochovaným Budného dílem napsaným ve staré běloruštině; pouze biblické citáty jsou v něm uvedeny v církevní slovanštině. Lze tedy konstatovat, že Katechizm Šimona Budného je jedním z nejvýznamnějších pramenů proste mowy v 16. století.

Ačkoli se v 16. století v písemnictví Velkého litevského knížectví používaly také jiné jazyky (mimo jiné latina a polština), úředním státním jazykem zůstala prosta mowa (Lazutka 1997: 33). Status úředního jazyka měla až do roku 1696, kdy bylo rozhodnutím varšavského sněmu zavedeno polské a částečně také latinské znění (Grek-Pabisowa 1997: 146). Od tohoto okamžiku získala polština status státního jazyka, zatímco prosta mowa přetrvala v rozmanitých nářečích rusínského obyvatelstva Velkého litevského knížectví.

V 16. a 17. století zpracovali dva učenci gramatiku církevní slovanštiny s cílem stanovit její gramatické normy (ГЛЗ 2000) – Vavřinec Zizanij (1596) (Зизаній 1980) a Meletij Smotryckyj (1619) (Смотрицький 1979); přesný popis gramatických norem proste mowy (tj. spisovné staré běloruštiny užívané v 16. a 17. století ve státních úřadech a soudech na území Velkého litevského knížectví) však prakticky neexistuje. Pokus o představení samostatného jazykového systému sedmnáctého století proste mowy jako svébytného jazyka přinášejí dvě rukopisné verze Slovanské gramatiky Ivana Užewyče (Paříž 1643; Arras 1645) (ГС 1970). Užewyč zpracoval gramatiku staré běloruštiny, tedy státního jazyka Velkého litevského knížectví (Яскевіч 2001: 51). Obecně se předpokládá, že se tento jazyk utvořil na základě staré ruštiny, společné obyvatelům Běloruska a Ukrajiny v době, kdy tyto země byly součástí Velkého litevského knížectví (Bardach 1988: 20),

Tekisuto oyobi kaisetsu [Szymon Budny, Katechizm (Rok 1562), część pierwsza. Tekst i komentarz], Kobe: Institute for Foreign Studies, Kobe City University of Foreign Studies, 2002, ii + 148 pp. (Annals of Foreign Studies Vol. 56); Shimon Budoni, Kyōri-mondō (1562-nen), dai-nibu, dai-sanbu, dai-yonbu. Tekisuto oyobi kaisetsu [Szymon Budny, Katechizm (Rok 1562), część druga, część trzecia, część czwarta. Tekst i komentarz], Kobe: Institute for Foreign Studies, Kobe City University of Foreign Studies, 2008, viii + 131 pp. (Annals of Foreign Studies Vol. 71).

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim z perspektywy języka litewskiego | 7 doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

tedy v tomto pojetí prosta mowa představuje nadregionální útvar společný Bělorusům a Ukrajincům (Getka 2012: 21). V moskevském státě se samostatně rozvíjel východní rusínský jazyk, z něhož se vyvinula ruština. Boris Uspienski stručně načrtává obecné rysy prostej mowy:

Проста мова se staví do protikladu jak k církevní slovanštině, tak k nářeční ukrajinské nebo běloruské řeči. Na rozdíl od církevní slovanštiny však tento jazyk vykazuje nepochybný hovorový substrát, který podléhá umělému knižnímu zušlechťování, a to zaprvé slovanizací a zadruhé polonizací. Lze tedy rozlišit dvě varianty простой мовы – ukrajinskou a běloruskou: ukrajinská varianta je více slovanizovaná, běloruská ve větší míře polonizovaná (Успенский 1994: 68).

