LEKSIKOS TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

Slova se zvláštní fonetikou v západních aukštaitských nářečích v oblasti Palatve a jejich původ¹

A. JONAITYTĖ

V nářečí se občas vyskytují slova, která do něj nějakým způsobem zcela nezapadají. Některá mají tvoření pro nářečí netypické, někdy dokonce nesprávné, jiná svérázným způsobem porušují jeho obvyklé fonetické zákonitosti a u dalších není jasné, zda je „nenormální“ jejich tvoření, nebo fonetika; zkrátka je těžké to říci.

Zde se pokusíme prozkoumat několik slov z PVA, která jsou z fonetického hlediska poněkud neobvyklá.

Nejprve je třeba zdůraznit, že fonetická nesprávnost těchto slov se obvykle projeví teprve při jejich srovnání s odpovídajícími podobami v sousedních nářečích. Jinak jejich fonetika zvukový systém nářečí nenarušuje, tj. nemají hlásky ani jejich spojení, které by byly danému nářečí zcela cizí.

Je pravda, že tato fonetická nesprávnost bývá často pouze zdánlivá: tak se to jeví jen na první pohled, ale po bližším prozkoumání původu a tvoření takových slov lze vše vysvětlit na základě jevů samotného nářečí, někdy pro něj dosti typických, jindy přípustných jako určitá výjimka.

Například na první pohled jsou si foneticky velmi podobná některá slova z PVA a sousedních žemaitských nářečí; srov. PVA nėvešuoklis Škn a žemaitské nářečí kuršėniškiai nė˙vešuoklis. Protože se v západních aukštaitských nářečích tohoto kraje při hranici se Žemaitskem vyskytuje množství nejrůznějších žemaitských rysů, mohlo by se zdát, že i zde máme slovo přejaté ze žemaitštiny a foneticky nepřizpůsobené aukštaitskému nářečí, tím spíše, že tomu neodporuje ani zeměpisné rozšíření slova². Ve skutečnosti však jde o odvozeniny dvou různých přípon — aukštaitské -uoklis, -ė a žemaitské -oklis, -ė (nář. -uoklis, -i). Srov. také tyto odvozeniny s aukštaitskou příponou -uoklis, -ė: ze Šakyny girtuokle „rostlina nebo bobule Vaccinium uliginosum“, pākaruoklis, -e, pašpiruoklis „kopnutí, odkopnutí“, sapniūoklis, -ė || sapniūk-lis, -e „roztržitý člověk“, svi˙ruoklis (o bříze), užmirš(i)uoklis, -e „1. zapomnětlivec, 2. zapomenutý člověk“, ze Gruzdžių užmiršuoklis a z vlastní hranice středních aukštaitských nářečí — ze Skaistgirys, kam žemaitské rysy už zpravidla nedosahují — nėvešuoklis, užmirštuoklėlis. Srov. také odvozeniny s příponou -oklis, -ė v žemaitském nářečí kuršėniškiai: nē˙vešuoklis ~ nėvešoklis, pā˙karuoklis ~ pākaroklis, sausūoklis ~ sausōklis³. Tyto dvě různé přípony spojuje

¹ Označením západní aukštaitská nářečí v oblasti Palatve (dále zkráceně PVA) se zde rozumějí nářečí okolí Kruopių, Šakynos, Gruzdžių, Žagarės a Skaistgirio.

² Mimochodem, že se tak domnívá nejeden, může dokládat například Velký slovník litevského jazyka, v němž je ze Šakyny uvedeno slovo nēvešoklis zbavené žemaitských rysů; viz Lietuvių kalbos žodynas (dále LKŽ), sv. 8, Vilnius, 1970, s. 755.

³ Slova utvořená tímto způsobem se vyskytují také v PVA, např.: ī˙kabo˙klis „zařízení, nástroj“, svajōklis, -ė roztržitý člověk, člověk odtržený od reality“. V poslední době přešla z spisovného jazyka do nářečí slova s příponou -oklis, -ė, která zde nejen mění přízvuk, ale někdy mají i varianty s -uoklis, -ė, např. stu˙mōklis || stu˙mūoklis.

31

Jen jedna – přízvuk na první složce, který se často vyskytuje u odvozenin nářečí západních aukštaitů v Pobaltí s -uoklis, -e. PVA jej pravděpodobně mohla převzít od stejně znějící žemaitské přípony -oklis, -ė. Přízvuk na první složce získávají nejčastěji také slova převzatá z Ik s příponou -uoklis, -ė, např. název součásti traktoru či automobilu važiuoklė.

Nikoli přejímáním, nýbrž odlišným tvořením se vysvětluje také vnější shoda takových slov PVA jako gárbanuoc, gárbanuota, kertúoc, kertúota „čtyřhranný“ se žemaitskými gárbanuoc ~ gárbanotas, kertúoc ~ kertotas Krš. Žemaitská slova jsou tvořena příponou -otas, -a (nářečně -uoc, -uota), kdežto sousední aukštaitská příponou -uotas, -a. Srov. také podobně utvořená slova PVA: garbanuóti lapė'lei Sk, gišluotas rankas Darg⁴, žemúotas kūrpes Darg, smalúoc Škn. K rozšíření tohoto poněkud neobvyklého užívání přípony -uotas, -a snad částečně přispívá skutečnost, že se v PVA velmi široce užívá adjektivní přípona -iniúoc, -inúota. Tvoří se jí zpravidla slova označující vlastnosti povrchu věci, např.: druskiriúoc, -iúota „posolený, obalený solí“, minkliniúoc, -úota „obalený těstem, umazaný“, pieniniúoc „mléčný“, plaukininiúoc „obalený vlasy, zacuchaný“, plunksniniúoc „obalený peřím“, putriniúoc „politý či umazaný kaší“, žeminiúoc „zemitý“.

