„утка“ = litev. ant-uka „eine Schnepfe“ Mielke I 6, añtukas „saxicola oenanthe“ Dusetos (dep. Vozgėliai), antukỹs „t.c.“ Veliuona⁵. Čl. „Die Metatonie im litauischen und lettischen“. K. Būga uvádí slova añtukas a iñtukas s příponou -ukas a znovu je srovnává se slovem añtis „Ente“. V etymologickém slovníku litevštiny E. Frenkela najdeme v hesle añtis „Ente“ slova antuka „Schnepfe“, añtukas „saxicola oenanthe, wheat ear, Weisskehlchen“, antikas (Dusetos), intukas (Tauragnai, Bez. Utena), antukýtis (Veliuona) „Steinschmätzer, Steinschnäpper“⁶. Těmto srovnáním lze jen těžko věřit, protože kúltupys se k antìs nijak nepodobá. K. Būgu zřejmě trochu zmátly slovníky Chr. G. Mielkėho a další, v nichž je význam slova antuka uváděn jako „eine Schnepfe, tj. sluka“. V akademickém „Lietuvių kalbos žodyne“ je tato nepřesnost již opravena: slovo antuka v něm odkazuje na antukỹs a to zase na antikas „Oenanthe oenanthe“. Tvoření dialektálních výrazů antukas a intukas by bylo přesnější vykládat takto: antė + -ukas a intė + -ukas. V „Lietuvių kalbos žodyne“ se uvádí, že slova antė a intė mají význam „peludė“. Kromě toho má slovo antė (stejně jako antìs) také význam „krosnies užuangė“. Korelace významů „užnaris, užuolanda“ → „peludė“ je velmi zřejmá. Spojíme-li s těmito slovy aukštaitský název kúltupys, lze jej vysvětlit přesvědčivěji.

K. Gaivenis

KNIHA O SLAVIZACI BALTSKÝCH MÍSTNÍCH NÁZVŮ A LITEVŠTĚNÍ SLOVANSKÝCH

Jurgen Prinz, Die Slavisierung baltischer und Baltisierung slavischer Ortsnamen im Gebiet des ehemaligen Gouvernements Suvalki, Wiesbaden (nakladatelství Otto Harrassowitz), 1968, 320 s. s mapou.

Problematika slavizace baltských místních a osobních jmen nebyla v lingvistické literatuře otevřena poprvé — jen za poslední desetiletí vyšlo několik prací věnovaných této otázce¹. Recenzovaná kniha J. Prince však svým rozsahem daleko předčí ostatní díla z tohoto oboru.

Kniha se skládá z úvodu, deseti kapitol a závěrů. Na konci knihy autor uvádí tematický rejstřík.

V úvodu J. Prinz mimo jiné upozorňuje na obtíže při zkoumání baltské toponymie vyskytující se ve slovanských zemích. Uvádí příklady z knihy V. Toporova a O. Trubačova „Lingvistická analýza hydronymí Horního Podněpří“ (Moskva, 1962) a z prací H. Schalla, které ukazují, že část reliktů baltské toponymie vykládaných těmito autory lze interpretovat i jinak. V obecných poznámkách J. Prinz stručně popisuje etnické složení Suvalské gubernie na konci 19. a začátku 20. století a kriticky přehledně probírá použité

⁵ K. Būga, Rinktiniai raštai, II, V., 1959, p. 393.

⁶ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg—Göttingen, 1955, tt., p. 11—12.

¹ K. O. Falk, Ze studiów nad slawizacją litewskich nazw miejscowych i osobowych, „Scando-Slavica“, IX (1963), s. 87—103; O metodach slawizacji litewskich nazw osobowych i miejscowych. O genezie i rozpowszechnieniu nazw na -ánce, „Språkliga Bidrag“, t. 4, č. 19, Lund, 1964, s. 1—16; J. Otrębski, Slawizacja litewskich nazw wodnych i miejscowych, „Z polskich studiów slawistycznych“, Seria 2, Językoznawstwo, Warszawa, 1963, s. 267—286.