Myslím, že s výše uvedenou tezí Borise Uspieńského lze jen stěží plně souhlasit; jisté je pouze to, že prosta mowa byla regionálně velmi rozrůzněná. Sociální okruh, v němž se prosta mowa užívala, byl mnohem širší než okruh uživatelů církevní slovanštiny, která sloužila především náboženským a v menší míře literárním účelům. Církevní slovanština, velmi vzdálená skutečnostem tehdejšího života, byla již širokým společenským vrstvám, zejména nižším, nesrozumitelná (Успенский 1994: 252). Prosta mowa navzdory absenci abstraktní slovní zásoby, která se užívala v církevní slovanštině, představovala užitečný nástroj jak náboženské, tak světské tvorby (např. kroniky, státní dokumenty, právní sbírky, usnesení sněmů, soukromá korespondence) (Witkowski 1969: 8). Tímto jazykem se sepisovala především Metrykę Litewską (akta velkoknížecí kanceláře od 15. století) a proslulé Statuty Litewskie (I: 1529, II: 1566, III: 1588). Není však známo, zda byl tehdy jazykový systém prostej mowy (typu Gramatyki Użewicze) rozšířen na celém území Litevského velkoknížectví, nebo jen na jeho omezené části. Hlavními

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 8

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

uživateli tohoto jazyka byly vyšší, vzdělanější vrstvy rusínské společnosti, nikoli její nižší vrstvy. Lze z toho usuzovat, že prosta mowa stála v jazykové hierarchii níže než církevní slovanština, ale výše než lidová nářečí.

Pro příslušníky rusínské kultury byla církevní slovanština čistá, zatímco vznik prostej mowy pro ně znamenal, jak zdůrazňuje Teresa Chynczewska-Hennel, „jistý druh rusko-polského amalgámu jako důsledek střetu polsko-latinské kultury s byzantsko-slovanskou tradicí“ (Chynczewska-Hennel 1985: 57). Z toho lze usuzovat, že prosta mowa byla smíšeným jazykem, na rozdíl od čisté církevní slovanštiny.

3. VYMEZENÍ PROSTY Z POHLEDU LITEVŠTINY

V současnosti se v języku prostym, užívaném pouze ke každodenní konverzaci, používá označení prosty v souladu se slovníkovým významem současné polštiny³. Je však třeba poznamenat, že přídavné jméno prosty, doložené v polštině od 14. století, mělo od počátku mnohoznačný charakter⁴ a vyskytovalo se jak v konkrétních, tak v přenesených významech.

Zigmas Zinkevicius uvádí několik litevských variant označení język prosty, např. (pa)prastà kalbà, prãstas liežùvis a po prostu, např. paprastai (Zinkevicius 1993: 246; Зинкявичюс 1996: 304), zatímco język prosty se v litevštině častěji označuje mimo jiné jako gudų

³ Slovník polského jazyka PWN včetně dodatku, pod redakcí Mieczysława Szymczaka, sv. II, Varšava: PWN, 1998, 898–899. Heslo „prosty“: 1. «neodchylující se žádným směrem, neuhýbající do strany; rovný, nezprohýbaný, neklikatý, nepokřivený, neohnutý», 2. «o lidech: na nízkém stupni intelektuálního rozvoje, kultury, vzdělání, společenského vystupování apod.; nízko postavený v určité hierarchii», 3. «o předmětech: ničím nevynikající, skromný, neokázalý, obyčejný, všední, nezdobený, nevybraný», 4. «nekomplikovaný, jednoduchý, nesložitý, zřejmý, srozumitelný», 5. «obyčejný, přirozený».

⁴ Etymologický slovník polského jazyka, pod redakcí Andrzeje Bańkowského, sv. II, Varšava: PWN, 2000, 788. Autor zdůrazňuje, že toto slovo je mnohoznačné od samého počátku a vyžaduje další studium sémantického vývoje.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 9

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

kalba, gudìškai (Zinkevičius 1996: 306–307). We współczesnym języku litewskim gudas jest synonimem baltar usis, trzeba jednak zwrócić uwagę na to, że gudas ma jeszcze dodatkowy sens, którego nie ma baltar usis. Nazwa gudas jest tradycyjnym określeniem Białorusina, szeroko rozpowszechnionym w litewszczyźnie przedwojennej (Čekmonienė, Čekmonas 1993: 352). Jest to obecnie oficjalna nazwa Białorusina. W słowniku etymologicznym języka litewskiego jest definicja następująca: 1. ‘Białorusin’, 2. ‘Polak, Rosjanin’ (Smoczyński 2007: 207). Według 20-tomowego słownika języka litewskiego, gudas to przede wszystkim baltar usis (kartais lenkas ar rusas), czyli ‘Białorusin (czasem Polak lub Rosjanin)’⁵. Należałoby jednak wyjaśnić, dlaczego czasem Polak lub Rosjanin?