Pravda, tu a tam se vyskytují slova vzniklá také zdvojením slovotvorných prvků. Například existuje vlastní, velmi neproduktivní zdrobňovací a znehodnocující přípona -okšlis, srov.: kru'mó'kšlei Škn, pievó'kšlis Dilb, a také slovo jiného významu, které je však zřejmě rovněž hanlivé, peró'kšlis „líheň, hnízdo“ (vågų peró'kšlei) Kyb. Vedle slov s aukštaitskou příponou byla v oblasti při Žemaitsku, např. v okolí Šakyny, zaznamenána také slova vytvořená žemaitskou podobou téže přípony, např.: gi'vuokšlis a hybridní mú'žuokšlis „jakýsi ubohý tvor, zvířátko“, srov. žemaitské slovo z okolí Kuršėnai gi'vuokšlis ~ gyvókšlis.

Zdá se, že skutečně foneticky „nenormální“ slova se častěji vyskytují v okrajových nářečích přechodného typu, jejichž typickým představitelem je i zde probírané nářečí západních aukštaitů v Pobaltí. Je to přirozené, protože taková slova zpravidla vznikají působením nářečí na sebe navzájem. Toto vzájemné působení je však velmi složité a mnohostranné; navíc s ním často mohou souviset různé jevy vlastního nářečí: analogie k jiným slovům, specifické slovotvorné tendence, někdy lidová etymologie apod.

Například aukštaité z okolí Šakyny mají slova gilti'ne, ké'mpi'ne, má'lki'ne „hranice polen“, tė'tervi'nc, zatímco jejich východnější sousedé mají giltine Dam, tėtervinu ~ tetervinų Kyb. S krátkým i mají tato slova, s výjimkou má'lki'ni ~ málkynė „hromada, kupa“, také žemaité dunininkové z okolí Kuršėnai, avšak alespoň některá z nich mají sousední žemaité dounininkové s prodlouženým i v důsledku posunu přízvuku, srov. gė'ltė'n(e) Vkš, tėtervė'nc Akm. Dlouhé i v uvedených slovech z okolí Šakyny pravděpodobně souvisí především analogicky s vlastními slovy, v nichž je zde dlouhé i pravidelné, např.: cí'pi'ne, grú'sti'ne, pálari'ne || pä'dari'ne, palá'idi'ne, šmírkšti'ne, tá'rški'ne, tri'ški'ne. Na zobecnění dlouhého i však mohlo mít vliv i prodloužené i při posunu přízvuku u žemaitských dounininků, tím spíše, že i v samotné oblasti při Žemaitsku a v aukštaitských nářečích jsou stopy posunu přízvuku.

⁴ Článek užívá pro místní názvy zkratky „Slovníku litevského jazyka“. Kromě nich byly doplněny tyto zkratky: Auks – obec Aukščiai, okres Šiauliai; Dam – obec Dameliai, okres Joniškis; Darg – obec Dargaičiai, okres Šiauliai; Dilb – obec Dilbiniai, okres Joniškis; Kyb – obec Kyburiai, okres Joniškis.

32

Za výsledek lidové etymologie lze snad považovat nářeční slovo mẽːtuoge⁵ „metūgė“ Škn, Dam. Tento předpoklad je možný proto, že samotné nářečí nemá slova ūgis, ūgėjimas, -ūgėti, nýbrž pouze různé odvozeniny od kořene aug-: á:ugums, ã:taugas apod. Navíc, soudě podle dosud dostupného materiálu, toto slovo není přímo spjato ani s jinými nářečími, která danou podobu znají, s výjimkou středních aukštaitů z okolí Joniškis. Srov. vegerské á:ugõms „metūgė“, viekšnišské mètū:g(e)s. Sousední žemaité dunininkové vyslovují mẽ:tu:gi Krš; zda tato podoba odpovídá metūgė, nebo metūogę, není známo. Tuto podobu PVA je tedy nejspíše třeba pokládat za přetvoření, k němuž došlo v samotném nářečí a při němž byla druhá složka složeného slova pozměněna podle slova ūoga. Je také možné, že PVA mẽːtuoge vzniklo jako hyperkorektní podoba, když bylo žemaitské dunininkovské mẽːtu:gi nářečně „přeneseno“.

Okolnosti vzniku téměř každého konkrétního foneticky poněkud „nenormálního“ slova jsou tedy nejen složité, ale i různé.

Které fonetické odchylky jsou pro taková slova v nářečí nejtypičtější, závisí na jeho sousedech, protože ve fonetice těchto slov se obvykle odrážejí rysy sousedních nářečí. Popsané nářečí PVA odděluje Žemaité od středních (a podle některých rysů také východních) aukštaitů; jeho nepravidelná slova proto obvykle nesou rysy těchto nářečí.

V jednotlivých případech mohou nářeční slova ovlivnit také výpůjčky z jiných jazyků. Například podle slovanských výpůjček kõšel'na, někdy kõšeliena Sk „sulc“⁶, pãdli·na ~ padlynà „mršina“ vznikly také hybridy podobného významového typu dvẽ:šel'na, sprõ:geli-na || sprõ:geliena (vzácně). (Sousední Žemaité zřejmě takové hybridy nemají, srov. kuõšali·na, avšak dvieseliena ~ dvėselėna Krš, kuõšalien(a), dvieselien(a) ~ dvėselėna Vks.)

