Oblasti výzkumu: lingvistika, ústní historie, mediální studia, kulturní studia.
https://doi.org/10.35321/bkalba.2025.98.08
ABSTRAKT
Tento článek se zabývá vztahem mezi ústní historií a lingvistickými a kulturními studii. Autor nejprve představuje různé definice ústní historie a přístupy k ní v rámci těchto vědních oborů. Zaměřuje se na definiční a metodologické návrhy, které předložili mimo jiné Jerzy Bartmiński, Linda Watts, Gary Okihiro, Dawid Dunaway, Donald Ritchie, Richard Dorson, Alessandro Portelli, Katja Roller, Natalie Braber, Diane Davies, Anisa Puri, Matthew F. Simmons a David Carr. Poté zkoumá průsečík různých výzkumných metod a zasazuje lingvistická a kulturní studia do antropologického přístupu k ústní historii. Identifikuje klíčová témata propojující ústní historii s těmito disciplínami: textualitu, narativitu, subjektivitu, vztah k paměti a performativitu.
Článek pojednává o vztahu mezi orální (ústní) historií a lingvistickými a kulturními studiemi. Autor nejprve představuje různé definice orální historie a přístupy k ní v různých oblastech poznání. Zaměřuje se především na definice a metodologické návrhy, které předložili mimo jiné Jerzy Bartmiński, Linda Watts, Gary Okihiro, Dawid Dunaway, Donald Ritchie, Richard Dorson, Alessandro Portelli, Katja Roller, Natalie Braber, Diane Davies, Anisa Puri, Matthew F. Simmons a David Carr. Dále zkoumá průnik různých výzkumných metod a zasazuje lingvistická a kulturní studia do antropologického přístupu k orální historii. Vymezuje hlavní témata, která spojují orální historii s těmito disciplínami: textualitu, narativitu, subjektivitu, vztah k paměti a performativitu.
Tento článek se zamýšlí nad vztahem mezi orální historií a studiem jazyka a kultury jako teoretickou činností. O tomto vztahu se v rámci výzkumu orální historie vedou živé diskuse (srov. Portelli 2003; Dunaway 1996; Danielson 1996). Počátky výzkumu orálních textů mezi lingvisty a odborníky na kulturu lze vystopovat až k nejstarším sběratelům orálních textů, zejména textů takzvaného prostého lidu (srov. Burke 2004). Významně k této oblasti přispěla dialektologie (srov. Pelcowa 2014), proto
Lingvistický a antropologický terénní výzkum býval často považován za předchůdce orální historie (Jerzy Bartmiński dokonce označil orální historii za „nový název pro staré praktiky dialektologů a folkloristů [...] spočívající v zaznamenávání mluvených textů takzvaných prostých lidí“ (Bartmiński 2008a: 9). Bylo by však přehnané předpokládat, že orální historii lze považovat pouze za jednu z podob lingvistického a kulturního výzkumu. Nepochybně existovaly techniky zaznamenávání orálních textů ještě před formalizací orální historie. Přesto je obtížné hovořit o ní jako o samostatném směru před vznikem zvukových záznamových zařízení – orální historie je neoddělitelně spjata se zvukovým nebo obrazovým záznamem (srov. Portelli 2003; Roller 2015) a archivy zvukových či obrazových záznamů (srov. Roller 2015; Braber a Davies 2016; Simmons et al. 2025). Právě tyto archivy jsou zvláště důležité pro určování podobností mezi orální historií a lingvistickými a kulturními studiemi. Příkladem tohoto přístupu ve formativním období orální historie je dílo Benjamina Botkina Lay My Burden Down: A Folk History of Slavery (Botkin ed. 1945). Výzkumník pracoval se sbírkou vyprávění bývalých otroků (zaznamenaných v rámci Federal Writers' Project v USA ve 30. letech 20. století). Využil tedy sbírky typické pro orální historii, aby rekonstruoval obraz světa a jazyk konkrétní vyloučené sociální skupiny. Jeho práce proto byla zajímavá ze sociolingvistického hlediska. O institucionalizované orální historii lze hovořit od 40. let 20. století (podrobněji se tomu věnuji v Gocoł 2023). Zřetelné sbližování s lingvistickými a kulturními studiemi je však patrné od 60. let (viz Dorson 1996). Současný rozvoj korpusového výzkumu vedl k rostoucímu zájmu o archivy orální historie, zejména v dialektologii a sociolingvistice (Roller 2025; Braber a Davies 2016; Simmons et al. 2025). V tomto článku se na základě starší i novější literatury o výzkumu na pomezí jazyka a kultury pokusím určit nejdůležitější styčné body a témata, která spojují orální historii s lingvistickými a kulturními studiemi.
Svůj přehled stavu výzkumu orální historie v rámci lingvistických a kulturních studií zahájím zkoumáním toho, jak tomuto pojmu rozumějí představitelé těchto disciplín. To mi umožní určit, jaký je podle výzkumníků vzájemný vztah mezi nimi. Poté analýzou společných výzkumných témat vymezím jednotlivé výzkumné oblasti odvozené z těchto oblastí poznání a využívané v orální historii a posoudím, zda definice vytvořené v rámci lingvistických a kulturních studií odpovídají skutečnému stavu výzkumu. Vzhledem k dlouhé tradici společného výzkumu má článek teoreticko-syntetický charakter a jeho cílem je nabídnout čtenáři syntetický přehled hlavních styčných bodů mezi lingvistickými a kulturními studiemi a orální historií.