Gudas – dříve obyvatel Litvy nelitevského původu – je především východní Slovan, Rusín (Bělorus); méně často se tak říkalo Polákům a Rusům. Nejčastěji označuje „člověka, který nemluví litevsky“. V současnosti, používá-li se toto slovo „hovorově“, je v zásadě vnímáno jako hanlivé a gudasem lze nazvat nejen Bělorusa, ale také Poláka a Rusa.

Shrnuto, gudų kalba má neostré významové vymezení: „jazyk používaný na území Litvy především běloruským, polským a ruským obyvatelstvem, které nemluví litevsky“. V litevských nářečích se označení gudas apelativizuje a může znamenat „člověka mluvícího jiným (litevským) nářečím“ (Smoczyński 2007: 208)⁶.

Někdejší prosta mowa se však od současné značně liší, neboť náleží do kategorie spisovného jazyka a jejími uživateli jsou lidé z vyšších společenských vrstev.

Boris Uspienski se domnívá, že: „Samotný název проста nelze v žádném případě chápat doslovně, neboť výraz проста мова pochází z lat. lingua rustica“ (Успенский 1994: 66).

Uspienski považuje někdejší prostą mowę za lingua rustica. S odkazem na Gramatyki

⁵ Lietuvių kalbos žodynas, t. III: G–H, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, p. 692.

⁶ Oprócz tego Słownik etymologiczny języka litewskiego (Smoczyński 2007: 208) podaje kilka derywatów od nazwy gudas: gudijá ‘miejsce, gdzie mieszka wielu Białorusinów’, gudiškas ‘białoruski’, gudiškai ‘po białorusku’ itd.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351–7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 10

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

Użewicz píše, že lingua rustica, tj. prosta mowa, zaujímá v jazykové hierarchii místo mezi lingua sacra sclavonica (tj. církevněslovanským jazykem) a lingua popularis (tj. lidovými nářečími). Označení prosty mělo kdysi význam „světský, nenáležející k duchovenstvu“, neboť ve slovníku I. I. Srezněvského je uvedena tato definice: простъ – „světský, nenáležející k duchovenstvu“⁷. Tehdejším synonymem slova prosty tedy bylo świecki (světský) a jeho antonymem bylo sakralny (posvátný). Někdejší prosta mowa byla spisovným jazykem, který užívali vzdělaní lidé, proto je třeba předpokládat, že označení prosty má výše uvedený význam. Ačkoli je tato mluva prosta, vůbec to neznamená, že jde o lidové nářečí.

ZÁVĚR

Jak jsem uvedl na začátku článku, označení język prosty je v současnosti na balto-slovanském pomezí široce rozšířeno. Je však třeba zdůraznit, že język prosty neexistuje jako jednotný jazykový systém fungující na celém balto-slovanském území. Tento jazyk může mít v závislosti na regionu a uživateli různé nářeční rysy. Každý jazyk může být prosty, pokud je stavěn do protikladu k jazykům s vyšším postavením v jazykové hierarchii dané společnosti, tedy ke každému spisovnému jazyku a dříve také k církevněslovanskému jazyku. Jde o neostré a mnohoznačné pojetí. Poláci žijící na tomto pomezí se za své nářečí stydí a říkají, že je negramatické a nečisté, tedy proste. Z toho vyplývá, že označení język prosty se už po mnoho let používá především k vyjádření nižšího společenského postavení ve vztahu k jazykům s vyšším statusem. Za označením prosty se skrývá světskost či nižší společenské postavení, které je důsledkem hierarchické struktury na balto-slovanském pomezí. V důsledku dlouhodobého společenského rozvrstvení v této oblasti vznikla vlastní forma

⁷ Срезневский Измаил И., Материалы для словаря древнерусского языка по письменным памятникам, т. II, Санкт-Петербург: Типография Императорской Академии Наук, 1902, с. 1584.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim z perspektywy języka litewskiego | 11 doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

Diglosie. Způsob označování nízké jazykové variety jako prosty se praktikoval po staletí.