Slova s cizími fonetickými rysy se do nářečí dostávají z různých důvodů. Hlavní jsou pravděpodobně dva: 1) přejímání jednotlivých slov, 2) skutečnost, že hlavní fonetické izoglosy někdy nejsou příliš ostré: s oblastí určitého nářečí se shoduje pouze hlavní areál daného fonetického rysu, avšak některé případy jeho výskytu, případně jednotlivá slova s tímto rysem pronikají daleko za hranice hlavního areálu. Nejzřetelnějším příkladem takového postupného „vyhasínání“ izoglosy v nářečí PVA je rozložení tvrdého /: hranice úplné a pravidelné depalatalizace (před ė i před e, ei) se shoduje se západní hranicí středních aukštaitů; částečná depalatalizace (před ė, ei) se postupně oslabuje a zasahuje poměrně široký pás okrajových západních aukštaitů, zatímco jednotlivá slova s tvrdým / dosahují až k hranici Žemaitů.

V jednotlivých případech spolu oba hlavní důvody souvisejí a lze je jen obtížně rozlišit.

Třetím důvodem vzniku nepravidelných slov je to, že se na území popisovaného nářečí často střetávají různé lexikální areály – žemaitský a východoaukštaitský.

Někdy se slova z různých areálů v nářečí užívají jako rovnocenná synonyma, častěji se však jejich významy poněkud specializují. Například v nářečí se stejně často užívá jak bãla, tak pẽ·ke, ale bãla obvykle označuje mokrou, nekvalitní louku či pastvinu (mohou se na ní vyskytovat i řídce roztroušené stromy nebo keře), kdežto pẽ·ke spíše řídké křoviny rostoucí na mokrém, rašelinném místě, případně i lesík s častými mýtinami porostlými nekvalitní trávou a ostřicemi, protáhlý.

⁵ E. Frenkelis spojuje složku tohoto slova -uogė se slovem ūgiu. Viz E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955–1966, p. 446.

⁶ K původu viz E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, p. 283.

3. Leksikos tyrinėjimai

33

V některých oblastech se užívají rūpužė a krūpis, ale když se mluví o ropuše chytané a sušené na léky, říká se vždy jen krūpis: krūpi padūrį ant šākes; krūpi sudžōvinį; dīot krūpe kāulė·m no naujō·ses ligos a podobně. Někdy se pak jedno či druhé slovo z různých areálů dostane do PVA již odtržené od svého úplného komplexu významů a užívá se šířeji jen v jednom konkrétním významu. Například v nářeční oblasti se střetává žemaitské a aukštaitské pojmenování kopřivy. Aukštaitské — dilgi·ne — se užívá pro označení vytrvalé kopřivy a hluchavky bílé (baltoji dilgi·ne), a také obecně pro kopřivy bez rozlišování druhů. Jednoletá kopřiva se označuje složeným slovem, jehož druhou složku tvoří žemaitské pojmenování, obvykle poněkud pozměněné, např.: gūdno·tere Žg, Dilb, Sk, Kyb, Škn, gūtno·tere Dilb, Grz, gūdmo·tere Dam, Škn, Siūpyliai, a dokonce Jnš, Rudiškiai (střední aukštaitština). Nejméně pozměněná podoba byla zaznamenána jen v samotném pomezí žemaitštiny — gūdnuotneres ~ gūdnōtnerės Auks. Srov. sousední žemaitské nuōtnier(e) ~ nōtnėrė Akm, Vgr, Vkš, nuōtn(i)erie ~ notnėrė Pp, nuōtnierė ~ notnėrė Krš. V samotném pomezí aukštaitštiny, v okolí N. Akmenė, byla zaznamenána podoba nuōtner(e) ~ nōtnėrė.

Někdy se takové slovo přestává používat dokonce nikoli v přímém, ale pouze v přeneseném významu, např. žem. pařez „pařez, keř“ se v tomto významu v šaknyšských dialektech horní litevštiny (pařezu) vyskytuje už jen zřídka, zato se zde hojně užívá pro označení neupravené — rozcuchané, rozježené — hlavy a většině mluvčích dialektu je známý pouze tento význam. Někdy se však význam slova může dokonce úplně změnit: např. mimo území dialektu PVA (místy zasahují i okraje tohoto území, např. okolí Gruzdžių) nazývají sousední hornolitovské dialekty šišku smrku nebo borovice šiškou. V dialektu PVA je toto slovo také známo, ale zde, alespoň v šaknyšských dialektech, označuje jehličí smrků nebo borovic, případně i drobné větvičky se vším jehličím (vedle obvyklejšího tradičního dialektového slova jehličí, j. č. jehlice). Spolu se změnou významu se změnil také rod tohoto slova: v dialektu se nejčastěji užívá forma mužského rodu jehlič. Podnětem k této změně mohlo být staré dialektové slovo jehličí — když se významy přiblížily, mohlo dojít i k přiblížení gramatické podoby slov. Nyní jsou jehlič v dialektu se smrky a borovicemi přece jen stále spojeny, neboť, jak jsem si všiml, alespoň v šaknyšských dialektech se při hovoru o jalovci obvykle říká jehličí.

Není však dosud jasné, zda změna významu tohoto slova někdy nesouvisí s lotyštinou, neboť lotyšské skuja (obvykle se užívá množné číslo skujas) znamená rovněž smrkové či borové jehlice nebo větvičky se všemi jehlicemi.

Když se slovo vzdálí od svého hlavního areálu, ztratí široký komplex významů a ocitne se v izolaci, snáze také podléhá různým změnám, tím spíše, že se někdy ještě přizpůsobuje některému slovu vlastního nářečí. Dokládá to i již zmíněný příklad proměny gūdnōtnerių v gūdmoterėmis.⁷

⁷Někdy se stává, že se nepravidelně foneticky mění i čistě vlastní nářeční slovo. Například v okolí Šakyny a Kruopiai se občas najdou lidé, kteří obvyklé nářeční slovo liežūvis vyslovují leizūvis. V jednotlivých rodinách byla zaznamenána výslovnost slova sal·klas jako sai·klas, pūsėvere ~ pūžereze. Zdá se, že se v těchto případech hlásková podoba slova mění tak, aby je člověk vzhledem k některým individuálním vlastnostem své řeči snáze vyslovil. Děti pak tuto výslovnost přejímají od rodičů, avšak obecná nářeční norma tyto odchylky zpravidla později potlačí.