2. DEFINICE ORÁLNÍ HISTORIE A JEJÍ METODOLOGICKÉ DŮSLEDKY
Americká folkloristka Linda S. Watts popsala orální historii jako terénní techniku či metodu. Tato metoda zahrnuje nahrávání rozhovorů, které zachycují vzpomínky informátorů. Folkloristovi to umožňuje širší přístup k popisům starých tradic, rituálů, řemesel a činností. Rozhovory často obsahují údaje, které se předávaly pouze ústně – zejména ve společnostech, které samy nevytvářely písemné dokumenty. Mezi takové „společnosti bez historie“ Watts zařadila zotročené lidi, pachtýře, dělníky v továrnách a ženy v domácnosti. Díky nahrávkám bylo možné poznání jejich minulosti doplnit o nové informace, které nebyly písemně zaznamenány, a o nový úhel pohledu (Watts 2007: 293–294).
Etnolog-historik Gary Y. Okihiro psal o orální historii poněkud jinak než Watts. Ve svých pracích označoval orální historii zaměnitelně jako metodu nebo teorii. Když orální historii zařazoval mezi metody, měl na mysli celý výzkumný proces, který zahrnuje:
2
Page 3
vytvoření programu/výběr jazykového společenství1, vedení rozhovorů, přepis/editaci, závěrečnou redakční úpravu2, využití dokumentů a odvození konečného produktu. Pokud jde o vztah mezi historií a folkloristikou, etnolingvistikou či dialektologií, Okihiro zdůrazňoval potřebu odhalit určité významy, které byly přítomny ve vědomí konkrétních skupin, ale nestaly se předmětem rekonstrukce ve výzkumu, protože chyběly v písemných pramenech. Podle něj se to týká především komunit, které takové dokumenty vůbec nevytvářely nebo se na jejich tvorbě podílely jen zanedbatelně, například žen, příslušníků dělnické třídy, etnických a rasových menšin a komunit bez písemné kultury. Byly zobrazovány výhradně z perspektivy jiných komunit, které stály mimo ně, a toto zobrazování je mělo začlenit do vlastního obrazu světa. Z tohoto důvodu byly události v jejich kulturní sféře často přehlíženy, považovány za bezvýznamné či okrajové a tyto skupiny byly hodnoceny negativně. Okihiro proto spatřoval velký potenciál ve studiu jejich ústních dějin minulosti. Výzkumné techniky převzaté z etnografie a příbuzných oborů hrají v procesu výzkumu orální historie zásadní roli. Podle Okihira by popis ústních výpovědí o minulosti měl být zaměřen na zachycení společenských změn a na to, jak se utvářelo společenské vědomí zkoumaných skupin (Okihiro 1981: 43).
V odborné literatuře nacházíme také definice, které se více zaměřují na formu komunikace. Alessandro Portelli v jednom ze svých článků analyzoval orální historii jako specifický žánr diskurzu, v podstatě jako soubor různých řečových žánrů. Zajímavé je, že autor nepojímal kategorii žánru abstraktně, nýbrž v úzké souvislosti s komunikační situací. Podle něj určuje podstatu orální historie to, co se říká, komu, jakým kanálem a s jakým účinkem. Definice orální historie je zde úzce spjata se situací rozhovoru iniciovaného výzkumníkem, zasazeného do společenského a kulturního kontextu i do komunity se specifickými způsoby komunikace a poznávání světa (Portelli 1997).
V současném sociolingvistickém a dialektologickém uvažování bývá orální historie často pojímána jako samostatná výzkumná disciplína. Simmons a další tvrdí, že s lingvistikou sdílí schopnost rekonstruovat poznání o lidských společenstvích, což je společným cílem orální historie a lingvistiky. Východiskem této rekonstrukce je zkoumání geografických, historických, sociálních a jazykových podobností, které se odrážejí v jazyce a textu. Z tohoto důvodu mají archivy orální historie při jazykových a kulturních rekonstrukcích zvláštní význam (Simmons et al. 2025: 273–275).
Podle Katji Roller je text samotné orální historie, zejména ve velkých korpusech sloužících jako výzkumný materiál, zásadní jak pro lingvisty, tak pro kulturní badatele (protože kulturu nelze rekonstruovat bez jazyka a naopak). Tyto korpusy umožňují identifikovat místní, geografické a historické jazykové variace a jejich kulturní důsledky (Roller 2015).
Natalie Braber a Diane Davies poznamenaly, že sociolingvisté mohou archivy orální historie znovu využívat. Velká data: „vítají možnost, kterou nám archivní orální historie nabízí: mapovat změny nářečí v čase porovnáváním hlasů starších a mladších mluvčích ze stejných oblastí, [...] vzhledem k ústřednímu postavení mluveného jazyka a vlivu řečových stylů v oblasti orální historie může být zaměření na nářečí přínosem jak pro historiky orální historie, tak pro lingvisty“ (Braber and Davies 2016: 98).
1 Výzkumník použil termín jazykové společenství k označení „těch, kteří sdílejí jazykové symboly a vzorce artikulace, společný pohled na svět a zkušenosti“ (Okihiro 1981: 35).
2 Okihiro jasně rozlišoval mezi editací a závěrečnou redakční úpravou. První z nich se omezuje na vytvoření přepisu, tedy doslovného záznamu výpovědí komunikačního partnera – včetně chyb, pauz, gest doprovázejících řeč apod. Při závěrečné redakční úpravě prochází tato „surová“ verze přepisu redakčním zpracováním, jehož výsledkem je zcela nový dokument – standardizovaný a bližší psanému jazyku (srov. Okihiro 1981: 40–41).