194

toponymické prameny. Autor uvádí, že v případech, kdy se podoby místních názvů v různých pramenech lišily, je uvedl všechny, zatímco tam, kde byly shodné, odkázal pouze na knihu „Obydlená místa Litvy“ (Kaunas, 1925 – dále L. 23), vydanou u příležitosti sčítání lidu v roce 1923.

V kapitole o kalkování („Die Übersetzung“) autor upozorňuje na skutečnost, že zvláštnosti vzájemného působení baltské a slovanské toponymie vyžadují odlišovat překlad (např. litev. Raudondvaris – pol. Czerwony Dwór) od výkladu, sémantického zpřesnění, tj. v podstatě od sémantické substituce (jde o případy, kdy místní názvy s nejasnou sémantikou získávají na základě vnější podobnosti s nějakým obecným slovem jiného jazyka „smysl“, tedy jasnou sémantiku, např. litev. Višakio Rūda – pol. Wysoka Ruda). Podle J. Pr ince se častěji překládají ta místní jména nebo jejich složky, jejichž původní význam je obecnější a jednodušší. Např. litev. Senieji Alk snėnai – pol. Ol kśniany Stare: překládá se pouze pojem senieji, zatímco Alksnėnai se pouze přizpůsobuje fonetickému systému polštiny. Autor předkládá na první pohled poměrně zajímavou myšlenku, že tvar adjektiva závisí na tom, zda kvalifikační toponymum tvoří polarizační dvojici, či nikoli: pokud je kvalifikační toponymum zároveň polarizační, má být jeho adjektivum údajně v určitém tvaru (v polštině stojí adjektivum za podstatným jménem), např.:

litev. Senieji Alk snėnai a Naujieji Alk snėnai

pol. Ol kśniany Stare a Ol kśniany Nowe;

pokud kvalifikační toponymum polarizační dvojici netvoří, má být jeho adjektivum údajně v neurčitém tvaru (v polštině stojí před podstatným jménem), např.:

litev. Naujas Kaimas

pol. Nowa Wieś.

Tato myšlenka se však jeví jako sporná. Především je třeba říci, že u místního názvu Naujas Kaimas je známá také jeho variantní podoba Naujasis Kaimas. Kromě toho existují příklady, kdy kvalifikační místní názvy tvoří polarizační dvojice, ale jejich adjektiva jsou v neurčitém tvaru, např. Naujas Strūnaitis ir Senas Strūnaitis (okres Švenčionys). A naopak, adjektivum kvalifikačního toponyma, které polarizační dvojici netvoří, může být v určitém tvaru, například Senoji upė (Alanta). Zdá se, že tvar adjektiva závisí spíše na oblibě určitých adjektivních tvarů v nářečí než na tom, zda toponymum tvoří polarizační dvojici.

V této kapitole autor uvádí řadu zajímavých případů překladu: překládá se pouze přívlastek (Kirsna, Didžioji – Kirsna Wielka), překládá se celé slovo (Pilkalnis – Lysa Góra, Alkšninė, autor nepřesně píše Alksnyne – Olszyna), zdrobňovací přípona se překládá slovem vyjadřujícím zdrobnělost (Likiškėliai – Likiški Male) atd.

Autor správně poznamenává, že takový překlad „významu“ místního názvu je možný pouze za určitých podmínek bilingvismu.

V kapitole o substituci (výkladu, interpretaci, die Deutung) J. Pr incas rozebírá další případ vzájemného působení místních názvů, který je na rozdíl od právě probraného možný i bez bilingvismu. Jak již bylo uvedeno výše, zde se „nepřekládá“ „obsah“ ani „význam“ místního názvu, nýbrž jeho forma, která je v obou jazycích foneticky dosti podobná. V jazyce, do něhož se přejímá, však tato jen málo pozměněná forma často (s výjimkou, především, antroponymických místních názvů) získává zcela jiný obsah (kromě výše

^13*

195

u výše uvedeného příkladu Višakio Rūda – Wysoka Ruda, srov. také litev. Molinė: molis – pol. Malina: malina „malina“). Je důležité mít na paměti, že v tomto případě nemůže být řeč ani o žádných hláskových zákonitostech, protože substituce je snadno porušuje.