Občas se takové nepravidelné fonetické odchylky vyskytují v onomatopoických slovech, když se jimi vyjadřuje zvláštní intenzita děje, např.: tikš(t) (pro vyjádření mírného pádu či úderu), tī·kš(t) (silného) a teikš(t) (velmi silného); (trėkš(t) (pro vyjádření mírného zapraskání), trė·kš(t) (silného), treikš(t) (velmi silného).

34

Slova s fonetickými rysy sousedních nářečí jsou v PVA zastoupena v různé míře. U některých se vyskytují jen jednotlivá slova, u jiných lze shromáždit několik, nebo dokonce tucet či více.

Zde si také přiblížíme nejtypičtější případy působení sousedních nářečí. Začneme slovy s depalatalizovaným l před e. V nářečí jich je alespoň několik, např.: abišala || abišals „silný, velký krajíc chleba (ne nutně přes celý bochník)“, dundūla „tlustá, zabalená žena; žena tvrdé hlavy, paličatá“, mėlėta || mėlata, ō·bela || ō·belė (zř.), pākela || pākelė, pundūla „taková břichatá nádoba upletená ze slámy na sypání mouky apod.; nemotorná, tlustá žena tvrdé hlavy“, snīgule || snīgula (řid.), šālīkela || šāl-kelė Škn, tetūla.

Tato slova nemají všechna stejný původ: abišala (a jeho přetvořená podoba abišals), dundūla, pundūla ir tetūla jsou východní výpůjčky, které sem pronikly přes střední aukštaitštinu.⁸ Slovo dundūla se do nářečí dostalo jen v přeneseném významu (v některých východních nářečích je synonymem slova pundulės). K tomu, že se toto slovo v nářečí PVA udržuje, snad poněkud přispívá i sloveso vlastního nářečí dūndė·t, které původně znamenalo „mizet, ubývat, trouchnivět, rozpadat se“, ale široce se užívá i o rozumu slábnoucím stářím či jinak, nebo obecně o člověku tvrdé hlavy.

Dalších 5 jsou stará slova vlastního nářečí, mají však varianty s depalatalizovaným l. Přítomnost depalatalizovaného l v těchto slovech je zjevně dána sousedstvím střední aukštaitštiny, avšak vedle něj může být do jisté míry podmíněna i rysy samotného nářečí, které vytvářejí příznivé podmínky pro působení střední aukštaitštiny. Jde především o to, že nářečí má poměrně dost vlastních slov se starou pravidelnou koncovou slabikou -la, např.: ā·nčāla Škn || ūškala „na sanicových příčkách přitlučená tyč vedoucí podél sanice“, drumbila „nemotorný, tlustý člověk“, dru(k)tvila || dru(k)tvila „tlouštík, tlouštice“, lakštīnguola, pilkšāla, sāužgē·la, stī·pla, tābala „ten, kdo se rád toulá“, vādala „tulák“, žō·pla a další. Slovo přejaté od východních sousedů s depalatalizovaným koncovým l a e změněným na a tak dobře zapadá mezi vlastní slova s pravidelnou koncovou slabikou -la.

K poměrně snadnému šíření slov s depalatalizovaným l mohou přispívat také některé slovotvorné rysy PVA. Složená slova se tu totiž ráda tvoří pomocí spojovací samohlásky a. Končí-li první složka složeného slova na l, přirozeně vznikají slova jako například: arklādāntis || arklādāntis „člověk s velkými, ošklivými zuby“, arklāganis || arklīganis, arklāpalāikis || arklāpalāikis, arklā·ru·kšte || arklā·ru·kšte, arklāšeris || arklīšeris, arklāvagis || arklāvagis; grē·blā·dantis || grē·blā-dantis, grē·blā·ko·tis, grē·blāko·tis || grē·blā·ko·tis, grē·blāko·tis; kapladāntis || kapla-dāntis „s vyčnívajícími velkými zuby“; kailā·dirbis || kailādirbis, kaulasnūkis, kaulā-šeris || kaulīšeris, meilāmedis „okrasný keř s drobnými růžovými květy uspořádanými v párech“, meilā·špuogis, meilā·žoles, varlāmūsis, varlāro·mis || varlāro·mis „o tupém, otupeném nebo příliš malém noži“, žvīrble rū·tas || žvīrblā·ru·tes. Nelze-

⁸K přesnému určení areálu těchto a mnoha dalších slov zmíněných v článku nemáme k dispozici materiál, protože nebyla zahrnuta do programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka. Alespoň přibližnou představu o jejich geografickém rozšíření však poskytují Slovník litevského jazyka a jeho kartotéka, a proto se zde pro tento účel obvykle opíráme právě o ně. K rozšíření výrazu abišalos || abišalės viz LKŽ, sv. 1, Vilnius, 1968, s. 9. K významu a rozšíření slova dundūlės (nář. dundūla) viz tamtéž, sv. 2, Vilnius, 1969, s. 855. pundulė (nář. pundula) je v kartotéce slovníku doloženo z Joniškėlis, Vaškai, Pašvitinys, Lauksodis, Pušalotas, Pakruojis, Linkuva, Baisogala a dalších míst. tetūla je v nářečí známé pouze z různých lidových písniček a jako posměšné slovo; ve všech ostatních případech se užívá přejaté slovo čōce ~ čiōčė.

3*

35

alespoň pokud jde o takové pravidelné složeniny, jako jsou: karklàvi·šnės „pozdní třešně, nikoli chrupky“, mė·šlà·vežis, mė·šlàkabe, mė·šlàkrate (o vidlích), sti·pla·kō·jis, -e atd.