3
Page 4
Jerzy Bartmiński původně definoval orální historii jako „interdisciplinární činnost vědecké a v širším smyslu společenské povahy“ (Bartmiński 2008a: 11). Pojem „činnost“ byl příliš obecný, a proto byla definice postupem času upřesňována. Podle Bartmińského je orální historie „organizovaná činnost vědecké, společenské a kulturní povahy, která zahrnuje zaznamenávání, shromažďování a redigování osobních výpovědí (vyprávění) – prováděné výzkumníky, dokumentaristy, novináři, regionalisty atd. – a následné zpřístupňování těchto výpovědí širšímu okruhu zájemců“ (2014: 10). Bartmiński stejně jako Okihiro rozpoznal procesuální povahu orální historie (zaznamenávání, archivaci, redigování).
V článku z roku 2014 však badatel z Lublinu zavedl nové rozlišení, které se v jeho práci dříve neobjevilo. Tvrdil, že lze hovořit o dvou různých pojetích orální historie. První vystihuje výše uvedená definice. V tomto přístupu ji Bartmiński nazval organizovanou orální historií. Vedle ní existuje spontánní orální historie. Podle badatele jde o spontánní praxi vyprávění, která vede ke vzniku komunitní paměti o jejích dějinách (Bartmiński 2014: 10–11). Tyto dva termíny, které vytvořil Bartmiński, označují zcela odlišné koncepty. Nemají žádného společného jmenovatele; badatel je nezařadil do žádné společné kategorie. Jde o dosud neslýchaný přístup – orální historie dosud nefungovala jako označení spontánních lidských výpovědí, nýbrž jako označení praxe jejich shromažďování a analýzy. Zůstává otázkou, zda lze Bartmińského rozlišení její spontánní podoby obhájit. Podle mého názoru jde o zbytečné rozmnožování entit. Pokud bychom předpokládali existenci spontánní orální historie, museli bychom ji považovat za přirozenou lidskou kognitivní schopnost a její vznik klást až k počátkům lidstva. Mnohé disciplíny přitom již dlouho používají pojmy, které mohou spontánní orální historii úspěšně nahradit – chápanou jak jako praxi vyprávění, tak jako kognitivní dovednost –, například narativ (k užívání tohoto pojmu v orální historii viz Gocoł 2013; 2014). Navíc hrozí, že při současném používání obou definic budeme stejným způsobem označovat výzkumný materiál i jeho analýzu.
Identitu orální historie určuje především její specifický výzkumný materiál: ústní texty o minulosti, které zkoumají představitelé velmi různorodých oborů. Z tohoto důvodu by měla být definována široce – jako výzkumné, společenské a kulturní tendence založené na zaznamenávání, archivaci a analýze či zpracování ústních textů o minulosti (srov. Gocoł 2016; 2023).
3. HISTORICKÉ A ANTROPOLOGICKÉ PŘÍSTUPY
Bartmiński (2014) also emphasised the interdisciplinary nature of oral history. In describing this aspect, he relied primarily on earlier studies by David Dunaway (1996), Richard Dorson (1996), and Donald Ritchie (2003). Ritchie emphasised that memory is the core of oral history3 (2003: 19), while Dunaway and Dorson emphasised the orality of transmission as a link between various research approaches (Dunaway 1996: 9–10; Dorson 1996: 287). The third scholar, in particular, as a folklorist, devoted considerable attention to orality and its role in interpreting accounts of the past. He emphasised that the first contact between folkloristics and oral history occurred only in the 1960s (Dorson 1996: 287).
3 Stojí za zmínku, že Ritchie se výslovně vyhýbal jednoznačné kategorizaci orální historie. Domníval se, že výzkumný proces je komplexní a že použité výzkumné metody zjevně závisí na výzkumných cílech dané disciplíny. Proto Ritchie výslovně uvedl, že podle jeho názoru žádná definice orální historie nemůže skutečně vystihnout, čím orální historie ve skutečnosti je. Pro badatele byl důležitý její vztah k paměti, neboť se domníval, že z textů lze vyvodit systém významů. Výpovědi orální historie pro něj tedy představovaly materiál umožňující rekonstruovat konceptuální sféru (Ritchie 2003: 19).
4
Page 5
Podle Dunawaye získávala orální historie svou současnou interdisciplinární podobu velmi pomalu – tento proces byl završen až v 90. letech 20. století (Dunaway 1996: 10).
Writing about the development of oral history, Dorson (1996) highlighted several significant problems that arose from the greater than before interpenetration of the concepts of collecting, archiving, and analysing oral accounts of the past with various research disciplines, particularly folkloristics. He noted that in the sixties, oral history was viewed primarily through the lens of history and related disciplines. However, folkloristics employed different research methods and pursued goals distinct from those of historiography. Therefore, the scholar distinguished between two research approaches. The first approach, oral elitist history, is based on methods derived from traditionally understood history. Researchers choosing this approach focus primarily on analysing the content of the message, seeking confirmation of historical facts, from which they reconstruct a narrative about the past. Oral elitist history tended toward "elite" history and grand narratives, thus aligning with the most traditionalist trend in oral history (Dorson 1996: 287–291). We can now call this approach historical, as its goal is a relatively objective reconstruction of historical facts (cf. Gocół 2016; 2023). In fact, it is today typical not only of positivist-oriented historiography but also, among others, of journalists striving to fill in the "blank spots" of history (cf. Borowik 2008).
Druhý přístup, orální lidová historie, se zaměřoval na drobná vyprávění, příběhy o místních dějinách a tradici. Jeho předmětem byly výpovědi „lidu“. Zastánci tohoto přístupu mají sklon analyzovat strukturu a jazyk sdělení, jakož i doprovodná gesta a emoce (Dorson 1996: 287–291). Larry Danielson (1996) představil podobný pohled na orální historii, se zvláštním důrazem na místní dějiny. Tento přístup lze označit za antropologický, protože do centra zájmu neklade historická fakta, nýbrž člověka jako poznávající subjekt; cílem činností v oblasti orální historie pak není objektivní rekonstrukce minulosti, ale rekonstrukce paměti, způsobů vzpomínání a hovoření o vlastní paměti i o paměti vlastní sociální skupiny (srov. Gocół 2016). Tento přístup je bližší současným metodám lingvistiky a kulturních věd, zejména etnolingvistice a lingvistickému výzkumu paměti (srov. Niderla 2010; Wójcicka 2014a; Czachur 2017).