V této kapitole se probírají: a) odvozeniny od křesťanských jmen, která jsou v litevštině a polštině (běloruštině, ruštině) podobná, např. litev. Jokūboniai – pol. Jakubańce (srov. Jokūbas, pol. Jakub); b) odvozeniny od apelativ, např. litev. Pūpa-sodis – pol. Popasodzie (srov. litev. pupà, pol. pop „pop“); c) případy substituce formantů, např. litev. Kudrėnai – pol. Kudrany aj.

Zvláště podrobná a rozsáhlá je podkapitola o odvozeninách od apelativ. Autor v ní zaznamenal mnoho zajímavých případů substituce (např.: pol. góra – z litev. giria, pol. ostrów – z litev. aštrùs, pol. krasny – z litev. krósnis aj.). Pochybnosti vzbuzuje pouze zařazení názvů vesnic Drapaliai a Trumpaliai (s. 60, 83), byť s výhradami, mezi složené útvary, jejichž druhou složku autor spojuje s litevským apelativem pàlios, které se v polštině v důsledku substituce změnilo na pole „pole“. Název vesnice Drapaliai je odvozen od názvu jezera Drapãlis, který je nejspíše odvozen pomocí přípony -alis, srov. jezero Tab-ãlis, Sij. Podobné tvoření má nejspíše i Trumpaliai (srov. také Trumpališkiai, vesnice v okrese Rokiškis).

V kapitole „Substantivní složky složených a víceslovných místních jmen“ J. Princ podrobně přehledně ukazuje, jak se slavizují druhé složky složených místních jmen a druhá slova víceslovných místních jmen. Autor navíc uvádí i některé případy lituanizace. Například se domnívá, že víceslovná místní jména, jejichž druhým slovem je būdà, mohou být lituanizovanými slovanskými konstrukcemi: pol. Dębowa Buda – litev. Ąžuolų Būda, pol. Czysta Buda – litev. Čystà Būdà, pol. Lipowa Buda – litev. Liepavā Būdà (s. 74) aj. Toto tvrzení autor zdůvodňuje tím, že víceslovná oikonyma jsou údajně v litevštině velmi vzácná, zatímco v polštině a slovanských jazycích obecně jsou obzvlášť rozšířená. S touto poslední myšlenkou je třeba v zásadě souhlasit, lze však pochybovat o slovanském původu celého modelu místních jmen s Būda. Například genitivní místní jméno Ąžuolų Būda může být i neslovanské. Genitivní podobu si zachovalo možná proto, že jeho první slovo ąžuolas je odvozené a delší odvozené kmeny se v litevštině mnohem obtížněji spojují s jinými slovy. (Srov. také Rugėnų Būda oproti Šaravų Būda v okrese Kėdainiai.) Navíc takové názvy vesnic jako Mažoji Būda, Sen oji Būda, Naujoji Būda (srov. Čystà Būdà) rovněž ukazují, že část víceslovných oikonym s Būda mohla vzniknout samostatně na litevské půdě, ačkoli samo obecné slovo būdà je slavismus.

Mezi složená oikonyma, jejichž druhá složka pochází ze slova gãlas, není vhodné řadit název vesnice Raugalai (s. 76), neboť nejde o složené, nýbrž o osobní místní jméno odvozené od příjmení Ráugalas (srov. také Ráuga, Ráugas, Ráugala), které samo nejspíše souvisí s obecnými slovy ráugalas, ráugti aj.

Místní jméno Pirktavietė, Kepurienės, považované za výjimku (s. 91), ve skutečnosti není složeným názvem vesnice, nýbrž dvěma různými variantami názvu, jejichž litevské podoby jsou: Kepurinė nebo Pirktãvietė. Je zřejmé, že se nemohly změnit v jediné složené místní jméno.

Nedůvěryhodné prameny autora zmátly také ohledně původu místního jména Asiūklės Pamūrgiai, které se zapisuje různě (Pamurgiai, Asiūklės, Asiūklenskiai, pol. Pomorgi Osiukłańskie) (s. 91). První slovo tohoto oikonyma, Asiūklės, je nedalekého

196

genitivem názvu jiné vesnice Asiūklė. Z hlediska tvoření je to tedy prosté místní jméno v genitivu a není důvod hovořit o jeho původně slovanském charakteru.