K ustálení variant jednotlivých slov s tvrdým l mohla přispět analogie nářečních slov, která znějí podobně.

Obecně pak velmi příznivé podmínky pro existenci dvojích forem ò·belà || ò·belė, pàkela || pàkele, šàlikele || šàlike·la atd. vytváří skutečnost, že v PVA jsou nejrůznější sousední formy zcela běžným jevem – podmiňuje jej přechodný charakter samotného nářečí.

PVA zná také několik dalších slov, která mají sousední formy s tvrdým l, např.: baid·kle || baid·kla, bezd·kle || bezd·kla, jo·dri·kle || jo·dri·kla „kdo se rád prohání na koni, dovádí“, paleistūvis || palaistūvis || palaistūnus, rūkšle || rūkšla, saulō·li·dis || saulē·leidis || saulē·laidzēi (mn. č.). Pravděpodobně však nejde o výpůjčky ze středních či východních aukštaitských nářečí, nýbrž o slova utvořená jiným způsobem; některá možná dokonce pocházejí ze žemaitštiny, srov. baidykla (4)⁹, Krš a Vidsodis, bezd·kla ~ bezdykla (2) Krš, palaistōnus ~ palaistūvas Akm, Vgr a dokonce Žr, rūkšla Krš, rōkšla Vidsodis, saulēlaide Akm.

Stejně jako se ve středních aukštaitských nářečích objevují slova s l depalatalizovaným před e, tak v žemaitských nářečích slova s dvojhláskami ie, uo namísto ē a o. I zde je však třeba rozlišovat skutečné výpůjčky a některá slova zvukomalebného původu, která sice mají ie shodné se žemaitskou výslovností, přesto však nejsou výpůjčkami, např. piepsė·i a podobně.

Ze žemaitštiny je skutečně přejato nėvieksla arba nėvieškļis, -e¹⁰. Soudě podle materiálu v kartotéce slovníku, v aukštaitských nářečích toto slovo dosahuje až k Joniškisu¹¹. Dalším žemaitským slovem, které pevně proniklo do nářeční slovní zásoby, je piēpī „slábnout, chřadnout, zanikat, upadat, být neduživý“ se značným počtem odvozenin – niōpiepa, nupīpē·lis, -e atd.¹² Formy tohoto slova vyskytující se v nářečí s -ei-: pēipī, nupēipē·lis, -e atd. jsou zřejmě kontaminační, vznikly spojením žemaitského piēpī s vlastním slovem velmi podobného významu gēipī ~ geibti.

Vedle slovesa knē·pō·i ~ knēbčioti „škubat, strkat, ubližovat“ se v nářečí často říká také kniepō·i. Toto slovo může být foneticky neúplně transponovanou výpůjčkou ze žemaitštiny, srov. kuršėnské žemaitské kniepčuoti téhož významu, může však jít také o vlastní slovo s jiným vokalismem kořene, srov. knō·pīt ~ knō·bti || kniepl ~ knie bti (rec.)¹³.

Za žemaitské je třeba považovat také slovo triēkšī, nutriekšī „stlačit, rozmáčknout“ z oblasti západní části areálu PVA, srov. žemaitské triēkšti Krš.

Několik slov se vyskytuje také s žemaitským uo namísto aukštaitského o.

⁹ K přibližnému rozšíření v dalších nářečích viz LKŽ, t. 1, Vilnius, 1968, s. 556.

¹⁰ V kartotéce slovníku jsou z oblasti PVA doloženy také neviekšla, neviekšlis, které se mi v nářečí nepodařilo zaslechnout; soudě však podle kuršėnského žemaitského neviekšla, takto přízvučné formy by se mohly vyskytovat i v PVA; ze stejné oblasti je ze Šakyny uvedeno nevēkšla, které je zřejmě třeba považovat za spisovnou podobu, neboť toto slovo se v okolí s -ē- neužívá.

¹¹ K jeho přibližnému rozšíření srov. také LKŽ, t. 8, s. 753–754.

¹² Materiál kartotéky slovníku ukazuje, že toto slovo je žemaitské: z živé řeči je spolehlivě zaznamenáno z oblasti žemaitských nářečí a uvádí se i z aukštaitských mluvených podob: Ž. Kalvarija, Tverai, Mosėdis, Ylakiai, Alsėdžiai, Skuodas, Veiviržėnai, Seda, Salantai, Plateliai, Gargždai, Mažeikiai, Viekšniai, Plungė, Užventis, Kuršėnai, Šaukėnai, Upyna atd.

¹³ K přibližnému rozšíření a významu kniebti viz LKŽ, t. 6, s. 236–237.

36

V západní části oblasti PVA se vedle vlastního slova skaptuof užívá sloveso skūopf „ořezávat“, iskūopf. Srov. žemaitské nářeční skūopf ~ skóbti.

Se žemaitským uo souvisí patrně také slovo vābuols „brouk“, doložené v celé oblasti PVA Škn, Žg, Sk (a také vābuole „jméno černé krávy“ Škn); srov. slova v sousedních žemaitských nářečích: vā'buols ~ vābolas, šū'drabuolis ~ šūdavabolis Krš, vābiol(e) ~ vābole „chrobák“ Vkš.

Přes Žemaity se do nářečí dostala také slova krištuols „křišťál“, krišnuols „kamínek s modrýma očima“ a mikuols „Mykolas“; srov. žemaitské krištuols ~ krištolas Krš, mikuols ~ Mīkolas Krš.

Původ slova apāštuols není příliš jasný, ale v PVA má toto slovo zřetelně nepravidelné uo. V sousedních žemaitských nářečích se tato podoba dnes, zdá se, nevyskytuje, obecně je však Žemaitům známá. Dokládá to například žemaitské donininkské nářečí v Laukuvě a příklad z Valančiusových spisů uvedený v prvním vydání prvního svazku slovníku¹⁴.