In Poland, Piotr Filipkowski (2010) drew on Dorson's division. Dunaway, Dorson and Danielson emphasised the interdisciplinarity of oral history, while Bartmiński pointed out that some oral history projects are situated around trans- or multidisciplinarity, but he did not develop this idea (Bartmiński 2014: 11).
Současný dialektologický a sociolingvistický výzkum založený na rozsáhlých souborech dat má výrazný antropologický ráz. Jeho středem zájmu je vždy lidské společenství, jehož jedinečné charakteristiky lze rekonstruovat studiem jeho jazyka a kultury, jak se odrážejí v orálních historiích. Dobře popsané textové korpusy doplněné lingvisticky relevantními metadaty umožňují na jedné straně rekonstruovat regionální a časovou rozrůzněnost společenství a na druhé straně jeho světonázor. Takové soubory dat zahrnující různé rodilé mluvčí dialektálních a regionálních forem jsou důležité pro pedagogiku a popularizaci vědění, stejně jako pro vnitřní komunikaci různých sociálních skupin rozlišovaných podle faktorů, jako jsou věk, místo bydliště, původ, jazyk, společenské postavení, gender a podobně (Roller 2015: 81–82). Vzhledem k časovým proměnám jazykových a kulturních dat mohou soubory dat vytvořené lingvisty sloužit jako lepší sekundární pramen k poznávání dějin (srov. Braber and Davies 2016: 106, srov. Puri 2025: 122–123). Sociolingvisté ve svých popisech věnují větší pozornost tomu, co jejich komunikační partner říká, i tomu, jak to říká. Tento rozdíl v přístupu činí prameny orální historie zajímavými pro sociolingvistiku, text vytvořený sociolingvistou se však může stát novým typem historického pramene (Braber and Davies 2016: 106). Novým cílem, který spojuje tyto dva přístupy, může být rekonstrukce nejen dějin, ale především samotné paměti, jak se odráží v
5
Page 6
linguistic and textual data (Braber 2025). This means that the focus of both disciplines is not so much on history, but on man and the human community.
Otázkou zůstává: jaký byl jejich předchozí vztah a z čeho čerpala orální historie ve folkloristice, etnolingvistice a dialektologii?
Pozorování výzkumníků vedla k několika průsečíkům s lingvistickými a kulturními studiemi. Níže uvádím ty nejdůležitější.
4. TEXTUALITA
Výzkumným materiálem oralisty je ústní text o minulosti, který má mnoho specifických rysů. Mnohé z nich popsali Bartmiński (2008) a italský kulturní vědec Alessandro Portelli (srov. 1997; 2003; 2005). Výzkumníci zdůrazňovali mimo jiné slyšitelnost, gestičnost, situačnost, dialogičnost, proměnlivost a pomíjivost těchto textů.
Ústní texty vždy vznikají v procesu interakce. Ústní komunikace se přizpůsobuje dialogické situaci. Vždy mluvíme k někomu – v dialogu se utváří vztah I-YOU. Z tohoto důvodu se v ústních textech střídají role mluvčího a příjemce. Ačkoli může mít výpověď podobu monologu (jak tomu u textů orální historie často bývá), vždy je určena někomu (Bartmiński 2008b: 15).
Dialogickou povahu textů orální historie zdůrazňoval také Portelli. Poznamenal, že jedním ze vztahů vznikajících v rozhovoru pro orální historii je dialog mezi informátorem a výzkumníkem. Portelli však nezůstal pouze u zdůrazňování role mezilidské komunikace při utváření textů orální historie. Upozornil také na další vztahy, které ovlivňují konečnou podobu výpovědi. Patří k nim intrapersonální komunikace (I-I) a sociální komunikace (I-THEM). Konečnou podobu textu proto ovlivňuje nejen dialog s výzkumníkem, ale také paměť a sociokulturní kontext (Portelli 2003: 72–73; 2005: 2–6).
Z tohoto důvodu lze texty orální historie podrobit konverzační analýze (vztah I-YOU), mohou však také sloužit k rekonstrukci subjektivní perspektivy jednotlivce (I-I) i kolektivu (I-THEM) (srov. Wójcicka 2016).
Tyto textové ukazatele se odrážejí také ve velkých textových korpusech a umožňují rekonstruovat jazykové a mentální charakteristiky komunit (Roller 2015; Braber 2025). Projevuje se to v metapopisu textů i v rekonstrukci rysů komunity odrážejících se v jazyce (Braber and Davies 2016: 99), někdy s pomocí modelů umělé inteligence (Simmons et al. 2025: 274). Text tak zůstává předmětem nového výzkumu.
5. NARATIVITA
Narativ je jedním z nejčastěji užívaných pojmů v současném humanitním bádání. Pomíjím přehled jeho definic v jednotlivých oborech, který jsem již podal v jiné práci (Gocoł 2013: 10–18; viz také Filar 2014: 13–34), a vycházím z předpokladu, že narativ je uzavřeným celkem v podobě smysluplné popisné sekvence, uspořádané z hlediska zápletky a času, schopné plnit poznávací funkci a zasahovat do kognitivních schémat a skriptů, v nichž se subjekt odhaluje (Gocoł 2016: 17–18, srov. Barker 2005: 32–33). Toto pojetí daného pojmu je výsledkem mnohaletých analýz v oblasti lingvistiky, literární vědy, filozofie, sociologie a psychologie.