Za původní předlohu názvu vesnice Makauskai (pol. Makowszczyzna) považuje J. Princ rekonstruovanou polskou nebo ruskou proformu *Макобское. Tato rekonstrukce však není potřebná, neboť název vesnice Makauskai je odvozen od příjmení Makauskas.

V kapitole „Přípony“ se nejprve ukazuje, jak se slavizují litevská oikonyma s příponami. Autor probírá každou příponu zvlášť a uvádí její polské protějšky. Mimo jiné uvádí příklady, kdy namísto litevského oikonyma s deminutivní příponou stojí v polštině kvalifikační místní jméno, jehož prvním slovem je přídavné jméno małe apod., srov. litev. Likiškėliai – pol. Likiszki Małe (s. 105). Jde o velmi zajímavé případy, někdy je však možná není vhodné považovat za kalky zdrobnělin, zejména tehdy, jsou-li známy i víceslovné litevské podoby, srov. litev. Geistariūkai, pol. Giejsztory Małe, E. Volter Geištarai Mažai². Jde o to, že autor srovnává zápisy z různých období (současný a z konce 19. století). Je možné, že se zde zdrobnělost nevyjadřuje v litevštině a polštině odlišně, nýbrž že polské podoby v některých případech ukazují, že mohla existovat i mezilehlá litevská konstrukce (např. * Mažieji Geistārai).

Autor rozlišuje odvozeniny s příponou od těch bez přípony celkem správně. Byly zaznamenány pouze dvě nepřesnosti: místní jméno Bedaliai autor považuje za odvozeninu s příponou -el- || -ėl-, ačkoli jde nejspíše pouze o množné číslo apelativa bedalis (srov. dalia); místní jméno Pūskepaliai, které autor považuje za odvozeninu s toutéž příponou, je odvozeno od osobního jména, konkrétně od složeného příjmení Pūskepalis (srov. pūšė, kėpalas).

Ve druhé části této kapitoly autor podává svébytný obrácený obraz první části a ukazuje, které litevské přípony odpovídají slovanským. Druhá část ovšem není úplnou kopií první, protože zde nenajdeme některé přípony probírané v první části, případně se seznamujeme s odvozeninami, které v první části zmíněny nebyly.

V kapitole „Předpony“, která je jednou z nejkratších, neboť předpon používaných při tvoření oikonym je poměrně málo, autor přehledně ukazuje, jak se slavizují (nejčastěji polonizují) předponová místní jména označující obydlená místa.

V kapitole „Koncovky“ J. Princ nejprve podrobně ukazuje, jak se slavizují koncovky litevských místních jmen -a, -ė, -ia, -is, -ys, -(i)us, -ai, -ės, -iai, -ys (množné číslo), -(i)os. Dále autor přehledně podává případy lituanizace slovanských koncovek. Tento přehled bude mimo jiné užitečný při sestavování pravidel pro transkripci slovanských vlastních jmen do litevštiny.

Kapitola o vokalismu je obzvlášť rozsáhlá a podrobná. Autor nejprve ukazuje, kterými slovanskými, především polskými samohláskami jsou nahrazovány litevské samohlásky. J. Princ se navíc snaží tam, kde je to možné a smysluplné, určit četnost těchto náhrad. V kapitole jsou při nedostatku autentických podob uvedeny také varianty jmen. V mnoha případech je to užitečné, někdy však autor tímto způsobem práci příliš rozšiřuje, zvláště když uvádí „varianty“ litevských podob. Tyto „varianty“ jsou většinou zjevná zkomolení (obvykle převzatá od Voltera) nebo nářeční podoby. Například „varianty“ litevských podob s a nebo o (s. 179—180), odpovídající polskému o, mají ve spisovném jazyce buď samohlásku a, nebo o, nikdy však obě vedle sebe: Amalviškiai, Mockabūdžiai,

² Э. Вольтер, Списки населенных мест Сувалкской губернии, С. Петербург, 1901, p. 38

197

Mólinė, Põcvietis, Valiai, Mōgiškės, Noreikai, Panoreikupiai, Ropydai Santakà. Všechna tato místní jména pocházejí ze západních aukštaitských dialektů, které samohlásku o (přízvučnou i nepřízvučnou) zachovávají beze změny. „Varianty“ Amoliškės, Mackobūdzis, Malinė atd. jsou pouhými zkomoleninami, a proto je nelze stavět na roveň skutečným jazykovým faktům.