Ze žemaitských donininků převzala západní část oblasti PVA slovo vāmbuole || vāmbuolė s nepřehlasovaným uo. Pravda, toto slovo zde není příliš časté, jeho původní význam se vytratil a obvykle se užívá v přirovnáních a frazeologismech, aby se zdůraznila velikost nějakého malého broučka, semínka apod. Obzvlášť rádo se používá v hyperbolickém vyjádření velikosti vši (ūtėles kai vāmbuoles; ūtėles ēin kai vāmbuoles apod.). U Žemaitů toto slovo znamená chrousta nebo chrobáka. Na první pohled se může zdát, že PVA má toto slovo zpola poaukštaitštěné: am je přehlasováno, zatímco uo na o nikoli. Ve skutečnosti však bylo převzato beze změny, protože rozsáhlá východní oblast donininků — až po Mažeikiai, Luokė a někdy i dále — má toto slovo s diftongem am, který není pro tato nářečí zcela obvyklý: vā'mbiol(e) ~ vāmbole; pouze západní část donininků má očekávané om¹⁵. Toto slovo s -am- mají také lotyšská nářečí¹⁶.

Není zcela jasné, jaký je vztah přídavného jména PVA āpuols, -i „kulatý“ k odpovídajícímu slovu v sousedních žemaitských nářečích; srov. podoby ze sousedních žemaitských nářečí: āpuōlūs ~ āpolus, āpuōlė ~ apolì || ā'puols ~ āpolas, āpuōlā ~ apolà Krš, āpūol(ō)s ~ apolūs, āpūol(e) ~ apolì Akm, avšak āpal(ō)s ~ apalus Vgr. Toto přídavné jméno s dvojhláskou uo zasahuje až k východním Aukštaitům, např. āpolė ~ āpuolio (gen.) v obci Bučiūnai nedaleko Pašvitinis, ale apvāls — Žeimelis.

V PVA mohl vzniknout vlivem Žemaitů, ale může jít také o samostatnou přeměnu uvnitř samotného nářečí: ve snaze usnadnit výslovnost slova apvālus se časem mohla vytvořit i podoba apuolūs. Že je taková proměna tohoto slova možná, dokládají nářečí, která se vůbec nestýkají se Žemaitštinou, například zanavycké nářečí: ve slovníku je taková podoba uvedena z Griškabūdise¹⁷.

Ve srovnání s ostatními litevskými nářečími se neobvyklé uo vyskytuje také ve slovech PVA lakštinguola¹⁸ a medūgalis „ohořelý zbytek“, tato slova však nemají se Žemaitštinou nic společného a jsou výtvorem samotného nářečí.

¹⁴ LKŽ, t. 1, Vilnius, 1941, p. 147.

¹⁵ V kartotéce Litevského jazykového atlasu je toto slovo s am zaznamenáno v bodech Knabikai, Dapšiai, Žastaučiai, Purvėnai, Kivyliai, Gėpaičiai, Padvarėliai, Sablauskiai, Avižiai, Luokė, Medingėnai, kdežto s om v bodech Skliaustė, Židikai, Salantai, Gintališkė, Mišėnai, Babrungėnai, Lieplaukė, Plungė, Šakiniai.

¹⁶ Žr. K. Mülenbacha Latviešu valodas vārdnīca, t. 4, Rīgā, 1929—1932, p. 466—467.

¹⁷ Žr. LKŽ, t. 1, Vilnius, 1968, p. 267.

¹⁸ Toto slovo s -uo- se vyskytuje také v některých dalších litevských nářečích; srov. LKŽ, t. 7, p. 97.

37

Dosud jsme přehledně probrali skupiny slov, které se v PVA objevily buď pod vlivem východních, nebo západních sousedů. Existuje však jeden případ, kdy oba tyto vlivy často působí stejným směrem. Jde o slova se smíšenými dvojhláskami am, an, em, en. Jak část sousedních žemaitských nářečí, tak vliv východních aukštaitských nářečí, který se do PVA v některých případech šíří přes střední aukštaitská nářečí, podporují změnu jednotlivých slov s těmito dvojhláskami, případně předávají nářečí svá slova s nepřevedenými dvojhláskami.

Žinoma, šiai žodžių kategorijai nepriklauso gars<a>žodinės kilmės ištiktukai ir jų vediniai, kurie ir PVA dėsningai gali turėti ir am, ir um, pvz.: būm(t) || bām(t), plūm(t) || plām(t), pūm(t) || pām(t) ir pan. ir būmsėˑt || būmsēˑt, bumbīnā || baˑmbīnā „mušti, daužyti“, pūmpinī || pāmpinī, tūmpinī || tāˑmpinī „mušti, dūžti“, bumbēˑt || bambēˑt „murmėti, niurnėti“ ir kt. Bet tų žodžių gretiminių formų su um labai dideliam įsigalėjimui jau gali talkininkauti gretimi žemaičiai.

Příbuzné podoby takových slov s um zase vytvářejí příznivé podmínky pro to, aby slova s um z jiných nářečí pronikala a ustálila se jako varianty. Např. vedle slovesných podob skalāmptˑi || skalām(b)īˑt „štěkat, zbytečně mávat jazykem“ se hojně užívá také podoba skalūmpīˑt || skalūmbīˑt. Podoby s um mohly pocházet od Žemaitů, srov. skalūnīpˑti ~ skalanyti Krš.

Žemaitského původu je také podoba pumpēˑt, pumpēklis, -e, rozšířená v nářečí častěji než pampēˑt „brblat“, pampēklis, -e, srov. pūmpieti ~ pampėti, pūmpėklis ~ pampėklis Krš.