Domnívám se, že badatelé by měli být opatrní při určování, zda lze zkoumaný jazyk klasifikovat jako prosty. Nejdůležitější je, jak se jeho uživatelé sami zařazují do hierarchické struktury společnosti. Z výpovědí mých respondentů v Litvě vyplývá, že polsky mluvící lidé z venkova také často považují svůj jazyk za prosty ve srovnání s jazykem obyvatel středního Polska. Podle Iwony Kabzińské někteří obyvatelé Běloruska tvrdí, že język prosty je varietou polštiny nebo polským nářečím (Kabzińska 1999: 66). Katarzyna Konczewska tvrdí, že v Grodněnské oblasti může být mowa prosta jak typickým běloruským nářečím, tak místní varietou polštiny (Konczewska 2021: 62). Nelze zapomínat, že společenský status daného jazyka vždy závisí na jeho hierarchickém postavení vůči ostatním jazykům ve společnosti a na společenském povědomí jeho uživatelů.

Shrneme-li dosavadní úvahy, je oprávněné konstatovat, že język prosty a prosta mowa jsou různé jazyky, avšak okolnosti jejich vzniku jsou podobné: 1) jsou stavěny do protikladu k jazykům s vyšším statusem v jazykové hierarchii, dříve k církevní slovanštině a dnes k spisovným jazykům. Zároveň odkazují na postavení svých uživatelů ve společenské hierarchii; 2) jde o smíšené útvary vzniklé za účelem dorozumívání vícejazyčného obyvatelstva, dříve hlavně písemně a dnes ústně; 3) jelikož se přímo nevztahují k žádné národnosti, umožňují zachovat neostré jazykové a identitní hranice ve sporech mezi různými národnostmi. Svědčí o tom také skutečnost, že lidé obývající tyto oblasti se často považují za tutejszych a mluví po prostu.

Zdá se, že historicky je v této mnohojazyčné oblasti označení prosty nejvýstižnější a umožňuje zachovat neostré jazykové a identitní hranice. O této nejednoznačnosti označení języka prostego hovoří moje informátorka (nar. 1935) z vesnice Naliboki v Bělorusku: „Takový jazyk, no, skoro všichni mu říkají prostý, není ani polský, ani ruský, ani běloruský, no, takhle se v takové vesnici mluví, a je prostý

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 12

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

język“ (Morita 2001: 250).

Tadeusz Lewaszkiewicz, aby zdůraznil potřebu opatrného přístupu k deklarované národní identitě, uvádí fakta týkající se proměnlivého národního cítění někdejších obyvatel okolí Novogrudoku:

Národní vědomí je velmi složitý jev. Lidé se často hlásí ke konkrétnímu národnímu původu podle situace, tj. volí výhodnější národní variantu – tu, která jim zajišťuje lepší životní podmínky. Týká se to nejen smíšených rodin, ale i rodin etnicky homogenních (Lewaszkiewicz 2017: 45–46).

Ines Katharina Ackermann v souvislosti s jazykem jako důležitým prvkem identity na polsko-litevském a běloruském pomezí přesvědčivě tvrdí: „Existuje také možnost změnit identitu nebo jich mít více než jednu. V různých společenských situacích se tatáž osoba může prezentovat různým způsobem, a představovat tak i jinou část své identity“ (Ackermann 2015: 48).

Na balto-slovanském pomezí existovala po staletí potřeba bezkonfliktně se přizpůsobovat neustálým změnám politicko-společenských a jazykově-kulturních podmínek. Taková neostrost jazykových a identitních hranic umožňovala obyvatelstvu lavírovat mezi různými politicko-společenskými situacemi a vyhýbat se jednoznačnému deklarování identity.

Komunikační společenství vícejazyčného obyvatelstva, které vytvořilo Litevské velkoknížectví, přetrvává na balto-slovanském pomezí dodnes díky tomu, že se nadále používá označení prosty. Vše nasvědčuje tomu, že v podmínkách mnohojazyčnosti a mnohokulturnosti hraje neostrost jazykových a identitních hranic mimořádně důležitou roli.

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 13

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

BIBLIOGRAFIA

Ackermann Ines Katharina 2015: Granice języka. Samookreślenia Polaków na Białorusi i Litwie, Warszawa: Wydawnictwo DiG.

Bardach Juliusz 1988: O dawnej i niedawnej Litwie, Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM.