Autor ne vždy důsledně rozlišuje nářeční prvky od jevů spisovného jazyka. Například při pojednání o tom, jak se litevské a odráží v polštině, se říká, že litevské a může mimo jiné odpovídat také polskému e: litev. Alksnekie­mis (má být Alksniakiemis) – pol. Elksnokiemie. Tento příklad však nic nedokazuje, protože počáteční a nebo e jsou zde záležitostí nářečí, nikoli polonizace. Dva další příklady (litev. Agliniškiai – pol. Agliniszki a litev. Eglinčiškė – pol. Eglincziški) jsou uvedeny zcela zbytečně, protože v obou jazycích jsou počáteční samohlásky stejné.

Někdy autor považuje za nářeční podoby slavizované formy místních jmen. Za nářeční podoby jsou například považovány (s. 177) formy (podle Voltera) Obromžiliai, Olakniškiai, Oleknonys, Otesnykai (s výjimkou ne zcela jasného případu Oñčiškiai), které jsou pouze slavizovanými nebo zkomolenými litevskými místními jmény Abromžiliai (?), Alėkniškiai, Aleknōnys, Atesninkai.

Někdy autor odvozuje pravidlo z nepřesných nebo nejasných podob místních jmen. Autor například tvrdí, že litevské -el-, -er- může ve slovanských jazycích odpovídat -il-, -ir-, a uvádí tyto příklady: litev. Aviernyčia, Daugerdiškių k., Pošervintis – slov. Авирница, Донгирдышки, Поширвинты. Uvedené litevské podoby místních jmen jsou však buď zjevně zkomolené (Pošervintis – má být Paširvintis, srov. Širvintà), nebo se nepravidelně změnily, nejspíše vlivem polštiny (Aviernyčia – srov. Avìris). Pochybovat lze pouze o názvu vesnice Daugerdiškiai, neboť i v nářečí se nyní vyslovuje s -er-. Tato výslovnost je však nejspíše nová, protože místní jméno bezpochyby pochází z osobního jména Daugirdas (podoba *Daugerdas není známa ani z živého jazyka, ani z písemných pramenů). O tom, že se v kořeni dříve vyskytoval dvojhláskový -ir-, nikoli -er-, svědčí mimo jiné i polská podoba tohoto místního jména Dowgirdyszki (1881). Pravidlo, podle něhož litevské -el-, -er- může ve slovanských jazycích odpovídat -il-, -ir-, tedy není ničím podloženo, a může proto čtenáře pouze mást.

Podobným způsobem patrně vznikl i oddíl o korespondenci litevského e se slovanským i, y (s. 201). Všechny autorovy příklady, v nichž litevskému e odpovídá ve slovanských jazycích i, y, jsou sporné. Například litev. Didvyžiai || Dedvyžiai (autor uvádí pouze druhou variantu) – pol. Dydwize, Volterovo Дидвиже: slovanské podoby zde odpovídají litevskému Didvyžiai, nejde tedy o změnu litevského e ve slovanských jazycích na i, y. Litev. Kreštėnai – pol. Krekszczany; Volter uvádí litevskou podobu nepřesně jako Krištėnai a tomu samozřejmě odpovídá i nepřesná slovanská podoba Крикштаны. Ani zde tedy k žádné změně e na i, y nedochází. Volterovo Neviedys, „Lietuvos apgyventų vietų“ Niviedė – pol. Niewietka rovněž nedokazuje, že se litevské e může změnit na i, y, protože podoba Niviedė je nepřesná (má být Neviedė) a počáteční nie- v polské podobě (Niewietka) mohlo vzniknout podle polské záporky nie. Konečně, bez ohledu na to, jakým způsobem vzniklo polské nie- namísto litevského ne-, o korespondenci litevského e s polským i, y stejně nelze mluvit.