Se Žemaitskem souvisí také příbuzná podoba slovesa pām(t) ~ pāmpti „otékat, nadouvat se, bobtnat“: pūmti.

U některých slov PVA je obtížné určit jejich vztah k žemaitským ekvivalentům, někdy je však přejímání slova s nepřevedenou žemaitskou dvojhláskou velmi zřejmé. Např. na území PVA se plod smrku či borovice nazývá kukūtis. Západní okraj PVA má však také žemaitské pojmenování: někde plně přizpůsobené nářečním zákonitostem, např. kankōˑrēˑžis Šiupyliai, jinde jen částečně: kankōˑrēˑžis || kunkōˑrēˑžis Škn, kankūorēžis ~ kankorėžis || kunkūorēžis ~ kunkorėžis Auks, a ve třetím případě s dvojhláskou an, která nebyla vůbec převedena: kunkūorēžis ~ kunkorėžis Krp. Srov. žemaitsky: kɔn-kūorēž(ė)s ~ kankorėžis Pp, kunkūorēžėˑ ~ kankorėžiai Akm, kunkūorēž(ī)s ~ kankorėžis Vkš, kunkūorēžis ~ kankorėžis Krš¹⁹.

Některé slovo se vyskytuje také s nepřevedenými in < en. Jde o kimsas (ir kimsiˑns, kimsiˑne)²⁰, které se sem dostalo z východních aukštaitských nářečí, možná někdy i prostřednictvím písemných pramenů. Mimochodem, někdy se objevují také podoby kemsiˑns, kemsiˑne; znamená to mokrou půdu.

Z východních aukštaitských nářečí i od Žemaitů mohlo proniknout slovo vingras „cestuje šarlatánský lékař a zároveň kramář“.

Vedle kēmī ~ kēmpti || kēmbti „vysychat, chátrat, tuhnout, tvrdnout“ a kēˑmpēˑt „vysychat, chátrat“ se někdy objevují také příbuzné podoby s im: kīmī, kimpēˑt; není však jasné, odkud se vzaly: zda jde o výpůjčky z jiných nářečí, nebo zda se jimi im jednoduše vyjadřuje větší intenzita děje.

Zajímavým případem je dvojice slov péˑndēˑt a méně často pindēˑt (kartais pindēˑf) „chátrat, ubývat, vysychat, stát se bezcenným“. Jak ukazuje kartotéka slovníku, variantu péndėti mají sousední žemaitská nářečí PVA, zatímco pendėti (tarm. pindēˑt) východní Aukštaité. Na území PVA se obě tyto varianty setkaly a prolnuly. Z toho, co lze usuzovat z

¹⁹ Materiál z kartotéky Atlasu litevského jazyka.

²⁰ Přibližné rozšíření a užívání slova viz LKŽ, sv. 5, s. 563–564 a 803–804.

38

Z hlediska rozšíření a frekvence užívání je starší pėndė·t. Obvykle se vyskytuje také s pravidelně transponovaným en. Východní varianta naproti tomu přišla s i a změněným en. Jejich smíšením pravděpodobně vznikla forma pindė·t.

Jedním z charakterističtějších případů přejímání jednotlivých slov je slovo pō·stuvis „odpolední svačina“. Pro označení poledního odpočinku měla nářeční oblast odedávna společné se Žemajty slovo pō·kaiti·s || pō·kaitis || pō·kaite. Přes střední aukštaitštinu však od východních mluvčích proniklo také slovo pō·stuvis. Protože druhé o je v tomto slově nepřízvučné, východoaukštaitské nářečí v povodí řeky Mūša je vyslovuje jako neurčité ə (srov. Vos konių pō·stove laike²¹), tedy stejně jako velmi často vyslovují asimilací rozšířené u. Střední aukštaité toto nepřízvučné o, které u východních mluvčích splynulo s u, převedli na u (srov. Bridų pō·stuve, gen. sg.²²), a od nich toto slovo s u převzalo také PVA.

Podobných slov, která jiná nářečí přetvořila a PVA je převzalo již v hotové podobě, by se dalo najít ještě více.

Je pravda, že těžko vysvětlitelné hláskové změny slov se vyskytují i přímo v nářečí PVA. Jako příklad lze uvést slovo gi·vali·s „dobytek“, široce užívané téměř na celém jeho území (Škn, Žg, Sk, Kyb). Vzniklo přetvořením formy, nejspíše žemajtského původu, s netransponovaným uo < o gyvuolys²³, která se v nářeční oblasti vyskytuje dodnes, například: gi·vuole (gen. sg.) Žg, Auks; gi·vuolus (ak. pl.) Sk, gi·vuolų (gen. pl.) Škn²⁴.

V některých částech nářečí PVA je však známa také třetí forma tohoto slova s -u-, například: gi·vule (gen. sg.) Darg, gi·vului (dat. sg.) Kyb, gi·vulu ~ gyvulių Dam. Tato forma se shoduje s formou tohoto slova v sousední střední aukštaitštině; příznačné je, že i na území PVA byla zaznamenána na východním okraji, blíže ke střední aukštaitštině²⁵.

Pro zajímavost lze ještě uvést, že nářeční forma gi·vali·s pronikla do některých sousedních žemajtských nářečních ostrůvků, například gi·valis v Pakšteliai.

Zdá se, že přímo v nářečí vzniklo slovo nė·bė·lis namísto nebylys, nebylis; srov. kuršėnišké nė·bi·lis, viekšnišké nėbi·l(i)s, ačkoli v odlehlejších žemajtských nářečích se podobné přetvoření vyskytuje, srov. pavandenišké nė·belis²⁶.