Alessandro Portelli (2003), Marzena Marczewska (2014), and Anna Niderla (2010) identified narrative as one of the most important features of oral history texts. Historian David Carr (1991) focused not only on narrative patterns but, above all, on the cognitive and social function of stories. This led to historical research turning into linguistics in two
6
Page 7
oblastí. Zaprvé se zkoumal nejen obsah, ale i struktura textů. Historické analýzy proto začaly čerpat z poznatků stylistiky, textologie a lingvistiky. Zadruhé se dějiny přestaly chápat výhradně jako studium minulosti a důraz se přesunul na analýzu textu. Historiky vedle rekonstrukce posloupnosti skutečných událostí minulosti začalo zajímat také rekonstruování konceptuální sféry, pojmové sféry vypravěčů, jejíž proměny se z historiografického hlediska ukázaly být stejně zajímavé (srov. Carr 1991). Historické bádání se tím přiblížilo lingvistickým analýzám (a antropologickému přístupu k orální historii), zaměřeným na rekonstrukci prvků konceptuální sféry na základě textů, například zkoumáním jazykového obrazu světa.
Anisa Puri poznamenala, že sociolingvistický výzkum se nezaměřuje pouze na text; prostřednictvím analýzy textových dat se naopak snaží rekonstruovat osobní zkušenost jednotlivce i společenství. Popisnou kategorií, která propojuje text s životním během, je právě narativ, který umožňuje časově uspořádat poznání o životě prostřednictvím jazykových forem (Puri 2025: 113). Podle Katji Rollerové narativní výzkum, jenž mimo jiné navazuje na výše zmíněný Botkinův výzkum, umožňuje rekonstruovat nejen jazykové prostředky užívané konkrétním společenstvím, ale i jeho zkušenost, k jejímuž vyjádření se tento konkrétní jazyk užíval. Narativy orální historie jsou proto cenným zdrojem poznání pro sociolingvistiku a v rukou dialektologa či sociolingvisty se mohou stát také nástrojem sociálního vzdělávání (Roller 2015: 74, 78). Podle Braberové a Daviesové je vztah mezi vzpomínáním, narativem a identitou zásadní pro současné badatele v oblasti jazyka a kultury. Narativita pramenů je v tomto přístupu klíčem k rekonstrukci paměti a subjektivní zkušenosti jednotlivce i širší sociální zkušenosti skupin, které užívají společné variety místního jazyka a společné řečové vzorce rozvíjené v historickém kontextu a odrážející se v paměti (Braber and Davies 2016: 99, srov. Braber 2025).
6. SUBJEKTIVITA
Bartmiński (2008), Portelli (2003), Niderla (2010), and Marczewska (2014) emphasised the subjectivity of oral history texts. A natural consequence of recognising the narrative nature of historical sources and studies was the exposition of the subject as a superior category, organising the narrative while simultaneously transcending the text and language itself.
Carr (1991) considered the subject who shaped their own narrative of past events to be the decisive factor in determining the specificity of sources about the past. This subject has its own intentions and assigns desired functions to narrative elements. They function within a specific time and social environment, which contributes to the context of their narrative, determining their point of view and the system of values presented in the text. Their statements are shaped by the narrative patterns they select and modify. Moreover, historical narrative was treated as predefined to a certain extent by the empirical experience of the subject (Carr 1991). This view of historical narrative is close to the linguistic-cultural and anthropological approach.
Subjekt chápaný buď jako homo narrans či homo loquens, nebo jako kategorie přesahující jazyk, se stal ústřední kategorií etnolingvistiky – stejně jako ostatně celých humanitních věd. Právě subjekt zprostředkovává určitý světonázor (jazykové či jazykově-kulturní povahy) a na základě textu, který vytvoří, se rekonstruuje konceptuální sféra (Filar 2013: 95–104; Bartmiński 2008b: 168; k jazykově-kulturnímu přístupu viz Anusiewicz et al. 2000).
Jak ve vědách o jazyce a kultuře, tak v historiografii převládl konstruktivistický přístup. Podle něj subjekt nejen konstruuje narativ o minulosti, ale také vlastní identitu (někdy označovanou jako narativ identity), případně v širším smyslu subjektivitu. Samotné pojetí subjektu se v lingvistice změnilo také s
7
Page 8
takzvanou druhou kognitivní revolucí. Vizi reprezentativního subjektu (symbolického systému, mysli-subjektu) nahrazuje ekologicko-fenomenální přístup; pojem „subjekt“ zahrnuje také prostředí, které tito aktéři zakoušejí a v němž působí (Muszyński 2008: 80–84). Podle Chrise Barkera se jazykově-kulturní výzkum subjektu zaměřuje na to, jak se stáváme tím, kým jsme, jak vytváříme svou představu o sobě jako subjektu a jak se identifikujeme (a citově připoutáváme) s popisem sebe sama jako představitele určité skupiny či kategorie (genderu, rasy, věkové skupiny) (Barker 2005: 11–12). V tomto přístupu není subjekt izolovanou kategorií, nýbrž členem skupiny, která vytváří svůj narativ o životě v rámci širšího diskurzu či diskurzů. Podobně jako v Carrově pojetí existuje reflexivní vztah mezi jednotlivcem, který vytváří narativ o sobě, a skupinou, z jejíž diskurzu a identity čerpá a kterou spoluutváří.
7. VZTAH K PAMĚTI
Lingvistické a kulturní analýzy textů orální historie se stále více prolínají s rozvojem lingvistického studia paměti (srov. Chlebda 2019; Wójcicka 2014a; Czachur 2017). Protože jsou vyprávění ze své podstaty subjektivní a vznikají v rámci společenského diskurzu, je zásadní určit jejich vztah k individuální a kolektivní paměti.