Podobně lze vysvětlit i další příklady uvedené v tomto oddílu. Tvrzení, že se litevské e může ve slovanských jazycích měnit na i, y, je tedy nepodložené. Patrně vzniklo v důsledku nespolehlivosti materiálu.

198

Nerozlišování skutečných podob od nářečních forem či zkomolenin se v této (a také v následující, „Konsonantizmo“, tedy „Konsonantismu“) kapitole vyskytuje poměrně často (například s. 186, pododdíl c; s. 197, pododdíl c; s. 201, pododdíl c; s. 207, pododdíl c; s. 215, pododdíl c; s. 216, pododdíl a; s. 244–247, pododdíly 1.1.2–1.1.6; s. 250–251, pododdíly 1.2.3–1.2.6; s. 256, pododdíl 1.4.4 aj.). To snižuje přesnost a spolehlivost závěrů a nutí k velmi obezřetnému, ba kritickému hodnocení kapitol o vokalismu a konsonantismu. Autor, který neměl k dispozici spolehlivý materiál, měl patrně postupovat jinak: nejprve uvést nesporné, čistě lingvistické korespondence a změny, dané jazykovými systémy, a poté pojednat o sporadických, nepravidelných paralelách (zřejmě v každém případě zvlášť). Nyní, když se do kapitoly o vokalismu, která je zvláště „citlivá“ a vyžaduje klenotnickou přesnost, dostalo množství ne zcela jasných, sporných či dokonce nepřesných podob a nespolehlivých srovnání, hodnota celé kapitoly se znatelně snížila.

Navzdory nežádoucím příměsím si však lze vcelku přece jen utvořit obecný obraz korespondencí mezi litevským a slovanským vokalismem.

V této kapitole autor přehledně pojednává také o tom, jak slovanským samohláskám odpovídají samohlásky v litevštině.

V kapitole o konsonantismu autor nejprve ukazuje, kterými souhláskami jsou ve slovanských jazycích nahrazovány souhlásky litevské. Při pojednání o tom, jak se litevské souhlásce v odpovídá v polštině, J. Princ mimo jiné zcela oprávněně polemizuje s J. Otrembskim ohledně výkladu místních jmen Valkininkai a Varėnà, podle něhož slovanské podoby Олькеники a Орани vznikly dekompozicí (litev. Varėnoje→v-arėnoje→в Оранах).

Dále autor ukazuje, jak slovanským souhláskám odpovídají souhlásky v litevštině.

V předposlední, desáté kapitole autor pojednává o některých obecných otázkách hláskových změn místních jmen a jejich hláskového „přizpůsobení“ a upozorňuje na podobnosti a rozdíly mezi systémy vokalismu a konsonantismu baltských (litevského) a slovanských (polského) jazyků.

Poslední kapitolu knihy tvoří závěry, v nichž autor mimo jiné upřesňuje a zpřísňuje definice nejdůležitějších pojmů použitých v práci: přenosu (Umsetzung), substituce, interpretace (Deutung), překladu (Übersetzung) aj. V závěru se J. Princ krátce věnuje problému „lingvistické pozice“ místního jména. Zajímavá je autorova myšlenka, že prvotní podobu místního jména (archetyp) lze považovat za nalezenou teprve tehdy, je-li v jazykovém systému platném v době vzniku místního jména motivována z hláskového, morfologického a sémantického hlediska.

Jak je tedy patrné i z této recenze, recenzované dílo je nejen rozsáhlé, ale také zajímavé a potřebné. Jeho praktický přínos bude spočívat především v tom, že se o něj bude možné opřít při sestavování pravidel pro transkripci polsko-litevských a litevsko-polských místních a osobních jmen. Celá práce je v zásadě zpracována pečlivě, metodicky dobře promyšleně a systematicky.