Samohlásku é namísto očekávaného i má také slovo mūsmė·re || mūsmė·ris „muchomůrka“. A to nejen na celém území PVA, ale i v sousedních, ba i vzdálenějších žemajtských a aukštaitských nářečích; v nich se však é často střídá s e²⁷. Je pravda, že ono e zde místy mohlo vzniknout také tím, že zapisovatelé nerozlišovali rozšířené i (vyslovované jako e) a redukované nepřízvučné ė (rovněž vyslovované jako e).

V tomto stručném přehledu samozřejmě zdaleka nebyla zmíněna všechna „nepravidelná“ nářeční slova, nýbrž jen ta charakterističtější a nápadnější. Při jejich rozboru jsme se snažili zmínit—

²¹ Lietuvių kalbos tarmės (chrestomatija), Vilnius, 1970, p. 247.

²² Nářečí litevského jazyka, s. 217.

²³ To, že jde o žemajtskou formu, a nikoli o odvozeninu PVA s příponou -uolis, lze usuzovat podle jejího přízvuku. Vlastní odvozeniny s -uolis, -ė se přízvukují podle II. přízvukového vzoru. Výjimkou je pouze slovo ži·duolis || ži·duoli·s (iet) s nepravidelným přízvukem. V sousedních žemajtských nářečích mají tvary tohoto slova podobu: gi·vuolis || gi·vuoli·s Krš, gi·vuo-l(i)s || gi·vuoli·s Pp, gi·vuol(i)s || gi·vuo·l(i)s Akm.

²⁴ Forma tohoto slova s -uo- ze Šakyna je doložena také v textech A. Baranauskase v nářečích; viz Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski, t. 1, Leipzig, 1920, s. 252.

²⁵ Materiál o zeměpisném rozšíření tohoto slova byl čerpán z kartotéky Litevského jazykového atlasu.

²⁶ Viz také LKŽ, t. 8, s. 603.

²⁷ Vychází se z odpovědí v dialektologických dotaznících z bývalých okresů Šiauliai a Mažeikiai.

39

a také důležitější případy vztahů mezi vlastními slovy a slovy přejatými z jiných nářečí, jejich vzájemné působení, a pojednat o tom, která slova se přejímají, jak se přejímají a jak se přizpůsobují normám nářečí.

Zbývá říci několik slov o jejich transpozici do spisovného jazyka. Zdá se, že s těmi z nich, které již pevně vstoupily do nářečí a staly se součástí jeho vlastní slovní zásoby, by se mělo zacházet stejně jako s výpůjčkami z cizích jazyků nebo s nářečními prvky v jazyce jednotlivých spisovatelů. Například slavismy v žemaitských nářečích griekas, svietas, vėryti se do spisovného jazyka transponují nikoli s ė, nýbrž s ie (tj. nepřevádějí se na grėkas, svėtas, vėryti); nářeční výraz z děl Žemaitė kviėkš-ti uvádí Slovník litevského jazyka s ie²⁸; stejně tak, aniž by se nářeční im transponovalo do spisovného em, uvádí se v něm i slovo kimsas užívané v textech různých spisovatelů, jakož i jeho odvozeniny²⁹ aj. Také výpůjčky v PVA gi'vuolis, nėvieklis, nupėpė, nūopėpa, vā-buols aj. by se tedy neměly rekonstruovat jako gyvalys (nýbrž pouze jako gyvuolys), nėvėkšlis (= nėviekšlis), nuōpėpa (= nuōpiepa), nupėpti (= nupiepti), vābolas (= vābuolas), protože se již staly součástí nářečního systému a podle fonetických zákonitostí nářečí je v tomto případě taková rekonstrukce nemožná: ie, uo v něm nelze rekonstruovat na o, ė.

Slova s nepravidelnou fonetikou v nářečích západních Aukštaitů na pomezí Lotyšské SSR a jejich původ

А. ИОНАЙТИТЕ

Resumé

Článek konstatuje, že se ve zkoumané oblasti někdy vyskytují slova se zvláštními odchylkami od fonetických „norem“ nářečí a analyzuje příčiny jejich vzniku. Zdůrazňuje přitom, že nesprávnost fonetiky těchto slov se odhalí pouze při jejich srovnání s odpovídajícími slovy sousedních nářečí, neboť v těchto slovech nejsou takové hlásky ani hláskové skupiny, které by vůbec nebyly vlastní vokalismu či konsonantismu nářečí.

Uvádí se, že foneticky „nesprávná“ slova jsou nejtypičtější pro pohraniční nářečí přechodného typu, neboť jejich vznik bývá nejčastěji podmíněn vzájemným působením sousedících nářečí; někdy se však uplatňují i různé faktory vlastního zkoumaného nářečí: analogie jiných slov, specifické slovotvorné sklony, lidová etymologie aj. Někdy taková slova vznikají také pod vlivem cizího jazyka.

Konstatuje se, že slova s cizorodými fonetickými rysy se ve zkoumaném nářečí objevují především ze dvou důvodů: 1) protože si nářečí vypůjčuje jednotlivá slova, 2) protože hlavní fonetické izoglosy bývají někdy poměrně neostré a jednotlivá slova s daným fonetickým rysem často pronikají daleko za hranici jeho hlavního areálu. Někdy spolu oba tyto důvody úzce souvisejí.

²⁸ Viz LKŽ, sv. 6, s. 1084.

²⁹ Viz LKŽ, sv. 5, s. 803–804.

40

Další příčinou vzniku slov s nepravidelnou fonetikou je střet slov ze dvou různých lexikálních areálů, žemaitského a východoaukštaitského, na území zkoumaného nářečí. Někdy se slova z těchto protikladných areálů v nářečí užívají jako rovnocenná a významově shodná synonyma, jindy se však do zkoumaného nářečí dostávají již izolovaná, odtržená od celého komplexu svých významů. Pak velmi snadno podléhají různým změnám.

Článek uvádí konkrétní příklady slov s různými fonetickými nepravidelnostmi.