Marta Wójcicka rozdělila tyto přístupy na rozlučující a integrující. První přístup předpokládá, že paměť a dějiny jsou oddělené kategorie, které nemají nic společného. Tento pohled byl postupně vytlačen integračními stanovisky, jež zastávali mimo jiné představitelé „nových dějin“. Zastánci tohoto přístupu odmítali chápat paměť a dějiny jako jedinou kategorii i jako dvě oddělené kategorie. Namísto toho předpokládali, že paměť a dějiny spojují složité, mnohorozměrné vztahy (Wójcicka 2014a: 89–96; 2014b: 24–33, srov. Woźniak 2008).
Podle Katji Rollerové není cílem výzkumu z perspektivy lingvistiky rekonstruovat historické události, nýbrž individuální a komunitní paměť – což se odráží v korpusu Millennium Memory Bank, který zkoumala (Roller 2015: 78). Podle Braberové a Daviesové se paměť odráží ve vypravěčském stylu a žánrových prvcích, například v množství anekdot v textu a ve sdílených znalostech a jazyce odesílatele a příjemce. To umožňuje rekonstruovat individuální i kolektivní paměť (Braber and Davies 2016: 100, 103).
Protože paměť pro nás není přímo přístupná, její analýza se omezuje na zkoumání textů vytvořených na základě vzpomínek. Tím se otevírá další oblast společného výzkumu lingvistiky a orální historie.
8. PERFORMATIVITA
Vzhledem ke kontextové a subjektivní povaze vyprávění bylo nutné věnovat pozornost jeho provedení. Historici přestali zkoumat obsah sdělení; důležitým se stal také způsob jeho utváření. Nejdynamičtější rozvoj výzkumu v této oblasti souvisel s emancipací ústních pramenů, kdy vyvstala potřeba popsat neverbální prvky komunikační situace a jejich vliv na vyprávění, což si vyžádalo využití lingvistického výzkumu (srov. Morrissey 2003; Roller 2015; Marczewska 2014).
9. ZÁVĚR A DISKUSE
Jak je zřejmé, vykrystalizoval se určitý okruh témat souvisejících s orální historií, která jsou zajímavá z hlediska lingvistických a kulturních studií a lze je analyzovat
8
Page 9
prostřednictvím textologických, etnolingvistických, narativních, konverzačních, konceptuálních či paměťových studií. Všechna tato témata souvisejí spíše s charakteristikami ústních textů o minulosti než s jakýmkoli přesně vymezeným rámcem orální historie. Lze předpokládat, že to, co tyto různé přístupy skutečně spojuje, je samotný výzkumný materiál – oblast, která je charakterizována mnohem důkladněji než samotná orální historie.
Cílem kulturních studií je objektivně popsat kulturu dané komunity, zatímco lingvistická studia usilují o mnohostranný popis jazyka. Vnitřně se rozrůzňují podle různých hledisek. Jejich společným zájmem je mentální sféra, která odráží sdílené vědění o světě mezi členy jazykového společenství. Lingvistická a textová data umožňují jeho rekonstrukci. Právě zde se zájem těchto disciplín překrývá s orální historií. Jejich prvním a základním pojítkem je samotný text. Všechny definice orální historie se zaměřují na ústní text – jeho vznik, zaznamenávání a zpracování. Tento jedinečný výzkumný materiál je zdrojem lingvistických dat, která umožňují rekonstruovat obraz světa dané komunity. Mezi podobory, které se zaměřují zejména na tuto vlastnost, patří textologie (studium textů z lingvistického hlediska) a dále obory, které z textů rekonstruují konkrétní obraz světa a charakteristiky dané komunity. Narativita uspořádává lingvistická a textová data, zasazuje je do časové posloupnosti a poskytuje jim historický kontext. Je proto klíčová pro rekonstrukci sdíleného vědění a skupinové identity. Z tohoto důvodu se o ni opírají podobory, které rekonstruují specifické charakteristiky skupin: sociální (sociolingvistika), regionální (dialektologie) či skupinové (folkloristika). V centru zájmu věd o jazyce a kultuře stojí subjekt, a to jak individuální (mluvící člověk), tak kolektivní (skupina se sdílenými charakteristikami). Jejich obraz lze rekonstruovat na základě lingvistických a textových dat, což je předmětem zvláštního zájmu antropologie, lingvistické i kulturní. Na základě textů orální historie se rekonstruují vzpomínky jednotlivců i skupin. To může být důležité nejen pro studia paměti, ale také pro podobor na pomezí lingvistických a kulturních studií, totiž etnolingvistiku, jejímž cílem je rekonstruovat obraz světa dané skupiny. Všechny tyto disciplíny se zajímají o performanci a konkrétní komunikační situaci, v níž ústní text vzniká. Performanci lze považovat za závěrečnou charakteristiku typickou pro orální historii, neboť dialog vytváří samotný text, jenž slouží jako výzkumný materiál. Performace souvisí s konkrétními technikami terénního výzkumu, typickými pro lingvistická a kulturní studia. Klíčová témata, která propojují orální historii s těmito disciplínami a jejich podobory, jsou znázorněna v diagramu.
9
Page 10
Diagram. Témata související s orální historií a podobory lingvistických a kulturních studií
REFERENCES
Anusiewicz Janusz, Dąbrowska Anna, Fleischer Michael 2000: Językowy obraz świata i kultura. Projekt koncepcji badawczej [Linguistic Worldview and Culture: Research Concept Design]. – Język a Kultura 13, 11–44.
Barker Chris 2005: Studia kulturowe. Teoria i praktyka [Cultural Studies: Theory and Practice], tłum. A. Sadza, Kraków: Wydawnictwo UJ.