Největším nedostatkem práce je nepřesnost materiálu, o který se autor opírá. Z výše uvedených příkladů je již patrné, jak autora zaváděl nespolehlivý materiál. Nepřesných místních jmen je v práci velmi mnoho — není třeba ani smysluplné vyjmenovávat je všechna, neboť zde nejde ani tak o autorovu vinu jako o vinu jiných, kteří vydali seznamy místních jmen, v nichž se to hemží chybami a zkomoleninami. Lze pouze říci, že kdyby měl J. Princ k dispozici přesné údaje ze spisovného jazyka i nářečí-

199

Kdyby názvy míst byly uváděny v jejich litevských podobách, jeho práce by byla mnohem kompaktnější a preciznější. Jednotlivé podkapitoly a oddíly by samozřejmě dostaly zcela jinou podobu.

Z dalších drobnějších nedostatků a nepřesností lze uvést občasné pochybné etymologie, zejména v případech, kdy se oikonymum s příponou odvozuje přímo od obecného slova. Například z obecných slov slovanského původu pōpas, pātašas (< něm. Pottasch), randas (< pol. rząd „vláda, správa…“), šābalas, tāboras, važnyčia se odvozují místní názvy Papiškės, Pāpiškiai (s. 55), Patašinė (J. Princ nepřesně píše Patašynė), Patašiškės, Patašiškė (s. 55), Rāndiškė (s. 55), Sabaliskėnai, Sabališkės (s. 56), Tabarai, Tabarauskai (s. 56), Vazniškiai (Gudeliai; J. Princ nepřesně – Važniškiai), Vazniškiai (Liudvinavas; s. 57), které jsou ve skutečnosti odvozeninami s příponou -išk- od osobních jmen Pāpas, Patašius, Rāndis, Sabalys, Tābaras, Tabarauskas, Vaznis, Vaznys, Vaznius. Jiná věc je, že část těchto osobních jmen může být slovanského původu.

Název vesnice Demeniškiai (s. 44) je třeba odvozovat nikoli od ruského Демьян či polského Dominik, nýbrž od litevského názvu jezera Dėmenas.

Místní názvy Pakūonis (pol. Pokojnie) a Salāperaugis (pol. Salopirogi) jsou jasnými příklady substituce (Deutung), autor je však zmiňuje pouze v oddíle o polonizaci koncovek.

Někdy srovnání litevských a slovanských podob místního jména ještě nestačí k určení, která z nich je starší. Autor například při výkladu změn přípon a koncovek tvrdí, že polské podoby místních jmen Alšėnai (s. 65, 126; Garliava), Barsūkai (s. 164; Liudvinavas), Bundōriai (s. 166; Alytus), totiž Olszamy, Borsuki, Bondary, jsou starší a jejich litevské protějšky jsou prý přejímkami z polštiny. Takové tvrzení však vyžaduje důkazy, přesněji řečeno, vyžaduje historii místního jména. Vždyť například místní jméno Barsūkai mohlo vzniknout později než obecné slovo barsūkas vstoupilo do litevštiny. Mohlo tedy vzniknout z litevského slova (výpůjčky) barsūkas. V tom případě je polská koncovka místního jména -i pouze protějškem litevské -ai, nikoli naopak, jak tvrdí J. Princas.

Na konec knihy autor připojil mapu bývalé Suvalské gubernie. Je to velmi potřebný dodatek, na mapě však mohly být uvedeny také litevské podoby místních názvů, alespoň u těch nejlitevštějších názvů.

Občas se vyskytne nepřesnost v citaci, například: L. 23, s. 1 je Likiškėlio, zatímco J. Princ uvádí Likiškėliai; Sabeliškeniai (správná podoba je Sabališkėnai) je v L. 23, s. 2, nikoli s. 1; Jokūboniai – L. 23, s. 281, nikoli s. 218.

A. Vanagas

NOVÝ „RUSKO-LITEVSKÝ SLOVNÍK“

Rusko-litevský slovník. Sestaven s využitím tištěných i rukopisných materiálů, které shromáždil J. Baronas. Připravili V. Baronas a V. Galinis. Části A-I redigoval prof. B. Larin, K-H a T-Ž J. Macaitis (odpovědný redaktor), O-C K. Musteikis. „Mintis“, Vilnius, 1967 (I. díl 569 s., II. díl 622 s.).

Známý pedagog a lexikograf J. Baronas (1873—1952) vydal svůj „Rusko-litevský slovník“ v roce 1924. Druhé vydání jeho slovníku, značně doplněné a pře-

200