Bednarczuk Leszek 1999: Stosunki językowe na ziemiach Wielkiego Księstwa Litewskiego, Kraków: Oficyna Wydawnicza Edukacja.

Čekmonienė Irena, Čekmonas Valerijus 1993: Język litewski dla każdego (Lietuvių kalba kiekvienam), Kaunas: Šviesa.

Chynczewska-Hennel Teresa 1985: Świadomość narodowa szlachty ukraińskiej i kozaczyzny od schyłku XVI do połowy XVII w., Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Engelking Anna 1996: Każda nacja swoją wiaru ma. – Polska Sztuka Ludowa. Konteksty 3–4, 177–183.

Getka Joanna 2012: Prosta mowa końca XVII wieku – język „Nauk Parafialnych” (Poczajów 1794), Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.

Grek-Pabisowa Iryda 1997: Językowa rzeczywistość na dawnych Kresach północno-wschodnich. – Kresy – pojęcie i rzeczywistość, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy.

Kabzińska Iwona 1999: Wśród „kościelnych Polaków”. Wyznaczniki tożsamości etnicznej (narodowej) Polaków na Białorusi, Warszawa: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk.

Konczewska Katarzyna 2021: Polacy i język polski na Grodzieńszczyźnie, Kraków: Instytut Języka Polskiego Polskiej Akademii Nauk.

Kniūkšta Pranas 1990: Wileńszczyzna i język litewski, Wilno: Mokslas.

Lazutka Stanislovas 1997: Język Statutów Litewskich i Metryki Litewskiej. – Lithuania 1/2 (22/23), 26–33.

Lewaszkiewicz Tadeusz 2017: Język powojennych przesiedleńców z Nowogródka i okolicy, Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM.

Maryniakowa Irena, Grek-Pabisowa Iryda, Zielińska Anna 1996: Polskie teksty gwarowe z obszaru dawnych Kresów północno-wschodnich, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim z perspektywy języka litewskiego | 14 doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

Wydawniczy.

Masalska Irena 1999: Kilka uwag o ukrainizmach i rusycyzmach słownikowych w języku powojennej inteligencji polskiej Lwowa. – Studia nad polszczyzną kresową 9, Warszawa: Wydawnictwo Naukowe Semper.

Morita Koji 2001: Teksty gwary polskiej ze wsi Naliboki na Białorusi. – Studia nad polszczyzną kresową 10, Warszawa: Wydawnictwo Naukowe Semper.

Morita Koji 2002: Związek prostej mowy na dawnych Kresach Wschodnich z prostą mową w Wielkim Księstwie Litewskim. Uwagi terminologiczne. – Studia Slawistyczne 3: Wielojęzyczność i wielokulturowość na pograniczu polsko-wschodniosłowiańskim, Białystok: Libra.

Morita Koji 2004: Mowa prosta na Kresach Wschodnich w aspekcie historycznym. – Kultura i świadomość etniczna Polaków na Wschodzie. Tradycja i współczesność, Wrocław: Katedra Etnologii i Antropologii Kulturowej Uniwersytetu Wrocławskiego.

Morita Koji 2006: Przemiany socjolingwistyczne w polskich społecznościach na Litwie (region trocki) i Białorusi (region iwieńiecki). Studium porównawcze, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy.

Radzik Ryszard 2000: Język jako wyznacznik tożsamości Białorusinów. – Język a tożsamość na pograniczu kultur, Białystok: Katedra Kultury Białoruskiej Uniwersytetu w Białymstoku.

Radzik Ryszard 2000: Między zbiorowością etniczną a wspólnotą narodową, Lublin: Wydawnictwo UMCS.

Smoczyński Wojciech 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego, Wilno: Wydawnictwo Uniwersytetu Wileńskiego.

Smułkowa Elżbieta 2000: Dwujęzyczność po białorusku: bilingwizm, dygłosia, czy coś innego? – Język a tożsamość na pograniczu kultur, Białystok: Katedra Kultury Białoruskiej Uniwersytetu w Białymstoku.

Witkowski Wiesław 1969: Język utworów Joannicjusza Galatowskiego na tle języka piśmiennictwa ukraińskiego XVII wieku, Kraków: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Oddział w Krakowie.