Bartmiński Jerzy 2008a: O wartościach słowa mówionego [About the Values of the Spoken Word]. – Historia mówiona w świetle etnolingwistyki, red. S. Niebrzegowska-Bartmińska, S. Wasiuta, Lublin: Polihymnia, 9–16.
Bartmiński Jerzy 2008b: Polifoniczność tekstu czy podmiotu? Podmiot w dialogu z samym sobą [Polyphony of the Text or the Subject? The Subject in Dialogue with Itself]. – Podmiot w języku i kulturze, red. J. Bartmiński, A. Pajdzińska. Lublin: Wydawnictwo UMCS, 161–184.
Bartmiński Jerzy 2014: Historia mówiona – interdyscyplinarna i wieloaspektowa [Oral history – Interdisciplinary and Multifaceted]. – Historia mówiona w świetle nauk humanistycznych i społecznych, red. S. Niebrzegowska-Bartmińska, J. Szadura, M. Szumiło, przy udziale J. Kłapcia, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 9–24.
Borowik Czesława 2008: Audiowizualna epoka [Audiovisual Era]. – Historia mówiona w świetle etnolingwistyki, red. S. Niebrzegowska-Bartmińska, S. Wasiuta, Lublin: Polihymnia, 31–34.
Botkin Benjamin 1945: Lay My Burden Down: A Folk History of Slavery, Chicago: Chicago University Press.
Braber Natalie 2025: The role of memory and language in oral histories. – Linguistics and Oral History: Towards an Interdisciplinary Approach, ed. Ch. Fitzgerald, London: Bloomsbury Academics, 5–24. DOI: https://doi.org/10.5040/9781350458260.ch-1.
10
Page 11
Braber Natalie, Davies Diane 2016: Using and creating oral history in dialect research. – Oral History 44(1), 98–107.
Burke Peter 2004: History and Folklore: A Historiographical Survey. – Folklore 115, 133–39.
Carr David 1991: Time, Narrative, and History, Bloomington–Indianapolis: Indiana University Press.
Chlebda Wojciech 2019: O wyzwaniach i zadaniach pamięcioznawstwa lingwistycznego [On the Challenges and Tasks of Linguistic Memory Research]. – LingVaria 14(28), 147–164. DOI: https://doi.org/10.12797/LV.14.2019.28.10.
Czachur Waldemar 2017: Lingwistyka pamięci. Założenia, zakres badań i metody analizy [Linguistics of Memory. Principles, Questions and Method]. – Pamięć w ujęciu lingwistycznym. Zagadnienia teoretyczne i metodyczne, red. idem. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 7–55.
Danielson Larry 1996: The Folklorist, the Oral Historian, and Local History. – Oral History: An Interdisciplinary Anthology, eds. D. K. Dunaway, W. K. Baum, 2nd ed, Lanham: AltaMira Press, 187–198 [original work 1980: Oral History Review 8, 62–72].
Dorson Richard 1996: The Oral Historian and the Folklorist. – Oral History: An Interdisciplinary Anthology, eds. D. K. Dunaway, W. K. Baum, 2nd ed, Lanham: AltaMira Press, 283–291 [original work 1972: Selections from the Fifth and Sixth National Colloquia on Oral History, Held at Asilomar Conference Grounds, Pacific Grove, California, November 13–16, 1970, and Indiana University, Bloomington, Indiana, October 8–10, 1971, eds. P. D. Olch, F. C. Pogue, New York: Oral History Association, 40–49].
Dunaway David K. 1996: Introduction: The Interdisciplinarity of Oral History. – Oral History: An Interdisciplinary Anthology, eds. D. K. Dunaway, W. K. Baum, 2nd ed, Lanham: AltaMira Press, 7–22.
Filar Dorota 2013: Narracyjne aspekty językowego obrazu świata. Interpretacja marzenia we współczesnej polszczyźnie [Narrative Aspects of the Linguistic Worldview: Interpreting Dreams in Contemporary Polish], Lublin: Wydawnictwo UMCS.
Filar Dorota 2014: Narracyjność w badaniach interdyscyplinarnych a kategorie narracyjne w semantyce [The Category of Narrative in Interdisciplinary Research and in Semantics]. – Narracyjność języka i kultury, red. D. Filar, D. Piekarczyk, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 13–34.
Filipkowski Piotr 2010: Historia mówiona i wojna. Doświadczenie obozu koncentracyjnego w perspektywie narracji biograficznych [Oral History and the War. Concentration Camp Experience in Biographical Narratives’ Perspective], Wrocław: Fundacja na Rzecz Nauki Polskiej.
Gocół Damian 2013: Historia mówiona w świetle teorii narracji [Oral History in the Light of Theory of Narrative]. – Tekst – kontekst – intertekst, red. J. Szadura, A. Kowalska, O. Kielak, Lublin: Polihymnia, 261–274.
Gocół Damian 2014: Odkrywanie narracyjnej tożsamości w relacjach historii mówionej (na przykładzie narracji Haliny Górskiej) [Discovering Narrative Identity in Oral History Accounts (Based on the Narrative of Halina Górska)]. – Historia mówiona w świetle nauk humanistycznych i społecznych, red. S. Niebrzegowska-Bartmińska, J. Szadura, M. Szumiło, przy udziale J. Kłapcia, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 121–132.
11
Page 12
Gocół Damian 2016: Linguists towards Oral History Texts. Changes within the Meaning of the Term and Research Possibilities. – Acta Humana 7, 47–61. DOI: https://doi.org/10.17951/ah.2016.7.47.
Gocół Damian 2023: Historia mówiona: geneza, rozwój, koncepcje [Oral History: Genesis – Development – Conceptions], Lublin: Wydawnictwo UMCS.