Zdaniukiewicz Alojzy Adam 1972: Gwara Łopatowszczyzny. Fonetyka, fleksja, słownictwo,

BENDRINĖ KALBA 94 (2021) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 15

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

Zinkevičius Zigmas 1993: Rytų Lietuva praeityje ir dabar, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Zinkevičius Zigmas 1996: Lietuvių kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

ГЛЗ 2000: Грамматики Лаврентия Зизания и Мелетия Смотрицкого, сост. Е. А. Кузьминова, Москва: Издательство МГУ.

ГС 1970: Граматика слов’янська I. Ужевича, відп. ред. М. А. Жовтобрюх, уклад. І. К. Білодід, Є. М. Кудрицький. Київ: Наукова думка.

Зизаний Лаврентий 1980: Граматика словенська, відп. ред. В. М. Русанівський; підготовка до вид. В. В. Німчук. Київ: Наукова думка.

Зинкявичюс Зигмас 1996: Восточная Литва в прошлом и настоящем, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Мякишев Владимир П. 2008: Язык Литовского Статута 1588 года, Kraków: Lexis.

Савич Николай А. 1990: О языковой ситуации в одном из ареалов юго-восточной части вильнюсского района. – Kalbotyra 41(2), 41–48.

Смотрицкий Мелетий 1979: Граматика, Київ: Наукова Думка.

ТДМ 1999: Типология двуязычия и многоязычия в Беларуси, под ред. А. Н. Булыко, Л. П. Крысина, Минск: Беларуская навука.

Успенский Борис А. 1994: Краткий очерк истории русского языка (XI – XIX вв.), Москва: Гнозис.

Яскевич А. А. 2001: Старабеларускія граматыкі, Мінск: Беларуская навука.

Gauta 2021 11 23

Priimta 2021 12 23

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 16

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

THE AMBIGUITY OF EXPRESSION SIMPLE LANGUAGE IN THE BALTO-SLAVIC BORDER REGION FROM THE PERSPECTIVE OF THE LITHUANIAN LANGUAGE

Summary

This paper deals with the so-called język prosty which has been used for ages by various national groups living in the Balto-Slavic border region. This homely and unofficial language functions among the lower social classes only as a vehicle for verbal communication within multilingual communities.

The author also mentions the fact that in the past there existed a language called by a similar name. From the 16^th century to the middle of the 17^th century, in the Grand Duchy of Lithuania there functioned a written language referred to as prosta mова. It was then the official literary language, apart from Old Church Slavonic. It also served as a communication tool for the upper social classes in the multilingual country.

The main goal of this paper is to highlight the ambiguity of expression simple language in the Balto-Slavic border region, paying more attention to the interpretation of the meaning from the perspective of the Lithuanian language.

There are actually two different languages, while the circumstances of their creation are similar. The author enumerates the similarities between język prosty and prosta mова:

1. They can be contrasted with languages of higher status in the linguistic hierarchy: in the past it was Old Church Slavonic, whereas nowadays these are the Polish, the Russian, the Belarusian and the Lithuanian literary languages. At the same time, they indicate the position in the social hierarchy of their users;

2. They are hybrids created so as to enable communication within multilingual communities, in the past as a written language, and today as a spoken language;

3. Without being directly related to any nationality, they allow for the maintenance of the ambiguity of linguistic and identity boundaries in disputes between different nationalities.

The communicative group using numerous languages which developed out of the

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204

KOJI MORITA. Nieostrość określenia język prosty na pograniczu bałtycko-słowiańskim

z perspektywy języka litewskiego | 17

doi.org/10.35321/bkalba.2021.94.09

Grand Duchy of Lithuania exists till today and is continued in the Balto-Slavic border region by the still used expression prosty. In the conditions of the multilingualism and multiculturalism, the ambiguity of language and identity boundaries plays an extremely important role.

KEYWORDS: Balto-Slavic border region, multilingualism, multiculturalism, język prosty, prosta mowa, Grand Duchy of Lithuania.

KOJI MORITA

Tokyo University of Foreign Studies

3-11-1 Asahi-cho, Fuchu-shi, Tokyo 183-8534, Japan

[email protected]

BENDRINĖ KALBA 94 (2021)

http://journals.lki.lt/bendrinekalba

ISSN 2351-7204