Marczewska Marzena 2014: Językoznawca wobec oral history [The Linguist and Oral History]. – Historia mówiona w świetle nauk humanistycznych i społecznych, red. S. Niebrzegowska-Bartmińska, J. Szadura, M. Szumiło, przy udziale J. Kłapcia, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 133–148.
Morrissey Charles 2003: On Oral History Interviewing. – The Oral History Reader, eds. R. Perks, A. Thomson, new ed., London–New York: Routledge–Taylor & Francis Group, 107–113 [original work 1970: – Elite and Specialised Interviewing, ed. L. A. Dexter, Evanston: Northwestern University Press, 109–118].
Muszyński Zbysław 2008: Koncepcja podmiotu w kognitywistyce [The Concept of the Subject in Cognitive Science]. – Podmiot w języku i kulturze, red. J. Bartmiński, A. Pajdzińska, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 73–86.
Niderla Anna 2010: Historia mówiona a etnolingwistyka [Oral History and Ethnolinguistics]. – Etnolingwistyka 22, 13–27.
Okihiro Gary Y. 1981: Oral History and the Writing of Ethnic History: A Reconnaissance into Method and Theory. – The Oral History Review 9, 27–46.
Pelcowa Halina 2014: Ocalić od zapomnienia – historia mówiona w pracy dialektologa [Saving from Oblivion – Oral History in the Work of a Dialectologist]. – Historia mówiona w świetle nauk humanistycznych i społecznych, eds. S. Niebrzegowska-Bartmińska, J. Szadura, M. Szumiło, przy udziale J. Kłapcia, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 269–282.
Portelli Alessandro 1997: Oral History as a Genre. – Narrative and genre, eds. M. Chamberlain, P. Thompson, London–New York: Routledge, 23–45.
Portelli Alessandro 2003: What Makes Oral History Different. – The Oral History Reader, eds. R. Perks, A. Thomson, new ed., London–New York: Routledge–Taylor & Francis Group, 63–74 [original work 1979: Sulla specificità della storia orale – Primo Maggio 13, 54–60; reprinted from 1991: The Death of Luigi Trastulli and Other Stories: Form and Meaning in Oral History, Albany: State University of New York Press, 45–58].
Portelli Alessandro 2005: A Dialogical Relationship: An Approach to Oral History, „Expressions Annual”, 1–8. https://pdf4pro.com/view/a-dialogical-relationship-an-approach-to-oral-lecf c5.html (retrieved: May 20, 2020).
Puri Anisa 2025: Oral History and Linguistics: Exploring Connections. – Studies in Oral History 47, 106–130.
Ritchie Donald 2003: Doing Oral History: A Practical Guide, 2nd ed, New York: Oxford University Press.
Roller Katja 2015: Towards the 'Oral' in Oral History: Using Historical Narratives in Linguistics. – Oral History 43(1), 73–84.
Simmons Matthew F. et al. 2025: A Meeting of Two Worlds—Oral History and Linguistics: Partnerships, Perplexities, and Potentialities in Researching African American Language. – The Oral History Review 52(2), 273–298. DOI: https://doi.org/10.1080/00940798.2025.2536129.
12
Page 13
Watts Linda S. 2007: Oral History. – Eadem, Encyclopedia of American Folklore, New York: Facts on File, 293–294.
Woźniak Marek 2008: Pamięć a historia. Pamięć miejsca – miejsce pamięci [Memory and History. Memory of Place – Place of Memory]. – Pamięć i miejsce. Doświadczenie przeszłości na pograniczu, red. D. Staszczyk, A. Szymańska, Chełm: Państwowa Wyższa Szkoła Zawodowa, 51–62.
Wójcicka Marta 2014a: Historia mówiona – między historią a pamięcią [Oral History – Between History and Memory]. – Historia mówiona w świetle nauk humanistycznych i społecznych, red. S. Niebrzegowska-Bartmińska, J. Szadura, M. Szumiło, przy udziale J. Kłapcia, Lublin: Wydawnictwo UMCS, 89–105.
Wójcicka Marta 2014b: Pamięć zbiorowa a tekst ustny [Collective Memory and Oral Text], Lublin: Wydawnictwo UMCS.
Wójcicka Marta 2016: Tożsamość w procesie komunikacji [Identity in the Communication Process]. – Artes Humanae 1, 55–67. DOI: https://doi.org/10.17951/artes.2016.1.55.
DAMIAN GOCÓŁ
ORAL HISTORY TOWARDS LINGUISTIC AND CULTURAL STUDIES
Summary
I will begin my review of the state of oral history research within linguistics and cultural studies by examining how the term is understood by representatives of linguistics, ethnolinguistics, and folklore studies.
In this paper, I will focus on the definitional and methodological proposals put forward by, among others, Jerzy Bartmiński, Linda Watts, Gary Okihiro, Dawid Dunaway, Donald Ritchie, Richard Dorson, Alessandro Portelli, Katja Roller, Natalie Braber, Diane Davies, Anisa Puri, Matthew F. Simmons, and David Carr. This will allow me to determine the relationship between these disciplines and oral history. Next, by analyzing specific methods derived from these fields of knowledge and applied to oral history, I will determine whether the definitions developed within linguistics and cultural studies reflect the actual state of research and which linguistic methods are applicable in the field of oral history.
A certain range of themes related to oral history is emerging, interesting from the perspective of linguistic and cultural studies, such as textuality, narrativity, subjectivity, the relationship with memory, performativity. However, all these themes are more clearly linked to the characteristics of oral texts about the past than to any precisely defined framework of oral history. One could hypothesize that what truly unites the various approaches is the research material itself – a much more thoroughly characterized one than oral history itself.
